Všichni Autoři a témata

Alena Maxová (101)

Alena Maxová byla rozhlasová redaktorka a překladatelka z angličtiny a bulharštiny. Mimo jiné stála u zrodu rozhlasového pořadu Kolotoč a jako překladatelka do českého prostředí uvedla amerického autora detektivních románů Eda McBaina. Narodila se v roce 1920 v holandském Haagu. Jejím otcem byl legionář, prvorepublikový politik a diplomat Prokop Maxa. Měla tři bratry. V letech 1931–38 žila s rodinou v bulharské Sofii, kde byl její otec velvyslancem. Vychodila tam českou měšťanku, naučila se místní jazyk a později se stala jeho přední překladatelkou do češtiny. Celý pobyt v Bulharsku považovala za jedno z nejhezčích období svého života, což dokládá např. i krátký rozhlasový dokument Malé pásmo o Bulharsku z cyklu Zvukový atlas. Ve středoškolských studiích pokračovala na Drtinově reformním reálném gymnáziu v Praze. Roku 1939 emigrovala s rodiči do Francie a později do Spojeného království. V letech 1942–1945 byla učitelkou a ředitelkou československých jeslí v Londýně získala jazykové osvědčení Cambridge Certificate. Po návratu do Československa studovala v letech 1945–1948 angličtinu, češtinu a bulharštinu na Univerzitě Karlově, v posledním ročníku také vyučovala na Dívčím gymnáziu Charlotty Masarykové v Praze 7. V letech 1948–1970 působila v Československém rozhlasu v Praze. První dva roky byla redaktorkou v zahraniční redakci, poté pracovala do roku 1955 jako lektorka v tzv. učebním oddělení a byla redaktorkou literárních pořadů. V roce 1956 se stala redaktorkou a později vedoucí nově vytvořené redakce Aktualit a zajímavostí, zkráceně A-Zet. V době, kdy televizní vysílání bylo stále ve svých počátcích, prožíval rozhlas i v takové zemi, jakou bylo tehdejší Československo, svůj zlatý věk. Výrazným způsobem se podílel na formování životního stylu. Jeho masovému rozšíření napomohl i vynález tranzistorového přijímače. Došlo ale i k jiným změnám. Uvolněnější 60. léta přinesla...

Frederick Forsyth (83)

Frederick Forsyth je britský spisovatel a novinář, který je znám jako autor světových politických bestsellerů. Řadu let pracoval jako agent MI6. Narodil se v Ashfordu v hrabství Kent. Jako sedmnáctiletý zanechal studia a okouzlen toreadorským řemeslem odešel do Španělska. Zde studoval na univerzitě v Granadě. O dva roky později se stal nejmladším pilotem Britského královského letectva. Poté pracoval jako korespondent pro agenturu Reuters ve Východním Berlíně a v Paříži a jako reportér BBC v Africe. Jako důsledek příliš kritického postoje okolo krize v Biafru jej propustili z práce. Do Londýna se vrátil úplně bez peněz a právě finanční tíseň ho přivedla ke psaní. Velký úspěch zaznamenal už jeho první román Den pro Šakala o fiktivním atentátu na Charlese de Gaulla, který byl později i zfilmován. Často se o něm hovoří jako o panu vypravěči. Je pověstný svou pečlivostí s jakou sbírá informace pro své romány, které často vychází ze skutečných událostí. Detailně popisuje jednání svých hrdinů, ale i historických postav jakož i četné skutečnosti politického pozadí událostí. Stejnou pozornost věnuje technickým parametrům zbraní, letadel či tanků. Podrobná popisnost jde často na úkor podrobnějšího psychologického vykreslení postav. Autorovi je proto rovněž přičítána metoda žurnalistického psaní zpravodajství, použitého na beletrii. Svět jeho knih je prostředí, kde vyhrává jen nejsilnější. Rozhodně nelze vždy počítat s happy-endem a autor často překvapí své čtenáře náhlými zvraty. Zejména knihy z pozdějšího období jsou psány s velkým spádem děje. Tématem jeho knih je často svět tajných služeb, především těch z Velké Británie. Mezní situace vytrhávají čtenáře z jeho klišé osobní bezpečnosti. Konflikt není daleko, jeho potenci si každý nese v sobě, včetně morálních otázek s tím spojených. Knihy autora pracují s předpokladem určitého obecného morálního kodexu západní civilizace. Dobro (byť ne nutně hlavní kladný hrd...

Jiří Wowk (142)

Jiří Wowk, též psán jako Jurij nebo Jiří Vovk, vlastním jménem Georgij Vladimirovič Volkov – 14. listopadu 1961, Praha) byl český malíř a ilustrátor dobrodružných knih ukrajinského původu. Narodil se v tehdejší ruské gubernii, ukrajinském Kyjevě. Rodiče byli vládní úředník Vladimír Fedorovič Volkov a jeho manželka Anna Prokofjevna. V roce 1920 opustil Georgij Vladimirovič Volkov – pozdější Jiří Wowk – Kyjev jako úředník Ukrajinské lidové republiky. Po působení na velvyslanectví v Římě se již do vlasti, která se stala součástí Sovětského svazu, nevrátil a studoval v Itálii soukromě malířství. V říjnu 1922 přicestoval do Československa. V Československu používal jméno Jiří Vovk. Žil zde s tzv. Nansenovým pasem; ten mu byl za Protektorátu odebrán a nahrazen pasem pro cizince. Československé občanství získal až v roce 1952. V roce 1923 se zapsal na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, studia však přerušil v roce 1925. Od roku 1925 se zapsal do malířského ateliéru Sergeje Alexandroviče Maka . Mako, ruský emigrant, se do Československa přistěhoval z Paříže; v Praze založil Ukrajinskou akademii plastického umění, oficiálně nazývanou Ukrajinské studio plastického umění , na které vyučoval. Wowk patřil do skupiny slovanských malířů Skify , kterou Mako v roce 1929 založil. Skupina vystavovala roku 1930 v pražském Denisově institutu. Rozpravy Aventina, které věnovaly výstavě podrobnou pozornost, charakterizovaly Wowkovo dílo pouze slovy: „Ukrajinec J. Wowk se nutí do zvláštností.“ Lidové noviny Wowkovu účast na výstavě pouze zaznamenaly. Do konce 2. světové války patřil Wowk mezi vytížené ilustrátory. Po roce 1948 si musel přivydělávat příležitostnými výtvarnými díly a soukromým vyučováním jazyků. Během studií se seznámil s Milenou Hladíkovou-Uzelacovou , matkou dvou synů, z nichž z jednoho se stal sklad...

Jeffery Deaver (115)

Jeffery Deaver , je americký autor detektivních románů. Do češtiny jeho dílo překládají Jiří Kobělka, Zuzana Pernicová, Milada Suderová a Michal Švejda. Narodil se 6. května 1950 v Glen Ellyn v americkém státě Illinois. Otec byl reklamní textař, matka byla hospodyňka, má taky sestru Julie Reece Deaverovou, která píše romány pro mládež. Svou první knihu, která se skládala z dvou kapitol, napsal když mu bylo jedenáct. Nejdříve se živil jako folkový zpěvák a skladatel, hrál a zpíval po klubech v San Francisku a v Chicagu. Pak se přestěhoval do New Yorku a přihlásil se na práva. Když pracoval jako komerční právník na Wall Street, začal psát svůj první román. Je autorem třiceti dvou románů a tří sbírek povídek. Proslul se zejména knihami s ochrnutým kriminalistou Lincolnem Rhymem.

Zdeněk Mézl (83)

Zdeněk Mézl byl český grafik a ilustrátor, používající osobitý styl dřevorytu, podle kterého jsou jeho díla na pohled rozpoznatelná. V letech 1949-1953 studoval u profesora Vodrážky na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Praze, následně v letech 1953-1956 u profesora Vladimíra Pukla na pražské akademii výtvarných umění. Studium přerušil na jeden rok kvůli studijnímu pobytu na sofijské Akademii v Bulharsku. Po návratu do Prahy dokončil studium u profesora Pukla v roce 1960. Již na Akademii se Zdeněk Mézl pouštěl do prvních ilustračních pokusů v technice dřevorytu, která jej pak provázela celý život. Zdeněk Mézl dal dřevorytu nový význam. Dokonale ovládl materiál i techniku a ve svých grafických listech a ilustracích uplatňuje smysl pro jasnou a přehlednou siluetu vyplněnou řadou jemných detailů, smysl pro jednoduché, lapidární vyjádření děje a úsměvný pohled na svět, někdy laskavý, jindy ironický. Mézl sám sebe označuje za kritického realistu - je mu blízký Hierynomus Bosch a Francisco de Goya. Volné tvorbě se věnuje po obdobích vyplněných bohatou činností ilustrátorkou. Jako ilustrátor se po svém postupně vypořádal jak s antickými bájemi, tak s Jaroslavem Haškem, Ezopovými bajkami či Danteho Peklem. Vybírá si autory, kteří mu umožňují ztvárnit ironizující nadsázku. Během své kariéry ilustroval více než 100 knih, vytvořil 3 poštovní známky a řadu svébytných grafických listů, obrazů a plastik. Celkem za svůj život vyryl 170 000 centimetrů čtverečních zimostrázových a hruškových desek. Samostatně vystavoval v Čechách, Belgii, Itálii, Holandsku, Německu, Japonsku, v Jihoafrické republice. V roce 2002 byl ve Velké Británii prohlášen za jednoho z nejlepších světových dřevorytců 20. století. Zemřel ve věku 81 let v jedné z pražských nemocnic.

Richard Podaný (149)

Richard Podaný je současný český překladatel z angličtiny a francouzštiny, zaměřující se především na moderní prózu, často na scifi, mnohdy na díla jazykově velmi náročná. Překládá ale i poezii , občas i komiks. Vystudoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově, pracuje jako redaktor v nakladatelství a překladatel na volné noze. V roce 2005 získal hlavní tvůrčí odměnu v rámci Ceny Josefa Jungmanna za překlad románu Jonathana Foera Naprosto osvětleno, v roce 2004 byl členem poroty téže ceny, v roce 2007 byl členem poroty v Soutěži Jiřího Levého, získal také několik cen za překlad fantasy a scifi děl. Přeložil například téměř kompletní dílo Chucka Palahniuka a několik děl Fredericka Forsytha. V kruzích zájemců o scifi a fantasy je znám pro své satirické literární recenze, často se soustřeďující právě na problematiku překladu, které jsou vydávány v různých periodicích. Je také zakladatelem anticeny Koniáš, která se uděluje nejhorším překladům scifi. Za překlad knihy Nejtišší trest Davida Lodge byl oceněn cenou Magnesia Litera 2010.

Kroky (54)

Johannes Mario Simmel (98)

Johannes Mario Simmel byl rakouský spisovatel společenských románů. Simmelovi rodiče pocházeli z Hamburku. Jeho otec Walter Simmel byl chemik, jeho matka Lisa rozená Schneiderová byla lektorka. Otec uprchl kvůli židovskému původu do Londýna, jeho příbuzní byli zavražděni v koncentračních táborech. Simmel strávil dětství v Rakousku a v Anglii, maturitu složil z chemického inženýrství. Po druhé světové válce pracoval nejdříve jako novinář, překladatel a tlumočník americké vojenské správy v Rakousku. Při práci v deníku „Welt am Abend“ psal jako kulturní redaktor filmové kritiky a fejetony. Roku 1947 publikoval svoji první sbírku novel pod názvem Setkání v mlze . Poté se uplatnil jako redaktor novin ve Vídni a Mnichově. Mezi lety 1950 a 1962 napsal sám nebo s různými autory celkem 22 filmových scénářů. Po jeho prvním velkém úspěchu Nemusí být vždycky kaviár se začal věnovat především psaní populárních románů, pokaždé s aktuálním společensko-politickým tématem jako je násilí, obchod s drogami nebo manipulace s geny. Od 50. let žil ve Starnbergu v Bavorsku, později ve Švýcarsku. Postupem času se stal značně populárním, jeho romány byly přeloženy do 25 jazyků, přes 10 jich bylo zfilmováno . Simmelovy práce byly označovány kritikou dlouhou dobu jako „obyčejná literatura“. Teprve s románem A s klauny přišly slzy našel celkové uznání. Simmel měl kladný vztah k české kultuře, díky své chůvě také mluvil částečně česky. Krátké povídky, eseje, úvahy, zprávy.

Ota Pavel (61)

Ota Pavel, vlastním jménem Otto Popper , byl český prozaik, novinář a sportovní reportér. Je autorem sportovních a autobiografických próz s tématy z vlastního dětství. Narodil se v Praze jako třetí, nejmladší syn židovského obchodního cestujícího Lea Poppera. Až do svých šesti let bydlel s rodiči a bratry v Praze 7 v ulici Farského v domě Husova sboru. Odtud se přestěhovali v roce 1939 do Buštěhradu k rodičům otce a do stejného domu se po válce rodina vrátila. Velice se zajímal o sport. Za druhé světové války, po transportu jeho otce a obou starších bratrů Jiřího a Huga do koncentračního tábora, žil sám s matkou, která nebyla židovského původu, v Buštěhradě na Kladensku. Mladý Ota krátce pracoval i jako horník v dole Prago v Dubí u Kladna. Po skončení války se vrátili živí jeho bratři i otec. Absolvoval obchodní a jazykovou školu, ale maturitu složil až v roce 1960 na Střední škole pro pracující. Po válce hrál hokej za Spartu, byl kapitánem dorosteneckého mužstva , ale především se věnoval činnosti redaktora. V letech 1949–1956 působil jako sportovní redaktor v Československém rozhlase,, kam byl přijat na doporučení svého přítele Arnošta Lustiga. Mezi lety 1956 a 1957 pak zastával stejnou pozici v časopise Stadión a poté několik let v armádním týdeníku Československý voják. Ve Stadionu také vycházely jeho první literární pokusy, především fejetony ze sportovního prostředí. Jako redaktorovi mu bylo umožněno cestovat, například v roce 1962 doprovázel armádní fotbalové mužstvo Dukly Praha do USA , dále navštívil Francii, Švýcarsko nebo SSSR. Při zimní olympiádě v Innsbrucku u něj propukla vážná duševní choroba , v jejímž důsl...

Miloslav Novotný (149)

Prozaik, literární historik a bibliograf, kunsthistorik, překladatel. Otec byl lékařem. Novotný vystudoval gymnázium v Písku a češtinu a němčinu na FF UK . 1921–1924 byl tajemníkem Svazu osvětového v Praze, od 1922 externím redaktorem Národních listů, od 1924 knihovníkem Národního muzea. Spolu s Josefem Volfem zde založil Literární archiv a roku 1927 se stal jeho správcem. Od 1937 přednášel souběžně dějiny knihoven a knihtisku na Státní knihovnické škole v Praze. 1939 byl jmenován zemským muzejním radou, 1941 prozatímním správcem a zároveň vedoucím Literárního archivu a 1945 přednostou knihovny Národního muzea. 1951–1955 působil jako vědecký pracovník Ústavu pro českou literaturu ČSAV, poté odešel do důchodu. Hlavním přínosem pro českou literární vědu byla Novotného činnost literárněhistorická, zaměřující se zejména na národní písemnictví 19. století. Celoživotní bibliologická praxe i přístup k pramenům v knihovně Národního muzea měly vliv na metodu jeho vědecké práce, založené na pozitivistickém shromažďování dokumentů a zpřístupňování bibliograficko-životopisných údajů, rezignující většinou na hlubší analýzu literárního vývoje a kulturních souvislostí. Pramennou povahu mají studie máchovské , zejména však řada prací souvisejících s životem a tvorbou Boženy Němcové . Zásadní místo v Novotného vědecké činnosti zaujímá práce editorská. Rozhodující zásluhu měl na kritickém vydání sebraných spisů Boženy Němcové a Jana Nerudy, uspořádal a vydal též podstatnou část díla Karla Havlíčka, Zikmunka Wintra, Josefa Hory, Rudolfa Těsnohlídka a Jiřího Wolkra. Veškerý dostupný materiál o Němcové a Nerudovi se pokusil shromáždit v nedokončeném souboru dokumentů Život Boženy Němcové a Život Jana Nerudy. Edičně vý...

Václav Kabát (90)

Václav Kabát je český malíř, grafik, ilustrátor, typograf a karikaturista. V letech 1947–1951 vystudoval v Praze pod vedením Petra Dillingera a Jaroslava Vodrážky Státní grafickou školu a poté v letech 1951–1956 u profesora Vladimíra Pukla Akademii výtvarných umění. Od ukončení studia vykonává svobodné povolání. Volnou grafiku provádí v technikách leptu a suché jehly. Spolupracuje s celou řadou nakladatelství, časopisů a novin. Graficky upravil mnoho knih a asi devadesát titulů sám ilustroval. Jeho nejrozsáhlejším dílem jsou ilustrace série deníků Adriana Molea spisovatelky Sue Townsendové. Vystavuje nejčastěji na společných výstavách ilustrací pro děti. Od roku 1990 je členem Klubu ilustrátorů dětské knihy. Za svou práci získal celou řadu ocenění:

Dušan Zbavitel (121)

Dušan Zbavitel byl český indolog a překladatel. Indologii studoval u prof. Vincence Lesného na Karlově univerzitě v letech 1945–1948. Po obhájení kandidátské dizertace v oboru bengálské literatury nastoupil jako vědecký pracovník do Orientálního ústavu Akademie věd, kde působil až do svého vynuceného odchodu v roce 1971. Pak pracoval jako překladatel na volné noze a od roku 1978 jako učitel sanskrtu a bengálštiny na pražské Jazykové škole. I v pokročilém věku byl odborně činný, zejména jako překladatel. Překládal ze sanskrtu, pálijštiny, bengálštiny, angličtiny a němčiny. Jeho dcerou je tlumočnice a překladatelka Gita Zbavitelová. Jeho odbornou specializací byla bengálská literatura a na tomto poli získal světový věhlas. Mezi jeho nejcitovanější knižní práce patří studie k lidovým baladám z východního Bengálska a přehledné dějiny bengálské literatury , které vyšly v roce 1976 v prestižní řadě History of Indian Literature, editované Janem Gondou. Vedle těchto knižních monografií jsou světovou badatelskou obcí dodnes ceněny mnohé Zbavitelovy rozsáhlé časopisecké příspěvky , ať je to série článků věnovaných Rabíndranáthu Thákurovi, počátkům moderního bengálského dramatu či studie specifického žánru středověké a lidové bengálské literatury, báromásí. Autorův význam na mezinárodním akademickém poli dosvědčovala mimo jiné i skutečnost, že byl vybrán do redakčního týmu projektu Dictionary of Oriental Literature a byl hlavním editorem jeho druhého svazku věnovaného jihoasijským literaturám, který vyšel v roce 1974 v Londýně. V domácím prostředí byl nejznámějším českým indologem. Jeho publikační činnost byla i přes nepřízeň totalitního období úctyhodná. Byl autorem či spoluautorem řady odborných i populárněnaučných prací a iniciátorem a editorem množství kolektivních děl, jež dodnes patří k ...

Sandra Brown (136)

Autorka romantických románů. Sandra Lynn Brown se narodila 12. března 1948 ve Waco, v americkém státě Texas a vyrůstala ve Ft. Worth jako nejstarší z pěti sester. Publikovala též pod pseudonymy Rachel Ryan, Laura Jordan a Erin St. Claire. Už v dětství si raději četla knihy, než aby si hrála s panenkami. Začala studovat angličtinu na Texaské univerzitě, ale v roce 1968 studia opustila a provdala se za Michaela Browna, předního televizního moderátora a dokumentaristu. Sama Sandra zpočátku působila v televizi, kde hlásila počasí a poté se stala reportérkou. S manželem mají dvě děti – dceru Rachel a syna Ryana a když Sandra v roce 1981 začala, za vydatné podpory ze strany manžela, s psaním knih, svůj první román vydala pod pseudonymem Rachel Ryan – tj. složeným z křestních jmen svých dětí.

Rudolf Mertlík (64)

Profesor Rudolf Mertlík byl český básník, spisovatel a překladatel. Překládal z latiny, starověké řečtiny a němčiny. Mimo jiné přeložil Homérovy eposy Ílias a Odysseia. Po absolvování gymnázia v Hradci Králové studoval na Filozofické fakultě Karlovy Univerzity obor latina a řečtina. 17. listopadu 1939 byl zatčen a strávil tři roky v německém koncentračním táboře Sachsenhausen. V roce 1946 dokončil studia a stal se pedagogem reálného gymnázia. Po nástupu komunismu k moci za svou knihu Nebezpečí jednotné školy strávil dalších sedm let ve Valdicích za „protistátní činnost“. Na konci 60. let se podílel na založení Antické knihovny v nakladatelství Svoboda. Protože měl v 50. a 70. letech zakázáno překládat, vydávat svá díla pod vypůjčenými jmény Václav Dědina, Jiří Valeš, Radislav Hošek, Jana Nechutová a Olga Valešová. K jeho nejvýznamnějším dílům patří Starověké báje a pověsti. Zemřel roku 1985 a pohřben byl na Vinohradském hřbitově. Jeho synem je ekonom Pavel Mertlík.

Petr Bezruč (140)

Petr Bezruč je literární pseudonym, pod kterým vystupoval slezský básník Vladimír Vašek . Je považován za autora jediné básnické sbírky původně nazvané Slezské číslo, později známé jako Slezské písně, vydané na počátku 20. století. Naprosto ojedinělé verše útočně promlouvající za sociální a národní zájmy českých obyvatel Slezska nemají svou genezí, stylem ani dalším osudem v české literatuře obdobu. Literární historici řadí Bezruče do generace tzv. anarchistických buřičů, byť je to sporné . Jeho dílo je ovlivněno symbolismem a Českou modernou. Narodil se v roce 1867 v Opavě do rodiny Antonína Vaška a jeho ženy Marie Vaškové . Jeho otec Antonín Vašek byl učitel, filolog a slezský buditel. Vydával od roku 1860 první český list ve Slezsku, Opavský besedník. Jako jeden z prvních odmítl uznat pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Na základě filologického rozboru dokázal, že autorem jejich textu je Václav Hanka a obvinil ho z jejich padělání. Vaškova matka Marie pocházela ze zámožné rodiny v Týnci nad Labem. V roce 1873 byl Antonín Vašek za své pročeské aktivity nucen i s rodinou přestěhovat se do Brna. Každé léto však malý Vladimír Vašek trávil v Háji u Opavy, kam se jeho otec vracel za svou zálibou – lovem. Dětství Vladimíra Vaška zůstalo ovšem poznamenáno neshodami mezi rodiči a nevybíravými útoky proti otci za jeho filologickou práci o Rukopisech. Otec Antonín Vašek zemřel na tuberkulózu v roce 1880. Jeho vdova Marie Vašková zůstala se šesti dětmi sama v nelehké finanční situaci. V roce 1881 začal Vladimír Vašek navštěvovat tehdejší Slovanské gymnázium v Brně . Nejhorší prospěch měl z němčiny, matematiky a zpěvu. Sám později přiznal, že hudbě nikdy nerozuměl. Učitel zpěvu ještě na měšťance Vaškovi posměšně přezdíval Anton (z německého ein Ton = „jeden ...

Antoine de Saint-Exupéry (118)

Antoine Marie Roger de Saint-Exupéry byl francouzský spisovatel, pilot, často je považován také za filozofa a humanistu. Mezi jeho nejznámější díla patří Země lidí, Citadela nebo Malý princ. Jean de Saint-Exupéry byl inspektorem pojišťovny v Lyonu, kde se seznámil s Marií de Fonscolombe . Vzali se v roce 1896]. Po narození dvou dcer se jim v Lyonu 29. června 1900 narodil syn Antoine. O dva roky později mu přibyl bratr François. Krátce před narozením své dcery Gabriely Jean de Saint-Exupéry, Antoinův otec, náhle zemřel. Matka se snažila, aby děti měly šťastné dětství, a proto trávily část roku na zámku u jejích rodičů, část u její pratety na zámku Saint-Maurice-de-Rémens. Rozlehlý park zdejšího zámku se vryl všem dětem hluboko do paměti, na šťastné chvíle zde prožité Antoine vzpomínal po celý svůj život. Měl velmi rád svou matku, po celý život mu byla útočištěm. V rodině mu říkali „Král Sluníčko“, pro jeho modré oči a blonďaté vlasy. Spolu se svým bratrem studoval na jezuitském gymnáziu. Již v dětství psal básně, zabýval se i „vynalézáním“ a rád se díval na létající piloty. S úderem válečného roku 1914 se paní de Saint-Exupéry stala ošetřovatelkou v Amberieu. V roce 1916 studovali oba synové na koleji ve Fribourgu ve Švýcarsku. Zde roku 1917 složil maturitu. V Paříži na Lyceu sv. Ludvíka absolvoval přípravku ke studiu na námořní akademii. U přijímacích zkoušek na akademii však neuspěl, a tak v letech 1920–1921 studoval architekturu na pařížské École nationale supérieure des beaux-arts. Studia nedokončil. Rád a bouřlivě diskutoval v kavárnách o literatuře již dříve, nyní však, díky své příbuzné, přišel do kontaktu se spisovatelskou komunitou. Seznámil se také s Louisou Vilmorinovou a zasnoubili se. Povinnou vojenskou službu nastoupil roku 1921 ve Štrasburku, na vlastní žádost byl přidělen...

Olympic (89)

Olympic je známá česká rocková skupina, kterou založil v roce 1963 v Praze Petr Janda, který je dodnes jejím kytaristou a frontmanem. Skupina je pozoruhodná tím, že jako jedna z prvních založila žánr rockové hudby v bývalém Československu. Během své bohaté kariéry vydala skupina Olympic řadu alb a je oslavována za svůj přínos české hudbě. V průběhu let zažili různé změny v sestavě, ale na české hudební scéně si udrželi stálou pozici.

John Steinbeck (73)

John Ernst Steinbeck , byl americký spisovatel, představitel moderního amerického románu. Je nositelem Pulitzerovy ceny za román Hrozny hněvu . V roce 1962 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu za realistické a nápadité prózy, které kombinují sympatický humor a pronikavé společenské vnímání. Patří mezi klasiky světové literatury, jeho díla byla přeložena do více než 45 jazyků. John Steinbeck se narodil 27. února 1902 v Salinas v Kalifornii. Jeho otec, který pracoval jako správce mlýna a později pokladník okresu Monterey, pocházel z rodiny německých přistěhovalců. Jeho dědeček si po emigraci do Spojených států změnil původní příjmení Großsteinbeck na Steinbeck. Matka měla irské předky, bývala učitelkou a svému synovi vštípila zálibu ve čtení a psaní i zájem o sociální problematiku. Steinbeckovi měli čtyři děti, John byl jediným synem. John Steinbeck absolvoval střední školu v Salinas a v letech 1919–1925 studoval na Stanfordově univerzitě historii, anglickou literaturu a biologii. Navštěvoval kurzy kreativního psaní a začal psát a publikovat první povídky. Už od čtrnácti let chtěl být spisovatelem. O prázdninách pracoval na okolních rančích a farmách, kde se poznával život migrujících dělníků, česáčů vína a ovoce, pěstitelů cukrové řepy. Toulal se v okolí Monterey a poslouchal vyprávění tuláků, které bylo živou kronikou Spojených států a stalo se zdrojem námětů pro jeho literární tvorbu. Univerzitu opustil v roce 1925 bez diplomu a odjel do New Yorku. Vystřídal tam několik dělnických profesí a neúspěšně se pokusil prosadit jako novinář. V roce 1928 se vrátil do Kalifornie, kde pracoval jako průvodce a správce u jezera Tahoe. Setkal se tam s levicovou aktivistkou Carol Hennigovou, která se v roce 1930 stala jeho manželkou. Žili spolu v Pacific Grove na poloostrově Monterey, v rodinné chatě. Steinbeck se tam spřátelil s mořským biologem a ekologem Edem Rickett...

Josef Schwarz (75)

Josef Červinka byl český rozhlasový režisér, herec a překladatel. Narodil se v rodině podnikatele Viktora Schwarze v městečku Luže. Studoval gymnázium ve Vysokém Mýtě, v Chrudimi a v Pardubicích, ale žádné nedokončil. Nakonec odešel do Prahy, kde studoval jednoroční obchodní školu. Poté pracoval jako úředník u firmy Philips. Za vlastní úspory ale začal studovat dramatické oddělení pražské konzervatoře, kde byl jeho spolužákem Jiří Orten. Jeho přáteli byli Pavel Tigrid a Jiří Orten. S Jiřím Ortenem a Bohuslavem Březovským bydleli společně v pronajatém bytě na Vinohradech. Jeho první rozhlasovou úlohou byla recitace veršů Vítězslava Nezvala v roce 1937. Dne 23. března 1939 uprchl spolu s Pavlem Tigridem do Velké Británie. Zde nejprve absolvoval kurs pro svářeče a pracoval v továrně. I během války pořádali spolu s Otou Ornestem a Josefem Ledererem divadelní představení. V roce 1941 byl spolu s Otou Ornestem a Pavlem Tigridem přijat na základě konkursu do BBC, kde pak působil v československé redakci. Spolu s Otou Ornestem vystupoval mj. ve vysílání pro mládež, uvaděném každou středu jako rozhovory dvou obyčejných mladých českých lidí, Pepíka a Vaška, kteří vyjadřovali své názory na aktuální situaci nebo např. v roli legionáře v Langerově pásmu o životě T. G. Masaryka . Spolu s Otou Ornestem dostali stipendium na stáž v Královské akademii dramatického umění , kde se účastnili práce v shakespearovské třídě. V roce 1944 onemocněl tuberkulózou. Léčil se v jižní Anglii a po skončení války ve švýcarském Davosu. Zde přeložil svou první knihu . V roce 1947 nastoupil do Československého rozhlasu. Aby nedocházelo k záměně se stejnojmenným dalším zaměstnancem rozhlasu, zvolil si pseudonym s příjmením své matky za svobodna – Červinka. V roce 1952 byl pro svou bývalou spolupráci s BBC a další k...

Václav Netušil (79)

Václav Netušil byl český nakladatelský pracovník a publicista, známý především jako překladatel Julese Verna. Původním povoláním byl učitel, poté působil v Státním pedagogickém nakladatelství a od roku 1949 v Státním nakladatelství dětské knihy , které jako jeho první ředitel vedl až do příchodu Bohumila Říhy v roce 1956. Poté v nakladatelství působil dál jako vedoucí redaktor a redaktor. Některá svoje díla puplikoval pod pseudonymem Pálka Ondřej

Václav Neckář (121)

Václav Neckář je známý český zpěvák a herec, který se v 60. a 70. letech 20. století stal významnou osobností české hudební scény. Narodil se 23. října 1943 v Praze a první popularitu získal jako člen beatové skupiny The Hurricanes na počátku 60. let. Později se vydal na úspěšnou sólovou dráhu a vydal řadu alb, která měla u posluchačů velký ohlas a na nichž předvedl své všestranné pěvecké schopnosti. V Neckářově hudbě se často mísily prvky popu, rocku a beatu, díky čemuž si ho oblíbili mladí i starší posluchači.

Václav Beneš-Třebízský (177)

Václav Beneš Třebízský byl český spisovatel a katolický vlastenecký kněz–buditel. Byl synem krejčího Václava Beneše z Třebíze u Slaného a Marie, rozené Šarochové. Studoval ve Slaném a v Praze. Roku 1875 byl vysvěcen na kněze a působil nejprve v Litni u Berouna, kde byl kooperantem od 8. září 1875 do 28. listopadu 1875, kdy onemocněl a z Litně odešel. Od roku 1876 působil jako kaplan při kostele Nanebevzetí Panny Marie v Klecanech u Prahy. Navzdory opakované lázeňské léčbě v Mariánských Lázních zemřel na tuberkulózu. Třebízského románová tvorba je podobná tvorbě Aloise Jiráska; jeho oblíbeným tématem bylo taktéž husitství, ale věnuje se i jiným obdobím českých dějin od prvopočátků až po 19. století. Děj mnoha Třebízského děl je zasazen do kraje, kde se autor narodil a působil, tedy na Slánsko, Berounsko a do okolí Klecan.

Otokar Fischer (120)

Otokar Fischer byl český literární historik a profesor germanistiky na Univerzitě Karlově, divadelní kritik, teoretik a historik, překladatel, dramaturg, básník a dramatik. Pocházel z české židovské rodiny. V rodném Kolíně vystudoval gymnázium a po maturitě se zapsal na filosofickou fakultu české i německé univerzity v Praze, kde studoval germanistiku . V Berlíně získal roku 1905 doktorát a nastoupil do Univerzitní knihovny v Praze. V roce 1909 se stal docentem, v roce 1917 na Karlově univerzitě v Praze mimořádným profesorem dějin německé literatury a od roku 1927 byl zde řádným profesorem. Jako odborník byl zván často do zahraničí, na vědecké kongresy a různé přednášky. Byl rozhodným antifašistou a ve 30. letech se zapojil do protifašistického hnutí. Jeho literární činnost a zásluhy ve vědním oboru dějiny německé literatury byly oceněny členstvím v Královské české společnosti nauk a České akademii věd a umění, jejímž řádným členem se stal 29. listopadu 1933 . V letech 1920–1924 vyučoval také na dramatickém oddělení Konzervatoři hudby v Praze světovou literaturu dramatickou a rozbor světových dramat. Jeho celoživotním zájmem bylo divadlo. Už od roku 1907 působil jako divadelní referent v celé řadě novin a časopisů , Přehled, Česká revue, Cesta, Kritika, Právo lidu, Lidové noviny, Prager Presse, aj.) a po roce 1920 i krátce spoluredigoval časopis Jeviště. V jedné sezoně před válkou byl dramaturgem činohry Národního divadla, avšak z funkce odstoupil po devíti měsících pro zásadní programové neshody s vedením divadla. Stal se historikem prvního čtyřicetiletí Národního divadla a jako znalec této problematiky si vydobyl značnou autoritu, takže v roce 1935 po smrti K. H. Hilara byl vybrán jako jeho nástupce ve funkci šéfa činohry....

Miloslav Šimek (70)

Miloslav Šimek byl český komik, herec a spisovatel, známý svým přínosem českému humoru a zábavě. Narodil se 7. března 1940 v Praze a svou prací v divadle, rozhlase a televizi se stal významnou osobností české kultury. Šimek je známý především díky spolupráci s Jiřím Grossmannem, s nímž vytvořil populární komediální dvojici, která zanechala trvalou stopu v české komedii. Jejich vystoupení často kombinovala humor s hudebními prvky, což mělo u diváků velký ohlas.

Jiří Wolker (138)

Jiří Wolker, celým jménem Jiří Karel Wolker , byl český básník, představitel tzv. proletářské poezie. Rod Wolkerů pochází z předměstí Prostějova, kde žil Jiřího praděd Martin Wolker. Martinův syn Karel se zde živil jako kožešník a vnuk Ferdinand bydlel již v samotném Prostějově. V roce 1899 si Ferdinand vzal za manželku Zdenu Skládalovou , dceru svého firemního společníka a prostějovského měšťana Jiřího Skládala. Ferdinandovi a Zdeně se v březnu 1900 v domě č. 22 narodil syn, který byl pokřtěn jako Jiří Karel. Narodil se v Prostějově v dobře situované rodině bankovního úředníka Ferdinanda Wolkera a jeho ženy Zdeny, vystudoval Gymnázium Jiřího Wolkera . V letech 1916–1917 se pod vedením Antonína Svojsíka účastnil skautských táborů v Orlovských lesích nedaleko hradu Lipnice. Do dvaceti let trávil prázdniny ve vile na Svatém Kopečku u Olomouce, u babičky Anežky Skládalové. Tato vila dnes nese název vila Jiřího Wolkera a je kulturní památkou. Od roku 1919 studoval na přání svého otce práva v Praze, přičemž zároveň navštěvoval literární přednášky Františka Xavera Šaldy a Zdeňka Nejedlého. V Praze pobýval do června 1923. V roce 1921 vystoupil Wolker z římskokatolické církve. Od roku 1921 byl členem prostějovské pobočky KSČ. V letech 1921–22 byl členem Literární skupiny a 1922–23 Devětsilu; v obou případech byl důvodem jeho odchodu nesouhlas s vývojem a politickou neangažovaností. V dubnu 1923 mu byla zjištěna tuberkulóza. Od června do prosince téhož roku se léčil ve Vysokých Tatrách, v Tatranské Poliance a na chorvatském ostrově Krk; nakonec byl smrtelně nemocný převezen domů, kde za několik dní zemřel. Je pochován na městském hřbitově v Prostějově. Po smrti se jeho dílo stalo několikrát terčem bojů o umělecký odkaz. Už v roce 1925 se v časopise Pásmo, vydávaném Devětsilem, objevil nepodepsaný článek (autory byli Černík, Hala...

Jarmila Fastrová (102)

Narozena 1.6.1899 v Praze, zemřela 28.11.1968 tamtéž. Ing., překladatelka z angličtiny, francouzštiny, italštiny.

Antonín Šplíchal (182)

Antonín Šplíchal je český výtvarník, ilustrátor knížek pro děti. Vyučil se aranžérem, poté vystudoval v Uherském Hradišti užitou grafiku. Jeho prvním samostatným dílem byl komiks Tři mušketýři v roce 1972. Po roce 1991 začal pracovat jako ilustrátor na volné noze. Dosud ilustroval přes sto knížek, převážně pro děti.

Ivana Führmann Vízdalová (125)

Narozena 28. 6. 1953 v Praze. PhDr., germanistka a bohemistka. Překlady z němčiny.

Elvis Presley (163)

Elvis Presley , často známý jen jako "Elvis" a přezdívaný "král rokenrolu", byl v polovině 20. století osobností, která změnila populární hudbu a kulturu. Narodil se 8. ledna 1935 v Tupelu ve státě Mississippi a ve 13 letech se s rodinou přestěhoval do Memphisu ve státě Tennessee. Svou hudební kariéru zahájil v roce 1954 u legendární nahrávací společnosti Sun Records v Memphisu, kde spolupracoval s producentem Samem Phillipsem. Elvisův jedinečný styl - fúze country a rhythm and blues - ho katapultoval ke slávě.

Helena Stachová (109)

Scenáristka, režisérka a loutkoherečka Helena Štáchová se narodila 18. listopadu 1944 v Praze. Již v mládí se začala zajímat o divadlo a herectví. Po maturitě nastoupila do Divadla Spejbla a Hurvínka jako elévka. O rok později začala studovat DAMU. Po absolvování fakulty se v roce 1966 stala členkou divadla. V roce 1967 převzala od Boženy Welekové interpretaci jedné z hlavních postav divadla - Máničky, která vznikla již v roce 1930. Ve spolupráci s M. Kirschnerem začala i s cizojazyčnými texty . V roce 1971 dostává na starost paní Kateřinu Hovorkovou čili Mániččinu bábinku, která je další hlavní postavou divadla a byla vytvořena M. Kirschnerem. Kromě divadla působí i v rozhlase, dabingu, televizi . Je i autorkou mnoha scénářů a divadelních her pro rozhlas, divadlo a televizi, velmi často své hry také režíruje. Její manžel byl Miloš Kirschnera. Po jeho smrti byla jmenována do funkce ředitelky Divadla Spejbla a Hurvínka. Helena Štáchová má dvě děti. V současné době má za přítele Zdeněka Zbořila.

Robert Louis Stevenson (128)

Robert Louis Stevenson byl skotský romanopisec, básník, spisovatel cestopisů a amatérský hudební skladatel, vedoucí představitel novoromantismu v anglické literatuře. Narodil se v roce 1850 v hlavním městě Skotska Edinburghu jako Robert Lewis Balfour Stevenson. Přibližně ve věku osmnácti let si změnil druhé jméno z „Lewis“ na „Louis“. Jeho otec Thomas Stevenson, dědeček Robert Stevenson i pradědeček byli významní stavitelé a provozovatelé majáků. Po nich zřejmě zdědil náklonnost k dobrodružství, volání moře a cestování. Jeho dědeček z matčiny strany Lewis Balfour byl profesorem etiky a pastorem. Právě v jeho domě strávil významnou část dětství. Stevenson o něm říkal, že po něm zdědil zálibu v pronášení veřejných proslovů a zároveň odpor k jejich poslouchání. Pravděpodobně po své matce Margaret Balfourové měl slabé plíce , následkem čehož trávil celé zimy v posteli, přičemž mu jeho ošetřovatelka dlouhé hodiny předčítala z Bible a životopisů starých skotských Covenanterů . Přes léto ho posílali, aby si hrál venku, kde se projevoval jako živé bezstarostné dítě. V jedenácti letech se jeho zdraví zlepšilo natolik, že ho rodiče zapsali na Edinburskou akademii, aby mohl později nastoupit na Edinburskou univerzitu a následovat tak svého otce, stavitele majáků. V této době hodně četl. Zvláště Shakespeara, Waltera Scotta, Johna Bunyana a Arabské příběhy tisíce a jedné noci. Na Edinburskou univerzitu nastoupil v sedmnácti letech, ale brzy zjistil, že nemá ani technické myšlení, ani fyzické schopnosti, aby uspěl jako inženýr. Během cesty, na kterou ho jeho otec vzal v naději, že v něm vzbudí zájem o konstrukci majáků, zjistil, že má plnou hlavu spíše podivuhodných romancí opěvujících pobřeží a ostrovy, které navštívili. Jeho přísný otec nakonec přijal jeho rozhodnutí věnovat se litera...

Hans Christian Andersen (147)

Hans Christian Andersen byl dánský spisovatel, proslul především jako jeden z největších světových pohádkářů. Mnohé z jeho 156 pohádek se staly již klasikou . Psal ovšem i verše a romány, z nichž je dosud čtena autobiografie Pohádka mého života. Kromě světoznámých pohádek napsal také několik úspěšných románů, několik poměrně málo úspěšných básnických sbírek a divadelních her. Narodil se v Odense na ostrově Fyn v Dánsku 2. dubna 1805. Byl synem chorého 22letého ševce Hanse Andersena a jeho o 7 let starší ženy Anny Marie, analfabetky. Pocházel z velmi chudých poměrů. Celá rodina žila a spala v jedné malé místnosti. Jeho matka byla pradlena, ke sklonku života propadla alkoholu. Jeho matce se v roce 1799 narodila nemanželská dcera a matka tuto dceru odložila. Tato nevlastní Hansova sestra se stala prostitutkou. Hansův dědeček z otcovy strany pomatenec a známá odenseská figurka. Kmotr byl vrátný v městském chudobinci. Byl přecitlivělý, ctižádostivý a marnivý. Jeho původ pro něj znamenal neustálé traumatizující ohrožení – ten zároveň vysvětluje jeho až výstřední potřebu společenského a uměleckého uznání, přecitlivělost na kritiku i nezdolnou vytrvalost v cestě za úspěchem. Již brzo prokazoval představivost, která byla podporována shovívavostí jeho rodičů a pověrčivostí jeho matky. Roku 1816 zemřel jeho otec a on byl nucen přestat chodit do školy a začít pracovat v místní továrně. Postavil si malé loutkové divadlo a vyrobil pro své loutky oblečky. Přečetl všechny možné knihy, které si mohl vypůjčit, mezi nimi také díla Ludviga Holberga a Williama Shakespeara. Andersen celé své dětství vášnivě miloval literaturu. Byl známý tím, že znal nazpaměť celé Shakespearovy hry a přednášel je, přičemž používal své dřevěné panenky jako postavy. Poměrně brzy, 6. září 1819, utekl do Kod...

Miroslav Zikmund (59)

Miroslav Zikmund je český cestovatel a spisovatel. Narodil se do rodiny strojvůdce Antonína Zikmunda a jeho manželky Magdaleny, rozené Voráčkové, v domě č. 31 v Úslavské ulici v Plzni, kde žili do roku 1927. Jeho dědeček Josef Zikmund byl řezník a hospodský ve Volduchách na Rokycansku. Svou první delší cestu podnikl asi v šestnácti letech s mladším bratrem Josefem a kamarádem Václavem na Podkarpatskou Rus, která byla v období první republiky součástí Československa. Po maturitě v roce 1938 začal studovat Vysokou obchodní školu. Protože na počátku druhé světové války němečtí okupanti uzavřeli české vysoké školy, mohl ji ukončit až v roce 1946. Na škole studoval s Jiřím Hanzelkou, který byl jeho partnerem na cestách i spoluautorem jejich knih. V letech 1947–1950 podnikl spolu s Jiřím Hanzelkou cestu do Afriky a Jižní Ameriky. Celou tuto výpravu absolvovali společně vozem Tatra 87. Z této cesty bylo rozhlasem odvysíláno přes 700 reportáží. Na této cestě udělali velké množství fotografií a natočili množství filmového materiálu, jehož dokumentární cena je značná. Afrika byla tehdy pod nadvládou evropských koloniálních mocností. O komunistickém puči v Československu v únoru 1948 se dozvěděli v Belgickém Kongu, kde místní tisk věnoval události ve střední Evropě jen malou pozornost. V libyjské Syrtě měla po sabotáži jejich tatrovka havárii, v Egyptě přenocovali na vrcholu Cheopsovy pyramidy, v Tanganice vystoupali na vrchol Kilimandžára, v konžském pralese se setkali s Pygmeji, z Kapského Města se přeplavili lodí do Buenos Aires, v Riu de Janeiru na pláži Copacabana se Zikmund málem utopil při koupání v moři, v Ekvádoru, kde uvažovali o emigraci z Československa, se setkali s lovci lebek z kmene Šuárů. Podle Zikmunda byl svět v době jejich cesty do Afriky a Jižní Ameriky bezpečnější. Během africké cesty navštívili například Itálií ovládané Somálsko, které je na počátku 21. století zhrouceným státem nebezpečným pro cizince....

Zdeňka Psůtková (121)

PhDr. Zdeňka Psůtková byla česká filoložka, nakladatelská redaktorka, překladatelka z ruštiny, angličtiny, němčiny a francouzštiny, spisovatelka. Věnovala se také úpravám dabingu. Okrajově se věnovala i zpěvu. Narodila se v rodině kovářů v Trhanově. Absolvovala učitelský ústav v Plzni a reálné gymnázium v Klatovech v roce 1947. Poté vystudovala češtinou a ruštinu na Filosofické fakultě University Karlovy, studium absolvovala v roce 1951, doktorát získala v roce 1953. V letech 1951–53 byla redaktorkou nakladatelství Naše vojsko. V letech 1957–59 byla tajemnicí Kruhu překladatelů při Svazu československých spisovatelů, v letech 1968–71 redaktorkou literární redakce Československého rozhlasu. V roce 1955 se provdala za malíře Jiřího Horníka . V letech 1955 - 1960 používala jméno Zdeňka Horníková. Manželství bylo rozvedeno v roce 1960. Téhož roku se podruhé provdala za fagotistu Václava Cvrčka a používala znovu své dívčí jméno Zdeňka Psůtková.

Pavel Medek (98)

Narozen 3. 1. 1952, zemřel 2. 2. 2015. Ing., ekonom, překlady z angličtiny a španělštiny, též umělecké literatury.

Erik Adolf Saudek (73)

Erik Adolf Saudek byl český překladatel, převážně z angličtiny , němčiny a francouzštiny . I jeho otec Emil byl překladatel a propagátor české literatury . Studoval střední školu ve Vídni, v Praze pak germanistiku, komparatistiku a dramaturgii na Filozofické fakultě UK. Publikoval v časopisech Cesta, Host, Kmen, Listy pro umění a kritiku, Komedie, Kritický měsíčník . Od roku 1927 překládá Goetha se svým učitelem Otokarem Fischerem a překladatelství se stává jeho hlavním zaměřením. V roce 1929 uvádí jako režisér první české provedení Goethova Fausta ve Fischerově překladu v holešovické Legii malých. Za okupace, kdy byl z rasových důvodů vyřazen z veřejné činnosti , vydává některé překlady pod jménem přítele Aloyse Skoumala . Po válce se stává dramaturgem Realistického divadla , divadelním kritikem Lidových novin a dramaturgem Národního divadla . Nesnažil se o tzv. věrný překlad, šlo mu spíše o postižení vnitřního smyslu předlohy a dobového koloritu. K tomu využíval i hovorové češtiny a umísťování nejzávažnějších slov na konec veršů, kde byly rýmem zdůrazněny. Zásadní význam má jeho 15 překladů nejhranějších Shakespearových her, na kterých pracoval od roku 1936 až do své smrti . Jeho manželkami byly herečka Eva Vrchlická, poté překladatelka Věra Saudková , neteř Franze Kafky. S druhou jmenovanou měl tři syny a dceru. Zahynul tragicky u moře v bulharském Sozopolu.

Zdík Dušek (143)

Narozen 1976. Molekulární biolog, překladatel z angličtiny.

Václav Sivko (102)

Václav Sivko byl český malíř, grafik, ilustrátor a scénograf. V letech 1942–1943 studoval u profesora Jaroslava Vodrážky na Státní grafické škole v Praze. V roce 1943 studoval rovněž u jevištního výtvarníka, profesora Františka Tröstera na Vysoké škole uměleckoprůmyslová v Praze. V letech 1944–1945 pracoval jako asistent v ateliéru Josefa Sudka. Po válce pracoval jako redaktor v řadě časopisů. V letech 1956–1965 byl výtvarným redaktorem nakladatelství Mladá fronta, v letech 1967–1968 v nakladatelství Albatros. Věnoval se grafice , ilustraci a grafické úpravě knih. Upravil více nez 500 knih. Známé jsou jeho portréty Josefa Sudka či Jana Zrzavého. V roce 1943 se stal členem Umělecké besedy, v roce 1945 pak SČUG Hollar a Skupiny 29. augusta v Bratislavě.

Jude Deveraux (118)

Jude Deveraux, vlastním jménem Jude Gilliam White, se narodila 20. září 1947 ve Fairdale, Kentucky, USA a má čtyři mladší bratry. Vystudovala obor umění na Murray State University. S psaním knih začala v roce 1976 pod pseudonymem Jude Deveraux a její první kniha byla publikována o rok později. Osobní život Jude by mohl dát námět na nejednu knihu - poprvé se vdala v roce 1967, ale manželství vydrželo jen čtyři roky. Po nějakém čase se vdala znovu a narodil se jí syn. Ani toto manželství nevydrželo a skončilo rovněž rozvodem a ještě k tomu její syn v pouhých osmi letech zemřel při motocyklové nehodě:- zas tak uchvatná není. Každopádně největší slávu Jude přinesla její sametová série Montgomeryovic bratrů.

Ondřej Neff (115)

Ondřej Neff, alias Aston , je český spisovatel science fiction a novinář, vydavatel internetových deníků Neviditelný pes a DigiNeff . Jeho otcem byl spisovatel Vladimír Neff. První manželkou Ondřeje Neffa byla Michaela, roz. Šprachtová, s ní se oženil roku 1969. Ta však 7. srpna 2002 zemřela na rakovinu. Od podzimu 2003 žije Ondřej Neff s herečkou Ljubou Krbovou, s ní se roku 2005 přestěhoval do obce Zvole u Prahy. Dne 22. srpna 2008 se s Ljubou Krbovou oženil. S první manželkou měl Neff dvě děti, a to syna Davida, narozeného v roce 1970, ten působí jako fotograf deníku Mladá fronta DNES, a dále dceru Irenu, narozenou v roce 1979, již 23. února 2008 zavraždil její manžel. Neff roku 1969 vystudoval Fakultu sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy v Praze a rok nato získal titul PhDr. Mezitím již působil jako redaktor Československého rozhlasu a podílel se na vysílání i v osudný den okupace Československa sovětskými vojsky. V letech 1970–1974 pracoval v propagaci nakladatelství Albatros, v letech 1974–1975 v propagaci obchodního domu Kotva, v letech 1975–1979 na pozici fotografa v Ústředí lidové umělecké výroby a mezi lety 1979 a 1985 jako redaktor deníku Mladá fronta. Po krátké přestávce, kdy byl na volné noze, nastoupil od října 1987 coby redaktor týdeníku Svazu českých spisovatelů Kmen, jímž byl až do roku 1989 . V letech 1990–1993 působil jako šéfredaktor časopisu Ikarie a mezi roky 1990 a 1994 byl redaktorem deníku Mladá fronta DNES. V letech 1995–1996 spolu s Vojtěchem Steklačem, Vladimírem Kovaříkem, Miroslavem Vaicem a Oldřichem Dudkem psal pro TV Nova scénáře k prvnímu českému sitcomu Nováci. Je jedním ze zakladatelů Institutu digitální fotografie a veletrhu Digiforum. Na konci listopadu 1998 stál s Patrickem Zandlem a Ivem Lukačovič...

Milan Kundera (109)

Milan Kundera je česko-francouzský spisovatel. Od roku 1975 žije ve Francii, v roce 1979 byl zbaven československého státního občanství, roku 1981 získal občanství francouzské, v roce 2019 mu bylo vráceno občanství české. Své texty psal nejdříve česky, nyní francouzsky. Do literatury vstoupil jako básník a dramatik, nakonec se ale celosvětově proslavil zejména jako prozaik a esejista. Jeho texty patří mezi nejčastěji překládaná česká díla na světě. Po špatných zkušenostech s neautorizovanými překlady svá díla k překladům do češtiny dlouho nesvěřoval, v současnosti je jeho dvorní překladatelkou Anna Kareninová. Milan Kundera se narodil v Brně, kde žil s rodiči v Purkyňově ulici. Jeho otec, Ludvík Kundera, byl klavírista a rektor JAMU . Jeho bratrancem byl básník Ludvík Kundera. V mládí se Milan Kundera učil hrát na klavír, později studoval také hudební kompozici u Pavla Haase a Václava Kaprála. Jeho první ženou byla Olga Haasová, dcera Pavla Haase, zpěvačka. Zájem o hudbu se prolíná i jeho pozdějším literárním dílem. Studoval na gymnáziu v Brně, kde roku 1948 maturoval. Ve stejném roce začal studovat na Filozofické fakultě UK literární vědu a estetiku, po dvou semestrech však přestoupil na FAMU, kde zprvu studoval filmovou režii a poté scenáristiku u Miloše Václava Kratochvíla. Absolvoval v roce 1953. Po skončení studia začal na FAMU vyučovat světovou literaturu, nejprve jako asistent, od roku 1958 jako odborný asistent a od roku 1964 již jako docent. Byl příslušníkem generace, která vstoupila do literárního života brzy po uchopení moci komunisty a od poloviny 50. do počátku 60. let patřil k prominentům oficiální literatury jako mimořádně populární a oficiální kritikou vynášený básník i dramatik. V roce 1948 vstoupil do Komunistické strany Československa , po dvou letech však byl vyloučen, spolu s příte...

Anna Křivánková (169)

Narozena 1. 9. 1982 v Praze. Japanoložka, věnuje se studiu populární japonské kultury a společnosti. Tlumočnice a překladatelka z japonštiny a angličtiny, vysokoškolská pedagožka.

Miloslav Stingl (52)

Miloslav Stingl byl český cestovatel, etnograf a spisovatel, který osobně poznal řadu domorodých kultur a zpracoval své zážitky v četných knihách. Byl čestným náčelníkem indiánského kmene Kikapú . Narodil se v Bílině, jeho otec pracoval jako důlní inženýr. Vyrůstal se sestrou Hedvikou. Z Bíliny se musela jeho rodina odstěhovat, když Sudety v roce 1938 obsadilo nacistické Německo, nejprve do Kosmonos a poté do Rakovníka, kde rodina prožila většinu války. Po válce se rodina přestěhovala do Karlových Varů, které považoval za svůj domov. Po únoru 1948 ještě jako neplnoletý se spolužáky šířil protistátní letáky, odsouzen byl k podmíněnému trestu. Vystudoval mezinárodní právo na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, poté dálkově tamtéž vystudoval etnografii. V letech 1962 až 1972 pracoval v Akademii věd, kde odpovídal za výzkum mimoevropských národů, jejich kultur a umění. Poté z Akademie odešel a byl spisovatelem na volné noze. Od roku 1980 žil v Praze. Nikdy nebyl členem žádné politické strany nebo politického hnutí, spolupráci s vojenskou zpravodajskou službou v 50. letech odmítl. V roce 1977 podepsal Antichartu , na což podle svých vlastních slov nebyl hrdý. Byl ženatý a měl tři děti. Byl skautem, jeho skautská přezdívka zněla Mauglí. Zemřel dne 11. května 2020 ve věku 89 let. Jeho první zahraniční cesta byla do Tuniska. Po celý život konal rozsáhlé cesty a expedice, během nichž navštívil 151 zemí na všech kontinentech. Jeho hlavní zájem patřil obyvatelům navštívených zemí, například Mayům, Polynésanům, australským Aborigenům, Inuitům atd. Stingl dokázal komunikovat nebo se částečně domluvit 17 jazyky. Asi nejexotičtější z nich byl jazyk papuánského kmene Kumů. Ostrov Nová Guinea procestoval v době, kdy mezi zdejšími kmeny ještě přežíval kanibalismus a rituální lov lebek. On sám byl mezi Papuánci na Nové Guineji...

Ludvík Souček (63)

MUDr. Ludvík Souček byl český spisovatel science fiction, zejména pro mládež a literatury faktu, v níž popularizoval tzv. záhadologické teorie. Rovněž přeložil Vzpomínky na budoucnost Ericha von Dänikena. V Praze Bubenči studoval na tamním gymnáziu. V roce 1944 byl totálně nasazen v Praze - Libni, v podniku ČKD. Střední školu dokončil maturitou až v roce 1945. Po studiích na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze pracoval tři roky jako asistent na II. stomatologické klinice v týmu profesora Neuwirta. Později vstoupil do Československé lidové armády a necelý jeden rok strávil v Severní Koreji jako vojenský lékař. V letech 1955–1964 pracoval jako zubař v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. V letech 1964–1968 byl zaměstnancem Ministerstva národní obrany, v roce 1968 krátce na ÚV KSČ. Od roku 1969 pracoval v armádní redakci Československé televize, kde byl autorem šestidílného seriálu Od zmizelého diplomata k jiným vesmírům . V letech 1971–1976 pracoval v oddělení populárně naučné literatury nakladatelství Albatros. Od roku 1945 až do své smrti byl členem Komunistické strany Československa. Ludvík Souček byl člověkem mnoha zájmů, ohromoval své okolí širokým a hlubokým záběrem vědomostí, jež tvořily podklad pro mnohé jeho odborné a populárně naučné spisy a které dokázal zužitkovat v podobě mnoha zajímavostí ve svých beletristických knihách. Blízcí na něj vzpomínají jako na extroverta a skvělého baviče, který se ve společnosti přátel se sklenkou vína a kytarou dokázal stát středem zábavy. Nezřídka však také propadal depresím, stával se panovačným, často se opíjel, zanedbával svoji práci zubaře; často ani nedorazil do ordinace, a to přestože do své literární práce vždy dával mnoho energie. Trpěl vysokou nadváhou, cukrovkou, nadmíru pil alkohol, pohyb a fyzickou zátěž omezoval na minimum. Kvůli zaměstnání a politické situaci na něj působilo mnoho...

Ludmila Jiřincová (84)

Ludmila Jiřincová byla významná česká malířka, ilustrátorka a grafička. Narodila se jako nejmladší ze tří dětí pražského stavebního podnikatele a majitele krejčovské firmy Stanislava Jiřince a jeho ženy Emilie Kremserové, v Praze - Karlíně, na dnešním Lyčkově nám. , v domě č. p. 462, který nechal postavit její otec. Dům dosud zdobí nad vchodem monogram „J“ v dekorativní pásce s nápisem „Vlastní střecha nejlíp kryje“. Otec, který měl vliv na stavební rozvoj Prahy , měl také smysl pro umění a duchovní hodnoty. Matka, výborná klavíristka a malířka, vštěpovala dětem lásku k hudbě a umění. Rodiče podporovali snahy svých dětí, Emílii v zájmu o hudbu, u Ludmily podporovali její výtvarné vlohy. „Byla jsem posedlá prostě vidět čistou čtvrtku a tužky… Já jsem neznala panenky. Neznala jsem nic. Jenom pořád kreslit a kreslit. Byla jsem úplně jiná než moji dva starší sourozenci.“ Často malovala venku křídou na silnici a déšť chápala jako pomocníka, který smazal její kresby a připravil „podklad“ pro další... „Domnívala jsem se, že lidé vynalezli asfalt proto, aby se na něj mohlo malovat.“ Stále kreslila. Jako první "opravdový" model jí sloužila trpělivá babička. Ludmila jí malovala z nejrůznějších stran a často se zaměřovala na detail rukou. Přes babičku Karolínu, rozenou Engelmüllerovou, byla spřízněna s významným malířem a také pedagogem - krajinářem Ferdinandem Engelmüllerem. Druhým jejím prastrýcem byl divadelní kritik Karel Engelmüller, který celou rodinu často vodil do Národního divadla. Pozitivní vztah k přírodě si Ludmila Jiřincová vybudovala již jako dítě, také díky výletům do okolí Prahy, hlavně do Úval. Se staršími sourozenci si často hrála na školu, díky tomu...

Karel Plicka (112)

Karel Plicka, též Karol Plicka , byl český a slovenský etnograf, folklorista, sběratel, hudebník, filmový scenárista, režisér i kameraman, fotograf, pedagog a jeden ze zakladatelů Akademie múzických umění. Pocházel z rodiny zámečníka z Vítova u Slaného, který si ve Vídni založil prosperující dílnu. V roce 1900 se početná rodina přestěhovala do České Třebové. Od roku 1904 Karel Plicka začal fotografovat , v roce 1906 pořídil první soubor snímků z dvoutýdenní vlastivědné cesty. Po studiu učitelského ústavu v Hradci Králové působil jako učitel v Úpici. V roce 1914 poprvé navštívil Slovensko. Válku prožil vzhledem k hudebnímu nadání u vojenské hudby ve Vídni. Roku 1918 se stal učitelem v Novém Městě nad Metují, kde založil a řídil komorní a recitační soubor České filharmonie. Od roku 1923 se věnoval sběru lidových písní a dokumentaci lidové kultury ve službách Matice slovenské. V letech 1924–1928 studoval na univerzitě v Bratislavě národopis a hudební vědy. Původní folkloristické a etnografické dokumenty přerostly v osobité doklady vysoké estetické hodnoty ve směru lyrické stylizace a poetizace obrazu. Část snímků vyšla jako Pohľadnice Národopisného odboru Matice slov v návaznosti na starší projekt Pavola Socháně. Komplexnější typ dokumentace představoval film, kterým se Plicka zabýval od jara 1926. Jeho první filmové poetické dokumenty získal domácí i mezinárodní ocenění v Benátkách). Mistrovským dílem se stal film Zem spieva , během jehož natáčení se připravovala i fotografická vyznání krásám krajiny v kulturně historickém kontextu. Některé filmové a fotografické obrazy z knihy Slovensko jsou tematicky totožné. V letech 1937–1939 působil na filmovém oboru Školy umeleckých remesiel v Bratislavě. Mezi lety 1939–1945 pracoval ve Státním f...

Viktor Dyk (120)

Viktor Dyk byl český básník, prozaik, dramatik, publicista a nacionalistický politik, v mládí jeden z představitelů tzv. generace anarchistických buřičů, později nacionalisticky orientovaný autor. Za 1. světové války byl členem domácího odboje a byl také signatářem Manifestu českých spisovatelů. Mezi jeho nejznámější literární díla patří např. novela Krysař, drama Zmoudření Dona Quijota či básnická sbírka Devátá vlna. Narodil se v Pšovce u Mělníka. Byl druhorozeným synem Václava a Hedviky Dykových. Viktorův otec, Václav Dyk byl tehdy správcem, nakonec až centrálním ředitelem mělnického panství knížete Jiřího z Lobkowicz. Dykův otec byl velice vzdělaný člověk, což se odráželo také v jeho obsahově hodnotné knihovně, na kterou Viktor rád při studiu v Praze vzpomínal, protože mimo ročníků Lumíra, Světozoru a Zlaté Prahy obsahovala i svazky Kobrovy Národní bibliotéky či Palackého Dějin národa českého. S literaturou měl tedy kontakt již od raného dětství a stal se brzy vášnivým čtenářem. Velmi se zajímal o českou historii, a to umocňovalo i jeho nacionální smýšlení. Sám v dětství údajně sepsal několik her pro loutkové divadlo, které hrál svému staršímu bratru Ludvíkovi. V deseti letech se pokusil složit svou první báseň. V roce 1888 začal chodit na pražské gymnázium v Žitné ulici, kde ho mj. učil Alois Jirásek, kterým byl Viktor přímo uchvácen . I Jiráska mladý Viktor zaujal a až do smrti zůstávali přáteli. Spolu s bratrem Ludvíkem, rovněž studentem gymnázia v Žitné ulici, bydleli u své ovdovělé babičky z matčiny strany, Marie Patrovské, na Malé Straně. Bratr Ludvík, horlivý účastník pokrokářského hnutí , tehdy zapaloval svými politickými a čtenářskými zájmy i mladšího Viktora a později ho také uvedl do spolkového života. V září 1893 byl nad Prahou vyhlášen výjimečný stav a byli zatý...

Pavel Šrut (118)

Pavel Šrut byl český básník, překladatel, fejetonista, autor knih pro děti a písňových textů. V letech 1962–1967 studoval anglistiku a hispanistiku na Filosofické fakultě UK. Byl redaktorem nakladatelství Naše vojsko ; v letech 1971–1997 byl ve svobodném povolání. Posléze působil v rozhlasové stanici Vltava. Byl také autorem dobře známé knihy Lichožrouti, na které mu pomáhala ilustrátorka Galina Miklínová. Jeho první báseň vyšla roku 1960 v časopise Kulturní tvorba. Dále publikoval například v Hostu do domu, Literárních novinách, Plameni, Sešitech pro mladou literaturu a Tváři. I Šrutova tvorba vycházela během normalizace pouze v samizdatu. Jeho texty zhudebnili Petr Skoumal, 5P , Framus Five , C&K Vocal, a Etc…. Psal verše do časopisů Čtyřlístek, Sluníčko a Mateřídouška a do leporel. Dvakrát byl zapsán na Čestnou listinu IBBY: roku 1992 za knihu Kočičí král a znovu roku 2006 za knihu Verunka a kokosový dědek. Některé texty pro děti publikoval i pod pseudonymem Petr Karmín. Básnické sbírky Eseje Pro děti Překlady Spolupráce na animovaných filmech Obdržel ocenění v soutěži dětských knih Zlatá stuha v letech 2004 a 2005 a čtyři nominace na Magnesii Literu . Poslední nominaci proměnil.

Jiří Hanzelka (51)

Jiří Hanzelka byl český cestovatel a spisovatel. Narodil se na kopci Kotouč u Štramberka v domě, který patřil správě vápencových lomů. Ve věku tří let se s rodiči přestěhoval do Kopřivnice, kde jeho otec pracoval v automobilce Tatra jako dělník ve vývojovém oddělení; příležitostně také závodil jako spolujezdec Josefa Vermiřovského. V letech 1925 až 1930 bydleli v Bratislavě, poté se přestěhovali do Prahy. Vystudoval obchodní akademii a po maturitě začal studovat Vysokou obchodní školu. Protože ale na začátku druhé světové války došlo k uzavření českých vysokých škol, mohl ji ukončit až v r. 1946. Mezitím byl nasazen na zemědělské práce do Zhoře u Tábora, kde při úrazu na statku přišel o prst. Na škole studoval s Miroslavem Zikmundem, který byl poté jeho partnerem na cestách i spoluautorem jejich společných knih. V letech 1947 až 1950 podnikl spolu s Miroslavem Zikmundem cestu do Afriky a Jižní Ameriky. Celou tuto výpravu absolvovali společně ve voze značky Tatra T 87. Po návratu do Československa se roku 1954 oženil a později se mu narodily dvě děti, syn Jiří a dcera Hana. Roku 1958 věnoval svůj dům v Gottwaldově tomuto městu s podmínkou, že v něm budou zřízeny dětské jesle. Druhou cestu, již s doprovodem, podnikli ve dvou vozech Tatra 805 v letech 1959 až 1964. Při této výpravě projeli Asii a Oceánii. Také na této cestě shromáždili velké množství dokumentárního materiálu. Krátce po návratu zemřela na rakovinu jeho žena. Jako přesvědčený sociální demokrat a v naději, že komunistické straně se může zdařit reforma politického systému, roku 1963 vstoupil do KSČ. Jako člen KSČ i v roce 1968 stál na straně tzv. reformních komunistů, účastnil se aktivně protestních akcí na podporu pražského jara a stal se jednou ze známých symbolických postav tohoto protestu. Proto mu bylo v roce 1969 znemožněno dále publikovat a účastnit se veřejného života. Po dlouhou dobu nesměl Jiří Hanzelka ani dostat oficiální zaměstnání...

Sylvie Vodáková (85)

Narozena 31. 7. 1926 v Martine , grafička a ilustrátorka působící v Česku.

Jarmila Loukotková (76)

Jarmila Loukotková byla česká prozaička a překladatelka . Narodila se v Praze v rodině českého amerikanisty, etnografa a lingvisty Čestmíra Loukotky, a v Praze také vystudovala reálné gymnázium . Po maturitě krátce studovala na soukromé jazykové škole francouzštinu, ale už od roku 1943 pracovala jako úřednice na pražském magistrátu. Až po válce mohla zahájit studium estetiky a francouzštiny na Filosofické Fakultě Univerzity Karlovy, které dokončila v roce 1949. Přispívala do periodik jako O knihách a autorech, Svoboda, Svobodné slovo, Květy a další. Pro Československý rozhlas napsala hru Fialinka . Ve svých románech se zabývá především historickými náměty z období antiky, nebrání se ale i námětům ze současnosti. Je též autorkou knih pro mládež. V roce 1983 byla jmenována zasloužilou umělkyní. Napsala řadu historických próz zaměřených na antiku a středověk. Na některých jejích prózách je patrná ideologická tendenčnost, o většině však lze říci, že se pokouší o kvalitní historickou beletrii, která neignoruje realitu a historické skutečnosti, ačkoliv s nimi nakládá beletristicky běžným způsobem.

Gerald Malcolm Durrell (77)

Gerald Durrell byl britský spisovatel, humorista a popularizátor ochrany přírody. Jeho knihy jsou určeny dětem i dospělým čtenářům a nejčastěji v nich popisuje svoje zážitky z cestovatelských výprav po celém světě, kde chytal zvířata pro zoologické zahrady. Jako jeden z prvních se snažil upozornit na význam ochrany ohrožených druhů zvířat, pro která založil na Jersey zoologickou zahradu. V roce 2010 byl na jeho počest pojmenován nově objevený masožravý druh šelmy galidie Durrellova. Gerald Durrell se narodil 7. ledna 1925 v Džámšedpúru v Indii. Byl čtvrtým, nejmladším dítětem anglických přistěhovalců. Měl dva bratry, Lawrence Durrella , Leslieho Durrella , a sestru Margot Durrellovou . Jeho otec Lawrence Samuel Durrell záhy zemřel, proto se jeho matka Louisa Florence Durrellová rozhodla odstěhovat do Anglie. V polovině 30. let rodina přesídlila na řecký ostrov Korfu. Zde malý Gerald prožil pět nejkrásnějších let svého dětství. Knihy, ve kterých zachytil vzpomínky na svou rodinu a jejich způsob života na Korfu, se staly v sedmdesátých letech bestsellery a také podle nich vznikla televizní komedie a dva seriály. Durrell už od malička miloval zvířata a jeho snem bylo vlastnit zoologickou zahradu. V jejich velkém domě na Korfu mu dokonce předělali pokoj pro hosty na pracovnu, kde si schovával exempláře zvířat, které sbíral na ostrově. Nechodil do školy, učili jej soukromí učitelé, ti ale byli někdy donuceni učit Geralda neobvyklými metodami kvůli jeho lásce k přírodě; např. zeměpis se učil na pláži s pomocí naplavených větviček, skořápek a dalších věcí. Angličtina mu však nešla a proto nikdy nechtěl být spisovatelem. Jeho rodina doufala, že jeho láska ke zvířatům je pouze jedna fáze jeho života a až dospěje, najde si jiného koníčka. Zvířata jim totiž někdy znepříjemňovala život, například když Gerald pitval velkou moř...

Jiří Kalousek (82)

Jiří Kalousek byl český malíř, kreslíř, karikaturista a ilustrátor. Byl žákem Antonína Pelce a Františka Muziky na VŠUP. Ilustroval řadu knih pro děti, humoristických publikací, leporel, kreslených filmů i umělecky naučné literatury.

Jakub Arbes (135)

Jakub Arbes byl český spisovatel a novinář. Sympatizoval s májovci, avšak neřadil se mezi ně, neboť tvořil za jiných okolností než oni. Narodil se v nezámožné rodině ševcovského mistra Jana Arbese a manželky Anny, rozené Winklerové , jako třetí ze čtyř dětí. V rodném Smíchově, který tehdy ještě nebyl součástí Prahy, strávil celé mládí. Chodil v letech 1851 až 1854 do farní maltézské školy u Panny Marie Vítězné na Malé Straně a poté měl jít do učení v oboru obuvnictví jako otec. Měl však velmi dobré výsledky ve škole, a proto jej rodiče poslali na studie. Začínal na nižší reálce u sv. Jakuba, kde se seznámil s Juliem Zeyerem. Pak pokračoval na novoměstské vyšší německé reálce v Mikulandské ulici, kde poznal Jana Nerudu jako učitele češtiny. Na škole zůstal do roku 1859. Poté sice od roku 1859 studoval v Praze polytechniku , ale více se věnoval jiným oborům a stal se žurnalistou a spisovatelem. 24. června 1867 se v kostele Panny Marie Vítězné na Malé Straně oženil s Josefinou Rabochovou , dcerou soustružníka Jana Rabocha, S Josefinou měl již před svatbou dceru ; tato dcera však brzy zemřela. Dcera Olga o Jakuba Arbese pečovala do smrti a starala se i o jeho literární pozůstalost. Když Arbes ztratil zrak, diktoval dceři Olze své texty. Další dcera Polyxena žila po sňatku v Berlíně, syn Edgar zemřel jedenáctiletý. Začínal roku 1867 v redakci časopisu Hlas, krátce poté odešel do Kutné Hory do redakce jiného časopisu Vesna kutnohorská. V polovině roku 1868 se vrátil do Prahy, kde se stal odpovědným redaktorem Národních listů. Zde působil jako redaktor do roku 1877, tedy i v období od 1. listopadu 1868 do 1. května 1869, kdy titul musel být přejmenován na Naše listy. Zároveň psal do řady jiných listů na venkově. Za své články a vedení Národních listů byl německou porotou od...

Vlasta Pittnerová (168)

Vlasta Pittnerová byla spisovatelka, autorka naivně realistických, často mravoučných próz ze života obyvatel Českomoravské vysočiny a zejména Žďárských hor. Narodila se 1. ledna 1858 v Polné jako desáté, již nečekané dítě v rodině knihkupce a starosty města Antonína Pittnera. Prostředí, ve kterém vyrůstala, přálo kulturním a vlasteneckým zájmům. Její otec byl přítelem mj. Karla Havlíčka Borovského či Boženy Němcové, její matka Leopoldina byla dokonce kmotrou dcery Němcové – Theodory . V Polné vychodila triviální čtyřtřídku, poté absolvovala dvouletou dívčí měšťanskou školu v Hradci Králové, kde bydlela u svého bratra a jeho ženy . Studium ji těšilo, velmi ráda četla, v rodné Polné hrála ochotnické divadlo, toužila stát se učitelkou. Z tohoto snu však sešlo, neboť dívce nesloužilo zdraví a rodina se navíc dostala do finančních obtíží. Z tohoto důvodu se Pittnerová nemohla ani provdat podle svého přání – neměla dostatečné věno. 11. září 1883 se na naléhání rodiny, především otce, provdala za panského myslivce Josefa Vejmelku, 39letého vdovce se dvěma dospívajícími dcerami , se kterým odešla do Sazomína u Žďáru. Později se přestěhovali do Polničky. Jejich manželství však nebylo šťastné – Vejmelka se ženil především proto, aby se mu měl kdo starat o domácnost a o děti, pro manželčiny literární ambice neměl pochopení a Pittnerová si nezískala ani nevlastní dcery – a zoufalá žena se nakonec odhodlala k tehdy odvážnému kroku – v roce 1893 od muže odešla a přestěhovala se do Prahy. Bydlela v malém skromném bytě v Letohradské ulici č. p. 1156 na Královských Vinohradech a žila především z honorářů za své povídky, romány a články, jež byly povětšinou uveřejňovány v různých časopisech , kalendářích, někdy i knižně. Bývá proto označována za první českou profesionální spisovatelku....

Barbara Cartland (164)

Dame Mary Barbara Hamilton Cartland, DBE, CStJ byla anglická spisovatelka. Patří k nejplodnějším a komerčně nejúspěšnějším spisovatelům 20. století, napsala více než 700 knih, kterých se prodalo 750 milionů výtisků. Některé zdroje odhadují počet prodaných výtisků na jednu miliardu.

Jaroslav Vrchlický (167)

Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Jakub Frida , byl český spisovatel, básník, dramatik a překladatel. Jeho monumentální dílo, obsahující všechny žánry literární tvorby, patří k jednomu z nejbohatších a nejvšestrannějších v české literatuře. Narodil se v domě č. p. 103 v Lounech jako syn Jakuba Fridy a jeho manželky Marie, rozené Kolářové. Asi po roce se rodiče odstěhovali do Slaného a Emil Frida žil do deseti let u svého strýce, faráře Antonína Koláře v Ovčárech u Kolína. Zde navštěvoval první ročníky obecné školy , do hlavní školy chodil krátce v Kolíně v letech 1861–1862. Na Gymnáziu ve Slaném studoval od roku 1862. Tam byl jeho spolužákem Václav Beneš Třebízský, dále v Praze a v roce 1872 maturoval v Klatovech. Verše začal psát už během studií. Pseudonym Jaroslav Vrchlický si zvolil na návrh spolužáka z klatovského gymnázia Josefa Thomayera. Jako studenti na jaře navštívili rozkvetlé údolí řeky Vrchlice u Kutné Hory a Vrchlický byl unesen nádhernou jarní scenérií. Tento pseudonym dříve používal kutnohorský básník Josef Jelínek Vrchlický . V údolí Vrchlice v roce 1919 vytesal kutnohorský sochař Josef Chvojan do pískovcové skály Vrchlického reliéf na ploše přes 12 metrů čtverečních. Veden strýcovým příkladem vstoupil Vrchlický po maturitě do pražského Arcibiskupského semináře. V roce 1873 ale přestoupil na filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kde studoval dějepis, filozofii a románskou filologii. V době studií učil češtinu francouzského historika Ernesta Denise, který mu zprostředkoval první kontakty s francouzskou kulturou. První literární práce mu k tisku zprostředkovala redaktorka Sofie Podlipská, do níž se Vrchlický podle dochované korespondence zamiloval. Podlipská byla o dvacet let starší a moudře mu k životnímu vztahu i sňatku nabídla svou, tehdy patnáctiletou, dceru Ludmilu. Jeho první sbírka milost...

Jan Kantůrek (145)

Jan Kantůrek byl český překladatel převážně fantasy, science fiction, komiksů a westernů z angličtiny. Jeho nejznámějšími překlady jsou cyklus Zeměplocha od Terryho Pratchetta a knihy o barbaru Conanovi od R. E. Howarda i jeho pokračovatelů. Byl ženatý, měl dvě děti; žil v Praze. V letech 1975–1990 pracoval jako technický redaktor v nakladatelství Artia, od roku 1990 do roku 1992 byl vedoucím odbytu nakladatelství Aventinum, od té doby byl překladatelem na volné noze. V roce 1984 se podílel na obnově Klubu Julese Vernea, pro jehož fanziny brzy začal překládat, např. několik krátkých Howardových povídek. Od roku 2003 byl jeho předsedou. Byl sběratelem komiksů. Podle vlastních slov i podle slov svého vydavatele v Česku Vladimíra Talaše anglicky uměl číst, ale měl problémy mluvit. Patřil k našim nejpopulárnějším překladatelům jak u fanoušků SF, tak i širší čtenářské veřejnosti díky vynalézavosti, s níž převádí slovní hříčky v Zeměploše. Ve fandomu byl oblíben rovněž díky svému předčítání z připravovaných Pratchettových knih a občasným jiným pořadům na conech; velký úspěch sklidil v roli Knihovníka v ochotnických inscenacích divadelních her ze Zeměplochy, pro niž byl jedinečně fyzicky disponován. Získal ceny Akademie science fiction, fantasy a hororu pro nejlepšího překladatele let 1995–97 a 1999, v ročníku 2003 také cenu za dlouholetou práci pro SF. Menšina čtenářů kritizovala jeho věcné chyby a anglicismy ve stylu. Přeložil více než dvě stě titulů; autoři, jimž se věnoval soustavněji, jsou kromě výše uvedených: Poul Anderson, Piers Anthony , Edgar Rice Burroughs , Lyon Sprague de Camp, Lin Carter, Lester Del Rey , autor westernů Louis L'Amour, Roger Zelazny a komiks Sláine....

Arthur Hailey (63)

Arthur Hailey byl britsko-kanadsko-americko-bahamský spisovatel. Narodil se v anglickém Lutonu. Ve čtrnácti letech musel odejít ze školy, protože jeho rodiče si nemohli dovolit platit další vzdělávání. Na začátku 2. světové války se přihlásil do britské RAF, kde sloužil až do roku 1947, kdy se přestěhoval do Kanady. V Kanadě, kde později získal občanství, pracoval v různých zaměstnáních, vedle kterých také psal. V roce 1956 se stal profesionálním spisovatelem, k čemuž ho povzbudil úspěch televizní hry Let do nebezpečí pro televizi CBC. Po úspěchu dalšího románu Hotel roku 1965 se přestěhoval do Kalifornie; konečně v roce 1969 se přestěhoval na Bahamy, neboť na amerických a kanadských daních z příjmu platil 90 % svého zisku. Na Bahamách se usídlil v rezidenčním letovisku Lyford Cay na ostrově New Providence. Bydlel tam se svou ženou Sheilou, s níž se oženil 28. července 1951, která pracovala jako redaktorka a publikovala vlastní literární práce a později pracovala v televizi. V roce 1978 o svém manželství napsala knihu Vzala jsem si bestsellera . Měli tři děti, Jane, Stevena a Dianu. V posledních letech svého života trpěl zdravotními problémy, podstoupil dvě operace srdce; měsíc před smrtí ho postihla mrtvice, další mrtvice byla i příčinou jeho smrti. Jedná se o zakladatele žánru tzv. profesního románu. Každá z jeho knih do nejmenších podrobností popisuje profesní prostředí, ve kterém se děj odehrává. Tyto podrobnosti vychází z dokonalých znalostí, které Hailey získával důkladným studiem tématu. Toto studium mu typicky zabralo asi jeden rok, po kterém následovalo šest měsíců úprav získaných poznámek a poté konečně vlastní psaní knihy, které trvalo obvykle asi 18 měsíců. Tak důkladný výzkum poskytoval jeho kn...

Toyen (108)

Toyen , vlastním jménem Marie Čermínová , byla česko-francouzská malířka, jedna z představitelek evropského surrealismu. Je významnou osobností české kultury, ačkoliv většinu života prožila v Paříži. Patří mezi nejvýznamnější a nejsvobodnější tvůrčí osobnosti umělecké avantgardy první poloviny 20. století. Narodila se 21. září 1902 na Smíchově , v rodině poštovního pomocníka Václava Čermína . Matka Marie se narodila roku 1868, starší sestra Zdeňka roku 1896. Rodina žila na pražském předměstí Smíchově. O Toyenině dětství a dospívání je toho známo málo, „třebaže žila se svou starší sestrou na Smíchově, prohlašovala, že žádnou rodinu nikdy neměla a nemá“. V 16 letech odešla z domova a živila se na Žižkově jako dělnice při výrobě mýdla. V letech 1919 – 1922 studovala na Uměleckoprůmyslové škole dekorativní malbu u prof. Emanuela Dítěte ml. Velmi významné se pro ni stalo celoživotní přátelství s malířem, spisovatelem a fotografem Jindřichem Štyrským . Seznámili se na ostrově Korčula v létě roku 1922 a jako umělecká dvojice úzce spolupracovali. Společně se připojili k avantgardnímu sdružení mladé české generace, k Uměleckému svazu Devětsil. Roku 1925 odjeli společně do Paříže, kde následujícího roku vyhlásili vlastní směr – artificialismus, který představoval originální alternativu k surrealismu a abstrakci. V roce 1929 krátce provozovala s Josefem Hášou a Jaroslavem Štyrským módní ateliér, který se nacházel v obchodním domě U Nováků. Pomocí stříkací pistole, kterou zakoupil Háša, a barev "DEKA" vyráběli umělci kravaty, šátky, šály, dámské prádlo a další módního zboží s motivy svých děl. Upoutávka na tento ateliér vyšla v časopise Domov dne 4. května 1929. Práce s rozprašovanými barvami však zhoršila Štyrského zdravotní stav a po uzdravení se do ateliéru již nevrátil nastoupil jako redaktor časopisu Odeon. Z krátkého působení tohoto ateliéru poc...