Jan Otčenášek byl český spisovatel a scenárista. Proslavily ho romány Občan Brych nebo Romeo, Julie a tma, stejně jako scénáře k filmu Lásky mezi kapkami deště nebo k seriálu Byl jednou jeden dům. Narodil se do rodiny truhláře 19. listopadu 1924 v Praze na Žižkově. Vystudoval obchodní akademii a maturoval v roce 1943. Poté byl krátce totálně nasazen v továrně Avia Letňany. Koncem války se Otčenášek zapojil do ilegální komunistické odbojové skupiny Předvoj. Po 2. světové válce vstoupil do KSČ, začal studovat estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale z rodinných důvodů studia nedokončil. V letech 1947–1951 pracoval ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu jako exportní úředník. Od roku 1952 působil v sekretariátě Svazu československých spisovatelů, později jako první tajemník. V roce 1953 se na krátký čas stal redaktorem Československého rozhlasu, ale brzy se vrátil k práci na svazu spisovatelů. V roce 1960 se rozhodl pro svobodné povolání jako spisovatel a roku 1973 začal pracovat jako dramaturg Filmového studia Barrandov. Dvě desetiletí žil s herečkou Libuší Švormovou. Jeho syn Jan Otčenášek se stal televizním scenáristou , napsal seriály jako Hotel Herbich nebo Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. Zemřel na rakovinu plic 24. února 1979 v Praze. Publikoval v Literárních novinách, Hostu do domu, Květech, Plamenu, Rudém právu aj. Je autorem řady filmových a televizních scénářů , povídek aj.

Vladimír Körner je český prozaik, dramaturg a filmový a televizní scenárista. Od dětství byl poloviční sirotek, jeho otec padl jen pouhé tři dny před koncem druhé světové války. V letech 1954–57 studoval na Průmyslové škole filmové v Čimelicích a pak v letech 1958–63 na FAMU. Už během studií působil jako dramaturg Filmového studia Barrandov, k jeho prvním scénářům patřil ten k filmu Deváté jméno z roku 1963. Mezi lety 1962 a 1970 pracoval na Barrandově jako dramaturg a pak jako scenárista . Většina jeho novel i románů vznikla původně pro filmové zpracování. Svoji tvorbu publikoval od poloviny šedesátých let v řadě periodik, například ve Filmu a době, Plamenu nebo Textech. Celé Körnerovo dílo je prodchnuto tématy existenciální úzkosti a beznaděje. Často náměty svých románů a novel zasazoval do období II. světové války a v několika dílech do vrcholného středověku. Nemálo jeho próz se stalo podkladem ke kvalitním filmům. Autorovým debutem byla novela Střepiny v trávě z roku 1964, po níž brzy následoval román Slepé rameno. Obě tato díla obsahují téma destruktivního účinku války na lidskou psychiku. Už zde se projevila jedna z hlavních charakteristik jeho stylu: výrazná psychologie postav na pozadí spíše diskontinuitního děje. V několika příbězích líčí atmosféru válečnou nebo těsně poválečnou – například v novele Adelheid z roku 1967, kterou roku 1969 zfilmoval František Vláčil, nebo v komorním dramatu Cukrová bouda, kterého se v roce 1980 režijně ujal Karel Kachyňa. Další témata Körnerovy tvorby, která se v jeho knížkách vzájemně prolínají, jsou Sudety, odsun Němců či fanatický fašismus. Vláčil pak v roce 1967 zfilmoval i prózu Údolí včel, tematicky navazující na román z prostředí řádu německých rytířů ve 13. století v Prusku Písečná kosa z roku 1970. Körnerovo dílo rozhodně patřilo k tomu málu kvalitn...

Vladimír Macura byl český spisovatel, literární vědec a kritik. Ve svém literárně-historickém bádání se zabýval zejména dobou českého národního obrození a jeho mýty. Významná je jeho průlomová literárněvědná práce na toto téma Znamení zrodu a prozaické dílo. Jeho otec byl náměstkem ředitele Ostravsko-karvinských koksoven a posléze ředitelem Ústavu pro výzkum a využití paliv v Běchovicích u Prahy. Macura maturoval v roce 1963 v rodné Ostravě. Již na gymnáziu byl členem literární skupiny Autoři v povijanu a skupiny „ismuistů“ . Poté byl přijat ke studiu češtiny a angličtiny na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, ale protože jeho otec v té době přijal místo ředitele v Běchovicích, vystudoval tyto obory nakonec na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval roku 1968, doktorát si udělal v roce 1969, díky práci o Františku Halasovi. V roce 1969 nastoupil do Ústavu pro českou literaturu Československé akademie věd. V roce 1974 patřil k zakládajícím členům Baltského svazu, v době komunistické diktatury ilegální organizace sdružující přátele pobaltských národů, okupovaných Sovětským svazem . Podílel se i na vydávání samizdatového časopisu tohoto spolku Läänemere Liidu Liige. V roce 1987 získal titul kandidát věd. Po sametové revoluci spoluzakládal Obec spisovatelů a v roce 1990 se stal zástupcem ředitele svého ústavu. V roce 1993 pak byl jmenován jeho ředitelem. Funkci vykonával až do smrti. V roce 1998 obdržel Státní cenu za literaturu za Guvernantku a Český sen. Macurův život a dílo zpracoval jeho přítel Pavel Janoušek v knižní monografii Ten, který byl: Vladimír Macura mezi literaturou, vědou a hrou . Zemřel roku 1999 a byl pohřben na Olšanských hřbitovech. Literatuře se věnují i jeho dcera Kateřina Jančaříková a syn Ondřej Macura . Ve své literárně...