Felice byla velice zdatná, praktická, řádná, duševně nepříliš komplikovaná žena středostavovského vkusu, bez valného smyslu pro umění a literaturu. Její povahové vlastnosti budily u Kafky na jedné straně obdiv, na druhé jejich vztah postupem času komplikovaly. Nebyla pro Kafku v složitém zápase o manželství rovnocenným partnerem. Často nechápala složitý boj, který Kafka vedl sám se sebou. Blížící se nutnost rozhodnutí u něho neustále vyhrocovala zápas protichůdných a vzájemně se popírajících sil. Touha po společenství a potřeba samoty, úsilí o uzavření sňatku a nechuť k soužití a tělesnému styku, přání založit rodinu a nezbytnost "klášterního" způsobu života, nutnost zaměstnání a bytostná potřeba psaní tvořily uzavřený kruh, z něhož nebylo úniku. Tento zničující mechanismus nezadržitelně fungoval ve všech krizových situacích jeho života. Uprostřed světové války se Felice přiklonila k sionismu. Ve volném čase dávala své schopnosti jako "pomocnice" do služeb Židovského lidového domu, berlínského centra sociální a osvětové péče o židovské obyvatelstvo z východu, jež se v té době staralo hlavně o děti uprchlíků před postupujícími Rusy. Působila u nich jako učitelka a Kafka ji v této činnosti podporoval. Jejich vztah vrcholil po úporném zápase dvojím zasnoubením (1914, 1917), které bylo vždy vzápětí zrušeno. Za půl druhého roku po definitivním rozchodu s Kafkou, k němuž přispěla i Kafkova tehdy propuknuvší nemoc, se Felice vdala za berlínského obchodníka Marasse. Měla s ním dvě děti, nejprve žili v Berlíně, pak pět let ve Švýcarsku a od r. 1936 ve Spojených státech. Pět let před smrtí dala Felice Kafkovy dopisy spolu s jeho dopisy své přítelkyni Grete Blochové k dispozici newyorskému Schockenovu nakladatelství. Jejich vydání v šedesátých letech bylo literární událostí, podobně jako v padesátých letech vydání Kafkových dopisů Mileně Jesenské.