Černínský palác, velký a pyšný kavalír zrozený krátce po třicetileté válce, který během své existence loajálně posloužil mnoha pánům i účelům, řeší po celou dobu své existence jednu bolest: Zůstává oslyšen předmětem své touhy, tajuplnou, krásnou a empatickou Loretou. Zatimco se jí neustále dvoří, jeho pohrdání sklízí plebejský dům s pivnicí U černého vola, s nímž je "Černín" také nucen sdílet náměstí. Přes tyto osobní strasti je ale jeho hlavní snahou vylíčit, jak okolo něj probíhaly české dějiny. Když vzniknete a vyrostete jako největší palác své doby ve městě, musí se to na vašem pohledu na svět nějak podepsat. Tak i vypravěč tohoto barvitého příběhu českých dějin má na ně svérázný, svou pyšnou velikostí ovlivněný pohled: uznává velké osobnosti, velké říše, velká gesta a vítěze. Proto je s nimi vždy loajální a ochoten přijmout jejich výklad světa - ať je to říšský protektor Heydrich či poválečný ministr Jan Masaryk, normalizační Chňoupek či "posametový" Jiří Dienstbier. České plebejství, humor a schopnost "bojovat beze zbraně" jsou mu poněkud nepochopitelné. Nicméně smrt výrazného reprezentanta tohoto českého rysu Jana Masaryka, který zemřel přímo v jeho zdech, mu nedává spát... V příběhu na hraně beletrie a dokumentu nás autor (jenž v Černínském paláci strávil pracovně dvacet let a dobře jej zná) nechává se značnou mírou nadhledu a nahořklého humoru plynout po vlnobití někdy velkých a tragických, někdy směšných či malicherných událostí zejména (ale nejen) dvacátého století v nepotopitelné bárce vždy vítězného oportunismu.