Emanuel Rádl byl významný český biolog a polemicky originální vitalistický filosof, angažovaný zastánce Masarykova kritického realismu a odpůrce pozitivismu. Narodil se v početné rodině malého obchodníka, navštěvoval gymnázium v Benešově a v Domažlicích a na matčino přání vstoupil do noviciátu v augustiniánském řádu, kde ale pobyl jen dva roky . Brzy jej však opustil s tím, že poněkud zanevřel na katolickou církev, později přestoupil k protestantismu a stal se jedním z jeho čelných teoretiků. Na Karlově univerzitě studoval biologii a zde také roku 1898 promoval. Pracoval pak jako asistent Ústavu zoologie Filosofické fakulty UK, byl středoškolským profesorem v Plzni, v Pardubicích a od roku 1902 v Praze na gymnáziu v Ječné . Roku 1904 se stal docentem zoologie a dějin biologických věd, od roku 1919 řádným profesorem přírodní filosofie. V roce 1922 podnikl cestu kolem světa a z těchto dojmů vznikla kniha Západ a Východ. Roku 1934 předsedal 8. mezinárodnímu filosofickému kongresu v Praze, ale už roku 1935 ho těžká nemoc prakticky vyřadila z veřejného života. Zemřel v úplné domácí izolaci a pod tlakem válečné situace, jíž se statečně vzepřel v Útěše z filosofie. V první fázi svého života se zabýval celou řadou přírodovědných oborů, od mineralogie až po etologii, zejména vývojem nervové soustavy a zraku. Jeho práce o fototropismu zakládají vědeckou etologii u nás. Mezinárodně jej proslavily jeho Dějiny biologických teorií, ovlivněné Hansem Drieschem, které vyšly původně německy , dále anglicky a španělsky ; úplné české vydání vyšlo až roku 2006. Už počátkem 20. století se však jeho zájem začal obracet k filosofii, k veřejným záležitostem a k náboženství. Za první světové války přestoupil k protestantismu a pod vlivem Masaryka se začal věnovat veřejným otázkám. Svými radikálními názory na vědeckou poctivost, ...

František Weyr byl český právník, právní filosof, státovědec a statistik, zakladatel tzv. normativní teorie právní. Byl také jedním ze zakladatelů brněnské právnické fakulty, jejímž byl prvním děkanem a kde byl dlouhá léta profesorem. Vykonával ale i jiné veřejné funkce, byl např. rektorem Masarykovy univerzity, předsedal také statistickému úřadu a byl poslancem Národního shromáždění. Narodil se jako syn Emila Weyra, profesora matematiky na pražské a vídeňské univerzitě a jeho manželky Marie Waniekové z Domyslova; matematikem byl i jeho děd František a také strýc Eduard, rektor pražské techniky. Vyrůstal ve Vídni se svými sourozenci Marií a Jindřichem, přičemž doma se mluvilo výhradně česky. Gymnaziální studia však zakončil roku 1899 v Praze, kam se po smrti svého otce s matkou, jež znovu vdala za ředitele pražského akademického gymnázia Jaroslava Sobičku, a sourozenci přestěhoval. Poté se zapsal na právnickou fakultu, zajímal se ale i o filosofii, navštěvoval např. přednášky T. G. Masaryka. Absolvoval v roce 1904 a vrátil se do Vídně, kde působil postupně u místodržitelství, okresního hejtmanství v Mistelbachu, Ústřední statistické komise a u Ministerstva kultu a vyučování. Poté se opět přestěhoval do Prahy a pracoval v Zemské statistické kanceláři, zároveň se roku 1911 na pražské právnické fakultě habilitoval pro obor správní věda a rakouské správní právo, později i pro všeobecně srovnávací rakouskou statistiku. Jeho habilitační práce Příspěvky k teorii nucených svazků popírala doposud nezpochybnitelné rozlišování mezi právem veřejným a soukromým, což se později stalo základem pro jeho normativní teorii. Už roku 1912 ale přešel do Brna, které se stalo jeho druhým domovem. V tu dobu se také oženil s učitelkou na měšťanské škole Helenou Mekesovou. V Brně byl nejdříve mimořádným, po roce 1919 řádným profesorem právních věd na České vysoké škole technické, kde založil i vědecký seminář pro mladé absolv...

Bohumír Lifka byl český knihovník, bibliofil, heraldik a archivář. Narodil se v Radomyšli v rodině obchodníka Bohumíra Lifky a jeho manželky Anny Rozarie, rozené Fialové . Studoval Jirsíkovo gymnázium v Českých Budějovicích. V letech 1919-1923 vystudoval filozofii a dějiny moderních literatur na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Studia zakončil dne 5. prosince 1923 obhajobou disertační práce s titulem Josef Dastich, příspěvek k dějinám českého herbartismu. Při studiu na univerzitě ho zaujala osobnost F. X. Šaldy, jehož přednášky o srovnávacích literaturách navštěvoval. Touto osobností se pak zabýval a věnoval ji řadu tvůrčích, edičních i vzpomínkových prací. Doktorát získal v roce 1923. V letech 1921–1922 také absolvoval Státní knihovnickou školu. Po studiích nastoupil s pomocí J. Volfa jako knihovník do knihovny šlechtické rodiny Stadionů, uložené na zámku Trhanov v Koutu u Domažlic. Působil i jako archivář u šlechtické rodiny Colloredo-Mansfeldů. V roce 1925 se začal jako tajemník podílet na přípravě a vydávání Masarykova slovníku naučného, v nakladatelství Čs. kompas. V této funkci setrval až do konce projektu v roce 1933. V roce 1979 dosáhl hodnosti magistrální rytíř Maltézského řádu. Dne 20. září 1930 se v Radomyšli oženil s Marií Baborovou z Černíkova . Do Masarykova slovníku naučného přispěl hesly z oblasti historie, literatury, bibliografie a jako jeho redaktor. Podílel se rovněž na přípravě Ottova slovníku naučného nové doby. Redigoval časopisy Český bibliofil , Marginalie , řídil redakci Erbovních knížek a Časopisu Rodopisné společnosti československé . Psal i do Heraldické ročenky. V roce 1957 se stal spoluzakladatelem Muzea knihy ve Žďáře nad Sázavou. Působil rovněž krátce v Národní a univerzitní knihovně v Praze, kde se podílel na katalogizaci starých tisků. V roce 1934 se stal vedoucím knihovny Náprst...