Výpis všech autorů

Franz Kafka

Franz Kafka ; židovským jménem Anšel , byl pražský německy píšící spisovatel. Je považován za jednoho z literárně nejvlivnějších spisovatelů 20. století, byl členem Pražského kruhu. Napsal tři romány Amerika, Proces, Zámek a řadu povídek a novel . Podle něj vzniklo přídavné jméno kafkovský, jež existuje také v mnoha dalších světových jazycích a je typické pro situace obsažené v kafkových románech. Vystudoval právo a byl zaměstnán jako úředník u pojišťovny. Nikdy se neoženil. Byl nekuřák, abstinent a vegetarián. Onemocněl tuberkulózou. Téměř celý jeho život byl spjat s Prahou. Oskaru Pollakovi v dopise v roce 1902 napsal: „Praha nepustí. Ani Tebe, ani mě. Tahle matička má drápy. To se člověk musí přizpůsobit, nebo – . Ze dvou stran bychom ji museli podpálit, na Vyšehradě a na Hradčanech, pak by se nám snad podařilo uniknout.“ Franz Kafka se narodil na Starém Městě pražském jako nejstarší syn židovského velkoobchodníka s galanterií Hermanna Kafky a Julie Kafkové . Spisovatelův rodný dům zvaný U věže , který stál na rohu dnešních ulic Maiselovy a U radnice, později vyhořel. Na jeho místě vyrostl v roce 1902 rohový činžovní dům částečně inspirovaný původní podobou domu, jehož součástí je též dochovaný portál vyhořelé budovy. Na fasádě je pro upomínku připevněna pamětní busta od sochaře Karla Hladíka z roku 1966. K osobě Kafky odkazuje i současný název přilehlého náměstí Franze Kafky. Otec Hermann Kafka pocházel z českojazyčného prostředí jihočeského Oseka u Strakonic. Už jako dítě musel pomáhat s výdělkem. Po vesnicích okolo rodné obce prodával sponky, mašličky a spínací špendlíky. Chodil bos a omrzly mu nohy. Vypracoval se z podomního obchodníka na majitele textilního velkoobchodu a továrničky na az...

Vladimír Páral

Vladimír Páral, pseudonym Jan Laban je český spisovatel – prozaik. Jeho tvorba však neměla vždy stejnou úroveň, sahá od nekompromisní pronikavé satiry k opatrné až triviální próze, kterou tvořil pod vlivem minulého režimu. Narodil se v Praze, mládí od svých dvou let prožil v Brně. Otec byl důstojníkem. V Brně absolvoval reálné gymnasium, odmaturoval roku 1950. Pak byl dva roky na Vysokém učení technickém, odtud přešel na obor chemického inženýrství na VŠCHT v Pardubicích. Zde získal v roce 1954 titul inženýra chemie. Vystudovanému oboru se v Liberci, Jablonci nad Jizerou, krátce v Plzni a nakonec v Ústí nad Labem věnoval až do roku 1967. Podle informací z Cibulkových seznamů se stal spolupracovníkem StB, krycí jméno Mirek a Slávek, evidenční čísla 12 187 a 218 704. Psát začal v roce 1962, kdy pro krajský deník Průboj napsal na pokračování Šest pekelných nocí pod pseudonymem Jan Laban. Pak následovala řada románů. V roce 1967 se stal spisovatelem z povolání. Od roku 1972 pracoval i v ústeckém Severočeském nakladatelství jako nakladatelský redaktor. Roku 1977 podepsal Antichartu. Od roku 1995 žije střídavě v Mariánských Lázních a Praze. Jeho literární tvorba má občas rysy „vědeckého pokusu“, v nichž jednotlivé postavy staví do různých situací a jakoby testuje jejich reakce, což lze sledovat už od novely Veletrh splněných přání z roku 1964. Tato novela se stala první částí autorovy tzv. černé pentalogie, cyklu 3 novel a 2 románů kritizujících zmechanizovanost života v moderní konzumně zaměřené společnosti. Celý cyklus bývá pojmenován Pět způsobů ukájení. Tři úvodní novely byly vydány také společně v roce 1977 pod názvem Tři ze ZOO. Po románu Milenci a vrazi z roku 1969 bylo Páralovi režimem naznačeno, že by nesouhlas s ideologií normalizace měl z jeho románů vymizet. Zalekl se a záhy změnil styl, „obrátil“ již v románu Profesionální...

Jiří Wolker

Jiří Wolker, celým jménem Jiří Karel Wolker , byl český básník, představitel tzv. proletářské poezie. Rod Wolkerů pochází z předměstí Prostějova, kde žil Jiřího praděd Martin Wolker. Martinův syn Karel se zde živil jako kožešník a vnuk Ferdinand bydlel již v samotném Prostějově. V roce 1899 si Ferdinand vzal za manželku Zdenu Skládalovou , dceru svého firemního společníka a prostějovského měšťana Jiřího Skládala. Ferdinandovi a Zdeně se v březnu 1900 v domě č. 22 narodil syn, který byl pokřtěn jako Jiří Karel. Narodil se v Prostějově v dobře situované rodině bankovního úředníka Ferdinanda Wolkera a jeho ženy Zdeny, vystudoval Gymnázium Jiřího Wolkera . V letech 1916–1917 se pod vedením Antonína Svojsíka účastnil skautských táborů v Orlovských lesích nedaleko hradu Lipnice. Do dvaceti let trávil prázdniny ve vile na Svatém Kopečku u Olomouce, u babičky Anežky Skládalové. Tato vila dnes nese název vila Jiřího Wolkera a je kulturní památkou. Od roku 1919 studoval na přání svého otce práva v Praze, přičemž zároveň navštěvoval literární přednášky Františka Xavera Šaldy a Zdeňka Nejedlého. V Praze pobýval do června 1923. V roce 1921 vystoupil Wolker z římskokatolické církve. Od roku 1921 byl členem prostějovské pobočky KSČ. V letech 1921–22 byl členem Literární skupiny a 1922–23 Devětsilu; v obou případech byl důvodem jeho odchodu nesouhlas s vývojem a politickou neangažovaností. V dubnu 1923 mu byla zjištěna tuberkulóza. Od června do prosince téhož roku se léčil ve Vysokých Tatrách, v Tatranské Poliance a na chorvatském ostrově Krk; nakonec byl smrtelně nemocný převezen domů, kde za několik dní zemřel. Je pochován na městském hřbitově v Prostějově. Po smrti se jeho dílo stalo několikrát terčem bojů o umělecký odkaz. Už v roce 1925 se v časopise Pásmo, vydávaném Devětsilem, objevil nepodepsaný článek (autory byli Černík, Hala...

Miroslav Zikmund

Miroslav Zikmund je český cestovatel a spisovatel. Narodil se do rodiny strojvůdce Antonína Zikmunda a jeho manželky Magdaleny, rozené Voráčkové, v domě č. 31 v Úslavské ulici v Plzni, kde žili do roku 1927. Jeho dědeček Josef Zikmund byl řezník a hospodský ve Volduchách na Rokycansku. Svou první delší cestu podnikl asi v šestnácti letech s mladším bratrem Josefem a kamarádem Václavem na Podkarpatskou Rus, která byla v období první republiky součástí Československa. Po maturitě v roce 1938 začal studovat Vysokou obchodní školu. Protože na počátku druhé světové války němečtí okupanti uzavřeli české vysoké školy, mohl ji ukončit až v roce 1946. Na škole studoval s Jiřím Hanzelkou, který byl jeho partnerem na cestách i spoluautorem jejich knih. V letech 1947–1950 podnikl spolu s Jiřím Hanzelkou cestu do Afriky a Jižní Ameriky. Celou tuto výpravu absolvovali společně vozem Tatra 87. Z této cesty bylo rozhlasem odvysíláno přes 700 reportáží. Na této cestě udělali velké množství fotografií a natočili množství filmového materiálu, jehož dokumentární cena je značná. Afrika byla tehdy pod nadvládou evropských koloniálních mocností. O komunistickém puči v Československu v únoru 1948 se dozvěděli v Belgickém Kongu, kde místní tisk věnoval události ve střední Evropě jen malou pozornost. V libyjské Syrtě měla po sabotáži jejich tatrovka havárii, v Egyptě přenocovali na vrcholu Cheopsovy pyramidy, v Tanganice vystoupali na vrchol Kilimandžára, v konžském pralese se setkali s Pygmeji, z Kapského Města se přeplavili lodí do Buenos Aires, v Riu de Janeiru na pláži Copacabana se Zikmund málem utopil při koupání v moři, v Ekvádoru, kde uvažovali o emigraci z Československa, se setkali s lovci lebek z kmene Šuárů. Podle Zikmunda byl svět v době jejich cesty do Afriky a Jižní Ameriky bezpečnější. Během africké cesty navštívili například Itálií ovládané Somálsko, které je na počátku 21. století zhrouceným státem nebezpečným pro cizince....

Miroslav Ivanov

Miroslav Ivanov – 23. prosince 1999 Praha) byl český spisovatel a publicista, zabývající se především historií a literaturou faktu. Narodil se do rodiny legionáře a důstojníka Antonína Ivanova , původním příjmením Joba z Roznberku - otec si příjmení změnil při pobytu legie v Rusku. Za účast v protifašistickém odboji byl při heydrichiádě Antonín Ivanov zastřelen. V roce 1948 odmaturoval Miroslav Ivanov na gymnáziu v Jaroměři. Rok pracoval v různých povoláních a poté začal studovat češtinu a dějepis na Univerzitě Karlově v Praze, kde promoval v roce 1953. Do roku 1960 byl asistentem na Filosofické fakultě UK. V šedesátých letech pracoval jako redaktor časopisu Hlas revoluce. V roce 1967 přešel na dráhu spisovatele z povolání. Věnoval se především kauzám z české historie – rukopisné spory, smrt svatého Václava a další. Byl dlouholetým předsedou Klubu autorů literatury faktu. Po roce 1989 se stal členem předsednictva Klubu Dr. Milady Horákové. V Cibulkových seznamech je uveden jako důvěrník StB, krycí jméno Adne, evidenční číslo 15 065. Klub autorů literatury faktu spolu s rodinou Miroslava Ivanova vyhlašuje od roku 2001 cenu Miroslava Ivanova.

John Galsworthy

John Galsworthy byl anglický prozaik a dramatik, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1932. Jeho nejznámějším dílem je románová trilogie Sága rodu Forsytů. Galsworthy pocházel ze zámožné středostavovské rodiny. Otec byl advokát, ředitel několika společností, matka byla dcerou továrníka. Absolvoval střední školu v Harrow a potom studoval námořní právo v Oxfordu. Byl výborný sportovec, rád hrál kriket a fotbal. Roku 1889 získal doktorát práv, advokátní praxi však neprovozoval a místo toho s podporovou otcových peněz několik let cestoval po celém světě. Navštívil Rusko, Kanadu, Austrálii, Nový Zéland i Jižní Afriku. Roku 1893 se na své cestě po jižních mořích seznámil s Josephem Conradem, tehdy ještě námořním důstojníkem, a oba budoucí spisovatelé se stali důvěrnými přáteli. Toto setkání Galsworthyho definitivně přesvědčilo, aby se vzdal právnické kariéry a zcela se věnoval literatuře. Do jeho citového vývoje prudce zasáhla láska k manželce vlastního bratrance Adě Pearsonové, která ho přivedla do konfliktu nejen s příbuzenstvem, ale i s celou pokryteckou tzv. vysokou společností. Práci advokáta se Galsworthy nevěnoval ani po otcově smrti v roce 1904, neboť rodinný majetek, který celý zdědil, mu umožnil vést finančně nezávislý život. Protože po letech útrap dosáhla Ada rozvodu, mohl se s ní Galsworthy roku 1905 oženit, a toto manželství vydrželo po celý jeho další život. V letech 1903–1923 spolu často pobývali na statku Wingstone ve vesnici Manaton v oblasti Dartmooru. Galsworthy se postupem let stal úspěšným a váženým spisovatelem. Za první světové války se přihlásil do armády, ale byl odmítnut pro krátkozrakost. Pracoval jako dobrovolník–sanitář u Červeného kříže ve Francii a Belgii. V roce 1917 odmítl povýšení do šlechtického stavu. Od roku 1918 žil v Londýně, kde vlastnil vilu Grove Lodge ve čtvrti Hampstead. V roce 1921 se stal zakládajícím členem mezinárodní organizace spisovatelů PEN...

Jarmila Loukotková

Jarmila Loukotková byla česká prozaička a překladatelka . Narodila se v Praze v rodině českého amerikanisty, etnografa a lingvisty Čestmíra Loukotky, a v Praze také vystudovala reálné gymnázium . Po maturitě krátce studovala na soukromé jazykové škole francouzštinu, ale už od roku 1943 pracovala jako úřednice na pražském magistrátu. Až po válce mohla zahájit studium estetiky a francouzštiny na Filosofické Fakultě Univerzity Karlovy, které dokončila v roce 1949. Přispívala do periodik jako O knihách a autorech, Svoboda, Svobodné slovo, Květy a další. Pro Československý rozhlas napsala hru Fialinka . Ve svých románech se zabývá především historickými náměty z období antiky, nebrání se ale i námětům ze současnosti. Je též autorkou knih pro mládež. V roce 1983 byla jmenována zasloužilou umělkyní. Napsala řadu historických próz zaměřených na antiku a středověk. Na některých jejích prózách je patrná ideologická tendenčnost, o většině však lze říci, že se pokouší o kvalitní historickou beletrii, která neignoruje realitu a historické skutečnosti, ačkoliv s nimi nakládá beletristicky běžným způsobem.

Jan Amos Komenský

Jan Amos Komenský, latinsky Iohannes Amos Comenius, německy Johann Amos Comenius byl poslední biskup Jednoty bratrské a jeden z největších českých myslitelů, filosofů a spisovatelů. Během svého života si získal renomé především jako pedagog, resp. teoretik pedagogiky a autor mnoha spisů z tohoto oboru. Byl jediným tvůrcem originální, filosoficky ukotvené pedagogické soustavy v českých zemích, zabýval se všeobecnou teorií výchovy, didaktikou, vytvořil speciální metodiku výuky jazyků a sám sepisoval originální učebnice. Už za Komenského života si získaly mimořádnou oblibu jeho jazykové příručky Janua linguarum reserata a Orbis sensualium pictus . Komenský je považován za zakladatele moderní pedagogiky a vysloužil si přízvisko „Učitel národů“. Literární odkaz Jana Amose Komenského, který byl coby nekatolík nucen od roku 1628 působit v exilu, je velmi obsáhlý a různorodý. Psal latinsky i bohatou a působivou češtinou. Tvořil spisy encyklopedické a jeho ideálem byla pansofie , objímající veškeré tehdejší vědění, zanechal však také díla teologická i teosofická, hymnologická i hymnografická či všenápravná . Do obecného povědomí se zapsal také jako autor nejslavnějšího česky psaného díla 17. století s názvem Labyrint světa a ráj srdce. Rodinné příjmení bylo Szeges. Jeho otec přijal pseudonym Komenský. Místo narození Jana Amos Komenského není známo. Jako pravděpodobná místa se uvádějí Uherský Brod nebo Nivnice . Občas se zmiňuje i Komňa (z čehož by mohl vzniknout přídomek Komenský, Comenius, jako jeho rodiště Komňu uváděli i někteří Komenského vrstevníci[...

Eduard Bass

Eduard Bass, vlastním jménem Eduard Schmidt , byl český spisovatel, novinář, zpěvák, fejetonista, herec, recitátor, konferenciér a textař. Proslul zejména knihami Klapzubova jedenáctka a Cirkus Humberto. Vystudoval v Praze staroměstskou reálku, vyučil se v obchodě svého otce kartáčnictví a studoval ve Švýcarsku a Německu. Od roku 1910 vystupoval jako recitátor a zpěvák v Schöblově kabaretu U Bílé labutě. Jednalo se o spolutvůrce literárního kabaretu Červená sedma. Spolupracoval se satirickými časopisy a spolu s několika karikaturisty vydával Letáky. Působil jako fejetonista, reportér, soudničkář a divadelní kritik. Vydával kabaretní texty v edici Syrinx a satirický časopis Šibeničky. Později byl ředitelem v pražských kabaretech Červená sedma a Rokoko. V letech 1920–1942 působil jako redaktor Lidových novin. V době od května 1933 do 31. prosince 1938 byl jejich šéfredaktorem.

Stanislav Rudolf

Stanislav Rudolf , byl český spisovatel, scenárista, redaktor, filmový dramaturg, autor knížek pro děti a mládež, původním povoláním učitel. Pochází z rodiny železničního dělníka, jeho maminka pracovala v zemědělství, jejich rodina žila v Železnici u Jičína. Studoval na jičínském gymnáziu a během studia v roce 1950 absolvoval i kurz pro promítače filmů. Po maturitě chtěl jít studovat na pražskou FAMU, kam ale nebyl přijat. Nakonec skončil na několik měsíců jako pracovník Výzkumného ústavu rozhlasové a televizní techniky v Praze. Poté vystudoval Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích. Po jejím ukončení působil jako učitel na základní škole v Písku. Později opět studoval na Vysoké škole pedagogické, tentokrát ale v Praze, na počátku 60. let také přednášel v Brandýse nad Labem na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity českou literaturu a její dějiny, krátce zde učil i na dalších místních školách. Poté se stal redaktorem Pionýrských novin a potom i redaktorem časopisu Květy. V letech 1977 až 1982 působil ve svobodném povolání, načež se stal scenáristou a na krátký čas, 1983-1983, též dramaturgem ve Filmovém studiu na Barrandově. Poté se dále věnoval již jen literární a scenáristické tvorbě.

Jan Drda

Jan Drda byl český novinář, politik, spisovatel-prozaik a dramatik. Laureát Státní ceny a zasloužilý umělec . Narodil se v Příbrami jako syn dělníka a nalezenkyně. V roce 1921 ztratil matku, která zemřela při porodu dalšího dítěte. Jeho otec se po rozpadu svého druhého manželství dal na pití a od dětí odešel. Jana a jeho sestru Marii pak vychovával dědeček. Měl se vyučit klempířem, ale jeho babička prosadila, aby studoval na klasickém gymnáziu v Příbrami, kde roku 1934 maturoval a začal studovat filologii na pražské Karlově univerzitě. Od mládí psal povídky i hry pro ochotnické divadlo. Studium filologie nedokončil, zato už od roku 1932 přispíval do novin a časopisů. Svoji románovou prvotinu Městečko na dlani vydal v 25 letech. V letech 1937 až 1942 byl redaktorem Lidových novin, do kterých přispíval fejetony, črtami a reportážemi. Po osvobození přesídlil do Svobodných novin, později do deníku Práce, aby se v roce 1948 vrátil do Lidových novin, tentokrát jako jejich šéfredaktor . Roku 1945 vstoupil do Komunistické strany Československa, nicméně inklinoval k ní již před druhou světovou válkou a již tehdy tvrdil, že bude třeba pozavírat některé spisovatele, kteří se stavěli proti komunistickému vidění světa. Po Únoru 1948 zastával významné kulturní i politické funkce. V roce 1955 obdržel Řád republiky. Ve volbách roku 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním kraji Praha. Mandát obhájil ve volbách v roce 1954 a v parlamentu zasedal až do konce funkčního období, tedy do roku 1960. V letech 1949 až 1956 byl předsedou Svazu československých spisovatelů. Společně s Václavem Řezáčem se podíleli na vylučování nekomunistických autorů ze svazu spisovatelů, u některých z nich má podíl i na jejich odsouzení a věznění. Drda a Řezáč nevybíravě postupovali zejména proti katolicky orientovaným a ke katolicismu inklinujícím autorům jako byli Jakub Deml, Jan Zah...

Johann Wolfgang von Goethe

Johann Wolfgang Goethe, od roku 1782 von Goethe , byl německý básník, prozaik, dramatik a politik. Narodil se ve svobodném říšském městě Frankfurtu nad Mohanem jako syn velmi zámožné rodiny. Vystudoval práva v Lipsku a ve Štrasburku. Krátce působil jako koncipient na Říšském komorním soudu ve Wetzlaru. V roce 1775 se usadil ve Výmaru, hlavním městě malého, ale kulturně důležitého Sasko-výmarského vévodství. Zde působil jako právník, byl dvorním radou a ministrem státní správy. V mládí se seznámil s Johannem Gottfriedem Herderem, jejich přátelství a Herderova filosofie ovlivnily jeho tvorbu. V raném období své literární činnosti byl čelným představitelem hnutí Sturm und Drang. Hodně cestoval, při návštěvě Itálie, zvláště Říma a tehdy samostatné Sicílie , se seznámil s antikou, kterou pokládal za vrchol kultury. Také antické Řecko považoval za nedostižný vzor. Ve vyšším věku velmi často navštěvoval Čechy, resp. západočeská lázeňská místa, především Teplice a Karlovy Vary. Později si oblíbil Mariánské Lázně, kde se v roce 1821 seznámil se svou poslední láskou Ulrikou von Levetzow. Sbíral nerosty a minerály. V roce 1799 přišel do Výmaru také jeho přítel, básník a dramatik Friedrich Schiller, aby mu byl nablízku. Oba literáti se navzájem ovlivňovali a vytvářeli významná díla. Např. již rok 1797 je považován za jejich „rok balad“. Jak Goethe, tak Schiller se stali již během svého života slavnými básníky a dramatiky. Goethe zemřel ve Výmaru v roce 1832 ve věku 82 let a byl tam také pohřben. Jako význačná dějinná osobnost je uznáván jak v Německu, tak po celém světě. Johannův otec Johann Caspar Goethe studoval práva také v Lipsku a pracoval u Říšského komorního soudu ve Wetzlaru. Podnikl cesty do Paříže a Říma. Dále své povolání již nevykonával. Rodina žila z výnosů majetku ve Frankfurtu nad Mohanem, v prostorném domě v ulici Großer Hirschgraben (Velký Jelení přík...

Jaromír Tomeček

Jaromír Tomeček byl český spisovatel. Narodil se v rodině kroměřížského krejčího Jana Tomečka a jeho manželky Anny, rozené Dohnalíkové z Přerova. Po maturitě na kroměřížském gymnáziu v roce 1925 studoval práva, ale nedokončil je, poté byl notářem na Podkarpatské Rusi. V této době přispíval do Lidových novin. V roce 1939 se vrátil na Moravu a stal se úředníkem v Brně. Dne 5. června 1930 se na Slovensku oženil s Helenou Kýácovou. V roce 1942 byl nasazen na nucené práce do Německa. Po druhé světové válce dostudoval práva , poté se stal zaměstnancem Zemského úřadu. Od roku 1954 působil jako redaktor v časopise Host do domu, na tomto místě vydržel až do roku 1962, kdy se stal spisovatelem z povolání. Jeho dílo lze charakterizovat jako prózu se zaměřením na přírodní témata. Ve svých dílech se zabýval nejen realistickým či lyrickým popisem, ale také otázkami s přírodou spojenými, jako je její ochrana před lidskou bezohledností a kořistěním.

Anton Pavlovič Čechov

Anton Pavlovič Čechov byl ruský dramatik a prozaik. Čechovův otec Pavel Jegorovič pocházel z Voroněžské gubernie. Do Taganrogu přišel v roce 1844 a zprvu pracoval jako kupecký příručí. Roku 1853 se oženil s Jevgenií Jakovlevnou Morozovovou ; o tři roky později se osamostatnil a otevřel si krám se smíšeným zbožím. Čechovovi měli sedm dětí, nejmladší dcera Anna zemřela ve věku dvou let. Všichni sourozenci nastoupili uměleckou, pedagogickou nebo právnickou kariéru. Anton Pavlovič byl v rodině třetí nejstarší. V letech 1868 až 1879 navštěvoval gymnázium v Taganrogu. Studium nebylo příliš úspěšné, Čechov během něj dvakrát propadl: ve 3. třídě z aritmetiky a zeměpisu, v 5. z řečtiny. Roku 1876 Čechovův otec zbankrotoval a uprchl do Moskvy, kam ho postupně následovala celá rodina až na Antona Pavloviče a jeho bratra Ivana, kteří vyjednávali s věřiteli a dokončovali taganrožské gymnázium. Po maturitě roku 1879 odjel Čechov za rodiči do Moskvy, kde na tamní univerzitě vystudoval medicínu. Už za studia se u něj projevily příznaky tuberkulózy. Pak pracoval jako lékař, ovšem od roku 1886 už jen příležitostně a takřka výhradně pro chudou klientelu. Aby si na studiích přivydělal, přispíval od roku 1879 do humoristických časopisů, nejčastěji pod pseudonymem Antoša Čechonte. Psal krátké humoristické povídky či žertovné miniatury, do roku 1886 jich vytvořil kolem šesti set. Od roku 1882 psal také pro petrohradské noviny. Zhruba v roce 1886 začíná nová etapa Čechovovy tvorby, kdy píše prózy s hlubším psychologickým dosahem a ne už výhradně satirické jako dosud. To nalezlo ohlas v udělení Puškinovy prémie Akademií věd roku 1888. Už nemocný v roce 1890 podnikl tříměsíční cestu na Sibiř, aby psal o nucených pracích na vězeňském ostrově Sachalin. Jeho zpráva z cesty popisuje otřesný život vyhnanců v carské říši. Rok nato navštívil Rakousk...

V. P Borovička

Vystudoval ekonomii na Vysoké škole obchodní a od roku 1946 pracoval jako skladník. V letech 1962–1963 byl redaktorem deníku Lidová demokracie a pak se už věnoval pouze psaní. Ale znám je jako autor literatury faktu z oblasti kriminalistiky, špionáže a knih pro děti. Napsal také dva sci-fi romány. Pracoval i jako filmový a televizní scenárista. Na filmových a TV scénářích spolupracoval zejména s Františkem Vlčkem.

Vladimír Neff

Vladimír Neff byl český spisovatel, překladatel a scenárista, otec spisovatele Ondřeje Neffa. Narodil se v Praze, kde také absolvoval obecnou školu. Pocházel z bohaté podnikatelské rodiny, otec Vladimír Neff byl významným obchodníkem s kuchyňským zbožím a majitelem velké prodejny v Praze na Příkopech a chtěl mít syna obchodníka. Mezi lety 1921 a 1925 navštěvoval reálné gymnázium v Truhlářské ulici, obchodní akademii v Resslově ulici a poté až do roku 1928 francouzskou obchodní akademii v Ženevě. Po studiu pracoval ve skladu porcelánu ve Vídni a v roce 1929 jako dobrovolník v obchodním domě v Brémách. Rok poté nastoupil do podniku svého otce. Od roku 1935 pracoval jako cizojazyčný lektor v pražském nakladatelství Melantrich, ale už od roku 1939 se živil jako spisovatel z povolání. V roce 1950 byl krátkodobě zaměstnán na Barrandově jako scenárista. V letech 1946–1953 bydlel na Slapech, později jen v Praze. Roku 1977 podepsal Antichartu. Jeho první literární počiny se datují už do druhé poloviny 30. let, především jsou to detektivní parodie a částečně politická satira. Za okupace jej pak zaměstnávala především práce na popularizačně vědeckém slovníku dějin filosofie Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias, jenž pak vyšel těsně před komunistickým převratem roku 1948. První výrazný úspěch u veřejnosti zaznamenal psychologickým románem Třináctá komnata z roku 1944 a následně novelou Marie a zahradník. Jeho vrcholnými díly pak jsou historické romány, především pentalogie Sňatky z rozumu, Císařské fialky, Zlá krev, Veselá vdova, Královský vozataj a trilogie Královny nemají nohy, Prsten Borgiů a Krásná čarodějka. Také překládal, a to z francouzštiny, němčiny a ruštiny. Psal rovněž filmové scénáře ....

Astrid Lindgren

Astrid Lindgrenová, výslovnost, rodným jménem Astrid Anna Emilia Ericssonová , byla švédská autorka knih pro děti. Mimo příběhy pro děti psala i romány, povídky, divadelní hry, poezii, filmové a divadelní scénáře. Její knihy byly přeloženy do 70 jazyků ve více než 100 zemích po celém světě. V roce 1958 jí byla udělena Cena Hanse Christiana Andersena, která je považována za nejvyšší možné ocenění autorů dětských knih. Astrid Lindgrenová vyrůstala v městečku Vimmerby ve Švédsku. Mnoho jejích knih je inspirováno vlastním dětstvím, které strávila na farmě svého otce Samuela Augusta Ericssona . Astrid byla druhým dítětem, narodila se rok po Gunnarovi , následovaly další dvě dívky, Stina a Ingegerd . V roce 1923 začala pracovat v lokálním tisku, ale do dvou let otěhotněla s ženatým kolegou a byla nucena pod tlakem okolí odejít z domova. V Kodani 4. prosince 1926 porodila syna Larse, kterého z nedostatku financí dala do pěstounské péče. Poté odjela do Stockholmu, kde začala pracovat jako sekretářka. V dubnu 1931 se provdala za Sture Lindgrena , který se kvůli ní rozvedl, což jí umožnilo vzít si zpět syna. 21. května 1934 se jí narodila dcera Karin. Od roku 1937 pracovala jako stenografka pro švédského profesora kriminalistiky Harry Södermana. Tato práce ji inspirovala k románům o Kalle Blomkvistovi. Nejslavnější postava Lindgrenové Pipi Dlouhá punčocha vznikla z příběhů, které vyprávěla své dceři před spaním. Kniha se stala rychle velmi úspěšnou a udělala z Lindgrenové mezinárodně známou autorku. V roce 1976 Astrid Lindgrenová zjistila, že její mezní daňová sazba představuje 102 % zdanitelných příjmů. Napsala proto povídku Pomperipossa ve světě peněz, která vyprovokovala velké diskuse o švédském daňovém systému a pravděpodobně přispěla k první volební porážce Sociální demokracie po čtyřiceti letech vládnutí. ...

Jaroslav Vrchlický

Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Jakub Frida , byl český spisovatel, básník, dramatik a překladatel. Jeho monumentální dílo, obsahující všechny žánry literární tvorby, patří k jednomu z nejbohatších a nejvšestrannějších v české literatuře. Narodil se v domě č. p. 103 v Lounech jako syn Jakuba Fridy a jeho manželky Marie, rozené Kolářové. Asi po roce se rodiče odstěhovali do Slaného a Emil Frida žil do deseti let u svého strýce, faráře Antonína Koláře v Ovčárech u Kolína. Zde navštěvoval první ročníky obecné školy , do hlavní školy chodil krátce v Kolíně v letech 1861–1862. Na Gymnáziu ve Slaném studoval od roku 1862. Tam byl jeho spolužákem Václav Beneš Třebízský, dále v Praze a v roce 1872 maturoval v Klatovech. Verše začal psát už během studií. Pseudonym Jaroslav Vrchlický si zvolil na návrh spolužáka z klatovského gymnázia Josefa Thomayera. Jako studenti na jaře navštívili rozkvetlé údolí řeky Vrchlice u Kutné Hory a Vrchlický byl unesen nádhernou jarní scenérií. Tento pseudonym dříve používal kutnohorský básník Josef Jelínek Vrchlický . V údolí Vrchlice v roce 1919 vytesal kutnohorský sochař Josef Chvojan do pískovcové skály Vrchlického reliéf na ploše přes 12 metrů čtverečních. Veden strýcovým příkladem vstoupil Vrchlický po maturitě do pražského Arcibiskupského semináře. V roce 1873 ale přestoupil na filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kde studoval dějepis, filozofii a románskou filologii. V době studií učil češtinu francouzského historika Ernesta Denise, který mu zprostředkoval první kontakty s francouzskou kulturou. První literární práce mu k tisku zprostředkovala redaktorka Sofie Podlipská, do níž se Vrchlický podle dochované korespondence zamiloval. Podlipská byla o dvacet let starší a moudře mu k životnímu vztahu i sňatku nabídla svou, tehdy patnáctiletou, dceru Ludmilu. Jeho první sbírka milost...

Josef Hora

Josef Hora byl český básník, překladatel, novinář a literární kritik. In memoriam byl jako první jmenován národním umělcem. Narodil se v Dobříni u Roudnice nad Labem, ale v roce 1893 se rodina přestěhovala do Prahy. Po dalších třech letech se však rodiče rozešli a mladý Josef se společně s matkou odstěhoval k tetě do Roudnice, kde vystudoval gymnázium. Během tohoto období také v časopise Vesna poprvé publikoval své verše. Po maturitě odešel do Prahy na práva, kam však trvale přesídlil až v roce 1919. Vstoupil do redakce Práva lidu, v roce 1921 přešel k Rudému právu, kde vedl kulturní rubriku. Od roku 1926 byl zároveň jeho odpovědným redaktorem. Po rozchodu s komunistickou stranou přešel do kulturní rubriky Českého slova. Působil též v časopisech Moderní revue, Zvon a později vydával vlastní časopis Plán. Podílel se na Literárních novinách. Po rozchodu s komunisty postupně přešel od stranického novinaření k publicistice, založil sbírku drobnějších monografií Postavy a dílo, do které přispěl svazečkem o K. Tomanovi . Pro jeho dílo mělo velký význam cestování – navštívil Itálii, SSSR, Německo, Francii, Estonsko, Maďarsko a Jugoslávii. Válku prožil těžce nemocný. Zemřel krátce po osvobození, pohřben byl na vyšehradském Slavíně. Znaky jeho proletářské poezie jsou poměrně podobné Wolkerovým, ale Hora nepsal balady, nýbrž lyriku. Samozřejmě, že od Pracujícího dne se jeho proletářská poezie vyvíjela, ale ani ne tak svým smyslem, vývoj byl spíše literární. Souběžně s proletářskou poezií vyšly romány, které nedosahují úrovně autorových básní: V dalších sbírkách již Hora opouštěl proletářskou poezii. Hora byl vynikající překladatel z ruštiny, přeložil Puškinova Evžena Oněgina, dále překládal Lermontova, Jesenina a Pasternaka, pořídil také výbor ze slovinské poezie: Hvězdy nad Triglavem. Josef Hora byl 22. června 1945, den po své smrti, jmenován prvním národním umělcem. Je také nositel...

Jan Suchl

Jeho otec byl obuvník, zedník a cirkusový a později tovární dělník; z matčiny strany byla rodina německá. Od podzimu 1944 byl Suchl totálně nasazen v opravně leteckých motorů ve Strakonicích. Roku 1945 rodina přesídlila do severočeského pohraničí, Suchl v původním bydlišti zůstal ještě do roku 1946, aby mohl ve Volyni dokončit obchodní školu. Obchodní akademii vystudoval již v Liberci . Vedl osobní oddělení bavlnářských závodů Nisan a poté pracoval v různých funkcích v liberecké Tesle. V letech 1969–70 byl v Liberci redaktorem Severočeského nakladatelství, 1971–85 ředitelem nového Severočeského nakladatelství v Ústí nad Labem. Roku 1975 uzavřel dálkové studium Fakulty žurnalistiky Univezity Karlovy . V roce 1985 přešel do Prahy na funkci šéfredaktora nakladatelství Čs. spisovatel. Od roku 1990 podnikal ve vlastním nakladatelství Erika a v dalších oborech . V letech 1981–88 opakovaně navštívil Sibiř , 1988 Peking a 1990 New York.

P. G Wodehouse

Sir Pelham Grenville Wodehouse byl britský spisovatel - jeden z nejoblíbenějších anglických humoristů, mistr jazykové komiky a situačních gagů. Za svůj dlouhý život napsal více než devadesát knih. Je navíc spoluautorem dvaceti filmových scénářů a zhruba třiceti her a muzikálů. Vystudoval Dulwich College v Londýně. Po absolvování pracoval nejprve jako úředník v bance ale pak se stále více zaměřoval na novinařinu. Roku 1902 byl zaměstnán v londýnském listu Globe jako sloupkař. V průběhu života žil a pracoval v Anglii, Francii a posléze hlavně v USA, kde získal v roce 1955 státní občanství. Těsně před svou smrtí byl v roce 1975 povýšen do šlechtického stavu. Sir Pelham Grenville Wodehouse zemřel 14.února 1975 v Southamptonu, stát New York.

Mika Waltari

Mika Toimi Waltari byl finský spisovatel, novinář a dramatik. Jeho nejznámějším dílem je historický román Egypťan Sinuhet. Mika Waltari byl jedním z nejplodnějších finských autorů. Napsal nejméně 29 románů, 15 novel, 6 sbírek pohádek, 6 sbírek poezie a 26 dramat. Podílel se také na tvorbě scénářů pro film a rádio, psal literaturu faktu, překládal a napsal stovky přehledů a článků. Ve světě je nejznámějším finským autorem a jeho díla byla přeložena do více než třiceti jazyků. V roce 2000 vznikl ve Finsku klub Miky Waltariho, jehož předsedou se stal Panu Rajala, znalec jeho díla. Mika Waltari se narodil v Helsinkách. Ztratil otce, luteránského faráře, když mu bylo pět let. Jako chlapec zde zažil finskou občanskou válku. Později šel na přání své matky studovat teologii na Helsinskou univerzitu, ale brzy teologii opustil a přesunul se k filozofii, estetice a literatuře. Promoval v roce 1929. Během studií přispíval do několika časopisů, psal poezii a hororové příběhy inspirované Edgarem Allanem Poem. Ve 20. letech se stal vůdčí osobností skupiny „Nositelé ohně“, která se postavila proti dřívějšímu finskému tradicionalismu, a propagovala orientaci na moderní evropské proudy. Svou první knihu Jumalaa paossa vydal roku 1925. V roce 1927 odcestoval do Paříže, kde napsal svůj první román Velká iluze . Roku 1929 se vydal do Istanbulu. O této cestě zanechal svědectví v knize Vlak osamělého muže . Roku 1931 se Waltari oženil s Marjattou Luukkonenovou. Později se jim narodila dcera Satu, která se také stala spisovatelkou. Během 30. let byl pod velkým stresem kvůli nespavosti a depresím, což si vyžádalo několik hospitalizací. Předválečná díla odrážela složitou mezinárodní situaci Finska, a odehrávala se zejména v Helsinkách. V roce 1937 napsal své první velmi úspěšné dílo Cizinec přichází , psychologickou novelu z vesnického prostředí. Kniha byla již několikrá...

Miloš Václav Kratochvíl

Miloš Václav Kratochvíl byl český spisovatel-prozaik, autor historické beletrie, filmový scenárista, dramaturg a pedagog. Studoval historii a archivnictví na Karlově Univerzitě. Za války pracoval v archivu. Po ní byl dramaturgem Československého státního filmu a profesorem na FAMU. Jeho syn Jan Kratochvíl byl herec, dramaturg, režisér a divadelní organizátor. Narodil se ve Vídni, kde jeho otec Václav Kratochvíl působil jako dvorní archivář. Bydlel tu do svých 14 let, pak se stal studentem malostranského gymnázia v Praze. Po jeho absolvování vystudoval na pražské filozofické fakultě obory historie a archivnictví. V roce 1928 získal doktorát a nastoupil zaměstnání v Archivu hlavního města Prahy. Když archiv Němci roku 1944 uzavřeli, pracoval krátce u firmy Nationalfilm. V letech 1945 až 1947 pracoval na Ministerstvu informací, pak se živil ve filmovém průmyslu. Byl tři roky filmovým dramaturgem a v letech 1950 až 1972 profesorem na Akademii múzických umění. V důchodu se věnoval nejen literární činnosti, v roce 1977 jej Rudé právo zařadilo mezi první signatáře Anticharty. V roce 1970 získal titul zasloužilého umělce a čtyři roky poté byl prohlášen národním umělcem. Ve 30. letech měl blízko k sociální tematice, v jeho díle se objevovaly motivy venkova, půdy. Svou prózu ozvláštňuje vnitřními monology postav, záznamy proudu představ, dokumenty v podobě dopisů a dobových kázání. Na druhou stranu jsou jeho díla poznamenána typizací postav a socialistickým realismem. V jeho dílech jsou zobrazovány nejnižší vrstvy a vyzdvihována jejich uvědomělost.

Bedřich Smetana

Bedřich Smetana byl český hudební skladatel, který je považován za otce české hudby. Narodil se 2. března 1824 v Litomyšli v Čechách, které byly tehdy součástí Rakouského císařství a dnes leží v České republice. Smetana byl průkopníkem vývoje hudebního stylu, který se úzce ztotožnil se snahami jeho země o samostatnou státnost. Nejznámější je jeho opera "Prodaná nevěsta" a symfonický cyklus "Má vlast", který zachycuje historii, legendy a krajinu jeho rodné země.

Vítězslav Hálek

Vítězslav Hálek, zřídka také Viktor, vlastním jménem Vincenc Hálek, v evidenci obyvatelstva Siegfried Halek , byl český básník, prozaik, dramatik, literární kritik a publicista, představitel májovců. Bývá spolu s Janem Nerudou označován za zakladatele moderní české poezie. Narodil se v Dolínku u Odolena Vody v rodině hostinského. Měl se stát knězem, proto začal v Praze studovat kněžský seminář, ale proti přání rodičů roku 1847 přestoupil na Akademické gymnázium, které ukončil roku 1855. Rodiče s jeho přestupem nesouhlasili a odmítli ho dále financovat, živil se tedy psaním básní a udělováním kondic . Poměrně hodně cestoval, navštívil Itálii, Polsko a Balkán, dojmy z těchto cest mu byly inspirací k básním, také je zpracovával ve fejetonech. Pracoval jako redaktor Národních listů, kde měl na starosti divadelní rubriku. Básně vydal ve třech svazcích almanachu Máj, který v letech 1858 - 1863 redigoval. Byl vůdčí osobností časopisu Ruch. Roku 1872 převzal a redigoval spolu s J. Nerudou časopis Lumír. Spolu s ním také redigoval časopis Květy. Hálek byl mnohostranně činný jako novinář, literární a divadelní kritik, fejetonista, básník, povídkář a dramatik i organizátor literárního a kulturního života. Mladé čtenáře si získal sbírkou lyrických básní písňové formy Večerní písně, v nichž opěvoval šťastnou a vyrovnanou lásku jako hodnotu společenskou, vytvářející hlubší lidské vztahy, a zároveň vyslovoval pojetí básníka jako důležitého činitele v národním životě. Z Hálkovy epiky mají význam Pohádky z naší vesnice, soubor balad a romancí, zobrazujících veselé i tragické příběhy ze života venkovského lidu nebo charakterizující svérázné lidové figurky. Významná je Hálkova povídková tvorba, zejména vesnická, zachycující napětí mezi sedlákem a chalupníkem nebo zobrazující překážky, které se staví do cesty lásce mladých lidí a vyplývají z nepochopení rodičů nebo z lpění na majetku. Do protikla...

Antoine de Saint-Exupéry

Antoine Marie Roger de Saint-Exupéry byl francouzský spisovatel, pilot, často je považován také za filozofa a humanistu. Mezi jeho nejznámější díla patří Země lidí, Citadela nebo Malý princ. Jean de Saint-Exupéry byl inspektorem pojišťovny v Lyonu, kde se seznámil s Marií de Fonscolombe . Vzali se v roce 1896]. Po narození dvou dcer se jim v Lyonu 29. června 1900 narodil syn Antoine. O dva roky později mu přibyl bratr François. Krátce před narozením své dcery Gabriely Jean de Saint-Exupéry, Antoinův otec, náhle zemřel. Matka se snažila, aby děti měly šťastné dětství, a proto trávily část roku na zámku u jejích rodičů, část u její pratety na zámku Saint-Maurice-de-Rémens. Rozlehlý park zdejšího zámku se vryl všem dětem hluboko do paměti, na šťastné chvíle zde prožité Antoine vzpomínal po celý svůj život. Měl velmi rád svou matku, po celý život mu byla útočištěm. V rodině mu říkali „Král Sluníčko“, pro jeho modré oči a blonďaté vlasy. Spolu se svým bratrem studoval na jezuitském gymnáziu. Již v dětství psal básně, zabýval se i „vynalézáním“ a rád se díval na létající piloty. S úderem válečného roku 1914 se paní de Saint-Exupéry stala ošetřovatelkou v Amberieu. V roce 1916 studovali oba synové na koleji ve Fribourgu ve Švýcarsku. Zde roku 1917 složil maturitu. V Paříži na Lyceu sv. Ludvíka absolvoval přípravku ke studiu na námořní akademii. U přijímacích zkoušek na akademii však neuspěl, a tak v letech 1920–1921 studoval architekturu na pařížské École nationale supérieure des beaux-arts. Studia nedokončil. Rád a bouřlivě diskutoval v kavárnách o literatuře již dříve, nyní však, díky své příbuzné, přišel do kontaktu se spisovatelskou komunitou. Seznámil se také s Louisou Vilmorinovou a zasnoubili se. Povinnou vojenskou službu nastoupil roku 1921 ve Štrasburku, na vlastní žádost byl přidělen...

Robert van Gulik

Robert Hans van Gulik byl nizozemský orientalista, diplomat, hudebník a spisovatel, nejlépe známý jako autor detektivních příběhů o soudci Ti, jejichž hlavní postavu si vypůjčil z čínského detektivního románu z 18. století Slavné případy soudce Ti. Robert van Gulik vyrůstal v Indonésii, kde se také naučil čínsky. Od roku 1935 působil jako nizozemský diplomat v Japonsku, v Číně, v Indii a v Libanonu. Od roku 1965 až do své smrti na rakovinu v roce 1967 pak byl nizozemským velvyslancem v Japonsku. V roce 1949 Robert van Gulik přeložil do angličtiny čínský detektivní román z 18. století Slavné případy soudce Ti a vydal jej v Tokiu. Hlavní postava tohoto románu, soudce Ti, je založena na skutečné historické postavě soudce a státníka Ti Žen-ťie, který žil na konci 7. století v období dynastie Tchang, avšak v románu se vyskytují četné anachronismy z dynastie Ming . Díky překladu tohoto zapomenutého díla se Robert van Gulik začal zajímat o čínské detektivní příběhy a rozhodl se, že zkusí sám jeden takový příběh napsat. Takto vznikl román The Chinese Bell Murders, který Robert van Gulik psal od roku 1948 do roku 1950 a ve kterém si „vypůjčil“ soudce Ti a jeho pomocníky ze Slavných případů soudce Ti. Van Gulikovy příběhy soudce Ti pokračují v dlouhé tradici čínských detektivních příběhů a úmyslně zachovávají řadu klíčových prvků této literární kultury. Zejména soudce Ti ve většině van Gulikových románů souběžně řeší tři různé a často na sobě nezávislé detektivní případy, jak je to ve starých čínských detektivních románech obvyklé. Otázka, kdo zločin spáchal, resp. „utajení“ odpovědi na ni před čtenářem až do samého závěru příběhu, také nestojí tolik v centru pozornosti, jako je tomu v západních detektivkách, i když přece jen více, než v tradičních detektivkách čínských. Řadu svých románů o soudci Ti van Gulik také sám ilustroval. Na van Gulikov...

André Maurois

André Maurois, , vlastním jménem Émile Salomon Wilhelm Herzog , byl francouzský spisovatel, esejista, historik, kritik a publicista. Původní pseudonym André Maurois přijal za vlastní jméno v roce 1947. Narodil se v průmyslnické rodině z Alsaska, která po obsazení Alsaska Německem po Prusko-francouzské válce v letech 1870–1871 přesídlila do Normandie. Vystudoval Lycée Corneille v Rouenu. Zde ho mimo jiné učil Émile Chartier, známý pod pseudonymem Alain. Pak pracoval deset let v otcově továrně. Byl velkým obdivovatelem anglické kultury a anglického stylu života. Díky svým znalostem působil během první světové války v armádě jako vojenský tlumočník a styčný důstojník u britského expedičního sboru. Z této zkušenosti čerpal ve svých prvních satirických knihách. Po jejich úspěchu se věnoval literatuře. V roce 1938 byl zvolen do Francouzské akademie. V roce 1939 opět nastoupil do armády. Po porážce Francie odešel přes Anglii a Kanadu do USA. Ze svého působení v armádě v době první světové války napsal satiry Mlčení plukovníka Bambla a Řeči doktora O’Grady , které mu získaly ihned velkou popularitu a byly přeloženy do řady jazyků. Je autorem románů z prostředí normandského zámožného měšťanstva: Bernard Quesnay , Dvě lásky Filipa Marcenata nebo Rodinný kruh . Další jeho romány jsou Pud štěstí , Zaslíbená země a Zářijové růže . Velmi populární jsou jeho románové životopisy řady slavných osobností: Honoré de Balzac, Robert Browning a Elizabeth Barrettová-Browningová, George Gordon Byron, François René de Chateaubriand, Frédéric Chopin, Benjamin Disraeli, Alexander Fleming, Victor Hugo, Cecil Rhodes, George Sandová, Percy Bysshe Shelley, Ivan Sergejevič Turgeněv, Voltaire a dalších. Napsal rovněž Dějiny Anglie, Francie, Německa a Spojených států amerických....

Zikmund Winter

Zikmund Winter byl český spisovatel, kulturní historik a učitel. Zikmund Winter se narodil v rodině Antona Wintera, zvoníka kostela sv. Ducha na Starém Městě v Praze a Marie, rozené Procházkové. Rodina se stěhovala podle otcova působiště v různých pražských kostelech. Vystudoval Akademické gymnázium, po němž se rozhodl stát se knězem a začal studovat teologii pod záštitou rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou. Po roce těchto studií zanechal a začal studovat historii na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity. Navštěvoval mj. přednášky V. V. Tomka, J. Kalouska, A. Gindelyho a Josefa Emlera, u kterého si přivydělával v archivu jako kopista a zdokonalil se tak v paleografii. Po absolvování studia nastoupil 1. října 1873 na své první učitelské místo na reálku v Pardubicích, kde jako jednoroční suplent vyučoval dějepis, zeměpis, češtinu, němčinu a logiku. Zde se seznámil a 7. ledna 1876 oženil s Marií Annou Šedou . Na závěr pardubické suplentury složil státní zkoušku a dosáhl tak učitelské způsobilosti. Od 1. října 1874 učil deset let na reálce v Rakovníku. Roku 1884 přesídlil do Prahy, byl jmenován c.k. školním radou a jako středoškolský profesor češtiny a latiny vyučoval na Akademickém gymnáziu. Od roku 1895 rodina Winterových se synem Jaroslavem a dcerou Josefou bydlela na Vinohradech v domě čp. 618 , dnešní Legerově ulici. Žili poklidným rodinným životem a Winter si několikrát na gymnáziu vzal dlouhodobou tvůrčí dovolenou, aby se mohl věnovat psaní. Zikmund Winter zemřel v bavorských lázních Reichenhall, kam každým rokem jezdil. Pohřben byl na Vinohradském hřbitově. Badatelským centrem Winterových mladých let se stal rakovnický archiv. Vytěžil zejména městské knihy, rozvíjel svůj zájem o poznávání měšťanského života a jeho všednodennosti: jak lidé v minulosti bydleli, jak se odívali, vzdělávali, cestovali, čím se živili, jak...

James Herriot

James Herriot, občanským jménem James Alfred Wight byl britský veterinář a spisovatel, který proslul sérií knih o svém životě veterináře a působení u RAF za druhé světové války. Narodil se 3. října 1916 v anglickém městě Sunderland. Rodiče, James a Hannah se brzy po svatbě přestěhovali do Glasgow ve Skotsku, kde James pracoval ve výrobně lodí a hrál na klavír v místním kině, zatímco Hannah byla švadlenou a zpěvačkou. V konečné fázi těhotenství odjela Hannah zpět do Sunderlandu, kde porodila a o tři týdny později se vrátila zpět do Glasgow. James chodil na základní školu v Yokeru a poté na střední školu v Glasgow. V roce 1939 ve svých 23 letech úspěšně ukončil studia na veterinární škole v Glasgowě a stal se zvěrolékařem. V lednu roku 1940 krátce pracoval ve veterinární praxi v Sunderlandu, pak se v červnu přestěhoval do města Thirsk v hrabství Yorkshire blízko národního parku North York Moors, kde byl až do konce života zaměstnán v soukromé veterinární ordinaci. 5. listopadu 1941 se oženil s Joan Catherine Anderson Danburyovou. Společně vychovali dvě děti, Jamese Alexandra , který se později také stal veterinářem a partnerem téže ordinace. Jejich dcera Rosemary vystudovala medicínu a stala se lékařkou. V roce 1942 sloužil u Royal Air Force. Během té doby se jeho manželka odstěhovala zpět do domu svých rodičů. Po skončení služby u RAF se k nim přistěhoval také. Zde zůstali až do roku 1946 a poté se přestěhovali zpět do Kirgate 23. V roce 1953 společně koupili dům v ulici Topcliffe Road v Thirsku. Z původní ordinace je dnes muzeum „Svět Jamese Herriota“, zatímco dům v Topcliffe Road je v soukromém vlastnictví a není přístupný veřejnosti. Později se přestěhovali do 6 kilometrů vzdálené vesnice Thirlby, kde Wight žil až do konce života. Snil o psaní knih po celý život, ale vzhledem k jeho povolání, časovému vytížení a rodině se mu tento záměr nedařilo uskutečnit. Až v roce 196...

Thomas Mann

Paul Thomas Mann byl německý prozaik a esejista, držitel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1929. Thomas Mann byl bratrem spisovatele Heinricha Manna a ekonoma Karla Viktora Manna . Se svou manželkou Katiou Mannovou měl šest dětí. Byli to tři synové, spisovatel Klaus Mann , historik a politolog Golo Mann a hudebník a literární vědec Michael Mann . Známými se stali i jeho tři dcery, herečka, kabaretiérka a spisovatelka Erika Mannová , spisovatelka Monika Mannová a ekoložka a spisovatelka Elisabeth Mannová-Borgeseová a také jeho vnuk, psycholog a spisovatel Fridolin Mann . Řada rodinných příslušníků byla pro něj vzorem pro postavy v některých jeho dílech. Narodil se v Lübecku v patricijské rodině obchodníka s obilím a lübeckého senátora Thomase Johanna Heinricha Manna. Matka, hudebně nadaná Julia da Silva Bruhns, pocházela z Brazílie z rodiny velkostatkáře německého původu. Po smrti senátora Thomase Manna roku 1891 a likvidaci rodinné firmy podle závěti zemřelého se rodina přestěhovala do Mnichova, kde Thomas Mann žil až do roku 1933. Zde působil jako volontér v pojišťovací společnosti, jeden rok pracoval v redakci satirického časopisu Simplicissimus, navštěvoval přednášky na univerzitě a v letech 1895–1898 pobýval v Itálii společně s bratrem Heinrichem. S vlastními literárními pokusy začal v roce 1893 a o rok později debutoval svou novelou Gefallen. První velké dílo, román Buddenbrookovi, vyšel v roce 1901. Kniha sklidila okamžitý úspěch a z Manna se stal téměř přes noc proslulý německý spisovatel. Roku 1905 se oženil s dcerou vzdělaného židovského obchodníka Katiou Pringsheimovou, s níž měl šest dětí , z nichž se výrazněji proslavily dvě: Klaus, který se rovněž stal spisovatelem, a Golo, jenž se věnoval historii. Skutečnost, že Thoma...

Petr Bezruč

Petr Bezruč je literární pseudonym, pod kterým vystupoval slezský básník Vladimír Vašek . Je považován za autora jediné básnické sbírky původně nazvané Slezské číslo, později známé jako Slezské písně, vydané na počátku 20. století. Naprosto ojedinělé verše útočně promlouvající za sociální a národní zájmy českých obyvatel Slezska nemají svou genezí, stylem ani dalším osudem v české literatuře obdobu. Literární historici řadí Bezruče do generace tzv. anarchistických buřičů, byť je to sporné . Jeho dílo je ovlivněno symbolismem a Českou modernou. Narodil se v roce 1867 v Opavě do rodiny Antonína Vaška a jeho ženy Marie Vaškové . Jeho otec Antonín Vašek byl učitel, filolog a slezský buditel. Vydával od roku 1860 první český list ve Slezsku, Opavský besedník. Jako jeden z prvních odmítl uznat pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Na základě filologického rozboru dokázal, že autorem jejich textu je Václav Hanka a obvinil ho z jejich padělání. Vaškova matka Marie pocházela ze zámožné rodiny v Týnci nad Labem. V roce 1873 byl Antonín Vašek za své pročeské aktivity nucen i s rodinou přestěhovat se do Brna. Každé léto však malý Vladimír Vašek trávil v Háji u Opavy, kam se jeho otec vracel za svou zálibou – lovem. Dětství Vladimíra Vaška zůstalo ovšem poznamenáno neshodami mezi rodiči a nevybíravými útoky proti otci za jeho filologickou práci o Rukopisech. Otec Antonín Vašek zemřel na tuberkulózu v roce 1880. Jeho vdova Marie Vašková zůstala se šesti dětmi sama v nelehké finanční situaci. V roce 1881 začal Vladimír Vašek navštěvovat tehdejší Slovanské gymnázium v Brně . Nejhorší prospěch měl z němčiny, matematiky a zpěvu. Sám později přiznal, že hudbě nikdy nerozuměl. Učitel zpěvu ještě na měšťance Vaškovi posměšně přezdíval Anton (z německého ein Ton = „jeden ...

Petr Šulc

Narozen 2. 1. 1961. Ing., Ph.D., novinář, redaktor, publicista a nakladatel, též autor a vydavatel knih pro děti. Ing., Ph.D.

Antonín Sova

Antonín Sova byl český básník a 1. ředitel Městské knihovny v Praze. Jeho otec Jan Sova byl venkovským učitelem a regenschorim. Od roku 1855 učil v jihočeském Pacově, který dnes leží v kraji Vysočina. Zde se také 26. února 1864 na místním zámku narodil Antonín Sova. Roku 1866 se rodina přestěhovala do blízkého Lukavce. Otec byl prvním básníkovým učitelem i v oblasti umění, zejména hudby. Citově však byl Sova vázán více k matce Josefě, rozené Skalické. Její smrt roku 1878 a otcův nový sňatek patřily k intenzivním zážitkům, jež se později objevily v několika spisovatelových dílech. Záznam o sňatku je zaznamenán v matriční knize v SOA Třeboň na této adrese https://digi.ceskearchivy.cz/6232/25/1846/1141/53/0 Velký význam pro Sovovo básnické zrání mělo lukavecké přátelství se sestrami básníka Jaroslava Vrchlického, které mu přiblížily poezii lumírovců. Gymnázium Sova studoval nejprve v Pelhřimově, Táboře a od roku 1880 v Písku, kde v polovině 80. let maturoval. První básnické příspěvky otiskl ještě za středoškolských studií pod pseudonymem Ilja Georgov a Valburga Turková. Po maturitě odešel do Prahy studovat práva, ale zanedlouho musel pro nedostatek finančních prostředků studií zanechat a vrátit se domů. S pomocí básníka Adolfa Heyduka, s nímž se seznámil v Písku, a Jaroslava Vrchlického se roku 1886 uchytil v Ottově slovníku naučném a o rok později nastoupil místo písaře-protokolisty ve zdravotním referátu pražského magistrátu. Aktivně se účastnil práce ve spolku beletristů Máj a v literárním odboru Umělecké besedy. Roku 1892 navštívil Itálii. Roku 1895 podepsal kolektivní vystoupení spisovatelů a publicistů manifest České moderny. V letech 1898–1920 byl ředitelem pražské městské knihovny. V této funkci byl vyslán roku 1901 na exkurzi do knihoven v Německu a Belgii. Těžká, bolestná choroba , která se u Sovy projevila již před světovou válkou, mu nakonec znemožnila volný po...

Hana Doskočilová

Hana Doskočilová, provdaná Sekyrková byla česká spisovatelka knih pro děti. Maturovala ve Znojmě, poté pracovala v Jihlavě a Praze jako úřednice. Od roku 1961 byla zaměstnána v tehdejším Státním nakladatelství dětské knihy , pozdějším Albatrosu, a postupně se začala prosazovat i jako autorka. Od roku 1972 byla spisovatelkou na volné noze. Psala do dětského časopisu Mateřídouška . Její tvorba byla zaměřena na děti předškolního a mladšího školního věku . Příběhy mají kromě zábavné a napínavé složky často také nenásilně didaktický charakter. Byla mistrem literární zkratky. Hana Doskočilová se podílela i na známých pohádkách O krtkovi, tvořených společně s kreslířem Zdeňkem Milerem. Jde konkrétně o těchto 14 příběhů:

Vojtěch Steklač

Vojtěch Steklač byl český spisovatel a překladatel. Po maturitě pokračoval ve studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde studoval sociologii a filozofii – absolvoval v roce 1970. Literární činnost zahájil již během studia na vysoké škole v 19 letech. V roce 1969 se stal redaktorem časopisu Ohníček a pak Pionýr. V časopise Pionýr pracoval deset let a brzy se stal jeho šéfredaktorem. V roce 1989 byl několik měsíců šéfredaktorem časopisu Filip a pak se stal dramaturgem Československé televize, jímž byl až do roku 1991. Od roku 1991 byl televizním scenáristou a spisovatelem z povolání. Pod pseudonymy Velký Pirát, Růžek a Kapr píše komiks kreslený Věrou Faltovou:

Ivona Březinová

Ivona Březinová je česká spisovatelka knih pro děti. Narodila se v Ústí nad Labem, kde vystudovala gymnázium a Pedagogickou fakultu Univerzity J. E. Purkyně, obor český jazyk - dějepis. Po absolvování vysoké školy začala pracovat na katedře bohemistiky jako asistentka a o rok později získala doktorát pedagogických věd v oboru český jazyk a literatura. Jako odborná asistentka pak pracovala na vysoké škole ještě několik let a věnovala se především české literatuře 19. a začátku 20. století, později pak i literatuře pro děti a mládež. V té době také publikovala ve sbornících a časopisech odborné články. Pak se ale provdala do Prahy, kde se jí narodily dvě dcery, Tereza a Veronika, a po skončení mateřské dovolené se začala věnovat psaní knížek pro děti a mládež. Píše pro děti všech věkových kategorií od předškoláků po dospívající, některé knihy jsou napsané speciálně pro začínající čtenáře v první třídě. Věnuje se nejrůznějším žánrům. Její tvorba zahrnuje leporela, pohádky, příběhy ze života dětí i zvířat, ale i encyklopedie. Některé texty zobrazují téma jinakosti a handicapu . Knihy vydávají nakladatelství Albatros, Artur, Axióma, Didaktis, Egmont, Fragment, Grada, JaS, Junior, Knižní klub, Meander, Mladá fronta, Pasparta a Petra. Její povídky jsou uváděny na stanici Český rozhlas 2. Ze slovenštiny překládá knihy Gabriely Futové, Romana Brata a Toni Revajové. Po dva roky zvala do knihkupectví Fantazie na Tylově náměstí v Praze hosty z řad spisovatelů, ilustrátorů, herců a dalších příznivců psaného i mluveného slova v pořadu Ivona uvádí... V letech 2005 - 2011 působila jako lektorka tvůrčího psaní na Literární akademii , v letech 2008 - 2011 zde zastávala funkci vedoucí Katedry tvůrčího psaní a v akademickém roce 2010 - 2011 byla jmenována prorektorkou pro uměleckou a ediční činnost. Za dobu svého působení na Literár...

Halina Pawlowská

Halina Pawlowská, rozená Kločuraková , je česká spisovatelka, scenáristka, publicistka a vydavatelka. Narodila se v Praze jako jediná dcera ukrajinského emigračního básníka Vasila Kločuraka, přejmenovaného na Kločureka, který pocházel z Podkarpatské Rusi a byl bratrem politika Štefana Kločuraka, a středoškolské učitelky Herrové. Po základní škole v Ječné ulici přestoupila na jazykovou základní školu v Ostrovní ulici a posléze na gymnázium, po kterém vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Je vdova, její manžel Zdeněk zemřel v roce 2013, a má dvě děti, dceru Natálii a syna Petra . V roce 1988 začala pracovat v oblasti zábavy v Československé televizi, později se věnovala novinám a publicistice. Od roku 1991 pracovala ve společenské a kulturní rubrice deníku Metropolitan, potom v deníku Telegraf, kde se stala v roce 1993 zástupkyní šéfredaktora. V devadesátých letech moderovala TV pořady Zanzibar a V žitě – týdeník složený ze společenských reportáží. Právě díky této zkušenosti byla zahraničním investorem vybrána za šéfredaktorku tehdy nově vzniklého společenského týdeníku Story, který vedla 7 let. Po sedmi letech Story opustila a založila vlastní časopis Šťastný Jim, který vedla do roku 2005, kdy se časopisu přestalo dařit a převzalo jej nakladatelství Bauer Media. Vydávání časopisu Šťastný Jim bylo zastaveno v roce 2009. V letech 2004–2005 vydávala časopis Halina TD, později Halina. V roce 2006 založila nový časopis Glanc. Za svoji literární a jinou činnost obddržela řadu ocenění, například v roce 1994 Českého lva v kategorii Nejlepší scénář za film Díky za každé nové ráno a dvakrát po sobě televizní ocenění TýTý – Pořad roku za talk-show Banánové rybičky, kterou Česká televize vysílala od roku 1999 do Vánoc 2007. V roce 2010 začala moderovat svoji novou talkshow s názvem Mamba show. V roce 2005 v televizní soutěži Největší Čech přijala roli obhájkyně Jana Wericha....

-

Klára Trnková

Narozena 12. 7. 1949 v Praze. Malířka, ilustrátorka, scénografka, věnuje se emailové tvorbě, též autorka pohádek a knih kuchařských receptů. Umělecká ředitelka nakladatelství Studio Trnka. Dcera malíře a výtvarníka Jiřího Trnky.

Arthur Charles Clarke

Sir Arthur Charles Clarke byl britský autor science fiction a vynálezce, nejvíce známý svým románem 2001: Vesmírná odysea. Společně s Robertem Heinleinem a Isaacem Asimovem byli nazýváni „Velkou trojkou science fiction“. Byl předním představitelem hard science fiction a technického optimismu. Počátky jeho díla jsou spojovány s obdobím Zlatého věku science fiction. 2001: Vesmírná odysea vznikala současně s filmovou verzí režiséra Stanley Kubricka. Byla inspirována jeho povídkou Hlídka , ale během přípravy scénáře se rozrostla v celý román. Kubrick přišel za Clarkem se žádostí o román, podle kterého bude možné natočit „příslovečně dobrý vědeckofantastický film“. To vyústilo ve skutečně jedinečnou spolupráci v celé historii sci-fi filmů. Napsal také mnohé jiné knihy včetně Setkání s Rámou , tří pokračování Vesmírné odyssey a mnoha příběhů vážných i humorně laděných – například povídka Hvězda o duchovním dilematu jezuitského kněze na archeologické expedici v dalekém vesmíru. Stal se vynálezcem geostacionární telekomunikační družice. S myšlenkou satelitu zavěšeného na pevném místě na obloze přišel dávno před vypuštěním první družice – už v roce 1945. Jeho jménem byla pojmenována planetka – „4923 Clarke“ a dinosaurus Serendipaceratops arthurcclarkei objevený v australském Inverlochu. Velkou část života strávil na Srí Lance, kde také přežil tsunami v roce 2004. Narodil se v pobřežním městě Minehead v Somerset v jihozápadní Anglii do farmářské rodiny. V zhruba deseti letech se jeho zálibou stalo sbírání zkamenělin a poté pozorování hvězd. Kvůli svému zájmu o astronomii si postavil vlastní malý teleskop. Dalším jeho výtvorem byl fotofon – přístroj pro přenos zvuku pomocí měnící se intenzity světla. Někdy v této době se mu do ruky dostal časopis Amazing Stories, publikující fantastické povídky. Tak...

Joy Fielding

Joy Fieldingová je kanadská spisovatelka románů a herečka žijící v Torontu. V roce 1966 promovala na bakaláře na univerzitě v Torontu, obor anglická literatura. Ještě pod jménem Teppermanová prožila krátkou hereckou kariéru, během níž se objevila v komedii Winter Kept Us Warm a v jedné epizodě seriálu Gunsmoke. Během tohoto období se dostala i do Hollywoodu, nicméně odtamtud z rozčarování odjela. Později si změnila jméno podle anglického spisovatele Henryho Fieldinga a začala psát. Několik jejích románů bylo zfilmováno, za nejúspěšnější bývají považovány Jane utíká a Dej mamce pusu . Sama Fieldingová v rozhovoru uvedla: „See Jane Run pravděpodobně zná nejvíce lidí. Bylo tam ale víc mezníků. Kiss Mommy Goodbye mě doopravdy usadila, See Jane Run mne posunula na další stupeň. Každá kniha se však prodává více pevných vazeb než předchozí, tudíž je těžké říci, která byla doopravdy nejúspěšnější, protože bych mohla říci: Na téhle jsem vydělala nejvíce peněz, téhle se prodalo nejvíce výtisků a tahle byla úspěšná v Německu. Takže obě jsou populární v jiném smyslu.“ Fieldingová je vdaná a má dvě dcery. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Joy Fielding na anglické Wikipedii.

James Hadley Chase

James Hadley Chase, rodným jménem René Lodge Brabazon Raymond, byl anglický spisovatel. Psal především detektivní romány a thrillery. Používal několik dalších pseudonymů: James L. Docherty, Raymond Marshall, R. Raymond a Ambrose Grant. Jeho zápletky se vyznačují množstvím vražd, násilných scén a špionážních intrik. Často se odehrávají v USA, přestože Chase v této zemi byl pouze dvakrát - k popisu reálií využíval encyklopedie, mapy a slovníky. K nejslavnějším patří hned jeho první kniha z roku 1939 Žádné orchideje pro slečnu Blandishovou, která byla dvakrát zfilmována - prvně roku 1948 režisérem St. John Legh Clowesem, podruhé roku 1971 Robertem Aldrichem pod názvem The Grissom Gang. Napsal více než 90 knih a stal se klasikem detektivního a krimi žánru.

František Běhounek

František Běhounek byl český fyzik, akademik, profesor a spisovatel, autor odborné literatury, literatury pro mládež a science fiction. Narodil se 27. října 1898 v Praze. Studoval na reálném gymnáziu, kde maturoval roku 1916. Dále studoval na přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity a zde získal roku 1922 doktorát přírodních věd. Po absolutoriu Karlovy univerzity pokračoval ve studiu v Paříži na Sorboně a díky dvouletému stipendiu studoval rovněž radiologii, pod přímým vedením paní Marie Curie-Skłodowské. Po návratu do Československa působil na Státním radiologickém ústavu . Roku 1926 se zúčastnil, na přímou přímluvu paní Skłodowské, části výpravy Roalda Amundsena k severnímu pólu, vzducholodí Norge. Prováděl měření na Špicberkách, ale vlastního letu k pólu se ještě nezúčastnil – letěly jen jeho měřicí přístroje. Roku 1928 byl, jako specialista na kosmické záření, vědeckým členem posádky vzducholodi Italia, pod vedením generála Umberta Nobileho. Na vzducholodi Italia, jako první Čech, přeletěl nad severním pólem. Následné ztroskotání při návratu vzducholodi, několikatýdenní pobyt na ledové kře a záchranu sovětským ledoborcem Krasin, popsal v knize Trosečníci na kře ledové , později vydáno jako Trosečníci polárního moře. Kniha byla přeložena do řady světových jazyků. V roce 1929, rok po návratu z této výpravy, habilitoval na Karlově univerzitě a stal se docentem radioaktivity a atmosférické elektřiny. Nadále se zabýval vědeckou prací i psaním knih. V letech 1933–1945 vedl v Praze Státní radiologický ústav, který předtím zakládal. V letech 1936–1938 se podílel na založení observatoře atmosférické elektřiny na Štrbském plese. Po roce 1945 byl vedoucím fyzikálního oddělení Radioléčebného ústavu v Praze. Od roku 1951 vedl Onkologický ústav, který se stal o pět let později součástí Ústavu jaderné fyziky ČSAV. V roce 1953 byl zvolen členem korespondentem ČSAV. Roku 1954 získ...

Viktor Dyk

Viktor Dyk byl český básník, prozaik, dramatik, publicista a nacionalistický politik, v mládí jeden z představitelů tzv. generace anarchistických buřičů, později nacionalisticky orientovaný autor. Za 1. světové války byl členem domácího odboje a byl také signatářem Manifestu českých spisovatelů. Mezi jeho nejznámější literární díla patří např. novela Krysař, drama Zmoudření Dona Quijota či básnická sbírka Devátá vlna. Narodil se v Pšovce u Mělníka. Byl druhorozeným synem Václava a Hedviky Dykových. Viktorův otec, Václav Dyk byl tehdy správcem, nakonec až centrálním ředitelem mělnického panství knížete Jiřího z Lobkowicz. Dykův otec byl velice vzdělaný člověk, což se odráželo také v jeho obsahově hodnotné knihovně, na kterou Viktor rád při studiu v Praze vzpomínal, protože mimo ročníků Lumíra, Světozoru a Zlaté Prahy obsahovala i svazky Kobrovy Národní bibliotéky či Palackého Dějin národa českého. S literaturou měl tedy kontakt již od raného dětství a stal se brzy vášnivým čtenářem. Velmi se zajímal o českou historii, a to umocňovalo i jeho nacionální smýšlení. Sám v dětství údajně sepsal několik her pro loutkové divadlo, které hrál svému staršímu bratru Ludvíkovi. V deseti letech se pokusil složit svou první báseň. V roce 1888 začal chodit na pražské gymnázium v Žitné ulici, kde ho mj. učil Alois Jirásek, kterým byl Viktor přímo uchvácen . I Jiráska mladý Viktor zaujal a až do smrti zůstávali přáteli. Spolu s bratrem Ludvíkem, rovněž studentem gymnázia v Žitné ulici, bydleli u své ovdovělé babičky z matčiny strany, Marie Patrovské, na Malé Straně. Bratr Ludvík, horlivý účastník pokrokářského hnutí , tehdy zapaloval svými politickými a čtenářskými zájmy i mladšího Viktora a později ho také uvedl do spolkového života. V září 1893 byl nad Prahou vyhlášen výjimečný stav a byli zatý...

Patricia Vandenberg

Německá spisovatelka, jedná se pouze o pseudonym, její skutečné jméno je Gerty Schiede. Psala zejména zamilované romány z lékařského prostředí.

James Patterson

James Patterson je americký spisovatel. Prodal více než 300 milionů výtisků svých knih. Studoval anglický jazyk na Manhattan College a Vanderbilt University v Nashville ve státě Tennessee. V současné době žije se svou ženou Susan a synem Jackem v Palm Beach County na Floridě. Píše thrillery, fantasy i knihy pro mládež. Napsal sérii knih s detektivem Alexem Crossem, z nichž dvě knihy byly zfilmovány v hlavní roli s Morganem Freemanem. Další řadou jsou příběhy Woman's Murder Club . Podle těchto románů vytvořila americká televizní stanice ABC seriál. Jedním z producentů je i James Patterson. Získal cenu Children's Choice Book Awards Author of the Year 2010. Nakladatelství Albatros vydalo fantasy Witch and Wizard – Čarodějka a Čaroděj, Maximum Ride.

Helena Šmahelová

Helena Šmahelová, provdaná Helena Trostová, byla česká spisovatelka a autorka rozhlasových her. Pocházela z východočeské mlynářské rodiny. Prožila poměrně rušné dětství a mládí. S rodiči pobývala na Moravě a později na Slovensku v Bratislavě, kde také zahájila své středoškolské studium na reálce. To však nedokončila, neboť se vrátila do Čech za nemocnou matkou do Ledče nad Sázavou. Po smrti obou rodičů se odstěhovala k babičce do Chrudimi, v Jaroměři se vyučila knihkupkyní. Od roku 1931 pracovala jako úřednice v chrudimské nemocenské pojišťovně. Zde se seznámila s Jaromírem Johnem, se kterým později žila a pracovala od roku 1943. Od roku 1937 až do roku 1943 pracovala v nemocenské pojišťovně v Praze, od roku 1943 žila s Jaromírem Johnem ve Slatiňanech. Od roku 1946 bydlela v Olomouci, kde John získal místo profesora na Univerzitě Palackého. Na jeho popud si také po válce dokončila vzdělání, nejprve v roce 1948 maturitou a později studiem na Filosofické fakultě Palackého univerzity, kde v roce 1952 obhájila doktorát filosofie. V roce 1952 se provdala za docenta olomoucké univerzity Pavla Trosta. Od roku 1952 do roku 1956 pak pracovala jako psycholožka v brněnské protialkoholní léčebně. V roce 1956 se odstěhovala z Olomouce do Prahy a působila jakožto spisovatelka z povolání. Kromě toho také pečovala o dílo a literární odkaz svého přítele Jaromíra Johna. Helena Šmahelová byla sestřenicí českého filmaře Alexandra Hackenschmieda, přítelkyní spisovatele Jaromíra Johna a manželkou jazykovědce Pavla Trosta.

Michael Connelly

Michael Connelly je americký spisovatel. Píše především detektivní romány. Michael Connelly se proslavil především jako duchovní otec oblíbeného hrdiny, losangeleského policisty Harryho Bosche, a také právního zástupce Mickeyho Hallera. Jeho knihy byly přeloženy nejméně do 39 světových jazyků a vynesly mu mnoho ocenění. Žije na Floridě. Michael Connelly se narodil ve Filadelfii v Pensylvánii jako druhé nejstarší dítě stavitele W. Michaela Connellyho a Mary Connellyové. Podle Connellyho byl jeho otec frustrovaný umělec, který podporoval a povzbuzoval své děti v tom, aby byly v životě úspěšné. W. Michael Connelly se nebál riskovat a při honbě za kariérou se mu dařilo přeměnit prohru v úspěch. Connellyho matka byla fanouškem detektivních knih a svého syna přivedla do světa napínavých románů. Ve dvanácti letech se Connelly se svou rodinou přestěhoval z Filadelfie do Fort Lauderdale na Floridě a začal navštěvovat střední školu St. Thomas Aquinas High School. Connellyho zájem ve zločinnosti a tajemnu se vystupňoval poté, co po cestě z hotelu, kde pracoval jako pomocná síla v kuchyni, zahlédl muže jak hází nějaký předmět do živého plotu. Connelly byl zvědavý a rozhodl se plot prozkoumat. Zjistil, že zahozeným předmětem byla zbraň zabalená do dřevorubecké košile. Zbraň poté vrátil zpátky a sledoval podezřelého muže až do místního baru. Pak šel domů a vše pověděl svému otci. Později toho večera zavedl policisty do baru, ale ten muž už tam nebyl. Tato událost Connellymu ukázala svět policejních důstojníků a jejich životů. Ohromil jej při tom způsob, jakým pracují a vystupují. Connelly zamýšlel následovat otcovu kariéru ve stavebnictví a začal studovat obor stavebnictví a obchod na University of Florida v Gainesvillu. Jeho známky však nebyly takové, jak si představoval. Jednou šel do kina na film Roberta Altmana Dlouhé loučení, a byl okouzlen tím, co viděl. Film natočený podle stejnojmenné knihy Raym...

Marie Pujmanová

Marie Pujmanová, rozená Hennerová, byla česká spisovatelka a novinářka, laureátka Státní ceny . Byl jí udělen titul národní umělkyně . Její otec Kamil Henner byl univerzitním profesorem církevního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Bratr, Kamil Henner mladší, se stal významným neurologem. Sestra Anna Hennerová se provdala za pražského dramatika Jana Bartoše a krátce na to roku 1920 tragicky zemřela. Od roku 1912 žila v Českých Budějovicích a 8. června 1912 se provdala za syna zdejšího zámožného advokáta a politika Augusta Zátky Vlastislava Zátku. Svatba se konala v Praze v kostele Panny Marie Sněžné. Manželství však nebylo šťastné a po jejím nervovém onemocnění skončilo rozvodem. Podruhé se roku 1919 provdala za Ferdinanda Pujmana, z manželství se narodili dva synové: přírodovědec Vojtěch Pujman a spisovatel Petr Pujman . Pujmanová se později myšlenkově rozešla s pravicovými intelektuály i s třídou, ze které pocházela, od 30. let 20. století se orientovala na levicovou politiku a věnovala se dělnické problematice. Několikrát navštívila Sovětský svaz a tyto cesty velmi ovlivnily její myšlení. V roce 1932 podporovala stávku horníků v Mostě. V letech 1937–1939 byla místopředsedkyní Společnosti přátel demokratického Španělska. Přispívala do Rudého práva , Literárních novin, Lidových novin, Tribuny, Českého slova, Přítomnosti atd. Po roce 1945 byla aktivní také v oblasti zestátněné české kinematografie. Působila jako členka Filmového uměleckého sboru a Filmové rady, kde se podílela na hodnocení a schvalování filmových projektů. V 50. letech se stala jednou z hlavních propagátorek tehdejšího režimu. Dle tvrzení A. C. Nora např. spolupodepsala prohlášení, ve kterém souhlasila s popravou Milady Horákové a odsoudila ji. V denním tisku zveřejňovala svá mírová prohlášení, byla člen...

Hana Lamková

Narozena 11. 4. 1934 v Praze. Loutkářka, loutkoherečka, režisérka a scenáristka loutkových her.

Frederick Forsyth

Frederick Forsyth je britský spisovatel a novinář, který je znám jako autor světových politických bestsellerů. Řadu let pracoval jako agent MI6. Narodil se v Ashfordu v hrabství Kent. Jako sedmnáctiletý zanechal studia a okouzlen toreadorským řemeslem odešel do Španělska. Zde studoval na univerzitě v Granadě. O dva roky později se stal nejmladším pilotem Britského královského letectva. Poté pracoval jako korespondent pro agenturu Reuters ve Východním Berlíně a v Paříži a jako reportér BBC v Africe. Jako důsledek příliš kritického postoje okolo krize v Biafru jej propustili z práce. Do Londýna se vrátil úplně bez peněz a právě finanční tíseň ho přivedla ke psaní. Velký úspěch zaznamenal už jeho první román Den pro Šakala o fiktivním atentátu na Charlese de Gaulla, který byl později i zfilmován. Často se o něm hovoří jako o panu vypravěči. Je pověstný svou pečlivostí s jakou sbírá informace pro své romány, které často vychází ze skutečných událostí. Detailně popisuje jednání svých hrdinů, ale i historických postav jakož i četné skutečnosti politického pozadí událostí. Stejnou pozornost věnuje technickým parametrům zbraní, letadel či tanků. Podrobná popisnost jde často na úkor podrobnějšího psychologického vykreslení postav. Autorovi je proto rovněž přičítána metoda žurnalistického psaní zpravodajství, použitého na beletrii. Svět jeho knih je prostředí, kde vyhrává jen nejsilnější. Rozhodně nelze vždy počítat s happy-endem a autor často překvapí své čtenáře náhlými zvraty. Zejména knihy z pozdějšího období jsou psány s velkým spádem děje. Tématem jeho knih je často svět tajných služeb, především těch z Velké Británie. Mezní situace vytrhávají čtenáře z jeho klišé osobní bezpečnosti. Konflikt není daleko, jeho potenci si každý nese v sobě, včetně morálních otázek s tím spojených. Knihy autora pracují s předpokladem určitého obecného morálního kodexu západní civilizace. Dobro (byť ne nutně hlavní kladný hrd...

Maksim Gor‘kij

Maxim Gorkij , vlastním jménem Alexej Maximovič Peškov , , byl ruský spisovatel, dramatik, básník a revolucionář. Bývá považován za průkopníka socialistického realismu.

Arnost Lustig

Arnošt Lustig byl český židovský spisovatel a publicista světového významu, autor celé řady děl s tématem holokaustu. Pocházel z rodiny malého obchodníka. Narodil se v Praze-Libni, kde s rodiči a sestrou Hanou bydlel na Královské třídě čp. 428 a po čase na Královské čp. 137. Zde také vychodil obecnou školu a začal studovat na reálce, ze které však byl roku 1941 z rasových důvodů vyloučen , poté se vyučil krejčím. 13. listopadu 1942 byl poslán do Terezína; později poznal i další koncentrační tábory, Osvětim a Buchenwald. V dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti a ukrýval se až do konce války v Praze. Holokaust přežila jen jeho maminka a sestra, po příjezdu do Osvětimi v roce 1944 šel tatínek rovnou do plynu, protože měl brýle, a protože mu bylo 52 let. Jeho díla se už od prvních povídkových souborů zabývají právě tematikou Židů a druhé světové války. Po válce se oženil s Věrou Weislitzovou , která je autorkou básnické sbírky Dcera Olgy a Lea a knihy povídek Pes z Klagenfurtu. Od roku 1946 studoval na Vysoké škole politických a sociálních věd, začal také přispívat do novin a časopisů. Roku 1948 odjel do Izraele jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské válce, po návratu pracoval jako redaktor Čs. rozhlasu, kde se velmi spřátelil a stal žákem F. R. Krause. Poté byl vedoucím kulturní rubriky týdeníku Mladý svět, byl i scenáristou Čs. filmu : napsal mj. scénář podle své novely Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. V průběhu padesátých a šedesátých let vystřídal několik zaměstnání. Byl členem Komunistické strany Československa. V srpnu 1968 trávil Arnošt Lustig se svou rodinou a dalšími novináři a umělci dovolenou v Itálii. Zde se ráno 22. srpna dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy v Československu. Do Prahy se už se ženou a dětmi nevrátili. Nejdříve odjeli do Jugoslávie, kde působil v záhřebsk...

Milan Paprčka

Milan Paprčka je pilot a dobrodruh. Začal podnikat již v 18 letech, založil vydavatelství CBS. Je největším vydavatelem ručně malovaných map v Evropě a druhým největším ve světě. Edice leteckých knih, zobrazujících Čechy a Slovensko, je výsledkem jeho velké vášně k létání.

Jim Davis

James Robert „Jim“ Davis je americký kreslíř, který je autorem populárního komiksu Garfield, jenž je jedním z nejpopulárnějších komiksů současnosti. V roce 1981 založil společnost Paws. Jim Davis vyrůstal ve Fairmountu v Indianě na malé farmě se svým otcem Jamesem Williamem Davisem, matkou Annou C. Davisovou, bratrem Davem a 25 kočkami. Davisovo dětství na farmě je obdobou života jeho seriálové postavy, Garfieldova páníčka, Jona Arbuckla.

Jaromír John

Jaromír John, vlastním jménem Bohumil Markalous byl český spisovatel, novinář, středoškolský a vysokoškolský učitel, výtvarný estetik, výchovný pracovník a výtvarný kritik. Bohumil Markalous se narodil v Klatovech, gymnázium absolvoval v Chrudimi , kde byl jeho otec Václav Markalous profesorem . Chtěl se stát středoškolským učitelem a přihlásil se na pražskou Univerzitu, kde studoval pedagogiku, psychologii a především přírodní vědy. Navštěvoval také přednášky z filosofie, estetiky, dějin umění, lékařství a dalších oborů. Po úspěšném ukončení absolvoval dva semestry na Univerzitě v Innsbrucku . Pražské studium ukončil v roce 1905, v tomtéž roce se oženil s Giselou Hrbenskou, která pocházela z Kolína z židovské lékařské rodiny, a stal se suplujícím učitelem na obchodní škole v Praze. O rok později se manželům narodil syn Evžen , fotograf a psychiatr, ve dvacátých letech brněnský Devítisilák . Státní zkoušky z přírodopisu složil Markalous v roce 1907 a začal učit na obchodní škole a gymnáziu v Kolíně. Markalous se otázkou estetické výchovy začíná zabývat v roce 1909–1910, kdy se stal na kratší dobu učitelem na dívčím reálném gymnáziu v Hradci Králové. V roce 1909 vydává první článek „Estetická výchova na školách obchodních“, následně v roce 1911 stať „O dětských hrách a hračkách“. V únoru 1915 narukoval do první světové války na balkánskou frontu. Roku 1916 dostal v Albánii úplavici a dočasně ochrnul na dolní končetiny. Roku 1917 obhájil na FF UKF v Praze rigorózní práci: Timologie a kritika filosofie normativní se zvláštním zřetelem k estetice. Roku 1919 se stal redaktorem Lidových novin. Podnikl řadu cest do Rakouska a Německa . Roku 1922 byl na ročním pobytu v Paříži a navštěvoval přednášky Viktora Basche a Charlese Lalo. Roku 1924 byl jmenován důstojníkem Académie des beaux-arts v Paříži. V let...

A. J Cronin

Narodil se jako jediné dítě Jessie a Patricka Croninových. Otec pracoval jako pojišťovací agent a obchodní cestující. Poté, co otec zemřel na tuberkulózu, se přestěhovali k matčiným rodičům do Dumbartonu. Později přesídlili do Glasgowa, kde po absolvování St. Aloysius' College získal v roce 1914 díky svým schopnostem stipendium na studium medicíny na místní University of Glasgow. Studia přerušil v akademickém roce 1916/17, kdy sloužil jako lékař u vojenského námořnictva. Bakalářský titul obdržel v roce 1919, v dalších šesti letech potom zvyšoval stupeň svého lékařského vzdělání. V roce 1921 se oženil s Agnes Mary Gibsonovou, se kterou se seznámil na univerzitě. Manželka, také lékařka, mu pomáhala při výzkumu, pracovala v lékárně a jako asistentka v jeho londýnské praxi. Narodili se jim tři synové, Vincent, Patrick a Andrew. V roce 1930 nastoupil Cronin kvůli chronickému dvanácterníkovému vředu na nucenou dovolenou, na které napsal během tří měsíců svůj první román Hrad mistra kloboučníka. Rukopis byl rychle přijat prvním osloveným nakladatelem, od té doby se Cronin plně věnoval spisovatelské profesi a k lékařské kariéře se již nevrátil. V roce 1939 se v souvislosti s filmováním jeho děl přestěhoval s rodinou do Spojených států, kde strávili s přestávkami následující desetiletí. Od poloviny 50. let se vrátili do Evropy do švýcarského Lucernu a Montreux, kde Cronin pokračoval ve své plodně spisovatelské činnosti a kde v roce 1981 zemřel.

Miloš Zapletal

Miloš Zapletal , skautskou přezdívkou Zet, je český spisovatel literatury pro mládež, skautský redaktor a činovník. Vyrůstal v Pardubicích, kde jako patnáctiletý vstoupil do vodáckého skautského oddílu; později tu vedl 1. oddíl. Vystudoval Pedagogickou fakultu UK, obor tělesná výchova, v Praze, před nastoupením literární dráhy krátce působil jako učitel tělesné výchovy. Na konci 50. let se přestěhoval do Liberce, kde vedl skautský oddíl, po rozpuštění Junáka v roce 1970 transformovaný na turistický. Jeho nejvýznamnějším dílem je mnohosvazková Velká encyklopedie her; její dřívější verze vyšla kromě češtiny také v němčině, japonštině, rumunštině a estonštině. Po obnově skautingu v roce 1989 se významně podílel na obnově vydávání skautských časopisů. V Liberci založil nakladatelství Skauting a vytvořil edici Skautské prameny, v níž vyšla řada prvních porevolučních skautských metodických příruček; na mnoha z nich se autorsky podílel. Spoluzakládal skautské kurzy FONS, které významně ovlivnily podobu skautského vzdělávání. Je také činný jako překladatel; z angličtiny přeložil více než deset knih E. T. Setona a z bengálštiny povídky, eseje a projevy Rabíndranátha Thákura. Je považován za pokračovatele Jaroslava Foglara, s nímž také spolupracoval a působil jako editor jeho kronikových knih. Často autorsky spolupracoval také s Miloslavem Nevrlým. V roce 2020 mu byla udělena Stříbrná medaile předsedy Senátu ČR.

Lenka Lanczová

Lenka Lanczová, narozena jako Lenka Mužáková , je česká spisovatelka románů pro mládež a pro ženy. Od roku 1987 pracuje v městské knihovně ve Slavonicích. Na základní školu chodila ve Slavonicích. Po maturitě na Střední ekonomické škole v Jindřichově Hradci pracovala rok u Okresní správy spojů. Ve 13 letech si uvědomila, že v dívčích románech není to, co by tam chtěla najít, proto začala psát. Z nevinného pokusu se stal celoživotní koníček a dnes je Lenka Lanczová autorkou téměř 60 knih. První román však vyšel až poté, co se v ČR po revoluci r. 1989 změnila politická situace. Do té doby se do tehdejších edičních plánů kamenných nakladatelství nevešla. Patří k českým nejproduktivnějším a nejčtenějším spisovatelům. Hlavní hrdinou jejích knih je většinou dospívající dívka, která řeší své problémy s mezilidskými vztahy, které jsou často způsobené její odlišností od okolí. Autorka ve svých knihách píše o mladých nejen pro mladé. Z jejích knih čiší jakési ponaučení, ale díky přirozenému podání to čtenáři nevnímají jako pokus o mentorování. V dvoudílném románu Lucky Luk, který je svým způsobem výjimkou v její tvorbě, je hlavním hrdinou starší kluk, který má problémy nejen s láskou, když potkává a ztrácí svou osudovou ženu, ale v prvním díle se také potýká se zákonem a dostane se až do vězení. Až na výjimky představuje každá kniha samostatný román. Lenka Lanczová vydala také tři romány pro ženy - Manželky, milenky, zoufalky, Milenky a hříšníci a Vstupenka do ráje. Autorka každý rok vydává průměrně 3 až 4 knihy a dosud vydala téměř 60 knih, které vyšly vesměs v nakladatelství Víkend. Rovněž jí vyšla i povídka Andělé noci v knize Jak to bylo poprvé, na které se podílela spolu s dalšími pěti autorkami . Autorčiny knihy jsou v následujícím seznamu seřazeny podle roku vydání. Pouze v případě, že jde o pokračování předchozího titulu, je toto pokračování zařazeno hned za úvodní titul. V a...