Následující strana je zasvěcena přehledu všech oblíbených autorů, jejichž knihy tolik obdivujeme a milujeme. Seznamte se podrobněji s jejich životy, poznejte jejich inspiraci a poodhalte jejich tajemství úspěchu, které dohromady daly vzniknout dílům poutavým a nesmrtelným, jež dokázaly ovlivnit nejen jednotlivce, ale celé generace čtenářů...
Zobrazuji 121 - 180 z celkem 4733 záznamů

Miroslav Virius
Miroslav Virius je český autor publikací o programování a vysokoškolský učitel. Miroslav Virius je absolventem oboru Matematické inženýrství na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské na ČVUT v Praze, kde také přednáší. Je kandidátem fyzikálně-matematických věd v oboru jaderná a subjaderná fyzika. V Evropském středisku jaderného výzkumu CERN je zodpovědný za oblast IT . Účastní se také experimentu PHOENIX v Brookhavenské národní laboratoři .
Více od autora
Ladislav Vladyka
Narozen 1.6.1893 v Praze, zemřel 15.6.1956 v Novém Kníně. Úředník, redaktor.
Více od autora
Jan Voborník
Jan Voborník byl český pedagog, spisovatel, dramatik, překladatel, literární kritik a historik. Narodil se v rodině sedláka Jana Voborníka a Kateřiny Vrzákové. Měl tři sourozence: Annu , Marii a Vácslava středoškolského profesora, dramatika, esejistu. Jan se oženil s Anežkou Bautzovou , měli dva syny – doktory práv: Jana a Václava . Po vychození německé farní školy v Opočně a trojtřídky v Dobrušce studoval na katolickém gymnáziu Borromeum v Hradci Králové, kde maturoval v r. 1875. Již tehdy projevoval zájem o divadlo, hrál s ochotníky, psal poezii i drobnou prózu. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studoval obecnou filologii, češtinu a filozofii . Po složení učitelských zkoušek působil jako středoškolský učitel s aprobací češtiny, latiny a řečtiny v Rychnově nad Kněžnou , Domažlicích 1886–1891), Jičíně , Litomyšli a na Malostranském gymnáziu v Praze . Jako učitel si pro své neformální vystupování a lidský přístup získal přízeň studentů. Patřila k nim řada budoucích vědců, spisovatelů a kulturních pracovníků, např. lingvista Josef Páta, egyptolog František Lexa, cestovatel E. S. Vráz, ilustrátor Adolf Kašpar, loutkoherec Jindřich Veselý, spisovatelé J. Š. Baar, Adolf Wenig, Vladislav Vančura, Jiří Haussmann. Ve svých působištích inicioval činnost divadelních ochotníků. Byl znám jako literární historik a kritik, autor historických dramat, která byla většinou hrána na ochotnických scénách, často za účasti autora jako herce a režiséra. Účastnil se dění ve studentských kroužcích, v Literárním odboru Umělecké besedy, autorsky spolupracoval s periodiky Česká včela a Národní listy. Používal pseudonymy: Jan z Pohoře, Jean Pasquin. Byl členem zkušební komise středoškolské, členem České akademie III. třídy dopisující. Roku 1929 se stal čestným občanem Litomyšle, 21. dubna 1939 byl na Univerzitě K...
Více od autora
Eugen Vasiliak
Narozen 11.7.1925 Zborov, zemřel 6.7.1975 tamtéž. Fotograf, autor leteckých fotografií.
Více od autora
Čestmír Vránek
Narozen 1.6.1901 v Praze, zemřel 14.3.1978 tamtéž. PhDr., středoškolský profesor, překlady z latiny a řečtiny, básně, loutková hra.
Více od autora
Zbyněk Vybíral
Zbyněk Vybíral je českým psychologem a pedagogem Katedry psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, kterou v letech 2005–2017 rovněž vedl. Po vědecké stránce se zabývá psychoterapií, slovní komunikací a kritickou psychologií. Zbyněk Vybíral vyučuje zejména v oblastech psychoterapie, kritické psychologie, základní i aplikované sociální psychologie a poradenské psychologie . Kromě toho v letech 2002 až 2010 koordinoval českou část mezinárodního projektu e-learningového vzdělávání v teorii psychoterapie SEPTIMUS a zabýval se výzkumy v oblasti internetové komunikace. Zbyněk Vybíral kromě toho kriticky vystupuje proti porušování etického kodexu psychology a psychoterapeuty, je členem Society for Psychotherapy Research. Zasluhuje se také o popularizaci psychologie v České republice, kromě publikace popularizačních knih spolupracuje např. s nakladatelstvím Nová beseda, do jehož edice Co je nového přispěl svým titulem Co je nového v psychologii. Kromě toho působil mezi roky 1990–2006 jako šéfredaktor a později i jako vydavatel časopisu pro psychoterapii Konfrontace, v letech 2007–2010 byl šéfredaktorem časopisu Psychoterapie, nyní je v jeho redakční radě. Píše i prózu.
Více od autora
Václav Vlk
Václav Vlk proslul v současnosti především jako publicista, největší rozruch budí ve společnosti jeho názory týkající se odsunu Němců po druhé světové válce a články a knihy na toto téma, např. Krvavé dozvuky války. Ve své novinářské činnosti, reprezentované především deníkem Neviditelný pes, se stylizuje do role skutečného hlídacího psa demokracie, potírá tesknění po normalizaci a falešným sentimentem i cíleným přepisováním historie deformované vzpomínky. Vzděláním je ale především technik, specializující se léta na kamna a krby, čemuž také odpovídá většina jeho odborné knižní tvorby. Z tohoto typu publikací jmenujme Stavbu krbu, Kachlová kamna, Kachlové a selské sporáky nebo Pece na pizzu a chleba. Kromě dvou zmíněných okruhů vydal ještě několik knih anekdot. Píše odborné i populární články do tisku - Chatař, Domov, Lidová demokracie, Naší přírodou, Bydlení, Neviditelný pes a další. V 90. letech se podílelna přípravě televizního pořadu Receptář, který se týkal tématu vytápění. Spolupracuje s časopisy „Kachelofen und Kamin", „Baubiologie und Oekologie". Člen E F A -Europäische Feuerstätten Arbeitsgemeinschaft e.V. Je autorem odborných i populárních knižních titulů v nakladatelstvích Grada Publishing, a.s., ERA, XYZ, Československý spisovatel, Euromedia. Po vyučení provozní chemik, dále studia na SVVŠ, Ped. fak. UK a Institutu řízení. Praxe: dělník, mistr, učitel, vedoucí DS, vedoucí provozu tepelných zařízení. Od roku 1988 působí v soukromém sektoru. Používá rovněž jméno Václav Vlk starší.
Více od autora
Theun de Vries
Theun de Vries , vlastním jménem Uilke Theunis, byl nizozemský spisovatel a básník. Nedostudoval gymnázium a potom pracoval jako knihovník. Později se již věnoval jen literatuře. Jeho prvním publikovaným dílem byla sbírka básní Terugkeer roku 1927, první román Rembrandt vyšel v roce 1931. Roku 1936 vstoupil do nizozemské komunistické strany. V době okupace Nizozemska nacistickým Německem se zapojil do odboje a podílel se na vydávání ilegálního časopisu. Za tuto činnost byl vězněn v koncentračním táboře. Za své povídky z období okupace obdržel Národní cenu v kategorii „nejlepší antifašistické dílo“. V komunistické straně se angažoval i po skončení války, své přesvědčení vyjádřil např. napsáním dvou poém o Stalinovi. V padesátých letech se stal předsedou Společnosti nizozemsko-sovětského přátelství, Sovětský svaz několikrát navštívil. Za svou komunistickou angažovanost byl v Nizozemsku silně kritizován. V pozdějších letech byl stále nespokojenější se sovětským systémem a s politikou nizozemských komunistů, kteří Sovětský svaz poslušně následovali, až nakonec v roce 1971 ze strany vystoupil. Hrdiny jeho románů jsou často historické postavy ze světa umění a politiky, zabývá se lidskou svobodou, statečností a pevností charakteru. Většinu svých děl napsal v nizozemštině, některá ve fríštině. Byl velmi plodným autorem, napsal přes 130 děl. Z nizozemských spisovatelů je druhý nejpřekládanější do češtiny: do roku 2008 vyšlo celkem 12 titulů . Citát : Bohatí někdy zchudnou a chudí někdy zbohatnou, ale dokud budou bohatí a chudí, je svět velká a špatná komedie, ve které jeden druhého podvádí a odstrkuje......
Více od autora
Přemysl Veverka
Přemysl Veverka . Historik a spisovatel literatury faktu, nakladatelský redaktor, televizní dramaturg. Po absolvování Filosofické fakulty Univerzity Karlovy spoluzaložil časopis Student a pracoval jako redaktor Mladého světa. Poté působil jako časopisecký i nakladatelský redaktor a dramaturg Československé televize. V devadesátých letech koncipoval časopis Umění & byznys a byl jeho šéfredaktorem. Uveřejnil stovky publicistických článků, autorsky se podílel na rozhlasových a televizních pořadech. Novelou Modré světlo je zastoupen ve sborníku Přijď ke mně, když prší . Je spoluautorem publikací Slavné pražské vily a Slavné stavby Prahy 5 .
Více od autora
Pavel Váša
Doc. PhDr. Pavel Vašák, DrSc. byl český literární teoretik, textolog a editor děl Karla Hynka Máchy. Přednášel na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a v letech 2001–2005 byl jejím děkanem.
Více od autora
Paul Valéry
Paul Valéry byl francouzský básník, spisovatel, esejista a filosof, člen Francouzské akademie. Valéry se narodil v rodině vysokého úředníka korsického původu v malém přístavním městečku Sète v jižní Francii, kde také chodil do dominikánské školy. Gymnázium navštěvoval v nedalekém Montpellier, kde také od roku 1889 studoval práva a uveřejňoval své první symbolistické básně. Roku 1892 zažil v Janově osobní krizi, zřekl se poezie a svých lásek a psal si pouze deník, později slavné Sešity . Od roku 1894 žil v Paříži jako úředník, novinář a později osobní tajemník ředitele francouzské zpravodajské agentury Havas. Seznámil se zde s André Gidem a zejména s básníkem Stéphanem Mallarmé, který se stal jeho životním vzorem. Roku 1900 se oženil s Jannie Gobillard a měl s ní tři děti. Pod vlivem A. Gida se vrátil k poezii a roku 1917 uveřejnil formálně propracovanou báseň Mladá Parka , která ho ihned proslavila. Roku 1920 následovala jeho nejslavnější báseň, Hřbitov u moře a 1922 sbírka Kouzla . Po válce se stal nekorunovaným králem francouzských básníků, zastával mnoho veřejných kulturních funkcí a přednášel na velmi různá témata. Roku 1924 byl zvolen předsedou francouzského PEN klubu, 1925 členem Francouzské akademie a 1933 byl jmenován administrátorem univerzitního střediska v Nice. 1937 se stal profesorem poetiky na Collège de France a 1939 čestným předsedou Svazu francouzských spisovatelů . Zároveň pokračoval ve vydávání náročných úvah a esejů, v nichž se věnoval teorii literatury, kritice moderní doby a zejména také otázkám vědy. Valéry vytýkal filosofům rozvláčnost a nudný jazyk, a sám se snažil o epigramatickou stručnost a jazykovou přesnost. Dopisoval si s významnými vědci a filosofy své doby , kteří si jeho náz...
Více od autora
Marie Valtrová
Marie Valtrová roz. Borešová , je česká divadelní historička a publicistka, autorka knih hereckých portrétů. Jako dítě hrála divadlo v táborském divadle. V roce 1967 absolvovala Střední všeobecně vzdělávací školu v Soběslavi a dále Střední knihovnickou školu v Praze, kterou ukončila v roce 1972. Z Prahy se odstěhovala do Pardubic a začala studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor divadelní a filmová věda. Poté pracovala v letech 1967–1969 jako náborářka abonmá v Divadla Ivana Olbrachta v Táboře, v letech 1969–1972 pak v pracovala v Okresní knihovně v Táboře. Poté se přestěhovala do Prahy. Od roku 1972 začala pracovat v pražské Městské knihovně v hudebním oddělení. Přestávku ve své práci v pražské knihovně měla v letech 1976–1983. Když byla knihovna zrekonstruována převzala místo vedoucí divadelního oddělení. Podílela se na pořádání čtenářských besed a připravila scénáře výstav k divadelním, literárním a dalším výročím. Dlouhodobě se věnuje publikační činnosti, která se týká českého divadla a filmu. Nejprve publikovala v časopise Divoké víno v roce 1971, později vydala sborníky divadelních Monologů 20. století. Následně napsala a vydala řadu divadelních monografií: Poezie: Rozhlasové pořady
Více od autora
Luboš Veselý
Luboš Veselý je český televizní, filmový a divadelní herec. Narodil se v Chomutově a vyrostl v Ostrově nad Ohří, kde také chodil do literárně-dramatického oddělení. Od roku 1977 začal studovat herectví na Pražské konzervatoři, studium ale nedokončil. Po absolvování vojenské služby působil v celé řadě divadel, například v Brně , Praze a Kladně . V roce 2006 začal hrát ve Švandově divadle, poté přešel do Divadla na Vinohradech. Po čase se do angažmá ve Švandově divadle vrátil. Za roli Vladimíra Holana v inscenaci Hadry, kosti, kůže režiséra Martina Františáka se dostal do širší nominace na Cenu Thálie 2020. Je jedním z nejobsazovanějších televizních herců, hojně se objevuje i ve filmech. Jeho první velká role přišla ve filmu Víta Olmera, Antonyho šance, kde ztvárnil hlavního hrdinu. V roce 2009 ve filmu Pouta režiséra Radima Špačka si zahrál disidenta Pavla, který je zároveň policejním donašečem. V roce 2020 ztvárnil profesora Héla v minisérii Herec. O rok později si zahrál Rudolfa v seriálu Kukačky, pojednávajícím o rodinách, kterým v porodnici vyměnili děti. Je dvakrát rozvedený, má jednu nevlastní dceru z prvního manželství a jednu vlastní dceru z druhého manželství. Jeho dlouholetou partnerkou je herečka Bohdana Pavlíková, s níž se seznámil v šumperském divadle.
Více od autora
Leonardo da Vinci
Leonardo da Vinci, rodným jménem Leonardo di ser Piero byl italský malíř, čelný představitel renesanční malby, mimo jiné autor nejslavnějšího obrazu všech dob, portrétu zvaného Mona Lisa . Proslul také jako všestranná renesanční osobnost: vedle malířství byl i sochař, architekt, přírodovědec, hudebník, spisovatel, vynálezce a konstruktér. Nemalou měrou se podílel také na zdůrazňování práv zvířat, s čímž pravděpodobně souvisel i jeho možný vegetariánský jídelníček. Byl nemanželským synem notáře Piera a venkovanky Cathariny; ze jména otce je odvozeno jeho rodné jméno Leonardo di ser Piero . Narodil se dne 15. dubna 1452 ve 22.30 hod. v horské vesnici Anchiano u města Vinci. Byl pokřtěn za přítomnosti deseti kmotrů. Jeho matka se o rok později provdala za muže jménem Accattabrigo, zatímco otec o čtyři měsíce dříve uzavřel sňatek s dcerou notáře z Florencie. Otec Leonarda uznal za vlastního a zajistil mu všeobecné vzdělání. O jeho dětství se nedochovaly žádné zápisy, a tak se o jeho mladických letech můžeme pouze dohadovat. O mladém Leonardovi se ví jen tolik, že byl příjemného vzhledu a oplýval tak neobyčejnou sílou, že dokázal ohýbat železné pruty. Leonardo byl nadaný v mnoha různých oborech, počínaje malířstvím přes sochařství, stavitelství, hraní na loutnu, a v neposlední řadě byl také výborný vynálezce. Jako vědec předznamenal činnost Galilea Galileie, Francise Bacona, Isaaca Newtona a dalších. Měl správnou představu o pohybu planet, gravitaci, vlnění, hoření, o koloběhu krve atd. Jako vynálezce předvídal nebo navrhl princip bagrů, odstředivky, dmychadla, zemních vrtáků, kolesové lodi, letadla, padáku, potápěčského úboru, rýhované hlavně, šlapacího soustruhu, tiskařského lisu, závitníku a závitnice, tkacího stroje a mnoha dalších. Nakreslil spoustu různých skic, plánů či vynálezů, které se realizovaly až v 19. ...
Více od autora
Josef Velek
Josef Velek byl český novinář a publicista, považovaný za zakladatele české ekologické žurnalistiky. V roce 1974 vystudoval elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze a ve stejném roce spoluzakládal v rámci tehdejšího oficiálního Socialistického svazu mládeže Hnutí Brontosaurus zaměřené na ochranu přírody. Publikovat začal v šedesátých letech, od roku 1975 byl redaktorem časopisu Mladý svět, kde se věnoval cestopisným reportážím a problematice ochrany přírody a životního prostředí; každý týden zde připravoval rubriku Zápisník Brontosaura tvořící pravidelnou součást stránky s dopisy čtenářů. Je považován za zakladatele české ekologické žurnalistiky. Za své kritické texty opakovaně čelil výhrůžkám a zastrašování. 30. dubna 1990 se utopil v Rudém moři při potápění u letoviska Safaga během expedice Blue World 90. V červnu 1989 byl jako první Čech zapsán na čestnou listinu Organizace spojených národů Global 500 jednotlivců i organizací, kteří významně přispěli k ochraně a zlepšování životního prostředí. Skupina recesistů, kteří se vydávali za lesníky, psala Velkovi dopisy, v nichž upozorňovali na ohroženou šelmičku kňavu obecnou, žijící v Jeseníkách. Josef Velek jim zpočátku věřil a psal o živočichovi v Zápisníku Brontosaura. Později se sám přiznal, že mystifikaci uvěřil. Václav Petříček ve vzpomínkovém článku o Josefu Velkovi a hnutí Brontosaurus uvádí případ kňavy jako jediný příklad toho, že Josef Velek kvůli množství práce „odborně zakolísal“. Mystifikační teorii o kňavách pak od roku 1991 rozvíjeli studenti biologických oborů a uspořádali několik recesistických kňavologických kongresů.
Více od autora
Jiří Volf
Dr. Jiří Volf je bezesporu jedním z nejznámějších pracovníků pražské zoologické zahrady. Působil tu čtyřicet let jako provozní zoolog a posléze vedoucí oddělení obchodu a dokumentace. Mezinárodní věhlas mu přinesla funkce vedoucího mezinárodní plemenné knihy koně Převalského, kterou zpracovával a vydával od roku 1960 do roku 1990. V zoologické veřejnosti je dobře znám jako velmi plodný autor – je autorem nebo spoluautorem 22 populárně naučných knih, 160 odborných prací a stejného počtu popularizujících článků, esejí a úvah. Jiří Volf je natolik svébytná osobnost historie pražské zoologické zahrady, že se de facto stal živou legendou a kolují o něm nesčetné historky a zkazky. Pověstná je zejména jeho kritičnost a urputnost, hraničící místy až se zavilostí. Pokud byl přesvědčen o své pravdě, nikdy neváhal své názory hlasitě prezentovat, a to často k nelibosti nadřízených a mocných ve svém okolí. Na to ovšem několikrát v životě doplatil, ale nakonec jak sám říká, vždy něco získal. Jeho život se často ubíral úplně jinými cestami, než si on sám představoval, přesto ale nakonec vždy dokázal využít každé možnosti, která se mu naskytla. On sám na to vzpomíná: „Nepokládám za stěžejní skutečnost, že jako dítko školou povinné jsem chtěl být krmičem v zoo, ani to, že později, díky mimořádné toleranci rodičů, se náš městský byt stal spíše viváriem. Kdyby třídní profesorka před maturitou nezlikvidovala můj kádrový posudek, nedostal bych se na vysokou školu, kde bych se na přírodovědecké fakultě lidsky nesblížil s panem doc. Waltrem Černým. Podstatný vliv na můj další „vývoj“ měl v padesátých létech další posudek, tentokrát od fakultní organizace ČSM, který mně po promoci zavřel dveře od vyhlédnutého Výzkumného ústavu lesa a myslivosti na Zbraslavi i na Vysokou školu zemědělskou v Praze. V posudku se doslova pravilo, že poměr J. Volfa k lidově demokratickému zřízení je kladný, nicméně omezený nedostatečnou politickou vyspělostí a další odborný i politický vývoj je do značné mír...
Více od autora
Jiří Válek
Český skladatel klasické hudby a pedagog. Narodil se 28. května 1923 v Praze , zemřel 6. října 2005 v Praze. Od konce 50. let 20. století patřil k vedoucím pracovníkům Pantonu, později byl také uměleckým vedoucím Supraphonu.
Více od autora
Jiří Vacek
Narozen 25. 5. 1931 ve Slaném, zemřel 27. 4. 2021. Ing., učitel jógy, překladatel duchovní literatury, filozof a vydavatel.
Více od autora
Jaroslav Vlček
Narozen 22.1.1860 v Banské Bystrici , zemřel 21.1.1930 v Praze. PhDr., profesor české literatury, publikace z oboru dějin české a slovenské literatury, redakční činnost, překlady z němčiny.
Více od autora
Jan Vyšín
Jan Vyšín byl český matematik a učitel. Jan Vyšín vystudoval reálné gymnázium v Praze. Pak byl přijat na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde v roce 1931 získal aprobaci pro vyučování matematiky a deskriptivní geometrie. V důsledku dopadů hospodářské krize ve 30. letech nemohl získat místo odpovídající jeho učitelskému vzdělání a tak byl nucen setrvat i po absolvování povinné vojenské služby v pracovním poměru u armády. Ale už od roku 1938 pracoval postupně na středních školách v Brandýse nad Labem, Úpici, Jilemnici, Berouně a v Praze. Z podnětu Františka Vyčichla nastoupil v roce 1946 jako asistent na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a zde pracoval až do roku 1953. V tomto roce byl jmenován docentem a stal se vedoucím matematiky na Vysoké škole pedagogické. V letech 1946 až 1953 působil jako docent matematiky na Pedagogické fakultě, později na Vysoké škole pedagogické v Praze, kde v letech 1953 až 1959 vedl katedru matematiky. Po jejím zrušení přešel na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a zde působil do roku 1972, kdy se stal vedoucím Kabinetu pro modernizaci vyučování matematikce v Matematickém ústavu Československé akademie věd. Publikační činnost Jana Vyšína je bohatá a svědčí o hlubokých znalostech elementární školské geometrie, axiomatiky geometrie, problematiky školské matematiky a didaktiky matematiky. Jan Vyšín je autorem vysokoškolských skript, učebnic matematiky pro základní a střední školy a mnoha článků. Tento článek obsahuje text ze stránky Jan Vyšín z webu Významní matematici v českých zemích. Autor původního textu: Pavel Šišma.
Více od autora
Jan Vrána
Více od autora
Jan Vojtěch
Jan Vojtěch byl český matematik a pedagog. Narodil se v kyjovském domě č. 26 v rodině bednáře Eduarda Vojtěcha a jeho manželky Anežky, rozené Seidlové. V letech 1890–1898 absolvoval gymnázium v Uherském Hradišti. V roce 1898 byl přijat ke studiu matematiky na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Zde také 13. prosince 1902 promoval a o dva dny později vykonal zkoušky učitelské způsobilosti z matematiky a fyziky. Ještě před ukončením svého studia působil na střední škole v Praze. Později suploval v Olomouci a definitivní místo získal poté v Lipníku nad Bečvou. Odtud přešel v roce 1907 na nově zřízenou II. českou státní reálku do Brna , kde působil deset let. V srpnu roku 1909 se habilitoval na České vysoké škole technické v Brně pro matematiku. Později se stal honorovaným docentem základů matematiky pro posluchače chemie. V roce 1915 byl jmenován titulárním, v únoru 1918 mimořádným a v lednu roku 1920 řádným profesorem matematiky na České vysoké škole technické v Brně. V roce 1923 přešel na České vysoké učení technické v Praze, kde působil až do svého odchodu do penze v roce 1949. Profesor Jan Vojtěch byl členem mnoha vědeckých spolků; například byl členem Královské české společnosti nauk a Jednoty českých matematiků a fyziků, kde byl roku 1940 zvolen čestným členem. Své učitelské zkušenosti ze středních i vysokých škol zúročil Jan Vojtěch při vytvoření řady středoškolských a vysokoškolských učebnic jako například učebnice geometrie pro vyšší třídy středních škol a učebnici Matematika pro nejvyšší třídy gymnázií a reálek, kterou napsal společně s Bohumilem Bydžovským. Velmi známá byla i vysokoškolská učebnice Základy matematiky ke studiu věd přírodních a technických, která vyšla v sedmi vydáních v letech 1916–1946. V roce 1926 byla tato učebnice doplněna o Přehled vyšší matematiky. Jan Vojtěch se ve své odborné práci věnoval teorii transformací, teorii rovinných ...
Více od autora
Emil Viklický
Emil Viklický je uznávaný český jazzový klavírista a skladatel, proslulý svou jedinečnou fúzí tradiční moravské lidové hudby se současným jazzem. Narodil se 23. listopadu 1948 v Olomouci v Československu, nejprve vystudoval matematiku a poté se věnoval hudbě. Po studiu skladby na Janáčkově akademii múzických umění v Brně se Viklický stal významnou osobností české jazzové scény.
Více od autora
Antonín Veselý
Narozen 27.3.1888 v Moravských Křižánkách, zemřel 3.10.1945 v Praze. PhDr., překladatel, redaktor.
Více od autora
Zbyněk Válka
Narozen 5. 3. 1960 v Olomouci. Pedagog, výtvarník, publicista, ilustrátor, zaměřuje se na historii vojenství.
Více od autora
Vladimír Votýpka
Vladimír Votýpka je český spisovatel, žurnalista a fotograf. Vladimír Votýpka se narodil roku 1932 v Praze a s žurnalistikou přišel do styku během gymnaziálních let, kdy spolupracoval se sportovní redakcí deníku Svobodné slovo. Po maturitě studoval krátkou dobu na evangelické bohoslovecké fakultě a to v tehdejších politických poměrech stačilo jako důvod, aby nesměl vykonávat povolání redaktora. Nastoupil proto do zaměstnání v pražském projektovém ateliéru, pravidelně psal pro měsíční periodika Orbisu Im Herzen Europas, Wir und Sie a La vie Tchécoslovaque, určené pro zahraničí, spolupracoval s Propagační tvorbou a přispíval do obrazových týdeníků. O něco později se jeho články a povídky začaly objevovat i v časopisech pro děti a mládež. V normalizační době po Pražském jaru přijal místo redaktora a současně fotografa závodního časopisu československého tranzitního plynárenského podniku Transgas, kde mohl pracovat v relativně nezávislém prostředí. V té době už shromažďoval materiál pro svou knihu o české aristokracii, která vyšla až po pětadvaceti letech pod názvem Příběhy české šlechty . Její pokračování Návraty české šlechty následovalo o pět let později a po dalších pěti letech vycházejí Paradoxy české šlechty, závěrečná část triptychu.
Více od autora
Vangelis
Vangelis , narozený 29. března 1943 v řecké Agrii jako Evangelos Odysseas Papathanassiou, je uznávaný skladatel a hudebník, známý svou průkopnickou prací v oblasti elektronické hudby a filmové hudby. Svou hudební kariéru zahájil v 60. letech 20. století jako člen několika kapel, mimo jiné populární řecké skupiny Aphrodite's Child. Mezinárodní uznání mu však přinesla až jeho sólová tvorba.
Více od autora
Václav Vlasák
Narozen 29. 4. 1931 v Praze, zemřel 5. 2. 2014. Prof., PhDr., CSc., filolog, romanista, vysokoškolský pedagog, autor slovníků, učebnic, vysokoškolských skript a odborných článků z oboru a učebnic češtiny pro cizince, propagátor francouzského jazyka a francouzské kultury.
Více od autora
Miroslav Vacek
Miroslav Vacek je český politik KSČM, bývalý československý důstojník, armádní generál, politik Komunistické strany Československa, náčelník generálního štábu ČSLA a poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění za normalizace a ministr národní obrany ČSSR a ČSFR v době po sametové revoluci. Od věku 18 let byl členem KSČ. V roce 1956 se stal důstojníkem Československé lidové armády a roku 1967 absolvoval Vojenskou akademii v Brně, v roce 1976 vystudoval Vojenskou akademii GŠ SSSR a postupně stoupal v hierarchii Československé lidové armády. Zastával funkci velitele 20. motostřelecké divize , náčelníka štábu – 1. zástupce velitele 1. armády , 1982–1983 velitele 1. armády a následně funkci náčelníka štábu – 1. zástupce velitele Západního vojenského okruhu . XVII. sjezd KSČ ho zvolil za kandidáta Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V listopadu 1987 byl jmenován náčelníkem Generálního štábu ČSLA a 1. zástupcem ministra národní obrany ČSSR. V této funkci dohlížel na uvolňování vojenské a zbrojní politiky v rámci mezinárodních dohod o snížení počtu konvenčních ozbrojených sil v Evropě a připravoval novou vojenskou doktrínu ČSSR. Ve volbách roku 1986 byl zvolen do české části Sněmovny národů . Ve Federálním shromáždění setrval do konce funkčního období, tedy do voleb roku 1990. Netýkal se ho proces kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci. Vrchol jeho politické kariéry přišel během sametové revoluce. Ve vládě Ladislava Adamce nastoupil od 3. prosince 1989 jako ministr národní obrany ČSSR, přičemž tento post si udržel i v porevolučních poměrech v následující první vládě Mariána Čalfy, druhé vládě Mariána Čalfy a krátce i v třetí vládě Mariána Čalfy, v níž zasedal až do října 1990. Václav Havel ho oceňoval jako nepostradatelného odborníka. Teprve rostoucí tlak veřejnosti vedl k j...
Více od autora
Ludmila Vrkočová
Narozena 29. 4. 1937 v Táboře, zemřela 1. 4. 2021. Hudební teoretička a historička, redaktorka, autorka a samonakladatelka prací z oboru.
Více od autora
Jindřich Veselý
Jindřich Veselý český pedagog, loutkářský badatel, publicista, autor loutkových her. První prezident Mezinárodní loutkářské organizace UNIMA, předseda "Loutkářského soustředění" při Masarykově lidověvýchovném ústavu, ředitel Zátkova státního reálného gymnázia v Českých Budějovicích. Jindřich Veselý vyučoval na Zátkově státním reálném gymnáziu v Českých Budějovicích, kde pak působil v letech 1935–1939 jako ředitel Přispěl zakladatelskou měrou k poznání českého loutkářského umění, organizoval výzkum, výstavy a loutkářská setkání. Spoluzakládal Český svaz přátel loutkového divadla a od roku 1912 pro něj redigoval a vlastním nákladem v Chocni vydával časopis Loutkář, nejstarší loutkářské periodikum na světě, které vychází dodnes. Za přispění Jindřicha Veselého byla v roce 1912 založena sériová výroba loutek pro rodinná loutková divadélka, známá pod názvem Alšovo loutkové divadlo. Výroby se ujal A. Münzberg. Jindřich Veselý často navštěvoval představení lidových, profesionálních i amatérských loutkových divadel. Své poznatky z představení a ze setkání s loutkáři, publikoval často v časopise Loutkář. Usiloval nejen o rozvoj a modernizaci loutkového divadla, předávání zkušeností, ale i zachování národních kulturních tradic v loutkovém divadle. Počátkem 20. století mělo loutkové divadlo v Čechách historii více než 200 let. Svou upřímnou snahou si Prof. Veselý získal důvěru pokračovatelů starých loutkářských rodů, kteří mu dávali k otištění či k opisu staré divadelní hry upravené pro loutková divadla, nejrůznější materiály z historie jejich divadel, fotodokumentaci a návody jak účelně některé věci předvádět na loutkovém scéně. Prof. Veselý si velmi vážil práce lidových loutkářů z povolání. Uznával jejich zásluhy o položení základů loutkového divadla a šíření národní kultury napříč celou zemí. Historii některých loutkářských rodů, jejichž umění obdivoval, otiskl rovněž v časopise Loutkář. Například je v ...
Více od autora
Honza Vojtko
Narozen 1975. Mgr., psycholog a terapeut, zaměřený na vzdělávání dospělých, párovou a individuální terapii, též autor pohádek.
Více od autora
Františka Vrbenská
Františka Vrbenská je česká spisovatelka žánru sci-fi a fantasy. Františka Vrbenská získala roku 1979 titul PhDr. na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v oboru informatika – knihovnictví. V letech 1985–1991 byla vedoucí knihovny Institutu řízení a v současné době pracuje jako knihovnice v národním programu ochrany fondů Národní knihovny České republiky. Kromě fantasy příběhů píše také odborné studie z oblasti vědeckých informací a knihovnictví. Se svým manželem má dvě děti. První fantasy příběh napsala Františka Vrbenská pod vlivem četby již v jedenácti letech. Koncem 60. let vydávala školní časopis s fiktivními senzačními záhadologickými reportážemi, například z oslavy příletu mimozemšťanů. V polovině 80. let vyšla v různých periodikách řada jejích sci-fi příběhů . První díl její historické fantasy Labyrint půlnočního draka – Král z Hlubiny půlnoci vznikl již roku 1991 a Františka Vrbenská za toto dílo získala roku 1995 rytířský titul v soutěži o nejlepší fantasy Klubu Julese Vernea, ale ke knižnímu vydání románu došlo až roku 1998. Mezitím se Františka Vrbenská podílela na třídílné publikaci Čas hradů v Čechách historickými příběhy s prvky fantasy. Františka Vrbenská se rovněž aktivně angažuje ve fandomu a často přednáší na conech. Za svou celoživotní práci a přínos pro rozvoj žánru fantastiky byla na Parconu 2008 v Plzni Československým fandomem oceněna Mlokem za zásluhy.
Více od autora
Dalibor Vácha
Dalibor Vácha je český historik a spisovatel historických a fantasy románů. Vystudoval Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity roku 2012 obhájil disertační práci na Filozofické fakultě téže univerzity. Zabývá se dějinami velkých válek 20. století, problematikou československých legií v Rusku a meziválečnými dějinami Československa. Váchův debut Červenobílá obdržel Literární cenu Knižního klubu.
Více od autora
C&K Vocal
C&K Vocal je renomovaná česká vokální skupina, která je již řadu let významnou součástí české hudební scény. Skupinu založil v roce 1969 Ladislav Kantor, ke kterému se později v průběhu historie skupiny připojili další členové, například Jiří Cerha, Helena Arnetová a další. C&K Vocal je známá svým jedinečným spojením žánrů, kdy do svých vokálních aranží zapojuje prvky jazzu, vážné hudby i rocku. Jsou oceňováni pro své složité harmonie a inovativní přístup k vokální hudbě.
Více od autora
Bedřich Václavek
Bedřich Václavek byl český marxistický estetik, literární teoretik a kritik. Jako člen Devětsilu byl stoupenec poetismu. Rozpracoval směr socialistického realismu. Bedřich Václavek se narodil 10. ledna 1897 v Čáslavicích u Třebíče. Pocházel z chudé rodiny. Gymnázium vystudoval v Třebíčí. Poté studoval germanistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Karlovy Univerzity v Praze. Jeho učiteli byly přední osobnosti české literární vědy a folkloristiky: Zdeněk Nejedlý, Otokar Fischer, Čeněk Zíbrt a další. Po ročním studiu na univerzitě v Berlíně působil krátce v Brně jako středoškolský profesor a potom po většinu svých tvůrčích let jako knihovník Zemské a univerzitní knihovny v Brně a Studijní knihovny v Olomouci. Soustavně byl veřejně činný. Byl nejvýznamnějším představitelem levice v literární vědě. Ve dvacátých letech byl členem avantgardy sdružené v Devětsilu. Ve 30. letech působil v Levé frontě. Za okupace se zapojil do protifašistického odboje, byl zatčen, převezen do koncentračního tábora v Osvětimi a 5. března 1943 pravděpodobně usmrcen injekcí. Dnes je po něm pojmenována jedna z kolejí Univerzity Palackého v Olomouci a ulice v Třebíči, v Olomouci a v Praze-Dejvicích. První Václavkovou knihou je soubor statí o jeho současnících Od umění k tvorbě . Další byla historická monografie Poezie v rozpacích . Třetí nejdůležitější knihou byla Česká literatura 20. století . Jeho dílu projevila úctu Filozofická fakulta MU v Brně, která ho posmrtně jmenovala docentem pro obor novější české literatury.
Více od autora
Zdeněk Vyhlídal
Otec byl úředníkem, matka zdravotní sestrou. Zdeněk Vyhlídal navštěvoval reálné gymnázium v Novém Městě na Moravě a Biskupské gymnázium v Brně, po jeho zrušení přešel na tamní klasické gymnázium . Protože nebyl doporučen na vysokou školu, musel nejprve rok pracovat jako pomocný dělník ve slévárně. Od roku 1953 studoval na Filozofické fakultě brněnské univerzity češtinu a polštinu s literárněvědnou specializací . Poté byl krátce redaktorem Krajského nakladatelství v Havlíčkově Brodě a po roční vojenské službě redaktorem literárního vysílání Československého rozhlasu v Ostravě a zpravodajského oddělení Československého rozhlasu v Brně. Roku 1963 odtud musel na základě rozhodnutí krajského výboru KSČ odejít; přešel do funkce vedoucího kulturní rubriky brněnské redakce Svobodného slova, 1964–69 pak byl zpravodajem tohoto listu v Olomouci. Zde současně vyučoval na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého . 1974 rovněž přednášel obor rozhlasové a televizní dramaturgie na Katedře dějin věd o umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1968 působil jako předseda Okresního sdružení organizací dětí a mládeže v Olomouci, pracoval v redakční radě časopisu Student. V roce 1974 byl z PF UP v Olomouci propuštěn, vrátil se do Brna a věnoval se literární, rozhlasové a televizní práci. Roku 1980 byl spoluzakladatelem a poté předsedou organizace Českého svazu ochránců přírody v Brně, zaměřené zvláště na ochranu domácích zvířat; pro její nekonformní činnost a kontakty se zahraničím byl v roce 1984 ve vykonstruovaném procesu odsouzen na šest měsíců podmíněně, roku 1988 byl z obdobných důvodů zatčen a čtyři měsíce vězněn. V roce 1991 byl tiskovým mluvčím politické strany Společnost pro Moravu a Slez...
Více od autora
Zdeněk Vogel
Zdeněk Vogel byl český zoolog a spisovatel. Byl jedním z předních českých herpetologů a ochránců ohrožených druhů obojživelníků a plazů. Už od mládí jevil velký zájem o přírodu, především o ryby, obojživelníky a plazy. Později se v rámci studií zaměřil především na ekologii, etologii a ochranu nižších obratlovců. Mnoho let byl vedoucím Herpetologické stanice v Praze 6 – Suchdole, kde studoval biologii vzácných obojživelníků a plazů. Aby poznal život těchto zvířat v jejich přirozeném prostředí, podnikl cesty do nejjižnějších oblastí Evropy, na Kubu a do tropických oblastí Afriky a Jižní Ameriky. Všechny tyto cesty podnikl na pozvání tamějších vědeckých institucí a všechny měly za úkol nejen hlubší poznání přírody těchto zemí, ale především aktivní pomoc při ochraně ohrožených živočišných druhů a pomoc při zřizování národních parků, rezervací či chráněných oblastí. Popsal řadu nových vědě dosud neznámých forem živočichů, publikoval několik set odborných a populárně vědeckých článků a pojednání v našich i zahraničních časopisech. Jako autor i spoluautor napsal 16 knih. Od založení Společnosti přátel Národního muzea v Praze vedl prof. Vogel její Ichtyologicko-herpetologickou sekci, byl místopředsedou vivaristického odboru Rybářské a vivaristické sekce České vědeckotechnické společnosti. Byl čestným členem Státního přírodovědeckého muzea ve Stuttgartu, členem Societas herpetologica europaea, společnosti Salamander a dalších odborných zahraničních společností. Dlouhá desetiletí spolupracoval s Národním muzeem, kterému daroval mnoho vzácných, často nedostupných plazů, obojživelníků a ryb, které jsou dnes chloubou sbírek Národního muzea.
Více od autora
Tomáš Vlček
Tomáš Vlček je historik umění se zaměřením na moderní umění a jeho vztahy s literaturou, galerijní pracovník a vysokoškolský pedagog. V letech 1954-1958 absolvoval Střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni. V letech 1958-1962 byl malířem dekorací v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Od roku 1962 studoval dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze . Studia zakončil obhajobou diplomové práce Abstraktní tvorba Viktora Preissiga . Byl zaměstnán jako odborný pracovník památníku národního písemnictví . Od roku 1969 byl odborným a vědeckým pracovníkem Ústavu teorie a dějin umění ČSAV , od roku 1900 do roku 1992 ředitel a předseda vědecké rady UTDU ČSAV, předseda Kolegia věd o umění AV ČR. Roku 1989 byl hostujícím profesorem University of Pennsylvania, Philadelphia. V letech 1994-1996 byl vedoucím Katedry dějin a filozofie umění na Středoevropské univerzitě v Praze, 1994-1996 prorektorem. Roku 1998 se habilitoval na Filozofické fakultě UP v Olomouci. 1997-1999 byl ředitelem Pražského kolegia umění, architektury a kulturní ekologie, roku 2000 pedagogem na Literární akademii J. Škvoreckého v Praze, na Filozofické fakultě UK a na Fakultě humanitních studií UK v Praze. V letech 2001-2011 byl ředitelem Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze. Od roku 2009 profesor pro obor výtvarná výchova-teorie a tvorba na fakultě užitého umění a designu UJEP Ústí nad Labem, vedoucí Katedry dějin umění a architektury Fakulty architektury na Technické univerzitě v Liberci. Studijní cesty a pobyty: 1980-1990 Velká Británie, USA, Německo, Rakousko, 1993 Francie, Španělsko, 1996 USA, 1998-2000 Švýcarsko Od roku 1968 podrobně mapoval dílo Vojtěcha Preissiga. Zachránil i některá Preissigova díla, která skončila ve Sběrných surovinách. V 60. letech získal přes tisíc různýc...
Více od autora
Svetozár Hurban Vajanský
Svetozár Hurban-Vajanský, vlastním jménem Svetozár Miloslav Hurban byl slovenský spisovatel, publicista, literární kritik a politik. Narodil se jako nejstarší syn Jozefa Miloslava Hurbana a jeho manželky Anny Hurbanové, roz. Jurkovičové. Vystudoval právnickou akademii v Bratislavě. Pracoval jako koncipient v Trnavě, Budapešti, Bratislavě i Vídni a poté si otevřel vlastní právní praxi ve Skalici. V roku 1875 se oženil s Idou Dobrovitsovou. V roce 1878 byl povolán do armády. Později se stal redaktorem Národních novin v Martine a později jejich šéfredaktorem. Působil jako spolupracovník časopisu Oro, roku 1881 obnovil vydávání časopisu Slovenské pohľady, okolo kterého se soustředil slovenský literární a kulturní život. Od roku 1894 byl též tajemníkem ženského spolku Živena. Vícekrát byl za svoji novinářskou a publicistickou činnost vězněn. Pochován je na Národním hřbitově v Martině. Náhrobek navrhl Dušan Jurkovič Svojí literární tvorbou se řadí mezi autory slovenského realismu. Většinu děl napsal ve slovenštině, ale psal též německy a jeho manželka část jeho prací přeložila do němčiny. Ve svých dílech reagoval na soudobé společenské problémy, věnoval se i problematickým vztahům jednotlivce a národa nebo i boje za zachování národa. Zpočátku se věnoval zejména psaní poezie, později se věnoval i próze a překladům.
Více od autora
Pavel Vrba
Pavel Vrba byl český básník, publicista a významný písňový textař žánru rock a pop music. Na svém kontě má zhruba 1400 nahraných písniček, celkem asi 2000 různých písňových textů pro mnohé interprety populární a muzikálové hudby. Je spolutvůrcem české rockové poetiky, psal snad pro všechny naše přední interprety, byl odměněn mnoha cenami Národní soutěže o muzikál v roce 92 za 451° Fahrenheita – Zapalovač) a dostalo se mu i ocenění nejvyššího, jaké si může žijící autor přát: jeho některé slogany se staly součástí obecné češtiny . Psal pro divadlo, film a televizi, vydal sedm knih.
Více od autora
Jaroslav Vlček
Jaroslav Vlček byl literární historik a kritik, zakladatel nového dějepisectví české a slovenské literatury. Jaroslav Vlček se narodil v v Banské Bystrici v rodině českého gymnazijního profesora a slovenské matky. Brzy po jeho narození se rodina odstěhovala do Prahy, kde Vlček absolvoval základní školu. Po smrti otce se s matkou vrátil do Banské Bystrice a tam r. 1878 na gymnáziu odmaturoval. Po gymnáziu absolvoval studium slavistiky a germanistiky v Praze na FF UK. Poté učil na středních školách v Praze a Brně, od roku 1901, kdy se rovněž stal členem Královské české společnosti nauk, až do své smrti působil jako profesor Filozofické fakulty UK v Praze. V letech 1919 – 23 byl Jaroslav Vlček vysokým úředníkem ministerstva školství. Podílel se na rozvoji vztahů mezi českou a slovenskou literaturou, stál u zrodu české literárněvědné slovakistiky. Vytvořil vlastní školu, která měla vliv na podobu literárního dějepisectví v první polovině 20. století v Čechách i na Slovensku. Stal se spoluzakladatelem a prvním předsedou studentského spolku Detvan. Přispíval do mnoha časopisů, především literárními kritikami a literárněhistorickými pracemi .
Více od autora
Honza Volf
Honza Volf je český básník, kreslíř a prozaik. Je znám zejména jako autor „sluníčkových“ kalendářů, plakátů a knížek. Honza se narodil v Praze na Bulovce, ale již ve třech letech odjel s matkou do Sliače na Slovensku, kde žil až do svých 16 let. Poté, co nebyl v Kremnici přijat na střední výtvarnou školu, se vrátil do Prahy, kde posléze vystudoval Střední uměleckou školu Václava Hollara. Na vysokou školu nebyl přijat z kádrových důvodů. Po škole se čtyři roky živil jako uklizeč v metru, poté pracoval rok v podniku Geodézie jako dělník, načež začal prodávat svoje grafiky na Karlově mostě. Zpočátku na černo a po roce 1989 oficiálně. „Zde,“ jak píše „pod širým nebem strávil dlouhých třináct let.“ Mezitím se, ve 30 letech, oženil. Po rozpadu manželství, z něhož vzešly dvě děti, následovalo období sebehledání, jež trvalo několik let. V roce 1996 založil Nakladatelství jednoho autora, v němž od té doby vydává svoje díla – knížky, plakáty, kalendáře, diáře a jiné drobnosti. Počátky nebyly vůbec jednoduché, mnozí jej zrazovali, ale postupem doby si získal řadu příznivců. Literatura: Jedná se o ručně psanou, převážně veršovanou tvorbu doprovázenou vlastními kresbami. Jeho humorné rýmy jsou prostoupené optimismem, láskou a, jak říká, sluníčkem. Grafické práce: vydává plakáty, kalendáře, pohlednice, diáře a mnoho dalších optimistických grafik. Své práce podepisuje Honza Volf. Ten, co neumí hrát golf.
Více od autora
František Bernard Vaněk
František Bernard Vaněk byl český kněz, spisovatel a kulturní organizátor, jehož celoživotní působení je spjato především s městem Pelhřimov a vrchem Křemešník. Od roku 1906 pelhřimovský děkan, později Monsignore a čestný papežský prelát . Vystudoval biskupský seminář v Českých Budějovicích, po vysvěcení na kněze byl kaplanem v obci Pürles , potom působil v Sudoměřicích u Bechyně a v Pelhřimově. Vaněk je znám především jako autor prózy Na krásné samotě , za kterou obdržel cenu České akademie věd a umění. V té době působil jako děkan v Pelhřimově i na blízkém Křemešníku, kde se román především odehrává. V letech 1902–1942 redigoval homiletický časopis Kazatelna, do jehož okruhu přispěvatelů patřil například J. Š. Baar, Xaver Dvořák nebo Václav Bělohlávek. V roce 1922 založil Chrámové družstvo pro republiku Československou, které mělo za cíl pozvednout úroveň výzdoby církevních staveb a církevního umění obecně. Svou esejí Sochař mystik v časopise Nový život poukázal jako jeden z prvních na talent a umělecké kvality Františka Bílka. Jeho neobyčejně pestrá regionální činnost zahrnovala péči o památky i veřejná prostranství, zakládání nejrůznějších organizací a podporu sportu. V první i druhé světové válce byl Vaněk vyšetřován a perzekvován za své vlastenecké postoje. V roce 1914 odmítl zvonit na počest rakousko-uherského dobytí Bělehradu, 28. září 1918 sloužil v pelhřimovském chrámu sv. Bartoloměje svatováclavskou mši za samostatnost československého státu. Ve druhé světové válce otevřeně vystupoval proti nacismu a za svá kázání byl v roce 1942 zatčen gestapem a deportován do koncentračního tábora v Dachau. Tam napsal svou poslední knihu vzpomínek na období svého děkanování v Pelhřimově a Pelhřimovském domečku "Vlaštovky se vracejí". Její poslední kapitoly v Dachau již musel diktovat vězněnému kolegovi. V Dachau 1. dubna 1943 zemřel. Ještě 5. dubna 1943 vydala Národní poli...
Více od autora
Eva Vančurová
Eva Vančurová je bývalá československá hráčka basketbalu a psycholožka. Za reprezentační družstvo Československa, jehož trenérem byl Lubomír Dobrý, odehrála 22 zápasů v letech 1947 až 1952 a získala dvě medaile, bronzovou na Mistrovství Evropy 1950 v Budapešti a stříbrnou na Mistrovství Evropy 1952 v Moskvě. Na ME 1950 se 76 body byla nejlepší střelkyní národního týmu Československa. V československé basketbalové lize žen v basketbalovém družstvu žen Sparty Praha začala svou kariéru u trenéra JUDr. Miloslava Kříže. V osmi odehraných ligových sezónách získala 5 titulů mistra Československa, dvě druhá a jedno třetí místo., Po skončení basketbalové kariéry pracovala jako vědecká pracovnice katedry psychologie University Karlovy a Pedagogického ústavu Akademie věd a ze svého oboru napsala řadu knih .
Více od autora
Brian K Vaughan
Brian K. Vaughan je jednou z největších osobností současného komiksu a držitel neuvěřitelného množství komiksových cen. A přitom začal docela nedávno, roku 1997, a docela nenápadně, druholigovou sérií Cable. Ovšem být nenápadný dlouho nevydržel. Zvlášť, když začal tvořit vlastní postavy. Jako první pro Marvel stvořil padoucha jménem Hood ve stejnojmenné superhrdinské kriminálce. A udělal postavu tak plastickou, že dnes už funguje samostatně - Hood je jedním z nejnebezpečnějších padouchů Marvelu . Poté Vaughan přešel do DC a stvořil své nejslavnější dílo. Y: Poslední z mužů. Masivní postkatastrofický příběh, který dokazuje, že svět bez mužů by ani náhodou nebyl tak idylický, jak se nám feministky snaží namluvit. Nebyla to nekonečná série, ale řada, která měla začátek a konec a silný příběh mezi tím. Mezi jeho další slavné série patří Runaways, příběh skupiny dětí, které utečou z domova poté, co zjistí, že jejich rodiče jsou superpadouši. Tahle série o týmu, jehož bojovým pokřikem je „Snažte se neumřít!“ je Vaughan v kostce – sympatické postavy, popkulturou prosáklé a přitom věrohodné dialogy, zajímavý příběh s nečekanými a občas docela brutálními zvraty. Vaughan také stvořil politickou fikci Ex Machina o prvním superhrdinovi, který se stal starostou New Yorku. Víc než o souboje s padouchy jde o řešení politických problémů, takže není divu, že kritika tuhle sérii označuje za „Západní křídlo se superschopnostmi“. Částečně se v politických vodách ještě máchá Pride of Baghdad, příběh lvů uprchlých během amerického útoku na Bagdád. Vaughan ale nezůstal jen u komiksu. Byla mu nabídnuta práce na jednom z nejúspěšnějších televizních seriálů současnosti, na Ztracených. I když to nebude asi zásluha jenom Vaughana, tak v době jeho příchodu začala jít kvalita opět prudce nahoru. Podle komiksů Y: Poslední z mužů, Ex Machina a Runaways se už chystají celovečerní filmy....
Více od autora
Andrej Andrejevič Voznesenskij
Andrej Andrejevič Vozněsenskij byl ruský básník, okrajově též prozaik, občanským povoláním architekt. Vozněsenskij má kratičkou roli v oceňovaném filmu Moskva slzám nevěří – hraje sám sebe při pouliční básnické recitaci. Snažil se zachytit dobu od konce 50. do počátku 60. let. Debutoval roku 1958. Jeho básně byly vícekrát dramatizovány a zhudebněny, zpívali je mj. i Alla Pugačova a Vladimir Vysockij. Sbírky: Vedle státních vyznamenání byl oceněn tím, že po něm byla r. 1976 pojmenována planetka Voznesenskij.
Více od autora
Alena Vitásková
Alena Vitásková je česká manažerka působící v energetice. Od srpna 2011 do července 2017 zastávala funkci předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Alena Vitásková vystudovala fakultu pozemních staveb Vysokého učení technického v Brně a od roku 1974 pracovala na různých pozicích v Severomoravské plynárenské, a.s., Ostrava, naposledy ve funkci generální ředitelky a místopředsedkyně představenstva. V letech 2001–2003 působila ve společnosti Transgas, a.s. a RWE Transgas, a.s., ve funkci předsedkyně představenstva a generální ředitelky. V období 2004–2007 byla předsedkyní představenstva Pražské teplárenské, a.s. Byla prezidentkou Klubu plynárenských podnikatelů. Obdržela titul Manažerka roku 2002. Po celou svoji profesní kariéru podporovala dobročinné akce a působila v čestných funkcích, například jako místopředsedkyně dozorčí rady Rehabilitačního ústavu Hrabyně, jako předsedkyně dozorčí rady Nadačního fondu manželů Livie a Václava Klausových či jako členka správní rady Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. V roce 2018 byla při slavnostním aktu 28. října prezidentem republiky vyznamenána Medailí za zásluhy I. stupně. Dne 20. července 2011 ji vláda pod vedením premiéra Petra Nečase jmenovala předsedkyní Energetického regulačního úřadu, a to s platností od 1. srpna 2011 na funkční období 6 let. Předsedkyni úřadu zastupuje pět místopředsedů. Při svém nástupu do funkce jmenovala hlavní oblasti, na které se hodlá soustředit. „Zaměřím se především na novou agendu vyplývající pro ERÚ z novely energetického zákona, na oblast hospodářské soutěže, obnovitelných zdrojů energie a také na přeshraniční spolupráci v oblasti energetiky“, nastínila své priority Alena Vitásková. V pozici šéfky ERÚ zpochybnila stovky solárních investic, u nichž podle ní existuje podezření, že čerpají neoprávněně vysoké dotace. „Zelené elektrárny“ mají na podporu nárok po 15 až 20 let po spuštění. V souhrnu tak ERÚ zpochybňuje sumu v řádu desítek mili...
Více od autora
Vladislav Valach
Narozen 7. 7. 1919 v Horním Jelení, zemřel 1995. MUDr., patolog, v letech 1960-1974 vedl Ústav patologie Lékařské fakulty UJEP a Fakultní nemocnice Olomouc.
Více od autora
Stanislav Vodička
Stanislav Vodička byl český umělecký knihvazač a spisovatel. Narodil se 15. 3. 1910 v Rožďalovicích na Nymbursku v chudé rodině. Začal se učit na krejčího, ale po 2 týdnech z učení odešel. Potom se díky šťastné náhodě dostal ke knihaři Janu Rajmanovi, kde se vyučil uměleckým knihařem. Spolu s ním se u Rajmana vyučil také Josef Studený ze Skřinářova, který byl synovcem básníka Jakuba Demla. Tak v knihařské dílně Jana Rajmana v Rožďalovicích poznal Stanislav Vodička Jakuba Demla asi roku 1928. Po vyučení se Vodička přestěhoval na nějaký čas do Prahy, kde pracoval u knihaře Ludvíka Bradáče. Po vojenské službě se pak vrátil do Rožďalovic. V roce 1934 odkoupil za 10 000 Kč od výše zmíněného J. Studeného knihařskou dílnu v Tasově. Dílna byla v domě č. p. 27, který patřil poštmistrovi Antonínu Demlovi, bratru básníka Jakuba Demla. V městečku Tasově na Českomoravské vrchovině žil S. Vodička téměř 20 let. Začátky v dílně bez zákazníků byly těžké. Jak říkal, vázal od bohatě zdobených a zlacených knih až po knihy, které rozžvýkala kráva. Vázal knihy mimo jiné také pro Nakladatelství Marie Rozy Junové, která vydávala díla Jakuba Demla nebo pro Dominikánské nakladatelství v Olomouci. Některé Demlovy knihy také koloroval. Ve Vodičkově knihařské dílně se často scházel Jakub Deml se svými přáteli a za krátko i knihař patřil mezi ně. O tomto přátelství i tehdejší době podal později svědectví v knize „Básník Jakub Deml v Tasově“. V roce 1948 svědčil u soudu ve prospěch Jakuba Demla, který byl neprávem obviněn z kolaborace s fašisty. Ve prospěch J. Demla svědčil také básník Vítězslav Nezval. V dubnu 1937 se S. Vodička oženil. Bydlel u Tasova na samotě zvané Papírna, v domě, kde se dříve ručně vyráběl papír. V tomto domě kdysi nějaký čas bydlel svůdce a vrah žen Hugo Schenck. Za války byla nouze o materiál a tak si vydělával a bylinami barvil zvířecí kůže sám. Po válce roku 1946 přemístil dílnu do tasovského lihovaru. ...
Více od autora
Petr Vokáč
Petr Vokáč je bývalý český fotbalový útočník. Jeho synem je fotbalový reprezentant Tomáš Řepka. V československé lize hrál za Duklu Praha a Bohemians Praha. Nastoupil ve 44 ligových utkáních a dal 1 gól. V nižších soutěžích hrál i za Viktorii Žižkov, SONP Kladno, TJ Gottwaldov a DP Xaverov Horní Počernice.
Více od autora