144781–144840 z 145459 Autoři
Paul Wright (1)
Malíř, ilustrátor, editor, věnuje se kreslenému filmu a televizní tvorbě, specializuje se na oceánografii.
Více od autora
Michel de Ghelderode (1)
Michel de Ghelderode byl francouzsky píšící belgický prozaik, dramatik a esejista vlámského původu. Jeho literární význam tkví v expresionistickém dramatu. Napsal přes 50 divadelních her burleskního až fraškovitého charakteru s filosofickým jádrem, jimiž ovlivnil vznik moderního antidramatu. Nejznámější jsou Smrt doktora Fausta nebo Balada o velikém kostlivci , Sir Halewyn. Miloval horory. Silnými výtvarnými inspiracemi mu byly obrazy Pietera Bruegela st. a Hieronyma Bosche.
Více od autora
Lesley Chamberlain (1)
Britská novinářka, zahraniční korespondentka v Moskvě a spisovatelka. Autorka cestopisů, krátkých povídek a literatury faktu se zaměřením na Německo a Rusko.
Více od autora
Robb J. D (1)
Nora Roberts se narodila 10. října 1950 v Silver Springu v Marylandu jako nejmladší z pěti dětí. Navštěvovala nějaký čas Katolickou školu, kde se jí dostalo jisté disciplíny od jeptišek. Ona sama dnes říká: „Můžeš mít všechen talent světa, ale když nebudeš mít disciplínu sednout si a psát, nepovede se ti napsat a publikovat žádnou knihu.\" Vdala se mladá a usadila se v Keedysville v Marylandu. Krátce pracovala jako právní sekretářka. „Uměla jsem psát rychle, ale neuměla jsem hláskovat. Byla jsem nejhorší právní sekretářka vůbec,“ říká dnes. Když se jí narodili synové, zůstala doma a zkusila každé řemeslo, které se nahodilo. Vánice v únoru 1979 ji přinutila najít jiné východisko. Zůstala doma zasněžená se svými syny. Mladšímu byly tři roky, staršímu šest let. Neměla tehdy žádnou možnost poslat je do školky. Během vánice vytáhla tužku a zápisník a začala psát jeden z příběhů. Tehdy začala její kariéra spisovatelky. Několik jejích rukopisů však bylo zamítnuto, ale později přeci jen uspěla. Její první kniha, Irský plnokrevník , vyšel v nakladatelství Silhouette v roce 1981. Se svým druhým manželem Brucem Wilderem se seznámila, když ho najala, aby jí postavil domácí knihovnu. V červenci 1985 se vzali. Od té doby rozšířili svůj dům, hodně cestovali po světě a otevřeli spolu knihkupectví. Během svého života byla Nora vždycky obklopená jen muži. Nejen že byla nejmladší ze všech svých sourozenců, ale byla dokonce jediná holka. A právě život strávený mezi muži dal Noře docela dobrý pohled na mužskou mysl, který dnes její čtenáři tolik obdivují. V roce 2007 se 4 její knihy dočkaly filmového zpracování. Nora je členem několika spisovatelských skupiny a vyhrála nespočetné ceny od jejích kolegů a nakladatelského průmyslu....
Více od autora
Aleksander Brückner (1)
Aleksander Brückner byl polský jazykovědec zabývající se slovanskými jazyky a literaturou , filolog, lexikograf a historik literatury. Patří mezi nejvýznačnější učence konce 19. století a počátku 20. století. Byl prvním, který připravil kompletní monografii historie polského jazyka a kultury. Vydal více než 1 500 titulů. Narodil se v Berežany v Haliči, tehdy v rakouském císařství do rakousko-polské rodiny, která sídlila na východě. Studoval ve Lvově u Omeliane Ohonovského, ve Vídni u France Miklošiče a v Berlíně u Vatroslava Jagiće. Nejprve vyučoval na univerzitě ve Lvově). V roce 1876 získal doktorát na vídeňské univerzitě a v roce 1878 habilitoval za studii slovanského osídlení v okolí Magdeburgu . V roce 1881 začal učit v Berlíně, kde byl dlouhodobým vedoucím katedry slovanské filologie. Byl členem mnoha učených společností, včetně Polské akademie učení v Krakově, Petrohradské akademie věd, Ševčenkovy vědecké společnosti ve Lvově a Bulharské akademie věd, stejně jako akademií v Praze a Bělehradě. Brückner psal především polsky a německy o historii slovanských jazyků a literatury, především polské, o folklóru, starověké slovanské a baltské mytologii a o historii polské a ruské literatury. Jeho nejvýznamnější díla zahrnují historii polského jazyka , několik historií polské literatury v polštině a němčině, historii ruské literatury, etymologický slovník polského jazyka , díla o slovanské a baltské mytologii, encyklopedii starého Polska, čtyřdílnou historii polské kultury . Brückner byl specialistou na starší období polské a slovanské kultury a byl objevitelem, interpretem a vydavatelem nejstaršího známého rukopisu v polštině "Svatá křížová kázání/Kazania Swietokrzyskie". Měl neporovnatelné znalosti středověké polské ...
Více od autora
Jindřich Skopec (1)
Narozen 12.6.1873 v Sadské, zemřel 3.5.1942 v Praze. Katolický kněz, středoškolský profesor, literární historik, publikace z oboru.
Více od autora
Wassily Kandinsky (1)
Vasilij Vasiljevič Kandinskij také Wassily Kandinsky nebo Kandinský, rusky Василий Васильевич Кандинский byl ruský malíř, grafik a teoretik umění, který později žil a pracoval v Německu a ve Francii. Spolu s Františkem Kupkou, Kazimirem Malevičem, Mikolajusem Čiurlionisem a Pietem Mondrianem patří k průkopníkům abstraktního malířství. Kandinský se narodil v zámožné rodině obchodníka s čajem, která se v roce 1871 odstěhovala z Moskvy do Oděsy. Rodiče se rozvedli a o Vasilije pečovala teta. Po maturitě na gymnáziu v Oděse studoval v letech 1886–1892 na univerzitě v Moskvě právo, národohospodářství a etnologii. Roku 1889 podnikl v rámci výzkumného programu Společnosti pro přírodní vědy výpravu do Vologdské oblasti, kde studoval právní systém syrjanských kmenů, jejich náboženství a kulturu. Neobyčejně ho zaujaly geometrické a abstraktní malby na jejich bubnech, což se zřetelně projevilo na jeho obrazech. Ještě během studií se oženil: V roce 1892 si vzal svou sestřenici Annu Šemjakinovou. Žil s ní ale jen do roku 1902, kdy poznal malířku Gabriele Münterovou. Manželství s Šemjakinovou bylo rozvedeno teprve roku 1911. Poté, co obhájil dizertaci na téma O zákonnosti dělnické mzdy, začal od roku 1893 učit jako asistent právo na moskevské univerzitě. Pro jeho rozhodnutí ukončit akademickou dráhu a zcela se věnovat malířství byly určující dva zážitky: zhlédnutí Wagnerovy opery Lohengrin a moskevská výstava francouzských impresionistů, kde ho uchvátil Monetův obraz Kupky sena. V roce 1896 odešel do Mnichova, který byl v té době po Paříži druhým uměleckým centrem v Evropě. Začal studovat v soukromé škole malíře Antona Ažbe, kde poznal krajany Alexeje Javlenského a Marianne Werefkinovou. V roce 1900 byl na druhý pokus přijat na tamní akademii do třídy renomovaného malíře Franze von Stucka. Po roce ale školu opustil a založil s přáteli skupinu Phalanx, zaměřenou proti akademickému způsobu malb...
Více od autora
Rosa Musílková (1)
Narozena 10.1.1928 v Kumanovu, zemřela 2.10.1972. Docentka na katedře obrábění Strojní fakulty ČVUT, práce v oboru.
Více od autora
Miluše Dovrtělová (1)
Narodila se – jak jinak – v nevelkém, dnes už bývalém okresním městě, a kousek od tohoto města, lze-li 30 km považovat za kousek, dodnes žije. Po absolvování střední školy se jako kádrově zcela nevhodná, nicméně tvrdohlavá osoba pokusila o přijetí na právnickou fakultu v Brně, s očekávaným výsledkem; přijata nebyla, a nezbylo, než se vrhnout do praxe. Na dlouhou dobu se upsala tehdejšímu Podniku výpočetní techniky , kde prošla prakticky celým provozem, aby zakotvila jako programátor, posléze provozní programátor počítačů. Až do okamžiku, kdy vyměnila počítače za stůl úředníka se informačními technologiemi zabývala v té či oné formě, a činí tak vlastně do jisté míry dodnes. V současné době je postižena správní agendou, tedy přestupky na poli dopravy. V době nezralého mládí psala články, noticky, fejetony, postřehy, několik jich bylo publikováno, ale podle vlastních slov „žádná sláva to nebyla“. První knihu Sólo pro plavčíka vydala v nakladatelství MOBA jako začínající autor; napsala ji proto, aby zkusila, jestli to svede. Nu, svedla... Pak vyšly Smrt kazí obchod a Má je pomsta a teď dostává čtenář do rukou další detektivku Vražda na druhou.
Více od autora
Marie Řepková (1)
Narozena 9.8.1923 v Praze, zemřela 7.4.1990 v Praze. PhDr., pracovnice Ústavu české literatury, publikace z oboru.
Více od autora
Vincenc Kocman (1)
Narozen 3.1.1917 v Rudici u Blanska, zemřel 17.12.1968 v Brně. Interbrigadista, účastník II. odboje v Anglii. Autor pamětí.
Více od autora
Ivan Gaďourek (1)
Narozen 11. 7. 1923 v Brně, od r. 1948 v emigraci, zemřel 19. 4. 2013 v Nizozemsku, publikoval anglicky, holandsky a česky odbornou sociologickou literaturu, také literaturu o politických vězních, komunistickém věznění a protikomunistickém odboji.
Více od autora
Jiří Nehněvajsa (1)
Narozen 9.8.1925 v Dyjákovicích, zemřel 31.7.1996 v Pittsburku v USA. PhDr., sociolog, autor rozhlasových her, univerzitní profesor v USA.
Více od autora
Josef Dubiel von LeRach (1)
Josef Dubiel von LeRach je synem polského otce a německé aristokratky. Absolvoval ČVUT v Praze , studoval soukromě u profesorů V. Gajdůška, J. Orlíka a K. Podešvy. V roce 1985 se přistěhoval do Žulové u Jeseníku. Pracoval jako starožitník, nyní na volné noze. Od r. 2004 akademický malíř. Malíř často vytváří vlastní pohled na díla předních českých a světových malířů . Jde o určitý druh dobře zvládnutého naivního umění. Měl samostatné výstavy na řadě míst v USA. Je autorem řady knižních publikací (např. autobiografická próza Starožitníkova zpověď, nebo knihy věnující se historii a kulturou Jesenicka: Odsun Němců v dobytčáku ze Žulové do Furth in Walde, Čas vzpomínek a humoru ve Slezsku, Děvky, děvčata a děvenky, Jeseníky vyprávějí a vzpomínají.
Více od autora
František Strmiska (1)
Prof. RNDr., CSc. Alimentolog se zaměřením na potravinářskou technologii.
Více od autora
Jacques Rossi (1)
Autor knihy o Gulagu, narozen ve Francii, jeho otec byl Francouz, matka Ruska. V letech 1937-1958 sovětský politický vězeň.
Více od autora
Lubomír Martinek (1)
Lubomír Martínek je český prozaik, esejista a překladatel. Ve svém díle zpracovává téma exilu, vlasti, hledání identity, tuláctví, cestování, návratu a literatury, humoru, umělecké metafory. Po smrti otce v roce 1955 se jeho matka přestěhovala z Českých Budějovic do Prahy. V roce 1974 absolvoval strojní průmyslovku, v letech 1975–76 pracoval jako dělník a pomocný projektant v ČKD Kompresory, a jako kulisák v Divadle Na zábradlí. V roce 1979 emigroval do Francie, kde vystřídal řadu zaměstnání . Navštěvoval také přednášky z dějin umění na École du Louvre a psychologie na Univerzitě Paříž VIII. V Paříži dále psal, spolupracoval s Jiřím Kolářem na edici Revue K, kterou vedl v letech 1986–91. Od listopadu '89 navštěvuje Prahu, nadále ale žije v Paříži. V roce 1999 se stal jedním ze signatářů monarchistického prohlášení Na prahu nového milénia, jehož autorem byl spisovatel Petr Placák. V Čechách jeho texty otiskují mimo jiné revue Prostor, Revolver Revue, Literární noviny, Labyrint revue.
Více od autora
Julie Kaublová (1)
Pražská žurnalistka, reportérka Krásného románu. Kromě veršů a próz v sešitových edicích samostatně vydala báseň Revoluce .
Více od autora
Vladimír Lesák (1)
Narozen 27.9.1934 v Ústí nad Orlicí, zemřel 29.11.1994 v Hradci Králové. Historik, archivář a vysokoškolský pedagog. Publikace v oboru , regionální literatura.
Více od autora
Claudia Koonz (1)
Americká historička specializující se na nacistické Německo. Její kritika role žen během nacistické éry z feministické perspektivy se stala předmětem rozsáhlé diskuze a výzkumu.
Více od autora
Ladislav Plíva (1)
Ing.L.Plíva pracoval ve Výzk.ústavu pozemních staveb.Patří mezi naše přední odborníky na svařování.
Více od autora
Alén Diviš (1)
Alén Diviš byl český malíř a ilustrátor. Byl pokřtěn jménem Karel. Jméno Alén se poprvé objevuje u ilustrace k povídce Tierschau, otištěné v příloze s názvem Dichtung und Welt novin Prager Presse v roce 1927. Jak uvádí literatura , jméno Alén patrně nepochází z rodinného prostředí, protože až do roku 1930 podepisuje Alén své dopisy domů jménem Karel. Skutečné okolnosti změny Divišova křestního jména se patrně již nepodaří objasnit. Narodil se na statku Blato u Poděbrad v rodině správce Františka Diviše a jeho ženy Karolíny, ros. Visingerové . Byl nejmladší z pěti dětí a byl pokřtěn jménem Karel. V roce 1911 se celá rodina odstěhovala do Prahy. V roce 1918 maturoval na gymnáziu v Ječné ulici. V roce 1918-1919 studoval malířskou školu Josefa Boháče na Malé Straně. Jeho spolužáky byli Marie Čermínová a Hedvika Zaorálková. V roce 1919–1920 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Emanuela Dítěte. V letech 1920–1926 pracoval jako úředník. V roce 1926 odjel do Paříže. Zde navštěvoval přednášky Františka Kupky a údajně studoval i na École des beaux-arts. Seznámil se s Daniel-Henry Kahnweilerem, který o něm informoval Vincence Kramáře. Díky němu Diviš získal podporu Ministerstva školství. V Paříži se stýkal s Bohuslavem Martinů, Josefem Šímou, Františkem Tichým, Toyen a Janem Zrzavým. V roce 1930 se neúspěšně pokusil o přijetí do Spolku výtvarných umělců Mánes. V roce 1932 navštívil severní Afriku a obrazy z této cesty vystavoval v galerii Van Leer. Ve třicátých letech přispíval kresbami i texty do Lidových novin. V roce 1939 po okupaci Československa a vzniku Protektorátu Čechy a Morava uprchli do Paříže další čeští výtvarníci a umělci . Díky iniciativě Adolfa Hoffmeistera vznikl Dům československé kultury, kde řada českých umělců i bydle...
Více od autora
Josef Přikryl (1)
Narozen 21.6.1930 Skaštice , zemřel 17.7.1985 v Lipníku nad Bečvou . PhDr., CSc., docent českých dějin a dějin KSČ na Universitě Palackého v Olomouci. Práce v oboru, též publicistika z historie jihovýchodní Moravy.
Více od autora
Andrej Petrovič Red'kin (1)
Ruský autor publikací z oboru chovu hospodářských zvířat.
Více od autora
Pavel Šimek (1)
Pavel Šimek byl český právník a dlouholetý synodní kurátor Českobratrské církve evangelické a předseda právního odboru synodní rady, právní poradce Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Pavel Šimek působil jako notář ve Staré Boleslavi a v Praze; byl též soudním tlumočníkem většího počtu jazyků. Synodním kurátorem ČCE byl zvolen roku 1950, na nátlak státních orgánů byl ovšem roku 1953 odvolán; opětovně byl zvolen roku 1959; roku 1962 se státní moc pokusila vynutit jeho rezignaci, ovšem neúspěšně. Na nátlak komunistické moci v roce 1971 na synodu svůj post již neobhajoval, a byl nahrazen Františkem Škarvanem. Zasloužil se o obnovu České biblické společnosti v roce 1990. Aktivně působil v organizaci YMCA. Většinu svého života zasvětil boji za svobodu církví v Československu. Stál za hnutím odporu v roce 1963 proti chystanému zákonu o rodině, kde měla být původně zakotvena povinnost k socialistické výchově. Po roce 1989 se aktivně zasadil o vracení církevního majetku ukradeného komunistickým režimem. Po změně režimu v roce 1989 byl také jmenován do vysoké úřednické funkce na tehdejším federálním úřadu vlády a stal se jedním z autorů zákona o církvích. Byl zakládajícím členem Společnosti pro církevní právo, od roku 2000 jejím čestným členem. Při laudaciu proneseném předsedou společnosti zazněla následující slova:
Více od autora
Roman Soukup (2)
Roman Soukup se věnuje problematice digitální fotografie od roku 1992, kdy začal pracovat jako operátor fotorealistické tiskárny, v té době jediném zařízení tohoto druhu v České republice. Od roku 1994 pracuje se studiovým digitálním fotografickým systémem v rámci projektu Akademie věd ČR, jež je součástí mezinárodního programu sledovaného Union Académique Internationale v Bruselu. Věnuje se přípravě optimálního řešení pro digitální dokumentaci kulturněhistorických památek, včetně výstupů v tištěné, nebo elektronické formě. Pracoval například na kompletní digitální dokumentaci románských maleb ve Znojemské rotundě nebo na vytvoření digitální fotodokumentace výzdoby Kaple sv. Václava na Pražském hradě. Od roku 1994 pravidelně publikuje v časopise Fotografie magazín.
Více od autora
Jan ze Žatce (1)
Jan ze Žatce, známý též jako Jan ze Šitboře nebo Jan z Teplé byl literát, pedagog, městský písař, městský notář a správce městské školy v Žatci. Své hlavní dílo, Oráč z Čech , napsal německy, ale ovládal i český jazyk. Složil z různých citátů latinské čtení o sv. Jeronýmovi. V žatecké městské kanceláři založil několik městských knih. Ze Žatce odešel roku 1411, kdy byl povolán na místo protonotáře Nového Města pražského. O identitě autora skladby Oráč z Čech panovala dlouho nejistota. V písemnostech žatecké městské kanceláře z konce 14. a začátku 15. století se vyskytují ve funkci městského písaře Jan ze Šitboře a Jan z Teplé. Teprve na přelomu 20. a 30. let 20. století se podařilo nezávisle na sobě F. M. Bartošovi a německým badatelům Aloisi Berntovi a Karlu Beerovi dospět k závěru, že se jedná o jednu osobu, která střídavě používala oba přídomky. Jméno Jan ze Žatce, stejně jako název Oráč z Čech , vznikly až v 19. století. O Janových mladých letech není nic známo. Podle přídomků se předpokládá, že se narodil ve vesnici Šitboř a v Teplé buď získal základní vzdělání nebo zde sám pedagogicky působil. Pravděpodobně studoval na pražské univerzitě, vyloučeno není ani jeho studium v zahraničí, nejčastěji se uvažuje o Paříži. Do Žatce přišel nejspíš na přelomu 70. a 80. let 14. století. Poprvé je zde jeho pobyt doložen v roce 1383, kdy byl zřejmě z jeho podnětu v žatecké městské kanceláři založen kopiář, do něhož se zapisovala královská privilegia a další pro město důležité právní akty. V zápisu o založení kopiáře je Jan z Teplé charakterizován jako rektor školy a městský notář. Jan se během svého života v Žatci stal jednou z nejvýznamnějších osobností města, což dokládají jeho ekonomické aktivity. Vlastnil dům naproti škole, tedy v dnešní ulici Josefa Hory naproti budově Střední odborné školy stojící na místě staré městské školy. Zadní trakt domu sousedil s městskými...
Více od autora
Svatopluk Svoboda (1)
Svatopluk Svoboda byl československý gymnasta. Zúčastnil se Letních olympijských her 1920 v Antverpách a obsadil zde 4. místo v soutěži družstev mužů.
Více od autora
Josef Berka (1)
Narozen: 18.8.1922, zemřel: 20.9.1984. Prof.Ing.,CSc. absolvent Vysoké školy stavitelství Brno /1954/, docent stavební fakulty Vysokého učení technického Brno /1969-/, vedoucí katedry pozemních staveb tamtéž /1971-1984/; profesor Vysokého učení technického pro obor konstrukce pozemních staveb /1978/. Člen vědecké rady Vysokého učení technického. Vzorný učitel /1978/, stříbrná medaile Vysokého učení technického aj.
Více od autora
Jaromír 99 (1)
Jaromír Švejdík známý také pod pseudonymem Jaromír 99 je český zpěvák, skladatel, kytarista a výtvarník. Před nástupem na vojnu založil v osmdesátých letech punkovou skupinu Chlapi z práce. Od roku 1989 zpívá v kapele Priessnitz, pro kterou píše většinu textů. V roce 2004 stál u vzniku projektu Umakart, v roce 2007 pak u vzniku tria Jaromir 99 & The Bombers, jehož debutové album je soundtrackem ke Švejdíkovu komiksu Bomber. Od roku 2014 koncertuje Jaromír se svými hosty Alešem Březinou alias A.M.Almelou a Lukášem Morávkem na vernisážích i samostatných koncertech v České republice i v zahraničí . V roce 2019 začíná koncertovat se svým projektem "Letní kapela", kde hraje repertoár svých písní napsaných pro Priessnitz, Václava Neckáře, Umakart, Bombers a Kafka Band. Spolu s Jaroslavem Rudišem je autorem komiksu Alois Nebel a spolupracoval i na stejnojmenném filmu, k němuž složil i známou píseň Půlnoční, již nazpíval Václav Neckář. Je také autorem storyboardů k filmům Jedna ruka netleská, Samotáři, Děti Duny nebo Grandhotel. Je autorem komiksů Bomber, Zámek a Zátopek a Zatím dobrý. Vytvořil grafiku hudebního alba Půljablkoně.
Více od autora
Jan Šťastný (2)
Jan Šťastný je český herec. Po absolvování studia na pražské DAMU hrál čtyři sezony v pražském Národním divadle. V roce 1992 z Národního divadla odešel a stal se členem souboru činohry Divadla na Vinohradech . V roce 2011 uzavřel sňatek s herečkou a režisérkou Barborou Petrovou. Jedná se také o dabingového herce. Svůj hlas propůjčil postavě Henryho Tomasina v PC hře Mafia II.
Více od autora
František Pachner (1)
Narozen 21.1.1882 v Havlíčkově Brodě, zemřel 25.3.1964. MUDr., docent v Brně, práce v oboru gynekologie a porodnictví.
Více od autora
Richard Bebr (2)
Narozen: 1876 v Černíně u Zdic, zemřel: 29. 12. 1938. JUDr., úředník min. zdravotnictví v Praze, .
Více od autora
Zdenka Mansfeldová (1)
Nejvyšší vzdělání * 1969-1974, obor sociologie a psychologie, Filosofická fakulta Univerzity Karlovy * 1975, PhDr. v oboru sociologie, Filosofická fakulta Univerzity Karlovy * 1983-1988, CSc. v oboru sociologie, Filozofická fakulta Moskevské státní univerzity Odborné zaměření * sociologie politiky, politické strany, parlament, politické a nepolitické formy reprezentace zájmů
Více od autora
John Seymour (1)
Sir John Seymour byl anglický šlechtic a dvořan na dvoře tudorovských králů Jindřicha VII. a Jindřicha VIII. Byl otcem třetí manželky Jindřicha VIII. Jany Seymourové. Pocházel z rodu Seymourů, který odvozoval svůj původ z dob Viléma Dobyvatele. Sídlil na zámku Wulfhall v hrabství Wiltshire. Za svoji účast na potlačení povstání v Cornwallu 1497 získal titul rytíře, působil v úřadu šerifa a smírčího soudce. Zúčastnil se obléhání města Thérouanne v rámci války ligy z Cambrai. Doprovázel Jindřicha VIII. na jednání s francouzským králem Františkem I. na Polích zlatého sukna roku 1520. Je pohřben v kostele Panny Marie ve vesnici Great Bedwyn. John Seymour měl se svou ženou Margery Wentworthovou devět dětí, mezi nimi i třetí manželku Jindřicha VIII. Janu Seymourovou.
Více od autora
Josef Mottl (1)
Josef Mottl byl kladenský římskokatolický farář a děkan, dlouholetý člen zastupitelstva města a podporovatel kladenského školství, oblastní historik a čestný občan města. V roce 1851 byl vysvěcený na kněze, do roku 1859 působil v Kladně jako kaplan, v letech 1859–1864 jako farář v Kolči, poté jako farář a později děkan do roku 1884 v Kladně. Zasloužil se o opravy církevních staveb ve městě, kladenského kostela, zvonice, farní budovy a mariánského sousoší na náměstí starosty Pavla. Po smrti zakladatelů barokní Kaple svatého Floriána se zasloužil o její dostavbu v roce 1870. Z oblasti jeho prací z historie Kladna byl jeho nejvýznamnějším dílem spisek Kladno, město a statek v pražském kraji . Zabýval se studiem historie kladenského regionu a zaniklých osad. Ve své závěti zřídil nadaci, která byla pojmenována jeho jménem a starala se o chudé školní děti. Čestným občanem byl jmenován 6. dubna 1882. Zemřel ve stejný den jako zakladatel Sokola Miroslav Tyrš.
Více od autora
František Sochor (1)
Narozen 1910 v Železném Brodě, zemřel 1981. Učitel, vlastivědné a historické práce o Železnobrodsku a Jizerských horách, muzejní pracovník.
Více od autora
Eva Houserová (1)
Eva Houserová přes dvacet let pracovala převážně v ženských časopisech. Nejdřív jako redaktorka a editorka, posléze jako šéfredaktorka. Ale protože se v časopiseckém světě zastavil čas a předstírá se v něm, že ženy nestárnou, přestal ji ten kolotoč věčného mládí bavit, seskočila z něho do autorské publikační tvorby, kde se cítí být svobodná a zúročuje zde své zkušenosti. Je šéfredaktorkou webového portálu Nezoufalky , kterým si plní svůj sen – nabídnout ženám, které už nejsou mladé, to, co jinde nenajdou: upřímný zájem o jejich mikrosvět.
Více od autora
Ambrose Bierce (1)
Ambrose Gwinnett Bierce byl americký povídkář, esejista a novinář. Ambrose Bierce se narodil v selské rodině jako desátý ze třinácti dětí. Surová „výchova“ jeho otce jej navždy poznamenala životní zatrpklostí. Již v patnácti letech proto odešel z domova pracovat do tiskárny. V sedmnácti letech začal studovat na Kentuckém vojenském institutu, ale po roce školu opustil a živil se příležitostnými pracemi jako dělník nebo číšník. Během americké občanské války bojoval na straně severu u 9. pěšího pluku z Indiany a roku 1864 byl těžce zraněn do hlavy . Zpočátku byl poddůstojníkem, ale armádu opustil v hodnosti majora., přičemž odmítl nahromaděný zvýšený plat, protože to byla podle jeho názoru odměna za to, že byl „vrahem pro svou vlast“. Po válce se Bierce usadil v San Franciscu, kde se postupně vypracoval jako redaktor a kritik. Pracoval pro noviny San Francisco News-Letter and California Advertiser seznámil se s Markem Twainem a Bretem Hartem a od roku 1871 začal publikovat povídky vyznačující se neúprosnou satirou a chmurným humorem, ale také temnou fantastikou a atmosférou hrůzy. V prosinci roku 1871 se oženil a v letech 1872 až 1876 žil se svou manželkou v Anglii, kde svůj literární styl doplnil o eleganci a jedovatě vybroušený vtip. Ten bohatě využil po návratu do vlasti při psaní novinového sloupku Prattler , který byl velmi oblíbený. V osobním životě však Bierce příliš šťastný nebyl. Roku 1888 se rozvedl se svou manželkou, roku 1889 zemřel v sedmnácti letech jeho první syn a roku 1901 ve věku dvaceti sedmi let druhý. Roku 1896 Bierce přesídlil do Washingtonu, kde působil jako vyhledávaný publicista. Sám pořádal své Sebrané spisy, které vyšly ve dvanácti svazích v letech 1909 až 1912. V říjnu roku 1913 ...
Více od autora
Gian Franco Svidercoschi (1)
Italský novinář. Sleduje náboženské a zvlášť vatikánské události a současně se zabývá mezinárodní politikou.
Více od autora
Kateřina Sienská (1)
Svatá Kateřina Sienská , vlastním jménem Caterina Benincasa, byla italská řeholnice, panna a mystička, 4. října 1970 papežem Pavlem VI. jmenována učitelkou církve. Je považována za jednu z nejvýznamnějších žen církevních dějin. Usilovala o znovupřesídlení papežů do Říma a později o odstranění papežského schismatu. Je autorkou 381 dopisů a náboženských spisů. Jako svatou ji ctí katolíci, anglikáni a někteří luteráni. Její život i dnes inspiruje mnoho lidí, mezi nimi také členky sekulárního institutu Caritas Christi, jež ji od svého založení mají za svou patronku. Kateřina se narodila jako 24. dítě do početné, ale nikoliv chudé rodiny sienského barvíře. Pocházela z dvojčat, ale její sestra brzy po narození zemřela. Doba byla bouřlivá. V severní Itálii tehdy nepanovaly klidné časy, vedly se početné místní války, ve městech propukaly boje o moc, na denním pořádku byly rozbroje mezi šlechtickými rody. Křesťanská víra se dostávala na vedlejší kolej, upadala moc i prestiž papežů, kteří se v době avignonského pobytu dostali do závislosti na francouzských králích. Již v šesti letech prý měla malá Kateřina uprostřed ulice mystické vidění, jehož příčinou mohlo být citové vypětí a snaha přiblížit se k Bohu. O rok později složila slib, že zůstane pannou a již v dětském věku žila v asketickém odříkání. Jako desetiletá navázala kontakty s dominikány, ke kterým vstoupil její bratranec Tommaso della Fonte. Když bylo Kateřině patnáct let, odmítla se na přání rodičů vdát. To nesla především její matka velmi těžce, proto docházelo mezi ní s dospívající dcerou k častým sporům. O tři roky později viděl prý její otec, jak se nad Kateřininou hlavou vznáší bílá holubice a rozhodl se, že ji nechají na pokoji. Ostatně Kateřina prodělala neštovice, které jí znetvořily obličej, a od té doby žila v domácím ústraní rodičovského domu, kde měla svůj vlastní pokoj. Živila se vodo...
Více od autora