Dagmar Hochová, Dagmar Hochová
Dagmar Hochová : fotografie (1958-1988) : katalog výstavy, Praha únor - březen 1989

1988 | Nakladatelství Galerie hlavního města Prahy

Text katalogu seznamuje s východisky tvorby D.Hochové a obsahuje 40 reprodukcí s hlavními celoživotními motivickými okruhy. Text katalogu seznamuje s východisky tvorby D.Hochové a obsahuje 40 reprodukcí s hlavními celoživotními motivickými okruhy.

Stav

Dobrý

Vytvořit poptávku

O knize

Stav:	Dobrý
Vazba:	sešit
Počet stran:	[47]
Jazyk:	česky
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	30. 5. 2023 11:12
Číslo položky:	560485

O autorovi

Dagmar Hochová

Dagmar Hochová byla česká dokumentární, portrétní a reportážní fotografka. Narodila se v roce 1926 v Praze. Studovala v letech 1942–1943 na Státní grafické škole v Praze, kde byla žačkou Jaromíra Funkeho a Josefa Ehma. Po krátkém válečném přerušení dokončila školu v ročníku 1945/1946. Poté pracovala v laboratořích firmy Illek a Paul, orientované na reklamní fotografii, a stala se jednou z prvních studentek prof. Karla Plicky na nově založené filmové Akademii múzických umění. Obor filmová fotografie absolvovala roku 1953. Už během studií spolupracovala s časopisy a s nakladatelstvími pro děti, především nakladatelství Albatros. Tato spolupráce ovlivnila její celoživotní zaměření na reportážní a dokumentární fotografii. Proslula svými cykly Děti, Síla věku, Dvojice, Svátky a slavnosti. Její fotoaparát zachytil životní okamžiky malých a přehlížených, děti, staré lidi a jeptišky. Jako fotografku ji to vždy přitahovalo na místa, kde se něco dělo. PhDr. Marie Klimešová o Hochové na konci dubna 2001 řekla: Dáša Hochová dětem rozumí. Ani na okamžik je nevnímá jako objekt jakéhosi sentimentu; děti jí jsou vždy partnery a ona je nadšena, když v nich nalézá životaschopnost, která jim v budoucnu pomůže rozvinout se v dospělou osobnost. Sleduje je mnohdy s radostnou jízlivostí, s porozuměním pro jejich přirozenou nenucenost, zároveň jim ale svou vitální přítomností dává podnět ke zvlášť pádnému projevení své podstaty. Její dílo se vymyká dobové tvorbě nejen nekonformností námětů a tvrdošíjností v hledání a odkrývání lidských okamžiků, ale i programovou rezignací na zažité a osvědčené tvůrčí konvence. Nerespektovala žádná kompoziční pravidla, pohrdala aranžováním scén a fotografovaných lidí či objektů, nesnášela umělé osvětlení, zejména bleskové světlo, nezajímala jí technická preciznost. Hlavní pro ni byla síla výpovědi o člověku a té pak podřizovala vše. Ve své tvorbě se také zabývala podobností dvojčat. Stejným tématem...

Více od autora