Marie Majerová
Dcery země

1940 | Nakladatelství Jos. R. Vilímek

M. Majerová, Dcery země. Nákl. J. R. Vilímka v Praze.

Chcete-li se ponořiti do hlubin duše ženské a vyvážiti z ní taje milostných hříček i vášní, jemných i scestných? Majerová Vám k tomu tady poskytuje mnohostranné příležitosti v pěti povídkách zdánlivě samostatných, ale přece tvořících jednotný celek. Počíná s …prvními rozpuky lásky v dětském srdečku dívčím, které vzbouzejí osoby, nemající o tom potuchy. Je to útlý kvíteček, vydaný na pospas větrům a naklánějící se ve strany nejlibovolnější. Ale dále už v druhé povídce vlny divěji bijí, milá nevinnost i vyspělá, zrůdná zkaženost ovíjejí se tu kol muže, společensky protřelého, který však si umí podle potřeby nasazovati masku neviňátka i hejska. — V třetí povídce zachyceni jsme vírem života tří různých ženských povah, matky herečky a dvou dcer, navzájem se magneticky přitahujících a odpuzujících, z nichž však všecky sympatie i konečnou soustrast strhuje na sebe dcera v klášteře vychovaná, s tím zcela zvláštním roztouláním citů od mlada až do perversního konce svého.

Do mužského nitra se zahleděla spisovatelka hlouběji v posledních dvou povídkách . Tu si našla silné a tvrdé povahy, zjevy vyšinulé z kolejí všednosti. Oba vytrhla práce z milostného horování a z objetí hříšné lásky; prvý vyplní pak své srdce matkou, druhý za blahobyt prodá vlast i národ, k němuž se vrátí teprve v hodině smrti.

Originalita námětů a původnost povah a zápletek netryská jen z čilé obrazotvornosti, nýbrž ještě více z bohaté znalosti lidské duše. Nejednou si vynucuje přímo podiv náš, jak jemně postřehuje a zachycuje rozmanité hnutí její, dětinské zmatky probouzejícího se srdce, klíčení a mohutnění citů z temných hlubin neprozkoumané a neovládnuté vášně, rozvraty a převraty nitra, jalovost radostí prázdné smyslnosti i utrpení pravé, hluboké lásky.

Stejně vábí při Dcerách země roucho jejich jazykové. Není tu běžné fraseologie, není mluvy, do které by se mohlo zcela dobře odíti také dílo jiného autora, nikoliv, vše jest čistě svoje. Není lehká její řeč, nutno se leckdy zastaviti, znovu čísti, aby se náležitě zažily její obrazy a obraty. Účin podzimu na mysl tlumočí na př. takto: Tygrovité zbarvení podzimu a nyvé vůně, jimiž zahrada se vzdouvala, naladily ji vzpomínkově. — O těžkých vratech renesančního paláce praví, že mlčela celý den a zavilou pýchou odpuzovala chodce. — Služka Běta lekala očima zvířecky poddajnýma a houpavou bohatostí ňader. — Pohárky zaševelily přejemným sklem. — Místo »zavěsila se mu v rámě« praví se: zatížila je vláčným a teplým tělem. — Jinde se píše, že paní dopřála slzné rose, aby skanula do kožišin. — Dívka sušila na slunci vodopád měděných vlasů. — Cesta strměla do kopce, jiná padala do řeky. — Léto vyvrcholilo; žhavé poledne sestupovalo zdlouhavě do bílých nocí. — Chuť, skončiti nějak nezvykle den, kypěla šumnými návrhy. — Ústa bolela touhou po polibcích. — Smysly v něm hořely ohnivými sloupy. — Umlčovala zrcadlo, přidávajíc den za dnem malou lež k jeho pravdě. — Zjihl a zesládl jako hrozen v slunci. — Úsměv rozkvetl pro něj. — Ticho ve světnici až dusilo. Zabrali se do hry polibků. Její nevinný úsměv bolel výčitkou. — Atd. Čtenář jako by tu chodil pestrokvětou zahradou metafor, příměrů a jiných tropů i figur. Kromě skrovných výjimek bývají výstižné a nenásilné. Ale přes to byla nám mluva dřívějších prací pí. Majerové milejší, protože byla prostší, jasnější a přirozenější. Obáváme se, aby přílišnou květnatostí sloh její se nestal strojeným.

Ale spisovatelka není jen tvůrkyní nových pěkných obrazů a obratů, nýbrž volí také ráda nová nebo méně obvyklá slova a nebojí se tvořiti nebo vynésti je, kde se jí uzdá jich potřeba. Uvedeme tuto jen malé klasobraní z nich: Osvojila si neuspěchaná gesta, silnice pod vilou se odnožovala dvěma cestami, lidé v autu jsou obrýleni, den byl dlouho schystávaný. Ticho bylo předbouřné. Obě vůle pevně se zatkly do sebe. Srážel se s jeho stárnoucím a uplývajícím životem. Zasvitl i kámen. Usmál se povzbudivě. Nepochválil slušivého účesu. Neuspěchal se nikdy vášní a neudýchal žárlivostí. Unavena konečně úsilím shnísti ho podle své libosti, matka ho ponechala sama sobě. Pochybnost nezjítřila jeho bázně. Zatěšila se na nový požitek atp.

Spisy pí. Majerové budou chystanému velikému slovníku jazyka českého vítanou studnicí. Jestiť úzkostlivá péče o správnost, čistotu a lahodu jazykovou význačnou vlastností této spisovatelky a není po té stránce snad vůbec poklesku v jejích Dcerách země. To ostatně bylo také již v jiných posudcích s pochvalou vytčeno.

Zato jsme našli v knize něco pravopisných chyb, které počítáme většinou na vrub tiskárny a jež tuto uvádíme pro případ nového vydání jejího. Jsou to tyto: Když mně matka česala , vezněte svoji vůni , vskypělými vlnami , byla jí svátečně , súčastniti se , napjetí , byl slepý proto, co se v ní dálo , zdvihati , stěstí , proniká člověku , poprvé . M. Majerová, Dcery země. Nákl. J. R. Vilímka v Praze.

Chcete-li se ponořiti do hlubin duše ženské a vyvážiti z ní taje milostných hříček i vášní, jemných i scestných? Majerová Vám k tomu tady p…oskytuje mnohostranné příležitosti v pěti povídkách zdánlivě samostatných, ale přece tvořících jednotný celek. Počíná s prvními rozpuky lásky v dětském srdečku dívčím, které vzbouzejí osoby, nemající o tom potuchy. Je to útlý kvíteček, vydaný na pospas větrům a naklánějící se ve strany nejlibovolnější. Ale dále už v druhé povídce vlny divěji bijí, milá nevinnost i vyspělá, zrůdná zkaženost ovíjejí se tu kol muže, společensky protřelého, který však si umí podle potřeby nasazovati masku neviňátka i hejska. — V třetí povídce zachyceni jsme vírem života tří různých ženských povah, matky herečky a dvou dcer, navzájem se magneticky přitahujících a odpuzujících, z nichž však všecky sympatie i konečnou soustrast strhuje na sebe dcera v klášteře vychovaná, s tím zcela zvláštním roztouláním citů od mlada až do perversního konce svého.

Do mužského nitra se zahleděla spisovatelka hlouběji v posledních dvou povídkách . Tu si našla silné a tvrdé povahy, zjevy vyšinulé z kolejí všednosti. Oba vytrhla práce z milostného horování a z objetí hříšné lásky; prvý vyplní pak své srdce matkou, druhý za blahobyt prodá vlast i národ, k němuž se vrátí teprve v hodině smrti.

Originalita námětů a původnost povah a zápletek netryská jen z čilé obrazotvornosti, nýbrž ještě více z bohaté znalosti lidské duše. Nejednou si vynucuje přímo podiv náš, jak jemně postřehuje a zachycuje rozmanité hnutí její, dětinské zmatky probouzejícího se srdce, klíčení a mohutnění citů z temných hlubin neprozkoumané a neovládnuté vášně, rozvraty a převraty nitra, jalovost radostí prázdné smyslnosti i utrpení pravé, hluboké lásky.

Stejně vábí při Dcerách země roucho jejich jazykové. Není tu běžné fraseologie, není mluvy, do které by se mohlo zcela dobře odíti také dílo jiného autora, nikoliv, vše jest čistě svoje. Není lehká její řeč, nutno se leckdy zastaviti, znovu čísti, aby se náležitě zažily její obrazy a obraty. Účin podzimu na mysl tlumočí na př. takto: Tygrovité zbarvení podzimu a nyvé vůně, jimiž zahrada se vzdouvala, naladily ji vzpomínkově. — O těžkých vratech renesančního paláce praví, že mlčela celý den a zavilou pýchou odpuzovala chodce. — Služka Běta lekala očima zvířecky poddajnýma a houpavou bohatostí ňader. — Pohárky zaševelily přejemným sklem. — Místo »zavěsila se mu v rámě« praví se: zatížila je vláčným a teplým tělem. — Jinde se píše, že paní dopřála slzné rose, aby skanula do kožišin. — Dívka sušila na slunci vodopád měděných vlasů. — Cesta strměla do kopce, jiná padala do řeky. — Léto vyvrcholilo; žhavé poledne sestupovalo zdlouhavě do bílých nocí. — Chuť, skončiti nějak nezvykle den, kypěla šumnými návrhy. — Ústa bolela touhou po polibcích. — Smysly v něm hořely ohnivými sloupy. — Umlčovala zrcadlo, přidávajíc den za dnem malou lež k jeho pravdě. — Zjihl a zesládl jako hrozen v slunci. — Úsměv rozkvetl pro něj. — Ticho ve světnici až dusilo. Zabrali se do hry polibků. Její nevinný úsměv bolel výčitkou. — Atd. Čtenář jako by tu chodil pestrokvětou zahradou metafor, příměrů a jiných tropů i figur. Kromě skrovných výjimek bývají výstižné a nenásilné. Ale přes to byla nám mluva dřívějších prací pí. Majerové milejší, protože byla prostší, jasnější a přirozenější. Obáváme se, aby přílišnou květnatostí sloh její se nestal strojeným.

Ale spisovatelka není jen tvůrkyní nových pěkných obrazů a obratů, nýbrž volí také ráda nová nebo méně obvyklá slova a nebojí se tvořiti nebo vynésti je, kde se jí uzdá jich potřeba. Uvedeme tuto jen malé klasobraní z nich: Osvojila si neuspěchaná gesta, silnice pod vilou se odnožovala dvěma cestami, lidé v autu jsou obrýleni, den byl dlouho schystávaný. Ticho bylo předbouřné. Obě vůle pevně se zatkly do sebe. Srážel se s jeho stárnoucím a uplývajícím životem. Zasvitl i kámen. Usmál se povzbudivě. Nepochválil slušivého účesu. Neuspěchal se nikdy vášní a neudýchal žárlivostí. Unavena konečně úsilím shnísti ho podle své libosti, matka ho ponechala sama sobě. Pochybnost nezjítřila jeho bázně. Zatěšila se na nový požitek atp.

Spisy pí. Majerové budou chystanému velikému slovníku jazyka českého vítanou studnicí. Jestiť úzkostlivá péče o správnost, čistotu a lahodu jazykovou význačnou vlastností této spisovatelky a není po té stránce snad vůbec poklesku v jejích Dcerách země. To ostatně bylo také již v jiných posudcích s pochvalou vytčeno.

Zato jsme našli v knize něco pravopisných chyb, které počítáme většinou na vrub tiskárny a jež tuto uvádíme pro případ nového vydání jejího. Jsou to tyto: Když mně matka česala , vezněte svoji vůni , vskypělými vlnami , byla jí svátečně , súčastniti se , napjetí , byl slepý proto, co se v ní dálo , zdvihati , stěstí , proniká člověku , poprvé .

s kódem LETO26: 29 Kč

Stav

Dobrý

Skladem pro e-shop Odešleme do 3. 8.

O knize

Stav:	Dobrý
Vazba:	volná brož
Počet stran:	218
Jazyk:	česky
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	1. 10. 2023 10:38
Číslo položky:	652231

O autorovi

Marie Majerová

Marie Majerová, vlastním jménem Marie Bartošová, byla česká prozaička, komunistická novinářka, překladatelka a národní umělkyně . Její rodiče byli František Bartoš, řezník v Úvalech a Barbora Bartošová-Jarošová. Narodila se v domě čp. 18 . Měla mladšího bratra Josefa, který však zemřel v sedmi měsících na zápal plic. Otec se oběsil v lese roku 1886, když byly Marii čtyři roky. Po jeho smrti se matka s dcerou přestěhovala do Prahy, kde našla pomocí svého švagra práci jako šička potahů na čalouněný nábytek. V roce 1890 se provdala za vysloužilého poddůstojníka Aloise Majera, jeho příjmení Marie převzala zpočátku jako pseudonym a od roku 1921 je používala jako oficiální občanské příjmení. Matka si zařídila malý uzenářský krámek. V roce 1894 otčím získal práci v kladenských ocelárnách a rodina se přestěhovala do nedalekého Újezda, později se usadili v Kročehlavech. Narodily se jim další dvě dcery. Otčím střídal zaměstnání, byl odborovým funkcionářem a Marii přivedl mezi socialistickou mládež. Mládí prožila na Kladně v domě čp. 207 , kde také absolvovala měšťanku. Marie chtěla být učitelkou a matka ji v roce 1896 zapsala do německé klášterní školy v Horažďovicích, aby se zdokonalila v němčině. Nedostatek peněz jí zabránil pokračovat ve studiu a v roce 1898 musela jít sloužit k bohatým příbuzným do Budapešti. Po roce služby se vrátila k rodičům a krátkou dobu působila jako písařka v Praze. Zapojila se aktivně do dělnických akcí a schůzí, byla členkou divadelního ochotnického souboru, navštěvovala Dělnickou akademii a večerní obchodní školu. Byla pracovitá a ambiciózní, hodně četla. Od roku 1899 bydlela v Praze, kde se stýkala s mladými pokrokovými intelektuály z okruhu kolem S. K. Neumanna. Na stránkách sociálnědemokratického tisku jí začaly vycházet první povídky. Měla milostný poměr s básníkem Franti...

Více od autora