Všichni Autoři a témata

Joseph Bédier (8)

Charles Marie Joseph Bédier byl francouzský filolog, romanista, literární historik, kritik a profesor, žák zakladatele romanistických studií Gastona Parise. Narodil se v Paříži v rodině právníka bretaňského původu. Dětství strávil na Réunionu. Roku 1883 byl přijat na prestižní vysokou školu École normale supérieure. Navštěvoval rovněž přednášky na École pratique des hautes études a na Collège de France, kde se setkal s filologem Gastonem Parisem, jehož žákem se stal. Po ukončení studií vyučoval v letech 1889–1891 středověkou francouzskou literaturu na Freiburské univerzitě ve Švýcarsku, poté byl jmenován odborným asistentem na Univerzitě v Caen a na École normale supérieure a roku 1903 se stal profesorem na Collège de France. Roku 1891 se oženil s Eugénií Bizarelli , se kterou měl tři děti: syny Louise a Jeana a dceru Marthe . Kromě různých studií o středověké epické poezii a kritických vydání středověkých francouzských eposů je znám rovněž jako autor vlastních adaptací rytířských románů. Roku 1920 se stal členem Francouzské akademie a roku 1925 obdržel Řád čestné legie. Roku 1929 byl zvolen ředitelem Collège de France a stal se členem Americké akademie umění a věd. Roku 1936 odešel na odpočinek. Zemřel náhle roku 1938 na mrtvici. Bédierova teorie vyvrací teorii jeho učitele Gastona Parise, podle kterého písně vznikaly od 7. do 10. století pod přímým vlivem opěvovaných událostí. Bédier poukazuje na to, že písně zcela jasně odrážejí kulturně-politickou situaci společnosti 11. až 13. století, nikoliv však ducha dob starších. Podle Bédiera je nutno chansons de geste považovat za útvary umělé, vzniklé nejdříve na přelomu 11. a 12. století z legend, ve kterých byly uchovány historické vzpomínky. Tyto legendy byly spjaty se svatyněmi a kláštery, přes které vedly jednak velké pou...

Josef Žemla (9)

Narozen 5. 5. 1884 v Byšicích u Mělníka, zemřel 19. 2. 1954 v Novém Městě nad Metují. Učitel, básník, povídkář, autor pohádek a loutkových her pro děti, autor kulturně-historických publikací, překladatel z angličtiny a němčiny, hudební skladatel.

Josef Zdenko Svoboda (8)

Autor polsko-českého slovníku.

Josef Vařeka (5)

Narozen 5. 7. 1927 ve Valašském Meziříčí, zemřel 14. 6. 2008. PhDr., DrSc., etnograf, práce v oboru.

Josef Träger (6)

Josef Träger byl český divadelní kritik a teoretik, redaktor a scenárista. Narodil se v Praze v úřednické rodině. Začal studovat na reálném gymnáziu v pražské Křemencově ulici a pokračoval na reálném gymnáziu v Českých Budějovicích, kde maturoval v roce 1923. Následně byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor moderní filologie a dějiny moderních literatur, kterou absolvoval v roce 1929 a získal titul PhDr. Začal pracovat jako tajemník v nakladatelství Melantrich. Během vojenské služby působil nejdříve v Chomutově, později ve Vojenském vědeckém ústavu v Praze. Zde zůstal i po vojně až do roku 1933 jako knihovník a poté se vrátil do Melantrichu na funkci tajemníka ředitele a redaktor. Již v roce 1939 se stal ředitelem nakladatelství Melantrich a působil zde do roku 1947. Za války umožnil vydávání děl umělců židovského původu . Od roku 1948 byl dramaturgem Čs. statního filmu, od roku 1954 až do své smrti dramaturgem Studia kresleného, loutkového a dětského filmu . Po druhé světové válce redigoval Divadelní zápisník a později také Divadelní noviny . Na počátku 30. let 20. století patřil spolu s A. M. Píšou, Karlem Schulzem a Otakarem Mrkvičkou do okruhu kritiků spřízněných s avantgardou, ale nikoliv komunistických . Ve druhé polovině 30. let 20. století publikoval divadelní kritiky zvláště v deníku A-Zet a v Listech pro umění a kritiku a prosazoval zásadní změny ve vedení pražských oficiálních scén. Byl stoupencem divadla řízeného režisérskou osobností . Za války byl divadelním referentem v Českém slově, po válce ve Svobodném slově , od roku 1947 v deníku Práce, v roce 1952 v Literárních novinách a přispíval rovněž do dalších periodik. Používal šifry: t, R , dále také -Jtg-, jtg, t., T , tg, -er, -ger. V...

Josef Sus (9)

Prof. Ph.Dr. Josef Šusta byl český historik mezinárodního renomé. Kromě vědecké činnosti se věnoval i spisovatelství a byl v meziválečném období politicky činný. Po školních počátcích v Českých Budějovicích odešel roku 1899 do Prahy studovat na Filosofické fakultě University Karlovy , kde se stal žákem Jaroslava Golla - zakladatele české positivistické historické školy, jenž jej v dalším vědeckém směřování velmi ovlivnil. Další jeho kroky směřovaly na prestižní Institut pro rakouský dějezpyt se sídlem ve Vídni. V rámci tamějšího studia prodělal studijní pobyt ve věčném městě zaštítěný Rakouským historickým ústavem v Římě. Náplní jeho studijního pobytu nemohlo být nic jiného, než studium v rozlehlých Vatikánských archivech. Pozdějším výsledkem pobytu pak byla habilitační práce Pius IV. před pontifikátem a na začátku pontifikátu. Josef Šusta byl generačním druhem dalšího slavného prvorepublikového historika Josefa Pekaře. Roku 1910 byl jmenován profesorem všeobecných dějin na FF UK. K dalším významným funkcím patřilo prezidentství v České akademii věd a umění v letech, které orámovaly 2.světovou válku. Šustova činnost měla klíčový význam v zařazení československé historie do kontextu světového vývoje, zejména v oblasti hospodářských a sociálních dějin. Kritizoval Františka Palackého za filosoficko–historickou koncepci českých dějin . Přispíval svými příspěvky do časopisů Lumír a Venkov či do Lidových novin. Choval vždy velmi kritický vztah k římskokatolické církvi – vystoupil z ní po návratu ze studijního pobytu v Itálii. V letech 1920–1921 působil v úřednické vládě Jana Černého jako ministr školství. Byl členem skupiny tzv. Pátečníků, udržoval přátelské styky s T. G. Masarykem, Edvardem Benešem, Karlem Čapkem a Maxem Dvořákem. Stěžejní Šustovou odbornou prací je Král cizinec - dodnes nejlepší práce, jaká je k dispoz...

Josef Špičák (8)

Literární historik, který se zabýval životem a dílem Karoliny Světlé a dalších osobností literatury 19. století. Řídil knižnici "Odkazy pokrokových osobností naší minulosti" v pražském nakladatelství Melantrich.

Josef Skála (7)

Učebnice matematiky, Sbírka maturitních příkladů z matematiky.

Josef Pešek (8)

Narozen 14.4.1878 v Lochenicích u Hradce Králové, zemřel 8.11.1958 v Kostomlátkách u Nymburka. PhDr., středoškolský profesor, historik. Práce v oboru.

Josef Pelnář (10)

Josef Pelnář byl český lékař, jeden za zakladatelů českého vnitřního lékařství. Vytvořil vědeckou školu, ze které vzešla řada významných českých internistů. Josef Pelnář se narodil v rodině obuvnického mistra Tomáše Pelnáře a jeho ženy Barbory. Vystudoval domažlické gymnázium a poté pokračoval ve studiu na lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Zde jej nejvíce inspirovaly osobnosti profesora vnitřního lékařství Josefa Thomayera a patologa Jaroslava Hlavy. Na II. lékařské klinice začal pracovat už v době studia, které ukončil roku 1897. Poté zde pokračoval jako externista. Prošel také ústavem patologické anatomie, posádkovou nemocnicí na Pohořelci nebo patologickým ústavem prof. Obrzuta ve Lvově. V letech 1901–1902 byl asistentem na Kuffnerově psychiatrické klinice, poté pět let na Thomayerově klinice. V roce 1905 se habilitoval pro patologii a internu. Podnikl studijní cesty do řady evropských zemí. Od roku 1907 pracoval jako soukromý odborný lékař. Roku 1912 byl jmenován mimořádným profesorem odborné patologie a terapie nemocí vnitřních, o pět let později skutečným mimořádným profesorem. Za 1. světové války pracoval v Srbsku, poté ve vojenské nemocnici v italském Terstu. V roce 1920 získal titul řádného profesora. O rok později se stal přednostou II. interní kliniky Lékařské fakulty UK v Praze. V roce 1939 byl nuceně penzionován. Na kliniku však docházel po zbytek života tak dlouho, dokud mu to zdraví dovolilo. Zemřel roku 1972 a byl pohřben na Vyšehradském hřbitově.

Josef Peiker (7)

Narozen 26.12.1910 v St. Andrä Wöndern . Ing., dr., práce v oboru zahradnictví a ovocnářství. Zemřel 1985.

Josef Oktábec (2)

Narozen 15.7.1922 v Obecnici u Příbrami, zemřel 21.7.1989. Sportovní redaktor, spoluautor sportovních publikací.

Josef Mikeš (6)

Narozen 7.6.1907 v Řešetové Lhotě u Náchoda, zemřel 30.4.1997 v Hradci Králové. RNDr., středoškolský profesor, beletrista, beletristické i naučné knihy o přírodě.

Josef Melen (3)

Josef Mach (8)

Narozen 5.2.1883 v Loučeni u Nymburka, zemřel 8.11.1951 v Praze. Novinář, básník, fejetonista, diplomat, redaktor krajanských časopisů v USA, překladatel z angličtiny, němčiny, italštiny.

Josef Koudelka (6)

Josef Koudelka je český fotograf a člen agentury Magnum Photos. Josef Koudelka patří k nejvýznamnějším fotografům 20. století. Proslavil se svými fotografiemi invaze vojsk Varšavské smlouvy do Prahy. Je členem proslulé fotografické skupiny Magnum Photos. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří fotografické soubory Cikáni či Exily. V posledních letech se věnuje především fotografování scenérií. V roce 1961 promoval na ČVUT a později pracoval jako letecký inženýr, od té doby fotografoval divadelní představení starým aparátem Rolleiflex. Ještě před svou emigrací v roce 1968 dokumentoval invazi vojsk Varšavské smlouvy do Prahy. Snímky, které nejdřív publikoval anonymně, se staly symboly tehdejších událostí, později za ně dostal Zlatou medaili Roberta Capy. Roku 1970 získal azyl ve Velké Británii, kde žil následujících deset let. Cestoval po Evropě, v sedmdesátých a osmdesátých letech pokračoval ve fotografické tvorbě. Mezi jeho pilotní projekty patřily Gypsies a Exiles . Jeho dílo oceňovali zejména kunsthistorička Anna Fárová a známý francouzský fotograf Henri Cartier-Bresson. Roku 1987 se stal francouzským občanem. Ve Francii nadále žije a pokračuje v dokumentaci evropské krajiny. Narodil se roku 1938 v Boskovicích, vyrůstal v nedalekém Valchově. V mládí začal fotografovat svoji rodinu a okolí bakelitovým fotoaparátem formátu 6×6. V roce 1961 promoval na ČVUT. V letech 1961–1967 pak pracoval jako letecký inženýr a zároveň začal fotografovat divadelní představení na starý aparát Rolleiflex. V této době se seznámil s kunsthistoričkou Annou Fárovou. Také začal pracovat na detailní studii Slovenských cikánů, kteří se snažili přizpůsobit se životu v Československu a přispíval do časopisu Divadlo jako nezávislý fotograf. Potom co zanechal práce leteckého inženýra, se připojil ke svazu Československých umělců a rozšířil svou studii o Rumunské cikány. V roce 1968 zdokumentoval invazi vojsk Varšavské smlouvy do Prahy. ...

Josef Hrdlička (9)

Josef Hrdlička je český katolický duchovní, básník, překladatel a hudební textař, titulární biskup thunudrumský a v letech 1990–2017 pomocný biskup olomoucký. 19. ledna 2017 dosáhl 75 let a v souladu s kanonickým právem podal rezignaci na svůj úřad, kterou papež František přijal k 1. únoru 2017. Od tohoto data je emeritním pomocným biskupem olomouckým. V letech 1990–2017 byl děkanem olomoucké metropolitní kapituly. V České biskupské konferenci zastupuje funkce předsedy Komise pro liturgii a předsedy Rady pro kulturu a památky. Jeho biskupským heslem je Vos dixi amicos . Po vystudování střední školy na gymnáziu v Jevíčku pracoval jako pomocný dělník ve Velkých Opatovicích, jelikož kvůli svému náboženskému přesvědčení nemohl nastoupit na vysokou školu. Teprve roku 1967 se dostal na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Na kněze byl vysvěcen roku 1972 a následující roky působil např. v Ostravě, Hoštejně, či Hynčině na Šumpersku. Dne 7. dubna 1990 přijal biskupské svěcení. Výsledkem jeho spolupráce s hudebním skladatelem Zdeňkem Pololáníkem je několik mešních písní z roku 1986, na nichž se Hrdlička podílel jako textař.

Josef Holcman (11)

Josef Holcman byl český a československý politik Československé strany lidové, za kterou byl po roce 1945 poslancem Prozatímního Národního shromáždění. Narodil se na rodném statku ve Skoronicích u Kyjova. Po celý život byl rolníkem a vinařem. Roku 1924 převzal rodný statek. Od roku 1931 působil v místní politice. Roku 1938 se stal starostou a v roce 1945 předsedou MNV ve Skoronicích. Téhož roku se stal členem ONV v Kyjově a působil v zemědělském odboru. V letech 1945-1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění, kam byl zvolen jako člen Československé lidové strany. V parlamentu setrval do parlamentních voleb v roce 1946. Ve volbách v roce 1946 již kvůli péči o hospodářství nekandidoval. V roce 1948 odmítl vstoupit do KSČ a v roce 1949 byl vzat do vazby v Brně-Cejlu, kde byl krutě mučen. K protistátní činnosti se však i přes nelidské mučení nepřiznal a po roce byl propuštěn. Poté vystoupil z ČSL na protest proti plojharovskému vedení. V roce 1979 zemřel na rakovinu žaludku a jeho pohřbu ve Skoronicích se zúčastnily stovky lidí. Promluvil na něm i jeho bývalý spoluvězeň a spoluposlanec František Štambachr.

Josef Hanuš (10)

Narozen 27.6.1862 v Dolních Štěpanicích u Jilemnice, zemřel 19.12.1941 v Brně. PhDr., profesor dějin české literatury, práce z oboru.

Josef Císler (9)

Narozen 15.1.1870 v Trhanově u Domažlic, zemřel 13.6.1948 v Praze. MUDr., profesor laryngologie, práce z oboru, spisovatel- hry a novely.

Josef Čermák (7)

literární historik, překladatel z němčiny, francouzštiny, italštiny a španělštiny Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval bohemistiku, romanistiku a srovnávací dějiny literatur, které zakončil 1952 doktorátem filozofie. O téhož roku působil téměř čtyři desetiletí, do 1990, v nakladatelství Odeon jako redaktor, vedoucí redaktor, šéfredaktor a hlavní lektor. 1956-69 zároveň externě přednášel dějiny světových literatur na Pedagogické, později na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, 1968-69 na katedře srovnávacích dějin literatury vedené Václavem Černým. 1990-91 působil jako šéfredaktor v nakladatelství Zahraniční literatura, 1991-92 v téže funkci v nakladatelství Aventinum, 1992-97 nejprve jako šéfredaktor, pak jako ředitel nakladatelství Grafoprint Neubert. Od 1997 vedl autorský tým desetisvazkové encyklopedie Universum v nakladatelství Euromedia. Je jedním ze zakládajících členů Společnosti Franze Kafky a dlouholetým členem jejího výboru. Jako historik literatury se zejména v posledním letech specializuje na pražskou německou literaturu , její recepci v české kultuře a na česko-německé literární vztahy. Je autorem knihy Kafka und Prag, vydané 1971 paralelně německy ve Stuttgartu a pod názvem Kafka and Prague anglicky v New Yorku z politických důvodů pod pseudonymem Johann Bauer. Je vydavatelem v Praze nalezených Kafkových Dopisů rodičům z let 1922/1924 , francouzsky, holandsky, španělsky, švédsky, italsky, finsky a japonsky). S Aloysem Skoumalem a Bohuslavem Ilkem je spolupořadatelem a editorem sborníku translatologických studií Překlad literárního díla a pořadatelem a editorem literárněvědného odkazu Vojtěcha Jiráta Portréty a studie a Otokara Fischera . Je autorem několika desítek studií o autorech německé, rakouské, francouzské, španělské, i...

Josef Braniš (6)

Josef Braniš byl český středoškolský profesor, historik umění, archeolog a spisovatel. V letech 1862–1865 navštěvoval reálku v Brandýse nad Labem. V letech 1865–1873 absolvoval akademické gymnasium v Praze a v letech 1873–1876 obor historie na filosofické fakultě v Praze. Pedagogickou dráhu zahájil jako zastupující profesor na reálce v Kutné Hoře . V době studií se již zabýval archeologií a procestoval celé Čechy. Pracovní roky v Kutné Hoře jeho vztah k památkám jen utužily a poskytly mu také studijní materiál pro řadu publikací. V dalších letech za památkami cestoval i v alpských zemích, v celém Německu i v Itálii. Shromážděné poznatky se staly základem velkých Dějin středověkého umění v Čechách a Katechismu dějin umění, kterým významně přispěl k obecnému přehledu o hodnotách uměleckého odkazu minulosti. Od roku 1886 vyučoval na české reálce v Českých Budějovicích a působil zde také jako konzervátor c. a k. Centrální komise pro zkoumání, soupis a ochranu památek pro okresy České Budějovice, Český Krumlov, Kaplice, Prachatice a Sušice a okresy Kladno a Strakonice . V letech 1893-1908 přednášel dějiny umění v biskupském semináři v Českých Budějovicích. V letech 1908–1911 byl ředitelem kladenského gymnázia, od roku 1910 dopisujícím členem 1. třídy ČAVU. Byl nositelem Rytířského kříže Řádu Františka Josefa. V rámci edice Soupis památek historických a uměleckých v království Českém provedl soupisy okresů:

Josef Bor (6)

Původním jménem Josef Bondy. Vystudoval české gymnázium v Ostravě a Právnickou fakultu MU v Brně . Poté působil jako advokát a obhájce v Ostravě. Od roku 1942 byl z rasových důvodů vězněn v Terezíně a Buchenwaldu . Po roce 1945 zaměstnán na ministerstvu národní obrany a od roku 1952 v Hutním projektu v Praze až do roku 1966, kdy odešel do důchodu.

Josef Bachtík (7)

Hudební publicista a muzikolog, narozen 8. 4. 1901, Praha, zemřel 1. 4. 1971, Praha. Pocházel z kantorské rodiny, byl synem Ferdinanda Bachtíka, autora hudebně teoretických a folkloristických prací. Po maturitě na reálném gymnáziu v Praze studoval na Karlově univerzitě práva . Hudební vzdělání získal u svého otce . Pracoval jako úředník zemské politické správy a pak pražského magistrátu . Stal se hlavním redaktorem hudební redakce Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v Praze . Do hudebního života vstoupil jako spolupracovník Otakara Šourka v časopise Venkov , brzy se stal obdivovatelem Antonína Dvořáka. Byl členem redakční rady časopisu Rytmus a komise pro vydávání díla Antonína Dvořáka. Přispíval také do časopisu Der Auftakt, zejména články o současném i minulém vývoji české hudby. Autor několika operních libret.

José Ortega y Gasset (6)

José Ortega y Gasset byl španělský filosof, sociolog a esejista, jeden z představitelů Generace 1914 a tzv. Novecentismu. V letech 1897 až 1898 studoval na Universidad de Deusto a mezi lety 1898 a 1904 Universidad Complutense de Madrid, kde získal doktorský titul z filosofie. Později pokračoval ve svém vzdělávání na řadě vysokých škol v Německu. V roce 1910 se stal profesorem metafyziky na Madridské univerzitě, kde působil až do roku 1936. Od roku 1931 působil jako republikánský poslanec. Po začátku občanské války ve Španělsku se uchýlil do exilu, ze kterého se vrátil v roce 1945. Jeho nejznámějším dílem byla kniha Vzpoura davů , ve které kritizuje tzv. davového člověka.

John Woodward (8)

Autor publikací o přírodě, zvířatech.

John Norman (6)

vlastním jménem John Frederick Lange, Jr. , profesor filosofie a spisovatel. Jeho nejznámější dílo je série knih - Kronika protizemě Gor.

John Montana (9)

Německý autor sešitových westernů.

John Malam (9)

Britský autor knih pro děti a mládež. Editor. Pracuje jako muzejní archeolog. Píše též pod pseudonymem Jo Phillips.

John Harvey (6)

John Harvey proslul zejména svou velmi vysoce hodnocenou řadou deseti románů o Charliem Resnickovi, jejichž děj je zasazen do Nottinghamu. První z této řady, Lonely Hearts, byl nedávno zvolen v The Times jedním ze „Stovky nejlepších románů století". V roce 1998 vyhrál Harvey vůbec poprvé cenu Sherlock za nejlepšího detektiva vytvořeného britským autorem. Román Cold Light získal cenu Grand Prix du Roman Étranger de Cognac jako nejlepší detektivní román vydaný ve Francii v roce 1999. John Harvey je též básníkem, dramatikem a publicistou. Poté, co hezkou řádku let prožil v Nottinghamu, se nyní vrátil do Londýna, kde žije se svou partnerkou a malou dcerkou. Standalone novels In A True Light Gone to Ground Shortlisted for Theakston’s Old Peculiar Crime Novel of the Year Award 2009. Nick's Blues Far Cry A Darker Shade of Blue Charlie Resnick series Lonely Hearts Rough Treatment Cutting Edge Off Minor Wasted Years Cold Light Living Proof Easy Meat Still Water Last Rites Trouble in Mind Cold in Hand Frank Elder trilogy Flesh and Blood Ash and Bone Darkness and Light

John Cheever (6)

John William Cheever byl americký prozaik. Pracoval pro Federal Writers' Project, publikoval v The New Yorker a vyučoval tvůrčí psaní na University of Iowa. Jeho knihy jsou psány realistickým stylem a přinášejí ironický obraz povrchního života americké střední třídy. Byl nazýván „Čechov předměstí“ a „Ovidius z Ossiningu“. Podle jeho předlohy byl natočen film Plavec s Burtem Lancasterem v hlavní roli. Získal National Book Award , William Dean Howells Medal a Pulitzerovu cenu . Jeho osobní život byl poznamenán alkoholismem a bisexualitou. Udržoval mimomanželský vztah s herečkou Hope Langeovou. Dcera Susan Cheeverová napsala úspěšnou vzpomínkovou knihu. Podle stejnojmenné povídky natočil v roce 1990 režisér Karel Weinlich rozhlasovou hru Zabiju tě v Shady Hillu s Luďkem Munzarem v hlavní roli.

John C Maxwell (8)

John C. Maxwell byl dlouhá léta pastorem třech amerických církví, aby se v roce 1995 začal naplno věnovat rozvoji vůdcovství. Založil INJOY GROUP, skupinu organizací zaměřených na službu vedoucím a na pozvednutí úrovně vůdcovství v církvi a společnosti. Maxwell je plodným autorem více než dvou tuctů knih a je žádaným řečníkem na konferencích pro vedoucí.

Johann Strauss (9)

Narodil se jako jeden ze tří synů Johanna Strausse st. a Emílie Trampuschové. Jeho otec byl v době jeho narození vlastníkem orchestru, který zřídil 1. září 1825 po hádce s maestrem orchestru. Otec chtěl, aby se vyučil bankovním úředníkem. Na housle se musel učit potají od prvního houslisty otcova orchestru. Byl však silně podporován matkou, což vedlo k řadě hádek a stalo později i jedním z důvodů, proč otec rodinu opustil. Mladý Johann se poté začal hudbě věnovat naplno. V roce 1844 si zažádal na vídeňském magistrátu o licenci, a ač neplnoletý, si založil svůj vlastní patnáctičlenný orchestr a začal konkurovat otci. Velmi významným rokem byl jak pro celou Evropu, tak pro rodinu Straussových revoluční rok 1848. Zatímco Johann Strauss starší se stavěl silně za císaře, syn Johann stál na straně revolucionářů. Žádnému z nich to však štěstí nepřineslo. Otce přestalo mít rádo publikum za téměř stranění císaři, poté opustil Vídeň, rok na to onemocněl a zemřel. Syna zase neustále kontrolovala rakouská policie. Po otcově smrti získal Johann Strauss mladší otcův orchestr, který hned poté sloučil se svým. Ve vedení tohoto nového orchestru však nebyl pouze Johann, střídal se se svým mladším bratrem Josefem , který sám složit na 300 tanečních skladeb. V pozdějších dobách vedl koncerty také Johannův nejmladší bratr Eduard , který nebyl však psychicky příliš vyrovnaný. Roku 1907 spálil celý notový archiv rodiny Straussových, jenž čítal na tisíc skladeb, naštěstí jich většina existovala v opisech. Johann nebyl spjat pouze s orchestrem, ale také s divadlem „Na Vídeňce“, kde mívaly jeho operety premiéru. Na rozdíl od otce nerad cestoval, přesto vystupoval téměř v celé Evropě a Americe. V New Yorku a Bostonu dirigoval roku 1872 na Světové slavnosti míru, své valčíky před třiceti tisíci diváky, největší úspěch sklidil valčík „Na krásném modrém Dunaji“. Co se týče jeho koncertování po Evropě, úspěchy byly fenomenální. Johann jezdil spolu s orchestrem a konce...

Joëlle Barnabé (5)

Belgická spisovatelka knih pro děti.

Joe Townway (8)

Narozen 5. 5. 1946 ve Varnsdorfu. Chemik, pedagog, prozaik, autor manuálů pro výpočetní techniku. Píše sci-fi a westerny.

Joe Norman (7)

Joan Palmer (5)

Anglická zooložka.

Jiřina Šiklová (8)

Jiřina Šiklová, rozená Heroldová je česká socioložka, publicistka, spisovatelka známá angažovaností v gender studies a politice. Mezi lety 1956 a 1969 byla členkou KSČ, kde působila v reformním křídle. Podepsala Chartu 77 a za svoji práci pro český disent byla vězněna. Pochází z rodiny lékaře a sociálního demokrata, její matka byla učitelka. Po maturitě na gymnáziu vystudovala historii a filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze . Patřila mezi zakládající členy katedry sociologie na Filozofické fakultě UK . Disertační práci, v níž se zabývala problematikou mládeže a studentského hnutí, rozšířila ve studii o tehdejším hnutí západních rebelů . Od roku 1956 byla členkou KSČ. Angažovala se např. na podzim roku 1967 po zastavení vydávání Literárních novin, kdy přemlouvala kolegy, aby zůstali ve straně a podpořili rodící se reformu. V roce 1968 se stala funkcionářkou a vedoucí stranické skupiny na FF UK. Poté za tuto skupinu podepsala manifest Dva tisíce slov a působila v tzv. nátlakové skupině „Červení proti“. V roce 1969 ze strany vystoupila. Po propuštění z univerzity pracovala jako uklízečka, pokračovala v samostudiu a dávala konzultace studentům. Na začátku 70. let našla místo jako sociální pracovnice na geriatrickém oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze, kde se podílela na výzkumu, avšak bez možnosti publikovat pod svým jménem, a kde se zapojila do disentu. Od 70. let spolupracovala s Petrem Pithartem na distribuci zahraničních i exilových knih do tehdejšího Československa. Podepsala Chartu 77. V normalizačních letech byla perzekvována a od 8. května 1981 vězněna za pašování nelegální literatury; byla obviněna z podvracení republiky ve skupině ve spojení se zahraničím. Na svobo...

Jiřina Salačová (1)

Czech vocalist.

Jiřina Rákosníková (7)

MgA. Jiřina Rákosníková – absolvovala taneční konzervatoř a vystudovala taneční pedagogiku na AMU v Praze. Dlouhodobě pedagogicky pracuje s dětmi i studenty a podílí se na odborných seminářích pro pedagogy. Choreografická spolupráce s televizí, filmem a profesionálními divadly. Od r. 1992 pořádá pravidelná setkání s rodiči a dětmi pod názvem „Hrajeme si u maminky“.

Jiří Záruba (9)

JUDr., autor publikací z oboru práva.

Jiří Vlk (5)

Autor publikací o kriminálních případech.

Jiří Trnka (8)

Narozen 3.1.1924 v Humpolci. RNDr., CSc., spisy z oboru chemie a natěračství.

Jiří Štursa (3)

Jiří Štursa byl český architekt. V letech 1928–1933 vystudoval architekturu na Českém vysokém učení technickém v Praze. Ve třicátých letech byl spolu s Karlem Janů a Jiřím Voženílkem členem levicové skupiny PAS . Zabývali se otázkami sociálního bydlení a typizací stavební výroby podle sovětských vzorů. V letech 1936–1938 spolupracoval se sochařem Otakarem Švecem na návrhu pomníku Tomáše Garrigua Masaryka na Letné. V roce 1938–1939 postavili spolu s Karlem Janů tzv. Volmanovu vilu v Čelákovicích, která je považována za jednu z nejvýznamnějších staveb českého funkcionalismu. V letech 1952–1954 byl děkanem fakulty architektury ČVUT.

Jiří Strnad (4)

Narozen 1950. Novínář, redaktor, pracovník divadelního ústavu.

Jiří Streit (8)

Narozen 21.1.1912 v Praze, zemřel v roce 1993. Profesor mostního a železničního stavitelství Stavební fakulty ČVUT v Praze. Práce v oboru.

Jiří Stibral (9)

Jiří Stibral byl český architekt, výtvarník, profesor a pedagog a pozdější ředitel Uměleckoprůmyslové školy v Praze. Za svou architektonickou kariéru vypracoval celou řadu novorenesančních, novogotických či secesních návrhů staveb na území Čech, především pak v rodné Praze. Specializoval se také na navrhování interiérů sériových i speciálních luxusních železničních vozů pro firmu Ringhoffer. Narodil se 27. července 1859 do rodiny věhlasného pražského hodináře Josefa Stibrala, mj. opraváře Staroměstského orloje, a Anny, rozené Krausové. V letech 1875 až 1881 studoval architekturu na německé polytechnice u Josefa Zítka, věnoval se také výtvarné tvorbě. Mezi lety 1885 a 1886 pracoval v ateliéru architekta Quida Bělského, od roku 1886 začal pedagogicky působit na Vysoké uměleckoprůmyslové škole v Praze v oborech ornamentálního kreslení, nauky o barvách a deskriptivní geometrie. Roku 1887 se v Praze oženil s Boženou Bazikovou, rok nato se jim narodil syn Zdeněk. Následně vyjel díky stipendiu F. J. Gerstnera do Itálie, dále zemí Beneluxu, Velké Británie a Německa a Ruska: s přítelem spisovatelem Juliem Zeyerem podnikli roku 1888 cestu na Krym a do Zakavkazí. Od roku 1889 působil pak ponejvíce v Čechách, velká část jeho prací byla vytvořena v novorenesančním slohu. Stibral vytvořil několik významných projektů pro průmyslnickou rodinu baronů Ringhofferů v okolí města Kamenice, jižně od Prahy, stejně jako návrhy železničních vozů, které firma Ringhoffer vyráběla ve svých smíchovských strojírnách, na kterých Stibral s firmou dlouhodobě spolupracoval od roku 1884. Od 80. let intenzivně spolupracoval se sochařem Josefem Václavem Myslbekem, tehdejším ředitelem Uměleckoprůmyslové školy. Řadu zakázek realizoval také pro hraběte a poslance Arnošta Emanuela Silva-Tarouca. V letech 1896 až 1898 byl členem Umělecké komise Magistrátu města Prahy a účastnil se sporů o způsob provádění asanace Starého Města pražského, zapo...

Jiří Soják (3)

Jiří Soják byl československý a český botanik taxonom. Působil v Národním muzeu v Praze. Při své vědecké práci popsal řadu rostlinných druhů. Významně se věnoval herbářovým sbírkám. Od roku 1970–1990 působil jako vedoucí botanického oddělení národního muzea. Při svých výzkumech věnoval obzvláštní pozornost rodu mochna.

Jiří Siblík (7)

Narozen 24. 4. 1912 v Ostravě, zemřel 10. 12. 2004 v Praze. Prof., PhDr., historik výtvarného umění, hudební teoretik a pedagog, monografie z oborů.

Jiří Šandera (10)

Narodil jsem se 7. září 1961. Bydlím v malé obci Milonice, okres Blansko. Vychodil jsem základní školu v Lysicích, vystudoval Střední ekonomickou školu v Blansku a zdárně absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. Šťastně jsem se oženil a mám dvě děti – syna Jiřího a dceru Kateřinu. Už od konce první třídy základní školy jsem četl pohádky a dětské knížky. Když jsem byl starší, zamiloval jsem se do knihy Hoši od Bobří řeky od Jaroslava Foglara a do tvorby Karla Maye. Na střední škole se mi líbila i některá povinná četba. Ani ve snu mě však nenapadlo, že bych zkusil nějaké dílko vytvořit sám.

Jiří Růžička (6)

Majitel vydavatelství Omega software, publikace o historii českých zámků též autor turistických průvodců.

Jiří Olič (6)

Jiří Olič je český básník, prozaik, esejista a literární kritik. Od roku 1976 žije v Bratislavě, po roce 1995 střídavě také v Dlouhé Loučce na Olomoucku. Středoškolské vzdělání získal na Střední zemědělsko-technické škole v Olomouci, poté pokračoval studiem na Agronomické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně, kde získal roku 1973 titul Ing. Do roku 1989 pracoval jako agronom, poté jako redaktor v časopisech Fragment K a Kultúrny život. Působil také v nakladatelstvích Paseka a Votobia a v olomouckém Muzeu umění . Je držitelem ceny Toma Stopparda a rytířem Řádu zelené berušky. V 70. a 80. letech přispíval do samizdatových časopisů Koruna, Kontakt, Vokno, Revolver Revue, Pražská komunikace, Střední Evropa, Doutník, Listopad, Někdo něco, Výběr zajímavostí z domova i ciziny. Po roce 1989 publikoval ve Fragmentu, Architektu, Slovenských pohľadech, Proglasu, Literárních novinách, Výtvarném umění, Profilu, Respektu, Souvislostech, Boxu, Kurzu, Ateliéru, Umění a řemeslech, Kritické Příloze Revolver Revue, Mladé frontě Dnes, v Lidových novinách atd. V současné době přispívá do dvouměsíčníku Listy. Počátek Oličovy tvorby charakterizuje především tvorba básnická. Později se Olič profiluje také jako demlolog a váchalolog , jako výtvarný kritik, a nakonec také jako prozaik. Na počátku devadesátých let se začal plně věnovat žánru, který je mu nejbližší, a sice ironickému komentáři. Mezi Oličova nejvýznamnější díla patří soubor Marná snaha , který obsahuje kritické glosy, eseje a parodickou prózu a vyznačuje se naivismem a tematickým zaujetím banalismem, populární kulturou a kýčem. Další osobitou knihou je Molitan , ve které autor polemizuje s moderní „televizní“ kulturou formou aforismů a miniesejů. Sbírka Velký strážce se vyznačuje úmyslnou rezignací na ...

Jiří Navrátil (8)

Narozen 22. 9. 1939 ve Valašském Meziříčí, zemřel 17. 3. 2019 v Praze. Spisovatel, redaktor, překladatel z angličtiny a básník.

Jiří Kuběna (10)

Jiří Kuběna, vlastním jménem Jiří Paukert, byl moravský básník a historik umění, představitel generace tzv. šestatřicátníků . Byl synem Františka Paukerta a sochařky Hedviky Paukertové . Po maturitě na gymnasiu v Brně vystudoval v letech 1954–1959 dějiny umění a klasickou archeologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně . V letech 1959–2006 byl zaměstnán jako odborný pracovník Krajské státní správy památkové péče a ochrany přírody v Brně, v letech 1994–2006 jako kastelán hradu Bítov. Je autorem několika monografií o památkách na jižní Moravě. Koncem 50. let a 60. letech se zúčastnil neoficiálních literárních večerů spolu s Václavem Havlem a Věrou Tobolovou. Před rokem 1989 publikoval vlastní básně téměř výlučně v samizdatu a v exilu, s výjimkou několika kratších textů, které vydal v době kulturního uvolnění kolem r. 1968. Po roce 1989 se stal kastelánem hradu Bítova, kde trvale žil a kde v 90. letech uspořádal několik celostátních setkání českých básníků a kritiků. V 90. letech vydával časopisy Box a Vetus via. Kromě řady básnických sbírek vydal básnický výbor Krev ve víno, knihu esejů Paní na Duze a knihu vzpomínek Paměť básníka. Nakladatelství Host dokončuje vydání celého jeho souborného díla v osmi svazcích. V roce 1998 byl prezidentem Václavem Havlem vyznamenán Medailí Za zásluhy v oblasti kultury a umění I. stupně. Sám se hlásil k monarchismu, monarchii viděl jako ideální alternativu k nefunkční demokracii nebo autoritářství. Ovšem i parlamentní monarchie, kde má panovník poue symbolickou roli, pokládal za vhodnější než republiku, neboť panovník je zosobněním národní a státní identity. Rozpad Rakouska-Uherska byla podle něj pro český národ velká škoda v rovině ekonomické i duchovní. V ro...

Jiří Kotyk (8)

PhDr. Jiří Kotyk po ukončení studia na pedagogické fakultě působil řadu let jako učitel. Věnoval se dosud především regionální historii, hlavně oblasti východních Čech v období novověku. Nyní je odborným asistentem Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové, kde pracuje v tamním Ústavu historických věd. V devadesátých letech se zapojil do činnosti odborné komise České biskupské konference pro studium problematiky spojené s osobností, životem a dílem M. Jana Husa, pro niž připravil řadu materiálů. Dosavadním vyvrcholením tohoto jeho úsilí je právě vydávaná monografie „Spor o revizi Husova procesu“.

Jiří Jelen (7)

Narozen 1929. Autor prací o železnici.

Jiří Janoš (7)

Jiří Janoš je český japanolog, koreanista, publicista a spisovatel. V letech 1969-1975 vystudoval japanologii a koreanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a roku 1977 zde získal obhajobou rigorózní práce Problémy aktuálního členění v moderní japonštině titul PhDr. . Od roku 1979 do roku 1990 pracoval jako překladatel a redaktor v Redakci obrazového zpravodajství Československé tiskové kanceláře, zároveň se věnoval popularizaci zejména japonských dějin. Od roku 1991 působí jako nezávislý publicista, překladatel a spisovatel. Je autorem několika knih a velkého množství článků v různých časopisech.

Jiří Hronek (10)

Narozen 1. 5. 1905 v Roudnici nad Labem, zemřel 5. 3. 1987 v Praze. Novinář, redaktor, publicista, autor divadelních her, rozhlasových pásem a televizních scénářů, autor románů a literatury pro mládež.

Jiří Horák (4)

Narozen 3.4.1940, zemřel 17.3.2004. Spisovatel, scénárista a dramatik, knižní editor.

Jiří Hochman (8)

Jiří Hochman - narozen 3. 6. 1926 v Plzni, zemřel 12. 2. 2012 v Palm Coast . Novinář, publicista, redaktor, od roku 1974 v emigraci. V roce 1948 dostudoval obchodní akademii v Praze, v letech 1950–54 redaktor Obrany lidu, 1955–68 redaktor Rudého práva, 1968–69 redaktor Reportéra. Působil také jako zahraniční zpravodaj v různých zemích. Po roce 1969 manuální zaměstnání, v roce 1974 odešel do USA, kde přednášel publicistiku. Autor publicistických knih a cestopisů Zápisky z Berlína , Patria o muerte , Svítání nad Džebely ad. V exilu mu vyšly dva romány parodující poměry a události v komunistickém Československu Kronika místodržení v Čechách a Český happening . Sepsal také vzpomínky Alexandra Dubčeka Naděje umírá poslední .