Vlna deníkových a memoárových textů, která výrazně určovala klima české literatury po roce 1989 (Hanč, Kolář ,
Zábrana, Mertl, Slavík aj.), vycházela z nestandardní situace během čtyřiceti let cenzury, znemožňující přímé pojmenování a vyjádření. Přitažlivá byla pro autory i čtenáře
také možností expozice krajní subjektivity a otevřeného,
neohraničeného, laboratorního tvaru, souvisícího s obecnými důvody deníkového psaní. Rezonance „autentických“
deníkových textů v českém kulturním prostředí zároveň
poukázala na silnou poptávku po přehodnocující osobní
výpovědi a potřebu mluvčího, proroka i soudce společnosti
a průvodce dějinnými zákrutami.
Jedním z vrcholných děl deníkové literatury se stala Teorie spolehlivosti Ivana Diviše (1924–1999). Rozsáhlý konvolut zápisů vznikal v letech 1960–1994 (ve 2. vydání
jsou záznamy dovedeny do roku 1999, těsně před Divišovu smrt, a kniha je nově zredigována); výbor pořídil Ivan Wernisch. První edici ze svého deníkového díla vydal
Diviš pod stejnojmenným titulem roku 1972 v Mnichově. Významným editorským
problémem byla datace záznamů; některé jsou patrně určeny mylně. Nejedná se
o pravý deník, neboť texty byly dodatečně upravovány, slovy autora „některé texty
jsem opracovával léta […]. Teprve nad texty Teorie spolehlivosti jsem se učil psát jakožto pracovat, protože poezie mně šla až trestuhodně snadno“ (143). Deníkem zamýšlel Diviš vydat počet ze svého života i ze zdrojů a okolností svojí básnické tvorby
a přístupu k ní; samočinnou logikou mu text narůstá jako „strom, jehož růst už nejde
zastavit“ (66). Geneze deníku tedy není spojena jen se spontaneitou a nahodilostí,
nýbrž je výsledkem intenzivního procesuálního úsilí.