Jaroslav Mihule
Bohuslav Martinů

1966 | Nakladatelství SHV

Mihuleho kniha o Bohuslavu Martinů netrpí častým neduhem monografií středního rozsahu, za jejichž syntézami se často skrývá nedostatečnost vlastního soudu, neúplná znalost pramenů, silná poplatnost předchůdcům. Jaroslav Mihule nesyntetizuje , naopak, založil svou práci na bezpečné znalosti přímých pramenů,především těc…h nejdůležitějších, totiž skladeb. To mu umožňuje nesetrvávat na stanovisku skladatele, ale samostatně, s vědomím, že úsudek teoretika se nemusí vždy krýt se sebereflexí umělce, hierarchizuje rozsáhlé dílo Martinů, citlivě odkrývá uzlové body jeho vývoje, v nichž skladatel obohacoval své skladebné prostředky o nové postupy, a současně shledává a dokumentuje vývojovou kontinuitu jeho díla, v němž se někdy až poletech aktualizovaly postupy zdánlivě už zapomenuté a zasuté vrstvami mladšími. Toto solidní vědecké zázemí ovšem Mihuleho nevedlo k napsání akademicky suché práce, naopak, je pro něj východiskem k svěžímu, vypravěčsky poutavému textu. Zkrátka, Mihule se nikde netváří složitě , ale dovede i o věcech složitých psát sdělně, uvolněně a navíc plastickým jazykem. Proto také pasáže věnované skladatelovu životnímu běhu se vzácně plynule a bez rušivých "švů" prostupují s pasážemi soustředěnými k hudbě. Výsledkem je cenná pramenná monografie, vybavená pečlivě a střídmě volenými notovými příklady, objevnou obrazovou přílohou a podrobným rejsříkem. Významnou součástí knihy je i přehled skladatelova díla, diskografie a časová tabulka, která rok od roku přehledně sleduje hlavní události života i tvorby Bohuslava Martinů. Mihuleho kniha o Bohuslavu Martinů netrpí častým neduhem monografií středního rozsahu, za jejichž syntézami se často skrývá nedostatečnost vlastního soudu, neúplná znalost pramenů, silná poplatnost př…edchůdcům. Jaroslav Mihule nesyntetizuje , naopak, založil svou práci na bezpečné znalosti přímých pramenů,především těch nejdůležitějších, totiž skladeb. To mu umožňuje nesetrvávat na stanovisku skladatele, ale samostatně, s vědomím, že úsudek teoretika se nemusí vždy krýt se sebereflexí umělce, hierarchizuje rozsáhlé dílo Martinů, citlivě odkrývá uzlové body jeho vývoje, v nichž skladatel obohacoval své skladebné prostředky o nové postupy, a současně shledává a dokumentuje vývojovou kontinuitu jeho díla, v němž se někdy až poletech aktualizovaly postupy zdánlivě už zapomenuté a zasuté vrstvami mladšími. Toto solidní vědecké zázemí ovšem Mihuleho nevedlo k napsání akademicky suché práce, naopak, je pro něj východiskem k svěžímu, vypravěčsky poutavému textu. Zkrátka, Mihule se nikde netváří složitě , ale dovede i o věcech složitých psát sdělně, uvolněně a navíc plastickým jazykem. Proto také pasáže věnované skladatelovu životnímu běhu se vzácně plynule a bez rušivých "švů" prostupují s pasážemi soustředěnými k hudbě. Výsledkem je cenná pramenná monografie, vybavená pečlivě a střídmě volenými notovými příklady, objevnou obrazovou přílohou a podrobným rejsříkem. Významnou součástí knihy je i přehled skladatelova díla, diskografie a časová tabulka, která rok od roku přehledně sleduje hlavní události života i tvorby Bohuslava Martinů.

Stav

Dobrý

Vytvořit poptávku

O knize

Stav:	Dobrý
Vazba:	brožovaná
Počet stran:	86, [2]
Jazyk:	německy
Edice:	Editio Supraphon Praha
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	10. 9. 2025 14:17
Číslo položky:	1385114

O autorovi

Jaroslav Mihule

Jaroslav Mihule je český muzikolog, vysokoškolský pedagog, hudební skladatel a diplomat. Narodil se 1. prosince 1930 v Praze, kde strávil většinu života. Mládí prožil na pražské periférii. Od raného dětství se u něho projevovalo hudební nadání . Svou hudebnost zdědil po předcích z obou stran rodičů. Do jeho rodu patří také divadelník a herec Václav Mihule , skladatel Jiří Mihule starší i jeho syn, prof. Jiří Mihule, emeritní člen České filharmonie . Po ukončení základní školní docházky absolvoval jeden rok studia na Amerlingově mužském ústavu učitelském . Po válce pokračoval nejprve na Benešově reformním reálném gymnasiu v Praze 6 a poté na klasickém Akademickém gymnasiu v Praze 2 . Doba jej vedla nejprve k povinnému seznámení s němčinou, pak s francouzštinou, latinou a povinnou ruštinou, po přestupu na Akademické gymnasium pak ještě se starořečtinou a angličtinou. Klavírní hru studoval ve škole profesorky Hany Králíkové-Slavkovské, dcery smetanovského a dvořákovského klavírního virtuosa Karla ze Slavkovských, později za vedení profesorů pražské konzervatoře . Na Karlově univerzitě si na podzim roku 1949 zapsal bohemistiku na Filozofické fakultě a hudební výchovu na Pedagogické fakultě, kterou v červnu 1953 absolvoval jako promovaný pedagog . Hudební vzdělání si v letech 1952–1955 souběžně prohluboval na pražské konzervatoři studiem skladby a dirigování . Demokratické povahové založení a trvalé odmítání nátlaku stát se členem komunistické strany jej přivedlo už před ukončením vysoké školy k prvnímu střetu s total...

Více od autora