Václav Vrabec, Radomír Luža
Antifašistický odboj: Zmařené naděje

1992 | Nakladatelství Masarykova dělnická akademie

Historická studie věnovaná odbojovému seskupení Petiční výbor Věrni zůstaneme. Historická studie věnovaná odbojovému seskupení Petiční výbor Věrni zůstaneme.

Stav

Dobrý

Vytvořit poptávku

O knize

Stav:	Dobrý
Vazba:	brožovaná
Počet stran:	88
Jazyk:	česky
ISBN10:	8085245108
ISBN:	9788085245103
Edice:	Tisky MDA
Vydání:	Vydání druhé
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	26. 5. 2023 14:57
Číslo položky:	558853

O autorech

Radomír Luža

Radomír Václav Luža byl česko-americký historik a politický činitel, představitel domácího odboje. Narodil se v rodině legionáře a pozdějšího generála Československé armády Vojtěcha Borise Luži, jednoho z klíčových představitelů československého odboje za druhé světové války. Stejně jako jeho otec se zapojil do partyzánského hnutí a na sklonku války se stal velitelem asi tisícičlenné partyzánské brigády operující v okolí Brna. V říjnu 1944 byli skupinou vedenou Lužou zastřeleni příslušníci přibyslavské četnické stanice, což se později stalo předmětem kontroverzí. Po válce vystudoval práva na Masarykově univerzitě v Brně a tehdy také vstoupil do sociální demokracie. Za svou politickou angažovanost byl však po únorovém převratu označen za nepřítele lidové demokracie a zbaven všech veřejných funkcí. Odešel do exilu, nejprve do Francie a pak do USA, kde žil s přestávkami až do své smrti. Angažoval se v exilových organizacích a v létě 1948 připravoval odchod Edvarda Beneše na Západ, k němuž však kvůli prezidentově zdravotnímu stavu nakonec nedošlo. Zakotvil v univerzitním prostředí a postupně se stal respektovaným odborníkem na nejnovější dějiny českého a německého prostoru. Jeho kniha o vysídlení sudetských Němců se stala prvním a nadlouho jediným dílem na toto téma. Od roku 1967 působil na Tulane University v New Orleans a v 90. letech také na FF MU. Navzdory jeho aktivitě v Mezinárodním svazu socialistické mládeže byl trvale sledován StB. Po sametové revoluci se účastnil obnovy Československé sociální demokracie a podílel se na práci organizací orientovaných na svobodu a vlastenectví. V roce 1995 byl povýšen do hodnosti plukovníka v záloze a o rok později mu byl udělen Řád T. G. Masaryka. Vedle toho obdržel i ocenění na poli vědy. Dnes jeho jméno nese cena udělovaná v oboru středoevropských dějin....

Více od autora

Václav Vrabec

Coby dítě zažil druhou světovou válku, která ho formovala v jeho názorech na svět. Otec byl pošťák, pracoval v odboji a několik dní strávil u výslechu na gestapu. Sám Václav byl založením Slovan, vlastenec a s kamarády, kteří k nim přicházeli, se hodně bavil o politice. Už jako dvanáctiletý si obstaral mapu Evropy a zaznamenával si do ní postup ruských i německých vojsk. Na konci války vážně onemocněl a dokonce dva a půl roku nechodil. Absolvoval několik operací a v nemocnici či doma strávil hodně času nad knihami a poslechem rádia. Historie se mu stala celoživotním koníčkem. Jeho rodiče byli v KSČ od roku 1945. Stejně jako mnoho jeho vrstevníků prošel vývojem od komunistického mládí přes aktivní účast v reformním procesu šedesátých let až po činnost v československém disentu. Do strany vstoupil ve svých sedmnácti letech, ale i přes sympatie registroval a vnímal odboj a různé vlivy. Byl i hudebně založený, měl rád jazz a sám pro sebe si napsal historii jazzu. Přestože chtěl původně studovat chemii, která ho velmi bavila, začal v roce 1949 studovat Vysokou školu politických a hospodářských věd, Fakultu společenských věd. Tu absolvoval v roce 1953 s prací na téma dějiny znárodnění. Historie ho ale velmi bavila a začal navštěvovat přednášky Josefa Macka a Milana Machovce. Pomáhal na svět folklornímu souboru Gaudeamus a s kamarády založil kapelu, ve které vystupoval šestnáct let. S ní se také v roce 1958 dostal poprvé na Západ, do Německa a Francie. Později začal studovat také Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kterou absolvoval v roce 1967. Po škole pracoval nejprve v Československém rozhlase . S nálepkou revizionisty a pravičáka však odešel do Rudého práva, kde pracoval v kulturní rubrice. Spoluzakládal populárně-vědecký časopis Dějiny a současnost. V roce 1969 byl mluvčím ÚV NF ČSSR. Po normalizačních čistkách nesměl vykonávat svoji profesi a v roce 1973 odešel do invalidního důchodu. V roce 1976 se stal signatářem Charty 77. Publikoval v...

Více od autora