Tu moudrost o vracejících se holubech vyslovuje v románu Ladislava Pecháčka ošetřovatel v protialkoholní léčebně, kterému pacienti říkají Tátamáma. Je to jedna z mnoha postav zalidňujících zvláštní svět zdravotnického zařízení, v němž se octne náš netypický, výjimečný hrdina: Miloš Lexa se živí v občanském povolání jako topič; po maturitě sice odešel na vysokou školu, avšak studia nedokončil. Z neuspokojení a z nešťastné lásky propadl alkoholu. Podrobuje se léčení. Obraz léčby alkoholiků odpovídá skutečnosti. Vyléčených (tedy trvale zcela abstinujících) není tolik, aby to vyvolávalo velký optimismus. Nádherně to zobrazuje románová pasáž, v níž autor líčí Lexovo putování za některými bývalými "spolutrpiteli" z léčebny. Slzy smíchu často přecházejí v slzy lítosti nad údělem člověka. Ale nejen tahle kapitola, vlastně celý román svědčí o tom, že se Pecháčkovi podařilo dosáhnout něčeho mimořádného: Vytvořit rovnováhu mezi zábavným, humorným podáním a závažnou, otřesnou tematikou. A byla to někdy cesta na ostří nože! Miloš Lexa nejen projde úspěšným léčením, ale navíc v jeho průběhu v sobě objeví spisovatelský talent a usiluje o lásku přítelkyně z děstství, která se mezitím stala slavnou zpěvačkou. Sympatický hrdina však zná - aby se tak řeklo - hranice štěstí, ví, že podstatou dobrého je míra, a to jak v milostném, tak v tvůrčím životě, v životě vůbec. A svou sílu dokazuje přesvědčivým způsobem - ostatně jako sám autor, který rovněž zná míru svých věcí. Na malém prostoru dovede stvořit postavu, vyznačit její sociální vazby, její logiku. Pecháčkův román se stal předlohou k natočení stejnojmenného filmu.