Puškinovy básně, poémy, povídky a na prvním místě Evžena Oněgina, společensko-filosofický (chcete-li milostný) román ve verších, četly u nás v průkopnických překladech Křičky, Mathesia, Hory a Marčanové celé generace čtenářů: nacházely zalíbení v jednoznačnosti básníkova poslání, v rafinované prostotě a strhující melodii jeho kancón, v realistických příbězích, které se staly východiskem ruské moderní prózy. Četla se u nás i jeho věcná svědectví o historii a současnosti Ruska, ať už to byla Kapitánská dcerka nebo Putování z Moskvy do Petrohradu. Jenom málokteří však byli s to pojmout odkaz tohoto "univerzálního tvůrce" v celé jeho úhrnnosti obsahové i formální. O takový pohled jsme se pokusili v této knize: nemá pouze dokumentovat všestrannost jeho talentu (uvádíme i básníkovy kresby, které provázely rukopisné stránky a deníky) či zdůraznit období plodných podzimů 1831, 1833 a 1834, kdy pobýval ve vsi Boldinu: chceme sledovat smysl Puškinova díla pro dnešek. Pod tímto zorným úhlem se dostává do popředí puškinské pojetí "toku" a "proměnlivosti" života, jeho apel k lásce a vzájemnosti; básník je přesvědčen, že žádná existence nepřetrvává ve své podstatě, nýbrž ve svém ohlasu, v působení na ostatní. Náš současník M. Bachtin, literární vědec nad jiné povolaný, označuje tento typ lidské vzájemnosti jako "předávání slova", poselství od člověka k člověku... Vrcholnými ukázkami z Puškinovy poezie i z méně známých dílek jako například Hodování v době moru a Angelo, jež dokumentují tuto základní koncepci svazku, se podařilo změnit tradiční podobiznu poety v hanlivé uniformě, orámovanou básníkovým předčasným skonem, objevit znova jeho apollónskou sílu a úsměvnou ironii. Vedle této nové cesty za Puškinem je kniha i dokladem dnešního překladatelského umění, zejména Emanuela Frynty a Luďka Kubišty, v jehož přebásnění dostává čtenář značnou část lyriky poprvé. Patří sem i rozsáhlý fragment Podzim, básníkova citová konfese, poodkrývající tajemství boldinských podzimů.
Vybral, uspořádal, připravil výběr vyobrazení a úvod a ediční poznámku napsal Vladimír Svatoň.