Všichni Autoři a témata

Modus (11)

Modus byla významná slovenská hudební skupina, kterou v 70. letech 20. století založil Ján Lehotský, skladatel, zpěvák a klávesista. Kapela původně začínala jako beatová skupina s výrazným důrazem na jazz, poté se proměnila v jednoho z průkopníků slovenské populární hudby. Během své kariéry se Modus proslavila melodickým poprockovým stylem a v bývalém Československu zaznamenala značný úspěch.

Miroslav Šnajdr (22)

Narozen 7.12.1961 v Olomouci. Mgr., Malíř, kreslíř. Vedle výtvarné činnosti se od mládí zabývá historií letectví se zaměřením na období II. světové války. K této problematice vydal od roku 1991 na dvacet knižních titulů. V letech 1977–1981 studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně, obor knižní a užitá grafika a v letech 1981–1985 na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, obor speciální pedagogika. Od roku 1985 je zaměstnán jako speciální pedagog a učitel. Samostatně vystavuje od roku 1983 . Kolektivních výstav se zúčastňuje od roku 1984 . Jeho práce je vedle řady domácích i zahraničních soukromých sbírek zastoupena ve sbírkách Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou a ve sbírce akciové společnosti Královopolská, Brno. V letech 1990–2002 byl členem TT klubu výtvarných umělců a teoretiků v Brně a od roku 1991 je členem Spolku olomouckých výtvarníků. Žije a působí v Olomouci. Se základními řemeslnými znalostmi se seznámil už v dětství u svého dědečka a otce, malířů Františka a Miroslava Šnajdra st. S vlastní výtvarnou činností započal přibližně už ve dvanácti letech, kdy začal – inspirován zahraničními časopisy a četbou mayovek – kreslit do školních sešitů komiksové příběhy. Během studií na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně se zajímal o knižní ilustraci. Po skončení studia se vrátil zpět do Olomouce a v jeho tvorbě lze vedle doznívání zájmu o ilustrační tvorbu vysledovat už od konce 70. let jednoznačný příklon k vypjaté, expresivním rukopisem ztvárněné figuraci. V roce 1982 si vytvořil svoji techniku mačkaných reliéfů a později vrstvených reliéfů, v nichž výchozí figurální téma postupně opouštěl ve prospěch emocionálního účinku vlastního procesuálního vzniku díla s akcentem na to, že do papírové hmoty lze vcelku bezprostředně otisknout své momentální psychofyzické rozpoložení...

Miroslav Slach (17)

Miroslav Slach byl prozaik a dramatik, původně autor literatury pro mládež s historickou tematikou, od konce 60. let též autor literatury pro dospělé s náměty z okupace a pobytu J. W. Goetha v Čechách. Miroslav Slach se narodil v učitelské rodině. Jeho otec působil jako profesor, později ředitel na rolnických školách na Slovensku. Studoval na reálném gymnáziu v Prešově a Bánské Bystrici, kde v roce 1938 maturoval. Na lékařské fakultě v Praze studoval Miroslav Slach jen do uzavření vysokých škol. Pracoval zprvu jako zemědělský dělník, až se mu podařilo se dostat na Amerlingův učitelský ústav v Praze. Po jeho absolvování působil jako učitelský praktikant a výpomocný učitel. V roce 1944 byl Miroslav Slach totálně nasazen jako stavební dělník v Hradci Králové, koncem války byl v ilegalitě. Po osvobození začal opět učit na měšťance ve Všetatech a při zaměstnání studoval na filozofické fakultě v Praze obory dějepis, filozofie, slovanská filologie a literární historie. Doktorskou práci obhájil na téma Drama a Karel Čapek. Učil na středních školách, byl i ředitelem základní školy. V roce 1979 se rozhodl věnovat pouze literární práci.

Miroslav Bobek (16)

Miroslav Bobek je český přírodovědec a manažer, od roku 2010 ředitel Zoo Praha a v letech 2014–2016 také prezident Unie českých a slovenských zoologických zahrad. Dlouhou dobu pracoval v Českém rozhlasu, kde se proslavil především projektem Odhalení, v němž formou reality show sledoval život goril v Zoo Praha. Miroslav Bobek vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1993 do 2009 působil v Českém rozhlase, kde pracoval zpočátku jako redaktor a zpravodaj. Věnoval se především popularizaci vědy. V roce 1997 byl vedoucím projektu Duhový most, zajišťujícího vysílání v době povodní na Moravě. V letech 1998–2000 byl šéfredaktorem stanice Praha. V roce 2000 založil divizi Český rozhlas 8 a stal se jejím šéfredaktorem. V roce 2005 koncipoval vybudování populárně-naučné stanice Leonardo, jejíž byl do roku 2009 ředitelem. Na sklonku roku 2009 zvítězil v konkurzu na ředitele Zoo Praha a k 1. lednu 2010 tuto funkci převzal. V červnu 2014 byl zvolen prezidentem Unie českých a slovenských zoologických zahrad . Tuto funkci vykonával do roku 2016. Miroslav Bobek je ženatý; s manželkou Klárou mají syna Kryštofa a dceru Markétu. V roce 1994 Miroslav Bobek inicioval a pak řadu let organizoval projekt Africká odysea, při kterém byla za pomoci satelitní a VHF telemetrie monitorována migrace čápů černých z České republiky do afrických zimovišť a zpět do Čech. Čápi byli při těchto sledováních vybaveni „batůžky“ s vysílačkami a byli sledování satelitní telemetrií. Vedl řadu expedic do Afriky, z nichž uskutečnil stovky živých vstupů. Vedoucí roli měl rovněž v projektu Nová odysea o migraci čápů v Asii, který byl zahájen v roce 2002 a volně navazoval na projekt Africká odysea. Poté dva roky organizoval on-line přenos líhnutí sokolů stěhovavých na Týnském chrámu v Praze a budovu Českého rozhlasu na Vinohradské třídě. Projekt měl název Sokoli v srdci velkoměsta. Mezi da...

Miloš Skořepa (7)

Publikace z oboru automobilismu, překlad z angličtiny.

Miloš Čermák (19)

Miloš Čermák je český novinář a spisovatel, konzultant a spolumajitel firmy NextBig.cz. Do února 2019 byl šéfredaktorem serveru iHNed.cz. Předtím působil v Lidových novinách a časopise Reflex . Je spoluautorem postmoderního komiksu Hana a Hana. Pro Českou televizi připravoval např. pořady Zavináč, Bez obalu, Letem světem. Od roku 2001 je na částečný pracovní úvazek členem katedry žurnalistiky FSV UK. Od 1. června 2019 je externím spolupracovníkem Seznam.cz. V Seznam Zprávy bude připravovat originální autorský komentář a v Televizi Seznam by měl mít od podzimu 2019 vlastní publicistický pořad. Vystudoval kybernetiku na elektrotechnické fakultě ČVUT. V roce 1988 se jako dobrovolník zúčastnil experimentu Štola 88 simulující let k Marsu. Jeho manželkou je Senta Čermáková. Čermák Staněk je označení pro komickou dvojici, kterou tvoří Luděk Staněk a Miloš Čermák. Natáčí spolu podcast a veřejně spolu vystupují na stand-upech a ve Werichově vile, kde svá vystoupení zkoušejí před menším publikem. Čermák Staněk Comedy Podcast je podcast, který natáčí Luděk Staněk a Miloš Čermák. Námětem podcastu byly diskuse na sociální síti Facebook. Proto se v podcastu řeší ta největší aktuální společenská témata . Podcasty jsou dostupné zdarma a bez reklam či spoluprací na Spotify a Apple Podcasts. 100. díl je výjimka, ten probíhal naživo na Letní Scéně pod Žižkovskou věží a hostem byl Leoš Mareš. odehrál se 4.9. 2020 a dostupný je již pouze na webu cermakstanek a je jediný placený. Čermák Staněk Comedy Podcast je jeden z nejlépe hodnocených podcastů v ČR a částečně se uchytil i na Slovensku. V první polovině zahajují podcast. na začátku si řeknou, kdo má jaký stupeň na stupnici svého osobního štěstí. Stupnice osobního štěstí se pohybuje na škále 1–10, kdy 1 znamená agonii a 10 je euforie. Luděk Staněk se běžně pohybuje 2–4, Miloš Čermák 6–9. Pokračují ...

Milena Holcová (18)

Dlouhá léta žila v Brně, nyní žije v Praze. Popírá přívlastky spisovatelka a cestovatelka, přestože projela skoro celý svět a napsala již devět knih. Pobývala mezi mongolskými pastevci, africkými Masaji, zambijskými venkovany, islandskými farmáři, americkou střední vrstvou, laponskými intelektuály, afgánskými táliby, poznala orinocké a mexické indiány, domorodce v Laosu i venkovany na Kubě… Cestování chápe jako životní filosofii a styl, který upřednostňuje svobodu a zajímavost před bezpečím. Věří, že celý svět se dá objevit v jedné vesnici, jde jen o to umět se dívat a naslouchat. Přestože byla pozvána do mnoha „klubů cestovatelů“, členství odmítá, protože nechce patřit k sortě výkonostních cestovatelů.kteří byli nejvýš, nejdál, tam kde ještě žádný běloch nebyl… V prvenství nenachází nic smysluplného, popisy podobných zážitků jí připadají zoufale nudné. Podle vlastních slov cestuje, aby si potvrdila nebo vyvrátila některé soukromé hypotézy, které pak čtenářům nabízí, ale nevnucuje.

Michel Houellebecq (14)

Michel Houellebecq , narozen jako Michel Thomas , je francouzský spisovatel. Jeho otec byl horský vůdce a matka anestezioložka. Když mu bylo 6 let, jeho matka opustila rodinu, konvertovala k islámu a žije s muslimem. Malý Michel pak žil u své babičky z otcovy strany, Henriette Houellebecqové, členky Francouzské komunistické strany a pravověrné stalinistky, v Crécy-en-Brie u Paříže. Dobrý vztah s babičkou měl vliv na jeho levicovost. Vystudoval lycéum v Meaux a Vysokou školu zemědělskou. Z prvního manželství se sestrou přítele má syna Etiennea , ale svazek se rozpadl již po roce vztahu. Znovu se pak oženil až v roce 1999. V 80. letech trpěl depresemi, které utápěl v alkoholu, a psal poezii. Na počátku 90. let napsal biografii amerického autora hororů, monarchisty H. P. Lovecrafta a svou románovou prvotinu Rozšíření bitevního pole . Druhý román, Elementární částice , ho rázem vynesl na francouzské literární nebe. Příběh dvou čtyřicátníků žijících ve světě masturbace a peep show pobouřil vládnoucí generaci osmašedesátníků a vyvolal senzaci. Dostal za něj dvě ceny: Velkou národní literární cenu pro mladé talenty a Listopadovou cenu. Ještě větší pobouření vyvolal třetí román, Platforma . Liga lidských práv ho udala za podněcování k rasové nenávisti. Soud však smetl tento pokus omezovat uměleckou svobodu. Houellebecq v něm skvěle vystihl ducha doby, když hrdinka umírá v Thajsku po teroristickém útoku islamistů. Její přítel pak říká, že pokaždé, když izraelské síly usmrtí palestinské dítě nebo těhotnou ženu, cítí uspokojení. Román přitom vyšel ještě před 11. zářím 2001. Dostal za něj Mezinárodní dublinskou cenu Impac. Dalším počinem byl čtvrtý román Možnost ostrova , který se dočkal i filmového zpracování. Režie filmu s názvem La Possibilité d'une île se ujal sám autor. Je laciné ztotožňovat autobiografického hrdinu a autora samotného. Houellebecq o sobě tvrdí, že je demokrat a evropský federalista...

Meagan McKinney (21)

Meagan McKinney se vzdala slibné kariéry bioložky a začala se živit výlučně psaním. Meagan McKinney také najdete pod pseudonymem Ruth Goodman. Nyní žije v New Orleans.

Masaaki Ninomija (10)

Ludmila Kybalová (20)

Ludmila Kybalová byla česká textilní výtvarnice, návrhářka tapisérií a bytového textilu, spolupracovnice svého manžela Antonína Kybala. V letech 1920–1926 vystudovala dekorativní malbu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze v ateliéru prof. Jaroslava Bendy. Od roku 1926 spolupracovala se svým starším spolužákem z ateliéru sochařství a zároveň manželem Antonínem Kybalem. Jejich dcera Ludmila Kybalová je historička umění, publicistka a bývalá ředitelka Židovského muzea v Praze, autorka několika knih o dějinách odívání. Po celý profesní život byla nejbližší spolupracovnicí svého manžela. Všechny jeho návrhy vlastnoručně tkala. Společně od roku 1928 vystavovali svá díla. O jejím vlastním výjimečném výtvarném talentu svědčí tapisérie Piková dáma, za kterou obdržela Velkou cenu na Světové výstavě Expo 58 v Bruselu roku 1958.

Lass Small (23)

Lass Small byla americká spisovatelka více než 60 romancí. Psala v letech 1983 až 2000.

Kateřina Tučková (22)

Kateřina Tučková je česká spisovatelka, historička umění, kurátorka a v letech 2015–2018 programová ředitelka festivalu Meeting Brno. Kateřina Tučková žila do šesti let věku v Moutnici, dětství poté prožila v Kuřimi. Když žila v oblasti brněnské ulice Cejl, jež bývá nazývána brněnským Bronxem kvůli nynější početné romské komunitě, pátrání po historii této části města ji přivedlo k námětu jejího prvního románu Vyhnání Gerty Schnirch. V květnu roku 1945 odtamtud byly vyhnány německé rodiny a zařazeny do takzvaného brněnského pochodu smrti. Osobně se zúčastnila vzpomínkového pochodu za tyto vyhnance a uvedla, že jí tato aktivita pomáhala v autorské tvorbě. Pochází ze čtyř sester. Když byla ještě dítě, její otec spáchal sebevraždu. Po maturitě na Gymnáziu na tř. Kapitána Jaroše v Brně vystudovala dějiny umění a bohemistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Doktorská studia na Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze absolvovala v roce 2014 obhajobou disertační práce Skupina Radar. Jako motivaci k studiu uvedla, že se profesionálně věnuje současnému umění i období po roce 1945, kde ji zajímá „doba temna“ 50. let. Na konci té doby někteří členové Skupiny 42 založili skupinu Radar. Jako kurátorka vedla Kateřina Tučková brněnskou galerii ARSkontakt zaměřenou na nejmladší generaci umělců a každoročně pořádala celostátní konfrontaci mladých malířů spojenou s Cenou ARSkontakt . Posléze byla kurátorkou Výstavní síně Chrudim , nadále spolupracuje s řadou soukromých i veřejných galerií. V roce 2015 byla hostem 16. ročníku Měsíce autorského čtení. V roce 2015 se stala jednou z tváří Jsme v tom společně, kampaně iniciativy HateFree Culture. V roce 2015 byla také iniciátorkou a do roku 2018 i programovou ředitelkou multižánrového kulturního festivalu Meeting Brno. Festival se koná každoročně na konci května a nabízí platformu...

Karina Havlů (22)

Karina Havlů . byla česká překladatelka a spisovatelka. Její otec byl textař a libretista, překladatel z angličtiny a právník Ivo T. Havlů. Část rodiny pocházela z Tábora. Vystudovala Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy a mimořádné studium filmové a televizní produkce na Famu. Řadu let žila v Římě. Vdaná za Igora Holuba. Věnovala se překladatelské činnosti z anglického a italského jazyka. Jednalo se o literaturu pro dospělé, ale i děti. Dále také o překlady divadelních her amerických a italských dramatiků. Rovněž se zaměřila na životopisy slavných osobností, např. Sophii Lorenovou, Benita Musssoliniho, Toma Hankse. Spolupracovala s časopisy a deníky např. Naše rodina, Zahrádkář, Tina, Večerní Praha. Jejím velkým koníčkem bylo kulinářství. Napsala mnoho kuchařských knih. Některé její knihy byly přeložené v zahraničí. Velkého úspěchu dosáhla s knihou "Vaříme v Remosce". Proto se jí říká "Královna remosek". Tlumočila, byla profesorkou na Střední knihovnické škole v Praze, pracovala jako filmová historička ve Filmovém ústavu. Své překlady podepisovala Karina I. Havlů.

Karen McCombie (26)

Karen McCombieová je současná skotská spisovatelka. Píše knížky pro mládež, zejména pro dívky. Mezi díla, která jsou známá i v ČR, patří například série knih Alice a..., Stella a..., Rockerka Sadie. Pak ještě jednotlivé knihy Jsou to díla ze života puberťaček, které prožívají příhody běžného života. Ze série Alice a... v ČR vyšly knihy těchto titulů: Karen McCombieová bydlí v severním Londýně se svým manželem malou dcerkou a dvěma kočkami. Na jih ji přitáhla práce v různých časopisech a po pár letech působení ve světě žurnalistky se Karen začala věnovat beletrii.

Karel Schwarzenberg (13)

Karel Schwarzenberg , dle rodové tradice Karel VII. ze Schwarzenbergu, v německojazyčném prostředí také Karl Fürst zu Schwarzenberg, celým jménem Karel Jan Nepomuk Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Menas kníže ze Schwarzenbergu , je český politik, čestný předseda TOP 09, poslanec, bývalý senátor, exministr zahraničí, bývalý místopředseda Nečasovy vlády, kancléř prezidenta Václava Havla a kandidát TOP 09 v prezidentské volbě v roce 2013. V prvním kole přímé volby prezidenta v roce 2013 se umístil na druhém místě s 23,40 % hlasů za Milošem Zemanem. Ve druhém kole volby získal Karel Schwarzenberg 45,19 % odevzdaných hlasů. Pro vítězného kandidáta Miloše Zemana hlasovalo 54,80 % voličů. Je příslušník české větve rodu Schwarzenbergů. Jeho dědičný šlechtický titul je „kníže ze Schwarzenbergu, vévoda krumlovský, hrabě ze Sulzu a lankrabě klettgavský“. Je též rytířem rakouského Řádu zlatého rouna. V letech 2009–2015 byl předsedou strany TOP 09, kterou spoluzaložil. Od května 2010 je poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. V minulosti působil jako vedoucí kanceláře prezidenta Václava Havla, byl ministrem zahraničních věcí v druhé Topolánkově a prvním místopředsedou vlády a ministrem zahraničních věcí v Nečasově vládě . V letech 2004–2010 byl senátorem Parlamentu ČR za Prahu 6. Jako své povolání pravidelně uváděl, že je lesník a hostinský Schwarzenberg má trvalý pobyt na zámku Dřevíč v obci Sýkořice, v okrese Rakovník. Je vlastníkem zámku Obermurau v rakouském Štýrsku, kde žijí jeho manželka Therese Schwarzenbergová a starší syn Johann, a rodového zámku Schwarzenberg v bavorském Scheinfeldu. Má také byt v Praze a v palác...

Josef Váchal (23)

Josef Váchal byl český malíř, grafik, ilustrátor, sochař, řezbář a také spisovatel a básník. Jeho tvorba byla ovlivněna expresionismem a prvky symbolismu, naturalismu a secese, pokoušel se však o vlastní stylově nevyhraněné umělecké vyjádření. Hlavní část jeho díla spadá do období první republiky, naopak za komunistického režimu měl existenční problémy. Mezi nejznámější díla patří kniha Krvavý román nebo ilustrace k Demlovu Hradu smrti. Během svého života nebyl doceněn, jistého uznání se mu dostalo až titulem zasloužilý umělec v roce 1969. Narodil se jako nemanželské dítě, jeho otcem byl Josef Šimon Aleš-Lyžec, bratranec Mikoláše Alše, a matkou Anna Váchalová . Josef Aleš nevykonal učitelské zkoušky a živil se jako podučitel a zatímní učitel. Annu Váchalovou si nikdy nevzal, i když spolu v Praze krátkou dobu žili. Statek Váchalových v Milavčích byl záhy exekučně prodán, matka Anna nastoupila do služby v Praze. Malého Josefa se na dva roky ujali babička a strýc , kteří žili ve Velvarech. Po dvou letech prožitých ve Velvarech se jej ujali otcovi prarodiče, Jan a Jana Alšovi, kteří žili v Písku. Zde vyrůstal a odnesl si odtud mnoho zážitků, které formovaly jeho budoucí pohled na svět. Ze svého dětství si odnesl záporný vztah k městskému prostředí a naopak kladný vztah ke zvířatům a přírodě. V následujících letech navštěvoval školu, prospíval zde dobře, gymnázium však nedokončil. Začal číst knihy a posléze si sepisoval jejich seznam, což činil ve svém životě ještě mnohokrát. S matkou se znovu setkal až v roce 1891 a později se s ní stýkal. Ta se mezitím v Praze provdala za obuvníka Karla Hlaváčka. Ten byl až do své smrti překážkou v jeho komunikaci s matkou. V roce 1898 se odstěhoval se do Prahy, kde ho otec dal do čtyřletého učení k renomovanému knihaři Jindřichu Waitzmannovi (jeho manželka pocházela z Miro...

Josef Kutina (13)

Práce v oboru zahradnictví.

Josef Klempera (16)

Josef Klempera byl český prozaik a autor odborné a naučné literatury.

Josef Bartoš (22)

doc. PhDr. DrSc. Historik. Působil na Katedře historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Zabýval se českými dějinami 1918-1945, protifašistickým odbojem v českých zemích a okupovaném pohraničí, regionálními dějinami severní Moravy, historickým místopisem, dějinami měst a obcí, naukou o historických pramenech a archivnictvím.

John Habberton (17)

John Habberton byl americký spisovatel a literární kritik. Pracoval v novinách New York Herald. Známý je především jako autor knihy pro děti, v češtině obvykle uváděné jako Hýta a Batul nebo Helenina drůbež . Kromě toho psal příběhy ze života v Kalifornii, sebrané později v knize Romance of California Life: Illustrated by Pacific Slope Stories, Thrilling, Pathetic and Humorous .

John Erskine (13)

John Erskine byl americký pedagog a spisovatel. Narodil se v New Yorku, promoval na Columbia University . Profesor Erskine byl zaměstnán na Columbia University, kde založil Columbia College of Columbia University , kde později vedl program „Masterworks of Western Literature“ , dnes známý spíše pod názvem „Literature Humanities“ , který dnes tvoří druhou nejdůležitější složku osnov Columbia University. Je po něm pojmenováno náměstí v Bronxu. V Česku je známý především pro svůj životopisný román o Françoisi Villonovi Nezbedný mistr balad. V tomto článku byl použit překlad textu z článku John Erskine na anglické Wikipedii.

Jiří Weil (21)

Jiří Weil byl český spisovatel, literární kritik, novinář a překladatel židovského původu. Proslavil se romány Moskva–hranice a Život s hvězdou. Jeho otec spoluvlastnil rámařský závod Weil a Klein. Po první světové válce však podnik zkrachoval, rodina zchudla a usadila se v Praze. Po maturitě na gymnáziu studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy slovanskou filologii a srovnávací literatury. Studium úspěšně dokončil doktorátem v roce 1928, prací nazvanou Gogol a anglický román 18. století. Během studia se stal členem Devětsilu. Weil byl přesvědčeným komunistou, již na střední škole byl členem kroužků sociálnědemokratické levice, na studiích začal pracovat jako překladatel tiskového oddělení sovětského zastupitelství v Praze , v roce 1925 se stal členem KSČ. V roce 1929, poté co Gottwald bolševizoval stranu a postavila se proti němu sedmička známých spisovatelů, Weil je otevřeně kritizoval. Několikrát navštívil SSSR, v letech 1933–1935 tam působil jako překladatel ve vydavatelství Kominterny. Na konci roku 1934 ho však zasáhl stalinský represivní stroj, když se stal obětí čistek po vraždě Sergeje Mironoviče Kirova. Na začátku roku 1935 byl vyšetřován, propuštěn z vydavatelství a vyloučen ze strany. V březnu byl poslán na "pracovní převýchovu" do československé komuny v Sovětském svazu Interhelpo, která se nacházela na území dnešního Kyrgyzstánu, nedaleko Frunze . Od léta byl nasazen na nucené práce v nápravně-pracovním táboře u jezera Balchaš . V listopadu 1935 mu pak Kominterna dovolila vrátit se do Československa. Jeho důvěra ve stalinský komunismus však byla narušena, což reflektoval v románu Moskva-hranice, který vyšel v roce 1937. Zde popsal některé mechanismy, které zažil na vlastní kůži, přiznával však, že pro něj bylo velmi bolestné demaskovat systém, v nějž sám věřil. Za román byl vyloučen z KSČ. V době druhé ...

Jiří Mikulčák (18)

RNDr. Jiří Mikulčák, CSc. Narodil se 19. 4. 1923 v Kyjově a zemřel 13.října 2011 Byl profesí matematik, ale byl také znalcem a milovníkem slováckého folkloru. Jeho rodina měla úzké vazby na Moravu, rod Mikulčáků pocházel ze Stupavy. Na obecnou školu začal docházet v Kyjově, reálné gymnazium absolvoval v Ostravě, kam se rodina přestěhovala. Po válce a totálním nasazení nastoupil v r. 1945 ke studiu na Matematicko-fyzikální fakultu KU v Praze. Po skončení studia od r. 1948 působil jako profesor matematiky na gymnáziu v Jeseníku a na Vojenské škole Jana Žižky v Moravské Třebové. Po sedmi letech přechází do Prahy, kde tehdy žili jeho rodiče a sestry. V druhé polovině padesátých let pracoval ve Výzkumném ústavu pedagogickém a od r. 1961 až do ochodu do penze byl odborným asistentem na Katedře didaktiky matematiky na výše zmíněné fakultě KU v Praze. Během tohoto období se zabýval zejména pedagogickými aspekty středoškolského studia matematiky a vydal řadu publikací. Byly mezi nimi např. z posledních let Matematické, fyzikální a chemické tabulky nebo rozsáhlý soubor prací na téma Nástin dějin vyučování v matematice. Zasloužil se také o popularizaci matematiky přednáškami, semináři a svého času známým pořadem Ćeské televize Matematika převážně vážně. Za svou vynikající činnost v tomto oboru obdržel řadu ocenění a vyznamenání. Jeho celoživotním zájmem byla historie, které se původně chtěl i profesně věnovat. Sledoval dějiny politické i kulturní . K jeho koníčkům patřila mj. turistika a samozřejmě intenzivní zájem o folklor. Do Slováckého krúžku v Praze začal docházet již koncem války, zejména pak po r. 1945 zde velmi aktivně působil jako zpěvák a tanečník. Platným členem krúžku byl i jeho otec, v padesátých letech jednatel a člen výboru. Jura se i při učitelském působení mimo Prahu folkloru pilně věnoval. Jeho vztah k folkloru b yl živý a věci znalý. Po založení časopisu Vědomosť přispíval do něj řadou článků zejména týkajících s...

Jiří Heřman (26)

RNDr. Jiří Herman je český matematik a ředitel brněnského matematického gymnázia na třídě Kapitána Jaroše. Zároveň vyučuje na pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Vystudoval obecné otázky matematiky a informatiky na přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. V roce 1981 získal titul RNDr. za učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů se zaměřením na matematiku. Působí též jako zástupce jihomoravských gymnázií v asociaci ředitelů gymnázií.

Jiří Brabenec (19)

Jiří Brabenec byl český strojař, motocyklový závodník, spisovatel a novinář. Působil jako redaktor v novinách Mladá fronta a Lidová demokracie. Často vystupoval pod pseudonymem Eric Kraft. Absolvoval Průmyslovou školu strojnickou v Kladně , dva roky studoval studoval žurnalistiku na Svobodné škole politických nauk v Praze. V průběhu let vystřídal celou řadu zaměstnání od technických oborů přes motoristické až po novinařinu . Po skončení druhé světové války pracoval jako redaktor v deníku Mladá fronta a poté od roku 1951 až do svého nástupu do penze v roce 1971 v deníku Lidová demokracie. V roce 1961 podnikl společně s cestovatelem Potužníkem a kolegou spisovatelem Jedličkou cestu na malých motocyklech na Blízký východ, kde jako první motocyklisté projeli Sinajskou pouští. V době politického uvolnění a svobody tisku rozkryl a investigativně vypátral do té doby zcela neznámé informace a souvislosti kolem číhošťského zázraku a osoby katolického kněze Josefa Toufara, vyšetřovaného StB. První ze série článků vydaných na toto téma byl článek s titulem Jak a proč zemřel farář Josef Toufar z 12. května a následně Světlo pravdy nad číhošťským zázrakem z 23. května 1968, které oba vyšly v Lidové demokracii. V těchto článcích vůbec jako jeden z prvních veřejně obvinil prokurátora Čížka ze lži proti lidu i státu, když v lednu 1950 nezákonně zadržel a následně exekutivně stíhal číhošťského faráře. Sérií těchto reportážních článků výrazně napomohl k otevření trestního stíhání proti vyšetřovateli Ladislavu Máchovi, který byl přímo zodpovědný za brutální mučení a předčasnou Toufarovu smrt na konci února 1950. Trestní stíhání Ladislava Máchy však zastavila srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy i přesto, že se proti němu podařilo získat dostatek vypovídajícího materiálu a bylo vyslechnuto přes 80 svědků. V době politického uvolnění před vp...

Jaroslav Uhlíř (15)

Jaroslav Uhlíř je známý český hudební skladatel, zpěvák a herec, který se zasloužil o rozvoj dětské hudby a televizní tvorby. Uhlíř se narodil 14. září 1945 v Praze, původně studoval na výtvarníka, ale nakonec se zaměřil na hudbu. Značnou popularitu mu přinesla spolupráce s textařem Zdeňkem Svěrákem, s nímž vytvořil řadu písní pro dětské televizní pořady a filmy. Z jejich spolupráce vzešlo mnoho oblíbených melodií, které se staly stálicemi v českých domácnostech.

Jan Jeník (12)

Jan Jeník je český botanik zabývající se strukturou kořenových systémů lesních stromů. V roce 1952 vystudoval lesní inženýrství na ČVUT v Praze. Později se na Karlově univerzitě stal kandidátem biologických věd, docentem geobotaniky a v roce 1990 profesorem botaniky. V průběhu svého života působil na několika zahraničních univerzitách a projektech koordinovaných UNESCO. Publikoval řadu odborných článků a publikací. V současné době pracuje na Katedře botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a v Botanickém ústavu Akademie věd ČR v Průhonicích. V roce 1994 byl oceněn Cenou ministra životního prostředí „za celoživotní práci v oblasti ochrany životního prostředí“.

Jan Dolenský (16)

Narozen 19.6.1859 v Jesenným u Semil, zemřel 11.2.1933 v Praze. Učitel, autor popularizačních prací z přírodovědy a z historie, povídkář, redaktor časopisů pro mládež, autor metodických pokynů pro učitele, překladatel z němčiny.

J. R Ward (22)

J. R. Ward je oblíbenou autorkou erotických paranormálních romancí, které se umisťují mezi bestsellery v New York Times a USA Today. Psaní bylo jejím koníčkem od útlého mládí a před nástupem na univerzitu se pokoušela publikovat svůj první román. Studovala historii a historii umění se zaměřením na středověk. Poté přešla na studium práv na Albany Law School, kde získala titul. Po studiích začala pracovat v centru lékařské péče v Bostonu a mnoho let strávila ve vedoucích pozicích lékařských středisek. V roce 2001 se vdala za Johna Nevilleho Blakemorea, který ji přesvědčil, aby se pokusila svou tvorbu publikovat. V následujícím roce vychází první román Leaping Hearts. Až později se začala věnovat paranormálním romancím, které úspěšně vydává pod pseudonymem J. R. Ward. Za román From the First obdržela cenu RITA a za Lover Awakened cenu Romatic Times. Ocenění 2011 - Romantic Times - Milenka pout zbavená 2007 - Romantic Times - Nespoutaný milenec 2006 - Romantic Times - Probuzený milenec http://www.rtbookreviews.com/rt-awards/nominees-and-winners

Irena Dousková (19)

Irena Dousková je česká spisovatelka, především prozaička. Narodila se v roce 1964 v Příbrami. Pochází z divadelní rodiny, matka a otčím byli herci v příbramském divadle. Původní jméno Irena Freistadtová si v 70. letech změnila, jednalo se o otcovo příjmení, a přijala matčino dívčí jméno. Otec Petr Freistadt působil jako divadelní režisér, roku 1964 emigroval do Izraele. V roce 1976 se autorčina rodina přestěhovala do Prahy. Vystudovala gymnázium, v letech 1983–1985 pracovala jako knihovnice a sekretářka, poté byla přijata na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kterou roku 1989 úspěšně absolvovala a získala titul Mgr. Vykonávání právnické praxe se však nevěnuje. Po ukončení vysokoškolského studia pracovala jako dramaturgyně v kulturním středisku v Praze. Později působila převážně jako novinářka . V současnosti působí jako spisovatelka z povolání. Do českého literárního kontextu Irena Dousková vstoupila nejprve jako básnířka, a to roku 1988. Vystupovala jako členka literárně-dramatického spolku LiDi, který prezentoval své básnické texty v pražské Viole. Roku 1988 vznikl příležitostně rozšiřovaný Almanach Spolku LiDi a v roce 1991 básnická sbírka, jež měla recesní název Kadění a byla vytištěna v nákladu 200 kusů na role toaletního papíru. Časopisecky autorka publikovala např. v Literárních novinách, Mladé frontě, Hostu, Tvaru aj. O několik let později se autorka začala věnovat převážně tvorbě prozaické. Od počátku jejímu vypravěčskému charakteru nejvíce vyhovovaly především žánry střední epiky. Mezi hlavní charakteristické rysy autorčiny tvorby, a to jak básnické, tak i převažující tvorby prozaické, patří úsporné vyjádření se smyslem pro situační zkratku, ironii a pointu. Řada příběhů se vyznačuje autobiografickým východiskem a osobními zkušenostmi. V mnoha dílech se projevuje i bytostný zájem o jud...

Hugo Siebenschein (20)

Hugo Siebenschein byl český literární historik, germanista, lexikograf a autor učebnic. Je znám především svým česko-německým a německo-českým slovníkem, zatím nejmodernějším ve své rozsahové kategorii.

Henry Fielding (20)

Henry Fielding byl anglický osvícenský prozaik, dramatik, publicista, právník a soudce. Pocházel z chudé, ale vážené aristokratické rodiny. Když mu byly tři roky, přestěhovala se rodina do Dorsetu. V mládí se vyznačoval nezvládnutelnou, vznětlivou a vášnivou povahou. Elitní střední školu Eton College nedostudoval, ale odnesl si z ní dobrou znalost klasických jazyků a literatury. Své vzdělání ještě prohloubil na univerzitě v Leydenu, kterou však pro dluhy nedokončil. Roku 1734 se oženil s Charlotou Cradockovou, začal v Londýně studovat práva a zintenzivnil svou novinářskou činnost. Stal se z něho osvícenský humanista, který stál společně s dalšími v opozici proti vládě Roberta Walpoleho považované mnohými za korupční. V letech 1739-1740 působil v opozičním časopise The Champion , v letech 1745-1746 vydával časopis True Patriot a v letech 1747-1748 parodoval stoupence jakobitské rebelie v časopise The Jacobite's Journal . Své volnomyšlenkářské postoje vyjádřil i v osobním životě tím, že roku 1747 si vzal za druhou manželku bývalou služebnou své první ženy, která zemřela roku 1744. Začínal jako dramatik a své hry psal pod pseudonymem Scriblerus Secundus. Vyznačují se mistrným zvládnutím tehdejších divadelních žánrů a postupů. Vytvořil dvacet pět komedií, satir, frašek a burlesek. Proslavil se zejména satirami psanými pro divadla v Drury Lane a Haymarketu, v nichž parodoval současnou tvorbu a kritiku , společenský život a politické praktiky vládnoucí whigistické strany . Od konce 30. let se věnoval také próze. Napsal romány Shamela, Josef Andrews,Jonathan Wild, Tom Jones a Amelie, ve kterých se snažil o naplnění své koncepce „komického eposu v próze“, v níž je hrdinství morálním postojem a ne jen statečným činem a v popisu lidských slabosti převažuje la...

Helena Mniszkówna (23)

Mniszkówna Helena, rodená Mniszek-Tchorznická , nar. 24.května 1878 rok v tom čase Volyň, zomrela 18. marca 1943 v Podlasie Sabniach. Poľská romantická prozaička. Písala prevažne zo života poľskej šľachty. V 19 rokoch sa prvý raz vydala za Vladislava Chyżyńskieho, s ktorým sa presťahovala do Litvy. Tam sa zrodila myšlienka napísať román Malomocná - románový súbor zo života aristokracie. Životné prostredie pre tento román získala práve počas prvého manželstva. Ale keď v roku 1903 zomrel jej manžel, vrátila sa k rodičom. Prvé dva zväzky románu Malomocná vyšli v roku 1909 s finančnou podporou jej otca. Kniha sa rýchlo rozpredala. Napriek tomu, že rukopis hodnotil aj Mark Twain, ktorý bol rodinným priateľom, neskôr sa objavili nepriaznivé kritiky, ktoré však nezabránili, aby sa vydalo už 16 vydanie tohto románu. V roku 1910 sa Helena druhý raz vydala za Anthonyho Rawicz Radomyskieho z Rogala. Z tohto manželstva sa narodili dve dcéry, dvojičky. V 1939 im Nemci zhabali majetok a o osem rokov neskôr sa stala druhý raz vdovou. Opäť sa vrátila domov k rodičom a tam zostala až do svojej smrti. Je pochovaná v rodinnej hrobke Mniszek-Tchorznických. zdroj foto: http://sabnie.pl/gmina/helena-mniszek/ iné zdroje fotografií a webstránok: http://www.michal-razniewski.orangespace.pl/kuchary.html http://pl.wikipedia.org/wiki/Helena_Mniszk%C3%B3wna http://www.michal-razniewski.orangespace.pl/helena_mniszek.html

Helen Exley (22)

Anglická autorka antologií, ředitelka nakladatelství, publikace s citáty na téma rodinných vztahů. Narodila se v JAR.

Heda Bartíková (18)

Heda Bartíková je česká redaktorka, novinářka a spisovatelka. Její tatínek byl spisovatel Alois Hříbal. Po základní škola absolvovala Střední průmyslovou školu zemědělskou, ale zemědělství se nevěnovala. Pracovala jako novinářka, v Kartografii byla techničkou, na tělovýchovné škole ČUV ČSTV působila v roli odborné referentky. V roce 1985 se stala redaktorkou nakladatelství Olympia. Hodně psala, používala také pseudonym Hedy Bartley.. Psala poezii, detektivky, biografii o Páralovi, horrorové a sci-fi povídky. Povídky ji otiskly časopisy Květy, Maska, Magazín Co vás zajímá a další.

Gordon Thomas (17)

Autor 53 knih, 45 milionů prodaných výtisků. Držitel mnoha cen a ocenění, dvakrát vyznamenán cenou Marka Twaina. Za knihu Shipwreck obdržel cenu Edgara Alana Poea. Sedm jeho knih se stalo předlohami filmů, včetně Voyage of the Damned, pětkrát nominovaného na Oskara. Kniha Gideon´s Spies se stala předlohou hlavního dokumentárního pořadu Channel Four. Jeho knihy byly přeloženy do patnácti jazyků. Gordon Thomas žije v Irsku, je ženatý a má čtyři děti.

Gilbert Delahaye (21)

Gilbert Delahaye byl belgický autor. Je nejlépe známý pro knihy o holčičce Martince, sérii ilustrovaných příběhů pro děti, které připravil s umělcem jménem Marcel Marlier.

Frederik Pohl (17)

Frederik George Pohl byl americký autor science fiction známý především svými romány o Heechee. Pracoval také jako editor časopisů Astonishing Stories, Super Science Stories, If, Galaxy a jiných. Jako literární agent zastupoval řadu jiných spisovatelů. Začátky jeho tvorby jsou spojeny s obdobím tzv. Zlatého věku science-fiction. Pohlovo první vydané dílo, báseň, se objevila v Amazing Stories v roce 1937 pod pseudonymem Elton V. Andrews. Byl členem skupiny nazvané Futuriáni tvořené newyorskými spisovateli a fanoušky science fiction (jejími členy byli mimo jiné také Isaac Asimov, Pohlův spoluautor Cyril M. Kornbluth, jeho pozdější třetí žena Judith Merrilová nebo Donald A. Wollheim a John B. Michel. V mládí byl také členem americké komunistické strany, byl z ní však vyhozen. Pohlova první povídka, Before the Universe, napsaná společně s Kornbluthem, se objevila v Super Science Stories v roce 1940 pod pseudonymem S. D. Gottesman. Ve svých 21 letech se Pohl stal editorem magazínů Super Science Stories a Astonishing Stories a zveřejňoval v nich své práce. Po zániku těchto časopisů pracoval jako literární agent, v roce 1950 se ke své předchozí práci vrátil při přípravě dalšího magazínu Galaxy Science Fiction jako asistent H. L. Golda. Redakci Galaxy převzal v roce 1961 a do roku 1969 vydával také magazín If, který získal třikrát cenu Hugo Award pro nejlepší magazín. Po rozpadu skupiny pokračoval v psaní s Judith Merrilovou, Isaacem Asimovem, Lesterem del Reyem a Jackem Williamsonem. Za nejdůležitější je však považována jeho práce se C. M. Kornbluthem, a zejména jejich antiutopická satira Obchodníci s vesmírem o světě ovládaném reklamními agenturami. Po Kornbluthově smrti roku 1958 vydal Pohl ještě jejich poslední povídku The Meeting, která se objevila v antologii Critical Mass a která také získala cenu Hugo. Jako dodatek k románu Obchodníci s vesmírem napsal větší množství příběhů z...

Franz von Liszt (18)

František Serafínský Procházka (24)

František Serafínský Procházka, František Seraf Procházka byl český redaktor, básník a spisovatel. Pokřtěn jménem sv. Františka z Assisi, kterému se říkalo Serafínský a to podle zjevení Krista obklopeného anděly serafy. Jeho křestní jméno je často mylně zapisováno. V letech 1873–1881 vystudoval Slovanské gymnázium v Olomouci, poté vstoupil v Olomouci do kněžského semináře. Po dvou letech odešel do Prahy studovat filozofii, latinu, řečtinu a češtinu na Karlovu univerzitu. Po absolvování byl krátce učitelem na několika místech Prahy. Od roku 1891 pracoval ve Vilímkově nakladatelství jako redaktor Malého čtenáře. Od roku 1900 řídil městskou knihovnu v Praze na Královských Vinohradech. Od roku 1901 se stal redaktorem České grafické unie a v letech 1913–1939 řídil časopis Zvon. Zapojil se do činnosti v řadě tehdejších kulturních organizací – Moravská beseda, Svatobor, Spolek Máj, Společnost literatury pro mládež, Masarykův lidovýchovný ústav v Praze. Stal se členem České akademie věd a umění. Hlavní těžiště jeho velice rozmanité práce bylo věnováno tvorbě pro děti. Čeští skauti jej znají jako autora textu junácké hymny. Zemřel 28. ledna 1939 v Praze.

Ferdinand Krch (17)

Ferdinand Krch byl český pedagogický pracovník, stoupenec reformní pedagogiky, redaktor časopisů pro děti a mládež, spisovatel. Narodil se v Praze na Smíchově jako třetí dítě ze sedmi sourozenců, do rodiny c. k. úředníka, stavebního rady Matyáše Krcha. Vystudoval reálné gymnázium a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kterou však opustil těsně před řádným ukončením. Rozhodl se, že se bude věnovat výchově dětí. Po doplňovací maturitě na pražském učitelském ústavě sbíral několik let pedagogické zkušenosti jako pomocný a prozatímní učitel na pražských obecných školách, včetně internátní školy pro mladistvé kárance. V roce 1913 otevřel se skladatelem a pedagogem Josefem Křičkou bezplatný Dětský hudební ústav, který financoval z vlastních prostředků. V letech 1919–1924 byl Ferdinand Krch ředitelem Domu dětství v Horním Krnsku, reformního výchovného ústavu pro legionářské sirotky. Spolu s pedagogy Ladislavem Švarcem a Ladislavem Havránkem zde vybudovali opravdový dům dětství s rodinnými vztahy, důraz byl kladen na výchovu v přírodě, výchovu hrou a na jednotu mravní, citové, estetické a tělesné výchovy. V Domě dětství Ferdinand Krch důsledně propracoval svou „výchovu srdce“, stejně později vedl děti v Milíčově domě. V roce 1919 založil Ferdinand Krch časopis pro děti Zlatá brána. Později redigoval dětské časopisy Lípa a Radost . Krch byl autorem nebo spoluautorem mnoha dětských knih, divadelních her a zpěvníčků. Začátkem 30. let 20. století se Ferdinand Krch připojil k Přemyslu Pittrovi a jeho spolupracovníkům, kteří se rozhodli vybudovat Milíčův dům, denní útulek pro zanedbané žižkovské děti. Těm pak věnoval bezplatně svůj volný čas jako učitel sborového zpěvu, vedoucí čtenářských kroužků a vychovatel. V roce 1944 byl Krch spoluzakladatelem ilegálního Výboru křesťanské pomoci židovským dětem. Pro tyto děti, které se vrátily z koncentračních táborů, byly v květnu 1945 v rámc...

Emilio Salgari (15)

Emilio Salgari byl populární italský spisovatel dobrodružných románů, označovaný někdy jako italský Jules Verne. Po neúspěšném pokusu stát se námořním důstojníkem, obrátil Emilio Salgari svou pozornost k literární činnosti. Napsal více než dvěstě dobrodružných příběhů odehrávajících se v nejrůznějších exotických končinách s hrdiny z různých lidských ras a kultur. Stal se brzy tak slavný, že byl někdy nazýván italským Julesem Vernem, ačkoliv jeho knihy jsou dobrodružné a nezabývají se vědeckou fikcí. Nejúspěšnější Salgariho dílo, série románů o Sandokanovi, který vede boj proti utlačovatelům malajských domorodců, se zdá být založena na skutečném životě jednoho malajského náčelníka, který vedl boj proti guvernérovi a rádžovi Sarawaku Jamesovi Brookeovi ze svého úkrytu na Mount Sandok. Přestože měl Salgari milióny čtenářů po celém světě, nikdy nedosáhl takového finančního zajištění, jaké by si zasloužil. Vydavatelé, využívající Salgariho špatných obchodních schopností, nechávali spisovatele téměř v chudobě. Pronásledovaný věřiteli a rodinnou krizí, spáchal Salgari dne 25. dubna roku 1911 sebevraždu. Sandokan, známý jako Malajský tygr, vede v jedenácti Salgariho románech ozbrojený boj proti holandským a britským koloniálním představitelům, zosobněným v rádžovi Jamesovi Brookeovi, guvernérovi a rádžovi Sarawaku. Ten je známý svými nemilosrdnými a krutými činy při upevňování své moci. Když byl Sandokan ještě chlapec, nechal Brooke vyvraždit jeho rodinu a zbavil jej trůnu. V dospělosti Sandokan shromáždil skupinu pirátů a z malého ostrůvku Mompracem na západ od Bornea vede se svým přítelem Portugalcem Yanezem de Gomerou proti Brookovi ozbrojený boj, nejen pro svou osobní pomstu, ale také na obranu malých domorodých království. Jde o tyto romány: Série se dočkala dalších pokračování od různých italských spisovatelů. Nejznámějším z nich je Luigi Motta, který napsal o Sandokanovi dalších pět románů, např. Malajský ...

Elizabeth Barrett Browning (15)

Elizabeth Barrettová-Browningová, anglicky Elizabeth Barrett Browning byla anglická básnířka viktoriánského období. Narodila se v rodině majitele plantáží na Jamajce. Prožila šťastné dětství na anglickém venkově a získala výborné vzdělání. Ovládala francouzštinu, italštinu, němčinu, latinu a starořečtinu, částečně hebrejštinu a arménštinu. Publikovat začala ve dvacátých letech básně a překlady. Následkem pádu z koně v dětství měla zraněnou páteř. Toto zranění ji trápilo celý život. Přes naléhání lékařů, aby pobývala v teplém podnebí, jí despotický otec nedovolil odjet do Itálie. V roce 1845 se osobně seznámila s Robertem Browningem. V září 1846 se tajně nechali oddat proti vůli Elizabethina otce a odcestovali přes Paříž do Itálie. Po krátkém pobytu v Pise přesídlili do Florencie, kde žili až do Elizabethiny smrti v roce 1861. V roce 1849 se jim narodil syn „Pen“ , který se v dospělosti stal malířem. Životní příběh Elizabeth Barrettové-Browningové a její vztah s Robertem Browningem byl námětem několika literárních děl a muzikálu. Elizabeth Barrettová-Browningová navázala ve svém díle na romantické předchůdce. Již prvními sbírkami si získala respekt a za svého života byla některými soudobými kritiky považována za největší anglickou básnířku. Ve svých básních se zabývá sociálními otázkami , zastává se práv žen , vyjadřuje sympatie k revolučnímu osvobozovacímu a sjednocovacímu hnutí v Itálii v letech 1848 – 1849 v době První války za nezávislost . Nejznámějším a též často nejvýše ceněným dílem je sbírka 44 sonetů s názvem Portugalské sonety , které ukazují (spo...

Eduard Stehlík (22)

Eduard Stehlík je český vojenský historik, spisovatel a bývalý voják. Zaměřuje se na československé vojenské dějiny, zejména období 1914–1956. Byl ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany a působil také jako historik Vojenského historického ústavu Praha a později jako předseda vědecké rady a 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. Od roku 2020 působí jako ředitel Památníku Lidice. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor ruština – dějiny. V letech 1989–2012 byl zaměstnancem Vojenského historického ústavu Praha. V roce 1992 se stal vojákem z povolání. Již od zahájení příprav na vznik Ústavu pro studium totalitních režimů v srpnu 2008 byl členem jeho vědecké rady, 14. prosince 2010 byl zvolen jejím předsedou. V roce 2012 z vědecké rady vystoupil, když se stal v srpnu 1. náměstkem ředitele Daniela Hermana. Z funkce byl odvolán a výpověď z ústavu dostal 15. dubna 2013 s výpovědní lhůtou do 30. června. Konec jeho působení v ÚSTR byl spojený zejména s nesouhlasem s personální politikou nově jmenované ředitelky Pavly Foglové, především se záměrem odvolat ředitelku Archivu bezpečnostních složek Zlatuši Kukánovou. Výpověď ale označil v dubnu 2014 soud za neplatnou. V květnu téhož roku poslanci navrhli Stehlíka jako člena Rady ÚSTR a 18. června byl hlasy 37 ze 62 senátorů do rady skutečně zvolen. Působil jako jeden z poradců ministra obrany Vlastimila Picka. Dne 3. března 2014 byl jmenován ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany, který vedl do konce roku 2019. Tehdy také ukončil svůj pracovní poměr v armádě a odešel do zálohy. Dne 24. února 2020 se stal ředitelem Památníku Lidice. V roce 2006 začal spolupracovat s Českou televizí na pořadu Historický magazín. Dne 27. října 2006 byl vyhlášen čestným občanem Lidic. V červenci 2019 byl opět zvolen členem Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, získal 57 hlasů od 74 senátorů. N...

Dušan Šindelář (19)

Dušan Šindelář je český estetik, teoretik užitého umění, výtvarný a literární kritik, akademik a vysokoškolský pedagog. Narodil se v rodině venkovského učitele. Za 2. světové války byl totálně nasazen v Německu. Poté vystudoval filozofii a estetiku u prof. Jana Mukařovského na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, absolvoval roku 1951, do roku 1958 zůstal ve škole jako asistent oddělení estetiky a zastával názory konformní s tehdejším komunistickým režimem. V 50. letech ho získala jako tajného spolupracovníka Státní bezpečnost. V 60.letech byl ovlivněn estetickými názory Emila Utitze. Působil v Praze při Ústavu bytové a oděvní kultury. Dále se po celý život věnoval práci pedagoga a popularizátora svého oboru. Habilitoval se jako profesor na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde učil estetiku a teorii umění a v letech 1969-1980 byl prorektorem, dále učil na Akademii výtvarných umění v Praze, a to až do svého penzionování v roce 1991. Externě učil také na katedře estetiky FFUK. Roku 1969 získal titul DrSc., od roku 1988 byl členem korespondentem ČSAV. V letech 1954 – 1971 byl redaktorem časopisu Výtvarné umění, po zastavení jeho vydávání redaktorem časopisu Estetika, přispíval do časopisů Umění, Umění a řemesla, Tvar, Výtvarná práce, psal také do Literárních novin. Věnoval se zejména monografiím o estetice užitého umění, mimoumělecké estetice všedního dne. Psal úvody a stati do katalogů výstav současných výtvarných umělců, především sochařů , keramiků a sklářských výtvarníků , ale také malířů či grafiků . Sklářským výtvarníkem, sochařem a medailérem byl také jeho starší bratr Lumír Šindelář . Patřil k nejplodnějším autorům své generace. Mezi léty 1952 – 1988 vydal 64 titulů knih, studií, a textů katalogů výstav, množství studií. Mezi nejvýznamnější publikace...

Dominik Tatarka (19)

Dominik Tatarka byl slovenský spisovatel a publicista. Gymnázium začal studovat v Nitře, ale odmaturoval roku 1934 v Trenčíně. Poté studoval na UK v Praze a na Sorbonně v Paříži . Od 1939 do 1944 vyučoval na střední škole v Žilině a v Martině. Aktivně se zúčastnil Slovenského národního povstání. Po skončení války pracoval jako úředník a redaktor v různých denících, v letech 1949–1951 byl tajemníkem a ústředním tajemníkem Svazu československých spisovatelů, v letech 1951–1952 byl redaktorem deníku Pravda. V roce 1969 vrátil legitimaci KSČ, protože nebránila suverenitu Československa, poté byl vyloučen ze všech organizací a od roku 1970 pracoval v manuálních profesích a stal se zakázaným autorem. Od tohoto vystoupení byl pod stálým dozorem StB. Od roku 1971 byl v invalidním důchodu. Roku 1977 jako první Slovák podepsal Chartu 77 . Roku 1986 mu Nadace Charty 77 ve Stockholmu udělila Cenu Jaroslava Seiferta. V roce 1991 mu byl udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy . Při příležitosti 100. výročí jeho narození v r. 2013 vydala Slovenská pošta poštovní známku s portrétem Dominika Tatarky od akademického malíře Dušana Grečnera.

Darren Shan (20)

Darren Shan je sága napsaná irským autorem Darrenem O'Shaughnessey. Sága obsahuje 12 knih, v ČR vyšly všechny. Celý příběh popisuje osud normálního lidského chlapce, který si nedobrovolně vymění část krve s upírem Lartenem Hroozleym, a tak se stane jeho pomocníkem a polovičním upírem. Sága je rozdělena do 4 trilogií: První trilogie, Darren se učí jak se stát správným upírem. Upíři vždy pijí jen tolik krve, kolik pouze potřebují a nikdy nezabíjí svou oběť. Část klanu s tímto postupem nesouhlasila a před 700 lety se odpojila se od upírů. Nazvali se vampýři a svou oběť zabijí a vysají do poslední kapky krve, čímž vstřebají i duši a vzpomínky své oběti. Díky takto velkým dávkám krve, kterou vypijí, se jejich kůže časem zbarví do nachové barvy a jejich rty, nehty a vlasy se zbarví do krvavě červené. Vampýři žijí mírně déle než upíři, ale jinak jsou jejich síly naprosto vyrovnané, stejně jako upíři, vampýři nikdy nelžou, nepoužívají střelné zbraně a jsou velmi odvážní. Vždy mezi nimi existovalo křehké příměří, ale díky zásahu pana O. Sudda se mezi nimi příměří protrhlo a nastala takzvaná Válka jizev. Pozn.: Upíři a stejně tak vampýři se značí jizvičkami na bříšcích prstů.

Christopher Chant (17)

Autor encyklopedických prací z historie a technické historie.

Boris Nikolajevič Polevoj (21)

Boris Nikolajevič Polevoj, , vlastním jménem Kampov byl ruský sovětský spisovatel a novinář. Jeho pseudonym vznikl překladem jeho pravého jména Kampov z latiny do ruštiny . Polevoj pocházel z rodiny právníka, která se roku 1913 přestěhovala do Tveru. Zde roku 1924 absolvoval střední průmyslovou školu, pracoval jako technolog v textilním závodě a stal se dělnickým dopisovatelem místního tisku. Roku 1928 se stal novinářem z povolání. Členem Komunistické strany Sovětského svazu se stal roku 1940 a v letech Velké vlastenecké války byl vojenským dopisovatelem deníku Правда a politickým instruktorem Rudé armády. Po skončení války hodně cestoval, angažoval se v mírovém hnutí a v letech 1962-1981 byl šéfredaktorem časopisu Юность . Do literatury vstoupil jako novinář se zájmem o život lidí v průmyslové výstavbě. V umělecké literatuře pak využíval svých žurnalistických zkušeností. Známým se stal díky románu Повесть о настоящем человеке , ve kterém zpracoval skutečný příběh Hrdiny Sovětského svazu letce Alexeje Maresjeva. Jeho díla jsou však napsaná v duchu komunistické didaktičnosti, historická fakta jsou v nich mnohdy zkreslena a postavy nejsou důsledně vykresleny. Polevoj byl také významným politicko-kulturním pracovníkem. V letech 1946–1948 byl poslancem Nejvyššího sovětu RSFSR, od roku 1954 členem předsednictva Svazu spisovatelů Sovětského svazu a od roku 1967 jedním z jeho tajemníků. Za svou práci získal v Sovětském svazu řadu ocenění: Řád rudé hvězdy , Řád Vlastenecké války , Řád rudého praporu , Leninův řád a další. Byl laureátem Stalinovy ceny a Mezinárodní ceny míru . Román Příběh opravdového člověka dosáhl v letech 1948 až 1984 dvaceti tří českých vydání, všechna v překladu Julie Heřmanové. Kniha vyšla v těchto nakl...

Bohuslav Reynek (21)

Bohuslav Reynek byl český básník, malíř, grafik a překladatel. Narodil se v Petrkově u Havlíčkova Brodu jako jediný syn statkáře Bedřicha Reynka a jeho manželky Marie, rozené Divišové. Po základní škole ve Svatém Kříži navštěvoval reálku v Jihlavě. Zde se začal ovlivněn svým profesorem Maxem Eislerem zajímat o literaturu a výtvarné umění. Po maturitě studoval zemědělství na C.K. Vysoké škole technické, studia však po několika týdnech nechal a vrátil se do Petrkova. Odtud podnikl svou první cestu do Francie. V této době také začal psát své první básně . V roce 1914 se seznámil s vydavatelem Josefem Florianem ze Staré Říše, se kterým spolupracoval až do konce jeho života. Svými překlady poezie i prózy, vlastními básněmi a grafikami velmi ovlivnil mnoho staroříšských edic, zejména edici Dobré dílo. Roku 1923 odjel do Grenoblu, aby poznal autorku knihy Ta vie est là…, básnířku Suzanne Renaudovou, kterou si 13. března 1926 v Grenoblu vzal za manželku. Následujících deset let žil s rodinou, manželkou a později také se dvěma syny, narozenými v letech 1928 a 1929, střídavě ve Francii a v Petrkově, kam se nastálo vrátil až po otcově smrti, aby se ujal správy statku. Roku 1944 byli Reynkovi donuceni se vystěhovat ze statku. Po několika měsících hledání nového bydliště se celá rodina nastěhovala do Staré Říše k dětem J. Floriana, kde zůstala až do konce války. Roku 1945 se na statek vrátili, ale po komunistickém puči v roce 1948 byl Reynkův statek v Petrkově zestátněn a Reynek na něm poté pracoval jen jako zemědělský dělník až do roku 1957. V této době vzniká většina Reynkova grafického díla a dozrává také jeho osobitý básnický projev. V průběhu šedesátých let se na Reynka znovu začíná obracet pozornost mnohých mladých umělců (např. Jiří Kolář, Ivan Diviš nebo Ivan M...

Bee Gees (17)

The Bee Gees byla světově proslulá popová skupina založená v roce 1958, kterou tvořili bratři Barry, Robin a Maurice Gibbovi. Název skupiny byl odvozen od iniciál "BG", což znamenalo "Brothers Gibb". Jejich kariéra trvala více než pět desetiletí a proslavili se výraznou harmonií a skladatelským umem. Zvuk skupiny Bee Gees ' se v průběhu času výrazně vyvíjel, počínaje popem ovlivněným beaty v 60. letech, poté se v polovině a na konci 70. let dostal do popředí diskotékového hnutí s hity jako "Stayin' Alive" a "Night Fever" ze soundtracku k filmu "Horečka sobotní noci", který se stal jedním z nejprodávanějších alb všech dob.

Barrington Barber (20)

Americký malíř, pedagog výtvarné výchovy, autor příruček pro výtvarníky.

Arthur Miller (21)

Arthur Miller byl americký dramatik a esejista. V letech 1956–1961 byl manželem Marilyn Monroe. V roce 1962 se oženil potřetí. Jeho manželkou a celoživotní partnerkou se stala Inge Morath – původem Rakušanka, významná fotografka, členka fotografické agentury Magnum Photos, představitelka humanistické fotografie . Patřil mezi autory, kteří se programově snažili rozbít představy o Americe jako o ráji. Byl členem Komunistické strany USA, v padesátých letech se stal terčem Výboru pro neamerickou činnost, vedeného senátorem Josephem McCarthym. Odmítnul prozradit jména svých přátel, kteří také sympatizovali s komunismem. Později se angažoval ve prospěch uvězněných spisovatelů v nesvobodných zemích, byl také předsedou Mezinárodního PEN klubu. Jeho společenskokritické hry byly zpočátku psány klasickou formou, byl ovlivněn H. Ibsenem. V pozdějších hrách spojil realismus a symbolismus do expresívní formy.

Arthur Doyle, (27)

Arnošt Goldflam (22)

Arnošt Goldflam je český herec, dramatik, režisér, pedagog a spisovatel pro děti. Narodil se v Brně v židovské rodině. Po absolutoriu Střední všeobecně vzdělávací školy začal studovat medicínu, po dvou semestrech odešel. Pracoval postupně jako slévač, jádrař a dále v Královopolské jako rozpočtář. Následovalo studium JAMU, již tehdy hrál drobné role na divadle. Po studiu působil v brněnských divadlech Satirické divadlo Večerní Brno a Divadlo X, od studijního věku taktéž vystupoval v Divadle na provázku. V letech 1978 až 1993 působil v divadle HaDivadlo. V 80. letech začal být obsazován do menších filmových a televizních rolí. Největší ohlas měly role Arnošta ve filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag a Lustiga ve snímku Lotrando a Zubejda. Další filmy a seriály, kde se objevil, jsou např. Otesánek, Modrý Mauritius, František je děvkař či Proč bychom se netopili. V nynější době režíruje divadelní hry a učí na JAMU a DAMU, profesorem pro obor dramatická umění byl jmenován s účinností od 5. listopadu 2007. Je podruhé ženatý, z prvního manželství má dospělou dceru. Jeho nynější manželkou je výtvarnice a scénografka Petra Goldflamová-Štětinová, se kterou má syna a dceru. Během období normalizace byl členem KSČ, na podzim roku 1989 ze strany vystoupil.

Antonín Rezek (16)

Antonín Rezek byl český historik, který se specializoval především na dějiny raného novověku a dějiny náboženských hnutí. V letech 1900–1903 působil též jako ministr rakouské vlády pro české záležitosti, v letech 1905–1906 jako poslanec Sněmu království Českého. Antonín Rezek se narodil 13. ledna 1853 v Jindřichově Hradci. Byl třetím dítětem vyučeného hodináře a uznávané kapacity ve svém oboru Martina Rezka a Kateřiny rozené Vacíkové. Roku 1859 nastoupil malý Antonín do místní školy a roku 1863 na gymnázium, kde byla jako vyučovací jazyk vedle němčiny povolena nedlouho předtím i čeština. Na gymnáziu studoval s půlletým přerušením studia, když se nepohodl se svým profesorem, do roku 1872. Již za svých gymnaziálních studií navázal kontakty s jindřichohradeckými zámeckými archiváři a pomáhal jim v opisování listin černínského archivu. Roku 1872 složil úspěšně maturitní zkoušku. Na doporučení archiváře Františka Tischera se Antonín Rezek vydal studovat na Karlo-Ferdinandovu univerzitu do Prahy. Jindřichohradecký archivář Tischer zasáhl podstatně do života Antonína Rezka ještě jednou, když mu zajistil možnost působit po boku historika a archiváře Josefa Emlera, kterému Rezek pomáhal s opisováním listin do Emlerových Regest. Tím byl Antonín Rezek zbaven finančních problémů a bylo mu umožněno nabýt zkušenosti při práci s uznávaným historikem. Na univerzitě se Rezek zapojil do činnosti studentského Historického klubu, v němž se zasazoval o založení studentského historického časopisu – ale bezvýsledně. V době Rezkových studií působili na univerzitě Otto Hirschfeld, Josef Emler, Antonín Gindely a Václav Vladivoj Tomek, s nímž Rezek později navázal velmi blízký vztah. V roce 1873 krátce působil jako redaktor Národních listů, a roku 1875 nastoupil do Musea království Českého na pozici asistenta – sice bez nároku na plat, ale s vyhlídkou, že mu bude časem za jeho důkladnou práci v muzejním arch...

Amy Newmark (17)

Americká spisovatelka, editorka a vydavatelka.

Amos Oz (18)

Amos Oz byl izraelský spisovatel, esejista, novinář a profesor literatury na Ben Gurionově univerzitě v Beer Ševě. Od roku 1967 byl předním zastáncem dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Jeho knihy byly vydány ve zhruba 41 jazycích, včetně arabštiny, ve 35 státech světa. Je nositelem řady ocenění a vyznamenání, včetně Řádu čestné legie, Ceny knížete asturského, či Izraelské ceny. V roce 2005 byl v internetové soutěži 200 největších Izraelců deníku Ynet zvolen 41. největším Izraelcem všech dob. Amos Oz se narodil v Jeruzalémě ve čtvrti Kerem Avraham na Amosově ulici č. 18. Jeho rodiče, Jehuda Arje Klausner a Fanja Musman, byli sionističtí přistěhovalci z východní Evropy. Otec vystudoval historii a literaturu v litevském Vilniusu, později pracoval v Jeruzalémě jako knihovník a spisovatel. Jeho dědeček z matčiny strany vlastnil mlýn v Rovně v západní Ukrajině. Rodina patřila mezi pravicové revizionistické sionisty. Ozův příbuzný Josef Klausner byl při prezidentské volbě roku 1948 protikandidátem Chajima Weizmanna za stranu Cherut. Rodina byla nábožensky vlažná, přesto Oz navštěvoval náboženskou školu Tachkemoni. Střední školu absolvoval v Rechavji. Hluboce ho poznamenala sebevražda jeho matky, ke které došlo v jeho dvanácti letech. V patnácti se odstěhoval do kibucu Chulda, kde ho adoptovala místní rodina . Tehdy si Amoz změnil příjmení z Klausner na Oz, což v hebrejštině znamená síla. Až do roku 1986 učil v kibucu na střední škole. Poté se kvůli astmatu syna Daniela přestěhovali i se svou ženou Nily do Aradu v Negevské poušti. Oz začal vyučovat literaturu na nedaleké Ben Gurionově univerzitě. Po prvních literárních úspěších postupně i díky honorářům snižoval svou angažovanost v kibucu. V 50. letech sloužil v izraelské armádě v jednotce Nachal, zúčastnil se mimo jiné potyček na izraelsko-syrské hranici. Bě...

Aleš Mareček (17)

Aleš Mareček je český novinář, podnikatel a manažer. V letech 2006 až 2018 zastupitel městské části Praha 13 , od července 2020 člen Rady České tiskové kanceláře, člen ČSSD. Jako malé dítě žil v obci Nelahozeves na Mělnicku. Pochází ze sportovní rodiny. Jeho otec Ing. Otakar Mareček byl několikanásobný olympionik ve veslování a vlastní bronzovou medaili z OH 1972 v Mnichově a dlouholetý president Svazu veslování. On sám v mládežnických kategoriích posbíral také několik medailí z mistrovství republiky. Základní vojenskou službu absolvoval ve VTJ Litoměřice a ASVS Dukla Praha. Chodil do školy s rozšířenou výukou cizích jazyků, pak studoval na Gymnáziu Jana Nerudy na Malé Straně. Působil jako sportovní novinář v redakcích odborných sportovních časopisů. Dále pracoval v cestovním ruchu – byl součástí managementu Hotelu Pyramida v Břevnově. Na kandidátních listinách v letech 2006 a 2010 uváděl jako povolání „obchodní ředitel“. Působil jako předseda představenstva TPC Vidoule, posléze Rozvojové projekty a.s., byl členem představenstva Želivská provozní a.s. a Úpravna vody Želivka a.s. Je ženatý. V mládí vesloval a hrál fotbal, věnuje se též badmintonu. V komunálních volbách v roce 1998 kandidoval za ČSSD do Zastupitelstva městské části Praha 13, ale neuspěl. Nepodařilo se mu to ani ve volbách v roce 2002. Zvolen byl až ve volbách v roce 2006. Ve stejných volbách kandidoval také do Zastupitelstva hlavního města Prahy, v tomto případě však neuspěl. Ve volbách v roce 2010 obhájil mandát zastupitele městské části jako lídr kandidátky ČSSD. V listopadu 2010 se navíc stal uvolněným zástupcem starosty, na starosti měl dopravu ,životní prostředí a sociální oblast. V roce 2012 čelil výzvě k rezignaci. Ve volbách v roce 2014 opět obhájil mandát zastupitele městské části, také tentokrát byl lídrem kandidátky ČSSD. Ve funkci zástupce starosty již nepokračoval, stal se však předsedou ...