Následující strana je zasvěcena přehledu všech oblíbených autorů, jejichž knihy tolik obdivujeme a milujeme. Seznamte se podrobněji s jejich životy, poznejte jejich inspiraci a poodhalte jejich tajemství úspěchu, které dohromady daly vzniknout dílům poutavým a nesmrtelným, jež dokázaly ovlivnit nejen jednotlivce, ale celé generace čtenářů...
Zobrazuji 181 - 240 z celkem 122278 záznamů
Otomar Dvořák
Otomar Dvořák je český spisovatel, novinář, scenárista, textař, publicista, dramatik a příležitostný herec, který je členem Obce spisovatelů a manželem výtvarnice Evy Zajícové. Vystudoval Střední průmyslovou školu a poté FAMU – obor dramaturgie a scenáristika. Od roku 1998 byl členem redakční rady časopisu Fantastická fakta. Pracoval jako dramaturg v hudebním divadle Semafor a v Městském divadle Zlín, poté jako spisovatel na "volné noze". Je autorem literatury faktu týkající se historických a přírodních záhad či tajemných míst v krajině, a také několika netradičních cestopisů. Další významnou částí jeho tvorby jsou beletristická díla z oblasti historie, sci-fi, fantasy a hororu. Píše také televizní scénáře, divadelní hry a písňové texty. Spolupracuje na rozhlasových a televizních pořadech Stanislava Motla z cyklu "Stopy, fakta tajemství" a TV sérii pro mládež "Záhady Toma Wizarda". Pro televizi CS film, kanál Kino Svět připravuje se svým studiem J.O.P. jako scenárista, režisér a moderátor cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa. Součástí Magazínu záhad je rubrika Magická kuchařka, v níž s manželkou Evou Zajícovou seznamují diváky s různými obřadními a výročními jídly našich předků.
Více od autora
František Kubka
František Kubka byl český novinář, prozaik, básník, germanista a překladatel. František Kubka se narodil na pražském Žižkově v rodině úředníka, c. k. finančního asistenta Františka Kubky a jeho ženy Anny, rozené Fingerové. Na Žižkově také maturoval na gymnáziu. Po maturitě začal studovat na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, ale po začátku první světové války musel narukovat a v roce 1915 byl na ruské frontě zajat. Od prosince 1918 do dubna 1920 byl vojákem československých legií v hodnosti vojín. S legiemi prošel od Irkutska na Dálný východ. V Rusku se též oženil. Do Československa se František Kubka navrátil až v květnu 1921. Na konci téhož roku dokončil studia a získal doktorát na filozofické fakultě. Po návratu se uchytil jako sekretář v nábožensko-výchovné organizaci YMCA, čímž navázal na své zaměstnání u téže organizace na Dálném východě. V listu Prager Presse, což byl vládní deník tištěný německy, pracoval od roku 1927 v redakci pro zahraniční politiku. V rámci své profese často cestoval po východní i západní Evropě. Od roku 1937 byl zaměstnán na ministerstvu zahraničí, to však bylo po vzniku Protektorátu zrušeno. Patřil též do skupiny tzv. Pátečníků, kteří se scházeli u Karla Čapka. V době insigniády se postavil na stranu spisovatelů, kteří české nacionalistické studenty kritizovali. Na přelomu let 1939 a 1940 byl internován v Berlíně. Po dobu války byl pracovníkem ministerstva školství, po obnovení Československa pracoval na ministerstvu informací. V letech 1946–1949 byl činný jako vyslanec v Bulharsku. V březnu 1948 byl v rámci očisty ministerstva zahraničí zařazen jako: "Zahraničí: Na dovolenou s čekatelným, s případným propuštěním ze státních služeb". Od roku 1949 se František Kubka stal spisovatelem z povolání. V roce 1954 mu byl udělen titul Zasloužilý umělec. František Kubka zemřel 7. ledna 1969 v Praze. V některých ...
Více od autora
R. L Stine
Robert Lawrence Stine se narodil 8. října roku 1943 ve státě Ohio. Dnes žije R. L. Stine v americkém státě New York.
Více od autora
H. G Wells
Herbert George Wells byl anglický spisovatel. Společně s francouzským spisovatelem Julesem Vernem je nazýván "otec science fiction". Do jeho knih se však výrazně promítly také jeho socialistické názory, takže mnohá jeho díla lze považovat za sociálně vědecké utopie. Tento rys jeho tvorby, tj. odklon od beletristické tvorby k tvorbě filosofické a sociální, začal postupně převládat zhruba od roku 1905. Je po něm nazván kráter H. G. Wells na odvrácené straně Měsíce.
Více od autora
Miloš Hubáček
Miloš Hubáček je spisovatel literatury faktu, který se specializuje na období 2. světové války, především pak na průběh jejich námořních bojů. Po absolvování Právnické fakulty Univerzity Karlovy v letech 1955–1960 působil v letech 1962–1970 na ministerstvu spravedlnosti a později jako prokurátor. V letech 1965–1966 postgraduálně studoval v Cambridge. Roku 1980 se stal profesionálním spisovatelem. V roce 2002 obdržel cenu Miroslava Ivanova.
Více od autora
Daniel Defoe
Daniel Defoe byl anglický spisovatel a novinář, představitel myšlenkového proudu osvícenství. Narodil se kolem roku 1660 jako syn Jamese Foea a Alice Foe, jeho jméno však není zapsáno v matrice ani nikde jinde. Jeho otec byl londýnským obchodníkem, svíčkařem a členem Butcher's Company . Měl o rok starší sestru Elizabeth, v deseti letech mu zemřela matka. Na svůj prostý původ nebyl Daniel příliš hrdý a vyřešil to tím, že si ke svému jménu začal ke konci 90. let 17. století přidávat aristokraticky znějící "De", tuto opravenou podobu jména lze najít různě zapsanou . Později tvrdil, že je spřízněný s šlechtickým rodem De Beau Faux. Roku 1684 se oženil s Mary Tuffleyovou a měli spolu dva syny a pět dcer. Za své dílo The Shortest Way with the Dissenters, vydané roku 1702, byl roku 1703 vězněn a propuštěn o pět měsíců později díky Robertu Hurleymu. V roce 1704 začal vydávat časopis The Review, který byl vydáván nejdéle z jeho 27 periodik, až do roku 1713. Za ironický pamflet navrhující řešení konfliktu mezi státní, anglikánskou církví a puritány byl odsouzen na pranýř, poté byl získán do státní služby. Jako tajný agent připravoval v roce 1707 sjednocení parlamentů Anglie a Skotska. Jeho nejslavnější román Robinson Crusoe, vydaný roku 1719, vypráví o synovi z kupecké rodiny, který uteče na moře, aby se stal námořníkem. Je zajat piráty a upadne do otroctví, následně spolu s dalším otrokem utíká po moři. Nakonec ztroskotá a žije mnoho let sám na pustém ostrově. Kniha je založena na skutečném příběhu námořníka Selkirka. Jedná se tak o jeden z prvních románů s realistickými prvky. Defoe v něm mimo jiné sleduje vývojově hledání Robinsonovy cesty k Bohu a formování jeho mravních vlastností a vytváří typ svobodného jedince ztělesňujícího morálku „bílého muže“. Daniel Defoe ve svých dílech rozvinul trad...
Více od autora
Bertrice Small
Bertrice Small byla americká spisovatelka a nejprodávanější autorka historických a erotických románů podle New York Times. Velkou část života strávila na Long Islandu v New Yorku se svým manželem Georgem Smallem. Byla členkou The Authors Guild, Romance Writers of America, PAN a PASIC. Bertrice Small se narodila jako Bertrice Williams na Manhattanu 9. prosince 1937. Její rodiče byli David a Doris Williamsovi, kteří pracovali v obchodním oddělení televizní produkce. Bertrice Small navštěvovala dívčí školu St. Mary's vedenou anglikánskými jeptiškami v Peekskill v New Yorku. Později nastoupila na Western College for Women v Ohiu, ale školu nedokončila a přešla na Katharine Gibbs College, školu pro sekretářky v Providence na Rhode Islandu, po jejímž absolvování pracovala jako sekretářka v reklamních agenturách. 5. října 1963 se Bertrice Small provdala za George Smalla, se kterým žila dlouhých 49 let až do jeho smrti v roce 2012. Spolu měli syna Thomase Davida, který měl 4 děti - Chandlera, Coru, Sophii a Evana. Více než 30 let žila v nejstarší anglické osadě v New Yorku, na východním konci Long Islandu. Bertrice Small zemřela 24. února 2015 ve věku 77 let v Southold v New Yorku. Její kariéra spisovatelky započala koncem 60. let 20. století. Prvního úspěchu se však Bertrice Small dočkala až o deset let později, kdy se v roce 1978 prosadila s knihou Kadin, sultánova žena. Od roku 1978 napsal více než 50 románů, včetně žánrů historické, fantasy a erotické romance. Mezi její romány patří také Otrokyně lásky a série Letopisy z hranice, Skye O'Malleyová a Dědičky Skye O'Malleyové . Bertrice Small, autorka bestsellerů podle New York Times, se objevil také na dalších seznamech bestsellerů, včetně těch v Publishers Weekly, USA Today a Los Angeles Times. Byla držitelkou mnoha ocenění, včetně Nejlepší historické romance a Vynikající série historických romancí (Outstanding Historical R...
Více od autora
Roald Dahl
Roald Dahl byl britský romanopisec, povídkář a scenárista norského původu , který se do popředí dostal ve čtyřicátých letech 20. století a stal se jedním z nejprodávanějších autorů na světě. Mezi jeho nejpopulárnější díla patří Karlík a továrna na čokoládu, Jakub a obří broskev, Matylda a Čarodějnice. Narodil v roce 1916 ve čtvrti Llandaffu norským rodičům, Haraldovi Dahlovi a Sofii Magdaleně Dahlové. Dahlova rodina se přestěhovala z Norska a usadila se v Cardiffu v osmdesátých letech 19. století. Roald byl pojmenován po polárním badateli Roaldovi Amundsenovi, tehdejším národním hrdinovi Norska. Doma mluvil s rodiči a sestrami norsky. V roce 1920, když mu byly čtyři roky, zemřela jeho sedmiletá sestra Astri na apendicitidu. Asi o měsíc později zemřel ve věku 57 let na zápal plic i jeho otec. Jeho matka se přesto rozhodla nevrátit se do Norska za svými příbuznými, ale zůstala ve Walesu, protože její manžel si přál, aby děti studovaly na anglických školách. Nejdříve navštěvoval Cathedral School v Llandaffu, poté studoval na několika internátních školách v Anglii. Byl vysoký, v dospělosti měřil bezmála dva metry , a byl velmi dobrý sportovec – stal se kapitánem školního squashového týmu a hrál i za školní fotbalový tým. Zajímal se také o fotografování. Během let, kdy navštěvoval Rapton School, čokoládová společnost Cadbury příležitostně do této školy posílala krabice s novými čokoládami za účelem testování žáky. Zřejmě snil o stvoření nové čokolády, za kterou by ho pochválil sám pan Cadbury, což ho později inspirovalo k napsání své třetí dětské knihy Karlík a továrna na čokoládu. Během dětských let trávil letní prázdniny v Norsku – rodné zemi jeho rodičů –, kde si užíval převážně fjordů. Jeho dětství je námětem autobiografické knihy Boy: Tales of Childhood . Po dokončení školy nastoupil v roce 1934 u firmy Shell a stal se jedním z obchodních zástupců pro oblast východn...
Více od autora
Miloslav Stingl
Miloslav Stingl byl český cestovatel, etnograf a spisovatel, který osobně poznal řadu domorodých kultur a zpracoval své zážitky v četných knihách. Byl čestným náčelníkem indiánského kmene Kikapú . Narodil se v Bílině, jeho otec pracoval jako důlní inženýr. Vyrůstal se sestrou Hedvikou. Z Bíliny se musela jeho rodina odstěhovat, když Sudety v roce 1938 obsadilo nacistické Německo, nejprve do Kosmonos a poté do Rakovníka, kde rodina prožila většinu války. Po válce se rodina přestěhovala do Karlových Varů, které považoval za svůj domov. Po únoru 1948 ještě jako neplnoletý se spolužáky šířil protistátní letáky, odsouzen byl k podmíněnému trestu. Vystudoval mezinárodní právo na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, poté dálkově tamtéž vystudoval etnografii. V letech 1962 až 1972 pracoval v Akademii věd, kde odpovídal za výzkum mimoevropských národů, jejich kultur a umění. Poté z Akademie odešel a byl spisovatelem na volné noze. Od roku 1980 žil v Praze. Nikdy nebyl členem žádné politické strany nebo politického hnutí, spolupráci s vojenskou zpravodajskou službou v 50. letech odmítl. V roce 1977 podepsal Antichartu , na což podle svých vlastních slov nebyl hrdý. Byl ženatý a měl tři děti. Byl skautem, jeho skautská přezdívka zněla Mauglí. Zemřel dne 11. května 2020 ve věku 89 let. Jeho první zahraniční cesta byla do Tuniska. Po celý život konal rozsáhlé cesty a expedice, během nichž navštívil 151 zemí na všech kontinentech. Jeho hlavní zájem patřil obyvatelům navštívených zemí, například Mayům, Polynésanům, australským Aborigenům, Inuitům atd. Stingl dokázal komunikovat nebo se částečně domluvit 17 jazyky. Asi nejexotičtější z nich byl jazyk papuánského kmene Kumů. Ostrov Nová Guinea procestoval v době, kdy mezi zdejšími kmeny ještě přežíval kanibalismus a rituální lov lebek. On sám byl mezi Papuánci na Nové Guineji...
Více od autora
Stefan Zweig
Stefan Zweig byl rakouský prozaik židovského původu, esejista, básník a překladatel z francouzštiny a angličtiny do němčiny. Jeho otec, původem moravský Žid usazený ve Vídni, podnikal v textilnictví; matka pocházela z vlivného, bohatého, kulturně založeného rodu a vyrostla v Itálii. Měl o dva roky staršího bratra Alfreda, který později převzal podnik po otci. Stefan tak jako druhorozený mohl studovat a věnovat se svým uměleckým zálibám: divadlu, hudbě, výtvarnému umění a hlavně literatuře. Ještě jako dvacetiletý student vydal sbírku básní s názvem Stříbrné struny, ale na dalších šest let se odmlčel. Absolvoval filosofii, germanistiku a romanistiku v Berlíně a v roce 1904 ve Vídni získal titul doktora filozofie. Často cestoval, zejména do Francie, Anglie a Belgie, ale v pozdějších letech navštívil také Indii, Ceylon, Barmu a Spojené státy americké. Jeho literární tvorbu ovlivnila psychoanalýza, osobně se přátelil se Sigmundem Freudem. Od mládí se hlásil k idejím humanismu, pacifismu a kosmopolitismu, který však spojoval s úctou ke svébytnosti různých národů. Usiloval o vzájemné poznání a sblížení Evropanů. Pod vlivem svého přítele, belgického básníka Emila Verhaerena, si také osvojil civilismus, tedy lyrický úžas nad technickým a vědeckým pokrokem moderního lidstva. Zpočátku se věnoval dramatické tvorbě, ale jeho první tři hry nemohly být uvedeny z důvodu náhlého úmrtí v souboru. Začal psát novely a eseje, věnoval se překladům. Během 1. světové války žil ve Vídni, kde pracoval v archivu Ministerstva války. Na začátku první světové války vykazoval vlastenecké smýšlení, jež zasáhlo mnohé Němce a Rakušany, jako například také Martina Bubera nebo Hermanna Cohena. V roce 1914 publikoval v tisku otevřený dopis An die Freunde im Fremdland , v němž oznamuje, že za války musí dá...
Více od autora
Marie Formáčková
Marie Formáčková je novinářka na volné noze, publicistka, spisovatelka a středoškolská pedagožka. Působila i jako dramaturgyně a moderátorka v televizi. Je absolventkou Petrohradské a Karlovy univerzity, pracovala dvacet let v časopise Vlasta, kde byla od roku 1989 šéfredaktorkou. Později byla šéfredaktorkou časopisů Květy a TV Revue. Od roku 2000 se věnuje publicistice a psaní knih na volné noze. Působí také jako středoškolská učitelka a je držitelkou ocenění za pedagogickou činnost v rámci ankety Zlatý Ámos . Marie Formáčková je autorkou či spoluautorkou desítek knih, zejména životních příběhů mediálně známých osobností. K nejoblíbenějším patří knihy, které napsala spolu s Helenou Růžičkovou a se Zitou Kabátovou. Napsala také řadu kuchařek a knihy o zdravé životosprávě společně s Doc. MUDr. Leošem Středou nebo Vítkem Chaloupkou. Je autorkou série praktických učebnic pro postižené žáky .
Více od autora
Jane Austen
Jane Austenová byla anglická spisovatelka, představitelka tzv. rodinného románu . Ve svých dílech obvykle zachycovala život venkovských vyšších vrstev. Hlavními postavami jejích děl bývají inteligentní, morálně silné hrdinky, které ostře kontrastují s pošetilostí svého okolí. Narodila se ve Steventonu v hrabství Hampshire, v početné rodině reverenda George Austena a jeho ženy Cassandry roz. Leighové . Pocházela z osmi sourozenců, byla druhým nejmladším. Měla šest bratrů a starší sestru Cassandru, která, jak svědčí stovka zachovaných dopisů, jí byla z celé rodiny nejbližší. Cassandra také namalovala její jediný doložený portrét . Její bratři Frank a Charles záhy odešli sloužit na moře a dosáhli hodnosti admirálů; jejich kariéra ovlivnila některé dějové situace v díle Mansfield Park . Od roku 1783 začalo období jejího vzdělávání. Nejdříve krátce v Oxfordu u paní Cawleyové a později v Southamptonu. V letech 1785–1786 se vzdělávala v dívčí internátní škole v Readingu v hrabství Berkshire. Obecně tedy můžeme říct, že získala vzdělání kvalitnější než ostatní dívky v její době. Poté, co byla uvedena do společnosti, vedla až do své smrti život, který se skládal z obvyklých zábav její společenské vrstvy : plesy, návštěvy známých a příbuzných, čas od času i návštěva Londýna. Jednou z mála „událostí“ v jejím jinak klidném životě se stalo milostné zklamání v podobě z její strany zrušeného zasnoubení s mladým mužem jménem Harris Bigg-Wither. V lásce neměla štěstí a stejně jako její starší sestra zůstala neprovdána. V roce 1801 se rodina přestěhovala do západoanglického lázeňského města Bath . Po smrti otce v roce ...
Více od autora
Halina Pawlowská
Halina Pawlowská, rozená Kločuraková , je česká spisovatelka, scenáristka, publicistka a vydavatelka. Narodila se v Praze jako jediná dcera ukrajinského emigračního básníka Vasila Kločuraka, přejmenovaného na Kločureka, který pocházel z Podkarpatské Rusi a byl bratrem politika Štefana Kločuraka, a středoškolské učitelky Herrové. Po základní škole v Ječné ulici přestoupila na jazykovou základní školu v Ostrovní ulici a posléze na gymnázium, po kterém vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Je vdova, její manžel Zdeněk zemřel v roce 2013, a má dvě děti, dceru Natálii a syna Petra . V roce 1988 začala pracovat v oblasti zábavy v Československé televizi, později se věnovala novinám a publicistice. Od roku 1991 pracovala ve společenské a kulturní rubrice deníku Metropolitan, potom v deníku Telegraf, kde se stala v roce 1993 zástupkyní šéfredaktora. V devadesátých letech moderovala TV pořady Zanzibar a V žitě – týdeník složený ze společenských reportáží. Právě díky této zkušenosti byla zahraničním investorem vybrána za šéfredaktorku tehdy nově vzniklého společenského týdeníku Story, který vedla 7 let. Po sedmi letech Story opustila a založila vlastní časopis Šťastný Jim, který vedla do roku 2005, kdy se časopisu přestalo dařit a převzalo jej nakladatelství Bauer Media. Vydávání časopisu Šťastný Jim bylo zastaveno v roce 2009. V letech 2004–2005 vydávala časopis Halina TD, později Halina. V roce 2006 založila nový časopis Glanc. Za svoji literární a jinou činnost obddržela řadu ocenění, například v roce 1994 Českého lva v kategorii Nejlepší scénář za film Díky za každé nové ráno a dvakrát po sobě televizní ocenění TýTý – Pořad roku za talk-show Banánové rybičky, kterou Česká televize vysílala od roku 1999 do Vánoc 2007. V roce 2010 začala moderovat svoji novou talkshow s názvem Mamba show. V roce 2005 v televizní soutěži Největší Čech přijala roli obhájkyně Jana Wericha....
Více od autora
Marie Pujmanová
Marie Pujmanová, rozená Hennerová, byla česká spisovatelka a novinářka, laureátka Státní ceny . Byl jí udělen titul národní umělkyně . Její otec Kamil Henner byl univerzitním profesorem církevního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Bratr, Kamil Henner mladší, se stal významným neurologem. Sestra Anna Hennerová se provdala za pražského dramatika Jana Bartoše a krátce na to roku 1920 tragicky zemřela. Od roku 1912 žila v Českých Budějovicích a 8. června 1912 se provdala za syna zdejšího zámožného advokáta a politika Augusta Zátky Vlastislava Zátku. Svatba se konala v Praze v kostele Panny Marie Sněžné. Manželství však nebylo šťastné a po jejím nervovém onemocnění skončilo rozvodem. Podruhé se roku 1919 provdala za Ferdinanda Pujmana, z manželství se narodili dva synové: přírodovědec Vojtěch Pujman a spisovatel Petr Pujman . Pujmanová se později myšlenkově rozešla s pravicovými intelektuály i s třídou, ze které pocházela, od 30. let 20. století se orientovala na levicovou politiku a věnovala se dělnické problematice. Několikrát navštívila Sovětský svaz a tyto cesty velmi ovlivnily její myšlení. V roce 1932 podporovala stávku horníků v Mostě. V letech 1937–1939 byla místopředsedkyní Společnosti přátel demokratického Španělska. Přispívala do Rudého práva , Literárních novin, Lidových novin, Tribuny, Českého slova, Přítomnosti atd. Po roce 1945 byla aktivní také v oblasti zestátněné české kinematografie. Působila jako členka Filmového uměleckého sboru a Filmové rady, kde se podílela na hodnocení a schvalování filmových projektů. V 50. letech se stala jednou z hlavních propagátorek tehdejšího režimu. Dle tvrzení A. C. Nora např. spolupodepsala prohlášení, ve kterém souhlasila s popravou Milady Horákové a odsoudila ji. V denním tisku zveřejňovala svá mírová prohlášení, byla člen...
Více od autora
Jarmila Glazarová
Jarmila Glazarová, provdaná Podivínská, byla česká spisovatelka, laureátka Státní ceny, národní umělkyně. Byla starší ze dvou dcer úředníka Gottharda Glazara a jeho manželky Gabriely, rozené Proboštové . Od roku 1902 byla rodina policejně hlášena na Královských Vinohradech . Brzy jí zemřeli rodiče; matka zemřela 17. 2. 1916), otec s dcerami se odstěhoval do Hořic, kde roku 1917 též zemřel. Jarmila Glazarová a její mladší sestra Irena se uchytily v internátní hospodářské a hospodyňské škole v Klimkovicích ve Slezsku, která fungovala za války jako lazaret. Po ukončení války a obnovení školy ji Jarmila Glazarová v letech 1919–1921 vychodila. V roce 1922 se provdala za MUDr. Josefa Podivínského , lékaře v Klimkovicích, o 29 let staršího. Život s dr. Podivínským později popsala v knize Roky v kruhu. Manžel zemřel náhle, na mrtvici a Jarmila Glazarová se přestěhovala do Prahy. Po přestěhování do Prahy se Jarmila Glazarová nejprve živila jako telefonistka a písařka. V roce 1935 začala pracovat na Rocích v kruhu, ve kterých vypisovala historii svého manželství, aniž by zpočátku měla literární ambice. Již první vydání této prvotiny v roce 1936 bylo příznivě přijato a spisovatelka např. získala Baťovu literární cenu k uctění památky TGM 10 000 Kč. Úspěch jí umožnil žít jako spisovatelka z povolání. Při přípravě svých děl Chudá přadlena a Advent trávila v letech 1939–1941 několikaměsíční období v Horní Bečvě a okolí. Jako literátka se Jarmila Glazarová po 2. světové válce věnovala publicistice. V letech 1946–1948 působila jako kulturní atašé na československém velvyslanectví v Moskvě. Ve volbách roku 1954 byla zvolena za Komunistickou stranu Československa do Národního shromáždění ČSR ve volebním obvodu Praha-město. V Národním shromáždění zasedala do září 1956, kdy rezignovala a nahradila ji Alena Be...
Více od autora
Ellis Peters
* 28. 9. 1913 - + 14. 10. 1995 Edith Mary Pargeter je anglická spisovatelka velšského původu, autorka zejména historických a detektivních románů, bohemistka a překladatelka z češtiny. Po absolvování gymnázia pracovala jako asistentka v lékárně. Za 2. sv. války vstoupila do Královského námořnictva, jako „wrenka“ a po odchodu z armády se začala věnovat psaní. Nikdy navštěvovala vysokou školu, byla samouk. Birminghamská Universita jí udělila čestný titul magistra. Její první knihy byly válečné romány, těžily ze služby v armádě, nicméně výraznějšího ohlasu se dočkala v 60. letech historickou trilogií Nebeský strom, Zelená ratolest a Šarlatové zrnko a zejména se pak prosadila řadou historických detektivek s postavou bratra Cadfaela, napsanou pod pseudonymem Ellis Petersová. Napsala pod různými pseudonymy více jak 70 knih a mimo to, protože si oblíbila jak Prahu, tak i naši kulturu a literaturu, se naučila dobře česky natolik, že dokonce naše spisovatele překládala do angličtiny . Celý svůj život v podstatě prožila v rodném kraji – v hrabství Shropshire, kde také zemřela v roce 1995 ve věku 82 let po mrtvici.
Více od autora
Eduard Fiker
Eduard Fiker byl český prozaik, dramatik, překladatel a scenárista, společně s Emilem Vachkem zakladatel české detektivky. Narodil se roku 1902 v Praze jako syn bývaleho učitele, Eduarda Fikera, po ztrátě sluchu úředníka zemědělské rady a matky Anežky, rozené Vokáčové. Oba rodiče pocházeli ze Strakonic. Po ukončení vinohradského reálného gymnázia roku 1920 absolvoval osm semestrů strojního a elektrotechnického inženýrství na pražském Českém vysokém učení technickém, ale po smrti otce musel studií zanechat. Při studiu se věnoval též studiu jazyků a hudby. Odešel na rok do Anglie, po návratu absolvoval základní vojenskou službu a po jejím skončení se uchytil jako houslista v orchestru divadla Rokoko a pak v tehdejší Velké operetě. V roce 1936 se oženil s herečkou Lolou Innemannovou. V letech 1937 až 1945 redigoval knižnici Knihy nové generace a v letech 1938–1942 byl šéfredaktorem edice dobrodružných sešitových románů Rozruch vydávaných nakladatelstvím Melantrich. Svou první detektivku Její hra nabídl nakladatelům v roce 1932. Hned v tomto románu dokázal, že má vedle velkých vypravěčských schopností i smysl pro dramatičnost, logické řešení a vtipnost dialogu. Ještě v témže roce dokončil další dvě detektivky z domácího prostředí: Zděšenci a Malíř srdcí. U nakladatelů však neuspěl. Aby si získal jméno a popularitu, napsal na jejich doporučení řadu konvenčních detektivek v mnohém poplatných svým vzorům Wallaceovi či Leblancovi. Vymyslil si Ted Brenta a T.B.Corna, hlavní postavy svých snad dvaceti románů, a poslal je do Anglie, aby svými vskutku neuvěřitelnými příhodami pobavili čtenáře . Do konce druhé světové války vydal více než čtyřicet románů. Vedle detektivek napsal Fiker i několik knih z prostředí českého, knih dobrodružných, odehrávajících se v severoamerickém prostředí i humoristických a detektivku se sci-fi námětem. Po válce pracoval jako scená...
Více od autora
A. J Cronin
Narodil se jako jediné dítě Jessie a Patricka Croninových. Otec pracoval jako pojišťovací agent a obchodní cestující. Poté, co otec zemřel na tuberkulózu, se přestěhovali k matčiným rodičům do Dumbartonu. Později přesídlili do Glasgowa, kde po absolvování St. Aloysius' College získal v roce 1914 díky svým schopnostem stipendium na studium medicíny na místní University of Glasgow. Studia přerušil v akademickém roce 1916/17, kdy sloužil jako lékař u vojenského námořnictva. Bakalářský titul obdržel v roce 1919, v dalších šesti letech potom zvyšoval stupeň svého lékařského vzdělání. V roce 1921 se oženil s Agnes Mary Gibsonovou, se kterou se seznámil na univerzitě. Manželka, také lékařka, mu pomáhala při výzkumu, pracovala v lékárně a jako asistentka v jeho londýnské praxi. Narodili se jim tři synové, Vincent, Patrick a Andrew. V roce 1930 nastoupil Cronin kvůli chronickému dvanácterníkovému vředu na nucenou dovolenou, na které napsal během tří měsíců svůj první román Hrad mistra kloboučníka. Rukopis byl rychle přijat prvním osloveným nakladatelem, od té doby se Cronin plně věnoval spisovatelské profesi a k lékařské kariéře se již nevrátil. V roce 1939 se v souvislosti s filmováním jeho děl přestěhoval s rodinou do Spojených států, kde strávili s přestávkami následující desetiletí. Od poloviny 50. let se vrátili do Evropy do švýcarského Lucernu a Montreux, kde Cronin pokračoval ve své plodně spisovatelské činnosti a kde v roce 1981 zemřel.
Více od autora
Terry Pratchett
Sir Terence David John „Terry“ Pratchett, OBE byl anglický spisovatel věnující se převážně žánru fantasy. Je známý především svou sérií knih Úžasná Zeměplocha. Do češtiny jeho dílo překládal Jan Kantůrek. Pratchett se narodil v Beaconsfieldu v anglickém hrabství Buckingham Davidovi a Eileen Pratchettovým. Absolvoval High Wycombe Technical High School , kde byl klíčovým členem debatní společnosti a psal příběhy do školního časopisu. Popisuje se vtipně jako „nepopsatelný student“ a v „Who's Who“ připisuje s nadsázkou své vzdělání Beaconsfieldské veřejné knihovně. Prvním publikovaným dílem byla krátká povídka The Hades Business uveřejněná ve školním časopise, když mu bylo 13 let, a poté v časopise Science Fantasy v roce 1963, za což obdržel 14 liber. Druhá uveřejněná práce se jmenovala Night Dweller a byla publikována ve 156. čísle časopisu New Worlds v listopadu 1965. Po odchodu ze školy v roce 1965 získal práci v místních novinách Bucks Free Press a později působil v několika dalších regionálních novinách v jihozápadní Anglii včetně Western Daily Press a Bath Chronicle. V roce 1968 se Pratchett oženil s Lyn Purves a v roce 1976 se manželům narodila dcera Rhianna Pratchett, která je dnes autorkou fantasy a novinářkou. V roce 1968, v době, kdy byl novinářem, byl vyslán udělat interview s Petrem Bander van Durenem, jedním z ředitelů malého vydavatelství. Během rozhovoru se zmínil, že napsal knihu The Carpet People . Kniha vyšla s Prachettovými ilustracemi v roce 1971, byla slavnostně představena v oddělení koberců obchodního domu Heal's na Tottenham Court Road v Londýně a měla sice nemnoho, ale přesvědčivých recenzí. Následovaly sci-fi romány The Dark Side of the Sun a Strata . V roce 1980 se Pratchett stal tiskovým mluvčím ...
Více od autora
Paulo Coelho
Paulo Coelho je populární brazilský spisovatel. Paulo Coelho se narodil v brazilské středostavovské rodině katolického vyznání. Navštěvoval jezuitské gymnázium, které v 17 letech opustil. Jeho touhu psát rodiče neschvalovali, celkem třikrát ho poslali do psychiatrické léčebny, kde se musel podrobit elektrošokové terapii. Ve dvaceti letech začal studovat práva, ale školu opustil. V 60. letech se přidal ke hnutí hippies, koketoval s drogami, magií Aleistera Crowleye. Živil se jako dramatik, novinář, televizní scenárista a písňový textař brazilských zpěváků. V roce 1996 byl jmenován zvláštním poradcem programu UNESCO pro duchovní sbližování a dialog mezi kulturami. Je podruhé ženatý. V 80. letech se přiklonil ke katolicismu, vykonal tisícikilometrovou pouť do Santiaga de Compostela a zážitky z ní zužitkoval ve své první úspěšné knize Poutník - Mágův deník. Celosvětovou proslulost mu přineslo pohádkové podobenství Alchymista vydané v roce 1988, které se stalo největším brazilským bestsellerem všech dob. Ve svých knihách, jejichž hrdiny jsou převážně lidé hledající změnu v životním stereotypu, nabádá k duchovnímu rozvoji a zodpovědnému přístupu k životu. Píše také fejetony uveřejňované v mnoha světových novinách. V roce 1995 francouzský ministr kultury jmenoval Coelha rytířem Řádu umění a literatury. V roce 1999 byl oceněn prestižní cenou Crystal Award a téhož roku mu francouzská vláda udělila řád Čestné legie. Dalšími cenami, které Coelho získal, byly německá cena Bambi 2001, cena Club of Budapest Planetary Arts Award 2002 a Corine Award 2002. Byl zvolen do prestižní brazilské akademie ALB. Je držitelem řady dalších ocenění. Silně jej ovlivnila pouť do Santiaga de Compostela. V roce 1998 podnikl Coelho úspěšné turné po Asii a Evropě. V květnu roku 2000 přijel Coelho do Íránu a stal se tak prvním nemuslimským spisovatelem, který tuto zemi oficiálně navštívil. Procestoval také řadu dalších zemí. V...
Více od autora
Stendhal
Stendhal vlastním jménem Henri Marie Beyle byl francouzský spisovatel, představitel kritického realismu a romantismu. Stojí na rozcestí romantismu a realismu. Základním motivem všech jeho knih je hledání lásky. Hledá krásné okamžiky štěstí a osobního uplatnění. Jeho hrdinové se marně brání společenským normám. Než pochopí, že je to zbytečné, prohrávají, podléhají společnosti, opouští ideály a začínají se také přetvářet, aby si jich okolí vážilo. Pseudonym Stendhal použil Henri Beyle poprvé ve spisu Dějiny malířství v Itálii v roce 1817, inspiroval se názvem německého města Stendal, rodiště historika umění Winckelmanna. Henri Beyle se narodil v zámožné měšťácké rodině v Grenoblu a dostalo se mu dobrého vzdělání, stal se známou postavou pařížských diskuzních salonů, s napoleonskou armádou se zúčastnil ruského tažení a zažil Napoleonovu porážku u Moskvy. Francouzský romanopisec, hudební a literární kritik, autor cestopisů a teoretických spisů. Představitel kritického realismu, mistr psychologického románu. Již v mládí byl ovlivněn osvícenstvím a protikrálovským hnutím, jež vzešlo z vlasteneckého nadšení Velké francouzské revoluce. Jakožto nadšený stoupenec revoluce vstoupil po studiích do armády Napoleona Bonaparteho a jako důstojník se zúčastnil tažení do Ruska. Během Restaurace prožil sedm let v Itálii, kde se stýkal s italskými bojovníky za národní sjednocení. Na příkaz rakouské policie však Itálii musel opustit. Po návratu do Francie se zapojil do bojů o novou literaturu a o romantismus a proti dvorskému klasicismu. Stendhal byl především znalcem života, umění podle něj mělo pravdivě zachycovat "hnutí srdce". Umělec musí mít odvahu nově se dívat na život, tvořit podle současného života a nikoliv podle vzorů, které odpovídaly společnosti a životu v jiné době. Hlavním cílem umění je podle Stendhala působit na publikum, zaujmout jej a otřást jím. Všechno ostatní jsou jen prostředky, kt...
Více od autora
Josef Kajetán Tyl
Josef Kajetán Tyl byl český dramatik, režisér, herec, překladatel, divadelní kritik, spisovatel a novinář. Jeho otec František, který byl v úředních záznamech psán též jako Till, Tille, Tylli nebo Týl, byl hudebníkem u 28. pěšího pluku, matka Barbora byla dcerou mlynáře Ignáce Králíka, vzali se 15. listopadu 1807. Otec odešel od vojska v roce 1809 a pracoval jako krejčař. Rodné jméno Josef Kajetán Till změnil na „Týl“ roku 1825 a na „Tyl“ až roku 1838. Od roku 1822 studoval staroměstské Akademické gymnázium v Praze, roku 1827 odešel pokračovat na gymnázium do Hradce Králové, kde se seznámil s Václavem Klimentem Klicperou. Po ukončení gymnázia začal studovat Filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Studium nedokončil. Stal se členem Hilmerovy kočovné společnosti, kde se blíže seznámil s Magdalenou Forchheimovou, herečkou a operní zpěvačkou, se kterou se pak v roce 1839 oženil. Po dvou letech působení u této společnosti se vrátil do Prahy. V Praze získal místo účetního ve vojenské kanceláři 28. pěšího pluku, kde pracoval až do roku 1842. Ve volném čase se dále věnoval divadlu a novinařině. Od roku 1833 prakticky vedl redakci časopisu Jindy a nyní, tento časopis se po roce 1834 změnil na Květy české a až roku 1835 se název zřejmě na podnět Františka Palackého, zjednodušil na Květy. Redigoval jej do roku 1836 a v letech 1840–1845. Dále vydával časopis Vlastimil , v letech 1846–1849 redigoval Pražského Posla. Roku 1849 se pokusil založit noviny pro venkov – Sedlské noviny, ale tento pokus brzy ztroskotal. V roce 1833, společně s Karlem Slavojem Amerlingem, Františkem Dittrichem, skupinou literátů z okruhu Květů V. Filípkem, Františkem Hajnišem, Františkem Krumlovským, Karlem Hynkem Máchou a dalšími, založil Kajetánské divadlo, které hrálo na pražské Malé Straně v Kajetánském domě lékárníka a divadelníka Jana Dobromila Arbeitera. Bylo zaměřen...
Více od autora
Jiří Suchý
Jiří Suchý je významný český dramatik, textař, písničkář a jedna z předních osobností českého divadla a zábavy. Narodil se 1. října 1931 v Plzni v Československu a je znám především jako spoluzakladatel pražského divadla Semafor, které se od svého založení v roce 1959 stalo vlivnou kulturní institucí. Spolu se skladatelem Jiřím Šlitrem vytvořil Suchý jedinečnou divadelní směs, která kombinovala prvky jazzu, poezie a komedie. Tvorba této dvojice významně formovala československou kulturní scénu 60. let.
Více od autora
Hana Doskočilová
Hana Doskočilová, provdaná Sekyrková byla česká spisovatelka knih pro děti. Maturovala ve Znojmě, poté pracovala v Jihlavě a Praze jako úřednice. Od roku 1961 byla zaměstnána v tehdejším Státním nakladatelství dětské knihy , pozdějším Albatrosu, a postupně se začala prosazovat i jako autorka. Od roku 1972 byla spisovatelkou na volné noze. Psala do dětského časopisu Mateřídouška . Její tvorba byla zaměřena na děti předškolního a mladšího školního věku . Příběhy mají kromě zábavné a napínavé složky často také nenásilně didaktický charakter. Byla mistrem literární zkratky. Hana Doskočilová se podílela i na známých pohádkách O krtkovi, tvořených společně s kreslířem Zdeňkem Milerem. Jde konkrétně o těchto 14 příběhů:
Více od autora
Marie Kubátová
Marie Kubátová, rozená Kutinová , byla česká spisovatelka, dramatička, farmaceutka a představitelka krkonošské regionální literatury. Vymyslela Krkonošské pohádky. Marie Kubátová vystudovala gymnázium v Londýnské ulici v Praze a později dívčí reálné gymnázium ve Vodičkově ulici taktéž v Praze. V roce 1941 úspěšně složila maturitní zkoušku. Podařilo se jí složit zkoušky na učitelský ústav, kam ale nenastoupila. Po skončení války vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Po promoci v roce 1946 pokračovala ve studiu přírodních věd dálkově. Studia dokončila v roce 1949. V roce 1977 získala titul RNDr. na Farmaceutické fakultě v Hradci Králové. Marie Kubátová se jako Marie Kutinová narodila 8. srpna roku 1922 v Praze na Pankráci. Zde strávila své dětství a rané mládí. Prostředí pražského předměstí, kde se, mimo jiné, denně setkávala s trestanci z místní věznice, v ní probudilo hluboké sociální cítění. Její otec, Ing. Jan Kutina , v roce 1918 založil malé nakladatelství Besední pořady. Specializoval se na tituly, podporující potřeby venkovských tělovýchovných spolků a škol, a také na folklórní materiál. Nakladatelství se věnoval s vlasteneckým zápalem a obětoval mu i zdraví. Matkou Marie Kubátové byla spisovatelka a národopisná sběratelka PhMr. Amálie Kutinová , která také sepsala několik děl, z nichž nejznámější jsou autobiografické knihy o ní a její sestře v sérii knih o Gabře a Málince. Oba rodiče měli na Marii Kubátovou nebývalý vliv a byli pro ni vzorem. Pravdou ovšem je, že se rodina často potýkala s existenčními problémy, a to především v období protektorátu Čechy a Morava, kdy bylo jejich nakladatelství zavřeno. Rodina se během prvního roku 2. světové války přestěhovala do Křince u Nymburka. Tady si matka, vystudovaná magistra farmacie, otevřela lékárnu. Dospívající Marie sem nastoupila jako praktikantka. Malé polabské město s...
Více od autora
Jan Cimický
Jan Cimický je český psychiatr, prozaik, básník, překladatel, dramaturg a scenárista. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a od počátku své lékařské dráhy se specializoval na psychiatrii. Až do roku 1996 pracoval v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde byl v letech 1981–1996 primářem socioterapeutického a rehabilitačního oddělení. V roce 1996 si otevřel privátní Centrum duševní pohody Modrá laguna. Je čestným předsedou České sekce Mezinárodní organizace autorů dobrodružné a detektivní literatury , členem Obce spisovatelů, členem Psychiatrické a akupunkturní společnosti J. E. Purkyně a také francouzské psychiatrické společnosti . Na Českém rozhlasu Dvojka moderuje v pátek pořad Noční Mikrofórum. Jeho próza čerpá převážně z lékařské praxe, mnohdy jde o příběhy s detektivní zápletkou - např. Případy doktora Dvořáka , Poslední zastávka smrt , Klíč k pachateli , Gang smrtících snů , Rána z milosti , Dívka z přehrady , Oddychový čas , Popraviště v parku , Vražedná past , nebo Diagnóza: Náhlá smrt . Problematikou stáří, generačních vztahů, morální lability a kriminality mládeže se autor zabýval v psychologické novele Poslední návrat a v románové reportáži Útěk do klece . V povídkové sbírce Podivný host se zaměřil na sociální a psychologické problémy české společnosti po roce 1990. Vydal několik sbírek vlastní poezie – Psychoterapie slov , Stopami dláždění , Lásko šílená , Rákosová flétna , Pro Tebe, má lásko a Ty a já . Je také autorem publikací pro veřejnost ze své odborné problematiky – Neznáme my se odněkud? , Našinec v ohrožení , Psychiatr v kapse , Minimum o stresu . Vydal též knihu vzpomínek Jak se z básníka stává psychiatr a naopak a cestopis Nefritový drak . Překládá díla francouzských dramatiků a básníků (např. Jacques Prév...
Více od autora
Václav Klaus
Václav Klaus je český ekonom a politik, spoluzakladatel Občanské demokratické strany a mezi roky 1991–2002 její první předseda. V letech 1992–1998 působil jako předseda vlády svého prvního a druhého kabinetu. Poté se na čtyřleté období stal předsedou dolní komory parlamentu a v letech 2003–2013 zastával úřad prezidenta České republiky. Před vstupem do politiky působil jako bankovní úředník a prognostik, po listopadu 1989 se stal ministrem financí ČSSR ve vládách národního porozumění a později národní oběti, v níž zastával i post vicepremiéra. V roce 1991 inicioval založení Občanské demokratické strany. V letech 1992–1997 byl předsedou vlády a od ledna až do února roku 1993 vykonával z titulu své funkce premiéra některé pravomoci prezidenta republiky. Po pádu jím vedené vlády na podzim roku 1997 nakrátko ztratil rozhodující politický vliv, ale do vysoké politiky se vrátil již po volbách na jaře 1998, kdy se stal předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky . Po parlamentních volbách roku 2002, které ODS prohrála, se opět na krátký čas stáhl z vrcholné politiky. V únoru 2003 zvítězil v prezidentské volbě poprvé a na druhé pětileté období byl znovuzvolen prezidentem České republiky v roce 2008. Po svém odchodu z prezidentského úřadu v březnu 2013 opustil Klaus aktivní politiku. Nadále se však vyjadřuje k otázkám vnitřní i zahraniční politiky, například k problémům v Evropské unii či k Evropské migrační krizi a kritizuje omezování lidské svobody ve jménu různých ideologií, např. liberální demokracie. Zúčastňuje se také často mezinárodních konferencí a seminářů na různá témata po celém světě. Rod Klausů pochází ze západočeské obce Mileč. Otec Václava Klause Václav byl povoláním účetní. Jeho matka Marie rozená Kailová pracovala jako pokladní a průvodkyně turistů a byla také příležitostnou autorkou básní. Rodina byla duchovně spřízněna s Církví československou husitskou. Václav Kl...
Více od autora
Nikolaj Vasil'jevič Gogol‘
Nikolaj Vasiljevič Gogol, rusky Николай Васильевич Гоголь, ukrajinsky Микола Васильович Гоголь, Mykola Vasyľjovyč Hohoľ byl ruský prozaik a dramatik ukrajinského původu, představitel ruského romantismu s velmi silnými prvky kritického realismu, za jehož zakladatele je v ruské literatuře považován.
Více od autora
Michael Connelly
Michael Connelly je americký spisovatel. Píše především detektivní romány. Michael Connelly se proslavil především jako duchovní otec oblíbeného hrdiny, losangeleského policisty Harryho Bosche, a také právního zástupce Mickeyho Hallera. Jeho knihy byly přeloženy nejméně do 39 světových jazyků a vynesly mu mnoho ocenění. Žije na Floridě. Michael Connelly se narodil ve Filadelfii v Pensylvánii jako druhé nejstarší dítě stavitele W. Michaela Connellyho a Mary Connellyové. Podle Connellyho byl jeho otec frustrovaný umělec, který podporoval a povzbuzoval své děti v tom, aby byly v životě úspěšné. W. Michael Connelly se nebál riskovat a při honbě za kariérou se mu dařilo přeměnit prohru v úspěch. Connellyho matka byla fanouškem detektivních knih a svého syna přivedla do světa napínavých románů. Ve dvanácti letech se Connelly se svou rodinou přestěhoval z Filadelfie do Fort Lauderdale na Floridě a začal navštěvovat střední školu St. Thomas Aquinas High School. Connellyho zájem ve zločinnosti a tajemnu se vystupňoval poté, co po cestě z hotelu, kde pracoval jako pomocná síla v kuchyni, zahlédl muže jak hází nějaký předmět do živého plotu. Connelly byl zvědavý a rozhodl se plot prozkoumat. Zjistil, že zahozeným předmětem byla zbraň zabalená do dřevorubecké košile. Zbraň poté vrátil zpátky a sledoval podezřelého muže až do místního baru. Pak šel domů a vše pověděl svému otci. Později toho večera zavedl policisty do baru, ale ten muž už tam nebyl. Tato událost Connellymu ukázala svět policejních důstojníků a jejich životů. Ohromil jej při tom způsob, jakým pracují a vystupují. Connelly zamýšlel následovat otcovu kariéru ve stavebnictví a začal studovat obor stavebnictví a obchod na University of Florida v Gainesvillu. Jeho známky však nebyly takové, jak si představoval. Jednou šel do kina na film Roberta Altmana Dlouhé loučení, a byl okouzlen tím, co viděl. Film natočený podle stejnojmenné knihy Raym...
Více od autora
Johanna Lindsey
Johanna Helen Lindsey se narodila 10. března 1952 v Německu, kde byl její otec, voják US Army, umístěn. Když byla malá, rodina se často stěhovala. V roce 1970, když ještě studovala, se provdala za Ralfa. Má tři děti: Alfréda, Josefa a Garreta. Po manželově smrti se Johanna přestěhovala do Main, v Nové Anglii, aby zůstala blízko rodině. Johanna napsala první knihu v roce 1977 a kniha uspěla. Do roku 2006, s více jak 58 miliony kopií jejích prodaných celosvětově, s překlady do 12 jazyků, je Johanna Lindsey jedna z nejpopulárnějších autorů historického románu. Zemřela 27.10.2019 ve věku 67 let na rakovinu plic, v Nashua, New Hampshire, USA.
Více od autora
Adolf Branald
Adolf Branald byl český spisovatel, autor románů, povídek, reportáží, knih pro děti a mládež a divadelních her pro ochotníky. Adolf Branald se narodil v herecké kočovné rodině. Jeho otec Richard František Branald byl herec, režisér a dramatik, matka Marie Branaldová byla herečka. Dětství prožil v Praze, v Plzni a na cestách s rodiči, kteří vystupovali s činoherními, operetními a operními společnostmi. Tvrdí se o něm, že byl první dětská filmová hvězda v Čechách, protože jako dítě hrál v několika němých filmech: například ve dvou dnes již ztracených filmech svého otce Československý Ježíšek a Aloisův los nebo ve filmu Venoušek a Stázička režiséra Svatopluka Innemanna. Roku 1929 maturoval na obchodní akademii, poté vystřídal velké množství zaměstnání. Byl úředníkem v bance, obchodním zástupcem olejářské firmy, klavíristou v kině, knihkupcem a od roku 1936 do roku 1945 výpravčím na různých železničních stanicích. Po skončení druhé světové války pracoval jako tiskový referent na ministerstvu dopravy a v letech 1952–1959 jako redaktor nakladatelství Československý spisovatel a od roku 1959 byl spisovatelem na volné noze. Roku 1948 vstoupil do KSČ, ale v roce 1969 ze strany vystoupil, takže za normalizace nemohl v sedmdesátých letech publikovat. Svou literární dráhu zahájil již před druhou světovou válkou řadou divadelních her pro ochotníky, které psal většinou se svým otcem a k nimž také často skládal i hudbu. Jako prozaik debutoval roku 1947 románem Stříbrná paruka. Již v této kronice hereckého rodu se objevuje jeho hlavní tvůrčí metoda, která dává jeho dílům mnohdy až reportážní charakter: propojení faktografie a fabulovaných příběhů hrdinů, kteří chápou své povolání jako životní poslání. Publikoval také v mnoha novinách a časopisech . Řada jeho d...
Více od autora
Táňa Keleová-Vasilková
Táňa Keleová-Vasilková se narodila 7. dubna1964 v severočeském městě Chomutov, ale ve svých čtyřech letech se s rodiči přestěhovala do Bratislavy. Vystudovala žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Komenského a poté pracovala v redakcích několika časopisů. Od roku 1991 se věnuje psaní. Na svém kontě mnoho velice úspěšných společenských románů, z nichž do češtiny byly přeloženy Máma pro Veroniku; Cukr a sůl; Květiny pro Lauru a Modrý dům. Ačkoli nemá ráda označení slovenská Daniele Steelová, je to zřejme přirovnání, které dobře vystihuje tvorbu této dámy. Žije v Devínské Nové Vsi, je vdaná a má tři děti.
Více od autora
Olympic
Olympic je známá česká rocková skupina, kterou založil v roce 1963 v Praze Petr Janda, který je dodnes jejím kytaristou a frontmanem. Skupina je pozoruhodná tím, že jako jedna z prvních založila žánr rockové hudby v bývalém Československu. Během své bohaté kariéry vydala skupina Olympic řadu alb a je oslavována za svůj přínos české hudbě. V průběhu let zažili různé změny v sestavě, ale na české hudební scéně si udrželi stálou pozici.
Více od autora
kolektiv
Sem přidávejte knihy, u nichž není uvedeno konkrétní jméno autora, příp. autorů. Pokud je u knihy alespoň jedno jméno jejího autora uvedeno, nepřidávejte již kolektiv autorů.
Více od autora
Jacob Ludwig Karl Grimm
Jacob Ludwig Carl Grimm byl německý právník, který proslul jako jazykovědec, lexikograf, spoluzakladatel germanistiky jako vědního oboru a sběratel lidových pohádek . Roku 1802 se zapsal na univerzitu v Marburgu, kde studoval právo, jak si přál jeho předčasně zesnulý otec. Rok nato se k němu připojil i jeho bratr Wilhelm, který se vyléčil z těžké nemoci. Také on studoval v Marburgu právo. V roce 1822 formuloval první hláskoslovný zákon pro germánské jazyky, který je dodnes znám jako „Grimmův zákon“. Je autorem významného díla Deutsche Mythologie .
Více od autora
Helena Šmahelová
Helena Šmahelová, provdaná Helena Trostová, byla česká spisovatelka a autorka rozhlasových her. Pocházela z východočeské mlynářské rodiny. Prožila poměrně rušné dětství a mládí. S rodiči pobývala na Moravě a později na Slovensku v Bratislavě, kde také zahájila své středoškolské studium na reálce. To však nedokončila, neboť se vrátila do Čech za nemocnou matkou do Ledče nad Sázavou. Po smrti obou rodičů se odstěhovala k babičce do Chrudimi, v Jaroměři se vyučila knihkupkyní. Od roku 1931 pracovala jako úřednice v chrudimské nemocenské pojišťovně. Zde se seznámila s Jaromírem Johnem, se kterým později žila a pracovala od roku 1943. Od roku 1937 až do roku 1943 pracovala v nemocenské pojišťovně v Praze, od roku 1943 žila s Jaromírem Johnem ve Slatiňanech. Od roku 1946 bydlela v Olomouci, kde John získal místo profesora na Univerzitě Palackého. Na jeho popud si také po válce dokončila vzdělání, nejprve v roce 1948 maturitou a později studiem na Filosofické fakultě Palackého univerzity, kde v roce 1952 obhájila doktorát filosofie. V roce 1952 se provdala za docenta olomoucké univerzity Pavla Trosta. Od roku 1952 do roku 1956 pak pracovala jako psycholožka v brněnské protialkoholní léčebně. V roce 1956 se odstěhovala z Olomouce do Prahy a působila jakožto spisovatelka z povolání. Kromě toho také pečovala o dílo a literární odkaz svého přítele Jaromíra Johna. Helena Šmahelová byla sestřenicí českého filmaře Alexandra Hackenschmieda, přítelkyní spisovatele Jaromíra Johna a manželkou jazykovědce Pavla Trosta.
Více od autora
Rudolf Medek
Rudolf Medek byl český spisovatel a voják. Narodil se v rodině královéhradeckého obuvníka Václava Medka a jeho manželky Marie, rozené Špatenkové. Vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové a v letech 1909–1914 učil na školách v okrese. Měl šest sourozenců, bratr Jaroslav Medek byl autorem románů z 1. světové války. V roce 1914 byl povolán do armády a absolvoval důstojnický kurs. V první světové válce byl nasazen na ruské frontě a o Vánocích 1915 přešel k Rusům. Po pobytu v zajateckých táborech vstoupil do československých legií v Rusku. Účastnil se bitvy u Zborova, po ní doprovázel v Rusku T. G. Masaryka a v letech 1917–1918 byl redaktorem časopisu Československý voják. S legiemi se zúčastnil cesty Sibiří a v roce 1919 byl členem delegace s vojensko-politickým posláním do USA a Francie. Do 31. prosince 1919 dosáhl hodnosti podplukovníka. Po návratu do Československa se ve službách československé armády stal plukovníkem, v dubnu 1931 byl povýšen na brigádního generála. Roku 1919 mu britský král udělil Řád za vynikající službu , ve Francii získal Řád čestné legie; tato vyznamenání po Mnichovské dohodě vrátil. V letech 1920–1929 byl ředitelem Památníku odboje a v letech 1929–1939 a po jeho sloučení s dalšími institucemi do Památníku národního osvobození se stal jeho ředitelem. Od roku 1929 se angažoval i politicky, ale jen jako nestraník . Dne 27. listopadu 1934 vydala skupina českých spisovatelů prohlášení, ve kterých odsuzovali protiněmecké manifestace českých studentů v době tzv. insigniády; tyto útoky nazvali fašistickými. Rudolf Medek na to reagoval 29. listopadu otevřeným dopisem Karlu Čapkovi. V něm se zastával násilně demonstrujících českých studentů a poukázal na původce – německé studenty, kteří obsadili Karo...
Více od autora
Josef Lamka
Josef Lamka byl český výtvarník, scenárista, režisér a animátor. Je znám hlavně jako tvůrce populárních animovaných seriálů pro děti jako O vodníku Česílkovi, Káťa a Škubánek, Matylda, Cvoček astronautem, O človíčkovi, Terezka v nesnázích, Flok a Flíček, Království květin, Putování za švestkovou vůní, Inspektor Fousek na stopě.
Více od autora
Olga Scheinpflugová
Olga Scheinpflugová byla česká herečka, spisovatelka, básnířka a dramatička, manželka Karla Čapka. Narodila se v rodině spisovatele Karla Scheinpfluga a matky Boženy, rozené Fričové . Jejími sourozenci byli Karel Scheinpflug a Božena Scheinpflugová . Po více než roce vdovství se otec oženil s Miladou Krinerovou . Od roku 1918 studovala herectví u Marie Hübnerové, členky činohry Národního divadla. V roce 1920 byla angažována do Švandova divadla. V letech 1922–1928 byla členkou Městského divadla na Král. Vinohradech. Ve filmu se poprvé objevila v roce 1922, v němém filmu Zlatý klíček podle scénáře Karla Čapka. Od ledna 1929 přešla z Divadla na Vinohradech do Národního divadla. S Karlem Čapkem se Olga Scheinpflugová osobně seznámila v roce 1920, kdy podle jejího vyprávění na ni počkal před Švandovým divadlem, ve kterém hrála. Obě rodiny zpočátku vztahu nepřály. Dne 26. srpna 1935 se na vinohradské radnici za Karla Čapka provdala, své umělecké příjmení Scheinpflugová si však ponechala. Se svým manželem žila v jeho polovině dvojdomu bratří Čapků, který si Josef a Karel Čapkovi postavili v dnešní Praze 10 a ve vile na Strži u Dobříše. Během společného života procestovali řadu evropských zemí a žila s ním až do jeho smrti v prosinci 1938. V období Protektorátu Čechy a Morava sice pracovala dále jako herečka, byla však opakovaně vyslýchána gestapem a ve svém domě musela strpět prohlídky. Ve svých vzpomínkách zejména uvádí, že byla podezřelá z uchovávání dopisu Edvarda Beneše z exilu Karlu Čapkovi. V listopadu 1940 odešla na nátlak ze souboru Národního divadla, v její roli ji nahradila Lída Baarová. Protižidovský a pronacistický Arijský boj ji v roce 1941 napadl i pro její pohostinská vystoupení se slovy „...Nechtěla byste toho je...
Více od autora
Mikoláš Aleš
Mikoláš Aleš byl český malíř, kreslíř, dekoratér a ilustrátor, jedna z nejvýznamnějších osobností takzvané „Generace Národního divadla“, klasik českého umění 19. století. V ranějším období tvořil v pozdně romantickém stylu, přičemž vycházel z odkazu Josefa Mánese, později směřoval spíše k secesi. Jeho otcem byl František Aleš, písař a později městský tajemník, člen významné a zámožné mirotické rodiny, matkou Veronika Alšová, rozená Famfulová. Kvůli finančním potížím se celá rodina několikrát přestěhovala. V roce 1856 nejprve do Písku a následně do Prahy. Ani tam se však nepodařilo situaci zlepšit a Alšové se v únoru 1859 vrátili zpět do Mirotic. Kreslit začal už ve čtyřech letech. V roce 1862, podobně jako jeho dva bratři František a Jan, nastoupil na školu v Písku a v roce 1865 na gymnázium, které však pro neshody s jedním z tamních pedagogů musel opustit. Začal se učit malířem a roku 1867 vstoupil do druhé třídy písecké reálky, kde studoval až do roku 1869, kdy odjel do Prahy na Akademii výtvarných umění. Během studia si přivydělával vyučováním kreslení a drobnými ilustracemi. Jeho učiteli byli Josef Matyáš Trenkwald a Jan Swerts. V roce 1876 se zúčastnil demonstrace proti profesoru A. Woltmannovi, který během své přednášky v německém vzdělávacím klubu Concordia popřel sice existenci českého umění v době gotické a barokní; uvedl, že české umění pouze přejímalo v té době německé vzory. Čeští studenti, kteří přednášku navštívili, hlasitě protestovali a neopustili přednáškovou síň, na což profesor Woltmann reagoval vyklizením síně. Později protesty přerostly v potyčky mezi německými a českými studenty. Aleš byl potrestán několikadenním vězením a vyloučen z akademie. Po tom, co předčasně zemřeli oba jeho bratři , zemřela v roce 1869 také jeho matka. Otec se v roce 1874 znovu oženil, ale téhož roku zemřel. Protože se svou macechou se nikdy nespřátelil, zůstal ve 22 letech ...
Více od autora
Klára Trnková
Narozena 12. 7. 1949 v Praze. Malířka, ilustrátorka, scénografka, věnuje se emailové tvorbě, též autorka pohádek a knih kuchařských receptů. Umělecká ředitelka nakladatelství Studio Trnka. Dcera malíře a výtvarníka Jiřího Trnky.
Více od autora
Kamil Bednář
Kamil Bednář byl český básník a překladatel. Studia práv a filozofie na Karlově univerzitě nedokončil. Po uzavření vysokých škol okupační správou působil jako redaktor v nakladatelství Melantrich. Odtud přešel do nakladatelství V. Petra a několik let po válce roku 1949 k Československému spisovateli. Od roku 1959 se věnoval pouze psaní. Používal také pseudonymy, např. Prokop Kouba. Patřil k vůdčím osobnostem básnické generace, která umělecky dorůstala v období krátce před německou okupací Československa. Ta se orientovala k nadčasovým hodnotám konkrétního, „nahého“ člověka , což Bednář vyjádřil v programovém eseji Slovo k mladým , kolem něhož se soustředily názory celé literární generace. Jeho starší syn Jiří Bednář se stal divadelníkem. Mladší syn Ivan Bednář se stal divadelním režisérem a publicistou. Druhá manželka Kamila Bednáře byla Emilie Bednářová , roz. Jiřincová, spisovatelka a překladatelka . Sňatek uzavřeli v roce 1960. Od roku 1966 do roku 1972 žili v letní sezoně na chatě v Mělníku obklopeni velkou zahradou. Zde také vznikaly fejetony o zahradě a přírodě, které vycházely periodicky v novinách Lidová demokracie. Pod titulem "Zahrada přítelkyně" vyšla po smrti autora jejich knižní sbírka s ilustracemi Ludmily Jiřincové. Kamil Bednář zemřel 23. května 1972 v Mělníku, je pohřben na hřbitově v Praze-Ďáblicích. Bednářovým debutem byla sbírka spirituální, programově antiavantgardní lyriky Kámen v dlažbě , vydaná v Halasově edici První knížky a Halasovou poetikou též značně ovlivněná. Následovaly pak sbírky Milenka modř a Kamenný pláč . Též v básnických knihách uveřejněných za okupace Bednář vychází z prožitku úzkostné doby a blízkosti smrti. Zároveň se sbližuje ...
Více od autora
Josef Věromír Pleva
Josef Věromír Pleva byl český spisovatel pro děti a mládež. Patrně jeho nejznámějším dílem je román Malý Bobeš. Josef Věromír Pleva se narodil jako nejstarší z osmi děti 12. srpna 1899 v Moravské Svratce rodičům Josefu Plevovi a Antonii, rozené Zástěrové. Otec, který pocházel ze Skrýšova, pracoval jako úpravčí trati na stavbě železnice ze Žďáru do Havlíčkova Brodu. Pak se stal vechtrem, takže se rodina s osmi dětmi často stěhovala. Josef se nejprve vyučil ve Svratce knihařem a v roce 1915 se stal tovaryšem. Za války práce v oboru nebyla, proto pracoval jako posunovač na dráze. V roce 1917 byl jako osmnáctiletý odveden a poslán do Korutanských Alp na italskou frontu, odkud dezertoval, ale byl chycen a po vězení eskortován zpět. Po první světové válce dělal knihaře v Novém Městě na Moravě i jinde a během roku složil všechny zkoušky, takže se mohl vydat do Čáslavi, kde v roce 1924 vystudoval učitelský ústav. Jako mladý učitel často střídal malé školy po celé Vysočině , což mu umožnilo důkladné poznání venkovského života. Pracoval také jako knihvazač v Moravských Budějovicích. Jeho levicová orientace ho přivedla v roce 1927 do řad komunistů a téhož roku založil skupinu dělnických autorů Slavděl , která byla polemicky zaměřená proti intelektuálně náročné tvorbě skupiny Devětsilu, ale v roce 1930 bez výsledku zanikla. Od téhož roku byl předsedou akademického spolku Horák v Novém Městě. Od roku 1931 už bydlel v podnájmu v Brně–Masarykově čtvrti, kde v letech 1939 – 1941 učil na obecné škole smíšené. Jeho učitelství skončilo s těžkou vadou sluchu. Již předtím v letech 1937–1939 pracoval v brněnském rozhlase, kam se po válce vrátil jako ředitel zdejší stanice Československého rozhlasu . Potom působil v celostátním vysílání pro děti a mládež. Pracoval v Syndikátu spisovatelů, v Československém rozhlasov...
Více od autora
Vladimír Holan
Vladimír Holan byl básník, autor reflexivní lyriky, epiky a lyrizovaných próz, překladatel. Používal pseudonymy a šifry Ivo Holan, Ivo Rol, V. Scarlet, -Dt.-, -h-, H. V., V. H. Vladimír Holan se narodil v Praze 16. září 1905 v rodině hospodářského správce. Když mu bylo šest let a otec se stal správcem továrny v Podolí u Bělé pod Bezdězem, odstěhovali se Holanovi do Máchova kraje. Do Prahy se Vladimír Holan vrátil v roce 1919, kde studoval na gymnáziu. V roce 1926 složil maturitní zkoušku a už tehdy vydal svou sbírku – Blouznivý vějíř. S přispěním básníka J. Hory dostal Vladimír Holan místo úředníka Penzijního ústavu v Praze. Zde pracoval v letech 1927–35, ale pro nevhodnost povolání a ze zdravotních důvodů odešel předčasně do penze. Poté se věnoval jen literární tvorbě. Vladimír Holan žil samotářsky, aby měl klid ke svým básnickým reflexím a meditacím. Styk udržoval jen s nejbližšími přáteli, k nimž patřili zvláště J. Hora, J. Čapek, F. Halas a někteří další. Vladimír Holan byl redaktorem časopisu Umělecké besedy Život, jeden rok také Programu D40, vydávaného divadlem E. F. Buriana. Vladimír Holan podnikl dvě cesty do zahraničí. V roce 1929 navštívil Itálii a v roce 1937 Francii. V 50. letech bylo postavení Vladimíra Holana jako básníka velmi svízelné, jeho poezie byla z hlediska vládnoucí ideologie nepřijatelná. Mohl existovat jen díky svým přátelům. Částečné uvolnění nastalo v 60. letech. V roce 1968 byl jmenován národním umělcem. Po smrti dcery Kateřiny v roce 1977 přestal Holan psát úplně. Vladimír Holan zemřel 31. března 1980 v Praze a je pochován na Olšanech.
Více od autora
Petr Urban
Petr Urban je český sportovec , reprezentant, kreslíř a ilustrátor. Pochází ze severočeské Smržovky, kde jeho rodina žije už celé generace. Saně byly první sport, který začal vnímat a stejně jako jeho pradědeček a otec v něm dosáhl mnoha úspěchů. Reprezentoval Československo na zimních olympijských hrách v roce 1992 v Albertville. Je ženatý a má dvě děti. Původně se vyučil nástrojařem, ale od roku 1991 profesionálně kreslí. Kreslený vtip mu poprvé uveřejnili v časopise Dikobraz 20. února 1985. Prvním mezinárodním úspěchem pro něj bylo v roce 1989 čestné uznání z mezinárodní soutěže kresleného humoru v turecké Ankaře. Kreslí vtipy do novin a časopisů, pravidelně spolupracuje například s Mladou frontou plus, Nedělním Bleskem, Stadionem a se Světem Motorů. Dále s Pivním kurýrem a Českým rybářem. Občas publikuje také v deníku Sport. Podle jeho kreslené postavičky Rudy Pivrnce se jmenuje i pivo Pivrnec. Na počest postavičky nazpívala skupina Kabát píseň Pivrnec. Kromě knih a kalendářů kresleného humoru maluje obrazy a zabývá se aplikací humoru v reklamě. Je spoluautorem a ilustrátorem knih:
Více od autora
Ladislav Fuks
Ladislav Fuks byl český prozaik, autor především psychologické prózy s tématem úzkosti člověka ohrožovaného nesvobodou a násilím. Jako symbol tohoto tématu si pak zvolil druhou světovou válku a holokaust. Většina jeho díla je autobiografická, často skrytě – téměř všemi jeho knihami prochází figura senzitivního, slabého hocha, žijícího ve svém vnitřním světě a toužícího po citovém přátelství. Právě tato stále se vracející postava trpícího a mučeného chlapce má silnou míru autobiografičnosti. Fuksovo dílo je někdy také autobiografickou travestií – např. Vévodkyně a kuchařka. Fuks je ve svém díle též mistrem masky, jinotajů, neboli alegorií, a náznaků, k čemuž byl jako homosexuál přirozeně donucen dobou, v níž žil a tvořil. Jeho dětství nebylo příliš šťastné. Otec, policejní úředník, byl chladný a dominantní člověk a matka se starala pouze o správnou společenskou výchovu svého syna. Téma smutného dětství a snahy o vzdor proti otci se pak objevilo v několika jeho knihách. Největší životní krizí ale prošel Ladislav Fuks v době dospívání, tedy na počátku druhé světové války, kdy si poprvé uvědomil svou homosexualitu. Krutý osud svých židovských spolužáků z gymnázia prožíval citelněji, jelikož sám trpěl silným pocitem ohrožení – v koncentračních táborech tehdy mizí nejen Židé a Romové, ale také homosexuálové. Mnozí literární kritici si později často kladli otázku, jak je možné, že se Ladislav Fuks, jako nežidovský spisovatel, dokázal tak vžít do pocitů židovské menšiny a věnovat tomuto tématu značnou část svého díla. Odpovědí je právě jeho pocit sounáležitosti s tragédií tohoto národa, ale také úzkost z ohrožení, kterou po celý život on sám pociťoval. Tímto jeho silným duchovním poutem s pronásledovanou židovskou menšinou je inspirován také název jedné jeho knihy – Mí černovlasí bratři. Po dokončení gymnázia pracoval Ladislav Fuks za války na zemědělské správě v Hodoníně. Po válce pokračoval ve studiu na filoso...
Více od autora
Karel Sýs
Karel Sýs je český básník, spisovatel, překladatel a levicový novinář. V jeho tvorbě dominuje poezie, ale v posledních dvaceti letech se věnuje i české historii, satiře porevolučního politického vývoje a studiím lidové slovesnosti. Některá díla publikoval pod pseudonymy Václav Spán a Věra Sýsová, v Naší pravdě též pod jménem Kosmas. Karel Sýs maturoval v roce 1964 a poté vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické . Od roku 1974 byl redaktorem týdeníku Tvorba, od roku 1976 vedl kulturní rubriku. Tamtéž byl i aktivním členem Lidových milicí a účastnil se jejich cvičení. Po roce 1980 začal externě spolupracovat s několika nakladatelstvími, ve kterých působil jako lektor poezie. Roku 1988 se stal zástupcem šéfredaktora literárního časopisu Kmen. Roku 1989 mu byl udělen titul zasloužilý umělec. V letech 1990–1992 redigoval erotický časopis Sextant. V roce 1993 byl redaktorem časopisu Domácí lékař. V 90. letech tvořil především satirickou prózu, kritizující tehdejší poměry v politice a společnosti . Otevřeně se hlásí ke KSČM, za niž v roce 1996 neúspěšně kandidoval do senátu v obvodu č. 81 – Uherské Hradiště. Do dubna 2014 byl vedoucím redaktorem literární přílohy Haló novin Obrys-Kmen, než došlo k jejímu ukončení Danielem Strožem. Od května 2014 je vedoucím redaktorem nástupnického týdeníku Literatura-Umění-Kultura. V posledních letech se věnuje tvorbě historických knih, které mapují neotřelou formou některé kapitoly české historie v 20. století a svým stylem se mnohdy podobají nenávistné komunistické propagandě 50. let 20. století . V roce 2018 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal Medailí Za zásluhy I. stupně. Jedná se o básníka razantní materialistické obraznosti a dychtivého prožitku. Jeho tvorba vždy zahrnovala erotické prvky a zachovával si i smysl pro humor. Po listopadu 1989 ztratil...
Více od autora
Karel Konrád
Karel Konrád byl prozaik a fejetonista se sklonem k ironii a satiře, významný představitel básnické prózy. Karel Konrád se narodil v Lounech v rodině kupce. Po maturitě na lounksé reálce byl v roce 1917 odveden do armády, z výcviku byl však ze zdravotních důvodů propuštěn do civilu. Jako dobrovolník se zúčastnil několik měsíců vojenského obsazování Slovenska. Po návratu složil Karel Konrád na gymnáziu v Jindřichově Hradci doplňovací maturitu a začal studovat na filozofické fakultě. Studium však nedokončil a pobýval jako společník u básníka Sovy. Od září 1922 učil Karel Konrád na obecné škole, ale po necelém půlroce byl propuštěn pro své komunistické smýšlení. Potom se zabýval jen novinářstvím a literaturou. Karel Konrád byl členem Devětsilu, pracoval jako redaktor Rudého práva, v časopisech Trn, Přestávka Divadla Vlasty Buriana aj. Karel Konrád podnikl cesty do Francie a Itálie, po 2. světové válce i do Jugoslávie, Řecka, Polska a Sovětského svazu. O svých cestách psal reportáže. Do roku 1948 pracoval Karel Konrád v Rudém právu a poté zastával vysoké funkce v zestátněném filmu. Příjemnou Konrádovou zvláštností byla jeho schopnost trvalých a vroucích vztahů k lidem. Jeho ženou byla dcera literárního kritika Bohumila Polana - Milena. Jeho hluboké přátelské vztahy předurčily jeho jemnocitné vykladačství mnoha básníků a umělců vůbec.
Více od autora
Jiří Hanzelka
Jiří Hanzelka byl český cestovatel a spisovatel. Narodil se na kopci Kotouč u Štramberka v domě, který patřil správě vápencových lomů. Ve věku tří let se s rodiči přestěhoval do Kopřivnice, kde jeho otec pracoval v automobilce Tatra jako dělník ve vývojovém oddělení; příležitostně také závodil jako spolujezdec Josefa Vermiřovského. V letech 1925 až 1930 bydleli v Bratislavě, poté se přestěhovali do Prahy. Vystudoval obchodní akademii a po maturitě začal studovat Vysokou obchodní školu. Protože ale na začátku druhé světové války došlo k uzavření českých vysokých škol, mohl ji ukončit až v r. 1946. Mezitím byl nasazen na zemědělské práce do Zhoře u Tábora, kde při úrazu na statku přišel o prst. Na škole studoval s Miroslavem Zikmundem, který byl poté jeho partnerem na cestách i spoluautorem jejich společných knih. V letech 1947 až 1950 podnikl spolu s Miroslavem Zikmundem cestu do Afriky a Jižní Ameriky. Celou tuto výpravu absolvovali společně ve voze značky Tatra T 87. Po návratu do Československa se roku 1954 oženil a později se mu narodily dvě děti, syn Jiří a dcera Hana. Roku 1958 věnoval svůj dům v Gottwaldově tomuto městu s podmínkou, že v něm budou zřízeny dětské jesle. Druhou cestu, již s doprovodem, podnikli ve dvou vozech Tatra 805 v letech 1959 až 1964. Při této výpravě projeli Asii a Oceánii. Také na této cestě shromáždili velké množství dokumentárního materiálu. Krátce po návratu zemřela na rakovinu jeho žena. Jako přesvědčený sociální demokrat a v naději, že komunistické straně se může zdařit reforma politického systému, roku 1963 vstoupil do KSČ. Jako člen KSČ i v roce 1968 stál na straně tzv. reformních komunistů, účastnil se aktivně protestních akcí na podporu pražského jara a stal se jednou ze známých symbolických postav tohoto protestu. Proto mu bylo v roce 1969 znemožněno dále publikovat a účastnit se veřejného života. Po dlouhou dobu nesměl Jiří Hanzelka ani dostat oficiální zaměstnání...
Více od autora
V. C Andrews
Cleo Virginia Andrews, lépe známá jako V. C. Andrews nebo Virginia C. Andrews, byla americká romanopiskyně. Narodila se v Portsmouthu ve Virginii a zemřela na rakovinu prsu ve věku 63 let. Po její smrti napsal Andrew Neiderman mnoho dalších románů, přičemž použil Andrewsovo pseudonym.
Více od autora
Stanislaw Lem
Stanisław Herman Lem byl polský spisovatel, filozof, lékař, futurolog a satirik, světoznámý autor sci-fi. Jeho knihy byly přeloženy do 40 jazyků a prodalo se přes 27 milionů výtisků. Jeho dílo ovlivnilo nejen polskou, ale i světovou vědecko-fantastickou literaturu. Stanisław Lem byl jediným synem zámožného lvovského lékaře otorhinolaryngologa Samuela Lema a Sabiny Lemové . Malý Stanisław byl velmi bystrým dítětem, číst se naučil již ve svých 4 letech. Rád si prohlížel otcovy anatomické atlasy a později četl knihy známých autorů jako Karl May, Jules Verne a Rudyard Kipling. Do roku 1931 navštěvoval základní školu Stanisława Zołkiewského a poté přešel na gymnázium Karla Szajnochy. Stanisław Lem byl spíše samotář. Měl silnější postavu, což souviselo s jeho náklonností k cukroví - za bonbony utrácel většinu peněz, které příležitostně dostal. Později si začal kupovat různá mechanická a elektrická zařízení a rozvinula se u něj vášeň pro konstruktérství. V tom jej podporoval i otcův starší bratr, advokát, jenž mu půjčoval technické encyklopedie. Ve 12 letech dostal od otce psací stroj, na němž později napsal svá první literární díla. Zároveň dostal originální nápad - vytvářet si legitimace. Začal si vyrábět všelijaké průkazy a doklady, opatřoval je razítky a pečetěmi a vytvořil si tak svůj fiktivní svět. Zjistil, že je možné vymýšlet neexistující skutečnosti a události, v tomto momentě lze spatřovat počátky jeho vědeckofantastické tvorby. Na gymnáziu dobře prospíval v rodném jazyce . Potíže mu činila matematika, kterou tu krátce učil i známý filosof Roman Ingarden. V 17 letech začal psát verše, avšak během okupace o ně přišel. Jeho oblíbenými básníky byli Bolesław Leśmian a Rainer Maria Rilke. V Sověty okupovaném Lvově se zkoušel dostat na lvovskou polytechniku, ale přestože složil přijímací zkoušky, nebyl přijat kvůli svému buržoaznímu původu. Díky otcovým známostem se mu...
Více od autora
Mary Higgins Clark
Mary Higgins Clark byla americká spisovatelka irského původu, autorka detektivních románů. Její kniha „Kam se poděly děti“ je podle Mystery Writers of America zařazena mezi 100 nejlepších detektivních románů všech dob. Spisovatelkou je také její dcera Carol Higgins Clark – některé knihy napsaly společně. Řada jejich knih byla zfilmována. Narodila se na Štědrý den roku 1927. Její otec byl irský přistěhovalec a její matka Američanka irského původu. Před svatbou pracovala jako sekretářka nebo letuška Pan American Airlines, zúčastnila se i posledního letu této společnosti do Československa před uzavřením železné opony. Dne 26. prosince 1949 se provdala za Warrena Clarka. V manželství se jim narodilo pět dětí. Po svatbě začala psát povídky, její první příběh koupil časopis Extension Magazine až po šesti letech a čtyřiceti odmítnutích. Po smrti svého manžela v roce 1964 začala studovat filozofii a přivydělávala si psaním rozhlasových scénářů. V roce 1968 vydala první román „Aspire to the Heavens“, který byl životopisem George Washingtona, v roce 1975 první detektivku „Where Are the Children?“ a v následujících letech řadu dalších detektivních románů. V roce 1987 se stala prezidentkou Americké asociace detektivních autorů a mnoho let zasedala v jejím předsednictvu. V roce 2002 vydala svou autobiografii „Kitchen Privileges“, napsala také knihu pro děti „The Magical Christmas Horse“ . Její knihy byly bestsellery, získaly řadu ocenění a byly přeloženy do mnoha jazyků. Zemřela na Floridě v 92 letech v roce 2020.
Více od autora
Ladislav Smoljak
Ladislav Smoljak byl český filmový, televizní a divadelní režisér, scenárista a herec, čelní postava Divadla Járy Cimrmana. Původní profesí byl učitel a pracoval také jako redaktor. Od konce 60. let spolupracoval se Zdeňkem Svěrákem, se kterým psal divadelní hry o českém fiktivním géniovi Járovi Cimrmanovi a scénáře filmových komedií. Narodil se 9. prosince 1931 v Praze. Jeho rodina z otcovy strany pocházela z Podkarpatské Rusi. Poté, co v roce 1952 odmaturoval na gymnáziu a nebyl přijat ke studiu divadelní režie na DAMU, vystudoval matematiku a fyziku na Vysoké škole pedagogické. Stal se asistentem na Fakultě technické a jaderné fyziky Karlovy univerzity a byl i středoškolským profesorem na gymnáziu v Brandýse nad Labem. V 60. letech 20. století se stal redaktorem Mladého světa a během působení v jeho redakci se podílel na založení čtenářské ankety Zlatý slavík. Později pracoval jako nakladatelský redaktor Mladé fronty, v 70. letech se stal scenáristou Filmového studia Barrandov. Společně se Zdeňkem Svěrákem a Jiřím Šebánkem založili Divadlo Járy Cimrmana. Se Zdeňkem Svěrákem psali pro toto divadlo i „jeho“ hry a společně se také autorsky a herecky podíleli na řadě celovečerních filmů, z nichž některé Smoljak i režíroval. Vedle Divadla Járy Cimrmana byl činný také ve Studiu Láďa Ladislava Smoljaka . Pro toto uskupení napsal několik her . V počátcích jeho kariéry si ho lidé pletli se zpěvákem Petrem Spáleným. Smoljak doufal, že jednou nastane situace, kdy se budou lidé domnívat, že se setkali se Smoljakem a on to ve skutečnosti bude Petr Spálený. Sledoval politickou scénu a často se k ní vyjadřoval. Před sametovou revolucí nacházeli diváci v jeho divadelních hrách politické paralely, které také přispěly k jejich popularitě, ačkoliv se vyhýbal prvoplánové politické satiře. To se odrazilo také v přístupu vládnoucího režimu k Divadlu Járy Cimrmana, které...
Více od autora
Karel Matěj Čapek Chod
Karel Matěj Čapek-Chod byl český prozaik, dramatik a novinář, představitel naturalismu. Narodil se v rodině středoškolského profesora na reálné škole v Domažlicích Jana Čapka a matky Josefy , rozené Jakubšové. Pokřtěn byl jako Mathias Čapek. Měl staršího bratra Václava , který též žil v dospělosti v Praze, kde pracoval jako poštovní zřízenec. Další bratr Jan byl knězem, zemřel jako kooperátor v Lošticích ve věku 27 let na souchotiny. Po studiích na gymnáziu v Domažlicích pokračoval Matěj Čapek studiem práv v Praze. Tato studia však nedokončil. Jako novinář začínal v Olomouci, kde působil jako redaktor v letech 1884–1888 v novinách „Našinec“. V té době bydlel v domě Jindřicha Wankla. Přátelství s Jindřichem Baštou z Olomouce přetrvalo téměř 40 let. Čapek-Chod obdržel od svého přítele v letech 1888–1926 na 37 dopisů. V Praze byl policejně hlášen od roku 1889. V letech 1888–1890 pracoval jako redaktor ve staročeském Hlasu národa a následně v Národní politice. Dne 4. května 1896 se v Pražském kostele sv. Štěpána oženil s Boženou roz. Kubeovou , se kterou měl syna Víta . Počínaje rokem 1898 byl policejně hlášen na Královských Vinohradech. Od roku 1900 až do smrti byl redaktorem Národních listů. Jak vyplývá z korespondence K. M. Čapka-Choda uložené v Památníku národního písemnictví, stýkal se a přátelil s mnoha významnými osobnostmi své doby. Rozsah jeho kontaktů přesahoval literární okruh a korespondenci vedl krom literátů například s malířem Vojtěchem Hynaisem, zpěvačkou Emou Destinnovou, herečkou Marií Hübnerovou. Zemřel krátce po operaci střev v sanatoriu v Praze-Podolí. Karel Čapek věnoval Č...
Více od autora
Jan Šmíd
Jan Šmíd je český novinář a publicista, dlouholetý zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu a České televize ve Francii. Vystudoval Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy. Absolvoval stáže v USA a v britské BBC. V letech 1991 až 1998 byl zpravodajem Českého rozhlasu v USA. V letech 1999 až 2000 byl šéfredaktorem Nedělních Novin a v letech 2006 až 2018 stálým zpravodajem Českého rozhlasu ve Francii. Od roku 2018 je stálým zpravodajem České televize ve Francii, na tomto postu vystřídal Petra Zavadila. Vytváří také reportáže pro cestovatelský magazín Objektiv. Sepsal životopis nazvaný Jaromír Jágr - Z Kladna do Ameriky a jeho pokračování s názvem Jaromír Jágr - Má léta v Pittsburghu. Když byl zpravodajem ČRo v USA, vydal knihu Tenkrát v Americe. Je také autorem řady literárně-turistických průvodců o Francii, které publikoval převážně jako sérii nazvanou Obrázky z…
Více od autora
Zdeněk Miler
Zdeněk Miler byl český režisér a výtvarník animovaných filmů pro děti, autor oblíbené postavičky Krtečka. Svoji uměleckou činnost začal ve zlínských filmových ateliérech a v roce 1945 začal pracovat v barrandovském studiu Bratři v triku, pod vedením Jiřího Trnky. Logo studia, tři kudrnatí malí kluci v námořnických tričkách, je jeho dílem. Jeho prvním samostatným dílem se stal animovaný příběh O milionáři, který ukradl slunce na námět pocházející z díla Jiřího Wolkera. Nejvíce proslul animovaným seriálem o Krtkovi, který získal velikou oblibu. V současné době existuje 49 dílů o malém Krtečkovi. Zajímavostí je, že seriál o Krtečkovi není mluvený , Krteček a jeho malí kamarádi pouze vydávají zvuky citoslovce, což jsou vlastně hlasové záznamy Milerových dvou malých dcer Kateřiny a Barbory. Svoji bohatou výtvarnou činnost rozšířil i o ilustrace dětských knížek. Ilustroval např. i Petiškova Pohádkového dědečka. Za minulého režimu pro některé práce o Krtečkovi propůjčil jméno spisovateli Ivanu Klímovi. Série animovaných filmů o Krtkovi. Série animovaných filmů o Cvrčkovi.
Více od autora
Jaroslav Durych
Jaroslav Durych byl český vojenský lékař a katolický prozaik, básník, dramatik a publicista, který měl výrazný vliv na rozvoj českého katolicismu v první polovině 20. století. Jaroslav Durych velmi brzy osiřel. Na přání babičky nejprve studoval gymnázium v Hradci Králové jako chovanec arcibiskupského konviktu v Příbrami, z konviktu byl později vyloučen za čtení zakázané literatury, konkrétně Renanových Apoštolů. Nicméně na církev nezanevřel, rozhodl se sloužit jí na poli kultury a vzdělání. Vystudoval lékařskou fakultu v Praze, kterou dokončil v roce 1913, a protože studoval na vojenské stipendium, působil za první světové války jako vojenský lékař v Haliči. Po válce si v Přerově zřídil soukromou praxi, brzy se vrátil do vojenské služby, v československé armádě dosáhl hodnosti plukovníka. V letech 1923–1930 působil jako přednosta oddělení ve vojenské nemocnici v Hradisku u Olomouce. Zde také od roku 1925 vykonával funkci prvního kronikáře vojenské nemocnice. Řádným členem České akademie věd a umění byl zvolen 26. listopadu 1935, na členství rezignoval 7. října 1938. Zejména v počátcích své tvorby byl Jaroslav Durych silně ovlivněn staroříšským vydavatelem Josefem Florianem a jeho programem katolického vzdělávání. Zejména ve 20. letech Florianovo nakladatelství silně propagoval a hojně v něm publikoval a patrně i řada jím organizovaných akcí byla Florianem inspirována. Později se Durych stále více osamostatňoval, nicméně ve svých hlavních cílech, tj. snaze o zvýšení náboženské a kulturní úrovně českého katolicismu, zůstávali oba sjednoceni. Za nacistické okupace a v době komunistického režimu v Československu žil Durych v izolaci a jeho díla nesměla být vydávána. Vyšlo mu pouze několik novinových článků, které napsal pod pseudonymy. Pohřben je na hřbitově v pražském Bubenči. Jaroslav Durych bývá někdy označován za „disidenta 1. republiky“, protože oponoval antikatolicismu, který p...
Více od autora
Ivan Klíma
Ivan Klíma, rodným jménem Ivan Kauders , je český spisovatel a dramatik s židovskými kořeny, syn vynálezce a světového odborníka na silnoproudé motory Viléma Klímy. V současné době je spolu s Milanem Kunderou a Patrikem Ouředníkem nejpřekládanějším žijícím českým autorem. Narodil se v Praze a za druhé světové války strávil tři a půl roku v koncentračním táboře Terezín, ze kterého se dostal jako čtrnáctiletý. Jeho rodiče byli židovského původu. Vystudoval gymnázium a Filozofickou fakultu UK. Po absolutoriu v roce 1956 pracoval jako redaktor časopisu Květy a v letech 1959–1963 v nakladatelství Československý spisovatel. Poté psal do Literárních novin, Literárních listů , do časopisů Květen, Plamen a Orientace. Vstoupil do KSČ v roce 1953, v roce 1967 byl ze strany vyloučen. V roce 1968 zrušila KSČ jeho vyloučení, a ačkoli byl oficiálně ve straně, neúčastnil se žádných stranických aktivit. Z KSČ ho definitivně vyloučili v roce 1970. V roce 1969 odjel do USA, kde působil jako hostující profesor na Michiganské univerzitě. Po návratu v roce 1970 už byl zakázaným autorem, publikovat mohl jen v samizdatu a exilu a živil se dělnickými profesemi. Jeho dílo je rozsáhlé a žánrově pestré: próza, dramata, reportáže, eseje, fejetony a knížky pro děti. V roce 2013 podpořil založení LES , kterou zakládal Martin Bursík. V roce 2002 mu byla udělena Cena Franze Kafky za celoživotní dílo a knihu Velký věk chce mít též velké mordy o životě a dílu Karla Čapka. V roce 2010 mu byla, v kategorii literatura faktu, udělena cena Magnesia Litera za paměti Moje šílené století. Společně s Jiřím Peňásem se stal laureátem Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2013.
Více od autora