Následující strana je zasvěcena přehledu všech oblíbených autorů, jejichž knihy tolik obdivujeme a milujeme. Seznamte se podrobněji s jejich životy, poznejte jejich inspiraci a poodhalte jejich tajemství úspěchu, které dohromady daly vzniknout dílům poutavým a nesmrtelným, jež dokázaly ovlivnit nejen jednotlivce, ale celé generace čtenářů...
Zobrazuji 1 - 60 z celkem 2384 záznamů
Jiří Žáček
Jiří Žáček je český spisovatel, překladatel, básník, autor učebnic, sběratel a tvůrce aforismů. Narodil se 6. listopadu 1945 v Chomutově. Dětství prožil v Kadani-Prunéřově a v jihočeských Strakonicích. Vystudoval Střední průmyslovou školu stavební ve Volyni a stavební fakultu ČVUT v Praze . Po tříleté praxi na vodohospodářské správě v Benešově u Prahy se začal věnovat literatuře. Do roku 1991 pracoval jako redaktor nakladatelství Československý spisovatel, necelý půlrok v nakladatelství Carmen, v letech 1992–1994 v časopise Vlasta. Od té doby je spisovatelem na volné noze. V r. 2011 dostal v Bratislavě za své básnické dílo Cenu Jána Smreka a zařadil se tak k laureátům této prestižní slovenské ceny, jakými byli a jsou např. Tomas Tranströmer, Ludvík Kundera, G. Ajgi, R. Kunze, F. Mayröckerová nebo M. Matevski. Žije v Praze, je ženatý, má dvě děti , vnuka a dvě vnučky. Jeho básně někdy mají velmi blízko k aforismům, vyznačují se lehkostí a smyslem pro humor a parodii.
Více od autora
Julius Zeyer
Julius Zeyer byl český prozaik, dramatik a básník, přední představitel lumírovské generace. Rovněž je označován za jednoho z nejvýraznějších českých novoromantiků či předchůdce dekadentů. Jeho bratr byl český novorenesanční architekt Jan Zeyer z generace Národního divadla, který v letech 1873–1880 spolupracoval s architektem Antonínem Wiehlem, vůdčí osobností novorenesance navazujícího na tradici české renesance 16. století. Náměty čerpal nejčastěji z dávné historie, mytologie, bájí a pověstí, a to nejen českých, ale i evropských – především starogermánských, starorománských a slovanských. Jeho poezie je převážně epická a má často nostalgický ráz. Ve svém literárním díle, ať už se jedná o prózu či poezii, si vysnil vlastní svět, který měl s realitou jen málo společného. Tento fiktivní svět byl i se svými hodnotami a pravidly pravým opakem tehdejšího provinciálního českého maloměšťáctví, se kterým přicházel Zeyer denně do styku a které tolik nenáviděl. Mnohdy odrážel hlubokou krizi citlivého idealisty v pragmaticky založené měšťácké společnosti. „Protiklady a vztahy naděje a zklamání, smyslového okouzlení a touhy překonat niternou myšlenkovou pomíjivost tohoto okouzlení tvoří dominantu celého Zeyerova díla.“ V jeho díle se také často objevuje motiv silného citového přátelství mezi muži a až eroticky laděné popisy krásy mladých mužů . Na základě těchto faktů a pečlivého rozboru jeho díla došla řada literárních vědců a historiků k závěru, že Julius Zeyer byl s největší pravděpodobností homosexuál či snad bisexuál. Této teorii nasvědčuje i Zeyerova osobní korespondence, v níž se opakovaně zmiňuje o jakémsi svém velkém a strašném tajemství, o svých pocitech osamělosti, smutku a vyděděnosti ze společnosti. Pravdou také je, že se nikdy neoženil a není an...
Více od autora
Émile Zola
Émile Zola byl francouzský spisovatel, představitel naturalismu. Émile Zola se narodil v Paříži roku 1840. Jeho otec, François Zola , byl italský inženýr, narozen v Benátkách roku 1795. Jeho matka, Émilie Aubert, byla Francouzka. Když Émilovi byly 3 roky, s rodinou se přestěhovali do jižní Francie, zde Zolův otec začal pracovat na stavbě zavodňovacího kanálu, který měl svést říční vodu k městečku Aix-en-Provence. Otec o čtyři roky později, roku 1847, náhle zemřel. V roce 1858 se Zola přestěhoval zpět do Paříže, kde se znovu setkal se svým kamarádem z dětství, Paulem Cézannem. Po neúspěšném studiu odešel pracovat do nakladatelství Hachette, kde okolo sebe soustředil skupinu mladých romanopisců – tzv. médanská skupina. Svými pokrokovými názory měl velkou zásluhu na liberalizaci politického života ve Francii. Významně se angažoval zejména v Dreyfusově aféře, kdy otevřeným dopisem prezidentu republiky pod názvem J'accuse hájil nevinu kapitána Alfreda Dreyfuse, neprávem odsouzeného za špionáž. Zemřel údajně nešťastnou náhodou na otravu oxidem uhelnatým poté, co se mu ucpal komín u kamen . Byl pohřben na pařížském hřbitově Montmartre. Katolická církev zařadila veškeré spisy Émila Zoly na Index zakázaných knih. Zpočátku psal Zola kratší prózy, ještě ovlivněné romantismem, a po šest měsíců řídil literární kroniku Evénement. Zde v ostrých kritikách napadal řadu významných postav tehdejšího literárního světa. Za první „naturalistický“ román označil Zola již Paní Bovaryovou a za román zásadního významu pak Germinii Lacerteuxovou bratří Goncourtů. Po třech neúspěšných pokusech se Zola prosadil až roku 1867 románem Románový cyklus se zaměřením proti církvi: Povídkové soubory: Cyklus „Evangelia“: tato díla ovlivněna idejemi utopického socialismu Zola je také autorem sborníků kritických statí o divadle a literatuře: Rougon-Macquartů ...
Více od autora
Hana Zagorová
Hana Zagorová je známá česká zpěvačka a herečka, která se významně podílela na rozvoji české hudební scény. Narodila se 6. září 1946 v Petřkovicích, svou hudební kariéru zahájila v 60. letech 20. století a rychle se proslavila svým výrazným hlasem a strhujícími vystoupeními. V průběhu let vydala Zagorová řadu alb a singlů a stala se jednou z nejpopulárnějších a nejtrvalejších osobností české populární hudby.
Více od autora
Vojtěch Zamarovský
Vojtěch Zamarovský, vlastním jménem Vojtech – 26. července 2006 Praha), byl slovenský historik, spisovatel a překladatel, jeden ze zakladatelů žánru literatury faktu v Československu. Ve svém díle se věnoval nejstarším obdobím lidské historie a popularizaci starověkých civilizací a mýtů. Vzdělání získal Vojtěch Zamarovský na gymnáziu v Trenčíně a po maturitě v roce 1938 odešel studovat do Prahy na Vysokou školu obchodní. O rok později přešel na právnickou fakultu do Bratislavy, kde promoval v roce 1943, dálkově však nadále studoval Vysokou školu obchodní. Po vypuknutí Slovenského národního povstání v roce 1944 vstoupil do pohotovostních oddílů Hlinkovy gardy a za Slovenského státu údajně působil i v akademickém klubu tehdejší vládní Hlinkovy slovenské lidové strany. Po dokončení studia pracoval ve Slovenské národní bance, od roku 1946 na Úřadu předsedy vlády v Praze, v roce 1947 vstoupil do KSČ a od roku 1951 pracoval ve Státním plánovacím úřadu. V roce 1953 byl z politických důvodů nucen odstoupit a nastoupil jako administrativní pracovník v pražském Státním nakladatelství krásné literatury, kde začal postupně překládat odborné texty a beletrii. Po roce 1956 se již věnoval pouze překladatelství a později také psal a publikoval vlastní díla. Více než 20 let byl spolupracovníkem československé Státní bezpečnosti, se kterou spolupracoval od roku 1962 pod krycím jménem Belo, v roce 1977 se stal agentem rozvědky s krycím jménem Závoj a také podepsal Antichartu. Za svou spolupráci s StB dostával odměny ve výši 3 017,50 Kčs. Zamarovský plnil úkoly hlavně v zahraničí, kde byl využíván po linii politické rozvědky na problematiku jihovýchodního křídla NATO, dále na vyhledávací a tipovací činnost a v některých otázkách jako konzultant po linii aktivních a vlivových opatření. Na sklonku života trpěl Parkinsonovou nemocí a poslední dva měsíce života byl v kómatu. Zemřel 26. července 200...
Více od autora
Stefan Zweig
Stefan Zweig byl rakouský prozaik židovského původu, esejista, básník a překladatel z francouzštiny a angličtiny do němčiny. Jeho otec, původem moravský Žid usazený ve Vídni, podnikal v textilnictví; matka pocházela z vlivného, bohatého, kulturně založeného rodu a vyrostla v Itálii. Měl o dva roky staršího bratra Alfreda, který později převzal podnik po otci. Stefan tak jako druhorozený mohl studovat a věnovat se svým uměleckým zálibám: divadlu, hudbě, výtvarnému umění a hlavně literatuře. Ještě jako dvacetiletý student vydal sbírku básní s názvem Stříbrné struny, ale na dalších šest let se odmlčel. Absolvoval filosofii, germanistiku a romanistiku v Berlíně a v roce 1904 ve Vídni získal titul doktora filozofie. Často cestoval, zejména do Francie, Anglie a Belgie, ale v pozdějších letech navštívil také Indii, Ceylon, Barmu a Spojené státy americké. Jeho literární tvorbu ovlivnila psychoanalýza, osobně se přátelil se Sigmundem Freudem. Od mládí se hlásil k idejím humanismu, pacifismu a kosmopolitismu, který však spojoval s úctou ke svébytnosti různých národů. Usiloval o vzájemné poznání a sblížení Evropanů. Pod vlivem svého přítele, belgického básníka Emila Verhaerena, si také osvojil civilismus, tedy lyrický úžas nad technickým a vědeckým pokrokem moderního lidstva. Zpočátku se věnoval dramatické tvorbě, ale jeho první tři hry nemohly být uvedeny z důvodu náhlého úmrtí v souboru. Začal psát novely a eseje, věnoval se překladům. Během 1. světové války žil ve Vídni, kde pracoval v archivu Ministerstva války. Na začátku první světové války vykazoval vlastenecké smýšlení, jež zasáhlo mnohé Němce a Rakušany, jako například také Martina Bubera nebo Hermanna Cohena. V roce 1914 publikoval v tisku otevřený dopis An die Freunde im Fremdland , v němž oznamuje, že za války musí dá...
Více od autora
Miroslav Zikmund
Miroslav Zikmund je český cestovatel a spisovatel. Narodil se do rodiny strojvůdce Antonína Zikmunda a jeho manželky Magdaleny, rozené Voráčkové, v domě č. 31 v Úslavské ulici v Plzni, kde žili do roku 1927. Jeho dědeček Josef Zikmund byl řezník a hospodský ve Volduchách na Rokycansku. Svou první delší cestu podnikl asi v šestnácti letech s mladším bratrem Josefem a kamarádem Václavem na Podkarpatskou Rus, která byla v období první republiky součástí Československa. Po maturitě v roce 1938 začal studovat Vysokou obchodní školu. Protože na počátku druhé světové války němečtí okupanti uzavřeli české vysoké školy, mohl ji ukončit až v roce 1946. Na škole studoval s Jiřím Hanzelkou, který byl jeho partnerem na cestách i spoluautorem jejich knih. V letech 1947–1950 podnikl spolu s Jiřím Hanzelkou cestu do Afriky a Jižní Ameriky. Celou tuto výpravu absolvovali společně vozem Tatra 87. Z této cesty bylo rozhlasem odvysíláno přes 700 reportáží. Na této cestě udělali velké množství fotografií a natočili množství filmového materiálu, jehož dokumentární cena je značná. Afrika byla tehdy pod nadvládou evropských koloniálních mocností. O komunistickém puči v Československu v únoru 1948 se dozvěděli v Belgickém Kongu, kde místní tisk věnoval události ve střední Evropě jen malou pozornost. V libyjské Syrtě měla po sabotáži jejich tatrovka havárii, v Egyptě přenocovali na vrcholu Cheopsovy pyramidy, v Tanganice vystoupali na vrchol Kilimandžára, v konžském pralese se setkali s Pygmeji, z Kapského Města se přeplavili lodí do Buenos Aires, v Riu de Janeiru na pláži Copacabana se Zikmund málem utopil při koupání v moři, v Ekvádoru, kde uvažovali o emigraci z Československa, se setkali s lovci lebek z kmene Šuárů. Podle Zikmunda byl svět v době jejich cesty do Afriky a Jižní Ameriky bezpečnější. Během africké cesty navštívili například Itálií ovládané Somálsko, které je na počátku 21. století zhrouceným státem nebezpečným pro cizince....
Více od autora
Miroslav Žbirka
Miroslav Žbirka , známý jako Meky, byl významný slovenský popový hudebník, jehož kariéra trvala několik desetiletí od konce 70. let 20. století. Byl významnou osobností československé a později slovenské hudební scény, známý svým melodickým poprockovým stylem a výrazným hlasem. Žbirkova tvorba mu vynesla značné uznání, včetně několika cen Slávik - prestižního hudebního ocenění na Slovensku. Během své kariéry vydal řadu alb, která upevnila jeho postavení předního umělce v daném žánru. Kromě sólové tvorby byl Žbirka také členem skupiny Modus, která hrála důležitou roli v jeho počátečním úspěchu. Jeho vliv přesáhl hranice Slovenska a České republiky a rozšířil se i do dalších evropských zemí. Miroslav Žbirka 'Žbirkův přínos hudbě ocenili fanoušci i kritici a jeho odkaz je oslavován i po jeho úmrtí v listopadu 2021.
Více od autora
Miloš Zapletal
Miloš Zapletal , skautskou přezdívkou Zet, je český spisovatel literatury pro mládež, skautský redaktor a činovník. Vyrůstal v Pardubicích, kde jako patnáctiletý vstoupil do vodáckého skautského oddílu; později tu vedl 1. oddíl. Vystudoval Pedagogickou fakultu UK, obor tělesná výchova, v Praze, před nastoupením literární dráhy krátce působil jako učitel tělesné výchovy. Na konci 50. let se přestěhoval do Liberce, kde vedl skautský oddíl, po rozpuštění Junáka v roce 1970 transformovaný na turistický. Jeho nejvýznamnějším dílem je mnohosvazková Velká encyklopedie her; její dřívější verze vyšla kromě češtiny také v němčině, japonštině, rumunštině a estonštině. Po obnově skautingu v roce 1989 se významně podílel na obnově vydávání skautských časopisů. V Liberci založil nakladatelství Skauting a vytvořil edici Skautské prameny, v níž vyšla řada prvních porevolučních skautských metodických příruček; na mnoha z nich se autorsky podílel. Spoluzakládal skautské kurzy FONS, které významně ovlivnily podobu skautského vzdělávání. Je také činný jako překladatel; z angličtiny přeložil více než deset knih E. T. Setona a z bengálštiny povídky, eseje a projevy Rabíndranátha Thákura. Je považován za pokračovatele Jaroslava Foglara, s nímž také spolupracoval a působil jako editor jeho kronikových knih. Často autorsky spolupracoval také s Miloslavem Nevrlým. V roce 2020 mu byla udělena Stříbrná medaile předsedy Senátu ČR.
Více od autora
Vilém Závada
Vilém Závada byl český básník, spisovatel a překladatel. Narodil se v rodině valcíře vítkovických hutí, který padl roku 1915 na haličské frontě. Základní školu vychodil v rodné Hrabové, v letech 1917–1923 studoval klasické gymnázium v Ostravě. Od roku 1923 studoval na Filozofické fakultě v Praze slovanskou filologii, češtinu a francouzštinu, v roce 1929 ukončil státní knihovnickou školu. V letech 1930–1932 byl redaktorem časopisu Rozpravy Aventina, který vydával Otakar Štorch-Marien. V letech 1932–1937 byl redaktorem čtrnáctideníku Listy vydavatelství Melantrich. Brzy po květnu 1945 vstoupil Závada do KSČ, což se brzy odrazilo i v jeho básnické tvorbě. V roce 1948 byl jmenován ředitelem národní a univerzitní knihovny, o rok později se této funkce vzdal. Po roce 1953 působil jako redaktor a spisovatel z povolání. V roce 1931 se oženil s Jaroslavou Hrejsovou, pocházející z významného evangelického rodu. Kvůli sňatku změnil i svou církevní příslušnost a z katolíka se stal členem Českobratrské církve evangelické. V roce 1969 byl oceněn při příležitosti setkání ke 40 letům od smrti Otokara Březiny, kdy obdržel pamětní medaili ke 100. výročí narození Otokara Březiny. Jeho dílo je velmi pesimistické , plné tragického životního pocitu. To patrně pramenilo z více faktorů: otcovy předčasné smrti, vlastních prožitků války a mladí tráveného ve vyprahlém prostředí ostravských šachet a hutí. Jeho díla lze označit až za nihilistická. Je patrný velmi silný vztah k rodnému kraji. Kromě vlastní tvorby překládal z těchto jazyků: němčiny, ruštiny , francouzštiny, rumunštiny , slovinštiny , slovenštiny , polštiny , bulharštiny a s jazykovou pomocí odborníků také z hebrejštiny , perštiny , maďarštiny...
Více od autora
Josef Antonín Zentrich
Josef Antonín Zentrich . Odborník ve fytoterapii, publikace o léčivých rostlinách. Řadí se k našim předním znalcům bylin a odborníkům v oboru fytoterapie. Je autorem celé řady knih o léčivých rostlinách, mezi než patří např. publikace: Byliny v prevenci Bylinářská poradna, díl 1 - 5 Třetí cesta ke zdraví Liečivé rastliny Turca a je spoluautorem knih: Věčně zelené naděje Herbář léčivých rostlin, díl 1 - 7
Více od autora
Markéta Zinnerová
Markéta Zinnerová, provdaná Markéta Jílková je česká prozaička, scenáristka, autorka literatury pro děti a mládež. Po maturitě na JSŠ v Liberci a nástavbovém studiu osvěty v Praze, pracovala v osvětových zařízeních v Liberci a Sokolově. V letech 1962–1964 byla zaměstnána jako průvodčí ČSD. Na konci šedesátých let pracovala v časopisech Mladý svět, Květy. V letech 1971–1976 byla dramaturgyní literárně – dramatického vysílání pro děti a mládež v Československé televizi. Od roku 1976 je spisovatelkou z povolání. V 80. letech pracovala v Československém rozhlase, v letech 1991–1992 působila jako metodička v domově dětí. V letech 1981–1985 vystudovala dálkově dramaturgii a scenáristiku na pražské FAMU. Ve svých dílech prokazuje důkladnou znalost lidské psychiky, zvláště jemné citové vazby mezi dětmi a dospělými. Autorka se podílela též na doprovodných textech k vystřihovánkám a omalovánkám. Její díla byla často podkladem pro filmové zpracování. a další
Více od autora
Jaroslav Žák
Narozen 28.11.1906 v Praze, zemřel 29.8.1960 tamtéž. Středoškolský profesor, prozaik, dramatik, literatura pro děti.
Více od autora
Hana Zelinová
Hana Zelinová, též Hana Zelinová-Havlátová , byla slovenská spisovatelka a dramatička, autorka literatury pro děti a mládež. Narodila se v rodině dělníka a vzdělání získala ve Vrútkách, později pokračovala na učitelském ústavu v Bratislavě. Pracovala jako redaktorka v Košicích, kam se vrátila po válce a začala pracovat v nakladatelství Svojeť. V letech 1950 - 1954 pracovala v podniku Obnova v Bratislavě, později byla referentkou v Západoslovenských vodárnách a kanalizacích a v letech 1962 - 1970 působila jako redaktorka časopisu Zornička. V roce 1972 odešla do důchodu. V letech 1990 - 1992 byla poslankyní Slovenské národní rady za Demokratickou stranu. V roce 1979 jí byl udělen titul zasloužilá umělkyně, v roce 2001 jí bylo uděleno nejvyšší státní ocenění za celoživotní tvorbu - Pribinův kříž I. třídy. V jejím rodišti - ve Vrútkách - je po ní pojmenována městská knihovna a nachází se zde i její pamětní síň. Její literární začátky sahají do roku 1933, kdy začala uveřejňovat své první příspěvky v novinách a časopisech , ale také v rozhlasu. Prvního knižního vydání své tvorby se dočkala až v roce 1941. Svá díla psala pro masové čtenáře, přičemž využívala romantické náměty, příběh zobrazovala s náležitým dějovým spádem a nečekaným vyvrcholením, i když občas závěr vyzněl melodramaticky. V dětské literatuře byla upřena na problematiku 2. světové války, Slovenského národního povstání nebo se věnovala současným problémům. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hana Zelinová na slovenské Wikipedii.
Více od autora
Eva Zábojová
Doktorát z filozofie získala přes obor - angličtina. Podílela se na učebnicích angličtiny.
Více od autora
Roger Zelazny
Roger Zelazny byl americký autor fantasy a science fiction literatury. Mezi jeho nejslavnější díla patří série Tajemný Amber. Jednalo se o jediné dítě Josephine Sweetové a Josepha Franka Zelazneho , jeho otec již v mládí emigroval z Polska a se svou ženou Josephine se seznámil v Chicagu. V letech 1955 — 1959 studoval na Western Reverse University v Clevelandu, kterou ukončil jako bakalář z angličtiny, poté vystudoval na Columbia University v New Yorku se specializací na alžbětinské drama, školu dokončil roku 1962 jako magistr. V letech 1962 – 1969 pracoval jako zaměstnanec zdravotní a sociální pojišťovny v Clevelandu a v Baltimore. Konečně v roce 1969 se dal na spisovatelskou dráhu jako autor na volné noze. Ve svých 38 letech se přestěhoval do Santa Fe, kde žil až do své smrti. Zemřel na selhání ledvin v důsledku rakoviny tlustého střeva. Jeho první publikovanou prací se stala povídka Passion Play roku 1962. Vrchol jeho tvorby spadá do šedesátých a sedmdesátých let 20. století, je řazen k autorům Nové vlny. Pro jeho práce je charakteristické určité zamlžení hranice mezi science fiction a fantasy. Některé jeho romány jsou založeny na mytologiích různých kultur. Například Pán světla se odehrává ve světě hinduistických božstev, Oko kočky obsahuje prvky navažského náboženství, egyptští bohové figurují v románu Creatures of Light and Darkness. Bohové, bytosti s božskou mocí a lidé, kteří se stali bohy, jsou častým tématem jeho prací. Patrně nejznámějším dílem je desetidílná série známá jako Amber. Prvních pět knih popisuje příběh amberského prince Corwina. Další pětice pokračuje líčením osudů Corwinova syna Merlina – čaroděje a počítačového experta Spoluautor Robert Sheckley
Více od autora
Karel Zich
Karel Zich byl český zpěvák a kytarista, známý svým přínosem pro domácí popovou scénu. Narodil se 10. června 1949 v Praze, svou hudební kariéru zahájil koncem 60. let a popularitu získal v 70. a 80. letech. Zich byl uznáván pro svůj výrazný hlas a schopnost coververzí písní různých světových interpretů, které do českého kontextu vnášel s vlastním jedinečným nádechem. Byl také známý svými původními písněmi, které rezonovaly u českého publika. Během své kariéry vydal Karel Zich řadu alb a singlů a stal se známou postavou české populární hudby. Jeho vystoupení se vyznačovala energickou přítomností na pódiu a angažovaností v kontaktu s publikem. Karel Zich zemřel 13. července 2004, ale zanechal po sobě hudební odkaz, který je nadále oslavován fanoušky v České republice i mimo ni.
Více od autora
Hana Žofková
Narozena 1947, zemřela 15. 3. 2019. PhDr., CSc., rusistka, lingvodidaktička a vysokoškolská pedagožka zaměřená zejména na problematiku teorie a praxe tvorby učebnic cizích jazyků a profesionalizaci přípravy budoucích učitelů ruského jazyka, autorka prací z oboru.
Více od autora
Michaela Zindelová
Získala doktorát na FF UK, působila v časopisech v oblasti kultury a výtvarného umění, pracovala jako tisková mluvčí Jiřiny Jiráskové v Divadle na Vinohradech, vedla tiskový odbor rektora Univerzity Karlovy. Ve dvacítce knih, na kterých se jako autorka podílela, se orientuje na profily osobností české kultury . Věnuje se české módě 20. století.
Více od autora
Vláďa Zíka
Vladimír Watzke byl český spisovatel. Byl autorem desítek knížek různých žánrů, zejména dívčích a humoristických románků. Užíval různé pseudonymy, především Vláďa Zíka. Podepisoval se Vladimír Vacke-Zíka. Spisovatel Vladimir Watzke a malíř Josef Vacke byli bratři. Oba byli potomky Karla Watzka a Anny Zykové. Pár měl společně tři děti; Vladimír Watzke se narodil v roce 1900, Karel Watzke se narodil roku 1902 a Josef Watzke se narodil v roce 1907. Vladimír Watzke vystudoval gymnázium a pak pokračoval ve studiu na English University College v Praze. Školu ukončil v roce 1923 a nastoupil úřednickou práci. Kvůli přivýdělku začal v polovině třicátých let psát nenáročné příběhy pro mládež, pak už žánry měnil. Stal se i autorem sci-fi románů. Vydávalo mu je nakladatelství Zmatlík a Palička. Zmatlík byl jeho vzdálený příbuzný. Psal velice rychle, dokázal vytvořit sešitovou novelu během jednoho večera. Napsal jich desítky a podepisoval je různými pseudonymy. Mimo hlavního Vláďa Zíka také Jan Havlín, Jiří Havlín, Eva Marešová, Georg Bobbin či Eva Chválová. Některé práce dosáhly i dobré kvality, oceněn byl např. humoristický román Pan profesor a ostatní. Do roku 1939 bydlel v Praze a válečná léta prožil v Nezabudicích u Křivoklátu. V roce 1945 byl obviněn z kolaborace s Němci a tak se přestěhoval do Žatce. Přestal psát knížky, ale stal se dramaturgem pobočky divadla v Kladně. Po dvou letech se stal pracovníkem Svazu mládeže, pracoval v kulturním oddělení Družstva pěstitelů chmele a Domu osvěty.
Více od autora
Helena Zmatlíková
Helena Zmatlíková rozená Wehrbergerová byla česká malířka a ilustrátorka. Ilustrovala přibližně 250 knížek, hlavně pro děti. Studovala nejprve na soukromé Ukrajinské akademii u Grigorije Musatova, později přešla na Rotterovu školu kresby a propagační grafiky. Své studium dokončila ve škole volné a užitné grafiky, knižního a reklamního umění Officina Pragensis . Již během studií si přivydělávala jako módní kreslířka. Po studiích nejprve pracovala v ateliéru Melantrich, pak se osamostatnila, ale nakonec přešla pod nakladatelství Albatros jako jeho kmenová ilustrátorka. Soustavně se vydávání knížek s jejími ilustracemi věnuje nakladatelství Artur. Za své dílo získala řadu ocenění za nejkrásnější knížku. Podílela se i na Světové výstavě v Bruselu 1958. Známé jsou její ilustrace Honzíkovy cesty od Bohumila Říhy a dětských knížek od Eduarda Petišky. Podobně známé jsou i Děti z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové. Mezi její nejoblíbenější knížky patřilo Aškenazyho Putování za švestkovou vůní, Collodiho Pinocchiova dobrodružství a Malý princ od A. de Saint-Exupéryho. Kromě knih ilustrovala i mnoho leporel pro nejmenší. Pracovala i na animovaných filmech, například na večerníčku Domeček u tří koťátek. Knihy, které ilustrovala, byly překládány do mnoha jazyků a vycházely v zahraničí i s původními ilustracemi, takže je znají děti takřka na celém světě. Jejím synovcem je právník a politik Pavel Rychetský. Její syn Ivan Zmatlík byl ženatý s herečkou Kateřinou Macháčkovou, se kterou má dceru Helenu. Místem jejího posledního odpočinku je Vyšehradský hřbitov v Praze.
Více od autora
Jan Zábrana
Jan Zábrana byl český básník, prozaik, esejista a překladatel z ruštiny a angličtiny. Jan Zábrana se narodil v Herálci roku 1931 a v roce 1940 se s rodinou přestěhoval do Humpolce. Roku 1950 byla odsouzena jeho matka Jiřina Zábranová. Téhož roku složil maturitu na humpoleckém gymnáziu, ale nebyl vzhledem k politické perzekuci své rodiny přijat na filozofickou fakultu. Do roku 1952 studoval čtyři semestry na Katolické bohoslovecké fakultě UK v Praze, téhož roku byl odsouzen také jeho otec. Pak pracoval jako pomocný dělník v Tatrovce Smíchov, Družstvu Smalt v Radotíně, provozovně ve Veletržní ulici. Poté se 27. října 1954 stal překladatelem na volné noze, ovšem také se začínaly projevovat záchvaty deprese. V roce 1957 debutoval v časopise s vlastní básnickou tvorbou. Při amnestii v roce 1960 byli propuštěni Zábranovi rodiče na svobodu. V roce 1963 bylo požehnáno manželství s Marií Leskovjanovou , do kterého se narodila o rok později dcera Eva. V roce 1965 Zábrana vydal svoji první sbírku básní Utkvělé černé ikony. V roce 1969 byla vydána jeho poslední báseň za jeho života. Během normalizace mu bylo znemožněno vydávat vlastní tvorbu a mohl pouze překládat. V následujících letech upadal do stále těžších depresí. V roce 1976 Zábrana onemocněl diabetem a v roce 1984 zemřel na rakovinu. Je pohřben v Poděbradech. Od roku 1954 se věnoval literární práci jako překladatel z povolání. Zaměřil se zejména na ruskou, anglickou a americkou prózu a poezii a pro české čtenáře objevil četné pozoruhodné autory a hodnotná díla. Patří k nim např. překlad Osipa Mandelštama, či Borise Pasternaka. Především však znovuobjevil a do českého jazykového a literárního světa přivedl ojedinělé literární dílo ruského židovského autora Isaaka Babela. Babelova Rudá jízda byla do češtiny poprvé přeložena již roku 1928. Jan Zábrana však literární kvalitu díla podtrhl a umocnil svým básnickým citem a vybroušeným překladatelským řemeslem. K řa...
Více od autora
Petr Žantovský
Petr Žantovský je český novinář, publicista, komentátor a vysokoškolský pedagog. V 80. letech působil v normalizační hudební žurnalistice, v 90. letech v soukromých nakladatelstvích, od nového tisíciletí měl různá kontroverzní akademická angažmá a zastával veřejné funkce v mediální oblasti, věnoval se moderátorské či publikační činnosti a literární tvorbě. Prezident Miloš Zeman jej ocenil státním vyznamenáním, kritici jej však hodnotí jako předního představitele české dezinformační scény. Narodil se v Pardubicích 15. května 1962. V roce 1988 absolvoval obor rozhlasová žurnalistika na Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze. Doktorát získal v oboru teorie a historie žurnalistiky a médií na Katolické univerzitě v Ružomberku, kde v roce 2009 obhájil dizertační práci na téma Dějiny české žurnalistiky po roce 1989. V roce 2015 pak habilitoval v oboru masmediální studia na Fakultě masmédií Panevropské univerzity v Bratislavě, když obhájil práci na téma Mediální manipulace – nemoc české demokracie. Oponenturu mu psal Václav Klaus a podle Deníku Referendum proběhla nezvykle rychle, Žantovský však kritiku odmítl. V 80. letech se stal externím spolupracovníkem časopisu Melodie poté, co byl v souvislosti s tažením proti rockové hudbě jmenován nový šéfredaktor Miroslav Kratochvíl a odešla z něj většina redaktorů; toto období je spojováno s výrazným poklesem kvality časopisu. Publikoval také v periodicích Amatérská scéna a v jazzovém měsíčníku Akcent, po roce 1989 pracoval jako vedoucí kulturní rubriky v deníku Práce a v týdeníku Reportér. V letech 1994–2003 působil v nakladatelské oblasti, jako ředitel nakladatelství Melantrich a Votobia . Následně přešel do akademické sféry, od roku 2003 působil na Univerzitě J. A. Komenského v Praze, kde počínaje rokem 2005 vedl katedru sociální a masové komunikace. Pak se stal spoluzakladatelem Vysoké školy Zdeňka Kalist...
Více od autora
Bohumil Zahradník-Brodský
Bohumil Zahradník-Brodský byl český prozaik, autor celé řady konvenčních románů a povídek s převážně společenskými, milostnými, rodinnými a historickými náměty. Zahradník-Brodský pocházel z rodiny Karla Zahradníka, který byl zámeckým zahradníkem v Hostačově. Ten se roku 1867 stal městským zahradníkem Německém Brodě , kde Zahradník-Brodský vystudoval v letech 1874–1882 gymnázium, kde již ve studentském časopise publikoval své první práce. Poté vystudoval katolickou teologii v Hradci Králové a roku 1886 by vysvěcen na kněze. Nejprve byl kaplanem ve Zruči nad Sázavou a v letech 1889 až 1919 farářem v Ouběnicích, kam za ním dojížděli jeho přátelé, mezi kterými byl například Jindřich Šimon Baar, Jakub Deml, Antonín Klášterský, Jaroslav Vrchlický nebo Alois Jirásek. Ve své farnosti prosazoval moderní způsob hospodaření, založil kampeličku a meliorační družstvo. Roku 1908 byl tajně oddán přítelem, Aloisem Svojsíkem s Annou Plešingerovou , překladatelkou z angličtiny a autorkou drobné beletrie. V letech 1918–1919 byl v čele hnutí, které usilovalo o reformu katolické církve . Když hnutí neuspělo, z katolické církve vystoupil a roku 1920 se stal spoluzakladatelem československé církve, když však v ní neprosadil příklon k pravoslaví, zřekl se činnosti v ní a na pravoslaví přestoupil. Roku 1919 se Zahradník-Brodský přestěhoval do Prahy a pracoval jako úředník na ministerstvu školství a národní osvěty, od roku 1922 jako ministerský rada. Byl členem agrární strany, působil ve spolku Svatobor, v Nakladatelském družstvu Máje a ve výboru Syndikátu českých spisovatelů. Roku 1924 odešel do důchodu a věnoval se literatuře. Pochován je v Praze na Olšanských hřbitovech. Zahradník-Brodský je autorem více než stovky konvenčních románů a povídek, jejichž náměty čerpal většinou ze své současnosti. Zápletky bývají milostné a často sociálně ...
Více od autora
Jiří Žák
Jiří Žák se narodil 9.9.1946 v Praze. Strávil řadu let v oblastních divadlech a v současné době je členem Divadla Na Vinohradech v Praze. V poslední době se však prosadil také jako publicista, překladatel a spisovatel. Přeložil více než 25 knih, v nichž významnou roli hrají především knihy herců a herecké životopisy. Jiří Žák napsal knihy: Francouzské rozhovory Hovory o knihách Na slovíčko, Francie... Jean Marais - Mé dveře jsou dokořán Kdyby nám Paříž vyprávěla Co ještě Paříž neřekla Co všechno Paříž zatajila Je také autorem scénářů dvou pořadů pro školy: o jeho nejmilejším básníkovi, kterým je Karel Hynek Mácha, a o Karlu Havlíčkovi Borovském. Jiří Žák sbírá všechna vydání Máje Karla Hynka Máchy a staré pohledy města Chrudim.
Více od autora
Vojtěch Zelinka
Narozen 8.9.1890 v Praze, zemřel 5.4.1963 v Dolních Počernicích. Středoškolský profesor, publikace z oboru literární historie, školní literární příručky.
Více od autora
Jitka Zelenková
Jitka Zelenková je český zpěvák, který působí v hudebním průmyslu od 60. let 20. století. Svou kariéru zahájila jako členka souboru Semafor a později se stala sólovou umělkyní. Zelenková je známá svým výrazným hlasem a emotivním projevem, díky nimž si ve své vlasti získala oddané příznivce. V průběhu let vydala řadu alb a singlů, které pokrývají celou škálu žánrů od popu po šanson. Její přínos české hudbě byl oceněn různými cenami a vyznamenáními, což odráží její postavení jako uznávané osobnosti české hudební scény.
Více od autora
Jan Žáček
Mgr. Jan Žáček se narodil 1. 3. 1963 v Praze a v současné době žije v Brandýse nad Labem. Vystudoval Fakultu žurnalistiky UK, avšak bez SZZK, poté FAMO i se SZZK. Na UJAKu vystudoval obor Sociální a mediální komunikace. V roce 1990 krátce pracoval jako redaktor Lidových novin. V letech 1991 - 1992 byl režisérem dramatické redakce Čs. rozhlasu. Po této době byl na "volné noze" a pracoval často v různých televizích jako režisér, autor či produkční. V roce 1996 - 1999 byl obchodním ředitelem a jednatelem Halley, spol. s. r. o. a poté byl opět na "volné noze". Od 2013 - 2014 vyučoval na SPŠ scenáristiku, sdělovací techniky a dabing. V současné době se věnuje psaní knih, režii, scénářům a režii dabingu. Je nositelem Pamětní medaile , udělené policejním prezidentem plk. Mgr. Bc. Tomášem Tuhým za významný a dlouhodobý přínos pro výkon policejních pyrotechnických činností.
Více od autora
Arnold Zweig
Arnold Zweig byl německý prozaik a dramatik, člen Světové rady míru, nositel Národní ceny NDR a prezident Německé akademie umění. Vystudoval filozofii, psychologii, germanistiku, jazyky a dějiny umění. Za 1. světové války se zúčastnil bojů na frontě a zážitky z tohoto období jej velmi ovlivnily. Dalším významným zlomem v jeho životě byl nástup Hitlera k moci , a s tím spojené pronásledování Židů . Proto byl donucen k emigraci do Palestiny. Působil ve Vratislavi, Mnichově, Berlíně, Rostocku, Göttingenu.
Více od autora
Jan Zrzavý
Jan Zrzavý byl český malíř, grafik, ilustrátor, scénograf a příležitostný publicista, významná postava českého výtvarného umění, představitel avantgardy nastupující začátkem 20. století. Postupně vystřídal několik škol: gymnázium v Havlíčkově Brodě, měšťanskou školu v Kutné Hoře a v Přibyslavi, pak se vrátil do Havlíčkova Brodu, v roce 1905 studoval na stavební průmyslovce v Brně. V moravské metropoli vážně onemocněl. Protože u přijímacích zkoušek v Praze neuspěl, učil se soukromě malovat u Karla Reisnera, Vladimíra Županského a Františka Ženíška. Od roku 1907 studoval několik roků na UMPRUM u profesora Dítěte. Byl ale po školním roce 1908-1909 vyloučen. Ještě se čtyřikrát neúspěšně pokusil dostat na pražskou Akademii, dále byl samouk. V roce 1924 navštívil Francii a až do roku 1939 se do ní opakovaně vracel. V roce 1910 se stal členem sdružení Sursum. V letech 1912–1917 a 1919–1923 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, od roku 1923 Umělecké besedy. V roce 1931 realizoval svou první scénickou výpravu pro Národní divadlo v Praze a pokračoval spoluprací až do roku 1959. Jeho režijním partnerem byl především Ferdinand Pujman, režisér a dramaturg Opery Národního divadla, neboť scénografie J. Zrzavého byla věnována téměř výhradně hudebnímu divadlu. V letech 1947-1950 byl profesorem malby a kompozice na Katedře výtvarné výchovy Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. V roce 1966 byl jmenován národním umělcem. Je pochován na hřbitově u římskokatolického kostela v Krucemburku, pískovcový náhrobek, reliéfní kříž v půlkulaté desce, navrhl malíř sám. V Krucemburku se nachází Pamětní síň Jana Zrzavého. Často ho motivovaly pozoruhodné krajiny – cizí i domácí . Své náměty často opakoval....
Více od autora
Bořivoj Záruba
RNDr. Bořivoj Záruba vystudoval přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. V Národním muzeu se zabývá paleontologií druhohor a třetihor.
Více od autora
Dušan Zbavitel
Dušan Zbavitel byl český indolog a překladatel. Indologii studoval u prof. Vincence Lesného na Karlově univerzitě v letech 1945–1948. Po obhájení kandidátské dizertace v oboru bengálské literatury nastoupil jako vědecký pracovník do Orientálního ústavu Akademie věd, kde působil až do svého vynuceného odchodu v roce 1971. Pak pracoval jako překladatel na volné noze a od roku 1978 jako učitel sanskrtu a bengálštiny na pražské Jazykové škole. I v pokročilém věku byl odborně činný, zejména jako překladatel. Překládal ze sanskrtu, pálijštiny, bengálštiny, angličtiny a němčiny. Jeho dcerou je tlumočnice a překladatelka Gita Zbavitelová. Jeho odbornou specializací byla bengálská literatura a na tomto poli získal světový věhlas. Mezi jeho nejcitovanější knižní práce patří studie k lidovým baladám z východního Bengálska a přehledné dějiny bengálské literatury , které vyšly v roce 1976 v prestižní řadě History of Indian Literature, editované Janem Gondou. Vedle těchto knižních monografií jsou světovou badatelskou obcí dodnes ceněny mnohé Zbavitelovy rozsáhlé časopisecké příspěvky , ať je to série článků věnovaných Rabíndranáthu Thákurovi, počátkům moderního bengálského dramatu či studie specifického žánru středověké a lidové bengálské literatury, báromásí. Autorův význam na mezinárodním akademickém poli dosvědčovala mimo jiné i skutečnost, že byl vybrán do redakčního týmu projektu Dictionary of Oriental Literature a byl hlavním editorem jeho druhého svazku věnovaného jihoasijským literaturám, který vyšel v roce 1974 v Londýně. V domácím prostředí byl nejznámějším českým indologem. Jeho publikační činnost byla i přes nepřízeň totalitního období úctyhodná. Byl autorem či spoluautorem řady odborných i populárněnaučných prací a iniciátorem a editorem množství kolektivních děl, jež dodnes patří k ...
Více od autora
Jiří Zmožek
Jiří Zmožek je český hudební skladatel a hudebník, známý svým přínosem pro českou populární hudební scénu. Během své kariéry se prosadil jako plodný skladatel, který spolupracoval s řadou českých umělců a podílel se na jejich albech i jednotlivých písních. Zmožkova tvorba často obsahuje melodické melodie, které rezonují s vnímavostí širokého publika, díky čemuž se stal respektovanou osobností hudebního průmyslu ve své zemi. Jeho schopnost vytvářet chytlavé melodie a zapamatovatelné texty mu zajistila trvalé místo v srdcích českých hudebních fanoušků.
Více od autora
Metoděj Zemek
Metoděj Zemek byl katolický kněz, historik a archivář. Po maturitě na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži studoval bohosloví, na kněze byl vysvěcen roku 1940. Po válce studoval historii na filosofické fakultě v Brně, kde roku 1949 získal doktorát z filosofie. Doktorát z teologie získal již v roce 1947, kdy působil jako archivář a odborný asistent církevních dějin na teologické fakultě. Posléze se oženil, od roku 1950 působil v různých státních archivech . V roce 1960 přešel do okresního archivu v Mikulově, kde jako ředitel působil až do roku 1980. Je znám jako organizátor mikulovských sympózií a autor mnoha publikací z místních a církevních dějin. Po smrti manželky v roce 1991 se navrátil opět ke kněžství, žil v rakouském klášteře v Klosterneuburgu. Zemkovo historické dílo je velmi rozsáhlé, i když poznamenané mnoha nepřesnostmi.
Více od autora
Ladislav Zibura
Ladislav Zibura je český cestovatel, spisovatel, novinář a copywriter. Na Univerzitě Karlově absolvoval obor mediální studia, poté začal studovat žurnalistiku a hospodářskou politiku na Masarykově univerzitě . Působil v Českém rozhlase. Pracuje jako copywriter. Věnuje se pěším poutím, v roce 2011 šel pouť do Santiaga de Compostela, o rok později z Českých Budějovic do Říma. Na kole absolvoval cestu k Baltskému moři a zpět. V roce 2014 cestoval převážně pešky z tureckého Pınarhisaru do Jeruzaléma, při své cestě využil jak trajektu přes Marmarské moře, tak i letecké dopravy z Turecka do Izraele, svou cestu pak zdokumentoval v knize 40 dní pěšky do Jeruzaléma, která je stylizována jako pěší poutnický cestopis. V dubnu 2015 začal pořádat projekce o svých zážitcích z cest. V září 2015 se účastnil soutěžního pořadu AZ-kvíz, kde svou recesistickou strategií upoutal pozornost diváků i médií. Po ukončení studií v roce 2016 se vrátil k cestování a květen, červen, červenec strávil poznáváním Nepálu a Číny. Už na cestě začal psát druhou knihu s příznačným názvem Pěšky mezi buddhisty a komunisty. Kniha vyšla v listopadu téhož roku. Souběžně zahájil sérii projekcí po celé republice. Dne 11. května 2017 se vydal na svou další cestu a to do Gruzie, odsud přes Arménii do Jerevanu. Na této pouti napsal svou třetí knihu Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii V srpnu roku 2018 se stal patronem známého kulturního festivalu Banát. Před komunálními volbami v roce 2018 do Zastupitelstva města České Budějovice podpořil hnutí Občané pro Budějovice .
Více od autora
Oldřich Žurman
Narozen 29.6.1920, zemřel 16.2.1978 v Praze. Sportovní redaktor, publikace z oboru.
Více od autora
Jaroslav Zhouf
doc. RNDr. Jaroslav Zhouf, Ph. D. Docent Katedry aplikované matematiky Fakulty informačních technologií Českého vysokého učení technického v Praze
Více od autora
Miroslav Žamboch
Miroslav Žamboch je český autor fantasy a science fiction. Miroslav Žamboch vystudoval Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT v Praze a nyní pracuje v ÚJV Řež, a. s., . Již jeho první publikovaná povídka, Zpověď válečníka , sklidila u čtenářů velký ohlas. Koniáše, hrdinu, který jej proslavil a získal mu velké množství příznivců, představil ve sbírce povídek Poslední bere vše . Jeho povídky vycházely pravidelně v časopisech a vyšly také v několika antologiích, např. Punk Fiction nebo Čas psanců . Kromě psaní se Miroslav Žamboch věnuje hodně judu, kulturistice a zvláště pak extrémním sportům. K jeho zájmům patří také vojenská technika a chladné zbraně.
Více od autora
Josef Zeman
Narozen 2. 12. 1891 v Cholticích, zemřel 11. 6.1954 v Praze. Ing., prozaik, hlavně pro děti a mládež.
Více od autora
Čeněk Zíbrt
Čeněk Zíbrt, vlastním jménem Vincenc Jan Zíbrt , byl český kulturní historik, folklorista a etnograf, profesor Karlovy univerzity. Někdy vystupoval pod pseudonymem E. Horský. Vincenc Zíbrt byl český kulturní historik a bibliograf. Studoval na gymnáziu v Písku a později na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde byl roku 1888 promován na doktora filozofie. Ve studiu pokračoval na univerzitách v Mnichově, Berlíně, Krakově, Lvově, Varšavě a v Petrohradu. Podnikl několik studijních cest do Norimberka, do Paříže, Ženevy a Basileje. Roku 1891 se stal docentem všeobecné kulturní historie na české Filozofické fakultě se specializací na Rakousko-Uhersko a zároveň byl přijat za písaře knihovny Muzea království českého. Roku 1901 byl mu udělen titul mimořádného profesora a začal přednášet o kulturní historii. Psal o „Kulturní historii“ do Ottova slovníku naučného. Zároveň působil v Muzeu království českého a roku 1904 po odchodu knihovníka Adolfa Patery do výslužby byl jmenován na jeho místo. Zíbrt patřil mezi nejplodnější české spisovatele. Literárně činný byl od roku 1884, napřed v časopisech, pak řadou samostatných děl a studií z oboru kulturní historie a folkloru. Věnoval se totiž vedle prací o všeobecné historii hlavně studiu lidu československého a chtěje porozumět jeho minulé historii, přirozeným postupem vydal se na studie o nynější lidové tradici v životě lidovém, kdežto Zikmund Winter obírá se hlavně dějinami měst českých a August Sedláček dějinami šlechty. Tím dán jest rozvrh Zíbrtových prací. Jsou to jednak teoretické úvahy o studiu kulturní historie a rozpravy v oboru hlavně dějin středověkých, jednak jsou to obrazy z kulturních dějin českých, jednak srovnávací studie o českém lidu v celém jeho vývoji až po dnešní dobu. Úřad knihovníka dal Zíbrtovi kromě toho podnět k několika pracím na poli knihovědy a pomohl při provádění jeho životního monumentálního díla "Bibliografie české h...
Více od autora
Antonín Zápotocký
Antonín Zápotocký byl československý komunistický politik, odborový předák a později premiér Československa, který se stal druhým československým komunistickým prezidentem po Klementu Gottwaldovi a pátým od vzniku samostatného Československa. K nejkontroverznějším krokům jeho prezidentského úřadování patří měnová reforma z roku 1953. Byl synem Ladislava Zápotockého , krejčího a známého českého socialistického novináře a funkcionáře, a Barbory, rozené Dolejšové; narodil se jako druhé z pěti dětí. Vyučil se kameníkem a pracoval mimo jiné i na dostavbě katedrály sv. Víta v Praze. V roce 1910 se oženil s Marií Skleničkovou a od roku 1914 působil v sociálnědemokratické straně na Kladensku, kde se stal redaktorem tamního stranického tisku. Během první světové války bojoval jako voják Rakousko-uherské armády v Haliči, Srbsku a na italské frontě. Po vzniku samostatného Československa se stal jedním ze zakladatelů levicové frakce v Československé sociální demokracii a organizátorem dělnických rad. Roku 1920 se zúčastnil 2. kongresu Komunistické internacionály, v prosinci téhož roku se zařadil mezi hlavní organizátory generální stávky na Kladensku, která do svých požadavků zahrnovala demisi vlády a vytvoření dělnických rad. Za tuto svoji činnost byl odsouzen na 18 měsíců, devět měsíců vězněn a propuštěn byl až amnestií prezidenta Masaryka. Ve dvacátých letech patřil ke Šmeralově skupině ve vedení Komunistické strany Československa, v letech 1922–1925 byl generálním tajemníkem strany. Ve vedení se pak udržel i po V. sjezdu KSČ v únoru roku 1929, kdy jeho zvolení, navzdory kritikám z řad Gottwaldových stoupenců, prosadil delegát Kominterny. Ve třicátých letech byl představitelem komunistických Rudých odborů. Organizoval známou Mosteckou stávku v roce 1932. Ve druhé polovině třicátých let pak usiloval o sjednocení československých odborů na protifašistické platformě. Od roku 1928 působil v...
Více od autora
Jan Zahradníček
Jan Alois Zahradníček starší byl český básník, novinář, překladatel a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších českých básníků 20. století a vrcholný představitel české katolické poezie. Ve čtyřicátých letech redigoval katolickou revue Akord. Jeho otevřeně katolická a ostře protikomunistická tvorba jej přiváděla do ostrého konfliktu s levicovými autory, již před druhou světovou válkou se někteří z nich, jako například Jan Drda, vyjádřili, že Zahradníček musí po jejich vítězství za mříže. Po únorovém převratu byl nejprve vyloučen z Československého svazu spisovatelů a posléze odsouzen ve vykonstruovaném procesu k 13 letům vězení. Dlouhodobé a kruté věznění vedlo ke zhoršení jeho už tak trvale špatného zdraví, krátce po propuštění zemřel. Monumentální básnická skladba Znamení moci, kterou dokončil těsně před svým uvězněním, je považována za nejostřejší a nejlepší české básnické protikomunistické a protitotalitní dílo. Komunistický režim jej vyškrtl z učebnic a oficiální historie české literatury, po jeho trvání se Zahradníčkova díla šířila pouze samizdatem a v zahraničí. F. X. Šalda jej nazval knížetem české poezie. Jan Zahradníček se narodil v obci Mastník na Třebíčsku v rodině rolníka Tomáše Zahradníčka a jeho ženy Antonie, rozené Lorencové . Byl dvanáctý z 19 dětí, z nichž ovšem bylo pět mrtvorozených. Dospělosti se dožilo sedm z nich, včetně Jana. Rodina byla poměrně chudá – asi 15,2 ha polí ji jen stěží uživilo. Jan měl navíc velkou smůlu, v druhém roce svého života spadl z půdy a pohmoždil si páteř a hrudník. Toto zranění ve spojitosti s nedostatečnou lékařskou péčí a podvýživou vyústilo v těžkou kyfoskoliózu páteře a tzv. plicní srdce. Malý Zahradníček se tak stal již ve dvou letech invalidou s vyhlídkou na budoucí progresi zdravotních problémů. V domácnosti a hospodářství mu byly vyhrazeny lehčí p...
Více od autora
František Žákavec
František Žákavec byl český historik umění, profesor Univerzity Komenského v Bratislavě. František Žákavec pocházel ze starobylého chodského rodu, s kořeny doloženými do roku 1654. Byl synovcem regionálního historika Emila Tšídy . Vystudoval původně romanistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a jako stipendista v letech 1899–90 studoval na pařížské Sorbonně. Tam se prohloubil jeho zájem o výtvarné umění. Studia dokončil v Praze, kde byl ovlivněn zejména přednáškami T.G. Masaryka a F.X. Šaldy a vitalistickou filosofií Henri Bergsona. Po studiu nastoupil jako suplent na reálce v Praze na Žižkově a pak působil jako středoškolský profesor v Plzni, Mladé Boleslavi a v Praze-Karlíně . Historií umění se intenzivně zabýval od roku 1918. V letech 1919–1920 byl redaktorem časopisu Volné směry. Ve 20. letech patřil do vlivné společnosti historiků umění Šestka v Praze. K jeho přátelům patřil Josef Šusta. Habilitoval se na Univerzitě Komenského v Bratislavě, kde od roku 1924 působil jako profesor dějin umění. Od roku 1933 byl dopisujícím a od r. 1934 mimořádným členem Královské české společnosti nauk . Spolupracoval na Ottově slovníku naučném nové doby . Ve 30. letech podpořil stavbu památníku bitvy u Domažlic, která však nakonec nebyla realizována. Zemřel v Praze ve věku 59 let. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech. Hlavní doménou Žákavcových vědeckých zájmů bylo české umění 19. století v jeho historických souvislostech, zejména generace Národního divadla. Detailně se zabýval dílem Františka Bílka, Mikoláše Alše, Josefa Mánesa, a zejména Maxe Švabinského. Měl literární nadání a vybroušený styl, kterým ve své generaci vynikal. Jeho kultivovaného slovního projevu si cenil také Jan Mukařovský. Zajímal se o staré světové umění ...
Více od autora
Dušan Závada
Narozen 11.6. 1915 v Brně, zemřel 29.12. 1993 v Praze. Dr., publikace z oboru zahraničního obchodu, obchodní cizojazyčné slovníky.
Více od autora
Antonín Zhoř
Antonín Zhoř byl česky píšící spisovatel, ilustrátor a pedagog. Psal pro děti a mládež, zpočátku publikoval pod jménem Pavel Čermák. Od roku 1910 studoval na učitelském ústavu v Brně. Po ukončení studia byl zatímním učitelem na obecné škole v Oslavanech. Po vypuknutí první světové války byl v roce 1915 odveden, na ruské frontě se nechal zajmout a přihlásil se do československých legií v Rusku. Po skončení války učil opět v Brně. V roce 1929 založil vlastní nakladatelství pro děti a mládež Epos. V roce 1934 se toto nakladatelství spojilo s vydavatelským odborem Ústředního sdružení jednot učitelských a vznikla knižnice Antonína Zhoře Jitro. Tato knižnice přečkala 2. světovou válku a zanikla až v roce 1948. Epos a Jitro vydalo za 18 let své existence 73 titulů v celkovém nákladu 300 tisíc výtisků. V letech 1937–1949 redigoval Antonín Zhoř spolu s Karlem Kallábem dětský měsíčník Vlaštovička – časopis šťastných dětí. V knihovně Vlaštovičky vyšlo 19 pohádkových svazečků . V letech 1945–1949 redigoval Zhoř ještě časopis Brouček – časopis nejmladších čtenářů. Oba časopisy vydávalo Učitelské nakladatelství . Zemřel v roce 1965 a je pochován na Ústředním hřbitově v Brně.
Více od autora
Štefan Žáry
Štefan Žáry byl slovenský básník, prozaik, esejista, překladatel a novinář, představitel nadrealistické poezie, též autor knih pro děti a mládež. Byl manželem spisovatelky Hany Ponické, zemřel 4 dny po ní. Narodil se v učitelské rodině a vzdělání získával v Ponikách, Zvoleně, Banské Bystrici a později na Filosofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě . Roku 1942 nastoupil na vojenskou službu a během druhé světové války bojoval na italské frontě. Po skončení vojny pracoval jako redaktor v Národní obrodě, v ČTK v Římě a od roku 1950 pracoval ve Svazu slovenských spisovatelů. Jeho činnost je spjatá hlavně s vydavatelstvím Slovenský spisovatel, kde pracoval 20 let, dlouho jako šéfredaktor a ředitel. Od roku 1970 se věnoval výlučně psaní literatury. V roce 1961 byl laureátem státní ceny Klementa Gottwalda, v roce 1968 mu byl udělen titul zasloužilý umělec. Začátky jeho literární tvorby se vážou k jeho gymnaziálnímu studiu. První díla uveřejňoval časopisecky , první kniha mu vyšla až v roce 1938. Začínal psaním vlastenecké poezie, později se námětem pro jeho díla stalo vnitřní rozpoložení lyrického subjektu až tragický pocit života, ale také kritika společenských jevů. Stále častěji se v jeho dílech objevuje problematika mravnosti současné společnosti, hrdinství člověka, myšlenka věčného utrpení či malá lidská drámata a každodenní situace člověka. Kromě poezie se věnoval i psaní prózy a literatury pro děti a mládež. Kromě vlastní tvorby také překládal do slovenštiny italskou, francouzskou a španělskou literaturu. Byl významným představitelem slovenských nadrealistů. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Štefan Žáry na slovenské Wikipedii.
Více od autora
Hana Zobačová
Mgr., speciální pedagožka, zaměřená na ranou péči o děti s poruchami autistického spektra.
Více od autora
Adolf Zeman
Narozen 24.1.1882 v Praze, zemřel 8.7.1952 tamtéž. Novinář, legionářský spisovatel.
Více od autora
Zdeněk Zapletal
Zdeněk Zapletal je český spisovatel a scenárista. Narodil se v Kyjově, do pěti let vyrůstal v Bzenci, potom ve Zlíně. Jeho otec v roce 1968 emigroval do Kanady. Po maturitě na SVVŠ v Otrokovicích studoval na Farmaceutické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, kterou absolvoval v roce 1975. Během studií hrál v bratislavské folkové skupině Tunel a psal texty i hudbu k vlastním písničkám. Po studiích pracoval v letech 1975 - 1982 jako lékárník v Holešově. Poprvé publikoval básně v Mladém světě a kratší prózy v regionálním tisku. Po úspěchu románu Půlnoční běžci, který se v té době stal bestsellerem , odešel na volnou nohu a živil se jako spisovatel. V devadesátých letech vystřídal několik zaměstnání, byl prodavačem v butiku, stavebním dělníkem, řidičem, moderátorem zlínského Rádia Publikum . Dva roky byl vedoucím knihkupectví Votobia v Kroměříži a Přerově. Později byl redaktorem a šéfredaktorem dalšího zlínského rádia – AZ Rádia. V roce 2004 byl „duchovním otcem“ tvůrčích dílen časopisu Reflex pořádaných v Hotelu Ogar v Pozlovicích. Má tři děti. Žije na Vysočině u Žďáru nad Sázavou. Na rok 2005 připravoval vydání románu Popík u brněnského nakladatelství Petrov. Kniha však vyšla až v roce 2013 v nakladatelství NOVELA BOHEMICA.
Více od autora
Václav Zykmund
Václav Zykmund byl český výtvarný kritik a teoretik, malíř, fotograf a grafik. Dále působil jako středoškolský a vysokoškolský pedagog, zakladatel literární edice Ra v Rakovníku a surrealistické Skupiny Ra v Brně. Absolvoval reálné gymnázium v Rakovníku a poté studoval deskriptivní geometrii a kreslení na Přírodovědecké fakultě UK a na ČVUT. V roce 1933 vstoupil do KSČ. Roku 1936 založil v Rakovníku literární edici Ra, kterou vydával Akademický studentský spolek. V letech 1937–1939 působil jako profesor kreslení na Ruském reformním gymnáziu v Mukačevu, 1939–1945 na reformním reálném gymnáziu v Brně-Králově poli. Od roku 1940 žil v Brně se svou první ženou Marií a dcerou Olgou. Od počátku války v letech 1940–1948 působil spolu s L. Kunderou, Z. Lorencem, O. Mizerou ad. v postsurrealistické skupině Ra, kterou inicioval. Roku 1948 byla skupina komunistickým režimem zakázána. Do té doby Zykmund vystavoval i v zahraničí, např. na na výstavách čs. moderního umění v Paříži, Bruselu, Antverpách, Luzernu. V letech 1945–1972 byl scenáristou, výtvarníkem a režisérem animovaného filmu v Brně a pedagogem JAMU. V letech 1960–1965 byl externím pedagogem Vysoké školy výtvarných umení v Bratislavě a zároveň do roku 1972 vedoucím Katedry výtvarné teorie a výchovy na Filozofické fakultě UP v Olomouci, od roku 1966 jako docent. Roku 1968 byl zakládajícím členem a členem výboru České společnosti pro estetiku při ČSAV. Byl členem Mezinárodní asociace výtvarných kritiků AICA, SVU Mánes, Bloku moravsko-slezských umělců v Brně, SVU Aleš, Skupiny Parabola, Sdružení Q a funkcionář SČSVU. V roce 1972 byl vyloučen z KSČ a byl mu udělen zákaz činnosti v oblasti kultury. Věnoval se pak intenzivně vlastní výtvarné tvorbě. Byl členem skupiny DOFO , což byla skupina předních olomouckých fotografů, založená roku 1958. Skupina zanikla roku 1967. Rané dílo Václava Zykmunda bylo ovlivněno Šímou, Picassem a surrealisty,...
Více od autora
František Zavřel
František Zavřel se narodil 1. listopadu 1885 v Trhové Kamenici, studoval na gymnáziu v Chrudimi a poté práva na PF UK v Praze. Od roku 1909 byl soudním koncipientem v Praze a v Chrudimi; v letech 1918–1931 byl úředníkem Ministerstva obchodu. Po svém prvním penzionování v roce 1931 si udělal advokátské zkoušky a několik let byl advokátem. Psal jak prózu, básně a dramata. Napsal více jak třicet divadelních her, z nichž většina byla uvedena na pražských divadelních scénách a komedie Dědečkem proti své vůli a Panna byly dokonce i zfilmovány. Jeho dílo bylo dokonce několikrát předmětem státní cenzury a kritiky poslanců v interpelacích . Následkem této aféry byl v roce 1931 předčasné penzionování. Byl žákem Maxe Reinhardta a blízkým spolupracovníkem Georga Fuchse. Ovlivnil i vývoj českého divadla prvními expresionistickými režiemi kterou ukončil inscenační stylu K. H. Hilara. Jeho expresionismus byl inspirován předčasnou smrtí femme fatale Milady Pakůrové a konfrontací této smrti s Bohem a křesťanstvím. František Zavřel mířil umělecky i kariérně vždy vysoko, psal sebechvalné dopisy ministrům a sám sebe považoval za nadčlověka v Nietzscheho pojetí tohoto slova, který je svým závistivým a podprůměrným okolím po celý život šikanován, a to umělecky i politicky. Veřejně odsuzoval směřování 1. republiky a spisovatele spojené se státní mocí, což se mu následně vracelo v kritikách jeho děl . Protektorát V roce 1941 byl na vlastní žádost Emanuelem Moravcem reaktivován, tj. opět povolán do služby na úřednické místo Ministerstva lidové osvěty, kam ale ani jednou nepřišel a po celou dobu až do roku 1944, kdy byl podruhé penzionován za obecně urážlivý a současně sebepochvalný dopis Emanueli Moravcovi napsaný pod pseudonyme...
Více od autora
Bohumil Ždichynec
Bohumil Ždichynec je český lékař, vědecký pracovník, spisovatel a básník, autor populárních i vědeckých prací z lékařského oboru a přírodních věd, literatury faktu a básnických sbírek. Po absolvování Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze a postgraduální specializaci se stal odborným internistou a sekundárním lékařem, později primářem v nemocnicích v Jihočeském a Východočeském kraji. V klinické praxi se zabýval hlavně problematikou civilizačních chorob. Pracoval ve výboru České gerontologické společnosti. Jako vědecký pracovník působil na klinickém pracovišti Výzkumného ústavu balneologického v Karlových Varech, kde publikoval výzkumné práce zabývající se transportem minerálů střevní stěnou, působením střevní mikroflóry a účinkem lokálních gastrointestinálních hormonů a střevních endorfinů. V následující etapě se zabýval speciální problematikou rehabilitace cévních mozkových příhod, stal se primářem a ředitelem Ústavu pro cévní choroby mozkové v Chotěboři, dal impulz ke konstituování celostátního Sdružení pro rehabilitaci osob po cévní mozkové příhodě a ze začátku se podílel na jeho činnosti. Později spoluzaložil v Praze klinicko-laboratorní institut Bioregena s první servisní dopravní laboratorní službou pro privátní lékaře v Praze a okolí a byl jeho lékařským ředitelem. Nyní pracje jako odborný internista lékařského centra Polikliniky I. P. Pavlova v Praze. S manželkou Jitkou, ženskou lékařkou, žije v Praze. Publikoval přes 300 vědeckých a odborných prací, mimo jiné i v zahraničí , a některé z nich byly oceněny prestižními cenami – např. cenou České fyziatrické společnosti roku 1971 nebo cenou České rehabilitační společnosti roku 1991 a dalšími. Věnuje se i popularizaci vědy, a v tomto oboru napsal přes třicet knih. Vedle lékařské praxe je i spisovatelem a básníkem, členem Obce spisovatelů, autorem řady básnických sbírek. Publikuje také články. eseje, básně a povídky v novinác...
Více od autora
Vladimír Zemánek
Sportovní redaktor, dlouholetý reportér deníku Sport, v roce 2009 pracoval jako tiskový mluvčí MS v klasickém lyžování v liberci.
Více od autora
Vladimír Železný
Vladimír Železný je český žurnalista, podnikatel a politik. Narodil se na konci 2. světové války v ruském Kujbyševu, kde si jeho otec, příslušník československých jednotek v zahraničí, které bojovaly proti nacistickému Německu, léčil zranění, která utrpěl při bojích pod Kyjevem. V roce 1963 odmaturoval na Střední všeobecně vzdělávací škole v Praze a nastoupil na pozici asistenta produkce v Československé televizi. V roce 1964 začal studovat na Institutu osvěty a novinářství Univerzity Karlovy v Praze obor sociologie-publicistika. V roce 1968 působil v Československé televizi jako redaktor a přispíval do časopisů Reportér a Student. Během srpnové invaze se aktivně účastnil ilegálního televizního vysílání proti okupaci. Poté odjel do Spojeného království, kde působil v agentuře Associated Press. Po návratu do Československa v roce 1970 dokončil své studium FSVP UK a získal titul PhDr. V období normalizace působil opět v Československé televizi jako redaktor, komentátor a režisér a mimo jiné pro ni komentoval i tři lety Apolla k Měsíci. Počátkem 70. let se stal pro nakladatelství SNTL redaktorem časopisu Technický magazín. Pod pseudonymem Vladimír Silný psal scénáře k populárně naučným pořadům a televizním inscenacím. Známý je především pořad Okna vesmíru dokořán. Pod pseudonymem Jakub Stein přispíval do samizdatových časopisů. Po sametové revoluci se v roce 1990 stal mluvčím Občanského fóra a také hlavním dramaturgem jeho volební kampaně. Po rozpadu Občanského fóra byl v roce 1991 ještě krátce mluvčím Občanského hnutí, pak mluvčím vlády České republiky a poradcem tehdejšího premiéra Petra Pitharta. Usiloval také ve výběrovém řízení o post ředitele České televize, ale byl poražen Ivem Mathém. 4. února 1993 získala společnost CET 21 s Železného projektem od Rady pro rozhlasové a te...
Více od autora
Václav Zemek
Narozen 13. 4. 1974 ve Vlašimi. Ing., regionální publicista, autor historických prací o Podblanicku.
Více od autora
Timothy Zahn
Timothy Zahn je americký spisovatel science fiction, jeho nejznámějším dílem je trojice románů o velkoadmirálu Thrawnovi, odehrávající se ve vesmíru Star Wars několik let po Návratu Jediho. Narodil se v Chicagu v roce 1951. Na Michiganské státní univerzitě získal v roce 1973 bakalářský titul z fyziky. Další akademický titul – magisterský – získal opět z fyziky v roce 1975 na University of Illinois. V témže roce se začal věnovat psaní science fiction. Je ženatý, jeho manželka Anna s ním žije v Oregonu. Roku 1984 získal Cenu Hugo za novelu Kaskádový bod.
Více od autora
Miloš Zeman
Miloš Zeman je český politik, ekonom, prognostik a třetí prezident České republiky. Úřadu se poprvé ujal složením slibu 8. března 2013 a druhé funkční období zahájil přesně o pět let později. V období 1993–2001 působil jako předseda České strany sociálně demokratické. V letech 1996–1998 zastával funkci předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a následující čtyři roky byl předsedou sociálnědemokratické vlády menšinového charakteru, jejíž existence byla umožněna na základě tzv. „opoziční smlouvy“ s Občanskou demokratickou stranou. Po neúspěšné kandidatuře na prezidenta České republiky v roce 2003 odešel na sedm let z politiky. V březnu 2010 se stal předsedou nově založené Strany Práv Občanů ZEMANOVCI. Na funkci rezignoval po parlamentních volbách 2010, ve kterých se strana nedostala do sněmovny. V přímé volbě v roce 2013 byl zvolen třetím prezidentem České republiky a zároveň historicky prvním českým prezidentem zvoleným přímou volbou. První kolo vyhrál a v rozhodujícím druhém kole zvítězil nad tehdejším ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem. Svůj prezidentský post se rozhodl obhajovat v následujících prezidentských volbách 2018, ve kterých postoupil s Jiřím Drahošem do druhého kola. V něm vyhrál výsledkem 51,36 % a obhájil prezidentský úřad na dalších pět let. Druhý a poslední prezidentský mandát Zemanovi skončí 8. března 2023. Narodil se 28. září 1944 v Kolíně. Jeho matka, Marie Zemanová , byla učitelka, otec Josef Zeman byl poštovní úředník. Rodiče se v jeho dvou letech rozvedli, dále vyrůstal jen s matkou a babičkou. Otec, se kterým se nestýkal, zemřel, když mu bylo třináct let. V roce 1963 dostudoval střední ekonomickou školu v Kolíně. Přitom hrozilo, že mu bude odepřena možnost složit maturitu, a to kvůli referátu, ve kterém oslavoval knihu Karla Čapka Hovory s T. G. Masarykem, která byla komunistickým režimem zakázána. Nakonec byl připuštěn k maturitě, ale nebylo m...
Více od autora
Michael Žantovský
Michael Žantovský je český překladatel z angličtiny, tlumočník, psycholog, publicista, spisovatel, textař, politik a diplomat, bývalý velvyslanec ČR ve Spojených státech amerických, Izraeli a ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska. Od září 2015 je ředitelem Knihovny Václava Havla. Žantovského rodiče byli literární historik a někdejší přednosta kulturně-politického oddělení na Ministerstvu informací a osvěty Jiří Žantovský a překladatelka z angličtiny Hana Žantovská . Starší sestra Irena , provdaná Murray, po srpnu 1968 emigrovala do Kanady a pracovala jako knihovnice, v letech 2004–13 ředitelka Britské architektonické knihovny Královského institutu britských architektů. Michael Žantovský v letech 1967–1973 vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor psychologie, mezi lety 1968–1969 byl na studijním pobytu na McGill University v Montrealu. V letech 1973–1980 pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém při bohnické léčebně, kde se zabýval psychologií motivace a sexuálního chování. V roce 1980 z výzkumného ústavu odešel a byl na volné noze jako překladatel, tlumočník, autor písňových textů a publicista, v letech 1988–1989 pracoval pro agenturu Reuters jako pražský dopisovatel. Je podruhé ženatý. S první ženou, novinářkou Kristinou Žantovskou, mají děti Ester a Jonáše . S druhou ženou, fotografkou Janou Nosekovou-Žantovskou, mají syna Davida a dceru Rebeku . V roce 1989 patřil k zakládajícím členům Občanského fóra, fungoval také jako jeho tiskový mluvčí. V roce 1990 se stal tiskovým mluvčím a poradcem prezidenta České republiky Václava Havla. Od roku 1992 do roku 1997 působil jako velvyslanec České republiky ve Spojených státech amerických. V roce 1996 vst...
Více od autora