Všichni Autoři a témata

Elizabeth Barrett Browning (14)

Elizabeth Barrettová-Browningová, anglicky Elizabeth Barrett Browning byla anglická básnířka viktoriánského období. Narodila se v rodině majitele plantáží na Jamajce. Prožila šťastné dětství na anglickém venkově a získala výborné vzdělání. Ovládala francouzštinu, italštinu, němčinu, latinu a starořečtinu, částečně hebrejštinu a arménštinu. Publikovat začala ve dvacátých letech básně a překlady. Následkem pádu z koně v dětství měla zraněnou páteř. Toto zranění ji trápilo celý život. Přes naléhání lékařů, aby pobývala v teplém podnebí, jí despotický otec nedovolil odjet do Itálie. V roce 1845 se osobně seznámila s Robertem Browningem. V září 1846 se tajně nechali oddat proti vůli Elizabethina otce a odcestovali přes Paříž do Itálie. Po krátkém pobytu v Pise přesídlili do Florencie, kde žili až do Elizabethiny smrti v roce 1861. V roce 1849 se jim narodil syn „Pen“ , který se v dospělosti stal malířem. Životní příběh Elizabeth Barrettové-Browningové a její vztah s Robertem Browningem byl námětem několika literárních děl a muzikálu. Elizabeth Barrettová-Browningová navázala ve svém díle na romantické předchůdce. Již prvními sbírkami si získala respekt a za svého života byla některými soudobými kritiky považována za největší anglickou básnířku. Ve svých básních se zabývá sociálními otázkami , zastává se práv žen , vyjadřuje sympatie k revolučnímu osvobozovacímu a sjednocovacímu hnutí v Itálii v letech 1848 – 1849 v době První války za nezávislost . Nejznámějším a též často nejvýše ceněným dílem je sbírka 44 sonetů s názvem Portugalské sonety , které ukazují (spo...

Dominik Tatarka (21)

Dominik Tatarka byl slovenský spisovatel a publicista. Gymnázium začal studovat v Nitře, ale odmaturoval roku 1934 v Trenčíně. Poté studoval na UK v Praze a na Sorbonně v Paříži . Od 1939 do 1944 vyučoval na střední škole v Žilině a v Martině. Aktivně se zúčastnil Slovenského národního povstání. Po skončení války pracoval jako úředník a redaktor v různých denících, v letech 1949–1951 byl tajemníkem a ústředním tajemníkem Svazu československých spisovatelů, v letech 1951–1952 byl redaktorem deníku Pravda. V roce 1969 vrátil legitimaci KSČ, protože nebránila suverenitu Československa, poté byl vyloučen ze všech organizací a od roku 1970 pracoval v manuálních profesích a stal se zakázaným autorem. Od tohoto vystoupení byl pod stálým dozorem StB. Od roku 1971 byl v invalidním důchodu. Roku 1977 jako první Slovák podepsal Chartu 77 . Roku 1986 mu Nadace Charty 77 ve Stockholmu udělila Cenu Jaroslava Seiferta. V roce 1991 mu byl udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy . Při příležitosti 100. výročí jeho narození v r. 2013 vydala Slovenská pošta poštovní známku s portrétem Dominika Tatarky od akademického malíře Dušana Grečnera.

Diana Gabaldon (21)

Diana Gabaldon je americká autorka, známá především svou sérií Cizinka. Její knihy spojují několik žánrů od historické fikce, romance, mystery, adventur, až po science fiction a fantasy. V roce 2014 byl na základě jejích knih uveden seriál Cizinka. Gabaldon se narodila 11. ledna 1952 v Arizoně. Její otec Tony Gabaldon byl mexicko-amerického původu, matka Jacqueline Sykesová pak anglicko-amerického původu. Tony Gabaldon byl šestnáct let v Arizoně senátorem. Gabaldon vyrostla v arizonském Flagstaffu. V roce 1973 získala bakalářský titul v oboru zoologie na Northernské arizonské univerzitě. O dva roky později získala magisterský titul v oboru mořské biologie na kalifornské univerzitě v San Diegu. V roce 1978 získala doktorát v oboru behaviorální ekologie na Northernské arizonské univerzitě. Gabaldon byla v roce 1984 zakládajícím editorem Science Software Quarterly, zatímco byla zaměstnaná v Centru environmentálních studií pod Arizonskou státní univerzitou . V polovině 80. let psala recenze softwarů a technické články pro počítačové publikace, stejně jako populárně-vědecké články a komiksové knihy pro The Walt Disney. Na ASU také 12 let vyučovala environmentální vědu, než se začala na plný úvazek věnovat psaní. V roce 1988 se Gabaldon rozhodla napsat román, aby "cvičila, jak se to dělá", neměla v úmyslu ho někomu ukázat. Jako vědkyně a profesorka se rozhodla, že pro ni nejsnazším žánrem bude historický román, neměla ale vymyšlené žádné historické pozadí ani konkrétní časové období. Potom náhodou zhlédla epizodu sci-fi seriálu Doctor Who, nazvanou The War Games. Jeden z doktorových společníků byl Skot z roku 1745, mladý, asi sedmnáctiletý muž jménem Jamie McCrimmon, který poskytl primární inspiraci pro její hlavní mužskou postavu - Jamese Frasera, stejně jako pro její umístění románu do poloviny 18. století ve Skotsku. Gabaldon pak vymyslela postavu Angličanky, kte...

Cyril Bouda (22)

Cyril Bouda, křtěn Cyrill Mikoláš Bouda , byl český malíř, grafik a ilustrátor a profesor na Karlově univerzitě. Narodil se v Kladně, ale většinu života prožil v Praze. Oba rodiče Cyrila Boudy byli výtvarníci; otec byl středoškolským profesorem kreslení, matka Anna Boudová Suchardová umělecko-průmyslovou výtvarnicí, sestrou sochařů Stanislava a Vojtěcha Suchardů. Za kmotra mu byl Mikoláš Aleš. V roce 1923 absolvoval Bouda Umělecko-průmyslovou školu v Praze u Františka Kysely, v roce 1926 zakončil studium na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval u Maxe Švabinského. Dále byl na AVU asistentem T. F. Šimona. V letech 1946–1972 působil jako pedagog a posléze jako profesor na Pedagogické fakultě UK v Praze a v Brandýse nad Labem . Mezi jeho žáky na pedagogické fakultě patřil například Jaroslav Weigel. Často pobýval v Ptáčově u Třebíče, tam ho přivedl Bedřich Vaníček a manželé Antonín a Ludmila Kybalovi, jeho druhá manželka Helena pocházela z Třebíče. Žil v zahradním domku ve Vlašské ulici na úpatí Petřína. Jeho syn Jiří Bouda se stal rovněž grafikem. Ulice Cyrila Boudy je v Kladně, Prostějově, ve Slaném a v Třebíči. Pamětní deska v Kladně na vile Libochvíle. Věnoval se nejprve volné grafice a malbě obrazů. Je však znám především jako mnohostranný a velmi pilný autor užité grafiky. Celý život pracoval jako ilustrátor knih, zvláště pohádek, českých pověstí, humoristických a historických knih . Své ilustrace převáděl také do podoby kreslených filmů . Zvládal mnoho grafických technik, dřevoryt a mědiryt, lept a zejména litografii. Byl mj. grafikem-návrhářem československých známek. Vytvořil také návrhy pro vitráže a...

Corinne Hofmann (12)

Corinne Hofmannová je švýcarská spisovatelka, autorka autobiografických románů o životě v Keni. Hofmannová navštívila Keňu poprvé v roce 1986 a přestěhovala se tam v roce 1987. Bydlela zde se svým manželem Lketingou. Na konci roku 1990 utekla zpět do Švýcarska se svou tehdy malou dcerou. Její příběhy jsou podle skutečné události, které sama zažila.

Christopher Hart (16)

Christopher Hart je jedním z nejprodávanějších autorů knih určených pro výtvarníky a animátory. Jeho knihy se staly standardem pro vyučování výtvarné výchovy v celé řadě zemí a dosud bylo vydáno více než 2,5 milionů výtisků jeho knih v osmnácti jazycích.

Christopher Chant (17)

Autor encyklopedických prací z historie a technické historie.

Christian Morgenstern (18)

Christian Otto Josef Wolfgang Morgenstern byl německý básník, novinář a překladatel. Je považován za zakladatele německé nonsensové poezie. Studoval dějiny umění a práva, zároveň se věnoval žurnalistice, poezii a překladatelství. Léčil se s tuberkulózou v mnoha sanatoriích, ale 31. března 1914 jí v Meranu podlehl. Jeho prozaická díla vyšla péčí jeho ženy Margarety většinou až po jeho smrti. Za svého života se dočkal velmi malého uznání. Narodil se v Mnichově jako jediné dítě Carla Ernsta Morgensterna a jeho ženy Charlotty Morgenstern , rozené Schertelové. Oba rodiče pocházeli z malířských rodin, otec byl významný německý malíř krajinář. Když mu bylo 10 let, zemřela mu matka na zápal plic. Otec jej poté poslal ke kmotrovi do Hamburku, kde nastoupil do internátní školy. Zde se stal obětí soustavné a trýznivé šikany spolužáků. Jeho otec se v této době podruhé oženil. Morgenstern se roku 1884 odstěhoval za otcem, v té době ředitelem Královské umělecké školy ve slezské Vratislavi. V letech 1885–1889 zde pak navštěvoval gymnázium a pokoušel se sám psát. Roku 1892 začal studovat národohospodářství na Vratislavské univerzitě, kde poslouchal přednášky věhlasného profesora socialistické orientace Wernera Sombarta, studium ovšem musel brzy ze zdravotních důvodů přerušit. Po částečném zotavení si našel práci v Národní galerii v Berlíně, navázal spolupráci s deníkem Tägliche Rundschau a psal do časopisů Freie Bühne, Kunstwarts a Der Zuschauer. Stále cestoval po různých evropských sanatoriích, zdržoval se zejména v Itálii. Překládal z francouzštiny, později také z norštiny. V roce 1898 cestoval několik měsíců po Norsku a setkal se zde s Henrikem Ibsenem. V Norsku mu vyšla jeho prvotina Ich und die Welt . V roce 1900 se dozvěděl, že trpí tuberkulózou. Pod vlivem této smutné skutečnosti psal Šibeniční písně. Roku 1903 přeložil Večerní červánky Knuta Hamsuna a básně Björnstjerne Björns...

Charlotte Link (26)

Charlotte Link je německá spisovatelka. Je dcerou právníka a německé spisovatelky, novinářky Almuth Link. Po maturitě se rozhodla ke studiu práv, avšak studium nedokončila, neboť se rozhodla neodmítnout smlouvu s nakladatelstvím Bertelsmann-Verlag na tři svoje knihy. Její o 16 měsíců mladší sestra Franziska zemřela v únoru roku 2012 po šesti letech nemoci na rakovinu. Svoji sestře také posléze Charlotte zasvětila knihu s názvem Sechs Jahre: Der Abschied von meiner Schwester.

Charlotte Berg (33)

Autorka milostných povídek

Cécile Aubry (12)

Cécile Aubryová byla francouzská filmová herečka, spisovatelka a televizní scenáristka. Narodila se jako Anne-José Madeleine Henriette Bénardová, kariéru začínala jako tanečnice. Ve věku 20 let podepsala smlouvu se společností 20th Century Fox. Zlom v kariéře jí přinesla role ve filmu Manon režiséra Henri - Georges Clouzota z roku 1949, který dostal Zlatého lva na festivalu v Benátkách. To jí přineslo hlavní úlohu vedle Tyronea Powera a Orson Wellese ve filmu The Black Rose amerického režiséra Henry Hathawaye z roku 1950. Výrazný výkon podala ve filmu Barbe-bleue režiséra Christian-Jacquea z roku 1952, jednom z prvních francouzských barevných filmů. Krátký čas byla hvězdou Hollywoodu, podepsala lukrativní kontrakt se společností 20th Century Fox, zaměstnávala své rodiče v reklamním týmu a pravidelně se objevovala ve francouzských filmových magazínech jako příklad dokonalého hybridu francouzsko-americké ženskosti. Její filmová kariéra byla krátká. Přerušilo ji šestileté utajované manželství se Si Brahimem El Glaouim, prvorozeným synem marrákešského paši. Odchod do filmového důchodu oznámila v roce 1959. S velkým úspěchem pokračovala v psaní dětských knih a televizních scénářů pro děti. Byla známá televizním seriálem pro děti Poly a televizní adaptací její knihy Bella a Sebastián. Hlavní roli v obou sériích hrál její syn, Mehdi El Glaoui . Zemřela na rakovinu plic v Dourdan . V tomto článku byl použit překlad textu z článku Cécile Aubry na francouzské Wikipedii.

Carlos Busquets (23)

Španělský ilustrátor dětské literatury.

C. W Ceram (12)

C. W. Ceram byl pseudonym německého novináře a spisovatele, jehož skutečné jméno bylo Kurt Wilhelm Marek. Je známý díky svému dílu v populární archeologii. V roce 1949 napsal svoji nejslavnější knihu „Götter, Gräber und Gelehrte“ – Bohové, hroby a učenci, klasické dílo historického vývoje archeologie vydané v 28 jazycích s celkovým nákladem přes 5 milionů kopií, přičemž se ještě stále vydává. Ceram sepsal poutavá vyprávění o slavných archeolozích a průzkumnících, jejich fascinujících objevech a jiných zajímavých klíčích, které otevírají dveře do minulosti, právě do této „novely o archeologii“. Od roku 1947 byl hlavním lektorem v Rowohlt Verlag. Roku 1953 se přestěhoval do USA. Jeho vdova žila až do roku 2002 v Hamburku.

Bořivoj Záruba (19)

RNDr. Bořivoj Záruba vystudoval přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. V Národním muzeu se zabývá paleontologií druhohor a třetihor.

Boris Nikolajevič Polevoj (21)

Boris Nikolajevič Polevoj, , vlastním jménem Kampov byl ruský sovětský spisovatel a novinář. Jeho pseudonym vznikl překladem jeho pravého jména Kampov z latiny do ruštiny . Polevoj pocházel z rodiny právníka, která se roku 1913 přestěhovala do Tveru. Zde roku 1924 absolvoval střední průmyslovou školu, pracoval jako technolog v textilním závodě a stal se dělnickým dopisovatelem místního tisku. Roku 1928 se stal novinářem z povolání. Členem Komunistické strany Sovětského svazu se stal roku 1940 a v letech Velké vlastenecké války byl vojenským dopisovatelem deníku Правда a politickým instruktorem Rudé armády. Po skončení války hodně cestoval, angažoval se v mírovém hnutí a v letech 1962-1981 byl šéfredaktorem časopisu Юность . Do literatury vstoupil jako novinář se zájmem o život lidí v průmyslové výstavbě. V umělecké literatuře pak využíval svých žurnalistických zkušeností. Známým se stal díky románu Повесть о настоящем человеке , ve kterém zpracoval skutečný příběh Hrdiny Sovětského svazu letce Alexeje Maresjeva. Jeho díla jsou však napsaná v duchu komunistické didaktičnosti, historická fakta jsou v nich mnohdy zkreslena a postavy nejsou důsledně vykresleny. Polevoj byl také významným politicko-kulturním pracovníkem. V letech 1946–1948 byl poslancem Nejvyššího sovětu RSFSR, od roku 1954 členem předsednictva Svazu spisovatelů Sovětského svazu a od roku 1967 jedním z jeho tajemníků. Za svou práci získal v Sovětském svazu řadu ocenění: Řád rudé hvězdy , Řád Vlastenecké války , Řád rudého praporu , Leninův řád a další. Byl laureátem Stalinovy ceny a Mezinárodní ceny míru . Román Příběh opravdového člověka dosáhl v letech 1948 až 1984 dvaceti tří českých vydání, všechna v překladu Julie Heřmanové. Kniha vyšla v těchto nakl...

Anna Bolavá (19)

Anna Bolavá je pseudonym Bohumily Adamové , která se narodila a vyrostla v jižních Čechách. Po studiích bohemistiky na filozofické fakultě v Praze krátce pracovala v Ústavu pro jazyk český a dále jako redaktorka a jazyková korektorka. V roce 2013 vydala básnickou sbírku Černý rok a o dva roky později román o sběru léčivých bylin Do tmy, za který v roce 2016 získala cenu Magnesia Litera v kategorii nejlepší próza. Na jaře 2017 vyšlo jeho volné pokračování s názvem Ke dnu, které bylo na stejnou cenu nominováno. V současné době pracuje Anna Bolavá jako stomická poradkyně ve firmě vyrábějící zdravotnické pomůcky. Žije v Praze.

Ann Major (24)

Adina Mandlová (10)

Adina Mandlová, vlastním jménem Jarmila Anna Františka Marie Mandlová, v Německu známá pod pseudonymem Lil Adina , byla česká filmová a divadelní herečka. Její život byl bouřlivý. Byla krásná, inteligentní, obdivovaná. Její jméno spolehlivě plnilo sály, byla sex-symbolem 30. let 20. století. Zároveň se však jednalo o nešťastnou a psychicky nevyrovnanou ženu. Po válce byla podezřívána z kolaborantských styků s Němci. Pocházela z rodiny c. k. inspektora státních drah Jana Mandla, který po třech synech toužil po narození dívky. Již od dětství byla otcem hýčkána a podporována v uměleckých zájmech. Své zvláštní jméno dostala, protože podle jeho mínění měla předurčenou skvělou budoucnost. O její výchovu se staral výhradně otec, který ji velmi rozmazloval, všichni jí museli vykat, ale ona odpovídala tykáním. Od čtyř let hrála na klavír. V jejích osmi letech ale její otec zemřel, tím ztratila své dobré postavení a hra na klavír jí byla zakázána. Po smrti otce se rodinné poměry velice zhoršily. Matka si našla několik strýčků, kteří rodinu podporovali. To však nestačilo, a tak rodina pořádala loupežné výpravy do zahrad a polí. Mandlovi také pronajímali pokoje své vily studentům. Když bylo Adině čtrnáct let, matka si našla nového přítele. V šestnácti Adinu poslali do pařížského dívčího penzionátu, kde se naučila vařit a zdokonalila svou francouzštinu a němčinu. Po dvou letech byla z penzionátu za špatné chování vyloučena. Následně se začala věnovat herectví. Již v 16 letech si našla milence a chodila s ním po nočních barech. Ve francouzském penzionátu si našla dalšího, s nímž otěhotněla, načež absolvovala potrat. Pak se stala milenkou režiséra filmu Život je pes Huga Haase. Po roce 1939 měla vztah s Fredem Scheinerem–Svítilem, který ji později opustil, proto se pokusila o sebevraždu. Po uzdravení se vrhla do bezstarostného užívání si života, takže vznikla průpovídka „Baarová má oči mandlové a Mandlová má oči ...

Zdeněk Rytíř (6)

Zdeněk Rytíř byl český textař, básník a spisovatel, který se významně zapsal do české hudební scény. Narodil se 26. března 1949 v Praze a proslavil se spoluprací s různými umělci a kapelami, psal texty, které rezonovaly u veřejnosti. Rytíř spolupracoval s významnými českými hudebníky, jako jsou Karel Gott, Hana Zagorová nebo Jiří Schelinger. Jeho schopnost vytvářet poetické a smysluplné texty pomohla pozvednout písně, na kterých pracoval, a učinila z nich nezapomenutelné hity v rámci československého hudebního průmyslu. Ačkoli není znám především jako skladatel nebo interpret alb jako "Jak to doopravdy bylo s Babinským", jeho vliv jako textaře zanechal trvalou stopu v kulturní krajině své země. Zdeněk Rytíř zemřel 19. února 1995, ale jeho dílo je nadále oslavováno fanoušky české hudby.

Zdeněk Procházka (23)

Zdeněk Procházka byl český fotbalista, československý reprezentant a účastník mistrovství světa roku 1954 ve Švýcarsku . Za československou reprezentaci odehrál 8 zápasů a v nich dal 1 gól. V československé lize vybojoval dvakrát mistrovský titul, a to se Spartakem Praha Sokolovo . Do Sparty přišel z Viktorie Žižkov, v níž hrál v letech 1946–1952 a po ukončení angažmá v letenském klubu se do ní zase vrátil a působil zde v letech 1961–1965. Celkem odehrál 188 ligových zápasů a v nich dal 17 gólů. Měl přezdívku "Frigo".

Zdeněk Hurt (12)

Narozen 1956. Letecký inženýr, práce z oboru.

W.F. Waller (32)

Vratislav Ebr (19)

Známý knihkupec, moderátor a sběratel kuriozit. Narozeniny slaví Vratislav Ebr 20. října, ale přesné datum narození nezná. Jeho rodiče a téměř celé příbuzenstvo pozatýkalo gestapo krátce po zjištění totožnosti atentátníků na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Františka Sívková byla v té době těhotná a to jí prodloužilo život o tři měsíce. Do Mauthausenu byla převezena až po porodu syna. Muka nejistoty a strachu, které před svou smrtí prožívala, si asi nikdo nedokáže představit. Tatínek se o narození syna vůbec nedozvěděl. Dítě putovalo do kojeneckého ústavu v Krči, kde se mělo rozhodnout o jeho dalším osudu. Hrozilo, že bude umístěn do německé rodiny. Naštěstí přišel konec války a ujali se ho manželé Ebrovi. Dali mu jméno Vratislav, snad prý podle data, kdy si ho přinesli domů.

Vladimír Drnák (19)

Jan Václav Rosůlek, pseudonym Vladimír Drnák byl český poštovní úředník, básník, prozaik a dramatik, autor románů z období první světové války, životopisných románů z uměleckého prostředí, próz z různých žánrů populární literatury a knih pro děti. Pocházel z úřednické rodiny. Pardubickou reálku nedostudoval a roku 1911 se stal poštovním úředníkem. V letech 1914–1918 bojoval na italské frontě. Po návratu pracoval opět jako poštovní úředník na různých slovenských poštovních úřadech a také v Pardubicích. Roku 1931 se přestěhoval do Prahy jako úředník Poštovní hospodářské ústředny a v této funkci pracoval až do svého odchodu do důchodu roku 1947. Dne 29. března 1920 se v Pardubicích oženil s učitelkou jazyků Markétou Netušilovou . Jejich dcera Helena byla herečka a dokumentátorka v Divadelním ústavu. Do literatury vstoupil několika básnickými sbírkami patetických veršů a divadelní hrou pro děti. Brzy se však jeho doménou stala próza, těžící z válečných zážitků první světové války. Jeho povídky a romány s touto tematikou podávají drastický obraz utrpení šikanovaných vojáků na italské frontě. Později začal s rutinní obratností produkovat celou řadu dobrodružných, detektivních a konvenčních společenských příběhů i dívčích románů. Pod pseudonymem Vladimír Drnák pak publikoval své závažnější, především životopisné romány. Po roce 1945 psal především práce pro mládež.

Vilém Neubauer (21)

Narozen 30. 11. 1892 v Lounech, zemřel 10. 2. 1965 v Černošicích u Prahy. Prozaik, autor sentimentálních dívčích románků a pokleslého čtení pro ženy. Povoláním celní úředník.

Viktorie Hanišová (20)

Viktorie Hanišová je česká spisovatelka a překladatelka. Vystudovala anglistiku a germanistiku na Univerzitě Karlově v Praze. Překládá z němčiny a angličtiny. Vydala tři romány.

Václav Vladivoj Tomek (26)

Václav Vladivoj rytíř Tomek, starším způsobem zápisu též Wácslaw Wladiwoj Tomek , byl český historik, archivář, konzervativní politik a pedagog. Proslul zejména dvanáctisvazkovým dílem Dějepis města Prahy a pětisvazkovými Základy starého místopisu pražského. Narodil se v rodině obuvnického mistra. Na obecní škole i gymnáziu se projevoval jako vynikající student. V roce 1833 nastoupil na Karlo-Ferdinandovu univerzitu v Praze. Po dva roky zde studoval filosofii, pak studoval práva. Během studií působil jako soukromý učitel v rodině Pavla Josefa Šafaříka, který ho podporoval. Roku 1839 dokončil studium práv. Po dokončení školy se stal soukromým badatelem a soukromým učitelem dětí Jana a Marie v rodině Františka Palackého, který jej také v začátcích podporoval i v profesní kariéře. Palacký ho doporučil pražskému magistrátu, kde v této době hledali někoho s právním vzděláním, kdo by sepsal dějiny hlavního města. Ve svém dosud nepřekonaném dvanáctisvazkovém Dějepise města Prahy a dalších svých dílech vylíčil dějiny de facto celé země. Na rozdíl od Palackého prosazoval pozitivismus, ideovou prostotu a důraz na faktografii. Později se oba historikové názorově rozešli, nikoliv definitivně. Od roku 1848 působil jako pedagog na Karlo-Ferdinandově univerzitě, po rozdělení na německou a českou část roku 1882 se stal prvním rektorem její české části. V 80. letech se zapojil do sporu o Rukopisy, přičemž zpočátku nebyl proti tomu podrobit rukopisy novému vědeckému zkoumání, za účelem ověření jejich pravosti. Když ale celá polemika okolo rukopisů nabyla ráz veřejné debaty, byl signatářem prohlášení skupiny historiků na podporu pravosti rukopisů. Odpůrce pravosti těchto písemností odsoudil za to, jakým „způsobem frivolním a cynickým z Rukopisů veřejně šašky se tropí.“ 28. června 1847 se v kostele v Polici nad Metují oženil s Ludmilou Dáňovou , dcerou ředitele polického ...

Ursula K Le Guin (21)

Ursula Kroeber Le Guin byla americká spisovatelka. I když píše romány, poezii, knížky pro děti a eseje, nejznámější jsou její romány a povídky z oblasti science fiction a fantasy. V češtině je nejoblíbenější její cyklus příběhů ze Zeměmoří, nejuznávanějším dílem však je román Levá ruka tmy. Je považována za jednoho z nejlepších spisovatelů fantastických žánrů. Obdržela několik cen, kromě cen Hugo a Nebula také Gandalf Grand Master v 1979 a Damon Knight Memorial Grand Master Award v roce 2003. Od roku 2003 je držitelkou titulu Velmistr. Známá je propracovaností svých děl a svými sondami do oblastí taoismu, anarchismu, feminismu, psychologie a sociologie. Neopomenutelnou součástí jejích děl je vyhýbání se antropocentrismu, vytvořené cizí kultury jí však slouží ke sdělení informací o kultuře naší. Narodila se v roce 1929 jako Ursula Kroeberová v rodině antropologa Alfreda Kroebera a spisovatelky Theodory Kroeberové. Alfred se zabýval původními obyvateli Ameriky, Theodora psala knihy pro děti a stejně jako její manžel se věnovala antropologii. Ursula již ve svých jedenácti letech poslala svůj první příběh do magazínu Astounding Science Fiction, byla však odmítnuta. Absolvovala v roce 1952 na Columbia University ze středověké romantické literatury. Ve studiích pokračovala ve Francii, kde potkala svého manžela, historika Charlese Alfreda Le Guina. Svatbu měli dva dny před Štědrým dnem roku 1953. I poté si ponechala ve jméně písmeno K. jako Kroeber. Od roku 1958 žila v Oregonu ve státě Portland a má tři děti: Elisabeth, Caroline a Theodore. Její první knihy pojednávaly o imaginárních krajinách. První uveřejněnou prací byla v roce 1962 povídka April in Paris, prvními romány byly roku 1966 Planeta exilu a Rocannonův svět.

Tomáš Modlík (22)

Editor jazykových učebnic a průvodců.

Terry Goodkind (31)

Terry Goodkind byl americký spisovatel, autor epické fantasy série Meč Pravdy , bestselleru publikovaného v Tor Books od roku 1994. Dosud se prodalo se přes 10 miliónů výtisků a kniha byla přeložena do 20 různých jazyků. Americký časopis Publishers Weekly nedávno informoval, že jeho knížky celosvětově překonaly hranici prodeje 25 milionů knih. Terry poměrně záhy zjistil, že trpí dyslexií, kvůli které byl na střední škole velmi frustrován. Předčasně ukončil školu a pracoval jako tesař, houslař, restauroval starožitnosti a exotické artefakty. Dříve než začala jeho kariéra spisovatele, byl hodně známý pro své malby s tématem námořnictva a divoké přírody. V roce 1993 během stavby svého domu na zalesněném ostrově Mount Desert na pobřeží Maine začal psát svůj první román „První čarodějovo pravidlo“ a jeho spisovatelská kariéra odstartovala jeho prvním vydáním v následujícím roce 1994, kdy se prodalo 60.000 výtisků, což bylo o mnoho více, než je při debutu běžné. Následně si pořídil druhý dům na jihozápadě v pouštní krajině, kde v posledních letech života strávil většinu času. V Americe publikoval celkem 11 dalších dílů, v České republice byly rozděleny na 22 dílů a jeden další román. Terry byl hodně ovlivněn knihami od Ayn Rand. Zemřel ráno 17. září 2020 ve věku 72 let. Podle vydavatele Tor Books bylo vydáno více než 10 miliónů kopií, a dílo bylo přeloženo do 20 jazyků. Každá kniha ze série obsahuje Čarodějovo pravidlo, které tvoří téma novely. V češtině vyšla každá z jeho novel rozdělena do 2 částí se samostatným názvem. Pevná vazba Hnízdo ďábla ISBN 9788074790706 Dívka na měsíci

Stanislav Šusta (14)

Stanislav Šusta je český spisovatel, prozaik a autor literatury faktu. Stanislav Šusta se roku 1941 vyučil strojním zámečníkem a pak pracoval jako dělník. Roku 1948 maturoval na strojní průmyslové škole. Následné studium na Vysoké škole politické nedokončil. V letech 1948-1950 byl redaktorem Rudého práva a pak Obrany lidu. Roku 1956 absolvoval vojensko-politické učiliště a roku 1957 přestoupil do složek Ministerstva vnitra. Roku 1973 vystudoval fakultu žurnalistiky. V letech 1969–1979 byl redaktorem a později i šéfredaktorem časopisu Stráž vlasti a od roku 1980 pracoval jako redaktor nakladatelství Naše vojsko. Jako spisovatel se soustředil na psaní literatury faktu, detektivních románů, dobrodružných příběhů pro mládež z práce Veřejné bezpečnosti a příběhů z občanské války v Rusku. Jeho knihy jsou ideově orientované na komunistický režim v Československu.

Stanislav Kratochvíl (24)

Stanislav Kratochvíl je český klinický psycholog. Zabývá se především psychoterapií, zejména neuróz, hypnózou a sexuální terapií. Jeho otec pracoval v armádě, proto dětství prožil v různých moravských městech – v Uherském Brodě, ve Zlíně a po osvobození v roce 1945 se rodina vrátila do Brna. Zde také vystudoval psychologii na FF MU. Diplomovou práci zpracoval na téma využití psychotonu při léčbě emočních neuróz. Již během svých studií stážoval v Psychiatrické nemocnici v Kroměříži, kde posléze pracoval jako sanitář a poté, po absolutoriu v roce 1958, zde nastoupil jako klinický psycholog na tehdejší primariát prim. Mertla. Zde se na konci padesátých let a v šedesátých letech věnoval využití některých drog , které byly tehdy oficiálně distribuovány farmaceutickými podniky, v psychoterapii jako prostředku k odžití nezpracovaných a potlačených prožitků u pacientů s neurotickými poruchami. V kroměřížské psychiatrické nemocnici pracuje Stanislav Kratochvíl dodnes . Na kroměřížském Oddělení klinické psychologie působila společně se Stanislavem Kratochvílem celá řada významných osobností československé psychologie - např. doc. Ivo Plaňava, později významný manželský a rodinný psycholog, bývalý vedoucí Psychologického ústavu na FF MU v Brně prof. Mojmír Svoboda, PhDr. Petr Hájek, nyní profesor na Londýnské univerzitě, PhDr. Jan Ženatý, dále jungiánští psychologové PhDr. Ludvík Běťák, PhDr. Karel Plocek a mnozí další. Zakrátko také začal působit jako odborný asistent na brněnské univerzitě, kde přednášel psychoterapii. Během politického uvolnění v roce 1968 byl pozván jako hostující výzkumný pracovník do USA na Stanfordovu univerzitu, kde se zapojil do výzkumu hypnotických jevů. Na počátku 70. let se zasloužil o otevření psychoterapeutického oddělení , které navázalo na tradici středočeské lobečské komunity Ferdin...

Simona Monyová (28)

Simona Monyová, vlastním jménem Simona Ingrová, byla česká spisovatelka, zaměřující se především na romány pro ženy, pro které sbírala inspiraci ve vlastním životě. Čerpala ze svých zkušeností, především s mezilidskými vztahy a domácím násilím. Několik jejích románů bylo zfilmováno. S manželem Borisem Ingrem vlastnili vydavatelství Mony, ve kterém od roku 2002 vycházely její knihy. V srpnu 2011 ji její manžel zavraždil v jejich domě v Brně-Obřanech. Ingr jí při hádce zasadil šest ran nožem. Po sérii soudních stání Nejvyšší soud v březnu 2013 Ingrovi za vraždu manželky definitivně potvrdil patnáctiletý trest vězení. Simona Monyová se narodila v Brně jako prvorozená dcera manželů Jitky a Gustava Urbánkových, o pět let později se narodil bratr Gustav. Před nástupem do školy bydlela Simona i s rodiči u prarodičů z matčiny strany. K dědečkovi, profesionálnímu hudebníkovi, měla velice blízký vztah a právě jím vytvořenou přezdívku „Mony, Monynka“ použila později pro svůj profesionální pseudonym „Monyová“. Byla matkou tří synů. Spisovatelka zemřela začátkem srpna 2011 ve svém brněnském bytě na následky mnoha bodných ran. Zavraždil ji její manžel – bývalý kameraman České televize Boris Ingr. Muž, který ji údajně léta týral a znásilňoval. Volání o pomoc, které autorka nenápadně zanechávala ve svých románech a posléze i v textovkách přátelům, nebylo dostatečně hlasité. Ingr stále sveřepě tvrdil, že si nevzpomíná, jak jeho žena zemřela. Podle verdiktu soudu se na ni vrhl s nožem v ruce a zasadil jí šest smrtelných ran - většinou do břicha a do hrudníku. Subtilní spisovatelka se chránila rukama, ale zbytečně. Umírala v bolestech několik minut. Ingr pak pobodal ještě sám sebe a vyskočil z okna. Záchranáři, které sám přivolal - paradoxně pro Monyovou, jej našli krvácejícího před domem. Začal hystericky křičet, že záchranáři nemají pomáhat jemu, ale jeho ženě. Právě toto „gesto“ bývalému kameramanovi nakonec ušetřilo tři ro...

Scott Turow (18)

Jeden z nejpopulárnějších amerických právníků a spisovatelů zároveň, který ráno píše a odpoledne zastupuje klienty… Po studiích na Amherst College ho přilákala literatura a na Stanfordu se věnoval tvůrčímu psaní, aby ho pak další tři roky tamtéž sám vyučoval. Zjistil ale, že mu to nesedí, a zamířil na Harvard studovat práva. V letech 1978–86 pracoval jako zástupce prokurátora v Chicagu. Účastnil se jako žalobce mnoha významných kauz v oblasti daňových podvodů a korupce. Byl zvolen do mnoha veřejných institucí, mimo jiné byl členem nominační komise, která doporučovala federální soudce k jmenování. V současnosti je členem Illinoiské Výkonné Etické komise. Nyní je partnerem v národní právnické firmě, specializující se na zločiny „bílých límečků“ V mediálně sledovaném případě také zastupoval muže, kterému pomohl dostat se na svobodu po 11 letech v cele smrti za vraždu, kterou nespáchal. Kromě toho všeho se věnuje literatuře, na kterou si vždy najde čas. V roce 1997 byl předsedou Sdružení autorů, už od 80. let také píše bestsellerové právnické romány, literaturu faktu a eseje nebo tzv. op-ed sloupky do různých periodik, jako jsou Washington Post, Vanity Fair, The New York Times aj. Jeho 7 právnických thrillerů je zasazeno do fiktivního Kindle County, jehož předobrazem je nejspíš Chicago. Podle jeho knihy Presumed Innocent byl roku 1990 natočen televizní film Podezření s Harrisonem Fordem v hlavní roli a roku 2004 byl zfilmován román Reversible Errors s Tomem Selleckema a Williamem H. Macym.

Rudolf Richard Hofmeister (22)

Rudolf Richard Hofmeister, rožmitálský rodák, původně rukavičkář, později úředník, spisovatel. Zabýval se zejména historií a vlastivědou. Měl dvě velké životní záliby. Studium prehistorie i paleontologie a psaní. Počátkem 20. století postupně vytvořil sérii knih s pravěkou tematikou – epopej lidstva, kde vymyšlené, mnohdy fantastické příběhy kombinoval s literaturou faktu. Psal také životopisy, cestopisy, povídky a další sci-fi romány. Spolu s Eduardem Štorchem bývá považován za zakladatele "pravěké povídky" na našem území. Své obrázky z pravěku publikoval v Národních listech a ve Zlaté Praze, kde vzbudily velkou pozornost. V r. 1919 vydal u nakladatele Otty soubor zmíněných Život v pravěku. Pravěk jej zajímal i nadále a ve dvacátých letech vyšel třídílný soubor Pravěk Čech. I dalšími pracemi se vracel k dávné historii: V jeskyním bludišti moravském , Zátoka života , Poušť atd. R. R. Hofmeister byl milovníkem přírody a dobrým turistou. Proto také napsal knihu Malebné toulky po Čechách . Na slovanský jih nás zavádí Ostrov Ráb, perla Adrie . Zvláštní složkou Hofmeisterovy tvorby jsou jeho práce z oboru místní vlastivědy, k nimž dlužno počítat tři knihy životopisné: Kořeny, Probíjení a Cestu člověka. Čistý regionalismus se ukazuje v knize Nové Rožmitálské obrázky, kde jsou historické povídky a kulturně historické doklady k dějinám města. O Jakubu Janu Rybovi napsal knihu Uštvaný genius. Rodné město Volenice při příležitosti spisovatelových 65. narozenin jmenovalo Mistra Hofmeistera čestným měšťanem. Dílo Epopej listva * 1918 Život v pravěku * 1922 Zátoka života * 1921–1929 Pravěk Čech, tří díly * 1923 Judith * 1928 V kolébce praslovanstva Životopisy * 1934 Uštvaný génius Fantastické knihy * 1927 Eopsyché , * 1922 Extase, úžasy a vidění * 1928 Kosmický smích Jiné prá...

Rowling J.K. (30)

Roman Karpaš (22)

Roman Karpaš je český publicista, historik, typograf, grafik a nakladatel. Mezi roky 1969 a 1973 studoval na Karlově univerzitě, kde byli jeho učiteli Cyril Bouda či Karel Šmíd. V letech 1978–1983 stál v čele liberecké Malé výstavní síně. Od poloviny svého zdejšího působení navázal spolupráci se Severočeským nakladatelstvím, pro něž pracoval jako výtvarník. V závěru osmdesátých let 20. století, mezi roky 1988 a 1990 byl v tomto nakladatelství zaměstnán coby výtvarník a technický redaktor. Ve své tvorbě se od osmdesátých let 20. století věnoval grafice. Vytvořená díla vystavoval jak autorsky, tak také na kolektivních výstavách, a to v Československu či později České republice, ale též v zahraničí . Věnuje se také vývoji tvorby pohlednic. Zjištění, k nimž dospěl, sepsal do knihy nazvané Pohlednice: historie lístků, které zmenšily svět. Ta tvoří základy tohoto sběratelského oboru. Další své knihy píše s tematikou Jizerských hor, Frýdlantska a Liberecka. Spolupracuje na nich i se svou manželkou Márií, pocházející ze Slovenska.

Robert Galbraith (19)

Joanne Rowlingová CH, OBE, HonFRSE, FRCPE, FRSL , píšící pod jménem J. K. Rowlingová či pseudonymem Robert Galbraith, je britská spisovatelka, známá zejména díky osmidílné řadě knih o čarodějnickém učni Harry Potterovi, která získala celosvětový úspěch včetně řady ocenění a nyní více než 500 milionů prodaných kopií. Kromě psaní knih je Rowlingová známá také svým životním příběhem, kdy se z života na sociálních dávkách stala během pěti let multimilionářkou. Nedělník The Sunday Times v roce 2008 odhadl její majetek na 560 milionů liber a označil ji za 12. nejbohatší ženu v Británii. Forbes ji označil jako 48. nejvlivnější celebritu roku 2007. Stala se filantropkou, podporuje organizace jako Comic Relief, One Parent Families a Multiple Sclerosis Society of Great Britain. Úřední jméno spisovatelky je Joanne Rowling nikoliv Joanne Kathleen Rowling, jak se často uvádí. Vydavatelství Bloomsbury při vydání prvního dílu Harryho Pottera chtělo, aby se křestní jméno autorky na obálkách objevilo jen jako dvě iniciály. Obávalo se totiž menšího prodeje úvodního dílu, pokud by bylo zřejmé, že jeho autorem je žena. Joanne se zkrátilo na J., a protože Rowlingová nemá žádné prostřední jméno, použila jako druhou iniciálu jméno po své babičce Kathleen. Na obálkách se tak objevilo J. K. Rowling . Sama si vždy křestním jménem nechávala říkat „Jo“. Joanne Rowlingová se narodila v Yate, Gloucestershire ve Spojeném království v roce 1965. Společně se svou matkou, otcem a sestrou Dianne se přestěhovala do Winterbourne, Bristolu a nakonec do Tutshillu. Navštěvovala Wyedeanskou střední školu, kde často svým přátelům vyprávěla příběhy. V roce 1990 podlehla její matka ve věku 45 let dlouhotrvajícímu boji s roztroušenou sklerózou. Jako vysokoškolské zaměření si na nátlak rodičů vybrala francouzštinu, což později označila za životní chybu. Po ro...

Robert Bakalář (11)

Robert Bakalář byl český a československý sportovní novinář, televizní redaktor a sportovní komentátor. Jeho oborem byla cyklistika, které se jako novinář věnoval od roku 1965 až do své smrti. Šlo o bývalého sportovního redaktora a komentátora někdejší Československé televize , který poté působil 15 let jako komentátor české verze televizní stanice Eurosport. Jako sportovní komentátor Hlavní redakce sportu Československé televize odkomentoval 10 ročníků Závodů míru , později pak na televizní stanici Eurosport i 15 ročníků nejznámějšího cyklistického závodu světa Tour de France. Krátkodobě spolupracoval i s televizí Nova Sport. Robert Bakalář je autorem celkem 13 knih ze sportovního prostředí, ta první pojednávala o Janu Kodešovi. Mezi nejpozoruhodnější díla patří jeho poslední kniha Ztracená léta – příběh hokejového zločinu, což je původně soubor reportáží pojednávajících o politické perzekuci československých hokejistů v 50. letech 20. století, která byla původně psána pro časopis Stadion, v ucelené formě vyšla knižně až v roce 1990 po Sametové revoluci. Zemřel dne 3. srpna 2011 na následky onemocnění rakovinou, jen nedlouho poté, co s vypětím všech sil odkomentoval všechny etapy svého posledního ročníku Tour de France 2011. Bakalář byl dříve členem KSČ. Na otázku „jestli jsem byl v KSČ? Byl, ale nemám pocit, že mám lepru,“ odpověděl Bakalář v jednom rozhovoru. Podle Cibulkových seznamů byl také spolupracovníkem StB. Že spolupracoval s tajnou policií ale označil za nepravdu.

Robert Altman (22)

Robert Bernard Altman byl americký režisér, scenárista a producent. Jako režisér byl celkem pětkrát nominovaný na Oscara, v roce 2006 získal cenu Americké akademie filmových umění a věd Oscar za celoživotní dílo, držitel ceny Zlatý glóbus za film Gosford Park i ceny Emmy. Po mnoho let pracoval jako televizní režisér. V americkém filmu se prosadil teprve válečnou tragikomedií z doby korejské války MASH z roku 1970 . V roce 1975 natočil úspěšný snímek Nashville. Od roku 2006 je držitelem Oscara za celoživotní dílo. Robert Altman byl třikrát ženatý. první manželkou byla LaVonne Elmerová , se kterou měl jedno dítě, dceru Christine . Podruhé se oženil s Lotus Corelliovou , s ní měl dva syny, Mika a Stephena . V roce 1959 se oženil s Kathryn Reedovou, se kterou žil až do své smrti. Ze svazku měl také dvě děti, syna Roberta Reeda a adoptovaného syna Matthewa R. . Příčinou smrti byla leukémie.

Rex Beach (22)

Rex Ellingwood Beach byl americký romanopisec , dramatik a olympijský hráč vodního póla.

Radka Třeštíková (13)

Radka Třeštíková, rozená Velikovská, je česká spisovatelka, blogerka a právnička. Vyrůstala ve Veselí nad Moravou. Vystudovala práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. V rámci programu Erasmus byla rok ve Španělsku, kde začala psát první povídky. Sedm let působila ve funkci firemního právníka. V roce 2019 se zúčastnila 10. řady taneční soutěže StarDance …když hvězdy tančí, ve které skončila na 7. místě. Od roku 2011 přispívala na blog časopisu Respekt, Elle a webové stránky psychologie.cz. Kvůli jejímu stylu psaní se jí mnohdy přezdívá „Viewegh v sukni“. V roce 2012 se provdala za Tomáše Třeštíka, fotografa a syna režisérky a dokumentaristky Heleny Třeštíkové. Mají spolu děti Elu a Jonatána . Od devatenácti let žije v Praze.

Přemek Podlaha (14)

Přemek Podlaha byl český moderátor a publicista. Vystudoval novinářství na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, promoval v roce 1962. V 60. letech 20. století začínal v zemědělské redakci Československé televize, kde uváděl pravidelný televizní pořad Zemědělský magazín. Od roku 1975 spolumoderoval televizní soutěž Deset stupňů ke zlaté. V televizi vedl pravidelnou zahrádkářskou, houbařskou a zemědělskou osvětu. Nejvíce se proslavil jako autor a moderátor televizních pořadů Receptář vysílaných od roku 1987 nejprve v Československé televizi a následně v České televizi a od roku 2001 v televizi Prima. Přes zdravotní potíže jej moderoval až do června 2014.Třináct let vysílal rozhlasovou verzi pořadu Receptář je náš v Českém Rozhlase České Budějovice . Moderoval ho ve dvojici se svou manželkou Kateřinou Kalendovou . Zemřel po dlouhé těžké nemoci 23. prosince 2014 v hospicu U dobrého pastýře v Čerčanech. Pohřeb proběhl 2. ledna 2015 ve strašnickém krematoriu. Jeho manželkou byla Kateřina Kalendová. Jeho charakteristický styl moderování byl parodován v pořadu Tele Tele, kde byl karikován postavou Přemet Prkenná Podlaha.

Petronius Arbiter (8)

Petronius, zvaný též Gaius Petronius Arbiter nebo Titus Petronius, byl římský patricij, o jehož působení na dvoře císaře Nerona a stoické smrti se zmiňuje římský historik Tacitus. Často bývá označován za autora Satirikonu. Tacitus ve svých Análech uvádí, že Petronius byl prokonzulem v Bithýnii. Prokonzul Titus Petronius byl osobním přítelem císaře Nerona, který jej učinil „rozhodčím ve věcech vkusu“ . Po neúspěšném Pisonově pokusu o státní převrat ho pretoriánský prefekt Tigellinus, který byl jeho konkurentem v boji o císařovu přízeň, obvinil z účasti na spiknutí. Petronius byl tak v roce 66 n. l. přinucen spáchat sebevraždu. Ještě před svou smrtí podle Tacita napsal Neronovi dopis na rozloučenou, ve kterém podrobně vypsal císařovy zločiny a vypsal spolupachatele. Tacitus zdůrazňuje stoický charakter Petroniovy sebevraždy, když uvádí, že po stvrzení inkriminovaného dopisu nezapomněl zlomit svůj pečetní prsten, aby zabránil jeho zneužití. Petronius je hlavním hrdinou románu Není římského lidu od Jarmily Loukotkové. Vystupuje i v románu Quo vadis od Henryka Sienkiewicze. Dochovanými zlomky Satyrikonu se inspiroval italský neorealistický režisér Federico Fellini k natočení stejnojmenného filmu. Ve filmu vystupuje rovněž postava autora Petronia, která nese rysy ideálního stoického filozofa, jak je nacházíme například v Senekových textech. Pod Petroniovým jménem je obecně znám román Satirikon či Satyrikon. Tacitus se však nezmiňuje o žádné spisovatelské činnosti Tita Petronia. Do dnešní doby se dochovaly pouze zlomky původně mnohem delšího textu. Autor zde vypráví o putování tří mladíků po Itálii. Tito mladíci zažívají mnohá dobrodružství a jejich zážitky jsou obrazem tehdejších společenských poměrů. Vše je psáno zábavnou a ironickou formou. Nejdelší zachovalou částí je Hostina u Trimalchiona. Hlavním hrdinou této epizody je neotesaný zbohatlík otrockého původu. Průběh hostiny poskytuje barvitý obraz života teh...

Petr Žantovský (24)

Petr Žantovský je český novinář, publicista, komentátor a vysokoškolský pedagog. V 80. letech působil v normalizační hudební žurnalistice, v 90. letech v soukromých nakladatelstvích, od nového tisíciletí měl různá kontroverzní akademická angažmá a zastával veřejné funkce v mediální oblasti, věnoval se moderátorské či publikační činnosti a literární tvorbě. Prezident Miloš Zeman jej ocenil státním vyznamenáním, kritici jej však hodnotí jako předního představitele české dezinformační scény. Narodil se v Pardubicích 15. května 1962. V roce 1988 absolvoval obor rozhlasová žurnalistika na Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze. Doktorát získal v oboru teorie a historie žurnalistiky a médií na Katolické univerzitě v Ružomberku, kde v roce 2009 obhájil dizertační práci na téma Dějiny české žurnalistiky po roce 1989. V roce 2015 pak habilitoval v oboru masmediální studia na Fakultě masmédií Panevropské univerzity v Bratislavě, když obhájil práci na téma Mediální manipulace – nemoc české demokracie. Oponenturu mu psal Václav Klaus a podle Deníku Referendum proběhla nezvykle rychle, Žantovský však kritiku odmítl. V 80. letech se stal externím spolupracovníkem časopisu Melodie poté, co byl v souvislosti s tažením proti rockové hudbě jmenován nový šéfredaktor Miroslav Kratochvíl a odešla z něj většina redaktorů; toto období je spojováno s výrazným poklesem kvality časopisu. Publikoval také v periodicích Amatérská scéna a v jazzovém měsíčníku Akcent, po roce 1989 pracoval jako vedoucí kulturní rubriky v deníku Práce a v týdeníku Reportér. V letech 1994–2003 působil v nakladatelské oblasti, jako ředitel nakladatelství Melantrich a Votobia . Následně přešel do akademické sféry, od roku 2003 působil na Univerzitě J. A. Komenského v Praze, kde počínaje rokem 2005 vedl katedru sociální a masové komunikace. Pak se stal spoluzakladatelem Vysoké školy Zdeňka Kalist...

Petr Hlaváček (24)

Narozen 4. dubna 1974 v Chomutově Rodinný stav ženatý Studium 1988 - 1992 Gymnázium v Kadani 1992 - 1997 Obor historie - filosofie, Filosofická fakulta University Karlovy v Praze, LS 1997 Stipendijní pobyt v Historickém institutu Univerzity Bern/Švýcarsko 1997 Státní závěrečná zkouška v oboru historie, Magisterská práce: \"Kult Čtrnácti sv. Pomocníků v pozdním středověku\", vedoucí práce: prof. PhDr. František Šmahel, Dr.Sc. 1997 - 2000 Interní doktorand Ústavu českých dějin Filosofické fakulty University Karlovy, Disertační práce: \"Česká františkánská observance na přelomu středověku a novověku, Školitel: Prof. PhDr. František Šmahel, Dr.Sc. 31. 5. 2002 Státní doktorská zkouška Zaměstnání 1997 - 2000 Doktorand Ústavu českých dějin Filosofické fakulty University Karlovy 5/2000 - 9/2000 Vědecký sekretář mezinárodní konference \"The Bohemian Reformation and Religious Practice 2000\" v Praze - Filosofický ústav AV ČR/Centrum medievistických studií v Praze 10/2000 - 6/2001 Odborný pracovník Historického ústavu AV ČR od 1. července 2001 Vědecký pracovník v Geisteswissenschaftliches Zentrum - Geschichte und Kultur Ostmitteleuropas v Lipsku/Německo

Patricia Highsmith (17)

Patricia Highsmithová, rodným jménem Mary Patricia Plangmanová byla americká spisovatelka. Proslula svými psychologickými thrillery s násilnickým obsahem a prvky černého humoru. Hned ten první, Strangers on a train, proslavil svou stejnojmennou filmovou adaptací z roku 1950 Alfred Hitchcock. Slavnou se stala rovněž postava vraha Toma Ripleyho, která se objevuje v několika jejích knihách, jimž se někdy říká "ripliáda". Z nich nejznámější - opět i díky filmovým adaptacím - je Talentovaný pan Ripley . Literární kritika vede spory o to, zda Highsmithovou vnímat jako představitelku literárního popu, či vážného umění. V mládí psala i komiksy. Knihu The Price of Salt napsala pod pseudonymem Claire Morganová a dlouho se k ní nehlásila, patrně kvůli autobiografickému lesbickému obsahu. Její životopisci ji popsali jako velmi samotářskou, obsesivní, misantropickou, krutou, rasistickou, antisemitskou alkoholičku. Kvůli své sbírce povídek Little Tales of Misogyny byla rovněž obviněna z misogynie. Na své zahradě chovala tři sta hadů.

Oroken (7)

Miroslav Tyrš (24)

Miroslav Tyrš byl český národní obrozenec německého původu, kritik, historik umění, estetik a univerzitní pedagog. Podílel se na vzniku organizovaného tělocvičného hnutí v Čechách, zejména na založení Sokola, a je autorem českého tělocvičného názvosloví. Narodil se v sudetoněmecké rodině lázeňského a panského lékaře MUDr. Jana Vincence Tirsche na děčínském zámku. Jeho dědeček z otcovy strany – zedník Karel Tirsch – pocházel z Krbice , německojazyčné, dnes již zaniklé obce. Matka Vincencie Tirschová, rozená Kirschbaumová, i otec pocházeli z Čech, ale mluvili německy. Rodina žila v Děčíně pouhé čtyři roky, protože v roce 1836 se otec nakazil tuberkulózou a odešel s rodinou k příbuzným do Döblingu u Vídně, kde ještě téhož roku zemřel. Matka se synem se uchýlila k příbuzným do Kropáčovy Vrutice na Mladoboleslavsku, ale v roce 1838 zde zemřela. Od šesti let byl vychováván v české vlastenecké rodině strýce z matčiny strany v Kropáčově Vrutici, později ve Stránově. V roce 1841 se přestěhoval do Prahy ke strýci Antonínu Kirschbaumovi a začal studovat. Zprvu na dvoutřídní triviální škole u Maltézů, pokračoval na malostranském gymnáziu. Zde se začal zajímat o studium antické kultury. Od dětství měl chatrné zdraví, a proto na radu svého lékaře začal v Praze cvičit. Navštěvoval tělocvičný ústav Schmidtův a později ústav Jana Malýpetra. Mladého Tyrše, tehdy šestnáctiletého, velice ovlivnila jednak revoluce v roce 1848, jednak humanitní studijní orientace, a proto se rozhodl přestoupit na tehdy nejlepší střední školu klasického zaměření, na akademické gymnázium, které bylo mimo jiné i díky svým prefektům orientováno vlastenecky. Po absolutoriu školy Tyrš odešel studovat na přání příbuzných na právnickou fakultu Karlovy univerzity. Práva jej nebavila, a proto přestoupil na filozofickou fak...

Miroslav Bobek (16)

Miroslav Bobek je český přírodovědec a manažer, od roku 2010 ředitel Zoo Praha a v letech 2014–2016 také prezident Unie českých a slovenských zoologických zahrad. Dlouhou dobu pracoval v Českém rozhlasu, kde se proslavil především projektem Odhalení, v němž formou reality show sledoval život goril v Zoo Praha. Miroslav Bobek vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1993 do 2009 působil v Českém rozhlase, kde pracoval zpočátku jako redaktor a zpravodaj. Věnoval se především popularizaci vědy. V roce 1997 byl vedoucím projektu Duhový most, zajišťujícího vysílání v době povodní na Moravě. V letech 1998–2000 byl šéfredaktorem stanice Praha. V roce 2000 založil divizi Český rozhlas 8 a stal se jejím šéfredaktorem. V roce 2005 koncipoval vybudování populárně-naučné stanice Leonardo, jejíž byl do roku 2009 ředitelem. Na sklonku roku 2009 zvítězil v konkurzu na ředitele Zoo Praha a k 1. lednu 2010 tuto funkci převzal. V červnu 2014 byl zvolen prezidentem Unie českých a slovenských zoologických zahrad . Tuto funkci vykonával do roku 2016. Miroslav Bobek je ženatý; s manželkou Klárou mají syna Kryštofa a dceru Markétu. V roce 1994 Miroslav Bobek inicioval a pak řadu let organizoval projekt Africká odysea, při kterém byla za pomoci satelitní a VHF telemetrie monitorována migrace čápů černých z České republiky do afrických zimovišť a zpět do Čech. Čápi byli při těchto sledováních vybaveni „batůžky“ s vysílačkami a byli sledování satelitní telemetrií. Vedl řadu expedic do Afriky, z nichž uskutečnil stovky živých vstupů. Vedoucí roli měl rovněž v projektu Nová odysea o migraci čápů v Asii, který byl zahájen v roce 2002 a volně navazoval na projekt Africká odysea. Poté dva roky organizoval on-line přenos líhnutí sokolů stěhovavých na Týnském chrámu v Praze a budovu Českého rozhlasu na Vinohradské třídě. Projekt měl název Sokoli v srdci velkoměsta. Mezi da...

Milena Holcová (18)

Dlouhá léta žila v Brně, nyní žije v Praze. Popírá přívlastky spisovatelka a cestovatelka, přestože projela skoro celý svět a napsala již devět knih. Pobývala mezi mongolskými pastevci, africkými Masaji, zambijskými venkovany, islandskými farmáři, americkou střední vrstvou, laponskými intelektuály, afgánskými táliby, poznala orinocké a mexické indiány, domorodce v Laosu i venkovany na Kubě… Cestování chápe jako životní filosofii a styl, který upřednostňuje svobodu a zajímavost před bezpečím. Věří, že celý svět se dá objevit v jedné vesnici, jde jen o to umět se dívat a naslouchat. Přestože byla pozvána do mnoha „klubů cestovatelů“, členství odmítá, protože nechce patřit k sortě výkonostních cestovatelů.kteří byli nejvýš, nejdál, tam kde ještě žádný běloch nebyl… V prvenství nenachází nic smysluplného, popisy podobných zážitků jí připadají zoufale nudné. Podle vlastních slov cestuje, aby si potvrdila nebo vyvrátila některé soukromé hypotézy, které pak čtenářům nabízí, ale nevnucuje.

Milan Machovec (16)

Milan Machovec byl český filosof. Vystudoval filosofii a klasickou filologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde přednášel od roku 1950 do roku 1970 a znovu od roku 1990 až do své smrti. V 60. letech spolu s Erichem Frommem a Ernstem Blochem inicioval dialog mezi marxisty a křesťany, ze kterého mimo jiné čerpal pro svoje dílo Ježíš pro moderního člověka. Jako reformně orientovaný marxista měl podíl na pražském jaru 1968. V 70. a 80. letech byl činný v opozičním hnutí, byl signatářem Charty 77. Od 80. let se aktivně věnoval otázkám ekologie a feminismu. Po roce 1989 se dočkal plné rehabilitace. Roku 2000 mu byl propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy. Coby syn středoškolského učitele prošel Machovec striktní katolickou výchovou. Jeho názor, že náboženství je stejně důležité jako morálka, byl podnícen hlavně matkou. Poté, co absolvoval střední školu, pracoval roku 1944 krátce jako učitel na odborné škole v Brandýse nad Labem. Na jaře roku 1945 začal studovat filosofii a klasickou filologii na Univerzitě Karlově v Praze. Také po zkušenostech v rámci nacistické diktatury se Milan Machovec brzy obrátil k marxismu. V letech 1948 – 1950 absolvoval základní vojenskou službu. Nedlouho poté se stal odborným asistentem na univerzitě v Praze a okamžitě poté, co habilitoval v roce 1953, profesorem dialektického materialismu a marxismu-leninismu tamtéž. V této pozici získal mezinárodní renomé; změnil "Seminář pro marxistické kritiky náboženství a náboženské historie" Univerzity Karlovy v "dialogický seminář", kterého se jako hosté zúčastnili filosofové jako Erich Fromm, stejně jako teologové, například Karl Rahner. Byl pravidelným diskusním partnerem filosofů a teologů na celém světě, ale především v Německu, pravděpodobně proto, že mluvil plynně německy. Konečně, Machovec byl jeden z inspirátorů "pražského jara" roku 1968. Po rozdrcení pražského jara byl v roce 1970 vyhozen z univerzity, post...

Michal Dlouhý (22)

Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D., se narodil 4. listopadu 1962 v Kutné Hoře. V roce 1983 nastoupil do "policejních" služeb, kde postupem času dosáhl služební hodnosti vrchního policejního rady. Vzdělání V roce 1995 dokončil studium Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Svoji diplomovou práci napsal na téma "Organizace Československého četnictva v letech 1918 - 1938". V roce 2002 obhájil na Právnické fakultě Univerzity Karlovy rigorózní práci na téma: "Vývoj četnické pátrací služby v Československu do roku 1938". V rámci doktorského studijního programu na Policejní akademii České republiky, který ukončil v květnu 2011, se zabýval tématem „Kriminalistika u četnictva na území České republiky“. Zaměření činnosti Dlouhodobě se věnuje historii výkonu bezpečnostní služby na našem území. Na toto téma publikoval řadu odborných pojednání zejména v časopise Kriminalistický sborník, v němž od roku 1993 působí jako člen redakční rady. Od roku 1995 je členem Společnosti pro kriminalistiku, v níž je od roku 2002 členem představenstva. S hodností vrchního strážmistra je od roku 2003 čestným členem občanského sdružení Četnická pátrací stanice Praha. Četnické humoresky Československé četnictvo ho zaujalo natolik, že pojal myšlenku rehabilitovat neprávem zapomenutý četnický sbor v očích široké veřejnosti. S touto myšlenkou oslovil režiséra Antonína Moskalyka. Po několika letech příprav vznikl divácky úspěšný televizní seriál "Četnické humoresky". Za svůj největší úspěch považuje to, že je označován jako "duchovní otec", autor námětů deseti dílů z první série a odborný poradce při přípravě a natáčení seriálu. V březnu 2006 spolu se scánáristkou a režisérkou Pavlínou Moskalykovou Solo a dramaturgem Josefem Souchopem spolupřebíral 1. cenu "TÝTÝ" za nejúspěšnější televizní seriál roku 2005. V současné době připravuje pro brněnské televizní studio pokračování televizního seriálu o četnících s názvem "Četnické trampoty". Další filmová činnost Spolupracuje s režiséry Dušanem Kleinem, Jiřím...

Michael Grant (15)

Michael Grant byl anglický historik a numismatik, který si jako jeden z mála historiků získal opravdové uznání od vědecké a čtenářské veřejnosti. Napsal a editoval více než sedmdesát knih a překladů, které se zabývaly tématy od římských mincí přes erupci Vesuvu až po starověké náboženství. Poté, co studoval a zastával řadu akademických funkcí, odešel do brzkého důchodu, aby se mohl plně oddávat psaní knih — sám sebe popisoval jako „vzácný úkaz — jednoho z velmi mála nezávislých badatelů na poli vědy“. Kromě odborných publikací a překladů sepsal roku 1994 autobiografii, nazvanou My First Eighty Years . Roku 1946 byl vyznamenán řádem OBE, roku 1958 pak řádem CBE. Michael Grant se narodil v Londýně jako syn plukovníka Maurice Granta. Navštěvoval Harrow School a poté vystudoval antiku na Trinity College v Cambridge. V rámci svého výzkumu se věnoval numismatice a jeho dizertační práce se stala základem pro jeho první knihu From Imperium to Auctoritas , která pojednávala o Římských bronzových mincích. Během následujícího desetiletí napsal na toto téma další čtyři knihy. Vyznával názor, že jistý rozpor mezi výstředností římských vládců a tradičním přístupem římských mincoven udělalo z mincí unikátní záznam o společnosti této doby. Během druhé světové války sloužil jako důstojník tajné služby v Londýně. Po deseti měsících však musel armádu opustit. Předseda British Council mu ve stejném období nabídl pozici vyslance British Council v Turecku. Úkolem British Council bylo mimo jiné vyúka anglicého jazyka a šíření britské kultury. Během svého pobytu v Turecku se rovněž oženil s Anne-Sophie Beskow , se kterou měl dva syny. Ke konci války se manželský pár vrátil do Spojeného království. Z Turecka si odvezl sbírku téměř 700 římských mincí . V Londýně pak ještě krátce pokr...

Max Frisch (16)

Max Frisch byl švýcarský prozaik, dramatik a esejista, patří k spisovatelům německého jazyka ve 20. století. Frisch studoval germanistiku a forenzní psychologii. Od roku 1931 působil jako novinář. Zpočátku psal apoliticky a jen velmi málo textů z této doby bylo později převzato do souborného vydání. V roce 1933 cestoval: navštívil Prahu , Budapešť, Bělehrad, Sarajevo, Dubrovník, Záhřeb, Istanbul, Atény, Bari a Řím. Psal fejetony a na základě zážitků z cest vznikl i jeho první román „Jürg Reinhart - osudová letní cesta“ . Roku 1935 poprvé navštívil Německo a vydal „Malý deník z německé cesty“, ve kterém se vyjadřoval kriticky k antisemitismu. Jeho postoj k nacionálnímu socialismu ovšem tehdy ještě nebyl vyhraněně negativní: obdivně se např. vyjádřil o výstavě Herberta Bayera „Zázrak života“, která propagovala rasové teorie. Jeho první romány také mohly bez problémů v nacistickém Německu vyjít. Teprve ve 40. letech se u něj utvářelo kritické politické vědomí. Retrospektivně bývá tento jeho pozvolný vývoj dáván do souvislosti s konzervativním klimatem na curyšské universitě, kde někteří z profesorů obdivovali Hitlera i Mussoliniho. Po napsání druhého románu „Odpověď z ticha“ , o kterém se později vyjadřoval velmi kriticky, se rozhodl, že již nikdy nebude psát. Začal studovat architekturu . Otevřel si i vlastní architektonické studio. Kvůli nedostatku materiálu způsobenému válkou však svou první a jedinou větší stavbu mohl uskutečnit teprve v roce 1947. Svou architektonickou kancelář zavřel v lednu 1955. Frisch již během studií pravidelně navštěvoval v Curychu divadlo , které tehdy poskytovalo útočiště německým exulantům a nabízelo prvotřídní program. Jeho ředitel Kurt Hirschfeld jej povzbuzoval k psaní pro divadelní scénu. Jeho prvn...

Marie Tippmannová (23)

Marie Tippmannová-Jadrná byla česká spisovatelka, publicistka a politička. Rodiče Jan Jadrný, učitel ve Skutči a Marie Jadrná-Přibyslavská , svatba . Sourozenci Marta Russová-Jadrná , Jarmila Františka Jadrná a Jan Evangelista Jiří Jadrný . Otec byl odborným učitelem, později ředitelem škol ve Skutči. Matka byla publicistka a autorka veselohry Šíp Amorův. Sestra Marta byla též literárně činná pod pseudonymem Maru. Marie Tippmannová-Jadrná studovala v letech 1897–1898 na Vyšším vzdělávacím ústavu pro české dívky Poettingeum v Olomouci, od 1907 na malířské akademii v Mnichově. Roku 1909 studium ukončila, aby podpořila svého snoubence JUDr. Karla Tippmanna v politické a národní práci. Vzali se 7. listopadu 1910. Po svatbě pracovala v manželově advokátní kanceláři až do narození dcery , a syna. Manžel byl z politických důvodů za první světové války vězněn. Marie byla odsouzena roku 1917 za pobuřování. V meziválečném období žila rodina v Lovosicích. V roce 1926 se stala Marie vedoucí národně demokratických žen v Lovosicích a 16. září 1931 byla povolána do Zemského zastupitelstva pro Zemi českou za Československou národní demokracii. Během druhé světové války byla rodina perzekvována. Po válce žila ovdovělá Marie u dcery v Ústí nad Labem. Přispívala do: Česká revue, Eva, Hvězda, List paní a dívek, Národní listy, Ozvěny, Punťa, Zora. Byla členkou Syndikátu českých spisovatelů. Autorka knih pro děti, dívčích románků a próz pro dospělé, publicistka a politická pracovnice.

Marie Šulcová (10)

Autorka se narodila 6.srpna 1926 v Eseni u Mukačova, dětství prožila v železnici a ve Valdicích u Jičína, odkud pochází její rod, dále v Chýších na Karlovarsku, kde čerpala námět ke své první knize o Karlu Čapkovi ,,Kruh mého času". Pracovala v redakci Ekonomické encyklopedie při Vysoké škole ekonomické v Praze a léta publikovala časopisecky, její první větší práce o velkém českém buditeli doby probuzenecké, Antonínu Markovi ,,Libuňský jemnostpán" byla roku 1971 na zákrok OV KSČ v Jičíně vyhozena ze sazby a vyšla v Jičínském regionálním tisku Předvoj až v roce 1991; zde vycházeli roku 1992 i její ,,Pohádky z pařezu".

Mariana Zapata (17)

Mariana Zapata je bestsellerovou autorkou New York Times a USA Today a v roce 2016 dosáhla 7. místa na žebříčku nejprodávanějších autorů na Amazonu. Její knížky jsou plné romantiky, ale také ostrého humoru a silných slov. Své první literární pokusy spáchala už v dětství a na internetu dodnes někde existuje stránka s její boy band fanfiction. Žije v malém městečku Pagosa Springs v Coloradu se svým manželem a nejlepším přítelem Chrisem Letchfordem a jejich dvěma dogami, Dorianem a Kaiserem. Když nepředstírá, že píše, čte si sci-fi, steam punk nebo historické romance.

Lucie Seifertová (25)

Lucie Seifertová je česká spisovatelka a ilustrátorka. Za svou práci získala mimo jiné cenu Magnesia Litera za nejlepší dětskou knihu, cenu Elsa za nejlepší animovaný pořad a cenu Trilobit. Vyrůstala v poděbradské ulici Na Chmelnici. Přála si vystudovat UMPRUM, ale navzdory několikaleté snaze se ji na školu nepodařilo dostat. Po studiu na Hollarově střední odborné škole výtvarné pracovala jako grafička ve sklárnách v Poděbradech a časopisech Ohníček, Dikobraz a Sorry. Na počátku 90. let byla přijata na AVU, kde působila v ateliéru malby u Jiřího Sopka. Debutovala prostorovým leporelem Tajemná Praha . V dalších letech se věnovala především grafice pro časopisy, ilustrovala knihy, působila též jako výtvarná redaktorka a pravidelně přispívala na internetové stránky Českého rozhlasu. Protože se jí dlouho nedařilo najít nakladatele, se svým manželem Petrem Prchalem založila vlastní nakladatelství. Za devítimetrové leporelo Dějiny udatného českého národa a pár bezvýznamných světových událostí , na kterém Seifertová pracovala několik let, získala cenu Magnesia Litera za nejlepší dětskou knihu roku 2003. Dále také Zlatou stuhu za nejlepší populárně naučnou knihu pro mládež a Zlatou pečeť za nejlepší polygrafický počin roku. V roce 2004 uvedla v Národním muzeu sedmdesátimetrovou zvětšeninu této knihy pod názvem Dějiny udatného českého národa. Od té doby tato putovní výstava zbrázdila celou Českou republiku a navštívilo ji více než 250 tisíc lidí. Dvojče této výstavy v angličtině absolvovalo úspěšné turné po USA. Úspěšné bylo také rodinné nakladatelství, které do roku 2007 prodalo více než 200 tisíc jejích knih. Od roku 2008 se svým manželem Panchem pracovala pro Českou televizi na stojedenáctidílném animovaném seriálu Dějiny udatného českého národa . Seriál byl vysílán od roku 2009. Každý díl má okolo tří minut. Obdržela za něj cenu Elsa za nejlepší animovaný pořad a cenu Trilo...

Lindsey Davis (21)

Lindsey Davisová se narodila v Birminghamu, nyní žije v Greenwichi. Po studiu angličtiny v Oxfordu pracovala ve státní správě, ale v současné době se plně věnuje literatuře. První cenu „CWA Ellis Peters Historical Dagger“ dostala v r. 1995 za svůj román Two for the Lions, který se umístil v první desítce bestselerů. Nedávno byla ve čtenářském průzkumu zařazena mezi 50 nejúspěšnějších autorů a v roce 1999 obdržela „Sherlockovu cenu za nejlepšího komického detektiva za vytvoření postavy Marka Didia Falcona. Více na oficiálních stránkách autorky: www.lindseydavis.co.uk