Miloslav Stingl, Samuel B Griffith, Samuel B. Griffith II., Robert Miller
Bitva o Guadalcanal

1970 | Nakladatelství Mladá fronta

Knížka v typické obálce edice Archiv MF popisuje jednu ze zlomových bitev války v Pacifiku, kterou bylo tažení na ostrově Guadalcanal. Jejím autorem není nikdo jiný než bývalý důstojník a později i velitel 1. úderného praporu USMC, tehdejší podplukovník Samuel Griffith. Patřil mezi ty, kteří se 7. srpna 1942 zúčastnili… vylodění a až do svého zranění byl aktérem většiny významnějších bojů na Guadalcanalu.

Kniha začíná předmluvou s poděkováním všem, kteří autorovi byli při psaní knihy nápomocni. Jsou mezi nimi pamětníci a historici z obou kdysi znesvářených stran. Následujících šest map pak čtenáře seznámí s potřebným zeměpisem.

Úvodní kapitoly knihy krátce uvedou důvody, proč se na původně bezvýznamném ostrově odehrála krvavá několikaměsíční bitva. Sledovat můžeme od začátku události na Šalamounových ostrovech. Zajímavě a neobvykle působí popis toho, jak na konci dubna Japonci obsadili základny v této oblasti i jak reagovali Spojenci. Rovněž se můžeme blíže seznámit s organizací australských pobřežních pozorovatelů a s jejich neocenitelnými službami. Další kapitola pak uvádí na scénu hlavní postavy - příslušníky 1. divize USMC a neznalého čtenáře mohou překvapit zmatky ze strany nejvyššího velení při manipulaci s touto jednotkou.

Přese všechny spory mezi veliteli námořnictva a armády, přese všechny potíže 1. divize na Novém Zélandu a přes absenci jakýchkoli informací o Guadalcanalu začala 7. srpna operace Watchtower. Bylo zřejmě velkým štěstím 1. divize, že na samotném Guadalcanalu se vylodění nesetkalo s japonským odporem. To se ale netýkalo základny na Tulagi, kde se odehrály často opomíjené, ale o to tužší boje.

Poté už následuje snad trochu stereotypní popis divokých bojů na ostrově, zpestřený občas námořní bitvou. Autor jen těžko skrývá svou nechuť k některým námořním velitelům a občas snad i neprávem kritizuje své letecké spolubojovníky. Ale podstatné bylo, že se Spojenci dokázali poučit z vlastních chyb. Japonci nikoli a z celé knihy je to taky znát.

Samotné boje na Guadalcanalu byly v literatuře mnohokrát popsány a analyzovány ze všech možných hledisek. Ale tahle knížka má něco do sebe. Psal ji člověk, který to buď zažil, nebo alespoň sledoval zblízka. První boj u řeky Tenaru, ostřelování Tokijským expresem, boje Cactus Air Force o vzdušnou nadvládu nad ostrovem, příchod R. Geigera , nájezd na Tasimboko, boj na Krvavém hřebeni, pochybnosti a nedostatek vůle u části spojeneckých velitelů, boje u Matanikau, příchod prvních posil z řad armády, boj u Japan Bridge, námořní bitvu u ostrova Savo, zrození legend stíhačů Gallera, Carla, Smithe, Bauera, Fosse, příchod viceadmirála Halseye do jižního Tichomoří, pokus sendaiské divize o dobytí letiště, další leteckou námořní bitvu u Santa Cruz, tragickou bitvu v noci z 12. na 13. listopad i americkou pomstu vykonanou USS Washingthon na japonské bitevní lodi Kirišima o dva dny později, další porážku US Navy na moři 30. listopadu.

Na přelomu listopadu a prosince 1942 pak velení na Guadalcanalu převzal generálmajor Patch a zbytek pozemního tažení se měl odehrát v režii armády. Dále je popsán krach prosincové americké ofenzívy a rozhodnutí japonského císaře o vyklizení ostrova z 31. prosince. Z knihy je zřejmé, jak těžké bylo donutit japonské vojáky na Guadalcanalu přijmout a splnit rozkaz k ústupu. Soustřeďování japonských letadel a lodí k evakuaci však americká armáda vyhodnotila jako přípravu k další japonské ofenzívě a americké jednotky na Guadalcanalu přešly do obrany. Japonská evakuace začala prvního února a poslední japonské jednotky opustily prokletý ostrov v noci ze 7. na 8. února. Američané pak o den později mohli prohlásit tažení na Guadalcanalu za ukončené.

Kniha pak končí krátkou, ale krutou statistikou. Dnes si už nikdo z nás neumí představit, kolik lidského utrpení a kolik statečnosti viděl Guadalcanal za pouhých šest měsíců.

Prostě "Bitvu o Guadalcanal" mohu k přečtení jedině doporučit. Ostatně většina dalších prací o tažení na Guadalcanalu se odvolává právě na ni . Kniha si navíc dost netypicky všímá i příspěvku ženijních jednotek a velký podíl na úspěchu tažení přiznává i námořníkům a letcům neúnavně zásobujícím bojové jednotky. Knížka v typické obálce edice Archiv MF popisuje jednu ze zlomových bitev války v Pacifiku, kterou bylo tažení na ostrově Guadalcanal. Jejím autorem není nikdo jiný než bývalý důstojník a později i ve…litel 1. úderného praporu USMC, tehdejší podplukovník Samuel Griffith. Patřil mezi ty, kteří se 7. srpna 1942 zúčastnili vylodění a až do svého zranění byl aktérem většiny významnějších bojů na Guadalcanalu.

Kniha začíná předmluvou s poděkováním všem, kteří autorovi byli při psaní knihy nápomocni. Jsou mezi nimi pamětníci a historici z obou kdysi znesvářených stran. Následujících šest map pak čtenáře seznámí s potřebným zeměpisem.

Úvodní kapitoly knihy krátce uvedou důvody, proč se na původně bezvýznamném ostrově odehrála krvavá několikaměsíční bitva. Sledovat můžeme od začátku události na Šalamounových ostrovech. Zajímavě a neobvykle působí popis toho, jak na konci dubna Japonci obsadili základny v této oblasti i jak reagovali Spojenci. Rovněž se můžeme blíže seznámit s organizací australských pobřežních pozorovatelů a s jejich neocenitelnými službami. Další kapitola pak uvádí na scénu hlavní postavy - příslušníky 1. divize USMC a neznalého čtenáře mohou překvapit zmatky ze strany nejvyššího velení při manipulaci s touto jednotkou.

Přese všechny spory mezi veliteli námořnictva a armády, přese všechny potíže 1. divize na Novém Zélandu a přes absenci jakýchkoli informací o Guadalcanalu začala 7. srpna operace Watchtower. Bylo zřejmě velkým štěstím 1. divize, že na samotném Guadalcanalu se vylodění nesetkalo s japonským odporem. To se ale netýkalo základny na Tulagi, kde se odehrály často opomíjené, ale o to tužší boje.

Poté už následuje snad trochu stereotypní popis divokých bojů na ostrově, zpestřený občas námořní bitvou. Autor jen těžko skrývá svou nechuť k některým námořním velitelům a občas snad i neprávem kritizuje své letecké spolubojovníky. Ale podstatné bylo, že se Spojenci dokázali poučit z vlastních chyb. Japonci nikoli a z celé knihy je to taky znát.

Samotné boje na Guadalcanalu byly v literatuře mnohokrát popsány a analyzovány ze všech možných hledisek. Ale tahle knížka má něco do sebe. Psal ji člověk, který to buď zažil, nebo alespoň sledoval zblízka. První boj u řeky Tenaru, ostřelování Tokijským expresem, boje Cactus Air Force o vzdušnou nadvládu nad ostrovem, příchod R. Geigera , nájezd na Tasimboko, boj na Krvavém hřebeni, pochybnosti a nedostatek vůle u části spojeneckých velitelů, boje u Matanikau, příchod prvních posil z řad armády, boj u Japan Bridge, námořní bitvu u ostrova Savo, zrození legend stíhačů Gallera, Carla, Smithe, Bauera, Fosse, příchod viceadmirála Halseye do jižního Tichomoří, pokus sendaiské divize o dobytí letiště, další leteckou námořní bitvu u Santa Cruz, tragickou bitvu v noci z 12. na 13. listopad i americkou pomstu vykonanou USS Washingthon na japonské bitevní lodi Kirišima o dva dny později, další porážku US Navy na moři 30. listopadu.

Na přelomu listopadu a prosince 1942 pak velení na Guadalcanalu převzal generálmajor Patch a zbytek pozemního tažení se měl odehrát v režii armády. Dále je popsán krach prosincové americké ofenzívy a rozhodnutí japonského císaře o vyklizení ostrova z 31. prosince. Z knihy je zřejmé, jak těžké bylo donutit japonské vojáky na Guadalcanalu přijmout a splnit rozkaz k ústupu. Soustřeďování japonských letadel a lodí k evakuaci však americká armáda vyhodnotila jako přípravu k další japonské ofenzívě a americké jednotky na Guadalcanalu přešly do obrany. Japonská evakuace začala prvního února a poslední japonské jednotky opustily prokletý ostrov v noci ze 7. na 8. února. Američané pak o den později mohli prohlásit tažení na Guadalcanalu za ukončené.

Kniha pak končí krátkou, ale krutou statistikou. Dnes si už nikdo z nás neumí představit, kolik lidského utrpení a kolik statečnosti viděl Guadalcanal za pouhých šest měsíců.

Prostě "Bitvu o Guadalcanal" mohu k přečtení jedině doporučit. Ostatně většina dalších prací o tažení na Guadalcanalu se odvolává právě na ni . Kniha si navíc dost netypicky všímá i příspěvku ženijních jednotek a velký podíl na úspěchu tažení přiznává i námořníkům a letcům neúnavně zásobujícím bojové jednotky.

Stav

Dobrý

bez obálky

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Dobrý
Vazba:	brožovaná
Počet stran:	257 , 8 obrazových příloh
Jazyk:	česky
Edice:	3. svazek ed. 3. svazek ed. Archiv
Vydání:	Vydání 1.
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	17. 11. 2025 14:44
Číslo položky:	1463892

O autorech

Miloslav Stingl

Miloslav Stingl byl český cestovatel, etnograf a spisovatel, který osobně poznal řadu domorodých kultur a zpracoval své zážitky v četných knihách. Byl čestným náčelníkem indiánského kmene Kikapú . Narodil se v Bílině, jeho otec pracoval jako důlní inženýr. Vyrůstal se sestrou Hedvikou. Z Bíliny se musela jeho rodina odstěhovat, když Sudety v roce 1938 obsadilo nacistické Německo, nejprve do Kosmonos a poté do Rakovníka, kde rodina prožila většinu války. Po válce se rodina přestěhovala do Karlových Varů, které považoval za svůj domov. Po únoru 1948 ještě jako neplnoletý se spolužáky šířil protistátní letáky, odsouzen byl k podmíněnému trestu. Vystudoval mezinárodní právo na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, poté dálkově tamtéž vystudoval etnografii. V letech 1962 až 1972 pracoval v Akademii věd, kde odpovídal za výzkum mimoevropských národů, jejich kultur a umění. Poté z Akademie odešel a byl spisovatelem na volné noze. Od roku 1980 žil v Praze. Nikdy nebyl členem žádné politické strany nebo politického hnutí, spolupráci s vojenskou zpravodajskou službou v 50. letech odmítl. V roce 1977 podepsal Antichartu , na což podle svých vlastních slov nebyl hrdý. Byl ženatý a měl tři děti. Byl skautem, jeho skautská přezdívka zněla Mauglí. Zemřel dne 11. května 2020 ve věku 89 let. Jeho první zahraniční cesta byla do Tuniska. Po celý život konal rozsáhlé cesty a expedice, během nichž navštívil 151 zemí na všech kontinentech. Jeho hlavní zájem patřil obyvatelům navštívených zemí, například Mayům, Polynésanům, australským Aborigenům, Inuitům atd. Stingl dokázal komunikovat nebo se částečně domluvit 17 jazyky. Asi nejexotičtější z nich byl jazyk papuánského kmene Kumů. Ostrov Nová Guinea procestoval v době, kdy mezi zdejšími kmeny ještě přežíval kanibalismus a rituální lov lebek. On sám byl mezi Papuánci na Nové Guineji...

Více od autora

Samuel B Griffith

Brigádní generál námořní pěchoty USA Samuel B. Griffith II. se narodil roku 1907 v Lewisburgu v Pennsylvánii. V roce 1929 vyšel z námořní akademie USA jako důstojník námořní pěchoty a u této zbraně pak sloužil 27 let. Od prvního dne se účastnil bojů na Guadalcanalu a přilehlých ostrovech. Po válce sloužil v severní Číně a později se stal náčelníkem štábu na základně v Norfolku a členem štábu vrchního velitele amerických vojsk v Evropě. Zabýval se též vojenskou vědou, poznatky čerpal i z čínských pramenů. Napsal mj. knihu o starém čínském válečnickém umění.

Více od autora