Výpis všech autorů

Ellis Peters

* 28. 9. 1913 - + 14. 10. 1995 Edith Mary Pargeter je anglická spisovatelka velšského původu, autorka zejména historických a detektivních románů, bohemistka a překladatelka z češtiny. Po absolvování gymnázia pracovala jako asistentka v lékárně. Za 2. sv. války vstoupila do Královského námořnictva, jako „wrenka“ a po odchodu z armády se začala věnovat psaní. Nikdy navštěvovala vysokou školu, byla samouk. Birminghamská Universita jí udělila čestný titul magistra. Její první knihy byly válečné romány, těžily ze služby v armádě, nicméně výraznějšího ohlasu se dočkala v 60. letech historickou trilogií Nebeský strom, Zelená ratolest a Šarlatové zrnko a zejména se pak prosadila řadou historických detektivek s postavou bratra Cadfaela, napsanou pod pseudonymem Ellis Petersová. Napsala pod různými pseudonymy více jak 70 knih a mimo to, protože si oblíbila jak Prahu, tak i naši kulturu a literaturu, se naučila dobře česky natolik, že dokonce naše spisovatele překládala do angličtiny . Celý svůj život v podstatě prožila v rodném kraji – v hrabství Shropshire, kde také zemřela v roce 1995 ve věku 82 let po mrtvici.

Jaroslav Peprník

Prof. PhDr. Jaroslav Peprník, CSc., je český filolog, lingvista, amerikanista a autor řady monografií i učebnic zabývající se anglosaským světem a anglickým jazykem. Během studia na gymnázium byl totálně nasazen. Po skončení 2. světové války studoval anglický jazyk a historii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Je zastáncem demokratických principů a tradic, což nebylo pohodlné tehdejšímu totalitnímu režimu. V letech 1950–1954 byl nucen sloužit u pomocných technických praporů . Svou práci zaměřuje především na anglosaský svět a jeho postavení, úlohu v nynějším světě. Svůj dlouhodobý zájem o anglicky hovořící svět a zkušenosti sepsal v dvou prozatím vydaných monografiích. Celkem vydal na 10 skript, celou řadu dalších publikací a zabývá se též mj. lektorováním cizích rukopisů a překladem různých materiálů. Od roku 1954 působí jako profesor anglistiky a amerikanistiky na FF Univerzity Palackého v Olomouci. Přednáší zejména lexikální sémantiku, varianty angličtiny ve světě a historicko-kulturní geografický rozbor Velké Británie a USA.

Josef Pecinovský

Josef Pecinovský je český spisovatel science fiction a westernů, autor počítačových příruček. Ač se narodil ve Varnsdorfu, do roku 1953 žil v obci Dolní Podluží v nynějším okrese Děčín. Od roku 1953 až do roku 1965 žil v Ostravě-Porubě. V Ostravě také vystudoval SPŠ chemickou , od roku 1965 až dodnes žije ve Štětí. Od roku 1965 pracoval jako dělník v SEPAP Štětí, v letech 1972–1976 byl provozním mistrem, od roku 1976 byl mistrem odborné výchovy, od roku 1982 referentem na GŘ PPC Praha a od 1990 až do 2007 učitelem odborných předmětů v oboru informatika na SOU Štětí.. V roce 2007 odešel do důchodu. Spisovatelské činnosti se věnuje pravidelně od roku 1973. Získal Cenu Karla Čapka v letech 1986 a 1987. Od roku publikuje 1984 v časopisech a ve fanzinech, od 1990 publikuje knižně. Řadu děl vydal pod pseudonymem, použil jich několik: Bernard Ant, Bruce Newman, Joe Townway, Mike Williamson.

Jaroslava Pechová

Jaroslava Pechová je česká spisovatelka a publicistka, píšící především pohádky pro děti a hrníčkové kuchařky. Vydala ale také sbírky lyrické poezie, např. Olomouc magická a Praha láskyplná, nebo opakovaně vydávanou vzpomínku na spisovatele Otu Pavla Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla. Žila postupně v Rakovníku, Olomouci a poté se přestěhovala do Prahy. Spolupracovala s Českým rozhlasem a jako novinářka i spisovatelka získala řadu ocenění, mj. Cenu Miloslava Švandrlíka.

Iva Pekárková

Iva Pekárková je česká prozaička, publicistka a překladatelka. Po maturitě na gymnáziu studovala přírodovědeckou fakultu UK, obor mikrobiologie a virologie. Krátce před dokončením studia emigrovala . Po desetiměsíčním pobytu v uprchlickém táboře v Traiskirchenu u Vídně, kde si přivydělávala i jako uklízečka, získala roku 1986 za podpory nadace Amerického fondu pro československé uprchlíky povolení k odjezdu do USA. Usadila se nejprve v Bostonu a poté v New Yorku. Živila se mj. jako barmanka, ale zejména jako sociální pracovnice mezi etnickými menšinami v newyorské černošské čtvrti Jižní Bronx a taxikářka. Na přelomu let 1988–1989 žila půl roku v Thajsku a zabývala se poměry v místních táborech pro utečence. V letech 1993 a 2000 strávila několik měsíců v Indii. Od roku 1997 žila v Praze, příležitostně překládala a působila v redakci Mladé fronty Dnes. V roce 2003 strávila téměř dva měsíce v Nigérii. Od roku 2005 žije v Londýně a pracuje jako taxikářka a tlumočnice. Literární činnosti se věnuje od začátku 80. let. Před odchodem do exilu publikovala populárně vědecké články ze svého oboru v ABC, Živě a Sedmičce pionýrů. V zahraničí uveřejňovala prózy v exilových časopisech Západ , Svědectví , Paternoster a ve Sborníku zaostřeného rozptýlení , v angličtině publikovala povídky a články v severoamerických a kanadských magazínech . Po roce 1989 v Čechách v periodikách Playboy, Cosmopolitan, Esquire, Marianne a v Lidových novinách, Právu a Mladá fronta Dnes. Na internetových stránkách iDnes.cz má Iva Pekárková od května 2008 svůj blog. Uvedena jsou pouze první vydání. Některé knihy Ivy Pekárkové vyšly v překladu rovněž ve Spojených státech, Velké Británii, Německu, Španělsku a Slovinsku. V dokumentárním filmu Hrůzy a lesk New Yorku aneb Město, které neusíná vystupovala jako průvodkyně Steffena...

Josef Pekař

Josef Pekař byl přední český historik přelomu 19. a 20. století, žák Jaroslava Golla, profesor a rektor Univerzity Karlovy. Spolu s Josefem Šustou byl stěžejním českým představitelem historické vědy první poloviny 20. století. Pocházel ze selského statku v Malém Rohozci. Manželé Josef a Františka Pekařovi měli ještě dalších sedm dětí, které však zemřely v mladém věku na tuberkulózu. Té podlehla i matka. Dětství trávil v Daliměřicích, které se staly součástí Turnova. Oblast Českého ráje byla bohatou inspirací pro výběr témat mnohých jeho děl. Po maturitě na gymnáziu v Mladé Boleslavi, které dnes nese jeho jméno, studoval historii v Praze a už roku 1890 článkem v Masarykově Athenaeu dokázal, že název Hrubá Skála se vyskytuje až v 17. století a Rukopis královédvorský je tudíž padělek. Roku 1893 promoval prací Kandidatury krále Přemysla Otakara II. na německý trůn, kde ukázal, že se Přemysl Otakar II. o císařský trůn ucházel sám, a to až v letech 1272–1273. Dva semestry strávil v Erlangenu a v Berlíně, pak učil na gymnáziu v Mladé Boleslavi a v Praze v Truhlářské. Brzy po roce 1895 se stal autorem Českého časopisu historického , který později po třicet let redigoval. Habilitoval se roku 1897 prací Dějiny Valdštejnského spiknutí , kde Valdštejna ukázal jako váhavého, nicméně zrádce. Téhož roku ostře odmítl protičeský článek německého historika Theodora Mommsena a doložil význam české kultury pro Evropu; jeho odpověď pak ještě několikrát vyšla a byla přeložena do řady jazyků. K jubileu Františka Palackého 1898 napsal přehled české historiografie ve druhé polovině 19. století a řadu článků do Ottova slovníku naučného . Roku 1901 byl jmenován profesorem a ve dvou článcích kritizoval představy o slovanské „zádruze“. V práci Nejstarší kronika česká se pokusil dokázat, že svatováclavs...

Allan Pease

Allan Pease je světoznámý odborník na problematiku řeči těla. Pochází z Austrálie a vydal řadu mezinárodních bestsellerů, které se prodávají v milionech výtisků. V ČR vyšla Řeč těla, Řeč těla na pracovišti a Řeč těla lásky.

Jaromír Pečírka

Pocházel z lékařské rodiny. Jeho děd, lékař a gymnasiální profesor Josef Pečírka byl mimořádným členem Královské české společnosti nauk. Jaromír Pečírka byl synem lékaře a docenta Univerzity Karlovy MUDr. Ferdinanda Pečírky a Emilie rozené Dufkové, dcery ředitele továrny Kolben – Daněk. Jeho otec se kromě lékařské praxe aktivně věnoval kultuře a byl mj. zakládajícím členem Českého spolku pro komorní hudbu v Praze a dlouholetým členem družstva Národního a Vinohradského divadla. Jeho strýc Jaromír Pečírka st. byl lékař se širokými vědeckými zájmy, alpinista, armádní generál a sběratel umění. Jaromír Pečírka roku 1910 maturoval na Akademickém gymnáziu v Praze. Po otci zdědil lásku k hudbě a sám byl výborným klavíristou. V mládí byl literárně činný a psal povídky a básně . V letech 1910-1913 a 1914-1916 studoval na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze dějiny umění a klasickou archeologii . V letech 1913-1914 a 1917-1918 studoval u Maxe Dvořáka na vídeňské univerzitě a byl jedním z jeho posledních žáků. Rigorózní práci Studie k dějinám románské skulptury v Čechách a na Moravě obhájil roku 1916 na Filozofické fakultě v Praze. Za války pracoval jako asistent v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a v Centrální komisi pro ochranu památek ve Vídni , poté do roku 1920 jako koncipista Ministerstva školství a národní osvěty. Od roku 1919 do roku 1938 byl výtvarným kritikem Prager Presse. Od roku 1920 byl profesorem dějin umění na Uměleckoprůmyslové škole v Praze , roku 1937 se habilitoval pro obor všeobecných dějin umění na Univerzitě Karlově. Po válce byl profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze . V letech 1948-1949 byl zároveň zástupcem Antonína Matějčka v Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a do roku 1951 zde přednášel. V letech 1963-1964 působil na FF UK jako externí pedagog. Byl kurátorem SVU Mánes, členem Archeologické komise při České akademii věd a umění, Kruhu pro pěstování dějin umění, v letech 1934-1942 členem kuratoria Moderní galerie, členem Společnosti Bedřicha Smetany. Od roku 1935 spolupracoval na Ottově slovníku naučném nové doby. Psal odborné statě do časopisů Umění, Výtvarná práce a Volné směry a články do časopisů a novin Kultura, Květy, Lidová demokracie, Prager Presse, Prager Rundschau, Svět v obrazech a Tvar. Zemřel 22. srpna 1966 v Praze, ve věku 75 let.

Barbara Pease

Autorka publikací o komunikaci a lidských vztazích.

Henri Perruchot

Henri Perruchot byl francouzský spisovatel, výtvarný a literární kritik. Proslul především jako autor i do češtiny překládaných životopisů francouzských malířů, mj. Henriho de Toulouse-Lautreca, Vincenta van Gogha či Paula Cézanna. Narodil se v hornickém městečku Montceau-les-Mines v oblasti Morvan v Burgundsku, dětství a mládí prožil v Marseille. Na univerzitě v Aix-en-Provence vystudoval anglickou a francouzskou literaturu a získal akademickou hodnost licencé ès lettres. Obdržel zde místo profesora. Výuka ho však neuspokojovala, a tak odešel do Paříže. Jeho začátky v Paříži nebyly jednoduché. Perruchot zpočátku pracoval jako editor; roku 1944 připravil k vydání Pensées morales francouzského teologa jansenistického zaměření Jeana Duvergiera de Hauranne. V roce 1946 vyšla jeho románová prvotina Le maitre d'homme , po které následovaly další romány, novely a eseje. V reakci na Sartrův existencialismus založil roku 1947 humanistické hnutí s názvem epifanismus, v němž šlo o mystiku člověka. Psaní esejů o výtvarných umělcích ho inspirovalo k myšlence vytvořit soubor životopisných knih o nejvýznamnějších moderních francouzských malířích. Perruchot měl v úmyslu napsat asi dvacet monografií, které by zahrnovaly období od Delacroixe po Picassa. Soubor měl nést název Umění a osud. Předčasné úmrtí mu zabránilo v uskutečnění celého záměru, nicméně se mu podařilo vydat následující životopisy: Vincenta van Gogha , Paula Cézanna , Celníka Rousseaua , Toulouse-Lautreca , Edouarda Maneta , Paula Gauguina , Auguste Renoira a Georgese Seurata , biografii Auguste Rodina už nedokončil. Do češtiny byly přeloženy všechny s výjimkou životopisu Celníka Rousseau. V letech 1961 a 1962 ho Francouzská akademie za knihy o Manetovi a Gauguinovi vyznamenala cenou Charlese-Blanca, roku 1963 obdržel Perruchot za soubor svého díla Velkou cenu města Paříže. V roce 1967 se stal ve...

Louise Penny

Louise Pennyová je kanadská spisovatelka, autorka detektivních románů z prostředí kanadské provincie Quebec. Narodila v roce 1958 v Torontu. Její matka byla vášnivou čtenářkou s velkým zájmem o detektivní romány. Ona sama v dětství četla díla Agathy Christie, Georga Simenona, Dorothy L. Sayersové a Michaela Inna. V roce 1979 absolvovala Ryerson Polytechnical Institute . Po ukončení studií pracovala 18 let jako novinářka a rozhlasová moderátorka v Canadian Broadcasting Corporation. Jejím manželem se stal Michael Whitehead, vedoucí hematolog v nemocnici Montreal Children's Hospital . V současné době žije na vesnici jižně od Montréalu. Po svatbě odešla z CBC a začala se věnovat psaní. Začala psát historický román, ale potíže s jeho dokončením vedly k tomu, že přešla k psaní detektivních románů. Od roku 2005 vydává sérii klasických detektivek. Její první román Zátiší se umístil v soutěži Debut Dagger ve Spojeném království na druhém místě mezi 800 účastníky. Román získal další ceny, včetně New Blood Dagger, Arthur Ellis Awards v Kanadě za nejlepší první kriminální novelu, dále Anthony Award, Dilys Award a Barry Award za nejlepší první novelu ve Spojených státech amerických. Ústřední postavou jejích románů je vrchní inspektor Armand Gamache z oddělení vražd Sûreté du Québec. Tyto romány se dočkaly mnoha ocenění , pravidelných zařazení mezi tituly roku a především celosvětové čtenářské přízně. Téměř všechny její další romány získaly nominace na řadu ocenění a několik cen poté také získaly. V roce 2009 pomohla založit novou cenu pro začínající kanadské autory detektivek. V roce 2013 se stala členkou Řádu Kanady, za svůj přínos pro kanadskou kulturu. Několik let nechtěla televizi a filmu prodat práva na svá díla z obavy, že by ztratila kontrolu nad svými postavami. Nicméně, když ji ...

Charles Perrault

Charles Perrault byl francouzský spisovatel a vysoký úředník na dvoře krále Ludvíka XIV., člen Francouzské akademie. Proslavil se jako jeden z prvních spisovatelů a vydavatelů pohádek. Narodil se jako nejmladší ze čtyř synů bohatého právníka a dvorského úředníka. Vystudoval práva a v roce 1651 dostal advokátskou licenci. Už v této době publikoval parodické básně, roku 1648 parodii na Vergiliovu Aeneis a roku 1649 veršovaný spis „Hradby Troje čili o původu burlesky“, kde ironizuje jak lidové povstání na začátku Frondy, tak také kardinála a ministra Mazarina. Po konci povstání roku 1653 ho nejstarší bratr Pierre Perrault, vysoký úředník královských financí, uvedl ke dvoru. Zde si ho všiml spisovatel Jean Chapelain a doporučil ho novému ministru Colbertovi. Ten ho roku 1662 jmenoval tajemníkem tak zvané „Malé akademie“, komise znalců, kteří posuzovali nákupy uměleckých děl pro krále a dohlíželi na budování Louvru i zámku ve Versailles. Roku 1671 byl přijat do Francouzské akademie a v roce 1673 se stal jejím tajemníkem a knihovníkem. Roku 1672 se oženil s Marií Guichon, s níž měl jednu dceru a tři syny. Jeho žena však už roku 1678 zemřela. V roce 1680 se vzdal svého místa v komisi ve prospěch Colbertova syna a když Colbert 1683 zemřel, věnoval se literatuře. Jeho „Paměti“ vyšly až posmrtně roku 1756. Při slavnostním zasedání Akademie, věnovaném oslavě Ludvíka XIV. roku 1687, přednesl báseň „Století Ludvíka Velikého“, kde tvrdil, že jeho doba v umění a vědách předstihla antiku. Báseň vyvolala velkou polemiku, která jako „Spor starých s moderními“ vstoupila do dějin. Proti Perraultovi se tehdy postavili skoro všichni významní autoři, zejména Bossuet, Fénelon, La Bruyère, La Fontaine, Racine a Boileau. Na stranu „moderních“ se postavili Saint-Évremond, Bayle a Fontenelle. Téma sporu se ovšem objevovalo už dříve a když René Descartes roku 163...

Petronius Arbiter

Petronius, zvaný též Gaius Petronius Arbiter nebo Titus Petronius, byl římský patricij, o jehož působení na dvoře císaře Nerona a stoické smrti se zmiňuje římský historik Tacitus. Často bývá označován za autora Satirikonu. Tacitus ve svých Análech uvádí, že Petronius byl prokonzulem v Bithýnii. Prokonzul Titus Petronius byl osobním přítelem císaře Nerona, který jej učinil „rozhodčím ve věcech vkusu“ . Po neúspěšném Pisonově pokusu o státní převrat ho pretoriánský prefekt Tigellinus, který byl jeho konkurentem v boji o císařovu přízeň, obvinil z účasti na spiknutí. Petronius byl tak v roce 66 n. l. přinucen spáchat sebevraždu. Ještě před svou smrtí podle Tacita napsal Neronovi dopis na rozloučenou, ve kterém podrobně vypsal císařovy zločiny a vypsal spolupachatele. Tacitus zdůrazňuje stoický charakter Petroniovy sebevraždy, když uvádí, že po stvrzení inkriminovaného dopisu nezapomněl zlomit svůj pečetní prsten, aby zabránil jeho zneužití. Petronius je hlavním hrdinou románu Není římského lidu od Jarmily Loukotkové. Vystupuje i v románu Quo vadis od Henryka Sienkiewicze. Dochovanými zlomky Satyrikonu se inspiroval italský neorealistický režisér Federico Fellini k natočení stejnojmenného filmu. Ve filmu vystupuje rovněž postava autora Petronia, která nese rysy ideálního stoického filozofa, jak je nacházíme například v Senekových textech. Pod Petroniovým jménem je obecně znám román Satirikon či Satyrikon. Tacitus se však nezmiňuje o žádné spisovatelské činnosti Tita Petronia. Do dnešní doby se dochovaly pouze zlomky původně mnohem delšího textu. Autor zde vypráví o putování tří mladíků po Itálii. Tito mladíci zažívají mnohá dobrodružství a jejich zážitky jsou obrazem tehdejších společenských poměrů. Vše je psáno zábavnou a ironickou formou. Nejdelší zachovalou částí je Hostina u Trimalchiona. Hlavním hrdinou této epizody je neotesaný zbohatlík otrockého původu. Průběh hostiny poskytuje barvitý obraz života teh...

Ferdinand Peroutka

Ferdinand Peroutka byl český spisovatel, dramatik a publicista. Bývá považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů české předválečné demokratické žurnalistiky. Je autorem díla Budování státu, pojednávajícího o vzniku a prvních letech Československa. Studoval gymnázium v Praze, odkud však před maturitou v roce 1913 odešel a započal svoji novinářskou kariéru příležitostnými příspěvky do Herbenova časopisu Čas. Po komunistickém únorovém převratu roku 1948 odešel do exilu. Narodil se 6. února 1895 v Praze čp. 668-II jako syn Emanuela Peroutky, úředníka klubu cukrovarníků v Praze, a jeho manželky Leontiny roz. Kopfové původem z Obory na Jičínsku. Jeho rodiče uzavřeli sňatek 10. dubna 1894 v kostele Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici. Ferdinand byl jejich první potomek; později se jim narodil ještě syn Karel a dcera Ludmila . V letech 1919–1924 působil jako redaktor novin Tribuna, později od roku 1924 do roku 1939 jako šéfredaktor revue Přítomnost. Jeho činnost byla podporována prezidentem republiky T.G. Masarykem, který též pod různými šiframi často do časopisu přispíval. V letech 1924–1939 byl Peroutka také politickým komentátorem Lidových novin. Byl členem kruhu tzv. Pátečníků, což byla skupina intelektuálů, kteří se scházeli v Čapkově vile a někdy i u prezidenta Masaryka, zejména v prostředí Lánského zámku. Jako novinář se ve svých politických komentářích věnoval širokému rozsahu témat vnitřní i mezinárodní politiky. Patřil k výrazným kritikům nacismu a komunismu, jejichž ideologie považoval za zhoubné. Z těchto důvodů byl už během první republiky často napadán jak komunisty, tak ze strany krajně pravicových kruhů. Opakovaně kritizoval Adolfa Hitlera za jeho lži a falešné sliby. V článku Češi, Němci a židé, který vyšel v Přítomnosti 22. února 1939 v období druhé republiky, Peroutka napsal: Podle odborníka na dějiny médií 1...

Josef Petráň

Josef Petráň byl český vysokoškolský učitel a historik, zaměřující se na 16.–18. století. Po absolvování Reálného gymnázia v Benešově vystudoval Filozofickou fakultu UK . V roce 1965 se zde habilitoval a byl jmenován docentem, profesorem se však mohl stát až v roce 1990. Působil na katedře československých dějin a vedle toho též v Ústavu dějin a Archivu Univerzity Karlovy, jejž v letech 1994–2005 vedl. V letech 1990–1994 byl prorektorem na Univerzitě Karlově a byl členem několika redakčních rad. Zaměřoval se především na české dějiny pozdního středověku a raného novověku a na dějiny Univerzity Karlovy. Významný byl jeho přínos regionálním dějinám, praktikovaný na případu rodného Podblanicka a chápaný coby nosná platforma pro národní dějiny viděné "zdola". S tím byl těsně spjat jeho zájem o dějiny zemědělství, českého lidu a hmotné kultury. Oceňována je i jeho role pedagoga, jehož semináři prošla řada dnes významných představitelů české historické obce. Vedle odborných publikací se podílel na sepsání několika učebnic. Dne 28. října 2008 jej prezident České republiky Václav Klaus vyznamenal Medailí Za zásluhy.

Eva Petrová

Eva Petrová byla česká výtvarná kritička, kurátorka, teoretička a historička umění, grafička, spisovatelka a básnířka. V letech 1948–1953 vystudovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dějiny umění a estetiku a obhájila zde rigorózní práci Kresby Alšova mládí a kandidátskou dizertaci Figurální obraz v počátcích obrození; Charakter a proměny hlavních tendencí . V letech 1953–1972 byla vědeckou pracovnicí Ústavu teorie a dějin umění ČSAV v Praze, 1964–1970 členkou výstavní komise Galerie Václava Špály . V šedesátých letech připravila Výstavu mladých ke kongresu AICA , výstavu Zdeny Fibichové ve Vídni a výstavu Nová figurace . Na počátku normalizace byla z ÚTDU ČSAV propuštěna. Od roku 1972 působila ve svobodném povolání jako výtvarnice a spisovatelka. Za normalizace uvedla výstavy Olgy Čechové , Jaroslava Šerých a Rudolfa Němce . Po roce 1989 se podílela na koncipování výstavního programu Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích. Byla hlavní teoretičkou skupiny Trasa. Byla členkou, v letech 2005–2009 předsedkyní, výtvarného odboru Umělecké besedy, členkou SČUG Hollar, PEN klubu a Mezinárodní asociace výtvarných kritiků . Působila v redakční radě časopisu Kámen. Publikovala v časopisech Umění, Výtvarné umění, Ateliér, Výtvarná práce, Zlatý máj, Literární noviny, Sešity pro mladou literaturu, ad. Je autorkou hesel v Nové encyklopedii českého výtvarného umění a přispěla do sborníků ke 200. výročí Velké francouzské revoluce , Česká kultura na přelomu 50. a 60. let a do souboru článků Zakázané umění II. Jejím partnerem a spolupracovníkem byl teoretik umění Luděk Novák . Ve své odborné práci se po více jak padesát l...

Jiřina Pechová

Učitelka, spoluautorka učebnice a pracovního sešitu z literatury.

Thomas Perry

Uznávaný současný spisovatel Thomas Perry je autorem čtenářsky velmi atraktivních, chytře promyšlených a napínavých příběhů. Narodil se roku 1947 v Tonawandě v New Yorku. V roce 1969 získal na Cornelově univerzitě titul bakaláře, o pět let později ukončil studia anglické literatury doktorátem na univerzitě v Rochesteru. Pracoval jako laborant, údržbář, rybář, mechanik zbraní, úředník i učitel na univerzitě, tvůrce a producent televizních scénářů. Thomas Perry žije v jižní Kalifornii se svou ženou a dvěma dcerami. Za svou knihu Řezníkův chlapec obdržel v roce 1983 cenu E. A. Poea za nejlepší prvotinu v detektivním žánru, kterou uděluje americká organizace spisovatelů tajemných příběhů . Od té doby vydal dalších 16 úspěšných a kritikou vysoko hodnocených knih. V češtině vyšly následující knihy Thomase Perryho: Řezníkův chlapec , Kocourův pejsek , Kdo schovaný není , Nedrážděte spící psy , Tanec za mrtvé , Žena stínů , Totožnost je príma kšeft , Krvavé peníze , Štvanice , Přímý zásah a Ostrov .

Šárka Pěchoučková

Narozena v roce 1961. Matematička zaměřená na didaktiku matematiky. Publikace v oboru.

Jiří Pernes

Jiří Pernes je moravský historik, politika v květnu až dubnu 2010 též ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Vystudoval v letech 1966 až 1972 český jazyk a dějepis na Filosofické fakultě University Jana Evangelisty Purkyně v Brně a v letech 1978 až 1980 na téže škole postgraduální studium muzeologie. V roce 1996 získal vědecký titul Dr. a v roce 2008 se habilitoval s prací Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě a stal se docentem pro obor Historie se zaměřením na české a československé dějiny. Od roku 1977 pracoval v několika muzeích , v letech 1990–1992 byl ředitelem Moravského zemského muzea v Brně. Od roku 1994 je zaměstnán v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a mezi lety 2003 až 2017 byl vedoucím jeho brněnské pobočky. Je též externím vyučujícím na Masarykově univerzitě, působí mimo jiné i na Universitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Mezi lety 2008 až 2010 zastával post předsedy Vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů. V únoru 2010 byl Jiří Pernes zvolen na místo ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, kde od 1. dubna téhož roku nahradil Pavla Žáčka. Dne 12. května 2010 byl pro podezření z plagiátorství Radou ústavu z pozice ředitele ke dni 13. května 2010 odvolán. Jako historik se odborně zaměřuje zejména na moravské, české, československé a středoevropské moderní a soudobé dějiny. Mezi předměty jeho zájmu patří zejména dějiny pozdního období existence habsburské monarchie a Rakousko-Uherska, dějiny osobností z řad Habsburků a z oblasti soudobých dějin pak zejména dějiny Československa 50. a 60. let a dějiny jeho politických elit. Zabýval se také dějinami čs. exilu po roce 1948. Známým se stal také jako host, odborný poradce a spolutvůrce dokumentárních pořadů a jako autor velkéh...

Jaromír Pelc

Jaromír Pelc je český básník 70. – 80. let dvacátého století, autor parafrází rockové poezie , knih o Osvobozeném divadle Jiřího Voskovce a Jana Wericha, o výtvarném umění , editor . Jeho básně zhudebnil a zpívá Vladimír Mišík. Maturoval v roce 1970 na gymnáziu v Praze-Žižkově. Poté v letech 1970–1972 studoval Fakultu sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy a současně působil v redakci týdeníku Svět práce. Studium nedokončil . Od roku 1982 studoval na Vysoké škole politické ÚV KSČ obor moderní dějiny. Toto studium zakončil diplomovou prací Boj proti fašismu v letech 1933–1938 a kulturní fronta, doktorský titul získal v roce 1989. V letech 1972–1986 pracoval v týdeníku Tvorba jako redaktor přílohy LUK a literární přílohy Kmen. V letech 1987–1990 byl šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta. V letech 1990–1991 spoluvydával literárně-erotickou revue Sextant. V roce 1991 se stal majitelem Nakladatelství Niké, které vydávalo například časopis Rodinný lékař , fotografické publikace, ale také četné bibliofilské tisky. V poslední době se výhradně věnuje modernímu českému výtvarnému umění. S využitím archivů i sbírek, převážně vlastních, pořádá tematické výstavy v ČR a USA. Od roku 1993 byl souběžně také šéfredaktorem časopisu o nadacích a neziskovém sektoru Grant a předsedou představenstva i ředitelem akciové společnosti Questor, zabývající se organizací a správou neziskových institucí v ČR .

Ivo Pejčoch

Ivo Pejčoch byl český vojenský historik. Vystudoval katedru českých dějin na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1990 působil jako šéfredaktor historického měsíčníku Historie a plastikové modelářství. Od roku 2007 byl vědeckým pracovníkem Vojenského historického ústavu. Je autorem několika desítek knih literatury faktu, zabývajících se především vojenskou technikou. Narodil se 18. března 1962 v Praze. Jeho otcem je spisovatel a historik Slavomír Pejčoch-Ravik. V letech 1977–1981 vystudoval Střední průmyslovou školu spojové techniky v Praze. Pracoval nejprve jako technik v Konstruktivě Praha a později jako spojový technik v SPT Telecom. Od mládí se zajímal o vojenskou historii a techniku, po roce 1989 se této zálibě začal věnovat naplno. V roce 1990 spoluzaložil časopis Historie a plastikové modelářství a po řadu let byl jeho šéfredaktorem. Ve stejné době se mimo jiné zapojil do tvorby série publikací Válečné lodě. V letech 2001–2005 vystudoval historii na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2009 zde obhájil dizertační práci s názvem Československá těžká vojenská technika. Vývoj, výroba, nasazení a export československých tanků, obrněných automobilů a pásových dělostřeleckých tahačů 1918–1956. V roce 2007 se stal vědeckým pracovníkem Vojenského historického ústavu, kde se věnoval celé řadě historických témat. Přispíval mj. do časopisu Historie a vojenství. V červenci 2018 jej na cyklovýletu postihl infarkt, po kterém zůstal dlouhodobě upoutaný na lůžku. Dne 20. července 2019 zemřel. Výběr:

Alena Peisertová

Alena Peisertová pracovala v nakladatelství Albatros a je přítelkyní a spolupracovnicí ilustrátorky Heleny Zmatlíkové.

Rudolf Pecinovský

Ing. Rudolf Pecinovský, CSc. patří k našim špičkovým odborníkům na výuku programování. Publikoval 44 učebnic, které byly přeloženy do pěti jazyků, a řadu článků v odborných časopisech. Pravidelně vystupuje na konferencích zabývajících se výukou programování. Je autorem metodiky Karel a navazující metodiky pro programový systém Baltík, a moderní metodiky označované anglickým termínem Architecture First. V současné době učí programování na několika univerzitách a paralelně doškoluje profesionální programátory. Má IQ 164 – měřeno mezinárodními testy organizace Mensa v roce1994. VZDĚLÁNÍ: • 1973-76 Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská ČVUT, obor inženýr matematik, zaměření teoretická kybernetika. • 1976-79 Fakulta elektrotechnická ČVUT, obor technická kybernetika, zaměření řídicí technika. Diplomová práce na téma Řízení tuhých systémů. • 1980-83 Aspirantura v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. Disertační práce z oblasti rozpoznávání obrazců na téma Selekce příznaků pomocí míry diskriminativnosti. PRAXE: • 1978-79 SPŠTM v Praze - profesor matematiky. • 1979-80 Vojenské učiliště Nové Mesto nad Váhom. Základní vojenská služba – učitel programování. Vývoj aplikací v jazycích Fortran, Basic a PL/1. • 1980-84 ÚTIA ČSAV Praha - aspirant, později vědecký pracovník. Výzkum v oblasti rozpoznávání příznaků, vývoj aplikací v PL/1. • Paralelně: Publikační apřednášková činnost, vědecko populární články o výpočetní technice a programování, vývoj interpretu jazyka Forth pro 602. ZO Svazarmu. • 1985-90 Tesla Elstroj Praha - výzkumný a vývojový pracovník. Vývoj programového vybavení pro počítače řady SAPI v jazycích assembler, Basic, Forth, Pascal, C a C++, především vývoj klíčových programů ovlivňujících přijetí velkých zakázek...

Stanislav Peleška

Narozen 11. 11. 1930 v Žáru na Prachaticku, zemřel 14. 4. 2019. RNDr., biochemik, práce z oboru zahrádkářství.

Pavel Pecina

Narozen 7.10.1938 v Praze. Entomolog, zoolog, etolog a publicista, práce z oborů, též práce o ochraně přírody.

Libor Pešek

Libor Pešek je uznávaný český dirigent, známý svou interpretací české klasické hudby, zejména děl Antonína Dvořáka. Pešek se narodil 22. června 1933 v Praze a má za sebou vynikající kariéru ve světě klasické hudby. V letech 1987-1997 působil jako šéfdirigent Královského filharmonického orchestru v Liverpoolu, kde se významně zasloužil o jeho mezinárodní renomé. Jeho působení v orchestru se vyznačovalo četnými nahrávkami a turné, které se setkaly s velkým ohlasem kritiky.

Ivana Peroutková

Ivana Peroutková je spisovatelka, redaktorka, překladatelka, vdova po předčasně zesnulém bubeníkovi skupiny Olympic Milanu Peroutkovi . V letech 1978 – 1982 vystudovala filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor divadelní a filmová věda. Po škole publikovala divadelní recenze, krátce pracovala v Čs. televizi a pak jako redaktorka nakladatelství Panorama, odkud odešla na mateřskou dovolenou. V roce 1992 jí vyšla prvotina Na vahách života , následovaly převyprávěné Staré pověsti české a v roce 2000 novela Dům s vůní zmoklé psí srsti . V dalších letech napsala několik dětských knížek: Anička a její kamarádky, Anička ve městě, Kouzelné dobrodružství s papouškem Žakem , a Modrý kocourek . Publikovala dva romány: Nad ledem, pod ledem a Drama Hedviky P. . Je scenáristkou komiksové verze Foglarovy knihy Hoši od bobří řeky . V roce 2009 jí v nakladatelství Artur vycházejí čtyři knížky pro dospívající dívky: Denisa mezi skleněnými střepy, Denisa a její podzimní můra, Denisa ve víru vloček, Denisa maluje lásku. Živí se psaním a překládáním. Žije v Praze. Má dceru a dva syny.

Renata Petříčková

Oblasti jejího zaměření: profesionální redakční práce, knižní tvorba, publicistika a copywriting zahrnující například tvorbu obsahu pro www stránky a blogy, PR články a jejich umístění na weby, rozhovory, reportáže, tiskové zprávy a recenze knih a filmů nebo jiné texty na zakázku. Psaní článků různých žánrů a stylů zpracovaných s netradičním pohledem na věc. Specializace na dětskou knižní tvorbu a témata pro ženy a rodiče. Také individuálně tvořené propagace knih pro nakladatele, jazykové korektury, stylistické úpravy a ilustrace nebo návrhy ilustrací.

Jiří Pejša

Otec Jiřího Pejši byl respicientem finanční stráže, oba rodiče záhy zemřeli. Po absolvování státního reálného gymnázia v Klatovech Pejša vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze; absolutoria dosáhl již 1939, promoval však až v dubnu 1946. Během války pracoval v Klatovech jako zdravotník: nejprve v ordinaci praktického lékaře, od 1943 byl laborantem místní nemocnice, do níž také po promoci nastoupil na místo sekundáře. Po roce1947 pracoval jako obvodní a závodní lékař, nejprve souběžně v Železné Rudě a Čachrově , poté v Žichovicích a Strašeni. Od 1954 byl vedoucím lékařem střediska Okresního ústavu národního zdraví Přeštice v Dobřanech a současně závodním lékařem místní psychiatrické léčebny a dolu Dobré štěstí; od roku 1958 působil jako vedoucí lékař zdravotního střediska v Dobříši a závodní lékař dobříšských podniků. Do důchodu odešel v roce 1971.

Sharon Kay Penman

Sharon Kay Penman je americká autorka historických románů. Proslavila se dvěmi historickými trilogiemi - Velšský Princ a Plantangent. Kromě toho napsala čtyři středověké romány - první z nich, Královnin muž, byl nominován jako nejlepší prvotina na cenu Edgar v roce 1996.Její romány a mysteria se odehrávají v Anglii, Francii a Walesu, a jsou o anglické a velšské šlechtě středověku. Narodila se v New Yorku a vyrůstala v New Jersey. Získala bakalářský titul v oboru historie na Texaské Univerzitě v Austinu. Kromě historie studovala také práva na Rutgers University school of Law, kde získala titutl doktor práv. Nějakou dobu se zabývala daňovým právem. Žije v New Jersey, druhým domovem je pro ni Wales, zde se inspiruje pro svou spisovatelskou činnost.

Jan Pečírka

Narozen 17. 4. 1926 v Praze, zemřel 18. 1. 1993. PhDr., CSc., docent věd o antickém starověku. Práce v oboru.

Bohuslav Pernica

Bohuslav Pernica byl český spisovatel, sběratel, redaktor. Povoláním učitel, známý však zejména jako národopisec a sběratel folklorních materiálů z Horácka. K jeho nejznámějším dílům patří Rok na moravském Horácku a Rok na moravském Horácku a Podhorácku. Po maturitě na reálném gymnáziu v roce 1927 absolvoval abiturientský kurz na brněnském učitelském ústavu. Poté učil na různých obecních nebo měšťanských školách na Moravě – ve Znojmě, v Šumné, v Šatově a v Kroměříži. V roce 1940 přesídlil do Prahy, kde opět působil na měšťanských a osmiletých školách. Po válce studoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a v roce 1953 obhájil dizertační práci o Boženě Němcové. Později si své pedagogické vzdělání doplnil ještě na Vysoké škole pedagogické v Praze a více než tvůrčí činnosti se věnoval své učitelské profesi na pražských středních školách. Sběratelské práce o lidové tvořivosti: Je autorem knih o českém přírodozpytci a vynálezci hromosvodu, členu premonstrátského řádu, Prokopu Divišovi:

Ladislav Pešek

Ladislav Pešek , vlastním jménem Ladislav Pech, byl český herec, dlouholetý člen činohry Národního divadla a divadelní pedagog. Pocházel z rodiny, která se po několik generací věnovala divadlu. Byl synem herce Ladislava Pecha a herečky Emy Pechové, roz. Peškové. Jeho sestrou byla herečka Marie Waltrová. Na divadelní prostředí byl zvyklý již od dětství, rodiče ho s sebou brali na zkoušky. Ladislav Pech studoval na reálném gymnáziu, obchodní živnostenské škole, ale po jejím absolvování odmítl nastoupit do papírenského obchodu. V roce 1922 byl přijat na Konzervatoř v Brně. Během studia měl možnost krátkodobého působení jako stipendista v divadelní škole Maxe Reinhardta v Berlíně. Po škole nastoupil roku 1927 ve Státním divadle v Brně, kde působil společně s rodiči. Tehdy začal používat příjmení Pešek po své matce, aby nedocházelo k záměnám s otcem. Byl pozván Karlem Hugem Hilarem k hostování v Národním divadle v Praze dvakrát v letech 1928 a 1929. Následně se stal členem činohry ND, kterým zůstal až do svého odchodu do důchodu 31. července 1976. Na scéně ND vytvořil více než 300 rolí rozmanitých charakterů. Měl komediální talent, ale dokázal zahrát i postavy tragické a psychologicky složité. Jednou z jeho nejvýraznějších rolí byl Chlestakov v Gogolově komedii Revizor, kterého hrál téměř dvacet let. Za protektorátu vytvořil nezapomenutelnou roli mazaného otroka v Plautově antické komedii Lišák Pseudolus, kterou nastudoval pod režijním vedením svého dlouholetého přítele Jiřího Frejky. Na přelomu padesátých a šedesátých let podával vynikající výkony jako Archie Rice v Osbornově Komikovi nebo Fortunato v Goldoniho Poprasku na Laguně. V divadle mu jeho kolegové říkali přezdívkou z dětství Lála. Byl skromný, poctivý umělec s velkým osobním kouzlem a přátelskou povahou. Vyzařovala z něj vitalita a optimismus, tvůrčí energie a radost ze hry. Od mládí sportoval, byl pohybově nadaný a fyzickou kondici...

Jaroslav M Petrbok

Narozen 25.10.1881 v Praze, zemřel 14.12.1960 tamtéž. Pedagog, geolog, paleontolog, cestovatel, přírodovědec. Odborný spisovatel v oborech, beletrista, básník.

Zdeněk Vojtěch Peukert

Zdeněk Vojtěch Peukert byl český spisovatel detektivních a dobrodružných knih, většinou publikovaných pod pseudonymy. Pracoval jako novinář a byl také československým reprezentantem a později trenérem v pistolových sportovních disciplínách. Psal detektivní a dobrodružnou literaturu pod mnoha pseudonymy . Pod vlastním jménem psal pohádky, romány a novely pro mládež. V některých svých knihách se vydával pod vlastním jménem za jejich překladatele.

Paul Perry

Paul Perry je spoluautorem několika bestsellerů New York Times, včetně Evidence of the Afterlife, Closer to the Light, Transformed by the Light a Saved by the Light, z nichž vytvořil populární film Fox.

Michael Peinkofer

Michael Peinkofer je německý publicista a překladatel. Narodil se roku 1969. V Mnichově vystudoval germanistiku a historii. Od roku 1995 se věnuje publicistice. Se svou rodinou žije v Kemptenu v Allgäu.

Antonín Pelc

Antonín Pelc byl český karikaturista, malíř a ilustrátor. V letech 1913–1918 vystudoval malbu na pražské akademii v ateliéru Vlaho Bukovace a Maxe Pirnera. Věnoval se volné malířské tvorbě a spontánní politické karikatuře, publikoval v časopisech Šibeničky, Právo lidu, Tvorba, Rudé právo, Lidové noviny, Kulturní tvorba, Literární noviny. Na začátku války roku 1939 emigroval spolu s Adolfem Hoffmeisterem do Francie, přesto neunikl koncentračnímu táboru. Nakonec se přes Maroko a Martinik dostal do USA, kde pokračoval v ilustracích a karikaturách, například pro The New York Times. Cestoval po světě. Po druhé světové válce se vrátil do Prahy a vstoupil do KSČ. Jeho dílo stalo nositelem komunistické ideologie. V pozdních letech se věnoval hlavně malbě, který byla ovlivněna pozdním kubismem. Namaloval například Duo, Atelier II, Venkovské zátiší apod. Vedle toho vyučoval na pražské akademii. V roce 1946 byl jmenován profesorem ilustrace na Uměleckoprůmyslové školy v Praze, roku 1955 profesorem Akademie výtvarných umění v Praze. V roce 1963 obdržel titul národní umělec, byl také laureátem státní ceny a nositelem Řádu práce. V letech 1934–1949 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Ve volné malířské tvorbě vyšel z lyrického kubismu, a byl ovlivněn novou věcností. Tato jeho raná díla patří k nejvýše ceněným. Ve 20. letech se prosadil jako politický karikaturista, publikoval například v časopisech Šibeničky, Právo lidu, Tvorba, Rudé právo, Lidové noviny, The New York Times, Kulturní tvorba, Literární noviny atp. Jeho dílo v 50. letech ztratilo spontaneitu a stalo se nositelem komunistické ideologie. Ilustroval mnoho knih, předevím beletrie. V pozdních letech se také věnoval olejomalbě, která byla ovlivněna pozdním kubismem. Obrazy:

Peyo

Pierre Culliford , známý také jako Peyo, byl belgický kreslíř komiksů, nejvíce známý jako autor Šmoulů. Pierre Culliford, narozen v Bruselu, jako nejmladší z dětí anglického otce, investora a belgické matky. Měl sestru a bratra. V mládí kreslil do svých školních sešitů a knih. Do školy chodil rád, miloval především gymnastiku a historii. Kromě toho hrál při škole divadlo, miloval četbu a zpíval ve sboru. Při pravidelných rodinných setkáních vždy vyprávěl příběhy, které znal z hodin dějepisu a později z novin – příběhy myšáka Mickeyho apod. Byl členem organizace Fédération des Scouts Catholiques, která sdružuje katolické skauty. Jeho středoškolské studium probíhalo jak na houpačce: začal v obchodním směru, ale musel první rok opakovat. Během druhého ročníku skončil a přestoupil na teoretičtější směr studia. Jeho spolužáci měli náskok a Culliford studia ukončil. Jeho otec zemřel v roce 1935, a tak si musel ve věku 15 let hledat zaměstnání. Nastoupil do kina jako asistent. Při této práci setrval rok po konci druhé světové války. Práce mu připadala nudná. Poté dělal jiné, krátkodobé práce. Setrvával ve skautu, od svých sedmnácti již ne v katolickém. V roce 1945 nastoupil jako asistent do kreslícího studia CBA, pro retuše s kvašem. Stal se nejmladším kolegou André Franquina, Eddyho Paapeho a Morrise. Firma však o několik měsíců později, v roce 1946 zbankrotovala. Zůstal však ve styku s ostatními, kteří šli pracovat pro znovuzaložené Spirou . Culliford se u nich pokusil žádat o práci, ale nebyl přijat. Aby si zlepšil svou kreslířskou techniku, začal studovat na akademii umění v Bruselu. Po třech měsících skončil, neboť se chtěl naučit kreslit humoristicky, ne akademicky. Vstoupil do reklamního sektoru. V té době také podepsal poprvé svůj vlastní komiks jménem „Peyo“, jak jeho bratranec vyslovoval jeho přezdívku „Pierrot“....

M. Scott Peck

Americký psycholog a spisovatel.

Jiří Pehe

Jiří Pehe je český politolog, spisovatel a politický komentátor. Vystudoval gymnázium a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1981 emigroval z ČSSR přes Jugoslávii do Itálie a posléze do USA, kde dostal politický azyl. Od 24. října 1987 byl veden v systému evidence zájmových osob StB. V emigraci v roce 1985 ukončil studia na Škole mezinárodních vztahů na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Od roku 1985 pracoval jako ředitel východoevropských studií v lidsko-právní organizaci Freedom House a přispíval do časopisů i deníků, včetně New York Times. V letech 1988 až 1994 pracoval jako šéf analytického odboru pro Střední Evropu ve Výzkumném ústavu Rádia Svobodná Evropa v Mnichově. V letech 1995 až 1997 byl šéfem analytického odboru Open Media Research Institute v Praze. V letech 1997 až 1999 byl ředitelem Politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla. Angažoval se jako spoluzakladatel občanského hnutí Impuls 99. Od roku 1999 je ředitelem New York University in Prague. Vede pražský Institut pro demokracii a kulturu Newyorské univerzity . V letech 1997 až 2008 byl členem programového výboru a správní rady Nadace Forum 2000, která organizuje pravidelné mezinárodní konference. Od května 2002 byl sedm let členem správní rady Nadace Michaela Kocába, která spravuje 29 milionů korun pocházejících podle policejního vyšetřovatele Václava Lásky z vytunelovaného fondu TREND. Od roku 2005 do roku 2008 byl členem správní rady Open Society Fund. Od roku 2007 je členem správní rady americké nadace Trust for Civil Society in Central Europe. V roce 2011 byl, spolu s Vítem Klepárníkem a Bohuslavem Sobotkou, jedním ze zakladatelů think-tanku CESTA Centrum pro sociálně-tržní ekonomiku a otevřenou demokracii. Píše články a analytické studie pro americké, české a německé deníky a vědecké časopisy. Je autorem šesti knih, z toho dvou románů. V letech 2004 až 2010 byl předsedou redakční rady čtvrtletní...

Elizabeth Peters

Barbara Louise Mertz, rozená Barbara Louise Gross byla americká autorka, která psala pod pseudonymy Elizabeth Peters a Barbara Michaels. V roce 1952 získala doktorát - PhD v oboru egyptologie, kterou studovala spolu s Johnem A. Wilsonem, diplom získala ve věku 23 let. Napsala dvě knihy o starověkém Egyptě, psala i detektivní romány plné mysteriozních tajemství a napětí. Provdala se za Richarda Mertze , manželství skončilo po 19 letech rozvodem. Měli spolu dvě děti . Barbara Mertzová byla feministka, toto téma se často objevovalo v jejím díle. Získala řadu nominací a ocenění. * Beletrie psaná pod jménem Elizabeth Peters : Amelia Peabody - tato série obsahuje 20 knih. Vicky Bliss - 6 knih. Jacqueline Kirby - 4 knihy. Další knihy mimo série. * Beletrie napsaná pod jménem Barbara Michaelsová: Georgetown trilogie , House serie a dalších 25 knih. * Pod svým jménem Barbara Mertz psala odborné a populárně-naučné publikace.

Drahomíra Peukertová

Autorka publikací z oboru vaření a domácího hodpodaření.

Arturo Pérez-Reverte

Arturo Pérez-Reverte Gutiérrez je španělský spisovatel a novinář. Po vystudování politologie započal svou novinářskou kariéru v nyní už zaniklých novinách Pueblo, poté pracoval v letech 1973 až 1994 pro španělskou státní televizní stanici Televisión Española především jako válečný reportér, naposledy v Perském zálivu a v bývalé Jugoslávii. Od roku 1991 je komentátorem novinové přílohy El Semanal, která je součástí dvaceti pěti španělských deníků. Roku 2003 se stal členem Španělské královské akademie . Pérez-Reverte patří mezi nejčtenější a nejpřekládanější současné španělské spisovatele. Jeho romány jsou nabité historickými fakty a také odkazy na jiná literární nebo výtvarná díla. Zároveň však obsahují napínavou zápletku a nečekané rozuzlení, takže jsou čtenářsky velmi atraktivní. Pro spojení intelektuálních námětů se čtenářsky přitažlivým zpracováním bývá někdy označován za španělského Umberta Eca. Doposud publikoval více než 20 románů a sbírky novinových článků. Řada jeho děl byla zfilmována. Las aventuras del capitán Alatriste je románová série odehrávající se v 17. století v letech vlády krále Filipa IV. Kapitán Diego Alatriste je vysloužilý voják, který vyšetřuje záhady a zločiny. Série se zatím skládá z těchto dílů:

Vladimír Petřík

Vladimír Petřík je bývalý český fotbalista. V československé lize hrál v sezóně 1969/70 za TJ Gottwaldov. Nastoupil ve 26 ligových utkáních. Gól v lize nedal. Vítěz Českého a Československého poháru 1970.

Oldřich Petránek

RNDr. Autor učebnic matematiky.

Karel Pecka

Karel Pecka byl český spisovatel, politický vězeň a disident. Roku 1948 odmaturoval na obchodní akademii v Českých Budějovicích a pracoval jako technický úředník v Tesle. Spolu s několika pracovníky Filmového studia Barrandov začal vydávat ilegální časopis Za pravdu, cyklostylovaný v nákladu zhruba 70 výtisků a distribuovaný do schránek známým ap.; obsahoval převážně kritiku režimem propagovaného socialisticko-realistického umění, např. sovětských filmů. V květnu 1949 byl při pokusu přejít hranice do Západního Německa zatčen. Po krutém vyšetřování byl odsouzen za velezradu na 11 let vězení. Ta strávil v několika pracovních táborech . V prosinci 1959 byl propuštěn a získal zaměstnání jako jevištní technik v Národním divadle. Se svou přítelkyní, baletkou a členkou souboru ND Jiřinou Kottovou, se oženil v květnu roku 1960. Manželství však v roce 1963 skončilo rozvodem. Od ledna do června 1963 vykonal náhradní vojenskou službu u PTP. Nejprve publikoval v několika časopisech povídky, často o politických vězních. Od roku 1965 se věnoval literatuře, určitou dobu psal i scénáře. Od roku 1969 byl opět zakázán a publikovat mohl pouze v samizdatu a v zahraničí, s čímž začal jako jeden z prvních v době, kdy ještě nebylo jasné, nakolik to bude režim persekvovat; Štěpení byla první kniha '68 Publishers od autora žijícího v ČSSR. Její vydání mu vyneslo obvinění z příživnictví; stíhání sice prokuratura zastavila s odůvodněním, že psal román, ale i pro docházející úspory začal v roce 1975 pracovat jako čerpač vody. Mezi prvními podepsal Chartu 77. V roce 1981 získal invalidní důchod na fingovanou endogenní depresi, od roku 1988 byl ve starobním důchodu. Roku 1997 mu prezident Václav H...

Jaroslav Pešina

Jaroslav Pešina byl český historik umění, profesor Univerzity Karlovy. Narodil se jako prostřední ze tří dětí v rodině velkoobchodníka s kávou a cukrem Jana Pešiny a jeho ženy Zdenky, rozené Meisnerové . Rodina pobývala střídavě v Praze a na venkovském sídle v Senohrabech. Po maturitě v Praze studoval v letech 1931–1936 dějiny umění na Filozofické fakultě UK u profesorů V. Birnbauma, J. Cibulky, J. Šusty a Antonína Matějčka, s jehož dcerou Alenou se roku 1941 oženil. Roku 1939 obdržel Římské stipendium v pobočce Českého historického ústavu v Římě. V letech 1939–1950 pracoval v Národní galerii v Praze, ve sbírce starého umění. Roku 1950 se habilitoval a roku 1954 byl jmenován profesorem na Filozofické fakultě UK, kde v letech 1963–1970 vedl katedru dějin umění, než byl jako bezpartijní funkce zbaven. Dále na téže katedře přednášel dějiny gotického malířství a vedl proseminář dějin umění až do roku 1980. Působil v Ústavu pro teorii a dějiny umění Československé akademie věd jako člen ústavní rady a vědecký redaktor, přispěl k rozvoji Národní galerie v Praze, v níž se stal předsedou nákupní komise pro staré umění i členem vědecké rady. Byl členem Mezinárodního komitétu dějin umění. Jako ocenění prestiže, kterou svým dílem vydobyl české medievalistice, mu byla roku 1972 udělena Herderova cena.. V letech 1953-1993 byl členem redakční rady, 1961-1970 šéfredaktor časopisu Umění. Věnoval se hlavně domácímu malířství pozdní gotiky a renesance, v období okupace také knižní vazbě a moderní české grafice, pod tlakem politické situace v první polovině 50. let rovněž dílu Mikoláše Alše. Jaroslav Pešina zásadním způsobem přispěl k poznání českého gotického malířství a jeho zařazení do evropského kontextu, uspořádal roztříštěný památkový fond a jeho chronologii, osvětlil otázky autorství děl. Mnoho jeho dílčích studií, které publikoval zejména v časopise Umění, vyústilo ve velké soubor...

Františka Pecháčková

Františka Pecháčková byla česká spisovatelka.

Zuzana Peterová

Narozena 25. 10. 1950 v Praze. PhDr., žurnalistka, psychoterapeutka, spisovatelka, autorka knihy Vzpomínky na O. Pavla, rozhovory s V. Fischlem.

Šárka Pešková

Mgr., bohemistka, spoluautorka příručky českého jazyka a literatury pro střední školy.

Oscar Peterson

Oscar Peterson byl kanadský jazzový pianista a skladatel, který se díky své virtuozitě a strhujícím výkonům stal jednou z nejuznávanějších a nejvlivnějších osobností jazzového světa. Peterson se narodil 15. srpna 1925 v Montrealu v Québecu a již v mládí se začal učit hrát na klavír u svého otce a později u klasického pianisty maďarského původu Paula de Markyho. Jeho talent se rychle projevil a ve čtyřicátých letech už vystupoval profesionálně.

Marek Pečenka

Marek Pečenka vystudoval češtinu a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1993 přednáší na Institutu mezinárodních studií FSV UK. V letech 1993-2000 působil v nakladatelství Libri, od roku 2001 je spolumajitelem nakladatelství Dokořán. Je autorem prací s tematikou 19. století .

Jindra Perušičová

Prof. MUDr. Jindřiška Perušičová DrSc. Pracoviště: Fakultní nemocnice v Motole a 2. LF UK Praha, V Úvalu 84, Praha 5 Funkce: lektor Vzdělání Základní škola: 1948-1956 Střední odborná škola: 1956-1960 Fakulta všeobecného lékařství UK Praha: 1962-196 Specializace: - atestace I. stupně z vnitřního lékařství - atestace II. stupně z vnitřního lékařství - atestace z diabetologie Licence: diabetologie, interna Dosavadní praxe Od 1.8.1981 na interním oddělení fakultní polikliniky 1.LF UK Praha: do 31.7.1990 jako krajská ordinářka pro diabetologii v Praze, od 1.8.1990 jako odborná asistentka 1. LF UK v Praze; od 1.8.1998 jako docentka/profesorka 3. interní kliniky a vedoucí ambulantního úseku 3. Interní kliniky na fakultní poliklinice a vedoucí Diabetologického centra VFN. Od 1.3.2005 pracuji v FN Motol jako lékařka od 1.4.2005 současně jako vysokoškolský profesor na 2.LF UK Vědecké hodnosti: Hodnost kandidátky lékařských věd jsem obhájila 23.2.1988. Habilitovala jsem 3.10.1994 a byla jmenována docentkou pro obor vnitřního lékařství. Vědecká hodnost doktorky lékařských věd mi byla udělena 29.11.2001. 10.11.2003 jsem byla jmenována profesorkou pro obor vnitřního lékařství. Práce v odborných společnostech, redakčních radách apod. : Členka odborné společnosti diabetologické a internistické při ČLS JEP Od roku 1985 členka výboru České diabetologické společnosti Členka výboru St.Vincentské deklarace v ČR. V letech 1985-1990 členka řídícího výboru celospolečenského Diabetologického programu ČR. 1.1.1990 – 1.10. 1992 členka Organizačním výboru kongresu EASD , který se konal v záři 1992 v Praze Jsem členkou EASD, IDF , IDS , 12 let jsem byla členkou DIABCARE GROUP (mezinárodní skupina expertů pro kontinuální zlepšování kvality péče o diabetiky, která pracovala pod zá...

Sarah Peters

Autorka učebnic angličtiny, překladatelka.

L. a R Pellarovi

Josef Pelnář

Josef Pelnář byl český lékař, jeden za zakladatelů českého vnitřního lékařství. Vytvořil vědeckou školu, ze které vzešla řada významných českých internistů. Josef Pelnář se narodil v rodině obuvnického mistra Tomáše Pelnáře a jeho ženy Barbory. Vystudoval domažlické gymnázium a poté pokračoval ve studiu na lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Zde jej nejvíce inspirovaly osobnosti profesora vnitřního lékařství Josefa Thomayera a patologa Jaroslava Hlavy. Na II. lékařské klinice začal pracovat už v době studia, které ukončil roku 1897. Poté zde pokračoval jako externista. Prošel také ústavem patologické anatomie, posádkovou nemocnicí na Pohořelci nebo patologickým ústavem prof. Obrzuta ve Lvově. V letech 1901–1902 byl asistentem na Kuffnerově psychiatrické klinice, poté pět let na Thomayerově klinice. V roce 1905 se habilitoval pro patologii a internu. Podnikl studijní cesty do řady evropských zemí. Od roku 1907 pracoval jako soukromý odborný lékař. Roku 1912 byl jmenován mimořádným profesorem odborné patologie a terapie nemocí vnitřních, o pět let později skutečným mimořádným profesorem. Za 1. světové války pracoval v Srbsku, poté ve vojenské nemocnici v italském Terstu. V roce 1920 získal titul řádného profesora. O rok později se stal přednostou II. interní kliniky Lékařské fakulty UK v Praze. V roce 1939 byl nuceně penzionován. Na kliniku však docházel po zbytek života tak dlouho, dokud mu to zdraví dovolilo. Zemřel roku 1972 a byl pohřben na Vyšehradském hřbitově.

Jevgenij ič Petrov

Jan Pelc

Jan Pelc je český spisovatel, představitel českého literárního undergroundu. Většinu 80. let 20. století strávil v emigraci. Jeho styl je typický syrovostí, krutostí a explicitou, s níž popisuje zejména dekadentní život a ubíjející svět maloměstské revoltující mládeže a lidí z okraje společnosti za normalizace. Jeho nejznámějším dílem je kontroverzní třídílný román ...a bude hůř, který byl i zfilmován. Jan Pelc vyrůstal v Klášterci nad Ohří. V letech 1972–74 studoval střední školu v Mladé Boleslavi, odkud byl ale vyhozen, načež roku 1977 absolvoval učební obor strojní zámečník v učilišti podniku ZKL Klášterec. Tomuto řemeslu se ostatně učil i Olin, hlavní postava Pelcova stěžejního románu ...a bude hůř. Po dvouleté vojenské službě Pelc pracoval v prunéřovské elektrárně. Roku 1981 Pelc emigroval přes Jugoslávii, Itálii a Rakousko do Francie, což je trasa, kterou kopíruje putování Olina v poslední, třetí části románu. Po několikaměsíčním pobytu v Marseille se Pelc usadil v Paříži, kde v letech 1982 až 1990 pracoval v redakci čtvrtletníku Svědectví, jehož šéfredaktorem byl Pavel Tigrid a v němž byla otištěna ukázka Dětí ráje, prostředního dílu románu ...a bude hůř. V Paříži Pelc v roce 1983 řídil také knižní edici Světlík. Paralelně s tím vydával Kus řeči, které vyšlo v pěti číslech. V době své emigrace se také podílel na programu rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Po Sametové revoluci se Pelc vrátil a žil v Praze, ale rád se vracel do Paříže, kde v polovině devadesátých let necelý rok i pracoval na českém velvyslanectví. Později se přestěhoval do Břeclavi, odkud pochází jeho žena. Pelc přispíval do mnichovské Národní politiky, římských Listů, vídeňského Paternosteru nebo do samizdatového časopisu Vokno. Je také autorem rozsáhlého rozhovoru s Mejlou Hlavsou - Bez ohňů je underground. Jeho trojromán ...a bude hůř vznikal tak, že jako první byl napsán druhý díl, následně třetí a poté první. Pelc se snaží ...