Jaroslav Pánek je český historik, odborník na české a středoevropské dějiny raného novověku. Poté, co v letech 1965–1970 absolvoval studium historie, pomocných věd historických a slavistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, pracoval jako archivář a ředitel v Okresním archivu v Benešově. V roce 1976 nastoupil do Ústavu československých a světových dějin ČSAV , kde působí dodnes. V letech 1998–2005 byl jeho ředitelem a dalších sedm let zastával post místopředsedy Akademie věd. Od roku 1990 působí také na FF UK a krátce přednášel i na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Habilitoval se v roce 1992 na FF UK v oboru raně novověkých dějin a v roce 1996 byl jmenován profesorem českých a slovenských dějin. V letech 1997–2000 byl prorektorem pro zahraniční styky Univerzity Karlovy. Kromě toho po několik let vedl Sdružení historiků České republiky a Český národní komitét historiků a hostoval na univerzitách v Německu a ve Francii. Momentálně je vedoucím redaktorem Českého časopisu historického, ředitelem Českého historického ústavu v Římě a členem celé řady tuzemských i zahraničních profesních sdružení, odborných komisí a vědeckých i redakčních rad. Překládá také ze slovinštiny a srbštiny. Je autorem kontroverzního posudku, v němž odmítá plagiátorství Martina Kováře, bývalého vedoucího Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, jehož práce zabývající se Stuartovci a Walpolovou érou byly etickou komisí FF UK a Univerzity Karlovy v únoru 2019 jednoznačně označeny za plagiát. Pánek tehdy ve svém posudku uvedl, že „důvody pro obžalobu nesdílím a důvody pro ni odmítám, neboť podklady žalobců jsou nesprávné a zčásti přímo lživé“. Více než 60 českých historiků ve společném prohlášení jeho posudek označilo za problematický s tím, že představuje takovou relativizaci hodnotících kritérií etiky vědecké práce, která může mít "pro historickou vědu v našem prostředí dev...

Branka Jurca se je rodila 24. maja 1914, v Koprivi pri Sežani. Po prvi svetovni vojni se je družina preselila v Maribor, kjer je Branka obiskovala osnovno šolo in učiteljišče. Po štirih letih brezposelnosti je dobila službo učiteljice v Slovenskih Goricah pri Sv. Jakobu. Ob izbruhu druge svetovne vojne se je preselila v Ljubljano, kjer se je že leta 1941 pridružila Osvobodilni Fronti, za kar je dobila Partizansko spomenico. Kasneje so jo aretirali in poslali v koncentracijsko taborišče Gonars, nato pa naprej v Ravensbrück. Po drugi svetovni vojni je zapustila učiteljski poklic in za nekaj časa postala urednica otroške revije Ciciban in kasneje revije Otrok in družina. Po nekaj letih dela v uredništvih se je posvetila predvsem otroški in mladinski literaturi. Ustvarila je mnogo mladinskih povesti, samostojnih zgodb, romanov in zbirk krajših pripovedi. Po hudi bolezni je umrla v Ljubljani, 6. marca leta 1999.