Následující strana je zasvěcena přehledu všech oblíbených autorů, jejichž knihy tolik obdivujeme a milujeme. Seznamte se podrobněji s jejich životy, poznejte jejich inspiraci a poodhalte jejich tajemství úspěchu, které dohromady daly vzniknout dílům poutavým a nesmrtelným, jež dokázaly ovlivnit nejen jednotlivce, ale celé generace čtenářů...
Zobrazuji 361 - 420 z celkem 119518 záznamů
Isaac Asimov
Isaac Asimov, narozen jako Izák Judovič Ozimov , byl americký spisovatel a biochemik židovského původu. Napsal přes 300 vědeckých, vědecko-populárních a sci-fi knih. Počátek jeho tvorby patří do období tzv. Zlatého věku sci-fi. Získal celou řadu prestižních cen . Je autorem tří zákonů robotiky. Isaac Asimov se narodil do židovské rodiny ve vesnici Petroviči v Sovětském Rusku. Ve své první autobiografii uvádí, že jako datum svého narození považuje 2. ledna 1920, i když vzhledem k chybějícím dokumentům či případné chybě při převodu z juliánského kalendáře je toto datum nejzazší a správné datum může být i 4. října 1919. V roce 1923 celá rodina emigrovala do USA. Do USA se plavil na lodi RMS Baltic. Stal se americkým občanem v roce 1928. Asimov se nikdy nenaučil rusky a nikdy svou rodnou zemi nenavštívil. Isaac vyrůstal v Brooklynu v New Yorku. Jeho otec měl malý obchod se smíšeným zbožím, ve kterém se Asimov poprvé setkal s časopisy a novinami. Asimov se naučil sám číst v pěti letech, své první články začal psát už v jedenácti a od devatenácti je dokonce prodával do různých časopisů. Po vystudování střední školy nastoupil Asimov na Kolumbijskou univerzitu, kde promoval v roce 1939. Během druhé světové války sloužil Asimov jako civilista na námořní základně ve Filadelfii . V roce 1944 byl předvolán k armádní odvodové prohlídce, ale kvůli krátkozrakosti nebyl odveden. Tato vada už nebyla armádě USA na obtíž 7. září 1945, kdy Asimov obdržel povolávací rozkaz. Do jejích řad vstoupil 1. listopadu 1945. Prošel základním výcvikem v Camp Lee ve Virginii. 7. ledna 1946 začal psát povídku Důkaz, což byla jediná povídka, kterou Asimov napsal během své služby v armádě USA . 7. února již měl hotovu první verzi, ale pak s psaním přestal, neboť se mě...
Více od autora
Adolf Wenig
Adolf Wenig byl český spisovatel, pedagog, libretista a překladatel. Pocházel z učitelské rodiny ze Staňkova, kde jeho děd František a otec Josef působili na tamní škole jako řídící učitelé. Po dokončení obecné školy jej otec poslal na studia do Domažlic, kde byl ubytován u krejčího Votruby . Toto období bylo poměrně obtížné, Votrubova manželka na něm velice šetřila . Osudnou ránou, nejen pro Adolfa, ale celou rodinu, byl otcův dobrovolný odchod ze světa v květnu 1888 . Matka Marie Wenigová spolu s dětmi opustila po smrti manžela Staňkov a přestěhovala se k bratrovi Františku Adolfu Šubertovi do Prahy. Adolf Wenig studoval nižší střední školu na Smíchově. Následně Pražský učitelský ústav. Poté přijal místo učitele. Nejprve na Žižkově, poté na Královských Vinohradech. Současně se studiem pedagogiky studoval zpěv na pražské Pivodově pěvecké škole. Dne 21. listopadu 1903 se oženil s Pavlou Korbovou , dcerou pražského obchodníka Alberta Korba. Od roku 1904 bydleli manželé Wenigovi v Praze v Královských Vinohradech na Korunní třídě číslo 71. Dne 23. července 1905 se jim narodil syn Jan a 28. dubna 1912 syn Adolf. Adolf Wenig zemřel 19. března 1940 po srdečním záchvatu ve vinohradské nemocnici. Adolf Wenig pocházel z významné umělecké rodiny, kdy jeho blízcí, či vzdálení příbuzní patřili mezi významné divadelníky, redaktory, literáty a malíře. Strýc František Adolf Šubert , ke kterému se v roce 1888 po otcově smrti s matkou a sourozenci přestěhoval, byl mladším matčiným bratrem. V Praze působil jako významný český dramatik, publicista, redaktor, spisovatel a především divadelní ředitel. Mezi lety 1883 až 1900 ...
Více od autora
Ross Macdonald
Ross Macdonald byl americký spisovatel, autor detektivních románů. Vlastním jménem Kenneth Millar a patří k velmi známým a populárním autorům další vlny tzv. „drsné školy“. Jeho příběhy se většinou odehrávají v jižní Kalifornii a mají stejného hrdinu, soukromého detektiva Lewa Archera. Narodil se v Los Gatos ve státě Kalifornie, ale vyrůstal s rodinou ve městě Kitchener, v kanadské provincii Ontariu. Zde začal také navštěvovat střední školu, ovšem poté, co jeho otec odešel od rodiny, začal spolu s matkou cestovat po různých městech v Americe. Na Michiganské univerzitě vystudoval postgraduálně literaturu. Ještě v Kanadě se poznal s Margaret Sturmovou, se kterou se oženil v roce 1938. Jeho manželka Margaret Millar se stala později také známá jako úspěšná spisovatelka detektivních románů. Měli spolu dceru Lindu, která zemřela v roce 1970. Na počátku 50. let se usadil s manželkou v Kalifornii v Santa Barbaře, kterou zčásti použil jako vymyšlené místo , kde se odehrávaly některé jeho knihy. Macdonald zde zemřel v roce 1983 na Alzheimerovu chorobu. Millar začal publikovat první povídky v pulpových magazínech pod jménem John Macdonald, ještě za studií dokončil svůj první román Temný tunel , který vyšel v roce 1944 . Svůj pseudonym změnil na Ross Macdonald, aby se nepletl s dalším americkým autorem, Johnem D. MacDonaldem, který je známý řadou kriminálních románů s hrdinou Travis McGee. Nejznámější Macdonaldův detektiv, Lew Archer, se poprvé objevil v krátké povídce Find the Woman, která vyšla v roce 1946. První román s tímto hrdinou – Pohyblivý terč – vyšel v roce 1949 a zaznamenal velký úspěch a později byl i zfilmován s Paulem Newmanem v hlavní roli pod názvem Harper. S Lew Archerem vyšlo celkem 18 románů, k nejúspěšnějším patřily například Pohled zpátky nebo Šípková Růženka. Macdonald pokračuje v tradici tzv. „drsné ...
Více od autora
Paul Brunton
Paul Brunton byl britský filosof, mystik, a cestovatel. Je autorem třinácti knih , z nichž první, Tajnosti indické, byla publikována v roce 1934, a poslední, Duchovní krize člověka, v roce 1952. Paul Brunton předložil Západu jógu a meditaci, a pracoval na způsobu, jak vyjádřit jejich filozofické pozadí běžně srozumitelnou, vědeckou řečí Západu, která by nekladla na čtenáře požadavek studovat originální zdrojové termíny v orientálních jazycích, které podle Paula Bruntona nejsou pro běžného člověka na Západě tak důležité, jako jejich podstata. Pokud to bylo možné, hledal slova stejného významu v moderních jazycích Západu, případně hledal jejich vhodné řecké, nebo latinské deriváty. Způsobem jeho psaní bylo, že si stručně zaznamenával inspirované myšlenky ihned, jak se objevily. Často je zapisoval na zadní stranu dopisní obálky nebo na okraje novin či časopisů, když se procházel mezi květinami v zahradách lemujících Ženevské jezero. Potom je přepisoval na stroji a třídil podle námětů. Později je chtěl zredigovat a sestavit do souvislého textu. Po smrti bylo toto jeho duchovní krédo vydáno v šestnácti dílech pod názvem Zápisky Paula Bruntona . PhDr. Paul Brunton se narodil v Londýně v roce 1898 a jeho původní jméno bylo R. Raphael Hurst. Jeho matka brzy zemřela a jeho otec se znovu oženil. Vzdělání se mu dostalo v chlapecké Central Foundation Boys' School a posléze na Saint George Colleage . Poté pracoval jako knihkupec a novinář. Brunton psal pod různými pseudonymy, jako Raphael Meriden a Raphael Delmonte, později si zvolil pseudonym Brunton Paul, ale z nějakého důvodu, možná chybou v tiskárně, byla slova obrácena v "Paul Brunton", v jméno, které přijal. Během 1. světové války sloužil u tankové divize a později se věnoval mysticismu a přišel do kontaktu s Teosofickou společností. Jako podílník e...
Více od autora
Oldřich Mikulášek
Oldřich Mikulášek byl moravský básník, autor lyrických a lyricko-epických sbírek básní s charakteristickým rytmizováním a vnitřní dynamikou verše. Oldřich Mikulášek se narodil v Přerově 26. května 1910 jako syn železničáře. Po měšťanské škole v Přerově absolvoval roku 1927 gremiální obchodní školu. Na živobytí si nejprve vydělával jako dělník a zaměstnanec, do roku 1930 měl jen krátkodobá zaměstnání např. v továrně na cukrovinky, v cihelně, jako vozopísař u drah či jako akvizitér v inzerci. V letech 1930–1933 pracoval jako tiskárenský leptač a litograf ve Zlíně. Od roku 1933 pracoval jako sportovní redaktor přerovského časopisu Obzor a mj. také v Československém rozhlase. Roku 1937 se oženil a natrvalo přestěhoval do Brna, kde se stal redaktorem Lidových novin. Po válce působil v redakci deníku Rovnost , dále v tehdejších Svobodných novinách, později přejmenovaných opět na Lidové noviny , v literárním oddělení Československého rozhlasu a v redakci časopisu Host do domu . Mezitím se v roce 1952 podruhé oženil, a to s redaktorkou Československého rozhlasu Věrou , která se později stala dramaturgyní a ředitelkou brněnského studia České televize. Roku 1953 se jim narodil syn Ondřej, divadelní herec. Roku 1965 nastoupil Oldřich Mikulášek pětiletou tvůrčí dovolenou . O dva roky později se těžce zranil, se zlomeninou nohy ležel 20 měsíců v nemocnici a následky nehody ho sužovaly až do konce života. Po roce 1969 se stal samizdatovým spisovatelem, když jej v letech 1971–1980 postihl zákaz publikování. Byl členem skupiny Q. K jeho nejbližším přátelům mezi spisovateli patřili Jan Skácel, Klement Bochořák, Adolf Kroupa, Josef Kainar, Ludvík Kundera a Milan Uhde a další. Po smrti v roce 1985 byla urna s Mikuláškovým popelem uložena na Ústředním hřbitově v Brně. ...
Více od autora
Joseph Heller
Joseph Heller byl americký spisovatel. Psal satirická díla, zejména novely a dramata. J. Heller pocházel z Brooklynu v New Yorku, jeho rodiče byli židovští přistěhovalci z Ruska. Ve druhé světové válce sloužil u amerického bombardovacího letectva na Korsice. V letech 1948–1949 studoval Columbijskou univerzitu v New Yorku, poté studoval v Anglii v Oxfordu. Po ukončení studií pracoval v několika reklamních agenturách a věnoval se psaní. Roku 1975 se stal mimořádným profesorem literatury City College v New Yorku. Joseph Heller se narodil 1. května roku 1923 v New Yorku. Oba jeho rodiče byli ruští židé. Jeho otec, Isaac Donald Heller, už byl jednou ženatý, a měl dvě děti, Leeho a Sylvii. Když jeho manželka zemřela, vzal si Lenu, Hellerovu matku, a s celou rodinou emigrovali z Ruska do Ameriky, kde se jim následně narodil Joseph. Isaac Heller zemřel, když bylo Josephovi pět let, a tak nechal už tak chudou domácnost pouze na matce a na starších sourozencích. Joseph Heller měl sklony k psaní už od dětství. Povídky začal psát ještě na základní škole, a psal je na psacím stroji sousedů. Svou první povídku poslal do New York Daily News, kde byla odmítnuta. To Hellera vůbec neodradilo a na střední škole chodil na psaní na psacím stroji. Po střední škole šel rovnou pracovat. Jednu dobu byl poslíček, chvíli pracoval v továrně, a v devatenácti se přihlásil do války. Později se Joseph Heller zmiňuje, že válka pro něj a jeho vrstevníky byla záchrana. Většina z nich nevěděla, co se životem, a válka to vyřešila. Přidal se k letectvu a poslali ho na italskou frontu, kde si odlétal 60 letů jako bombometčík. Sebral tam také několik motivů a zápletek do jeho známé knihy Hlava XXII. Joseph Heller se z války vrátil jako hrdina. Svou budoucí manželku, Shirley Held, potkal na prázdninách. Vzali se roku 1945, a následně odjeli do Kalifornie, na Jihokalifornskou univerzitu, kam byl díky své vojenské službě přijat. Zároveň mu také vyšla jeho první povídka...
Více od autora
Josef Antonín Zentrich
Josef Antonín Zentrich . Odborník ve fytoterapii, publikace o léčivých rostlinách. Řadí se k našim předním znalcům bylin a odborníkům v oboru fytoterapie. Je autorem celé řady knih o léčivých rostlinách, mezi než patří např. publikace: Byliny v prevenci Bylinářská poradna, díl 1 - 5 Třetí cesta ke zdraví Liečivé rastliny Turca a je spoluautorem knih: Věčně zelené naděje Herbář léčivých rostlin, díl 1 - 7
Více od autora
Ivan Sergejevič Turgenev
Ivan Sergejevič Turgeněv byl ruský spisovatel, prozaik, básník a publicista. Ivan Sergejevič Turgeněv pocházel z velmi zámožné šlechtické rodiny, jeho otec byl důstojník, který brzy odešel do výslužby a doma velmi autoritářsky vládl. Dětství strávil Turgeněv většinou v Orlu, od roku 1827 v penzionátu v Moskvě. Po maturitě studoval literaturu v letech 1833–1834 v Moskvě, 1834–1837 v Petrohradě a v letech 1837–1841 v Berlíně, kde studoval i klasické jazyky a Hegelovu filosofii, a v Heidelbergu. Po návratu se chtěl stát profesorem filosofie v Moskvě, tento obor byl však v té době jako zbytečný zrušen. Roku 1843 se v Petrohradu seznámil se slavnou francouzskou zpěvačkou Pauline Viardotovou, s níž navázal celoživotní přátelství. Pracoval dva roky jako úředník, roku 1845 se ale vrátil na rodinný statek, osvobodil všech asi 1000 nevolníků a věnoval se literatuře; slávu mu přinesla kniha povídek „Lovcovy zápisky“. V Moskvě se seznámil s významnými slavjanofily , ale přiklonil se ke směru, který usiloval o přiblížení Ruska k západní Evropě a později se nazýval západnický . Roku 1852 mu petrohradská cenzura zakázala publikovat článek o Gogolovi, Turgeněv ji však obešel a článek publikoval v Moskvě. Za to byl zatčen a vykázán do vyhnanství ve své rodné vesnici. Roku 1854 bylo vyhnanství na přímluvu následníka trůnu, pozdějšího cara Alexandra II., zrušeno a Turgeněv odjel do Paříže. S výjimkou let 1863–1870, kdy byl s manžely Viardotovými v Baden-Badenu, žil v Paříži a jen v době honů zajížděl do rodného Orla. V letech 1874 a 1875 se léčil s bolestivými záchvaty dny v Karlových Varech. Zde o něj pečoval rakouský balneolog Josef Seegen. Do kroužku jeho blízkých přátel patřili například Gustave Flaubert, Prosper Mérimée, Gustav Freytag a Theodor Storm. Turgeněv začínal jako jemný lyrický...
Více od autora
Felix Slováček
Felix Slováček je uznávaný český klarinetista, saxofonista, dirigent a skladatel, který se zasloužil o rozvoj klasické i populární hudby v České republice. Narodil se 23. května 1943 ve Zlíně a jeho plodná kariéra trvá již několik desetiletí. Slováček studoval na konzervatoři v Ostravě a později na Akademii múzických umění v Praze. Díky svému hudebnímu nadání vystupoval s různými orchestry a soubory doma i v zahraničí.
Více od autora
Barbara Wood
Americká spisovatelka historických a milostných románů. Narozena 30. ledna 1947 v anglickém Warringtonu. Dětství prožila v jižní Kalifornii. Po studiu francouzštiny a antropologie na vysoké škole ji okouzlilo cestování a dodnes projezdila téměř celý svět. Než v roce 1976 publikovala první knihu, vyzkoušela řadu profesí. Nejdéle pracovala jako sestra na chirurgickém oddělení nemocnice v Santa Monice, ovšem od roku 1980 se živí výhradně jako spisovatelka. Procestovala téměř celý svět, na svých cestách důkladně poznala řadu různých zemí a své bohaté poznatky vhodně uplatnila v literární tvorbě. Dodnes potěšila čtenáře bezmála dvěma desítkami románů, z nichž většina byla přeložena do více než 30 jazyků. Barbara Woodová nyní žije a tvoří v Riverside v Kalifornii. Tři ze svých románů vydala pod pseudonymem Kathryn Harvey.
Více od autora
Adolf Hoffmeister
Adolf Hoffmeister byl český spisovatel, publicista, dramatik, malíř, kreslíř, scénograf, karikaturista, překladatel, diplomat, právník, vysokoškolský profesor a cestovatel. Byl zakládajícím členem Devětsilu, předsedou Československého svazu výtvarných umělců, členem AICA, zastupoval Československo v UNESCO, PEN klubu a dalších mezinárodních organizacích. Narodil se v rodině pražského advokáta JUDr. Adolfa Hoffmeistera a jeho manželky Marie, rozené Schnöblingové . Vyrůstal v kultivovaném intelektuálním prostředí – jeho strýci byli hudební skladatel a pedagog Karel Hoffmeister a klasický filolog Ferdinand Hoffmeister. Od roku 1914 bydlela rodina Hoffmeisterových v kubistickém domě Diamant na rohu Spálené ulice č. 4. V letech 1912–1921 studoval na reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze, kde se sešla většina budoucích členů avantgardní skupiny Devětsil. Při založení Devětsilu 5.10.1920 se Adolf Hoffmeister stal jeho nejmladším členem a zároveň jednatelem. Roku 1919 se seznámil s bratry Čapky a s S.K. Neumannem. Po maturitě pokračoval v studiu na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kterou dokončil v roce 1925 získáním doktorátu . V letním semestru 1924 studoval na Cambridge University egyptologii. Nastoupil jako advokátní koncipient do právnické kanceláře svého otce, v letech 1930–1939 se stal jedním ze tří společníků. Po nástupu Hitlera k moci tato právní kancelář zastupovala řadu německých exulantů, mj. Thomase Manna. Od roku 1917 psal básně, které zprvu publikoval časopisecky pod různými pseudonymy, věnoval se kresbě a linorytu. Roku 1922 vydal první knihu básní a próz, zúčastnil se sedmnácti pracemi na jarní výstavě Devětsilu a v témže roce podnikl cestu do Paříže. Seznámil se s Man Rayem a Ossipem Zadkinem. Stal se členem Nové skupiny, která se odštěpila z Devětsilu, a roku 1923 s ní vystavoval v síni Mánes. Členové Nové skupiny byli přijati do SVU Mánes, ale Hoffme...
Více od autora
Selma Lagerlöf
Selma Ottilia Lovisa Lagerlöfová byla švédská spisovatelka, představitelka švédského novoromantismu, nositelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 1909. Narodila se v rodině důstojníka a statkáře. Proti vůli rodičů vystudovala učitelský ústav a v letech 1885 až 1896 působila jako učitelka v Landskroně, ale posléze se zcela věnovala literatuře. Roku 1897 se přestěhovala do Falunu a později žila v Sunne. Roku 1908 koupila po otcově bankrotu zpět rodinný majetek v Mårbacku a usadila se tam. Jejím prvním úspěšným dílem byl dvoudílný román Gösta Berling , který je dodnes jedním z nejromantičtějších děl švédské literatury. Po něm následovaly sbírky povídek a další romány, z nichž Jeruzalém připomíná staroislandské ságy. Na objednávku pro potřeby švédských škol napsala pohádkovou knihu Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem , Nils Holgersson underbara resa genom Sverige), která je vlastně svérázným cestopisem po Švédsku a která dlouho sloužila jako učebnice švédské vlastivědy. Napsala také několik děl z rodného kraje založených na vlastních vzpomínkách. Za její dílo se jí dostalo celé řady uznání. V roce 1907 získala čestný doktorát na Uppsalské univerzitě a v roce 1909 obdržela jako první žena Nobelovou cenu za literaturu „… za ušlechtilý idealismus, bohatství fantazie, oduševnělost a krásu formy“ . Na začátku 2. světové války poslala svoji Nobelovu medaili finské vládě, aby jí pomohla shromáždit peníze na boj proti Sovětskému svazu. Finské vládě se však podařilo potřebné prostředky opatřit jiným způsobem a medaili jí vrátila. Patří k vrcholným představitelům švédského a světového novoromantismu. Její dílo navazuje na tradice lidového vyprávění plného záhad, dobrodružství, s mlhavou hranicí mezi skutečností a fantazií, s dramaticky napínavým dějem, prvky nadpřirozena i mysticismu. Je p...
Více od autora
Rudolf Luskač
Rudolf Luskač byl český spisovatel, romanopisec a povídkář. Rudolf Luskač se narodil v Rájci nad Svitavou jako syn Rudolfa Luskače, úředníka v lihovaru v sousedním Jestřebí. V rodišti vychodil obecnou školu a roku 1909 se s rodiči přestěhoval do Prahy, kde navštěvoval reálné gymnázium a poté v letech 1917–1918 studoval na lesnické akademii v Zákupech. Vojenskou službu vykonával na Slovensku, kde po porážce Maďarské republiky rad pomáhal při útěcích komunistů a byl proto roku 1921 zatčen. Po propuštění emigroval do Saska a vystudoval tam Vysokou lesnickou školu . Roku 1927 odjel do Sovětského svazu. Nejprve zde pracoval jako inženýr-mechanizátor lesního průmyslu v Karélii a od roku 1932 jako vedoucí Leningradského státního trustu lesního hospodářství. V souvislosti se svou profesí procestoval Střední Asii, ruský Dálný východ, černomořskou oblast, Kavkaz, Turkmenistán, Kazachstán, Ukrajinu i sibiřskou tajgu. Roku 1941 vstoupil do 1. československého armádního sboru Ludvíka Svobody a s ním přišel roku 1945 do Prahy jako velitel autokolony, přičemž i po válce zůstal do roku 1950 ve svazku s armádou. Roku 1950 byl v souvislosti s politickými procesy v Československu zatčen, devět měsíců vězněn, ale naštěstí pro něho byla obvinění prohlášena za falešná. Po propuštění začal pracovat v redakci Světa sovětů, v letech 1951–1960 byl zaměstnán v oddělení sovětských poradců na Ministerstvu lesů a dřevařského průmyslu a od roku 1960 v oddělení přidružené výroby a myslivosti Správy lesního hospodářství ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství. Působil také jako odborný tlumočník Rady vzájemné hospodářské pomoci, kde využíval vynikající znalost ruštiny a němčiny. Roku 1963 se stal spisovatelem z povolání. Luskač začal publikovat od poloviny 20. let 20. století lovecké příběhy a fejetony v německých časopisech (napříkl...
Více od autora
Pavel Kohout
Pavel Kohout je český a rakouský básník, prozaik, dramatik a později významný spisovatel samizdatu v exilu. Zpočátku užíval své vlastní šifry GAL a veron. Svou uměleckou dráhu zahájil jako komunista a jeden z představitelů tzv. budovatelské poezie, později prošel osobnostním vývojem/přerodem od bezvýhradné podpory stalinismu přes postupné vystřízlivění, účast na pražském jaru a nucený odchod do exilu v 70. letech až k demokratickému antikomunismu. Jeho první ženou byla herečka Alena Vránová, se kterou se na vlastní přání oženil v den Stalinových narozenin. Z druhého manželství s Annou, asistentkou režie, má tři děti, mezi nimi spisovatelku Terezu Boučkovou a výtvarníka Ondřeje. Jeho třetí manželkou je scenáristka, spoluautorka jeho scénářů, spisovatelka Jelena Mašínová. Narodil se v Praze, kde také roku 1947 maturoval na reálném gymnáziu. V té době byl přesvědčeným komunistou. Byl členem ÚV ČSM a členem ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů . Patřil k tzv. kulturnímu kádru komunistické strany, z čehož pro něj plynul rychlý kariérní vzestup. Na konci 40. let spoluzaložil a do roku 1952 vedl Soubor Julia Fučíka. Po maturitě pracoval v mládežnické redakci Čs. rozhlasu mimo jiné s Karlem Kynclem. Jako jedenadvacetiletý nastoupil na místo kulturního atašé v Moskvě . Pak byl šéfredaktorem satirického časopisu Dikobraz . V roce 1952 dokončil studium estetiky a divadelní vědy na Universitě Karlově. Krátce poté začal literárně tvořit . Dosud napsal asi 45 divadelních her – aktovek a adaptací. Během vojenské služby byl vedoucím redaktorem kulturní rubriky časopisu Čs. voják a členem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. V roce 1956 byl několik měsíců reportérem a komentátorem vnitropolitické redakce Československé ...
Více od autora
Orchestra Ladislav Štaidl
Orchestra Ladislav Štaidl , vedený českým skladatelem, aranžérem a dirigentem Ladislavem Štaidlem, byl významným souborem české hudební scény. Sám Ladislav Štaidl byl významnou osobností československé populární hudby, zejména od 60. let 20. století. Spolupracoval s celou řadou známých českých umělců a během své kariéry se významně podílel na formování zvuku české populární hudby. Jeho orchestr doprovázel mnoho slavných zpěváků, včetně Karla Gotta, nejslavnějšího zpěváka české populární hudby. Všestrannost orchestru umožňovala provádět širokou škálu hudby, od popu až po úpravy vážné hudby, a byl známý také svou prací na filmové hudbě a televizních pořadech."," a "4" zde nejsou uvedeny, je zřejmé, že Orchestra Ladislav Štaidl měl plodnou tvorbu a zanechal trvalý vliv na kulturní krajinu české hudby.
Více od autora
Michael Palmer
Michael Stephen Palmer, M.D. , lékař a autor thrillerů z lékařského prostředí pracoval jako internista v nemocnicí Boston City a Massachusetts General, 20 let působil na plný uvazek na odděleních pohotovosti a věnoval se léčbě alhoholové a drogové závislosti. Byl dvakrát ženatý a dvakrát rozvedený, měl tři děti. Jeho knihy byly přeloženy do desítek jazyků.
Více od autora
Jaroslav Havlíček
Narozen 3. 2. 1896 v Jilemnici, zemřel 7. 4. 1943 v Praze. Spisovatel, autor románů, povídek a novel, představitel české psychologické prózy 30. a 40. let.
Více od autora
Gustave Flaubert
Gustave Flaubert byl francouzský spisovatel. Je považován za jednoho z největších a nejvlivnějších prozaiků 19. století a vrcholného představitele literárního realismu. Proslavil se především svým prvním románem Paní Bovaryová a perfekcionistickým stylem. Narodil se v Rouenu do lékařské rodiny. Od roku 1841 studoval práva v Paříži, kde navázal literární známost s Victorem Hugem. Pro nervové záchvaty, epilepsie, se na otcovo přání v roce 1844 vzdává dalších studií. Protože byl finančně zabezpečen, mohl si dovolit pracovat na venkově a každé dílo několikrát přepracovávat. Obdiv a přátelství choval k I. S. Turgeněvovi a k synovci svého předčasně zemřelého přítele Guy de Maupassantovi, kterého svými radami i pomocí prakticky uváděl do literatury. Odmítal manželství jako projev měšťáctví, stejně jako každodenní problémy. Žil samotářsky. Měl celoživotní platonickou lásku , byla starší o 11 let. Přesto, že se stýkal s naturalisty, sám byl původem romantik, ovšem takový, který přišel o iluze, obrátil se k realismu možného a zároveň toužil po objektivním vědeckém pohledu v tvorbě. Byl schopen filozofické a psychologické analýzy – vynikal v ní. Hodně cestoval – navštívil Itálii, Řecko,Tunis a Blízký východ – Cařihrad, Sýrie, Palestina, horní Egypt. Byl soudně stíhán za román Paní Bovaryová . Na základě vytržených úryvků „lascivních líčení“ milostných dobrodružství hlavní hrdinky byl stíhán pro urážku veřejné mravnosti a manželské instituce. Při soudním líčení v r. 1857 byl zproštěn všech obvinění. Katolická církev však dekretem ze dne 20. června 1864 zařadila Flaubertovy romány Paní Bovaryová a Salambo na Index zakázaných knih. Je pochován na hřbitově ve svém rodném městě....
Více od autora
František Ladislav Čelakovský
František Ladislav Čelakovský byl český básník národního obrození, kritik a překladatel; v mimořádných případech používal pseudonym Marcián Hromotluk. Několik básní podepsal také jménem Žofie Jandová. Byl synem strakonického tesaře Vojtěcha Čelakovského a jeho ženy Anny, rozené Štefflové. Ve Strakonicích vychodil čtyřletou hlavní školu . Od roku 1812 studoval nižší gymnázium v Českých Budějovicích, kde se spřátelil s J. V. Kamarýtem, poté přestoupil na gymnázium v Písku. Po jeho absolvování studoval filozofii v Praze, pro finanční problémy byl nucen přestoupit na lyceum v Českých Budějovicích, odkud byl vyloučen . Pokračoval pak ve studiu na lyceu v Linci a od roku 1820 na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Z profesorů mu imponoval Bernard Bolzano. Spíše než povinným předmětům se věnoval cílevědomému jazykovému a literárnímu sebevzdělávání; při závěrečných univerzitních zkouškách v roce 1822 propadl z logiky, a tak studia nedokončil. Živil se kondicemi , jako soukromý vychovatel a na přímluvu K. A. Vinařického mu pražská arcibiskupská konzistoř zadala překlad spisu Aurelia Augustina De Civitate Dei. Roku 1830 dostal nabídku z Ruska, aby spolu s Pavlem Josefem Šafaříkem a Václavem Hankou v Petrohradě založili a řídili slovanskou knihovnu. Čelakovský byl ochoten tento úkol přijmout, ale z nabídky sešlo patrně přičiněním Václava Hanky. František Palacký mu proto zařídil alespoň podporu knížete Rudolfa Kinského. V letech 1829–1842 byl korektorem Časopisu pro katolické duchovenstvo. Od roku 1833 byl redaktorem Pražských novin, jejichž přílohu Rozmanitosti proměnil na týdeník Česká Wčela, tento týdeník se brzy změnil na samostatný časopis. V novinách se snažil o politickou i kulturní výchovu čtenáře a jeho hlavním přínosem byla změna v přejímání zahraničních článků přímo z řady cizojazyčných novin, nejen z něm...
Více od autora
Boris Natanovič Strugackij
Bratři Arkadij Natanovič Strugackij a Boris Natanovič Strugackij byli ruští spisovatelé, kteří se stali známí romány jako například Piknik u cesty, Poledne, 22. století, Je těžké být bohem nebo Špunt. Všechny tyto knihy se odehrávají ve 22. století ve Světě Poledne nazvaného podle povídkového sborníku. Psali i humorněji pojatá díla, například novely Pondělí začíná v sobotu a navazující Pohádka o Trojce. Kvůli svému satirickému pohledu na sovětskou byrokracii v kombinaci s pohádkovými a absurdními motivy však na sebe upoutali větší pozornost sovětských cenzorů a s cenzurou pak měli problémy i nadále. Světově uznávaní ruští spisovatelé v žánru sci-fi - bratři Arkadij a Boris Strugačtí - byli vždy vnímáni jako nedělitelná autorská srostlice. Jejich postavy nejsou žádní velcí hrdinové. Prožívají velká dilemata, která nemusí ovlivnit pouze je, ale třeba celý národ, který si to ani neuvědomuje. Strugačtí jsou jedni ze zakladatelů moderního žánru sci-fi. Narozen roku 1925, zemřel 1991. Po absolvování desetiletky pracoval na výrobě granátů v nacisty obleženém Leningradě. Doprovázel nemocného otce přes Ladožské jezero, otec však cestou zemřel a Arkadij se dostal do dětského domova, matka v Leningradě zůstala. V roce 1943 narukoval, vystudoval pěchotní učiliště v Akťubinsku a po válce se dostal na Vysokou školu cizích jazyků, kde si vybral orientalistiku a japonštinu. V roce 1955 opustil armádu a živil se jako redaktor. V roce 1956 napsal s L. Petrovem svou první povídku Popel Bikini. Narozen roku 1933, byl tedy o 8 let mladší než bratr. Proto s matkou v obleženém Leningradě zůstal, absolvoval po válce školu s maturitou a později na Leningradské státní univerzitě fakultu fyziky a mechaniky. Studia ukončil promocí v roce 1955 a začal pracovat na Pulkovské hvězdárně v Leningradě. Když v roce 1991 bratr zemřel, v psaní pokračoval pod ps...
Více od autora
Arkadij Natanovič Strugackij
Bratři Arkadij Natanovič Strugackij a Boris Natanovič Strugackij byli ruští spisovatelé, kteří se stali známí romány jako například Piknik u cesty, Poledne, 22. století, Je těžké být bohem nebo Špunt. Všechny tyto knihy se odehrávají ve 22. století ve Světě Poledne nazvaného podle povídkového sborníku. Psali i humorněji pojatá díla, například novely Pondělí začíná v sobotu a navazující Pohádka o Trojce. Kvůli svému satirickému pohledu na sovětskou byrokracii v kombinaci s pohádkovými a absurdními motivy však na sebe upoutali větší pozornost sovětských cenzorů a s cenzurou pak měli problémy i nadále. Světově uznávaní ruští spisovatelé v žánru sci-fi - bratři Arkadij a Boris Strugačtí - byli vždy vnímáni jako nedělitelná autorská srostlice. Jejich postavy nejsou žádní velcí hrdinové. Prožívají velká dilemata, která nemusí ovlivnit pouze je, ale třeba celý národ, který si to ani neuvědomuje. Strugačtí jsou jedni ze zakladatelů moderního žánru sci-fi. Narozen roku 1925, zemřel 1991. Po absolvování desetiletky pracoval na výrobě granátů v nacisty obleženém Leningradě. Doprovázel nemocného otce přes Ladožské jezero, otec však cestou zemřel a Arkadij se dostal do dětského domova, matka v Leningradě zůstala. V roce 1943 narukoval, vystudoval pěchotní učiliště v Akťubinsku a po válce se dostal na Vysokou školu cizích jazyků, kde si vybral orientalistiku a japonštinu. V roce 1955 opustil armádu a živil se jako redaktor. V roce 1956 napsal s L. Petrovem svou první povídku Popel Bikini. Narozen roku 1933, byl tedy o 8 let mladší než bratr. Proto s matkou v obleženém Leningradě zůstal, absolvoval po válce školu s maturitou a později na Leningradské státní univerzitě fakultu fyziky a mechaniky. Studia ukončil promocí v roce 1955 a začal pracovat na Pulkovské hvězdárně v Leningradě. Když v roce 1991 bratr zemřel, v psaní pokračoval pod ps...
Více od autora
Vladimír Hulpach
Vladimír Hulpach je český spisovatel, editor a scenárista. Věnoval se především převypravování bájí, pověstí, písní a pohádek z celého světa . Je také autorem populárně-naučných knih a filmových scénářů. Zakládal soutěž Zlatá stuha.
Více od autora
Pavel Kosatík
Pavel Kosatík je český novinář, scenárista a spisovatel. V roce 1984 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Po studiích začal pracovat v agentuře DILIA jako právník specializovaný na autorské právo, po dvou letech přešel do nakladatelství Československý spisovatel . Pracoval jako redaktor v několika nakladatelstvích a v redakcích – Mladá fronta DNES , Reflex , Hospodářské noviny, Ikarie – 1990. Od roku 1996 je na „volné noze“. Začal jako spisovatel sci-fi, dnes je znám jako spisovatel literatury faktu, literární historik. Pravidelně publikuje v časopisech Týden a Respekt . Spolupracuje s Českým rozhlasem, je jedním z pravidelných hostů pořadu Jak to vidí... Založil nakladatelství Kdo je kdo. Vystupoval rovněž na podvečerech v Divadle Kolowrat a Klubu techniků , které pořádalo Masarykovo demokratické hnutí. Je od roku 2011 počtvrté ženatý a má čtyři děti. Za knihu Jan Masaryk: Pravdivý příběh získal Výroční cenu nakladatelství Mladá fronta za rok 1999. Za knihu Ferdinand Peroutka: Pozdější život obdržel Výroční cenu Nadace Český literární fond za původní literaturu za rok 2000 a od Nadace Charty 77 Cenu Toma Stopparda za rok 2001. Tuto knihu také ocenili čtenáři ve vánoční anketě Lidových novin jako nejzajímavější knihu literatury faktu v roce 2000. Za rok 2009 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. V roce 2010 se jeho soubor 16 esejů s názvem České snění umístil na 4. místě v anketě Kniha roku Lidových novin. Jeho kniha České snění byla na portálu Českého literárního centra zařazena do přehledu Vrcholy české non-fiction 2007-2017 . Šéfredaktor časopisu Národní 3, který vydávalo SSČ AV, v. v. i.
Více od autora
Jiří Suchý
Narozen 1. 10. 1931 v Plzni. Textař, zpěvák, autor pásem a her, divadelník, básník, spisovatel, skladatel, výtvarník a grafik.
Více od autora
Jiří Hanzelka
Jiří Hanzelka byl český cestovatel a spisovatel. Narodil se na kopci Kotouč u Štramberka v domě, který patřil správě vápencových lomů. Ve věku tří let se s rodiči přestěhoval do Kopřivnice, kde jeho otec pracoval v automobilce Tatra jako dělník ve vývojovém oddělení; příležitostně také závodil jako spolujezdec Josefa Vermiřovského. V letech 1925 až 1930 bydleli v Bratislavě, poté se přestěhovali do Prahy. Vystudoval obchodní akademii a po maturitě začal studovat Vysokou obchodní školu. Protože ale na začátku druhé světové války došlo k uzavření českých vysokých škol, mohl ji ukončit až v r. 1946. Mezitím byl nasazen na zemědělské práce do Zhoře u Tábora, kde při úrazu na statku přišel o prst. Na škole studoval s Miroslavem Zikmundem, který byl poté jeho partnerem na cestách i spoluautorem jejich společných knih. V letech 1947 až 1950 podnikl spolu s Miroslavem Zikmundem cestu do Afriky a Jižní Ameriky. Celou tuto výpravu absolvovali společně ve voze značky Tatra T 87. Po návratu do Československa se roku 1954 oženil a později se mu narodily dvě děti, syn Jiří a dcera Hana. Roku 1958 věnoval svůj dům v Gottwaldově tomuto městu s podmínkou, že v něm budou zřízeny dětské jesle. Druhou cestu, již s doprovodem, podnikli ve dvou vozech Tatra 805 v letech 1959 až 1964. Při této výpravě projeli Asii a Oceánii. Také na této cestě shromáždili velké množství dokumentárního materiálu. Krátce po návratu zemřela na rakovinu jeho žena. Jako přesvědčený sociální demokrat a v naději, že komunistické straně se může zdařit reforma politického systému, roku 1963 vstoupil do KSČ. Jako člen KSČ i v roce 1968 stál na straně tzv. reformních komunistů, účastnil se aktivně protestních akcí na podporu pražského jara a stal se jednou ze známých symbolických postav tohoto protestu. Proto mu bylo v roce 1969 znemožněno dále publikovat a účastnit se veřejného života. Po dlouhou dobu nesměl Jiří Hanzelka ani dostat oficiální zaměstnání...
Více od autora
Tess Gerritsen
Čínsko-americká spisovatelka narozená v San Diegu čínským emigrantům. Má dva doktoráty. Prosadila se na literárním poli jako autorka romantických thrillerů. V roce 1996 se prosadila prvním „lékařským“ thrilerem Harvest .Její thrillery jsou vysoce hodnoceny. Podle dvou hrdinek jejích detektivek, Jane Rizzoli a Mauře Isles, byl i natočen seriál Rizzoli & Isles.
Více od autora
Robert Fulghum
Robert Lee Fulghum je americký spisovatel, unitářský pastor, filosof, učitel, zpěvák, malíř atd. Popularitu si získal především svými knížečkami s drobnými úvahami. Nejznámější z jeho statí je Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Jde o člověka mnoha povolání a schopností. Má několik vysokoškolských diplomů, ale mluví o sobě jako o samoukovi, jehož něčemu naučila teprve škola života. Čtyřikrát objel svět, strávil dlouhý čas jako mnich v zen-buddhistickém klášteře. Během svého života vystřídal velké množství povolání, z nichž stojí za zmínku, že např.: pracoval jako kovboj na statku v Texasu, Coloradu a Montaně, závodil na místních rodeích, nějakou dobu byl zaměstnaný u firmy IBM, pak také jako barman a jako učitel hry na kytaru. Hře na kytaru se věnuje poloprofesionálně, hraje na charitativních koncertech ve skupině The Rock Bottom Remainders spolu se svými přáteli, taktéž spisovateli: Dave Barry, Stephen King, Amy Tan. Ovládá hru na hudební nástroj mandocello. Posledních 20 let rovněž učí kreslení. O svém spisovatelství říká: “Nechtěl jsem být spisovatelem. Je to něco, co přišlo po tom, co mi bylo 50 let. A já jsem vždy měl život, jaký jsem chtěl, manželku, jakou jsem chtěl, a v tomto věku jsem měl docela jasno o tom, co je důležité. Úspěch mého psaní přišel, jako když najednou objevíte bohatého strýčka, který vám nechá vlak plný kladiv. Myslím kolik kladiv můžete použít? Je to čokoládový sirup. Je to něco navíc.” Má 4 děti, jeho syn Hunter S. Fulghum je také spisovatelem. V současné době během roku střídavě žije se svojí manželkou na houseboatu na Lake Union v Seattlu, městečku Kolymbari na řeckém ostrově Kréta nebo na samotě v horách Moabu v Utahu, kde se věnuje psaní. Do Česka se pravidelně vrací. Bývá jedním z hostů knižního veletrhu Svět knihy v Praze a Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodu. V roce 2005 byl hostem pořadu Marka Ebena Na plovárně. V roce 2006 navštívil také...
Více od autora
Oldřich Lepil
doc. RNDr. Oldřich Lepil, CSC. je odborný asistent na katedře experimentální fyziky, práce z oboru. Po maturitě na gymnáziu ve Vyškově studoval učitelství na Přírodovědecké fakultě MU v Brně v letech 1951–1955. Pak v období 1955–1963 působil postupně jako učitel fyziky na jedenáctileté střední škole, dvanáctileté střední škole a střední všeobecně vzdělávací škole ve Zlíně. V roce 1963 se stal vysokoškolským učitelem Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého. V roce 1966 získal akademický titul RNDr., o rok později získal vědeckou hodnost kandidáta věd z teorie vyučování fyzice. V roce 1987 byl jmenován docentem pro obor didaktika fyziky. Na učebnicích středoškolské fyziky začal pracovat ještě jako středoškolský učitel, když si ho vybral do autorského kolektivu prof. Josef Fuka. Výsledkem této spolupráce byla kvalitní učebnice Fyzika pro 3. ročník SVVŠ, která vyšla celkem v 10 vydáních . Podobný osud měla učebnice Praktická cvičení z fyziky, napsaná společně s ředitelem gymnázia v Bohumíně Františkem Živným, která vyšla ztím v 16 vydáních . Je autorem či spoluatorem přibližně 40 knižních publikací, více než 250 příspěvků v didaktických časopisech, ve sbornících z konferencí a v metodických materiálech pro učitele. V pracích, které věnoval názorné výuce fyziky, má významné postavení fyzikální experiment zaměřený na aplikace elektroniky ve školní experimentální technice. Vytvořil např. pomůcku, jejímž základem byl oscilátor VKV s pracovní frekvencí 420 MHz, které odpovídá vlnová délka 72 cm. Je autorem 13 výukových krátkých filmů. Ve studiu Krátkého filmu ve Zlíně realizoval soubor 50 zhruba minutových filmů určených pro výuku elektřiny na základní škole. Byl to svého druhu první a rozsahem ojedinělý soubor velmi krátkých neozvučených filmů, pojetím připomínajících nynější počítačové aplety. Na současném pracovišti, katedře experimentální fyziky Přírodovědecké fakulty UP v...
Více od autora
Mario Puzo
Mario Gianluigi Puzo byl americký spisovatel, který bývá literárními kritiky označován jako dědic generace naturalistů. Narodil se v Hell‘s Kitchen v západní části New York City jako syn chudých italských přistěhovalců z obce Pietradefusi v provincii Avellino v Kampánii. Když Spojené státy vstoupily do druhé světové války, narukoval k letectvu, v němž sloužil v jižní Asii a Německu; tam také zůstal i po skončení války jako civilní zaměstnanec. Po návratu z války studoval na Kolumbijské univerzitě sociologii a navštěvoval kursy tvůrčího psaní. První povídku s názvem Poslední Vánoce publikoval v roce 1950. Po mnoha letech v diplomatických službách se začal věnovat psaní. Zemřel 2. července 1999 v New Yorku. První dva romány Maria Puza, Temná aréna a Šťastný poutník, byly přijaty kritikou vlídně, ale autor jimi peníze ani slávu nezískal. Jeho hlavním uměleckým odkazem je série románů z prostředí italské mafie v USA. V roce 1969, po dokončení románu Kmotr se Puzo stal doslova přes noc uznávaným a slavným autorem. Na úspěch Kmotra navázal dalšími „mafiánskými“ romány – např. Sicilián , Omerta a Poslední kmotr. Další román pak popisuje sérii teroristických atentátů, spiknutí a posléze atentát na fiktivního amerického prezidenta z rodu Kennedyů – „K“ znamená Kennedy. Jeho posledním románem byla Rodina, zemřel však před jeho dokončením roku 1999. Tento román o klanu Borgiů z 16. století později dokončila Carol Ginová, kniha však výraznějšího úspěchu nedosáhla. Byl rovněž autorem filmových scénářů podle vlastních předloh. Kmotr v režii F. F. Coppoly 1972 získal Oscara, stejně tak i Kmotr II. z roku 1974, třetí část z roku 1990 byla na Oscara nominována. Kromě tvorby scénářů podle svých románů spolupracoval Puzo i na tvorbě scénáře filmů Superman a Superman 2....
Více od autora
Josef Jonas
Je jedním z našich nejpopulárnějších autorů a zároveň vyhledávaným praktikem celostní medicíny. Svůj věhlas získal především díky své průkopnické knize "Křížovka života" a volnému cyklu pokračování s názvem "Tajenky života". V rámci svých publikačních aktivit je také jedním z hlavních spolupracovníků a zároveň předním expertem "Encyklopedie praktického přírodního léčení" a "Rad měsíce" v měsíčníku REGENERACE, časopisu pro zdravý životní styl, který integruje poznatky tzv. západní i alternativní medicíny.
Více od autora
Jan Skácel
Jan Skácel byl moravský básník, prozaik a autor poezie pro děti. Za války byl totálně nasazen, po vystudování filozofie pracoval v médiích, po roce 1969 však nesměl publikovat a přešel k samizdatu a exilové literatuře. Od roku 1981 opět omezeně publikoval, sametové revoluce se však nedožil. V jeho díle se promítal silný vztah k Moravě a témata dotýkající se morálky. Oceňován byl na sklonku života v zahraničí a po smrti také doma. Studoval nejprve gymnázium v Břeclavi, odkud přešel do Brna, kde roku 1941 odmaturoval. Po maturitě pracoval jako uvaděč v kině, ale ještě téhož roku byl vydán výnos o totálním nasazení jeho ročníku, v jehož důsledku musel odejít pracovat na říšské stavby v Rakousku. Po druhé světové válce vystudoval filozofii na Masarykově univerzitě. Od roku 1948 pracoval jako kulturní referent deníku Rovnost, odkud v roce 1954 přešel do literární redakce brněnského rozhlasu. Tam zůstal až do roku 1963, kdy se stal šéfredaktorem kulturní revue Host do domu a ROK . V roce 1969 byl Host do domu zakázán a Skácel jako jeho šéfredaktor nesměl publikovat. V této době publikoval v samizdatu a v exilové literatuře. Od roku 1981 směla Skácelova díla znovu vycházet, ale pouze v brněnském vydavatelství Blok. Vyšly jeho sbírky Dávné proso, Naděje s bukovými křídly, Odlévání do ztraceného vosku a Kdo pije potmě víno. V 80. letech mimo jiné spolupracoval i s divadlem. V roce 1989 zemřel na rozedmu plic a posmrtně vyšla jeho sbírka A znovu láska a kniha kurzívek Třináctý černý kůň. Byl prasynovcem spisovatele a básníka Františka Heritese, jeho manželka Božena byla dříve provdána za Oldřicha Mikuláška. Pro jeho tvorbu je příznačný silný vztah k Moravě. Jeho témata se často dotýkají morálky a problémů s ní spojených. Chyba broskví : Stopadesátý sonet o jaru: Jeho dílo bylo oceňované především v zahraničí, roku 1989 obdržel Petrarkovu cenu a cenu Vilenica 89....
Více od autora
James Fenimore Cooper
James Fenimore Cooper byl americký spisovatel první poloviny 19. století. Populárním se stal především jako autor romantických historicko-dobrodružných románů, z nichž nejznámější je Poslední Mohykán , dějově druhá část románové pentalogie Příběhy Kožené punčochy . Narodil se 15. září roku 1789 v Burlingtonu ve státě New Jersey jako jedenácté dítě soudce a člena kongresu Williama Coopera . Když mu byl rok, odstěhovala se rodina k jezeru Otsego ve státě New York, kde jeho otec založil osadu, pojmenovanou po něm Cooperstown Po absolvování Yaleské univerzity ve státě New Hampshire nastoupil Cooper roku 1805 do námořní služby Spojených států. Na počátku své služební dráhy byl přidělen ke službě do oblasti Velkých jezer, kde měl možnost získat znalosti krajů, které se později staly dějištěm mnoha jeho dobrodružných knih. V roce 1810 se oženil a roku 1811 opustil vojenskou službu. Usadil se na rodinném statku v Cooperstownu a vydal svá první díla, na kterých je znát velký vliv anglického spisovatele Waltra Scotta. Roku 1825 odcestoval do Evropy. Nějaký čas pobyl v Anglii a pak žil jako konzul dva roky ve Francii, procestoval Německo, Švýcarsko a Itálii. Roku 1833 se vrátil do Ameriky a pokračoval ve své literární činnosti. Zemřel 14. září roku 1851. Za svůj život napsal celkem třicet tři románů. Svoji literární činnost započal roku 1820 anonymně, když vydal svou ne příliš úspěšnou prvotinu Opatrnost , silně ovlivněnou mravoličným dílem anglické spisovatelky Jane Austenové. Ale již jeho druhé dílo z roku 1821, romantický historický román Vyzvědač , napsaný v duchu Waltera Scotta a odehrávající se v letech 1780–1781 v období americké války za nezávislost, zaznamenal poměrně slušný úspěch. Roku 1823 zahájil vydávání své proslulé románové pentalogie Příběhy Kožené p...
Více od autora
Umberto Eco
Umberto Eco byl italský sémiolog, medievista, estetik, filosof a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů postmoderny 60. let 20. století. Během své akademické kariéry napsal řadu esejů o sémiotice, středověké estetice, lingvistice a filosofii. Roku 1971, kdy se stal profesorem, byl jedním z inspirátorů prvního kurzu nového sémiologického oboru sdružujícího studium umění, hudby a zábavy, který se vyučuje na Boloňské univerzitě. V osmdesátých letech propagoval na téže univerzitě zřízení studijního programu „Komunikační vědy“. V roce 1988 založil Katedru komunikace na Univerzitě v San Marinu a Mezinárodní centrum pro sémiotická a kognitivní studia, od roku 2008 byl emeritním profesorem a prezidentem Scuola Superiore di Studi Umanistici při univerzitě v Boloni. Členem italské akademie věd v oboru etiky, historie a filosofie se stal v roce 2010. V souvislosti se svou akademickou specializací se Eco zapojil do činnosti volného avantgardního uskupení Gruppo 63 , jež sdružovalo spisovatele, básníky, kritiky a teoretiky, kteří se chtěli kriticky vyrovnat s italským neorealismem padesátých let. Zapojen do těchto literárních diskusí, v nichž chtěl svou pozici učinit co nejvíce srozumitelnou, začal v šedesátých letech publikovat své prozaické experimenty a parodie. Poté, co ve svém spise Opera aperta definoval svůj ideál literárního textu přístupného co nejširšímu spektru čtenářů, napsal svůj nejslavnější román Jméno růže. Kniha se stala mezinárodním bestsellerem, byla přeložena do více než 40 jazyků a na celém světě se jí prodalo přes 50 milionů výtisků. Dočkala se také filmové a seriálové adaptace. Následovaly romány: Foucaultovo kyvadlo, Ostrov včerejšího dne, Baudolino, Tajemný plamen královny Loany, Pražský hřbitov a Nulté číslo, které již přes dobrou prodejnost takovéhoto úspěchu nedosáhly. Eco přednášel na univerzitách v Itálii, Ve...
Více od autora
Michail Aleksandrovič Šolochov
Michail Alexandrovič Šolochov byl sovětský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu.
Více od autora
Jiří Voskovec
Jiří Voskovec, vlastním jménem Jiří Wachsmann , byl česko-americký herec, spisovatel, dramatik a textař nerozlučně spojený s Janem Werichem a Jaroslavem Ježkem. Pracovali spolu ve 20. a 30. letech 20. století v Osvobozeném divadle. Narodil se jako třetí a nejmladší dítě Viléma Wachsmanna a Jiřiny Wachsmannové, rozené Pinkasové . Matka se narodila ve Francii. Otec byl nadaný hudebník, kapelník carských vojenských hudeb. Dva starší sourozenci Jiřího Voskovce Prokop a Olga vyrůstali v Rusku. Vilém Wachsmann vstoupil během 1. sv. války v Rusku do čs. legií, po návratu v r. 1920 si nechal změnit jméno na Václav Voskovec. Studoval na reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze, kde byl jeho spolužákem Jan Werich. Poté získal stipendium na Carnotově lyceu ve francouzském Dijonu, kde pak studoval v letech 1921–1924. Během studia navštěvoval v Paříži divadla a cirkusy, kupř. trojici klaunů rodiny Fratellini z cirkusu Medrano a také avantgardní divadlo Vieux-colombier v Paříži, které vedl herec Jacques Copeau. V roce 1921 napsal článek o futurismu do studentského časopisu. Byl to první článek na toto téma v Československu. Umělecká beseda v roce 1922 otiskla ve svém 2. sborníku Život jeho moderní báseň „Mal du Pays“. V roce 1926 spolu s Janem Werichem vstoupili do avantgardního Osvobozeného divadla, kde pomocí humoru reagovali na tehdejší politické a sociální problémy. Jejich spolupráce vyústila do hry Vest pocket revue podle Werichovy povídky. Spolupráce dua V+W vznikla v magazínu Přerod, který vedl Hubert Ripka. Protože jejich vystoupení byla otevřeně protifašistická, museli v roce 1938 divadlo zavřít a na začátku roku 1939 oba emigrovali do USA . Vrátili se do Československa v roce 1946. Až do druhé poloviny 40. let pracoval a psal a hrál hlavně s Janem Werichem. Po dvou letech, kdy se snažili s Ja...
Více od autora
Jiří Bílek
PhDr. Jiří Bílek, CSc. byl český historik, dlouholetý pracovník Vojenského historického ústavu Praha , vědecký pracovník, publicista a překladatel. Též autor beletrie, literatury faktu, krimi, televizních a rozhlasových scénářů, populárně-naučných publikací o záhadách a z oblasti lidové medicíny. Narodil se v Teplicích, absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Specializoval se na dějiny 2. poloviny 20. století, především na vojenství a výstavbu čs. armády. Vedle studií v odborném tisku samostatně publikoval více než 30 knih, v nichž spojuje zájem historika s pohledem milovníka záhad. Pravidelně publikoval je v revue Příliš tajné, napsal také několik rozhlasových a televizních scénářů.
Více od autora
Jana Moravcová
Jana Moravcová, provdaná Jana Neumannová , byla spisovatelka, překladatelka a redaktorka. Psala pro děti, poezii, detektivky i práce z oblasti science-fiction. Po složení maturity v roce 1955 a absolvování Vysoké školy ruského jazyka a literatury v Praze, obor překladatelství a nakladatelství pokračovala ve studiu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity , zde obor slovanská filologie a získala později i titul PhDr. Po studiích v roce 1959 nastoupila do nakladatelství Svět sovětů, později přejmenovaného na Lidové nakladatelství. Zde působila jako redaktorka a zástupkyně šéfredaktora do roku 1975. V letech 1961 až 1963 práci v nakladatelství přerušila, působila na Kubě jako lektorka slovanských jazyků. Od roku 1975 byla zástupkyní šéfredaktora Československého spisovatele a v roce 1991 byla v nakladatelství archivářkou. Provdala se za profesora pražské univerzity, literárního historika Bohumila Neumanna a v občanském životě používala příjmení Neumannová. Překládala z španělštiny a ruštiny. Přeložila některé práce T. Jeseninové, K. Simonova, V. Vysockého. Řada samostatných povídek byla otištěna v různých antologiích..
Více od autora
Ivan Milan Jedlička
Ivan Milan Jedlička je český novinář, redaktor Zemědělských novin, reportér, beletrista, autor literatury faktu. Jeho tvorba úzce souvisí s novinářskou profesí a zahrnuje literaturu o odboji , cestopisnou a kriminální. Dle cbdb.cz též tajný spolupracovník-agent StB, ev. č. 4780, 47 8088, krycí jméno IVO, důvěrník StB, ev. č . 4780, krycí jméno IVO. Studia a povolání: • Reálné gymnázium, Pedagogická fakulta UK • Reportér Mladé fronty • zakladatel a první šéfredaktor časopisu Věda a technika mládeži • redaktor nakladatelství Albatros • redaktor deníku Zemědělské noviny • redaktor deníku Zemské noviny Členství v literárních organizacích: KALF, Obec spisovatelů, Syndikát novinářů ČR
Více od autora
Rosamunde Pilcher
Rosamunde Pilcherová , do roku 1965 známá pod pseudonymem Jane Fraser, byla britská spisovatelka a autorka mnoha romantických příběhů a románů pro ženy. Její knihy patří k nejlépe prodávaným titulům. V letech 1943 až 1946 pracovala pro armádu. V prosinci 1946 se provdala a přestěhovala do Dundee ve Skotsku, kde její manžel Graham Pilcher zdědil rodinnou textilní továrnu. Měla čtyři děti a 14 vnoučat. Její syn, Robin Pilcher, je také romanopisec. První krátká povídka jí vyšla v osmnácti letech. Psala romantické příběhy, jejich děj byl zpravidla situován do idylické skotské nebo cornwallské krajiny. Řadu povídek publikovala v časopisech pro ženy . Mezi její nejznámější díla patří román Hledači mušlí , který vyšel v roce 1988. Doposud se po celém světě prodalo přes 5 milionů výtisků tohoto díla. Aktivní spisovatelskou kariéru ukončila v roce 2000. Její díla jsou díky televizním adaptacím ZDF velmi oblíbená v Německu. V roce 2002 získala spolu s programovým ředitelem ZDF ocenění British Tourism Award za přínos jejího díla pro turistiku. V roce 2002 jí královna Alžběta II. udělila Řád britského impéria. Dne 3. února 2019 utrpěla mrtvici, které podlehla o tři dny později. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rosamunde Pilcher na anglické Wikipedii.
Více od autora
Robert Graves
Robert von Ranke Graves byl anglický badatel, literární kritik a spisovatel . Během svého dlouhého života vytvořil více než 140 děl. Jeho otcem byl anglicko-irský spisovatel Alfred Perceval Graves, matka byla německého původu. Narodil se ve Wimbledonu v Anglii. Chodil na školu Charterhouse v Godalmingu a získal stipendium na St John's College na Oxfordské univerzitě. Tak či onak, výhled na strávení čtyř let studiem latiny a řečtiny se mu v devatenácti letech moc nezamlouval. Po vzplanutí první světové války tedy téměř okamžitě narukoval do Royal Welch Fusiliers . V roce 1916 vydal svoji první básnickou sbírku Over The Brazier, ale později se svoji válečnou poezii snažil potlačit. V bitvě na řece Sommě. v témže roce utrpěl tak vážná zranění, že byla jeho rodina informována o jeho smrti. Ovšem uzdravil se, i když za cenu trvalého poškození plic. Po krátkém období zpět ve Francii strávil zbytek války v Anglii, ačkoli se snažil vrátit se zpět na frontu. V roce 1917 sehrál důležitou roli v záchraně svého známého, básníka Siegfrieda Sassoona, před válečným soudem poté, co dezertoval a napsal svému veliteli dopis, ve kterém odsuzoval válku. Tito dva důstojníci se stali blízkými přáteli, když spolu sloužili v RWF. Jeho životopisy toto dobře dokumentují a novela Pata Barkera Regeneration o tom také vypráví. Intenzita jejich raného vztahu není nikde jasněji demonstrována než v jeho sbírce Fairies and Fusiliers , která obsahuje mnoho básní oslavujících jejich přátelství. Sassoon se sám zmiňoval o „silném sexuálním elementu“, jemuž nasvědčuje silná citová povaha dochované korespondence mezi oběma muži. Díky Sassoonovi se také setkal s Wilfredem Owenem, jehož talent okamžitě rozpoznal. Owen se také zúčastnil jeho svatby s Nancy Nicholsonovou v roce 1918. Po jeho svatbě a konci první světové války znovu nastoupil na Oxfordskou univerzitu a snažil se uživit...
Více od autora
Miroslav Florian
Miroslav Florian byl český básník a překladatel. Byl také dlouholetým členem výboru Svazu československých spisovatelů. Pocházel z Kutné Hory, kde roku 1950 maturoval, poté vystudoval knihovnictví na Karlově univerzitě, tomuto oboru se ale nikdy nevěnoval. V letech 1952–1954 absolvoval vojenskou službu, kde se dostal do časopisu Československý voják, vojnu dokončil v redakci tohoto časopisu, to vedlo k přestěhování do Prahy, kde zůstal i po vojně. Od roku 1955 pracoval v Československém rozhlase a od roku 1958 až do roku 1977 v redakci nakladatelství Československý spisovatel. V roce 1964 se stal zakládajícím členem Odboru přátel a příznivců Slavie, který měl za cíl zachránit a pozdvihnout fotbalovou Slavii, toho času živořící ve druhé fotbalové lize. Roku 1976 byl zvolen poslancem České národní rady. Zemřel na jevišti pražského Národního domu při slavnostním předávání jeho poslední sbírky Vroubky při příležitosti jeho 65. narozenin. Jaromír Nohavica jej zmiňuje ve své rozverné písni Maturitní písemná práce - Česká poezie alias Básníci, chlípníci. V 50. letech byl vyznavač tzv. poezie všedního dne, kterou ozvláštnil citovým zaujetím. V pozdějším období zdůrazňoval občanskou angažovanost a úsilí postihnout základní etické normy tehdejší společnosti.
Více od autora
Margaret Mitchell
Margaret Munnerlyn Mitchellová byla americká novinářka a spisovatelka, autorka značně úspěšného románu Jih proti Severu , který vydala roku 1936. Kniha byla zfilmována David O. Selznickem o tři roky později, tento film získal osm Oscarů a dvě zvláštní ocenění. Román se nakonec stal po Bibli nejprodávanější knihou světa. Margaret se narodila v Atlantě v jihoamerickém státě Georgia 8. listopadu 1900. Byla vychovávána podle jižanských zvyklostí. Po celé dětství poslouchala příběhy o občanské válce. Ve svých vzpomínkách napsala: "Věděla jsem o válce všechno. Jediné, co jsem nevěděla, bylo, že Jih válku prohrál". Navštěvovala vysokou školu v Northamptonu ve státě Massachusetts, avšak po smrti matky, již skolila poválečná pandemie španělské chřipky, musela studia opustit, vrátit se do Atlanty a převzít domácnost. Setrvat v tradičním modelu ženy v domácnosti však nakonec odmítla a nastoupila jako redaktorka deníku Atlanta Journal. Získala i vlastní pravidelný sloupek, který podepisovala Peggy Mitchell. Jih proti Severu ) začala psát, když kvůli zranění kotníku nemohla pracovat a její muž John jí poradil, aby se místo čtení pokusila napsat román. Napsat tento úspěšný bestseller jí trvalo zhruba 10 let, dokončila jej roku 1936. Dlouho si myslela, že text píše jen pro pobavení nejbližších známých, avšak roku 1935 do Atlanty přijel nakladatelský redaktor Harold Latham, který na jihu hledal talenty. Po jistém zdráhání mu nakonec ukázala svůj text a Latham v něm vytušil bestseller. Kniha měla skutečně okamžitý úspěch, u čtenářů i u kritiky - v roce 1937 za něj Mitchellová obdržela Pulitzerovu cenu a National Book Award. Mitchellová tragicky zahynula roku 1949, když ji opilý řidič srazil během přecházení ulice s manželem Johnem Mashem. Vzhledem k tomu, že nikdy nenapsala jiný literární text, objevily se několikrát spekulace, zda je skutečnou autorkou slavného rom...
Více od autora
Karel Nový
Karel Nový, vlastním jménem Karel Novák , byl český spisovatel a novinář. Narodil se v rodině chudého pekaře jako Karel Novák . Studoval na gymnáziu v Benešově a jeho spolužákem ve třetím a čtvrtém ročníku byl Vladislav Vančura. Ten se stal jeho blízkým přítelem a v románu Pekař Jan Marhoul se částečně inspiroval osudem jeho otce. Karel Nový gymnázium nedokončil a po několika krátkodobých zaměstnáních se začal věnovat žurnalistice. Jako novinář spolupracoval s levicově orientovanou inteligencí. Za druhé světové války byl zatčen a internován v pracovním táboře Klecina ve Slezsku poblíž Vratislavi. Po osvobození pracoval postupně v několika redakcích, v letech 1952 – 1956 byl šéfredaktorem Státního nakladatelství dětské knihy. Od roku 1956 působil jako spisovatel z povolání. Byl tchánem spisovatele Bohuslava Březovského. Literární tvorba Karla Nového obsáhla mnoho žánrů: od fejetonů a drobných próz až k rozsáhlým románům, od knih pro mládež až k divadelním hrám a filmovým scénářům. V roce 1954 se stal zasloužilým umělcem, v roce 1955 obržel Řád práce. Za román Plamen a vítr mu byla udělena Státní cena Klementa Gottwalda . V roce 1960 byl jmenován národním umělcem. Jeho tvorba bývá řazena do kritického realismu, často se zabýval sociální tematikou. Lze říci, že jeho díla jsou jakýmsi opakem ruralismu. Své starší práce po roce 1945 často přepracovával, mnohdy i několikrát, a přitom je jazykově modernizoval. Řada jeho knih byla přeložena do cizích jazyků.
Více od autora
Jan Karafiát
Jan Karafiát byl český reformovaný, po roce 1918 českobratrský evangelický farář. Patřil k neformálnímu hnutí, jehož ideálem byla krásná církev Kristova. Rodina Jana Karafiáta sice patřila k zámožnějším v Jimramově, jeho dětství bylo přesto velmi skromné. Otec František Karafiát se oženil s vdovou se čtyřmi dětmi. Společně pak měli dalších šest . Z nich byl Jan předposledním. Základní vzdělání získal v evangelické škole při místním sboru. Od jedenácti let studoval na německém piaristickém gymnáziu v Litomyšli. Vzdor národní i náboženské odlišnosti byl premiantem. V šestnácti letech studoval na německém evangelickém gymnáziu ve vestfálském Güterslohu , kde se ocitl ve vypjatě evangelickém prostředí. Vestfálští přátelé mu po ukončení gymnázia v roce 1866 umožnili teologická studia v Berlíně, Bonnu a ve Vídni. Studium ukončil zkouškou v roce 1869. Po skončení studií pracoval na doporučení svého vídeňského profesora Eduarda Böhla rok v Kolíně nad Rýnem v rodině vynálezce a továrníka Eugena Langena jako vychovatel, neboť nebyla v evangelických sborech volná farářská místa. Po roční vikářské praxi v Reformované církve v Roudnici v letech 1870 – 1871 odešel znovu na studia do Edinburghu na jednu z kolejí Svobodné skotské církve. Tato studia financovala Skotská svobodná reformovaná církev. Mladého teologa velmi ovlivnil pobyt v Kolíně nad Rýnem. Počítá jej ke školám ještě vyšším než univerzita. Rovněž pobyt v holandském sboru v Elberfeldu se svojí pietistickou atmosférou. V jeho čele tehdy stál Hermann Friedrich Kohlbrügge. Dr. H. Kohlbrügge i vídeňský Eduard Böhl měli na J. Karafiáta značný vliv. Krajina a detaily z domácnosti broučků byly inspirovány Elberfeldem Karafiátových a K...
Více od autora
G. K Chesterton
Chesterton napsal přibližně osmdesát knih, několik set básní, kolem dvou set povídek, čtyři tisíce esejů a několik her. Působil jako sloupkař pro noviny Daily News, Illustrated London News a vlastní G.K.’s Weekly. Psal i články pro Encyklopedii Britannica, pro 14. vydání například vytvořil heslo Charles Dickens a část hesla Humor. Jeho nejznámější literární postavou je kněz z detektivních povídek Otec Brown. Za předlohu mu posloužil jeho přítel, katolický kněz John O` Connor, který ho provázel na cestě spirituálního hledání až ke konverzi na katolickou víru. Z jeho románů je pravděpodobně nejvíce známý Anarchista Čtvrtek. Ještě před svým vstupem do katolické církve byl Chesterton zapřisáhlým křesťanem, křesťanská témata a symbolika se objevují ve většině jeho děl. Ve Spojených státech jsou známá jeho díla týkající se distributivismu, protože je popularizoval časopis American Review . Ve svých dílech obhajuje tradiční hodnoty. Ve vážných komentářích o světě, vládě, politice, ekonomice, filozofii, teologii a o mnoha dalších tématech často využíval formu paradoxu. Výrazným znakem Chestertonova díla je vtip a smysl pro humor
Více od autora
François Villon
François Villon byl francouzský básník. Jeho pravé jméno bylo François de Montcorbier nebo François des Loges . Vyrůstal v chudobě, později se jej ale ujal bohatý kněz Guillaume de Villon, který jej poslal na studia na pařížskou Sorbonnu. V roce 1449 se stal bakalářem a roku 1452 mistrem. Místo vzdělání nakonec zvolil bohémský způsob života. Byl zapojen do různých rebelujících spolků, především do protistátního studentského spolku Ulita. Za svou činnost byl několikrát odsouzen – 1460, 1461, 1462. Vždy se mu pomocí výše postavených přátel podařilo dostat na svobodu. Dopustil se také loupení, výtržnictví, násilných činů a dokonce v roce 1455 i vraždy kněze, za kterou byl odsouzen k trestu smrti, během čekání na výkon napsal podstatnou část Testamentů. Nakonec byl amnestován, nicméně byl vyhoštěn z Paříže na dobu deseti let a od té doby o něm není nic známo. Verše psal pod pseudonymem Vaillant. Francouzskou poezii vyvedl ze starých forem a témat. Známé jsou např. jeho balady, pozůstávající ze čtyř slok, kde první tři jsou po 7 až 12 verších a poslední sestává zpravidla z pěti veršů. Tato forma se po něm nazývá villonská balada. O první kompletní překlad jeho veršů do češtiny se postaral Otokar Fischer . Jeho verše jsou drsné, působí starobyle. Další kompletní překlad vytvořila Jarmila Loukotková , která Villonovy verše modernizuje. Oproti Fischerovi měla k dispozici více historických faktů a některé nově objevené básně. Bývá také označován za prvního prokletého básníka a prvního moderního básníka. Ve svém díle mísí vysoký a nízký styl. Vysoký styl obsahuje prvky dvorské poezie, nízký styl má obhroublý až vulgární obsah. Často se setkáme s ironií a výsměchem. Villon se vysmívá společnosti, smrti, a dokonce své vlastní chudobě. Jeho výsměch...
Více od autora
Charles Baudelaire
Charles Pierre Baudelaire byl francouzský básník a překladatel, první z řady tzv. prokletých básníků. Jeho básnické dílo mělo zásadní vliv na rozvoj moderní poezie a inspirovalo mnoho dalších básníků . Byl také uznávaným literárním a uměleckým kritikem. Narodil se 9. dubna 1821 v Paříži. Matce Caroline bylo 27 let, otec Joseph-François měl 62 let a bylo to jeho druhé manželství. Charles měl nevlastního bratra Clauda Alphonse, který byl o šestnáct let starší. Jeho otec byl kněz, po revoluci byl vychovatelem a úředníkem, zemřel v r. 1827. Matka, kterou velmi miloval, se po dvou letech znovu provdala za důstojníka Jacquese Aupicka. V roce 1832 se přestěhovali do Lyonu, kam byl otčím převelen. Charles byl zapsán jako interní žák do Královské koleje . Odloučení od matky nesl velmi těžce. Často psal nevlastnímu bratrovi, který se po dokončení studia práv oženil a stal se soudcem. Po počátečních neúspěších se Charlesovy studijní výsledky zlepšily. Byl mimořádně nadaný, ale jeho roztěkaná povaha a neschopnost se soustředit mu bránily udržet se mezi premianty a zavděčit se tak své matce. V lednu 1836 se rodina vrátila do Paříže. Charlese zapsali na lyceum Ludvíka Velikého. Kvůli rodičům se snažil uspět ve studiu, vynikal v latině a řečtině. Začal psát své první verše, které mu daly nový smysl života. V posledním ročníku byl vyloučen, když odmítl vydat učiteli lístek se vzkazem od spolužáka. V srpnu 1839 jako externí student složil maturitu na lyceu svatého Ludvíka. Ve stejný den byl jeho nevlastní otec povýšen na brigádního generála. Charles Baudelaire se chtěl stát básníkem. To se nelíbilo nevlastnímu otci, který z něho chtěl mít vojáka nebo diplomata. Na radu bratra Alphonse se zapsal na právnickou fakultu. Studium ho však nebavilo. Vedl bouřlivý život, stýkal se s pařížskou bohémou v latinské čtvrti. Utrácel peníze z kapesného od rodičů a dělal dl...
Více od autora
Benjamin Kuras
Benjamin Kuras , původním jménem Miloslav Kuraš, je český spisovatel, dramatik, překladatel a publicista židovského vyznání, žijící v Praze-Braníku. Narodil se jako Miloslav Kuraš ve Zlíně, v roce 1947 se s rodiči přestěhoval do Olomouce, kde absolvoval střední školu a kde i posléze vystudoval anglistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Poté pracoval jako rozhlasový redaktor. Do Velké Británie emigroval v roce 1968, pracoval řadu let v české redakci BBC a v londýnském divadle Young Vic. V roce 1974 konvertoval k judaismu a změnil si jméno na Benjamin Kuras. V roce 1975 získal britské občanství. Od roku 1990 publikuje v řadě českých periodik a vydal několik desítek knih v češtině. Patří mezi výrazné kritiky Evropské unie, multikulturalismu, islamismu a socialismu. Tyto jeho razantní názory vyvolávají i silně nesouhlasné reakce odborníků, viz například jeho debata s arabistou Janem Čuříkem , i negativní reakce recenzentů. Napsal několik humorných knih o taoistickém sexu, gastronomii, náboženství, historii a filosofii. V lednu 2009 se stal členem přípravného výboru euroskeptické Strany svobodných občanů. Za tuto stranu kandidoval i ve volbách do Evropského parlamentu . Později stranu opustil. Ve volbách do Senátu PČR v roce 2018 kandidoval jako nestraník za stranu REALISTÉ v obvodu č. 20 – Praha 4. Se ziskem 7,16 % hlasů skončil na 5. místě. Je autorem 19 anglicky psaných rozhlasových a divadelních her, které se hrály v 5 zemích, 4 anglických a více než 30 českých knih a pravidelný sloupkař několika periodik, do nichž od roku 1990 napsal přes 2 000 článků . Píše také blogy na webu Aktuálně.cz. ...
Více od autora
Barbara Delinsky
Barbara Delinsky vyrůstala na předměstí Bostonu a v tomto městě také vystudovala psychologii a sociologii. Nějaký čas pak pracovala v Massachusettské společnosti pro prevenci násilí na dětech, a když v sobě po narození prvního syna objevila talent k fotografování, přispívala svými fotografiemi a krátkými reportážemi do časopisu Belmont Herald. Záhy si uvědomila, že má přirozené nadáni pro vyjadřování se slovem a že ji psaní baví a uspokojuje. Protože ale pocházela z prostředí, kde literární sklony nebyly běžné, ani ji nenapadlo, že by se mohla psaním knih doopravdy živit. Teprve když zůstala doma, aby se starala o děti, rozhodla se zkusit štěstí s psaním ženských románů. Roku 1981 tak vyšla její první kniha, a protože se u čtenářů setkala s úspěchem, brzy následovaly další. Do dnešního dne vydala Barbara Delinsky přes sedmdesát románů a mnohé z nich byly přeloženy do více než pětadvaceti jazyků. Příběhy Barbary Delinsky jsou studiemi mezilidských vztahů, ať už jde o manželství, přátelství, vztahy rodičů a dětí či sourozenců navzájem. "Psaní," říká autorka, "se pro mě stalo formou sebevyjádření, prostředkem, jak sdílet hluboké zážitky, které mi přinesl život. Zároveň ale vycházím z každodenní zkušenosti a snažim se, aby moje postavy byly čtenářům blízké." Právě proto jsou pro autorku nejčastějším zdrojem inspirace skutečné situace a události. Důležitou roli při jejich uměleckém zpracování pak hraje zevrubná znalost prostředí. Například při psaní knihy Léto odhodlání se Delinsky musela obeznámit s chovem angorských králíků a lovem humrů, obory, o kterých do té doby neměla sebemenší představu. "Informace hledám na internetu i u odborníků," říká spisovatelka. "Ověřila jsem si, že věrohodnost prostředí je pro příběh skoro stejně důležitá jako plastické vykreslení postav."
Více od autora
Antonín Šplíchal
Antonín Šplíchal je český výtvarník, ilustrátor knížek pro děti. Vyučil se aranžérem, poté vystudoval v Uherském Hradišti užitou grafiku. Jeho prvním samostatným dílem byl komiks Tři mušketýři v roce 1972. Po roce 1991 začal pracovat jako ilustrátor na volné noze. Dosud ilustroval přes sto knížek, převážně pro děti.
Více od autora
Antonín Matějček
Antonín Matějček byl český historik umění, profesor Karlovy univerzity. Zabýval se hlavně českým uměním gotické doby a 19. století. Šlo o výraznou osobnost dějin výtvarného umění. Dějiny umění studoval ve Vídni u Maxe Dvořáka, od něhož převzal i jeho metodu, totiž chápat umění jako obraz duchovní atmosféry určité doby. Od roku 1917 přednášel dějiny umění na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, od roku 1920 na Akademii výtvarných umění a od roku 1930 byl profesorem Karlovy univerzity. V roce 1948 vstoupil do KSČ. Od roku 1949 byl také vysokým úředníkem ministerstva kultury. Mnoho jeho žáků dnes patří k proslulým a uznávaným osobnostem, které se velkou měrou zasloužily o zprostředkování kulturních hodnot veřejnosti. Příkladem je Jaroslav Pešina, František Dvořák, Jaromír Neumann, Pavel Preiss a mnoho jiných. Od roku 1922 vydával šestisvazkový „Dějepis umění“, knihy o středověkých rukopisech, roku 1931 knihu „Ilustrace“ a roku 1938 vydal dílo „Česká malba gotická“. Napsal také řadu studií a monografií o Josefu Mánesovi, Antonínu Slavíčkovi, Janu Kotěrovi, Janu Štursovi a dalších. Společně se Zdeňkem Wirthem redigoval časopis „Památky archeologické“, „Ottův slovník naučný nové doby“ a řadu dalších souborných publikací. Po mnoho let bydlel v Praze na Senovážném náměstí na Novém Městě v č.p. 1986, kde se dnes také nachází jeho pamětní deska s bustou na konzole, jejímž autorem je sochař Josef Klimeš.
Více od autora
Věra Řeháčková
Věra Řeháčková je česká spisovatelka, autorka knih pro děti i dospělé. Absolvovala učiliště pro prodavačky a až do sedmnácti let ji nenapadlo, že by mohla být spisovatelkou. Prodávala v klenotnictví. Během studia na učilišti se zrodil námět jejího úspěšného románu Za bílými mřížemi: měla napsat slohovou práci o svém největším zážitku a protože jako malá strávila tři měsíce v nemocnici s nemocným srdcem, vzala si za téma právě toto. Tato práce sklidila velký úspěch, a tak ji v sedmnácti letech zpracovala pro svoji první knihu, která ale vyšla až v roce 1996. Prozatím vydala přes 50 knih. Píše romány pro děti od devíti let, dospívající dívky i dospělé. Jako téma knih pro ženy jsou jí blízké ženy v obtížných životních situacích.
Více od autora
Louis Armstrong
Louis Armstrong , důvěrně známý jako "Satchmo" nebo "Pops", byl výraznou osobností světového jazzu a jedním z nejvlivnějších umělců v historii této hudby. Armstrong se narodil 4. srpna 1901 v New Orleans v Louisianě a jeho kariéra trvala pět desetiletí, od 20. do 60. let 20. století. Byl trumpetistou, skladatelem, zpěvákem a příležitostným hercem, známým pro svůj charismatický pódiový projev a hlas stejně jako pro svou hru na trubku.
Více od autora
Ladislav Beran
Narodil se v roce 1945 v Písku, působil v Moravské Třebové, Táboře, nyní žije a tvoří v jihočeském Písku. Koketovat se psaním začal už na učilišti v Milevsku, kam se datují jeho první pokusy se psaním do závodního časopisu Jiskra, později píše do časopisu Zítřek a Jihočeská pravda. První krimi-povídky vznikají kolem roku 1985-6. Za povídku Aukce dostává v roce 1986 Cenu ministra vnitra. V témže roce je v Jihočeském nakladatelství Růže přijat rukopis krimi povídek a rok nato vychází prvotina Aukce. Jeho jméno se již jistě zapsalo do povědomí čtenářů české detektivní literatury. V jeho knihách jsou velice příjemnou a lidskou formou popsány případy, které vyšetřuje písecká kriminální služba Pro povídky s kriminální tématikou si bere náměty zejména ze své dlouholeté kriminalistické praxe, poslední dobou se věnuje krimi příběhům písecké četnické pátračky z 30-tých let minulého století. Povídky publikoval a publikuje v celostátním a regionálním tisku, v časopisech Voják, Policista, Vlasta, Stalo se, Jedním dechem, Krimi- signál. Řadě jeho krimipovídek se v poslední době dostalo i rozhlasového dramatického zpracování Autor je od roku 1989 člen Mezinárodní organizace dobrodružné a detektivní literatury AIEP – česká sekce, člen Obce spisovatelů Praha a člen Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Účastní se pravidelně setkání literátů „Zeyerovo Vodňany“. Je držitel několika prestižních literárních cen.
Více od autora
Zdeněk Volný
Zdeněk Volný je český spisovatel a překladatel. V letech 1964–1967 studoval obor chemie na Přírodovědecké fakultě a v letech 1968–1973 obor tisk a rozhlas na tehdejší Fakultě sociálních věd a publicistiky resp. Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy. V letech 1974–1977 byl redaktorem časopisu Tvorba a v letech 1977–1987 šéfredaktorem revue Světová literatura . V letech 1987–1992 měl svobodné povolání, v letech 1992–2003 působil jako ředitel nakladatelství Bonus Press a od roku 2003 má opět svobodné povolání. Do literatury vstoupil na počátku osmdesátých let 20. století jednak jako autor novel ze současnosti , jednak jako autor sbírek sci-fi povídek . Dnes patří k ústředním postavám české science fiction.
Více od autora
Václav Kaplický
Václav Kaplický byl český prozaik, publicista, autor beletristických kronik z českých dějin a legionářské prózy. Především je znám jako autor historické beletrie. Narodil se na samotě Červený Dvůr nedaleko Kozího Hrádku, kde byl jeho otec Emanuel Kaplický nájemcem dvora. Studoval na gymnáziu a reálce v Táboře, kde po tu dobu bydlel v domě na náměstí blízko školy . Roku 1914 odmaturoval a hned roku následujícího byl odveden do první světové války a dostal se na haličskou frontu. Zde byl 10. 8. 1916 zajat, a 1. 9. téhož roku vstoupil do československých legií a stal se členem 1. střeleckého pluku. Roku 1918 byl delegátem zakázaného II. vojenského sjezdu legií, po tomto zjištění byl zatčen a vězněn ve Vladivostoku. Po návratu do Československa se stal zaměstnancem sekretariátu socialistického Svazu československých legionářů, krátce na to byl úředníkem ministerstva národní obrany. V letech 1922–1950 pracoval v několika nakladatelstvích , nejprve jako úředník a později jako odpovědný redaktor, kupř. v roce 1926 pracoval v redakci publikace Adolfa Zemana Cestami odboje – Jak žily a kudy táhly československé legie. Od roku 1950 se věnoval pouze literatuře v tomto období téměř výhradně historické próze a těžištěm jeho tvorby se stala doba husitská a doba pobělohorská. V roce 1978 byl jmenován národním umělcem. Byl přítelem spisovatele a humoristy Jaroslava Žáka, jehož po Vítězném únoru 1948 podporoval. Václav Kaplický je pochován na čestném místě – vyšehradském hřbitově. Busta na jeho hrobě je dílem sochaře Břetislava Bendy. Na námět Kaplického románu Kladivo na čarodějnice natočil v roce 1969 režisér Otakar Vávra stejnojmenný film s Vladimírem Šmeralem v roli inkvizitora Bobliga....
Více od autora
V. V Štech
Byl synem spisovatele a dramatika Václava Štecha. Po maturitě na pražském gymnáziu studoval v letech 1904–1910 dějiny umění , historii a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studia ukončil obhajobou rigorózní práce roku 1910. Roku 1912 pokračoval ve studiu na Humboldtově univerzitě v Berlíně a na Sorbonně v Paříži. Od roku 1904 byl členem Klubu Za starou Prahu. V letech 1910–1918 byl odborným asistentem ředitele Muzea hlavního města Prahy. Roku 1918 byl členem čs. delegace na mírové konferenci v Paříži a pak do roku 1924 působil jako ministerský tajemník na Ministerstvu školství a národní osvěty v referátu péče o současné umění. V letech 1916–1924 byl také redaktorem edice Umělecké památky nakladatelství F. Topič. V letech 1924–1930 přednášel nauku o slohu na uměleckoprůmyslové škole v Praze, roku 1927 se habilitoval jako docent. Od roku 1930 do roku 1939 působil jako mimořádný profesor dějin umění AVU. V letech 1931–1934 byl redaktorem edice Umění v obrazech. Na počátku války byl zatčen a do roku 1942 vězněn v koncentračním táboře Buchenwald. Od roku 1945 byl řádným profesorem dějin umění na AVU v Praze a profesorem ČVUT. Spolupracoval s Českým rozhlasem od počátku jeho vysílání a připravoval populárně naučné programy v Československé televizi .
Více od autora
Marek Podhorský
Autor turistických průvodců. Jeden z tvůrců televizního pořadu Toulavá kamera, který vysílá Česká televize a spoluautor navazujících knih 50 vybraných reportáží. Pořad provází diváka po různých koutech České republiky a poznává tak zajímavé historické památky, důležitá místa, rodná místa slavných osobností apod.
Více od autora
Ludmila Kollmannová
PhDr. Ludmila Kollmannová je autorka českých učebnic pro výuku angličtiny .
Více od autora
Karel Toman
Karel Toman, vlastním jménem Antonín Bernášek , byl český básník, novinář a překladatel z francouzštiny, představitel tzv. generace anarchistických buřičů. Studoval na gymnáziu ve Slaném, od tercie navštěvoval arcibiskupský konvikt v Příbrami, kde roku 1896 odmaturoval. Ve stejném roce odešel do Prahy a začal studovat práva na Karlově univerzitě. Studium nedokončil, postupně zastával několik úřednických míst. V Praze se seznámil s ostatními anarchistickými buřiči sdruženými kolem časopisu Nový kult. Postupně uskutečnil několik cest po Evropě, v rámci kterých navštívil Německo, Nizozemsko, Anglii a Francii. Ze svých cest psal reportáže do českých anarchistických časopisů, v časopisech Niva, Lumír a Lípa publikoval své překlady a literární kritiky. V roce 1911 získal místo kopisty v Zemském archivu, které zastával až do roku 1917. Během první světové války pracoval jako redaktor Národních listů, po válce zastával místo v knihovně Národního shromáždění a spolupracoval s Lidovými novinami. Roku 1925 odešel kvůli srdečnímu onemocnění do penze. Zemřel 12. června 1946 v Praze. Toman byl lyrický básník, který patřil k demokratickému proudu české literatury; nejčastěji bývá řazen do tzv. generace anarchistických buřičů. Tvorba shrnuje zkušenosti z tehdejšího společenského dění, soustředí se především na sociální hnutí, první světovou válku, revoluce. Byl básníkem zkratkovitého slohu: bezprostřední prožitek stylizovaný tímto způsobem soustřeďuje v sobě rozpornou složitost života. Přitom i v melodických, písňově komponovaných verších má každé jednotlivé slovo značnou významovou samostatnost, stojí s okolními ve vztahu významového napětí. Tak Tomanovo dílo spojuje emocionalitu a přístupnost s významovým bohatstvím a dynamikou moderní lyriky. „Kdo ticho miluješ a samotu a v lesích hlubokých a v míru sněžných polí nasloucháš rytmu života, zde někdy neslyšíš hlas hlubin? Zní z dálky karneval vražd, krve, umír...
Více od autora