145681–145740 z 146062 Autoři
Gavin Ewart (1)
GAVIN EWART se narodil 4. 2. 1916 v Londýně, vystudoval v Cambridgi. První básně publikoval časopisecky již v sedmnácti letech a šest let poté vyšla jeho básnická prvotina Básně a písně . Za války bojoval jako dělostřelec hlavně v severní Africe a v Itálii. Od r. 1946 pracoval v Britské radě, od r. 1952 v reklamní agentuře. Od svých pětapadesáti let se věnuje výhradně poezii. Je ženatý a má dvě děti. Po druhé sbírce Londýňané , která vyšla pětadvacet let po jeho prvotině, publikuje hojné a pravidelně. V r. 1980 vychází jeho dosavadní básnické dílo sebrané do jednoho svazku , následuje např. Nový Ewart: Básně z let 1980-1982 , Průvodce mladého Pobbla k jeho palcům u nohou či Pozdní sklizeň . Průřez padesátiletou tvorbou jednoho z nejoblíbenějších britských básníků přináší poezii, která s humornou nadsázkou a formální virtuozitou promlouvá i o těch nejzávažnějších problémech současnosti. Básníkovým tématem je člověk vržený do slasti a strastí překotné civilizace.
Více od autora
Viktor Pivovarov (1)
Viktor Pivovarov je ruský výtvarník žijící v Praze. Viktor Dmitrievič Pivovarov se narodil v Moskvě . V letech 1951–1957 navštěvoval Kalininovo moskevské umělecko-průmyslové učiliště. V roce 1962 absolvoval umělecké oddělení Moskevského polygrafického institutu u A. Gončarova. Dlouhá léta se věnoval ilustracím poezie a knih pro děti. Výtvarně doprovodil více než padesát knih a spolupracoval s časopisy Murzilka a Vesjolye kartinki . Za ilustrace ke knize F. M. Dostojevského Sen směšného člověka byl v roce 1971 oceněn zlatou medailí na Mezinárodní výstavě knižního umění v Lipsku. Od roku 1967 byl spolu s Erikem Bulatovem, Vladimirem Jankilevským, Iljou Kabakovem a Eduardem Štejbergem členem moskevské skupiny Šretěnskij Bulvar. Působení v oblasti knižní ilustrace ovlivnilo východiska jeho volné umělecké tvorby, kdy spolu s Kabakovem rozvinuli koncepci tzv. alb, vnitřně sepjatých listů, kombinujících obraz s textem. Spolu s dalšími podobně naladěnými představiteli neoficiální umělecké scény byl zařazen mezi autory Moskevského konceptualismu, kteréžto pojmenování se ujalo díky obsahu článku teoretika umění a filosofa Borise Groyse z roku 1979. Od roku 1982 žije v Praze. O přestěhování z Moskvy do odlišného kulturního prostředí v roce 2020 řekl: „Zní to směšně, ale objevil jsem sám sebe. Byl jsem jako strom, vytrhnutý z půdy, ve které jsem vyrostl, a zasazený na jiné místo. Možná jsem ani nebyl zasazen, ten strom možná visel ve vzduchu. Musel jsem najít nový kořen. První věc, kterou jsem tady v Čechách objevil, byla prázdnota. A díky tomu jsem objevil, že jsem si z domova něco i vyvezl: své dětství. Z něj jsem začal podruhé růst. Byl to vzrušující objev.” Jeho první manželka Irina Michajlovna Pivovarova je básnířka a autorka dětských knih. Syn Pavel Viktorovič Pepperštejn je mezinárodně uznávaným spisovatelem, výtvarným umělcem, krit...
Více od autora
Maurice Merleau-Ponty (1)
Maurice Merleau-Ponty – 3. května 1961 Paříž) byl francouzský fenomenologický filosof, přítel a spolupracovník J.-P. Sartra. Zabýval se fenomenologií tělesnosti a vnímání, ale také psychologií a výchovou. Po maturitě v Paříži studoval Merleau-Ponty filosofii v letech 1926-1930 na École Normale Supérieure společně se Sartrem a od roku 1930 vyučoval na různých gymnáziích. Už za studií se seznámil s J. Patočkou, s nímž si pak až do smrti dopisoval. Roku 1945 získal doktorát za knihy La structure du comportement a Phénomenologie de la perception a spolu se Sartrem založil významný časopis Les temps modernes, který až do smrti redigoval. V letech 1945-1948 přednášel filosofii na univerzitě v Lyonu a v letech 1949-1952 byl profesorem dětské psychologie a pedagogiky na Sorbonně. V roce 1952 nastoupil na Collège de France jako vůbec nejmladší profesor této prestižní školy a přednášel tam až do své předčasné smrti. Byl pochován na pařížském hřbitově Père-Lachaise. Jeho první díla La structure du comportement a Phénomenologie de la perception tvoří mezníky fenomenologie a jsou intenzivním vyrovnáním se s Husserlem a Heideggerem. Merleau-Ponty totiž zdůraznil význam lidské tělesnosti, která není jen okolností, nýbrž podstatnou a určující podmínkou lidského bytí. S tím u Merleau-Pontyho souvisí i širší záběr v oblasti speciálních věd . Konfrontace s teorií vědomí, provedená v těchto dílech pomocí pojmu struktury, spojuje Merleau-Pontyho jak s pozdějším strukturalismem, tak i s existencialismem Sartrovým. Ve své politické filosofii Merleau-Ponty nejprve vystupoval jako marxistický teoretik dějin, měl však výhrady ke stalinismu a k nároku komunistické strany na vedoucí postavení . V r. 1955 však v knize Les aventures de la dialectique (Dobrodružství dialektiky...
Více od autora
Tucker Max (1)
Tucker Max je americký blogger a spisovatel. Narodil se v Lexyngtonu. Co se týče jeho vzdělání, vystudoval práva na Duke Law School . Ve svých povídkách se věnuje opileckým, sexuálním a opilecko-sexuálním zážitkům ze svého života. Známým se stal právě díky blogu, spuštěnému v roce 2002. Od té doby jej navštívily již miliony uživatelů internetu. Tyto povídky následně i vydal ve své sbírce "I Hope They Serve Beer in Hell ", která se stala New York Times #1 bestsellerem a vyšla i u nás pod názvem "Snad v pekle čepujou". Ve světě se jí prodalo více než 400 tisíc výtisků a byla přetvořena i do filmové podoby.
Více od autora
Ivan Hubač (1)
Ivan Hejna, vlastním jménem Ivan Hubač je český scenárista, dramaturg a autor rozhlasových her. Je synem scenáristy Jiřího Hubače. Umělecké jméno Hejna užíval za otcova života z důvodu, aby nedocházelo k jejich záměně. Jeho nejznámějším dílem je scénář k televiznímu seriálu Sanitka 2, který je volným pokračováním úspěšného seriálu Sanitka, ke kterému napsal scénář jeho otec. Narodil se v Praze, zde také v roce 1977 absolvoval obor dramaturgie na DAMU. Po ukončení studií začal pracovat jako dramaturg ve Státním divadelním studiu. V roce 1981 nastoupil do Československého rozhlasu, zde pracoval nejen jako dramaturg, ale i autor rozhlasových her a dramatizací. V roce 2000 práci v rozhlase opustil a začal pracovat v České televizi ve funkci hlavního dramaturga ředitelství programu a později ve funkci šéfdramaturga Centra dramatické, divadelní a hudební tvorby. S Českou resp. Československou televizí však externě spolupracoval již od roku 1974. Napsal pro ni několik televizních her a seriálů. Je otcem tří dětí.
Více od autora
Robert Liparulo (1)
Robert Liparulo je mnohokrát oceněný autor více než tisíce článků a povídek. V současné době pracuje také jako redaktor časopisu New Man. Jeho práce se objevily mimo jiné v Reader's Digest, Travel & Leisure, Modern Bride, Consumer Digest, Chief Executive a The Arizona Daily Star. Kromě toho dříve pracoval jako novinář hvězd a dělal interview se Stephenem Kingem, Tomem Clancym, Charltonem Hestonem a dalšími pro časopisy, jako jsou Rocky Road, Preview a L. A. Weekly. Robert se nadšeně věnuje potápění, plavání, čtení, cestování a prosazování zákona a je fanoušek military. Žije v Coloradu s chotí a čtyřmi dětmi.
Více od autora
Frederick J Dockstader (1)
Americký historik umění, ředitel muzea. Spoluautor publikace o Americe.
Více od autora
Stanislav Dvorský (1)
Stanislav Dvorský byl básník a teoretik žijící v Praze. Studoval na strojní fakultě ČVUT, řadu let byl zaměstnán jako technický redaktor. V době studií založil s K. Kreisingerem Traditional Jazz Studio, kde několik let působil jako pianista. V pozdějších letech se věnoval grafické úpravě časopisu Tvar. Určující setkání: se spolužákem ze střední školy Jiřím Zapletalem , s Petrem Králem, s Vratislavem Effenbergerem , s Jaroslavem Hrstkou a s Milanem Nápravníkem . Účastnil se skupinové aktivity surrealistického okruhu UDS v 60. letech 20. století. Kromě básnické tvorby se věnoval teoretickým textům. V letech 1960–62 se zúčastnil pracovních alb Objekt 4–5, později tří magnetofonových antologií . V r. 1965 spoluredigoval anketu Poloha klacku. Přednášku Obraz a sdělení proslovil na večeru v Klubu výtvarných umělců Mánes , publikoval v časopisu Orientace . Podílel se na skupinové výstavě Symboly obludností v galerii Portheimka v roce 1966 a na výstavě Surrealistická východiska v letohrádku Hvězda v roce 2011.
Více od autora
Štěpán Jan Kolafa (1)
Narozen 26. 12. 1931 v Dívčicích u Českých Budějovic, zemřel 2004. PhDr., CSc., docent, vědecký pracovník Československo-sovětského institutu Československé akademie věd. Rusista, práce v oboru.
Více od autora
Josef Hlaváček (1)
Josef Hlaváček byl český estetik a výtvarný kritik. Zabýval se českým výtvarným uměním 2. poloviny 20. století, v období normalizace nesměl pracovat v oboru. V 90. letech byl rektorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. V roce 1959 vystudoval estetiku a dějiny umění na Karlově univerzitě. V 60. letech byl významnou osobností kulturního života v rodných Lounech. Pracoval ve zdejším osvětovém domě, byl spoluzakladatelem Galerie Benedikta Rejta, klubu přátel umění, filmového klubu a lidové univerzity. V letech 1968–1970 pracoval ve Filozofickém ústavu Československé akademie věd v Praze, roku 1970 ho musel z politických důvodů opustit. Do roku 1989 pracoval v různých profesích . V letech 1990–1991 působil jako vedoucí oddělení výtvarného umění na Ministerstvu kultury České republiky. Roku 1992 založil se svou manželkou Alenou Galerii 60/70, ve které až do roku 1997 na desítkách výstav představili české umění 60. a 70. let. V letech 1991–1994 působil jako profesor a v letech 1994–2000 jako rektor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Je autorem mnoha článků, esejů a knih o současném výtvarném umění, např. o Hugo Demartinim, Jiřím Kolářovi, českém konstruktivismu 60. let, autorem scénářů televizních portrétů výtvarných umělců, např. o Věře Janouškové, Adrieně Šimotové, Zdeňku Sýkorovi.
Více od autora
Dmitrij Iosifovič Kiplik (1)
Ruský malíř, autor teoretické knihy o technologii malby.
Více od autora
Michal Lakatoš (1)
Narozen 19.11.1925 v Bracovci. JUDr., Csc., práce z oboru teorie práva a demokracie.
Více od autora
Jan Šverma (1)
Jan Šverma byl český novinář a komunistický politik, manžel komunistické političky a funkcionářky Marie Švermové. Roku 1920 odmaturoval na smíchovském reálném gymnáziu a nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kterou ale nedokončil. Od roku 1921 byl členem KSČ a blízkým spolupracovníkem Klementa Gottwalda, později působil i jako redaktor. Byl zvolen poslancem, ale po porážce Francie Němci odešel do exilu v Moskvě. V září 1944 byl jako zástupce KSČ při Slovenském národním povstání spolu s Rudolfem Slánským letecky vysazen na území Slovenska . Nedlouho poté zahynul v Nízkých Tatrách na vysílení během 15hodinového pochodu ve sněhové bouři na hoře Chabenec. O jeho úmrtí vypráví i jeden z dílů dokumentárního seriálu České televize Osudové okamžiky nazvaný Chabenec 1944. Úplný a nejdůvěryhodnější popis okolností Švermovy smrti popisuje v knize Petra Paška Odsuďte je k životu gen. Vladimír Přikryl. Byl přímým svědkem nálezu vyčerpaného Švermy, kterého podle výpovědi svědka nechal v závěji ležet Rudolf Slánský, který měl se Švermou napjatý vztah a jeho fyzické vyčerpání v kombinaci s pochodem ve sněhové bouři se mu hodilo. Gen. Přikryl jako důležitý svědek a také díky své legionářské minulosti dostal v roce 1949 do komunistického vězení , ze kterého vyšel v roce 1953, tedy až po smrti Slánského. Jeho manželka Marie Švermová byla vysoce postavenou političkou v KSČ, v padesátých letech byla jako blízká spolupracovnice Slánského odsouzena na doživotí, ale ve vězení strávila 5 let. I když se traduje, že Marie Švermová byla manželkou Jana Švermy, badatelům se údaje o sňatku nepodařilo zjistit a Marie Švermová se o něm ve svých pamětech nezmiňuje. V roce 1923 se Janu a Marii Švermovým narodila dcera Jiřina Švermová, provdaná Kopoldová . Ta odešla s rodiči po Mnichovs...
Více od autora
Laura Mantovani (1)
Italská autorka prací z alternativní medicíny, zejména z fytoterapie.
Více od autora
Ludvík Skružný (1)
Narozen 10. 3. 1937 v Praze, zemřel 14. 3. 2009 tamtéž. PhDr., archeolog, historik, stati z oboru.
Více od autora
Otto Oliva (1)
Narozen 1.1.1889 v Mezilesí u Pacova, zemřel 20.2.1970 v Praze. PhDr., lektor hospodářského zeměpisu, publikace a překlad z oboru.
Více od autora
Jolana Šopovová (1)
Vystudovala obor divadelní věda na FF UK v Praze. Poté pracovala jako redaktorka, dramaturgyně, scénáristka a tisková mluvčí. Od roku 2000 působí jako lektorka, konzultantka a facilitátorka.
Více od autora
Aleksandr Neverov (1)
Alexandr Sergejevič Nevěrov , rusky Алекса́ндр Серге́евич Неверов, ruský spisovatel, autor povídek, románů a divadelních her. Vlastním jménem Skobelev.
Více od autora
Bohumil Markalous (1)
Jaromír John, vlastním jménem Bohumil Markalous byl český spisovatel, novinář, středoškolský a vysokoškolský učitel, výtvarný estetik, výchovný pracovník a výtvarný kritik. Bohumil Markalous se narodil v Klatovech, gymnázium absolvoval v Chrudimi , kde byl jeho otec Václav Markalous profesorem . Chtěl se stát středoškolským učitelem a přihlásil se na pražskou Univerzitu, kde studoval pedagogiku, psychologii a především přírodní vědy. Navštěvoval také přednášky z filosofie, estetiky, dějin umění, lékařství a dalších oborů. Po úspěšném ukončení absolvoval dva semestry na Univerzitě v Innsbrucku . Pražské studium ukončil v roce 1905, v tomtéž roce se oženil s Giselou Hrbenskou, která pocházela z Kolína z židovské lékařské rodiny, a stal se suplujícím učitelem na obchodní škole v Praze. O rok později se manželům narodil syn Evžen , fotograf a psychiatr, ve dvacátých letech brněnský Devítisilák . Státní zkoušky z přírodopisu složil Markalous v roce 1907 a začal učit na obchodní škole a gymnáziu v Kolíně. Markalous se otázkou estetické výchovy začíná zabývat v roce 1909–1910, kdy se stal na kratší dobu učitelem na dívčím reálném gymnáziu v Hradci Králové. V roce 1909 vydává první článek „Estetická výchova na školách obchodních“, následně v roce 1911 stať „O dětských hrách a hračkách“. V únoru 1915 narukoval do první světové války na balkánskou frontu. Roku 1916 dostal v Albánii úplavici a dočasně ochrnul na dolní končetiny. Roku 1917 obhájil na FF UKF v Praze rigorózní práci: Timologie a kritika filosofie normativní se zvláštním zřetelem k estetice. Roku 1919 se stal redaktorem Lidových novin. Podnikl řadu cest do Rakouska a Německa . Roku 1922 byl na ročním pobytu v Paříži a navštěvoval přednášky Viktora Basche a Charlese Lalo. Roku 1924 byl jmenován důstojníkem Académie des beaux-arts v Paříži. V let...
Více od autora
Jan Mašín (1)
Narozen 14.12.1864 ve Veltrubech, zemřel 12.12.1951 v Praze. Středoškolský profesor, publikace z oboru českého jazyka, překlad z ruštiny.
Více od autora
Miroslav Kroh (2)
Narozen 21. 10. 1923 v Písku, zemřel 13. 3. 1976. Redaktor, prozaik, libretista.
Více od autora
Josef Procházka (1)
Josef Procházka 1874 Slaný – 8. prosince 1956 Praha) byl český klavírista a hudební skladatel. Na Pražské konzervatoři studoval hru na klavír u Josefa Jiránka a skladbu u Antonína Dvořáka. S Antonínem Dvořákem jej pojilo celoživotní přátelství. Po absolvování školy odešel do Slovinska a stal se po Karlu Hoffmeisterovi profesorem klavíru na hudební škole Glasbena Matica v Lublani. Kromě pedagogické činnosti působil i jako klavírní virtuóz. Vrátil se do Prahy v roce 1908 a stal se profesorem na varhaním oddělení konzervatoře. Později přešel na klavírní oddělení a vyučoval tam až do odchodu do důchodu v roce 1938. Jako klavírista vystupoval sólově, ale věnoval se i komorní hře. Spolupracoval s Českou filharmonií, Českým kvartetem, Ševčíkovým kvartetem i Ondříčkovým kvartetem. Jeho skladatelské dílo bylo úspěšné. Zasáhl do téměř všech hudebních oborů. Nejvíce však komponoval pro klavír. Získal řadu cen a uznání České akademie věd a umění i rakouská stipendia. Zkomponoval rovněž řadu písní, písňových cyklů a sborů na české i slovinské motivy.
Více od autora
Palmiro Togliatti (1)
Palmiro Togliatti byl politikem a předsedou komunistické strany Itálie, kterou obnovil v roce 1944 po jejím zakázání fašisty roce 1926. Ministr spravedlnosti v letech 1945–1946. V roce 1964 po něm pojmenovali v Sovětském svazu město na řece Volze Togliatti, do kterého dodala italská automobilka Fiat veškeré zařízení na klíč na výrobu vozu Fiat 124.
Více od autora
Josef Bartůšek (1)
Narozen 1.5.1912 v Příkosicích, zemřel 9.5.1974 v Praze. PhDr., sinolog, vietnamista, práce z oboru.
Více od autora
Michael Schlaipfer (1)
Michael Schlaipfer má 25 let, kuchař tělem i duší a majitel restaurace. Michael si v roce 2012 uskutečnil svůj sen a otevřel svou restauraci Michael. Kráčel ve stopách svého rodu. Dokonce i jeho prarodiče vedli „Geigerhof“ v Leitenberg. Už jako malý kluk chtěl být kuchařem a v kuchyni v Geigerhof pomohál od 9 let. Řemeslo Michael se naučil mimo jiné při své praxi u Wernera Koslowského. Koslowski kuchař dnes Event, poradce doma - i v zahraničí a pravidelně vaří pro diváky v bavorské televizi . Michaelovým cílem je vyčarovat mimořádné chuťové vjemy a překvapení hostům. Přesto jeho vysoké nároky na kvalitu zůstávají stejné. Všechny pokrmy jsou výhradně připraveny čerstvé. Hotové látky a zvýrazňovače chuti nedostane do hrnce. Pro tento účel používá dochucování čerstvými bylinkami a přírodním kořením. Šéfkuchař kombinuje vždy nové a neobvyklé: Sladké s kyselé, slanou s pikantní, křupavé s měkkou nebo vzdušné s pevnou. Skutečné překvapení pro chuťové buňky. „Vaření je moje vášeň a dělá mi radost,“ řekl Michael Schlaipfer, „jestli moji hosté jsou šťastní, tak jsem já!“
Více od autora
Karel Severin (1)
Karel Severin byl český fotbalista, útočník, československý reprezentant. Za československou reprezentaci odehrál 24. května 1925 přátelský zápas s Rakouskem v Praze, který skončil výhrou 3-1 a dal jeden gól, i když jen střídal do druhého poločasu Ference Szedlacseka. Hrál za Čechii Karlín a Viktorii Žižkov. Dal 12 ligových gólů.
Více od autora
Eduard Ovčáček (1)
Eduard Ovčáček je český vizuální básník, grafik, sochař, malíř, fotograf, typograf, kurátor a vysokoškolský pedagog. Eduard Ovčáček vystudoval Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě a roku 1962 absolvoval roční stáž na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze . Již koncem 50. let byl členem skupiny Kroky a jedním z iniciátorů vzniku nezávislé bratislavské skupiny výtvarníků orientovaných na informel a účastníkem neoficiálních výstav Konfrontace I-III v letech 1961-1963. V té době také navázal kontakty s ostatními umělci zabývajícími se strukturální malbou v Praze a v Polsku . V roce 1960 Vladimír Boudník seznámil Eduarda Ovčáčka s Jiřím Kolářem. Moravští a slovenští strukturalisté sdružení v Tvůrčí skupině Parabola vystavovali společně poprvé v roce 1963 v DU Olomouc a v roce 1964 v Ostravě. O rok později Eduard Ovčáček v Ostravě představil lettristické obrazy na výstavě Obraz a písmo a byl přítomen na reprezentativní přehlídce československé grafiky v Písku. V druhé polovině šedesátých let se v jeho ateliéru scházela skupina výtvarníků orientovaných na abstraktní umění. Nově založený Klub konkrétistů spojil více než 50 českých, moravských a slovenských umělců a od roku 1967 uskutečnil sérii výstav doma i v zahraničí. Na okupaci Československa v roce 1968 reagoval konkrétní a vizuální poezií s názvem Lekce velkého A, kterou ještě stihnul publikovat v Literárních listech a některých dalších periodikách v Československu a v zahraničí. Po tomto veřejném vystoupení a jako pozdější signatář Charty 77 byl po celou dobu 70. a 80. let režimem všemožně šikanován a ztratil možnosti vystavovat v oficiálních galeriích. Výstavy neoficiálních výtvarníků se v té době konaly pouze v dostatečné vzdálenosti od Prahy, obvykle v místním kulturním středisku, divadle, muzeu nebo menší galerii v městech Orlová, Sokolov, Blansko, Hodon...
Více od autora
Jiřina Telcová (1)
Narozena 4. 1. 1929 v Brně, zemřela 27. 1. 2020 tamtéž. Teatroložka se specializací na scénografii, zakladatelka a vedoucí Oddělení dějin divadla Moravského zemského muzea, také autorka povídek, pohádek, fejetonů a esejů.
Více od autora
Bohumil Tetour (1)
Narozen 28.5.1896 v Karlovicích u Zlína. Důstojník, kartograf, práce z oboru.
Více od autora
Miloš Vaněček (1)
Narozen 9.2.1889 v Jičíně, zemřel 21.3.1954 v Praze. Ing. architekt, RTDr., profesor pozemního stavitelství na Českém vysokém učení technickém v Praze. Práce v oboru bytové výstavby.
Více od autora
Josef Masařík (1)
Josef Masařík byl český legionářský spisovatel. Narodil se 26. 11. 1895 v Marefách u Bučovic. Jeho otec byl zednický polír Ignác Masařík, matka Božena, rozená Hanáková. Josef Masařík absolvoval nižší reálku a varhanickou školu a stal se varhaníkem. Politickým zaměřením byl realista. Do rakousko-uherské armády byl povolán 15. 3. 1915 k 14. zem. pluku a v 1. světové válce na ruské frontě byl 5. 6. 1915 zajat . Místem jeho posledního pobytu v zajetí byl Naděždinský závod v Permské gubernii. Do československého vojska byl coby dobrovolec zařazen 10. 8. 1917 v Borispolu do 6. roty 6. střeleckého Hanáckého pluku jako střelec. 3. 3. 1918 nastoupil pochod k přepravě čs. armádního sboru na francouzské bojiště. Na cestě se zúčastnil bojů s Němci u Bachmače a se sovětskými vojsky na západním bojišti . V legiích byl redaktorem legionářského časopisu Hanák. Z římskokatolické církve vystoupil 5. 4. 1919. 23. lodním transportem "Pres Grand I" 20. 6. 1920 se vrátil do vlasti a byl jmenován poručíkem. Byla mu udělena Medaile čsl. revoluční a Medaile spojenecká, 16. 1. 1929 Medaile vítězství a byl kpt. Památníku odboje. Josef Masařík se znal již na Rusi se členy tamních legionářských redakcí. Literární činnosti se věnoval i po návratu do vlasti. Stal se redakčním tajemníkem legionářského čtrnáctideníku Legionářské besedy. Dne 6. září 1921 se v Brně oženil s Hedvikou Lamzrovou. Přes literární práci se seznámil se spisovatelem Janem Weissem, se kterým se pak pravidelně stýkal až do roku 1934 a později i po válce. Weiss přispíval do Legionářských besed a Josef Masařík mu umožnil být veden jako člen redakčního kruhu, v jehož čele byl básník a spisovatel Rudolf Medek, tehdy ředitel Památníku odboje v Praze. Josef Masařík pak v onom úřadě byl jeho pobočníkem. Kolem Rudolfa M...
Více od autora
Anatolij Nikolajevič Bukrejev (1)
Anatolij Nikolajevič Bukrejev, rusky: Анатолий Николаевич Букреев byl kazašský horolezec. Celkem osmnáctkrát dokázal vylézt na vrchol převyšující 8000 metrů. Proslavil se rok před svou smrtí při největší tragédii na Mount Everestu, když zachránil život několika horolezcům. Zahynul pod lavinou během zimní výpravy na Annapurnu. Život v mládí Bukrejev se narodil v ruském městě Korkino. V roce 1975 dokončil střední školu a nastoupil na univerzitu v Čeljabinsku, kde studoval fyziku a roku 1979 získal titul bakaláře věd. Ve stejném roce získal také licenci na trenéra běžeckého lyžování. Krátce poté ho začalo zajímat horolezectví a proto se přestěhoval do největšího města Kazachstánu Alma-Aty nacházejícího se poblíž pohoří Ťan-Šan. Od roku 1985 byl členem národního sovětského horolezeckého týmu a po rozpadu Sovětského svazu přijal státní občanství nově vzniklého Kazachstánu. Horolezecké úspěchy S vysokohorským lezením začal Bukrejev v roce 1987, kdy zdolal Pik Lenina. Za dva roky vystoupil novou cestou na svou první osmitisícovku Kančendžengu a o 14 dní později přešel jako první všechny 4 vrcholy Kančendžengy měřící více než 8000 metrů. Roku 1991 zdolal jako člen první kazašské himálajské expedice novo cestou v západní stěně Dhaulágirí a na podzim tohoto roku stanul také na vrcholu Mount Everestu. V roce 1995 se vrátil na Dhaulágirí, kde vytvořil nový rychlostní rekord. Ze základního tábora vystoupil na vrchol za 17 hodin a 15 minut. O rok později se účastnil expedice na Lhotse a Mount Everest, kde ve výšce 8000 metrů za špatného počasí zachránil 3 horolezce. Za tento výkon byl odměněn americkým horolezeckým svazem cenou Davida Sowlese. Na konci roku 1997 odjel Bukrejev spolu s dalším kazašským lezcem Dmitrijem Sobolevem a Simone Morem z Itálie pokusit se zdolat jižní stěnu Annapurny. Zde je během zajišťování trasy fixními lany zasáhla lavina. Jako jediný z této trojice přežil italský lezec Moro, který poté sestoupil do základního tá...
Více od autora
Milan Matouš (1)
Milan Matouš byl československý a italský tenista, hokejový útočník i obránce. Byl akademickým mistrem světa v hokeji i tenisu. V dubnu 1948 emigroval do Itálie. Jeho manželkou byla tenistka Helena Štraubeová, jejich dcera Elena Matous reprezentovala ve sjezdovém lyžování Itálii, San Marino, Írán a Lucembursko. Za reprezentaci Československa nastupoval od 24. února 1946 až do roku 1948. V sedmi utkáních vstřelil 3 góly. V československé lize hrál za I. ČLTK Praha. V letech 1949–1952 hrál v Itálii za HC Milano a v sezóně 1952–1953 ve Švýcarsku za HC Ambrì-Piotta. V sezóně 1955–1956 reprezentoval Itálii. Během celé tenisové kariéry reprezentoval Československo. Sedmkrát zasáhl do grandslamové dvouhry, když třikrát vypadl ve druhém kole na French Championships a mezi lety 1949–1952 čtyřikrát startoval ve Wimbledonu. V roce 1951 postoupil přes Francouze Roberta Hailleta a Brita Howarda Waltona do třetího kola, v němž nestačil na Švéda Torstena Johanssona. Jednalo se o jeho grandslamové maximum. Rovněž jako v hokejové kariéře působil v tenisovém klubu I. ČLTK Praha. Na mezinárodní úrovni vyhrál dvanáct singlových turnajů. Kariéru ukončil v roce 1953.
Více od autora
Zdeněk Sázava (1)
Zdeněk Sázava byl český teolog, biblista-novozákoník, publicista, překladatel, editor, duchovní Církve československé husitské, emeritní profesor Husovy československé bohoslovecké fakulty v Praze, po roce 1990 Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy. Středoškolská studia absolvoval na reálném gymnáziu v Brně-Husovicích , v letech 1950–1954 pražskou Husovu československou bohosloveckou fakultu , paralelně studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy hebraistiku, aramejštinu a řečtinu. Po vysvěcení na kněze CČS v roce 1954 nastoupil duchovenskou službu v náboženské obci Rychnov nad Kněžnou; v letech 1955–1977 působil v Hradci Králové jako duchovní, farář a předseda okrsku. Na HČBF získal doktorát teologie , v roce 1974 mu byla na základě habilitačního spisu s tématem Lukáš – historik sui generis udělena docentura pro obor novozákonní věda. Řádným profesorem Nového zákona se na Husově československé bohoslovecké fakultě stal v roce 1977, od roku 1984 vedl katedru biblické teologie, v letech 1981–1990 zastával funkci proděkana HČBF. Angažoval se v mezikonfesní novozákonní překladatelské skupině českého ekumenického překladu Bible . V roce 1981 byl přijat za řádného člena světové oborové organizace novozákoníků Studiorum Novi Testamenti Societas. Vedle své rozsáhlé činnosti pedagogické, badatelské, publicistické, editorské a přednáškové domácí i zahraniční , od roku 1984 vedl v ústředí CČSH ekumenicko-zahraniční oddělení. Po inkorporaci HČBF do svazku Univerzity Karlovy v roce 1990 působil na Husitské teologické fakultě UK až do roku 2005 jako vedoucí katedry biblistiky a judaistiky, byl členem Akademického senátu HTF UK , AS UK a zastupoval fakultu v Ústřední radě CČSH . Souběžně pracoval i v teologické komisi Ekumenické rady...
Více od autora
Jiří Honajzer (1)
Jiří Honajzer byl český politik, v 90. letech 20. století poslanec České národní rady a Poslanecké sněmovny za Občanské fórum, pak za ODS a Unii svobody. Před listopadem 1989 byl mj. házenkářem ligových týmů PS Olomouc a Cementárna Hranice a rovněž několikanásobným akademickým mistrem ČR v házené. Po sametové revoluci se v únoru 1990 stal poslancem České národní rady v rámci procesu kooptací do ČNR jako bezpartijní, respektive za Občanské fórum. Mandát obhájil krátce poté v řádných volbách v roce 1990. Mandát obhájil ve volbách v roce 1992, nyní za ODS . Zasedal ve výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu a byl členem předsednictva ČNR. Od vzniku samostatné České republiky v lednu 1993 byla ČNR transformována na Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky. Mandát obhájil ve volbách v roce 1996. V letech 1992-1997 působil jako předseda poslaneckého klubu ODS. V letech 1996-1998 byl místopředsedou PS PČR. V lednu 1998 přestoupil do nově utvořené Unie svobody. Poté post místopředsedy dobrovolně uvolnil Jaroslavu Zvěřinovi z ODS. Na podzim 1997, v době eskalující vládní krize a sporů uvnitř ODS, patřil k politikům občanských demokratů, kteří mluvili o existenci tajného konta ODS ve Švýcarsku. Počátkem roku 1998 se již uvádí mezi členy připravované nové strany Unie svobody. 19. ledna 1998 pak ukončil členství v ODS. V květnu 1998 se vyjádřil ovšem kriticky o vedení Unie svobody a naznačil, že on by některé věci dělal jinak. V té době čelil aféře, kdy byl podezřelý z toho, že o tři roky dříve opsal a přejal část své dizertační práce z bakalářské práce studenta Jiřího Křečana. Honajzer ale obvinění označil za nepravdivá a zaměřená na jeho diskreditaci před volbami. Kauza nakonec měla dohru v roce 1999, kdy vědecká rada Univerzity Palackého rezignovala na vyslovení verdiktu a záležitost s údajným plagiátorstvím odkázala na případné soudní řízení....
Více od autora
Suzy McKee Charnas (1)
Suzy McKee Charnas podle vlastních slov pochází z dlouhé linie bystrých, okouzlujících žen, které se vdaly za chytré, nicméně nepoužitelné muže, jež po čase popuzeně vykoply a vychovávaly děti samy. Jako rodilá newyorčanka a dcera dvou reklamních grafiků, byla předurčena k umělecké dráze. Přesto však strávila posledních více než třicet let po boku svého manžela právníka v Novém Mexiku a píše sci-fi, fantasy, horory, výstřední literaturu faktu a cokoliv dalšího, v čem najde zalíbení. Svou první knihu komiksů napsala v šesti letech a později si zvolila studium hospodářských dějin , jež jí měly umožnit vymýšlet přesvědčivě působící společenství, v nichž by se odehrávaly její fantastické příběhy. Během svého působení v Mírových jednotkách v Nigérii se poučila o mnoha skutečnostech, které většina amerického školství falzifikuje či přímo popírá, a v důsledku toho se nastálo ocitla na okraji své domovské kultury. Tuto pozici však pokládá za ideální podmínky pro jakéhokoliv umělce, jichž prý má naštěstí, v podobné situaci, okolo sebe spousty. Žije střídavě obklopena kočkami, psi, nevlastními dětmi, dědečky, sourozenci a příbuznými z manželovy strany a překypuje talentem k tomu, aby jí v novinách publikovali její pobouřené dopisy. Její obrazotvornost pohání vše podivné, tajemné a provokativní . Životní zkušenost ji zatím dovedla k liberalismu , feminismu , optimistické víře v reinkarnaci , a především k zálibě v prozkoumávání otázek , které skutečně dobré příběhy ženou vpřed. Suzy McKee Charnas dosud napsala tři samostatné romány, dvě série , čtyři sbírky povídek, dvě nebeletristické knihy a získala několik ocenění, včetně cen H...
Více od autora
Jan Fiedler (1)
Narozen 27.6.1956 ve Velkém Meziříčí. Ing., CSc., práce z oboru strojního inženýrství a energetiky.
Více od autora
Bertha Clément (1)
Berta Clément se narodila 25. srpna v Ludwigslustu do rodiny malíře. Její dětství bylo silně ovlivněno návštěvami jižní Evropy, ze kterých poté čerpala i náměty na své knihy. Psala romány a povídky pro mládež. Velká část jejích knih je zaměřena na střední třídu a dívčí publikum. Do první světové války patřila mezi nejčtenější spisovatelky tohoto žánru, po roce 1918 se jí na tento úspěch již nepodařilo navázat. Je autorkou více než devadesáti knih.
Více od autora
Dean Devlin (1)
Dean Devlin je americký scenárista, producent, televizní ředitel a bývalý herec. Je zakladatelem produkční společnosti Electric Entertainment. Devlin se narodil v New Yorku, syn herečky Pilar Seurat a Dona Devlina, spisovatele, herce a producenta. Je ženatý s herečkou Lisou Brennerovou. Devlin má dvě dcery.
Více od autora
Bohuslav Ečer (1)
Bohuslav Ečer byl československý generál justiční služby a profesor mezinárodního trestního práva. Byl také členem Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů, předsedou československé delegace u Mezinárodního vojenského tribunálu pro potrestání válečných zločinců v Norimberku a soudcem Mezinárodního soudního dvora v Haagu. Narodil se do rodiny obchodníka, později pracovníka u dráhy. Maturoval v roce 1911 na kroměřížském klasickém gymnáziu, pak se dal zapsat na právnickou fakultu Vídeňské university, tu ale nedostudoval, protože musel v roce 1915 narukovat do armády. Po válce svá právnická studia dokončil na Universitě Karlově v Praze, kde roku 1920 získal doktorát práv, a krátkou dobu byl praktikantem u kroměřížského okresního soudu, později u brněnského zemského soudu. Nakonec však v Brně založil vlastní advokátní praxi se specializací na trestní právo, kde se také v roce 1922 oženil s Ludmilou Galleovou. Manželům se postupně narodily dvě dcery, Naděžda a Jarmila . Publikoval svou první práci Vina a mravnost, která je věnována procesu s Hildou Hanikovou, která si najala vraha na vlastního manžela. Už před první světovou válkou vstoupil v Kroměříži do sociální demokracie, po jejím rozštěpení v roce 1921 přešel do Komunistické strany Československa, za níž byl zvolen do brněnského městského zastupitelstva. Nesouhlasil ale s postupnou bolševizací strany a podléhání sovětskému vedení, za což byl ze strany v roce 1929 vyloučen. Vrátil se proto do sociální demokracie, za níž se roku 1935 stal druhým náměstkem brněnského starosty. Ečer aktivně vystupoval proti nastupujícímu německému nacismu, v němž rozpoznal zásadní nebezpečí pro budoucnost, a stal se např. členem Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku. V roce 1938 veřejně agitoval za brannou pohotovost Československa proti hrozbám nacistického Německa, přednášel a přesvědčoval veřejné činitele také v Anglii, čímž se d...
Více od autora
Jaroslav Helfert (1)
PhDr. Jaroslav svobodný pán Helfert byl ředitelem Moravského zemského muzea v Brně, zakladatelem muzeologie na brněnské filozofické fakultě a konzervátorem památek pro okres Rychnov nad Kněžnou. Jaroslav Helfert představoval čtvrtou generaci veřejně činných příslušníků rodiny Helfertovy. Vyrůstal v rodině vysoce kulturní. Jeho praděd, Josef Helfert , profesor církevního práva na pražské univerzitě, byl zakladatelem terminologie dnešní památkové péče. Jeho děd JUDr. Josef Alexandr Helfert, stál 50 let v čele rakouské a tehdy i české památkové péče jako dlouholetý předseda Ústřední komise pro udržování historických a stavebních památek. Studoval na gymnáziu v Táboře a na gymnáziu v Praze na Smíchově, kde 10. července 1902 maturoval. Stejného roku nastoupil na právnickou fakultu české univerzity Karlo - Ferdinandovy v Praze. V roce 1903 přestoupil na fakultu filozofickou a začal studovat vědy historické. Roku 1904 odešel na filozofickou fakultu vídeňské univerzity, kde setrval do roku 1906. Byl mimořádným členem Ústavu pro rakouský dějezpyt. Po absolvování studií na české univerzitě v Praze roku 1907 zde udělal doktorské zkoušky. Jeho práce pojednávala o pražském biskupovi Danielovi I. Po vykonání zkoušek z českých a rakouských dějin a z filozofie, byl 20. června promován na doktora filozofie. Vliv rodiny a také působení přednášek profesora historie Jaroslava Golla a zvláště pak českého profesora Maxe Dvořáka, jehož přednášky navštěvoval v době svého studia ve Vídni, určily jeho životní dráhu jednoznačně ve směru zájmu o kulturní bohatství naší země. Tento zájem upevnil i studijní pobyt v Itálii věnovaný podrobnému studiu římských památek a sbírek. Jeho cílem bylo rovněž pozvednout úroveň vzdělanosti lidu, a to za poměrů velmi neutěšených. Zejména na Moravě byl kulturní život jednostranně závislý na působení blízké Vídně. Helfertovo pracovní pole bylo velmi široké, nejvýrazněji se však projevilo jeho úsilí ...
Více od autora
Richard Drechsler (2)
Narozen 2.5.1909 v Praze, zemřel 4.3.1988 tamtéž. Ing., dr.techn., DrSc., profesor teoretické a experimentální elektrotechniky, publikace z oboru.
Více od autora
Vladimír Keller (1)
Narozen 23.6.1927 v Uhřiněvvsi.Doc., Ing., CSc., docent pro obor teorie obvodů, spisy z oboru impulsové techniky.
Více od autora
Oldřich Průša (1)
Narozen 9.1.1927 v Domousnici, zemřel 27.7.1969 v Malmö . JUDr., CSc., profesor státu a práva Sovětského svazu, práce z oboru.
Více od autora