Vojtěch Birnbaum byl český historik umění. Narodil se ve vídeňském Ober-Döblingu, pokřtěn byl jako Adalbert. Otcem Vojtěcha Birnbauma byl inženýr a stavitel železniční tratě Adalbert Birnbaum. Po jeho předčasné smrti v roce 1881 se vdova Božena Birnbaumová odstěhovala se svými dvěma dětmi do Poděbrad, kde se záhy provdala za lékaře Bohumila Boučka, jednoho z hlavních iniciátorů založení poděbradských lázní. Ke studiu archeologie a dějin umění Birnbauma přivedli jeho kmotr, historik Jaroslav Goll a matčin bratr, sochař Bohuslav Schnirch. Po absolvování dvou semestrů na Karlo-Ferdinandově univerzitě odešel roku 1897 do Vídně, kde studoval mimo jiné u Franze Wickhoffa a Aloise Riegla. Jako Wickhoffův asistent působil ve Vídni tehdy také jen o málo starší Max Dvořák. Disertační práci na téma starokřesťanské sakrální architektury obhájil v roce 1904. Poté strávil deset let jako soukromý učenec v Itálii. Roku 1916 vyšel tiskem I. díl jeho Ravennské architektury, druhý díl zůstal nerealizován. Roku 1919 se touto prací habilitoval na Univerzitě Karlově v Praze. V roce 1922 se stal mimořádným, o šest let později řádným profesorem dějin umění a ředitelem Ústavu pro dějiny umění na Univerzitě Karlově a před svou smrtí i děkanem filozofické fakulty UK. Od roku 1917 byl konzervátorem pro okres Kolín v Centrální komisi pro ochranu památek ve Vídni. V letech 1914-1934 byl činný v Klubu za starou Prahu, 1928-29 byl předsedou Klubu. Po příchodu do Prahy zaujal Birnbauma český středověk, nejprve architektura románská a v návaznosti na ni také gotika. S Josefem Strzygowským vedl v polovině dvacátých let polemiku o původu a počátcích románské architektury v Čechách. Připravoval monografii o Petru Parléřovi, kterou však kromě řady článků na toto téma nerealizoval. Značný zájem věnoval také památkové péči a metodol...