Alois Jirásek
Psohlavci : historický obraz

1929 | Nakladatelství J. Otto

Chodové, statečný a otužilý pomezní lid v okolí Domažlic, střežili zemské hranice. Za to požívali různých výhod a práv – odjakživa byli lidem svobodným a byli poddáni pouze samému králi.
Po Bílé Hoře se dostali Chodové do poddanství Trhanovských pánů z Lammingerů, kteří je násilně obraceli na katolickou víru. Jejich… svobody neuznávali a nutili je do roboty. Chodové se bránili, ale marně. Koncem 17.století naposledy bojovali za svá práva.
Lamminger totiž poručil pokácet starou mezní lípu na půdě chodského rolníka Jana Sladkého-Koziny. Kozina žil do té doby pokojným rodinným životem a byl svými druhy i matkou považován spíše za slabocha. Ale Kozina se Lammingerovi nečekaně vzepřel a správce i s čeledníky vyhnal. Tento skutek byl označen za odboj proti vrchnosti. Lamminger přikázal Kozinu s několika jinými sousedy zatknout. Při prohlídce našli vojáci v Kozinově statku truhlu s majestáty, které Lamminger přikázal spálit. Netušil však, že stará Kozinová ty nejdůležitější zachránila. Uvězněné sice Lamminger potom propustil, ale robotu Chodům přitížil. Tím ovšem posílil jejich odpor vůči sobě.
Na základě zachráněných majestátů se Chodové domáhali uznání svých práv ve Vídni u samého císaře Leopolda. Zprávy odtud docházely zpočátku příznivé, ale Lamminger nelenil. Chodům ublížilo, když v masopustním úterý před trhanovským zámkem na potupu utopili v rybníce panský karabáč, o čemž Lamminger poslal do Vídně hodně zkreslenou zprávu. Konečně se komise ve Vídni negativně vyjádřila k chodské žádosti, ale Chodové se odvolali k apelačnímu soudu do Prahy. Vyslali tam své přední sousedy, mezi nimi Kozinu.
Ale i do Prahy dosáhl Lammingerův vliv – poslední majestáty byly soudem zničeny a Chodům nařízeno, aby podepsali listinu, že jménem svých krajanů slibují Lammingerovi poslušnost a litují toho, co udělali. Zdrcení Chodové podepsali, až na Kozinu a jeho starého strýce, rychtáře Hrubého – ti proto zůstali ve vězení, kde však Hrubý zemřel.
Mezitím se na Chodsku rozpoutala bouře, že muselo být povoláno vojsko. Odpor Chodů byl nakonec potlačen. Rozlícený Lamminger, nespokojený s mírným rozsudkem apelačního soudu, odevzdal svou při hrdelnímu soudu, který díky Lammingerově vlivu rozhodl, že jeden z odsouzených smí být oběšen - Lamminger si vybral Kozinu jako nejvýmluvnějšího a nejzapřísáhlejšího rebela, přestože Kozina Chody v jejich nenávisti mírnil, takže se s nimi často dostával do sporu - chtěl docílit chodských práv u soudu, nikoliv vzpourami a násilím.
Rozsudek byl vykonán v Plzni roku 1695 a museli mu být na rozkaz Lammingera přítomni všichni Chodové. Kozina však před smrtí vyzval Lammingera do roka a do dne na boží soud.
Kozinova smrt smířila starou Kozinovou s Kozinovou ženou a z Koziny učinila chodského hrdinu.
Uplynul rok od Kozinovy popravy. Lamminger slaví, když tu náhle – skolen mrtvicí – umírá…

Zdroj: aloisjirasek.cz Chodové, statečný a otužilý pomezní lid v okolí Domažlic, střežili zemské hranice. Za to požívali různých výhod a práv – odjakživa byli lidem svobodným a byli poddáni pouze samému králi.
Po Bílé Ho…ře se dostali Chodové do poddanství Trhanovských pánů z Lammingerů, kteří je násilně obraceli na katolickou víru. Jejich svobody neuznávali a nutili je do roboty. Chodové se bránili, ale marně. Koncem 17.století naposledy bojovali za svá práva.
Lamminger totiž poručil pokácet starou mezní lípu na půdě chodského rolníka Jana Sladkého-Koziny. Kozina žil do té doby pokojným rodinným životem a byl svými druhy i matkou považován spíše za slabocha. Ale Kozina se Lammingerovi nečekaně vzepřel a správce i s čeledníky vyhnal. Tento skutek byl označen za odboj proti vrchnosti. Lamminger přikázal Kozinu s několika jinými sousedy zatknout. Při prohlídce našli vojáci v Kozinově statku truhlu s majestáty, které Lamminger přikázal spálit. Netušil však, že stará Kozinová ty nejdůležitější zachránila. Uvězněné sice Lamminger potom propustil, ale robotu Chodům přitížil. Tím ovšem posílil jejich odpor vůči sobě.
Na základě zachráněných majestátů se Chodové domáhali uznání svých práv ve Vídni u samého císaře Leopolda. Zprávy odtud docházely zpočátku příznivé, ale Lamminger nelenil. Chodům ublížilo, když v masopustním úterý před trhanovským zámkem na potupu utopili v rybníce panský karabáč, o čemž Lamminger poslal do Vídně hodně zkreslenou zprávu. Konečně se komise ve Vídni negativně vyjádřila k chodské žádosti, ale Chodové se odvolali k apelačnímu soudu do Prahy. Vyslali tam své přední sousedy, mezi nimi Kozinu.
Ale i do Prahy dosáhl Lammingerův vliv – poslední majestáty byly soudem zničeny a Chodům nařízeno, aby podepsali listinu, že jménem svých krajanů slibují Lammingerovi poslušnost a litují toho, co udělali. Zdrcení Chodové podepsali, až na Kozinu a jeho starého strýce, rychtáře Hrubého – ti proto zůstali ve vězení, kde však Hrubý zemřel.
Mezitím se na Chodsku rozpoutala bouře, že muselo být povoláno vojsko. Odpor Chodů byl nakonec potlačen. Rozlícený Lamminger, nespokojený s mírným rozsudkem apelačního soudu, odevzdal svou při hrdelnímu soudu, který díky Lammingerově vlivu rozhodl, že jeden z odsouzených smí být oběšen - Lamminger si vybral Kozinu jako nejvýmluvnějšího a nejzapřísáhlejšího rebela, přestože Kozina Chody v jejich nenávisti mírnil, takže se s nimi často dostával do sporu - chtěl docílit chodských práv u soudu, nikoliv vzpourami a násilím.
Rozsudek byl vykonán v Plzni roku 1695 a museli mu být na rozkaz Lammingera přítomni všichni Chodové. Kozina však před smrtí vyzval Lammingera do roka a do dne na boží soud.
Kozinova smrt smířila starou Kozinovou s Kozinovou ženou a z Koziny učinila chodského hrdinu.
Uplynul rok od Kozinovy popravy. Lamminger slaví, když tu náhle – skolen mrtvicí – umírá…

Zdroj: aloisjirasek.cz

Stav

Dobrý

zkosený hřbet

Vytvořit poptávku

O knize

Stav:	Dobrý, zkosený hřbet
Vazba:	pevná
Počet stran:	283
Jazyk:	česky
Edice:	Sebrané spisy Aloisa Jiráska, 15. svazek ed. 15. svazek ed. Sebrané spisy Aloise Jiráska
Vydání:	V Sebr. spisech vyd. 19., celkem 27.
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	24. 7. 2023 16:9
Číslo položky:	597432

O autorovi

Alois Jirásek

Alois Jirásek byl český prozaik, dramatik a politik, autor řady historických románů a představitel realismu. Celý život pracoval jako učitel dějepisu na gymnáziu, nejprve v Litomyšli a poté v Praze. Přátelil se s mnoha vynikajícími osobnostmi českého národa – například s M. Alšem, J. V. Sládkem, K. V. Raisem, J. S. Macharem či Z. Nejedlým. Navštěvoval umělecký kroužek v Kavárně Union na Národní třídě čp. 524/I, kde se scházeli Mikoláš Aleš, Josef Václav Myslbek, František Ženíšek, Antonín Wiehl a další. Působil jako redaktor časopisu Zvon. Byl zastáncem samostatnosti českého a slovenského národa a jako jeden z prvních podepsal Manifest českých spisovatelů. Alois Jirásek se narodil ve východočeském Hronově u Náchoda. Pocházel ze starého selského rodu. Jeho otcem byl Josef Jirásek , původně tkadlec a poté pekař, matkou Vincencie Jirásková, rozená Prouzová . Před Aloisem Jiráskem se jeho rodičům narodily děti: Helena, Josef, Emílie; po něm Rudolf, Žofie, Božena, Adolf a Antonín. Navštěvoval německé benediktinské gymnázium v Broumově , české gymnázium v Hradci Králové a na pražské univerzitě vystudoval historii . Čtrnáct let žil v Litomyšli a působil tam jako gymnaziální profesor českého jazyka, dějepisu a zeměpisu. Právě o životě studentů v Litomyšli pojednává jeho novela Filosofská historie. Publikovat začal již v době svých pražských studií, v Litomyšli vznikají jeho první významné práce . Dne 12. 8. 1879 se Jirásek oženil s Marií Podhajskou , dcerou zámožného soukromníka. Měli 8 dětí, sedm dcer a jednoho syna. Roku 1888 Jirásek přesídlil do Prahy. Dva první byty v Praze mu příliš nevyhovovaly a teprve za pět let získal prostorný byt v Resslově ulici č. 1, na nároží dnešního Jiráskova náměstí, kde je osazena jeho pamětní deska. V tomto bytě pak žil od roku 1903 až do své ...

Více od autora