Všichni Autoři a témata

Jaroslav Charvát (11)

Narozen 22.9.1904 v Třebíči, zemřel 5.9.1988 v Benešově. Prof., PhDr. DrSc., historik, archivář, práce a překlady z oboru.

Jaroslav Bičovský (11)

Narozen 28.6.1910 v Praze, zemřel 3.6.1996. JUDr., CSc., stati z oboru občanského práva.

Jaromír Kincl (11)

Jaromír Kincl byl profesor Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Zabýval se především římským právem a právem starých Germánů, mezi oblasti jeho zájmu však patřilo i kanonické právo a právní dějiny českého středověku. Překládal také z latiny .

Jarmila Pospíšilová (11)

Vystudovala práva a od roku 1993 pracuje jako advokátka. K literatuře ji to táhne celý život, je pro ni zdrojem nových vědomostí, ale i rozptýlení. Její oblíbenou četbou jsou detektivky, věnuje se jim i jako autorka. Je přesvědčená, že tento žánr má velký potenciál, dobrý detektivní román může být současně i kvalitním literárním dílem. Kromě několika knih s touto tematikou napsala i společenský román a v současné době pracuje na dalším. Psaní je pro ni nejen záliba, ale poskytuje jí i určitou protiváhu k náročné profesi. Náměty čerpá výlučně ve své vlastní fantazii, jakékoli popisování skutečných událostí by ji nejspíš neuspokojovalo. Díky své práci poznala mnoho lidských příběhů a osudů, a to jí umožňuje vytvářet zápletky svých knih a nechávat jednat vymyšlené postavy tak, aby působily věrohodně a čtenář z nich měl autentický dojem. Jarmila Pospíšilová žije v malé vesnici na rozhraní Hané a Drahanské vrchoviny a kromě literatury ráda zahradničí, houbaří a chodí se psem na dlouhé procházky do přírody. Její detektivky jsou vesměs zasazeny na venkov a kloubí se v nich znalost tohoto prostředí s problémy současného života. Ve společenských románech klade spíše důraz na mezilidské vztahy.

Jarmila Kelnarová (14)

PhDr. Jarmila Kelnarová, PhD. . Působila jako ředitelka na Střední zdravotnické škola Brno, Jaselská. Je spoluatorkou řady učebnic.

Jarmila Hamplová-Šusterová (14)

Narozena 27.2.1904 v Praze,zemřela 1992. PhDr., středoškolská profesorka, práce z francouzštiny.

Jarmila Čechová (14)

Mgr., středoškolská učitelka, spoluautorka učebnice ekonomiky.

Jane Green (13)

Jane Green je autorkou dvanácti úspěšných románů,které se zabývají skutečným osudy žen,skutečným životem a všech těch věcí okolo,které se jich týkají. Bývalá spisovatelka pro Daily Express ve Velké Britanii,odešla v roce 1996 na volnou nohu a věnovala se psaní románů. Její první román dívka hledá toho pravého muže se stal v Anglii hitem . Úspěch byl ještě sladší ,když její druhý román Jemima J,se stal mezinárodním bestsellerem. Nyní kdy je jí něco málo přes čtyřicet píše romány ,které se týkají skutečných žen,z manželství , mateřství až do krize středního věku . Jane má šest dětí. Žije ve svém domě s nanželem a dětmi v Westport Connecticutu. Když nepíše ani nevaří své početné rodině ,obstarává svá zvířata.

Jana Stará (11)

Narozena 5.5.1967 v Praze. PhDr., pedagožka, práce z občanské výchovy, též metodické materiály pro výuku prvouky na ZŠ.

Jana Kolouchová (9)

Narozena 18.2.1940. PaedDr., matematička. Práce z oboru, učebnice.

Jana Brnušáková (9)

Narozena 1969 v Kladně. Autorka básní, prózy, amatérská fotografka a malířka.

Jan Petrus (13)

Narozen 18.12.1890 ve Vsetíně, zemřel 14.1.1968 v Praze. PhDr., pedagog, beletrista, autor knih pro děti a mládež, příspěvky do četných literárních a denních časopisů.

Jan Pelc (10)

Jan Pelc je český spisovatel, představitel českého literárního undergroundu. Většinu 80. let 20. století strávil v emigraci. Jeho styl je typický syrovostí, krutostí a explicitou, s níž popisuje zejména dekadentní život a ubíjející svět maloměstské revoltující mládeže a lidí z okraje společnosti za normalizace. Jeho nejznámějším dílem je kontroverzní třídílný román ...a bude hůř, který byl i zfilmován. Jan Pelc vyrůstal v Klášterci nad Ohří. V letech 1972–74 studoval střední školu v Mladé Boleslavi, odkud byl ale vyhozen, načež roku 1977 absolvoval učební obor strojní zámečník v učilišti podniku ZKL Klášterec. Tomuto řemeslu se ostatně učil i Olin, hlavní postava Pelcova stěžejního románu ...a bude hůř. Po dvouleté vojenské službě Pelc pracoval v prunéřovské elektrárně. Roku 1981 Pelc emigroval přes Jugoslávii, Itálii a Rakousko do Francie, což je trasa, kterou kopíruje putování Olina v poslední, třetí části románu. Po několikaměsíčním pobytu v Marseille se Pelc usadil v Paříži, kde v letech 1982 až 1990 pracoval v redakci čtvrtletníku Svědectví, jehož šéfredaktorem byl Pavel Tigrid a v němž byla otištěna ukázka Dětí ráje, prostředního dílu románu ...a bude hůř. V Paříži Pelc v roce 1983 řídil také knižní edici Světlík. Paralelně s tím vydával Kus řeči, které vyšlo v pěti číslech. V době své emigrace se také podílel na programu rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Po Sametové revoluci se Pelc vrátil a žil v Praze, ale rád se vracel do Paříže, kde v polovině devadesátých let necelý rok i pracoval na českém velvyslanectví. Později se přestěhoval do Břeclavi, odkud pochází jeho žena. Pelc přispíval do mnichovské Národní politiky, římských Listů, vídeňského Paternosteru nebo do samizdatového časopisu Vokno. Je také autorem rozsáhlého rozhovoru s Mejlou Hlavsou - Bez ohňů je underground. Jeho trojromán ...a bude hůř vznikal tak, že jako první byl napsán druhý díl, následně třetí a poté první. Pelc se snaží ...

Jan Panenka (10)

Jan Panenka byl uznávaný český klavírista, známý svou interpretací klasické hudby, zejména děl Beethovena a Mozarta. Narodil se 10. června 1922 v Praze, brzy rozvinul svůj hudební talent a pokračoval ve studiu na Pražské konzervatoři. Panenkova kariéra byla poznamenána spoluprací s různými orchestry a komorními soubory a také partnerstvím s uznávaným českým houslistou Josefem Sukem. Společně provedli a nahráli řadu děl a získali uznání za svou hudební souhru. Díky své zručné hře a nuancovanému přístupu ke klavírnímu repertoáru se Panenka stal respektovanou osobností v prostředí klasické hudby. Až do své smrti 29. července 1999 hojně koncertoval a dělil se o své umění s publikem po celém světě.5 "Císařský", "Trojkoncert" ani případnou spolupráci s Josefem Sukem zde neuvádíme, Panenkův odkaz jako dokonalého hudebníka zůstává v oblasti klasické interpretace vlivný.

Ján K Maliarik (12)

Narozen 8. 11. 1869 v Myjavě, zemřel 14. 7. 1946 v Brně, mystik, teosof, původně farář evangelické církve augsburského vyznání , pacifista, kulturní a náboženský publicista, spisovatel.

Ján Hajduch (8)

Narozen 18.3.1903 v Trenčíně, zemřel 4.8.1972 tamtéž. Slovenský fotograf - krajinářské a národopisné fotografie.

Jan Bernard (6)

Narozen 18.7.1948 v Liberci. Doc., PhDr., CSc., filmový a divadelní teoretik, práce z oboru. Po studiu na Filozofické fakultě UK - obor dějiny a teorie filmu, dějiny a teorie divadla - působil v letech 1975-1987 v tehdejším Československém filmovém ústavu jako výzkumný pracovník a později jako organizátor a lektor Rady čs. filmových klubů. Koncem osmdesátých let začal působit jako pedagog na FF UK, kde po listopadu 1989 vedl oddělení filmové vědy a později katedru divadelní a filmové vědy. V letech 1993 až 1999 byl Jan Bernard děkanem pražské FAMU, na níž působí dodnes jako pedagog. Specializuje se na dějiny filmových teorií, základy filmové řeči, aplikaci estetických kategorií ve filmu a na problematiku médií. Je autorem řady studií, článků a knih z oblasti filmové teorie, historie a estetiky.

Jan Barták (10)

Jan Barták byl rakouský a český politik, na přelomu 19. a 20. století poslanec Českého zemského sněmu. Profesně působil jako rolník v obci Kaliště u Prahy. Vystudoval šest tříd gymnázia v Praze, pak se věnoval zemědělskému hospodaření. Přispíval do časopisů. Roku 1894 byl zvolen starostou domovské obce a roku 1895 za člena okresního zastupitelstva v Říčanech. Působil jako vlastivědný pracovník v Kalištích, vydával publikace o jílovském okresu a o myslivosti. V polovině 90. let 19. století se zapojil i do zemské politiky. Ve volbách v roce 1895 byl zvolen v kurii venkovských obcí do Českého zemského sněmu. Politicky patřil k mladočeské straně. Mandát obhájil ve volbách v roce 1901, nyní za kurii venkovských obcí .

James Albert Michener (13)

Michenerovi rodiče nejsou známi. Podle jeho prací se narodil 3. 2. 1907 v New Yorku, ale nejsou o tom záznamy. Jako sirotek vyrostl s pěstounkou Mabel Michener v Doylestownu ve státu Pennsylvánia. Působil jako učitel a odborný asistent. Během druhé světové války byl u námořnictva jako námořní historik v jižním Pacifiku. Zde napsal svou první knihu Thales of the South Pacific, sbírku volně spojených povídek, za kterou dostal roku 1948 Pulitzerovu cenu. Později podle ní vznikl muzikál, který byl uvedený na Broadway jako South Pacific. Michener napsal mnoho románů, většinou historických, zabývajících se životem v konkrétní zemi. Tyto romány jsou založeny na historicky přesných informacích, většina hlavních postav je fiktivní. Během výzkumu pro své práce procestoval země, aby je mohl popsat co nejpřesněji. Dále je autorem povídek, cestopisů a řady statí o literatuře a výtvarném umění, zejména japonském. Zemřel 16. 10. 1997 v Austinu ve státu Texas.

Jakov Isidorovič Perel'man (10)

Ruský spisovatel, autor populárně-naučných publikací z oblasti matematiky, fyziky a astronomie.

Jacques Maritain (12)

Jacques Maritain byl francouzský katolický filosof tomistické a personalistické inspirace, zastánce „integrálního křesťanského humanismu“ a lidské svobody. Velký význam měla jeho politická filosofie, včetně účasti při formulaci Deklarace lidských práv, a jeho estetika. Maritain se narodil v rodině významného právníka, v letech 1900–1905 studoval na Sorbonně filosofii a přírodní vědy a na radu svého přítele, spisovatele Charlese Péguyho, chodil i na přednášky Henri Bergsona. Roku 1904 si vzal paní Raïssu z ruské židovské emigrantské rodiny a roku 1906 se dal katolicky pokřtít. V letech 1906–1908 dále studoval přírodní vědy v Heidelbergu a po návratu do Francie se rozešel s Bergsonem a věnoval se studiu Tomáše Akvinského. V letech 1914–1939 byl profesorem na Institut catholique v Paříži a ve svých raných pracích se věnoval obraně katolicismu. Seznámil se s ruským filosofem Nikolajem Berďajevem a s personalistickým myslitelem E. Mounierem a pod jejich vlivem se začal zajímat o sociální otázky, křesťanský humanismus a lidská práva. Už od třicátých let dojížděl pravidelně přednášet do Toronta a po pádu Francie roku 1940 místo návratu odjel do USA, kde přednášel v Princetonu a na Kolumbijské univerzitě. Pracoval také na vysílání pro Francii, po osvobození Francie byl v letech 1944–1948 byl velvyslancem ve Vatikánu, kde se spřátelil s pozdějším papežem Pavlem VI.; v téže době se podílel na formulaci Deklarace lidských práv pro OSN i papežských dokumentů k sociálním otázkám. Roku 1948 opět odejel do Princetonu a přednášel na řadě dalších amerických univerzit. Roku 1960 se vrátil do Francie a když roku 1961 ovdověl, odešel do Toulouse, kde žil a zemřel v dominikánském klášteře. V poslední knize, Sedlák od Garonny , kritizoval některé změny, k nimž došlo na Druhém vatikánském koncilu. Maritain napsal přes 60 knih , zčásti polemic...

Jacqueline Briskin (10)

britsko - americká spisovatelka specializující se na historické fikce 1970-1995. Její knihy se pravidelně objevují na New York Times bestselleru v seznamu. Její romány přeloženy do 26 jazyků a prodalo 23.000.000 kopií po celém světě. Její manžel Bert Briskin byl její agent a jeden z jejích synů je Richard Sands . Narodila se 18. prosince 1927 v Londýně , Anglie , dcera Marjorie a Spencer Orgell. V roce 1938 se její rodina přestěhovala do Spojených států. Navštěvovala Beverly Hills High School v Beverly Hills v Kalifornii a promovala v roce 1945. Dne 9. května 1948 se provdala za Bertram Norman "Bert" Briskin, narozena dne 17. února 1922. Její manžel byl olejový manažer, který se později stal jejím agentem. Vychovala tři děti: Ralph Louis Briskin, Elizabeth Ann Briskin a Richard Paul Briskin . Její manžel zemřel v roce 2004 Briskin prodala svůj první román v roce 1970, po kterém vydala dalších 11 historických románů,

J. H Brennan (9)

J.H. Brennan je uznávaným autorem sedmdesáti knih beletrie i literatury faktu. Při své spisovatelské činnosti se stále zajímá o vývoj počítačových programů, tvorbu stolních her, o techniky osobního rozvoje a výzkum reinkarnace. Je lektorem a častým hostem mediálních pořadů po celém Spojeném království a v Irsku.

Ivo Urban (7)

Ivo Urban je bývalý český fotbalista, záložník, reprezentant Československa a sportovní novinář. V československé reprezentaci odehrál roku 1956 čtyři utkání, pětkrát nastoupil i v reprezentačním B mužstvu. Hrál za Slavii Praha a Duklu Praha , s níž šestkrát získal titul mistra republiky a jednou vyhrál Československý pohár . V lize odehrál 198 utkání a vstřelil 1 branku. Po skončení hráčské kariéry se stal sportovním novinářem, od roku 1979 pracoval ve sportovní redakci Rudého práva . Od roku 1977 byl předsedou Klubu sportovních novinářů, po listopadu 1989 ho vystřídal Pavel Vitouš z MF Dnes.

Ivo Fleischmann (11)

Ivo Fleischmann byl lyrický básník a překladatel z francouzštiny. Ivo Fleischmann se narodil v rodině advokáta. Vystudoval francouzské a reálné gymnázium v Praze, maturoval v roce 1940. Za 2. světové války pracoval Ivo Fleischmann v truhlářské dílně a byl zapojen do protifašistického odboje. V květnu roku 1945 byl spoluzakladatelem deníku Mladá fronta a podílel se i na založení stejnojmenného nakladatelství. Od roku 1946 byl Ivo Fleischmann kulturním přidělencem na československém velvyslanectví v Paříži, v dalších letech působil na ministerstvu kultury v Praze , jako redaktor Lidových novin, publikoval v řadě novin a časopisů. Od roku 1964 vykonával Ivo Fleischmann funkci kulturního rady v Paříži, kde v roce 1969 požádal o politický azyl.

Ivan Slavík (12)

Ivan Slavík byl český básník, spisovatel, překladatel a editor. Narodil se do rodiny dělníka, po maturitě v Praze roku 1939 se zapsal na Filozofickou fakultu UK, ta byla však vzápětí zavřena a Slavík totálně nasazen. Po roce 1945 studoval češtinu, francouzštinu a filosofii na Filozofické fakultě UK, roku 1946 konvertoval ke katolictví a redigoval časopis Vyšehrad. Roku 1948 promoval prací o Karlu Tomanovi a působil jako profesor na gymnáziu v Praze a v Domažlicích, od roku 1952 na průmyslové škole a od roku 1972 na gymnáziu v Hořovicích, kde pak žil od roku 1980 v důchodu a věnoval se literatuře. Napsal řadu básnických sbírek, například Snímání , Deník Arnošta Jenče , S očima otevřenýma , Suspiria , Dvacet pozdních básní , které vycházely s nesnázemi jako bibliofilie nebo v samizdatu a přispíval do mnoha časopisů a samizdatových sborníků. Překládal z francouzštiny , z angličtiny , z němčiny , z ruštiny a španělštiny . Soustavně se věnoval kultuře předkolumbovské Ameriky a vydal o ní několik knih a překladů z původních jazyků: Sláva a pád Tenočtitlanu , Popol Vuh . Jeho deníkové záznamy vyšly pod titulem Hory roků, souborné Básnické dílo a výbor pod názvem Moje Velikonoce . Významná je rovněž i jeho editorská činnost, jejímž prostřednictvím vřadil do kontextu české literatury pozapomenuté autory , ale také i Richarda Weinera .

Ìvan Franko (11)

Ivan Jakovyč Franko byl haličský rodák, občan Rakousko-Uherska, ukrajinský básník, spisovatel, dramatik, esejista a literární kritik, organizátor kulturního života, národní buditel, politik, historik, etnograf, filosof a překladatel. Vystudoval gymnázium v Drohobyči , později klasickou a ukrajinskou filologii na Lvovské univerzitě, odkud byl pro společensko-politickou a revoluční protistátní činnost vyloučen. Ve studiu pokračoval nejdřív na Černovické univerzitě v Bukovině, pak na Vídeňské univerzitě, kde obhájil disertaci u známého slavisty chorvatského původu Vatroslava Jagiće . Stylově Franko patří k prvním ukrajinským realistům. Bývá považován za nejvýznamnějšího básníka po Ševčenkovi. Už jeho druhá sbírka „Z veršyn i nyzyn“ nese novátorské elementy. Sbírky jako „Věčný revolucionář“ nebo „Kameník“ šířily mezi mládeži revoluční náladu, proto byly např. v Rusku zakázány. Vrcholem Frankovy intimní lyriky je sbírka „Uvadlé listí“ , která obsahuje prvky modernismu a dekadence. Frankova prozaická tvorba je představená více než stovkou povídek a novel a desítkou románů. Pro jeho prózu je příznačná žánrové bohatství a realistické zobrazení života všech společenských vrstev. V roce 1891 básník navštívil Prahu a, jak hlásá pamětní deska na Žofíně, 18. května zde vystoupil na sjezdu slovanské pokrokové mládeže. Je pochován na Lyčakivského hřbitově ve Lvově. Pomník či pamětní desku Ivana Franka dnes najdeme v mnoha ukrajinských městech, z nichž jedno – Stanislav – bylo dokonce přejmenováno na Ivano-Frankivsk . Frankův portrét je také motivem dvacetihřivnové bankovky. Frankova díla vydaná v češtině: Po nim bylo pojmenováno:...

Ivan Bohuš (9)

Ivan Bohuš byl slovenský historik, vědec, muzeolog, publicista, pracovník Muzea TANAPu v Tatranské Lomnici specializující se na historii Vysokých Tater a podtatranského kraje. V letech 1949–1957 byl ředitelem Tatranského muzea v Popradu. V roce 1957 zakládal Muzeum TANAPu v Tatranské Lomnici, jehož byl až do roku 1967 ředitelem. V roce 1950 byl jedním ze zakladatelů Tatranské horské služby. Zabýval se historií horolezectví, tatranské turistiky, horského vůdcovství. Je autorem desítek publikaci, zabývajících se historií Vysokých Tater. Ve slovenských, českých i polských periodikách a vědeckých, populárně-naučných časopisech publikoval přes 2 300 článků a historických studií. Je spoluautorem řady textů v turistických průvodcích a publikacích o Vysokých Tatrách. Za muzeologickou činnost byl oceněn mnoha vyznamenáními. Za výzkum a publikování prací o protifašistickém odboji ve Vysokých Tatrách byl oceněn dvěma Pamětními medailemi SNP. Matica slovenská mu udělila Medaili Ľudovíta V. Riznera. Je první čestným členem Spišského dejepisného spolku, v roce 2000 se stal prvním laureátem Ceny města Vysoké Tatry za celoživotní dílo a v roce 2005 prvním laureátem Ceny MUDr. Mikuláše Szontágha za cedloživotní zásluhy o Vysoké Tatry. V roce 2007 získal jako první zahraniční autor polskou literární cenu Nagroda Literacka im. Waldislawa Krygowsiego za rok 2005. V roce 2011 byl oceněn za celoživotní dílo Cenou předsedy Prešovského samosprávného kraje. Ivan Bohuš je nositelem Zlatého a Čestného odznaku Horské služby a laureátem vyznamenání Za zásluhy Horské služby. V tomto článku byly použity překlady textů z článků Ivan Bohuš na slovenské Wikipedii a Ivan Bohuš na polské Wikipedii.

Irena Kaftanová (13)

Narozena 7. 9. 1951 v Praze. Autorka pohádkových příběhů.

Irena Kačírková (3)

Ingo F Walther (10)

Německý historik umění a literatury.

Honza Vojtko (11)

Narozen 1975. Mgr., psycholog a terapeut, zaměřený na vzdělávání dospělých, párovou a individuální terapii, též autor pohádek.

Hermann Hilgendorff (12)

Německý spisovatel, autor kriminálních příběhů a westernů.

Herbert Puchta (16)

Profesor angličtiny, autor učebnic.

Henry David Thoreau (9)

Henry David Thoreau byl americký filosof, jeden z hlavních představitelů transcendentalismu, dále esejista, moralista a básník. Narodil se jako David Henry Thoreau v Concordu ve státě Massachusetts jako třetí ze čtyř dětí Johna a Cynthie Thoreauových. Jeho sourozenci byli starší sestra Helen, mladší Sophia a o dva roky starší bratr John. V letech 1828–33 navštěvoval concordskou akademii a poté pokračoval ve studiích na Harvard College, kde se věnoval angličtině, řečtině, latině, filosofii, matematice, astronomii, teologii a nepovinně také přírodopisu, mineralogii, anatomii, francouzštině, němčině, italštině a španělštině. Zejména znalosti jazyků se ukázaly být velmi užitečné – díky nim mohl číst díla klasiků v originále a v některých jeho knihách se objevují například přímé citace v řečtině. Studia na Harvardu ukončil v roce 1837. Po návratu z Harvardu přijal místo učitele na concordské Center School, ale pracovní poměr netrval dlouho. Po dvou týdnech přišel na hospitaci jeden z členů školní komise a mladému učiteli vytkl, že ve svých hodinách málo používá rákosku. Thoreau tedy náhodně vybral několik žáků, těm demonstrativně napráskal a ještě ten den dal výpověď. To ho v rodném městě nepostavilo do dobrého světla, stejně jako když se někdy v této době rozhodl změnit své původní jméno David Henry na Henry David. Většina jeho spoluobčanů totiž měla zato, že jméno dané při křtu, tedy od Boha, by člověk neměl měnit. V dalších letech se Thoreau podílel na činnosti rodinné továrny na výrobu tužek, živil se jako zeměměřič, se svým bratrem Johnem provozoval soukromou školu a pracoval jako zahradník a údržbář v domě svého přítele a mentora Ralpha Waldo Emersona. V roce 1839 vyrazili bratři Thoreauovi na dvoutýdenní cestu lodí, kterou Henry později shrnul do jednoho týdne v knize Týden na řekách Concord a Merrimack (A Week on the Concord and Merrimack River...

Helena Longinová (13)

Benešov u Černovic a Kamenice nad Lipou jsou místy, kde prožila dětství literárně plodná a mezi čtenáři přeúspěšná Helena Longinová, jindřichohradecká rodačka. Když devatenáctiletá složila maturitní zkoušku na gymnáziu v rodném městě, natrvalo přesídlila do Prahy. Po promoci na FF UK , kde studovala obor germanistika - čeština, přijala místo profesorky němčiny na pražské Jazykové škole. Působila zde plných třiatřicet let! Pro životopis Heleny Longinové je příznačné, že na literární scénu vstoupila až ve zralém věku, v neobvyklých jednapadesáti letech: časopisecký debut zveřejnil ženský týdeník Vlasta. Na debut knižní vzpomíná Longinová takto: "na mé tvorbě je určitě nejzajímavější skutečnost, že můj první román vyšel v Československém spisovateli v roce, kdy mi bylo rovných padesát sedm let. Není to obvyklé, ale stalo se to. Od toho dne mi vyšlo všechno, co jsem napsala a poslala do nějaké redakce. Můj vlastní osud číhal ukryt za rohem a čekal, kdy konečně doklopýtám na konečnou. Pak na mne vyskočil a já, zahlcena štěstím, jsem se stala spisovatelkou." . Šlo tehdy o román Proč umírá sánská koza a Československá spisovatelka po něm vydal ještě dva: Křehké jistoty a Koncert pod kaštany .

Helena Haškovcová (10)

Helena Haškovcová, je česká bioložka a filosofka, profesorka lékařské etiky. Hlavními tématy jejího odborného zájmu jsou lékařská etika, práva pacienta, informovaný souhlas, pravda na nemocničním lůžku, sociální gerontologie a problematika umírání . Helena Haškovcová vystudovala biologii a filosofii na Přírodovědecké a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pracovala v různých biologických a zdravotnických ústavech: v letech 1968–1972 v Ústavu experimentální biologie a genetiky ČSAV, od roku 1972 na Oddělení klinické imunologie Fakultní nemocnice v Praze 2, od roku 1982 do 1990 v Kabinetu gerontologie a geriatrie ILF Praha a v letech 1979–1986 současně působila v Ústavu hematologie a krevní transfúze v Praze. Od roku 1990 pracovala v Ústavu lékařské etiky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, kde iniciovala vznik lékařské etiky jako samostatné lékařské disciplíny v ČR. V tomto oboru se také jako první v ČR roku 1992 habilitovala a o rok později byla jmenována profesorkou. V letech 1996–2002 působila na Husitské teologické fakultě UK jako vedoucí katedry psychosociálních věd a speciální etiky. Od roku 2002 do 2020 pracovala na Fakultě humanitních studií UK v Praze, byla garantkou doktorského studijního programu filosofie – aplikovaná etika. Prof. Helena Haškovcová je garantkou oboru lékařská etika České lékařské komory. Je autorkou 22 samostatných monografií, řady vědeckých článků, učebnic a příruček pro lékaře a zdravotníky. Je členkou české pobočky PEN klubu a několika oborových a vědeckých rad.

Hans-Joachim Zillmer (9)

Hans-Joachim Zillmer je německý podnikatel a od roku 1998 autor evoluci odporujících, populárně naučných knih. Ve svých do jedenácti jazyků dosud přeložených bestsellerech zpracovává aktuální teorie, především z vědních oborů geologie, geofyziky, evoluce a paleontologie. Tyto teorie, popřípadě jejich základní principy zpochybňuje a vytváří vlastní, současným vědecky nepotvrzeným naukám odporující domněnky ve smyslu katastrofismu. Zillmer odmítá zejména evoluční teorii ve formě makroevoluce, stejně jako metodu datování. Hans-Joachim Zillmer vystudoval na Bergische Universität Wuppertal a na Technische Universität Berlin stavební inženýrství a oba studijní obory zakončil titulem inženýr. Později získal titul doktora politických věd. Po ukončení studia v roce 1977 zakládá a vede stavební firmu, stavební inženýrskou kancelář a investorskou firmu ve městě Solingen a později také v Berlíně . Zillmer působí jako inženýr/konzultant ve stavební inženýrské komoře , byl členem představenstva stavebního společenstva v Solingenu, a v letech 1991-1999 prvním předsedou sportovního velkoklubu TSG Solingen . Jako autor populárně naučných knih byl hostem v mnoha německých rozhlasových a televizních pořadech, mimo jiné v relaci „Welt der Wunder“ na programu Pro 7, kde vystoupil se svými kontroverzními tématy z knihy „Dinosauři od A do Z“. Zillmer je stejně jako Immanuel Velikovsky představitelem katastrofismu, avšak ve spojení se speciální teorií mladé Země, katastrofické teorie mladé Země, která uvádí, že Země jako planeta je sice stará, ale před přibližně 5000 až 6000 lety byla zasažena celosvětovou katastrofou , při které byla naše zemská kůra výrazně přeměněna a nově utvořena. Základní geologická myšlenka přitom říká, že došlo k několika obrovským vlnám, které se rozlily přes kontinenty: jihozápad a severozápad Severní Ameri...

Hana Maciuchová (4)

Hana Maciuchová není všeobecně znám jako hudební umělec, skladatel nebo skupina spojená s alby "Řeč O Lásce", "Linda", "Kočka Zahradní / Princezna Z Třešňového Království" nebo "Frýbová": Robin. Hana Maciuchová byla známá česká herečka, která se narodila 29. listopadu 1945 a zemřela 26. ledna 2021. V České republice měla bohatou kariéru v divadle, filmu a televizi. Její práce se týkala především herectví a nebyla známá produkcí hudebních alb.

Guy Gilbert (11)

Guy Gilbert je nekonformní francouzský římskokatolický kněz. Svůj život zasvětil zejména práci s mladými lidmi na okraji společnosti. Za svou činnost obdržel Řád čestné legie. Guy Gilbert pochází z křesťanské rodiny, měl 14 sourozenců. Knězem chtěl být „vždycky“ – své povolání uslyšel ve 13 letech. V roce 1948 vstoupil do semináře v Alžírsku. Proti své vůli se musel účastnit alžírské války, v níž v letech 1954–1962 sloužil jako zdravotník. „Díky své službě v armádě jsem se rozhodl být knězem právě v Alžírsku. Z té země prakticky všichni křesťané utekli do Francie a zbylo tam jen muslimské obyvatelstvo. Cítil jsem, že právě pro službu v Alžírsku jsem povolán. A tak jsem se ocitl sám uprostřed muslimů, kde jsem se začal starat o tamní mládež, zvláště pak o tu její část, která žila na hraně zákona či rovnou za ní,“ uvedl Gilbert. V Alžírsku zůstal do roku 1970. Pak se vrátil do Paříže, kde se opět soustředil na práci s mladými delikventy v 19. pařížském obvodu, kde žila početná komunita potomků Evropanů, narozených v Alžírsku. „Měl jsem tenkrát svoji motorku a spolu s dalšími kněžími jsme šli do ulic mezi mladé výtržníky a zlodějíčky... Setkal jsem se s násilím, které jsem do té doby vůbec neznal. Vyrůstal jsem v milující rodině..., kde nebylo po násilí ani stopy. Evangelium mne také nenaučilo násilí, ale lásce a jemnosti. A najednou jsem byl konfrontován s agresivitou,“ řekl Gilbert. Později koupil rozpadlý statek v jižní Francii. Spolu s mladými lidmi zde vybudoval centrum, které jim má umožnit návrat do běžného života. Je to místo, kde pracují, starají se o zvířata, jsou v kontaktu s přírodou a mohou také rozvíjet sebe sama. Zájemci o život na statku se počítají na stovky, přijmout mohou každoročně jen deset. Výsledky považuje Gilbert za velice dobré, ačkoli k „zázračným znovuzrozením“ dochází jen málokdy: „Jsou to lidé, kteří nemají žádné vzdělání, často ani nechodí do školy, páchají nejrůznější kriminální činnos...

Gustav Vlk (8)

Narozen v Praze, od dětství byl aktivním sportovcem, za svůj životní cíl si stanovil být sportovním novinářem, což se také podařilo. Od roku 1933 pracoval jako sportovní zpravodaj a novinář v řadě novin a časopisů. Jako sportovní reportér se v rozmezí let 1933 - 1978 zúčastnil 26 hokejových mistrovství světa a osmi ZOH.

Gustav Bareš (9)

Byl to český a československý novinář, politik Komunistické strany Československa, poslanec Národního shromáždění ČSR a stranický ideolog. Po roce 1952 odstavený od moci v rámci vnitrostranického boje.

Günther Weisenborn (5)

Günther Weisenborn byl německý prozaik a dramatik. Weisenborn se narodil roku 1902 ve Velbertu, ale vyrůstal Opladenu . Počátkem 20. let pracoval na volné noze pro místní noviny Opladener Zeitung a studoval germanistiku a lékařství na univerzitách v Kolíně nad Rýnem, Bonnu a Berlíně. Po ukončení studií v roce 1927 působil aktivně v několika divadlech a roku 1928 se stal dramaturgem v berlínském Volksbühne , kde byla v tom samém roce uvedena jeho protiválečná divadelní hra U-Boot S4 . V letech 1928 až 1930 žil v Argentině, kde se živil jako dělník a poštovní jezdec. Z tohoto pobytu vytěžil náměty pro několik svých děl. Když se v Německu dostali k moci nacisté, byly jeho knihy zakázány a spáleny. Weisenborn však pokračoval v psaní pod různými pseudonymy, například Christian Munk nebo Eberhard Förster. Roku 1936 emigroval do Argentiny a o rok později do New Yorku, ale v roce 1939 se vrátil zpět do vlasti a naoko spolupracoval s nacistickými kulturními organizacemi . Ve skutečnosti však byl členem protinacistické odbojové skupiny Rudá kapela . Roku 1941 se oženil s Margarete Schnabelovu , které přezdíval Joy. Roku 1942 byl zatčen a odsouzen za velezradu k deseti letům vězení. V dubnu roku 1945 byl osvobozen sovětskou Rudou armádou. Po skončení války byl v letech 1945 až 1947 společně s Herbertem Sandbergem spoluvydavatelem a redaktorem satirického časopisu Ulesnspiegel. Věnoval se také divadlu, nejprve v Západním Berlíně a pak v Hamburku jako hlavní dramaturg v Hamburger Kammerspiele. Roku 1953 vydal knihu Der lautlose Aufstand souhrnně popisující německý odboj během druhé světové války. Přednáškové turné jej přivedlo do Barmy, Číny, Indie, Sovětského svazu, Anglie, Francie, Československa a Polska. Stal...

Goldie Ens (6)

Zpěvačka z Vídně, Rakousko. Mezitím odešel z hudební branže.

Gisela Reutling (15)

Německá autorka literatury žánru červené knihovny.

Giovanni Verga (9)

Giovanni Verga byl italský portrétní fotograf a realistický spisovatel, známý svými obrazy ze života na Sicílii, zejména povídkou Cavalleria Rusticana a románem I Malavoglia . Patří mezi nejvýznamnější představitele verismu, jehož pojmenování pochází od latinského vero - pravda. Snažil se pravdivě zachytit lidskou tvář nejen v literatuře, ale také na fotografii. Narodil se jako první syn otce Giovanni Battista Catalano Verga a matky Caterina Di Mauro. Jeho rodina žila na Sicílii a velmi prosperovala. Začal psát jako velmi mladý. V době 1892–1897 pořizoval portréty sedláků, jejich žen a dětí na Sicílii, které s neúprosnou věrohodností odhalovaly náznaky tamějšího těžkého života své doby. Soubor novel

Gilly Macmillan (8)

Gilly Macmillan vyrostla v Swindon, Wiltshire a také žila v severní Kalifornii v jejím pozdním mladistvém věku. Studovala dějiny umění na univerzitě v Bristolu a pak u Courtauld Institute of Art v Londýně. Pracovala u Burlington Magazine a Hayward Gallery před založením rodiny a od té doby udělala nějaké přednášky v \"A\" Level fotografování. Gilly žije v Bristolu ve Velké Británii se svým manželem a třemi dětmi a teď píše na plný úvazek. V současné době pracuje na svém třetím románu.

Georgij Aleksandrovič Vajner (10)

Ruský spisovatel, autor detektivek, redaktor a novinář.

Georgia Bockoven (7)

Georgia Bockoven začala písať beletriu po úspešnej kariére novinárky a fotografky na voľnej nohe. Po svete sa predalo viac ako 3 milióny kópií jej kníh. Má dve deti a spolu s manželom Johnom žijú v severnej Kalifornii.

George Bernard Shaw (8)

George Bernard Shaw byl irský dramatik, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1925. Shaw pocházel ze staré, ale dosti zchudlé protestantské rodiny. Jeho otec byl neúspěšným obchodníkem s obilím, stal se z něho alkoholik a nestaral se o synovo vzdělání. Shaw brzy poznal praktický život, protože se již od patnácti let musel sám živit . Pozitivní vliv na něj měla jedině jeho matka, která se věnovala hudbě. Roku 1873 opustila manžela a odjela se svým učitelem zpěvu do Londýna, kde začala zpěv sama vyučovat. Roku 1876 přijel Shaw do Anglie za matkou a nevrátil se do Irska dalších třicet let . Psal články o hudbě do časopisu The Hornet a vzdělával se jako samouk v knihovně Britského muzea, mimo jiné četbou partitur Richarda Wagnera a děl Karla Marxe, jehož myšlenky o třídním boji a revolučním poslání dělnické třídy však nepřijal. Stal se nadšeným propagátorem norského dramatika Henrika Ibsena a od roku 1879 navštěvoval také akce různých filozofických a politických společností. Přednášky amerického ekonoma Henryho George , zejména jeho teorie o vzniku chudoby, jej přivedly k reformnímu socialismu. Založil proto roku 1884 společně s britským labouristickým politikem, ekonomem a publicistou Sidneym Jamesem Webbem tzv. Fabiánskou společnost , která šířila teorii fabiánského socialismu. Její členové odmítali násilí, zvláště Marxovy myšlenky o nastolení socialismu revolučním bojem, a připravovali porážku kapitalismu pomocí postupných reforem a parlamentní cestou. V této době se Shaw prosadil jako výtvarný, hudební a později i literární a divadelní kritik. Jeho výtvarné a hudební recenze vycházely v londýnském časopise The World a v irském nacionalisticky orientovaném časopise The Star , divadelní kritiky psal i pro časopis Saturday Revue (Sobotní...

Gayle Callen (12)

Gayle Callen je americká autorka historických romancí, která začala s psaním příběhů již ve třinácti letech. Na starém psacím stroji tvořila své první příběhy z oblasti science fiction a také krátké novely o zamilovaných teenagerech. Ale jednou na střední škole se jí do ruky dostala kniha od Kathleen E. Woodiwiss Shanna a z Gayle se stala milovnice tohoto žánru a rovněž se zrodil sen být spisovatelkou tohoto žánru. Na vysoké škole sice studovala inženýrství, ale k psaní ji to táhlo o poznání víc, a tak Gayle školu nedostudovala, ale radši se vdala, porodila tři děti a znovu zasedla k psacímu stroji, tentokrát již s jasnou představou - psát historické romance. No a za třináct let a po třech rukopisech Avon Books koupil její knihu The Darkest Knight. To bylo v roce 1998. Od té doby Gayle napsala dalších třináct romancí, ať už z období středověku, tak i z Anglie 19. století. Gayle s manželem a dětmi žije v New Yorku. Kromě psaní Gayle ráda čte, zpívá, háčkuje, nebo cestuje.

Gaby Hauptmann (11)

Gaby Hauptmann je nejúspěšnější německá spisovatelka a novinářka. Od roku 1987 pracovala v německém rozhlasu , posléze pracovala jako autorka, producentka a režisérka pro televizi . Od roku 1982 žije s dcerou v Allensbachu u Bodamského jezera. Z literárního díla Gaby Hauptmann bylo již do češtiny přeloženo mnoho jejích románů, věnujících se především problematice mezilidských, či partnerských vztahů, dále také např. tematice jezdectví:

Gabi Adam (11)

Narodila se v Německu kde stále žije. Gabi milovala poníky i psaní již od utlého věku, nyní píše populární serie o koni Diablo, které publikuje Stabenfeld/Pony Club. Diablo je imaginární kůň v Gabiných snech. Nyní vlastní klisnu, ale musela se vzdát jízdy ze zdravotních důvodů. Také napsala několik duchovních knih a krátkých povídek.

Franz Böhmig (6)

Německý zahradník, odborný poradce, autor publikací z oblasti zahradnictví.

Františka Pecháčková (11)

Františka Pecháčková byla česká spisovatelka.

František Ťopek (8)

Próza a historický spis o obci Ležáky.

František Smejkal (7)

František Šmejkal byl výtvarný kritik, historik a teoretik umění, zaměřený na umění přelomu 19. a 20. století, meziválečnou avantgardu a současné umění. V letech 1957-1962 studoval dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy , kde obhájil diplomovou práci František Muzika a později doktorskou a kandidátskou dizertaci Devětsil - vývojové proměny devětsilského modelu umění a jeho výtvarné realizace . Roku 1968 byl na stáži v Centre national d´art contemporain v Paříži a jako kurátor tam připravil výstavy Josefa Šímy v Musée national d'art moderne a Horsta Egona Kalinowského v Centre National d’Art Contemporain. Roku 1970 se mu prostřednictvím Adolfa Hoffmeistera podařilo získat šestiměsíční stipendium UNESCO ke studiu zahraničních sbírek umění. Od roku 1962 byl vědeckým pracovníkem Ústavu teorie a dějin umění ČSAV v Praze. Když se v rámci své vědecké práce pokoušel prosadit jako téma archetypální symboliku v umění, byl roku 1979 z ÚTDU propuštěn a v letech 1979-1984 byl zaměstnán jako odborný pracovník Grafické sbírky Národní galerie v Praze. Roku 1984 se mohl vrátit ke své původní profesi a v letech 1984-1985 byl vědeckým pracovníkem, 1986-1988 samostatným vědeckým pracovníkem ÚTDU ČSAV. V době normalizace organizoval výstavy v malých a nezávislých galeriích , často mimo Prahu . Od roku 1961 byl členem teoretické sekce Svazu československých výtvarných umělců, od roku 1967 členem československé sekce AICA. V letech 1970-1971 působil jako člen výstavní komise Galerie na Karlově náměstí. Byl členem nákupních komisí a zasloužil se o budování sbírek moderního umění v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou a Galerii moderního umění v Hradci Králové. František Šmejkal zemřel předčasně 18. prosince 1988 ve věku 51 let. Zabýval se meziválečnou avantgardou a již od své di...

František Kyncl (7)

František Kyncl byl český malíř a sochař, patřící mezi nejvýznamnější české konstruktivisty druhé poloviny 20. století. V roce 1968 nuceně emigroval do Německa a usadil se v Düsseldorfu, kde studoval na Akademii umění. Patřil k významným německým autorům tzv. düsseldorfského okruhu. V Německu vydával časopis Schwarz auf Weiss , který se zabýval českou nezávislou a exilovou výtvarnou scénou.

František Janků (5)

František Janků je bývalý český fotbalový útočník. V československé lize hrál za Spartak ZJŠ Brno , aniž by skóroval. Debutoval v neděli 5. září 1965 v Košicích proti domácí Lokomotívě . Naposled nastoupil proti témuž soupeři v sobotu 10. června 1967 v Brně . Za Zbrojovku hrál také ve II. lize.

František Hron (6)

K problematice řízení lidských zdrojů, v které uplatňuji svou čtvrtou kariéru, jsem se dostal oklikou. Po střední škole jsem působil jako technik v zemědělství na Bruntálsku. Pak jsem působil jako vazač břemen, noční hlídač, tedy v pozicích, které byly méně kvalifikované. Protože jsem onemocněl Bechtěrevovou chorobou a obdržel jsem invalidní důchod, začal jsem na denním studiu na FF v Brně. Nejdříve češtinu a dějepis, pak jednooborovou psychologii. V diplomové práci jsem se zabýval životním osudem básníka Oldřicha Wenzla a jeho odrazem v díle. Tak jsem spojil literaturu a psychologii. Po absolvování jednooborové psychologie jsem začal působit jako klinický psycholog. Nejdříve v Želivě, kde bylo sexuologické oddělení pro sexuální devianty, pak v soukromé ambulanci v Chotěboři. Mezitím se mi poštěstilo hrát v několika divadelních hrách J.A .Pitínského. Zároveň jsem dělal své první zakázky pro firmy. Jako externista jsem na FF MU ještě přednášel o behaviorální terapii a záhy o firemní kultuře. Po třech letech ve firemní praxi jsem vydal svou první knihu Jak se nespálit při výběru zaměstnanců. Nyní již 10 let působím v poradenské a vzdělávací společnosti agentura Motiv P jako její ředitel a konzultant.