301–360 z 140150 Autoři
Philipp Vandenberg (58)
Philipp Vanderberg je německý spisovatel historických románů, thrillerů a titulů literatury faktu. Philipp Vanderberg se narodil ve Wroclavi, ale vystudoval v Mnichově. Věnoval se hlavně historii umění a dějinami. Získal titul z germanistiky. Philipp Vadenberg sbírá staré knihtisky, jeho knihovna obsahuje tisíce svazků. Kromě toho vlastní sbírku automobilů – veteránů a starožitnosti. Žije s manželkou střídavě v hornorakouské vesničce a ve věži hradebního komplexu v Burghausenu. Dílo Philippa Vanderberga: Philipp Vanderberg napsal přes třicet historických románů, thrillerů a titulů literatury faktu, které byly přeloženy do 34 jazyků. Ve svých románech dokáže mistrně vylíčit psychologii historických postav i záhadu nápisu v Sixtinské kapli, schovaného pod Michelangelovými freskami. V historii hledá záhady a těží z nich pro své poutavé příběhy.
Více od autora
Tom Clancy (68)
Thomas Leo Clancy Jr. byl americký spisovatel známý jako Tom Clancy. Nejznámější tvorbou jsou jeho fiktivní válečné knihy založené na popisu současných vojenských technologií. Vystudoval Loyola High School a Loyola College . Byl dvakrát ženatý a měl 5 dětí. Žil v Prince Fredericku ve státě Maryland. Zemřel v nemocnici v Baltimoru v noci z 1. na 2. října 2013. Také byly podle jeho knih vytvořeny počítačové hry . Dokonce byl vytvořen seriál Jack Ryan a film Jack Ryan.
Více od autora
Miloš Hubáček (25)
Miloš Hubáček je spisovatel literatury faktu, který se specializuje na období 2. světové války, především pak na průběh jejich námořních bojů. Po absolvování Právnické fakulty Univerzity Karlovy v letech 1955–1960 působil v letech 1962–1970 na ministerstvu spravedlnosti a později jako prokurátor. V letech 1965–1966 postgraduálně studoval v Cambridge. Roku 1980 se stal profesionálním spisovatelem. V roce 2002 obdržel cenu Miroslava Ivanova.
Více od autora
Ladislav Smoljak (55)
Ladislav Smoljak byl český filmový, televizní a divadelní režisér, scenárista a herec, čelní postava Divadla Járy Cimrmana. Původní profesí byl učitel a pracoval také jako redaktor. Od konce 60. let spolupracoval se Zdeňkem Svěrákem, se kterým psal divadelní hry o českém fiktivním géniovi Járovi Cimrmanovi a scénáře filmových komedií. Narodil se 9. prosince 1931 v Praze. Jeho rodina z otcovy strany pocházela z Podkarpatské Rusi. Poté, co v roce 1952 odmaturoval na gymnáziu a nebyl přijat ke studiu divadelní režie na DAMU, vystudoval matematiku a fyziku na Vysoké škole pedagogické. Stal se asistentem na Fakultě technické a jaderné fyziky Karlovy univerzity a byl i středoškolským profesorem na gymnáziu v Brandýse nad Labem. V 60. letech 20. století se stal redaktorem Mladého světa a během působení v jeho redakci se podílel na založení čtenářské ankety Zlatý slavík. Později pracoval jako nakladatelský redaktor Mladé fronty, v 70. letech se stal scenáristou Filmového studia Barrandov. Společně se Zdeňkem Svěrákem a Jiřím Šebánkem založili Divadlo Járy Cimrmana. Se Zdeňkem Svěrákem psali pro toto divadlo i „jeho“ hry a společně se také autorsky a herecky podíleli na řadě celovečerních filmů, z nichž některé Smoljak i režíroval. Vedle Divadla Járy Cimrmana byl činný také ve Studiu Láďa Ladislava Smoljaka . Pro toto uskupení napsal několik her . V počátcích jeho kariéry si ho lidé pletli se zpěvákem Petrem Spáleným. Smoljak doufal, že jednou nastane situace, kdy se budou lidé domnívat, že se setkali se Smoljakem a on to ve skutečnosti bude Petr Spálený. Sledoval politickou scénu a často se k ní vyjadřoval. Před sametovou revolucí nacházeli diváci v jeho divadelních hrách politické paralely, které také přispěly k jejich popularitě, ačkoliv se vyhýbal prvoplánové politické satiře. To se odrazilo také v přístupu vládnoucího režimu k Divadlu Járy Cimrmana, které...
Více od autora
John Irving (54)
John Winslow Irving, rodným jménem John Wallace Blunt, Jr. je americký spisovatel a držitel Oscara za scénář k filmu Pravidla moštárny, který byl natočen podle jeho stejnojmenné knihy. Narodil se 2. března 1942 v Exeteru ve státě New Hampshire za neobvyklých okolností, které později velmi ovlivnily zápletky několika jeho románů: narodil se jako nemanželské dítě jeho matce Helen, dědičce rodu Winslow, jedné z nejstarších a nejvýznamnějších rodin Nové Anglie, protože odmítala, aby John poznal svého pravého otce, profesora ruských dějin. Helen Winslow si později vzala Collina F. N. Irvinga, učitele na prestižní Phillips Exeter Academy. Poté, co přijal příjmení svého adoptivního otce, se tak stal Johnem Irvingem. Až do roku 2000 nikdy nehledal svého pravého otce. Vždy říkával : „ Já už otce mám.“ V roce 2001 se dozvěděl, že má nevlastního bratra z druhého manželství svého biologického otce. V 11 letech byl Irving pohlavně zneužit starší ženou. Tato událost pak inspirovala mnoho jeho děl. Během studií v Exeteru ho učili slavný presbyteriánský teolog a romanopisec Frederick Buechner a učitel George Bennett, ti mu později pomohli účastnit se kurzu tvůrčího psaní v Iowě, prestižního amerického spisovatelského programu, který je jediný svého druhu. Poté studoval krátce na universitě v Pittsburghu a promoval na universitě v New Hampshire. V Iowě studoval po boku budoucích známých spisovatelů – Gaila Godwina, Johna Cayseho a Donalda Hendrieho Jr., také ho učil proslulý Kurt Vonnegut Jr. Svoji první ženu Shylu poznal na svých zahraničních studiích ve Vídni. Když pak velmi nečekaně otěhotněla, vzali se . Před tím, než se v polovině 80. let 20. století rozvedli , měli spolu dva syny. Později se oženil se svou agentkou Janet Turnbullovou, se kterou měl dalšího syna. Na Mount Holyoke College v Massachusetts přednášel jakožto univerzitní profesor anglickou literaturu 19. století. Jeh...
Více od autora
Barbara Wood (52)
Americká spisovatelka historických a milostných románů. Narozena 30. ledna 1947 v anglickém Warringtonu. Dětství prožila v jižní Kalifornii. Po studiu francouzštiny a antropologie na vysoké škole ji okouzlilo cestování a dodnes projezdila téměř celý svět. Než v roce 1976 publikovala první knihu, vyzkoušela řadu profesí. Nejdéle pracovala jako sestra na chirurgickém oddělení nemocnice v Santa Monice, ovšem od roku 1980 se živí výhradně jako spisovatelka. Procestovala téměř celý svět, na svých cestách důkladně poznala řadu různých zemí a své bohaté poznatky vhodně uplatnila v literární tvorbě. Dodnes potěšila čtenáře bezmála dvěma desítkami románů, z nichž většina byla přeložena do více než 30 jazyků. Barbara Woodová nyní žije a tvoří v Riverside v Kalifornii. Tři ze svých románů vydala pod pseudonymem Kathryn Harvey.
Více od autora
Jan Šmíd (46)
Jan Šmíd je český novinář a publicista, dlouholetý zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu a České televize ve Francii. Vystudoval Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy. Absolvoval stáže v USA a v britské BBC. V letech 1991 až 1998 byl zpravodajem Českého rozhlasu v USA. V letech 1999 až 2000 byl šéfredaktorem Nedělních Novin a v letech 2006 až 2018 stálým zpravodajem Českého rozhlasu ve Francii. Od roku 2018 je stálým zpravodajem České televize ve Francii, na tomto postu vystřídal Petra Zavadila. Vytváří také reportáže pro cestovatelský magazín Objektiv. Sepsal životopis nazvaný Jaromír Jágr - Z Kladna do Ameriky a jeho pokračování s názvem Jaromír Jágr - Má léta v Pittsburghu. Když byl zpravodajem ČRo v USA, vydal knihu Tenkrát v Americe. Je také autorem řady literárně-turistických průvodců o Francii, které publikoval převážně jako sérii nazvanou Obrázky z…
Více od autora
Arnošt Vašíček (61)
Arnošt Vašíček je český cestovatel, scenárista, spisovatel a záhadolog . Vašíček je ženatý a má 2 děti. Vystudoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze, obor Filmová a televizní žurnalistika. Jeho hlavním zájmem jsou záhady jako nerozluštěné archeologické nálezy, nevysvětlitelné úkazy a další tajemné a neznámé jevy včetně utajovaných rituálů. Věnoval se i námořnímu jachtingu a zúčastnil se tří velkých námořních expedic. Celkem navštívil již více než 80 zemí na pěti kontinentech. Na svých cestách navštívil a studoval řadu primitivních kmenů v odlehlých částech světa, například kmen Veddů na Srí Lance, Dajáků na Borneu, Danů na Irian Jaya, Mentawaje na ostrově Siberut, Dogony v Mali, kmen Kubu na Sumatře nebo Antanosy na Madagaskaru. Kromě zahraničí se také zaměřuje na záhady v České republice. Ve svém díle s názvem Tajemství Ďáblovy bible se snažil rozluštit pozadí vzniku rukopisné knihy Codex gigas . Dále se zabýval malbami v kostele sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci, možnému místu hrobu hunského krále Attily a mnohým dalším místům, představovaným např. v rubrice Záhady na dosah ruky publikované v reklamním magazínu ČD pro vás železničního dopravce Českých drah. Arnošt Vašíček je velmi aktivní autor, který má na svém kontě již více než 40 titulů. Mimo práci spisovatele napsal též scénář k řadě dokumentů a televizním seriálům jako například Strážce duší nebo mysteriozní detektivní trilogie Ďáblova lest a Ztracená brána. Arnošt Vašíček je autorem řady sporných nebo těžko ověřitelných prohlášení, za některá z nich byl také kritizován. Spisovatel Vašíček byl kritizován za svou knihu Tajemství Ďáblovy bible, respektive článek o této knize uveřejněný v časopise 100+1. Autorem kritického článku Arnošt Vašíček a Kodex Gigas neboli Ďáblova bible je Libor Gottfried, archivář a historik, který svůj kritický člá...
Více od autora
Ovidius (44)
Publius Ovidius Naso byl římský, latinsky píšící básník. Proslavil se především díly Proměny a Umění milovat. Ovidius pocházel z bohatého rodu, který patřil k jezdeckému stavu. Velmi brzy byl poslán na studia do Říma, kde studoval na přání svého otce právo a rétoriku. Studia však zanedbával a projevoval se spíše jako básník. Po ukončení studia v Římě byl poslán do řeckých Athén, kde ve studiu pokračoval a následně cestoval po Malé Asii a prošel též Sicílii. Po návratu do Říma krátce zastával několik nižších úřadů, ale pak, zhruba v letech 29–25 př. n. l., se vzdal veřejné práce a věnoval se pouze literatuře, ke zjevné nelibosti svého otce. K jeho přátelům a spolupracovníkům v Římě patřili Albius Tibullus, Quintus Horatius Flaccus nebo Sextus Propertius. Jeho mecenášem byl Marcus Valerius Messalla Corvinus. Třikrát se oženil, potřetí s příbuznou císaře Augusta. Roku 8 Augustus vydal rozkaz, aby Ovidius opustil Řím a usídlil se ve městě Thomis, jež leží v dnešním Rumunsku a nazývá se v současnosti Konstanca. Své vyhnanství nesl velmi těžce – prosil Augusta , aby mu byla udělena milost nebo aby byl poslán do nějakého příznivějšího místa . Tyto prosby nebyly vyslyšeny a nebylo mu splněno dokonce ani přání, aby byl pohřben v Římě. Proč byl poslán do vyhnanství, není známo. Soudí se, že se pravděpodobně stal spolupachatelem cizoložství Augustovy vnučky Julie, která byla z Říma vyhnána ve stejné době jako Ovidius. Logiku by to dávalo i vzhledem k tomu, že Augustus byl velkým zastáncem monogamie a vydal k jejímu posílení speciální zákon, který cizoložství trestal tvrději než dříve. Prakticky jisté je, že se nejednalo o politický čin, ale o něco v souvislosti s Augustovou rodinou. Často se jako možný důvod vyhnání udává, že svými knihami Ars Amatoria narušil mravní výchovu mláde...
Více od autora
Osho (77)
Osho, narozen jako Rajneesh Chandra Mohan Jain, Britská Indie – 19. ledna 1990, Puné, Indie), později znám spíše jako áčarja Rajneesh a bhagaván Rajneesh , byl duchovní učitel, mystik a guru pocházející z Indie. Podle svých slov ze dne 21. března 1953 dosáhl po celoživotním snažení osvícení. Kvůli tehdejším společenským podmínkám to však dlouho tajil, až o mnoho let později se k tomu vyjádřil: "Mnoho životů jsem na sobě pracoval a snažil se všemožnými způsoby dosáhnout osvícení. Ta snaha byla důvodem, proč se mi nedařilo. Není možné nalézt pro toho, kdo nehledá. Nakonec však musíme od hledání upustit... V ten den bylo hledání u konce a všechno se začalo dít samo od sebe..." Coby profesor filozofie cestoval v 60. letech po Indii jako veřejný řečník. Pro neskrývanou kritiku tradičních náboženství, společnosti a otevřenost svých promluv se stal velmi kontroverzním. Prosazoval mimo jiné i otevřenost a detabuizaci sexu, což mu v indických a později mezinárodních médiích vyneslo přezdívku „sexuální guru“. Jednou ze základních Oshových pouček bylo, že nejlepší cestou jak se zbavit svých choutek a tužeb, je přesytit se jimi. V roce 1970 se na čas usadil v Bombaji, kde začal přijímat první žáky, tzv. sannjásiny, a stal se duchovním učitelem. V roce 1974 se přesunul do Puny, kde založil ášram, který zanedlouho přilákal mnoho lidí ze Západu. Na konci 70. let dvacátého století se Osho svým provokativním řečněním dostal do sporů s indickou vládou, kvůli čemuž se v roce 1981 přestěhoval i s mnoha svými následovníky do USA. Ve státě Oregon založil se svými učedníky mezinárodní komunitu známou jako Radžníšpuram . Během pouhého roku se však vedení komunity dostalo do konfliktů o půdu s místním obyvatelstvem. Pozornost přitahovala také Oshova velká sbírka 93 rolls-royců a život v přepychu. Komunita ukončila své fungování již v roce 1985, kdy se Osho ve zlém rozešel se svou osobní sekretář...
Více od autora
Bertrice Small (60)
Bertrice Small byla americká spisovatelka a nejprodávanější autorka historických a erotických románů podle New York Times. Velkou část života strávila na Long Islandu v New Yorku se svým manželem Georgem Smallem. Byla členkou The Authors Guild, Romance Writers of America, PAN a PASIC. Bertrice Small se narodila jako Bertrice Williams na Manhattanu 9. prosince 1937. Její rodiče byli David a Doris Williamsovi, kteří pracovali v obchodním oddělení televizní produkce. Bertrice Small navštěvovala dívčí školu St. Mary's vedenou anglikánskými jeptiškami v Peekskill v New Yorku. Později nastoupila na Western College for Women v Ohiu, ale školu nedokončila a přešla na Katharine Gibbs College, školu pro sekretářky v Providence na Rhode Islandu, po jejímž absolvování pracovala jako sekretářka v reklamních agenturách. 5. října 1963 se Bertrice Small provdala za George Smalla, se kterým žila dlouhých 49 let až do jeho smrti v roce 2012. Spolu měli syna Thomase Davida, který měl 4 děti - Chandlera, Coru, Sophii a Evana. Více než 30 let žila v nejstarší anglické osadě v New Yorku, na východním konci Long Islandu. Bertrice Small zemřela 24. února 2015 ve věku 77 let v Southold v New Yorku. Její kariéra spisovatelky započala koncem 60. let 20. století. Prvního úspěchu se však Bertrice Small dočkala až o deset let později, kdy se v roce 1978 prosadila s knihou Kadin, sultánova žena. Od roku 1978 napsal více než 50 románů, včetně žánrů historické, fantasy a erotické romance. Mezi její romány patří také Otrokyně lásky a série Letopisy z hranice, Skye O'Malleyová a Dědičky Skye O'Malleyové . Bertrice Small, autorka bestsellerů podle New York Times, se objevil také na dalších seznamech bestsellerů, včetně těch v Publishers Weekly, USA Today a Los Angeles Times. Byla držitelkou mnoha ocenění, včetně Nejlepší historické romance a Vynikající série historických romancí (Outstanding Historical R...
Více od autora
Wilhelm Karl Grimm (72)
Wilhelm Carl Grimm byl německý jazykovědec, literární vědec a také sběratel pověstí a pohádek. S bratrem Jacobem vydali proslulou sbírku pohádek Kinder- und Hausmärchen. Narodil se v početné rodině právníka Phillippa Wilhelma Grimma. Otec zemřel v roce 1796, ale matka s finanční pomocí své sestry zajistila vzdělání svým synům. Wilhelm s bratrem Jacobem navštěvovali lyceum v Kasselu. V roce 1803 začal studovat právo na univerzitě v Marburgu, rok poté, co na stejný obor nastoupil i jeho bratr Jacob. Studium ukončil roku 1806 a vrátil se do Kasselu, kde pracoval jako sekretář kurfiřtské knihovny. V tomto období se začal věnovat sbírání starých lidových pohádek a pověstí. Navštívil desítky usedlostí především v oblasti Hessenska, zaznamenával příběhy a zajímal se o jejich význam při výchově mládeže. Při jejich zpracování úzce spolupracoval se svým bratrem Jacobem a v letech 1812–1815 je publikovali ve dvou svazcích pod názvem Kinder- und Hausmärchen. Byl to právě Wilhelm, kdo měl hlavní podíl na literární úpravě příběhů až do finální podoby v edici z roku 1857. V roce 1825 se oženil s Henriettou Dorotheou Wildovou. V manželství se narodily tři děti. Bratr Jacob, který se nikdy neoženil, žil s nimi ve společné domácnosti. Přestěhovali se do Göttingenu a v roce 1831 se stal knihovníkem na místní univerzitě, v roce 1835 zde získal profesuru. V roce 1837 se s bratrem připojili k protestu göttingenských profesorů proti zrušení tzv. Hannoverské ústavy a byli propuštěni. Od roku 1841 přednášel na Humboldtově univerzitě v Berlíně a s bratrem pracoval na velkém německém výkladovém slovníku . Pedagogickou činnost ukončil roku 1852 a nadále se věnoval jen své vědecké práci jako literární badatel. Zemřel v Berlíně 16. prosince 1859....
Více od autora
Vladimír Škutina (44)
Vladimír Škutina byl český humorista, publicista, spisovatel a scenárista. Otec Jaroslav byl ředitelem Pohřebního ústavu hl. m. Prahy. Vladimír Škutina byl po válce členem organizace Junáka – 22. střediska „Šipka“. Studoval gymnázium v Křemencově ulici, odkud byl roku 1948 vyloučen. Ve studiu pokračoval na Vančurově gymnáziu na Smíchově , kde v roce 1950 maturoval. Již za studií začal přispívat do novin. Po maturitě byl krátce redaktorem novin Práce a agentury ČTK, pak dělníkem v Tatře Smíchov a v Armabetonu. V roce 1952 začal studovat na FAMU, po dvou semestrech školu opustil a zvolil si svobodné povolání. Připravoval revuální pořady a kabarety pro Park kultury a oddechu Julia Fučíka , pro tehdejší Divadlo hudby a další pražské scény a pro zájezdová vystoupení. Snažil se uplatnit ve filmu . V roce 1953 vydal první knihu Bez vavřínů a stal se externím scenáristou zábavních pořadů Československé televize. Podílel se např. na prvním „televizním silvestru“ . Podílel se také na scénáři hudebního filmu Hvězda jede na jih , který však na příkaz tehdejšího prezidenta Antonína Novotného bylo zakázáno promítat . Po dobu základní vojenské služby byl přidělen k Ústřednímu domu armády jako redaktor časopisu Pěst. V letech 1967 až 1969 působil jako redaktor Československé televize a byl spoluautorem revue a seriálů Ztracená revue , Půjčovna talentů , které byly oceněny Zlatou růží na Mezinárodním televizním festivalu v Montreux, detektivních cyklů Kriminalistická laboratoř a Kriminalistický archiv . V roce 1955 se oženil s Evou Dobiášovou, slavnou basketbalistkou a sportovní novinářkou. Měli spolu dceru Lucii, provdanou Granátovou. V roce 1960 absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy...
Více od autora
Vladimír Přibský (55)
Vladimír Přibský, vlastním jménem Vladimír Řezáč, je český prozaik a dramaturg. Vladimír Přibský maturoval v roce 1950. Po studiu vystřídal několik zaměstnání, mj. byl skladníkem rekvizitářem a úředníkem. V letech 1953 - 57 vystudoval Filozofickou fakultu UK obor historie. Poté pracoval jako osvětový pracovník na několika místech mimo Prahu a jako redaktor časopisu Mladý svět. Působil i jako dramaturg Filmového studia Barrandov. Je autorem více než dvaceti rozhlasových her a několika televizních. Vladimír Přibský publikoval v celé řadě časopisů, např. : Květy, Květen, Nový život, Host do domu aj. Z denního tisku hlavně v Mladé frontě. Od roku 1960 byl spisovatelem z povolání.
Více od autora
Michael Crichton (47)
John Michael Crichton byl americký spisovatel, scenárista a filmový a televizní producent. Napsal celou řadu úspěšných knih, zejména se sci-fi tematikou, které byly přeloženy přibližně do 30 jazyků, některým z nich se dostalo i úspěšného filmového ztvárnění . Celosvětově se prodalo asi 200 milionů výtisků jeho knih. Podílel se také na vytvoření úspěšného seriálu Pohotovost. Ve svém díle v mnoha případech dobře zužitkoval své vzdělání v oboru medicíny a antropologie. Často ve svých knihách upozorňoval na úskalí moderní vědy, například jejího zneužití pro účely obohacení nebo na nezodpovědnost při zacházení s novými technologiemi. Crichton zemřel po delším boji s rakovinou v listopadu roku 2008, a to ve věku 66 let. Zatím posledním románem, vydaným z pozůstalosti 9 let po autorově smrti, je titul Dračí zuby. Ten autor napsal již v roce 1974, za svého života jej však nevydal. Paleontologickou poctou spisovateli bylo například pojmenování dvou ankylosauridních dinosaurů z Číny rodovými jmény Crichtonsaurus a Crichtonpelta .
Více od autora
Josef Štefan Kubín (55)
Josef Štefan Kubín byl středoškolský pedagog, folklorista, sběratel lidových vyprávění a pohádek, etnograf, dialektolog, literární publicista a spisovatel. Narodil se v Jičíně, jako syn obuvnického mistra Jana Kubína a jeho manželky Anny, rozené Vágnerové . Měl starší sestru Annu . V Jičíně prožil dětství a absolvoval gymnázium . Po maturitě začal studovat v Praze medicínu, po roce však přestoupil na filozofickou fakultu, kterou dokončil v roce 1890. Jako středoškolský profesor češtiny, francouzštiny a němčiny vyučoval v Kutné Hoře , Českých Budějovicích , Jičíně a Mladé Boleslavi . Na pražském gymnáziu v Truhlářské ulici působil v letech 1911–1925. V době pedagogické praxe se literární tvorba Josefa Štefana Kubína neomezovala jen na učební pomůcky . Po odchodu z Prahy se soustředil na systematický sběr lidových písní a na zápisy lidových pohádek, pověstí a veselých příbehů. Texty zaznamenával především v Kladsku a Podkrkonoší. Byly uspořádány podle vypravěčů a vesnic a doplněny charakteristikami vypravěčů. Josef Štefan Kubín byl ženat dvakrát. S první manželkou, Růženou rozenou Ždichyncovou se oženil 4.9.1893 v Českých Budějovicích, kde byl v té době profesorem. Manželství bylo soudně rozvedeno v roce 1909. Synové Vlastimil a Milan žili po rozvodu s matkou v Jičíně, s otcem se ale stýkali. S druhou manželkou Augustou, rozená Žaloudkovou , se Josef Štefan Kubín seznámil během svého působení v Mladé Boleslavi. Když v roce 1911 získal profesorské místo v Praze, Augusta Žaloudková ho následovala a 12. června 1912 se jim narodila dcera Vlasta. I když bylo jeho předchozí manželství rozloučeno, nesměl se jako katolík znovu oženit. Svatba s Augustou Žaloudkovou se proto konala až po Kubínově vystoupení z římsk...
Více od autora
Maj Sjöwall (31)
Maj Sjöwallová, nepřechýleně Maj Sjöwall byla švédská spisovatelka, překladatelka a novinářka. Dosáhla světové proslulosti hlavně sérií románů o zločinu. Těchto deset volně navazujících románů z prostředí stockholmské kriminálky napsala společně se svým životním partnerem, kterým byl švédský spisovatel a novinář Per Wahlöö. Jejich osobní i pracovní vztah trval celkem 13 let až do roku 1975, kdy Per Wahlöö v 48 letech zemřel. Hlavní postavou celé série je komisař Martin Beck. Během deseti let, ve kterých romány odehrávají, se z řadového detektiva na oddělení vražd policie ve Stockholmu vypracuje až na jeho šéfa. Případy, kterými se Beck a jeho kolegové zabývají, jsou povětšinou velmi závažné, např. hledání sériového vraha nezletilých dívek v třetím románu Muž na balkóně, nebo postřílení osmi cestujících samopalem v autobuse městské hromadné dopravy ve čtvrté knize Noční autobus. Jak však oba autoři zdůrazňují, nejedná se o klasické detektivky, ale o skutečné romány se snahou o důkladné vykreslení charakterů jednotlivých postav, ať už detektivů, pachatelů ale často i obětí. V neposlední řadě mají knihy i silný sociální podtext. Sjöwallová i Wahlöö byli přesvědčenými marxisty a tento jejich politický postoj je v románech značně patrný v ostré kritice švédské společnosti 60. a 70. let 20. století. Partneři psali skutečně společně u jednoho stolu, každý jednu kapitolu, které si po napsání vyměnili k vzájemné revizi. Jejich souznění bylo tak hluboké a jejich literární styl tak podobný, že po nějaké době ani sami nedokázali rozeznat, kdo z nich byl autorem které kapitoly. Několik knih přeložila společně s Per Wahlöö již v 60. letech 20. století, ale této činnosti se věnovala především po jeho smrti a stala se ve Švédsku uznávanou překladatelkou z angličtiny, dánštiny a norštiny. Přeložila mimo jiné knihy těchto autorů:...
Více od autora
Jaroslav Durych (65)
Jaroslav Durych byl český vojenský lékař a katolický prozaik, básník, dramatik a publicista, který měl výrazný vliv na rozvoj českého katolicismu v první polovině 20. století. Jaroslav Durych velmi brzy osiřel. Na přání babičky nejprve studoval gymnázium v Hradci Králové jako chovanec arcibiskupského konviktu v Příbrami, z konviktu byl později vyloučen za čtení zakázané literatury, konkrétně Renanových Apoštolů. Nicméně na církev nezanevřel, rozhodl se sloužit jí na poli kultury a vzdělání. Vystudoval lékařskou fakultu v Praze, kterou dokončil v roce 1913, a protože studoval na vojenské stipendium, působil za první světové války jako vojenský lékař v Haliči. Po válce si v Přerově zřídil soukromou praxi, brzy se vrátil do vojenské služby, v československé armádě dosáhl hodnosti plukovníka. V letech 1923–1930 působil jako přednosta oddělení ve vojenské nemocnici v Hradisku u Olomouce. Zde také od roku 1925 vykonával funkci prvního kronikáře vojenské nemocnice. Řádným členem České akademie věd a umění byl zvolen 26. listopadu 1935, na členství rezignoval 7. října 1938. Zejména v počátcích své tvorby byl Jaroslav Durych silně ovlivněn staroříšským vydavatelem Josefem Florianem a jeho programem katolického vzdělávání. Zejména ve 20. letech Florianovo nakladatelství silně propagoval a hojně v něm publikoval a patrně i řada jím organizovaných akcí byla Florianem inspirována. Později se Durych stále více osamostatňoval, nicméně ve svých hlavních cílech, tj. snaze o zvýšení náboženské a kulturní úrovně českého katolicismu, zůstávali oba sjednoceni. Za nacistické okupace a v době komunistického režimu v Československu žil Durych v izolaci a jeho díla nesměla být vydávána. Vyšlo mu pouze několik novinových článků, které napsal pod pseudonymy. Pohřben je na hřbitově v pražském Bubenči. Jaroslav Durych bývá někdy označován za „disidenta 1. republiky“, protože oponoval antikatolicismu, který p...
Více od autora
Bernard Shaw (55)
George Bernard Shaw pocházel z chudé irské protestantské rodiny. Jeho otec po obchodních neúspěších propadl alkoholu a mladý Shaw se tak musel protloukat životem sám, již od patnácti let se musel sám živit. Jeho matka roku 1873 manžela opustila a odjela do Londýna, kde vyučovala zpěv. O tři roky později za ní Shaw přijel. Psal v té době články o hudbě do časopisu The Hornet a vzdělával se jako samouk v knihovně Britského muzea. Propagoval norského dramatika Henrika Ibsena a od roku 1879 navštěvoval také akce různých filozofických a politikých společností. Přednášky amerického ekonoma Henryho George jej přivedly k reformnímu socialismu a roku 1884 založil společně s S. J. Webbem tzv. Fabiánskou společnost , jejíž členové propagovali socialismus, ale odmítali násilí, zvláště Marxovy myšlenky o nastolení socialismu revolučním bojem, a připravovali porážku kapitalismu pomocí postupných reforem a parlamentní cestou. V této době se George Bernard Shaw prosadil jako výtvarný, hudební a později i literární a divadelní kritik, psal pro londýnský časopis The World a irský The Star , divadelní kritiky pak psal pro Saturday Revue . Roku 1898 se Shaw oženil, ale děti nikdy neměl. Shaw se také neúspěšně pokoušel o vstup do politiky, jeho socialistické projevy před volbami roku 1904 odradily většinu voličů. Postupně navštívil Sovětský svaz , Jižní Afriku a USA , kde však sklidil velký neúspěch, protože přednášel o znárodnění amerického průmyslu. První romány G.B. Shawa z let 1879-1883 nebyly příliš úspěšné, tato poměrně nezralá díla se ovšem vyznačují odvážnou útočností a satirickými šlehy. Jejich hrdinou bývá často mladý výtržník, který pohoršuje měšťáky nesentimentální věcností i naprostou neúctou ke společenským konvencím a posvátným hodnotám. Pravé literární uplatnění našel Shaw až v dramatické tvorbě, ve které uplatnil svůj jasný, kritický a ironický intelekt. Stal se zakladat...
Více od autora
William Saroyan (49)
William Saroyan byl americký prozaik, básník a dramatik arménského původu. Saroyan se narodil v Kalifornii emigrantům z Arménie. Po smrti otce byla jeho matka nucena kvůli špatné situaci dát své čtyři děti do sirotčince. Saroyan se domů vrátil až v roce 1916. Zde Saroyan absolvoval základní školu a dále již nestudoval. Své první literární pokusy začal mladý Saroyan posílat do anglické přílohy bostonského časopisu Arménů Hairenik . Podepisuje se tehdy jako Sirak Goryan – Sirak bylo tehdy častým jménem v jeho příbuzenstvu a Goryan je jméno arménského spisovatele. William Saroyan se, stejně jako jeho hrdinové, celý život potýkal s finančními problémy, které byly způsobeny jeho účastí v různých hazardních hrách, ale i dobročinných akcích. Roku 1940 odmítl Pulitzerovu cenu – údajně proto, že měl nedůvěru v umělecká ocenění. Saroyan byl dvakrát ženatý a měl dvě děti.
Více od autora
Václav Budínský (80)
PhDr., spisovatel a publicista, básník a filozof, bavič a humorolog, univerzálně zaměřený odborník i umělec, vydává populární knihy z různých oborů - gastronomie, sexuologie. Je autorem řady zábavných i naučných publikací, které začal vydávat po listopadu 1989. Již od doby svého studia a pedagogického působení na filozofické fakultě UK se zabývá problematikou způsobu života se se zvláštním zaměřením na čtyři základní oblasti: humor, erotiku, gastronomii a společensky akceptované drogy. Těmto tématům je převážně věnována i jeho současná literární tvorba, v některých publikačních projektech se dokonce podařilo obě oblasti spojit , jindy převládá vědeckopopulární zaměření . Vydal několik speciálních kuchařek , řadu knih věnovaných zkvalitňování pohlavního života , publikaci 10 osvědčených způsobů jak přestat kouřit a mnoho textů věnovaných humoru, zábavě a moudrosti ..
Více od autora
Otokar Březina (68)
Otokar Březina, vlastním jménem Václav Jebavý , byl český básník a spisovatel, představitel symbolismu. Ovlivnil vývoj české poezie ve 20. století. Narodil se 13. září 1868 v Počátkách č. p. 224 manželům Ignáci Jebavému a jeho manželce Kateřině, rozené Fákové. Pokřtěn byl jako Václav Ignác Jebavý. Otec byl již potřetí ženat a syn Václav vyrůstal jako jediné dítě starších rodičů . Po základní školní docházce v Počátkách přestoupil v roce 1883 na reálku v Telči. Zúčastnil se zde kulturního života a maturoval v roce 1887. Byl spolužákem a spolubydlícím Františka Bauera-Martinkovského. Po maturitě se stal učitelem v Jinošově u Náměště nad Oslavou. V tomto období začíná jeho osamělost a také korespondence s Annou Pammrovou, se kterou si celý život dopisoval. V roce 1888 získal doplňkovou maturitu na učitelském ústavu v Praze a působil v letech 1888–1901 v Nové Říši. Oba rodiče mu umřeli během jednoho týdne, v únoru 1890 a v Nové Říši žil osaměle; věnoval se studiu jazyků, filozofie a vlastní tvorbě. V roce 1894 složil v Soběslavi učitelskou zkoušku pro měšťanské školy, na kterých učil od roku 1901 v Jaroměřicích nad Rokytnou. Od roku 1914 učil se sníženým úvazkem, od roku 1919 až do penzionování měl tvůrčí dovolenou. Roku 1925 odešel definitivně do penze. Roku 1929 zemřel na vrozenou srdeční vadu. Je pochován v Jaroměřicích nad Rokytnou. Náhrobek vytvořil Březinův přítel, sochař František Bílek. Bezprostředně po jeho smrti vyšla celá řada vzpomínkových knih, z nichž nejproslulejší je Mé svědectví o Otokaru Březinovi. Napsal ji jeden z mála Březinových blízkých přátel po dobu více než třiceti let, Jakub Deml; po vydání vyvolala publikace řadu polemik. Březina psal hlavně prózu – opouští anekdotickou linii, v jeho tvorbě převládá naturalismus, základními motivy toho...
Více od autora
Jiří Korn (21)
Jiří Korn je známý český zpěvák, tanečník, herec a bavič, jehož kariéra trvá již několik desetiletí. Narodil se 17. května 1949 v Praze a poprvé na sebe upozornil jako člen rockové skupiny Rebels na konci 60. let. Kornova sólová kariéra se rozjela v 70. letech, kdy se stal jednou z předních hvězd domácí pop music. Jeho všestrannost mu umožnila vyniknout v různých žánrech, včetně pop music, rocku a hudebního divadla.
Více od autora
Jiří Bílek (75)
PhDr. Jiří Bílek, CSc. byl český historik, dlouholetý pracovník Vojenského historického ústavu Praha , vědecký pracovník, publicista a překladatel. Též autor beletrie, literatury faktu, krimi, televizních a rozhlasových scénářů, populárně-naučných publikací o záhadách a z oblasti lidové medicíny. Narodil se v Teplicích, absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Specializoval se na dějiny 2. poloviny 20. století, především na vojenství a výstavbu čs. armády. Vedle studií v odborném tisku samostatně publikoval více než 30 knih, v nichž spojuje zájem historika s pohledem milovníka záhad. Pravidelně publikoval je v revue Příliš tajné, napsal také několik rozhlasových a televizních scénářů.
Více od autora
Jan Weiss (46)
Jan Weiss byl ministerský úředník, český spisovatel, prozaik. Je považován za jednoho ze zakladatelů české sci-fi, je nositelem titulu Zasloužilý umělec. Studium gymnázia začal v Hradci Králové , dokončil jej a maturoval roku 1913 ve Dvoře Králové . Pak začal ve Vídni studium práv, ale v roce 1914 musel narukovat do první světové války. Bojoval na ruské frontě. V roce 1915 byl u Tarnopolu zajat a zbytek války prožil jako zajatec – prošel zajateckými tábory Tockoje, kde prodělal skvrnitý tyfus, a Berezovka na Sibiři. Roku 1917 se přidal k československým legiím, k záložnímu pluku v Žitomiru. Zde začal psát. Po návratu do Československa působil na ministerstvu veřejných prací. Po okupaci musel v roce 1942 odejít do výslužby, ale v roce 1945 se na ministerstvo vrátil. Od roku 1947 se věnoval pouze literatuře. V roce 1957 obdržel titul zasloužilého umělce. Jeho dcerou je spisovatelka Jana Dubová . První povídky tiskl od roku 1924 časopisecky, ovšem prvním literárním dílem zachovalým v rukopise bylo drama Penza z roku 1918. Jeho první knihy byly vydány v roce 1927. První román, Dům o tisíci patrech , jej řadí k českým zakladatelům sci-fi. Pozdější dílo je tematicky rozmanité, tato díla se velmi často zabývají prolínáním snů a skutečnosti. V povídkách napsaných po druhé světové válce se zabýval budoucností. První Weissova otištěná práce se příznačně jmenovala Sen. Název symbolicky předznamenává celé jeho dílo. Sen se totiž stal základem rozmanitých světů s jeho pomocí Weissem vybudovaných. Přímá inspirace 1. světovou válkou je ojedinělá a nacházíme ji v povídce Bláznivý regiment . Vedle zmíněné reflexe války jsou odrazy zážitků ze zajateckého tábora Tockoje, ve kterém se Weiss po zajetí na ruské frontě ocitl, daleko četnější, mají vliv na zformování Weisse jako spisovatele, zasáhly jej v podstatě na celý život a stejně tak se stále derou do jeho díla a formují je. Táb...
Více od autora
Ján Kozák (42)
Jan Kozák byl český spisovatel. Patřil ke spisovatelům, kteří byli zcela oddáni politice KSČ. Po roce 1968 podporoval tzv. normalizační proces. Jan Kozák je prozaik, jehož dílo je tematicky spjato se dvěma oblastmi - s východním Slovenskem, krajem pod Vihorlatem a se sibiřskou tajgou. Jan Kozák se narodil v Roudnici nad Labem jako syn strojního zámečníka. V roce 1940 maturoval na obchodní akademii v Českých Budějovicích. Po maturitě pracoval v Roudnici nad Labem jako úředník u firmy Meva. V roce 1945 byl členem revolučního národního výboru v Roudnici a vstoupil do KSČ. V roce 1951 absolvoval ústřední politickou školu KSČ a stal se pracovníkem aparátu ÚV KSČ. Přednášel také na Vysoké škole politické ÚV KSČ. V sedmdesátých a osmdesátých letech byl předsedou federálního Svazu československých spisovatelů. Jako stranický pracovník se Jan Kozák účastnil kolektivizace venkova na Slovensku, odkud čerpal náměty ke svým prvním knihám. Náměty čerpal i na svých cestách na Sibiř.
Více od autora
Graham Greene (50)
Henry Graham Greene byl významný britský romanopisec 20. století. Psal také povídky, eseje, divadelní hry, scénáře, literární a filmové kritiky. Nějaký čas pracoval jako novinář a po určitou dobu byl dokonce zaměstnancem ministerstva zahraničí a agentem britské tajné služby. Jeho příběhy kombinují epiku s morálními a náboženskými otázkami z neortodoxně katolické perspektivy. Témata jeho děl mají společného jmenovatele v hlubokém, věčně pochybujícím, především však v osvobozujícím básnickém pohledu na člověka z hlediska spisovatelova základního atributu lidství – svědomí. Proto je též označován jako Dostojevský 20. století. Narodil se 2. října 1904 v anglickém Berkhamstedu v rodině ředitele prestižní internátní střední školy jako čtvrté ze šesti dětí. Jako dítě dával přednost samotě a četbě knih, především dobrodružných příběhů. Byl nesmělý a jakožto syn ředitele školy byl svými spolužáky instinktivně považován za zrádce, čímž velmi trpěl. Byl velmi frustrován citovou nepřístupností svých rodičů, především otce, a v širším okruhu rodiny přilnul pouze k jednomu ze svých strýců. V mladistvém věku byl poslán na psychiatrické léčení pro své opakované koketování se sebevraždou. Tyto zážitky popisuje později ve své autobiografii Kus života . S odcizeným revolverem – vždy puzen iracionální touhou po smrti – chodil do parku za domem rodičů, kde hrál sám se sebou ruskou ruletu – roztočil bubínek zbraně s jedním nábojem v komoře, přiložil hlaveň ke spánku a zmáčkl spoušť. Ačkoli to provedl tolikrát, že pravděpodobnost „úspěchu“ byla vysoká, nikdy výstřel nevyšel. Ozvěny traumatizujícího dětství se později často objevují ve spisovatelově tvorbě, především povídkové . Psychoterapeut, který Greena léčil, objevil v chlapci literární talent, a když pak odešel studovat do Oxfordu na Balliol College historii, stal se přispěvatelem studentských novin ...
Více od autora
Prototyp (12)
Více od autora
Josef Věromír Pleva (50)
Josef Věromír Pleva byl český spisovatel pro děti a mládež. Patrně jeho nejznámějším dílem je román Malý Bobeš. Josef Věromír Pleva se narodil jako nejstarší z osmi děti 12. srpna 1899 v Moravské Svratce rodičům Josefu Plevovi a Antonii, rozené Zástěrové. Otec, který pocházel ze Skrýšova, pracoval jako úpravčí trati na stavbě železnice ze Žďáru do Havlíčkova Brodu. Pak se stal vechtrem, takže se rodina s osmi dětmi často stěhovala. Josef se nejprve vyučil ve Svratce knihařem a v roce 1915 se stal tovaryšem. Za války práce v oboru nebyla, proto pracoval jako posunovač na dráze. V roce 1917 byl jako osmnáctiletý odveden a poslán do Korutanských Alp na italskou frontu, odkud dezertoval, ale byl chycen a po vězení eskortován zpět. Po první světové válce dělal knihaře v Novém Městě na Moravě i jinde a během roku složil všechny zkoušky, takže se mohl vydat do Čáslavi, kde v roce 1924 vystudoval učitelský ústav. Jako mladý učitel často střídal malé školy po celé Vysočině , což mu umožnilo důkladné poznání venkovského života. Pracoval také jako knihvazač v Moravských Budějovicích. Jeho levicová orientace ho přivedla v roce 1927 do řad komunistů a téhož roku založil skupinu dělnických autorů Slavděl , která byla polemicky zaměřená proti intelektuálně náročné tvorbě skupiny Devětsilu, ale v roce 1930 bez výsledku zanikla. Od téhož roku byl předsedou akademického spolku Horák v Novém Městě. Od roku 1931 už bydlel v podnájmu v Brně–Masarykově čtvrti, kde v letech 1939 – 1941 učil na obecné škole smíšené. Jeho učitelství skončilo s těžkou vadou sluchu. Již předtím v letech 1937–1939 pracoval v brněnském rozhlase, kam se po válce vrátil jako ředitel zdejší stanice Československého rozhlasu . Potom působil v celostátním vysílání pro děti a mládež. Pracoval v Syndikátu spisovatelů, v Československém rozhlasov...
Více od autora
Jan Morávek (50)
Jan Morávek byl prozaik, dramatik, novinář, autor tzv. lidových románů. Jeho díla, převážně situovaná do Posázaví, jsou nenáročnou. ale ve své době velmi oblíbenou četbou. Jan Morávek se narodil v rodině hostinského a řezníka. Po absolvování měšťanské školy studoval na vyšší průmyslové škole v Praze. Protože ho však více přitahovala literatura a herectví, po smrti svého otce zběhl k divadlu.V dalších letech vykonával vojenskou prezenční službu a bojoval v první světové válce. Po válce se vrátil k herectví. Složil zkoušky do Vinohradského divadla, ale nakonec nastoupil do Hašlerova divadélka Lucerna. V roce 1919 se Jan Morávek stal redaktorem týdeníku Obrana venkova a Kalendáře republiky, postupně působil v nakladatelství Melantrich, redigoval Pražský ilustrovaný zpravodaj. Na stránkách tohoto zpravodaje otiskoval příspěvky význačných spisovatelů a vědců, reprodukce děl známých malířů a fotografů. Rovněž zde uveřejňoval své beletristické práce a reportáže. V ostatním tisku Melantrichu publikoval fejetony, povídky, novely i romány na pokračování. Od roku 1941 se Jan Morávek věnoval pouze spisovatelské činnosti. Národní knihovna ČR eviduje téměř 40 různých knih , čtyři divadelní hry, písně a filmové náměty, jejichž autorem je Jan Morávek.
Více od autora
Ivan Milan Jedlička (47)
Ivan Milan Jedlička je český novinář, redaktor Zemědělských novin, reportér, beletrista, autor literatury faktu. Jeho tvorba úzce souvisí s novinářskou profesí a zahrnuje literaturu o odboji , cestopisnou a kriminální. Dle cbdb.cz též tajný spolupracovník-agent StB, ev. č. 4780, 47 8088, krycí jméno IVO, důvěrník StB, ev. č . 4780, krycí jméno IVO. Studia a povolání: • Reálné gymnázium, Pedagogická fakulta UK • Reportér Mladé fronty • zakladatel a první šéfredaktor časopisu Věda a technika mládeži • redaktor nakladatelství Albatros • redaktor deníku Zemědělské noviny • redaktor deníku Zemské noviny Členství v literárních organizacích: KALF, Obec spisovatelů, Syndikát novinářů ČR
Více od autora
Enid Blyton (80)
Enid Blytonová byla britská autorka knih pro děti. Původním povoláním byla učitelka, nejdřív psala příspěvky do novin o pedagogice a až později se začala věnovat dětské literatuře. Jako první byla sbírka veršů pro děti. Koncem 30. let vydala Pohádky na dobrou noc, ve 40. letech pak dobrodružné příběhy jako Správná pětka či Tajná sedma určené větším dětem a řadu knih ze školního prostředí, například Nejprotivnější holka ze školy nebo Podařená dvojčata. Českým dětem může být známa také prostřednictvím britských a kanadských televizních adaptací její knižní série Noddy, kterou vysílala ČT v pořadu Kouzelná školka. Enid Mary Blyton se narodila 11. srpna 1897 v londýnské čtvrti East Dulwich do rodiny prodejce příborů Thomase Careyho Blytona a jeho ženy Theresy May Blytonové . Měla dva mladší bratry, Hanlyho a Careyho Charlese . Enidin otec se o ni staral, když se jako tříměsíční nakazila černým kašlem, na jehož následky málem zemřela. S otcem měla Enid vřelý vztah a byl to právě on, kdo jí vštípil lásku k přírodě – ve své autobiografii o něm napsala, že "miloval květiny i ptactvo a divoká zvířata, o nichž věděl víc než kdokoliv, koho jsem kdy potkala". Po otci zdědila také zájem o zahradničení, umění, hudbu, divadlo a literaturu a často s ním chodila na výlety do přírody, s čímž nesouhlasila její matka, která s dcerou nesdílela nadšení pro její koníčky. Enidin otec dceru vedl také ke hře na piano, které se naučila dost dobře na to, aby začala uvažovat o studiu na Guildhall School of Music a profesionální hudební dráze, ale nakonec se rozhodla pro psaní. Malá Enid potom těžce nesla, když v jejích třinácti otec od rodiny odešel kvůli jiné ženě. S matkou nikdy neměla příliš dobrý vztah, a když její rodiče zemřeli, nepřišla na pohřeb ani jednomu z nich. Mezi lety 1907 a 1915 navštěvovala budoucí spisov...
Více od autora
Doreen Virtue (55)
Doreen Virtue je spisovatelka a fejetonistka se zaměřením na spirituálno a léčitelství. Jde o absolventku neakreditovaného doktorského studia psychologie z Clarkson University v jižní Kalifornii a přestože se prohlašuje za psycholožku, není členskou amerického psychologického výboru a její psychologická licence byla pozastavena v roce 1993. Sama tvrdí, že je od narození jasnovidkou pracující s říší andělů, elementálů a nanebevzatých mistrů. V léčitelství proslula zejména svými knihami o andělích a propagováním andělské terapie, v níž uplatňuje pseudovědeckou víru v anděly. Její další knihy se zabývají také vílami, čakrami, bohyněmi, Indigovými dětmi a následně Křišťálovými dětmi a dalšími duchovními tématy, ale také například dietou a stravováním. Knihy Doreen Virtue mají většinou charakter příruček, ale napsala také novelu Solomon's Angels . Vydala řadu vykládacích karet, které korespondují s jejími knihami. Také sestavila Mapu andělských znamení. Její díla jsou překládána do mnoha světových jazyků, mj. i do češtiny. V dětství navštěvovala nedělní školu unitářů, patřící pod Církev jednoty a školu Křesťanské vědy. Tyto školy ovlivnily celý její další život. V roce 2017 ukončila svou esotericky orientovanou tvorbu a začala se věnovat výlučně křesťanským tématům. Doreen Virtue vystudovala několik neakreditovaných vysokých škol v oborech psychologie a společenských věd. Řídila tři ambulantní psychiatrická centra specializující se na psychické problémy žen a na závislosti na drogách a alkoholu. Stala se zakladatelkou a ředitelkou Psychiatrické léčebny Cumberland Hall Hospital v Nashvillu specializované na ženy. V roce 1993 jí však byla pozastavena psychologická licence. Od roku 1995, kdy byla přepadena, změnila svůj „západní“ pohled na psychologii a věnuje se svým duchovním schopnostem s využití své dosavadní praxe. Věnuje se andělské terapii a rozšiřuje své učení, v...
Více od autora
Sinclair Lewis (57)
Harry Sinclair Lewis byl americký prozaik, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1930. Harry Sinclair Lewis se narodil roku 1885 v Sauk Centre v Minnesotě jako třetí syn venkovského doktora. Jeho matka zemřela na tuberkulózu, když mu bylo šest let. Ve věku třinácti let utekl z domova, protože se chtěl stát bubeníkem ve španělsko-americké válce, ale jeho otec jej brzy našel v jednom železničním skladišti. Roku 1902 začal studovat na Oberlinově akademii v Ohiu a krátce poté na Yaleově univerzitě, kde začal přispívat do univerzitního časopisu Yale Literary Magazine. Již během studií cestoval a dokonce pracoval jako zřízenec v utopické osadě amerického spisovatele Uptona Sinclaira. Po dokončení studia roku 1908 se živil jako žurnalista, cestoval po USA, psal nepříliš hodnotné romantické příběhy a další své literární nápady prodával . Jeho první publikovanou knihou byl chlapecký dobrodružný příběh Výlet a letadlo z roku 1912, který vydal pod pseudonymem Tom Graham. Nakonec se usídlil v New Yorku, roku 1912 se oženil s redaktorkou Grace Livingston Heggerovou a roku 1917 se jim narodil syn Wells . Podruhé se oženil v roce 1928 s americkou novinářkou Dorothy Thompsonovou . Měli spolu syna Michaela. Manželé se rozvedli v roce 1942. Do roku 1920 vydal Lewis pět humorných a mírně satirických románů napsaných pod vlivem H. G. Wellse, které líčí příběhy drobných lidí. Jako jízlivý satirik, kritizující neřesti střední vrstev, vynikl až v románech Hlavní třída a Babbitt , které vzbudily zaslouženou senzaci a Lewis byl literární kritikou společně s Sherwoodem Andersonem a Edgarem Lee Mastersem zařazen do line tzv. „vzpoury proti maloměstu“. Poté následovaly romány Arrowsmith z lékařského prostředí a Elm...
Více od autora
Jan Karafiát (53)
Jan Karafiát byl český reformovaný, po roce 1918 českobratrský evangelický farář. Patřil k neformálnímu hnutí, jehož ideálem byla krásná církev Kristova. Rodina Jana Karafiáta sice patřila k zámožnějším v Jimramově, jeho dětství bylo přesto velmi skromné. Otec František Karafiát se oženil s vdovou se čtyřmi dětmi. Společně pak měli dalších šest . Z nich byl Jan předposledním. Základní vzdělání získal v evangelické škole při místním sboru. Od jedenácti let studoval na německém piaristickém gymnáziu v Litomyšli. Vzdor národní i náboženské odlišnosti byl premiantem. V šestnácti letech studoval na německém evangelickém gymnáziu ve vestfálském Güterslohu , kde se ocitl ve vypjatě evangelickém prostředí. Vestfálští přátelé mu po ukončení gymnázia v roce 1866 umožnili teologická studia v Berlíně, Bonnu a ve Vídni. Studium ukončil zkouškou v roce 1869. Po skončení studií pracoval na doporučení svého vídeňského profesora Eduarda Böhla rok v Kolíně nad Rýnem v rodině vynálezce a továrníka Eugena Langena jako vychovatel, neboť nebyla v evangelických sborech volná farářská místa. Po roční vikářské praxi v Reformované církve v Roudnici v letech 1870 – 1871 odešel znovu na studia do Edinburghu na jednu z kolejí Svobodné skotské církve. Tato studia financovala Skotská svobodná reformovaná církev. Mladého teologa velmi ovlivnil pobyt v Kolíně nad Rýnem. Počítá jej ke školám ještě vyšším než univerzita. Rovněž pobyt v holandském sboru v Elberfeldu se svojí pietistickou atmosférou. V jeho čele tehdy stál Hermann Friedrich Kohlbrügge. Dr. H. Kohlbrügge i vídeňský Eduard Böhl měli na J. Karafiáta značný vliv. Krajina a detaily z domácnosti broučků byly inspirovány Elberfeldem Karafiátových a K...
Více od autora
Martina Drijverová (62)
Martina Drijverová je česká spisovatelka knih pro děti, překladatelka a autorka televizních pořadů, rozhlasových her, seriálů či divadelních her. Její otec je nizozemský inženýr. Vyrůstala se sestrou v dvojjazyčném prostředí, otec rodinu brzy opustil. Po maturitě studovala rok dějiny umění na pařížské Sorbonně, od roku 1974 produkci na pražské FAMU. V 80. letech pracovala v dětské redakci Československého rozhlasu v Praze. Později přispívala do různých dětských časopisů, jako je ABC, Mateřídouška, Sedmička a Sluníčko. V roce 1987 se stala spisovatelkou z povolání, dodnes vydala takřka tři desítky knih. Po studiích začala Martina Drijverová překládat, mimo jiné pohádky z francouzštiny. Pohádky se jí nelíbily, a tak se rozhodla zkusit napsat lepší. I přes počáteční nezdary se jí podařilo dosáhnout úspěchu a její pohádky jsou dnes oblíbené.
Více od autora
Karel Hvízd'ala (56)
Karel Hvížďala je český novinář, dramatik a spisovatel. V Praze vyrůstal, maturoval a studoval Strojní fakultu ČVUT . Později studoval politické vědy v Moskvě a němčinu a německou literaturu v SRN . V letech 1966–1970 pracoval jako redaktor v časopisu Mladý svět, v období po začátku tzv. normalizace 1971–1974 byl redaktorem v nakladatelství Albatros. Založil a řídil edici Objektiv. V letech 1978–1990 byl v exilu v Západním Německu, kde žil v Bonnu, pracoval v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem a spolupracoval jako žurnalista s rozhlasovými stanicemi RFE , Deutschlandfunk, Deutsche Welle, BBC, psal rozhlasové hry a přispíval do exilových časopisů. Od roku 1990 šéfreportérem Mladé fronty / MF Dnes a předsedou představenstva společnosti MAFRA, v roce 1993 šéfredaktorem Mladého světa, v letech 1994–1999 šéfredaktor a spoluvydavatel zpravodajského týdeníku Týden, který spoluzaložil. Od roku 1999 je svobodným žurnalistou a spisovatelem. Spolupracuje mj. s deníky MF Dnes a Lidové noviny, s časopisem Xantypa, s týdeníky Respekt), Reflex, Euro a dalšími periodiky. V České televizi moderoval týdenní rozhovory v pořadech Press a Přesčas, pravidelně komentuje domácí a zahraniční politické dění a také dění na mediální scéně v Českém rozhlase 6. Vystupoval rovněž na podvečerech v Divadle Kolowrat, které pořádalo Masarykovo demokratické hnutí, V 60. letech psal básně. Je autorem dvou až tří desítek knih rozhovorů , románů, novel , knížek pro děti a více než dvou desítek rozhlasových her . Za rozhlasové hry obdržel dvě ceny v Rakousku, za Dálkový výslech Václava Havla řadu cen v zahraničí a jednu doma, za povídku Eule beim Augenarzt cenu Goethe-Institutu a naposled za Rozhovory na přelomu tisíciletí , obdržel Cenu Egona Erwina Kische.[4...
Více od autora
Josef Václav Sládek (55)
Josef Václav Sládek byl český spisovatel, básník, novinář a překladatel. Patří mezi zakladatele české poezie pro děti, spisovatele vlastence a představitele realismu. Byl jmenován členem České akademie císaře Františka Josefa I. Narodil se ve Zbirohu v domě č. p. 28 jako první z pěti dětí zednickému mistru Petru Sládkovi a jeho manželce Antonii, dceři zbirožského pekaře Josefa Mizery. Ve zbirožské obecné škole se mu v letech 1851–1856 jako nadanému žáku věnoval farář Pavel Šimandl, který mu zpřístupnil svou knihovnu, vyučoval jej literatuře a připravil pro další studium. V roce 1857 Sládek začal studovat na piaristickém gymnáziu na Panské ulici v Novém Městě v Praze při kostele svatého Kříže. Od roku 1953 zde sídlí Střední průmyslová škola sdělovací techniky. Pro neshody s třídním učitelem Eusebiem Durdíkem a kvůli německému vyučovacímu jazyku přešel v roce 1862 na české akademické gymnázium v Praze. Zde byli jeho spolužáky např. Jaromír Čelakovský, Svatopluk Čech, Emanuel Engel nebo Václav Robert z Kounic. Maturitní zkoušku zde složil v roce 1865. Ve studiu pokračoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde si kromě kursu filozofie zvolil fyziku a matematiku. Matematika však pro něj byla obtížná, a proto si v druhém semestru vybral přírodopis. Jelikož jeho rodiče chtěli, aby byl knězem, odmítli ho podporovat při studiích a nakonec se s ním rozešli ve zlém. Po rozchodu s rodiči se živil kondicemi. Později začal psát básně, vydával je a pracoval v nakladatelstvích spojených s lumírovci. Roku 1868 odjel do USA, kde vedl dobrodružný život. V Americe strávil dva roky , procestoval ji od Michiganu po Kalifornii a pracoval v mnoha zaměstnáních, většinou jako dělník. Zajímal se o osudy Indiánů a černochů, s nimiž pracoval, ale také o život Čechoameričanů. Pobyt v USA ho ovlivnil na celý život. Byl orientován především na anglo-americkou literaturu. Po návratu z Ameriky roku 1872 získal městské p...
Více od autora
Josef Svátek (68)
Narozen 24.2.1835 v Praze, zemřel 9.12.1897 v Praze. Novinář, historické prózy a romány.
Více od autora
Jiří Voskovec (45)
Jiří Voskovec, vlastním jménem Jiří Wachsmann , byl česko-americký herec, spisovatel, dramatik a textař nerozlučně spojený s Janem Werichem a Jaroslavem Ježkem. Pracovali spolu ve 20. a 30. letech 20. století v Osvobozeném divadle. Narodil se jako třetí a nejmladší dítě Viléma Wachsmanna a Jiřiny Wachsmannové, rozené Pinkasové . Matka se narodila ve Francii. Otec byl nadaný hudebník, kapelník carských vojenských hudeb. Dva starší sourozenci Jiřího Voskovce Prokop a Olga vyrůstali v Rusku. Vilém Wachsmann vstoupil během 1. sv. války v Rusku do čs. legií, po návratu v r. 1920 si nechal změnit jméno na Václav Voskovec. Studoval na reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze, kde byl jeho spolužákem Jan Werich. Poté získal stipendium na Carnotově lyceu ve francouzském Dijonu, kde pak studoval v letech 1921–1924. Během studia navštěvoval v Paříži divadla a cirkusy, kupř. trojici klaunů rodiny Fratellini z cirkusu Medrano a také avantgardní divadlo Vieux-colombier v Paříži, které vedl herec Jacques Copeau. V roce 1921 napsal článek o futurismu do studentského časopisu. Byl to první článek na toto téma v Československu. Umělecká beseda v roce 1922 otiskla ve svém 2. sborníku Život jeho moderní báseň „Mal du Pays“. V roce 1926 spolu s Janem Werichem vstoupili do avantgardního Osvobozeného divadla, kde pomocí humoru reagovali na tehdejší politické a sociální problémy. Jejich spolupráce vyústila do hry Vest pocket revue podle Werichovy povídky. Spolupráce dua V+W vznikla v magazínu Přerod, který vedl Hubert Ripka. Protože jejich vystoupení byla otevřeně protifašistická, museli v roce 1938 divadlo zavřít a na začátku roku 1939 oba emigrovali do USA . Vrátili se do Československa v roce 1946. Až do druhé poloviny 40. let pracoval a psal a hrál hlavně s Janem Werichem. Po dvou letech, kdy se snažili s Ja...
Více od autora
Jan Otčenášek (41)
Jan Otčenášek byl český spisovatel a scenárista. Proslavily ho romány Občan Brych nebo Romeo, Julie a tma, stejně jako scénáře k filmu Lásky mezi kapkami deště nebo k seriálu Byl jednou jeden dům. Narodil se do rodiny truhláře 19. listopadu 1924 v Praze na Žižkově. Vystudoval obchodní akademii a maturoval v roce 1943. Poté byl krátce totálně nasazen v továrně Avia Letňany. Koncem války se Otčenášek zapojil do ilegální komunistické odbojové skupiny Předvoj. Po 2. světové válce vstoupil do KSČ, začal studovat estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale z rodinných důvodů studia nedokončil. V letech 1947–1951 pracoval ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu jako exportní úředník. Od roku 1952 působil v sekretariátě Svazu československých spisovatelů, později jako první tajemník. V roce 1953 se na krátký čas stal redaktorem Československého rozhlasu, ale brzy se vrátil k práci na svazu spisovatelů. V roce 1960 se rozhodl pro svobodné povolání jako spisovatel a roku 1973 začal pracovat jako dramaturg Filmového studia Barrandov. Dvě desetiletí žil s herečkou Libuší Švormovou. Jeho syn Jan Otčenášek se stal televizním scenáristou , napsal seriály jako Hotel Herbich nebo Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. Zemřel na rakovinu plic 24. února 1979 v Praze. Publikoval v Literárních novinách, Hostu do domu, Květech, Plamenu, Rudém právu aj. Je autorem řady filmových a televizních scénářů , povídek aj.
Více od autora
Greenhorns (32)
Greenhorns je česká country a bluegrassová skupina, kterou v roce 1965 založil kytarista a zpěvák Zdeněk Rytíř. Název kapely byl inspirován výrazem "greenhorn", označujícím nezkušeného člověka, který podle nich reprezentoval jejich počáteční vstup do žánru country. V průběhu let se Greenhorns stala jednou z nejvýraznějších a nejvlivnějších skupin na české country scéně.
Více od autora
Josef Suk (59)
Josef Suk byl český hudební skladatel a houslista, narozený 4. ledna 1874 v Křečovicích v Čechách, které byly tehdy součástí Rakouska-Uherska a dnes leží v České republice. Byl významnou osobností české hudby jako přímý pokračovatel romantické tradice i jako samostatný inovátor. Suk studoval na pražské konzervatoři u Antonína Dvořáka, který se stal jeho tchánem poté, co se Suk oženil s Dvořákovou dcerou Otýlií.
Více od autora
Edgar Rice Burroughs (65)
Edgar Rice Burroughs byl americký spisovatel dobrodružných románů. Proslavil se především svým cyklem románů o hrdinovi z afrického pralesa Tarzanovi. Jeho knihy jsou přímočaře dobrodružné a odehrávají se v exotických prostředích, často vytvořených spisovatelovou fantazií. Edgar Rice Burroughs se narodil v Chicagu v roce 1875, vystudoval michiganskou vojenskou akademii a poté, co nesložil zkoušky na United States Military Academy ve West Pointu, sloužil od roku 1895 u jezdectva ve Fort Grant v Arizoně. Roku 1897 byl však z vojenské služby propuštěn kvůli srdečním problémům. Po skončení vojenské služby vykonával Burroughs neúspěšně celou řadu povolání. Několik měsíců byl například kovbojem a byl několikrát těžce zraněn zloději dobytka a ve zlatých dolech onemocněl těžkým zápalem plic. Rozhodl se proto zkusti své štěstí jako spisovatel. Nejprve se živil tvorbou reklam a inzerátů, později působil jako prakticky neznámý autor drobných dobrodružných povídek a příběhů z venkovského prostředí. Burroughsova cesta k slávě začala v říjnu roku 1912, když v "pulp časopise" All-Story Magazine začala vycházet jeho první příběh o hrdinovi z afrického pralesa Tarzanovi, Tarzan of the Apes . Román v krátké době získal značnou popularitu a hned v příštím roce se v časopise New Story Magazine objevilo jeho pokračování s názvem The Return of Tarzan . Brzy následovala úspěšná knižní vydání a postupně vyšlo i dalších dvacet čtyři pokračování. Kromě cyklu o Tarzanovi sepsal Burroughs také tři další série považované dnes za klasiku science-fiction a fantasy literatury. Dvě z nich se neodehrávají na Zemi, ale na sousedních planetách Marsu a Venuši a další umístil do tajemného světa Pellucidar uvnitř Zeměkoule. Literární činnost přinesla Burroughsovi nejen slávu, ale také velké finanční zisky. Stal se...
Více od autora
Aleksej Nikolajevič Tolstoj (66)
Alexej Nikolajevič Tolstoj byl ruský spisovatel, sběratel lidových pohádek a politik z rodu Tolstých, autor sociálně-psychologických, historických a sci-fi románů, pověstí a pohádek a publicistických prací. Studoval na reálce, později na technologickém institutu. Studoval malířství. V 16 letech začal psát, své práce vydával od roku 1907. Jako publicista působil během obou světových válek. Po VŘSR emigroval, ale v r. 1923 se na jednu ze Stalinových výzev vrátil do SSSR. Mezi válkami zastával politicky významnou funkci – reprezentoval sovětskou kulturu v zahraničí a byl předsedou svazu spisovatelů. Lze říci, že svaz spisovatelů zcela podřídil komunistické straně, v čele s J. V. Stalinem. Byl vzdáleným příbuzným L. N. Tolstého.
Více od autora
Zdeněk Karel Slabý (48)
Zdeněk Karel Slabý byl český spisovatel, publicista, kritik a překladatel. Věnoval se především literatuře pro děti a mládež a hudební publicistice. Vystudoval klasické gymnázium na Žižkově v Kubelíkově ulici, kde byli jeho profesory Vojtěch Jirát a Vladimír Kovářík. Během války se seznámil s Jaroslavem Foglarem a stal se v roce 1944 členem jeho oddílu Pražská Dvojka. Měl zde přezdívku Siki. Maturoval v roce 1949. Již jako oktaván navštěvoval přednášky Jana Mukařovského na FF UK. V letech 1949–1953 vystudoval český a ruský jazyk na Filosofické fakultě University Karlovy. Jeho vyučujícími byli: Bohumil Mathesius, Hugo Siebenschein, Karel Krejčí, Jaromír Malý a Václav Černý. Během studia spolupracoval s novinami Mladá fronta a s Československým rozhlasem, pro který připravoval spolu s dalšími autory pořad Rozhlasová čítanka. Absolvoval diplomovou prací o Konstantinu Bieblovi. Se spolužáky založil Divadlo poezie, kde působili Milan Kundera, Karel Šiktanc, Miroslav Florian, Jiří Šotola a další. Po absolutoriu byl asistentem na katedře české a slovenské literatury. V roce 1958 odešel do SNDK, kde byl redaktorem a později šéfredaktorem časopisu Zlatý máj. V době normalizace byl odvolán a působil jako dramaturg divadla a galerie Albatros. V roce 1990 se vrátil do čela časopisu Zlatý máj. V roce 1991 byl na půlroční stáži na Mezinárodním institutu dětské knihy v Ósace. Dcera Nina Jelínková, rozená Slabá vystudovala ČVUT obor pozemní stavitelství, je průvodkyní v Praze. Syn Petr Slabý je filmový scenárista, režisér a hudební publicista. Po válce psal do časopisu Junák, který tehdy vedl Jaroslav Foglar. Souběžně psal i do časopisu Vpřed pod pseudonymem Z. K. S. Jeho rané práce jsou dále otištěny v časopisu Středoškolák. Napsal třicet knih pro děti a mládež. Podle jeho knihy Děti s cedulkou, kterou napsal spolu s Eduardem Pergnerem, napsal scenárista Vladimír Körner scénář k filmu režiséra Antonína Moskalyka ...
Více od autora
Ludvík Vaculík (49)
Ludvík Vaculík byl český prozaik, fejetonista, publicista, disident, autor manifestu Dva tisíce slov a zakladatel samizdatové edice Petlice . Byl moravský patriot, ve tvorbě občas používal rodné valašské nářečí. Narodil se v Brumově jako syn tesaře. V letech 1941–1943 absolvoval dvouletý pracovní kurz firmy Baťa ve Zlíně, kde pak také až do roku 1946 pracoval . V roce 1946 však odmaturoval na obchodní akademii a odešel do Prahy, kde v roce 1950 absolvoval v oboru politicko-novinářském na Vysoké škole politické a sociální. Pracoval jako vychovatel, v letech 1948–1950 na učňovském internátu v Benešově nad Ploučnicí, poté v letech 1950–1951 na internátu ČKD v Praze. V letech 1945 až 1968 byl členem KSČ. Jako mladý vystoupil z katolické církve, do níž se v 90. letech opět vrátil. Jeho literární dráhu nastartovala v roce 1953 práce redaktora v oddělení politické literatury v nakladatelství Rudé právo, kde působil do roku 1957, později v týdeníku Beseda venkovské rodiny a od roku 1959 ve vysílání pro mládež v Československém rozhlase. Po celá 60. léta upoutával pozornost svou sociálně kritickou publicistikou. Roku 1965 nastoupil do redakce Literárních novin , nejvýznamnějšího periodika reformátorské inteligence, kde zůstal až do jejich zákazu v roce 1969. To již měl za sebou i prozaické začátky, jako například novelu Na farmě mládeže a román Rušný dům. Dnes se však za jeho skutečný vstup do literatury považuje až nonkonformní román Sekyra, která námětově čerpá z osudů Vaculíkova otce. I po své smrti zůstává uznávaným autorem celé řady fejetonů, v nichž po svém navázal na českou fejetonistickou tradici a žánr fejetonu přetvořil na útvar o poznání útočnější a kritičtější. Na IV. sjezdu svazu čs. spisovatelů v červnu 1967 prohlásil, že „za dvacet let nebyl...
Více od autora
Karel Sýs (60)
Karel Sýs je český básník, spisovatel, překladatel a levicový novinář. V jeho tvorbě dominuje poezie, ale v posledních dvaceti letech se věnuje i české historii, satiře porevolučního politického vývoje a studiím lidové slovesnosti. Některá díla publikoval pod pseudonymy Václav Spán a Věra Sýsová, v Naší pravdě též pod jménem Kosmas. Karel Sýs maturoval v roce 1964 a poté vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické . Od roku 1974 byl redaktorem týdeníku Tvorba, od roku 1976 vedl kulturní rubriku. Tamtéž byl i aktivním členem Lidových milicí a účastnil se jejich cvičení. Po roce 1980 začal externě spolupracovat s několika nakladatelstvími, ve kterých působil jako lektor poezie. Roku 1988 se stal zástupcem šéfredaktora literárního časopisu Kmen. Roku 1989 mu byl udělen titul zasloužilý umělec. V letech 1990–1992 redigoval erotický časopis Sextant. V roce 1993 byl redaktorem časopisu Domácí lékař. V 90. letech tvořil především satirickou prózu, kritizující tehdejší poměry v politice a společnosti . Otevřeně se hlásí ke KSČM, za niž v roce 1996 neúspěšně kandidoval do senátu v obvodu č. 81 – Uherské Hradiště. Do dubna 2014 byl vedoucím redaktorem literární přílohy Haló novin Obrys-Kmen, než došlo k jejímu ukončení Danielem Strožem. Od května 2014 je vedoucím redaktorem nástupnického týdeníku Literatura-Umění-Kultura. V posledních letech se věnuje tvorbě historických knih, které mapují neotřelou formou některé kapitoly české historie v 20. století a svým stylem se mnohdy podobají nenávistné komunistické propagandě 50. let 20. století . V roce 2018 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal Medailí Za zásluhy I. stupně. Jedná se o básníka razantní materialistické obraznosti a dychtivého prožitku. Jeho tvorba vždy zahrnovala erotické prvky a zachovával si i smysl pro humor. Po listopadu 1989 ztratil...
Více od autora
V. C Andrews (59)
Cleo Virginia Andrews, lépe známá jako V. C. Andrews nebo Virginia C. Andrews, byla americká romanopiskyně. Narodila se v Portsmouthu ve Virginii a zemřela na rakovinu prsu ve věku 63 let. Po její smrti napsal Andrew Neiderman mnoho dalších románů, přičemž použil Andrewsovo pseudonym.
Více od autora
Nicholas Sparks (48)
Nicholas Charles Sparks je jeden z nejúspěšnějších amerických spisovatelů současnosti. Jedná se o autora řady celosvětové úspěšných románů, z nichž 8 bylo použito jako předloha k neméně úspěšným filmům, devátý právě přichází do kin. V jeho díle zaujímají významné místo témata jako je křesťanství, láska, tragédie a osud. Do dnešního dne vydal 18 románů, které mají často romantickou formu a hlavní postavy se v nich obvykle nedočkají happy endu v běžném slova smyslu. Narodil se v Omaze v Nebrasce jako prostřední ze tří dětí profesora Patricka Michala Sparkse a jeho ženy Jill Emmy Marie Sparksové. Před ním se narodil bratr Michael Earl a po něm sestra Danielle , která byla inspirací pro hlavní postavu románu Nezapomenutelná cesta. V mládí se rodina často stěhovala ze státu do státu. Studoval na Bella Vista High School, kterou ukončil na jako primus ročníku. Poté se stal studentem katolické University of Notre Dame . Hodně se zabýval sportem, konkrétně atletikou, v roce 1985 jeho tým vytvořil dosud platný rekord školy ve štafetě na 4 x 800 metrů. Studoval finančnictví a své studium zakončil s vynikajícím prospěchem v roce 1988. V roce 1988 se během jarních prázdnin setkal s Cathy Cole z New Hampshire, v červenci 1989 se vzali a poté žili v Sacramentu v Kalifornii. V následujících letech Sparks vyzkoušel řadu povolání, v roce 1993 se rodina přestěhovala do New Bernu. Zde napsal svůj první publikovaný román, The Notebook . V současné době stále žije v New Bernu s manželkou a pěti dětmi: třemi syny a dvěma dcerami-dvojčaty . Přispívá do národní a místní charity a podílí se na programu kreativního psaní University of Notre Dame. Svůj první, nikdy nepublikovaný román, The Passing, napsal v roce 1985, během studia na Notre Dame. Druhý román, The Royal Murders, napsal v roce 1989. V ...
Více od autora
František Ladislav Čelakovský (61)
František Ladislav Čelakovský byl český básník národního obrození, kritik a překladatel; v mimořádných případech používal pseudonym Marcián Hromotluk. Několik básní podepsal také jménem Žofie Jandová. Byl synem strakonického tesaře Vojtěcha Čelakovského a jeho ženy Anny, rozené Štefflové. Ve Strakonicích vychodil čtyřletou hlavní školu . Od roku 1812 studoval nižší gymnázium v Českých Budějovicích, kde se spřátelil s J. V. Kamarýtem, poté přestoupil na gymnázium v Písku. Po jeho absolvování studoval filozofii v Praze, pro finanční problémy byl nucen přestoupit na lyceum v Českých Budějovicích, odkud byl vyloučen . Pokračoval pak ve studiu na lyceu v Linci a od roku 1820 na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Z profesorů mu imponoval Bernard Bolzano. Spíše než povinným předmětům se věnoval cílevědomému jazykovému a literárnímu sebevzdělávání; při závěrečných univerzitních zkouškách v roce 1822 propadl z logiky, a tak studia nedokončil. Živil se kondicemi , jako soukromý vychovatel a na přímluvu K. A. Vinařického mu pražská arcibiskupská konzistoř zadala překlad spisu Aurelia Augustina De Civitate Dei. Roku 1830 dostal nabídku z Ruska, aby spolu s Pavlem Josefem Šafaříkem a Václavem Hankou v Petrohradě založili a řídili slovanskou knihovnu. Čelakovský byl ochoten tento úkol přijmout, ale z nabídky sešlo patrně přičiněním Václava Hanky. František Palacký mu proto zařídil alespoň podporu knížete Rudolfa Kinského. V letech 1829–1842 byl korektorem Časopisu pro katolické duchovenstvo. Od roku 1833 byl redaktorem Pražských novin, jejichž přílohu Rozmanitosti proměnil na týdeník Česká Wčela, tento týdeník se brzy změnil na samostatný časopis. V novinách se snažil o politickou i kulturní výchovu čtenáře a jeho hlavním přínosem byla změna v přejímání zahraničních článků přímo z řady cizojazyčných novin, nejen z něm...
Více od autora
Erich Segal (37)
Erich Wolf Segal byl americký spisovatel a literární vědec. Pocházel z brooklynské židovské rodiny, vystudoval klasické jazyky na Harvardově univerzitě a byl profesorem na Harvardu, Yaleu, Princetonu a Oxfordu. Vydal odborné práce o Plautovi, Euripidovi nebo Augustovi. Jako scenárista se podílel na filmech Žlutá ponorka, R.P.M. a The Games. V roce 1970 vydal román Love Story, jehož se prodalo přes dvacet milionů výtisků a byl přeložen do 33 jazyků. Arthur Hiller knihu v tomtéž roce úspěšně zfilmoval, Segal získal za scénář Zlatý glóbus. V roce 1977 natočil John Korty sequel nazvaný Oliverův příběh. Bestsellery se staly i Segalovy další knihy, např. Doktoři a Gentlemani z Harvardu. Segal byl jedním ze strůjců běžeckého boomu v Americe sedmdesátých let. Absolvoval přes čtyřicet maratónů, komentoval také televizní přenos z olympiády 1972, kde získal Frank Shorter pro USA maratónské zlato. Jeho dcera Francesca Segalová je také spisovatelkou.
Více od autora
Ellery Queen (53)
Ellery Queen je pseudonym, pod kterým psali američtí bratranci Frederic Dannay a Manfred Lee své detektivní příběhy. Napsali šedesát románů, řadu rozhlasových a později televizních pořadů a vydávali měsíčník Ellery Queen's Mystery Magazine, který vychází dodnes a jeho současnou editorkou je Janet Hutchings. Případy řeší dvojice detektivů, otec Richard a syn Ellery Queenové. Richard, inspektor newyorské policie, ztělesňuje pečlivé pátrání, shromažďování a vyhodnocování faktů. Ellery, mladík se zálibou v knihách a amatérský detektiv, do řešení vnáší brilantní dedukci a intuici. Nese stejné jméno jako pseudonym autorů, protože v románech jsou zmínky o tom, že Ellery své případy literárně zpracovává a vydává. Po autorském duu Ellery Queen je pojmenována jedna z cen, udělovaná každoročně organizací Mystery Writers of America. Tři detektivní knihy napsal pod pseudonymem Ellery Queen také spisovatel science-fiction Jack Vance:
Více od autora
R. L Stine (51)
Robert Lawrence Stine se narodil 8. října roku 1943 ve státě Ohio. Dnes žije R. L. Stine v americkém státě New York.
Více od autora
Pearl S Buck (48)
Pearl Bucková, rozená Sydenstrickerová, byla americká prozaička, nositelka Nobelovy ceny za literaturu. Pearl Bucková se narodila v rodině presbyteriánského misionáře. Jako několikaměsíční byla otcem misionářem odvezena do Číny, kde strávila své dětství. Po studiích v Americe se tam opět vrátila a pracovala po vzoru rodičů jako misionářka a učitelka. V Číně strávila Pearl Bucková téměř čtyřicet let, získala zde také podklady pro své nejúspěšnější romány. V roce 1938 získala Nobelovu cenu za literaturu. Pearl Bucková získala nejen výbornou znalost čínštiny, ale důvěrně se zžila s prostými čínskými lidmi, které si zamilovala. To jí dalo podnět k literární tvorbě.
Více od autora
Oldřich Mikulášek (47)
Oldřich Mikulášek byl moravský básník, autor lyrických a lyricko-epických sbírek básní s charakteristickým rytmizováním a vnitřní dynamikou verše. Oldřich Mikulášek se narodil v Přerově 26. května 1910 jako syn železničáře. Po měšťanské škole v Přerově absolvoval roku 1927 gremiální obchodní školu. Na živobytí si nejprve vydělával jako dělník a zaměstnanec, do roku 1930 měl jen krátkodobá zaměstnání např. v továrně na cukrovinky, v cihelně, jako vozopísař u drah či jako akvizitér v inzerci. V letech 1930–1933 pracoval jako tiskárenský leptač a litograf ve Zlíně. Od roku 1933 pracoval jako sportovní redaktor přerovského časopisu Obzor a mj. také v Československém rozhlase. Roku 1937 se oženil a natrvalo přestěhoval do Brna, kde se stal redaktorem Lidových novin. Po válce působil v redakci deníku Rovnost , dále v tehdejších Svobodných novinách, později přejmenovaných opět na Lidové noviny , v literárním oddělení Československého rozhlasu a v redakci časopisu Host do domu . Mezitím se v roce 1952 podruhé oženil, a to s redaktorkou Československého rozhlasu Věrou , která se později stala dramaturgyní a ředitelkou brněnského studia České televize. Roku 1953 se jim narodil syn Ondřej, divadelní herec. Roku 1965 nastoupil Oldřich Mikulášek pětiletou tvůrčí dovolenou . O dva roky později se těžce zranil, se zlomeninou nohy ležel 20 měsíců v nemocnici a následky nehody ho sužovaly až do konce života. Po roce 1969 se stal samizdatovým spisovatelem, když jej v letech 1971–1980 postihl zákaz publikování. Byl členem skupiny Q. K jeho nejbližším přátelům mezi spisovateli patřili Jan Skácel, Klement Bochořák, Adolf Kroupa, Josef Kainar, Ludvík Kundera a Milan Uhde a další. Po smrti v roce 1985 byla urna s Mikuláškovým popelem uložena na Ústředním hřbitově v Brně. ...
Více od autora
Miroslav Florian (77)
Miroslav Florian byl český básník a překladatel. Byl také dlouholetým členem výboru Svazu československých spisovatelů. Pocházel z Kutné Hory, kde roku 1950 maturoval, poté vystudoval knihovnictví na Karlově univerzitě, tomuto oboru se ale nikdy nevěnoval. V letech 1952–1954 absolvoval vojenskou službu, kde se dostal do časopisu Československý voják, vojnu dokončil v redakci tohoto časopisu, to vedlo k přestěhování do Prahy, kde zůstal i po vojně. Od roku 1955 pracoval v Československém rozhlase a od roku 1958 až do roku 1977 v redakci nakladatelství Československý spisovatel. V roce 1964 se stal zakládajícím členem Odboru přátel a příznivců Slavie, který měl za cíl zachránit a pozdvihnout fotbalovou Slavii, toho času živořící ve druhé fotbalové lize. Roku 1976 byl zvolen poslancem České národní rady. Zemřel na jevišti pražského Národního domu při slavnostním předávání jeho poslední sbírky Vroubky při příležitosti jeho 65. narozenin. Jaromír Nohavica jej zmiňuje ve své rozverné písni Maturitní písemná práce - Česká poezie alias Básníci, chlípníci. V 50. letech byl vyznavač tzv. poezie všedního dne, kterou ozvláštnil citovým zaujetím. V pozdějším období zdůrazňoval občanskou angažovanost a úsilí postihnout základní etické normy tehdejší společnosti.
Více od autora