Všichni Autoři a témata

Karel Ignác Thám (1)

Karel Václav Ignác Thám byl český spisovatel a překladatel, starší bratr dramatika Václava Tháma. Narodil se v rodině kuchaře Václava Tháma a matky Kateřiny, bývalé komorné hraběnky Valdštejnové. V letech 1775–1780 navštěvoval gymnázium. Poté studoval filozofii, v níž dosáhl doktorátu. Po studiích pracoval v Národní veřejné knihovně pražské na katalogizaci staré české literatury, pravděpodobně se právě zde stal velkým vlastencem a bojovníkem za práva češtiny. Spolu s bratrem Václavem se intenzivně věnoval buditelské a literární práci. Živil se nejprve jako soukromý učitel češtiny, francouzštiny a němčiny. Jelikož v Praze nezískal stálé místo učitele, zúčastnil se roku 1784 konkurzu na místo učitele češtiny ve Vídni, kde také neuspěl. Postupně střídal různá zaměstnání, např. redigoval s bratrem Václavem Schönfeldské c.k. pražské noviny, byl učitelem češtiny na gymnáziu v Brně a na Malé Straně . Později se mu nepodařilo získat trvalé zaměstnání, žil v bídě a onemocněl na tuberkulózu. Zemřel v nemocnici Milosrdných bratří na pražském Starém Městě. Protože zemřel bez majetku, "...mělo být tělo jeho v pytli vyveženo. Ale Dobrovský, který na Tháma z literárních příčin kdysi nevražil a na jeho díla ostrými kritikami dotíral, dověděv se o tom, postaral se o skromný, ale slušný pohřeb." Karel Ignác Thám byl pohřben na I. olšanském hřbitovu. Dnes již nelze určit, kde se jeho hrob nachází. Své dílo publikoval také pod pseudonymem Karel Hynek Thám. Dále překládal: přeložil některé hry Williama Shakespeara a Friedricha Schillera, kromě nich přeložil řadu drobných prací od méně významných autorů. Pamětní deska Karla a Václava Thámů je umístěna v Praze, na domě ve Vodičkově ulici 41. Zde stával dům, kde oba bratři žili. Původně byla za rodiště bratří Thámů považována Přelouč. Jednalo se však o shodu příjmení s jinou rodinou Thámů, která tam žila....

K. D Alletter (1)

Spoluautor publikace Lexikon bojových sportů a dalších publikací z oboru tělesné výchovy a sportu.

Antonín Jaroslav Vrťátko (2)

Antonín Jaroslav Vrťátko , byl český spisovatel, překladatel a knihovník. Narodil se v Benátkách nad Jizerou, v rodině hrnčíře Josefa Vrťátka. V Mladé Boleslavi vystudoval piaristické gymnázium a v Praze filosofickou a právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy Univerzity. Byl vychovatelem v různých českých šlechtických rodinách, od roku 1851 žil výhradně v Praze a věnoval se především literatuře. Byl členem komise pro ustanovení vědeckého názvosloví, v roce 1854 redigoval almanach Perly České, od roku 1861 redigoval Muzejník. po Václavu Hankovi se stal knihovníkem Národního muzea a věnoval se literární historii. Zemřel nešťastnou náhodou . Ve své poslední vůli odkázal spolku Svatobor 6 000 zlatých. Od roku 1835 publikoval časopisecky literárně historické články a kritiky, cestopisné črty a drobné básně, pokoušel se také o romanitcké historické povídky po vzoru Waltera Scotta, které měly sice relativně velký čtenářský úspěch, ale pro svůj sentimentální charakter nevelkou literární ani historickou úroveň. Někdy se ve svých fikcích dopouštěl velmi odvážných konstrukcí, např. v povídce Jan Šťastný se pokoušel dokázat, že Johannes Gutenberg byl ve skutečnosti Čech. Překládal prózu, a to z němčiny a italštiny. Patří také k překladatelům filosofické literatury; přeložil do češtiny Aristotelovy Kategorie a tím založil tradici překládání aristotelských spisů do češtiny. Jeho pokračovateli jsou například Pavel Julius Vychodil, Ferdinand Stiebitz, Antonín Kříž, Milan Mráz či Karel Berka.) V pozdějším věku zanechal literárních pokusů a psal články literárně vědecké, populárně historické a pedagogické. Napsal mnoho historických črt, některé byly ve své době použity v čítankách. Psal i drobné didaktické dětské verše, dokonce i veršovaný vodopis českých zemí, a rozsáhlejší novely s historickou tematikou, nejčastěji biblickou (např. Život Josefa...

Zdravko Vasilev Srebrov (1)

Bulharský prozaik, publicista, literární kritik, redaktor a překladatel z ruštiny.

Marina Vlady (1)

Václav Brožík (1)

Václav Brožík byl český akademický malíř. Pocházel z nejchudších poměrů. Učil se litografem a v porcelánce. Od roku 1868 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, Drážďanech a Mnichově. V roce 1879 podnikl studijní cestu do Nizozemí, kde studoval staré vlámské a holandské malíře. Oženil se s dcerou bohatého pařížského obchodníka s obrazy a významného sběratele umění Charlese Sedelmayera. Byl povolán jako profesor na pražskou Akademii výtvarných umění a svůj čas až do smrti dělil mezi Prahu a Paříž, kde měl rodinu. Byl součástí tzv. „Generace českého Národního divadla“. Přičiněním svého tchána dosáhl v Paříži mnoha cen a vyznamenání a nakonec byl zvolen členem Francouzského institutu. Z tchánova podnětu namaloval obraz na téma Tu felix Austria nube, jímž měl získat přízeň rakouského císaře Františka Josefa I., což se mu podařilo a císař jej pak povýšil v r. 1897 do šlechtického stavu. Stal se nejznámějším českým malířem v Evropě poslední čtvrtiny 19. století. Byl členem francouzské umělecké akademie Académie des Beaux Arts, nositelem kříže Čestné legiea řádným členem České akademie věd a umění . Dosáhl obrovského veřejného úspěchu. Byl ctěn jako největší žijící český malíř. Jednalo se o reprezentanta akademické historické malby. Modernisté považují jeho tvorbu za symbol období rozkladu a úpadku akademismu. Podle jejich příkrého odsudku rozměrné historické kompozice z českých dějin, které měly posilovat národní uvědomění, trpí teatrálností, malířova píle a houževnatost nebyla vždy vyvážena talentem, což vedlo k ilustrační povrchnosti a nevalné invenci, suché kresbě a dekorativnímu koloritu. Krajiny a žánrové výjevy z venkovského života berou modernisté na milost. Jsou podle nich přitažlivější. Brožík je maloval na podnět svého tchána. U podobizen mu šlo o věrné vystižení podoby  společenského postavení portrétovaného a ne o jeho psychologickou charakteristiku....

Galina Miklínová (1)

Galina Miklínová je česká režisérka, výtvarnice animovaných filmů a ilustrátorka. V letech 1984–1988 vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, obor užitá grafika, a v letech 1991–1997 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ateliér filmové a televizní grafiky u prof. Miroslava Jágra a prof. Jiřího Barty. V roce 1995 studovala animovaný film na Humberside University ve Velké Británii. Zabývá se jak filmovou tvorbou, tak knižními ilustracemi. identová znělka ČT2, Radio City, Cinemart

Placidus Johanes Mathon (1)

Moravský katolický kněz, rajhradský benediktin, od roku 1867 se věnoval literární činnosti, od r. 1878 vydával kalendář Moravan, r. 1881 založil klášterní tiskárnu, r. 1882 začal vydávat též časopis pro děti a mládež "Anděl Strážný", r. 1884 "Květy mariánské", kvůli podlomenému zdraví musel práce zanechat a zemřel poměrně mladý. V Brně je po něm pojmenována ulice.

Zdena Lenderová (1)

Narozena 28.5.1956 v Hradci Králové, zemřela 2.8.2008. Etnografka, folkloristka, zaměřovala se na vývoj bydlení a odívání.

Jaroslav Hošek (1)

Jaroslav Hošek je český závodník v autokrosu, který je aktivním jezdcem od roku 1971, mistr Evropy z roku 2001. Začínal jako motokrosař, pracoval v podniku Sportservis Kladno, který zpočátku reprezentoval s bugginou postavenou svépomocí a vybavenou motorem Wartburg. V roce 1977 vyhrál první mezinárodní autokrosový závod v Československu a v roce 1979 byl nominován do reprezentačního týmu účastnícího se seriálu mistrovství Evropy v autokrosu. Celkově startoval ve 321 závodě ME, v 83 z toho byl na stupních vítězů a ve 36 vyhrál. V celkové klasifikaci sezóny byl první v roce 2001. V letech 1985 a 1986 také vyhrál Pohár míru a přátelství, určený pro závodníky zemí sovětského bloku. Během kariéry vyhrál anketu Zlatý volant v kategorii autokrosařů v letech 1982, 1989, 1991, 1995, 2001 a 2003. V roce 2004 získal Cenu Zdeňka Vojtěcha za přínos českému motoristickému sportu. Působí také jako trenér, jeho svěřencem je mistr Evropy v kategorii Superbuggy Jakub Kubíček.

Jurij Osipovič Dombrovskij (1)

Jurij Osipovič Dombrovskij, rusky: Юрий Осипович Домбровский byl ruský sovětský protaik, básník a literární kritik, autor memoárů. Byl též znám jako archeolog, historik umění a novinář. Původním povoláním byl historik a to také určujě charakter jeho próz. Láska k minulosti inspirovala již jeho první román s typickým návem \"Ochránce starožitností\". Obohatil jím moderní ruskou literaturu o exotické prostředí daleké Alma-Aty a nezklamal ani čtenáře dobrodružných knih, neboť dějový rámec tvoří téměř detektivní zápletka kolem objevení záhadného hroznýše. V roce 1969 vydal sbírku tří novel nazvanou \"Černá dáma\" jíž spojují tři prozaické apokryfy ze soukromého života W. Shakespeara.

Marcus Valerius Martialis (1)

Marcus Valerius Martialis byl římský básník epigramů. Narodil se v městě Bilbilis, asi 65 km jihozápadně od španělské Zaragozy, kde získal vzdělání v rétorice a gramatice. Roku 64 odešel do Říma dokončit své právnické vzdělání. Byl patrně nemajetný a závisel na podpoře svých mecenášů a příznivců, mezi něž patřil například Seneca, Plinius mladší, Quintilianus, Juvenalis nebo císařové Titus a Domitianus. Narodil se v posledním roce Caligulovy vlády, po celý život byl hrdý na svůj hispánský původ. V roce 64 přišel do Říma s touhou prosadit se. Nejprve se pokusil pracovat jako advokát, to se mu však nedařilo. Kolem roku 80 začal psát a svými básněmi a epigramy si brzy získal oblibu lidu, a často i mocných, kteří ho podporovali. Titus mu udělil ius trium liberorum, podle něhož jako svobodný a bezdětný mohl požívat práv otce tří dětí. V roce 88 poprvé opustil Řím, aby pobýval na venkovském statku v Nomentu, 14 mil od Říma. V roce 98 se vrátil do svého rodiště; zdá se, že ne zcela dobrovolně – za Traiana, nástupce vládce Domitiana, mu totiž bylo vyčítáno jeho lichocení předchozímu císaři, který neproslul jako nejlepší vládce Říma. Martialis také mimo jiné lichotil již Titovi, předchůdci Domitiana. Proto když Martilialis opouštěl Řím, neměl ani na cestu. V Bilbile ale znovu nabyl jmění. Do Říma se již nikdy nevrátil, zemřel v roce 102. Jeho smrti litoval v Dopisech Plinius. Zachovalo se čtrnáct z Martialových knih: V tomto článku byl použit překlad textu z článku Martial na německé Wikipedii.

Valentin Ferdinandovič Asmus (1)

Guy Walters (1)

Britský novinář a spisovatel.

Jan Bělina (1)

Narozen 18.1.1869 v Bezděčíně u Lomnice n. Popelkou, zemřel 26.7.1929 v Přepeřích. Katolický kněz, náboženské spisy, překlad z francouzštiny.

A. B. Náchodský (1)

Mirko Juna (2)

Český spisovatel a ilustrátor.

Jiří Schmidt (1)

Narozen 12. 11. 1921 v Kralovicích u Plzně, zemřel 12. 9. 1992 v Praze. Malíř, kreslíř, typograf, grafik a keramik.

Drieu La Rochelle (1)

Vince Milano (1)

Vince Milano sloužil u pěchoty v armádě USA a u Národní gardy.Osobně navštívil pláže v Normandii a v průběhu let shromaždil množství rozhovorů s účastníky bojů,deníků,fotografií a listin týkajících se invaze.Voják a veterán, publicista, autor publikací a článků z oblasti vojenské historie.

Bruce Conner (1)

Bruce Conner sloužil u massachusettských rezervistů a profesí je vojenský historik,jenž se specializuje na období 2.světové války.Inspirovala ho k tomu služba jeho otce jako lékaře a důstojníka ve Zdravotním sboru americké armády na evropském bojišti.

Vladislav Mareš (1)

Narozen 1936 v Poříčí nad Sázavou. Technolog, také historik, zaměřuje se na dějiny stavebního umění a historii obce Poříčí nad Sázavou.

Chantal Chemla (1)

Francouzská profesorka filozofie, spoluautorka výkladového slovníku náboženství.

Nicole Rastetter (1)

Francouzská profesorka historie, spoluautorka výkladového slovníku náboženství.

Norman Balabanian (1)

Richard Vinařický (1)

Richard Vinařický , fyziolog, vysokoškolský učitel, publikace z oboru.

Ľubomír Drobný (1)

Vlastislav Lacina (1)

Narozen 27. 7. 1931 v Blaženicích na Benešovsku, zemřel 30. 12. 2020. PhDr., CSc., historik, vědecké práce z oblasti moderních hospodářských dějin se zaměřením na dějiny zemědělství českých zemí, dějiny bankovnictví a měnové politiky.

Jiří Janeček (1)

Jiří Janeček je český novinář, v letech 2003 až 2011 generální ředitel České televize. Vystudoval chemické učiliště. Poté dálkově vystudoval chemickou průmyslovou školu a v roce 1979 odmaturoval. Následně dálkově vystudoval tehdejší Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze, kde promoval v roce 1989 . Od roku 1979 byl kandidátem KSČ a do strany byl přijat od srpna 1981. Navštěvoval také VUML a patřil mezi několik desítek elitních komunistů v okrese Tábor. Své členství ukončil koncem roku 1989. V životopise při kandidatuře na post generálního ředitele ČT pro první funkční období své členství v komunistické straně neuvedl, za což byl později např. předsedou senátní mediální komise Jiřím Oberfalzerem vyzván k rezignaci. Pracoval jako dělník, pomocný dělník a výzkumný pracovník v oboru chemie. Od roku 1986 pracoval jako redaktor a později vedoucí redaktor táborského týdeníku Palcát, vydávaného Okresním výborem KSČ. V revolučním roce 1989 začal pracovat jako zpravodaj Československé televize, později uváděl hlavní zpravodajskou relaci České televize Události a stal se ředitelem zpravodajství. V červenci 2003 byl zvolen generálním ředitelem České televize. V červenci 2009 jej Rada ČT zvolila generálním ředitelem na dalších 6 let. V červnu 2010 mu byla radou odsouhlasena jednorázová odměna ve výši 700 000 Kč. V červnu 2011 ohlásil ze zdravotních důvodů rezignaci na post generálního ředitele České televize, z jejíhož čela odešel 31. srpna toho roku. Pro Lidové noviny uvedl: „Kdyby si vynásobili můj měsíční plat a manažerské odměny, tak by jim vyšlo, že jen za posledních sedm let jsem vydělal minimálně 14 milionů. A taky je mi 54, takže snad není neobvyklé mít něco našetřeno.“ V dubnu 2021 byl Poslaneckou sněmovnou PČR zvolen členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Na tuto funkci jej nominovalo hnutí ANO 2011. Ve volbě získal 138 ze 18...

Nicolas-Edme Rétif de La Bretonne (1)

Francouzský spisovatel.

Krupka (1)

Město Krupka se nachází přibližně 5 km severně od Teplic na úpatí Krušných hor. Žije zde přibližně 13 tisíc obyvatel. Leží v okrese Teplice, v Ústeckém kraji. Rozloha katastrálního území Krupky je 4 687 ha se značnými výškovými rozdíly. Centrum města leží v nadmořské výšce 262 m n. m. Nejníže položenou částí je rybník Kateřina poblíž Soběchleb v nadmořské výšce menší než 200 m n. m. Nejvýše položeným místem je vrchol Komáří hůrka v nadmořské výšce 807 m n. m., na který vede lanová dráha. Název města je odvozen od staročeského slova krupý, tedy velký, rozlehlý. Často se nesprávně uvádí, že název pochází od krupek cínu, který se zde od pradávna těžil. Město je známé především svou hornickou minulostí. Po celá staletí se v Krupce těžil cín, po třicetileté válce byly v oblasti dva stříbrné doly. V novodobé historii se dále těžil i molybden, živec, wolfram, fluorit . Horské svahy, porostlé buky a jehličnany, ukrývají četné odvaly a štoly. Štola Starý Martin, která se nachází při silnici z Krupky na Komáří vížku, je zpřístupněná veřejnosti. Výskyt cínu a jeho snadné získávání z naplavenin přivedl na území Krupky první osídlence již v době bronzové. Germány postupně vystřídali Slované, a to hlavně v době stěhování národů. První, i když nepřímé, zmínky o těžbě cínu v oblasti pocházejí z roku 965–966 z pera Ibráhíma ibn Jákúba, který byl členem poselstva cordobského chalífy al-Hakama II., jež projíždělo českými zeměmi k německému císaři Otovi I. Další zmínkou je zpráva kronikáře Matouše Pařížského z roku 1241, který lituje, že anglický cín ztratí odbytiště v Německu a v Čechách právě kvůli objevení ložisek tohoto kovu v Krupce. V písemných pramenech z roku 1305 se o Krupce stále hovoří jako o místě, „kde se kope“. Tedy nikoli jako o městě. O Krupce jako o městě se poprvé hovoří v listinách z roku 1330, kdy král Jan Lucemburský daroval Krupku rodu Koldiců, kteří byli věrnými spojenci českých panovníků. V tom roce již stály hra...

Tusav (1)

Vojtěch Holubec (1)

Narozen 20.10.1954 v Praze. Zemědělský ing., CSc., odborné práce z genetiky a zemědělské botaniky.

Bořivoj Kepr (1)

Narozen 7. 8. 1920 v Táboře, zemřel 5. 12. 1997. Docent na katedře matematiky a deskriptivní geometrie Stavební fakulty ČVUT v Praze. Publikace z oboru matematiky a deskriptivní geometrie.

Marianne Franke-Gricksch (1)

Marianne Franke-Gricksch, nar.1942, matka dvou synů a babička dvou vnoučat. Marianne působila 28 let na základních a středních školách. Stala se holistickou terapeutkou a psychoterapeutkou, do své práce zahrnuje i primární terapii a práci s tělem. Prošla výcviky v mnoha systemických směrech, včetně výcviku v rodinných konstelacích s Bertem Hellingerem a výcviku v hypnoterapii a NLP s Gunterem Schmidtem. Marianne Franke se ve svých workshopech dělí o cenné poznatky vycházející ze systemického pohledu na vzdělávání. S tímto přístupem se setkávala jako účastnice výcviků v konstelační práci s Bertem Hellingerem a výcviku v systemicko-konstruktivistickém přístupu a zároveň jej uplatňovala a rozvíjela v roli učitele na více školách. Skrze své zkušenosti začala chápat, jak důležité je vzít do svého srdce kromě žáků i jejich rodiče. I na tom závisí kvalita a úspěch práce pedagoga. Vnímání rodiny žáka jako celku a respekt k ní, jakož i ke konkrétním osudům jejích členů se stal pro Marianne základním postojem. Zůstat bdělý a vědomý zmiňované dynamiky přispívá nejen k rozkvětu školy. Pak vznikne větší prostor pro zábavu, tvořivost a celý vzdělávací proces pro žáky, pedagogy i ostatní pracovníky školy. Škola se tak stává osobitým vzdělávacím prostorem. Od roku 1990 působí jako nezávislá terapeutka v Mnichově. Vede semináře rodinných konstelací, výcviky rodinných konstelací a zahájila výcviky pro učitele a pro rozvoj systemické práce ve školách, s rodiči a mladistvými. Je členkou fakulty Institutu pro Systemická řešení ve Wieslocheru v Německu. Autorka odborných publikací v oboru - výchova dětí a školní psychologie.

Vsevolod Vital'jevič Višnevskij (1)

Ruský dramatik.

Blanka Svadbová (1)

PhDr., redaktorka a překladatelka z ruštiny.

Kittner Vávra (1)

Nikolaj Liliev (1)

Bulharský básník, významný představitel symbolismu, překladatel a dlouholetý šéf činohry sofijského Národního divadla . U nás je jeho tvorba známa z výboru A mlčky piji zapomnění .

Martin Jíra (1)

Ing. Martin Jiránek, CSc., práce z oboru pozemního stavitelství a zdravotně nezávadných staveb, práce o protiradonových opatřeních.

Jindřich Santar (1)

Architekt Jindřich Santar byl druhým manželem spisovatelky Aleny Santarové - působil ve výstavnictví (mj. autor scénáře pro Čs. pavilon na EXPO 1958 - byl také hlavní scénárista československého pavilonu a autor vítězné koncepce „Jeden den v Československu", se narodil v roce 1923. Byl sekčním šéfem na ministerstvu informací, který měl na starosti výstavy. Díky svým úspěchům s jinými výstavami byl vybrán, aby připravil návrh i pro Brusel. Společně s architektem Františkem Cubrem, který se stal hlavním architektem pavilonu, dali dohromady tým umělců a výtvarníků, kteří se pokusili podobu expozice „odideologizovat" a odklonit se od tehdy povinného socrealismu. Dnes je manželem bývalé herečky Riginy Rázlové.

Michail Vasil'jevič Fedorov (1)

Ruský profesor biologie a mikrobiologie.

Curt Agte (1)

Německý technik, metalurg, zakladatel čs. práškové metalurgie, publikace z oboru, působil v Česku.

William B Karesh (1)

Americký veterinární lékař. Zabývá se ochranou divokých zvířat.

Arthur Beiser (1)

Vysokoškolský učitel fyziky na univerzitě v New Yorku . Publikace z oboru.

Jan Kapr (2)

Jan Kapr byl český hudební skladatel, hudební režisér, publicista a pedagog. Hudbě se věnoval už od svého dětství, od 16 let svého věku, kdy utrpěl těžký úraz, se hudbě věnoval téměř výhradně. Po studiích na Pražské konzervatoři v letech 1933–1938 a 1938–1940 působil po 7 let jako hudební režisér v Československém rozhlase, poté pak 2 roky pracoval jako šéfredaktor vydavatelství Orbis. V této době byl prominentním skladatelem a protežovaným členem KSČ. V roce 1948 byl členem akčního výboru strany, který posuzoval ideologickou vhodnost provedení těch kterých skladeb. V roce 1951 obdržel Stalinovu cenu druhého stupně za hudbu k propagandistickému dokumentu režiséra Vladimíra Vlčka Nové Československo. V letech 1961 až 1972 vyučoval skladbu na Janáčkově akademii múzických umění v Brně . Jako publicista od roku 1949 redigoval časopis Hudební rozhledy. V šedesátých letech výrazně proměnil svůj kompoziční styl – nechal se inspirovat skladebnými směry a proudy tzv. Nové hudby a v pozdějším díle je osobitě syntetizoval. Napsal hudebně teoretickou práci Konstanty. Po roce 1968 zaujal negativní postoj k sovětské okupaci Československa, na protest proti okupaci jednotkami Varšavské smlouvy vrátil Stalinovu cenu, jeho díla nebyla uváděna, v důsledku normalizace na počátku 70. let také nemohl dále vyučovat.

Jaroslav Komínek (1)

Jaroslav Komínek je český politik, od roku 2008 zastupitel Ústeckého kraje , od roku 2006 zastupitel města Chomutov, člen KSČM. V letech 1989–1993 studoval na Vojenské střední odborné škole tankové a automobilní v Nitře, do roku 2004 působil jako voják z povolání v Armádě České republiky. Po odchodu z armády vstoupil do KSČM. V roce 2006 se poprvé ujal politické funkce, byl zvolen zastupitelem města Chomutov, kterým je dodnes. Zastupitelem Ústeckého kraje byl poprvé zvolen v roce 2008 a je jím také dodnes. Od roku 2012, kdy KSČM vyhrála krajské volby v Ústeckém kraji, je radním Ústeckého kraje pro dopravu, v roce 2016 pak povýšil na funkci náměstka hejtmana Ústeckého kraje pro dopravu. Pod jeho působením se od roku 2015 podařilo vybudovat integrovaný systém Doprava Ústeckého kraje , kdy cestující mohou po celém Ústeckém kraji cestovat na jednu jízdenku vlaky, regionálními autobusy, MHD ve vybraných městech a turistickými lodními linkami po Labi. Od roku 2019 Komínek působí také jako předseda představenstva Dopravního podniku měst Chomutova a Jirkova . Příležitostně jezdí jako řidič autobusu. Jeho současnou partnerkou je Darina Kováčová, starostka města Jirkov. V krajských volbách v roce 2020 obhájil za KSČM post zastupitele Ústeckého kraje. Strana se nicméně nestala součástí nové krajské koalice a skončil tak v pozici náměstka hejtmana. V roce 2018 se Komínek dostal do sporu s firmou BusLine, která provozovala autobusovou dopravu v Ústeckém kraji. Spor vznikl poté, co Ústecký kraj odmítl přidat peníze firmě BusLine na navýšení platů řidičů nařízené vládou, protože by to bylo mohlo být nezákonné. Firma BusLine poté přestala plnit závazky, které byla povinna dle smlouvy plnit. Mělo to za následek, že některé spoje vůbec nevyjely. Ústecký kraj reagoval na vzniklou situaci unikátn...

Eva Rozkovcová (1)

Narozena 5.3.1922 v Kladně. MUDr., CSc., stomatoložka, publikace z oboru.

Jarmil Kostlán (1)

Narozen 8.11.1915 v Jarošově u Litomyšle, zemřel 22.11.1986. MUDr., DrSc., profesor stomatologie, publikace z oboru.

Miloš Hrušovský (1)

Miloš Hrušovský byl slovenský a československý účastník odboje, politik Komunistické strany Slovenska, člen Sboru pověřenců v 50. letech a poslanec Slovenské národní rady a Sněmovny národů Federálního shromáždění na počátku normalizace. Absolvoval gymnázium a soukromou obchodní školu v Praze. Původně působil jako bankovní úředník. Za druhé světové války byl aktivní v odboji. Spolu s Štefanem Bašťovanským byli od července 1942 předáky IV. ilegálního vedení KSS. 10. dubna 1943 ho zatkla slovenská policie. Později byl účastníkem Slovenského národního povstání. Po válce redigoval časopis Výstavba Slovenska. Byl předsedou Ústředního výboru slovenského Svazu protifašistických bojovníků a členem předsednictva federálního Svazu protifašistických bojovníků. Zároveň působil jako člen předsednictva slovenského i federálního Ústředního výboru Národní fronty. V letech 1955–1960 byl pověřencem spotřebního/lehkého průmyslu v 11. Sboru pověřenců a 12. Sboru pověřenců. V letech 1960–1963 zastával post místopředsedy KNV pro Středoslovenský kraj. K roku 1964 se uvádí jako náměstek předsedy Slovenské komise pro investiční výstavbu. Publikoval četné skici a fejetony. Roku 1948 mu byl udělen Řád Slovenského národního povstání, v roce 1949 Československý válečný kříž 1939, získal i Řád 25. února a roku 1966 Řád práce. V letech 1946–1970 se uvádí jako účastník zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska. Počátkem roku 1968 byl zvolen členem komise Slovenské národní rady, která se zabývala z hlediska ekonomického a národohospodářského změnou postavení slovenských orgánů. Po provedení federalizace Československa usedl do Sněmovny národů Federálního shromáždění. Mandát ovšem nabyl až dodatečně v březnu 1971 v rámci jedné z doplňovacích voleb po vlnách čistek souvisejících s invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Do...

Jaroslav Beránek (2)

Mgr. Jaroslav Beránek byl československý basketbalista, účastník Mistrovství světa 1974 a Mistrovství Evropy 1975. Je zařazen na čestné listině mistrů sportu. V československé basketbalové lize hrál 18 sezón v letech 1969-1989 za kluby Iskra Svit, Zbrojovka Brno, RH Pardubice, VŠDS Žilina a Baník Handlová. Třikrát byl mistrem Československa, jedenkrát vicemistrem a má jedno třetí místo. V historické střelecké tabulce basketbalové ligy Československa je na 10. místě s počtem 6561 bodů. V sezóně 1982-1983 v ligovém utkání Žilina - Handlová zaznamenal 54 bodů, což byl třetí nejlepší střelecký výkon v historii československé ligy. Zúčastnil se 5 ročníků evropských klubových pohárů v basketbale, s týmem Zbrojovka Brno 4 ročníků, z toho dvakrát Poháru evropských mistrů , dvakrát Poháru vítězů pohárů . S týmem Brna získal druhé místo v Poháru vítězů pohárů 1974). S týmem Iskra Svit hrál v Poháru vítězů pohárů 1986, v 1. kole vyřadili turecký Fenerbahce Istanbul, v osmifinále byli vyřazeni od Stade Francais Paříž. Jako hráč reprezentačního družstva Československa byl účastníkem 2 světových a evropských basketbalových soutěží. Za reprezentační družstvo Československa v letech 1971-1978 hrál 118 zápasů, z toho na Mistrovství světa a Mistrovství Evropy celkem 14 zápasů, v nichž zaznamenal 103 bodů. Startoval na Mistrovství světa 1974 v Portoriku a na Mistrovství Evropy mužů - 1975 v Bělehradě

Emil F Smidak (1)

Narozen 13.8.1910 v Ostravě, žil ve Švédsku a Švýcarsku, kde zemřel v roce 2003. Profesně se věnoval těžkému průmyslu, též publikace o hudbě, výtvarném umění a filosofické úvahy.

Václav Jaša (1)

Václav Jaša byl československý politik a meziválečný poslanec Národního shromáždění za Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou. Angažoval se v Československých legiích. Profesí byl řídícím učitelem. Podle údajů z roku 1935 bydlel v Znojmě. Po parlamentních volbách v roce 1920 se stal poslancem Národního shromáždění. Byl do sněmovny kooptován až dodatečně roku 1921 jako jeden ze čtyř nových poslanců reprezentujících Československé legie. Mandát obhájil v parlamentních volbách v roce 1925, parlamentních volbách v roce 1929 a parlamentních volbách v roce 1935. Poslanecký post si oficiálně podržel do zániku parlamentu roku 1939, přičemž ještě krátce předtím v prosinci 1938 přešel do nově zřízené Národní strany práce. Za druhé světové války byl za odbojovou činnost vězněn v Kaunicových kolejích a v koncentračním táboře Terezín. Po válce působil na Okresním národním výboru ve Znojmě jako osídlovací referent, referent pro otázky kulturní a sociální a referent pro církevní otázky.

Vladimír Půhoný (1)

Ariana Argoni (1)

Po rozvodu s Ravenem se věnuje on-linovému, e-mailovému a telefonickému výkladu karet.

Raven Argoni (1)

Narozen 21. 2. 1948 v Čejči u Hodonína. Režisér, spisovatel, fotograf, kartář, autor publikací z oblasti okultismu.

Stanislav Tajbr (1)

Ing., odborník firmy Korado na vytápění a topná tělesa.

Chris Jarmey (1)

MCSP, SRP, MRSS. Zakladatel a ředitel European Shiatsu School of Natural Therapy. Publikuje v oboru.

Florence Vérilhac (1)

Francouzská autorka knih o přírodě.

Herma Pilbauerová (1)

Narozena 15.2.1867 v Horním Stupně, zemřela 31.10.1902 v Praze. Učitelka, básnířka, prozaička, zejména pro mládež, dramatička, časopisecké články.