Následující strana je zasvěcena přehledu všech oblíbených autorů, jejichž knihy tolik obdivujeme a milujeme. Seznamte se podrobněji s jejich životy, poznejte jejich inspiraci a poodhalte jejich tajemství úspěchu, které dohromady daly vzniknout dílům poutavým a nesmrtelným, jež dokázaly ovlivnit nejen jednotlivce, ale celé generace čtenářů...
Zobrazuji 61 - 120 z celkem 122291 záznamů

Marie Majerová
Marie Majerová, vlastním jménem Marie Bartošová, byla česká prozaička, komunistická novinářka, překladatelka a národní umělkyně . Její rodiče byli František Bartoš, řezník v Úvalech a Barbora Bartošová-Jarošová. Narodila se v domě čp. 18 . Měla mladšího bratra Josefa, který však zemřel v sedmi měsících na zápal plic. Otec se oběsil v lese roku 1886, když byly Marii čtyři roky. Po jeho smrti se matka s dcerou přestěhovala do Prahy, kde našla pomocí svého švagra práci jako šička potahů na čalouněný nábytek. V roce 1890 se provdala za vysloužilého poddůstojníka Aloise Majera, jeho příjmení Marie převzala zpočátku jako pseudonym a od roku 1921 je používala jako oficiální občanské příjmení. Matka si zařídila malý uzenářský krámek. V roce 1894 otčím získal práci v kladenských ocelárnách a rodina se přestěhovala do nedalekého Újezda, později se usadili v Kročehlavech. Narodily se jim další dvě dcery. Otčím střídal zaměstnání, byl odborovým funkcionářem a Marii přivedl mezi socialistickou mládež. Mládí prožila na Kladně v domě čp. 207 , kde také absolvovala měšťanku. Marie chtěla být učitelkou a matka ji v roce 1896 zapsala do německé klášterní školy v Horažďovicích, aby se zdokonalila v němčině. Nedostatek peněz jí zabránil pokračovat ve studiu a v roce 1898 musela jít sloužit k bohatým příbuzným do Budapešti. Po roce služby se vrátila k rodičům a krátkou dobu působila jako písařka v Praze. Zapojila se aktivně do dělnických akcí a schůzí, byla členkou divadelního ochotnického souboru, navštěvovala Dělnickou akademii a večerní obchodní školu. Byla pracovitá a ambiciózní, hodně četla. Od roku 1899 bydlela v Praze, kde se stýkala s mladými pokrokovými intelektuály z okruhu kolem S. K. Neumanna. Na stránkách sociálnědemokratického tisku jí začaly vycházet první povídky. Měla milostný poměr s básníkem Franti...
Více od autora
František Nepil
František Nepil byl český spisovatel. Po maturitě na obchodní akademii se stal propagačním referentem. V této době pracoval i jako textař. Od šedesátých let publikoval mj. v časopisech Plamen, Literární noviny, Dikobraz, Kmen či Tvorba. Od roku 1969 pracoval v redakci vysílání pro děti a mládež v Československém rozhlase. Dlouhá léta působil jako autor a osobitý vypravěč celoročních cyklů minifejetonů. Od roku 1972 byl spisovatelem na volné noze. V březnu 1995 přednesl na výstavě T.G. Masaryk, člověk a umění, kterou uspořádalo Masarykovo demokratické hnutí v Praze na Národní třídě, poutavé a výborně připravené přednášky "Masarykovy cesty světem" a o "Generálovi Hasalovi-Nižborském". Masarykovy cesty doložil i vhodně vypracovanou speciální mapou. Zajímavé bylo tehdy i jeho vyprávění o osudech památek na prezidenta Masaryka na Křivoklátsku a v okolí jeho rodného Hýskova, kam se dokonce dostal TGM z Lán i na koni. Byl velkým obdivovatelem a příznivcem sportu a konkrétně pražské Sparty. Jeho dílo bylo populární i díky jeho ranním rozhlasovým vystoupením. Kromě této tvorby je autorem řady scénářů a televizních pohádek.
Více od autora
Thomas C. Brezina
Více od autora
Václav Čtvrtek
Václav Čtvrtek, rodným jménem Václav Jan Maria Cafourek , byl spisovatel pro děti a mládež, autor povídek, románů a her o současných dětech i populárních pohádkových příběhů. Je považován za pokračovatele klasiků českých pohádek. Některá svá díla napsal pod pseudonymy, například Huge Prattler, Karel Poledne, Jan Neděla nebo Málek. Narodil se do rodiny Jana Cafourka, účetního městského berního úřadu v Praze, a Johany, r. Fejfarové původem z Jičína, jako nejstarší ze tří matrikami doložených sourozenců . Jeho rodný dům stojí na Jirečkově ulici 1018/16. Za 1. světové války se rodina odstěhovala z Prahy k jeho dědečkovi do Jičína. Po skončení války a otcově návratu z ní se rodina vrátila do Prahy. Tatínek pak prý „celého třičtvrtě roku, večer co večer, vždycky po ulehnutí nám vyprávěl na pokračování divuplný seriál o tom, jak český švec Kramflek šel světem a co tam zažil“. Podle Aleše Fetterse to byla významná inspirace pro vlastní tvorbu. V Praze vystudoval gymnázium, absolvoval kurz na obchodní akademii a na přání otce začal studovat práva, která však nedokončil, odešel po třech semestrech. Pak nastoupil jako úředník na okresním finančním ředitelství v Chebu a za druhé světové války pracoval jako finanční úředník v Praze. Po osvobození začal spolupracovat s dětskými časopisy Brouček, Sedmihlásek, Vlaštovička, později Mateřídouška, Ohníček, Pionýr, Pionýrské noviny a s Československým rozhlasem, kde se stal vedoucím vysílání pro děti a mládež. 15. června 1959 si nechal úředně změnit jméno na Václav Čtvrtek. Od roku 1960 se plně věnoval literární činnosti, kdy psal hlavně pohádkové příběhy, těch napsal přes sedmdesát. Jejich děje umísťoval často na Jičínsko. V roce 1975 se stal čestným občanem města Jičína. Největší ohlasy získaly jeho pohádkové knihy a příběhy, které byly adaptovány pro televizi . Ve spolupráci s Československou televizí vznikly anim...
Více od autora
Svatopluk Čech
Svatopluk Čech byl český básník, prozaik, novinář a cestovatel, který se proslavil příběhy pana Broučka. Narodil se v Ostředku u Benešova. Jeho otec František Jaroslav Čech byl panský hospodářský správce a český vlastenec. V letech 1848–1849 v době konání Kroměřížského sněmu působil v Kroměříži jako novinář. Povolání a vlastenectví otce byly důvodem častého stěhování v době básníkova mládí. Dětství prožil na Benešovsku v Ostředku, Jezeře, Střížkově a Postupicích a v Litni na Berounsku. V Praze vystudoval piaristické gymnázium a později práva. Přispíval do almanachu Ruch a časopisu Květy, od roku 1871 byl redaktorem Světozoru. V letech 1873–1876 působil jako redaktor Lumíru, krátce působil i v Národních listech. V roce 1873 byl členem advokátní kanceláře ve Slaném, téhož roku však praxe zanechal a věnoval se jí až v letech 1876–1879, kdy byl členem advokátní kanceláře v Praze. Řádným členem České akademie věd a umění zvolen dne 3. července 1890, svého členství se vzdal v roce 1895. Hodně cestoval, navštívil Kavkaz, Chorvatsko, Dánsko, Polsko, Itálii, Paříž. V letech 1895 až 1903 žil v Obříství u Mělníka. Konec života trávil v Praze na Letné, v Holešovicích a v Tróji. Pohřben byl s velikou slávou na Vyšehradě. Na hrobě byla instalována portrétní socha v životní velikosti, dílo Jakuba Obrovského. Jeho dílo je žánrově velmi bohaté. Psal především eposy s mnoha přirovnáními a popisy, jimiž je přerušován děj, ale také sociální, politickou a alegorickou lyriku, satiry, povídky a romány. Svými Výlety pana Broučka se stal jedním z průkopníků science fiction v české literatuře. Napsal také velké množství humoristických povídek, črt a fejetonů, ke kterým čerpal často náměty z advokátního prostředí. Mnohokrát byl kritizován za frázovitost. Uznával, že jeho poezie může působit frázovitě, ale on se hlásil k trvalým...
Více od autora
Václav Havel
Václav Havel byl český dramatik, esejista, disident a kritik komunistického režimu, později politik a státník. Byl devátým a posledním prezidentem Československa a prvním prezidentem České republiky . Václav Havel působil v 60. letech 20. století v Divadle Na zábradlí, kde jej také proslavily hry Zahradní slavnost a Vyrozumění . V době kolem pražského jara se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení demokratické společnosti. Po násilném potlačení reforem vojenskou invazí států Varšavské smlouvy byl postižen zákazem publikovat a stal se jedním z prominentních disidentů, kritiků tehdejšího normalizačního režimu. Vystupoval na obranu politických vězňů a stal se spoluzakladatelem a jedním z prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charta 77. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi pět let věznění. V této době napsal kromě dalších divadelních her také vlivné eseje, například Moc bezmocných . Po vypuknutí sametové revoluce v listopadu 1989 se stal jedním ze spoluzakladatelů protikomunistického hnutí Občanské fórum a jako jeho kandidát byl 29. prosince 1989 zvolen prezidentem Československa. Měl zásadní vliv na směřování země k parlamentní demokracii a zapojení do politických struktur západní civilizace. V roce 1992 se mu však nepodařilo zabránit rozpadu československého státu na dvě samostatné republiky: Českou a Slovenskou. Od roku 1993 byl po dvě funkční období prezidentem České republiky. Jako prezident vyvedl Československo z Varšavské smlouvy a výrazně přispěl ke vstupu nástupnické České republiky do Severoatlantické aliance v roce 1999. Výrazně prosazoval také přijetí země do Evropské unie, uskutečněné v roce 2004, po jeho odchodu z funkce prezidenta. Jako literát se světově proslavil svými dramaty v duchu absurdního divadla, v nichž se mimo jiné zabýval tématy moci, byrokracie...
Více od autora
Julius Zeyer
Julius Zeyer byl český prozaik, dramatik a básník, přední představitel lumírovské generace. Rovněž je označován za jednoho z nejvýraznějších českých novoromantiků či předchůdce dekadentů. Jeho bratr byl český novorenesanční architekt Jan Zeyer z generace Národního divadla, který v letech 1873–1880 spolupracoval s architektem Antonínem Wiehlem, vůdčí osobností novorenesance navazujícího na tradici české renesance 16. století. Náměty čerpal nejčastěji z dávné historie, mytologie, bájí a pověstí, a to nejen českých, ale i evropských – především starogermánských, starorománských a slovanských. Jeho poezie je převážně epická a má často nostalgický ráz. Ve svém literárním díle, ať už se jedná o prózu či poezii, si vysnil vlastní svět, který měl s realitou jen málo společného. Tento fiktivní svět byl i se svými hodnotami a pravidly pravým opakem tehdejšího provinciálního českého maloměšťáctví, se kterým přicházel Zeyer denně do styku a které tolik nenáviděl. Mnohdy odrážel hlubokou krizi citlivého idealisty v pragmaticky založené měšťácké společnosti. „Protiklady a vztahy naděje a zklamání, smyslového okouzlení a touhy překonat niternou myšlenkovou pomíjivost tohoto okouzlení tvoří dominantu celého Zeyerova díla.“ V jeho díle se také často objevuje motiv silného citového přátelství mezi muži a až eroticky laděné popisy krásy mladých mužů . Na základě těchto faktů a pečlivého rozboru jeho díla došla řada literárních vědců a historiků k závěru, že Julius Zeyer byl s největší pravděpodobností homosexuál či snad bisexuál. Této teorii nasvědčuje i Zeyerova osobní korespondence, v níž se opakovaně zmiňuje o jakémsi svém velkém a strašném tajemství, o svých pocitech osamělosti, smutku a vyděděnosti ze společnosti. Pravdou také je, že se nikdy neoženil a není an...
Více od autora
Fráňa Šrámek
Fráňa Šrámek byl český básník, prozaik, dramatik a buřič. Narodil se v Sobotce, roku 1885 se s rodiči přestěhoval do Písku, toto město si velmi oblíbil, odehrává se v něm velká část jeho divadelních her a románů. Za svých studentských let bydlel v domě U Koulí č. 131 nedaleko Putimské brány. V roce 1894 se odstěhoval do Roudnice nad Labem, kde dosáhl maturity. V roce 1903 nastoupil na jednoroční vojenskou službu, která mu byla za trest o rok prodloužena. Zde se již projevily jeho antimilitaristické postoje. V září 1904 vážně onemocněl. Po skončení vojenské služby začal studovat práva. Studia ukončil v roce 1905 a začal se věnovat literatuře. Dostal se do Prahy, kde se připojil k časopisu Nový kult, jehož vůdčí osobností byl S. K. Neumann. Redigoval časopis Práce. V roce 1905 byl dvakrát vězněn, za účast na demonstracích a pro antimilitaristickou báseň Píšou mi psaní. Za první světové války narukoval hned v srpnu 1914 na haličskou frontu. Střet s válečnou realitou byl velmi drsný. Šrámkovy bezprostřední dojmy odráží nejen báseň s lakonickým titulem 30. září 1914, ale třeba také povídka První akt. Už v září 1914 se mu ale podařilo válečné vřavě uniknout, když byl kvůli revmatismu hospitalizován v brněnské nemocnici. V červnu 1915 ale znova narukoval, tentokrát na frontu do Itálie a Rumunska. Onemocněl španělskou chřipkou, nemoc ovšem překonal. Za druhé světové války na protest proti fašismu nevycházel z domu, o jeho protestu však vědělo málo lidí. Roku 1946 byl jmenován národním umělcem. Pohřben je ve svém rodném městě Sobotce na soboteckém hřbitově, o kterém napsal jednu ze svých nejznámějších básní Sobotecký hřbitov. Jeho tvorba byla ovlivněna impresionismem, antimilitaristickými až pacifistickými postoji. F. Šrámek se angažoval v anarchistickém hnutí a stal se významným představitelem tzv. generace anarchistických buřičů. Všechna jeho díla jsou silně levicová, ovlivněná anarchismem. Jeho díla měla z...
Více od autora
Émile Zola
Émile Zola byl francouzský spisovatel, představitel naturalismu. Émile Zola se narodil v Paříži roku 1840. Jeho otec, François Zola , byl italský inženýr, narozen v Benátkách roku 1795. Jeho matka, Émilie Aubert, byla Francouzka. Když Émilovi byly 3 roky, s rodinou se přestěhovali do jižní Francie, zde Zolův otec začal pracovat na stavbě zavodňovacího kanálu, který měl svést říční vodu k městečku Aix-en-Provence. Otec o čtyři roky později, roku 1847, náhle zemřel. V roce 1858 se Zola přestěhoval zpět do Paříže, kde se znovu setkal se svým kamarádem z dětství, Paulem Cézannem. Po neúspěšném studiu odešel pracovat do nakladatelství Hachette, kde okolo sebe soustředil skupinu mladých romanopisců – tzv. médanská skupina. Svými pokrokovými názory měl velkou zásluhu na liberalizaci politického života ve Francii. Významně se angažoval zejména v Dreyfusově aféře, kdy otevřeným dopisem prezidentu republiky pod názvem J'accuse hájil nevinu kapitána Alfreda Dreyfuse, neprávem odsouzeného za špionáž. Zemřel údajně nešťastnou náhodou na otravu oxidem uhelnatým poté, co se mu ucpal komín u kamen . Byl pohřben na pařížském hřbitově Montmartre. Katolická církev zařadila veškeré spisy Émila Zoly na Index zakázaných knih. Zpočátku psal Zola kratší prózy, ještě ovlivněné romantismem, a po šest měsíců řídil literární kroniku Evénement. Zde v ostrých kritikách napadal řadu významných postav tehdejšího literárního světa. Za první „naturalistický“ román označil Zola již Paní Bovaryovou a za román zásadního významu pak Germinii Lacerteuxovou bratří Goncourtů. Po třech neúspěšných pokusech se Zola prosadil až roku 1867 románem Románový cyklus se zaměřením proti církvi: Povídkové soubory: Cyklus „Evangelia“: tato díla ovlivněna idejemi utopického socialismu Zola je také autorem sborníků kritických statí o divadle a literatuře: Rougon-Macquartů ...
Více od autora
Miroslav Horníček
Zasloužilý umělec Miroslav Horníček byl český herec, spisovatel, dramatik, režisér, výtvarník, glosátor a divadelní teoretik. K divadlu se dostal na plzeňské reálce, kde chodil do ochotnického spolku a se spolužáky založil Studentský avantgardní kolektiv. Po vystudování byl krátce zaměstnán jako úředník v plzeňské nemocnici. V roce 1941 přijal angažmá v Městském divadle v Plzni, brzy po válce odešel do Prahy. Nejprve hrál v Divadle Větrník, o rok později nastoupil k bratrům Oldřichu a Lubomíru Lipským do Divadla satiry. Poté hrál šest let na scéně Národního divadla. V roce 1955 se stal partnerem Jana Wericha v Divadle ABC . S Werichem hrál šest let, například ve hrách Těžká Barbora nebo Husaři. Po Werichově odchodu roku 1961 vytvořil podobnou dvojici s Milošem Kopeckým. Nehráli však spolu dlouho. Už v roce 1962 se stal na dva roky členem Hudebního divadla v Karlíně a záhy i Divadla Semafor, kde účinkoval například ve hře Člověk z půdy. Působil i v Městských divadlech pražských, velmi známé a značně populární byly jeho Hovory přes rampu, kde přímo z divadelní rampy odpovídal na živé dotazy diváků kladené z hlediště a tak neformálně besedoval s publikem. Hrál také ve filmech. Ztvárnil hlavní role ve filmech Táto, sežeň štěně! a Kam čert nemůže a v televizním seriálu Byli jednou dva písaři, dále několik vedlejších rolí v mnoha dalších filmech, z nichž nejznámější je role Krásného prince ve filmové pohádce Byl jednou jeden král. V roce 1965 si zahrál v komediálním snímku z produkce východoněmecké Defy Bez pasu v cizích postelích. Známé je také jeho působení v roli moderátora filmového zpravodajství z Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. V roce 1966 byl zvolen králem Pražského a Plzeňského Majálesu. V roce 1968 byl jmenován zasloužilým umělcem. V roce 1967 se účastnil avantgardního projektu Kinoautomat autorů Radúze Činčery, s...
Více od autora
Bohumil Říha
Bohumil Říha byl český spisovatel. Psal pro děti a historické romány. Narodil se ve vesničce Vyšetice, dnes součásti obce Šebířov u Votic. Jeho otec byl vesnický kovář a tak celá rodina kvůli jeho práci často cestovala po různých velkostatcích. Obecnou školu absolvoval v Mladé Vožici. Dále se rodina usadila v Čáslavi, kde Bohumil absolvoval měšťanku a pak i tamní učitelský ústav. Studium zde zakončil roku 1925 a další tři roky na Čáslavsku vypomáhal jako pomocný učitel. Pak absolvoval vojenskou službu a po ní dostal umístěnku jako odborný učitel na měšťanskou školu v Habrech. Odtud se dostal na měšťanskou školu v Poděbradech a tam učil až do roku 1945. Po roce 1945 levicově smýšlející Říha vstoupil do KSČ a stal se školním inspektorem, zprvu ve Vysokém Mýtě, pak v Poděbradech. Od roku 1949 byl spisovatelem na volné noze. V roce 1952 se stal tajemníkem Svazu spisovatelů. I díky tomu často cestoval, navštívil Sovětský svaz, Čínu, Mexiko a jiné země. V letech 1956–1967 působil jako ředitel Státního nakladatelství dětské knihy. Roku 1967 šel do důchodu, angažoval se však veřejně dál. V roce 1971 se přihlásil k normalizačnímu Svazu českých spisovatelů a rok poté se stal členem jeho předsednictva a výboru. Aktivní byl v UNESCO i v organizaci Mezinárodní sdružení pro dětskou knihu , díky této aktivitě obdržel Medaili Hanse Christiana Andersena. V roce 1977 patřil mezi přední signatáře Anticharty. V roce 1967 se stal zasloužilým umělcem, v roce 1975 byl jmenován národním umělcem. Byl nositelem Řádu práce a Řádu republiky . Za trilogii o vládě Jiřího z Poděbrad obdržel v roce 1980 státní cenu Klementa Gottwalda. Zemřel v Dobříši v 80 letech. Je pohřben v Poděbradech. Za jeho nejkvalitnější tvorbu lze považovat historické romány z období čes...
Více od autora
Zdeněk Svěrák
Zdeněk Svěrák je český dramatik, scenárista, herec, autor písňových textů a spisovatel. Po studiu na gymnáziu a Vysoké škole pedagogické, kterou dokončil roku 1958, odešel společně se svou budoucí manželkou učit do severozápadních Čech, nejprve do Měcholup a poté do Žatce. Po čtyřech letech ale pedagogickou dráhu opustil a začal pracovat v Československém rozhlase. Zde se stal jedním z autorů rozhlasového pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka, v němž vznikla postava nedoceněného českého velikána Járy Cimrmana. V rozhlase také poznal hudebníka Jaroslava Uhlíře, s nímž od té doby spolupracuje. Roku 1967 vzniklo Divadlo Járy Cimrmana zkoumající odkaz Járy Cimrmana. Pro toto divadlo připravil Svěrák první hru pojmenovanou Akt a na dalších třinácti se pak spoluautorsky podílel spolu s Ladislavem Smoljakem. Ve všech hrách divadla také Svěrák hraje. Se Smoljakem začali posléze psát i filmové scénáře a v natočených filmech se pak obvykle jako herci také objevovali. Některé scénáře, například pro filmy Vrchní, prchni! nebo Tři veteráni, pak psal Svěrák i sám. Během osmdesátých let 20. století spolupracoval Svěrák také s režisérem Vítem Olmerem, v jehož několika filmech rovněž hrál. Na začátku devadesátých let téhož století začal Zdeněk Svěrák psát scénáře, podle nichž filmy natáčel jeho syn Jan. Vznikly tak snímky Obecná škola, Kolja, Tmavomodrý svět či Vratné lahve. Film Kolja získal krom jiného také Oscara za nejlepší cizojazyčný film roku 1996. Od roku 1994 spolupracuje s Centrem Paraple, které pečuje o pacienty s poraněním míchy odkázané na invalidní vozík. Vedle dramat a filmových scénářů píše též písňové texty, které také zpívá, dále je pisatelem pohádek a povídek. Je tak autorem tří povídkových knih nazvaných Povídky, Nové povídky a Po strništi bos. Připravil též televizní večerníček Radovanovy radovánky. Za své dílo získal několik ocenění a to nejen v České republice, ale také v zahraničí. Svěrák se narodil do rodiny Františka Svěráka,[1...
Více od autora
Edgar Allan Poe
Edgar Allan Poe byl americký romantický básník, prozaik, literární teoretik a esejista. Byl autorem zpravidla fantastických a mystických příběhů a zakladatelem detektivního a hororového žánru. Dokázal mistrovsky zachytit stav osoby, která příběh vypráví. Další díla lze považovat za ranou science fiction, z jeho pera pochází i několik humoristických příběhů. Svým dílem definoval podobu moderní americké literatury. Narodil se 19. ledna 1809 v Bostonu, Massachusetts. Byl jedním ze tří dětí páru kočovných herců Elizabeth a Davida Poeových. Jeho otec trpěl alkoholismem a opustil rodinu roku 1810. Matka zemřela v roce 1811 ve věku 24 let na tuberkulózu a zanechala tak po sobě tři sirotky: malého Edgara, jeho mentálně postiženou sestru Rosalii a bratra Williama, který stejně jako otec propadl alkoholismu a předčasně zemřel. Jako tříletý sirotek byl Edgar svěřen do sirotčince v Richmondu, kde se jej po relativně krátké době ujala rodina Allanů, velkoobchodníků s tabákem; odtud plyne Poeovo prostřední jméno Allan. Rodina po nějaký čas bydlela v Liverpoolu a v roce 1815 byl Edgar poslán do internátní školy nejdříve ve Skotsku, potom v Londýně. Tajemná Anglie se tak stala mladému Edgarovi zdrojem inspirace po celý život. Dodala jeho pozdějším dílům onu fantaskní, tak typicky poeovskou hrůzostrašnost. V roce 1820 se vrátil do Richmondu. Už na střední škole vynikal znalostí literatury a historie, studoval francouzštinu a latinu. Od roku 1826 studoval literaturu na University of Virginia, kde však začal mít potíže s alkoholem a s hráčskými dluhy; pro ně se později rozešel se svým nevlastním otcem, jenž je za Edgara odmítal platit. Ten se pokusil vydělat peníze vydáním sbírky Tamerlán a jiné básně, ale o knihu nebyl zájem, přestože obsahovala výborné básně, jako Sen ve snu, Duchové mrtvých či Jezero. Poe ve finanční krizi vstoupil k dělostřeleckému pluku v Bostonu a byl převelen na Sullivanův ostrov do pevnosti F...
Více od autora
William Earl Johns
William Earl Johns byl britský pilot a spisovatel, autor knih o Bigglesovi. Války se účastnil jako britský válečný pilot. V první světové válce létal na letounech de Havilland DH 4, byl ale sestřelen letkou letounů Albatros D.V. Jeho střelec zahynul. Němci Johnse zajali, spletli si ho s pilotem podobného letadla, které shodilo bombu na německou školu. Johns měl být popraven, avšak omyl byl včas zjištěn a Johns byl na konci války vydán zpět do rukou Britů. V roce 1932 vydal svoji první povídku o světoznámém Bigglesovi. Povídka se jmenovala Bílý Fokker. K motivaci k Bigglesovi a Worrals, o které psal na zakázku pro Pomocné ženské sbory RAF, známé jako WAAF, snad posloužili Johnsovi přátelé, např. Lawrence z Arábie. V době bitvy o Británii a druhé světové války cvičil piloty pro RAF. Pak se plně věnoval psaní povídek a románů. W. E. Johns zemřel v roce 1968. V češtině jeho knihy vydávala v letech 1992–2004 nakladatelství Riopress a Toužimský & Moravec, některé díly ze série však byly už vydány i dříve. Johns byl velmi plodný autor, v letech 1922–68 napsal na 160 knih. První povídku Mossyface v roce 1922 vydal pod pseudonymem „William Earle“ Nejznámějším Johnsovým dílem jsou knihy o Bigglesovi, kterých vyšlo od roku 1932 celkem 78 + 18 povídkových + 1 nedokončená vydaná až 1998 + 4 zmínky v knihách o Gimletovi Celkem 191 povídek, z toho ale jedna s Gimletem v hlavní roli. K dalším dílům patří: a desítky článků v různých časopisech.
Více od autora
Robin Cook
Robin Cook se narodil 4. května 1940 v New Yorku. Rozhodl se studovat medicínu na Kolumbijské univerzitě, kterou úspešně absolvoval v roce 1966. Po té působil na chirurgii v Queen’s Hospital v Honolulu, kde sloužil americké armádě . První knihu Year of the Intern napsal v roce 1972. V letech 1971 az 1975 působil na oční klinice v Massachusetts. Otevřel si také soukromou ordinaci na severu Bostonu. Velmi se zajímal o literární žánr sci-fi, přečetl velkou spoustu románu tohoto žánru. Poté se rozhodl, že sám začne psát. V roce 1977 napsal svou první povídku Coma , která se stala okamžitě bestsellerem a v roce 1978 se dočkala i filmového zpracování. Robin Cook píše příběhy pojednávající o současné medicíně a o tématech ovlivňující veřejné zdraví. Ačkoliv některá jeho díla jsou „nadčasová“, přesto Cook popisuje současnou medicínu naprosto přesně. I když se tedy jedná v mnoha případech spíše o sci-fi, příběhy jsou velmi realistické a plně zapadají do dnešní doby . Vetšinu svých knih napsal v Bostonu, a je o něm známo, že téměř každé dílo psal velmi krátkou dobu, např. knihu Kóma psal pouhých 6 týdnů!
Více od autora
Zuzana Pospíšilová
Mgr. Zuzana Pospíšilová je oblíbená autorka věnující se téměř výhradně původní tvorbě pro děti. S jejími texty se dětští čtenáři mohou setkávat od roku 2004, kdy jí vyšly první pohádkové příběhy v časopise Sluníčko. V roce 2005 začala publikovat knižně a dodnes je jednou z nejaktivnějších autorek píšících pro děti. Jen v nakladatelství Grada vydala téměř sedm desítek titulů, z nichž nejúspěšnější jsou zatím série Kouzelná třída a edice dětských detektivek DeTeKTiVoVé. V její tvorbě mají převahu pohádky, ale věnuje se také poezii a výukovým textům. --- Vystudovala psychologii na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a stala se psycholožkou. Pracovala v Dětském rehabilitačním stacionáři v Ostravě, po mateřské nastoupila do ostravského Speciálně pedagogického centra pro děti s mentálním postižením. Je jednou z našich nejznámějších současných spisovatelek literatury pro děti, napsala pro nejmladší čtenáře více než 80 knih. Její maminka je učitelka na základní škole, tatínek byl divadelní režisér. Během studia na univerzitě se seznámila s manželem, který studoval Právnickou fakultu a po ukončení studia se za něj provdala a usadila se v Ostravě. Vždycky chtěla pracovat spíše s dětmi, do prvního zaměstnání po škole nastoupila jako klinická psycholožka v Dětském rehabilitačním stacionáři v Ostravě, kde pracovala s dětmi s pohybovým postižením, převážně s dětmi s DMO. Po mateřské dovolené začala pracovat ve Speciálně pedagogickém centru pro děti s mentálním postižením. Má dvě dcery Aničku a Marušku. K psaní dětských knížek se dostala hlavně díky svým dcerám, pro které začala sama vymýšlet a psát různé pohádky, příběhy a básničky.
Více od autora
Victor Hugo
Victor-Marie Hugo byl francouzský básník, prozaik, dramatik, esejista a politik, vrcholný představitel romantismu. Victor Hugo byl třetím synem Josepha Léopolda Sigisberta Huga a Sophie Trébuchetové. Narodil se v roce 1802 v Besançonu a žil ve Francii po většinu svého života. Jeho bratři byli Abel Joseph Hugo a Eugéne Hugo . Doba dětství Viktora Huga byla poznamenána politickými zvraty. Napoleon byl prohlášen císařem, když byly Victoru Hugovi dva roky a bourbounská monarchie byla obnovena před jeho třináctinami. Opačné politické a náboženské názory, které měli Hugovi rodiče, zobrazovaly ideologické síly, které se přely o nadvládu ve Francii celý jeho život: Hugův otec byl vysoce postavený důstojník v Napoleonově armádě. Byl ateistický republikán, který považoval Napoleona za hrdinu; jeho matka byla extrémní katolická royalistka, a podle některých domněnek, byla milenkou generála Victora F. de Lahorieho, popraveného v roce 1812 za spiknutí proti Napoleonovi. Jelikož byl Hugův otec důstojník, rodina se často stěhovala a Victor se při cestování hodně naučil. Na cestě do Neapole viděl rozlehlé alpské vrcholky, velkolepě modré Středozemní moře a Řím v době oslav. Ačkoliv mu bylo pouze šest let, uchoval si tento půlroční výlet pevně v paměti. Sophie následovala svého muže do Itálie a Španělska . Nespokojená s neustálým stěhováním, které vyžadoval vojenský život, a faktem že její manžel nesdílel její katolickou víru, Sophie se rozhodla nakrátko opustit Léopolda v roce 1803 a usadit se v Paříži. Od té doby dominantním způsobem řídila Hugovu výchovu a vzdělání. V důsledku toho Hugova první díla v poezii a próze odrážela ještě její vášnivé oddání víře a králi. Teprve později, během událostí vedoucích k revoluci v roce 1848, začal Hugo odporovat své katolické royalistické výchově a místo toho s...
Více od autora
Karel Václav Rais
Karel Václav Rais byl český prozaik s regionálním zaměřením na Podkrkonoší a Hlinecko, autor knih pro děti a mládež. Je jedním z představitelů českého literárního realismu a tvůrců tzv. venkovské prózy. Svým dílem navazoval na Němcovou, Nerudu, Hálka a Světlou. Spoluzaložil a posléze i spoluredigoval beletristický časopis Zvon. Narodil se v Bělohradě . Pocházel z chudé rodiny, jeho matka byla švadlenou, otec rodinu zabezpečoval prací na poli a tkalcováním. Rais měl s rodiči harmonický vztah. I díky nim a jejich laskavé péči si k rodnému kraji vytvořil silné pouto. Pro Raisův malý vzrůst, tělesnou slabost ho rodiče chtěli dát na krejčovské nebo hodinářské řemeslo. Rais však ve škole dosahoval výborných výsledků, patřil mezi nejlepší žáky, a proto rodiče své rozhodnutí přehodnotili. Nakonec byl Rais poslán na studia do nedalekého Jičína. Na tamním učitelském ústavu složil v roce 1877 maturitní zkoušku. Maturitní zkouška na učitelském ústavu se skládala ze všech vyučovacích předmětů. Rais však v tomto představoval výjimku, neboť některé zkoušky mu byly prominuty. Znalosti musel prokazovat pouze z fyziky, českého jazyka, zeměpisu a pedagogiky. Téhož roku nastoupil Rais jako učitel na malou školu v Trhové Kamenici. O jeho umístění rozhodl vliv ředitele učitelského ústavu v Jičíně a slovo Raisových rodičů. Sám rodný kraj opouštěl nerad a skutečnost, že bude od domova tak vzdálen, nesl velice těžko. Ve své knize Ze vzpomínek na tuto událost vzpomíná: „Železné hory – cíl mé cesty – tam, tam někde mezi jejich vrchy budu žíti příští své dni! Stín padl na duši.“ Patrně vlivem studeného pokoje, v němž Rais za dobu trhovokamenického působení žil, a vlivem hry na varhany v zimním období trpěl akutním kloubním revmatismem. Mimo školu žil v Trhové Kamenici osamělým...
Více od autora
Jaroslav Vrchlický
Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Jakub Frida , byl český spisovatel, básník, dramatik a překladatel. Jeho monumentální dílo, obsahující všechny žánry literární tvorby, patří k jednomu z nejbohatších a nejvšestrannějších v české literatuře. Narodil se v domě č. p. 103 v Lounech jako syn Jakuba Fridy a jeho manželky Marie, rozené Kolářové. Asi po roce se rodiče odstěhovali do Slaného a Emil Frida žil do deseti let u svého strýce, faráře Antonína Koláře v Ovčárech u Kolína. Zde navštěvoval první ročníky obecné školy , do hlavní školy chodil krátce v Kolíně v letech 1861–1862. Na Gymnáziu ve Slaném studoval od roku 1862. Tam byl jeho spolužákem Václav Beneš Třebízský, dále v Praze a v roce 1872 maturoval v Klatovech. Verše začal psát už během studií. Pseudonym Jaroslav Vrchlický si zvolil na návrh spolužáka z klatovského gymnázia Josefa Thomayera. Jako studenti na jaře navštívili rozkvetlé údolí řeky Vrchlice u Kutné Hory a Vrchlický byl unesen nádhernou jarní scenérií. Tento pseudonym dříve používal kutnohorský básník Josef Jelínek Vrchlický . V údolí Vrchlice v roce 1919 vytesal kutnohorský sochař Josef Chvojan do pískovcové skály Vrchlického reliéf na ploše přes 12 metrů čtverečních. Veden strýcovým příkladem vstoupil Vrchlický po maturitě do pražského Arcibiskupského semináře. V roce 1873 ale přestoupil na filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kde studoval dějepis, filozofii a románskou filologii. V době studií učil češtinu francouzského historika Ernesta Denise, který mu zprostředkoval první kontakty s francouzskou kulturou. První literární práce mu k tisku zprostředkovala redaktorka Sofie Podlipská, do níž se Vrchlický podle dochované korespondence zamiloval. Podlipská byla o dvacet let starší a moudře mu k životnímu vztahu i sňatku nabídla svou, tehdy patnáctiletou, dceru Ludmilu. Jeho první sbírka milost...
Více od autora
John Steinbeck
John Ernst Steinbeck , byl americký spisovatel, představitel moderního amerického románu. Je nositelem Pulitzerovy ceny za román Hrozny hněvu . V roce 1962 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu za realistické a nápadité prózy, které kombinují sympatický humor a pronikavé společenské vnímání. Patří mezi klasiky světové literatury, jeho díla byla přeložena do více než 45 jazyků. John Steinbeck se narodil 27. února 1902 v Salinas v Kalifornii. Jeho otec, který pracoval jako správce mlýna a později pokladník okresu Monterey, pocházel z rodiny německých přistěhovalců. Jeho dědeček si po emigraci do Spojených států změnil původní příjmení Großsteinbeck na Steinbeck. Matka měla irské předky, bývala učitelkou a svému synovi vštípila zálibu ve čtení a psaní i zájem o sociální problematiku. Steinbeckovi měli čtyři děti, John byl jediným synem. John Steinbeck absolvoval střední školu v Salinas a v letech 1919–1925 studoval na Stanfordově univerzitě historii, anglickou literaturu a biologii. Navštěvoval kurzy kreativního psaní a začal psát a publikovat první povídky. Už od čtrnácti let chtěl být spisovatelem. O prázdninách pracoval na okolních rančích a farmách, kde se poznával život migrujících dělníků, česáčů vína a ovoce, pěstitelů cukrové řepy. Toulal se v okolí Monterey a poslouchal vyprávění tuláků, které bylo živou kronikou Spojených států a stalo se zdrojem námětů pro jeho literární tvorbu. Univerzitu opustil v roce 1925 bez diplomu a odjel do New Yorku. Vystřídal tam několik dělnických profesí a neúspěšně se pokusil prosadit jako novinář. V roce 1928 se vrátil do Kalifornie, kde pracoval jako průvodce a správce u jezera Tahoe. Setkal se tam s levicovou aktivistkou Carol Hennigovou, která se v roce 1930 stala jeho manželkou. Žili spolu v Pacific Grove na poloostrově Monterey, v rodinné chatě. Steinbeck se tam spřátelil s mořským biologem a ekologem Edem Rickett...
Více od autora
Aleksandr Sergejevič Puškin
Tento představitel romantismu bývá považován za zakladatele moderní ruské literatury. K jeho nejvýznamnějším dílům patří poema Ruslan a Ludmila, drama Boris Godunov, prózy Kapitánská dcerka a Piková dáma a veršovaný román Evžen Oněgin. Jeho otec Sergej Lvovič Puškin pocházel ze starého ruského šlechtického rodu; dědeček jeho otce Lev Alexandrovič Puškin byl plukovník ruské armády; dědečkem jeho matky, tedy Puškinovým pradědečkem, byl Abram Petrovič Hannibal, ruský vojenský a politický činitel afrického původu, pravděpodobně z oblasti dnešní Eritreje nebo Kamerunu. Mnohé zdroje se zmiňují o jeho eritrejském nebo etiopském původu. Ottův slovník naučný ho popisuje jako „oblíbeného černocha Petra Velikého“. Některé zdroje uvádějí, že Hannibal byl synem jednoho z etiopských vladařů, který byl v sedmi letech odveden jako rukojmí do Konstantinopole, kde měl sloužit jako pojistka věrnosti své šlechtické rodiny Osmanské říši. O pouhý rok později, tedy v osmi letech, byl vykoupen ruskými vyslanci a odveden k carskému dvoru Petra Velikého, který si Hannibala oblíbil a ten u dvora vybudoval úspěšnou kariéru a byl přijat do řad ruské šlechty. Jeho matka Nadězda Osipovna Puškina , rozená Hannibalová , před sňatkem žila v Petrohradu na panství Kobrino .
Více od autora
Václav Beneš-Třebízský
Václav Beneš Třebízský byl český spisovatel a katolický vlastenecký kněz–buditel. Byl synem krejčího Václava Beneše z Třebíze u Slaného a Marie, rozené Šarochové. Studoval ve Slaném a v Praze. Roku 1875 byl vysvěcen na kněze a působil nejprve v Litni u Berouna, kde byl kooperantem od 8. září 1875 do 28. listopadu 1875, kdy onemocněl a z Litně odešel. Od roku 1876 působil jako kaplan při kostele Nanebevzetí Panny Marie v Klecanech u Prahy. Navzdory opakované lázeňské léčbě v Mariánských Lázních zemřel na tuberkulózu. Třebízského románová tvorba je podobná tvorbě Aloise Jiráska; jeho oblíbeným tématem bylo taktéž husitství, ale věnuje se i jiným obdobím českých dějin od prvopočátků až po 19. století. Děj mnoha Třebízského děl je zasazen do kraje, kde se autor narodil a působil, tedy na Slánsko, Berounsko a do okolí Klecan.
Více od autora
Josef Svatopluk Machar
Josef Svatopluk Machar byl český básník, prozaik, satirik, publicista a politik, spoluautor Manifestu České moderny a představitel kritického realismu. Narodil se v Kolíně, mládí strávil v Brandýse nad Labem. Vystudoval gymnázium v Praze. Poté absolvoval roční vojenskou službu. Následně odešel 1891 jako bankovní úředník do Vídně. Místo přijal jen jako dočasné, nakonec však zůstal přes 30 let, až do konce první světové války. V této době také vznikla nejpodstatnější část Macharova básnického i publicistického díla, sblížil se s T. G. Masarykem a stal se významným členem Realistické strany. Již před 1. světovou válkou vystupoval jako nepřítel prázdného vlastenectví. Za války pak spolupracoval s protirakouským odbojem. Po roce 1918 se na přání Masaryka vrátil do Československa a přijal úřad generálního inspektora československé armády. Dne 3. srpna 1924 přistál jako generální inspektor s vojenským dvouplošníkem na letišti v Kroměříži, aby provedl slavnostní přehlídku vojska, příslušníků československých legií a Sokola. Koncem roku se funkce vzdal, protože již v této době se projevovaly jeho osobní rozpory s Masarykem. Později byly jeho postoje polemicky zaměřeny proti tzv. „politice Hradu“ a stal se stoupencem nacionalistické pravice. V letech 1918–1919 zasedal v Revolučním národním shromáždění. Roku 1929 se usídlil v Praze-Střešovicích ve vile č. p. 650 v Cukrovarnické ulici č. 41. Vilu zdědila jeho dcera. Patřil mezi svobodné zednáře. Roku 1918 byl zvolen Velmistrem Veliké lóže národní československé. V roce 1998 byla urna s jeho popelem převezena do Brandýsa nad Labem, kde je uložena v 1. patře místního gymnázia, pod kamennou pamětní deskou. Gymnázium se na jeho počest přejmenovalo na Gymnázium Josefa Svatopluka Machara. Urna je nedostupná a neidentifikovatelná. Macharova ulice je v Bakově nad Jizerou, Bratislavě, v Českých Budějovicích, ve...
Více od autora
Edvard Beneš
Edvard Beneš byl československý politik a státník, druhý československý prezident v letech 1935–1948, resp. v letech 1935–1938 a 1945–1948. V období tzv. Druhé republiky a následné německé okupace do května 1945 žil a politicky působil v exilu. Od roku 1940 až do osvobození Československa byl mezinárodně uznaným vrcholným představitelem československého odboje, a posléze i exilovým prezidentem republiky. Úřadujícím československým prezidentem byl opět v letech 1945–1948. Po boku Tomáše Garrigue Masaryka byl Beneš jedním z vůdců prvního československého odboje a zakladatelů první Československé republiky. Než se stal prezidentem, působil v letech 1918–1935 jako ministr zahraničí. Jako prezident dvakrát abdikoval, poprvé v roce 1938 pod tlakem situace po uzavření Mnichovské smlouvy, podruhé v roce 1948 v reakci na ovládnutí státu Komunistickou stranou. Edvard Beneš se narodil v Kožlanech na severním Plzeňsku jako nejmladší syn rolníka Matěje Beneše a jeho manželky Anny Petronily , roz. Benešové. Osm dětí se dožilo dospělosti. Jedním z jeho sourozenců byl pozdější politik Vojtěch Beneš. Dalšími sourozenci byli Václav, Regina, Cecílie, Jan, Barbora, Bedřich, Albert a Ladislav. V mládí studoval nejprve na Gymnáziu na Vinohradech v Praze ; bydlel tehdy v domě rodiny Oličovy, spřátelené s jeho přítelkyní a pozdější ženou Hanou Benešovou . Po maturitě studoval dále na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlo-Ferdinandovy. V letech 1901–1904 hrál amatérsky fotbal za mužstvo SK Slavia Praha. Od roku 1904 studoval ve Francii na Sorbonně a Svobodné škole politických nauk , v roce 1907 pak v Berlíně. V Paříži se roku 1906 z...
Více od autora
Sandra Brown
Autorka romantických románů. Sandra Lynn Brown se narodila 12. března 1948 ve Waco, v americkém státě Texas a vyrůstala ve Ft. Worth jako nejstarší z pěti sester. Publikovala též pod pseudonymy Rachel Ryan, Laura Jordan a Erin St. Claire. Už v dětství si raději četla knihy, než aby si hrála s panenkami. Začala studovat angličtinu na Texaské univerzitě, ale v roce 1968 studia opustila a provdala se za Michaela Browna, předního televizního moderátora a dokumentaristu. Sama Sandra zpočátku působila v televizi, kde hlásila počasí a poté se stala reportérkou. S manželem mají dvě děti – dceru Rachel a syna Ryana a když Sandra v roce 1981 začala, za vydatné podpory ze strany manžela, s psaním knih, svůj první román vydala pod pseudonymem Rachel Ryan – tj. složeným z křestních jmen svých dětí.
Více od autora
Vladimír Soukup
Narozen 20.4.1949 v Letohradě. Mgr., žurnalista, nakladatel, autor turistických průvodců.
Více od autora
Jan Amos Komenský
Jan Amos Komenský, latinsky Iohannes Amos Comenius, německy Johann Amos Comenius byl poslední biskup Jednoty bratrské a jeden z největších českých myslitelů, filosofů a spisovatelů. Během svého života si získal renomé především jako pedagog, resp. teoretik pedagogiky a autor mnoha spisů z tohoto oboru. Byl jediným tvůrcem originální, filosoficky ukotvené pedagogické soustavy v českých zemích, zabýval se všeobecnou teorií výchovy, didaktikou, vytvořil speciální metodiku výuky jazyků a sám sepisoval originální učebnice. Už za Komenského života si získaly mimořádnou oblibu jeho jazykové příručky Janua linguarum reserata a Orbis sensualium pictus . Komenský je považován za zakladatele moderní pedagogiky a vysloužil si přízvisko „Učitel národů“. Literární odkaz Jana Amose Komenského, který byl coby nekatolík nucen od roku 1628 působit v exilu, je velmi obsáhlý a různorodý. Psal latinsky i bohatou a působivou češtinou. Tvořil spisy encyklopedické a jeho ideálem byla pansofie , objímající veškeré tehdejší vědění, zanechal však také díla teologická i teosofická, hymnologická i hymnografická či všenápravná . Do obecného povědomí se zapsal také jako autor nejslavnějšího česky psaného díla 17. století s názvem Labyrint světa a ráj srdce. Rodinné příjmení bylo Szeges. Jeho otec přijal pseudonym Komenský. Místo narození Jana Amos Komenského není známo. Jako pravděpodobná místa se uvádějí Uherský Brod nebo Nivnice . Občas se zmiňuje i Komňa (z čehož by mohl vzniknout přídomek Komenský, Comenius, jako jeho rodiště Komňu uváděli i někteří Komenského vrstevníci[...
Více od autora
Henryk Sienkiewicz
Henryk Adam Aleksander Pius Sienkiewicz IPA , byl polský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1905. Největší slávu získal svými historickými romány, týkajícími se polských a křesťanských dějin. Představitel polského pozitivismu. Psal rovněž pod pseudonymem Litwos. Sienkiewicz se narodil roku 1846 ve vesnici Wola Okrzejska v Łukówském kraji. Pocházel ze středního šlechtického stavu. Jeho rodiče byli Józef Sienkiewicz a Stefania roz Cieciszowska Sienkiewicz . Józef Sienkiewicz byl zámožným statkářem. Sienkiewicz proto prožil své dětství mezi vesnickým lidem, což se projevilo nejen v námětech jeho povídek, ale i celým založením jeho povahy a sociálních názorů. Roku 1863 byl Sienkiewiczův otec donucen svůj statek prodat a odstěhovat se s celou rodinou do Varšavy. Zde Sienkiewicz vystudoval na univerzitě dějiny, které mu poskytly nejvíc námětů pro jeho rozsáhlé dílo, prodchnuté autorovým hlubokým pochopením pro neustálé, často krvavé úsilí vlastního národa o znovunabytí svobody a sociální spravedlnosti. Doba jeho studií byla v Polsku obdobím nástupu kritické generace pozitivistů, kteří tehdy formovali svůj program. Sienkiewicz, který již od mládí velmi četl, se úspěšně včlenil do pozitivistické publicistiky a začal psát divadelní recenze i literárně historické studie. Brzy se objevily i jeho první beletristické pokusy , které brzy svým významem získaly převahu nad jeho novinářskou tvorbou Obzory si Sienkiewicz rozšiřoval také zahraničními cestami. Již roku 1876 navštívil Německo, roku 1877 Belgii, Francii a Anglii a v témže roce se vydal na dlouhou cestu do Spojených států, kde žil romantickým životem jako jeden z členů fourierovské komunity mladých lidí uprostřed přírody jižní Kalifornie. Dále navštívil Itálii, Řecko, Turecko a Španělsko a roku 1891 odjel na lovecké safari do v...
Více od autora
Stanislav Kostka Neumann
Stanislav Kostka Neumann, křtěný Stanislav Jan Konstantin Václav Bohudar , byl český novinář a básník, literární i výtvarný kritik a překladatel z francouzštiny a ruštiny. V listopadu 1945 byl jmenován národním umělcem. Narodil se v Praze 5. června 1875. Byl synem Stanislava Neumanna, žižkovského advokáta a staročeského poslance Říšské rady a Českého zemského sněmu, jenž pocházel z patricijské rodiny německo-polské, ale hlásil se k české národnosti. Básníkova matka Karolina Neumannová, rozená Eichlerová , byla dcera prostého obuvníka. Advokát Neumann ztratil všechny své úspory v jakémsi nezdařeném podnikání, v roce 1880 zemřel a zanechal rodinu zchudlou. Jeho manželky a malého Stanislava se ujaly dvě zámožnější advokátovy sestry. V jejich olšanské vile č. 45 na Žižkově , kterou po smrti jedné z tet básník nakonec zdědil, prožil třicet let . V roce 1887 začal studovat na gymnasiu v Žitné ulici. Sám na to vzpomínal takto: „Škola od počátku až do konce byla mi mučírnou a já jí nebyl nikdy ke cti. Na obecné byl jsem z těch, kteří klečí na podiu a dostávají vařečkou do nastavené dlaně; na gymnasiu byly to karcery.“ V roce 1892 propadl z řečtiny a latiny. Protože si nechtěl reparátem kazit prázdniny, přestoupil na obchodní akademii v Resslově ulici. Ani tu však nedokončil a už po roce ji opustil. Za pomoci otcových přátel ze staročeské strany pak dostal místo lokálkáře v deníku Hlas národa. Živý zájem o literaturu projevoval již na gymnáziu. V kvintě vydával spolu s několika přáteli studentský časopis Vlast, v sextě redigoval obdobný časopis Slavia. V těchto hektografovaných časopisech publikoval své první básně i povídky. Jeho sympatie patřily od studentských dob pokrokovému hnutí, aktivně se účastnil politického života mezi ra...
Více od autora
Guy de Maupassant
Guy de Maupassant byl francouzský spisovatel 2. poloviny 19. století, spolu s Émilem Zolou a Gustavem Flaubertem představitel literárního realismu a naturalismu. Jeho šest románů a několik povídkových sbírek si zaslouží pozornost díky síle realismu, fantaskním prvkům a pesimismu, ale také díky stylistickému umění. Skutečná literární dráha Maupassanta je přitom vymezena pouhým desetiletím – tvořil mezi lety 1880 a 1890. Uznání se dočkal již za svého života a i dnes je vnímán jako velikán francouzské literatury, jehož dílo se stále interpretuje a adaptuje. Narodil se roku 1850 na zámku Miromesnil v Seine-Inférieure do rodu de Maupassant, přičemž partikule „de“ byla rodu přiřknuta rozhodnutím z 9. července 1846. Gustave de Maupassant se ještě téhož roku oženil s Laure le Poittevin, která pocházela z dobře situované rodiny. Spolu se svým bratrem Alfrédem se přátelila s Gustavem Flaubertem, který měl později vliv na život a literární dráhu jejího syna. V roce 1856 se manželům narodil ještě druhý syn Hervé. Oba rodiče pak přežili své děti. V roce 1859 byl Gustave zaměstnán v bance Stolz v Paříži a Guy tak navštěvoval císařské gymnázium . Svobodomyslnost jeho matky a přelétavost otce vedla v jeho jedenácti letech k rozvodu rodičů. Laure si oba své syny ponechala a odcestovala s nimi do Normandie do městečka Étretat, jejíž atmosféru si Guy zamiloval. Vyrůstal v lásce k okolní krajině a sportu, ovládal také místní dialekt. Byl velice fixován na svou matku. Ve věku třinácti let byl na přání matky poslán na seminář do Yvetotu. Právě tady začal s prvními verši. Ze svého raného studia si s sebou odnesl pouze nenávist k náboženství; proto se následně nechal ze školy vyhodit a nastoupil na lyceum v Rouen, kde se ukázal jako výborný student věnující se poezii a divadlu. V té době navštěvoval pravidelně Louise Bouilheta a hlavně Gustava Flauberta, od kterého se mnohému naučil. V říjnu r...
Více od autora
Vlastimil Vondruška
Vlastimil Vondruška je český historik, etnograf, publicista a spisovatel, autor především historických detektivních příběhů. Publikoval také pod pseudonymem Jan Alenský. Jeho knihy patří dlouhodobě k nejvíce půjčovaným titulům v českých veřejných knihovnách. V 80. letech byl ředitelem historické části Národního muzea, později se přes 10 let jako podnikatel úspěšně zabýval výrobou kopií historického skla. Kromě literatury patří mezi jeho zájmy horolezectví, kterému se věnoval více než dvacet let. Vlastimil Vondruška se narodil roku 1955 na Kladně. Po absolvování kladenského gymnázia roku 1974 začal studovat historii a národopis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kterou ukončil roku 1979. Poté působil v Československé akademii věd v Ústavu pro etnografii a folkloristiku, kde roku 1983 ukončil svou vědeckou aspiranturu. V roce 1983 nastoupil do Národního muzea v Praze. V roce 1984 byl Vlastimil Vondruška jmenován ředitelem Historického muzea NM. Na této pozici působil až do konce roku 1989, kdy Občanské fórum muzea odvolalo z vedoucích pozic všechny členy KSČ. V letech 1988–1990 působil v redakční radě Časopisu Národního muzea. Po odchodu z Národního muzea v roce 1990 se věnoval podnikání. Společně s manželkou Alenou, která je teoretičkou uměleckého řemesla, autorkou řady výtvarných návrhů a sklářských realizací a rovněž publicistkou, založil roku 1997 v Doksech sklárnu Královská huť, jejíž produkce byla zaměřena jednak na výrobu kopií historického skla dle originálů z muzejních sbírek, jednak na barevné hutní sklo dle vlastních autorských návrhů. Huť sponzorovala mnohé kulturní akce a za tuto činnost obdržel roku 1999 ocenění od ministra kultury České republiky Pavla Dostála. Sklárnu v Doksech provozoval do roku 2009. Literatuře se věnuje s přestávkami od mládí. Dosud napsal více než padesát vědeckých studií a článků o dějinách hmotné kultury, mnoho knih vědeckých a populá...
Více od autora
Michal Viewegh
Michal Viewegh je český spisovatel a publicista. Je držitelem prestižní Ceny Jiřího Ortena z roku 1993 a je nejprodávanějším českým spisovatelem, s více než milionem výtisků. Matka Michala Viewegha je právnička, otec byl inženýr-chemik, později starosta Sázavy. V roce 1980 maturoval na gymnáziu v Benešově. Nedokončil studium ekonomie na VŠE, ale vystudoval češtinu a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde studium dokončil roku 1988. Již od začátku svého studia v roce 1983 publikoval povídky v Mladé frontě. Po dokončení vysoké školy se krátce věnoval vystudovanému oboru, učil na základní škole v Praze 5 – Zbraslavi, ale už v roce 1993 učitelské povolání opustil. Stal se na dva roky redaktorem v nakladatelství Český spisovatel, pak definitivně spisovatelem z povolání. Kromě románů je i autorem literárních parodií . V roce 1993 mu byla udělena prestižní Ceny Jiřího Ortena. Je prvním českým spisovatelem, který si vyzkoušel psaní románu spolu se čtenáři na Internetu v díle Blogový román Srdce domova, který je zároveň otevřenou školou tvůrčího psaní, vznikající mezi srpnem a prosincem roku 2009. Michal Viewegh však přiznává, že spisovatelství je osamělé povolání, při kterém tráví s počítačem i 10 hodin sám. Dne 10. prosince 2012 mu praskla aorta, ležel v IKEM, jeho stav byl stabilizován. Poté se rehabilitoval na klinice Malvazinky. Uvádí, že trpí melancholií a výpadky paměti. Tato událost mu pomohla si uvědomit relativitu některých problémů: „Dívám se do zahrady a najednou se vnitřně zklidním a připomenu si, že 90 % lidí s prasklou aortou nepřežije. Už nesleduju kritiku, bulvár ani politiku. Nenakupuju, nic nesháním." Michal Viewegh má dva bratry. Josef Viewegh je režisér a producent. Michal Viewegh byl dvakrát ženatý, nejdřív s Jaroslavou roz. Mackovou do roku 1996, později si v roce 2002 vzal Veronikou Vieweghovou, roz. Kodýtkovou. Má tři dcery, Michaelu , Sáru (*2...
Více od autora
Karolina Světlá
Karolina Světlá, vlastním jménem Johanna Nepomucena Rottová, provdaná Mužáková , byla česká spisovatelka, představitelka generace májovců. Je považována za zakladatelku českého vesnického románu. Karolina Světlá pocházela z jedné z větví zámožné rodiny Rottovy . Jejím otcem byl obchodník Eustach Rott , matka Anna, rozená Vogelová . O babičce Kateřině Vogelové napsala Karolina Světlá povídku Purkmistrovic Katynka.Jejím dědou byl Eustach Antonín Rott . Měla sestru Sofii a bratra Jindřicha . V mládí se jí dostalo vzdělání; kromě němčiny a češtiny ovládala také francouzštinu. Její dílo a život velmi ovlivnilo přátelství s Janem Nerudou a s Boženou Němcovou, ze zahraničních literátů její tvorbu ovlivnila francouzská spisovatelka George Sandová. Mimo to však její dílo ovlivnila i smrt její jediné dcery . Dne 7. ledna 1852 se vdala za svého učitele hry na klavír Petra Mužáka , který ji také uvedl do kruhů české společnosti, kde se sblížila s Boženou Němcovou. Literárně začala tvořit koncem 50. let, kdy překonávala krizi způsobenou smrtí svého jediného dítěte, tříměsíční dcery Boženky . Manželovo rodiště Světlá pod Ještědem bylo inspirací pro její pseudonym a život v Podještědí, kam jezdila na léto, pro její tvorbu. Od roku 1875 trpěla oční chorobou a musela svá díla diktovat. Její sekretářkou a společnicí byla její neteř Anežka Čermáková-Sluková. Karolina Světlá byla členkou několika emancipačních spolků. Roku 1871 založila tzv. Ženský výrobní spolek český, který pak i několik let řídila; cílem spolku byla pomoc dívkám z chudých rodin, vzděláním a prací. Spoluzaložila Americký klu...
Více od autora
Rudyard Kipling
Joseph Rudyard Kipling byl britský spisovatel, novinář a básník, první britský nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1907. Rudyard Kipling se narodil v indické Bombaji jako syn malíře pracujícího pro britskou koloniální správu, dětství prožil v Indii, kam se po absolvování internátní školy v Anglii roku 1881 opět vrátil, protože vojenská kariéra mu byla uzavřena pro silnou krátkozrakost a studium na univerzitě bylo příliš nákladné. Stal se pomocníkem šéfredaktora anglických novin v Láhaur, kde mu otiskli první verše a krátké povídky. Přestože pak v Indii strávil pouhých sedm let, načerpal tu náměty pro svou nejlepší tvorbu. V osmdesátých letech 19. století se definitivně prosadil jako básník a posléze i jako prozaik. Podnikl cesty do Číny, Japonska a Spojených států. Po sňatku s Američankou Caroline Balestierovou roku 1892 žil čtyři roky ve Vermontu v USA, kde napsal své slavné Knihy džunglí. V Londýně, kam se s manželkou roku 1896 přestěhoval, vydal své další romány, ale stále psal i poezii. Ve vlasti byl ceněn především jako básník opěvující mužnost a vlastenectví, jeho próza nebyla tak vyzdvihována. Čtenáře zaujal především cizokrajnou tematikou, popisem přírody a zvyků domorodců a pozoruhodným uměleckým jazykem. Přelom století pak znamenal vrchol jeho literárních úspěchů a roku 1907 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „… s ohledem na pozorovací talent, originální představivost jakož i mužnou sílu idejí a umění kresby“ . Třebaže Kipling psal až do počátku třicátých let, nedosáhl již předchozích úspěchů. Navíc těžce nesl smrt svého syna Johna na bojišti 1. světové války, jeho osud zachycuje film "Legenda o mém synovi". Po spisovatelově smrti na mozkovou mrtvici vyšla ještě jeho autobiografie Something of Myself . V roce 1922, ve svých pozdních padesáti letech, byl svědkem nejvyššího rozmachu britského impéria, v němž žila čtv...
Více od autora
Johann Wolfgang von Goethe
Johann Wolfgang Goethe, od roku 1782 von Goethe , byl německý básník, prozaik, dramatik a politik. Narodil se ve svobodném říšském městě Frankfurtu nad Mohanem jako syn velmi zámožné rodiny. Vystudoval práva v Lipsku a ve Štrasburku. Krátce působil jako koncipient na Říšském komorním soudu ve Wetzlaru. V roce 1775 se usadil ve Výmaru, hlavním městě malého, ale kulturně důležitého Sasko-výmarského vévodství. Zde působil jako právník, byl dvorním radou a ministrem státní správy. V mládí se seznámil s Johannem Gottfriedem Herderem, jejich přátelství a Herderova filosofie ovlivnily jeho tvorbu. V raném období své literární činnosti byl čelným představitelem hnutí Sturm und Drang. Hodně cestoval, při návštěvě Itálie, zvláště Říma a tehdy samostatné Sicílie , se seznámil s antikou, kterou pokládal za vrchol kultury. Také antické Řecko považoval za nedostižný vzor. Ve vyšším věku velmi často navštěvoval Čechy, resp. západočeská lázeňská místa, především Teplice a Karlovy Vary. Později si oblíbil Mariánské Lázně, kde se v roce 1821 seznámil se svou poslední láskou Ulrikou von Levetzow. Sbíral nerosty a minerály. V roce 1799 přišel do Výmaru také jeho přítel, básník a dramatik Friedrich Schiller, aby mu byl nablízku. Oba literáti se navzájem ovlivňovali a vytvářeli významná díla. Např. již rok 1797 je považován za jejich „rok balad“. Jak Goethe, tak Schiller se stali již během svého života slavnými básníky a dramatiky. Goethe zemřel ve Výmaru v roce 1832 ve věku 82 let a byl tam také pohřben. Jako význačná dějinná osobnost je uznáván jak v Německu, tak po celém světě. Johannův otec Johann Caspar Goethe studoval práva také v Lipsku a pracoval u Říšského komorního soudu ve Wetzlaru. Podnikl cesty do Paříže a Říma. Dále své povolání již nevykonával. Rodina žila z výnosů majetku ve Frankfurtu nad Mohanem, v prostorném domě v ulici Großer Hirschgraben (Velký Jelení přík...
Více od autora
Robert Merle
Robert Merle byl francouzský romanopisec, dramatik, literární historik, překladatel a profesor anglické a americké literatury. Proslul například utopickým sci-fi románem Malevil či třináctidílnou historickou ságou, která v češtině vycházela pod názvem Dědictví otců. Některé jeho romány byly také úspěšně zfilmovány. Narodil se v alžírském městě Tébessa jako syn francouzského důstojníka. V roce 1918 se rodina přestěhovala do Francie. Vystudoval filosofii a anglistiku, učil a překládal. Během druhé světové války se zúčastnil bojů o Dunkerque v roce 1940, kdy padl do zajetí. Z této zkušenosti čerpal ve své prvotině Víkend na Zuydcoote. Za tento román získal v roce 1949 prestižní Goncourtovu cenu. V roce 1964 knihu zfilmoval Henri Verneuil. Ve svých dílech neskrýval levicové a především humanistické založení. Psal romány válečné, politické, sociálně zaměřené, satiricko-realistické, také utopie a sci-fi s filosofickým podtextem, snad nejúspěšnější byly ovšem jeho romány historické. Ve svých dílech se Merle zabýval otázkou rasismu, zla, fanatismu, společenského útlaku, válek a hledáním jejich kořenů v lidské psychice a společnosti. Své romány situoval do druhé světové války , smyšlené současnosti či do Pacifiku 19. století . Merle se ale nevyhýbal ani 16. a 17. století – jak dokládá třináctidílná kronika Dědictví otců, jejíž první díl vyšel v roce 1977, a poslední v roce 2003. Za poslední díl série dostal cenu Jeana Giona. Robert Merle je i autorem biografie kubánského revolucionáře a bývalého prezidenta Fidela Castra . V padesátých a šedesátých letech napsal také několik divadelních her, vydaných česky ve svazku Dramata : Flamineo, Sisyfos a smrt, Nový Sisyfos, Vláda žen, Spravedlnost v Miramaru. Merle byl ...
Více od autora
Johannes Mario Simmel
Johannes Mario Simmel byl rakouský spisovatel společenských románů. Simmelovi rodiče pocházeli z Hamburku. Jeho otec Walter Simmel byl chemik, jeho matka Lisa rozená Schneiderová byla lektorka. Otec uprchl kvůli židovskému původu do Londýna, jeho příbuzní byli zavražděni v koncentračních táborech. Simmel strávil dětství v Rakousku a v Anglii, maturitu složil z chemického inženýrství. Po druhé světové válce pracoval nejdříve jako novinář, překladatel a tlumočník americké vojenské správy v Rakousku. Při práci v deníku „Welt am Abend“ psal jako kulturní redaktor filmové kritiky a fejetony. Roku 1947 publikoval svoji první sbírku novel pod názvem Setkání v mlze . Poté se uplatnil jako redaktor novin ve Vídni a Mnichově. Mezi lety 1950 a 1962 napsal sám nebo s různými autory celkem 22 filmových scénářů. Po jeho prvním velkém úspěchu Nemusí být vždycky kaviár se začal věnovat především psaní populárních románů, pokaždé s aktuálním společensko-politickým tématem jako je násilí, obchod s drogami nebo manipulace s geny. Od 50. let žil ve Starnbergu v Bavorsku, později ve Švýcarsku. Postupem času se stal značně populárním, jeho romány byly přeloženy do 25 jazyků, přes 10 jich bylo zfilmováno . Simmelovy práce byly označovány kritikou dlouhou dobu jako „obyčejná literatura“. Teprve s románem A s klauny přišly slzy našel celkové uznání. Simmel měl kladný vztah k české kultuře, díky své chůvě také mluvil částečně česky. Krátké povídky, eseje, úvahy, zprávy.
Více od autora
Vojtěch Zamarovský
Vojtěch Zamarovský, vlastním jménem Vojtech – 26. července 2006 Praha), byl slovenský historik, spisovatel a překladatel, jeden ze zakladatelů žánru literatury faktu v Československu. Ve svém díle se věnoval nejstarším obdobím lidské historie a popularizaci starověkých civilizací a mýtů. Vzdělání získal Vojtěch Zamarovský na gymnáziu v Trenčíně a po maturitě v roce 1938 odešel studovat do Prahy na Vysokou školu obchodní. O rok později přešel na právnickou fakultu do Bratislavy, kde promoval v roce 1943, dálkově však nadále studoval Vysokou školu obchodní. Po vypuknutí Slovenského národního povstání v roce 1944 vstoupil do pohotovostních oddílů Hlinkovy gardy a za Slovenského státu údajně působil i v akademickém klubu tehdejší vládní Hlinkovy slovenské lidové strany. Po dokončení studia pracoval ve Slovenské národní bance, od roku 1946 na Úřadu předsedy vlády v Praze, v roce 1947 vstoupil do KSČ a od roku 1951 pracoval ve Státním plánovacím úřadu. V roce 1953 byl z politických důvodů nucen odstoupit a nastoupil jako administrativní pracovník v pražském Státním nakladatelství krásné literatury, kde začal postupně překládat odborné texty a beletrii. Po roce 1956 se již věnoval pouze překladatelství a později také psal a publikoval vlastní díla. Více než 20 let byl spolupracovníkem československé Státní bezpečnosti, se kterou spolupracoval od roku 1962 pod krycím jménem Belo, v roce 1977 se stal agentem rozvědky s krycím jménem Závoj a také podepsal Antichartu. Za svou spolupráci s StB dostával odměny ve výši 3 017,50 Kčs. Zamarovský plnil úkoly hlavně v zahraničí, kde byl využíván po linii politické rozvědky na problematiku jihovýchodního křídla NATO, dále na vyhledávací a tipovací činnost a v některých otázkách jako konzultant po linii aktivních a vlivových opatření. Na sklonku života trpěl Parkinsonovou nemocí a poslední dva měsíce života byl v kómatu. Zemřel 26. července 200...
Více od autora
John Grisham
John Ray Grisham je americký spisovatel. Narodil se v Jonesboru v USA v baptistické rodině jako druhý ze čtyř sourozenců. Po střední škole v Southavenu se dostal na Státní mississippskou univerzitu, kde vystudoval účetnictví, rovněž zde v roce 1981 absolvoval na právnické fakultě. Poté působil jako obhájce ve věcech trestních. Nějakou dobu se věnoval také politice, kdy byl v letech 1983–1990 zvolen za demokraty členem mississippské Sněmovny reprezentantů. Právě z těchto dvou oblastí získal mnoho námětů ke svým pozdějším dílům. Dnes žije se svou ženou Renne a dvěma dětmi ve Virginii. Zkušenosti začal sbírat již v době svých studií na univerzitě, kde přispíval do místních novin. V České republice dílo Johna Grishama vydává nakladatelství Euromedia pod značkou Kalibr . Druhým románem „Firma“ zaznamenal u čtenářů obrovský úspěch. Ihned po vydání se vyšplhala na první místo amerických bestsellerů. Tam ji po dvou letech vystřídal další román „Klient“ . Ještě před ním vydal další, snad nejpopulárnější, román „Případ Pelikán“ , jehož se jen v USA prodalo na jedenáct milionů kusů. Od té doby vydává téměř jednu knihu ročně, z nichž se většina později stala bestsellery. Mnoho jeho románů bylo rovněž zfilmováno. Nejznámější je nejspíše „Případ Pelikán“ s Julií Robertsovou a Denzelem Washingtonem v režii Alana J. Pakuli. Další filmy jsou:
Více od autora
Eduard Bass
Eduard Bass, vlastním jménem Eduard Schmidt , byl český spisovatel, novinář, zpěvák, fejetonista, herec, recitátor, konferenciér a textař. Proslul zejména knihami Klapzubova jedenáctka a Cirkus Humberto. Vystudoval v Praze staroměstskou reálku, vyučil se v obchodě svého otce kartáčnictví a studoval ve Švýcarsku a Německu. Od roku 1910 vystupoval jako recitátor a zpěvák v Schöblově kabaretu U Bílé labutě. Jednalo se o spolutvůrce literárního kabaretu Červená sedma. Spolupracoval se satirickými časopisy a spolu s několika karikaturisty vydával Letáky. Působil jako fejetonista, reportér, soudničkář a divadelní kritik. Vydával kabaretní texty v edici Syrinx a satirický časopis Šibeničky. Později byl ředitelem v pražských kabaretech Červená sedma a Rokoko. V letech 1920–1942 působil jako redaktor Lidových novin. V době od května 1933 do 31. prosince 1938 byl jejich šéfredaktorem.
Více od autora
Jan Vrba
Narodil se v učitelské rodině a měl čtyři mladší sourozence. Studium gymnásia v Domažlicích nedokončil, roli v tomto rozhodnutí měla smrt matky a nový otcův sňatek. Rozhodl se stát lesníkem. Nejdříve byl lesním adjunktem v Zruči nad Sázavou, pak dva roky strávil v lesnické škole v Jemnici na Moravě a v letech 1910-1914 studoval na Vysoké škole zemědělské ve Vídni. Ve Vídeňském deníku začal poprvé uveřejňovat své žurnalistické práce, první básně mu otiskl v roce 1909 regionální týdeník Obrana Podyjí v Dačicích. Několik prací mu otiskly Šaldovy noviny. Na studia si přivydělával v letech 1911-1912 jako asistent kurzů pro hajné v Berouně. Po začátku války pracoval na lesním úřadě ve Zruči nad Sázavou a v tomto období mu Právo lidu otisklo několik fejetonů z přírody. V roce 1915 narukoval, ale vojenské služby byl zproštěn. Odešel ze Zruče, aby v Jemnici v letech 1916-1919 učil na tamní lesnické škole a aby se zde oženil se svou studentskou láskou. V roce 1919 se vrátil do rodného kraje, ze školství odešel. Několik povídek mu uveřejnil Zvon, vydal knižně své verše. V letech 1920-1923 byl redaktorem plzeňského časopisu Prameny a také sokolského časopisu v Plzni Na stráži . Mimo to byl redaktorem měsíčníku Pramen. Literatuře se věnoval po zbytek svého života, který prožil v Domažlicích. Zda také ve věku 71 let zemřel. Pochovali jej v rodném Klenčí.
Více od autora
Ludmila Vaňková
Ludmila Vaňková, vlastním jménem Paukertová je česká prozaička a autorka románů zejména s historickou tematikou. Narodila se jako druhá dcera do pražské rodiny vrchního ředitele Národní banky JUDr. Václava Vaňka. Ten byl však roku 1942 popraven gestapem. Zatímco její sestra Blanka Vaňková absolvovala operní zpěv na Pražské konzervatoři, ona sama vystudovala sociologii a psychologii na Universitě Karlově. Roku 1948 byla z FF UK z politických důvodů vyloučena , a doktorát dokončila až po více než dvaceti letech . Měla vřelý vztah k divadlu. Po absolvování reformního reálného dívčího gymnázia roku 1945 studovala Pražskou konzervatoř, kterou však nedokončila. Později se neúspěšně hlásila na DAMU, nadále však působila v ochotnickém divadle. Její literární prvotinou se stala divadelní hra Princezna a šašek, kterou publikovala roku 1954 v časopise Divadlo. Nejprve pracovala jako sekretářka v různých nakladatelstvích; Evropský literární klub, Československý spisovatel, a později v redakci časopisů Nový život a Divadlo. V letech 1964–1972 byla redaktorkou nakladatelství Albatros. Roku 1968 vstoupila do KSČ, ale následujícího roku ze strany vystoupila. V letech 1973 až 1977 tak pracovala jako výhybkářka v železniční stanici Karlštejn. V letech 1968–1969 publikovala v časopise Tvář úryvky z díla Skrytý život Salvatora Dalího, které začala překládat na žádost někdejších avantgardních výtvarníků ze skupiny Devětsil . V redakci Československého spisovatele se seznámila se svým budoucím manželem, výtvarníkem Josefem Paukertem . Po roce 1990 byla členkou městského zastupitelstva v Řevnicích. Píše zejména dobrodružné historické romány, často lyricky laděné. Historie sice zaznamenává lidské osudy a jejich hrdinské s...
Více od autora
Hans Christian Andersen
Hans Christian Andersen byl dánský spisovatel, proslul především jako jeden z největších světových pohádkářů. Mnohé z jeho 156 pohádek se staly již klasikou . Psal ovšem i verše a romány, z nichž je dosud čtena autobiografie Pohádka mého života. Kromě světoznámých pohádek napsal také několik úspěšných románů, několik poměrně málo úspěšných básnických sbírek a divadelních her. Narodil se v Odense na ostrově Fyn v Dánsku 2. dubna 1805. Byl synem chorého 22letého ševce Hanse Andersena a jeho o 7 let starší ženy Anny Marie, analfabetky. Pocházel z velmi chudých poměrů. Celá rodina žila a spala v jedné malé místnosti. Jeho matka byla pradlena, ke sklonku života propadla alkoholu. Jeho matce se v roce 1799 narodila nemanželská dcera a matka tuto dceru odložila. Tato nevlastní Hansova sestra se stala prostitutkou. Hansův dědeček z otcovy strany pomatenec a známá odenseská figurka. Kmotr byl vrátný v městském chudobinci. Byl přecitlivělý, ctižádostivý a marnivý. Jeho původ pro něj znamenal neustálé traumatizující ohrožení – ten zároveň vysvětluje jeho až výstřední potřebu společenského a uměleckého uznání, přecitlivělost na kritiku i nezdolnou vytrvalost v cestě za úspěchem. Již brzo prokazoval představivost, která byla podporována shovívavostí jeho rodičů a pověrčivostí jeho matky. Roku 1816 zemřel jeho otec a on byl nucen přestat chodit do školy a začít pracovat v místní továrně. Postavil si malé loutkové divadlo a vyrobil pro své loutky oblečky. Přečetl všechny možné knihy, které si mohl vypůjčit, mezi nimi také díla Ludviga Holberga a Williama Shakespeara. Andersen celé své dětství vášnivě miloval literaturu. Byl známý tím, že znal nazpaměť celé Shakespearovy hry a přednášel je, přičemž používal své dřevěné panenky jako postavy. Poměrně brzy, 6. září 1819, utekl do Kod...
Více od autora
Vladimír Neff
Vladimír Neff byl český spisovatel, překladatel a scenárista, otec spisovatele Ondřeje Neffa. Narodil se v Praze, kde také absolvoval obecnou školu. Pocházel z bohaté podnikatelské rodiny, otec Vladimír Neff byl významným obchodníkem s kuchyňským zbožím a majitelem velké prodejny v Praze na Příkopech a chtěl mít syna obchodníka. Mezi lety 1921 a 1925 navštěvoval reálné gymnázium v Truhlářské ulici, obchodní akademii v Resslově ulici a poté až do roku 1928 francouzskou obchodní akademii v Ženevě. Po studiu pracoval ve skladu porcelánu ve Vídni a v roce 1929 jako dobrovolník v obchodním domě v Brémách. Rok poté nastoupil do podniku svého otce. Od roku 1935 pracoval jako cizojazyčný lektor v pražském nakladatelství Melantrich, ale už od roku 1939 se živil jako spisovatel z povolání. V roce 1950 byl krátkodobě zaměstnán na Barrandově jako scenárista. V letech 1946–1953 bydlel na Slapech, později jen v Praze. Roku 1977 podepsal Antichartu. Jeho první literární počiny se datují už do druhé poloviny 30. let, především jsou to detektivní parodie a částečně politická satira. Za okupace jej pak zaměstnávala především práce na popularizačně vědeckém slovníku dějin filosofie Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias, jenž pak vyšel těsně před komunistickým převratem roku 1948. První výrazný úspěch u veřejnosti zaznamenal psychologickým románem Třináctá komnata z roku 1944 a následně novelou Marie a zahradník. Jeho vrcholnými díly pak jsou historické romány, především pentalogie Sňatky z rozumu, Císařské fialky, Zlá krev, Veselá vdova, Královský vozataj a trilogie Královny nemají nohy, Prsten Borgiů a Krásná čarodějka. Také překládal, a to z francouzštiny, němčiny a ruštiny. Psal rovněž filmové scénáře ....
Více od autora
Oscar Wilde
Oscar Fingal O’Flahertie Wills Wilde byl v Anglii působící dramatik, prozaik, básník a esejista irského původu. Jeho otec William byl přední irský oční a ušní chirurg, který byl roku 1864 za své služby povýšen do šlechtického stavu. Matka Jane byla úspěšnou básnířkou a irskou nacionalistkou, píšící pod jménem „Speranza“. Oscar Wilde se narodil jako druhé z jejich tří dětí, mezi starším bratrem Williamem a sestrou Isolou, která však zemřela v devíti letech na meningitidu. Dům Wildových byl lékařským a kulturním střediskem v Dublinu který navštěvovalo mnoho známých osobností. Oscar se až do deseti let učil doma, v letech 1864 až 1871 byl v královské škole Portoro v Ennisklenn. Potom studoval s výborným prospěchem klasickou filologii Na Trinity College v Dublinu, kde se věnoval především starořecké literatuře. V roce 1874 přešel na Magdalen College v Oxfordu a tam upoutal pozornost nejen svým vynikajícím intelektem a řečnickými schopnostmi, ale také extravagantním vystupováním a oblékáním. Zásadní vliv na jeho životní postoj i pozdější tvorbu měla filozofie jeho profesora Waltera Patera, propagátora tzv. čisté krásy v umění a stoupence hnutí estetismu. Začal psát verše ovlivněné anglickými prerafaelity a seznámil se s dekadentními názory, které na něho měly velký vliv. Studia úspěšně dokončil v roce 1878 a po krátkém pobytu v Dublinu se usadil v Londýně. Žil svobodně bez ohledu na konvence a pokryteckou morálku vyšších vrstev viktoriánské Anglie, vědomě šokoval prudérní společnost. Pro svůj šarm, duchaplnost a vypravěčské umění byl vyhledávaným a oblíbeným společníkem. Wilde byl představitelem mladých umělců, kteří otevřeně vystupovali proti nevkusu a kladli důraz na estetické hodnoty v umění i životě. Publikoval své verše v různých časopisech a v roce 1881 mu vyšla první sbírka s názvem Básně , která byla kritikou příznivě přijata. V roce 1881 podnikl jako propagátor es...
Více od autora
Daphne Du Maurier
Daphne du Maurier IPA byla anglická spisovatelka, autorka romantických napínavých románů a povídek, ve kterých často využívala detektivní zápletky a prvky gotického románu, hororu i fantastiky. Daphne du Maurier pocházela z umělecké rodiny , vzdělání získala v Paříži a jako finančně nezávislá se věnovala cestování, plachtění a psaní veršů a povídek. Roku 1926 se po rodinné dovolené v Cornwallu rozhodla, že se zde usadí. Cornwall se pak stal místem, kam situovala děj většiny svých příběhů. Svůj první román, The Loving Spirit , vydala roku 1931 a získala díky němu pozornost svého budoucího manžela, generála Fredericka Browninga. Provdala se za něho roku 1932 a měla s ním dvě dcery a syna Christiana. Manželství však bylo prý občas velmi chladné, což mnozí životopisci přičítají autorčiným údajným sklonům k homosexualitě. Slávu jedné z nejznámějších spisovatelek 20. století jí pak přinesl pirátský román Jamaica Inn a především pak psychologický román s detektivními prvky Rebecca . Oba romány zfilmoval Alfred Hitchcock. Du Maurier je autorkou patnácti románů, tří divadelních her a několika sbírek povídek, z nichž nejznámější je hororový příběh The Birds z roku 1952 rovněž zfilmovaný Alfredem Hitchcockem. Za své dílo získala celou řadu ocenění, roku 1952 se stala členkou Královské literární společnosti a roku 1969 jí byl udělen Řád britského impéria . Žila v ústraní v Cornwallu ve svém domě zvaném Kilmarth ležícím poblíž městečka Par, kam se přestěhovala po manželově smrti. Zde také roku 1989 zemřela a byl zde rozptýlen její popel....
Více od autora
James Hadley Chase
James Hadley Chase, rodným jménem René Lodge Brabazon Raymond, byl anglický spisovatel. Psal především detektivní romány a thrillery. Používal několik dalších pseudonymů: James L. Docherty, Raymond Marshall, R. Raymond a Ambrose Grant. Jeho zápletky se vyznačují množstvím vražd, násilných scén a špionážních intrik. Často se odehrávají v USA, přestože Chase v této zemi byl pouze dvakrát - k popisu reálií využíval encyklopedie, mapy a slovníky. K nejslavnějším patří hned jeho první kniha z roku 1939 Žádné orchideje pro slečnu Blandishovou, která byla dvakrát zfilmována - prvně roku 1948 režisérem St. John Legh Clowesem, podruhé roku 1971 Robertem Aldrichem pod názvem The Grissom Gang. Napsal více než 90 knih a stal se klasikem detektivního a krimi žánru.
Více od autora
Milan Kundera
Milan Kundera je česko-francouzský spisovatel. Od roku 1975 žije ve Francii, v roce 1979 byl zbaven československého státního občanství, roku 1981 získal občanství francouzské, v roce 2019 mu bylo vráceno občanství české. Své texty psal nejdříve česky, nyní francouzsky. Do literatury vstoupil jako básník a dramatik, nakonec se ale celosvětově proslavil zejména jako prozaik a esejista. Jeho texty patří mezi nejčastěji překládaná česká díla na světě. Po špatných zkušenostech s neautorizovanými překlady svá díla k překladům do češtiny dlouho nesvěřoval, v současnosti je jeho dvorní překladatelkou Anna Kareninová. Milan Kundera se narodil v Brně, kde žil s rodiči v Purkyňově ulici. Jeho otec, Ludvík Kundera, byl klavírista a rektor JAMU . Jeho bratrancem byl básník Ludvík Kundera. V mládí se Milan Kundera učil hrát na klavír, později studoval také hudební kompozici u Pavla Haase a Václava Kaprála. Jeho první ženou byla Olga Haasová, dcera Pavla Haase, zpěvačka. Zájem o hudbu se prolíná i jeho pozdějším literárním dílem. Studoval na gymnáziu v Brně, kde roku 1948 maturoval. Ve stejném roce začal studovat na Filozofické fakultě UK literární vědu a estetiku, po dvou semestrech však přestoupil na FAMU, kde zprvu studoval filmovou režii a poté scenáristiku u Miloše Václava Kratochvíla. Absolvoval v roce 1953. Po skončení studia začal na FAMU vyučovat světovou literaturu, nejprve jako asistent, od roku 1958 jako odborný asistent a od roku 1964 již jako docent. Byl příslušníkem generace, která vstoupila do literárního života brzy po uchopení moci komunisty a od poloviny 50. do počátku 60. let patřil k prominentům oficiální literatury jako mimořádně populární a oficiální kritikou vynášený básník i dramatik. V roce 1948 vstoupil do Komunistické strany Československa , po dvou letech však byl vyloučen, spolu s příte...
Více od autora
John Galsworthy
John Galsworthy byl anglický prozaik a dramatik, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1932. Jeho nejznámějším dílem je románová trilogie Sága rodu Forsytů. Galsworthy pocházel ze zámožné středostavovské rodiny. Otec byl advokát, ředitel několika společností, matka byla dcerou továrníka. Absolvoval střední školu v Harrow a potom studoval námořní právo v Oxfordu. Byl výborný sportovec, rád hrál kriket a fotbal. Roku 1889 získal doktorát práv, advokátní praxi však neprovozoval a místo toho s podporovou otcových peněz několik let cestoval po celém světě. Navštívil Rusko, Kanadu, Austrálii, Nový Zéland i Jižní Afriku. Roku 1893 se na své cestě po jižních mořích seznámil s Josephem Conradem, tehdy ještě námořním důstojníkem, a oba budoucí spisovatelé se stali důvěrnými přáteli. Toto setkání Galsworthyho definitivně přesvědčilo, aby se vzdal právnické kariéry a zcela se věnoval literatuře. Do jeho citového vývoje prudce zasáhla láska k manželce vlastního bratrance Adě Pearsonové, která ho přivedla do konfliktu nejen s příbuzenstvem, ale i s celou pokryteckou tzv. vysokou společností. Práci advokáta se Galsworthy nevěnoval ani po otcově smrti v roce 1904, neboť rodinný majetek, který celý zdědil, mu umožnil vést finančně nezávislý život. Protože po letech útrap dosáhla Ada rozvodu, mohl se s ní Galsworthy roku 1905 oženit, a toto manželství vydrželo po celý jeho další život. V letech 1903–1923 spolu často pobývali na statku Wingstone ve vesnici Manaton v oblasti Dartmooru. Galsworthy se postupem let stal úspěšným a váženým spisovatelem. Za první světové války se přihlásil do armády, ale byl odmítnut pro krátkozrakost. Pracoval jako dobrovolník–sanitář u Červeného kříže ve Francii a Belgii. V roce 1917 odmítl povýšení do šlechtického stavu. Od roku 1918 žil v Londýně, kde vlastnil vilu Grove Lodge ve čtvrti Hampstead. V roce 1921 se stal zakládajícím členem mezinárodní organizace spisovatelů PEN...
Více od autora
Robert Louis Stevenson
Robert Louis Stevenson byl skotský romanopisec, básník, spisovatel cestopisů a amatérský hudební skladatel, vedoucí představitel novoromantismu v anglické literatuře. Narodil se v roce 1850 v hlavním městě Skotska Edinburghu jako Robert Lewis Balfour Stevenson. Přibližně ve věku osmnácti let si změnil druhé jméno z „Lewis“ na „Louis“. Jeho otec Thomas Stevenson, dědeček Robert Stevenson i pradědeček byli významní stavitelé a provozovatelé majáků. Po nich zřejmě zdědil náklonnost k dobrodružství, volání moře a cestování. Jeho dědeček z matčiny strany Lewis Balfour byl profesorem etiky a pastorem. Právě v jeho domě strávil významnou část dětství. Stevenson o něm říkal, že po něm zdědil zálibu v pronášení veřejných proslovů a zároveň odpor k jejich poslouchání. Pravděpodobně po své matce Margaret Balfourové měl slabé plíce , následkem čehož trávil celé zimy v posteli, přičemž mu jeho ošetřovatelka dlouhé hodiny předčítala z Bible a životopisů starých skotských Covenanterů . Přes léto ho posílali, aby si hrál venku, kde se projevoval jako živé bezstarostné dítě. V jedenácti letech se jeho zdraví zlepšilo natolik, že ho rodiče zapsali na Edinburskou akademii, aby mohl později nastoupit na Edinburskou univerzitu a následovat tak svého otce, stavitele majáků. V této době hodně četl. Zvláště Shakespeara, Waltera Scotta, Johna Bunyana a Arabské příběhy tisíce a jedné noci. Na Edinburskou univerzitu nastoupil v sedmnácti letech, ale brzy zjistil, že nemá ani technické myšlení, ani fyzické schopnosti, aby uspěl jako inženýr. Během cesty, na kterou ho jeho otec vzal v naději, že v něm vzbudí zájem o konstrukci majáků, zjistil, že má plnou hlavu spíše podivuhodných romancí opěvujících pobřeží a ostrovy, které navštívili. Jeho přísný otec nakonec přijal jeho rozhodnutí věnovat se litera...
Více od autora
Ondřej Sekora
Ondřej Sekora byl výrazný český spisovatel, novinář, kreslíř, grafik, ilustrátor, karikaturista a entomolog, od roku 1964 nositel titulu zasloužilý umělec. Spolupracoval s rozhlasem, televizí, filmem i divadlem. Psal a ilustroval hlavně knihy pro děti. Vytvořil do značné míry autobiografickou figurku Ferdy Mravence , stejně známý je i Brouk Pytlík . Sekorovy příběhy spojují zábavnost s poučností a mravním ponaučením. Jeho ilustrace byly blízké stylu animovaného filmu. Sekora byl zakladatelem prvních českých ragbyových klubů, sportovní trenér, rozhodčí, popularizátor sportu a přírody. Narodil se v Králově Poli u Brna . Otec Ondřej Sekora, odborný učitel, zemřel, když budoucímu spisovateli bylo sedm let. Ondřej byl třetí ze šesti sourozenců. Studoval na obecné škole v Králově Poli a na gymnáziích nejprve v Brně, po přestěhování roku 1913 ve Vyškově. Sbíral motýly a brouky, sportoval, hodně četl a rád kreslil. Koncem 1. světové války byl odveden jako jednoroční dobrovolník do armády do Vídně. Maturoval proto až po válce . Studoval práva v Brně, studia po nepovedené státnici zanechal. V roce 1923 se oženil s Markétou Kalabusovou, manželství po roce skončilo rozvodem. V roce 1930 se oženil podruhé s Ludmilou Roubíčkovou a měli syna Ondřeje . Ten vystudoval žurnalistiku a stal se novinářem, překladatelem a dlouholetým redaktorem časopisu Umění a řemesla. Za gymnaziálních let ho výtvarně vedl Vladimír Šindler. V letech 1929–1931 vystudoval jako hospitant všeobecnou školu pro kreslení a malbu u profesora Arnošta Hofbauera na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Hofbauer mu byl vzorem pro karikaturu. Výtvarnými vzory mu byli Mikoláš Aleš, Wilhelm Busch, Pieter Brueghel a Henri Rousseau. Od roku 1921 pracoval jako sportovní referent a kreslíř v brněnských Lidových noviná...
Více od autora
František Halas
Byl básníkem, prozaikem, překladatelem, a politicky a kulturně činným člověkem. Narodil se 3. října 1901 v Brně v rodině textilního dělníka. Rodina jeho otce pocházela z Kunštátu na Českomoravské vrchovině. Když mu bylo osm let, zemřela mu matka, rodina se přestěhovala do Svitávky u Blanska a otec se znovu oženil. V roce 1914 se rodina opět přestěhovala do Brna. Učil se knihkupcem a v době otcova zajetí na ruské frontě v době první světové války pracoval jako příručí a v letech 1922-24 jako úředník v pojišťovně. Již v mládí ho otec přivedl mezi komunistickou mládež a v roce 1921 se stal členem KSČ. Psal do novin první články a verše. Začal psát do Rovnosti, řídil tam rubriku mládeže. V té době se seznámil s Bedřichem Václavkem, pomáhal zakládat Devětsil v Brně a vydával revue Pásmo. V roce 1925 odjel na půl roku do Paříže, po návratu se přestěhoval do Prahy a našel zaměstnání jako redaktor nakladatelství Orbis. V roce 1931 podnikl novou cestu, tentokrát do Itálie a jižní Francie, v roce 1936 se zúčastnil zájezdu do Španělska. Po návratu napsal řadu básní inspirovaných cestou. Ty vyšly posmrtně v brožuře Španělský podzim Františka Halase: fakta a dokumenty . Roku 1936 se také oženil a z manželství se narodili dva synové. Za války se účastnil odboje a pracoval v Národním revolučním výboru spisovatelů. Po válce byl přednostou odboru ministerstva informací, poslancem Národního shromáždění a předsedou Syndikátu českých spisovatelů. Zemřel 27. října 1949 v Praze na selhání srdce, pohřben je v Kunštátu. Jeho dílo není příliš obsáhlé , ale je považováno za vrchol české poezie meziválečných let a bylo vzorem pro mnoho mladých básníků. Verše nejsou libozvučné, často jsou násilně přerušené, autor vytvářel vlastní slova, neologismy nebo neobvyklou větnou skladbu. Zdůrazňoval smrt a používal archaismy. Jeho dílo je ovlivněno existencionalismem....
Více od autora
Arthur Hailey
Arthur Hailey byl britsko-kanadsko-americko-bahamský spisovatel. Narodil se v anglickém Lutonu. Ve čtrnácti letech musel odejít ze školy, protože jeho rodiče si nemohli dovolit platit další vzdělávání. Na začátku 2. světové války se přihlásil do britské RAF, kde sloužil až do roku 1947, kdy se přestěhoval do Kanady. V Kanadě, kde později získal občanství, pracoval v různých zaměstnáních, vedle kterých také psal. V roce 1956 se stal profesionálním spisovatelem, k čemuž ho povzbudil úspěch televizní hry Let do nebezpečí pro televizi CBC. Po úspěchu dalšího románu Hotel roku 1965 se přestěhoval do Kalifornie; konečně v roce 1969 se přestěhoval na Bahamy, neboť na amerických a kanadských daních z příjmu platil 90 % svého zisku. Na Bahamách se usídlil v rezidenčním letovisku Lyford Cay na ostrově New Providence. Bydlel tam se svou ženou Sheilou, s níž se oženil 28. července 1951, která pracovala jako redaktorka a publikovala vlastní literární práce a později pracovala v televizi. V roce 1978 o svém manželství napsala knihu Vzala jsem si bestsellera . Měli tři děti, Jane, Stevena a Dianu. V posledních letech svého života trpěl zdravotními problémy, podstoupil dvě operace srdce; měsíc před smrtí ho postihla mrtvice, další mrtvice byla i příčinou jeho smrti. Jedná se o zakladatele žánru tzv. profesního románu. Každá z jeho knih do nejmenších podrobností popisuje profesní prostředí, ve kterém se děj odehrává. Tyto podrobnosti vychází z dokonalých znalostí, které Hailey získával důkladným studiem tématu. Toto studium mu typicky zabralo asi jeden rok, po kterém následovalo šest měsíců úprav získaných poznámek a poté konečně vlastní psaní knihy, které trvalo obvykle asi 18 měsíců. Tak důkladný výzkum poskytoval jeho kn...
Více od autora
Ota Pavel
Ota Pavel, vlastním jménem Otto Popper , byl český prozaik, novinář a sportovní reportér. Je autorem sportovních a autobiografických próz s tématy z vlastního dětství. Narodil se v Praze jako třetí, nejmladší syn židovského obchodního cestujícího Lea Poppera. Až do svých šesti let bydlel s rodiči a bratry v Praze 7 v ulici Farského v domě Husova sboru. Odtud se přestěhovali v roce 1939 do Buštěhradu k rodičům otce a do stejného domu se po válce rodina vrátila. Velice se zajímal o sport. Za druhé světové války, po transportu jeho otce a obou starších bratrů Jiřího a Huga do koncentračního tábora, žil sám s matkou, která nebyla židovského původu, v Buštěhradě na Kladensku. Mladý Ota krátce pracoval i jako horník v dole Prago v Dubí u Kladna. Po skončení války se vrátili živí jeho bratři i otec. Absolvoval obchodní a jazykovou školu, ale maturitu složil až v roce 1960 na Střední škole pro pracující. Po válce hrál hokej za Spartu, byl kapitánem dorosteneckého mužstva , ale především se věnoval činnosti redaktora. V letech 1949–1956 působil jako sportovní redaktor v Československém rozhlase,, kam byl přijat na doporučení svého přítele Arnošta Lustiga. Mezi lety 1956 a 1957 pak zastával stejnou pozici v časopise Stadión a poté několik let v armádním týdeníku Československý voják. Ve Stadionu také vycházely jeho první literární pokusy, především fejetony ze sportovního prostředí. Jako redaktorovi mu bylo umožněno cestovat, například v roce 1962 doprovázel armádní fotbalové mužstvo Dukly Praha do USA , dále navštívil Francii, Švýcarsko nebo SSSR. Při zimní olympiádě v Innsbrucku u něj propukla vážná duševní choroba , v jejímž důsl...
Více od autora
Edgar Wallace
Richard Horatio Edgar Wallace byl anglický spisovatel, scenárista, dramatik a novinář nazývaný králem anglické detektivky. Narodil se roku 1875 v Londýnské čtvrti Greenwich. Jeho fyzickými rodiči byla herečka Polly Richardsová a herec Richard Horatio Edgar Marriott, který použil falešné jméno Walter Wallace při zápisu do matriky. Matka chlapce hned po narození odložila do nalezince, kde jej po devíti dnech adoptoval jako své jedenácté dítě nosič na londýnském rybím trhu Dick Freeman. Již v 11 letech opustil školu a začal pracovat. Zpočátku se živil dosti podřadnou prací , ale v osmnácti letech vstoupil do britské armády, kde v letech 1893 až 1896 sloužil u jednotky Royal West Kent Regiment. Roku 1896 byl odvelen do Jižní Afriky, kde působil u sanitního oddílu a pod vlivem povídek o Jacku Rozparovači se pokoušel o vlastní literární tvorbu. Seznámil se s reverendem Williamem Shawem Caldecottem z Kapského Města, který byl spisovatelem a pomáhal mu v jeho úsilí. Začal přispívat do různých novin a časopisů a také psal básně s válečnou tematikou, které vydal roku 1898 jako svůj knižní debut pod názvem The Mission That Failed . Po propuštění z armády roku 1899 začal pracovat jako dopisovatel pro tiskovou agenturu Reuters a pro londýnský deník Daily Mail. Svými články o brutalitě britské armády během druhé búrské války však natolik popudil jejího velitele, maršála Horatia Herberta Kitchnera, že mu zakázal pracovat jako válečný zpravodaj. Roku 1901 se oženil s Yvy Caldecottovou, začal pracovat u listu Rand Daily Mail v Johannesburgu a roku 1902 se vrátil z Afriky zpět do Anglie. Během rusko-japonské války v letech 1904- 1905 získal mnoho poznatků o práci ruských a britských špiónů operujících ve Španěls...
Více od autora
Bedřich Smetana
Bedřich Smetana byl český hudební skladatel, který je považován za otce české hudby. Narodil se 2. března 1824 v Litomyšli v Čechách, které byly tehdy součástí Rakouského císařství a dnes leží v České republice. Smetana byl průkopníkem vývoje hudebního stylu, který se úzce ztotožnil se snahami jeho země o samostatnou státnost. Nejznámější je jeho opera "Prodaná nevěsta" a symfonický cyklus "Má vlast", který zachycuje historii, legendy a krajinu jeho rodné země.
Více od autora
Jakub Arbes
Jakub Arbes byl český spisovatel a novinář. Sympatizoval s májovci, avšak neřadil se mezi ně, neboť tvořil za jiných okolností než oni. Narodil se v nezámožné rodině ševcovského mistra Jana Arbese a manželky Anny, rozené Winklerové , jako třetí ze čtyř dětí. V rodném Smíchově, který tehdy ještě nebyl součástí Prahy, strávil celé mládí. Chodil v letech 1851 až 1854 do farní maltézské školy u Panny Marie Vítězné na Malé Straně a poté měl jít do učení v oboru obuvnictví jako otec. Měl však velmi dobré výsledky ve škole, a proto jej rodiče poslali na studie. Začínal na nižší reálce u sv. Jakuba, kde se seznámil s Juliem Zeyerem. Pak pokračoval na novoměstské vyšší německé reálce v Mikulandské ulici, kde poznal Jana Nerudu jako učitele češtiny. Na škole zůstal do roku 1859. Poté sice od roku 1859 studoval v Praze polytechniku , ale více se věnoval jiným oborům a stal se žurnalistou a spisovatelem. 24. června 1867 se v kostele Panny Marie Vítězné na Malé Straně oženil s Josefinou Rabochovou , dcerou soustružníka Jana Rabocha, S Josefinou měl již před svatbou dceru ; tato dcera však brzy zemřela. Dcera Olga o Jakuba Arbese pečovala do smrti a starala se i o jeho literární pozůstalost. Když Arbes ztratil zrak, diktoval dceři Olze své texty. Další dcera Polyxena žila po sňatku v Berlíně, syn Edgar zemřel jedenáctiletý. Začínal roku 1867 v redakci časopisu Hlas, krátce poté odešel do Kutné Hory do redakce jiného časopisu Vesna kutnohorská. V polovině roku 1868 se vrátil do Prahy, kde se stal odpovědným redaktorem Národních listů. Zde působil jako redaktor do roku 1877, tedy i v období od 1. listopadu 1868 do 1. května 1869, kdy titul musel být přejmenován na Naše listy. Zároveň psal do řady jiných listů na venkově. Za své články a vedení Národních listů byl německou porotou od...
Více od autora
Jackie Collins
Jackie Collins byla anglická spisovatelka. Napsala celkem 32 románů, přičemž všechny se objevily v seznamu bestsellerů dle New York Times. Jackie Collins se narodila 4. října 1937 v Londýně jako mladší sestra filmové herečky Joan Collinsové. Její matka byla tanečnice a otec agent filmových hvězd. Jackie studovala na škole Francis Holland School, ze které je v 15 letech vyloučili. Během tohoto období údajně měla poměr s tehdy devětadvacetiletým Marlonem Brandem. Později se Collinsová se svojí starší sestrou Joan přestěhovala do Hollywoodu. Její sestra se stala herečkou a ona se o to také v několika nízkorozpočtových filmech pokoušela, pak se ale rozhodla již herectví nevěnovat. Poprvé se vdala za obchodníka Wallace Austina, se kterým měla dceru Tracy a roku 1964 se s ním rozvedla. O rok později, roku 1965, se Collinsová provdala za milionáře Oscara Lermana, se kterým později měla dvě dcery; Tiffany a Rory. Lerman ale roku 1992 zemřel a Jackie se již nikdy neprovdala, pouze na konci života žila s přítelem Frankem Calcangninim. Jackie Collins zemřela 19. září 2015 v Beverly Hills na rakovinu prsu. Rakovina prsu jí byla diagnostikována již šest let před smrtí, ale ona se o tom médiím nezmiňovala. Sama její sestra Joana se o nemoci mladší sestry dozvěděla až dva týdny před Jackiinou smrtí. Roku 1968 se odhodlala publikovat svoji první knihu; Svět je plný ženatých mužů. Sama Collinsová přiznává, že hlavním prostředkem jejího zviditelnění byl právě její druhý manžel, americký milionář Oscar Lerman. Později vydala Collinsová román Hollywoodské manželky, který obsadil první místo v žebříčku bestsellerů New York Times. Právě tato kniha je jejím nejznámějším dílem. Knihy Collinsové byly především o milostných avantýrách, penězích a alkoholu. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jackie Collins na anglické Wikipedii....
Více od autora
Gerald Malcolm Durrell
Gerald Durrell byl britský spisovatel, humorista a popularizátor ochrany přírody. Jeho knihy jsou určeny dětem i dospělým čtenářům a nejčastěji v nich popisuje svoje zážitky z cestovatelských výprav po celém světě, kde chytal zvířata pro zoologické zahrady. Jako jeden z prvních se snažil upozornit na význam ochrany ohrožených druhů zvířat, pro která založil na Jersey zoologickou zahradu. V roce 2010 byl na jeho počest pojmenován nově objevený masožravý druh šelmy galidie Durrellova. Gerald Durrell se narodil 7. ledna 1925 v Džámšedpúru v Indii. Byl čtvrtým, nejmladším dítětem anglických přistěhovalců. Měl dva bratry, Lawrence Durrella , Leslieho Durrella , a sestru Margot Durrellovou . Jeho otec Lawrence Samuel Durrell záhy zemřel, proto se jeho matka Louisa Florence Durrellová rozhodla odstěhovat do Anglie. V polovině 30. let rodina přesídlila na řecký ostrov Korfu. Zde malý Gerald prožil pět nejkrásnějších let svého dětství. Knihy, ve kterých zachytil vzpomínky na svou rodinu a jejich způsob života na Korfu, se staly v sedmdesátých letech bestsellery a také podle nich vznikla televizní komedie a dva seriály. Durrell už od malička miloval zvířata a jeho snem bylo vlastnit zoologickou zahradu. V jejich velkém domě na Korfu mu dokonce předělali pokoj pro hosty na pracovnu, kde si schovával exempláře zvířat, které sbíral na ostrově. Nechodil do školy, učili jej soukromí učitelé, ti ale byli někdy donuceni učit Geralda neobvyklými metodami kvůli jeho lásce k přírodě; např. zeměpis se učil na pláži s pomocí naplavených větviček, skořápek a dalších věcí. Angličtina mu však nešla a proto nikdy nechtěl být spisovatelem. Jeho rodina doufala, že jeho láska ke zvířatům je pouze jedna fáze jeho života a až dospěje, najde si jiného koníčka. Zvířata jim totiž někdy znepříjemňovala život, například když Gerald pitval velkou moř...
Více od autora
Václav Erben
Václav Erben byl český spisovatel, známý zejména svými detektivními příběhy s kapitánem Exnerem. Absolvoval Obchodní akademii v Náchodě a divadelní dramaturgii a rozhlasovou režii na pražské DAMU. Pracoval jako novinář, redaktor a do roku 1990 jako dramaturg ve Filmovém studiu Barrandov. Psal od poloviny 60. let, debutoval povídkami psanými pro rozhlas. Kromě detektivek, z nichž mnohé byly zfilmovány nebo inscenovány v Československé televizi, psal také psychologická a historická díla. Od roku 1947 až do roku 1989 člen KSČ , po sovětské okupaci ČSSR v srpnu 1968 normalizační publicista, činný v propagaci branně-bezpečnostní politiky komunistického státu. V listopadu 1989 se stal předsedou České asociace autorů detektivní literatury. Od roku 1993 působil tři roky jako tiskový mluvčí předsedy ČSSD. V roce 1996 neúspěšně kandidoval do Senátu ve volebním obvodě Ústí nad Orlicí . V 90. letech se věnoval rovněž publicistické činnosti, psal především komentáře do deníku Právo. Od roku 1997 do února 2000 byl členem Rady České televize za ČSSD. Byl manželem matky političky ČSSD Petry Buzkové. Jeho ostatky jsou uloženy na hřbitově v rodném Náchodě. Známé jsou zejména detektivky, ve kterých vystupuje příslušník Kriminální služby VB kpt. JUDr. Michal Exner: V roce 2017 byl uveden dvanáctidílný televizní seriál Kapitán Exner s Michalem Dlouhým v titulní roli.
Více od autora