Všichni Autoři a témata

Jiřina Popelová (14)

Jiřina Popelová-Otáhalová byla česká filozofka a komenioložka. Studovala klasickou filologii a filozofii na Karlově univerzitě, kterou ukončila v roce 1928 doktorátem filozofie. Poté následovalo téměř dvacetileté působení na středních školách, přerušené jen studiem v Římě , kde se seznámila s dílem B. Croceho. Po druhé světové válce získala profesuru a působila v Praze a Olomouci, kde byla na zdejší Univerzitě Palackého v letech 1950–1953 rektorkou – jako první žena v úřadu rektora v dějinách českého školství. 30 let byla členkou Sociálně demokratické strany, od roku 1948 až do konce života členka KSČ. Roku 1970 byla v rámci normalizace vyhozena z FF UK. Dílo profesorky Otáhalové je mnohostranné, sahá od velkého množství novinových a časopiseckých článků k rozsáhlým filozofickým monografiím. Řada rukopisů ovšem nebyla vydána. V mnoha ohledech jde o jednu z nejdůležitějších postav české filozofie 20. století – především v oblastech filozofie dějin, etiky a komeniologie. Některé práce jsou však snad až příliš poplatné marxisticko-leninské ideologii. Celým jejím dílem se prolíná základní snaha o nalezení kompromisu mezi tradicí českého pozitivismu a některých východisek marxistického myšlení. Právě proto je někdy její myšlení marginalizováno a odsuzováno.

Jiří Šetlík (10)

Jiří Šetlík je český historik a teoretik výtvarného umění, výtvarný kritik, diplomat a vysokoškolský pedagog. Je vnukem Karla Hoffmanna a bratrancem Adrieny Šimotové. Jeho manželkou byla herečka Zuzana Talpová . Pochází z rodiny Ing. Ivana Šetlíka, který po válce zakládal Spojené farmaceutické závody a když roku 1949 odmítl vstoupit do KSČ, byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na dva a půl roku vězení za špionáž. Matka Dagmar Šetlíková byla dcerou proslulého prvního houslisty českého kvarteta Karla Hoffmanna, pracovala v České filharmonii na administrativním místě a díky znalosti mnoha jazyků zajišťovala podporu při pobytu mnoha zahraničním hudebním osobnostem. Jiří Šetlík studoval od roku 1940 na česko-ruském gymnáziu na Pankráci. Za okupace nemohl pokračovat a středoškolská studia ukončil roku 1948 na reálném gymnáziu v Michli. Jako člen Sociálně-demokratické mládeže obdržel po sloučení s KSČ stranickou legitimaci. V letech 1948–1953 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dějiny umění a estetiku . Po absolvování vysokoškolského studia sloužil tři roky jako osvětový pracovník u oddílů PTP. V letech 1955–1958 byl aspirantem v Ústavu teorie a dějin umění ČSAV v Praze, kde roku 1962 obhájil kandidátskou disertaci. V letech 1967–1968 absolvoval postgraduální studium na Institute of International Education v USA, díky stipendiu, které pro něj zařídil ředitel Guggenheimova muzea Thomas M. Messer. V letech 1949–1952 působil jako externí pracovník v nakladatelství SNKLHU v Praze a v Národní galerii. Od roku 1958 do roku 1964 byl vedoucím sbírky moderního umění Národní galerie v Praze, poté působil jako externí pedagog Na AVU a na Univerzitě 17. listopadu v Praze. V letech 1968–1970 byl ředitelem Uměleckoprůmyslového muzea v Praze a založil zde oddělení architektury a fotografie. Počátkem normalizace byl za své postoje během 60. let vyloučen...

Jiří Novotný (10)

Narozen 30. 1. 1931 v Klatovech, zemřel 8. 10. 2022. Geograf a kartograf.

Jiří Lapáček (16)

Narozen 22. 4. 1956 v Praze. Ing., programátor, autor počítačových kursů a prací z oboru. Také autor webových stránek Most do Říše snů.

Jiří Král (10)

Narozen 31. 10. 1893 v Praze, zemřel 24. 1. 1975 tamtéž. Univerzitní profesor antropogeografie a zeměpisu slovanských zemí, publikace z oboru.

Jiří Bělohlávek (8)

Jiří Bělohlávek byl proslulý český dirigent, který se proslavil interpretací české klasické hudby, zejména děl skladatelů jako Antonín Dvořák a Bedřich Smetana. Narodil se 24. února 1946 v Praze a stal se jednou z vůdčích osobností světové klasické hudby jak ve své vlasti, tak na mezinárodní scéně. Bělohlávek studoval na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění v Praze a poté zahájil svou profesionální kariéru ve Státní filharmonii Brno. Později se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a následně České filharmonie, s níž byl dlouho a významně spjat.

Jiří Běhounek (8)

Jiří Běhounek je český lékař a politik, od října 2013 poslanec Poslanecké sněmovny PČR, v letech 2008 až 2020 hejtman Kraje Vysočina, od roku 1998 zastupitel města Pelhřimov, od dubna 2021 místopředseda ČSSD. Vystudoval SVVŠ Přípotoční v Praze. Poté nastoupil na Univerzitu Karlovu v Praze – Fakulta všeobecného lékařství, postgraduální studium: Atestace ortopedie I. a II. stupně. Je ženatý, má syna a dceru. Po ukončení vysoké školy v roce 1976 nastoupil na Ortopedické oddělení Nemocnice Pelhřimov. V roce 1980 složil atestaci z ortopedie I. stupně a následně v roce 1986 atestaci II. stupně. Týž rok byl jmenován nástupcem primáře MUDr. Dýška na oddělení ortopedie Nemocnice Pelhřimov, kterým byl až do svého zvolení hejtmanem na podzim 2008. V letech 1996–2000 v Nemocnici Pelhřimov vykonával funkci náměstka HTS a od roku 2001 byl vědeckým sekretářem odborné České společnosti pro ortopedii a traumatologii – ČSOT. Následně se věnoval politické kariéře. Po odchodu z pozice hejtmana Kraje Vysočina se stal náměstkem ředitele Nemocnice Pelhřimov. V letech 1985–1989 byl členem KSČ. Jako nestraník je od roku 1998 členem Zastupitelstva města Pelhřimov a od roku 2002 do roku 2010 byl členem Rady města. V roce 2004 byl zvolen do Zastupitelstva kraje Vysočina, kde byl předsedou Zdravotní komise Rady kraje Vysočina. V říjnu 2008 byl v krajských volbách lídrem kandidátky ČSSD, která zvítězila se ziskem 39,87 % hlasů, a na ustavující schůzi krajského zastupitelstva 14. listopadu 2008 byl zvolen hejtmanem kraje Vysočina. V prosinci 2008 byl zvolen místopředsedou Asociace krajů České republiky a místopředsedou Regionální rady Jihovýchod. Od roku 2010 je předsedou Regionální rady Jihovýchod. V říjnu 2012 byl v krajských volbách opět lídrem kandidátky ČSSD, která zvítězila se ziskem 29,26 %. Jiří Běhounek získal 9866 preferenčních hlasů a na ustavující schůzi krajského zastupitelstva 9. listopadu 2012 byl opět zvolen hejtmanem Kraje Vysočina. Stal se tak ...

Jindřich Krejča (11)

Akademický malíř Jindřich Krejča byl významným vědeckým ilustrátorem zaměřujícím se převážně na floru. Na uměleckou dráhu se připravoval na grafické škole v Praze a na akademii umění v Mnichově. Po ukončení studií působil krátce jako pedagog oboru užitého umění v Praze, potom si zvolil dráhu svobodného umělce. Od roku 1949 byl členem Svazu slovenských výtvarných umělců a jako jeho reprezentant pracoval v několika výtvarných komisích . Věnoval se především knižním ilustracím; už v padesátých letech se začal specializovat na kreslení rostlin a živočichů. Dlouhodobě spolupracoval s kolektivem Katedry botaniky a Katedry zoologie Přírodovědecké fakulty UK v Bratislavě. Plodem tohoto symbiotického vztahu bylo několik na knižním trhu vyhledávaných obrazových publikací a atlasů, které vyšly v několika reedicích v různých nakladatelstvích Mezi jeho významná a pozoruhodná díla patří Obrazová květena Slovenska, Fauna Slovenska, Klinická toxikologie. Známé jsou i atlasy, které vyšly v několika jazykových mutacích: Letničky , Skalničky , ale i Z naší přírody – rostliny a Z naší přírody – živočichové . Z vydaných obrazových atlasů léčivých a jedovatých rostlin ilustroval Atlas léčivých rostlin , Naše rostliny v lékařství , Malý atlas léčivých rostlin a Atlas léčivých rostlin a lesních plodin . Také mnohé knihy oblíbené v zahraničí obsahují Krejčovy ilustrace . K posledním pracím patří dvojdílná publikace Blumen unserer Heimat, Bäume und Sträucher unserer Heimat. Jako renomovaný autor botanických ilustrací se uplatnil i ve světové encyklopedii výtvarníků bo...

Jevgenij Ivanovič Čarušin (11)

Jevgenij Ivanovič Čarušin, rusky: Евгений Иванович Чарушин , Rusko — 18. 2. 1965). Ruský spisovatel pro děti a mládež, grafik, sochař a ilustrátor. Autor populárně vědeckých knih o přírodě .

Jerry Hicks (8)

Americký spisovatel. V roce 1980 si vzal za ženu Esther, která je taktéž spisovatelka. Společně napsali devět knih. Jerry zemřel v listopadu roku 2011 na rakovinu.

Jennifer Crusie (12)

Autorka milostných románů ze současnosti. Jennifer Crusie se pravým jménem jmenuje Jennifer Smith. Pseudonym si vybrala podle dívčího jména své babičky. Crusie se narodila ve Wapakonetě v Ohiu. Po bakalářském studiu výtvarného umění pracovala ve školce. Po narození dcery učila na základní a střední škole a dokončila magisterské studium profesionálního psaní a literatury pro ženy. Ve své dizertační práci porovnávala rozdíly, jak k vyprávění příběhu přistupují muži a jak ženy. Jako součást výzkumu četla i milostné romány, které ji zcela pohltily, a rozhodla se skončit s učitelstvím a začít psát. Jeden rok trvalo, než vyšla její prvotina Sizzle, již dnes sama nazývá \"opravdu mizernou\". Crusie napsala 15 románů, několik literárních kritik a esejů. Její knihy byly vydány ve 20 zemích. Žije v New Jersy, je rozvedená a má jednu dceru.

Jehan Rictus (8)

Jehan Rictus byl franouzský básník. Narodil se jako Gabriel Randon v Boulogne-sur-Mer, počátkem století si nechal úředně změnit jméno na Randon de Saint-Amand, po své matce. Po nešťastném dětství a chudobě se stal roku 1895 úspěšným díky básním psaným slangem, které přednášel v pařížských kabaretech. Publikovány byly roku 1897. Další sbírky následovaly, dokud se za první světové války neodmlčel. Napsal i román, autobiografický Fil-de-fer, spisovnou francouzštinou, a rozsáhlý, dodnes nepublikovaný deník. – Jeho jazyk zřejmě velmi ovlivnil jazyk L.-F. Célina.

Jay Crownover (10)

Americká spisovatelka.

Jasinda Wilder (12)

Autorka je Michiganská rodačka a píše pro NEW YORK TIMES, USA TODAY, Wall Street Journal příběhy o sexy mužích a silných ženách. Žije na farmě v Severním Michiganu s jejím manželem, autorem Jackem Wilderem, jejich pěti dětmi a mnoha zvířaty.

Jaroslav Prokeš (7)

Jaroslav Prokeš byl český historik a archivář. Otec František Prokeš byl řídící učitel, matka Marie roz. Pižlová, učitelka. Otec zemřel na diabetes v roce 1906. Jaroslav Prokeš studoval Reálné vyšší gymnázium v Novém Bydžově . Poté nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze . Po absolutoriu složil v roce 1917 učitelskou zkoušku pro obor dějepis-zeměpis a nastoupil na reálném gymnasiu v Berouně . Hodnosti PhDr. dosáhl 26. ledna 1918, aprobace na učitelství na vyšších středních školách dosáhl 16. prosince 1918. Aby se mohl věnovat studiu české historie nastoupil 24. září 1918 na státní reálku v Praze-Vršovicích. 1. dubna 1919 nastoupil místo koncipisty státního archivu II. třídy. Ředitelem zde byl dr. Ladislav Klicman. Zde vytrval ve stoupajících funkcích nakonec nástupce dr. Klicmana až do konce svých aktivních let. Docentem českých dějin byl jmenován po úspěšné habilitaci dne 17. března 1928 a mimořádným profesorem 21. srpna 1935. Vyučoval také na Státní archivní škole. Z počátku ve spolupráci se svým univerzitním učitelem a později přítelem prof. Václavem Novotným se věnoval době husitské, později otázce archivnictví. Ředitelem Archivu ministerstva vnitra byl jmenován 28. června 1934. Z velkého počtu prací jmenujme dodnes oblíbené dvoudílné Obrázkové Dějiny naší samostatnosti a Dějiny Prahy . Vytištěn byl pouze první díl. Rukopis druhého dílu se ztratil z Archivu Univerzity Karlovy. Celkem publikoval 346 odborných prací.

Jaroslav Novák (11)

Narozen 31. 1. 1894 v Praze, zemřel 14. 3. 1965 v Úžině u Ústí nad Labem. Redaktor , knihkupec, průkopník táboření a skautingu, autor dobrodružné literatury pro mládež a skautských příruček.

Jaroslav Kolman Cassius (13)

Jaroslav Kolman Cassius, vlastním jménem Jaroslav Kolman, , byl český básník, prozaik a novinář. Jaroslav Kolman Cassius se narodil jako Jaroslav Kholmann, syn hospodářského správce v Hlušicích Josefa Kholmanna a jeho manželky Josefy, rozené Neumanové. Pocházel ze čtyř dětí, jeho bratr JUDr. Karel Kolman byl právník, dramatik a překladatel. Po ročním pobytu v Kostelci nad Černými lesy se rodina usídlila od roku 1891 v Praze. Jaroslav Kolman maturoval na reálce v Ječné ulici v roce 1902 a poté nastoupil jednoroční vojenskou službu. Od roku 1903 přispíval do tisku, v letech 1905–1911 studoval stavební inženýrství, potom pracoval v redakci Hlasu národa. V roce 1914 byl povolán do armády, na srbské frontě byl zraněn a v roce 1915 se do Prahy vrátil jako invalida. Oženil se s překladatelkou z ruštiny Josefou Červinkovou Pracoval v různých redakcích , naposledy v letech 1938–1940 v ČTK. Od září 1940 byl na zdravotní dovolené a od počátku roku 1943 v invalidním důchodu. Poslední bydliště měl v Praze-Smíchově č. 319 , kde také zemřel. Jeho osobní archiv je uložen v Památníku národního písemnictví. Je pohřben na pražském hřbitově Na Malvazinkách. Původní příjmení Kholmann pozměnil na Kolman. Pseudonym Cassius, který začal užívat od roku 1920 se stal trvalým přídomkem jeho literárního jména. Zvolil ho podle římského politika Gaia Cassia Longina, který proslul opozicí vůči Caesarovi a podílel se na jeho zavraždění. Pro básně v Českém slově používal pseudonym Klára Šliková, novinářské příspěvky podepisoval šiframi "C.", "-ius", "-us". Dílo Jaroslava Kolmana Cassia tvoří dvě rozdílné etapy: Charakteristické je užití různých literárních forem a kritika národního charakteru i poválečných poměrů v Československu (korupce, chování politic...

Jaroslav Kalužík (10)

Mgr., spoluautor učebnic literatury pro střední školy.

Jaroslav Kadlec (12)

Jaroslav Kadlec byl český katolický kněz a historik specializující se na české církevní dějiny. Absolvoval Jirsíkovo státní gymnasium v Českých Budějovicích, kde maturoval v roce 1929. Ke kněžství se připravoval na diecézním bohosloveckém učilišti v Českých Budějovicích v letech 1930–1934. V roce 1934 byl vysvěcen na kněze a začal působit v pastoraci. Ve studiu dále pokračoval na bohoslovecké fakultě Karlovy univerzity v Praze a získal zde, po předložení disertační práce s názvem Vzkříšení z mrtvých ve Starém a Novém Zákoně, doktorát teologie. Promován byl 16. února 1938. Od 1. července 1941 do 30. dubna 1947 byl profesorem církevních dějin na diecézním bohosloveckém učilišti v Českých Budějovicích. 12. dubna 1947 byl jmenován na bohoslovecké fakultě Karlovy univerzity v Praze asistentem, s účinností od 1. května 1947 do 30. dubna 1949. Jeho jmenování asistentem se pak opakovalo 19. května 1949, kdy byl jmenován pro období od 1. května 1949 do 30. dubna 1951. Byl pověřen přednáškami československých církevních dějin. 16. května 1947 habilitoval pro obor českých církevních dějin spisem Ponížení Svaté Koruny. Spis byl schválen Ministerstvem školství 4. září 1947. Dne 17. prosince 1949 byl navržen na jmenování mimořádným profesorem pro obor československých církevních dějin, na základě spisu Dějiny kláštera Svaté Koruny. Ke jmenování však již nedošlo. Jeho působení na bohoslovecké fakultě Karlovy univerzity v Praze bylo ukončeno 30. září 1950. Po působení na univerzitě odešel tedy zpět do pastorace, v níž působil v letech 1950–1952. Na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích, kam se z Prahy fakulta přestěhovala, byl jako kaplan, na základě smlouvy o dílo, a soukromě působil v letech 1952–1955. V roce 1955 přišel o státní souhlas a nastoupil do dělnické profese. Další smlouvu o dílo uzavřel v Československé akademii věd, kde působil v letech 1955–1957. Pro své kněžské aktivity byl komunistick...

Jaromíra Kvačková (15)

Autorka učebnic češtiny.

Jaromír Kincl (12)

Jaromír Kincl byl profesor Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Zabýval se především římským právem a právem starých Germánů, mezi oblasti jeho zájmu však patřilo i kanonické právo a právní dějiny českého středověku. Překládal také z latiny .

Jaromír Demek (17)

Jaromír Demek byl český geograf a geomorfolog. Ve svých vědeckých pracích se věnoval zejména svahovým pohybům a vlivu mrazu na geomorfologické pochody. Působil jako vedoucí Geografického ústavu Československé akademie věd v Brně a jako vedoucí katedry geografie na Univerzitě J. E. Purkyně , kromě toho přednášel geografii například na Katedře environmentálních studií. V roce 1992 byl jmenován profesorem. V letech 1976–1980 byl předsedou Názvoslovné komise ČÚGK a věnoval se spolu se členy NK také přípravě Mezinárodního slovníku geografických termínů, ale i standardizaci geografických jmen geomorfologických jednotek v ČSSR i ve světě. Zabýval se geografickými jmény, zejména exonymy i při přípravě učebnic . V roce 2000 mu byla udělena stříbrná medaile Masarykovy univerzity. Seznam publikační činnosti Jaromíra Demka je obsáhlý a čítá přes 500 položek spadajících zejména do oblasti geomorfologie a teoretické geografie. Mezi jeho vybrané publikace patří:

Jarmila Čechová (15)

Mgr., středoškolská učitelka, spoluautorka učebnice ekonomiky.

Janusz Piekalkiewicz (11)

Spisovatel, tematicky zaměřený na válečné operace a operace tajných služeb.

Jane Porter (14)

Jane Porter se narodila v Kalifornii v malém městečku Visalia. Jako dítě strávila spoustu hodin sněním o dalekých místech, neohrožených rytířích a vymýšlením příběhů, které vždy šťastně končily. "Ve svých představách jsem nikdy nebyla tou ošklivou holčičkou s brýlemi a s knihou v ruce, ale vždycky princeznou, kouzelnou vílou nebo Johankou z Arku," říká o sobě Jane. Ve třinácti letech ji rodiče vzali na rok do Evropy, kde objevovala nová místa, jiné kultury a zvyky. Zamilovala si zejména Itálii, kam se ráda vracela. Středoškolská a vysokoškolská studia strávila v Jižní Africe, Japonsku a Irsku. Nyní žije v Seattlu s manželem a dvěma malými syny. Vůbec jí nevadí, když celé dny prší, protože pak se může věnovat svému psaní příběhů z dalekých krajin, plných fascinujících hrdinů a hrdinek a jejich vzájemné lásky. "Miluji příběhy se šťastným koncem… ostatně jako my všichni."

Jane Bull (11)

Autoka publikací zaměřených na ruční práce. Žije v Londýně.

Jana Rohová (14)

Pedagožka, spoluautorka pracovního sešitu vyučujícího čtení hláskovou metodou.

Jana Jůzlová (13)

Vystudovala historii na FF UK a živí se jako spisovatelka a redaktorka naučných knih. Roku 2007 debutovala cestopisem Tři ženy v Indii , na nějž navázala knížečkou esejů Jak si užít cestování . S historikem Radkem Diestlerem vytvořila příručky Velcí panovníci Evropy a České dějiny v kostce , texty doplnila ilustrace Aleše Jiránka v knize Pražské věže . Dětským čtenářům jsou určené její knihy Světoví Češi 1 a II a Čeští cestovatelé , vše s ilustrátorem J. Fixlem. Původně se však věnovala psaní fantasy . Je držitelkou Ceny Karla Čapka, titulu Lady fantasy a Encouragement Award z Euroconu v Kyjevě.

Jana Florentýna Zatloukalová (11)

Narozena 1975. Autorka kuchařských knih, též blogerka a autorka článků v kuchařských časopisech.

Jan Vyšín (15)

Jan Vyšín byl český matematik a učitel. Jan Vyšín vystudoval reálné gymnázium v Praze. Pak byl přijat na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde v roce 1931 získal aprobaci pro vyučování matematiky a deskriptivní geometrie. V důsledku dopadů hospodářské krize ve 30. letech nemohl získat místo odpovídající jeho učitelskému vzdělání a tak byl nucen setrvat i po absolvování povinné vojenské služby v pracovním poměru u armády. Ale už od roku 1938 pracoval postupně na středních školách v Brandýse nad Labem, Úpici, Jilemnici, Berouně a v Praze. Z podnětu Františka Vyčichla nastoupil v roce 1946 jako asistent na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a zde pracoval až do roku 1953. V tomto roce byl jmenován docentem a stal se vedoucím matematiky na Vysoké škole pedagogické. V letech 1946 až 1953 působil jako docent matematiky na Pedagogické fakultě, později na Vysoké škole pedagogické v Praze, kde v letech 1953 až 1959 vedl katedru matematiky. Po jejím zrušení přešel na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a zde působil do roku 1972, kdy se stal vedoucím Kabinetu pro modernizaci vyučování matematikce v Matematickém ústavu Československé akademie věd. Publikační činnost Jana Vyšína je bohatá a svědčí o hlubokých znalostech elementární školské geometrie, axiomatiky geometrie, problematiky školské matematiky a didaktiky matematiky. Jan Vyšín je autorem vysokoškolských skript, učebnic matematiky pro základní a střední školy a mnoha článků. Tento článek obsahuje text ze stránky Jan Vyšín z webu Významní matematici v českých zemích. Autor původního textu: Pavel Šišma.

Ján Uličiansky (15)

Slovenský dramatik a dramaturg, autor divadelních a rozhlasových her a knih pro děti.

Jan Poněšický (13)

MUDr. PhDr. Nar. 3.10.1943 v Praze, psycholog, psychoanalytik a psychoterapeut. Profesní životopis. Po absolvování FVL KU Praha v r.1967 jsem pracoval na chirurgickém, ortopedickém a interním oddělení KNsP Č. Budějovice, a od r. 1970 v Psychiatrické léčebně Horní Beřkovice až do mé emigrace r.1977. V r.1973 jsem atestoval z psychiatrie. Druhá atestace mi nebyla z politických důvodů umožněna /byl jsem předsedou Klubu angažovaných nestraníků v Jihočeském kraji v r. 1968/, stejně tak i dosažení titulu CSc, ač jsem složil všechny potřebné zkoušky. Vzhledem k zaměstnání na psychiatrii mi bylo povoleno dálkové studium psychologie na FF KU Praha, které jsem ukončil r. 1976. Od r. 1972 do r. 1977 jsem absolvoval výcvik ve skupinové psychoterapii SUR, jakož i výcvik v hypnose a autogenním tréninku. Na základě zájmu o psychoterapii a psychosomatiku jsem si vybral pro svou svou emigraci SRN, kde existuje hustá síť psychosomatických klinik a léčeben. Pracoval jsem zprvu v Brémách na klinice Dr Heines pro neurologii, psychiatrii a psychoterapii, poté v Tiefenbrunnu u Göttingenu v akademické nemocnici pro psychogenní a psychosomatická onemocnění, dále na katedře psychoterapie a psychosomatiky universitní kliniky v Düsseldorfu, kde jsem byl činný zčásti jako vědecký a zčásti coby pedagogický pracovník. Od r. 1986 do r. 1996 jsem zastával místo primáře na psychosomatické klinice Alpenblick v Isny-Neutrauchburg, a posléze jsem vedl až do r. 2006 oddělení pro anorexie, bulimie a těžké poruchy osobnosti na psychosomatické klinice Median v Berggieshübelu u Drážďan. V SRN jsem znovu absolvoval výcvik ve skupinové psychoterapii a pokračoval v psychoanalytickém výcviku, který jsem ukončil r. 1986. Mimo to jsem získal i kvalifikace vedoucího Balintovských skupin a supervisora pro individuální i skupinovou psychoterapii. V současné době se plně věnuji psychoterapeutické výuce psychologů a lékařů na psychoterapeutickém a psychoanalytickém institutu v Drážďanech a Lipsku, jakož i v o...

Ján Králik (11)

Jan Králík je autor píšící naučnou literaturu o dopravě, sportu či o pragensiích. Je úzce spojen s Národním technickým muzeem, pravidelně přispívá do časopisu Motor Journal, kde je členem jeho redakční rady. Po maturitě pracoval v ČTK, v časopise Svět motorů a v Nakladatelství dopravy a spojů, poté pracoval na volné noze. V roce 1985 začal spolupracovat se Studiem Shape – skupina výtvarníků, architektů a scénáristů. Po dvou letech přešel do agentury Studio Beam. Vymysleli animovaný spot na holící strojek, za který dostali cenu Louskáček. V roce 1993 společně s jeho kamarády uspořádal v Praze International Veteran Cycle Association Rally. Ještě tento rok resuscitovali Český klub velocipedistů 1880, nejstarší svého druhu ve střední Evropě. V letech 2004 a 2005 byl prezidentem International Veteran Cycle Association. --- Jan Králik ako jediný akreditovaný československý novinár sledoval zblízka zákulisie legendárnej rely Dakar 1988. Zo zážitkov uprostred dní a nocí strávených medzi pretekármi napísal knihu Peklo zvané Paříž - Alžír - Dakar, vyšla dnes už v nepredstaviteľnom náklade 100-tisíc kusov.

Jan Komenský, (10)

Jan Kaňka (14)

Narozen 17.7.1897 v Kutné Hoře, zemřel 23.9.1966 v Praze. Středoškolský profesor, autor českých mluvnic, překlad z angličtiny.

Jan Dostál (15)

Jan Dostál byl český akademický malíř, ilustrátor a grafik. V letech 1940–1944 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a pak v letech 1945–1949 na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením profesora Vratislava Nechleby. Po ukončení studia se věnoval portrétům, zátiším, figurálním kompozicím a knižní ilustraci.

Jan Dobraczyński (12)

Jan Dobraczyński byl polský spisovatel a publicista. Během druhé polské republiky byl zastánce Stronnictwo Narodowe a katolického hnutí. Voják z polské armády během polské obranné války z roku 1939, člen Armia Krajowa, bojoval v Varšavského povstání v roce 1944. Po válce podporuje polské komunisty, člena z roku 1952 a 1985, aktivista z PAX sdružení a Patriotyczny Ruch Odrodzenia Narodowego. Měl hodnost generála polských sil. Během druhé světové války, jako vedoucí oddělení pro opuštěné děti ve Varšavě pečoval o blaho oddělení. Jan Dobraczynski pomáhal aktivistům umístit židovské dětí v klášterech. Po Varšavském povstání byl uvězněn v Bergen-Belsen. V roce 1985 byl oceněn křížem Virtuti Militari a v roce 1993 titulem Spravedlivý mezi národy.

Jan Čáp (12)

Jan Čáp se intenzivně zabýval pedagogickou psychologií, styly učení, pedagogickou, sociální a lékařskou psychologií...

Jan Blahoslav Kozák (12)

Jan Blahoslav Kozák nebo též jen Jan Kozák byl český profesor dějin filosofie, protestantský teolog, evangelický duchovní a politik. Publikoval v oboru filosofie, etiky a náboženství, překládal z angličtiny, francouzštiny a italštiny. Zároveň byl koncem 30. let 20. století poslancem Národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou. Jeho starším bratrem byl architekt Bohumír Kozák. Jan Blahoslav Kozák byl syn faráře evangelického reformního sboru v Čáslavi Františka Kozáka a jeho manželky Zdeňky, rozené Císařové. Roku 1906 maturoval na gymnáziu v Čáslavi, poté studoval teologii a filosofii na univerzitách v Bonnu, Edinburghu, Vídni a Halle. V roce 1915 získal na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy doktorát filosofie obhájením disertační práce Sóma pneumatikon – helenistické prvky v paulinismu. Na to v letech 1910–1914 působil jako profesor na evangelickém učitelském ústavu v Čáslavi a pak jako evangelický vikář , poté byl až do roku 1920 profesorem němčiny a angličtiny na obchodní akademii v Kolíně. V letech 1920–1926 byl profesorem na Československé obchodní akademii v Praze. Současně se roku 1921 na Univerzitě Karlově habilitoval, získal docenturu pro obory logika, metodologie a noetika , v roce 1926 si habilitaci rozšířil na dějiny filosofie a v 1927 byl jmenován mimořádným, v roce 1933 řádným profesorem na filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde přednášel do roku 1958. V roce 1937 byl také zvolen mimořádným členem České akademie věd a umění. Angažoval se i politicky. Ve 20. letech 20. století měl blízko k okruhu intelektuálů okolo Inocence Arnošta Bláhy, který se pokusil neúspěšně obnovit Pokrokovou stranu z počátku 20. století. V roce 1930 působil v programové komisi národních socialistů.[4...

James Branam (14)

Autor učebnic a příruček angličtiny.

Jacques Maritain (11)

Jacques Maritain byl francouzský katolický filosof tomistické a personalistické inspirace, zastánce „integrálního křesťanského humanismu“ a lidské svobody. Velký význam měla jeho politická filosofie, včetně účasti při formulaci Deklarace lidských práv, a jeho estetika. Maritain se narodil v rodině významného právníka, v letech 1900–1905 studoval na Sorbonně filosofii a přírodní vědy a na radu svého přítele, spisovatele Charlese Péguyho, chodil i na přednášky Henri Bergsona. Roku 1904 si vzal paní Raïssu z ruské židovské emigrantské rodiny a roku 1906 se dal katolicky pokřtít. V letech 1906–1908 dále studoval přírodní vědy v Heidelbergu a po návratu do Francie se rozešel s Bergsonem a věnoval se studiu Tomáše Akvinského. V letech 1914–1939 byl profesorem na Institut catholique v Paříži a ve svých raných pracích se věnoval obraně katolicismu. Seznámil se s ruským filosofem Nikolajem Berďajevem a s personalistickým myslitelem E. Mounierem a pod jejich vlivem se začal zajímat o sociální otázky, křesťanský humanismus a lidská práva. Už od třicátých let dojížděl pravidelně přednášet do Toronta a po pádu Francie roku 1940 místo návratu odjel do USA, kde přednášel v Princetonu a na Kolumbijské univerzitě. Pracoval také na vysílání pro Francii, po osvobození Francie byl v letech 1944–1948 byl velvyslancem ve Vatikánu, kde se spřátelil s pozdějším papežem Pavlem VI.; v téže době se podílel na formulaci Deklarace lidských práv pro OSN i papežských dokumentů k sociálním otázkám. Roku 1948 opět odejel do Princetonu a přednášel na řadě dalších amerických univerzit. Roku 1960 se vrátil do Francie a když roku 1961 ovdověl, odešel do Toulouse, kde žil a zemřel v dominikánském klášteře. V poslední knize, Sedlák od Garonny , kritizoval některé změny, k nimž došlo na Druhém vatikánském koncilu. Maritain napsal přes 60 knih , zčásti polemic...

Ivan Wernisch (13)

Ivan Wernisch je český básník, spisovatel, novinář a překladatel, držitel Ceny Franze Kafky. Maturoval v roce 1959 na keramické průmyslové škole v Karlových Varech. Již během tohoto studia začal uveřejňovat své básně v časopisech Host do domu a Tvář. Jelikož se angažoval v procesu spojeném s rokem 1968, stal se v období normalizace zakázaným autorem a jeho díla vycházela pouze samizdatem nebo v exilu. V roce 1999 se stal jedním ze signatářů monarchistického prohlášení Na prahu nového milénia, jehož autorem byl spisovatel Petr Placák. V roce 2012 mu byla za celoživotní dílo udělena Státní cena za literaturu. Z prvního manželství má syna Michala Wernische. Jeho poezie je typická snovostí, kdy autor promítá do veršů zlomky skutečnosti a celkově zanechává v čtenáři pocit snového záznamu. Básně jsou také méně lyrické. Často se v jeho básních objevují neologismy. V 80. letech se jeho dílo vyznačuje přibývajícími tragickými životními zkušenostmi v prostředí rozpadajícího se komunismu, které vyúsťují v existencialismus. Jeho verše do hudební podoby převedl Mikoláš Chadima. Skupina The Plastic People of the Universe hrála Wernischovy texty zhudebněné Milanem Hlavsou: Šel pro krev, Prasinec, Moucha v ranním pivě, Papírový hlavy a Ruka, Podél zdi a doleva Kromě vlastní tvorby překládá z němčiny, francouzštiny, italštiny, vlámštiny, ruštiny a latiny. Nizozemsky se naučil proto, aby mohl přeložit básně Paula van Ostaijena do češtiny. Jeho knihy vyšly v překladech v Německu, Itálii, Francii, Polsku, na Ukrajině a v USA.

Ivan Málek (15)

Ivan Málek byl český a československý lékař, mikrobiolog, člen Československé akademie věd, politik Komunistické strany Československa a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění. V 50. letech představitel dogmatického stalinistického pojetí vědy. Po roce 1968 politicky a profesně odstaven. Maturoval na Akademickém gymnáziu v Praze, pak absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, kde promoval roku 1932. Od roku 1934 působil jako asistent v Bakteriologicko-sérologickém ústavu lékařské fakulty. V letech 1941-1944 byl zaměstnán ve Státním zdravotním ústavu. V období let 1944-1945 působil v laboratořích Fragnerovy farmaceutické továrny v Dolních Měcholupech. Během druhé světové války spolupracoval se skupinou komunisticky orientovaných lékařů, kteří připravovali projekt reformy československého zdravotnictví. V roce 1945 absolvoval studijní cestu do USA a Kanady. V letech 1946-1950 byl docentem a později profesorem mikrobiologie a imunologie na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové. V roce 1950 se stal ředitelem Ústředního ústavu biologického. Patřil mezi první osobnosti Československé akademie věd. Roku 1952 zakládal Biologický ústav ČSAV, který řídil. V letech 1962-1970 byl ředitelem Mikrobiologického ústavu ČSAV. Jako vědec se podílel na výzkumu vývoje nových léků. Stál u počátků tuzemského výzkumu antibiotik a je jedním ze zakladatelů Výzkumného ústavu antibiotik v Roztokách u Prahy. Angažoval se i politicky. Od konce 40. let 20. století se v jeho vědecké tvorbě objevují ideologicky podmíněné teorie inspirované sovětským vědcem Trofimem Lysenkem. Potlačoval naopak tradiční genetické teorie Gregora Mendela. Coby aktivní komunista se zapojil i do širších politických debat. Kritizoval Masaryka, Čapka, „buržoazní objektivismus“ a další dřívější pilíře československé vědy. V roce 1955 vydal v tomto duchu propagandistickou publikaci Boj nového se st...

Ivan Hričovský (16)

Dr.h.c. Prof. Ing. Ivan Hričovský, DrSc. je významný slovenský pomológ, profesor v odbore špeciálna rastlinná výroba na Slovenskej poľnohospodárskej univerzite v Nitre, odborník v odbore ovocinárstvo a záhradníctvo, neúnavný propagátor záhradníctva a ovocinárstva, vedecko-pedagogický pracovník na Katedre ovocinárstva, vinohradníctva a vinárstva Fakulty záhradníctva a krajinného inžinierstva. Po skončení štúdia v roku 1955 na Vysokej škole záhradníckej v Lednici na Morave pôsobil v ovocinárskom výskume na Šlachtiteľskej stanici v Rajeckých Tepliciach, Zarieč-Keblove, plantáži drobného ovocia v Okoličnom, VÚRV v Piešťanoch a Výskumnom ústave ovocných a okrasných drevín v Bojniciach, aby napokon zakotvil v roku 1989 na Slovenskej poľnohospodárskej univerzite v Nitre, kde sa zaslúžil o vznik Fakulty záhradného a krajinného inžinierstva. Na akademickej pôde vychoval veľa odborníkov ovocinárov a záhradníkov pre potrebu záhradníckej praxe. Svoje bohaté vedomosti však rozdáva aj širokej laickej verejnosti. Ročne absolvuje mnoho prednášok a praktických inštruktáži, je členom redakčných rád a taktiež prispievateľom v mnohých časopisoch. S jeho cennými a praktickými radami sa možno stretnúť v Slovenskej televízii a v Slovenskom rozhlase – v relácii Klub Rádia Regina, rubrike Záhradkári každý druhý týždeň radil poslucháčom v oblasti ovocinárstva. Je autorom desiatok odborných publikácií. Medzi rokmi 1990 – 2010 pôsobil ako predseda Slovenského zväzu záhradkárov v súčasnosti je čestným predsedom RV SZZ . Ako odborný poradca účinkuje aj v relácií Nová Záhrada komerčnej TV JOJ.

Ìvan Franko (11)

Ivan Jakovyč Franko byl haličský rodák, občan Rakousko-Uherska, ukrajinský básník, spisovatel, dramatik, esejista a literární kritik, organizátor kulturního života, národní buditel, politik, historik, etnograf, filosof a překladatel. Vystudoval gymnázium v Drohobyči , později klasickou a ukrajinskou filologii na Lvovské univerzitě, odkud byl pro společensko-politickou a revoluční protistátní činnost vyloučen. Ve studiu pokračoval nejdřív na Černovické univerzitě v Bukovině, pak na Vídeňské univerzitě, kde obhájil disertaci u známého slavisty chorvatského původu Vatroslava Jagiće . Stylově Franko patří k prvním ukrajinským realistům. Bývá považován za nejvýznamnějšího básníka po Ševčenkovi. Už jeho druhá sbírka „Z veršyn i nyzyn“ nese novátorské elementy. Sbírky jako „Věčný revolucionář“ nebo „Kameník“ šířily mezi mládeži revoluční náladu, proto byly např. v Rusku zakázány. Vrcholem Frankovy intimní lyriky je sbírka „Uvadlé listí“ , která obsahuje prvky modernismu a dekadence. Frankova prozaická tvorba je představená více než stovkou povídek a novel a desítkou románů. Pro jeho prózu je příznačná žánrové bohatství a realistické zobrazení života všech společenských vrstev. V roce 1891 básník navštívil Prahu a, jak hlásá pamětní deska na Žofíně, 18. května zde vystoupil na sjezdu slovanské pokrokové mládeže. Je pochován na Lyčakivského hřbitově ve Lvově. Pomník či pamětní desku Ivana Franka dnes najdeme v mnoha ukrajinských městech, z nichž jedno – Stanislav – bylo dokonce přejmenováno na Ivano-Frankivsk . Frankův portrét je také motivem dvacetihřivnové bankovky. Frankova díla vydaná v češtině: Po nim bylo pojmenováno:...

Iva Hüttnerová (7)

Iva Hüttnerová je česká herečka, výtvarnice a spisovatelka. V sedmdesátých a osmdesátých letech hrála v Divadle na okraji. Zde se proslavila rolí strýce Pepina v Hrabalových Postřižinách, za niž roku 1978 získala cenu na festivalu Divadelní mládí v Českých Budějovicích. Dále hrála v divadlech Pod Palmovkou, Divadlo Josefa Dvořáka, Na Fidlovačce. Ve filmu se nejvíce proslavila rolí manželky hlavního hrdiny v hořké komedii Víta Olmera Co je vám, doktore?. Jejím manželem byl divadelní režisér Ivan Rajmont, s ním má syna Matouše Rajmonta, známého z dětské role ve filmu Pětka s hvězdičkou, kde roli učitelky ztvárnila i Iva Hüttnerová. Role učitelek pro ni byly vůbec dost typické, učitelku hrála i v dětském filmu Neohlížej se, jde za námi kůň. V televizi byla několik let moderátorkou magazínu České televize Domácí štěstí. Zahrála si i postavu Jolany Lepařové v seriálu Ordinace v růžové zahradě 2. Od roku 2020 hraje roli hospodyně Alžběty v seriálu Slunečná.

Isabel Allende (17)

Isabel Allende Llona je současná chilská spisovatelka. V roce 2010 získala chilskou Národní cenu za literaturu jako čtvrtá žena v pořadí. Spisovatelka je dcerou chilského diplomata Tomáse Allende a Francisky Llony. Narodila se v Limě, když její otec pracoval v Peru jako velvyslanec. V roce 1945 se její rodiče rozvedli a Isabel se s matkou a dvěma sourozenci vrátila do Chile, kde žila až do roku 1953. Později žila střídavě v Bolívii a Libanonu. Část svého života strávila i v Bruselu a Švýcarsku. Kromě spisovatelské činnosti se věnovala žurnalistice. Pracovala jako novinářka v časopisech a v televizi. Roku 1963 se jí a manželovi Migueli Fríasovi narodila dcera Paula , o 4 roky později, po návratu do Chile, syn Nicolás . Kvůli cestám, při kterých prezentovala své knihy, skončilo jejich manželství rozvodem. Isabel Allendeová je neteří Salvadora Allende, bývalého prezidenta Chile, který spáchal sebevraždu při vojenském puči v Chile v roce 1973. Tehdy nadobro opustila Chile a odešla se svou rodinou do Venezuely. Od roku 1988 žila se svým druhým manželem, Williamem Gordonem, v Kalifornii. V roce 2015 se pár po 27 letech manželství oficiálně rozešel. Od roku 1959 do 1965 pracovala v Organizaci spojených národů v Santiagu de Chile. Spolupracovala s nejrůznějšími časopisy a novinami, napsala několik pohádek, divadelních her. V roce 1982, kdy ve věku 99 let umíral její dědeček, se rozhodla napsat mu dopis, který se později stal jejím stěžejním dílem. Dům duchů se setkal s velkým úspěchem a byl převeden i na filmová plátna. Roku 1984 vydala O lásce a temnotě, která byla později také zfilmována. O 8 let později zemřela na porfyrii její 28letá dcera Paula. Isabel Allende se rozhodla napsat svoji autobiografii Paula, ve které vypráví o svém dětství a mládí až do okamžiku svého exilu. Roku 2003 jí bylo uděleno americké občanství a o 4 roky později obdržela titul Doctor Honoris Causa Univerzity v Trentu. V...

Ilsa Madden-Mills (10)

Americká spisovatelka. Autorka románů pro ženy.

Ian V Hogg (11)

Ian Vernon Hogg byl britský autor knih o střelných zbraních, dělostřelectvu, střelivu a opevnění, stejně jako biografie několika slavných generálů. Během své kariéry napsal, spoluautorem, editorem nebo spoluautorem asi 150 knih a prodal více než 1 milion výtisků.

Ian Stewart (12)

Ian Andrew Robert Stewart byl skotský klávesista a člen skupiny The Rolling Stones. Spolupracoval také se skupinou Led Zeppelin nebo kytaristou George Thorogoodem.

Huineng (7)

Chuej-neng , někdy nazýván Daikan Enó, byl čínský čchanový mnich, který byl jednou z nejvýznamnějších postav zenu. Narodil se v Číně. V raném věku mu zemřel otec. Jeho rodina byla velice chudá a nemohla si dovolit poslat Chuej-nenga do školy. Jednou Chuej-neng náhodou zaslechl Dimantovou sútru a zažil stav procitnutí a rozhodl se vydat ve stopách Buddhova učení. Vydal se na cestu a po třech dnech pěší chůze dorazil do kláštera, který vedl Chung-žen, 5. patriarcha čchanového učení. Poté, co Chuej-neng prokázal své schopnosti, Chung-žen jej učinil 6. patriarchou čchanu. Jeho učení je shrnuto v Tribunové sútře šestého patriarchy, která byla přeložena do češtiny Oldřichem Králem.

Horst Fischer-Uhlig (10)

Novinář, specializuje se na problematiku renovace staveb.

Hervé Bazin (8)

Hervé Bazin byl francouzský spisovatel. Jeho romány se často týkají autobiografických témat, jakými byla revolta mládeže proti životním hodnotám establišmentu a nefunkční rodina. Bazin se narodil v Angers, v departmentu Maine-et-Loire. Pocházel z katolické buržoasní rodiny. Jeho prastrýcem byl spisovatel René Bazin. Hervé měl pohnuté dětství. Otec byl právníkem a po několik let vyučoval na univerzitě v Hanoji, která byla součástí francouzské Indočíny. Hervého svěřili rodiče na výchovu babičce. Po její smrti převzaly Bazinovu výchovu různé katolické koleje. Ze všech byl postupně vyloučen. Nakonec, byl poslán na vojenskou akademii Prytanée National Militaire, odkud byl rovněž vyloučen pro neschopnost. Byl v opozici vůči své autoritativní matce, odmítal katolickou výchovu, mnohokrát utekl z domova. Ve dvaceti letech se svou rodinou přerušil styky. Několikrát se léčil v psychiatrických léčebnách. Po rozchodu s rodinou prošel několika zaměstnáními: pracoval na poště, v bance, v advokátní kanceláři, v továrně, jako komorník, obchodní zástupce, ale nikde neuspěl. Nakonec se usadil v Paříži a na Sorbonně vystudoval dějiny dějiny literatury. Patnáct let psal bez většího ohlasu básně. Roku 1946 založil literární revue La Coquille , které však vyšlo jen osm svazků. Prorazit se mu podařilo teprve v roce 1947, kdy za sbírku Jour získal Apollinairovu cenu. Na radu Paula Valéryho se ale začal věnovat próze. Hned první román Vipère au poing , v níž vylíčil konflikt dětí s jejich despotickou matkou, mu získal uznání. Román byl dvakrát zfilmován: V roce 1971 pro televizi a roku 2004 ho Philippe de Broca natočil jako celovečerní film. Poté se už Bazin stal uznávaným romanopiscem. Roku 1957 obdržel Velkou cenu Monaka; o rok později byl zvolen do l’Académie Goncourt , jejímž presidentem se stal roku 1973. Bazin několikrát projel Evropu, byl v severní Africe, třikrát na delší dob...

Herbert von Karajan (15)

Herbert von Karajan byl rakouský dirigent, který je všeobecně považován za jednoho z největších dirigentů 20. století. Narodil se 5. dubna 1908 v Salcburku a již od mládí projevoval mimořádný hudební talent. Karajanova kariéra trvala více než pět desetiletí, během nichž řídil mnoho předních světových orchestrů a pořídil řadu nahrávek. Byl spojen zejména s Berlínskou filharmonií, kde působil jako šéfdirigent 34 let od roku 1955 až do své smrti v roce 1989.

Henri Bergson (13)

Henri Bergson byl francouzský filosof, jeden z nejvýznamnějších filosofů přelomu 19. a 20. století, představitel filosofie života vystupující proti tradici racionalistické a osvícenské filosofie, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1927. Bergson pocházel z rodiny židovského hudebníka polského původu a Angličanky. Byl tradičně židovsky vychován, ale zejména pod vlivem Darwinovým se se svou vírou rozešel. Po studiích matematiky a filosofie působil jako učitel na středních školách , od roku 1898 přednášel na École normale supérieure a od roku 1900 na Collège de France. Zabýval se antickou filosofií, zejména Lucretiem a předsokratiky, později přednášel o novověké filosofii. Roku 1914 se stal členem Francouzské akademie. V mládí pobýval a přednášel v Anglii i v USA, blízce se spřátelil s W. Jamesem a jeho prostřednictvím významně ovlivnil americkou filosofii. Intenzivně se zabýval anglickou filosofií a studoval také biologii. Jeho vlastní filosofie staví proti analytickému racionalismu intuici jako předpoklad pro poznání světa a lidské existence. Stal se tak odpůrcem mechanistického výkladu života a kritikem metody exaktních věd a kritizoval i Darwinovu evoluční teorii. Zabýval se rovněž otázkami lidského vědomí a vztahu lidské mysli k tělu. Bergson chápal skutečnost jako jednotu života, dynamickou a neustále se vyvíjející, neboť je nesena životním elánem, který se stále snaží překonávat vzdorující sílu hmoty. Vývoj pojímal jako vznikání nového, které se rodí z tohoto zápasu života s hmotou a překonává sklon k setrvačnosti. Metodou filosofie je intuice , nikoli analýza. Významná je jeho teorie času jako trvání a paměti, velkou pozornost vyvolal svou teorií svobody, morálky a náboženství. Ve svých filosofických a esejistických dílech osvědčil Bergson originální stylistické umění s bohatstvím metafory, obrazu a analogie. ...

Helen Fields (16)

Britská právnička, zaměřena na trestní a rodinné právo, spisovatelka, ředitelka mediální společnosti.

Helen Bianchin (12)

Vyrůstala na Novém Zélandu a odmalička byla posedlá čtením a svou vlastní představivostí. Už jako dítě si psala povídky jen tak pro zábavu, a když dokončila školu, nastoupila jako sekretářka v otcově právnické firmě. V jednadvaceti se rozhodla s přítelkyní pracovat na australské výletní lodi, ale celou cestu strávila ve své kajutě, protože měla mořskou nemoc. Na své cestě po Austrálii se ve městě Cairns, kde příležitostně pracovala, seznámila se svým budoucím manželem, Danilem Bianchinem, italským imigrantem, který by spoluvlastníkem tabákové farmy. Jeho pitoreskní angličtina jí natolik učarovala, že se za něj po šesti měsících provdala. A najednou musela vařit pro devět sběračů tabáku, starat se o 200 kuřat a několik krocanů, kachen… O tři roky později se už s dcerou Luciou přestěhovali zpátky na Nový Zéland, kde se usadili na dalších šestnáct let. Narodili se jim dva synové, Angelo a Peter. A Helen začala uvažovat o tom, že napíše svou první knížku. Pojednávala o životě na tabákové farmě daleko na severu Queenslandu a hlavním hrdinou by Ital. Dodnes Helen říká, že celý příběh je pravdivý, s tou výjimkou, že narozdíl od jejího manžela hlavní hrdina byl neskutečně bohatý. Napsat první příběh trvalo Helen celý rok. Nejdříve se jí příběh zdál příliš krátký a nedostatečně detailní, pak zase příliš dlouhý, zabředávající do detailů… Zkrátka napotřetí to bylo TO PRAVÉ! A o čtyři měsíce později její rukopis v Londýně přijali. Od té doby napsala dalších pětadvacet knížek. Dnes žije Helen se svou rodinou v Austrálii na queenslandském Zlatém pobřeží. Miluje tenis, ping-pong, cestování na kole a samozřejmě čtení a psaní. Jejím největším oceněním je, když jí někdo řekne, že její knihu přečetl jedním dechem. Pak ví, že se jí podařilo to, o co usilovala: napsat romantický a poutavý příběh, který do svého děje vtahuje čtenáře od začátku až do konce....

Harry Turtledove (18)

Harry Norman Turtledove je přední současnou postavou science fiction a žánru fantasy alternativních světů. V mnoha svých povídkách a románech postuluje výsledek rozhodujících momentu v historii v rozporu se známými dějinami nebo zvažuje časnější či pozdější objev technologie, která se nesmazatelně zapsala do tváře nám známého světa a pak sleduje alternativní posloupnost událostí tak, jak by se v takovém případě mohly odehrát.

Hanuš Jelínek (11)

Hanuš Jelínek byl český básník, esejista a divadelní kritik. Propagátor sblížení české a francouzské kultury. Jelínek napsal francouzsky psané Dějiny české literatury, vzpomínky Zahučely lesy. Přeložil mimo jiné Zpěvy sladké Francie, z češtiny do francouzštiny přeložil díla Karla Hynka Máchy, Františka Halase a Karla Čapka. Narodil se jako syn příbramského úředníka Jana Otakara Jelínka a jeho druhé ženy Emy, rozené Kaiserové v příbramském hostinci "U Sebastopolu". Po obecné škole, kterou začal navštěvovat již v pěti letech, pokračoval ve studiu na příbramském gymnáziu. Již během studia začal psát básně; jeho sonet k prvnímu výročí důlního neštěstí v Mariánském dole v roce 1892 byl otištěn v příbramském listu Horymír pod šifrou K. V roce 1896 složil maturitu a zapsal se na filosofickou fakultu c. a k. České univerzity Karlo-Ferdinandovy, kde studoval českou, německou a francouzskou literaturu. Pro dva semestry získal stipendium pro studium na pařížské Sorbonně. V této době se stýkal s českými umělci v Paříži, např. Františkem Kupkou či Alfonsem Muchou. V roce 1900 mu prestižní literární časopis Mercure de France otiskl studii o současné české poesii La Littérature tchèque contemporaine. Po návratu do Prahy získal pověst skvělého francouzštináře. Zdenka Braunerová jej požádala o překlad její studie o Františku Bílkovi. Po ukončení universitních studií působil jako suplent na žižkovské reálce. V roce 1901 přestoupil na Obchodní akademii v Resslově ulici. V roce 1905 se stal definitivním profesorem a působil zde až do roku 1918. V lednu 1902 založil spolu s Viktorem Dykem Klub českých spisovatelů. V roce 1903 se seznámil s nejstarší dcerou Aloise Jiráska Boženou, kterou si 17. července 1905 vzal za manželku. Novomanželé odjeli na svatební cestu do Francie. Zde se seznámili s Milanem Rastislavem Štefánikem. V roce 1908 získ...

Hans-Joachim Zillmer (9)

Hans-Joachim Zillmer je německý podnikatel a od roku 1998 autor evoluci odporujících, populárně naučných knih. Ve svých do jedenácti jazyků dosud přeložených bestsellerech zpracovává aktuální teorie, především z vědních oborů geologie, geofyziky, evoluce a paleontologie. Tyto teorie, popřípadě jejich základní principy zpochybňuje a vytváří vlastní, současným vědecky nepotvrzeným naukám odporující domněnky ve smyslu katastrofismu. Zillmer odmítá zejména evoluční teorii ve formě makroevoluce, stejně jako metodu datování. Hans-Joachim Zillmer vystudoval na Bergische Universität Wuppertal a na Technische Universität Berlin stavební inženýrství a oba studijní obory zakončil titulem inženýr. Později získal titul doktora politických věd. Po ukončení studia v roce 1977 zakládá a vede stavební firmu, stavební inženýrskou kancelář a investorskou firmu ve městě Solingen a později také v Berlíně . Zillmer působí jako inženýr/konzultant ve stavební inženýrské komoře , byl členem představenstva stavebního společenstva v Solingenu, a v letech 1991-1999 prvním předsedou sportovního velkoklubu TSG Solingen . Jako autor populárně naučných knih byl hostem v mnoha německých rozhlasových a televizních pořadech, mimo jiné v relaci „Welt der Wunder“ na programu Pro 7, kde vystoupil se svými kontroverzními tématy z knihy „Dinosauři od A do Z“. Zillmer je stejně jako Immanuel Velikovsky představitelem katastrofismu, avšak ve spojení se speciální teorií mladé Země, katastrofické teorie mladé Země, která uvádí, že Země jako planeta je sice stará, ale před přibližně 5000 až 6000 lety byla zasažena celosvětovou katastrofou , při které byla naše zemská kůra výrazně přeměněna a nově utvořena. Základní geologická myšlenka přitom říká, že došlo k několika obrovským vlnám, které se rozlily přes kontinenty: jihozápad a severozápad Severní Ameri...