Přejít na hlavní obsah Přejít na hlavní navigaci Přejít na vyhledávání

Doprava zdarma nad 699 Kč po Česku
0 položek – košík

    Top produkt

    Produkty

      Výpis všech autorů

      Následující strana je zasvěcena přehledu všech oblíbených autorů, jejichž knihy tolik obdivujeme a milujeme. Seznamte se podrobněji s jejich životy, poznejte jejich inspiraci a poodhalte jejich tajemství úspěchu, které dohromady daly vzniknout dílům poutavým a nesmrtelným, jež dokázaly ovlivnit nejen jednotlivce, ale celé generace čtenářů...

      Zobrazuji 61 - 120 z celkem 119555 záznamů
      A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z
      Lion Feuchtwanger

      Lion Feuchtwanger

      Lion Feuchtwanger r) byl německý židovský spisovatel romanopisec, dramatik, překladatel a divadelní kritik. Narodil se 7. července 1884 v Mnichově do početné rodiny židovského továrníka. Studoval germanistiku, filozofii a antropologii v Mnichově a Berlíně , hodně cestoval, především do Itálie a Francie. V roce 1908 se stal vydavatelem vlastního literárního časopisu Der Spiegel a divadelním kritikem časopisu Die Schaubühne. Roku 1912 se oženil a o dva roky později byl internován do Tunisu, uprchl do Německa, žil v Mnichově, psal protiválečné básně a překládal indická, řecká a španělská dramata. Z let 1918-1919 se datuje jeho přátelství s Bertoltem Brechtem. Od roku 1925 do roku 1933 žil v Berlíně, po nástupu Hitlera emigroval do Francie. Účastnil se protiválečných a protifašistických kongresů, patřil k nejaktivnějším činitelům antifašistických hnutí, 1936 s Bertoltem Brechtem a Willi Bredelem založil a vydával emigrantský časopis Das Wort. V roce 1937 navštívil Sovětský svaz a později označil tuto cestu – vedle 1. světové války – za rozhodující prožitek pro svůj život a literární dílo. Cestopis Moskau je psán se sympatiemi k socialistickému státu a mj. polemizuje se známou knihou André Gida . Při cestě z Moskvy se zastavil v Praze, jeho chystaná přednáška však byla policejně zakázána. Roku 1940 byl ve Francii internován a jen s velkými potížemi se dostal za hranice a posléze do USA. Od roku 1941 žil v Kalifornii. Po válce byl vyznamenán státní cenou NDR a Humboldtova berlínská univerzita mu udělila titul doktora h.c. : „Humanisticky a ostře protifašisticky orientovaný spisovatel, znamenitý vypravěč“. Jeho dílo je protiválečné a antifašistické. Začal jako překladatel, překládal například Aischyla, Aristofana, vedle protiválečných bás...

      Více od autora
      Julius Zeyer

      Julius Zeyer

      Julius Zeyer byl český prozaik, dramatik a básník, přední představitel lumírovské generace. Rovněž je označován za jednoho z nejvýraznějších českých novoromantiků či předchůdce dekadentů. Jeho bratr byl český novorenesanční architekt Jan Zeyer z generace Národního divadla, který v letech 1873–1880 spolupracoval s architektem Antonínem Wiehlem, vůdčí osobností novorenesance navazujícího na tradici české renesance 16. století. Náměty čerpal nejčastěji z dávné historie, mytologie, bájí a pověstí, a to nejen českých, ale i evropských – především starogermánských, starorománských a slovanských. Jeho poezie je převážně epická a má často nostalgický ráz. Ve svém literárním díle, ať už se jedná o prózu či poezii, si vysnil vlastní svět, který měl s realitou jen málo společného. Tento fiktivní svět byl i se svými hodnotami a pravidly pravým opakem tehdejšího provinciálního českého maloměšťáctví, se kterým přicházel Zeyer denně do styku a které tolik nenáviděl. Mnohdy odrážel hlubokou krizi citlivého idealisty v pragmaticky založené měšťácké společnosti. „Protiklady a vztahy naděje a zklamání, smyslového okouzlení a touhy překonat niternou myšlenkovou pomíjivost tohoto okouzlení tvoří dominantu celého Zeyerova díla.“ V jeho díle se také často objevuje motiv silného citového přátelství mezi muži a až eroticky laděné popisy krásy mladých mužů . Na základě těchto faktů a pečlivého rozboru jeho díla došla řada literárních vědců a historiků k závěru, že Julius Zeyer byl s největší pravděpodobností homosexuál či snad bisexuál. Této teorii nasvědčuje i Zeyerova osobní korespondence, v níž se opakovaně zmiňuje o jakémsi svém velkém a strašném tajemství, o svých pocitech osamělosti, smutku a vyděděnosti ze společnosti. Pravdou také je, že se nikdy neoženil a není an...

      Více od autora
      Václav Havel

      Václav Havel

      Václav Havel byl český dramatik, esejista, disident a kritik komunistického režimu, později politik a státník. Byl devátým a posledním prezidentem Československa a prvním prezidentem České republiky . Václav Havel působil v 60. letech 20. století v Divadle Na zábradlí, kde jej také proslavily hry Zahradní slavnost a Vyrozumění . V době kolem pražského jara se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení demokratické společnosti. Po násilném potlačení reforem vojenskou invazí států Varšavské smlouvy byl postižen zákazem publikovat a stal se jedním z prominentních disidentů, kritiků tehdejšího normalizačního režimu. Vystupoval na obranu politických vězňů a stal se spoluzakladatelem a jedním z prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charta 77. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi pět let věznění. V této době napsal kromě dalších divadelních her také vlivné eseje, například Moc bezmocných . Po vypuknutí sametové revoluce v listopadu 1989 se stal jedním ze spoluzakladatelů protikomunistického hnutí Občanské fórum a jako jeho kandidát byl 29. prosince 1989 zvolen prezidentem Československa. Měl zásadní vliv na směřování země k parlamentní demokracii a zapojení do politických struktur západní civilizace. V roce 1992 se mu však nepodařilo zabránit rozpadu československého státu na dvě samostatné republiky: Českou a Slovenskou. Od roku 1993 byl po dvě funkční období prezidentem České republiky. Jako prezident vyvedl Československo z Varšavské smlouvy a výrazně přispěl ke vstupu nástupnické České republiky do Severoatlantické aliance v roce 1999. Výrazně prosazoval také přijetí země do Evropské unie, uskutečněné v roce 2004, po jeho odchodu z funkce prezidenta. Jako literát se světově proslavil svými dramaty v duchu absurdního divadla, v nichž se mimo jiné zabýval tématy moci, byrokracie...

      Více od autora
      František Nepil

      František Nepil

      František Nepil byl český spisovatel. Po maturitě na obchodní akademii se stal propagačním referentem. V této době pracoval i jako textař. Od šedesátých let publikoval mj. v časopisech Plamen, Literární noviny, Dikobraz, Kmen či Tvorba. Od roku 1969 pracoval v redakci vysílání pro děti a mládež v Československém rozhlase. Dlouhá léta působil jako autor a osobitý vypravěč celoročních cyklů minifejetonů. Od roku 1972 byl spisovatelem na volné noze. V březnu 1995 přednesl na výstavě T.G. Masaryk, člověk a umění, kterou uspořádalo Masarykovo demokratické hnutí v Praze na Národní třídě, poutavé a výborně připravené přednášky "Masarykovy cesty světem" a o "Generálovi Hasalovi-Nižborském". Masarykovy cesty doložil i vhodně vypracovanou speciální mapou. Zajímavé bylo tehdy i jeho vyprávění o osudech památek na prezidenta Masaryka na Křivoklátsku a v okolí jeho rodného Hýskova, kam se dokonce dostal TGM z Lán i na koni. Byl velkým obdivovatelem a příznivcem sportu a konkrétně pražské Sparty. Jeho dílo bylo populární i díky jeho ranním rozhlasovým vystoupením. Kromě této tvorby je autorem řady scénářů a televizních pohádek.

      Více od autora
      Zdeněk Svěrák

      Zdeněk Svěrák

      Zdeněk Svěrák je český dramatik, scenárista, herec, autor písňových textů a spisovatel. Po studiu na gymnáziu a Vysoké škole pedagogické, kterou dokončil roku 1958, odešel společně se svou budoucí manželkou učit do severozápadních Čech, nejprve do Měcholup a poté do Žatce. Po čtyřech letech ale pedagogickou dráhu opustil a začal pracovat v Československém rozhlase. Zde se stal jedním z autorů rozhlasového pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka, v němž vznikla postava nedoceněného českého velikána Járy Cimrmana. V rozhlase také poznal hudebníka Jaroslava Uhlíře, s nímž od té doby spolupracuje. Roku 1967 vzniklo Divadlo Járy Cimrmana zkoumající odkaz Járy Cimrmana. Pro toto divadlo připravil Svěrák první hru pojmenovanou Akt a na dalších třinácti se pak spoluautorsky podílel spolu s Ladislavem Smoljakem. Ve všech hrách divadla také Svěrák hraje. Se Smoljakem začali posléze psát i filmové scénáře a v natočených filmech se pak obvykle jako herci také objevovali. Některé scénáře, například pro filmy Vrchní, prchni! nebo Tři veteráni, pak psal Svěrák i sám. Během osmdesátých let 20. století spolupracoval Svěrák také s režisérem Vítem Olmerem, v jehož několika filmech rovněž hrál. Na začátku devadesátých let téhož století začal Zdeněk Svěrák psát scénáře, podle nichž filmy natáčel jeho syn Jan. Vznikly tak snímky Obecná škola, Kolja, Tmavomodrý svět či Vratné lahve. Film Kolja získal krom jiného také Oscara za nejlepší cizojazyčný film roku 1996. Od roku 1994 spolupracuje s Centrem Paraple, které pečuje o pacienty s poraněním míchy odkázané na invalidní vozík. Vedle dramat a filmových scénářů píše též písňové texty, které také zpívá, dále je pisatelem pohádek a povídek. Je tak autorem tří povídkových knih nazvaných Povídky, Nové povídky a Po strništi bos. Připravil též televizní večerníček Radovanovy radovánky. Za své dílo získal několik ocenění a to nejen v České republice, ale také v zahraničí. Svěrák se narodil do rodiny Františka Svěráka,[1...

      Více od autora
      Vlastimil Vondruška

      Vlastimil Vondruška

      Vlastimil Vondruška je český historik, etnograf, publicista a spisovatel, autor především historických detektivních příběhů. Publikoval také pod pseudonymem Jan Alenský. Jeho knihy patří dlouhodobě k nejvíce půjčovaným titulům v českých veřejných knihovnách. V 80. letech byl ředitelem historické části Národního muzea, později se přes 10 let jako podnikatel úspěšně zabýval výrobou kopií historického skla. Kromě literatury patří mezi jeho zájmy horolezectví, kterému se věnoval více než dvacet let. Vlastimil Vondruška se narodil roku 1955 na Kladně. Po absolvování kladenského gymnázia roku 1974 začal studovat historii a národopis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kterou ukončil roku 1979. Poté působil v Československé akademii věd v Ústavu pro etnografii a folkloristiku, kde roku 1983 ukončil svou vědeckou aspiranturu. V roce 1983 nastoupil do Národního muzea v Praze. V roce 1984 byl Vlastimil Vondruška jmenován ředitelem Historického muzea NM. Na této pozici působil až do konce roku 1989, kdy Občanské fórum muzea odvolalo z vedoucích pozic všechny členy KSČ. V letech 1988–1990 působil v redakční radě Časopisu Národního muzea. Po odchodu z Národního muzea v roce 1990 se věnoval podnikání. Společně s manželkou Alenou, která je teoretičkou uměleckého řemesla, autorkou řady výtvarných návrhů a sklářských realizací a rovněž publicistkou, založil roku 1997 v Doksech sklárnu Královská huť, jejíž produkce byla zaměřena jednak na výrobu kopií historického skla dle originálů z muzejních sbírek, jednak na barevné hutní sklo dle vlastních autorských návrhů. Huť sponzorovala mnohé kulturní akce a za tuto činnost obdržel roku 1999 ocenění od ministra kultury České republiky Pavla Dostála. Sklárnu v Doksech provozoval do roku 2009. Literatuře se věnuje s přestávkami od mládí. Dosud napsal více než padesát vědeckých studií a článků o dějinách hmotné kultury, mnoho knih vědeckých a populá...

      Více od autora
      Sandra Brown

      Sandra Brown

      Autorka romantických románů. Sandra Lynn Brown se narodila 12. března 1948 ve Waco, v americkém státě Texas a vyrůstala ve Ft. Worth jako nejstarší z pěti sester. Publikovala též pod pseudonymy Rachel Ryan, Laura Jordan a Erin St. Claire. Už v dětství si raději četla knihy, než aby si hrála s panenkami. Začala studovat angličtinu na Texaské univerzitě, ale v roce 1968 studia opustila a provdala se za Michaela Browna, předního televizního moderátora a dokumentaristu. Sama Sandra zpočátku působila v televizi, kde hlásila počasí a poté se stala reportérkou. S manželem mají dvě děti – dceru Rachel a syna Ryana a když Sandra v roce 1981 začala, za vydatné podpory ze strany manžela, s psaním knih, svůj první román vydala pod pseudonymem Rachel Ryan – tj. složeným z křestních jmen svých dětí.

      Více od autora
      Bohumil Říha

      Bohumil Říha

      Bohumil Říha byl český spisovatel. Psal pro děti a historické romány. Narodil se ve vesničce Vyšetice, dnes součásti obce Šebířov u Votic. Jeho otec byl vesnický kovář a tak celá rodina kvůli jeho práci často cestovala po různých velkostatcích. Obecnou školu absolvoval v Mladé Vožici. Dále se rodina usadila v Čáslavi, kde Bohumil absolvoval měšťanku a pak i tamní učitelský ústav. Studium zde zakončil roku 1925 a další tři roky na Čáslavsku vypomáhal jako pomocný učitel. Pak absolvoval vojenskou službu a po ní dostal umístěnku jako odborný učitel na měšťanskou školu v Habrech. Odtud se dostal na měšťanskou školu v Poděbradech a tam učil až do roku 1945. Po roce 1945 levicově smýšlející Říha vstoupil do KSČ a stal se školním inspektorem, zprvu ve Vysokém Mýtě, pak v Poděbradech. Od roku 1949 byl spisovatelem na volné noze. V roce 1952 se stal tajemníkem Svazu spisovatelů. I díky tomu často cestoval, navštívil Sovětský svaz, Čínu, Mexiko a jiné země. V letech 1956–1967 působil jako ředitel Státního nakladatelství dětské knihy. Roku 1967 šel do důchodu, angažoval se však veřejně dál. V roce 1971 se přihlásil k normalizačnímu Svazu českých spisovatelů a rok poté se stal členem jeho předsednictva a výboru. Aktivní byl v UNESCO i v organizaci Mezinárodní sdružení pro dětskou knihu , díky této aktivitě obdržel Medaili Hanse Christiana Andersena. V roce 1977 patřil mezi přední signatáře Anticharty. V roce 1967 se stal zasloužilým umělcem, v roce 1975 byl jmenován národním umělcem. Byl nositelem Řádu práce a Řádu republiky . Za trilogii o vládě Jiřího z Poděbrad obdržel v roce 1980 státní cenu Klementa Gottwalda. Zemřel v Dobříši v 80 letech. Je pohřben v Poděbradech. Za jeho nejkvalitnější tvorbu lze považovat historické romány z období čes...

      Více od autora
      Karel Poláček

      Karel Poláček

      Karel Poláček byl český spisovatel, humorista, novinář a filmový scenárista s židovskými kořeny. Narodil se v Rychnově nad Kněžnou, jeho otec Jindřich Poláček byl židovský obchodník, matka Žofie, ovdovělá Fuchsová, byla rozená Kohnová. Karel Poláček měl čtyři bratry – Arnošta, Kamila, Ludvíka a Zdeňka, a dva nevlastní sourozence Bertu a Milana z otcova druhého manželství s Emílií Posilesovou. Poláček studoval v Rychnově vyšší gymnázium, byl však vyhozen pro „vzdorovité chování“ a špatný prospěch. Nakonec gymnázium dokončil maturitní zkouškou v Truhlářské ulici v Praze roku 1912. Poté začal studovat na právnické fakultě Karlovy univerzity. Zároveň v Rychnově organizoval studentské loutkové divadlo, pro něž psal a překládal hry, hrál v něm a také je řídil. V Praze se Poláček při studiu pokoušel též o zaměstnání, podle svých slov však „neměl štěstí na trvalá místa“. Na začátku první světové války Poláček narukoval do armády a absolvoval důstojnickou školu, nedosáhl ovšem nikdy výše než na hodnost četaře. O svých zkušenostech později napsal: „Za čtyřletého vojákování jsem ‚Švejka‘ vůbec nepotkal. Vojáci neměli rádi Rakouska ani války, ale dřeli do úpadu těla.“. Prošel ruskou a italskou frontou, koncem války utekl do srbského zajetí. Po návratu do ČSR nastoupil jako úředník ve vývozní a dovozní komisi . Tehdy vystoupil z židovské obce. Zkušenosti z této práce zužitkoval v povídce Kolotoč, která se stala začátkem jeho spisovatelské dráhy. Od roku 1920 začal psát do satirických časopisů Štika venkova a Nebojsa. Zde se seznámil s bratry Karlem a Josefem Čapkovými. Stal se také členem kruhu pátečníků. Od roku 1922 soustavně spolupracoval s Lidovými novinami jako sloupkař a fejetonista a také soudní zpravodaj. V druhé polovině 20. let působil jako redaktor Tvorby, od roku 1928 pracoval v listech vydavatelství Melantrich, především v České...

      Více od autora
      Ernest Hemingway

      Ernest Hemingway

      Ernest Miller Hemingway , anglicky: IPA byl americký spisovatel. Je považován za čelného představitele tzv. ztracené generace. V roce 1953 byl oceněn Pulitzerovou cenou, o rok později pak získal Nobelovu cenu za literaturu. Hemingway byl mistrem krátkých forem v próze a jeho úsporný styl se stal pojmem v moderní světové literatuře. Otec Clarens Ed Hemingway byl lékař, matka Grace se věnovala hudbě a byla velice zbožná. Bydleli v Oak Parku na předměstí Chicaga, chatu pojmenovanou Windermere měli u jezera Walloon na severu Michiganu. Na druhé straně jezera koupili později také usedlost nazvanou Longfieldská farma, kde rodina trávila letní měsíce. Ernest se narodil roku 1899 jako druhý ze šesti dětí – měl ještě čtyři sestry a nejmladšího bratra Leicestra. Matka z něj chtěla mít slušně vychované dítě, jejich vztah byl i v dospělosti komplikovaný. Otec v něm podporoval lásku k přírodě, chodili spolu na lov a rybařit, naučil se tábořit, pomáhal na farmě. Byl fyzicky vyspělý, rád plaval a se spolužáky podnikal pěší túry do okolí. Přestože špatně viděl na jedno oko, byl výborný střelec. Svou sílu předváděl v boxu a jízdách po řece na kánoi. Hrál na violoncello ve školním orchestru. Během studia na střední škole se pokoušel o verše, povídkové črty a sloupky do novin. Po maturitě odmítl jít na vysokou školu a v říjnu 1917 se stal reportérem kansaského listu Star. Byl pevně rozhodnut stát se spisovatelem. Rok na to odjel do Itálie na italskou frontu první světové války jako dobrovolník ambulantních sborů Červeného kříže. V červnu 1918 se dostal jako řidič sanitky do těžkých bojů u řeky Piavy. Zde byl těžce raněn střepinami z minometu. Přes svá mnohočetná zranění odnesl na zádech do bezpečí italského vojáka, který byl v bezvědomí. Byl prvním Američanem raněným v Itálii a za svůj statečný čin byl vyznamenán italskou stříbrnou medailí. Léčil se v nemocnici v Miláně, kde ...

      Více od autora
      Émile Zola

      Émile Zola

      Émile Zola byl francouzský spisovatel, představitel naturalismu. Émile Zola se narodil v Paříži roku 1840. Jeho otec, François Zola , byl italský inženýr, narozen v Benátkách roku 1795. Jeho matka, Émilie Aubert, byla Francouzka. Když Émilovi byly 3 roky, s rodinou se přestěhovali do jižní Francie, zde Zolův otec začal pracovat na stavbě zavodňovacího kanálu, který měl svést říční vodu k městečku Aix-en-Provence. Otec o čtyři roky později, roku 1847, náhle zemřel. V roce 1858 se Zola přestěhoval zpět do Paříže, kde se znovu setkal se svým kamarádem z dětství, Paulem Cézannem. Po neúspěšném studiu odešel pracovat do nakladatelství Hachette, kde okolo sebe soustředil skupinu mladých romanopisců – tzv. médanská skupina. Svými pokrokovými názory měl velkou zásluhu na liberalizaci politického života ve Francii. Významně se angažoval zejména v Dreyfusově aféře, kdy otevřeným dopisem prezidentu republiky pod názvem J'accuse hájil nevinu kapitána Alfreda Dreyfuse, neprávem odsouzeného za špionáž. Zemřel údajně nešťastnou náhodou na otravu oxidem uhelnatým poté, co se mu ucpal komín u kamen . Byl pohřben na pařížském hřbitově Montmartre. Katolická církev zařadila veškeré spisy Émila Zoly na Index zakázaných knih. Zpočátku psal Zola kratší prózy, ještě ovlivněné romantismem, a po šest měsíců řídil literární kroniku Evénement. Zde v ostrých kritikách napadal řadu významných postav tehdejšího literárního světa. Za první „naturalistický“ román označil Zola již Paní Bovaryovou a za román zásadního významu pak Germinii Lacerteuxovou bratří Goncourtů. Po třech neúspěšných pokusech se Zola prosadil až roku 1867 románem Románový cyklus se zaměřením proti církvi: Povídkové soubory: Cyklus „Evangelia“: tato díla ovlivněna idejemi utopického socialismu Zola je také autorem sborníků kritických statí o divadle a literatuře: Rougon-Macquartů ...

      Více od autora
      Miroslav Horníček

      Miroslav Horníček

      Zasloužilý umělec Miroslav Horníček byl český herec, spisovatel, dramatik, režisér, výtvarník, glosátor a divadelní teoretik. K divadlu se dostal na plzeňské reálce, kde chodil do ochotnického spolku a se spolužáky založil Studentský avantgardní kolektiv. Po vystudování byl krátce zaměstnán jako úředník v plzeňské nemocnici. V roce 1941 přijal angažmá v Městském divadle v Plzni, brzy po válce odešel do Prahy. Nejprve hrál v Divadle Větrník, o rok později nastoupil k bratrům Oldřichu a Lubomíru Lipským do Divadla satiry. Poté hrál šest let na scéně Národního divadla. V roce 1955 se stal partnerem Jana Wericha v Divadle ABC . S Werichem hrál šest let, například ve hrách Těžká Barbora nebo Husaři. Po Werichově odchodu roku 1961 vytvořil podobnou dvojici s Milošem Kopeckým. Nehráli však spolu dlouho. Už v roce 1962 se stal na dva roky členem Hudebního divadla v Karlíně a záhy i Divadla Semafor, kde účinkoval například ve hře Člověk z půdy. Působil i v Městských divadlech pražských, velmi známé a značně populární byly jeho Hovory přes rampu, kde přímo z divadelní rampy odpovídal na živé dotazy diváků kladené z hlediště a tak neformálně besedoval s publikem. Hrál také ve filmech. Ztvárnil hlavní role ve filmech Táto, sežeň štěně! a Kam čert nemůže a v televizním seriálu Byli jednou dva písaři, dále několik vedlejších rolí v mnoha dalších filmech, z nichž nejznámější je role Krásného prince ve filmové pohádce Byl jednou jeden král. V roce 1965 si zahrál v komediálním snímku z produkce východoněmecké Defy Bez pasu v cizích postelích. Známé je také jeho působení v roli moderátora filmového zpravodajství z Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. V roce 1966 byl zvolen králem Pražského a Plzeňského Majálesu. V roce 1968 byl jmenován zasloužilým umělcem. V roce 1967 se účastnil avantgardního projektu Kinoautomat autorů Radúze Činčery, s...

      Více od autora
      Zane Grey

      Zane Grey

      Zane Grey byl populární americký spisovatel westernů, ve kterých podával idealizovaný obraz drsného Divokého západu. Narodil se v městečku Zanesville, které založil jeho předek z matčiny strany – Ebenezer Zane. V mládí projevoval zájem zejména o rybolov, baseball a psaní. Studoval zubní lékařství na Pensylvánské univerzitě , kde také hrál baseball za univerzitní tým. Roku 1905 se oženil a s pomocí své manželky a díky jejímu jmění se začal více věnovat psaní. Roku 1910 vydal svůj první úspěšný western Dědictví pouště a o dva roky později pak napsal svůj nejznámější román Jezdci z purpurových stepí . Za svůj život napsal přes 90 knih a stal se jako jeden z prvních spisovatelů díky své literární tvorbě milionářem. Zemřel 23. října 1939 ve svém domě v Altadeně v Kalifornii .

      Více od autora
      Fráňa Šrámek

      Fráňa Šrámek

      Fráňa Šrámek byl český básník, prozaik, dramatik a buřič. Narodil se v Sobotce, roku 1885 se s rodiči přestěhoval do Písku, toto město si velmi oblíbil, odehrává se v něm velká část jeho divadelních her a románů. Za svých studentských let bydlel v domě U Koulí č. 131 nedaleko Putimské brány. V roce 1894 se odstěhoval do Roudnice nad Labem, kde dosáhl maturity. V roce 1903 nastoupil na jednoroční vojenskou službu, která mu byla za trest o rok prodloužena. Zde se již projevily jeho antimilitaristické postoje. V září 1904 vážně onemocněl. Po skončení vojenské služby začal studovat práva. Studia ukončil v roce 1905 a začal se věnovat literatuře. Dostal se do Prahy, kde se připojil k časopisu Nový kult, jehož vůdčí osobností byl S. K. Neumann. Redigoval časopis Práce. V roce 1905 byl dvakrát vězněn, za účast na demonstracích a pro antimilitaristickou báseň Píšou mi psaní. Za první světové války narukoval hned v srpnu 1914 na haličskou frontu. Střet s válečnou realitou byl velmi drsný. Šrámkovy bezprostřední dojmy odráží nejen báseň s lakonickým titulem 30. září 1914, ale třeba také povídka První akt. Už v září 1914 se mu ale podařilo válečné vřavě uniknout, když byl kvůli revmatismu hospitalizován v brněnské nemocnici. V červnu 1915 ale znova narukoval, tentokrát na frontu do Itálie a Rumunska. Onemocněl španělskou chřipkou, nemoc ovšem překonal. Za druhé světové války na protest proti fašismu nevycházel z domu, o jeho protestu však vědělo málo lidí. Roku 1946 byl jmenován národním umělcem. Pohřben je ve svém rodném městě Sobotce na soboteckém hřbitově, o kterém napsal jednu ze svých nejznámějších básní Sobotecký hřbitov. Jeho tvorba byla ovlivněna impresionismem, antimilitaristickými až pacifistickými postoji. F. Šrámek se angažoval v anarchistickém hnutí a stal se významným představitelem tzv. generace anarchistických buřičů. Všechna jeho díla jsou silně levicová, ovlivněná anarchismem. Jeho díla měla z...

      Více od autora
      Victor Hugo

      Victor Hugo

      Victor-Marie Hugo byl francouzský básník, prozaik, dramatik, esejista a politik, vrcholný představitel romantismu. Victor Hugo byl třetím synem Josepha Léopolda Sigisberta Huga a Sophie Trébuchetové. Narodil se v roce 1802 v Besançonu a žil ve Francii po většinu svého života. Jeho bratři byli Abel Joseph Hugo a Eugéne Hugo . Doba dětství Viktora Huga byla poznamenána politickými zvraty. Napoleon byl prohlášen císařem, když byly Victoru Hugovi dva roky a bourbounská monarchie byla obnovena před jeho třináctinami. Opačné politické a náboženské názory, které měli Hugovi rodiče, zobraz­ovaly ideologické síly, které se přely o nadvládu ve Francii celý jeho život: Hugův otec byl vysoce postavený důstojník v Napoleonově armádě. Byl ateistický republikán, který považoval Napoleona za hrdinu; jeho matka byla extrémní katolická royalistka, a podle některých domněnek, byla milenkou generála Victora F. de Lahorieho, popraveného v roce 1812 za spiknutí proti Napoleonovi. Jelikož byl Hugův otec důstojník, rodina se často stěhovala a Victor se při cestování hodně naučil. Na cestě do Neapole viděl rozlehlé alpské vrcholky, velkolepě modré Středozemní moře a Řím v době oslav. Ačkoliv mu bylo pouze šest let, uchoval si tento půlroční výlet pevně v paměti. Sophie následovala svého muže do Itálie a Španělska . Nespokojená s neustálým stěhováním, které vyžadoval vojenský život, a faktem že její manžel nesdílel její katolickou víru, Sophie se rozhodla nakrátko opustit Léopolda v roce 1803 a usadit se v Paříži. Od té doby dominantním způsobem řídila Hugovu výchovu a vzdělání. V důsledku toho Hugova první díla v poezii a próze odrážela ještě její vášnivé oddání víře a králi. Teprve později, během událostí vedoucích k revoluci v roce 1848, začal Hugo odporovat své katolické royalistické výchově a místo toho s...

      Více od autora
      Václav Beneš-Třebízský

      Václav Beneš-Třebízský

      Václav Beneš Třebízský byl český spisovatel a katolický vlastenecký kněz–buditel. Byl synem krejčího Václava Beneše z Třebíze u Slaného a Marie, rozené Šarochové. Studoval ve Slaném a v Praze. Roku 1875 byl vysvěcen na kněze a působil nejprve v Litni u Berouna, kde byl kooperantem od 8. září 1875 do 28. listopadu 1875, kdy onemocněl a z Litně odešel. Od roku 1876 působil jako kaplan při kostele Nanebevzetí Panny Marie v Klecanech u Prahy. Navzdory opakované lázeňské léčbě v Mariánských Lázních zemřel na tuberkulózu. Třebízského románová tvorba je podobná tvorbě Aloise Jiráska; jeho oblíbeným tématem bylo taktéž husitství, ale věnuje se i jiným obdobím českých dějin od prvopočátků až po 19. století. Děj mnoha Třebízského děl je zasazen do kraje, kde se autor narodil a působil, tedy na Slánsko, Berounsko a do okolí Klecan.

      Více od autora
      Josef Škvorecký

      Josef Škvorecký

      Josef Škvorecký byl česko-kanadský spisovatel-prozaik, esejista, překladatel a exilový nakladatel, spolu s manželkou Zdenou Salivarovou zakladatel exilového nakladatelství '68 Publishers v Torontu. Dětství prožil v Náchodě. Otec byl bankovní úředník, ale angažoval se i jako náčelník místní sokolské organizace a jako správce sokolského kina. Po maturitě na gymnáziu v Náchodě 1943 byl totálně nasazen jako pomocný dělník v náchodské továrně Metallbauwerke Zimmermann und Schling a později v Novém Městě nad Metují, koncem války pak ještě v přádelně firmy Bartoň v Náchodě. Na univerzitu mohl nastoupit až po skončení války, kdy byly vysoké školy zase otevřeny. Nejprve krátce studoval na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, pak 1946 přestoupil na filozofickou fakultu – obor angličtina a filosofie, absolvoval v roce 1949. Na umístěnku působil jako učitel na středních školách v Broumově a Polici nad Metují a Vyšší sociální škole v Hořicích v Podkrkonoší. Roku 1951 získal doktorát a nastoupil dvouletou vojenskou službu. Po návratu z ní roku 1953 nastoupil jako redaktor angloamerické redakce Státního nakladatelství krásné literatury a umění . V letech 1953–1960 bydlel v ulici Na Březince 1159/13 na pražském Smíchově. V roce 1956 nastoupil jako redaktor dvouměsíčníku Světová literatura, v letech 1957–1958 jako zástupce šéfredaktora. Po politickém skandálu následujícím vydání jeho prvního románu Zbabělci roku 1958 musel redakci opustit, ale mohl se vrátit do angloamerického oddělení SNKLU. Téhož roku se oženil se svou přítelkyní Zdenou Salivarovou. Spisovatelem ve svobodném povolání se stal roku 1963. Vedle jiných aktivit je spjat i se začátky cimrmanologie, v prvních seminářích je zmiňován jako „prezident Společnosti pro rehabilitaci osobnosti a díla českého myslitele Járy da Cimrmana“. V lednu 1969 se stal předsedou redakční rady měsíčníku Plamen. Je...

      Více od autora
      John Grisham

      John Grisham

      John Ray Grisham je americký spisovatel. Narodil se v Jonesboru v USA v baptistické rodině jako druhý ze čtyř sourozenců. Po střední škole v Southavenu se dostal na Státní mississippskou univerzitu, kde vystudoval účetnictví, rovněž zde v roce 1981 absolvoval na právnické fakultě. Poté působil jako obhájce ve věcech trestních. Nějakou dobu se věnoval také politice, kdy byl v letech 1983–1990 zvolen za demokraty členem mississippské Sněmovny reprezentantů. Právě z těchto dvou oblastí získal mnoho námětů ke svým pozdějším dílům. Dnes žije se svou ženou Renne a dvěma dětmi ve Virginii. Zkušenosti začal sbírat již v době svých studií na univerzitě, kde přispíval do místních novin. V České republice dílo Johna Grishama vydává nakladatelství Euromedia pod značkou Kalibr . Druhým románem „Firma“ zaznamenal u čtenářů obrovský úspěch. Ihned po vydání se vyšplhala na první místo amerických bestsellerů. Tam ji po dvou letech vystřídal další román „Klient“ . Ještě před ním vydal další, snad nejpopulárnější, román „Případ Pelikán“ , jehož se jen v USA prodalo na jedenáct milionů kusů. Od té doby vydává téměř jednu knihu ročně, z nichž se většina později stala bestsellery. Mnoho jeho románů bylo rovněž zfilmováno. Nejznámější je nejspíše „Případ Pelikán“ s Julií Robertsovou a Denzelem Washingtonem v režii Alana J. Pakuli. Další filmy jsou:

      Více od autora
      Aleksandr Sergejevič Puškin

      Aleksandr Sergejevič Puškin

      Tento představitel romantismu bývá považován za zakladatele moderní ruské literatury. K jeho nejvýznamnějším dílům patří poema Ruslan a Ludmila, drama Boris Godunov, prózy Kapitánská dcerka a Piková dáma a veršovaný román Evžen Oněgin. Jeho otec Sergej Lvovič Puškin pocházel ze starého ruského šlechtického rodu; dědeček jeho otce Lev Alexandrovič Puškin byl plukovník ruské armády; dědečkem jeho matky, tedy Puškinovým pradědečkem, byl Abram Petrovič Hannibal, ruský vojenský a politický činitel afrického původu, pravděpodobně z oblasti dnešní Eritreje nebo Kamerunu. Mnohé zdroje se zmiňují o jeho eritrejském nebo etiopském původu. Ottův slovník naučný ho popisuje jako „oblíbeného černocha Petra Velikého“. Některé zdroje uvádějí, že Hannibal byl synem jednoho z etiopských vladařů, který byl v sedmi letech odveden jako rukojmí do Konstantinopole, kde měl sloužit jako pojistka věrnosti své šlechtické rodiny Osmanské říši. O pouhý rok později, tedy v osmi letech, byl vykoupen ruskými vyslanci a odveden k carskému dvoru Petra Velikého, který si Hannibala oblíbil a ten u dvora vybudoval úspěšnou kariéru a byl přijat do řad ruské šlechty. Jeho matka Nadězda Osipovna Puškina , rozená Hannibalová , před sňatkem žila v Petrohradu na panství Kobrino .

      Více od autora
      Karel Václav Rais

      Karel Václav Rais

      Karel Václav Rais byl český prozaik s regionálním zaměřením na Podkrkonoší a Hlinecko, autor knih pro děti a mládež. Je jedním z představitelů českého literárního realismu a tvůrců tzv. venkovské prózy. Svým dílem navazoval na Němcovou, Nerudu, Hálka a Světlou. Spoluzaložil a posléze i spoluredigoval beletristický časopis Zvon. Narodil se v Bělohradě . Pocházel z chudé rodiny, jeho matka byla švadlenou, otec rodinu zabezpečoval prací na poli a tkalcováním. Rais měl s rodiči harmonický vztah. I díky nim a jejich laskavé péči si k rodnému kraji vytvořil silné pouto. Pro Raisův malý vzrůst, tělesnou slabost ho rodiče chtěli dát na krejčovské nebo hodinářské řemeslo. Rais však ve škole dosahoval výborných výsledků, patřil mezi nejlepší žáky, a proto rodiče své rozhodnutí přehodnotili. Nakonec byl Rais poslán na studia do nedalekého Jičína. Na tamním učitelském ústavu složil v roce 1877 maturitní zkoušku. Maturitní zkouška na učitelském ústavu se skládala ze všech vyučovacích předmětů. Rais však v tomto představoval výjimku, neboť některé zkoušky mu byly prominuty. Znalosti musel prokazovat pouze z fyziky, českého jazyka, zeměpisu a pedagogiky.  Téhož roku nastoupil Rais jako učitel na malou školu v Trhové Kamenici. O jeho umístění rozhodl vliv ředitele učitelského ústavu v Jičíně a slovo Raisových rodičů. Sám rodný kraj opouštěl nerad a skutečnost, že bude od domova tak vzdálen, nesl velice těžko. Ve své knize Ze vzpomínek na tuto událost vzpomíná: „Železné hory – cíl mé cesty – tam, tam někde mezi jejich vrchy budu žíti příští své dni! Stín padl na duši.“ Patrně vlivem studeného pokoje, v němž Rais za dobu trhovokamenického působení žil, a vlivem hry na varhany v zimním období trpěl akutním kloubním revmatismem. Mimo školu žil v Trhové Kamenici osamělým...

      Více od autora
      Lenka Lanczová

      Lenka Lanczová

      Lenka Lanczová, narozena jako Lenka Mužáková , je česká spisovatelka románů pro mládež a pro ženy. Od roku 1987 pracuje v městské knihovně ve Slavonicích. Na základní školu chodila ve Slavonicích. Po maturitě na Střední ekonomické škole v Jindřichově Hradci pracovala rok u Okresní správy spojů. Ve 13 letech si uvědomila, že v dívčích románech není to, co by tam chtěla najít, proto začala psát. Z nevinného pokusu se stal celoživotní koníček a dnes je Lenka Lanczová autorkou téměř 60 knih. První román však vyšel až poté, co se v ČR po revoluci r. 1989 změnila politická situace. Do té doby se do tehdejších edičních plánů kamenných nakladatelství nevešla. Patří k českým nejproduktivnějším a nejčtenějším spisovatelům. Hlavní hrdinou jejích knih je většinou dospívající dívka, která řeší své problémy s mezilidskými vztahy, které jsou často způsobené její odlišností od okolí. Autorka ve svých knihách píše o mladých nejen pro mladé. Z jejích knih čiší jakési ponaučení, ale díky přirozenému podání to čtenáři nevnímají jako pokus o mentorování. V dvoudílném románu Lucky Luk, který je svým způsobem výjimkou v její tvorbě, je hlavním hrdinou starší kluk, který má problémy nejen s láskou, když potkává a ztrácí svou osudovou ženu, ale v prvním díle se také potýká se zákonem a dostane se až do vězení. Až na výjimky představuje každá kniha samostatný román. Lenka Lanczová vydala také tři romány pro ženy - Manželky, milenky, zoufalky, Milenky a hříšníci a Vstupenka do ráje. Autorka každý rok vydává průměrně 3 až 4 knihy a dosud vydala téměř 60 knih, které vyšly vesměs v nakladatelství Víkend. Rovněž jí vyšla i povídka Andělé noci v knize Jak to bylo poprvé, na které se podílela spolu s dalšími pěti autorkami . Autorčiny knihy jsou v následujícím seznamu seřazeny podle roku vydání. Pouze v případě, že jde o pokračování předchozího titulu, je toto pokračování zařazeno hned za úvodní titul. V a...

      Více od autora
      Edvard Beneš

      Edvard Beneš

      Edvard Beneš byl československý politik a státník, druhý československý prezident v letech 1935–1948, resp. v letech 1935–1938 a 1945–1948. V období tzv. Druhé republiky a následné německé okupace do května 1945 žil a politicky působil v exilu. Od roku 1940 až do osvobození Československa byl mezinárodně uznaným vrcholným představitelem československého odboje, a posléze i exilovým prezidentem republiky. Úřadujícím československým prezidentem byl opět v letech 1945–1948. Po boku Tomáše Garrigue Masaryka byl Beneš jedním z vůdců prvního československého odboje a zakladatelů první Československé republiky. Než se stal prezidentem, působil v letech 1918–1935 jako ministr zahraničí. Jako prezident dvakrát abdikoval, poprvé v roce 1938 pod tlakem situace po uzavření Mnichovské smlouvy, podruhé v roce 1948 v reakci na ovládnutí státu Komunistickou stranou. Edvard Beneš se narodil v Kožlanech na severním Plzeňsku jako nejmladší syn rolníka Matěje Beneše a jeho manželky Anny Petronily , roz. Benešové. Osm dětí se dožilo dospělosti. Jedním z jeho sourozenců byl pozdější politik Vojtěch Beneš. Dalšími sourozenci byli Václav, Regina, Cecílie, Jan, Barbora, Bedřich, Albert a Ladislav. V mládí studoval nejprve na Gymnáziu na Vinohradech v Praze ; bydlel tehdy v domě rodiny Oličovy, spřátelené s jeho přítelkyní a pozdější ženou Hanou Benešovou . Po maturitě studoval dále na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlo-Ferdinandovy. V letech 1901–1904 hrál amatérsky fotbal za mužstvo SK Slavia Praha. Od roku 1904 studoval ve Francii na Sorbonně a Svobodné škole politických nauk , v roce 1907 pak v Berlíně. V Paříži se roku 1906 z...

      Více od autora
      Zuzana Pospíšilová

      Zuzana Pospíšilová

      Mgr. Zuzana Pospíšilová je oblíbená autorka věnující se téměř výhradně původní tvorbě pro děti. S jejími texty se dětští čtenáři mohou setkávat od roku 2004, kdy jí vyšly první pohádkové příběhy v časopise Sluníčko. V roce 2005 začala publikovat knižně a dodnes je jednou z nejaktivnějších autorek píšících pro děti. Jen v nakladatelství Grada vydala téměř sedm desítek titulů, z nichž nejúspěšnější jsou zatím série Kouzelná třída a edice dětských detektivek DeTeKTiVoVé. V její tvorbě mají převahu pohádky, ale věnuje se také poezii a výukovým textům. --- Vystudovala psychologii na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a stala se psycholožkou. Pracovala v Dětském rehabilitačním stacionáři v Ostravě, po mateřské nastoupila do ostravského Speciálně pedagogického centra pro děti s mentálním postižením. Je jednou z našich nejznámějších současných spisovatelek literatury pro děti, napsala pro nejmladší čtenáře více než 80 knih. Její maminka je učitelka na základní škole, tatínek byl divadelní režisér. Během studia na univerzitě se seznámila s manželem, který studoval Právnickou fakultu a po ukončení studia se za něj provdala a usadila se v Ostravě. Vždycky chtěla pracovat spíše s dětmi, do prvního zaměstnání po škole nastoupila jako klinická psycholožka v Dětském rehabilitačním stacionáři v Ostravě, kde pracovala s dětmi s pohybovým postižením, převážně s dětmi s DMO. Po mateřské dovolené začala pracovat ve Speciálně pedagogickém centru pro děti s mentálním postižením. Má dvě dcery Aničku a Marušku. K psaní dětských knížek se dostala hlavně díky svým dcerám, pro které začala sama vymýšlet a psát různé pohádky, příběhy a básničky.

      Více od autora
      Rudyard Kipling

      Rudyard Kipling

      Joseph Rudyard Kipling byl britský spisovatel, novinář a básník, první britský nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1907. Rudyard Kipling se narodil v indické Bombaji jako syn malíře pracujícího pro britskou koloniální správu, dětství prožil v Indii, kam se po absolvování internátní školy v Anglii roku 1881 opět vrátil, protože vojenská kariéra mu byla uzavřena pro silnou krátkozrakost a studium na univerzitě bylo příliš nákladné. Stal se pomocníkem šéfredaktora anglických novin v Láhaur, kde mu otiskli první verše a krátké povídky. Přestože pak v Indii strávil pouhých sedm let, načerpal tu náměty pro svou nejlepší tvorbu. V osmdesátých letech 19. století se definitivně prosadil jako básník a posléze i jako prozaik. Podnikl cesty do Číny, Japonska a Spojených států. Po sňatku s Američankou Caroline Balestierovou roku 1892 žil čtyři roky ve Vermontu v USA, kde napsal své slavné Knihy džunglí. V Londýně, kam se s manželkou roku 1896 přestěhoval, vydal své další romány, ale stále psal i poezii. Ve vlasti byl ceněn především jako básník opěvující mužnost a vlastenectví, jeho próza nebyla tak vyzdvihována. Čtenáře zaujal především cizokrajnou tematikou, popisem přírody a zvyků domorodců a pozoruhodným uměleckým jazykem. Přelom století pak znamenal vrchol jeho literárních úspěchů a roku 1907 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „… s ohledem na pozorovací talent, originální představivost jakož i mužnou sílu idejí a umění kresby“ . Třebaže Kipling psal až do počátku třicátých let, nedosáhl již předchozích úspěchů. Navíc těžce nesl smrt svého syna Johna na bojišti 1. světové války, jeho osud zachycuje film "Legenda o mém synovi". Po spisovatelově smrti na mozkovou mrtvici vyšla ještě jeho autobiografie Something of Myself . V roce 1922, ve svých pozdních padesáti letech, byl svědkem nejvyššího rozmachu britského impéria, v němž žila čtv...

      Více od autora
      Jan Vrba

      Jan Vrba

      Narodil se v učitelské rodině a měl čtyři mladší sourozence. Studium gymnásia v Domažlicích nedokončil, roli v tomto rozhodnutí měla smrt matky a nový otcův sňatek. Rozhodl se stát lesníkem. Nejdříve byl lesním adjunktem v Zruči nad Sázavou, pak dva roky strávil v lesnické škole v Jemnici na Moravě a v letech 1910-1914 studoval na Vysoké škole zemědělské ve Vídni. Ve Vídeňském deníku začal poprvé uveřejňovat své žurnalistické práce, první básně mu otiskl v roce 1909 regionální týdeník Obrana Podyjí v Dačicích. Několik prací mu otiskly Šaldovy noviny. Na studia si přivydělával v letech 1911-1912 jako asistent kurzů pro hajné v Berouně. Po začátku války pracoval na lesním úřadě ve Zruči nad Sázavou a v tomto období mu Právo lidu otisklo několik fejetonů z přírody. V roce 1915 narukoval, ale vojenské služby byl zproštěn. Odešel ze Zruče, aby v Jemnici v letech 1916-1919 učil na tamní lesnické škole a aby se zde oženil se svou studentskou láskou. V roce 1919 se vrátil do rodného kraje, ze školství odešel. Několik povídek mu uveřejnil Zvon, vydal knižně své verše. V letech 1920-1923 byl redaktorem plzeňského časopisu Prameny a také sokolského časopisu v Plzni Na stráži . Mimo to byl redaktorem měsíčníku Pramen. Literatuře se věnoval po zbytek svého života, který prožil v Domažlicích. Zda také ve věku 71 let zemřel. Pochovali jej v rodném Klenčí.

      Více od autora
      Jan Amos Komenský

      Jan Amos Komenský

      Jan Amos Komenský, latinsky Iohannes Amos Comenius, německy Johann Amos Comenius byl poslední biskup Jednoty bratrské a jeden z největších českých myslitelů, filosofů a spisovatelů. Během svého života si získal renomé především jako pedagog, resp. teoretik pedagogiky a autor mnoha spisů z tohoto oboru. Byl jediným tvůrcem originální, filosoficky ukotvené pedagogické soustavy v českých zemích, zabýval se všeobecnou teorií výchovy, didaktikou, vytvořil speciální metodiku výuky jazyků a sám sepisoval originální učebnice. Už za Komenského života si získaly mimořádnou oblibu jeho jazykové příručky Janua linguarum reserata a Orbis sensualium pictus . Komenský je považován za zakladatele moderní pedagogiky a vysloužil si přízvisko „Učitel národů“. Literární odkaz Jana Amose Komenského, který byl coby nekatolík nucen od roku 1628 působit v exilu, je velmi obsáhlý a různorodý. Psal latinsky i bohatou a působivou češtinou. Tvořil spisy encyklopedické a jeho ideálem byla pansofie , objímající veškeré tehdejší vědění, zanechal však také díla teologická i teosofická, hymnologická i hymnografická či všenápravná . Do obecného povědomí se zapsal také jako autor nejslavnějšího česky psaného díla 17. století s názvem Labyrint světa a ráj srdce. Rodinné příjmení bylo Szeges. Jeho otec přijal pseudonym Komenský. Místo narození Jana Amos Komenského není známo. Jako pravděpodobná místa se uvádějí Uherský Brod nebo Nivnice . Občas se zmiňuje i Komňa (z čehož by mohl vzniknout přídomek Komenský, Comenius, jako jeho rodiště Komňu uváděli i někteří Komenského vrstevníci[...

      Více od autora
      Vladimír Soukup

      Vladimír Soukup

      Narozen 20.4.1949 v Letohradě. Mgr., žurnalista, nakladatel, autor turistických průvodců.

      Více od autora
      Karolina Světlá

      Karolina Světlá

      Karolina Světlá, vlastním jménem Johanna Nepomucena Rottová, provdaná Mužáková , byla česká spisovatelka, představitelka generace májovců. Je považována za zakladatelku českého vesnického románu. Karolina Světlá pocházela z jedné z větví zámožné rodiny Rottovy . Jejím otcem byl obchodník Eustach Rott , matka Anna, rozená Vogelová . O babičce Kateřině Vogelové napsala Karolina Světlá povídku Purkmistrovic Katynka.Jejím dědou byl Eustach Antonín Rott . Měla sestru Sofii a bratra Jindřicha . V mládí se jí dostalo vzdělání; kromě němčiny a češtiny ovládala také francouzštinu. Její dílo a život velmi ovlivnilo přátelství s Janem Nerudou a s Boženou Němcovou, ze zahraničních literátů její tvorbu ovlivnila francouzská spisovatelka George Sandová. Mimo to však její dílo ovlivnila i smrt její jediné dcery . Dne 7. ledna 1852 se vdala za svého učitele hry na klavír Petra Mužáka , který ji také uvedl do kruhů české společnosti, kde se sblížila s Boženou Němcovou. Literárně začala tvořit koncem 50. let, kdy překonávala krizi způsobenou smrtí svého jediného dítěte, tříměsíční dcery Boženky . Manželovo rodiště Světlá pod Ještědem bylo inspirací pro její pseudonym a život v Podještědí, kam jezdila na léto, pro její tvorbu. Od roku 1875 trpěla oční chorobou a musela svá díla diktovat. Její sekretářkou a společnicí byla její neteř Anežka Čermáková-Sluková. Karolina Světlá byla členkou několika emancipačních spolků. Roku 1871 založila tzv. Ženský výrobní spolek český, který pak i několik let řídila; cílem spolku byla pomoc dívkám z chudých rodin, vzděláním a prací. Spoluzaložila Americký klu...

      Více od autora
      Michal Viewegh

      Michal Viewegh

      Michal Viewegh je český spisovatel a publicista. Je držitelem prestižní Ceny Jiřího Ortena z roku 1993 a je nejprodávanějším českým spisovatelem, s více než milionem výtisků. Matka Michala Viewegha je právnička, otec byl inženýr-chemik, později starosta Sázavy. V roce 1980 maturoval na gymnáziu v Benešově. Nedokončil studium ekonomie na VŠE, ale vystudoval češtinu a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde studium dokončil roku 1988. Již od začátku svého studia v roce 1983 publikoval povídky v Mladé frontě. Po dokončení vysoké školy se krátce věnoval vystudovanému oboru, učil na základní škole v Praze 5 – Zbraslavi, ale už v roce 1993 učitelské povolání opustil. Stal se na dva roky redaktorem v nakladatelství Český spisovatel, pak definitivně spisovatelem z povolání. Kromě románů je i autorem literárních parodií . V roce 1993 mu byla udělena prestižní Ceny Jiřího Ortena. Je prvním českým spisovatelem, který si vyzkoušel psaní románu spolu se čtenáři na Internetu v díle Blogový román Srdce domova, který je zároveň otevřenou školou tvůrčího psaní, vznikající mezi srpnem a prosincem roku 2009. Michal Viewegh však přiznává, že spisovatelství je osamělé povolání, při kterém tráví s počítačem i 10 hodin sám. Dne 10. prosince 2012 mu praskla aorta, ležel v IKEM, jeho stav byl stabilizován. Poté se rehabilitoval na klinice Malvazinky. Uvádí, že trpí melancholií a výpadky paměti. Tato událost mu pomohla si uvědomit relativitu některých problémů: „Dívám se do zahrady a najednou se vnitřně zklidním a připomenu si, že 90 % lidí s prasklou aortou nepřežije. Už nesleduju kritiku, bulvár ani politiku. Nenakupuju, nic nesháním." Michal Viewegh má dva bratry. Josef Viewegh je režisér a producent. Michal Viewegh byl dvakrát ženatý, nejdřív s Jaroslavou roz. Mackovou do roku 1996, později si v roce 2002 vzal Veronikou Vieweghovou, roz. Kodýtkovou. Má tři dcery, Michaelu , Sáru (*2...

      Více od autora
      Josef Svatopluk Machar

      Josef Svatopluk Machar

      Josef Svatopluk Machar byl český básník, prozaik, satirik, publicista a politik, spoluautor Manifestu České moderny a představitel kritického realismu. Narodil se v Kolíně, mládí strávil v Brandýse nad Labem. Vystudoval gymnázium v Praze. Poté absolvoval roční vojenskou službu. Následně odešel 1891 jako bankovní úředník do Vídně. Místo přijal jen jako dočasné, nakonec však zůstal přes 30 let, až do konce první světové války. V této době také vznikla nejpodstatnější část Macharova básnického i publicistického díla, sblížil se s T. G. Masarykem a stal se významným členem Realistické strany. Již před 1. světovou válkou vystupoval jako nepřítel prázdného vlastenectví. Za války pak spolupracoval s protirakouským odbojem. Po roce 1918 se na přání Masaryka vrátil do Československa a přijal úřad generálního inspektora československé armády. Dne 3. srpna 1924 přistál jako generální inspektor s vojenským dvouplošníkem na letišti v Kroměříži, aby provedl slavnostní přehlídku vojska, příslušníků československých legií a Sokola. Koncem roku se funkce vzdal, protože již v této době se projevovaly jeho osobní rozpory s Masarykem. Později byly jeho postoje polemicky zaměřeny proti tzv. „politice Hradu“ a stal se stoupencem nacionalistické pravice. V letech 1918–1919 zasedal v Revolučním národním shromáždění. Roku 1929 se usídlil v Praze-Střešovicích ve vile č. p. 650 v Cukrovarnické ulici č. 41. Vilu zdědila jeho dcera. Patřil mezi svobodné zednáře. Roku 1918 byl zvolen Velmistrem Veliké lóže národní československé. V roce 1998 byla urna s jeho popelem převezena do Brandýsa nad Labem, kde je uložena v 1. patře místního gymnázia, pod kamennou pamětní deskou. Gymnázium se na jeho počest přejmenovalo na Gymnázium Josefa Svatopluka Machara. Urna je nedostupná a neidentifikovatelná. Macharova ulice je v Bakově nad Jizerou, Bratislavě, v Českých Budějovicích, ve...

      Více od autora
      John Steinbeck

      John Steinbeck

      John Ernst Steinbeck , byl americký spisovatel, představitel moderního amerického románu. Je nositelem Pulitzerovy ceny za román Hrozny hněvu . V roce 1962 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu za realistické a nápadité prózy, které kombinují sympatický humor a pronikavé společenské vnímání. Patří mezi klasiky světové literatury, jeho díla byla přeložena do více než 45 jazyků. John Steinbeck se narodil 27. února 1902 v Salinas v Kalifornii. Jeho otec, který pracoval jako správce mlýna a později pokladník okresu Monterey, pocházel z rodiny německých přistěhovalců. Jeho dědeček si po emigraci do Spojených států změnil původní příjmení Großsteinbeck na Steinbeck. Matka měla irské předky, bývala učitelkou a svému synovi vštípila zálibu ve čtení a psaní i zájem o sociální problematiku. Steinbeckovi měli čtyři děti, John byl jediným synem. John Steinbeck absolvoval střední školu v Salinas a v letech 1919–1925 studoval na Stanfordově univerzitě historii, anglickou literaturu a biologii. Navštěvoval kurzy kreativního psaní a začal psát a publikovat první povídky. Už od čtrnácti let chtěl být spisovatelem. O prázdninách pracoval na okolních rančích a farmách, kde se poznával život migrujících dělníků, česáčů vína a ovoce, pěstitelů cukrové řepy. Toulal se v okolí Monterey a poslouchal vyprávění tuláků, které bylo živou kronikou Spojených států a stalo se zdrojem námětů pro jeho literární tvorbu. Univerzitu opustil v roce 1925 bez diplomu a odjel do New Yorku. Vystřídal tam několik dělnických profesí a neúspěšně se pokusil prosadit jako novinář. V roce 1928 se vrátil do Kalifornie, kde pracoval jako průvodce a správce u jezera Tahoe. Setkal se tam s levicovou aktivistkou Carol Hennigovou, která se v roce 1930 stala jeho manželkou. Žili spolu v Pacific Grove na poloostrově Monterey, v rodinné chatě. Steinbeck se tam spřátelil s mořským biologem a ekologem Edem Rickett...

      Více od autora
      Edgar Wallace

      Edgar Wallace

      Richard Horatio Edgar Wallace byl anglický spisovatel, scenárista, dramatik a novinář nazývaný králem anglické detektivky. Narodil se roku 1875 v Londýnské čtvrti Greenwich. Jeho fyzickými rodiči byla herečka Polly Richardsová a herec Richard Horatio Edgar Marriott, který použil falešné jméno Walter Wallace při zápisu do matriky. Matka chlapce hned po narození odložila do nalezince, kde jej po devíti dnech adoptoval jako své jedenácté dítě nosič na londýnském rybím trhu Dick Freeman. Již v 11 letech opustil školu a začal pracovat. Zpočátku se živil dosti podřadnou prací , ale v osmnácti letech vstoupil do britské armády, kde v letech 1893 až 1896 sloužil u jednotky Royal West Kent Regiment. Roku 1896 byl odvelen do Jižní Afriky, kde působil u sanitního oddílu a pod vlivem povídek o Jacku Rozparovači se pokoušel o vlastní literární tvorbu. Seznámil se s reverendem Williamem Shawem Caldecottem z Kapského Města, který byl spisovatelem a pomáhal mu v jeho úsilí. Začal přispívat do různých novin a časopisů a také psal básně s válečnou tematikou, které vydal roku 1898 jako svůj knižní debut pod názvem The Mission That Failed . Po propuštění z armády roku 1899 začal pracovat jako dopisovatel pro tiskovou agenturu Reuters a pro londýnský deník Daily Mail. Svými články o brutalitě britské armády během druhé búrské války však natolik popudil jejího velitele, maršála Horatia Herberta Kitchnera, že mu zakázal pracovat jako válečný zpravodaj. Roku 1901 se oženil s Yvy Caldecottovou, začal pracovat u listu Rand Daily Mail v Johannesburgu a roku 1902 se vrátil z Afriky zpět do Anglie. Během rusko-japonské války v letech 1904- 1905 získal mnoho poznatků o práci ruských a britských špiónů operujících ve Španěls...

      Více od autora
      Edgar Allan Poe

      Edgar Allan Poe

      Edgar Allan Poe byl americký romantický básník, prozaik, literární teoretik a esejista. Byl autorem zpravidla fantastických a mystických příběhů a zakladatelem detektivního a hororového žánru. Dokázal mistrovsky zachytit stav osoby, která příběh vypráví. Další díla lze považovat za ranou science fiction, z jeho pera pochází i několik humoristických příběhů. Svým dílem definoval podobu moderní americké literatury. Narodil se 19. ledna 1809 v Bostonu, Massachusetts. Byl jedním ze tří dětí páru kočovných herců Elizabeth a Davida Poeových. Jeho otec trpěl alkoholismem a opustil rodinu roku 1810. Matka zemřela v roce 1811 ve věku 24 let na tuberkulózu a zanechala tak po sobě tři sirotky: malého Edgara, jeho mentálně postiženou sestru Rosalii a bratra Williama, který stejně jako otec propadl alkoholismu a předčasně zemřel. Jako tříletý sirotek byl Edgar svěřen do sirotčince v Richmondu, kde se jej po relativně krátké době ujala rodina Allanů, velkoobchodníků s tabákem; odtud plyne Poeovo prostřední jméno Allan. Rodina po nějaký čas bydlela v Liverpoolu a v roce 1815 byl Edgar poslán do internátní školy nejdříve ve Skotsku, potom v Londýně. Tajemná Anglie se tak stala mladému Edgarovi zdrojem inspirace po celý život. Dodala jeho pozdějším dílům onu fantaskní, tak typicky poeovskou hrůzostrašnost. V roce 1820 se vrátil do Richmondu. Už na střední škole vynikal znalostí literatury a historie, studoval francouzštinu a latinu. Od roku 1826 studoval literaturu na University of Virginia, kde však začal mít potíže s alkoholem a s hráčskými dluhy; pro ně se později rozešel se svým nevlastním otcem, jenž je za Edgara odmítal platit. Ten se pokusil vydělat peníze vydáním sbírky Tamerlán a jiné básně, ale o knihu nebyl zájem, přestože obsahovala výborné básně, jako Sen ve snu, Duchové mrtvých či Jezero. Poe ve finanční krizi vstoupil k dělostřeleckému pluku v Bostonu a byl převelen na Sullivanův ostrov do pevnosti F...

      Více od autora
      Henryk Sienkiewicz

      Henryk Sienkiewicz

      Henryk Adam Aleksander Pius Sienkiewicz IPA , byl polský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1905. Největší slávu získal svými historickými romány, týkajícími se polských a křesťanských dějin. Představitel polského pozitivismu. Psal rovněž pod pseudonymem Litwos. Sienkiewicz se narodil roku 1846 ve vesnici Wola Okrzejska v Łukówském kraji. Pocházel ze středního šlechtického stavu. Jeho rodiče byli Józef Sienkiewicz a Stefania roz Cieciszowska Sienkiewicz . Józef Sienkiewicz byl zámožným statkářem. Sienkiewicz proto prožil své dětství mezi vesnickým lidem, což se projevilo nejen v námětech jeho povídek, ale i celým založením jeho povahy a sociálních názorů. Roku 1863 byl Sienkiewiczův otec donucen svůj statek prodat a odstěhovat se s celou rodinou do Varšavy. Zde Sienkiewicz vystudoval na univerzitě dějiny, které mu poskytly nejvíc námětů pro jeho rozsáhlé dílo, prodchnuté autorovým hlubokým pochopením pro neustálé, často krvavé úsilí vlastního národa o znovunabytí svobody a sociální spravedlnosti. Doba jeho studií byla v Polsku obdobím nástupu kritické generace pozitivistů, kteří tehdy formovali svůj program. Sienkiewicz, který již od mládí velmi četl, se úspěšně včlenil do pozitivistické publicistiky a začal psát divadelní recenze i literárně historické studie. Brzy se objevily i jeho první beletristické pokusy , které brzy svým významem získaly převahu nad jeho novinářskou tvorbou Obzory si Sienkiewicz rozšiřoval také zahraničními cestami. Již roku 1876 navštívil Německo, roku 1877 Belgii, Francii a Anglii a v témže roce se vydal na dlouhou cestu do Spojených států, kde žil romantickým životem jako jeden z členů fourierovské komunity mladých lidí uprostřed přírody jižní Kalifornie. Dále navštívil Itálii, Řecko, Turecko a Španělsko a roku 1891 odjel na lovecké safari do v...

      Více od autora
      Robin Cook

      Robin Cook

      Robin Cook se narodil 4. května 1940 v New Yorku. Rozhodl se studovat medicínu na Kolumbijské univerzitě, kterou úspešně absolvoval v roce 1966. Po té působil na chirurgii v Queen’s Hospital v Honolulu, kde sloužil americké armádě . První knihu Year of the Intern napsal v roce 1972. V letech 1971 az 1975 působil na oční klinice v Massachusetts. Otevřel si také soukromou ordinaci na severu Bostonu. Velmi se zajímal o literární žánr sci-fi, přečetl velkou spoustu románu tohoto žánru. Poté se rozhodl, že sám začne psát. V roce 1977 napsal svou první povídku Coma , která se stala okamžitě bestsellerem a v roce 1978 se dočkala i filmového zpracování. Robin Cook píše příběhy pojednávající o současné medicíně a o tématech ovlivňující veřejné zdraví. Ačkoliv některá jeho díla jsou „nadčasová“, přesto Cook popisuje současnou medicínu naprosto přesně. I když se tedy jedná v mnoha případech spíše o sci-fi, příběhy jsou velmi realistické a plně zapadají do dnešní doby . Vetšinu svých knih napsal v Bostonu, a je o něm známo, že téměř každé dílo psal velmi krátkou dobu, např. knihu Kóma psal pouhých 6 týdnů!

      Více od autora
      Robert Merle

      Robert Merle

      Robert Merle byl francouzský romanopisec, dramatik, literární historik, překladatel a profesor anglické a americké literatury. Proslul například utopickým sci-fi románem Malevil či třináctidílnou historickou ságou, která v češtině vycházela pod názvem Dědictví otců. Některé jeho romány byly také úspěšně zfilmovány. Narodil se v alžírském městě Tébessa jako syn francouzského důstojníka. V roce 1918 se rodina přestěhovala do Francie. Vystudoval filosofii a anglistiku, učil a překládal. Během druhé světové války se zúčastnil bojů o Dunkerque v roce 1940, kdy padl do zajetí. Z této zkušenosti čerpal ve své prvotině Víkend na Zuydcoote. Za tento román získal v roce 1949 prestižní Goncourtovu cenu. V roce 1964 knihu zfilmoval Henri Verneuil. Ve svých dílech neskrýval levicové a především humanistické založení. Psal romány válečné, politické, sociálně zaměřené, satiricko-realistické, také utopie a sci-fi s filosofickým podtextem, snad nejúspěšnější byly ovšem jeho romány historické. Ve svých dílech se Merle zabýval otázkou rasismu, zla, fanatismu, společenského útlaku, válek a hledáním jejich kořenů v lidské psychice a společnosti. Své romány situoval do druhé světové války , smyšlené současnosti či do Pacifiku 19. století . Merle se ale nevyhýbal ani 16. a 17. století – jak dokládá třináctidílná kronika Dědictví otců, jejíž první díl vyšel v roce 1977, a poslední v roce 2003. Za poslední díl série dostal cenu Jeana Giona. Robert Merle je i autorem biografie kubánského revolucionáře a bývalého prezidenta Fidela Castra . V padesátých a šedesátých letech napsal také několik divadelních her, vydaných česky ve svazku Dramata : Flamineo, Sisyfos a smrt, Nový Sisyfos, Vláda žen, Spravedlnost v Miramaru. Merle byl ...

      Více od autora
      Stanislav Kostka Neumann

      Stanislav Kostka Neumann

      Stanislav Kostka Neumann, křtěný Stanislav Jan Konstantin Václav Bohudar , byl český novinář a básník, literární i výtvarný kritik a překladatel z francouzštiny a ruštiny. V listopadu 1945 byl jmenován národním umělcem. Narodil se v Praze 5. června 1875. Byl synem Stanislava Neumanna, žižkovského advokáta a staročeského poslance Říšské rady a Českého zemského sněmu, jenž pocházel z patricijské rodiny německo-polské, ale hlásil se k české národnosti. Básníkova matka Karolina Neumannová, rozená Eichlerová , byla dcera prostého obuvníka. Advokát Neumann ztratil všechny své úspory v jakémsi nezdařeném podnikání, v roce 1880 zemřel a zanechal rodinu zchudlou. Jeho manželky a malého Stanislava se ujaly dvě zámožnější advokátovy sestry. V jejich olšanské vile č. 45 na Žižkově , kterou po smrti jedné z tet básník nakonec zdědil, prožil třicet let . V roce 1887 začal studovat na gymnasiu v Žitné ulici. Sám na to vzpomínal takto: „Škola od počátku až do konce byla mi mučírnou a já jí nebyl nikdy ke cti. Na obecné byl jsem z těch, kteří klečí na podiu a dostávají vařečkou do nastavené dlaně; na gymnasiu byly to karcery.“ V roce 1892 propadl z řečtiny a latiny. Protože si nechtěl reparátem kazit prázdniny, přestoupil na obchodní akademii v Resslově ulici. Ani tu však nedokončil a už po roce ji opustil. Za pomoci otcových přátel ze staročeské strany pak dostal místo lokálkáře v deníku Hlas národa. Živý zájem o literaturu projevoval již na gymnáziu. V kvintě vydával spolu s několika přáteli studentský časopis Vlast, v sextě redigoval obdobný časopis Slavia. V těchto hektografovaných časopisech publikoval své první básně i povídky. Jeho sympatie patřily od studentských dob pokrokovému hnutí, aktivně se účastnil politického života mezi ra...

      Více od autora
      James Hadley Chase

      James Hadley Chase

      James Hadley Chase, rodným jménem René Lodge Brabazon Raymond, byl anglický spisovatel. Psal především detektivní romány a thrillery. Používal několik dalších pseudonymů: James L. Docherty, Raymond Marshall, R. Raymond a Ambrose Grant. Jeho zápletky se vyznačují množstvím vražd, násilných scén a špionážních intrik. Často se odehrávají v USA, přestože Chase v této zemi byl pouze dvakrát - k popisu reálií využíval encyklopedie, mapy a slovníky. K nejslavnějším patří hned jeho první kniha z roku 1939 Žádné orchideje pro slečnu Blandishovou, která byla dvakrát zfilmována - prvně roku 1948 režisérem St. John Legh Clowesem, podruhé roku 1971 Robertem Aldrichem pod názvem The Grissom Gang. Napsal více než 90 knih a stal se klasikem detektivního a krimi žánru.

      Více od autora
      Guy de Maupassant

      Guy de Maupassant

      Guy de Maupassant byl francouzský spisovatel 2. poloviny 19. století, spolu s Émilem Zolou a Gustavem Flaubertem představitel literárního realismu a naturalismu. Jeho šest románů a několik povídkových sbírek si zaslouží pozornost díky síle realismu, fantaskním prvkům a pesimismu, ale také díky stylistickému umění. Skutečná literární dráha Maupassanta je přitom vymezena pouhým desetiletím – tvořil mezi lety 1880 a 1890. Uznání se dočkal již za svého života a i dnes je vnímán jako velikán francouzské literatury, jehož dílo se stále interpretuje a adaptuje. Narodil se roku 1850 na zámku Miromesnil v Seine-Inférieure do rodu de Maupassant, přičemž partikule „de“ byla rodu přiřknuta rozhodnutím z 9. července 1846. Gustave de Maupassant se ještě téhož roku oženil s Laure le Poittevin, která pocházela z dobře situované rodiny. Spolu se svým bratrem Alfrédem se přátelila s Gustavem Flaubertem, který měl později vliv na život a literární dráhu jejího syna. V roce 1856 se manželům narodil ještě druhý syn Hervé. Oba rodiče pak přežili své děti. V roce 1859 byl Gustave zaměstnán v bance Stolz v Paříži a Guy tak navštěvoval císařské gymnázium . Svobodomyslnost jeho matky a přelétavost otce vedla v jeho jedenácti letech k rozvodu rodičů. Laure si oba své syny ponechala a odcestovala s nimi do Normandie do městečka Étretat, jejíž atmosféru si Guy zamiloval. Vyrůstal v lásce k okolní krajině a sportu, ovládal také místní dialekt. Byl velice fixován na svou matku. Ve věku třinácti let byl na přání matky poslán na seminář do Yvetotu. Právě tady začal s prvními verši. Ze svého raného studia si s sebou odnesl pouze nenávist k náboženství; proto se následně nechal ze školy vyhodit a nastoupil na lyceum v Rouen, kde se ukázal jako výborný student věnující se poezii a divadlu. V té době navštěvoval pravidelně Louise Bouilheta a hlavně Gustava Flauberta, od kterého se mnohému naučil. V říjnu r...

      Více od autora
      Ludmila Vaňková

      Ludmila Vaňková

      Ludmila Vaňková, vlastním jménem Paukertová je česká prozaička a autorka románů zejména s historickou tematikou. Narodila se jako druhá dcera do pražské rodiny vrchního ředitele Národní banky JUDr. Václava Vaňka. Ten byl však roku 1942 popraven gestapem. Zatímco její sestra Blanka Vaňková absolvovala operní zpěv na Pražské konzervatoři, ona sama vystudovala sociologii a psychologii na Universitě Karlově. Roku 1948 byla z FF UK z politických důvodů vyloučena , a doktorát dokončila až po více než dvaceti letech . Měla vřelý vztah k divadlu. Po absolvování reformního reálného dívčího gymnázia roku 1945 studovala Pražskou konzervatoř, kterou však nedokončila. Později se neúspěšně hlásila na DAMU, nadále však působila v ochotnickém divadle. Její literární prvotinou se stala divadelní hra Princezna a šašek, kterou publikovala roku 1954 v časopise Divadlo. Nejprve pracovala jako sekretářka v různých nakladatelstvích; Evropský literární klub, Československý spisovatel, a později v redakci časopisů Nový život a Divadlo. V letech 1964–1972 byla redaktorkou nakladatelství Albatros. Roku 1968 vstoupila do KSČ, ale následujícího roku ze strany vystoupila. V letech 1973 až 1977 tak pracovala jako výhybkářka v železniční stanici Karlštejn. V letech 1968–1969 publikovala v časopise Tvář úryvky z díla Skrytý život Salvatora Dalího, které začala překládat na žádost někdejších avantgardních výtvarníků ze skupiny Devětsil . V redakci Československého spisovatele se seznámila se svým budoucím manželem, výtvarníkem Josefem Paukertem . Po roce 1990 byla členkou městského zastupitelstva v Řevnicích. Píše zejména dobrodružné historické romány, často lyricky laděné. Historie sice zaznamenává lidské osudy a jejich hrdinské s...

      Více od autora
      Johannes Mario Simmel

      Johannes Mario Simmel

      Johannes Mario Simmel byl rakouský spisovatel společenských románů. Simmelovi rodiče pocházeli z Hamburku. Jeho otec Walter Simmel byl chemik, jeho matka Lisa rozená Schneiderová byla lektorka. Otec uprchl kvůli židovskému původu do Londýna, jeho příbuzní byli zavražděni v koncentračních táborech. Simmel strávil dětství v Rakousku a v Anglii, maturitu složil z chemického inženýrství. Po druhé světové válce pracoval nejdříve jako novinář, překladatel a tlumočník americké vojenské správy v Rakousku. Při práci v deníku „Welt am Abend“ psal jako kulturní redaktor filmové kritiky a fejetony. Roku 1947 publikoval svoji první sbírku novel pod názvem Setkání v mlze . Poté se uplatnil jako redaktor novin ve Vídni a Mnichově. Mezi lety 1950 a 1962 napsal sám nebo s různými autory celkem 22 filmových scénářů. Po jeho prvním velkém úspěchu Nemusí být vždycky kaviár se začal věnovat především psaní populárních románů, pokaždé s aktuálním společensko-politickým tématem jako je násilí, obchod s drogami nebo manipulace s geny. Od 50. let žil ve Starnbergu v Bavorsku, později ve Švýcarsku. Postupem času se stal značně populárním, jeho romány byly přeloženy do 25 jazyků, přes 10 jich bylo zfilmováno . Simmelovy práce byly označovány kritikou dlouhou dobu jako „obyčejná literatura“. Teprve s románem A s klauny přišly slzy našel celkové uznání. Simmel měl kladný vztah k české kultuře, díky své chůvě také mluvil částečně česky. Krátké povídky, eseje, úvahy, zprávy.

      Více od autora
      William Earl Johns

      William Earl Johns

      William Earl Johns byl britský pilot a spisovatel, autor knih o Bigglesovi. Války se účastnil jako britský válečný pilot. V první světové válce létal na letounech de Havilland DH 4, byl ale sestřelen letkou letounů Albatros D.V. Jeho střelec zahynul. Němci Johnse zajali, spletli si ho s pilotem podobného letadla, které shodilo bombu na německou školu. Johns měl být popraven, avšak omyl byl včas zjištěn a Johns byl na konci války vydán zpět do rukou Britů. V roce 1932 vydal svoji první povídku o světoznámém Bigglesovi. Povídka se jmenovala Bílý Fokker. K motivaci k Bigglesovi a Worrals, o které psal na zakázku pro Pomocné ženské sbory RAF, známé jako WAAF, snad posloužili Johnsovi přátelé, např. Lawrence z Arábie. V době bitvy o Británii a druhé světové války cvičil piloty pro RAF. Pak se plně věnoval psaní povídek a románů. W. E. Johns zemřel v roce 1968. V češtině jeho knihy vydávala v letech 1992–2004 nakladatelství Riopress a Toužimský & Moravec, některé díly ze série však byly už vydány i dříve. Johns byl velmi plodný autor, v letech 1922–68 napsal na 160 knih. První povídku Mossyface v roce 1922 vydal pod pseudonymem „William Earle“ Nejznámějším Johnsovým dílem jsou knihy o Bigglesovi, kterých vyšlo od roku 1932 celkem 78 + 18 povídkových + 1 nedokončená vydaná až 1998 + 4 zmínky v knihách o Gimletovi Celkem 191 povídek, z toho ale jedna s Gimletem v hlavní roli. K dalším dílům patří: a desítky článků v různých časopisech.

      Více od autora
      Arthur Hailey

      Arthur Hailey

      Arthur Hailey byl britsko-kanadsko-americko-bahamský spisovatel. Narodil se v anglickém Lutonu. Ve čtrnácti letech musel odejít ze školy, protože jeho rodiče si nemohli dovolit platit další vzdělávání. Na začátku 2. světové války se přihlásil do britské RAF, kde sloužil až do roku 1947, kdy se přestěhoval do Kanady. V Kanadě, kde později získal občanství, pracoval v různých zaměstnáních, vedle kterých také psal. V roce 1956 se stal profesionálním spisovatelem, k čemuž ho povzbudil úspěch televizní hry Let do nebezpečí pro televizi CBC. Po úspěchu dalšího románu Hotel roku 1965 se přestěhoval do Kalifornie; konečně v roce 1969 se přestěhoval na Bahamy, neboť na amerických a kanadských daních z příjmu platil 90 % svého zisku. Na Bahamách se usídlil v rezidenčním letovisku Lyford Cay na ostrově New Providence. Bydlel tam se svou ženou Sheilou, s níž se oženil 28. července 1951, která pracovala jako redaktorka a publikovala vlastní literární práce a později pracovala v televizi. V roce 1978 o svém manželství napsala knihu Vzala jsem si bestsellera . Měli tři děti, Jane, Stevena a Dianu. V posledních letech svého života trpěl zdravotními problémy, podstoupil dvě operace srdce; měsíc před smrtí ho postihla mrtvice, další mrtvice byla i příčinou jeho smrti. Jedná se o zakladatele žánru tzv. profesního románu. Každá z jeho knih do nejmenších podrobností popisuje profesní prostředí, ve kterém se děj odehrává. Tyto podrobnosti vychází z dokonalých znalostí, které Hailey získával důkladným studiem tématu. Toto studium mu typicky zabralo asi jeden rok, po kterém následovalo šest měsíců úprav získaných poznámek a poté konečně vlastní psaní knihy, které trvalo obvykle asi 18 měsíců. Tak důkladný výzkum poskytoval jeho kn...

      Více od autora
      Barbara Cartland

      Barbara Cartland

      Dame Mary Barbara Hamilton Cartland, DBE, CStJ byla anglická spisovatelka. Patří k nejplodnějším a komerčně nejúspěšnějším spisovatelům 20. století, napsala více než 700 knih, kterých se prodalo 750 milionů výtisků. Některé zdroje odhadují počet prodaných výtisků na jednu miliardu.

      Více od autora
      John Galsworthy

      John Galsworthy

      John Galsworthy byl anglický prozaik a dramatik, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1932. Jeho nejznámějším dílem je románová trilogie Sága rodu Forsytů. Galsworthy pocházel ze zámožné středostavovské rodiny. Otec byl advokát, ředitel několika společností, matka byla dcerou továrníka. Absolvoval střední školu v Harrow a potom studoval námořní právo v Oxfordu. Byl výborný sportovec, rád hrál kriket a fotbal. Roku 1889 získal doktorát práv, advokátní praxi však neprovozoval a místo toho s podporovou otcových peněz několik let cestoval po celém světě. Navštívil Rusko, Kanadu, Austrálii, Nový Zéland i Jižní Afriku. Roku 1893 se na své cestě po jižních mořích seznámil s Josephem Conradem, tehdy ještě námořním důstojníkem, a oba budoucí spisovatelé se stali důvěrnými přáteli. Toto setkání Galsworthyho definitivně přesvědčilo, aby se vzdal právnické kariéry a zcela se věnoval literatuře. Do jeho citového vývoje prudce zasáhla láska k manželce vlastního bratrance Adě Pearsonové, která ho přivedla do konfliktu nejen s příbuzenstvem, ale i s celou pokryteckou tzv. vysokou společností. Práci advokáta se Galsworthy nevěnoval ani po otcově smrti v roce 1904, neboť rodinný majetek, který celý zdědil, mu umožnil vést finančně nezávislý život. Protože po letech útrap dosáhla Ada rozvodu, mohl se s ní Galsworthy roku 1905 oženit, a toto manželství vydrželo po celý jeho další život. V letech 1903–1923 spolu často pobývali na statku Wingstone ve vesnici Manaton v oblasti Dartmooru. Galsworthy se postupem let stal úspěšným a váženým spisovatelem. Za první světové války se přihlásil do armády, ale byl odmítnut pro krátkozrakost. Pracoval jako dobrovolník–sanitář u Červeného kříže ve Francii a Belgii. V roce 1917 odmítl povýšení do šlechtického stavu. Od roku 1918 žil v Londýně, kde vlastnil vilu Grove Lodge ve čtvrti Hampstead. V roce 1921 se stal zakládajícím členem mezinárodní organizace spisovatelů PEN...

      Více od autora
      Wilbur A Smith

      Wilbur A Smith

      Narodil se v Zambii britským rodičům. Jako rok a půl staré dítě prodělal mozkovou malárii, avšak úspěšně se vyléčil. Studoval v Jihoafrické unii na Michaelhouse v Natalu a na Rhodes University v Grahamstownu. S prvními dvěma ženami měl dohromady tři děti, obě manželství skončila rozvodem. Potřetí se oženil v roce 1971 s Danielle Thomasovou, jež zemřela na rakovinu roku 1999. Poté se v roce 2000 oženil s Tádžičankou Mokhiniso Rakhimovovou a žije s ní v Londýně. Romány se vyznačují poutavým dějem s nečekanými zvraty, odehrávají se většinou v Africe, která je autorovi velkou inspirací. Důraz je kladen na autentičnost sdělení a důsledně jsou zpracovány detaily. Základem díla jsou ságy rodu Courtneyů a Ballantyneů. Jiná, čtyřdílná série je zasazena do starověkého Egypta a patří do ní též i jeho nejúspěšnější román Řeka bohů.

      Více od autora
      Viktor Dyk

      Viktor Dyk

      Viktor Dyk byl český básník, prozaik, dramatik, publicista a nacionalistický politik, v mládí jeden z představitelů tzv. generace anarchistických buřičů, později nacionalisticky orientovaný autor. Za 1. světové války byl členem domácího odboje a byl také signatářem Manifestu českých spisovatelů. Mezi jeho nejznámější literární díla patří např. novela Krysař, drama Zmoudření Dona Quijota či básnická sbírka Devátá vlna. Narodil se v Pšovce u Mělníka. Byl druhorozeným synem Václava a Hedviky Dykových. Viktorův otec, Václav Dyk byl tehdy správcem, nakonec až centrálním ředitelem mělnického panství knížete Jiřího z Lobkowicz. Dykův otec byl velice vzdělaný člověk, což se odráželo také v jeho obsahově hodnotné knihovně, na kterou Viktor rád při studiu v Praze vzpomínal, protože mimo ročníků Lumíra, Světozoru a Zlaté Prahy obsahovala i svazky Kobrovy Národní bibliotéky či Palackého Dějin národa českého. S literaturou měl tedy kontakt již od raného dětství a stal se brzy vášnivým čtenářem. Velmi se zajímal o českou historii, a to umocňovalo i jeho nacionální smýšlení. Sám v dětství údajně sepsal několik her pro loutkové divadlo, které hrál svému staršímu bratru Ludvíkovi. V deseti letech se pokusil složit svou první báseň. V roce 1888 začal chodit na pražské gymnázium v Žitné ulici, kde ho mj. učil Alois Jirásek, kterým byl Viktor přímo uchvácen . I Jiráska mladý Viktor zaujal a až do smrti zůstávali přáteli. Spolu s bratrem Ludvíkem, rovněž studentem gymnázia v Žitné ulici, bydleli u své ovdovělé babičky z matčiny strany, Marie Patrovské, na Malé Straně. Bratr Ludvík, horlivý účastník pokrokářského hnutí , tehdy zapaloval svými politickými a čtenářskými zájmy i mladšího Viktora a později ho také uvedl do spolkového života. V září 1893 byl nad Prahou vyhlášen výjimečný stav a byli zatý...

      Více od autora
      Jakub Arbes

      Jakub Arbes

      Jakub Arbes byl český spisovatel a novinář. Sympatizoval s májovci, avšak neřadil se mezi ně, neboť tvořil za jiných okolností než oni. Narodil se v nezámožné rodině ševcovského mistra Jana Arbese a manželky Anny, rozené Winklerové , jako třetí ze čtyř dětí. V rodném Smíchově, který tehdy ještě nebyl součástí Prahy, strávil celé mládí. Chodil v letech 1851 až 1854 do farní maltézské školy u Panny Marie Vítězné na Malé Straně a poté měl jít do učení v oboru obuvnictví jako otec. Měl však velmi dobré výsledky ve škole, a proto jej rodiče poslali na studie. Začínal na nižší reálce u sv. Jakuba, kde se seznámil s Juliem Zeyerem. Pak pokračoval na novoměstské vyšší německé reálce v Mikulandské ulici, kde poznal Jana Nerudu jako učitele češtiny. Na škole zůstal do roku 1859. Poté sice od roku 1859 studoval v Praze polytechniku , ale více se věnoval jiným oborům a stal se žurnalistou a spisovatelem. 24. června 1867 se v kostele Panny Marie Vítězné na Malé Straně oženil s Josefinou Rabochovou , dcerou soustružníka Jana Rabocha, S Josefinou měl již před svatbou dceru ; tato dcera však brzy zemřela. Dcera Olga o Jakuba Arbese pečovala do smrti a starala se i o jeho literární pozůstalost. Když Arbes ztratil zrak, diktoval dceři Olze své texty. Další dcera Polyxena žila po sňatku v Berlíně, syn Edgar zemřel jedenáctiletý. Začínal roku 1867 v redakci časopisu Hlas, krátce poté odešel do Kutné Hory do redakce jiného časopisu Vesna kutnohorská. V polovině roku 1868 se vrátil do Prahy, kde se stal odpovědným redaktorem Národních listů. Zde působil jako redaktor do roku 1877, tedy i v období od 1. listopadu 1868 do 1. května 1869, kdy titul musel být přejmenován na Naše listy. Zároveň psal do řady jiných listů na venkově. Za své články a vedení Národních listů byl německou porotou od...

      Více od autora
      Daphne Du Maurier

      Daphne Du Maurier

      Daphne du Maurier IPA byla anglická spisovatelka, autorka romantických napínavých románů a povídek, ve kterých často využívala detektivní zápletky a prvky gotického románu, hororu i fantastiky. Daphne du Maurier pocházela z umělecké rodiny , vzdělání získala v Paříži a jako finančně nezávislá se věnovala cestování, plachtění a psaní veršů a povídek. Roku 1926 se po rodinné dovolené v Cornwallu rozhodla, že se zde usadí. Cornwall se pak stal místem, kam situovala děj většiny svých příběhů. Svůj první román, The Loving Spirit , vydala roku 1931 a získala díky němu pozornost svého budoucího manžela, generála Fredericka Browninga. Provdala se za něho roku 1932 a měla s ním dvě dcery a syna Christiana. Manželství však bylo prý občas velmi chladné, což mnozí životopisci přičítají autorčiným údajným sklonům k homosexualitě. Slávu jedné z nejznámějších spisovatelek 20. století jí pak přinesl pirátský román Jamaica Inn a především pak psychologický román s detektivními prvky Rebecca . Oba romány zfilmoval Alfred Hitchcock. Du Maurier je autorkou patnácti románů, tří divadelních her a několika sbírek povídek, z nichž nejznámější je hororový příběh The Birds z roku 1952 rovněž zfilmovaný Alfredem Hitchcockem. Za své dílo získala celou řadu ocenění, roku 1952 se stala členkou Královské literární společnosti a roku 1969 jí byl udělen Řád britského impéria . Žila v ústraní v Cornwallu ve svém domě zvaném Kilmarth ležícím poblíž městečka Par, kam se přestěhovala po manželově smrti. Zde také roku 1989 zemřela a byl zde rozptýlen její popel....

      Více od autora
      Robert Louis Stevenson

      Robert Louis Stevenson

      Robert Louis Stevenson byl skotský romanopisec, básník, spisovatel cestopisů a amatérský hudební skladatel, vedoucí představitel novoromantismu v anglické literatuře. Narodil se v roce 1850 v hlavním městě Skotska Edinburghu jako Robert Lewis Balfour Stevenson. Přibližně ve věku osmnácti let si změnil druhé jméno z „Lewis“ na „Louis“. Jeho otec Thomas Stevenson, dědeček Robert Stevenson i pradědeček byli významní stavitelé a provozovatelé majáků. Po nich zřejmě zdědil náklonnost k dobrodružství, volání moře a cestování. Jeho dědeček z matčiny strany Lewis Balfour byl profesorem etiky a pastorem. Právě v jeho domě strávil významnou část dětství. Stevenson o něm říkal, že po něm zdědil zálibu v pronášení veřejných proslovů a zároveň odpor k jejich poslouchání. Pravděpodobně po své matce Margaret Balfourové měl slabé plíce , následkem čehož trávil celé zimy v posteli, přičemž mu jeho ošetřovatelka dlouhé hodiny předčítala z Bible a životopisů starých skotských Covenanterů . Přes léto ho posílali, aby si hrál venku, kde se projevoval jako živé bezstarostné dítě. V jedenácti letech se jeho zdraví zlepšilo natolik, že ho rodiče zapsali na Edinburskou akademii, aby mohl později nastoupit na Edinburskou univerzitu a následovat tak svého otce, stavitele majáků. V této době hodně četl. Zvláště Shakespeara, Waltera Scotta, Johna Bunyana a Arabské příběhy tisíce a jedné noci. Na Edinburskou univerzitu nastoupil v sedmnácti letech, ale brzy zjistil, že nemá ani technické myšlení, ani fyzické schopnosti, aby uspěl jako inženýr. Během cesty, na kterou ho jeho otec vzal v naději, že v něm vzbudí zájem o konstrukci majáků, zjistil, že má plnou hlavu spíše podivuhodných romancí opěvujících pobřeží a ostrovy, které navštívili. Jeho přísný otec nakonec přijal jeho rozhodnutí věnovat se litera...

      Více od autora
      Bedřich Smetana

      Bedřich Smetana

      Bedřich Smetana byl český hudební skladatel, který je považován za otce české hudby. Narodil se 2. března 1824 v Litomyšli v Čechách, které byly tehdy součástí Rakouského císařství a dnes leží v České republice. Smetana byl průkopníkem vývoje hudebního stylu, který se úzce ztotožnil se snahami jeho země o samostatnou státnost. Nejznámější je jeho opera "Prodaná nevěsta" a symfonický cyklus "Má vlast", který zachycuje historii, legendy a krajinu jeho rodné země.

      Více od autora
      Zdena Frýbová

      Zdena Frýbová

      Zdena Frýbová byla česká spisovatelka a novinářka. Užívala také pseudonym Zdena Redlová. Svou profesní kariéru zahájila v deníku Práce. Dále publikovala v různých českých a slovenských periodikách. V roce 1992 založila nadaci Robin, jejímž cílem je pomáhat bezprizorním a týraným zvířatům. Název nadace je inspirován psím hrdinou jedné z jejích nejúspěšnějších knih. Patřila ke spisovatelům, kteří se cenzuře kontroverzních témat v době reálného socialismu vyhnuli absolutně nepolitickým psaním. Často se u ní vyskytuje tematika z lékařského nebo vědeckého prostředí. Ve většině svých děl se soustřeďovala na pracovní problematiku, propojovala psychologické, kriminalistické a reportážní postupy. Často se inspirovala profesními romány Arthura Haileyho. Podle její prózy vznikla televizní inscenace Uzavřený pavilon . Ještě před listopadem 1989 dokončila román Mafie po česku aneb Jeden den Bohuslava Panenky, v němž otevřeně kritizovala poměry předlistopadového Československa zejména v souvislosti s korupčním chováním politických prominentů tehdejšího režimu. Aby mohla být tato kniha vůbec vydána, musela na základě pokynu předlistopadové cenzury přepracovat konec románu tak, aby hlavní hrdina, představitel „předlistopadové mafie“, nakonec skončil za mřížemi, čímž mělo být dokázáno, že bez ohledu na všechny negativní jevy zmíněné v románu nakonec zvítězí spravedlnost a právo. Román nakonec vyšel až v roce 1990, a to včetně doslovu napsaného ještě před listopadem, v němž se končící normalizační režim ústy literární publicistky Zdeňky Bastlové snažil kritiku obsaženou v románu co nejvíce zjemnit a relativizovat. Po změně společenských poměrů začala ve svých dílech i v rozhovorech pro média velmi otevřeně akcentovat politická témata. Její texty ústy hrdinů románů nadále kritizovaly předlistopadový režim, zároveň však nezakrývaly velké autorčino zklamání nad skutečností, že zločiny socialismu zůstaly nepotrest...

      Více od autora
      Oscar Wilde

      Oscar Wilde

      Oscar Fingal O’Flahertie Wills Wilde byl v Anglii působící dramatik, prozaik, básník a esejista irského původu. Jeho otec William byl přední irský oční a ušní chirurg, který byl roku 1864 za své služby povýšen do šlechtického stavu. Matka Jane byla úspěšnou básnířkou a irskou nacionalistkou, píšící pod jménem „Speranza“. Oscar Wilde se narodil jako druhé z jejich tří dětí, mezi starším bratrem Williamem a sestrou Isolou, která však zemřela v devíti letech na meningitidu. Dům Wildových byl lékařským a kulturním střediskem v Dublinu který navštěvovalo mnoho známých osobností. Oscar se až do deseti let učil doma, v letech 1864 až 1871 byl v královské škole Portoro v Ennisklenn. Potom studoval s výborným prospěchem klasickou filologii Na Trinity College v Dublinu, kde se věnoval především starořecké literatuře. V roce 1874 přešel na Magdalen College v Oxfordu a tam upoutal pozornost nejen svým vynikajícím intelektem a řečnickými schopnostmi, ale také extravagantním vystupováním a oblékáním. Zásadní vliv na jeho životní postoj i pozdější tvorbu měla filozofie jeho profesora Waltera Patera, propagátora tzv. čisté krásy v umění a stoupence hnutí estetismu. Začal psát verše ovlivněné anglickými prerafaelity a seznámil se s dekadentními názory, které na něho měly velký vliv. Studia úspěšně dokončil v roce 1878 a po krátkém pobytu v Dublinu se usadil v Londýně. Žil svobodně bez ohledu na konvence a pokryteckou morálku vyšších vrstev viktoriánské Anglie, vědomě šokoval prudérní společnost. Pro svůj šarm, duchaplnost a vypravěčské umění byl vyhledávaným a oblíbeným společníkem. Wilde byl představitelem mladých umělců, kteří otevřeně vystupovali proti nevkusu a kladli důraz na estetické hodnoty v umění i životě. Publikoval své verše v různých časopisech a v roce 1881 mu vyšla první sbírka s názvem Básně , která byla kritikou příznivě přijata. V roce 1881 podnikl jako propagátor es...

      Více od autora
      Eduard Bass

      Eduard Bass

      Eduard Bass, vlastním jménem Eduard Schmidt , byl český spisovatel, novinář, zpěvák, fejetonista, herec, recitátor, konferenciér a textař. Proslul zejména knihami Klapzubova jedenáctka a Cirkus Humberto. Vystudoval v Praze staroměstskou reálku, vyučil se v obchodě svého otce kartáčnictví a studoval ve Švýcarsku a Německu. Od roku 1910 vystupoval jako recitátor a zpěvák v Schöblově kabaretu U Bílé labutě. Jednalo se o spolutvůrce literárního kabaretu Červená sedma. Spolupracoval se satirickými časopisy a spolu s několika karikaturisty vydával Letáky. Působil jako fejetonista, reportér, soudničkář a divadelní kritik. Vydával kabaretní texty v edici Syrinx a satirický časopis Šibeničky. Později byl ředitelem v pražských kabaretech Červená sedma a Rokoko. V letech 1920–1942 působil jako redaktor Lidových novin. V době od května 1933 do 31. prosince 1938 byl jejich šéfredaktorem.

      Více od autora
      Vladimír Páral

      Vladimír Páral

      Vladimír Páral, pseudonym Jan Laban je český spisovatel – prozaik. Jeho tvorba však neměla vždy stejnou úroveň, sahá od nekompromisní pronikavé satiry k opatrné až triviální próze, kterou tvořil pod vlivem minulého režimu. Narodil se v Praze, mládí od svých dvou let prožil v Brně. Otec byl důstojníkem. V Brně absolvoval reálné gymnasium, odmaturoval roku 1950. Pak byl dva roky na Vysokém učení technickém, odtud přešel na obor chemického inženýrství na VŠCHT v Pardubicích. Zde získal v roce 1954 titul inženýra chemie. Vystudovanému oboru se v Liberci, Jablonci nad Jizerou, krátce v Plzni a nakonec v Ústí nad Labem věnoval až do roku 1967. Podle informací z Cibulkových seznamů se stal spolupracovníkem StB, krycí jméno Mirek a Slávek, evidenční čísla 12 187 a 218 704. Psát začal v roce 1962, kdy pro krajský deník Průboj napsal na pokračování Šest pekelných nocí pod pseudonymem Jan Laban. Pak následovala řada románů. V roce 1967 se stal spisovatelem z povolání. Od roku 1972 pracoval i v ústeckém Severočeském nakladatelství jako nakladatelský redaktor. Roku 1977 podepsal Antichartu. Od roku 1995 žije střídavě v Mariánských Lázních a Praze. Jeho literární tvorba má občas rysy „vědeckého pokusu“, v nichž jednotlivé postavy staví do různých situací a jakoby testuje jejich reakce, což lze sledovat už od novely Veletrh splněných přání z roku 1964. Tato novela se stala první částí autorovy tzv. černé pentalogie, cyklu 3 novel a 2 románů kritizujících zmechanizovanost života v moderní konzumně zaměřené společnosti. Celý cyklus bývá pojmenován Pět způsobů ukájení. Tři úvodní novely byly vydány také společně v roce 1977 pod názvem Tři ze ZOO. Po románu Milenci a vrazi z roku 1969 bylo Páralovi režimem naznačeno, že by nesouhlas s ideologií normalizace měl z jeho románů vymizet. Zalekl se a záhy změnil styl, „obrátil“ již v románu Profesionální...

      Více od autora
      Joy Fielding

      Joy Fielding

      Joy Fieldingová je kanadská spisovatelka románů a herečka žijící v Torontu. V roce 1966 promovala na bakaláře na univerzitě v Torontu, obor anglická literatura. Ještě pod jménem Teppermanová prožila krátkou hereckou kariéru, během níž se objevila v komedii Winter Kept Us Warm a v jedné epizodě seriálu Gunsmoke. Během tohoto období se dostala i do Hollywoodu, nicméně odtamtud z rozčarování odjela. Později si změnila jméno podle anglického spisovatele Henryho Fieldinga a začala psát. Několik jejích románů bylo zfilmováno, za nejúspěšnější bývají považovány Jane utíká a Dej mamce pusu . Sama Fieldingová v rozhovoru uvedla: „See Jane Run pravděpodobně zná nejvíce lidí. Bylo tam ale víc mezníků. Kiss Mommy Goodbye mě doopravdy usadila, See Jane Run mne posunula na další stupeň. Každá kniha se však prodává více pevných vazeb než předchozí, tudíž je těžké říci, která byla doopravdy nejúspěšnější, protože bych mohla říci: Na téhle jsem vydělala nejvíce peněz, téhle se prodalo nejvíce výtisků a tahle byla úspěšná v Německu. Takže obě jsou populární v jiném smyslu.“ Fieldingová je vdaná a má dvě dcery. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Joy Fielding na anglické Wikipedii.

      Více od autora
      Wolfgang Amadeus Mozart

      Wolfgang Amadeus Mozart

      Wolfgang Amadeus Mozart byl plodný a vlivný skladatel klasicistní éry, který se narodil 27. ledna 1756 v Salcburku, který je dnes součástí Rakouska. Jeho mimořádný talent se projevoval již od mládí; hudbu začal skládat v pěti letech a vystupoval před evropskými královskými rodinami. Během své kariéry složil Mozart více než 600 děl, včetně symfonií, oper, komorní hudby, klavírních skladeb a koncertů, z nichž mnohé jsou považovány za základní kameny západní klasické hudby.

      Více od autora
      Ludwig van Beethoven

      Ludwig van Beethoven

      Ludwig van Beethoven byl klíčovou postavou na přechodu mezi klasicismem a romantismem v západní umělecké hudbě. Narodil se 16. prosince 1770 v německém Bonnu, hudební nadání projevil již v raném věku a zpočátku ho učil jeho otec Johann van Beethoven. Později studoval u Christiana Gottloba Neefeho, který mu ve dvanácti letech pomohl vydat první skladbu. Ve svých dvaceti letech se Beethoven přestěhoval do Vídně, kde studoval u Josepha Haydna a získal si pověst klavírního virtuosa.

      Více od autora
      Johann Wolfgang von Goethe

      Johann Wolfgang von Goethe

      Johann Wolfgang Goethe, od roku 1782 von Goethe , byl německý básník, prozaik, dramatik a politik. Narodil se ve svobodném říšském městě Frankfurtu nad Mohanem jako syn velmi zámožné rodiny. Vystudoval práva v Lipsku a ve Štrasburku. Krátce působil jako koncipient na Říšském komorním soudu ve Wetzlaru. V roce 1775 se usadil ve Výmaru, hlavním městě malého, ale kulturně důležitého Sasko-výmarského vévodství. Zde působil jako právník, byl dvorním radou a ministrem státní správy. V mládí se seznámil s Johannem Gottfriedem Herderem, jejich přátelství a Herderova filosofie ovlivnily jeho tvorbu. V raném období své literární činnosti byl čelným představitelem hnutí Sturm und Drang. Hodně cestoval, při návštěvě Itálie, zvláště Říma a tehdy samostatné Sicílie , se seznámil s antikou, kterou pokládal za vrchol kultury. Také antické Řecko považoval za nedostižný vzor. Ve vyšším věku velmi často navštěvoval Čechy, resp. západočeská lázeňská místa, především Teplice a Karlovy Vary. Později si oblíbil Mariánské Lázně, kde se v roce 1821 seznámil se svou poslední láskou Ulrikou von Levetzow. Sbíral nerosty a minerály. V roce 1799 přišel do Výmaru také jeho přítel, básník a dramatik Friedrich Schiller, aby mu byl nablízku. Oba literáti se navzájem ovlivňovali a vytvářeli významná díla. Např. již rok 1797 je považován za jejich „rok balad“. Jak Goethe, tak Schiller se stali již během svého života slavnými básníky a dramatiky. Goethe zemřel ve Výmaru v roce 1832 ve věku 82 let a byl tam také pohřben. Jako význačná dějinná osobnost je uznáván jak v Německu, tak po celém světě. Johannův otec Johann Caspar Goethe studoval práva také v Lipsku a pracoval u Říšského komorního soudu ve Wetzlaru. Podnikl cesty do Paříže a Říma. Dále své povolání již nevykonával. Rodina žila z výnosů majetku ve Frankfurtu nad Mohanem, v prostorném domě v ulici Großer Hirschgraben (Velký Jelení přík...

      Více od autora
      Jiří Wolker

      Jiří Wolker

      Jiří Wolker, celým jménem Jiří Karel Wolker , byl český básník, představitel tzv. proletářské poezie. Rod Wolkerů pochází z předměstí Prostějova, kde žil Jiřího praděd Martin Wolker. Martinův syn Karel se zde živil jako kožešník a vnuk Ferdinand bydlel již v samotném Prostějově. V roce 1899 si Ferdinand vzal za manželku Zdenu Skládalovou , dceru svého firemního společníka a prostějovského měšťana Jiřího Skládala. Ferdinandovi a Zdeně se v březnu 1900 v domě č. 22 narodil syn, který byl pokřtěn jako Jiří Karel. Narodil se v Prostějově v dobře situované rodině bankovního úředníka Ferdinanda Wolkera a jeho ženy Zdeny, vystudoval Gymnázium Jiřího Wolkera . V letech 1916–1917 se pod vedením Antonína Svojsíka účastnil skautských táborů v Orlovských lesích nedaleko hradu Lipnice. Do dvaceti let trávil prázdniny ve vile na Svatém Kopečku u Olomouce, u babičky Anežky Skládalové. Tato vila dnes nese název vila Jiřího Wolkera a je kulturní památkou. Od roku 1919 studoval na přání svého otce práva v Praze, přičemž zároveň navštěvoval literární přednášky Františka Xavera Šaldy a Zdeňka Nejedlého. V Praze pobýval do června 1923. V roce 1921 vystoupil Wolker z římskokatolické církve. Od roku 1921 byl členem prostějovské pobočky KSČ. V letech 1921–22 byl členem Literární skupiny a 1922–23 Devětsilu; v obou případech byl důvodem jeho odchodu nesouhlas s vývojem a politickou neangažovaností. V dubnu 1923 mu byla zjištěna tuberkulóza. Od června do prosince téhož roku se léčil ve Vysokých Tatrách, v Tatranské Poliance a na chorvatském ostrově Krk; nakonec byl smrtelně nemocný převezen domů, kde za několik dní zemřel. Je pochován na městském hřbitově v Prostějově. Po smrti se jeho dílo stalo několikrát terčem bojů o umělecký odkaz. Už v roce 1925 se v časopise Pásmo, vydávaném Devětsilem, objevil nepodepsaný článek (autory byli Černík, Hala...

      Více od autora