Výpis všech autorů

Tomáš Pasák

Tomáš Pasák byl český historik a vysokoškolský pedagog. Od 60. let 20. století působil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kterou však musel v období tzv. normalizace z politických důvodů opustit. Pracoval v Pedagogickém muzeu Jana Amose Komenského, jehož se po listopadovém převratu stal ředitelem, a tehdy se též vrátil na akademickou půdu. Jeho profesní aktivity ukončilo předčasné úmrtí ve věku 62 let. Ve svých odborných pracích se zabýval zejména českými dějinami v období první a druhé republiky, a především obdobím Protektorátu Čechy a Morava. Zaměřoval se na spornou a nedostatečně objasněnou tematiku, často formou biografií předních osobností politiky . Jeho starší práce jsou poněkud ovlivněny tehdejší ideologií, ty pozdější však umožnily zaplnit některá „bílá“ místa v českých dějinách. Většina z nich mohla vyjít až po roce 1989. Za knihu o Emilu Háchovi získal Cenu Egona Erwina Kische. Spolu se svou manželkou u sebe přechovával urnu s ostatky československého generála a protektorátního předsedy vlády Aloise Eliáše, které díky tomu mohly být v roce 2005 se všemi poctami pohřbeny v Národním památníku na pražském Vítkově.

The Police

The Police byla vlivná rocková skupina založená v Londýně v roce 1977, kterou tvořili Sting na baskytaru a zpěv, Andy Summers na kytaru a Stewart Copeland na bicí. Skupina je známá svým charakteristickým zvukem, který v sobě mísí vlivy punku, reggae a jazzu. Proslavili se hity jako "Roxanne", "Message in a Bottle" a "Every Breath You Take". Během své kariéry vydali The Police pět studiových alb a dosáhli širokého komerčního úspěchu a uznání kritiků. Získali několik ocenění, včetně šesti cen Grammy, a v roce 2003 byli uvedeni do Rokenrolové síně slávy. Navzdory relativně krátkému působení kapely - fakticky se rozpadli v polovině 80. let po turné Synchronicity - zanechali The Police svým inovativním zvukem a dynamickými vystoupeními trvalý odkaz v hudebním průmyslu. V letech 2007 až 2008 se krátce znovu sešli na světovém turné, které bylo v té době jedním z nejvýdělečnějších.

Peyo

Pierre Culliford , známý také jako Peyo, byl belgický kreslíř komiksů, nejvíce známý jako autor Šmoulů. Pierre Culliford, narozen v Bruselu, jako nejmladší z dětí anglického otce, investora a belgické matky. Měl sestru a bratra. V mládí kreslil do svých školních sešitů a knih. Do školy chodil rád, miloval především gymnastiku a historii. Kromě toho hrál při škole divadlo, miloval četbu a zpíval ve sboru. Při pravidelných rodinných setkáních vždy vyprávěl příběhy, které znal z hodin dějepisu a později z novin – příběhy myšáka Mickeyho apod. Byl členem organizace Fédération des Scouts Catholiques, která sdružuje katolické skauty. Jeho středoškolské studium probíhalo jak na houpačce: začal v obchodním směru, ale musel první rok opakovat. Během druhého ročníku skončil a přestoupil na teoretičtější směr studia. Jeho spolužáci měli náskok a Culliford studia ukončil. Jeho otec zemřel v roce 1935, a tak si musel ve věku 15 let hledat zaměstnání. Nastoupil do kina jako asistent. Při této práci setrval rok po konci druhé světové války. Práce mu připadala nudná. Poté dělal jiné, krátkodobé práce. Setrvával ve skautu, od svých sedmnácti již ne v katolickém. V roce 1945 nastoupil jako asistent do kreslícího studia CBA, pro retuše s kvašem. Stal se nejmladším kolegou André Franquina, Eddyho Paapeho a Morrise. Firma však o několik měsíců později, v roce 1946 zbankrotovala. Zůstal však ve styku s ostatními, kteří šli pracovat pro znovuzaložené Spirou . Culliford se u nich pokusil žádat o práci, ale nebyl přijat. Aby si zlepšil svou kreslířskou techniku, začal studovat na akademii umění v Bruselu. Po třech měsících skončil, neboť se chtěl naučit kreslit humoristicky, ne akademicky. Vstoupil do reklamního sektoru. V té době také podepsal poprvé svůj vlastní komiks jménem „Peyo“, jak jeho bratranec vyslovoval jeho přezdívku „Pierrot“....

Petr Piťha

Petr Piťha je český katolický kněz, bohemista, lingvista a pedagog. V letech 1992–1994 zastával post ministra školství v první vládě Václava Klause, kam byl delegován coby nestraník Křesťanskodemokratickou stranou. Papež František jej 13. listopadu 2015 jmenoval kaplanem Jeho Svatosti. Je autorem řady odborných a populárně naučných knih z oblasti výchovy, učení a lingvistiky a jedním ze zakladatelů české matematické lingvistiky. Mimo to sepsal řadu životopisů významných osobností katolické církve, např. sv. J. N. Neumanna, Zdislavy z Lemberka či Jana Sarkandera. Za své dílo obdržel řadu ocenění, mimo jiné New Europe Prize a Komenského medaili UNESCO. Východočeská Univerzita v Hradci Králové mu udělila čestný doktorát z Pedagogiky. V letech 1957–1966 vystudoval český jazyk, obecnou lingvistiku a historii na FF UK, roku 1966 získal titul kandidáta věd. Soukromě vystudoval katolickou teologii, na kněze byl tajně vysvěcen roku 1969 v Nizozemsku pro diecézi Breda. Začátkem 70. let 20. století působil v Leidenu. V roce 1988 a znovu v akademickém roce 1994-95 působil na Netherland Institut of Advanced Studies. V letech 1962–1990 působil na MFF UK a spolu s P. Sgallem, J. Panevovou a E. Hajičovou se zasloužil o zrod oboru matematická lingvistika. V r. 1991 se na brněnské Masarykově univerzitě habilitoval v oboru Bohemistika a téhož roku na podzim byl navržen na profesora v oboru Dějiny a teorie kultury . V r. 1992 byl prezidentem V. Havlem jmenován. Od roku 1990 byl vedoucím katedry občanské výchovy na PedF UK, od roku 1992 jako profesor. Reformoval studium učitelství v tomto oboru a zpracoval vzdělávací projekt „Obecná škola“ pro základní školy. Roku 1998 odešel do důchodu. Od září 2012 zastává úřad probošta Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě pražském. Mons. Petr Piťha přednesl 28. září 2018 v katedrále sv. Víta u příležitosti svátku svatého Václava a za přítomnosti kardinála Duky kázání, ve kterém ostře ...

Petr Pavlík

Narozen 9. 5. 1933 v Netolicích, zemřel 30. 12. 2012. Pedagog, beletrista.

Miloš Pohorský

Miloš Pohorský byl český literární kritik a historik. Narodil se na pražském Žižkově v rodině bankovního úředníka. Vystudoval Akademické gymnázium v Praze, kde maturoval v roce 1948. Poté studoval literární vědu a estetiku na filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Ještě během studií v roce 1950 začal na katedře působit jako asistent na katedře české s slovenské literatury. V roce 1953 získal titul PhDr. obhajobou práce Boje o demokratickou linii literatury v padesátých letech 19. století. Od roku 1952 pracoval v Ústavu pro českou literaturu ČSAV. Nejprve jako vědecký aspirant u Jana Mukařovského, od roku 1958 pak jako vědecký pracovník. V tomto roce rovněž obhájil kandidátskou práci s titulem Česká literatura od roku 1858 do let sedmdesátých. V ústavu pracoval s krátkými přestávkami až do roku 1990. Vedl postupně oddělení současné literatury , edičního a textologického oddělení , oddělení dějin české literatury . V letech 1964–1965 pracoval jako redaktor kulturní rubriky Rudého práva. Rovněž přednášel na filosofické a novinářské fakultě UK. V letech 1981–1982 byl rovněž externím dramaturgem Filmového studia Barrandov. Spolupracoval s divadlem Viola a s nakladatelstvím Československý spisovatel, kde byl v letech 1990–1992 ředitelem. Po odchodu do důchodu působil jako učitel na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy . Koncem padesátých let byl vedoucím kolektivu autorů, kteří vytvořili Dějiny české literatury, díl III.. Přispíval do časopisů Česká literatura, Impuls, Literární měsíčník, Literární noviny, Orientace, Plamen a další. Věnoval se především dějinám české literatury druhé poloviny 19. století. Byl členem řady redakčních rad a podílel se na vydání děl mnoha českých spisovatelů . K mnoha publikacím napsal doslovy....

Karel Pinka

Narozen 2. 2. 1922. Číšník a autor publikací z oblasti gastronomie a kulinářství. Když si Karel Pinka poprvé zavazoval černého motýlka, který tehdy neodmyslitelně patřil k číšnické uniformě, psal se rok 1936. Když tento doyen české gastronomie, autor a spoluautor několika publikací své číšnické sako oblékal naposledy, psal se rok 1982. Během své dlouhé profesní pouti zažil Karel Pinka nejen prvorepublikové gastronomy a hoteliéry, jako například Karla Šroubka, ale i neutěšené období socialistické gastronomie. Pracoval v mnoha restauracích, prošel nejlepšími pražskými hotely, jako byly Alcron, Ambassador, Esplanade. Obsluhoval úplně prvního hosta hotelu Jalta, kde potom pracoval pětadvacet let až do svého odchodu do penze.

Justin Václav Prášek

Justin Václav Prášek byl český historik, orientalista a středoškolský profesor. Na filosofické fakultě Univerzity Karlovy se aproboval pro učitelství oborů dějepis a zeměpis, spolu s učitelováním pokračoval ve studiu klasické filologie a na filosofické fakultě obhájil v roce 1882 doktorskou práci . Jako učitel působil až do roku 1906, kdy byl penzionován. Vedle toho ale budoval svoji kariéru orientalisty, od roku 1885 studoval v Mnichově a Berlíně, v roce 1899 se pokoušel habilitovat na pražské univerzitě, ale narazil na silný odpor Jaroslava Golla a jeho žáků . Jeho dílo je často charakterizováno jako na pomezí populárního výkladu a samostatných analýz. Věnoval se orientalistice a antice, zde je nejvíce ceněna práce Geschichte der Meder und Persen , naopak některé byl značně ostře odsouzeny, včetně ambiciozního prvního dílu Řeckých dějin , přispěl také k poznání cestování do orientu . Doposud nepřekonaným je jeho dílo Brandejs nad Labem: město, panství i okres , věnoval se i jiným městům .

Josef Polák

Josef Polák byl významným odborníkem v oblasti muzejnictví a památkové péče. Jeho dráha je spojena především s Východoslovenským muzeem v Košicích a válečným pražským Židovským ústředním muzeem. Josef Polák se narodil 3. února 1886 v pražské židovské rodině, která však byla sekularizovaná a rovněž mluvila česky. Josefův otec Jakub Polák byl drobným podnikatelem, vlastnil malou továrnu na kartonáž . Matce Terezii se rok po Josefovi narodil ještě jeden chlapec, Ferdinand. Poté, co získal základní vzdělání na české obecné škole a maturitu na českém gymnáziu v Truhlářské ulici, uvažoval Josef Polák o studiu dějin umění, které ho dlouhodobě přitahovaly, na doporučení rodičů se však přiklonil k oboru s všestrannějšími možnostmi uplatnění – právům. I přesto si však posléze našel čas na kunsthistorické přednášky, zejména Karla Chytila. Nezanedbával ani spolkovou činnost – byl členem Svazu českých pokrokových židů a Spolku českých akademiků – židů, kde byl dokonce místopředsedou. Kupodivu mu zbýval čas ještě na ochotnické divadlo, psaní populárně naučných článků a organizaci vycházek po židovských památkách. Nadto ještě stačil absolvovat dobrovolnickou vojenskou službu u C. K. zeměbraneckého pluku č. 8. Po promoci, která proběhla 23. října 1909, získával sice právní zkušenosti v advokátní kanceláři a na různých soudních institucích, především se však věnoval svým umělecko-historickým zájmům, pracoval v muzeích a publikoval. Josef Polák narukoval ke 12. střeleckému pluku a s ním byl vyslán na východní frontu. Záhy však utržil zranění a po rekonvalescenci se již do bojové jednotky nevrátil. V zázemí mu byla svěřena práce cenzora korespondence, kvůli jeho samorostlému přístupu k ní a předválečné politické angažovanosti byl ohodnocen jako nespolehlivý a pro zdravotní stav roku vyřazen 1915 z činné vojenské služby . Vrátil se ke svému předválečnému zaměstnání v advokátní kanceláři, válečn...

Jiří Robert Pick

Jiří Robert Pick byl český spisovatel, textař a dramatik. Studoval gymnázium, to ale musel v roce 1939 opustit pro svůj židovský původ. Roku 1943 byl odvezen do Terezína; otec zahynul, ostatní členové rodiny přežili; J.R Pick si z Terezína odnesl těžce podlomené zdraví. V roce 1954 absolvoval Vysokou školu politických a hospodářských věd. Po studiích se stal redaktorem Literárních novin. Poté se stal spisovatelem z povolání, brzy se začal věnovat i divadlu. Koncem 50. let spolupracoval s pražským klubem Reduta. V roce 1959 založil divadlo Paravan, které pak řídil jako jeho umělecký vedoucí. S Ivanem Vyskočilem se angažoval v tzv. „malých jevištních formách“. Roku 1968 založil divadélko AU. V této době byl poměrně aktivní i v humoristickém časopise Dikobraz. Po roce 1969 se stal zakázaným autorem, jeho tvorbu občas vydávali někteří z jeho přátel. Od roku 1961 byla jeho manželkou Iva Hercíková. Zemřel roku 1983 v Praze. Pohřben byl na Novém židovském hřbitově na Olšanech. Další knihy už navazují na tradici české parodie a v „mezích možností“, kde občas kritizoval i některé lokální nešvary socialismu, tato kritika je vedena samozřejmě pod klasickou zástěrkou snahy o zlepšení socialismu. Většina jeho her byla napsána pro divadla, ve kterých působil, tzv. „na míru“.

Jiří Pokorný

Jiří Pokorný je český choreograf, tanečník a současný šéf baletu Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, dlouhou dobu působil jako sólista Baletu Národního divadla, má také bohaté zkušenosti ze zahraničí. Maturoval na gymnáziu v Ostravě. Po základní vojenské službě vystudoval režii na Divadelní fakultě AMU. V roce 1993 se v rámci projektu Tempus zúčastnil stáže v Antverpách a v roce 1995 stáže na Royal Court Summer School v Londýně. V letech 1993-1997 byl režisérem a uměleckým vedoucím Činoherního studia v Ústí nad Labem. V letech 1999-2004 byl uměleckým šéfem HaDivadla a v letech 2002-2006 byl členem uměleckého vedení Divadla Na zábradlí. Jako host režíroval též v divadlech: Národní divadlo v Praze, Divadlo Josefa Kajetána Tyla, Divadlo Ta Fantastika, Dejvické divadlo.

Jiří Pehe

Jiří Pehe je český politolog, spisovatel a politický komentátor. Vystudoval gymnázium a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1981 emigroval z ČSSR přes Jugoslávii do Itálie a posléze do USA, kde dostal politický azyl. Od 24. října 1987 byl veden v systému evidence zájmových osob StB. V emigraci v roce 1985 ukončil studia na Škole mezinárodních vztahů na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Od roku 1985 pracoval jako ředitel východoevropských studií v lidsko-právní organizaci Freedom House a přispíval do časopisů i deníků, včetně New York Times. V letech 1988 až 1994 pracoval jako šéf analytického odboru pro Střední Evropu ve Výzkumném ústavu Rádia Svobodná Evropa v Mnichově. V letech 1995 až 1997 byl šéfem analytického odboru Open Media Research Institute v Praze. V letech 1997 až 1999 byl ředitelem Politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla. Angažoval se jako spoluzakladatel občanského hnutí Impuls 99. Od roku 1999 je ředitelem New York University in Prague. Vede pražský Institut pro demokracii a kulturu Newyorské univerzity . V letech 1997 až 2008 byl členem programového výboru a správní rady Nadace Forum 2000, která organizuje pravidelné mezinárodní konference. Od května 2002 byl sedm let členem správní rady Nadace Michaela Kocába, která spravuje 29 milionů korun pocházejících podle policejního vyšetřovatele Václava Lásky z vytunelovaného fondu TREND. Od roku 2005 do roku 2008 byl členem správní rady Open Society Fund. Od roku 2007 je členem správní rady americké nadace Trust for Civil Society in Central Europe. V roce 2011 byl, spolu s Vítem Klepárníkem a Bohuslavem Sobotkou, jedním ze zakladatelů think-tanku CESTA Centrum pro sociálně-tržní ekonomiku a otevřenou demokracii. Píše články a analytické studie pro americké, české a německé deníky a vědecké časopisy. Je autorem šesti knih, z toho dvou románů. V letech 2004 až 2010 byl předsedou redakční rady čtvrtletní...

Jan Pikous

Jan Pikous, narozený 9. března 1929 v Hrejkovicích, okres Písek, žije v Liberci. Zabývá se volnou tvorbou , výzdobou interiérů, výtvarnými plakáty, ilustrační fotografií v časopisech, knihách, kalendářích a fotografií užitou v propagaci aj. Zúčastnil se mnoha domácích i zahraničních výstav, na nichž obdržel různé ceny a uznání, získal též několik ocenění v soutěžích výtvarné fotografie. Je členem Unie výtvarných umělců ČR. Vyvrcholením jeho dosavadní tvorby bylo sedm samostatných výstav v Japonsku, které v této zemi dosáhly neobyčejného ohlasu.

František Parkan

PaedDr. František Parkan Pracoviště: Katedra dějin a didaktiky dějepisu - tajemník, Pedagogická fakulta, Univerzita Karlova v Praze.

Ema Potužníková

Jazyková redaktorka a překladatelka z francouzštiny, angličtiny a němčiny, autorka textů knih pro děti ve společnosti Presco Group zaměřené na produkci knih, kalendářů a diářů.

Boris Nikolajevič Polevoj

Boris Nikolajevič Polevoj, , vlastním jménem Kampov byl ruský sovětský spisovatel a novinář. Jeho pseudonym vznikl překladem jeho pravého jména Kampov z latiny do ruštiny . Polevoj pocházel z rodiny právníka, která se roku 1913 přestěhovala do Tveru. Zde roku 1924 absolvoval střední průmyslovou školu, pracoval jako technolog v textilním závodě a stal se dělnickým dopisovatelem místního tisku. Roku 1928 se stal novinářem z povolání. Členem Komunistické strany Sovětského svazu se stal roku 1940 a v letech Velké vlastenecké války byl vojenským dopisovatelem deníku Правда a politickým instruktorem Rudé armády. Po skončení války hodně cestoval, angažoval se v mírovém hnutí a v letech 1962-1981 byl šéfredaktorem časopisu Юность . Do literatury vstoupil jako novinář se zájmem o život lidí v průmyslové výstavbě. V umělecké literatuře pak využíval svých žurnalistických zkušeností. Známým se stal díky románu Повесть о настоящем человеке , ve kterém zpracoval skutečný příběh Hrdiny Sovětského svazu letce Alexeje Maresjeva. Jeho díla jsou však napsaná v duchu komunistické didaktičnosti, historická fakta jsou v nich mnohdy zkreslena a postavy nejsou důsledně vykresleny. Polevoj byl také významným politicko-kulturním pracovníkem. V letech 1946–1948 byl poslancem Nejvyššího sovětu RSFSR, od roku 1954 členem předsednictva Svazu spisovatelů Sovětského svazu a od roku 1967 jedním z jeho tajemníků. Za svou práci získal v Sovětském svazu řadu ocenění: Řád rudé hvězdy , Řád Vlastenecké války , Řád rudého praporu , Leninův řád a další. Byl laureátem Stalinovy ceny a Mezinárodní ceny míru . Román Příběh opravdového člověka dosáhl v letech 1948 až 1984 dvaceti tří českých vydání, všechna v překladu Julie Heřmanové. Kniha vyšla v těchto nakl...

Arto Paasilinna

Arto Paasilinna byl finský spisovatel, autor převážně humoristických románů. V současnosti je nejprodávanějším finským autorem. Jeho knihy se překládají do řady cizích jazyků. Narodil se v obci Kittilä za severním polárním kruhem. Jeho rodiče byli Väinö Paasilinna, původním jménem Gullstén, a Hilda-Maria Paasilinna . Měl čtyři bratry a dvě sestry, z nichž někteří byli také významnými osobnostmi finské kultury. Erno Paasilinna byl novinář a spisovatel, který za sbírku esejů Yksinäisyys ja uhma získal několik literárních cen. Reino Paasilinna byl mezi lety 1996 a 2009 poslancem Evropského parlamentu. Mauri Paasilinna je také spisovatelem a pracuje ve státní správě. Arto Paasilinna pracoval pro noviny Nuoren Voiman Liitto, Nuori Voima-lehti a pro týdeník Apu. V roce 1975 začal být nespokojen s prací novináře. Prodal svou loď, aby byl finančně zajištěn a mohl napsat svou první knihu Jäniksen vuosi . Kniha měla dobrý čtenářský ohlas a Paasilinna se stal nezávislým spisovatelem. Knihy Zajícův rok a Vlčí léto laponského mlynáře byly zfilmovány. V roce 2006 navštívil Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě, kam jej pozvala ředitelka veletrhu, překladatelka z finštiny a bývalá kulturní atašé v Helsinkách Markéta Hejkalová. V říjnu 2009 prodělal mozkovou mrtvici, částečně ztratil paměť a od dubna 2010 žil v domě s pečovatelskou službou. Zde také v roce 2018 zemřel.

Andrej Plávka

Andrej Plávka byl slovenský spisovatel a básník a komunistický funkcionář. Užíval i pseudonymy Martin Podhorský, Plávka-Podhorský, Podhorský, Vladimír Veselý, Vl. Veselý atd. Narodil se v rodině koželuha. Vzdělání získával v Liptovské Sielnici, Liptovském Mikuláši a později na právnické fakultě Karlovy univerzity v Praze , ale studium nedokončil. V letech 1931–1945 byl úředníkem v organizaci křesťanské mládeže YMCA, v roce 1939–1945 vedoucím ústavu pro sociální a kulturní péče v Banské Bystrici. V letech 1945–1946 byl náměstkem pověřence informací, v letech 1946–1947 byl tajemníkem Národní fronty a zároveň do roku 1949 rovněž pracoval v Úřadu Sboru pověřenců. V letech 1949–1968 pracoval jako ředitel knižního vydavatelství Tatran, přičemž byl také v letech 1957–1963 tajemníkem Svazu slovenských spisovatelů a v letech 1958–1966 členem ÚV KSS, také členem ÚV NF SSR. V letech 1963–1965 se věnoval výhradně literární činnosti a v letech 1969–1982 byl předsedou Svazu slovenských spisovatelů. Své první básnické dílo uveřejnil v roce 1922 v časopise Nový rod, a později publikoval iv dalších časopisech. Knižně debutoval v roce 1928 sbírkou básní Z noci i rána. Ve své tvorbě se inspiroval zejména starší generací Slovenská autorů, jako byli Štúrovci, ale zejména Pavol Országh Hviezdoslav, ale zároveň se věnoval i moderním uměleckým směrem, jako jsou poetismus a nadrealizmus. Jeho dílo je přeloženo do mnoha cizích jazyků . V tomto článku byl použit překlad textu z článku Andrej Plávka na slovenské Wikipedii.

Zuzana Peterová

Narozena 25. 10. 1950 v Praze. PhDr., žurnalistka, psychoterapeutka, spisovatelka, autorka knihy Vzpomínky na O. Pavla, rozhovory s V. Fischlem.

Zdeněk Vojtěch Peukert

Zdeněk Vojtěch Peukert byl český spisovatel detektivních a dobrodružných knih, většinou publikovaných pod pseudonymy. Pracoval jako novinář a byl také československým reprezentantem a později trenérem v pistolových sportovních disciplínách. Psal detektivní a dobrodružnou literaturu pod mnoha pseudonymy . Pod vlastním jménem psal pohádky, romány a novely pro mládež. V některých svých knihách se vydával pod vlastním jménem za jejich překladatele.

Vladimír Plešinger

Vladimír Plešinger byl český cestovatel, autor cestopisných knih, hydrogeolog a vedoucí dlouhodobých expertních misí OSN v Africe a v Latinské Americe . Narodil se v Čestíně v horním Posázaví, vyrostl v Kladně. Vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Od 70. let pracoval na dlouhodobých misích ve Venezuele, v Gambii a ve Středoafrické republice, později pracoval v kratších časových úsecích v Tádžikistánu, Peru a Etiopii. Od 60. let publikoval, nejdříve odbornou literaturu, později cestopisné články a od 80. let také literaturu faktu, podle jeho vlastní definice „pobytopisy“ vycházející ze zahraničních zkušeností. Byl synovcem významného českého cestovatele Adolfa Parlesáka a otcem Jana Plešingera, českého diplomata. V roce 2008 obdržel hlavní Cenu Egona Erwina Kische za Knihu Konga. V dubnu 2011 obdržel cenu Kantuta na festivalu cestování, poznávání a sbližování kultur Neznámá země ve Zlíně. V roce 2015 obdržel opět hlavní Cenu Egona Erwina Kische, tentokrát za knihu Amazonie a řeky příběhů. Autor knih s tematikou Venezuely , Amazonie, Gambie, Středoafrické republiky, Konga, Peru a Etiopie:

Vilém Pospíšil

Narozen 19.7.1911 v Praze, zemřel 19.9.1988 tamtéž. JUDr., hudební kritik, redaktor, muzikologická literatura.

Pospíšilová Zuzana

Milan Plch

Narozen 19. 7. 1962. Ing., redaktor, publicista, organizátor činný v oblasti trampingu a folkové hudby, porotce Trapsavce, autor informačních materiálů a turistických průvodců.

Michal Petrov

Michal Petrov je autorem úspěšného televizního cyklu Retro . Nastoupil jako čerstvý absolvent Obchodní fakulty Vysoké školy ekonomické po převratu v roce 1989 do zahraniční rubriky tehdy ještě Československé televize. Jako její zpravodaj v Německu v první polovině 90. let zažil první vlnu tzv. nostalgie, sentimentálního stesku po fenoménech spojených se zaniklou Německou demokratickou republikou. Jako celá řada dalších se stal účastníkem historického procesu změn společenského řádu ve střední a východní Evropě, kdy na místě jednoho mizejícího světa začal vznikat svět nový. Po sbírání zkušeností v celé řadě dalších redakcí se vrátil na Kavčí hory, aby se podílel na vzniku zpravodajského programu ČT24. Této příležitosti využil i ke splnění svého snu – pokusit se alespoň částečně zmapovat socialistický konzum u nás. V roce 2008 se tak stává duchovním autorem magazínu Retro, věnovaného fenoménům čtyř dekád před revolučním rokem 1989. Díky výbornému zázemí archivu České televize, Národního filmového ústavu a nadšení celého přípravného týmu vznikl cyklus o úctyhodných 190 dílech, který si hned zpočátku získal přízeň diváků laických i odborných. Výrazem ocenění profesionálů se stala cena Elsa udělená magazínu Retro v roce 2009. Na televizní práci Petrov navázal v roce 2013 i knižně vydáním publikace Retro ČS, která se v průběhu následujících měsíců setkala s velkým zájmem čtenářů. Byla to určitě i zásluha vysokého podílu obrazového materiálu pocházejícího z autorova osobního archivu, který patří k jedněm z nejbohatších u nás. Titul se dočkal obchodního i odborného ocenění, když získal cenu Český bestseller 2013, 2014 a čestné uznání v rámci mezinárodních cen E. E. Kische za literaturu faktu....

Marek Pečenka

Marek Pečenka vystudoval češtinu a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1993 přednáší na Institutu mezinárodních studií FSV UK. V letech 1993-2000 působil v nakladatelství Libri, od roku 2001 je spolumajitelem nakladatelství Dokořán. Je autorem prací s tematikou 19. století .

Ladislav Pešek

Ladislav Pešek , vlastním jménem Ladislav Pech, byl český herec, dlouholetý člen činohry Národního divadla a divadelní pedagog. Pocházel z rodiny, která se po několik generací věnovala divadlu. Byl synem herce Ladislava Pecha a herečky Emy Pechové, roz. Peškové. Jeho sestrou byla herečka Marie Waltrová. Na divadelní prostředí byl zvyklý již od dětství, rodiče ho s sebou brali na zkoušky. Ladislav Pech studoval na reálném gymnáziu, obchodní živnostenské škole, ale po jejím absolvování odmítl nastoupit do papírenského obchodu. V roce 1922 byl přijat na Konzervatoř v Brně. Během studia měl možnost krátkodobého působení jako stipendista v divadelní škole Maxe Reinhardta v Berlíně. Po škole nastoupil roku 1927 ve Státním divadle v Brně, kde působil společně s rodiči. Tehdy začal používat příjmení Pešek po své matce, aby nedocházelo k záměnám s otcem. Byl pozván Karlem Hugem Hilarem k hostování v Národním divadle v Praze dvakrát v letech 1928 a 1929. Následně se stal členem činohry ND, kterým zůstal až do svého odchodu do důchodu 31. července 1976. Na scéně ND vytvořil více než 300 rolí rozmanitých charakterů. Měl komediální talent, ale dokázal zahrát i postavy tragické a psychologicky složité. Jednou z jeho nejvýraznějších rolí byl Chlestakov v Gogolově komedii Revizor, kterého hrál téměř dvacet let. Za protektorátu vytvořil nezapomenutelnou roli mazaného otroka v Plautově antické komedii Lišák Pseudolus, kterou nastudoval pod režijním vedením svého dlouholetého přítele Jiřího Frejky. Na přelomu padesátých a šedesátých let podával vynikající výkony jako Archie Rice v Osbornově Komikovi nebo Fortunato v Goldoniho Poprasku na Laguně. V divadle mu jeho kolegové říkali přezdívkou z dětství Lála. Byl skromný, poctivý umělec s velkým osobním kouzlem a přátelskou povahou. Vyzařovala z něj vitalita a optimismus, tvůrčí energie a radost ze hry. Od mládí sportoval, byl pohybově nadaný a fyzickou kondici...

Katharine Susannah Prichard

Katharine Susannah Prichard byla australská spisovatelka a zakládající členka Komunistické strany Austrálie.

Josef Prošek

Narodil se 19. října 1923 v dnes již zaniklé obci Podol u města Mšené-lázně. Od roku 1940 psal básně, intenzivně začal fotografovat. Stýkal se s avantgardou z Bubenské ulici č. 39 v Praze na Letné, kde také krátce bydlel. Po válce začal studovat obor fotografie na Státní grafické škole v Praze, ale ještě během studií byl na doporučení Josefa Sudka přijatý jako řádný člen uměleckého spolku Mánes. Tím začala jeho profesionální dráha fotografa. Několik let byl zaměstnaný jako fotograf-žurnalista v časopisu Květy, později jako výtvarný fotograf v magazínu Plamen. Od 60. let pracoval jako volný fotograf ve svobodném povolání, kde setrval až do konce života. Vystavoval samostatně, na svazových přehlídkách i mezinárodních salonech v Berlíně, Moskvě, Kodani, Paříži, Bruselu, Bělehradě, Mexiku-City aj. Byl nositelem čestného titulu Excellence FIAP. Zemřel 9. prosince 1992 v Praze.

Jiří Plamínek

RNDr. Jiří Plamínek, CSc. Ve své poradenské praxi se hrdě hlásím k myšlenkám tří českých velikánů – Jana Ámose Komenského, Josefa Švejka a Járy Cimrmana. Ámosova hravost, Švejkova prostota a Cimrmanova všestrannost – to jsou ideály, ke kterým nemotorně směřuji. Zatím jsem pod jejich vlídným vlivem dospěl v zarostlé individuum, jež bývá pro svůj zanedbaný zevnějšek, marně vydávaný za nedbalou eleganci, odháněno od vrat firem a přednáškových síní, dokud se nelegitimuje. Protože jsem naprosto neschopný uživit se rukama, zkusil jsem to hlavou. Z podobnosti dějů v přírodních a ekonomických systémech jsem odvodil teorii vitality, která dnes sice skromně, ale stále spolehlivěji pomáhá identifikovat a odstraňovat problémy našich firem a institucí. Vedle managementu se věnuji i řešení konfliktů. Moji kamarádi dokonce tvrdí, že konflikty vytvářím, abych je potom mohl řešit. Dlouho jsem to považoval za povedený bonmot – než jsem si uvědomil, že v teorii vitality skutečně takový postup existuje pro případ, že je firma příliš nehybná a konzervativní. Řešení konfliktů je totiž podstatou vývoje. Jako zatvrzelý pacifista jsem se zamiloval do nenásilného řešení sporů. Z výletů do USA jsem přivezl do tehdejšího Československa mediaci - řešení sporů za pomoci neutrálního odborníka – a stal se prvním českým mediátorem. Na tu dobu rád vzpomínám - občas jsem musel vysvětlovat, že v rámci mediace nebudeme ani meditovat, ani vyvolávat duchy. Vystřídal jsem devatero řemesel – rád jsem byl prospektorem v poušti, českým koordinátorem programu řešení konfliktů a rozhodování při OSN, ředitelem odboru na federálním ministerstvu, koordinátorem vzdělávání trenérů při Johns Hopkins University v Baltimore, ale třeba i členem komise pro vyčíslování škod po okupaci Československa v letech 1968 – 1991. Posledních zhruba 15 let jsem nezávislým lektorem a konzultantem. Píšu tradiční a e-learningové tréninkové programy, snažím se být užitečný jako facilitátor a mediátor. Tato praxe je neuvěřitelně boha...

Jiří Ota Parma

* 1889 Šoproň, Maďarsko † 1963 Praha Později se podepisoval převážně Jiří O. Parma, Jiří Ota Parma, Jiří Otto Parma. Poštovní úředník; básník, prozaik, redaktor.

Jan Patočka

Jan Patočka byl jeden z nejvýznamnějších českých filosofů 20. století. Zabýval se fenomenologií, filosofií dějin, filosofickým dílem J. A. Komenského, T. G. Masaryka a E. Husserla, českou literaturou, uměním a kulturou. Patočkovo dílo a jeho osobnost výrazně ovlivnily soudobé české myšlení, zejména v kruzích nezávislé inteligence a disentu 60. až 80. let. Byl jedním z prvních mluvčích Charty 77. K jeho početným žákům patří mj. V. Bělohradský, V. Borecký, T. Halík, L. Hejdánek, P. Kouba, D. Kroupa, L. Menzel, J. Michálek, J. Němec, Z. Neubauer, R. Palouš, M. Petříček, Z. Pinc, Petr Rezek, J. Sokol a mnoho dalších. Narodil se jako třetí ze čtyř synů klasického filologa a středoškolského pedagoga Josefa Patočky a zpěvačky Františky, rozené Procházkové. Dva z jeho bratří se také stali vysokoškolskými profesory. Jeho otec choval velkou úctu k Masarykovi a Hostinskému, za jejichž žáka se považoval. Po maturitě na vinohradském reálném gymnáziu v Praze se roku 1925 zapsal ke studiu slovanské filologie, romanistiky a filosofie na Filozofické fakultě UK. V roce 1928 při studijním pobytu v Paříži se poprvé setkal s Edmundem Husserlem. 31. června roku 1931 promoval z filozofie disertační prací Pojem evidence a jeho význam pro noetiku u J. B. Kozáka a stal se jeho asistentem. Vedlejší rigorózní zkoušku složil z estetikyJako stipendista Humboldtovy nadace v roce 1933 studoval u Husserla a Martina Heideggera ve Freiburgu fenomenologii a navázal celoživotní přátelství s Husserlovým asistentem Eugenem Finkem. Podílel se na založení Cercle philosophique de Prague, stal se jeho českým sekretářem a v roce 1936 se habilitoval prací Přirozený svět jako filosofický problém, která ovlivnila české filosofické prostředí na mnoho let. Od roku 1937 byl redaktorem časopisu Česká mysl, spoluorganizoval Husserlovy přednášky v Praze a po jeho smrti se přičinil o záchranu jeho pozůstalosti. Po uzavření českých vysokých škol v roce 1...

Jakov Isidorovič Perel'man

Ruský spisovatel, autor populárně-naučných publikací z oblasti matematiky, fyziky a astronomie.

Ivo Pelant

Ivo Pelant je český dramaturg a scenárista. Vystudoval FAMU, obor dramaturgie-scenáristika. Od roku 1976 pracoval v Československé televizi a poté v České televizi coby dramaturg dramatické tvorby. Se svou ženou Evou má dva syny.

Henri Pourrat

Henri Pourrat byl francouzský spisovatel, sběratel lidových příběhů a pohádek v oblasti Auvergne. Stát se spisovatelem nebylo Pourratovým původním záměrem. Na tuto životní dráhu jej přivedla tuberkulóza, jejíž léčba vyžadovala pobyt na čerstvém vzduchu. Při toulkách po okolí města Ambert začal sbírat a zapisovat lidové příběhy. Do češtiny jeho dílo překládali bratři Jan a Václav Čepovi, později Jiří Reynek.

Gustav Pfleger Moravský

Gustav Pfleger Moravský byl prozaik, básník a dramatik moravského původu. Narodil se 27. července 1833 v Karasíně u Bystřice nad Pernštejnem. Jeho otec Matyáš Pfleger tu sloužil jako hraběcí nadlesní. V Karasíně začal chodit do školy. Dětství trávil na různých místech Moravy, v Bystřici nad Perštýnem, Kojetíně a ve dvoře „Na Skalách“ u Lhoty. Navštěvoval školu ve Vitochově, Bystřici, Rozsochách i ve Lhotě. Otec mu však záhy zemřel a matka Johanna Pflegerová odešla s celou rodinou do Prahy. V Praze Gustav chodil zprvu do německé školy u karmelitánů na Malé Straně; z počátku měl pro neznalost němčiny studijní problémy a musel opakovat jednu třídu. Od roku 1845 navštěvoval německé malostranské gymnázium v dnešní Hellichově ulici, kde svou němčinu zdokonalil tak, že se v ní vyjadřoval lépe než v češtině. Na jeho národnostní uvědomění zapůsobil revoluční rok 1848. Roku 1851 přešel na české Akademické gymnázium, která sídlilo ve Štěpánské ulici. Zde působil jako profesor Václav Kliment Klicpera a Gustavovým spolužákem byli Jan Neruda a Ferdinand Schulz. Gustav Pfleger v té době zanechal básnických pokusů v němčině a přešel na češtinu. Plicní choroba ho přinutila studium v roce 1852 přerušit a později ukončit; vzdělával se sám, především četbou v šesti cizích jazycích. Roku 1854 začal pracovat v České spořitelně jako úředník. Poklidný život úředníka jej však neuspokojoval, a tak v roce 1856 podnikl cestu do severního Německa, navštívil Drážďany, Berlín a Hamburk, a roku 1858 ještě Pruské Slezsko a Sasko. Po nějakou dobu pracoval jako dramaturg a později se stal se novinářem. Zabýval se též překládáním poezie z francouzštiny a v roce 1853 mu v časopisu Krasořečník vyšel překlad básně Victora Huga. V 50. letech 19. stol. byly potlačovány všechny projevy české kultury i veřejného života. Pfleger v té době, roku 1857, zveřejnil svoji sbírku prvních veršů Dumky v jediném českém beletr...

Francesco Petrarca

Francesco Petrarca byl italský spisovatel a básník. Společně se svým vrstevníkem a přítelem Boccacciem je považován za jednoho z prvních autorů renesanční literatury. Bývá označován za největšího humanistu a nejvlivnějšího italského lyrického básníka. Tvořil v latině i v italštině a jeho nejproslulejším dílem je italsky psaný Zpěvník, popisující v 366 básních zejména platonickou lásku k idealizované Lauře. Petrarcova latinská tvorba zahrnuje smyšlený dialog básníka se svatým Augustinem známý jako Mé tajemství, filosofický traktát O lécích proti štěstí a neštěstí nebo polemické spisy proti lékařům či aristotelikům. Svým dílem navazoval jak na Vergilia, Ovidia, Cicerona, Senecu, svatého Augustina a další antické autory, tak na pozdně středověkého Danta Alighieriho. Také Petrarcův život je předmětem zájmu, zejména jeho kontakty s jinými učenci a spisovateli té doby, obsáhlá korespondence, politická a diplomatická činnost a také vztah k přírodě. Sám Petrarca se ke svému životu vracel ve svých básních, vzpomínkových textech a úvahách, a tím vnímání své osoby značně ovlivnil. Vzhledem ke své zálibě v cestování bývá někdy Petrarca označován za prvního turistu. Obzvláštní pozornost je věnována jeho popisu výstupu na Mont Ventoux. Petrarca tuto horu pravděpodobně skutečně zlezl v dubnu 1336. Podle dobových pramenů však byly výlety na vrchol hory v Petrarcově době běžnou záležitostí, a jeho důležitost tedy spočívá spíše ve skutečnosti, že o své cestě a prožitku podal literární zprávu. Čeština připouští skloňování jména jak se zachováním písmena -c- , tak v podobě vytvořené v souladu s výslovnosti, tedy -k- . V titulech knih i v odborné literatuře se lze setkat s oběma variantami. Francesco Petrarca se narodil roku 1304 v toskánském městě Arezzo. Jeho otec, florentský právník Ser Pietro di Parenzo byl z rodného města v...

Anne Philipe

V roce 1946 poznal Gérard Philipe Nicole Fourcadeovou, která po sňatku v roce 1951 přijala jméno Anne Philipe. V prosinci roku 1954 se jim narodila dcera Anne-Marie a v únoru 1956 syn Olivier.

Andrzej Pilipiuk

Andrzej Pilipiuk je polský spisovatel fantasy, zejména humorné. Původním povoláním je archeolog. Žije v Krakově. Mezi jeho záliby patří archeologie a historie , z dalších oborů astronomie, fyzika, chemie , medicíny , geologie a informatika . Do žánru vstoupil povídkou Hiena v časopise Fenix. Jde o vůbec první publikovanou příhodu věčně opilého exorcisty Jakuba Vandrovce, celý cyklus pak vyšel dnes už v devíti knihách . Nejde o jediný autorův cyklus, počátkem jeho druhé románové série byla úspěšná povídka Kuzynki , za kterou si poprvé a prozatím naposledy vysloužil Cenu Janusze Zajdla. Následně ji rozvedl do úvodního dílu trilogie Sestřenky, v níž se Pilipiukův drsný humor mísí s alchymií a informatikou. Čtrnáctiletý Pavel, hrdina trilogie Norweski dziennik : Ucieczka , Obce ścieżki a Północne wiatry , se místo očekávaných nudných prázdnin stane svědkem zabití agentů KGB a následně je odeslán do pochybného bezpečí za polárním kruhem, kde dojde i na setkání se ztřeštěným vnukem Jakuba Vandrovce. Nejrozsáhlejším Pilipiukovým dílem je románová série Oko Jelenia . Namísto plánovaných sedmi titulů se série uzavřela v šesti svazcích nazvaných Droga do Nidaros , Srebrna Łania z Visby , Drewniana Twierdza , Pan Wilków , Triumf lisa Reinicke a Sfera Armilarna . Na počátku cyklu se k zemi řítí roj meteorů a konec světa je otázkou pouhých minut. Nečekejte však příběh o hrdinné vesmírné výpravě, která má za úkol katastrofu odvrátit. Po několika letech přibyl i sedmý díl nazvaný Sowie zwierciadło . Pod pseudonymem Tomacz Olszakowski pokračuje v sérii dobrodružství pana Auťáka, k níž pr...

Vlastimil Pilous

Narozen 20.3.1946 v Hostinném. Práce z oboru geomorfologie a ekologické situace v Krkonoších.

Vladimír Poštulka

Vladimír Poštulka byl český textař, spisovatel a gurmet-kritik. Byl autorem textů k mnoha písničkám, ale také hodnotitelem jídla. Z rodné Ostravy odešel po maturitě do Prahy, kde vystřídal řadu zaměstnání, publikoval své básně v časopisech, potom absolvoval FAMU, obor scenáristika a dramaturgie, jeho profesory byli Milan Kundera a Vladimír Bor. V roce 1968 začal psát texty k písničkám, především pro divadlo Apollo a brněnské nebo ostravské zpěváky , později pro zpěváky divadla Semafor a některé další interprety, především pro Helenu Vondráčkovou a Martu Kubišovou. Mezi nejznámější písně s jeho texty patří Sladké mámení, Veď mě dál cesto má, Nedělní ráno, Nechoď do kláštera, Bludička Julie, Gwendolýna, Měli jsme se potkat dřív, S tím bláznem si nic nezačínej, Táňo nashledanou, Pojď stoupat jak dým, Pojď dál a zpívej, Muž na konci světa, Léta letí, Sopka, Proč přicházíš tak pozdě lásko. Autor divadelních her a filmových scénářů . V roce 2006 získal za Blues pro Stalina druhé místo v soutěži Cena Sazky o nejlepší zatím nerealizovaný scénář, která se uděluje v rámci výročních filmových cen Český lev. Autor knihy Dějiny pornografie v datech . Jako spisovatel debutoval v roce 1979 novelou Nemluvme o tom. V roce 2004 vydal román Půdorys harému. V roce 2008 vyšel jeho román Blues pro Stalina. Jako publicista působil nejprve v týdeníku Story, který společně s Halinou Pawlowskou založil. Potom společně s Magdalenou Dietlovou založil měsíčník Xantypa. Od roku 1991 se profesionálně věnoval kulinářské publicistice. V roce 1997 založil a řídil měsíčník Labužník, byl autorem a moderátorem televi...

The Pretenders

The Pretenders je anglicko-americká rocková skupina založená v březnu 1978. Původní kapelu tvořili zakladatelka a opora Chrissie Hynde , James Honeyman-Scott , Pete Farndon a Martin Chambers . Debutové album "Pretenders" vyšlo v roce 1980 a mělo úspěch u kritiky i na trhu. Obsahovalo hitové singly jako "Brass in Pocket", "Kid" a "Stop Your Sobbing". Následující album "Pretenders II" vyšlo v roce 1981 a pokračovalo v úspěchu díky singlům jako "Talk of the Town" a "Message of Love".

Songling Pu

Čínský prozaik a básník. Psal naučnou prózu, divadelní hry, fantastické povídky a výpravné básně.

Petr Placák

Mgr. Petr Placák, publikující dříve také pod pseudonymem Petr Zmrzlík , je český spisovatel, textař, historik a publicista. Vyučil se mechanikem, poté prošel různými dělnickými profesemi. Roku 1985 byl přijat na České vysoké učení technické, ale z politických důvodů mu bylo studium znemožněno. Patřil ke klíčovým postavám českého literárního undergroundu, publikoval v samizdatu, organizoval mnoho protikomunistických demonstrací, mimo jiné na pražském Škroupově náměstí v prosinci 1988. V letech 1982–1986 byl klarinetistou undergroundové kapely The Plastic People of the Universe, se kterou nahrál alba Hovězí Porážka a Půlnoční Myš. V roce 1988 spolu s přáteli založil nezávislou iniciativu České děti a vydával její samizdatový zpravodaj Koruna. Zatímco mnohé jiné opoziční skupiny vybízely k umírněnosti a opatrnosti, on a jeho družina Českých dětí měli vyzývat k boji. V roce 2012 byli obvodním soudem v Praze odsouzeni tři bývalí příslušníci StB, kteří Petra Placáka trápili v souvislosti s jeho protirežimní angažovaností. Server Aktuálně.cz, který zprávu uveřejnil, vyjádřil názor, že mohlo jít i o poslední tuzemskou příležitost potrestat staré komunistické zločiny. Po listopadu 1989 působil v Nezávislém tiskovém středisku, později týdeníku Respekt, Necenzurovaných novinách, Českém deníku, Českém týdeníku a Lidových novinách, od roku 1995 je šéfredaktorem studentského politicko-kulturního měsíčníku Babylon a od roku 2001 rovněž šéfredaktorem stejnojmenného nakladatelství. Na poli publicistiky zastává názory převážně v duchu konzervativně tradicionalistických ideálů. V letech 1992-2000 vystudoval specializaci Moderní české dějiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1990 až 1992 zastával funkci místopředsedy roajalistického hnutí Koruna česká a také nadále se řadí mezi monarchistické aktivisty; pravidelně pořádá Tříkrálový pochod za monarchii. Je autorem monarchistického prohlášení Na prahu nového milénia a pe...

Paul Perry

Paul Perry je spoluautorem několika bestsellerů New York Times, včetně Evidence of the Afterlife, Closer to the Light, Transformed by the Light a Saved by the Light, z nichž vytvořil populární film Fox.

Miroslav Potočný

JUDr. Miroslav Potočný, DrSc. , docent katedry mezinárodního práva, publikace v oboru.

Miloslav Pajer

Autor prací z historie letectví, zejména z období 2. světové války.

Leo Pavlát

Leo Pavlát je novinář, spisovatel a diplomat, první a současný ředitel Židovského muzea v Praze od jeho navrácení české a moravské židovské komunitě . Leo Pavlát po válce vyrůstal s matkou, která jako jediná z rodiny přežila šoa - věznění v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau i dalších lágrech. Po základní devítileté škole a Střední všeobecně vzdělávací škole vystudoval fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy . Od konce 70. let se začal angažovat v neoficiálních strukturách kolem Židovské obce v Praze. Po roční vojenské službě byl v letech 1975-1990 odborným redaktorem umělecko-naučné redakce nakladatelství Albatros. V letech 1990-1994 působil na československém/českém velvyslanectví v Izraeli v Tel Avivu. Od roku 1994 je ředitelem Židovského muzea v Praze. Jeho první díla tvořily překlady náboženských úvah a textů židovských autorů a děl s židovskou tematikou pro Věstník Rady židovských náboženských obcí a Ročenku Rady židovských náboženských obcí, později začal psát vlastní knihy. Od konce roku 1994 připravuje rozhlasový pořad pražské židovské obce Šalom alejchem a i jinak spolupracuje s Českým rozhlasem při tvorbě naučných pořadů o židovských tradicích, zvycích a kultuře, dříve psal pravidelně fejetony pro českou redakci BBC a Rádio Česko . Z francouzštiny přeložil úvahy náboženského myslitele Ješajahu Leibowitze „Úvahy nad Tórou“ . Na téma antisemitismus a židovské tradice publikuje v novinách , vystupuje v rozhlase a televizi a přednáší na různých fórech, výsledky této činnosti lze nalézt i v některých sbornících. Od roku 1995 pracuje ve volených orgánech Židovské obce v Praze i Federace židovských obcí. Od roku 1997 j...

Ladislav Pallas

Narozen 14.9.1929 v Halenkově u Vsetína, zemřel 6.3.1982 v Opavě. PhDr., CSc., pracovník Slezského ústavu Československé akademie věd v Opavě. Práce v oboru českého pravopisu a dějin jazyka ve Slezsku.

Kristína Pavelková

Slovenská spisovatelka. Též právnička.

Krista Pokorná

Výtvarnice.

Karel Plíhal

Karel Plíhal je český písničkář, básník a kytarista, známý svými vtipnými texty a osobitým přístupem k hudbě. Plíhal se narodil 23. srpna 1958 v Přerově v Československu a poprvé se prosadil na počátku 80. let 20. století jako součást české folkové a akustické hudební scény. V roce 1985 vyšlo jeho debutové album s vlastním názvem " Karel Plíhal ", na němž se projevil jeho talent kombinovat chytré hry se slovy a složitou kytarovou práci.

Jiří Petráček

Narozen 13.1.1941 v Praze. Výtvarník, ilustrátor, autor komiksů.

Jiří Pejša

Otec Jiřího Pejši byl respicientem finanční stráže, oba rodiče záhy zemřeli. Po absolvování státního reálného gymnázia v Klatovech Pejša vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze; absolutoria dosáhl již 1939, promoval však až v dubnu 1946. Během války pracoval v Klatovech jako zdravotník: nejprve v ordinaci praktického lékaře, od 1943 byl laborantem místní nemocnice, do níž také po promoci nastoupil na místo sekundáře. Po roce1947 pracoval jako obvodní a závodní lékař, nejprve souběžně v Železné Rudě a Čachrově , poté v Žichovicích a Strašeni. Od 1954 byl vedoucím lékařem střediska Okresního ústavu národního zdraví Přeštice v Dobřanech a současně závodním lékařem místní psychiatrické léčebny a dolu Dobré štěstí; od roku 1958 působil jako vedoucí lékař zdravotního střediska v Dobříši a závodní lékař dobříšských podniků. Do důchodu odešel v roce 1971.

Jeremej Iudovič Parnov

Ruský spisovatel a publicista.

František Přeučil

Narozen 30.7.1926 v Borovce na Benešovsku. Fotograf, zejména místopisné fotografie krajiny a kulturních památek.

František Petrů

RNDr. RTDr. Ing. František Petrů, DrSc. , profesor chemie na katedře anorganické chemie. Práce v oboru, překlady z polštiny.

Fedor Ivanovič Panferov

Ruský spisovatel.

Eva Papoušková

Vlastní jméno - Eva Zelníčková - Vystudovala FAMU, je úspěšnou scénáristkou televizní tvorby. Eva Papoušková se narodila 4. ledna 1969 v Brně, po gymnáziu studovala bohemistiku a anglistiku na FF UK, později FAMU, obor filmová a televizní scenáristika a dramaturgie. Po škole psala pohádky, překládala, napsala scénář televizní pohádky Řád saténových mašlí a večerníček O Kanafáskovi. Je autorkou scénářů několika seriálů, například Světla z pasáže, Pojišťovna štěstí, Zázraky života.

Denisa Prošková

Denisa Prošková je novinářka a spisovatelka. V roce 2003 získala s textem Titulovaná blbost cenu v soutěži Evropský fejeton. Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové vystudovala obor atelier knižní ilustrace a grafiky. Po narození dětí se shodou okolností a náhod dostala k novinařině. Přestože tento \"přestup\" brala jako \"provizorium\" věnuje se jí do dnes. S odstupem bere tuto zkušenost jako velmi obohacující a pro svůj osobnostní rozvoj důležitou. Přesně podle hesla: věci, které se na začátku mohou jevit jako prohra se ukáží jak výhra a naopak. Když děti odrostly, vrací se zpět k ilustrátorské činnosti a zkušenosti z novinařiny využívá i při samostatné literární tvorbě. Denisa nevypadá jako typická Češka. Její portugalský pradědeček jedné bezbožné noci koncem 19. století svedl svou třináctiletou africkou otrokyni. Vzniklý potomek v dospělosti úspěšně zatloukl otrocký status matky a oženil se s Egypťankou z lepší rodiny. Jejich potomek se shodou neuvěřitelných náhod spojil s Denisinou středoevropskou matku. Ta si ovšem věnem přinesla genetickou infuzi babičky ze švýcarského Lugana.