Následující strana je zasvěcena přehledu všech oblíbených autorů, jejichž knihy tolik obdivujeme a milujeme. Seznamte se podrobněji s jejich životy, poznejte jejich inspiraci a poodhalte jejich tajemství úspěchu, které dohromady daly vzniknout dílům poutavým a nesmrtelným, jež dokázaly ovlivnit nejen jednotlivce, ale celé generace čtenářů...
Zobrazuji 421 - 480 z celkem 126913 záznamů
Vladimír Přibský
Vladimír Přibský, vlastním jménem Vladimír Řezáč, je český prozaik a dramaturg. Vladimír Přibský maturoval v roce 1950. Po studiu vystřídal několik zaměstnání, mj. byl skladníkem rekvizitářem a úředníkem. V letech 1953 - 57 vystudoval Filozofickou fakultu UK obor historie. Poté pracoval jako osvětový pracovník na několika místech mimo Prahu a jako redaktor časopisu Mladý svět. Působil i jako dramaturg Filmového studia Barrandov. Je autorem více než dvaceti rozhlasových her a několika televizních. Vladimír Přibský publikoval v celé řadě časopisů, např. : Květy, Květen, Nový život, Host do domu aj. Z denního tisku hlavně v Mladé frontě. Od roku 1960 byl spisovatelem z povolání.
Více od autora
Michail Aleksandrovič Šolochov
Michail Alexandrovič Šolochov byl sovětský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu.
Více od autora
Josef Brukner
Josef Brukner byl český spisovatel, překladatel a filmový scenárista. Roku 1951 maturoval na gymnáziu v Písku, poté studoval dramaturgii na FAMU, kterou absolvoval v roce 1955. Roku 1956 začal pracovat jako dramaturg ve Studiu dokumentárního filmu v Praze, odkud musel odejít v roce 1958. V letech 1959 až 1960 byl redaktorem Albatrosu . Poté působil do roku 1972 jako redaktor nakladatelství Československý spisovatel. Po podepsání petice za osvobození politických vězňů nesměl knižně publikovat, pracoval jako varhaník, kostelník nebo topič. Po sametové revoluci byl v letech 1991 až 1993 šéfredaktorem časopisu Mateřídouška. Jeho bratr Petr Brukner je hercem Divadla Járy Cimrmana. Josef Brukner byl jedním ze spoluautorů tzv. poezie všedního dne, debutoval v časopise Květen. Dále autorem textů k obrázkovým knížkám J. Lady. Kromě vlastní tvorby překládal z polštiny, němčiny a francouzštiny. Zabýval se také ediční činností - výbory z díla F. Šrámka, J. Vrchlického.
Více od autora
Jana Moravcová
Jana Moravcová, provdaná Jana Neumannová , byla spisovatelka, překladatelka a redaktorka. Psala pro děti, poezii, detektivky i práce z oblasti science-fiction. Po složení maturity v roce 1955 a absolvování Vysoké školy ruského jazyka a literatury v Praze, obor překladatelství a nakladatelství pokračovala ve studiu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity , zde obor slovanská filologie a získala později i titul PhDr. Po studiích v roce 1959 nastoupila do nakladatelství Svět sovětů, později přejmenovaného na Lidové nakladatelství. Zde působila jako redaktorka a zástupkyně šéfredaktora do roku 1975. V letech 1961 až 1963 práci v nakladatelství přerušila, působila na Kubě jako lektorka slovanských jazyků. Od roku 1975 byla zástupkyní šéfredaktora Československého spisovatele a v roce 1991 byla v nakladatelství archivářkou. Provdala se za profesora pražské univerzity, literárního historika Bohumila Neumanna a v občanském životě používala příjmení Neumannová. Překládala z španělštiny a ruštiny. Přeložila některé práce T. Jeseninové, K. Simonova, V. Vysockého. Řada samostatných povídek byla otištěna v různých antologiích..
Více od autora
Antonín Matějček
Antonín Matějček byl český historik umění, profesor Karlovy univerzity. Zabýval se hlavně českým uměním gotické doby a 19. století. Šlo o výraznou osobnost dějin výtvarného umění. Dějiny umění studoval ve Vídni u Maxe Dvořáka, od něhož převzal i jeho metodu, totiž chápat umění jako obraz duchovní atmosféry určité doby. Od roku 1917 přednášel dějiny umění na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, od roku 1920 na Akademii výtvarných umění a od roku 1930 byl profesorem Karlovy univerzity. V roce 1948 vstoupil do KSČ. Od roku 1949 byl také vysokým úředníkem ministerstva kultury. Mnoho jeho žáků dnes patří k proslulým a uznávaným osobnostem, které se velkou měrou zasloužily o zprostředkování kulturních hodnot veřejnosti. Příkladem je Jaroslav Pešina, František Dvořák, Jaromír Neumann, Pavel Preiss a mnoho jiných. Od roku 1922 vydával šestisvazkový „Dějepis umění“, knihy o středověkých rukopisech, roku 1931 knihu „Ilustrace“ a roku 1938 vydal dílo „Česká malba gotická“. Napsal také řadu studií a monografií o Josefu Mánesovi, Antonínu Slavíčkovi, Janu Kotěrovi, Janu Štursovi a dalších. Společně se Zdeňkem Wirthem redigoval časopis „Památky archeologické“, „Ottův slovník naučný nové doby“ a řadu dalších souborných publikací. Po mnoho let bydlel v Praze na Senovážném náměstí na Novém Městě v č.p. 1986, kde se dnes také nachází jeho pamětní deska s bustou na konzole, jejímž autorem je sochař Josef Klimeš.
Více od autora
A. C Nor
19.09. 1903 / 29.07.1986 A. C. Nor byl autorem románů z prostředí slezské vesnice, fejetonista. A. C. Nor, vlastním jménem Josef Kaván, se narodil v rodině mlynářského dělníka. Dětství prožil v Hlavnici u Opavy. Po maturitě na českém gymnáziu v Opavě vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Pracoval v redakci večerníku Telegraf, od roku 1952 byl redaktorem Státního technického nakladatelství. Působil i jako volný novinář a spisovatel. Živil se i přednáškami o literatuře pro školy i veřejnost po celé republice.Publikoval v Moravskoslezském deníku Cestě, Literárních rozhledech, Rozpravách Aventina, sborníku ruralistů Básníci selství aj. Po 2. světové válce působil A. C. Nor ve výboru Syndikátu českých spisovatelů, ale v únoru roku 1948 byl jako mluvčí opozice z výboru vyloučen. V roce 1963 odešel A. C. Nor do důchodu.
Více od autora
Zdeněk Wirth
Narozen 11. 8. 1878 v Libčanech u Hradce Králové, zemřel 25. 2. 1961 v Praze. Historik umění, zaměření na památkovou péči.
Více od autora
Rosamunde Pilcher
Rosamunde Pilcherová , do roku 1965 známá pod pseudonymem Jane Fraser, byla britská spisovatelka a autorka mnoha romantických příběhů a románů pro ženy. Její knihy patří k nejlépe prodávaným titulům. V letech 1943 až 1946 pracovala pro armádu. V prosinci 1946 se provdala a přestěhovala do Dundee ve Skotsku, kde její manžel Graham Pilcher zdědil rodinnou textilní továrnu. Měla čtyři děti a 14 vnoučat. Její syn, Robin Pilcher, je také romanopisec. První krátká povídka jí vyšla v osmnácti letech. Psala romantické příběhy, jejich děj byl zpravidla situován do idylické skotské nebo cornwallské krajiny. Řadu povídek publikovala v časopisech pro ženy . Mezi její nejznámější díla patří román Hledači mušlí , který vyšel v roce 1988. Doposud se po celém světě prodalo přes 5 milionů výtisků tohoto díla. Aktivní spisovatelskou kariéru ukončila v roce 2000. Její díla jsou díky televizním adaptacím ZDF velmi oblíbená v Německu. V roce 2002 získala spolu s programovým ředitelem ZDF ocenění British Tourism Award za přínos jejího díla pro turistiku. V roce 2002 jí královna Alžběta II. udělila Řád britského impéria. Dne 3. února 2019 utrpěla mrtvici, které podlehla o tři dny později. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rosamunde Pilcher na anglické Wikipedii.
Více od autora
Robert Graves
Robert von Ranke Graves byl anglický badatel, literární kritik a spisovatel . Během svého dlouhého života vytvořil více než 140 děl. Jeho otcem byl anglicko-irský spisovatel Alfred Perceval Graves, matka byla německého původu. Narodil se ve Wimbledonu v Anglii. Chodil na školu Charterhouse v Godalmingu a získal stipendium na St John's College na Oxfordské univerzitě. Tak či onak, výhled na strávení čtyř let studiem latiny a řečtiny se mu v devatenácti letech moc nezamlouval. Po vzplanutí první světové války tedy téměř okamžitě narukoval do Royal Welch Fusiliers . V roce 1916 vydal svoji první básnickou sbírku Over The Brazier, ale později se svoji válečnou poezii snažil potlačit. V bitvě na řece Sommě. v témže roce utrpěl tak vážná zranění, že byla jeho rodina informována o jeho smrti. Ovšem uzdravil se, i když za cenu trvalého poškození plic. Po krátkém období zpět ve Francii strávil zbytek války v Anglii, ačkoli se snažil vrátit se zpět na frontu. V roce 1917 sehrál důležitou roli v záchraně svého známého, básníka Siegfrieda Sassoona, před válečným soudem poté, co dezertoval a napsal svému veliteli dopis, ve kterém odsuzoval válku. Tito dva důstojníci se stali blízkými přáteli, když spolu sloužili v RWF. Jeho životopisy toto dobře dokumentují a novela Pata Barkera Regeneration o tom také vypráví. Intenzita jejich raného vztahu není nikde jasněji demonstrována než v jeho sbírce Fairies and Fusiliers , která obsahuje mnoho básní oslavujících jejich přátelství. Sassoon se sám zmiňoval o „silném sexuálním elementu“, jemuž nasvědčuje silná citová povaha dochované korespondence mezi oběma muži. Díky Sassoonovi se také setkal s Wilfredem Owenem, jehož talent okamžitě rozpoznal. Owen se také zúčastnil jeho svatby s Nancy Nicholsonovou v roce 1918. Po jeho svatbě a konci první světové války znovu nastoupil na Oxfordskou univerzitu a snažil se uživit...
Více od autora
Miguel de Cervantes Saavedra
Miguel de Cervantes y Saavedra byl španělský voják, básník a spisovatel. Působil na přelomu 16. a 17. století za vlády Filipa II. a jeho potomka Filipa III. Ačkoliv ve Španělsku byla hospodářská krize, španělské umění a literatura dosahovaly svého vrcholu. Dalšími významnými osobnostmi v této době byli: Velázquez, Murillo, El Greco, Lope de Vega a Calderon). Cervantes se narodil jako třetí dítě z pěti v rodině zchudlého nižšího šlechtice Rodriga Cervantese z rodu Saavedrů , špatného chirurga, dobrého jezdce na koni a amatérského hráče na violu, a Doni Leonor de Cortinas Sánchez z rodiny statkářů. Rodiče mu zajistili vzdělání, jaké jim dovolila tehdejší finanční situace, kdy král Karel V. uvalil na obyvatele tak vysoké daně, že je bylo schopno zaplatit kolem 20% z nich. V roce 1551 se pětičlenná rodina přestěhovala za lepším životem do Valladolidu. Tento cíl se nenaplnil, protože Cervantesův otec Rodrigo byl špatný lékař, trpěl hluchotou, brzy byl uvězněn kvůli dluhům a majetek rodiny byl zabaven. V roce 1553 se rodina vrátila do rodného města, šestiletého Miguela učil číst a psát příbuzný rodiny Alonso de Vieras, od roku 1555 Cervantes chodil do nově založené Jezuitské školy v Córdobě. V roce 1564 se přestěhovali do Sevilly, a v roce 1566 do Madridu. V devatenácti letech začal studovat na veřejné škole Estudio de la Villa, kterou vedl lingvista, profesor Juan Lopéz de Hoyos, který se nejvíce zasloužil o Cervantesovo vzdělání a také v jednom se svých děl vydal i několik Cervatesových raných básní. Roku 1550 se narodil Cervantesův bratr Rodrigo, v roce 1552 sestra Magdalena, v roce 1554 bratr Juan. V roce 1569 se Cervantes přestěhoval do Říma. Tam pracoval jako tajemník pro Gulia Acquaviva. Možné vysvětlení pro Cervantesův nečekaný odjezd ze Španělska byl útěk před trestem za účast v souboji s Antoniem de Sigurga. V roce 1570 narukoval k vojsku Juan...
Více od autora
Jan Pilař
Jan Pilař byl český spisovatel, básník a literární kritik, šéfredaktor Literárních listů a ředitel nakladatelství Československý spisovatel. Narodil se 9. září 1917 v jihočeské obci Stříbřec. Po maturitě na reálném gymnáziu v Klatovech začal studovat češtinu a francouzštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1939 debutoval sbírkou básní Jabloňový sad. Po 17. listopadu 1939 byl v rámci perzekuce vysokoškolských studentů tři měsíce vězněn v Sachsenhausenu. Po návratu z koncentračního tábora zbytek války pracoval v úseku propagace agrárnického nakladatelství Novina. Roku 1946 dokončil studia a získal titul PhDr. Za Květnového povstání řídil Lidový deník, po osvobození vedl kulturní rubriku Zemědělských novin. Ještě v květnu 1945 vstoupil do KSČ. V letech 1949-54 byl tajemníkem české sekce Svazu československých spisovatelů a zároveň též zástupcem šéfredaktora Lidových novin . V letech 1954–1959 působil jako šéfredaktor Literárních novin a poté jako ředitel nakladatelství Československý spisovatel. V roce 1968 musel z nakladatelství odejít a stal se tajemníkem Svazu nakladatelů a knihkupců. Od roku 1970 působil opět v nakladatelství Československý spisovatel, nejdříve jako šéfredaktor a v letech 1982–89 opět jako ředitel, stal se tak jednou z opor tzv. normalizace. Od 70. let do 1989 působil i na katedře české a slovenské literatury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, docentem srovnávací literatury se stal v roce 1980 habilitační prací Má cesta k polské poezii. V roce 1989 odešel do důchodu. Publikoval v řadě českých časopisů a novin, v polských kulturních časopisech, spolupracoval s Československým rozhlasem. Je autorem řady básnických sbírek, knížek pro děti a mládež, esejů, reportáží a vzpomínek. Publikoval velké množství překladů poezie. Překládal z polštiny, kde se věnoval zejména poezii K. I. Gałczyńského a současných po...
Více od autora
Jan Herben
Jan Herben byl český a československý politik, novinář, spisovatel a historik. Jan Herben se narodil jako jeden z pěti dětí Vavřince Herbena a jeho manželky Alžběty, rozené Slampové. Tři jejich děti se nedožily dospělého věku a zůstali jen bratři Jan a Václav. Předkové z otcovy strany přišli ze Slovenska a původně se jmenovali Hrebeňovi. Vavřinec Herben se narodil v Morkůvkách, byl muzikant, zpěvák a s Alžbětou pracovali jako námezdní síly u sedláků. Až později se Vavřinec stal správcem panského velkostatku v Čejči a hajným. Matčini rodiče Matěj a Kateřina Slampovi sloužili na faře ve Velkých Pavlovicích a později si koupili domek v Brumovicích. Jejich jediná dcera Alžběta sloužila v panském domě v Čejči. Jan studoval na brněnském gymnáziu na nynější třídě Kpt. Jaroše, kde byl žákem etnografa Františka Bartoše a historika Václava Royta . Zde v roce 1878 maturoval. Rodina z něho chtěla mít kněze, ale Herben místo toho na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze v letech 1878–1883 absolvoval historii, zeměpis a češtinu. Byl žákem Václava Tomka, Jaroslava Golla, Antonína Rezka, Martina Hattaly, Jana Gebauera, Antonína Gindelyho, Josefa Emlera, Johanna Kelleho, Jana Palackého, Josefa Durdíka aj. Velký vliv na něj měl Tomáš Garrigue Masaryk. V roce 1892 se oženil s Bronislavou Foustkovou, příležitostnou spisovatelkou. 27. září 1899 v Praze vystoupil z římskokatolické církve a konvertoval k protestantismu. V letech 1885–1886 byl novinářem Národních listů. Julius Grégr ho však propustil za podporu odpůrců tzv. Rukopisů. Na Vánoce 1886 založil čtrnáctideník Čas, list realistů , který měl sice málo čtenářů, ale byl poměrně vlivný. V roce 1889 se Čas přeměnil na týdeník. V letech 1894–1906 byl vlastníkem Času, který dotoval z vlastních prostředků. Od roku 1895 vycházela Knihovnička Času a od roku 1896 beletristická příloha Besedy Času...
Více od autora
Bohumil Dobrovolný
Bohumil Dobrovolný byl český konstruktér, pedagog, spisovatel a překladatel, autor mnoha strojírenských, elektrotechnických i jazykových příruček. Bohumil Dobrovolný vystudoval strojírenství na ČVUT v Praze, pracoval jako technik v několika evropských zemích, odkud si přivezl znalost jazyků, a působil jako učitel na střední průmyslové škole v Praze, nakonec jako redaktor v nakladatelstvích Hokr a Práce. Psal i romány, knihy pro děti a překládal z angličtiny. Jeho vlastní práce jsou praktické technické příručky, příručky pro konstruktéry a zlepšovatele, přehledy matematiky, fyziky a národního hospodářství, učebnice a cvičebnice jazyků i příručky jednání s lidmi a podobně. "Umění vynalézat a technicky myslit" s podtitulem "Zajímavé uvedení do světa techniky, spojené se školou zlepšovacích námětů" byl velmi dobrý úvod do studia techniky i technické a konstruktérské práce vůbec. Pro svoji stručnost a srozumitelnost byly jeho knihy velmi oblíbené a vycházely v mnoha vydáních.
Více od autora
Arkadij Natanovič Strugackij
Bratři Arkadij Natanovič Strugackij a Boris Natanovič Strugackij byli ruští spisovatelé, kteří se stali známí romány jako například Piknik u cesty, Poledne, 22. století, Je těžké být bohem nebo Špunt. Všechny tyto knihy se odehrávají ve 22. století ve Světě Poledne nazvaného podle povídkového sborníku. Psali i humorněji pojatá díla, například novely Pondělí začíná v sobotu a navazující Pohádka o Trojce. Kvůli svému satirickému pohledu na sovětskou byrokracii v kombinaci s pohádkovými a absurdními motivy však na sebe upoutali větší pozornost sovětských cenzorů a s cenzurou pak měli problémy i nadále. Světově uznávaní ruští spisovatelé v žánru sci-fi - bratři Arkadij a Boris Strugačtí - byli vždy vnímáni jako nedělitelná autorská srostlice. Jejich postavy nejsou žádní velcí hrdinové. Prožívají velká dilemata, která nemusí ovlivnit pouze je, ale třeba celý národ, který si to ani neuvědomuje. Strugačtí jsou jedni ze zakladatelů moderního žánru sci-fi. Narozen roku 1925, zemřel 1991. Po absolvování desetiletky pracoval na výrobě granátů v nacisty obleženém Leningradě. Doprovázel nemocného otce přes Ladožské jezero, otec však cestou zemřel a Arkadij se dostal do dětského domova, matka v Leningradě zůstala. V roce 1943 narukoval, vystudoval pěchotní učiliště v Akťubinsku a po válce se dostal na Vysokou školu cizích jazyků, kde si vybral orientalistiku a japonštinu. V roce 1955 opustil armádu a živil se jako redaktor. V roce 1956 napsal s L. Petrovem svou první povídku Popel Bikini. Narozen roku 1933, byl tedy o 8 let mladší než bratr. Proto s matkou v obleženém Leningradě zůstal, absolvoval po válce školu s maturitou a později na Leningradské státní univerzitě fakultu fyziky a mechaniky. Studia ukončil promocí v roce 1955 a začal pracovat na Pulkovské hvězdárně v Leningradě. Když v roce 1991 bratr zemřel, v psaní pokračoval pod ps...
Více od autora
A. Č. Bhaktivédanta Swami Prabhupáda
Zakladatel-áčárja Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny . Jeho duchovním mistrem byl Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákura. Šríla Prabhupáda patřil k autorizované učednické posloupnosti Brahma-Madhva-Gaudíja Sampradája. V historii byl první osobností, které se podařilo přenést starověkou indickou kulturu do západního světa v nezměněné podobě. Šríla Prabhupáda se narodil v Kalkatě, 1. září 1896 do vaišnavské rodiny jako Abhaj Čaran De. Jeho otec se jmenoval Gour Móhan De a matka Radžaní Déví. Už když se narodil, astrolog předpověděl, že ve věku 70 let překročí oceán a stane se mocným kazatelem. Již ve věku pěti let vykonal svou první Ratha-játru s malým vozem, který mu obstaral jeho otec. Ve svých šesti letech začal Prabhupáda uctívat Rádhu a Krišnu. V letech 1916-1920 studoval na škole Scottish Churches’ College v Kalkatě. Po dokončení školy však nechtěl přijmout diplom a odmítl akademické vzdělání. Na radu svého otce se již během studia v roce 1918 oženil s Rádháraní Déví. V roce 1921 se jim narodil první syn. V té době pracoval jako asistent v Boseho laboratoři v Kalkatě. V roce 1922 se poprvé setkal s Bhaktisiddhántou Sarasvatím. Ten ho už tehdy požádal, aby kázal misii Čaitanji Maháprabhua v západních zemích. Ve stejný rok se Prabhupáda přidal ke Gándhího hnutí. Asi rok později se přestěhoval do Iláhábádu, kde si otevřel vlastní lékárnu. V roce 1925 poprvé navštívil Vrindávan. V dalších letech se vícekrát setkal s Bhaktisiddhántou Sarasvatím a pomáhal s otevíráním několika středisek Gaudíja-Mathu.
Více od autora
Ruth Rendell
Ruth Rendellová, rozená Grasemannová, někdy tvořící též pod pseudonymem Barbara Vineová byla anglická spisovatelka, autorka detektivních románů. Její knihy byly přeloženy do více než dvaceti jazyků, víc jak dvacet jich bylo zfilmováno. První román vydala roku 1964 pod názvem Smrt má jméno Doon . Již zde se objevil její nejslavnější detektiv Reginald Wexford, který je hlavním hrdinou zhruba třetiny jejích knih. Do detektivního žánru vnesla sociální i psychologický rozměr, zvláště do svých thrillerů a knih psaných pod jménem Vineová. V roce 1997 byla uvedena do šlechtického stavu.
Více od autora
Otokar Březina
Otokar Březina, vlastním jménem Václav Jebavý , byl český básník a spisovatel, představitel symbolismu. Ovlivnil vývoj české poezie ve 20. století. Narodil se 13. září 1868 v Počátkách č. p. 224 manželům Ignáci Jebavému a jeho manželce Kateřině, rozené Fákové. Pokřtěn byl jako Václav Ignác Jebavý. Otec byl již potřetí ženat a syn Václav vyrůstal jako jediné dítě starších rodičů . Po základní školní docházce v Počátkách přestoupil v roce 1883 na reálku v Telči. Zúčastnil se zde kulturního života a maturoval v roce 1887. Byl spolužákem a spolubydlícím Františka Bauera-Martinkovského. Po maturitě se stal učitelem v Jinošově u Náměště nad Oslavou. V tomto období začíná jeho osamělost a také korespondence s Annou Pammrovou, se kterou si celý život dopisoval. V roce 1888 získal doplňkovou maturitu na učitelském ústavu v Praze a působil v letech 1888–1901 v Nové Říši. Oba rodiče mu umřeli během jednoho týdne, v únoru 1890 a v Nové Říši žil osaměle; věnoval se studiu jazyků, filozofie a vlastní tvorbě. V roce 1894 složil v Soběslavi učitelskou zkoušku pro měšťanské školy, na kterých učil od roku 1901 v Jaroměřicích nad Rokytnou. Od roku 1914 učil se sníženým úvazkem, od roku 1919 až do penzionování měl tvůrčí dovolenou. Roku 1925 odešel definitivně do penze. Roku 1929 zemřel na vrozenou srdeční vadu. Je pochován v Jaroměřicích nad Rokytnou. Náhrobek vytvořil Březinův přítel, sochař František Bílek. Bezprostředně po jeho smrti vyšla celá řada vzpomínkových knih, z nichž nejproslulejší je Mé svědectví o Otokaru Březinovi. Napsal ji jeden z mála Březinových blízkých přátel po dobu více než třiceti let, Jakub Deml; po vydání vyvolala publikace řadu polemik. Březina psal hlavně prózu – opouští anekdotickou linii, v jeho tvorbě převládá naturalismus, základními motivy toho...
Více od autora
Magdalena Wagnerová
Magdalena Wagnerová je česká spisovatelka a redaktorka. Vystudovala FAMU, katedru filmové a televizní scenáristiky a dramaturgie, ročník prof. Ivana Osvalda. Napsala několik scénářů , rozhlasových her a pohádkových seriálů. Byla dramaturgyní mezinárodního vzpomínkového projektu Winton Train, který vyvrcholil 4. 9. 2009 na Liverpool Street Station v Londýně setkáním stoletého sira Nicholase Wintona s některými ze zachráněných židovských dětí. Od roku 1995 se věnuje převážně knižní tvorbě. V roce 2000 spolu s Ivanem Beránkem, Františkem Drtikolem a Pavlem Štefanem založila nekomerční knižní nakladatelství Havran, kde působí jako redaktorka a vydává zejména moderní evropskou prózu v edici Kamikaze. Je autorkou tří románů a mnoha pohádkových knih, za které byla nominována na cenu Magnesia Litera a Zlatá stuha. Její knihy vyšly také ve francouzštině, angličtině, němčině, španělštině, ruštině, italštině a čínštině. Je zařazena do mnoha slovníků a odborných sborníků českých spisovatelů, kteří se věnují tvorbě pro děti a mládež.
Více od autora
Lucy Maud Montgomery
Lucy Maud Montgomery byla kanadská spisovatelka. Narodila se 30. 11. 1874 v Cliftonu na Ostrově prince Edwarda v Kanadě. Její rodiče byli Hugh John Montgomery a Clara Woolner Macneill. Když byly Lucy Maud necelé dva roky, zemřela její maminka na tuberkulózu a její otec se rozhodl, že se přestěhuje do západní Kanady, kde se později znovu oženil. Maud zůstala na farmě u svých prarodičů na ostrově prince Edvarda v Cavendishi. Coby jediné dítě v domě starých prarodičů hledala zábavu jak ve své fantazii a představivosti, tak i v knížkách a přírodě, ale především v psaní. V devíti letech začala psát poezii a vedla si deník. Ve školním roce 1893–1894 studovala na Prince of Wales College a získala učitelskou licenci. Když potom v roce 1898 učila na škole v Lower Bedeque, zemřel náhle její dědeček. Maud se hned vrátila do Cavendishe, aby se starala o svoji babičku, která by jinak jejich dům opustila. Nechtěla tam být sama. Zůstala v domě s babičkou celých 13 let, kromě několika měsíců v letech 1901–1902, kdy pracovala jako korektorka pro The Daily Echo v Halifaxu. Během pobytu v Cavendishi spisovatelka psala a tvořila. V roce 1905 napsala Maud svoji první knihu Anna ze Zeleného domu a poslala ji do mnoha vydavatelství. Když ji ale všude odmítli, uložila svůj rukopis do krabice a zapomněla na něj. Pak ho znovu našla v roce 1907 a to už měla větší štěstí. Našel se vydavatel, který se rozhodnul pro to, aby Anna Shirleyová spatřila světlo světa v knižní podobě. Tak se o rok později, 1908, i stalo. Když v roce 1911 zemřela Maud její babička, ona se vdala za reverenda Ewena Macdonalda, se kterým byla tajně zasnoubená od roku 1906. Přestěhovali se do Leaskdale , kde se později narodily jejich tři děti – Chester , Hugh a Stuart – a Maud tu napsala většinu svých knih. Po svatbě už nikdy na Ostrově prince Edwarda ne...
Více od autora
Jan Weiss
Jan Weiss byl ministerský úředník, český spisovatel, prozaik. Je považován za jednoho ze zakladatelů české sci-fi, je nositelem titulu Zasloužilý umělec. Studium gymnázia začal v Hradci Králové , dokončil jej a maturoval roku 1913 ve Dvoře Králové . Pak začal ve Vídni studium práv, ale v roce 1914 musel narukovat do první světové války. Bojoval na ruské frontě. V roce 1915 byl u Tarnopolu zajat a zbytek války prožil jako zajatec – prošel zajateckými tábory Tockoje, kde prodělal skvrnitý tyfus, a Berezovka na Sibiři. Roku 1917 se přidal k československým legiím, k záložnímu pluku v Žitomiru. Zde začal psát. Po návratu do Československa působil na ministerstvu veřejných prací. Po okupaci musel v roce 1942 odejít do výslužby, ale v roce 1945 se na ministerstvo vrátil. Od roku 1947 se věnoval pouze literatuře. V roce 1957 obdržel titul zasloužilého umělce. Jeho dcerou je spisovatelka Jana Dubová . První povídky tiskl od roku 1924 časopisecky, ovšem prvním literárním dílem zachovalým v rukopise bylo drama Penza z roku 1918. Jeho první knihy byly vydány v roce 1927. První román, Dům o tisíci patrech , jej řadí k českým zakladatelům sci-fi. Pozdější dílo je tematicky rozmanité, tato díla se velmi často zabývají prolínáním snů a skutečnosti. V povídkách napsaných po druhé světové válce se zabýval budoucností. První Weissova otištěná práce se příznačně jmenovala Sen. Název symbolicky předznamenává celé jeho dílo. Sen se totiž stal základem rozmanitých světů s jeho pomocí Weissem vybudovaných. Přímá inspirace 1. světovou válkou je ojedinělá a nacházíme ji v povídce Bláznivý regiment . Vedle zmíněné reflexe války jsou odrazy zážitků ze zajateckého tábora Tockoje, ve kterém se Weiss po zajetí na ruské frontě ocitl, daleko četnější, mají vliv na zformování Weisse jako spisovatele, zasáhly jej v podstatě na celý život a stejně tak se stále derou do jeho díla a formují je. Táb...
Více od autora
Ilona Borská
Ilona Borská, roz. Bondyová, prov. Štuková byla česká spisovatelka a novinářka. Narodila se 9. listopadu 1928 v Praze, v rodině obchodního příručího Karla Bondyho . Její matka – Milada Borská vyrostla v komplikovaných rodinných podmínkách v krajně sebestřednou osobnost. Dětství a mládí Ilony Borské tak do značné míry předurčoval věčný konflikt mezi potřebou lásky k matce a nemožností ji realizovat. Svá studia na dívčím gymnáziu ve Slezské ulici musela za protektorátu jako dítě ze smíšeného manželství ve čtrnácti letech přerušit. Ještě rok se jí dařilo pokračovat na soukromé Hlaváčově obchodní škole, ale tím byly možnosti vyčerpány a školu mohla dokončit až po válce. Maturovala v roce 1947. Vzápětí nastoupila jako písařka v tiskárně Svoboda a na vysokou školu. Uveřejňovala první verše a po pár letech byla přizvána k externí spolupráci s Československým rozhlasem. Zde roku 1951 získala stálé místo v literární redakci. Ještě téhož roku jela na setkání mladých autorů na zámek Dobříš, kde se seznámila s básníkem Ivem Štukou. Vzali se v říjnu 1952 a měli spolu celkem tři děti. V rozhlase pracovala jako redaktorka deset let, až do roku 1961. Odtud odešla, v atmosféře uvolňujících se poměrů ve společnosti, učit sociologii na Stavební fakultě ČVUT. Vydala své první knížky, dvě sbírky veršů a spolu s Ivem Štukou knížky pro děti. Sbírala materiály pro životopisnou knihu o Vlastě Kálalové. Po roce 1969 se poměry přitvrdily a ona z fakulty odešla. Její manžel Ivo Štuka byl v době normalizace vyhozen z místa redaktora a tak starost o zabezpečení rodiny přešla z větší části na ni. V dalších letech pak pracovala v nakladatelství Albatros, v časopise Svět Práce, a stále víc se věnovala samostatné spisovatelské a novinářské práci. Proslavily ji především knihy pro mládež a životopis...
Více od autora
František Ringo Čech
František Ringo Čech je český hudebník, výtvarník, spisovatel a politik, který je známý svou bohatou kariérou v českém zábavním průmyslu. Čech se narodil 9. února 1943 v Praze a poprvé se prosadil jako bubeník v 60. letech 20. století v beatové skupině Olympic, která byla jednou z prvních a nejvýznamnějších kapel československé hudební scény. Později se proslavil spoluprací s dalšími hudebními skupinami a sólovou kariérou zpěváka a skladatele.
Více od autora
Erich Fromm
Erich Pinchas Fromm byl německý a americký psycholog a humanistický filosof a sociolog. Představitel neofreudismu a západního marxismu. Pokoušel se spojit myšlenky těchto dvou směrů do jednoho systému, takže se jeho teorie soustředí především na sociokulturní vlivy působící na člověka. Fromm je také jedním ze zakladatelů neopsychoanalýzy, konkrétně kulturní psychoanalýzy, která psychoanalýzu interpretovala spíše sociálně a kulturně než biologicky. Erich Fromm pocházel z religiózní židovské rodiny a původně se chtěl stát rabínem. Po dvou semestrech práv ve Frankfurtu studoval sociologii v Heidelbergu, kde promoval roku 1922 u Alfreda Webera. Prodělal psychoanalytický výcvik v berlínském psychoanalytickém institutu. Roku 1926 se oženil s psychoanalytičkou Friedou Reichmann a sám se začal Freudově psychoanalýze věnovat; roku 1929 je již v Berlíně známým psychoanalytikem. V té době manželé Frommovi opustili ortodoxní judaismus. V letech 1929–1932 byl spolupracovníkem frankfurtského Ústavu pro sociální bádání a zároveň berlínského Kruhu marxistické psychoanalýzy okolo Freudova žáka Wilhelma Reicha. Roku 1931 se odloučil od své ženy, rozvedli se však teprve 1943. V roce 1933, kdy nacisté začali pronásledovat židy, emigroval do USA a působil na univerzitách v Michiganu a v New Yorku. Zde přerušil spolupráci s exilovou Frankfurtskou školou, přestože je nadále mnohé pohledy spojovaly. Vyučoval v Asociaci pro rozvoj psychoanalýzy Karen Horneyové, ale tu v roce 1943 z osobních i odborných důvodů opustil. O rok později se oženil s imigrantkou Henny Gurlandovou. Roku 1949 přesídlil do Ciudad de México, kde učil na Universidad Nacional Autónoma de México. Roku 1953, rok po nečekané smrti své druhé ženy, se oženil potřetí, s Američankou Annis Freeman. Podporoval americké mírové a studentské hnutí, zastávaje svou vizi humanistického, demokratického socialismu. Roku 1965 byl Fromm emeritován ...
Více od autora
Barbara Erskine
Barbara Erskinová, nepřechýleně Erskine je britská spisovatelka. Na Edinburské univerzitě vystudovala středověkou historii Skotska. Jejím knižním debutem byl román Žila jsem již před staletími z roku 1986, který byl přeložen do 30 jazyků a bylo z něj prodáno přes tři miliony výtisků. Píše zejména historické romány, kromě nich napsala také několik sbírek povídek. S novým titulem přichází průměrně jednou za dva roky, a to kvůli provádění obsáhlého výzkumu a kvůli psaní dvou verzí každé nové knihy. Prakticky celé její dosavadní dílo je přeloženo do češtiny. Vlastní starobylý zámek v essexském městě Colchester a dům v Herefordu v hrabství Herefordshire.
Více od autora
Tom Clancy
Thomas Leo Clancy Jr. byl americký spisovatel známý jako Tom Clancy. Nejznámější tvorbou jsou jeho fiktivní válečné knihy založené na popisu současných vojenských technologií. Vystudoval Loyola High School a Loyola College . Byl dvakrát ženatý a měl 5 dětí. Žil v Prince Fredericku ve státě Maryland. Zemřel v nemocnici v Baltimoru v noci z 1. na 2. října 2013. Také byly podle jeho knih vytvořeny počítačové hry . Dokonce byl vytvořen seriál Jack Ryan a film Jack Ryan.
Více od autora
Sri Chinmoy
Šrí Činmoj , anglickým přepisem Sri Chinmoy, rozený Činmoj Kumar Ghoš , byl indicko-americký myslitel a duchovní učitel. Učení Šrí Činmoje se zakládá na rozvíjení vnitřních schopností člověka, např. míru, harmonie, lásky a jistoty. Své žáky inspiroval k životnímu stylu, který spojuje modlitbu a meditaci s aktivním životem ve společnosti. Během svého života vytvořil velké množství básní, hudebních skladeb, knih a obrazů. Narodil se 27. srpna 1931 ve vesnici Shakpura, blízko města Čattagrám, které nyní náleží k Bangladéši. Byl nejmladší ze sedmi dětí. Po smrti rodičů se jako dvanáctiletý chlapec se svými bratry a sestrami přestěhoval do ášramu Šrí Aurobinda, duchovní komunity v Puduččéri v jižní Indii. Ve věku čtrnácti let začal skládat básně a psát eseje o duchovních a národních postavách Indie a publikovat je v místních novinách. Strávil zde dvacet let života, které z většiny věnoval meditacím, skládání písní, básní a sportu. V roce 1964 se přestěhoval do New Yorku, kde dva roky pracoval na indickém konzulátu jako úředník v oddělení pasů a víz. Od roku 1966 se plně věnoval přednáškám, zakládání meditačních center, umělecké a literární činnosti a řízení různých mezinárodních mírových, humanitárních a sportovních programů. Během svého života se setkal s mnoha představiteli různých náboženství a osobnostmi světové politiky, kultury a sportu. Jejich vzájemný vztah dokumentují četné kondolence, které obdržel v okamžik svého odchodu. Věnoval se vyučování meditačních technik a vedení svých studentů sdružených v meditačních centrech v mnoha zemích světa. Od svých studentů nebral finanční poplatky, ale vyžadoval pravidelnost v meditacích a úplnou abstinenci od drog, alkoholu, kouření a praktikováním celibátu. Počet jeho studentů se odhaduje kolem sedmi tisíc. V roce 1994 došlo k některým obviněním odkazující na anonymní weby, které byly po arbitrážním řízení odstraněny. Od poloviny 60. let do poloviny 80...
Více od autora
Rudolf Luskač
Rudolf Luskač byl český spisovatel, romanopisec a povídkář. Rudolf Luskač se narodil v Rájci nad Svitavou jako syn Rudolfa Luskače, úředníka v lihovaru v sousedním Jestřebí. V rodišti vychodil obecnou školu a roku 1909 se s rodiči přestěhoval do Prahy, kde navštěvoval reálné gymnázium a poté v letech 1917–1918 studoval na lesnické akademii v Zákupech. Vojenskou službu vykonával na Slovensku, kde po porážce Maďarské republiky rad pomáhal při útěcích komunistů a byl proto roku 1921 zatčen. Po propuštění emigroval do Saska a vystudoval tam Vysokou lesnickou školu . Roku 1927 odjel do Sovětského svazu. Nejprve zde pracoval jako inženýr-mechanizátor lesního průmyslu v Karélii a od roku 1932 jako vedoucí Leningradského státního trustu lesního hospodářství. V souvislosti se svou profesí procestoval Střední Asii, ruský Dálný východ, černomořskou oblast, Kavkaz, Turkmenistán, Kazachstán, Ukrajinu i sibiřskou tajgu. Roku 1941 vstoupil do 1. československého armádního sboru Ludvíka Svobody a s ním přišel roku 1945 do Prahy jako velitel autokolony, přičemž i po válce zůstal do roku 1950 ve svazku s armádou. Roku 1950 byl v souvislosti s politickými procesy v Československu zatčen, devět měsíců vězněn, ale naštěstí pro něho byla obvinění prohlášena za falešná. Po propuštění začal pracovat v redakci Světa sovětů, v letech 1951–1960 byl zaměstnán v oddělení sovětských poradců na Ministerstvu lesů a dřevařského průmyslu a od roku 1960 v oddělení přidružené výroby a myslivosti Správy lesního hospodářství ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství. Působil také jako odborný tlumočník Rady vzájemné hospodářské pomoci, kde využíval vynikající znalost ruštiny a němčiny. Roku 1963 se stal spisovatelem z povolání. Luskač začal publikovat od poloviny 20. let 20. století lovecké příběhy a fejetony v německých časopisech (napříkl...
Více od autora
Pavel Kosatík
Pavel Kosatík je český novinář, scenárista a spisovatel. V roce 1984 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Po studiích začal pracovat v agentuře DILIA jako právník specializovaný na autorské právo, po dvou letech přešel do nakladatelství Československý spisovatel . Pracoval jako redaktor v několika nakladatelstvích a v redakcích – Mladá fronta DNES , Reflex , Hospodářské noviny, Ikarie – 1990. Od roku 1996 je na „volné noze“. Začal jako spisovatel sci-fi, dnes je znám jako spisovatel literatury faktu, literární historik. Pravidelně publikuje v časopisech Týden a Respekt . Spolupracuje s Českým rozhlasem, je jedním z pravidelných hostů pořadu Jak to vidí... Založil nakladatelství Kdo je kdo. Vystupoval rovněž na podvečerech v Divadle Kolowrat a Klubu techniků , které pořádalo Masarykovo demokratické hnutí. Je od roku 2011 počtvrté ženatý a má čtyři děti. Za knihu Jan Masaryk: Pravdivý příběh získal Výroční cenu nakladatelství Mladá fronta za rok 1999. Za knihu Ferdinand Peroutka: Pozdější život obdržel Výroční cenu Nadace Český literární fond za původní literaturu za rok 2000 a od Nadace Charty 77 Cenu Toma Stopparda za rok 2001. Tuto knihu také ocenili čtenáři ve vánoční anketě Lidových novin jako nejzajímavější knihu literatury faktu v roce 2000. Za rok 2009 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. V roce 2010 se jeho soubor 16 esejů s názvem České snění umístil na 4. místě v anketě Kniha roku Lidových novin. Jeho kniha České snění byla na portálu Českého literárního centra zařazena do přehledu Vrcholy české non-fiction 2007-2017 . Šéfredaktor časopisu Národní 3, který vydávalo SSČ AV, v. v. i.
Více od autora
Jiří Kolář
Jiří Kolář byl básník, autor experimentální a vizuální poezie, dramatik, překladatel, sběratel umění a mecenáš samizdatové literatury a mladých umělců. Je jedním z nejvýznamnějších českých výtvarníků a autorem mnoha originálních výtvarných technik. Jiří Kolář se narodil v chudé rodině švadleny a pekaře a mládí prožil na Kladně. Již od sedmi let, kdy začal pomáhat v pekárně, byl zvyklý pracovat manuálně. Chtěl se stát sazečem v tiskárně, v době hospodářské krize však nepřijímali nové učně, a proto se nakonec vyučil truhlářem u souseda, který bydlel naproti. Jako učeň četl poezii, v šestnácti letech objevil moderní básníky a začal psát vlastní texty. Ve třicátých letech vystřídal řadu zaměstnání a často žil pouze z podpory v nezaměstnanosti. Roku 1937 vystavil své koláže v divadle E. F. Buriana. První básně poslal Františku Halasovi, který redigoval v nakladatelství Václava Petra knihovničku debutů. Sbírka veršů vyšla pod názvem Křestný list roku 1941. Halas seznámil Koláře s Jindřichem Chalupeckým a pokusil se ho uvést mezi mladé literáty. Za války Jiří Kolář pracoval jako truhlář, pak na nucené práci jako traťový dělník, na konci války v kladenské hospodě. Spolu s Jindřichem Chalupeckým založil roku 1940 Skupinu 42 a jeho texty se staly manifestem skupinové estetiky. Koncem války se seznámil s Bělou Helclovou a roku 1949 s ní uzavřel sňatek. Na jaře 1945 vstoupil do KSČ, ale po bližším obeznámení s poměry ve straně z ní ještě téhož roku v srpnu zase vystoupil. Byl členem Umělecké besedy a roku 1947 vedl její literární odbor. Prosadil zde publikaci jediné sbírky vydané za života Jana Hanče – Události. Do roku 1949 byl redaktorem v družstvu Dílo. Skupina 42 se rozpadla poté, co Ivan Blatný emigroval a někteří členové vstoupili do KSČ. Po únoru 1948 byl Kolář označen za reakcion...
Více od autora
Iveta Toušlová
Iveta Toušlová je česká novinářka, televizní a rozhlasová moderátorka. Autorsky spolupracuje na televizních pořadech 13. komnata, Toulavá kamera i dalších, které také moderuje. Pochází z rodiny, ve které si rodiče nerozuměli, takže vyrostla v nepříjemné atmosféře. Její rodiče se rozvedli, až když jí bylo 23. V 16 letech vážně onemocněla její matka, takže se musela starat o svou mladší sestru, které v té době byly tři roky. Kvůli tomu získala pocit, že děti jsou spíše starosti a riziko, než radosti, takže své těhotenství oddalovala. Když už dítě chtěla mít, objevily se u ní zdravotní komplikace a v 38 se rozešla s partnerem. S novým přítelem se jí nepodařilo otěhotnět a ve 45 letech dospěla k závěru, že na dítě už je pozdě. Adopci dítěte s partnerem nezvažovali, protože její rodiče jsou z početných rodin, díky čemuž si nepřipadá osamělá. Po studiích češtiny a české literatury na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity vystřídala několik povolání až nakonec začala jakožto redaktorka Jihočeských listů , později přešla do jihočeského Rádia Faktor. V České televizi působila od roku 1995 nejprve coby externí redaktorka, od roku 1996 jakožto členka Redakce zpravodajství ČT. Moderovala také pořad Dobré ráno a hlavní zpravodajskou relaci ČT Události , kdy se spolu s Bohumilem Klepetkem s diváky relace na obrazovkách rozloučila. Poté se autorsky věnovala televizním pořadům a seriálům Je spoluautorka knih cyklu Toulavá kamera, které jsou přepisem stejnojmenného televizního magazínu. Série knih začala být vydávána od roku 2005. Dalšími spoluautory jak TV magazínu, tak knižní série jsou televizní komentátor Josef Maršál a autor mnoha cestopisů Marek Podhorský. Některé svazky byly vydány v počtu 10 - 40 000 výtisků.
Více od autora
Helena Vondráčková
Helena Vondráčková je známá česká zpěvačka, jejíž kariéra trvá již několik desetiletí a patří k nejvýraznějším osobnostem českého hudebního průmyslu. Narodila se 24. června 1947 v Praze a poprvé se proslavila koncem 60. let 20. století po účasti na několika hudebních festivalech a soutěžích, kde se projevil její pěvecký talent a charismatický pódiový projev. Rozsáhlá diskografie Vondráčkové zahrnuje širokou škálu žánrů od popu přes šanson až po hudební divadlo.
Více od autora
Guillaume Apollinaire
Guillaume Apollinaire byl francouzský básník, dramatik a anarchista polského původu. Jeho matka, rozená Angelica Kostrowicka, byla polská šlechtična, narozená blízko Nowogródek . Jeho otec je neznámý, ale podle dohadů to mohl být Francesco Flugi d’Aspermont, švýcarsko-italský aristokrat, který z Apollinairova života záhy zmizel. Dětství strávil v Monaku, později žil v Paříži. Roku 1911 byl po nějakou dobu uvězněn ve věznici La Santé pro podezření z krádeže fénických sošek, v době aféry týkající se krádeže Mony Lisy. Do této krádeže měl být původně zapleten i Pablo Picasso, který byl jeho přítelem. Bojoval v první světové válce, u dělostřelectva jako seržant a u pěchoty jako podporučík, kde byl raněn a trepanován pod chloroformem. Po rekonvalescenci působil v zázemí u odboru pro styk s tiskem, a byl povýšen do hodnosti poručíka. Roku 1918 se oženil. Zemřel 9. listopadu 1918 v Paříži během pandemie na následky viru tzv. španělské chřipky. Byl pochován na pařížském hřbitově Père Lachaise. Je zakladatelem několika časopisů . Byl jeden z nejpopulárnějších členů Montparnasské umělecké komunity v Paříži. Jeho přáteli a spolupracovníky byli Pablo Picasso, Max Jacob, André Salmon, Marie Laurencin, André Breton, André Derain, Blaise Cendrars, Pierre Reverdy, Jean Cocteau, Erik Satie, Ossip Zadkine, Marc Chagall, Marcel Duchamp, Giorgio de Chirico, který ho portrétoval, a další. Je považován za jednoho ze zakladatelů moderní francouzské poezie. Ve svých dílech propagoval avantgardní malířství – především kubismus. Jeho básnické sbírky Alkoholy a Kaligramy se staly mezníkem ve vývoji francouzské poezie a vytyčily cestu modernímu umění, které vyc...
Více od autora
Doreen Virtue
Doreen Virtue je spisovatelka a fejetonistka se zaměřením na spirituálno a léčitelství. Jde o absolventku neakreditovaného doktorského studia psychologie z Clarkson University v jižní Kalifornii a přestože se prohlašuje za psycholožku, není členskou amerického psychologického výboru a její psychologická licence byla pozastavena v roce 1993. Sama tvrdí, že je od narození jasnovidkou pracující s říší andělů, elementálů a nanebevzatých mistrů. V léčitelství proslula zejména svými knihami o andělích a propagováním andělské terapie, v níž uplatňuje pseudovědeckou víru v anděly. Její další knihy se zabývají také vílami, čakrami, bohyněmi, Indigovými dětmi a následně Křišťálovými dětmi a dalšími duchovními tématy, ale také například dietou a stravováním. Knihy Doreen Virtue mají většinou charakter příruček, ale napsala také novelu Solomon's Angels . Vydala řadu vykládacích karet, které korespondují s jejími knihami. Také sestavila Mapu andělských znamení. Její díla jsou překládána do mnoha světových jazyků, mj. i do češtiny. V dětství navštěvovala nedělní školu unitářů, patřící pod Církev jednoty a školu Křesťanské vědy. Tyto školy ovlivnily celý její další život. V roce 2017 ukončila svou esotericky orientovanou tvorbu a začala se věnovat výlučně křesťanským tématům. Doreen Virtue vystudovala několik neakreditovaných vysokých škol v oborech psychologie a společenských věd. Řídila tři ambulantní psychiatrická centra specializující se na psychické problémy žen a na závislosti na drogách a alkoholu. Stala se zakladatelkou a ředitelkou Psychiatrické léčebny Cumberland Hall Hospital v Nashvillu specializované na ženy. V roce 1993 jí však byla pozastavena psychologická licence. Od roku 1995, kdy byla přepadena, změnila svůj „západní“ pohled na psychologii a věnuje se svým duchovním schopnostem s využití své dosavadní praxe. Věnuje se andělské terapii a rozšiřuje své učení, v...
Více od autora
Bertolt Brecht
Bertolt Brecht , rovněž Bert Brecht, narozen jako Eugen Berthold Friedrich Brecht , byl německý dramatik, básník, divadelní teoretik a režisér. Je významným představitelem takzvaného epického a politického divadla. Narodil se v Augsburgu, jeho matka byla protestantka ze selského rodu a jeho otec katolík, ředitel papírenského závodu. Od roku 1908 studoval na reálném gymnáziu. Už v patnácti letech vydával s kamarádem studentské noviny, do nichž psal většinu článků. Napsal také básně a jednoaktovou hru Bible. Po začátku 1. světové války přispíval do místních novin, postupně se měnily jeho názory na vlasteneckou podobu války a málem byl vyloučen z gymnázia. V roce 1916 začal své básně podepisovat jako Bert Brecht. Ve své tvorbě se snažil o společensky závažná témata, psal buřičské a provokující songy, při nichž se sám doprovázel na kytaru. Shromáždil kolem sebe okruh přátel, kteří s ním psali a zpívali písně a spolupracovali na divadelních hrách. Tento kolektivní způsob tvorby a spojení různých druhů umění se stal charakteristickým rysem Brechtovy práce. Po absolvování gymnázia začal studovat medicínu na univerzitě v Mnichově, ale dával přednost přednáškám Arthura Kutschera o současné literatuře. V této době napsal některé ze svých nejznámějších básní a v červnu 1918 dokončil první verzi dramatu Baal. V říjnu 1918 byl mobilizován a sloužil tři měsíce ve vojenské nemocnici v Augsburgu. V roce 1919 se chtěl oženit se svou studentskou láskou Paulou Banholzerovou, když se dozvěděl, že čeká dítě, ale její otec sňatku zabránil. Narodil se jim syn Frank, který zahynul během druhé světové války na východní frontě. V roce 1922 si vzal herečku a operní zpěvačku Marianne Zoffovou, s níž měl o rok později dceru Hanne. Brzy nato poznal svou pozdější ženu Hel...
Více od autora
Albert Camus
Albert Camus IPA byl francouzský spisovatel a publicista. Bývá uváděn jako jeden z čelných představitelů existencialismu, přestože taková označení odmítal. Stejně tak si nepřál, aby byl pokládán za filozofa, avšak pozdější filozofické myšlení výrazně ovlivnil. Pocházel z francouzsko-španělského manželství. Narodil se v Mondovi , kde po otcově smrti na Marně vyrůstal v chudinské čtvrti. V Alžíru Camus vystudoval filosofii a klasické literatury. Roku 1934 se stal členem komunistické strany, kterou o rok později pro názorové neshody opustil, až do roku 1938 vystřídal několik zaměstnání, teprve roku 1938 se začal věnovat literatuře – stal se novinářem. Jeho novinářská činnost vedla roku 1940 k jeho vyhoštění z Alžíru, Camus odjel do Paříže, kde se zapojil do protifašistického hnutí . V průběhu druhé světové války se věnoval především divadlu. Během druhé světové války publikoval v ilegálním časopise Combat. Kolem roku 1950 začal být velmi aktivní v otázkách francouzské koloniální politiky v Alžírsku, kdy se stal jejím nesmiřitelným kritikem. Roku 1957 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Zemřel při autonehodě. Spisovatel Giovanni Catelli vytvořil na základě jednoho úryvku v deníku spisovatele Jana Zábrany teorii, že byl Camus ve skutečnosti zavražděn sovětskou tajnou službou KGB na příkaz ministra zahraničí Dmitrije Šepilova. Albert Camus se ve svých dílech soustředil na problematiku odcizenosti a vzpoury, často se u něj objevuje téma strachu ze samoty. Jeho díla jsou reakcí na ztrátu tradičních hodnot a přesvědčení o nesmyslnosti a absurdnosti života. Albert Camus napsal celou řadu esejů, většina z nich je spíše filosoficky laděna, některé mají i více beletristickou podobu....
Více od autora
Zdeněk Volný
Zdeněk Volný je český spisovatel a překladatel. V letech 1964–1967 studoval obor chemie na Přírodovědecké fakultě a v letech 1968–1973 obor tisk a rozhlas na tehdejší Fakultě sociálních věd a publicistiky resp. Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy. V letech 1974–1977 byl redaktorem časopisu Tvorba a v letech 1977–1987 šéfredaktorem revue Světová literatura . V letech 1987–1992 měl svobodné povolání, v letech 1992–2003 působil jako ředitel nakladatelství Bonus Press a od roku 2003 má opět svobodné povolání. Do literatury vstoupil na počátku osmdesátých let 20. století jednak jako autor novel ze současnosti , jednak jako autor sbírek sci-fi povídek . Dnes patří k ústředním postavám české science fiction.
Více od autora
Vladimír Hulpach
Vladimír Hulpach je český spisovatel, editor a scenárista. Věnoval se především převypravování bájí, pověstí, písní a pohádek z celého světa . Je také autorem populárně-naučných knih a filmových scénářů. Zakládal soutěž Zlatá stuha.
Více od autora
Slavomír Ravik
Slavomír Pejčoch, píšící pod pseudonymem Slavomír Ravik , byl český spisovatel a historik. Narodil se v malé obci na Vysočině, vystudoval Obchodní akademii ve Znojmě a pak moderní historii na Filozofické fakultě UK. Na College of Arts bagdádské univerzity studoval arabštinu a pak v Československu pracoval jako novinář. V roce 1968 byl tiskovým tajemníkem reformních ministrů Václava Valeše a Oty Šika. Od 70. let byl nucen pracovat v podniku Meta. Po roce 1989 pracoval pro vládu a byl konzultantem NATO v oblasti médií. Po řadu let byl poradcem Miloše Zemana a autorem nesčetných kritických analýz, zčásti vydaných tiskem. Zemřel roku 2020 v Praze. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech. Jeho synem byl historik Ivo Pejčoch. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Slavomír Pejčoch na slovenské Wikipedii.
Více od autora
Karel Toman
Karel Toman, vlastním jménem Antonín Bernášek , byl český básník, novinář a překladatel z francouzštiny, představitel tzv. generace anarchistických buřičů. Studoval na gymnáziu ve Slaném, od tercie navštěvoval arcibiskupský konvikt v Příbrami, kde roku 1896 odmaturoval. Ve stejném roce odešel do Prahy a začal studovat práva na Karlově univerzitě. Studium nedokončil, postupně zastával několik úřednických míst. V Praze se seznámil s ostatními anarchistickými buřiči sdruženými kolem časopisu Nový kult. Postupně uskutečnil několik cest po Evropě, v rámci kterých navštívil Německo, Nizozemsko, Anglii a Francii. Ze svých cest psal reportáže do českých anarchistických časopisů, v časopisech Niva, Lumír a Lípa publikoval své překlady a literární kritiky. V roce 1911 získal místo kopisty v Zemském archivu, které zastával až do roku 1917. Během první světové války pracoval jako redaktor Národních listů, po válce zastával místo v knihovně Národního shromáždění a spolupracoval s Lidovými novinami. Roku 1925 odešel kvůli srdečnímu onemocnění do penze. Zemřel 12. června 1946 v Praze. Toman byl lyrický básník, který patřil k demokratickému proudu české literatury; nejčastěji bývá řazen do tzv. generace anarchistických buřičů. Tvorba shrnuje zkušenosti z tehdejšího společenského dění, soustředí se především na sociální hnutí, první světovou válku, revoluce. Byl básníkem zkratkovitého slohu: bezprostřední prožitek stylizovaný tímto způsobem soustřeďuje v sobě rozpornou složitost života. Přitom i v melodických, písňově komponovaných verších má každé jednotlivé slovo značnou významovou samostatnost, stojí s okolními ve vztahu významového napětí. Tak Tomanovo dílo spojuje emocionalitu a přístupnost s významovým bohatstvím a dynamikou moderní lyriky. „Kdo ticho miluješ a samotu a v lesích hlubokých a v míru sněžných polí nasloucháš rytmu života, zde někdy neslyšíš hlas hlubin? Zní z dálky karneval vražd, krve, umír...
Více od autora
Karel Šiktanc
Karel Šiktanc je český básník, textař a scenárista. Působil také jako novinář a překladatel. Vystudoval učitelský ústav. Následné studium Vysoké školy pedagogické nedokončil, jelikož dal přednost žurnalistické praxi. Novinářskou práci začal v Mladé frontě. V jeho tvorbě se silně projevil zážitek z vyhlazení Lidic - sousední vesnice, kde měl mnoho kamarádů. Jeho počátky byly velmi ovlivněny komunistickou ideologií. Od roku 1950 byl redaktorem Československého rozhlasu, kde pracoval až do roku 1960. Působil v časopise Květen, spoluredigoval Almanach Květen a Hlubší než smrt. V letech 1961–1971 byl šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta. Za normalizace upadl v nemilost a musel opustit své zaměstnání. Publikoval v samizdatu a v cizině, vystřídal několik zaměstnání . V roce 1989 obdržel cenu Jaroslava Seiferta a v roce 2000 cenu Českého literárního fondu. Za sbírku Šarlat získal Státní cenu za literaturu. Společná kniha s Oldřichem Králem Tři nadání se stala knihou roku 1999 dle ankety Lidových novin. Sbírka Zimoviště získala cenu Magnesia Litera pro nejlepší básnickou knihu roku 2004. V roce 2010 jej prezident vyznamenal medailí Za zásluhy. Básnickou tvorbu Karla Šiktance souborně vydalo nakladatelství Karolinum v letech 2001–2004: Překlady ruské poezie: J. A. Jevtušenka, B. L. Pasternaka, B. Sluckého
Více od autora
Jaroslav Peprník
Prof. PhDr. Jaroslav Peprník, CSc., je český filolog, lingvista, amerikanista a autor řady monografií i učebnic zabývající se anglosaským světem a anglickým jazykem. Během studia na gymnázium byl totálně nasazen. Po skončení 2. světové války studoval anglický jazyk a historii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Je zastáncem demokratických principů a tradic, což nebylo pohodlné tehdejšímu totalitnímu režimu. V letech 1950–1954 byl nucen sloužit u pomocných technických praporů . Svou práci zaměřuje především na anglosaský svět a jeho postavení, úlohu v nynějším světě. Svůj dlouhodobý zájem o anglicky hovořící svět a zkušenosti sepsal v dvou prozatím vydaných monografiích. Celkem vydal na 10 skript, celou řadu dalších publikací a zabývá se též mj. lektorováním cizích rukopisů a překladem různých materiálů. Od roku 1954 působí jako profesor anglistiky a amerikanistiky na FF Univerzity Palackého v Olomouci. Přednáší zejména lexikální sémantiku, varianty angličtiny ve světě a historicko-kulturní geografický rozbor Velké Británie a USA.
Více od autora
Irving Stone
Irving Stone, vlastním jménem Irving Tennenbaum byl americký spisovatel, známý hlavně svými biografickými romány historických osobností. Založil několik literárních spolků, například Academy of American Poets v roce 1962. V roce 1953 bylo zfilmovány jeho dílo z roku 1950 The President 's Lady s Charltonem Hestonem v roli Andrewa Jacksona a Susan Haywardovou jako rachel Donelson Jacksonovou. O tři roky později, v roce 1956 vznikl film Žízeň po životě podle jeho stejnojmenné knihy z roku 1934, s Kirkem Douglasem jako Vincentem Van Goghem. Asi nejznámější je filmová adaptace Stoneovy knihy Agonie a extáze . Charlton Heston tentokrát hrál Michelangela, papeže Julia II. ztvárnil Rex Harrison. Některé vybrané biografické romány: V tomto článku byl použit překlad textu z článku Irving Stone na slovenské Wikipedii.
Více od autora
Erich Segal
Erich Wolf Segal byl americký spisovatel a literární vědec. Pocházel z brooklynské židovské rodiny, vystudoval klasické jazyky na Harvardově univerzitě a byl profesorem na Harvardu, Yaleu, Princetonu a Oxfordu. Vydal odborné práce o Plautovi, Euripidovi nebo Augustovi. Jako scenárista se podílel na filmech Žlutá ponorka, R.P.M. a The Games. V roce 1970 vydal román Love Story, jehož se prodalo přes dvacet milionů výtisků a byl přeložen do 33 jazyků. Arthur Hiller knihu v tomtéž roce úspěšně zfilmoval, Segal získal za scénář Zlatý glóbus. V roce 1977 natočil John Korty sequel nazvaný Oliverův příběh. Bestsellery se staly i Segalovy další knihy, např. Doktoři a Gentlemani z Harvardu. Segal byl jedním ze strůjců běžeckého boomu v Americe sedmdesátých let. Absolvoval přes čtyřicet maratónů, komentoval také televizní přenos z olympiády 1972, kde získal Frank Shorter pro USA maratónské zlato. Jeho dcera Francesca Segalová je také spisovatelkou.
Více od autora
Boris Natanovič Strugackij
Bratři Arkadij Natanovič Strugackij a Boris Natanovič Strugackij byli ruští spisovatelé, kteří se stali známí romány jako například Piknik u cesty, Poledne, 22. století, Je těžké být bohem nebo Špunt. Všechny tyto knihy se odehrávají ve 22. století ve Světě Poledne nazvaného podle povídkového sborníku. Psali i humorněji pojatá díla, například novely Pondělí začíná v sobotu a navazující Pohádka o Trojce. Kvůli svému satirickému pohledu na sovětskou byrokracii v kombinaci s pohádkovými a absurdními motivy však na sebe upoutali větší pozornost sovětských cenzorů a s cenzurou pak měli problémy i nadále. Světově uznávaní ruští spisovatelé v žánru sci-fi - bratři Arkadij a Boris Strugačtí - byli vždy vnímáni jako nedělitelná autorská srostlice. Jejich postavy nejsou žádní velcí hrdinové. Prožívají velká dilemata, která nemusí ovlivnit pouze je, ale třeba celý národ, který si to ani neuvědomuje. Strugačtí jsou jedni ze zakladatelů moderního žánru sci-fi. Narozen roku 1925, zemřel 1991. Po absolvování desetiletky pracoval na výrobě granátů v nacisty obleženém Leningradě. Doprovázel nemocného otce přes Ladožské jezero, otec však cestou zemřel a Arkadij se dostal do dětského domova, matka v Leningradě zůstala. V roce 1943 narukoval, vystudoval pěchotní učiliště v Akťubinsku a po válce se dostal na Vysokou školu cizích jazyků, kde si vybral orientalistiku a japonštinu. V roce 1955 opustil armádu a živil se jako redaktor. V roce 1956 napsal s L. Petrovem svou první povídku Popel Bikini. Narozen roku 1933, byl tedy o 8 let mladší než bratr. Proto s matkou v obleženém Leningradě zůstal, absolvoval po válce školu s maturitou a později na Leningradské státní univerzitě fakultu fyziky a mechaniky. Studia ukončil promocí v roce 1955 a začal pracovat na Pulkovské hvězdárně v Leningradě. Když v roce 1991 bratr zemřel, v psaní pokračoval pod ps...
Více od autora
Andrzej Sapkowski
Andrzej Sapkowski je polský spisovatel, který je považován za jednoho z nejlepších autorů fantasy. Je velice populární nejen v Polsku, ale také v České republice, Slovensku, Rusku, Německu, v Portugalsku, Francii, Švýcarsku a obrovskou popularitu si vydobyl ve Španělsku. Jeho nejznámějším dílem jsou povídky a navazující sága o zaklínači Geraltovi z Rivie a princezně Ciri. Tato část jeho díla byla i zfilmována a byly vytvořeny hry. Od filmu a starého seriálu se však sám Sapkowski důrazně distancoval. Andrzej Sapkowski se narodil v Lodži a jelikož má nadání na jazyky, tak po studiu vysoké školy pracoval v oblasti zahraničního obchodu. Svou první povídku publikoval v roce 1986 a již o dva roky později byl jedním z nejoblíbenějších spisovatelů fantasy v Polsku. Kromě knih píše i povídky, recenze, komentáře a fejetony, zejména pak do polských fantasy časopisů Fantastika a Magie a Meč Mezi jeho novější díla patří „sága o Reinmarovi z Bělavy“, známější pod názvem Husitská trilogie, je to historická fantasy, která se odehrává v období husitských válek, především ve Slezsku a Čechách. Pro svůj košatý jazyk s množstvím latinských citátů a mistrovskou gradaci děje bývá přirovnávána ke Křižákům Henryka Sienkiewicze. Sapkowski zde projevuje skvělou znalost historických reálií , v příběhu vystupuje mnoho historických osobností z tehdejšího Slezska, Uher a Polska. Podobně jako v jiných románech zde Sapkowski uplatňuje svou pověstnou ironii a skvělý smysl pro detail. Pozn.: Knihy byly vydány znovu jako: Tyto povídky byly vydané ve sborníku Magické střípky
Více od autora
Amanda Quick
Narodila se 28. března 1948 v Borrego Springs ve státě Kalifornia. Za svobodna se jmenovala Castleová a její matka ji vychovávala společně s jejími dvěma bratry – Jamesem a Stephenem. Svá studia historie na kalifornské univerzitě v Santa Cruz ukončila s hodností bakaláře v roce 1970. Ve studiu pak pokračovala na státní univerzitě v San Jose, kde si udělala doktorát z knihovnictví. Okamžitě po jeho získání se vdala za inženýra Franka Krentze, s nímž se setkala na škole v San Jose. Novomanželé se přestěhovali na Panenské ostrovy, kde Jayne pracovala jako knihovnice na základní škole. O této době Jayne mluví jako o „zhoubě svého profesionálního života“. Práce v knihovně se jí líbila, ale uvědomila si, že to, co se požaduje od učitelky na základní škole, ji neuspokojuje. Změnila tedy své působiště a pracovala jako knihovnice na vysoké škole. Nyní už déle než 30 let žije Jayne se svým manželem Frankem v Seattlu ve státě Washington. Je proslavená svou pracovitostí, protože šest dní v týdnu usedá ke svému psaní už v sedm hodin ráno. Mimo jiné ráda vaří vegetariánská jídla. Díky její minulosti jistě nikoho nepřekvapí, že je velice štědrá vůči knihovnám, kterým pravidelně přispívá nemalými finančními částkami. Založila také univerzitní knihovnický fond, díky němuž si univerzitní knihovny mohou dovolit nakupovat více literatury a finančně přispívá patnácti základním školám v Seattlu na nákupy nových knih. Je rovněž členkou poradního sboru washingtonské univerzity pro nástavbové studium v oboru tvůrčího psaní. Když ještě pracovala jako knihovnice na vysoké škole v Duke, začala s psaním vlastních povídek. Kombinovala v nich prvky romance s postupy science-fiction. Asi šest let psala a rozesílala náměty na romány, ale ty se jí pravidelně vracely se zamítavým stanoviskem. Během této doby zkoušela několikrát se svojí tvorbou skončit, ale ta se jí mezitím stala nutností. Pak se s rodinou přestěhovala do Seattlu, aby tam její manžel pokračoval v kariéře leteckého inženýra. Ani v ...
Více od autora
Alena Vrbová
Alena Vrbová byla česká lékařka a spisovatelka. Po maturitě začala studovat filozofickou fakultu na Karlově univerzitě v Praze, kterou ukončila až po druhé světové válce. Poté vystudovala medicínu , po roce 1951 pracovala v Mariánských Lázních jako lékařka. Literaturu začala psát za období války, zpočátku píše poezii, která vychází v podobě básnických sbírek. Od 60. let 20. století se soustavně věnuje i próze. Její román V erbu lvice o Zdislavě z Lemberka se stal předlohou pro stejnojmenný film režiséra Ludvíka Ráži. Zemřela roku 2004 v Praze. Pohřbena byla na Vyšehradském hřbitově.
Více od autora
Zdeněk Šmíd
Zdeněk Šmíd byl český spisovatel, známý zejména svými humoristickými knihami. Vystudoval gymnázium v Domažlicích , ruštinu na pedagogické škole v Plzni a dějepis a český jazyk na Univerzitě Karlově v Praze . Pracoval jako učitel a středoškolský profesor, v letech 1985–86 jako redaktor Západočeského nakladatelství v Plzni, poté se stal spisovatelem z povolání. Dlouhou dobu žil v Karlových Varech, před úmrtím žil v Praze. Začátkem sedmdesátých let byl členem hudební skupiny Bochovští Plavci, se kterou se s úspěchem účastnili i sokolovské Porty. Na jejich vystoupeních byly čteny příběhy z lodního deníku, kde byla použita křestní jména členů kapely. Jeho nejznámějším a čtenářsky nejúspěšnějším dílem se stala již jeho druhá kniha Proč bychom se netopili, aneb vodácký průvodce pro Ofélii, epizodický příběh s řadou vložek o partě vodáků. Pokračování Proč bychom se nepotili, aneb jak se chodí po horách, v němž se tíž hrdinové věnují horské turistice na Slovensku, bylo přijato stejně vřele. Na konci 90. let se Šmíd i zestárlí hrdinové doprovázení novou generací svých dětí pokusili znovu vstoupit do téže řeky v knize Proč bychom se netěšili, aneb jak se držet nad vodou. Osudy hrdinů provází i šest dalších pokračování — beletrizovaných cestopisů ze Skandinávie, severní Afriky, střední Ameriky, Německa, Aljašky a Bornea. Napsal rovněž – zejména po roce 1989 – řadu románů inspirovaných česko-německými vztahy v českém pohraničí před a po druhé světové válce ; román Cejch byl příznivě hodnocen literární kritikou a v roce 2002 v ústeckém Činoherním studiu zdramatizován jako Les divokých sviní, o jedenáct let později pak také v Západočeském divadle v Chebu pod původním názvem Cejch. Zemřel na infarkt myokardu při tzv. šnorchlování na Seychelách....
Více od autora
Věra Martinková
* 15.5.1948 Vysoké Mýto - grafička, malířka, nakladatelka, pedagožka. Pod pseudonymem Veronika Műllerová píše detektivní příběhy. Majitelka a šéfredaktorka nakladatelství. Učila na středních a vysokých školách, pracovala na pedagogických projektech. V současnosti majitelkou a šéfredaktorkou nakladatelství ALFA-OMEGA v Dobřejovicích, kde také žije. Autorka a spoluautorka učebnic českého jazyka a literatury, také receptů zdravé výživy.
Více od autora
Margaret Mitchell
Margaret Munnerlyn Mitchellová byla americká novinářka a spisovatelka, autorka značně úspěšného románu Jih proti Severu , který vydala roku 1936. Kniha byla zfilmována David O. Selznickem o tři roky později, tento film získal osm Oscarů a dvě zvláštní ocenění. Román se nakonec stal po Bibli nejprodávanější knihou světa. Margaret se narodila v Atlantě v jihoamerickém státě Georgia 8. listopadu 1900. Byla vychovávána podle jižanských zvyklostí. Po celé dětství poslouchala příběhy o občanské válce. Ve svých vzpomínkách napsala: "Věděla jsem o válce všechno. Jediné, co jsem nevěděla, bylo, že Jih válku prohrál". Navštěvovala vysokou školu v Northamptonu ve státě Massachusetts, avšak po smrti matky, již skolila poválečná pandemie španělské chřipky, musela studia opustit, vrátit se do Atlanty a převzít domácnost. Setrvat v tradičním modelu ženy v domácnosti však nakonec odmítla a nastoupila jako redaktorka deníku Atlanta Journal. Získala i vlastní pravidelný sloupek, který podepisovala Peggy Mitchell. Jih proti Severu ) začala psát, když kvůli zranění kotníku nemohla pracovat a její muž John jí poradil, aby se místo čtení pokusila napsat román. Napsat tento úspěšný bestseller jí trvalo zhruba 10 let, dokončila jej roku 1936. Dlouho si myslela, že text píše jen pro pobavení nejbližších známých, avšak roku 1935 do Atlanty přijel nakladatelský redaktor Harold Latham, který na jihu hledal talenty. Po jistém zdráhání mu nakonec ukázala svůj text a Latham v něm vytušil bestseller. Kniha měla skutečně okamžitý úspěch, u čtenářů i u kritiky - v roce 1937 za něj Mitchellová obdržela Pulitzerovu cenu a National Book Award. Mitchellová tragicky zahynula roku 1949, když ji opilý řidič srazil během přecházení ulice s manželem Johnem Mashem. Vzhledem k tomu, že nikdy nenapsala jiný literární text, objevily se několikrát spekulace, zda je skutečnou autorkou slavného rom...
Více od autora
Ludmila Kollmannová
PhDr. Ludmila Kollmannová je autorka českých učebnic pro výuku angličtiny .
Více od autora
Jaroslava Pechová
Jaroslava Pechová je česká spisovatelka a publicistka, píšící především pohádky pro děti a hrníčkové kuchařky. Vydala ale také sbírky lyrické poezie, např. Olomouc magická a Praha láskyplná, nebo opakovaně vydávanou vzpomínku na spisovatele Otu Pavla Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla. Žila postupně v Rakovníku, Olomouci a poté se přestěhovala do Prahy. Spolupracovala s Českým rozhlasem a jako novinářka i spisovatelka získala řadu ocenění, mj. Cenu Miloslava Švandrlíka.
Více od autora
Jan Skácel
Jan Skácel byl moravský básník, prozaik a autor poezie pro děti. Za války byl totálně nasazen, po vystudování filozofie pracoval v médiích, po roce 1969 však nesměl publikovat a přešel k samizdatu a exilové literatuře. Od roku 1981 opět omezeně publikoval, sametové revoluce se však nedožil. V jeho díle se promítal silný vztah k Moravě a témata dotýkající se morálky. Oceňován byl na sklonku života v zahraničí a po smrti také doma. Studoval nejprve gymnázium v Břeclavi, odkud přešel do Brna, kde roku 1941 odmaturoval. Po maturitě pracoval jako uvaděč v kině, ale ještě téhož roku byl vydán výnos o totálním nasazení jeho ročníku, v jehož důsledku musel odejít pracovat na říšské stavby v Rakousku. Po druhé světové válce vystudoval filozofii na Masarykově univerzitě. Od roku 1948 pracoval jako kulturní referent deníku Rovnost, odkud v roce 1954 přešel do literární redakce brněnského rozhlasu. Tam zůstal až do roku 1963, kdy se stal šéfredaktorem kulturní revue Host do domu a ROK . V roce 1969 byl Host do domu zakázán a Skácel jako jeho šéfredaktor nesměl publikovat. V této době publikoval v samizdatu a v exilové literatuře. Od roku 1981 směla Skácelova díla znovu vycházet, ale pouze v brněnském vydavatelství Blok. Vyšly jeho sbírky Dávné proso, Naděje s bukovými křídly, Odlévání do ztraceného vosku a Kdo pije potmě víno. V 80. letech mimo jiné spolupracoval i s divadlem. V roce 1989 zemřel na rozedmu plic a posmrtně vyšla jeho sbírka A znovu láska a kniha kurzívek Třináctý černý kůň. Byl prasynovcem spisovatele a básníka Františka Heritese, jeho manželka Božena byla dříve provdána za Oldřicha Mikuláška. Pro jeho tvorbu je příznačný silný vztah k Moravě. Jeho témata se často dotýkají morálky a problémů s ní spojených. Chyba broskví : Stopadesátý sonet o jaru: Jeho dílo bylo oceňované především v zahraničí, roku 1989 obdržel Petrarkovu cenu a cenu Vilenica 89....
Více od autora
František Nechvátal
František Nechvátal – 10. září 1983, Tanvald) byl český básník a překladatel, autor nejprve nábožensky meditativní a později i socialisticky orientované lyriky a básní, opěvujících smyslový život a rodnou zemi. Narodil se v rodině sezónního dělníka. Roku 1924 maturoval na učitelském ústavu v Olomouci a pak vstoupil do Československé církve. Studium na Husově evangelické fakultě z finančních důvodů nedokončil a od roku 1926 učil náboženství na různých obecných a měšťanských školách. Za svého působeni v Prostějově v letech 1929–1935 se seznámil s Bedřichem Václavkem, který jej výrazně názorově ovlivnil a přivedl jej k levicovému smýšlení. Společně s ním patřil mezi zakladatele skupiny Blok, která usilovala o socialistický realismus a za druhé světové války s ním spolupracoval v odboji. Za svého působení v Praze v letech V letech 1935–1945 se definitivně rozešel s křesťanstvím a roku 1945 se stal členem KSČ. Pracoval na ministerstvu informací a osvěty jako referent odboru pro kulturní styky se zahraničím, v letech 1948–1953 působil jako kulturní přidělenec ve Varšavě a v letech 1959–1962 v Sofii. Mezitím byl v letech 1954–1958 redaktorem literárního měsíčníku Nový život. Pak byl až do svého odchodu do důchodu roku 1965 zaměstnán v Památníku národního písemnictví. Jeho básnické dílo je značně rozsáhlé a námětově různorodé. Ve svém knižním debutu, sbírce básní s náboženskými motivy Vichřice , vycházel z mysticizmu Otokara Březiny, ale již jeho druhá sbírka Slunovrat obsahuje touhu po sociální spravedlnosti, která ve sbírce Oheň a meč vyústila až v neurčité revoluční sny. Sbírka Vedro na paletě vychází formálně z poetismu Vítězslava Nezvala. Za druhé světové války našel inspiraci v rodné Moravě a v národní písni, využíval opět náboženské symboly a převládaly u něho pesimistické nálady. Brzy po válce a v následných letech se jeho poezie dočasně obrátila k socialistickému optimismu. Báseň...
Více od autora
Anna Maria Tilschová
Anna Maria Tilschová byla česká prozaička, představitelka mladší vlny české realistické až naturalistické prózy počátku dvacátého století. Narodila se v Praze, v prostředí tzv. měšťanské generace. Její otec byl Josef Karel Tilsch, doktor práv a advokát v Praze, matka Roza Tilschová-Urbánková. Matčin otec Ferdinand Urbánek byl obchodník a cukrovarník. S manželem Emanuelem Antonínem Tilschem měla dvě děti: Marii Úlehlovou-Tilschovou a Emanuela Maria Tilsche. Literární orientace Anny Marie byla ovlivněna realistickým hnutím a náměty čerpala zejména z osobních zkušeností. Určujícím zážitkem byla sebevražda jejího manžela, a později i jejího bratra. V roce 1947 byla jmenována národní umělkyní. V roce 1953 obdržela Řád práce. Dvě monografie o ní napsali literární historikové Karel Krejčí a její přítel Miroslav Heřman . Zemřela roku 1957 v Dobříši. Pohřbena byla na Olšanských hřbitovech. Ve své tvorbě chtěla zachytit proces rozkladu rodinných vztahů v měšťanské společnosti, pocit prázdnoty života a další příznaky krize měšťanského světa. Její tvorba se blíží naturalismu, romány se vyznačují podrobným vylíčením prostředí a psychologickými studiemi postav. Jejím největším přínosem je tematické obohacení české literatury, zejména o obraz pražské společnosti.
Více od autora
Viktor Fischl
Viktor Fischl , hebrejským jménem Avigdor Dagan, , byl český, židovský a izraelský básník, prozaik, překladatel a publicista. Viktor Fischl se narodil 30. června 1912 v Hradci Králové, kam se jeho rodiče přistěhovali z moravsko-slovenského pomezí. Otec Mořic Fischl byl knihvedoucí, matka Frieda byla rozená Ehrensteinová, oba příslušeli do Uher. Po maturitě na gymnáziu vystudoval sociologii a práva na Karlově univerzitě v Praze. Po studiích od roku 1933 pracoval jako novinář na volné noze, přispíval do Českého rozhlasu, byl redaktorem sionistického týdeníku Židovské zprávy a parlamentním sekretářem menšinové Židovské strany, začal se zajímat o literaturu, psal své první básně, vydané v sbírkách Člověk na mezi, Jaro, Kniha nocí a Hebrejské melodie. V roce 1938 stihl promovat na doktora práv a oženit se se Stellou Bergerovou. Fischl dobře sledoval, co se s Židy provádělo ve 30. letech v Německu, nejistotu vystřídalo rozčarování z Mnichova a vztek, proto hned v roce 1939 emigroval s ženou a dětmi do Londýna, kde začal pracovat pro zahraniční odboj. V Benešově exilové vládě zajišťoval komunikaci s britským parlamentem a řídil propagaci československé kultury. Do začátku září, než vypukla válka, zachránil z protektorátu asi dvě stě lidí, kterým v Londýně opatřil britská víza a zajistil pro ně v Anglii přijetí. V dubnu 1939 byl v Londýně představen Janu Masarykovi, který ho už předtím znal z jeho básní. Když Benešova exilová vláda přesídlila po obsazení Francie v roce 1940 z Paříže do Londýna, nabídl mu Masaryk, jenž byl nově jmenován ministrem zahraničí, místo na svém úřadě. Tak se začalo rozvíjet přátelství, které trvalo až do Masarykovy smrti v roce 1948. Až do konce války pak Fischl pracoval jako vedoucí oddělení pro kulturní propagandu v informačním odboru čs. exilového ministerstva zahraničí a jako styčný úředník mezi čs. vládou v exilu a čs. výborem anglického parlamentu. Působil také jako ...
Více od autora
Selma Lagerlöf
Selma Ottilia Lovisa Lagerlöfová byla švédská spisovatelka, představitelka švédského novoromantismu, nositelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 1909. Narodila se v rodině důstojníka a statkáře. Proti vůli rodičů vystudovala učitelský ústav a v letech 1885 až 1896 působila jako učitelka v Landskroně, ale posléze se zcela věnovala literatuře. Roku 1897 se přestěhovala do Falunu a později žila v Sunne. Roku 1908 koupila po otcově bankrotu zpět rodinný majetek v Mårbacku a usadila se tam. Jejím prvním úspěšným dílem byl dvoudílný román Gösta Berling , který je dodnes jedním z nejromantičtějších děl švédské literatury. Po něm následovaly sbírky povídek a další romány, z nichž Jeruzalém připomíná staroislandské ságy. Na objednávku pro potřeby švédských škol napsala pohádkovou knihu Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem , Nils Holgersson underbara resa genom Sverige), která je vlastně svérázným cestopisem po Švédsku a která dlouho sloužila jako učebnice švédské vlastivědy. Napsala také několik děl z rodného kraje založených na vlastních vzpomínkách. Za její dílo se jí dostalo celé řady uznání. V roce 1907 získala čestný doktorát na Uppsalské univerzitě a v roce 1909 obdržela jako první žena Nobelovou cenu za literaturu „… za ušlechtilý idealismus, bohatství fantazie, oduševnělost a krásu formy“ . Na začátku 2. světové války poslala svoji Nobelovu medaili finské vládě, aby jí pomohla shromáždit peníze na boj proti Sovětskému svazu. Finské vládě se však podařilo potřebné prostředky opatřit jiným způsobem a medaili jí vrátila. Patří k vrcholným představitelům švédského a světového novoromantismu. Její dílo navazuje na tradice lidového vyprávění plného záhad, dobrodružství, s mlhavou hranicí mezi skutečností a fantazií, s dramaticky napínavým dějem, prvky nadpřirozena i mysticismu. Je p...
Více od autora
Rabíndranáth Thákur
Rabíndranáth Thákur, bengálsky রবীন্দ্রনাথ ঠাকুর , v anglickém přepisu Rabindranath Tagore byl bengálský básník, prozaik, dramatik, hudební skladatel, malíř, pedagog a filosof, propagátor nezávislosti Indie a indického kulturního dědictví, hlasatel sbližování Východu a Západu, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1913. Rabíndranáth Thákur se narodil roku 1861 v sídle svých rodičů zvaném Jorasanko v bengálské části Kalkaty jako nejmladší ze čtrnácti dětí. Pocházel z bohaté a prominentní rodiny. Jeho dědeček byl velice bohatý muž, který financoval mnohé veřejné projekty , jeho otec byl náboženský reformátor a učenec. Matka mu zemřela, když byl velmi mladý. Jako dítě žil v literárním, hudebním a divadelním prostředí. Jeho nejstarší bratr byl respektovaný filozof a básník, další bratr talentovaný hudebník a dramatik a jedna z jeho sester byla uznávanou spisovatelkou. Sám Thákur začal psát první básně ve věku osmi let. Prvního vzdělání se Thákurovi dostalo od domácích vychovatelů. Později navštěvoval několik indických škol . V mladí se příliš nestýkal se svým otcem, který byl neustále někde na cestách. Roku 1873 však s ním otec podnikl dlouhou několikaměsíční cestu po Indii, při které ho rovněž vzdělával v angličtině, sanskrtu, astronomii a historii. Začátkem října roku 1878 pak Thákur odjel do Anglie studovat práva. Nejprve se zapsal na střední školu v Brightonu a později studoval na univerzitě v Londýně. V roce 1880 však studium ukončil, vrátil se do vlasti a začal pracovat na své básnické sbírce Večerní zpěvy, jejichž zasněná nespokojenost připomíná díla anglického básníka Shelleyho, na svém prvním románu Tržiště mladé královny i na dramatu Génius Válmíkiho. Roku 1883 se oženil s desetiletou Mrinalini Devi Raichaudhuri, se kterou měl dva syny a tři dcery. V letech 1890 až 1901 žil Tháku...
Více od autora