Druhé doplněné vydání.

Vznik této knížky byl motivován zejména rostoucím zájmem veřejnosti o hudbu J. S. Bacha a ovšem i o hudbu, jež Bachovi předcházela. Jména Machaut, Lasso, Palestrina či Monteverdi zdaleka nejsou pro dnešního posluchače pouhými pojmy z učebnic dějin hudby. Jejich skladby zaznívají zásluhou řady specializovaných souborů z koncertních pódií, z rozhlasu i gramofonové desky a jsou přijímány nikoliv už jen jako exkluzivní nahlédnutí do odeznělé minulosti, ale jako živě promlouvající hodnota. Zatímco se první, rychle rozebrané vydání Koubovy práce sousředilo na líčení vývoje staré hudby do éry baroka, pak toto druhé vydání rozšiřuje látku knihy o velkou epochu hudebního klasicizmu, s jehož díly se soudobý posluchač setkává zvláště často. Stejně jako v kapitolách předchozích se však autor nezabývá jednotlivými osobnostmi (to bývá tradiční úkol dějin hudby), nýbrž tím, čo hudbu různých tvůrců spojovalo. Přináší jasný, sdělný a přehledně členěný, současně však nikoliv simplifikující výklad o slozích, v nichž skladatelé minulých staletí komponovali; nejvýznamnější autory představuje malým slovníčkem na posledních stránkách. Kouba věnuje přiměřenou pozornost také základním skutečnostem obecných a kulturních dějin a naznačuje i souvislosti mezi řečí hudby a dobovými ideovými a kulturními proudy. Jeho kniha proto míří nejen k rostoucí obci posluchačů staré hudby, nejen k studentům odborných hudebních škol, ale i k nespecializovaným zájemcům o historii, jimž se snaží poskytnout alespoň základní informace o postavení hudby ve všeobecných a kulturních dějinách staré Evropy.