Martin Buber
Cesty do utopie

2021 | Nakladatelství Přestupní stanice

Méně známá a do češtiny dosud nepřeložená kniha Martina Bubera vznikala v době druhé světové války. Autor v ní vychází z předpokladu hluboké společenské krize, které lze čelit pouze důsledným promýšlením kořenů naší civilizace. Vlastním námětem jsou rozličné reformní pokusy 19. století, jež reagovaly na dějinném důsled…ky Francouzské revoluce. Buber zasvěceně podává charakteristiky Saint-Simona, Owena a Fouriera, tedy těch, pro které Marx z pozice centralizovaného socialismu razil pojem „utopičtí socialisté“. Autor přesvědčivě odhaluje zdroje utopického přesahu nejen u jednotlivých osobností, ale také u Marxe samotného. Poměrně detailně si přitom všímá konkurence mezi různými ideovými východisky. Oproti zpozorovaným mezím Marxova přístupu zkoumá a problematizuje myšlenky Proudhona, Kropotkina či Landauera.
Buber se domnívá, že názorový střet rozličných návrhů na reformu společnosti trpěl přílišným sklonem k vytváření abstraktních myšlenkových schémat, čímž byla připravována půda pro převahu dogmatické předsudečnosti. Kritické hledisko se v Buberově díle proměňuje v okamžiku, kdy začne pojednávat o dějinné výjimečnosti zakládání kibuců. Na základě předložené typologie uspořádání lidského soužití dochází k závěru, že utopičnost předchozích reformních pokusů získává v tomto novém typu předpoklady pro uskutečnění. Buber opírá své přesvědčení o svou zkušenost s realizací kibuců. V závěrečných pasážích své knihy rozvíjí představu o zastupitelském systému. Domnívá se, že tato nová forma společenského uspořádání nabízí možnost, jak se vyvarovat dosavadních sklonů zastupitelského systému, jimiž jsou podpora politické centralizace a marginalizace voličské masy.
Buberovo dílo Cesty do utopie odkrývá takový rozměr jeho myslitelské osobnosti, jaký se v dosud přeložených Buberových knihách objevuje jen náznakově. Z hlediska aktuálnosti tématu se dle našeho soudu jedná o věrohodně zachycený pokus nalézat určité východisko z obtíží, které do značné míry provázejí i současnou společnost. Neméně důležitou hodnotou Buberovy knihy je však i jeho historické svědectví. A to nejen o době, o níž pojednává, ale také o jeho dobově podmíněném ideovém zápasu. Méně známá a do češtiny dosud nepřeložená kniha Martina Bubera vznikala v době druhé světové války. Autor v ní vychází z předpokladu hluboké společenské krize, které lze čelit pouze důsledným promýšle…ním kořenů naší civilizace. Vlastním námětem jsou rozličné reformní pokusy 19. století, jež reagovaly na dějinném důsledky Francouzské revoluce. Buber zasvěceně podává charakteristiky Saint-Simona, Owena a Fouriera, tedy těch, pro které Marx z pozice centralizovaného socialismu razil pojem „utopičtí socialisté“. Autor přesvědčivě odhaluje zdroje utopického přesahu nejen u jednotlivých osobností, ale také u Marxe samotného. Poměrně detailně si přitom všímá konkurence mezi různými ideovými východisky. Oproti zpozorovaným mezím Marxova přístupu zkoumá a problematizuje myšlenky Proudhona, Kropotkina či Landauera.
Buber se domnívá, že názorový střet rozličných návrhů na reformu společnosti trpěl přílišným sklonem k vytváření abstraktních myšlenkových schémat, čímž byla připravována půda pro převahu dogmatické předsudečnosti. Kritické hledisko se v Buberově díle proměňuje v okamžiku, kdy začne pojednávat o dějinné výjimečnosti zakládání kibuců. Na základě předložené typologie uspořádání lidského soužití dochází k závěru, že utopičnost předchozích reformních pokusů získává v tomto novém typu předpoklady pro uskutečnění. Buber opírá své přesvědčení o svou zkušenost s realizací kibuců. V závěrečných pasážích své knihy rozvíjí představu o zastupitelském systému. Domnívá se, že tato nová forma společenského uspořádání nabízí možnost, jak se vyvarovat dosavadních sklonů zastupitelského systému, jimiž jsou podpora politické centralizace a marginalizace voličské masy.
Buberovo dílo Cesty do utopie odkrývá takový rozměr jeho myslitelské osobnosti, jaký se v dosud přeložených Buberových knihách objevuje jen náznakově. Z hlediska aktuálnosti tématu se dle našeho soudu jedná o věrohodně zachycený pokus nalézat určité východisko z obtíží, které do značné míry provázejí i současnou společnost. Neméně důležitou hodnotou Buberovy knihy je však i jeho historické svědectví. A to nejen o době, o níž pojednává, ale také o jeho dobově podmíněném ideovém zápasu.

Stav

Velmi dobrý

Vytvořit poptávku

O knize

Stav:	Velmi dobrý
Vazba:	brožovaná
Počet stran:	178
Jazyk:	česky
ISBN10:	8090762735
ISBN:	9788090762732
Překladatel:	Petr Bláha
Vydáno v:	Mělník
Vystaveno:	2. 1. 2024 13:4
Číslo položky:	722705

O autorovi

Martin Buber

Martin Buber byl židovský filosof náboženství a překladatel rakouského původu. Podílel se na sionistickém hnutí a zasazoval se o vyrovnání s palestinskými obyvateli Izraele. Martin Buber se narodil ve Vídni v židovské rodině. Jeho děd, Solomon Buber, byl významný učenec, který se věnoval studiu židovských chasidských tradic a Tóry. U něho ve Lvově strávil Martin Buber dětství a studoval zde na polském gymnáziu. Po maturitě roku 1896 studoval ve Vídni, v Lipsku, v Curychu a v Berlíně, a to filosofii, psychologii a germanistiku, mezi jeho učiteli byl i Wilhelm Dilthey a Georg Simmel. Roku 1899 se ve Vídni seznámil s Theodorem Herzlem a připojil se k jeho sionistickému hnutí. Na rozdíl od Herzla, který chtěl založit laický židovský stát, Buberovi šlo především o židovské náboženství a kulturu. V tomtéž roce se oženil a pracoval jako redaktor různých židovských časopisů. Roku 1902 se začal zabývat chasidstvím, jehož životní a náboženská praxe mu byla daleko bližší než politické cíle sionismu. Roku 1904 vydal disertaci o problému individuace, zejména o Jakobu Böhme a Mikuláši Kusánském a věnoval se pak už pouze studiu. Vydal několik sbírek chasidských příběhů a mýtů a pracoval opět jako redaktor. Za první světové války založil výbor na podporu východoevropských Židů. Roku 1921 se spřátelil s Franzem Rosenzweigem a působil v jeho škole. Roku 1923 vydal své nejznámější dílo Já a Ty, věnované filosofii individuálního vztahu s druhou osobou. Od roku 1925 pracoval společně s Rosenzweigem na novém překladu Bible, který se snažil zachovat co nejvíce rysů hebrejského originálu. V letech 1930-1933 byl profesorem židovského náboženství a etiky na univerzitě ve Frankfurtu n. M., na protest proti Hitlerovu převzetí moci však roku 1933 rezignoval a roku 1938 kvůli sílícímu tlaku německého nacismu odjel do Jeruzaléma, kde učil na tamější Hebrejské univerzitě antropologii a sociologii. Po druhé světové válce se ...

Více od autora