Autor, významný český politik, bývalý ministr zahraničí, zde předkládá zajímavou studii, která vznikla na základě jeho působení na Balkáně jako zmocněnce Komise OSN pro lidská práva. Kniha přináší faktografické údaje, vysvětluje příčiny a důsledky národnostního konfliktu mezi Albánci a Srby, a jeho častou nesprávnou mediální interpretaci. Vysvětluje systém a působení mezinárodních organizací na území bývalé Jugoslávie a vyjadřuje kritický postoj k mnohdy nezodpovědné politice západních mocností.

Publikace přibližující komplikovanou politicko-vojenskou situaci na Balkáně v letech 1998-2002

Milá makedonská letuška mě pozvala do servisní kabiny, abych s jejím týmem popil dobrou balkánskou kávu. Cestujícím do posledního místa našlapaného letadla Makedonských aerolinií stačili servírovat jen instantní. Byl duben 1999, čas bombardování Jugoslávie. Do Skopje létali kromě Makedonců jen občas Britové a vojenská letadla. Prostor nad Jugoslávií byl uzavřen a let ze Skopje do Curychu trval přes Bulharsko a Rumunsko čtyři hodiny.
Příjemně jsme si povídali do chvíle, než jsem se zeptal, co říkají dění v Kosovu, odkud bylo do Makedonie už vyhnáno na dvě stě tisíc Albánců. Milá dívka se rázem změnila v dravce. „Měli je všechny pobít. Miluju Miloševiče. Miluju Arkana. Škoda, že ho nemáme. Nechci, aby toto moje dítě,“ ukazovala na své zaoblující se bříško, „žilo pod nadvládou Šiptarů.“
Všude stejné příběhy. Albánskou lékařku srbské komando sebralo v prištinské nemocnici, nacpali ji do přeplněného vlaku a vyhodili spolu s ostatními na makedonských hranicích. V uprchlickém táboře Brazda si vzdychla: „Bylo to strašné, ale nebylo to nic ve srovnání s tím, jak s námi v Blace zacházela makedonská policie.“ Albánská studentka právnické fakulty v Prištině tvrdila, že za zločince je třeba považovat také všechny Srbky. Důvod? „Rodí Srby.“
Uklidňoval jsem letušku, že makedonští Albánci nechtějí válčit a že vyhnanci z Kosova tu nezůstanou. „Množej se jak králíci,“ vybuchla v zoufalém strachu z budoucnosti.
Nechal jsem si pro sebe slova makedonského albánského komentátora, blízkého vedení vládní strany. Před několika dny mi vysvětlil s trochou cynismu svou mírumilovnost: „My jsme pro demokracii. Demokracie je vláda většiny a při naší porodnosti ji budeme za deset, patnáct let mít. Kvůli těm pár letům nestojí zato zničit si i to málo, co tu zatím máme.“
Skvělý kosovsko albánský spisovatel a filozof Shkëlzen Maliqi před časem napsal o balkánských válkách, že „tato válka začala v Kosovu a v Kosovu skončí“. Napadlo mně, že Maliqi je možná přílišný optimista.