Někteří zaměstnanci televize jezdí z práce domů auty, snad aby je nikdo v MHD neokukoval. Další se naopak mačkají v autobuse, který je vyklopí u metra. Z těch, které znám, jediný Karel chodí dolů na nábřeží pěšky. Zatlačí na turniket, lesklý kovový ježek se protočí a pustí ho ven. Za okrajem Kavčích hor mu pod nohama leží město. Pod strání plavecký bazén, napravo porodnice, staré hradby, věže baziliky Petra a Pavla na Vyšehradě. Cesta vede mezi činžáky a vilami dolů k Vltavě.

Karel vychází většinou mlčky, jako poutník. Jen se cestou domů musí stavit ženě pro cíga a pak obejít doma v Bubenči blok činžáků, aby vyvenčil psa. Nemám z něj pocit člověka náhle osvěženého, probuzeného faktem, že už je konečně zbaven starostí pracovního dne. Karel vykročí, a teprve potom, až se cosi přihodí, zaznamená událost v básni. Na rozdíl ode mne neprovokuje a nevyrývá, aby vyvolal situaci, v níž se dotčení lidé spontánně projeví. Bezprostřednost je pro děcka, naznačuje mi svými básněmi; takhle jim rozumím.

Karel je klidnější, a proto odvážnější. Nemá strach o svět a lidi v něm, že by působili všedně. Zaznamenává – je totiž básnickým deníkářem, nebo dokonce kronikářem –, co se přihodilo, jaké jsou věci a jací lidé sami v sobě, aniž by cítil nutnost děje rozpohybovávat, iniciovat. Obhlíží svět v jeho klidové poloze, hledá těžiště. Proto sleduje v televizi kulturní a diskuzní pořady, na které nemám trpělivost. Proto jezdí pomalu krajinou ve svém obytném vozu. Jistý si svým cílem, bez sportovních ambicí člověka rychlého, unikavého.

Karel nejí maso na protest proti diktátorům a oligarchům téhle země. Ví, že tím nic nezmění, ale mění tím sám sebe, třeba na chvíli. Postící se poutník, který půjde zítra fandit na hokej Kometě Brno a u stánku sní buřta.