Výpis všech autorů

Andrej Andrejevič Voznesenskij

Andrej Andrejevič Vozněsenskij byl ruský básník, okrajově též prozaik, občanským povoláním architekt. Vozněsenskij má kratičkou roli v oceňovaném filmu Moskva slzám nevěří – hraje sám sebe při pouliční básnické recitaci. Snažil se zachytit dobu od konce 50. do počátku 60. let. Debutoval roku 1958. Jeho básně byly vícekrát dramatizovány a zhudebněny, zpívali je mj. i Alla Pugačova a Vladimir Vysockij. Sbírky: Vedle státních vyznamenání byl oceněn tím, že po něm byla r. 1976 pojmenována planetka  Voznesenskij.

Zdeněk Váňa

PhDr. Zdeněk Váňa, CSc. se narodil 13.2.1924 v Čákovičkách nedaleko Prahy. V letech 1945 - 1948 studoval archeologii a české dějiny na Karlově univerzitě v Praze. Pracoval pak jako archeolog v muzeu v Teplicích v severozápadních Čechách. V roce 1953 přešel do Slovanského ústavu Československé akademie věd v Praze, kde spolu s prof. Janem Eisnerem vydával jako výkonný redaktor periodický sborník Vznik a počátky Slovanů. Od roku 1964 působil jako vědecký pracovník archeologického ústavu ČSAV v praze. Prováděl řadu výzkumů časně středověkých hradišt' v Čechách, např. v Zabrušanech, Vlastislavi, Bílině, Levousích, Libušíně. 10 let vedl rozsáhlý výzkum na Budči, jednom z hlavních center vznikajícího českého státu. Zaměřuje se na dílčí i obecné problémy slovanské etnogeneze, kulturního vývoje i archeologického výzkumu historických počátků Slovanů. Studoval v četných evropských muzeích, přednášel doma i v zahraničí, např. ve Varšavě, Berlíně, Bělehradě, Göttingenu atd. Publikoval množství článků a studií v odborných časopisech, vedle samostatných publikací, jako Objevy ve světě dávných Slovanů. Kniha Svět dávných Slovanů je výsledkem více než 30-ti letého studia a výzkumné činnosti.

Zbyněk Vybíral

Zbyněk Vybíral je českým psychologem a pedagogem Katedry psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, kterou v letech 2005–2017 rovněž vedl. Po vědecké stránce se zabývá psychoterapií, slovní komunikací a kritickou psychologií. Zbyněk Vybíral vyučuje zejména v oblastech psychoterapie, kritické psychologie, základní i aplikované sociální psychologie a poradenské psychologie . Kromě toho v letech 2002 až 2010 koordinoval českou část mezinárodního projektu e-learningového vzdělávání v teorii psychoterapie SEPTIMUS a zabýval se výzkumy v oblasti internetové komunikace. Zbyněk Vybíral kromě toho kriticky vystupuje proti porušování etického kodexu psychology a psychoterapeuty, je členem Society for Psychotherapy Research. Zasluhuje se také o popularizaci psychologie v České republice, kromě publikace popularizačních knih spolupracuje např. s nakladatelstvím Nová beseda, do jehož edice Co je nového přispěl svým titulem Co je nového v psychologii. Kromě toho působil mezi roky 1990–2006 jako šéfredaktor a později i jako vydavatel časopisu pro psychoterapii Konfrontace, v letech 2007–2010 byl šéfredaktorem časopisu Psychoterapie, nyní je v jeho redakční radě. Píše i prózu.

Zbyněk Válka

Narozen 5. 3. 1960 v Olomouci. Pedagog, výtvarník, publicista, ilustrátor, zaměřuje se na historii vojenství.

Tomislav Volek

Tomislav Volek je český muzikolog a vysokoškolský pedagog, zabývající se převážně dílem W. A. Mozarta, italskou operou 18. století, jakož i hudební ikonografií a antropologií. Vystudoval gymnázium na Vinohradech a v letech 1950–1955 hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy u prof. Mirko Očadlíka, jehož byl později asistentem. Od 1. ledna 1960 pracoval v nově zřízeném Očadlíkově Ústavu pro dějiny hudby na FF UK. Po jeho reorganizaci byl převeden do Ústavu pro hudební vědu ČSAV. Stal se členem autorského kolektivu 1. svazku akademických Dějin českého divadla, vydaných v roce 1968. Několik let vedl archivní průzkum hudebních pramenů, jehož výsledky byly publikovány v příručce Průvodce po pramenech k dějinám hudby. V době normalizace byl z politických důvodů z ústavu vyloučen, 13 let působil jako muzikolog ve svobodném povolání. V roce 1990 byl rehabilitován a mohl se do ústavu vrátit a znovu začal přednášet na katedře hudební vědy FF UK. V roce 1996 předložil habilitační práci, docentem jmenován 1998. Publikoval stati v odborných muzikologických časopisech a mezinárodních konferenčních sbornících. Od roku 1989 je předsedou Mozartovy obce v ČR. Byl vládním zmocněncem pro pořádání oslav 200. Mozartova výročí v Praze roku 1991. Roku 2010 byl zvolen čestným členem Mozart Society of America. A za zásluhy na poli mozartovského výzkumu byl v roce 2017 zvolen čestným členem Akademie für Mozart-Forschung při Stiftung Mozarteum Salzburg.

Tomáš Valenta

Metodik a manager sportovních programů, lektor sportovních kurzů.

Sarah Vaughan

Sarah Vaughan , přezdívaná "Sassy" a "The Divine One", byla americká jazzová zpěvačka proslulá svým výjimečným hlasovým rozsahem, výrazným frázováním a bohatým, sametovým hlasem. Vaughanová se narodila 27. března 1924 v Newarku ve státě New Jersey, brzy se začala zajímat o hudbu a svou kariéru zahájila jako klavíristka a varhanice v místním kostele. Průlom v její kariéře nastal po vítězství v amatérské soutěži v harlemském divadle Apollo Theater v roce 1942, což ji přivedlo k účinkování jako zpěvačka s big bandem Earla Hinese.

Radana Vítková

Vystudovala Fakultu žurnalistiky UK a FAMU. Pracovala ve Večerní Praze, časopise Ahoj na sobotu, v Dobrém večerníku, spolupracovala s ČRo a Českou televizí. V roce 1995 založila filmový server Biograf a spolupracovala s filmovými časopisy. Autorka dvou dílů knižní série Hvězdy českého filmu. V lednu 2005 zakládala a rok vedla časopis Víno&Styl. Od dubna 2006 pracuje v MF DNES jako editorka v příloze Víkend.

Přemysl Veverka

Přemysl Veverka . Historik a spisovatel literatury faktu, nakladatelský redaktor, televizní dramaturg. Po absolvování Filosofické fakulty Univerzity Karlovy spoluzaložil časopis Student a pracoval jako redaktor Mladého světa. Poté působil jako časopisecký i nakladatelský redaktor a dramaturg Československé televize. V devadesátých letech koncipoval časopis Umění & byznys a byl jeho šéfredaktorem. Uveřejnil stovky publicistických článků, autorsky se podílel na rozhlasových a televizních pořadech. Novelou Modré světlo je zastoupen ve sborníku Přijď ke mně, když prší . Je spoluautorem publikací Slavné pražské vily a Slavné stavby Prahy 5 .

Petr Vokáč

Petr Vokáč je bývalý český fotbalový útočník. Jeho synem je fotbalový reprezentant Tomáš Řepka. V československé lize hrál za Duklu Praha a Bohemians Praha. Nastoupil ve 44 ligových utkáních a dal 1 gól. V nižších soutěžích hrál i za Viktorii Žižkov, SONP Kladno, TJ Gottwaldov a DP Xaverov Horní Počernice.

Pavel Vlček

Pavel Vlček je český historik umění specializující se zejména na dějiny architektury. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze . Studia ukončil v roce 1974 obhajobou práce Francesco Caratti. V témže roce po složení rigorózní zkoušky získal titul PhDr. Poté pracoval v různých zaměstnáních v památkové péči a v muzeích . Od roku 1981 pracoval jako samostatný historik umění Pražského střediska památkové péče. V letech 1988–1992 pracoval jako projektant, později vedoucí projektant ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů . Od roku 1992 působí jako vysokoškolský pedagog, později docent na Fakultě architektury ČVUT v Praze, od roku 2010 profesor pro obor dějiny architektury a ochrana památek. Na částečný úvazek pracuje od roku 1992 i jako vědecký pracovník v Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky.

Pavel Verner

Narozen 19. 5. 1947 v Rýmařově, zemřel 10. 3. 2009 v Praze. Spisovatel a autor divadelních her, novinář, politický komentátor. Používal pseudonym Helena Farská.

Pavel D Vinklát

Narodil se 27. listopadu 1959 v Jablonci nad Nisou a od pěti let bydlel v Liberci na Králově Háji. Absolvoval Fakultu tělesné výchovy a sportu UK v Praze, v letech 1984–9 učil na SPŠ textilní v Liberci a následné čtyři roky byl dramaturgem libereckého Experimentálního studia. V roce 1995 spoluzaložil a vydával vlastivědný časopis Jizerské a Lužické hory a do roku 2000 byl jeho šéfredaktorem. Od roku 1997 se jako redaktor věnuje také knižní tvorbě, nejdříve v Nakladatelství 555 a po roce 2001 s manželkou Květou v nakladatelství Knihy 555. Je autorem či spoluautorem několika publikací . Od roku 2002 je redaktorem měsíčníku Krkonoše – Jizerské hory a současně se zabývá vlastivědnou a přírodovědnou publicistikou, píše poezii, fotografuje a skládá písně. V roce 1981 spoluzaložil a dosud je dramaturgem folkového festivalu Jizerská nota v Hejnicích. Od roku 1971 se věnoval závodně a později i trenérsky sportovní gymnastice, rekreačně se zabývá lyžováním, horolezectvím, vodáctvím a má rád volný pobyt v horské přírodě. Žije v Bílém Potoce pod Smrkem.

Orchestr Josefa Vobruby

Josef Vobruba byl český dirigent, skladatel a aranžér, známý svým významným přínosem československé hudební scéně, zejména v žánrech jazzu a taneční hudby. Narodil se 26. března 1932 v Praze a zemřel 24. května 1982. Vobruba založil Orchestr Josefa Vobruby , který se v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století stal jedním z významných souborů v Československu.

Mirko Vosátka

Mirko Vosátka byl český spisovatel, přírodovědec, skaut a vychovatel. Od devíti let byl členem skautského oddílu vedeného Jaroslavem Novákem, při pobytu ve slovinské Lublani tam založil družinu říčních skautů. Pak působil mezi normálními i vodními skauty v Československu, později v dalších podobných oddílech. Byl autorem knih o tábornictví a ochraně přírody. Měl skautskou přezdívku Grizzly. Výběr z díla:

Miloslav A Valouch

Narozen: 4. srpna 1903 Pavlovičky Zemřel: 13. března 1976 Praha Miloslav A. Valouch byl český a československý fyzik, vysokoškolský učitel, politik Komunistické strany Československa a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSR. V letech 1934-1952 byl docentem a asistentem teoretické fyziky na ČVUT Praha, od roku 1952 působil na Univerzitě Karlově. Po volbách roku 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním kraji Praha. Mandát získal až dodatečně v červnu 1948 poté, co se poslanec Klement Gottwald stal prezidentem republiky. V parlamentu zasedal do konce funkčního období, tedy do voleb roku 1954.)

Miloš Vodička

Básník Miloš Vodička se narodil 27. prosince 1938 v Chrudimi v rodině finančního úředníka. V roce 1942 se rodina přestěhovala do Pardubic. V roce 1950 byl jeho otec odsouzen z politických důvodů k šestnáctiletému vězení. Byl propuštěn až v roce 1960 v rámci tehdy udílené amnestie. Po otcově uvěznění byl Vodičkovým zkonfiskován majetek a museli se nedobrovolně vystěhovat do vsi Nebušice u Pardubic. Od roku 1954 žil básník opět v Pardubicích, kterým zůstal věrný až do současnosti. Studoval na Vyšší průmyslové škole chemické se specializací na anorganickou technologii. V roce 1958 se hlásil na Pedagogickou školu v Brně, ale studium mu nebylo z kádrových důvodů umožněno. Proto nastoupil jako laborant v Krajské hygienicko-epidemiologické stanici v Pardubicích. V roce 1961 rovněž působil krátce jako radiochemik v pražském Ústavu pro výzkum, výrobu a využití radioizotopů. Od roku 1963 až do důchodu pracoval jako chemik v Okresní hygienické stanici v Pardubicích. První verše uveřejnil v Mladé frontě . Pro divadlo přebásnil japonskou loutkovou hru Asagao .

Leonardo da Vinci

Leonardo da Vinci, rodným jménem Leonardo di ser Piero byl italský malíř, čelný představitel renesanční malby, mimo jiné autor nejslavnějšího obrazu všech dob, portrétu zvaného Mona Lisa . Proslul také jako všestranná renesanční osobnost: vedle malířství byl i sochař, architekt, přírodovědec, hudebník, spisovatel, vynálezce a konstruktér. Nemalou měrou se podílel také na zdůrazňování práv zvířat, s čímž pravděpodobně souvisel i jeho možný vegetariánský jídelníček. Byl nemanželským synem notáře Piera a venkovanky Cathariny; ze jména otce je odvozeno jeho rodné jméno Leonardo di ser Piero . Narodil se dne 15. dubna 1452 ve 22.30 hod. v horské vesnici Anchiano u města Vinci. Byl pokřtěn za přítomnosti deseti kmotrů. Jeho matka se o rok později provdala za muže jménem Accattabrigo, zatímco otec o čtyři měsíce dříve uzavřel sňatek s dcerou notáře z Florencie. Otec Leonarda uznal za vlastního a zajistil mu všeobecné vzdělání. O jeho dětství se nedochovaly žádné zápisy, a tak se o jeho mladických letech můžeme pouze dohadovat. O mladém Leonardovi se ví jen tolik, že byl příjemného vzhledu a oplýval tak neobyčejnou sílou, že dokázal ohýbat železné pruty. Leonardo byl nadaný v mnoha různých oborech, počínaje malířstvím přes sochařství, stavitelství, hraní na loutnu, a v neposlední řadě byl také výborný vynálezce. Jako vědec předznamenal činnost Galilea Galileie, Francise Bacona, Isaaca Newtona a dalších. Měl správnou představu o pohybu planet, gravitaci, vlnění, hoření, o koloběhu krve atd. Jako vynálezce předvídal nebo navrhl princip bagrů, odstředivky, dmychadla, zemních vrtáků, kolesové lodi, letadla, padáku, potápěčského úboru, rýhované hlavně, šlapacího soustruhu, tiskařského lisu, závitníku a závitnice, tkacího stroje a mnoha dalších. Nakreslil spoustu různých skic, plánů či vynálezů, které se realizovaly až v 19. ...

Karel Valdauf

Karel Valdauf byl český hudebník a skladatel. Je autorem více než 150 písní. Pocházel z rodiny venkovských hudebníků. Jeho otec i strýcové hráli v kapele jeho dědečka. On sám začal v této kapele hrát již jako třináctiletý kluk. Poprvé hrál na taneční zábavě na malý bubínek, flétnu a housle. V letech 1928–1930 studoval na vojenské hudební škole a poté hrál šest let u plukovní hudby v Plzni na flétnu, podle potřeby i na baskřídlovku, klarinet, saxofon, kytaru, harmoniku či bicí. Po odchodu do civilu vytvořil malou kapelu a cestoval s kočovnou divadelní společností. Stal se flétnistou policejní hudby v Praze a v roce 1942 založil u policie salonní orchestr, který nesl název "Orchestr kriminální policie". Po 2. světové válce založil konečně orchestr pod vlastním jménem. Orchestr Karla Valdaufa se stal v Československu nesmírně populární a postupně se zařadil mezi špičkové dechové orchestry Evropy. Často koncertoval v zahraničí a jeho nahrávky vycházely na gramofonových deskách v Německu, USA, Rakousku, Japonsku, Jugoslávii, Švýcarsku a v Holandsku. Své hudební znalosti, které mu ve Svinech poskytl Štěpán Valter, si prohloubil v letech 1950–1954 na Pražské konzervatoři studiem skladby u Jaroslava Řídkého a dirigování u Bohuslava Špidry a Pavla Dědečka. Z prvního manželství měl dceru Evu a syna Karla . S druhou manželkou, Zorkou Kohoutovou, zpěvačkou své kapely Valdaufinky, měl dva syny, a to Jana a Dana . Později se oženil ještě potřetí s Ivanou Seinerovou. Každoročně je v Trhových Svinech pořádán festival dechových hudeb na počest Karla Valdaufa. Koná se vždy předposlední srpnový víkend. Karel Valdauf je znám především svými populárními polkami, jako jsou Soběkurská, Berounská, Březnická, Pod jednou střechou nebo Kudy kam. Psal také valčíky – Až nás cesty svedou, Dva stíny a další. Od svých kolegů skladatelů se lišil tím, že jeho skladby jsou svižné, synkopické, a dobře zní i v p...

Josef Vlček

Josef Vlček byl moravský katolický aktivista, vydavatel a předseda Matice cyrilometodějské. V devíti letech vstoupil jako čekatel do salesiánské kongregace ve Fryšťáku, kde pak setrval až do roku 1939. V mládí byl hodně činný v katolickém sportovním hnutí Orel, za který byl ještě počátkem roku 1939 účasten na evropském sletu katolických sportovních organizací v Jugoslávii. Ve Fryšťáku dálkově vystudoval gymnázium. Roku 1939 následně po dohodě s představenými a na základě přání otce Ignáce Stuchlého, který jej výrazně ovlivnil v jeho duchovním vývoji, z kongregace odešel a vstoupil do Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci a ke studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě. Studia byl však nucen po zrušení všech českých vysokých škol přerušit a jen díky štěstí se vyhýbal nuceným pracím v Německu . Po roce 1945 působil jako generální tajemník Matice cyrilometodějské, po roce 1948 zastupoval biskupa Štěpána Trochtu ve vyjednávání mezí církví a státem za udržení církevního školství. Roku 1947 se navíc stal tajemníkem Ústředí svobodných škol. V srpnu 1948 se oženil s Ludmilou Schönweitzovou, nedlouho poté se jim narodila dcera Jana. Rodinné štěstí však netrvalo dlouho. Po vyhrocení situace v roce 1949 byl přinucen spolu se skupinou dalších lidí k útěku za hranice. Ten se však nepodařil – skupina byla vyzrazena a Vlček byl spolu se skupinou dalších katolických intelektuálů ve vykonstruovaném politickém procesu Valena a spol. v první instanci odsouzen k trestu smrti, který mu následně byl změněn na 21 let vězení. Byl vězněn celkem deset let. Během výkonu trestu pracoval jako vězeň v uranových dolech v Jáchymově. Propuštěn byl po amnestii v roce 1960. V roce 1968 se stal tajemníkem Díla koncilové obnovy olomoucké arcidiecéze a pracoval jako v olomoucké pobočce tiskového družstva Logos. Dílo bylo však nastupující normalizací zakáz...

Jordi Vigué

Vigué vystudoval medievistiku na Univerzitě Barcelona a historii umění na pařížské Sorbonně. Žije a pracuje v Barceloně jako editor La princesa y el guisante, publikoval množství monografií a časopiseckých článků o výtvarném umění a rovněž redigoval několik výtvarných encyklopedií.

Jindřich Vodák

Jindřich Vodák , literární a divadelní kritik, překladatel, středoškolský učitel, ministerský úředník. Po maturitě na Prvním českém reálném gymnáziu ve Spálené ulici v Praze pokračoval studiem romanistiky, germanistiky a bohemistiky na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, po sedmi semestrech však studia zanechal. Nejprve v letech 1891-1894 působil v redakci Ottova slovníku naučného, kde psal a posléze též redigoval literárněvědná hesla, zejména z frankofonní oblasti. Od roku 1894 vyučoval francouzštinu a němčinu na středních školách v Kutné Hoře, Hradci Králové, Lounech . Po sňatku s Antonínou Vodákovou, roz. Dobšovou , se v srpnu 1899 vrátil do Prahy. Vedle své učitelské profese na žižkovské reálce se od ledna 1899 doživotně věnoval soustavné žurnalistické činnosti. Po vzniku ČSR byl povolán na Ministerstvo školství a národní osvěty, kde byl odborovým a později ministerským radou pro oblast divadla a literatury. I po odchodu do penze působil nadále jako ministerský referent a odborný poradce. V roce 1929 obdržel čestný doktorát filozofie Komenského univerzity v Bratislavě. Byl činný jako literární a divadelní kritik v Literárních listech, Nivě, Rozhledech. Od roku 1898 v dalších periodikách: Čas, Lidové noviny, Rozvoj, později kulturním referentem Českého slova. V roce 1908 spolu s Josefem Svatoplukem Macharem redigoval literární časopis Novina, v letech 1920–1922 redigoval týdeník Jeviště. Všude uveřejňoval obsažné a břitké kritiky, někdy pod zkratkou v. d. Přeložil do češtiny několik románů francouzských autorů. Po jeho úmrtí manželka Antonína uspořádala žurnalistickou pozůstalost, pod editorským vedením Josefa Trägera a Alberta Pražáka vyšlo v letech 1941-1953 pět svazků Vodáko...

Ivo Viktor

Ivo Viktor je bývalý československý fotbalista, dnes již legendární československý fotbalový brankář a současný trenér. V reprezentačním dresu ČSSR odehrál v období let 1966–1977 63 mezistátních zápasů, z toho 17 ve funkci kapitána mužstva. Byl brankářem týmu mistrů Evropy z roku 1976 na turnaji v Bělehradě. Tam byl také zvolen nejlepším brankářem. V anketě Zlatý míč o nejlepšího evropského fotbalistu roku 1976 byl třetí. Fotbal začal hrát závodně v roce 1956 jako čtrnáctiletý ve Spartaku Šternberk. V roce 1960 přestoupil do Železáren Prostějov. O rok později posílil tým Rudé hvězdy Brno. Tento klub byl v následujícím roce sloučen se Spartakem ZJŠ Brno. Od roku 1963 až do ukončení své aktivní hráčské kariéry působil Viktor v Dukle Praha. Celkem odehrál 318 prvoligových utkání. V roce 1966 poprvé startoval za československý národní tým v přátelském zápase proti Brazílii na známém stadionu Maracaná. Zúčastnil se také mistrovství světa 1970 v Mexiku. S týmem Dukly Praha získal v letech 1964 a 1966 ligový titul a v letech 1965, 1966 a 1969 také Československý pohár. Celkem byl pětkrát (1968, 1972, 1973, 1975 a 1976 zvolen československým fotbalistou roku. V roce 1977 po zdravotních problémech ukončil aktivní hráčskou kariéru. Od té doby se fotbalu věnuje jako trenér. Roku 2009 získal Cenu Václava Jíry. 28. října 2012 mu prezident České republiky Václav Klaus udělil Medaili Za zásluhy.

Hela Volanská

Hela Volanská, vlastním jménem Friedmanová - †23.12. 1996 v Praze), lékařka, slovenská prozaička, byla autorkou reportáží, literatury faktu i prózy o partyzánském boji. Narodila se v chudé židovské rodině. Vystudovala medicínu na UK v Bratislavě. Za 2. světová války byla internována v koncentračním táboře v Novákách. Odtud utekla a aktivně se zúčastnila Slovenského národního povstání. Od roku 1946 žila v Praze, svá díla však psala slovensky. V sedmdesátých letech se otevřeně postavila proti normalizačnímu procesu, proto byla v roce 1971 vyloučena ze Svazu slovenských spisovatelů. Publikovat mohla až po roce 1989.

Gore Vidal

Gore Vidal, vlastním jménem Eugene Luther Vidal jr., byl americký spisovatel, scenárista a politik. Psal také pod pseudonymy Edgar Box, Cameron Kay a Katherine Everard. Narodil se v rodině leteckého instruktora na vojenské akademii ve West Pointu ve státě New York. V letech 1943-46 sloužil v armádě, ale už v tomto raném údobí svého života napsal během svého vojenského pobytu v Tichomoří svůj první román - Williwaw – strohý a zdařilý popis boje mužů s živly. V románu The City and the Pillar rozmnožuje počet mužských postav, jejich různých problémů, jejich hledání a bloudění. Senzaci vzbudil motiv homosexuality, jež se přenáší i do dalšího románu The Season of Comfort . Jeho dědeček, populární slepý senátor za Oklahomu, snil o tom, že si jeho vnuk, který ho už jako desetiletý vodil do Kongresu, zvolí politickou kariéru, ale ten dal nakonec přednost spisovatelské dráze. Politika ale stále byla předmětem jeho zájmu a dokonce se dvakrát ucházel o významné politické funkce – jednou o křeslo člena Sněmovny reprezentantů za New York, podruhé o senátorství v Kalifornii. Vydal hodně přes dvacet románů a jeden povídkový soubor, napsal pět divadelních her a řadu filmových a televizních scénářů a byl výrazně činný publicisticky. Velmi otevřeně hovořil o homosexualitě i politice. Se svým životním partnerem Howardem Austenem se seznámil v roce 1950.

František Bernard Vaněk

František Bernard Vaněk byl český kněz, spisovatel a kulturní organizátor, jehož celoživotní působení je spjato především s městem Pelhřimov a vrchem Křemešník. Od roku 1906 pelhřimovský děkan, později Monsignore a čestný papežský prelát . Vystudoval biskupský seminář v Českých Budějovicích, po vysvěcení na kněze byl kaplanem v obci Pürles , potom působil v Sudoměřicích u Bechyně a v Pelhřimově. Vaněk je znám především jako autor prózy Na krásné samotě , za kterou obdržel cenu České akademie věd a umění. V té době působil jako děkan v Pelhřimově i na blízkém Křemešníku, kde se román především odehrává. V letech 1902–1942 redigoval homiletický časopis Kazatelna, do jehož okruhu přispěvatelů patřil například J. Š. Baar, Xaver Dvořák nebo Václav Bělohlávek. V roce 1922 založil Chrámové družstvo pro republiku Československou, které mělo za cíl pozvednout úroveň výzdoby církevních staveb a církevního umění obecně. Svou esejí Sochař mystik v časopise Nový život poukázal jako jeden z prvních na talent a umělecké kvality Františka Bílka. Jeho neobyčejně pestrá regionální činnost zahrnovala péči o památky i veřejná prostranství, zakládání nejrůznějších organizací a podporu sportu. V první i druhé světové válce byl Vaněk vyšetřován a perzekvován za své vlastenecké postoje. V roce 1914 odmítl zvonit na počest rakousko-uherského dobytí Bělehradu, 28. září 1918 sloužil v pelhřimovském chrámu sv. Bartoloměje svatováclavskou mši za samostatnost československého státu. Ve druhé světové válce otevřeně vystupoval proti nacismu a za svá kázání byl v roce 1942 zatčen gestapem a deportován do koncentračního tábora v Dachau. Tam napsal svou poslední knihu vzpomínek na období svého děkanování v Pelhřimově a Pelhřimovském domečku "Vlaštovky se vracejí". Její poslední kapitoly v Dachau již musel diktovat vězněnému kolegovi. V Dachau 1. dubna 1943 zemřel. Ještě 5. dubna 1943 vydala Národní poli...

Felix Vodička

Felix Vodička byl český literární historik a univerzitní profesor dějin české literatury. Od 40. let se podílel na činnosti Pražského lingvistického kroužku. V roce 1952 byl jmenován členem korespondentem ČSAV. Působil v Ústavu pro českou literaturu ČSAV, jehož byl v letech 1968 až 1970 ředitelem. V roce 1970 nuceně odešel do výslužby. Felix Vodička je považován za přední osobnost českého strukturalismu 60. let 20. století. Ve studii Literární historie, její problémy a úkoly zformuloval strukturální koncepci literárněhistorické práce. Usiloval zejména o uplatnění teoretických kategorií na literárněhistorickou problematiku a přispěl k založení teorie literárněkritické recepce. V roce 1969 obdržel Řád práce. V témže roce byl oceněn při příležitosti setkání ke 40 letům od smrti Otokara Březiny, kdy obdržel pamětní medaili ke 100. výročí narození Otokara Březiny.

Eva Vančurová

Eva Vančurová je bývalá československá hráčka basketbalu a psycholožka. Za reprezentační družstvo Československa, jehož trenérem byl Lubomír Dobrý, odehrála 22 zápasů v letech 1947 až 1952 a získala dvě medaile, bronzovou na Mistrovství Evropy 1950 v Budapešti a stříbrnou na Mistrovství Evropy 1952 v Moskvě. Na ME 1950 se 76 body byla nejlepší střelkyní národního týmu Československa. V československé basketbalové lize žen v basketbalovém družstvu žen Sparty Praha začala svou kariéru u trenéra JUDr. Miloslava Kříže. V osmi odehraných ligových sezónách získala 5 titulů mistra Československa, dvě druhá a jedno třetí místo., Po skončení basketbalové kariéry pracovala jako vědecká pracovnice katedry psychologie University Karlovy a Pedagogického ústavu Akademie věd a ze svého oboru napsala řadu knih .

Christiane Verdoux

Francouzská lékařka, specializace gynekologie a interní medicína.

Alena Vasiljeva-Lešková

PhDr., spoluautorka učebnice ruštiny.

Zdeněk Jizera Vonásek

Vladimír Venclík

Autor učebnic mechaniky.

Vít Voženílek

Narozen 8.8.1965 ve Vysokém Mýtě. Prof., RNDr., CSc., vysokoškolský pedagog, práce z oboru geografie.

Victor Wolfgang Von Hagen

Americký historik, antropolog, autor prací o starých amerických kulturách.

Vergilius

Publius Vergilius Maro byl nejslavnější římský básník Augustovy doby, která je označována za zlatý věk římské literatury. Řada biografických údajů Vergiliova života zůstává nejasných a vychází z pozdně antických a raně středověkých legend. Pocházel ze záalpské Galie , narodil se nedaleko Mantovy. Jeho venkovští rodiče byli možná prostí, ale dost zámožní na to, aby synovi mohli dopřát vyššího vzdělání. Vergilius studoval nejprve v Cremoně a v Mediolanu , později v Římě, kam přišel asi roku 52 př. n. l., zde studoval rétoriku, filosofii a matematiku. Poněvadž byl nepevného zdraví, měl slabý hlas a byl ostýchavý, nelákala ho veřejná dráha, na niž se rétorikou připravoval. Styk s členy mladořímské školy přivedl Vergilia ke studiu helénistické poezie, hlavně řeckého básníka Theokrita. Sblížil se s neoteriky , ti mu byli zřejmě vzorem v počátcích jeho básnické tvorby. Zemřel po cestě do Říma v přístavu v Brindisi. Jeho tělo bylo odvezeno do Neapole. Po staletí byl hledán Vergiliův hrob. Jeho umístění bylo lokalizováno do jeskyně Posillipo jižně od Neapole . Jeho pozdější kenotaf je umístěn ve Vergiliové parku před jeskyní.

Simona Votyová

Simona Votyová je spisovatelka, novinářka. Několik let působila v televizi Prima jako reportérka krimi ve hlavním zpravodajství. Poté nastoupila do neziskového sektoru v rámci projektu Nadace Vodafone Rok jinak. Stala se PR manažerkou v asociaci pomáhající lidem s autismem APLA . Pravidelně přispívala do několika časopisů, např. Žena a život, a měla vlastní blog na serveru Proženy.cz, který se jmenoval „14 000 dní do smrti“. Také se podílela na několika dokumentech . V letech 2016–2018 natáčela reportáže pro Českou televizi do pořadu Gejzír. Podle její první knížky vznikl dětský muzikál Bílý dalmatin, který hrálo několik let divadlo Kalich pod režií Mirjam Landa. Je autorkou dětské populární kapely Čiperkové, která ji vedle psaní knih v současné době zaměstnává. Na motivy jejího románu Provařená se bude v roce 2019–2020 natáčet film. Má dvě děti – Sabinu a Matěje. Žije za Prahou v malé vesnici. Svého biologického otce našla teprve před několika lety díky Facebooku. Její příbuzný je spisovatel Jaroslav Vejvoda a již zesnulý scenárista Věroslav Trnka .

Simon Vestdijk

Simon Vestdijk byl nizozemský spisovatel, překladatel a publicista. Používal také pseudonymy Petit Moune a S. Tascorli. Pocházel z učitelské rodiny. Vystudoval medicínu na Amsterdamské univerzitě, po krátké praxi lodního lékaře v Nizozemské východní Indii se od roku 1932 věnoval pouze psaní. Spolupracoval s časopisy De Vrije Bladen, Groot Nederland a Forum. Od roku 1939 žil v městečku Doorn. Za druhé světové války byl jedním z nizozemských intelektuálů, které němečtí okupanti internovali v Sint-Michielsgestel. Ve svých prózách přinášel ironický obraz nizozemské měšťácké společnosti, vycházel z psychoanalýzy a vypravěčských postupů Franze Kafky a Jamese Joyce. Hlavním hrdinou je často autobiografická postava Antona Wachtera. Vydal více než 200 knih, z toho 52 románů, vedle beletrie se věnoval také esejistice a hudební kritice, zajímal se o psychologii a metafyziku. Do češtiny byly přeloženy jeho historické romány El Greco, malíř absolutna a Puritáni a piráti. Podle jeho předlohy natočila v roce 1998 Dana Nechusthanová film Strážci slonoviny. V roce 1955 získal Cenu Constantijna Huygense. Patnáctkrát byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Adriaan Roland Holst o něm prohlásil: „Simon Vestdijk píše rychleji, než Bůh stačí číst.“

Olga Vomáčková

PhDr., Ph.D., vysokoškolská pedagožka, germanistka, zaměřená na výuku lexikologie a frazeologie.

Nataša Velenská

Narozena 8. listopadu 1959, chovatelka exotické zvěře v pražské ZOO, autorka chovatelských příruček a knih s cestovatelským a přírodovědným zaměřením, též překladatelka odborné literatury z angličtiny.

Miroslav Verner

Miroslav Verner je český archeolog a egyptolog, v letech 1975–2000 byl ředitelem Československého, resp. Českého egyptologického ústavu FF UK v Praze a Káhiře. Specializuje se na archeologii doby stavitelů pyramid zejména v období 5. dynastie, pod jeho vedením probíhal český výzkum v Abúsíru. rozhovory Chrám světa, Academia 2010

Miroslav Vacek

Miroslav Vacek je český politik KSČM, bývalý československý důstojník, armádní generál, politik Komunistické strany Československa, náčelník generálního štábu ČSLA a poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění za normalizace a ministr národní obrany ČSSR a ČSFR v době po sametové revoluci. Od věku 18 let byl členem KSČ. V roce 1956 se stal důstojníkem Československé lidové armády a roku 1967 absolvoval Vojenskou akademii v Brně, v roce 1976 vystudoval Vojenskou akademii GŠ SSSR a postupně stoupal v hierarchii Československé lidové armády. Zastával funkci velitele 20. motostřelecké divize , náčelníka štábu – 1. zástupce velitele 1. armády , 1982–1983 velitele 1. armády a následně funkci náčelníka štábu – 1. zástupce velitele Západního vojenského okruhu . XVII. sjezd KSČ ho zvolil za kandidáta Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V listopadu 1987 byl jmenován náčelníkem Generálního štábu ČSLA a 1. zástupcem ministra národní obrany ČSSR. V této funkci dohlížel na uvolňování vojenské a zbrojní politiky v rámci mezinárodních dohod o snížení počtu konvenčních ozbrojených sil v Evropě a připravoval novou vojenskou doktrínu ČSSR. Ve volbách roku 1986 byl zvolen do české části Sněmovny národů . Ve Federálním shromáždění setrval do konce funkčního období, tedy do voleb roku 1990. Netýkal se ho proces kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci. Vrchol jeho politické kariéry přišel během sametové revoluce. Ve vládě Ladislava Adamce nastoupil od 3. prosince 1989 jako ministr národní obrany ČSSR, přičemž tento post si udržel i v porevolučních poměrech v následující první vládě Mariána Čalfy, druhé vládě Mariána Čalfy a krátce i v třetí vládě Mariána Čalfy, v níž zasedal až do října 1990. Václav Havel ho oceňoval jako nepostradatelného odborníka. Teprve rostoucí tlak veřejnosti vedl k j...

Marcus Vitruvius Pollio

Marcus Vitruvius Pollio byl římský architekt, inženýr a teoretik. Jeho narození je kladeno přibližně do let 80 až 70 př. n. l. a smrt do roku 25 př. n. l. O jeho životě mnoho nevíme, dokonce není jisté ani jeho praenomen Marcus a cognomen Pollio. Ty jsou pouze zmíněny Cetiem Faventinem. Největší množství dat o jeho životě se dá extrahovat z jeho vlastní práce. Žil v průběhu prvního století za dob vlády Caesara a Augusta. Narodil se jako svobodný římský občan, zřejmě v městě Formiae v Kampánii. O dětství není známo téměř nic, ale pravděpodobně byl synem architekta. Nedokázal se prosadit v konkurenci jiných architektů a tak se zabýval stavbou válečných strojů a vstoupil do armády. Má se za to, že sloužil v římské armádě ve Španělsku a Galii pod velením Julia Caesara. Byl pravděpodobně jedním z vojenských inženýrů, zabývajících se stavbou válečných obléhacích strojů. V pozdějších letech byl zaměstnán svým chlebodárcem, císařem Augustem, s nárokem na penzi, zaručující mu finanční nezávislost. Z armády byl propuštěn kolem roku 33 př. n. l. Poté pracoval jako architekt a inženýr v Římě na vodovodním systému, kde zavedl normy pro velikosti trub. Aby dosáhl alespoň nějakého uznání, sepsal na sklonku svého života všechny své znalosti do níže uvedeného díla. Sepsání díla zvaného Deset knih o architektuře je pokládáno do rozmezí let 33 př. n. l. až 22 př. n. l. Z toho, že datum jeho smrti není přesně známé lze usuzovat, že za svého života nebyl nijak zvlášť populární. Jedinou známou Vitruviovou stavbou je nedochovaná bazilika ve Fanum Fortunae, dnešním Fanu u Ancony, která zmizela tak dokonale, že o jejím umístění se dnes pouze dohadujeme. V roce 1415 byl v klášteře St. Gallen nalezen rukopis jeho díla o architektuře a příbuzných oborech, známý dnes pod názvem Deset knih o architektuře, latinsky De architectura libri X. Dílo se dělilo na 10 knih: Jedná se o jediné dochovalé dílo podobného druhu z období Římské kultury. Knihy nejsou po odborné stránce zc...

Lukáš Vavrečka

Narozen 2. 3. 1987 v Lounech. Žije a studuje v Humpolci. Publikuje v Listech Vysočiny. Spisovatel a básník, píše hry, povídky, detektivky.

Lucie Víchová

Narozena 1979. Mgr., pedagožka, zaměřená též na volnočasové aktivity dětí.

Ljubov' Fedorovna Voronkova

Ruská spisovatelka dětské literatury.

Karel Velebný

Karel Velebný byl český jazzový hudebník, herec a hudební pedagog. Jako hudebník vystupoval se skupinou S+HQ. V šedesátých letech spoluzakládal rozhlasovou Vinárnu U Pavouka i Divadlo Járy Cimrmana; později účinkoval v odštěpené částí – Salónu Cimrman. Roku 1983 Karel Velebný s Alešem Bendou založili Letní jazzovou dílnu; ta se konává v severočeském Frýdlantě a na počest svého spoluzakladatele nese jeho jméno. Byl všestranně nadaným multiinstrumentalistou – velmi dobře ovládal hru na velké množství hudebních nástrojů, zejména žesťových, hrával ale i na vibrafon, xylofon, bicí a klávesové nástroje. Zemřel v Praze roku 1989 ve věku 57 let. Byl zpopelněn a jeho popel rozptýlen na hřbitově Malvazinky.

Josef Vobruba

Josef Vlach

Josef Vlach byl významný český houslista, dirigent a komorní hudebník. Narodil se 15. června 1923 v Moravské Třebové v Československu a zemřel 23. února 1988. Vlach je patrně nejvíce znám jako zakladatel a vedoucí Vlachova kvarteta , které založil v roce 1950. Kvarteto si získalo mezinárodní uznání díky své interpretaci klasické hudby, zejména děl českých skladatelů.

Jiří Voldán

Narozen 20.3.1901 v Praze, zemřel 5.10.1985 v Praze. Herec, novinář, prozaik, kabaretiér, hudební skladatel a textař písní, překladatel z ruštiny.

Jiří Vítovec

Narozen 25.2.1951. Profesor vnitřního lékařství , MUDr., CSc., FESC, kardiolog, klinický farmakolog. Od promoce na LF MU v Brně působí ve FN u sv. Anny v Brně. Přednosta I. interní kardioangiologické kliniky . Byl proděkanem Lékařské fakulty MU . Hlavní zájem: kardiovaskulární farmakologie, intenzivní kardiologická péče, srdeční selhání a hypertenze. Publikace z oboru.

Jana Vaňková

Kulinářská odbornice.

Jana Vaňková

Narozena 6. 1. 1956 v Rokycanech. PhDr., lingvistka a vysokoškolská pedagožka zaměřená na syntax a stylistiku češtiny, na současný český jazyk a kulturu jazykového projevu. Autorka publikací z oboru, spoluautorka učebnič češtiny .

Jan Vyšín

Jan Vyšín byl český matematik a učitel. Jan Vyšín vystudoval reálné gymnázium v Praze. Pak byl přijat na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde v roce 1931 získal aprobaci pro vyučování matematiky a deskriptivní geometrie. V důsledku dopadů hospodářské krize ve 30. letech nemohl získat místo odpovídající jeho učitelskému vzdělání a tak byl nucen setrvat i po absolvování povinné vojenské služby v pracovním poměru u armády. Ale už od roku 1938 pracoval postupně na středních školách v Brandýse nad Labem, Úpici, Jilemnici, Berouně a v Praze. Z podnětu Františka Vyčichla nastoupil v roce 1946 jako asistent na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a zde pracoval až do roku 1953. V tomto roce byl jmenován docentem a stal se vedoucím matematiky na Vysoké škole pedagogické. V letech 1946 až 1953 působil jako docent matematiky na Pedagogické fakultě, později na Vysoké škole pedagogické v Praze, kde v letech 1953 až 1959 vedl katedru matematiky. Po jejím zrušení přešel na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a zde působil do roku 1972, kdy se stal vedoucím Kabinetu pro modernizaci vyučování matematikce v Matematickém ústavu Československé akademie věd. Publikační činnost Jana Vyšína je bohatá a svědčí o hlubokých znalostech elementární školské geometrie, axiomatiky geometrie, problematiky školské matematiky a didaktiky matematiky. Jan Vyšín je autorem vysokoškolských skript, učebnic matematiky pro základní a střední školy a mnoha článků. Tento článek obsahuje text ze stránky Jan Vyšín z webu Významní matematici v českých zemích. Autor původního textu: Pavel Šišma.

František Všetička

František Všetička je český literární historik a teoretik, vysokoškolský pedagog a vědecký redaktor. Je též beletrista, autor románů, fejetonů a překladatel z polštiny. Vystudoval Slovanské gymnázium v Olomouci. Po maturitě v roce 1952 začal studovat obor český jazyk a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kterou absolvoval 1957 diplomovou prací Literárněteoretické názory S. K. Neumanna v 10. letech 20. století. V letech 1957–1961 učil na průmyslových školách v Uničově a v Lipníku nad Bečvou, od roku 1961 byl odborným asistentem Pedagogického institutu v Gottwaldově/Zlíně, od roku 1964 na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Titul kandidáta věd ziskal v roku 1967 prací Václav Říha, a akademický titul doktor filozofie ziskal v 1968 prací Kapitoly o kompozici. Po obhajobě habilitační práce Čtyři hlasy. O kompoziční výstavbě poezie pro děti byl od roku 1991 docentem PedF UP v Olomouci, a od 1990 až 1994 tamtéž vedoucím katedry. Souběžně byl vědeckým redaktorem řady Studia philologica při Vydavatelství UP. V roce 1997 odešel do důchodu. Jeho teoretické myšlení formoval v počátcích anglista olomoucké univerzity Ladislav Cejp, po něm pak práce ruské formální školy; výbor z těchto prací vydal v roce 1971 pod názvem Kompozice prózy. František Všetička se jako teoretik zabývá poetikou literárních děl, zejména jejich kompoziční výstavbou. Svůj zájem věnuje české literatuře v plném jejím rozsahu, od gotické poezie přes barokní lidové drama až po tvorbu současnou. Obdobně se zaměřuje na literaturu slovenskou, ruskou a polskou a na komparace mezi těmito literaturami a literaturou českou. Debutoval v roce 1949 ve Stráži lidu v Olomouci, od poloviny 50. let publikoval v časopisech Červený květ, Listy filologické, Česká literatura, Květen, Kultura, Host do domu, Zlatý máj, Plamen, Česká rusistika, Tvář, Akord, Literární noviny, Impuls, Tvar, Slovenská literatúra v Bratislavě...

František Jan Vavák

František Jan Vavák, zvaný též Franěk , byl milčický rychtář a český spisovatel – písmák, vlastenecký kronikář a plodný autor veršů, představitel první obrozenecké generace a spolupracovník jejích čelných představitelů. Pocházel ze selské rodiny. Jeho pradědem byl Karel Vavák zvaný Vyšerovský, který spolu s bratrem Václavem a sestrou Magdalenou prodal roku 1650 rodinné majetky ve Vyšerovicích . Součástí vyšehořovického statku byla i vyšehořovická tvrz. Rod vyšehořovických Vaváků ovšem nebyl rodem rytířským, jak se sám František Jan Vavák ve svých pamětech domnívá, nýbrž rodem dvořáků . Dvořáci bývali privilegovanými poddanými . Karel Vavák Vyšerovský ovšem již roku 1639 získal v obci Pečky statek zemřelého Jana Špeldy, jehož osiřelou dceru Kateřinu pojal za manželku. Později rodina přesídlila do Milčic , kde se před polovinou 18. století narodil i František Jan. Vzdělání v jeho době na venkově bylo podle dekretu Marie Terezie pouze triviální v obecné škole, další znalosti František Jan Vavák získal jako samouk četbou knih a stykem se vzdělanci. Prakticky celý svůj život pracoval jako sedlák a kromě toho byl voleným rychtářem obce Milčice. Byl nejvýznamnějším písmákem a kronikářem této doby, i když záběr jeho kronik je spíše regionální. V jeho díle je možno studovat duchovní život na tehdejší vsi a začátek období selského-lidového baroka. Vavákovy hodnoty byly důsledně konzervativní. Oceňoval barokní tradici české země, zbožnost, píli a pracovitost. Ostře odsuzoval francouzskou revoluci a jako nesmlouvavý katolík byl velmi kritický i k josefínským osvícenským reformám. Během života obdržel i čestné občanství města Plzně, a také pans...

Emanuel Vlček

Emanuel Vlček byl český paleoantropolog, lékař a profesor Anatomického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. V roce 2018 mu městská část Praha 5 udělila čestné občanství in memoriam. Po absolvování smíchovského Vančurova reálného gymnázia vystudoval v letech 1945–1951 zároveň lékařskou a přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Během studií pracoval v Ústavu soudního lékařství jako demonstrátor a pomocná vědecká síla. Jako mladý student byl též zapisovatelem profesorů Hájka a Tesaře u pitvy ministra Jana Masaryka v březnu 1948.V letech 1951–1957 pracoval ve Státním archeologickém ústavu v Nitře, poté do roku 1967 v Archeologickém ústavu v Praze. Od roku 1967 byla jeho vědecká kariéra spojena s Národním muzeem v Praze, kde v roce 1967 založil antropologické oddělení. V letech 1952–1974 přednášel antropologii na Univerzitě J. A. Komenského v Bratislavě a paleontologii člověka v Paleontologickém ústavu Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Soustředil se zejména na paleoantropologii v evropském teritoriu, zpočátku se zabýval především pravěkými a starověkými populacemi a popsal velkou skupinu Chalchů . Od roku 1955 se prof. Vlček začal zabývat i kosterními pozůstatky našich panovníků a dalších významných historických osob. Jeho antropologicko-lékařské výzkumy prokázaly tělesné vlastnosti, genetickou příbuznost, přibližný věk v okamžiku skonu, prodělané nemoci a zdravotní stav. V některých případech Vlček i vyvrátil hypotézu o vlastníkovi pozůstatků. Vděčíme mu za další pramen poznání, který leckdy na rozdíl od dobových pramenů a kronik není poplatný době vzniku a mecenáši díla. Nejzajímavější historka se vztahuje k jeho zkoumání těla Bedřicha Smetany. Při vyzdvihování Smetanova těla se prý ozvala rána, ale nikdo jí nevěnoval pozornost. Až po bližším prozkoumání Vlčkovi došlo, co to bylo za ránu. Rakev totiž byla prázdná. Nebohý Smetan...

Charles Vildrac

Francouzský spisovatel a básník. Narodil se v Paříži, první básně napsal jako teenager v roce 1890. Roku 1901 publikoval Le Verlibrisme. Byl členem l'Abbaye de Créteil, kterou založil spolu s G. Duhamelem.

Božena Viková-Kunětická

Božena Viková-Kunětická, rozená Novotná , byla česká nacionalistická politička, spisovatelka a dramatička. V roce 1912 byla jako historicky první žena zvolena na Český zemský sněm. Narodila se v rodině Jana Novotného, obchodníka s obilím a hostinského v Zámecké ulici v domě čp. 22 a Barbory Novotné-Šoltové z Mnětic. Měla dvě mladší sestry Annu Novotnou a Marii Novotnou. Vzdělání získala na školách v Pardubicích. Chtěla být herečkou, učila se u Otilie Sklenářové-Malé, roku 1881 absolvovala úspěšně zkoušku v divadle a odešla hrát do Prahy, kde se ubytovala u paní Brückové ve Ferdinandské ulici čp. 41. Roku 1884 její herecká dráha skončila, tajně se provdala za cukrovarnického úředníka Josefa Vika a věnovala se rodinnému životu. Po sňatku se kvůli Vikovu zaměstnání museli hodně stěhovat. V prvních letech manželství jej doprovázela do Štětí, Mostu a Duchcova, v 90. letech žili v Pečkách, Uhříněvsi a skončili Českém Brodě, kde Vik roku 1919 zemřel. Měli spolu tři děti: dceru Vlastu Vikovou a dva mladší syny, kteří zemřeli ještě malí. Božena Viková-Kunětická vstoupila do politiky roku 1909 za Národní stranu svobodomyslnou a v roce 1912 se stala vůbec první ženou zvolenou do Českého zemského sněmu . Český místodržitel hrabě Thun jí ale odmítl vystavit patřičná osvědčení a její mandát nebyl uznán. Sněm se v této době kvůli českoněmeckým sporům nescházel a následně byl Anenskými patenty v roce 1913 rozpuštěn. V letech 1918–1920 zasedala v Revolučním národním shromáždění za Českou státoprávní demokracii, respektive za Československou národní demokracii . Po parlamentních volbách v roce 1920 získala senátorské křeslo v Národním shromáždění za národní demokraty. Mandát nabyla ale až dodatečně roku 1925 jako náhradnice poté, co rezignoval senátor Jan Herben. V senátu zasedala jen krátkou dobu...

Boris Valníček

Boris Valníček  je český astrofyzik, astronom, vědec, popularizátor vědy v oblasti astronomie a astrofyziky, zakladatel a lídr československého kosmického výzkumu a československé rentgenové astronomie a nositel řady státních a rezortních vyznamenání a veterán odboje druhé světové války. Boris Valníček se narodil 11. dubna 1927 v Jičíně v tehdejším Československu. Jeho otec Jan Valníček byl bývalý československý legionář, který působil v Rusku a povolání vojáka se věnoval i po konci první světové války, kdy kolem roku 1930 nastoupil službu ve Vojenském technickém ústavu v Praze. Rodina se poté odstěhovala do Prahy, kde Boris maturoval na Reálném gymnáziu v Karlíně a v období druhé světové války, mezi léty 1943 až 1945, působil v domácím odboji ve skupině Předvoj. Mezi léty 1946-1950 vystudoval meteorologii a experimentální fyziku na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity. V roce 1950 nastoupil do Astronomického ústavu ČSAV, kde se původně zabýval meteorologií a dlouhodobými změnami počasí, nicméně posléze se začal zabývat prací v oblasti sluneční fyziky a v roce 1953 obhájil disertační práci na téma slunečních vlivů v meteorologii. V rámci svého výzkumu se zabýval také vývojem přístrojové techniky pro pozorování Slunce. Po založení organizace INTERKOSMOS v roce 1967 vedl práce na přípravě československých kosmických experimentů jako vedoucí oddělení kosmického výzkumu Astronomického ústavu ČSAV. V roce 1984 získal vědeckou hodnost doktora matematicko-fyzikálních věd. Od roku 1992 je v důchodu. Boris Valníček působil v Astronomickém ústavu ČSAV, kde dlouhá léta působil jako vedoucí skupiny kosmického výzkumu a je autorem více než 130 vědeckých a odborných publikací. Mezi jeho největší profesní úspěchy patří vedení, organizace a koordinace československého podílu na vesmírném programu Interkosmos, jehož náplní byl astronomický...

Anatolij Kornel'jevič Vinogradov

Ruský spisovatel a literární historik.