Všichni Autoři a témata

Jiřina Bohdalová (17)

Jiřina Bohdalová je česká herečka. Narodila se do rodiny truhláře Františka Bohdala a jeho manželky Marie, rozené Brunnerové. Matka pracovala jako služebná a věnovala se ochotnickému divadlu. Otec byl v roce 1954 odsouzen na 15 let odnětí svobody za napomáhání k velezradě, když pomáhal někdejšímu ministru Ladislavovi Karlovi Feierabendovi k emigraci. Ve Valdické věznici strávil 7 let a v roce 2016 obdržel in memoriam od ministerstva obrany osvědčení o účasti na protikomunistickém odboji. Po obecné škole v Praze-Žižkově absolvovala dívčí reálné gymnázium a po maturitě v roce 1949 nastoupila na tři roky jako učitelka na základní škole v Ostravě. Od dětských let ji lákalo divadlo; vliv mělo matčino působení v ochotnickém divadelním souboru, přihláška do baletní školy a také do filmového komparsu. Ve svých šesti letech zažila svůj filmový debut v němém filmu Pižla a Žižla na cestách ; další dětské role potom ve filmech Zlatý člověk a Madla zpívá Evropě . Přihlásila se na Divadelní fakultu Akademie múzických umění , ale přijata byla až na třetí pokus. Studium z rodinných důvodů krátce přerušila a po návratu DAMU řádně absolvovala a ukončila rolí v absolventském představení Josefina. Divadelní kariéru začínala po boku Jana Wericha v Divadle ABC a posléze v Městských divadlech pražských. Právě kvůli osobě Jana Wericha kontaktovala Jiřinu Bohdalovou Státní bezpečnost, Bohdalová však informace o Werichovi odmítla předávat. Přesto Státní bezpečnost Bohdalovou od konce 50. let vedla jako agentku a teprve až roku 2004 soud konstatoval, že byla ve svazcích StB vedena neoprávněně. V letech 1967–2004 byla členkou Divadla na Vinohradech. V srpnu 1968 emigrovala mladší sestra Jaroslava Henzelová i s rodinou do Rakouska a pak do Švédska. V roce 1970 Jiřina Bohdalová svědčila na svatbě spisovatele Pavla Kohouta a scenáristky Jeleny Mašínové. Z těchto důvodů pak v polovině 70. let dostávala méně rolí ve filmech...

Jaroslav Kvapil (40)

Jaroslav Kvapil byl český básník, dramatik, překladatel, libretista a divadelní režisér. Byl syn lékaře v Chudenicích u Klatov, kde též vychodil obecnou školu. Po studiu na klatovském a plzeňském gymnáziu studoval lékařství a filosofii v Praze, studia však nedokončil. V letech 1891 až 1904 pracoval jako novinář v redakcích listů Hlas národa, Národní listy, Česká stráž a jako redaktor Zlaté Prahy. V letech 1888–1902 přispíval pod pseudonymem Olaf do humoristického časopisu Švanda dudák. Jeho první žena Hana Kvapilová , herečka Národního divadla, jej přivedla k trvalému zájmu o divadlo a on se ve svých příspěvcích pro noviny a časopisy věnoval často divadlu. S Hanou jej seznámil začátkem roku 1890 J. V. Frič. Jeho druhou manželkou byla Zdena Rydlová, herečka Národního divadla. První básně publikoval ve Světozoru. Spolu s Alfonsem Muchou a Ladislavem Syllabou se podílel na obnovení svobodného zednářství v Československu. V roce 1898 založil spolu s Janem Vávrou, Gustavem Schmoranzem a členy spolku Máj v Praze divadlo Uranie, umístěné u příležitosti Výstavy architektury a inženýrství zprvu na pražském Výstavišti, později přenesené do pivovarské zahrady v Holešovicích. Celý svůj další život pak věnoval divadlu, působil mnoho let jak v Národním divadle, tak v Městském divadle na Královských Vinohradech. Kromě režie i překládal, psal libreta a upravoval divadelní hry pro jevištní provedení. Za první světové války se účastnil prvního odboje. V letech 1918–1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé za Českou státoprávní demokracii, respektive za Československou národní demokracii z ní vzniklou. Za druhé světové války byl spoluzakladatelem odbojové organizace Prozatímní revoluční národní výbor. Po odhalení skupiny byl uvězněn a do doby osvobození rep...

Jaromíra Hüttlová (29)

Narozena 11. 11. 1893 v Táboře, zemřela 21. 10. 1964 v Praze. Středoškolská profesorka, autorka dívčích románů, populáně naučných prací a jazykových učebnic, překladatelka z francouzštiny a němčiny. Při psaní beletrie používala pseudonymy.

Jana Horecká (32)

Slovenská publicistka v oboru gastronomie.

Hermann Hesse (31)

Hermann Hesse byl německo-švýcarský prozaik, básník a esejista, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1946. Hermann Hesse se narodil ve švábském městečku Calw. Jeho otec přišel do Německa z Estonska roku 1873, matka a další příbuzní z její strany působili po léta jako křesťanští misionáři v Indii. Rodina předpokládala, že stejná bude i Hermannova životní dráha. Roku 1891 vstoupil Hesse do evangelického semináře v Maulbronnu. Opustil jej však již po půl roce a následující pobyt na gymnáziu v Cannstattu trval sotva rok. Jeho rodina se tak konečně smířila s tím, že z jeho studií nic nebude, a dala ho roku 1893 do učení na knihkupce v Esslingenu, Roku 1894 se stal zámečnickým učněm v Calwu v továrně na věžní hodiny a od roku 1895 se vrátil k povolání knihkupce. Přitom byl pilným samoukem, studoval klasické jazyky a dějiny evropské a orientální kultury. Roku 1899 se odstěhoval do Basileje, našel si nenáročné místo v knihkupectví a přitom psal – zpočátku lyrickou poezii, např. Romantické písně. Díky úspěchu prvního románu, romantického příběhu Peter Camenzind , si mohl po pěti letech dovolit knihkupectví opustit. Usadil se v Gaienhofenu na břehu Bodamského jezera a oženil se s šestatřicetiletou fotografkou Marií Bernoulliovou, se kterou měl tři syny. Zde také napsal svůj druhý román V soukolí, uveřejněný roku 1906, ve kterém shrnul traumata svého dětství a puberty. V roce 1911 se mu splnil dávný sen – podnikl cestu do Indie a do Indonésie. Cesta však neznamenala pro Hesseho žádné ztotožnění s východním světem. Hesse si spíše uvědomil, že je jako člověk Západu odlišný a že pro něj příslovečné světlo z Východu není řešením, protože ho musí hledat v sobě. Po návratu z cesty se Hesse s rodinou usadil roku 1912 v Bernu, což byl počátek jeho trvalého pobytu ve Švýcarsku. V té době napsal dva do značné míry autobiografické romány o umělcích Gertruda a Panský dům a povídkov...

František Honzák (30)

český publicista, lexikograf a nakladatel * 16. 4. 1949 Praha Vystudoval historii a korejštinu na Filozofické fakultě UK v Praze 1968-1974 a obhájil na katedře obecných dějin disertační práci na téma z korejských dějin konce 19. století . Poté pracoval ve skladu Mototechny, jako externí písař v OÚ ČSAV , 1976-77 v Encyklopedickém institutu ČSAV, 1977-90 jako redaktor naučné literatury v nakladatelství Albatros, 1990-92 ve státní službě . 1993 založil, je spolumajitelem a šéfredaktorem nakladatelství původní encyklopedické literatury LIBRI, kde mj. - stejně jako už v Albatrosu v edici "Zajímavosti" - programově usiluje o přiblížení mimoevropských zemí a kultur českému čtenáři. Zabývá se historickou publicistikou a lexikografií . Od 1990 je členem Obce spisovatelů.

François Mauriac (28)

François Charles Mauriac ) byl francouzský romanopisec, esejista, dramatik, básník a novinář, nositel Nobelovy cenu za literaturu za rok 1952. Je jednou z největších osobností dlouhé řady francouzských katolických spisovatelů. François Mauriac se narodil jako nejmladší z pěti dětí v zámožné bankéřské rodině. V jeho necelých dvou letech mu zemřel otec a od té doby o děti spolu s matkou pečovali prarodiče. Matka byla velmi zbožnou katoličkou a François byl proto v sedmi letech poslán do školy Mariánského řádu Collège de Grand-Lebrun na předměstí Bordeaux. V Bordeaux pokračoval i v univerzitních studiích, které zakončil v roce 1905. V roce 1906) pak Mauriac odešel do Paříže, kde se připravoval na přijímací zkoušky na École Nationale des Chartes, kam byl přijat v roce 1908. Příliš dlouho se však na této škole nezdržel – po několika měsících jí opustil na základě pevného rozhodnutí zasvětit svůj život literatuře. Své první dílo, básnickou sbírku Les mains jointes vydal hned v následujícím roce , další sbírku básní Adieu à l'adolescence pak v roce 1911. Poté se zaměřil spíše na prózu, v roce 1913 vydal svůj románový debut L’Enfant chargé de chaînes a postupně si osvojil svůj typický velmi poetický a sugestivní styl psaní. Jeho rané práce patří současně do období jeho osobní mladistvé spirituální krize, kdy trpí pocitem, že křesťanské duchovní zaměření člověka je potlačujícím faktorem přirozených lidských potřeb. Téma boje mezi city a rozumem, resp. touhou a odpovědností uvnitř člověka se tak stává ústřední problematikou Mauriacových děl i do budoucnosti, ovšem již v mnohem hlubším rozměru. Po skončení první světové války, během které sloužil na Balkáně jako příslušník Červeného kříže, vydal Mauriac v roce 1922 sbůj další román Le baiser au lépreux , který byl jeho prvních výrazným úspěchem. Další Mauriacovy práce byly...

F. V Krejčí (36)

František Václav Krejčí byl český spisovatel, novinář, kritik a překladatel, politik, meziválečný poslanec a senátor za Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou. Už koncem 19. století se angažoval v sociálně demokratickém hnutí, kam přešel jako původně studentský aktivista blízký proudu takzvaných realistů, který měl zpočátku blízko ke Straně pokrokových socialistů. V roce 1896 se podílel na vzniku Dělnické akademie, jejíž zřízení inspiroval Tomáš Garrigue Masaryk. V letech 1897–1933 vedl kulturní rubriku deníku Právo lidu, která díky němu dosáhla vysoké úrovně. V letech 1918–1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění za Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou. Později přešel do horní komory parlamentu. V parlamentních volbách v roce 1929 získal senátorské křeslo v Národním shromáždění. V senátu setrval do roku 1935.

David Gemmell (37)

David Gemmell byl anglický spisovatel fantasy literatury. Gemmellovy knihy v Česku vydávalo nakladatelství Návrat, nyní je ve stejné edici publikuje Perseus. Již v 16 letech byl vyloučen ze školy za organizování hazardních her a musel začít pracovat. V noci si přivydělával jako vyhazovač z nočních klubů, k čemuž mu značně dopomáhala jeho robustní postava, ale k násilí se uchyloval jenom minimálně a to díky své neobyčejné výřečnosti. Pracoval také jako novinář na volné noze pro několik významných deníků . Zemřel 28. července 2006 po prodělané operaci srdce. Každou jeho knihu lze číst samostatně a další díly jen volně navazují. Následuje seznam jeho knih .

Alena Ježková (32)

Alena Ježková, občanským jménem Alena Wagner je česká novinářka a spisovatelka a odbornice na public relations. V prezidentských volbách 2018 působila jako mluvčí a poradkyně kandidáta Pavla Fischera. V roce 2014 sama úspěšně kandidovala jako nezávislá za KDU-ČSL na prvním místě kandidátky „My, co tady žijeme“ v komunálních volbách do zastupitelstva Prahy 1. Vystudovala obor čeština pedagogika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a doktorské studium obor grafický design a vizuální komunikace na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Pracovala jako nezávislá novinářka a publicistka pro Práci, Lidové noviny a Respekt a jako reportérka, editorka a zástupce šéfredaktora v časopise Reflex. V letech 2000–2002 působila jako ředitelka odboru public relations Magistrátu hlavního města Prahy, v této pozici iniciovala mezinárodní soutěž na dodnes užívané logo hl. m. Prahy. Posléze působila na řídících pozicích v PR a komunikačních agenturách REGTIME a AMI Corporate Design, od roku 2005 jako nezávislý konzultant v oblasti komunikace, PR, grafického designu, publikací a periodik. Na podzim 2017 se stala mluvčí a poradkyní kandidáta na prezidenta Pavla Fischera, který skončil třetí po prvním kole volby. Jako kurátorka vytvořila historickou stálou expozici Králův dvůr v Prašné bráně v Praze a expozici Pražské zvony ve věži chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. Její literární tvorba se vyznačuje takřka básnickým čtivým jazykem. Za geniální dětské knihy považuje díla Roalda Dahla nebo Astrid Lindgrenové. Je autorkou dvoudílné publikace Tichá srdce, která přibližuje historii českých a moravských klášterů i život členů různých řeholních řádů. Poslední knihou Aleny Ježkové je osobní cestopis Poutnice – Tři cesty do Santiaga. Kniha byla vydána po úspěšném crowdsourcingovém projektu.

Zdeněk Kalista (29)

Zdeněk Kalista byl český katolický historik, básník, literární kritik, editor a překladatel. Zdeněk Kalista se narodil v rodině učitele. V roce 1919 maturoval na gymnáziu v Mladé Boleslavi. Dále vystudoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy historii, dějiny výtvarných umění a klasickou archeologii, byl žákem Josefa Pekaře, Jaroslava Bidla a Hynka Vysockého. Pod Pekařovým vedením napsal dizertační práci o Humprechtu Černínovi z Chudenic. Obhájil ji roku 1923. V roce 1924 byl promován doktorem filozofie. V témže roce začal pracovat jako asistent Historického semináře. V letech 1921–1923 byl místopředsedou Literární skupiny, od roku 1928 členem výboru Kruhu českých spisovatelů. Svá díla zpočátku podepisoval též jako Z. V. Kalista. Roku 1931 se na filozofické fakultě UK habilitoval prací Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic, docentem byl jmenován roku 1932. Jmenování profesorem se připravovalo od roku 1938, ale kvůli uzavření českých vysokých škol k němu nedošlo. Na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze tedy souvisle působil v letech 1924–1939 a 1945–1948. Po roce 1948 musel pro své pravicové názory a katolické smýšlení z univerzity odejít. Stal se jednou z obětí politických procesů – v roce 1951 byl zatčen a 4. července 1952 v tzv. procesu se Zelenou internacionálou proti katolické inteligenci odsouzen k trestu odnětí svobody na 15 let. V roce 1960 byl propuštěn a odešel do penze. V roce 1966 rehabilitován. V tomto období psal lektorské posudky pro různá nakladatelství a věnoval se překladatelské práci. V letech 1968–1969 přednášel jako mimořádný profesor na Univerzitě Karlově. Publikoval v řadě českých i zahraničních literárních a historických periodik . Jako autor hesel se podílel i na Masarykově slovník...

Wilhelm Hauff (21)

Wilhelm Hauff byl německý romantický spisovatel, jehož tři almanachy autorských pohádek z let 1825–1827 patří k trvalým hodnotám světové literatury. Wilhelm Hauff se narodil roku 1802 ve Stuttgartu. Po smrti svého otce roku 1809 žil se svou matkou a třemi sourozenci u svého dědečka v Tübingenu, kde se samovzdělával v jeho knihovně. Od roku 1817 studoval na klášterní škole v Blaubeurenu a od roku 1820 teologii a filozofii na tübingenské univerzitě, kde byl členem studentského nacionalistického spolku Tübinger Burschenschaft Germania. Roku 1824 se stal ve Stuttgartu domácím učitelem v rodině württemberského ministra války Ernsta Eugena Freiherra von Hügela. V té době začal psát fantastické povídky a pohádky, jejichž náměty nacházel ve starých bájích, pověstech a v orientálních Pohádkách tisíce a jedné noci, které pak vydal ve třech svazcích Pohádkového almanachu pro syny a dcery vzdělaných stavů. V každém almanachu jsou pohádky pospojovány pomocí tzv. rámcového příběhu v jeden celek a almanachy jsou také podle tohoto příběhu pojmenovány – Karavana , Šejk z Alexandrie a jeho otroci a Hospoda ve Spessartu . Po návratu z velké studijní cesty po Francii, Flandrech a Německu roku 1826 začal Hauff pracovat jako vedoucí redaktor beletristických částí novin Morgenblatt für gebildete Stände. Roku 1827 se oženil se svou sestřenicí Luise a těsně před smrtí se dočkal narození dcery Wilhelmine. Wilhelm Hauff zemřel roku 1827 ve Stuttgartu v pětadvaceti letech na tyfus.

Vladimír Barta (50)

Pochádza z Banskej Štiavnice . Vysokoškolské štúdiá absolvoval v Nitre a postgraduálne absolvoval štúdium žurnalistiky na UK Bratislave. Žije a tvorí v Banskej Bystrici. Fotografickej tvorbe sa venuje už štvrté desaťročie. Je zakladateľom a predsedom novinárskeho Klubu fotopublicistov. Ešte počas redaktorskej práce v Československom a neskôr v Slovenskom rozhlase spolupracoval, ako autor fotografií a publicista, s rôznymi slovenskými i zahraničnými periodikami. Neskôr jeho tvorivá činnosť smerovala najmä ku knižnej tvorbe. Jeho meno sa objavuje v tiráži 109 slovenských a českých publikácií. Po revolúcii v roku 1990 zakladá vydavateľstvo reprezentačných obrazových kníh a fotoagentúru - AB ART press. Vlastným nákladom od r. 1990 do 1. 1. 2008 vydal 62 obrazových kníh o Slovensku a 8 sprievodcov. Niektoré publikácie boli ocenené a prezentovali Slovenskú republiku na medzinárodných výstavách. Medzi najkrajšie knihy Vladimíra Bártu patria: Krajina môjho srdca, Hory moje hory, Slovensko v treťom tisícročí, Slovensko v Európe, Slovenské hrady, Nad Slovenskom, Tatry čarovné. Počas svojej doterajšej tvorby na verejnosti sa prezentoval vyše 30 autorskými výstavami, na Slovensku i v zahraničí. S fotoaparátom prešiel mnoho krajín. Doménou v jeho tvorbe však naďalej zostáva Slovensko a jeho krásy.

Robert Harris (34)

Robert Dennis Harris je anglický spisovatel, autor románů. Působil také jako novinář a televizní reportér na veřejnoprávní stanici BBC. Narodil se roku 1957 v Nottinghamu. Ambice stát se spisovatelem pochází z mládí, kdy navštěvoval místní tiskárnu, ve které byl jeho otec zaměstnán. Nejdříve nastoupil na střední školu Belvoir High School v Bottesfordu, odkud přestoupil na školu krále Eduarda VII. v Melton Mowbray, ve které byla po něm pojmenována posluchárna. Tam začal s psaním divadelních her a vydáváním školního časopisu. Poté pokračoval studiem oboru anglická literatura na Selwyn College cambridžské univerzity, na které se stal prezidentem univerzitní debatní společnosti Cambridge Union a také zde editoval studentské noviny Varsity. Harris žije na bývalé berkshirské faře poblíž Newbury, spolu s manželkou Gill Hornbyovou, která je také spisovatelkou a sestrou romanopisce Nicka Hornbyho. Mají čtyři děti. V roce 2000 Harris přispěl do Hornbyho sbírky Speaking with the Angel krátkou povídkou „PMQ“. Po ukončení Cambridge nastoupil do BBC, kde pracoval v sekci aktuálního zpravodajství a podílel se na vysílání programů typu Panorama a Newsnight. V roce 1987, ve třiceti letech, se stal politickým vydavatelem časopisu The Observer. Později pravidelně přispíval sloupky do periodik The Sunday Times a The Daily Telegraph. První kniha A Higher Form Of Killing vyšla v roce 1982. Jejím předmětem je popis chemické a biologické formy války. Napsal ji s kolegou z BBC a blízkým přítelem Jeremy Paxmanem. Následovaly další díla Gotcha, the Media, the Government and the Falklands Crisis , The Making of Neil Kinnock , Selling Hitler , o vyšetřování skandálu Hitlerových deníků a Good and Faithful Servant , věnující se Bernardu Inghamovi, tiskovému mluvčí Margaret Thatcherové. Prvním románem s miliónem prodaných výtisků se v roce 1992 stal Otčina , využívající alternativní historii. Autor nastín...

Rick Riordan (45)

Rick Riordan je autorem známé knižní série Percy Jackson a Olympané. Také napsal detektivní sérii pro dospělé Tres Navarre a podílel se na editaci knihy Demigods and Monsters, což je kolekce esejí o knihách s Percym Jacksonem. Pomohl sestavit dějovou linii pro sérii The 39 Clues vydavatelství Scholastic Corporation, která bude obsahovat celkem 10 knih od různých spisovatelů, a napsal první knihu této série The Maze of Bones. Riordan se narodil v San Antoniu v Texasu. Vystudoval University of Texas at Austin a poté patnáct let učil na státních a soukromých školách v Kalifornii a San Antoniu. Riordan je mnohonásobně oceněný autor knižní série Tres Navarre a jeho kniha The Maze of Bones se 28. září 2008 vyšplahala na první místo v seznamu bestsellerů newyorského deníku The New York Times. Knihy ze série Percy Jackson a Olympané vypovídají příběh o dvanáctiletém chlapci, který se dozví, že je synem starořeckého boha. 12. února 2010 měl premiéru film natočený podle prvního dílu série – Zloděj blesku. Riordan žije se svou ženou a dvěma syny v San Antoniu. Právě pracuje na nových sériích Apollónův pád a Magnus Chase a bohové Ásgardu. Knižní série Apollónův pád je pokračování série Bohové Olympu. Magnus Chase a bohové Ásgardu je knižní série založena na severské mytologii. Volné pokračování Percyho Jacksona. Kříží se zde série Percy Jackson a Olympané a Kronika Cartera Kanea. Navazuje na předešlé události v sérii Bohové Olympu. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rick Riordan na anglické Wikipedii.

Petr Wittlich (21)

Petr Wittlich je český historik umění a autor řady odborných publikací v oboru dějiny umění. Petr Witllich se narodil 23. května 1932 v Českých Budějovicích. Pochází z umělecky zaměřeného prostředí: jeho otec v 16 letech odešel z domu s kočovnou hereckou společností, matka byla dcerou hudebníka z herecké skupiny paní Zellnerové. Do základní školy docházel v Telči . Původně chtěl být malířem. Jak sám říká, žádná velká osobnost v době jeho mládí ho nijak zásadně neovlivnila; důvodem byla silná vlna emigrace významných osob tehdejší československé společnosti po roce 1948. V roce 1951 úspěšně vykonal přijímací řízení na FF UK na obor Dějiny umění . Jeho studium na FF UK bylo pochopitelně poznamenáno politickými názory 50. let, řada odborníků musela své působení na univerzitě ukončit, aby mohli být nahrazeni politicky „spolehlivějšími“ lidmi; samozřejmě nemohl za uměním cestovat a tak většinu děl poznal pouze skrze reprodukce. Přes nepřízeň doby se snažil být vždy ve styku i tzv. „neoficiálním uměním“ – např. skupina „Máj“ , skupina „konfrontací“ . Zájem o umělce na „černé listině“ bylo pro tehdejší politický režim nežádoucí, proto když jednou Petr Wittlich napsal do časopisu Umění článek o moderním sochařství , příspěvek nakonec nevyšel. Svá vysokoškolská studia dokončil v roce 1956, absolvoval prací o Janu Štursovi. Poté začíná na UK jeho dlouholetá kariéra asistenta. Habilitační práci odevzdal v roce 1969, ale o rok později mu byla vrácena a označena jako politicky nevhodná, proto byl odborným asistentem celých 30 let. Wittlich se snažil dějiny umění obhajovat, podporovat zájem o památkovou péči a kulturu jako takovou i...

Ota Dub (25)

Ota Dub, též Otto Dub byl český lékař a spisovatel. Používal pseudonymy Jan Tomeš, Michal Dudek a Zdeněk Wagner. Po absolvování lékařské fakulty UK v Praze působil deset let jako primář-internista v Liberci, později krajský internista v Ústí nad Labem. V roce 1966 se habilitoval a od roku 1976 byl krajským gerontologem. Psal odborné a popularizační práce z oblasti lékařství, také v jeho beletristických knihách se často objevuje lékařská tematika. Po jeho smrti byly některé práce zfilmovány.

Olga Hejná (21)

Olga Hejná, rozená Daňková , byla česká sochařka, ilustrátorka a spisovatelka. Narodila se v rodině legionářů, kteří působili jako zdravotníci na Sibiři. Od roku 1929 rodina bydlela v Hradci Králové. V roce 1939 onemocněla dětskou obrnou. Studovala na hradeckém gymnáziu, ale nedokončila jej, od roku 1945 začala studovat sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze u Jana Laudy. V roce 1950 univerzitu absolvovala s titulem akademická sochařka. Sochařstvím se živila do roku 1967. Od té doby se věnovala tvorbě pro děti. Přispívala do časopisů Mateřídouška, Ohníček, Sluníčko, Zlatý máj, Pionýr a Včielka. Od roku 1947 spolupracovala s Českým rozhlasem, pro který psala pohádky a od roku 1961 dětský pořad Hajaja, jehož vznik inspirovala. Od roku 1957 se podílela i na dětském televizním vysílání. Od 60. let 20. století psala příběhy a pohádky pro děti, které většinou ilustroval její manžel Miloslav nebo si je ilustrovala sama. Kromě ilustrátorské a spisovatelské profese tvořila rovněž drobné korálkové plastiky, které se nacházejí v českých i zahraničních galeriích, a koláže. V roce 2010 za svou práci obdržela ocenění Zlatá stuha. Jejím manželem byl akademický sochař Miloslav Hejný, měli spolu tři děti – Markétu, Zuzanu a Petra. Dcera Markéta je spisovatelka a syn Petr je výtvarník a violoncellista.

Napoleon Hill (28)

Napoleon Hill byl americký spisovatel, který byl jedním z prvních producentů moderního žánru literatury věnované osobnímu úspěchu. Jeho nejznámější kniha, Myšlením k bohatství , je jednou z nejprodávanějších knih všech dob. V Americe podle Hilla lidé mohou věřit, čemu chtějí věřit, a to je to, co odlišuje Spojené státy od všech ostatních zemí na světě. Hillova práce zkoumala sílu osobních přesvědčení a to, jakou roli hrají v osobním úspěchu. Hillovým charakteristickým vyjádřením je: „Cokoliv si lidská mysl dokáže představit a čemu dokáže uvěřit, toho lze dosáhnout“. Hillovy knihy se věnují tomu, jak vzniká úspěch, a vzorci, který jej umožní dosáhnout průměrnému člověku. Hill nazval své učení „filozofie úspěchu“. Tajemství úspěchu bylo ve svůdné formě nabídnuto čtenářům knihy Myšlením k bohatství a nebylo vysloveno přímo, neboť Hill cítil, že jeho postupné poodhalování čtenářem samotným tomuto čtenáři přinese největší užitek. Hillových knih byly prodány miliony výtisků. Dle jeho oficiálního životopisce se Hill narodil do chudoby dvoupokojového srubu v městě Pound okresu Wise County ve Virginii. Jeho matka zemřela, když mu bylo 10 let. Začal psát ve věku 13 let jako reportér místních novin. Svou reportérskou výplatu použil pro vstup na právnickou školu, avšak byl brzy nucen odejít z finančních důvodů. Za bod zlomu jeho kariéry je považováno, když dostal nařízeno v rámci série článků o slavných mužích provést rozhovor s Andrewem Carnegie, toho času jedním z nejmocnějších mužů na světě. Jak Hill zjistil, Carnegie věřil, že proces úspěchu může být vyjádřen jednoduchým vzorcem, který by mohl být zopakován průměrnou osobou. Díky tomu, jaký Hill budil dojem, jej Carnegie pověřil provést rozhovory s více než 500 úspěšnými muži a ženami, mnoho z nich milionářů, za účelem odhalit a publikovat vzorec na úspěch...

Michail Jur'jevič Lermontov (32)

Ruský básník, prozaik a dramatik.

Michaela Klevisová (32)

Michaela Klevisová je česká spisovatelka, novinářka, překladatelka a scenáristka. Dvojnásobná držitelka Ceny Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku. Vyrůstala v novinářském prostředí, její matka byla novinářka, psala do Hospodářských novin o umění a přispívala také do různých kulturních rubrik. Na Univerzitě Karlově vystudovala žurnalistiku, které se od roku 1997 profesně věnuje. Píše do časopisu Cosmopolitan, kde má na starosti rubriku knižních novinek. Dříve tvořila články o umění pro magazín Hospodářských novin IN a cestovatelské reportáže pro magazín Travel Digest. V roce 2008 spolupracovala na několika scénářích pro seriál Ulice. Dvakrát získala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu. Toto ocenění získala poprvé za svou knižní prvotinu Kroky vraha již ve 32 letech, a stala se tak nejmladší držitelkou tohoto ocenění. Zapojila se také do projektu Praha Noir, který si v České republice objednalo newyorské nakladatelství Akashic Books. Publikovala zde povídku společně s dalšími 13 českými autory. Tento projekt autorce pomohl, stoupla její popularita, a zvedla se tak i poptávka po jejich knihách. Velkým koníčkem je pro ni cestování, cestami se následně inspiruje i při psaní. Často pobývá v Holandsku, což je patrné i z její tvorby. Klevisová miluje kočky a koně, což jsou motivy, které se často objevují v jejich knihách. Kritici její dílo řadí k detektivkám anglického stylu, ve kterých je narušen řád do té doby fungující komunity a je třeba jej obnovit. Případ vyšetřuje policie, je zasazen do věrohodného a dobře popsaného současného českého prostředí a velký důraz se v něm klade na psychologické vykreslení postav a společenské pozadí příběhu. Hlavním hrdinou jejich detektivních románů je Josef Bergman, starší pán klidné povahy, který vše řeší s rozvahou. Nejdůležitější jsou pro autorku detailní popisy postav, jedná se o určité „utváření mozaiky z příběhů jednotlivých postav“, zločin v jejich příbězích tvoří jen jakousi kos...

Kei Koga (19)

Japonský scenárista manga komiksů.

Karel Sabina (35)

Karel Sabina, pseudonymy Arian Želinský a Leo Blass , byl český spisovatel, básník, dramatik, filosof, literární a divadelní kritik, libretista, publicista, novinář a politik. Matriční údaj z knihy křestních zápisů u sv. Haštala uvádí 29. prosinec 1813, v soupisu pražských obyvatel zapsáno mylně datum narození 30. 12. 1813 . Narodil se v Praze jako nemanželské dítě Josefíny Sabinové, která tehdy bydlela u svého příbuzného, domovníka a zedníka, považovaného za jeho otce a vychovatele. Chlapec však svému okolí často nalhával, že jeho otec je polský šlechtic. Pocházel z velmi chudých poměrů, ale protože se jevil jako talentovaný a výřečný chlapec, bylo mu umožněno studovat na Akademickém gymnáziu. V letech 1831–1833 studoval filozofii a práva, které však nedokončil. První ročník studoval na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, další dva roky ve Vídni. Během studentských let patřil k okruhu Karla Hynka Máchy. Z tohoto okruhu vzešla mladá romantická generace 30. a 40. let 19. století. V roce 1831 společně uspořádali sbírku na pomoc prchajícím Polákům poraženým v listopadovém povstání. Po studiích se Sabina živil jako soukromý vychovatel a učitel v měšťanských rodinách, například u Steigrů. Posléze působil jako spisovatel, redaktor a publicista. Žil v této době lehkomyslně, takřka bohémsky, pln naivních ideálů bojovat za změny v rakouské politice. Už během studií spolupracoval s Karlem Herlošem a díky němu přispíval anonymně do německých časopisů Der Komet, Der deutsche Planet a almanachu Mefistofeles, které útočily na poměry v Rakousku. Od roku 1835 se začaly jeho články objevovat v časopisech Květy a Včela a ještě téhož roku se dostal do rozporu s dosavadním režimem, podle Jakuba Arbesa byl vyšetřován kvůli básni Ku vzdáleným. Tak již na počátku své literární činnosti narazil na cenzuru. Při tomto vyšetřování listiny a dokumenty u něj nalezené vedly k podez...

Jozef Pavlovič (39)

Dátum a miesto narodenia 13. 06. 1934 Veľké Kostoľany Oblasti záujmu próza, poézia, literatúra pre deti a mládež, scenáristika Životopis autora Narodil sa 13. júna 1934 vo Veľkých Kostoľanoch. Do školy chodil tri roky v Trnave, 4. ročník v Šaštíne a 5. ročník v Hodoch , kde urobil skúšky na gymnázium do Trnavy k saleziánom. Po zatvorení kláštora zmaturoval na gymnáziu v Piešťanoch. Absolvoval Vysokú školu pedagogickú v Bratislave a do roku 1981 pôsobil ako stredoškolský profesor na gymnáziu v Trenčíne. Od tohto roku sa venuje iba literárnej tvorbe. Žije v Bratislave. Literárna tvorba Próza: Slovenská Sibyla Literárna tvorba - pre deti a mládež Poézia: Pri potoku, pri vode , Na jarnom slniečku , Košíček plný básničiek , O usilovných kolieskach, Veselá abeceda , Odslovadoslova , Dnu a vonku , Príhody na divoko, Veselé zvieratká , Za kľúčovou dierkou , Dúha farbičky si strúha , Kolieska nás odvezú , Kam sa skryli púpavy , Generál Guľôčka , Hádanky z lesa a lúky, Hurá do Afriky , Polička a jej políčka , Hádali sa hádanky, Slzičky , Hlavolamy, čo zvládneme hravo samy , Bola raz trieda, bol raz žiak , Dom píše verše komínom, Zábavné oriešky pre bystré hlavičky , Riekankovo Próza: Roztopašné rozprávky , Neobyčajný poľovník , Baran Bé , Lov slov , Bračekovia mravčekovia , Z môjho kráľovstva , Princezná Kvapôčka, Štvornohé rozprávky , Kuriatko a obláčik , Ježko Jožko a krtko Rudko , Prózy kozy Rózy , Tri zlé princezné , Lienka Anulienka , Rozprávky od výmyslu sveta , Veveričiak Dodo , Veselí prváci , Krochkajúca postieľka, Števko Drievko a Alenka z polienka , Tri zelené rozprávky , Moje priateľky myšky , Najkrajšie biblické príbehy 1, 2 ,...

Joy Adamson (16)

Joy Adamsonová byla spisovatelka, malířka a ochránkyně zvířat. V roce 1977 jí byl udělen rakouský čestný odznak Za vědu a umění Narodila se jako Friederike Victoria Gessnerová v Opavě, v ulici Na Rybníčku čp. 48. Byla druhorozená dcera ing. V. Gessnera , který byl stavebním radou na technickém oddělení zemského úřadu v Opavě a Friederiky Gertrudy, roz. Greipelové. V Opavě žila dvanáct let, poté se s matkou přestěhovala do Vídně. Jejím pradědečkem byl rakouský podnikatel Carl Weisshuhn. Se svým prvním mužem Viktorem von Klarwillem odcestovala roku 1937 do Afriky, kde poznala svého druhého muže, švýcarského přírodovědce Petera Ballyho, který ji prvně začal říkat Joy. Díky němu začala malovat a stala se z ní výborná kreslířka. Její rozsáhlý cyklus portrétů příslušníků keňských kmenů tvoří dnes stálou expozici Keňského národního muzea v Nairobi. Její poslední muž, George Adamson, kterého si vzala roku 1944, patřil k zakladatelům afrických národních parků. Jeho prostřednictvím se začala starat o malou lvici, kterou se jim oběma po velkém úsilí nakonec podařilo zčásti „znovuzdivočet“ a navrátit do přírody. Její životní příběh popsala v knize Příběh lvice Elsy. Navazující knihu Příběh levhartice Penny dokončil až spisovatelčin asistent. Mezi návratem lvice Elsy a příchodem levhartice Penny se starala o gepardici Pippu, kterou se jí podařilo také navrátit přírodě. Uskutečnila tak výzkum chování všech tří velkých afrických koček. Mezi známé knihy patří také autobiografie Volání divočiny, která byla v roce 1966 zfilmována. Založila nadaci Elsa Wild Animal Appeal, která má dodnes pobočky v USA, Kanadě, Japonsku a Keni. Prostřednictvím této nadace byly například založeny národní parky Meru a Samburu. Její život ukončil v roce 1980 bývalý zaměstnanec Paul Wakwaro Ekai, kterého propustila za krádež. Podle pitvy ji ubodal, on sám tvrdí, že ji zastřelil. Za tuto vraždu byl poslán na doživ...

Joseph Murphy (33)

Joseph Murphy je irský římskokatolický kněz a vedoucí protokolu Státního sekretariátu. Narodil se 16. srpna 1968 v Corku. Dne 11. července 1993 byl vysvěcen na kněze. Studoval na Papežské irské koleji a Papežské francouzské koleji. Na Papežské univerzitě Gregoriana získal doktorát z teologie. Dne 1. října 1997 vstoupil do diplomatických služeb Svatého stolce a to do sekce pro všeobecné záležitosti Státního sekretariátu. Roku 2002 se stal osobním sekretářem kardinála Angela Sodana. Roku 2003 mu papež Jan Pavel II. udělil titul Kaplana Jeho Svatosti. Dne 15. září 2006 byl předělen do sekce pro vztahy se státy. Dne 15. ledna 2008 se stal duchovním asistentem Associazione Santi Pietro e Paolo. Dne 22. března 2018 jej papež František jmenoval vedoucím protokolu Státního sekretariátu.

John Farndon (37)

Britský spisovatel, autor populárně naučné literatury.

Jaroslav Pokorný (39)

* 30.08.1899 † 09.02.1940 Devátý syn z dělnické rodiny. Vystudoval obchodní akademii , poté pracoval jako bankovní úředník v Praze. Po ukončení vysokoškolského studia na VŠ obchodní vyučoval jako suplent na školách ve Vysokém Mýtě, Mladé Boleslavi, Kutné Hoře, Hradci Králové a v Praze. Již v době sudií na VŠ vydal své první sbírky básní ve stylu Jiřího Wolkera a Fráni Šrámka . V roce 1926 opustil učitelské zaměstnání a věnoval se jen literatuře, jeho literární produkce postupně vystoupala až na desítky svazků ročně. Převážně se jednalo i populární prózu pod velkým množstvím pseudonymů: Charles Patterson White, James Lewington, J. Chotěbořská, J.W.Warren, Pavla Dvořáková, Petr Kalina, Ralph Kennedy, Rex Carrey, Axel Johanson, John Waren, M. Waren. V pouhých čtyřiceti letech podlehl tuberkulóze. Jeho osud vyvolal pozornost kulturní veřejnosti a diskuzi o sociálních podmínkách literátů a nakladatelských praktikách.

Jacques Bergier (11)

Jacques Bergier byl francouzský chemik a později úspěšný spisovatel, spoluautor románu Jitro kouzelníků . Bergier se narodil v Oděse a jeho židovští rodiče, obchodník Michail Berger a Etlia Krzeminicka, mu dali jméno Jakov Michajlovič Berger. Během ruské občanské války museli v roce 1920 odejít z Oděsy nejprve do městečka Kremenec na severozápadě Ukrajiny, odkud pocházela matka Etlia, a po pěti letech se celá rodina odstěhovala do Francie. Ve svém životopise Bergier vysvětluje změnu svého jména tím, že francouzská podoba jména Yakov je Jacques a chybou přepisu příjmení vzniká Bergier. Jacques Bergier napsal okolo 50 knih.

Friedrich Schiller (38)

Johann Christoph Friedrich von Schiller byl německý spisovatel, básník, dramatik, estetik a historik. Byl vedoucím představitelem německé klasiky a stal se čestným občanem První Francouzské republiky. Jeho dramatické dílo patetickým způsobem hájí svobodu a práva člověka a lidské bratrství. Jeho názory se utvářely pod vlivem Rousseaua, Lessinga a hnutí Sturm und Drang. V estetice vychází z Immanuela Kanta. Umění považoval za prostředek formování harmonické osobnosti, která svobodně tvoří dobro. Podle něj pouze umění pomáhá člověku získat skutečnou svobodu. Friedrich Schiller se narodil 10. listopadu 1759 v Marbachu ve Württembersku. Jeho otec se jmenoval Johann Kaspar Schiller a byl lékařem a důstojníkem ve službě vévody Karla Evžena Württemberského, který patřil k nejhorším tyranům své doby. Roku 1772 složil Friedrich Schiller zemské zkoušky a otevřel si tak cestu ke studiu. Ačkoliv chtěl studovat teologii, musel na rozkaz vévody nastoupit do vojenské akademie Karlsschule, aby se stal lékařem . Tam prožil celé mládí – žil zde od svých třinácti do jednadvaceti let. Za celou tu dobu neměl jedinou dovolenou, své sourozence neviděl ani jednou a své rodiče jen krátce při jejich návštěvách na akademii, u kterých ale byli přítomni i dozorci. Vojenský pořádek akademie zastupoval rodinu. Schillerův vývoj byl poměry na vojenské škole velmi ovlivněn, vzpíral se vojenskému drilu a jeho školní výsledky byly čím dál horší. Teprve poté, co se začal soustředit na medicínu , nabyl Schiller sebevědomí a začal na sobě usilovně pracovat. Nadšeně poslouchal přednášky profesora Abela, který vyučoval filozofii. Abel pobízel své žáky, aby sami mysleli, a pokoušel se z nich vychovat osvícenské a „dobré“ lidi. Popisoval jim ideu génia, který poslouchá jen své city a veškerá pravidla se mu protiví. Šestnáctiletý Schiller, který už léta psal básně a cítil, že býti básníkem je jeho životní povolání, poc...

Esther Verhoef-Verhallen (31)

Esther Verhoef-Verhallen je již dlouhá léta zárukou čtivých a srozumitelných naučných knih o zvířatech, které oslovují širokou čtenářskou veřejnost. V roce 1997 se její Encyklopedie koček umístila v žebříčku CPNB Top 100 nejlépe prodávaných knih. Její knihy vycházejí v mnoha zemích na celém světě. Kromě psaní knih o zvířatech a fotografování se Esther věnuje redaktorské práci, je hlavní redaktorkou časopisu o zvířatech a šéfredaktorkou měsíčníku pro milovníky koček.

Egon Hostovský (26)

Egon Hostovský byl český prozaik, redaktor a novinář. Narodil se ve východočeském Hronově v továrnické rodině se židovskými kořeny jako nejmladší z osmi dětí. Studia započal na náchodském reálném gymnáziu, zde také ve studentském časopise publikoval své první texty pod pseudonymem H. Noge. Po maturitě začal roku 1927 studovat Filozofickou fakultu UK, v roce 1929 krátce navštěvoval univerzitu ve Vídni. Studium roku 1930 předčasně ukončil a až do roku 1937 pracoval postupně v různých pražských nakladatelstvích, většinou jako lektor – v roce 1930 se též podílel na překladu románu svého bratrance, rakouského spisovatele Stefana Zweiga, který vyšel o rok později pod názvem Dobrodružství života . V období 1937–39 pracoval jako úředník československého ministerstva zahraničí. Roku 1939 ho vlámský a holandský PEN klub pozval na propagační přednáškové turné po Beneluxu, kde ho zastihla zpráva o okupaci Československa. Hostovský zvolil emigraci a po trase Brusel – Paříž – Lisabon se dostal v únoru 1941 do USA. Usadil se v New Yorku a vstoupil do služeb tamějšího československého konzulátu. Ve své vlasti se znovu objevil až v roce 1946, o rok později se vrátil s úmyslem zůstat natrvalo a začal znovu pracovat na ministerstvu zahraničních věcí. Únorový převrat však znamenal změnu situace, a Hostovský opět odešel z Československa: roku 1948 odjel jako legační tajemník ministerstva do Norska. Po krátkém pobytu v Norsku pak pokračoval do své druhé americké emigrace, v níž žil od roku 1950 až do smrti . V roce 1957 získal americké občanství. V Americe se živil jako učitel češtiny, poradce pro evropské literatury a novinář , spolupracoval také jako redaktor s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa . Posléze se etabloval jako p...

Bacily (18)

Alphonse Daudet (38)

Alphonse Daudet byl francouzský spisovatel, čelný představitel naturalismu a autor divadelních her. Narodil se v Nîmes v rodině obchodníka s hedvábím. Po nepokojích roku 1848 přestal obchod jeho otce prosperovat a roku 1849 se rodina přestěhovala do Lyonu. Již v průběhu studia na gymnáziu projevoval Alphonse Daudet intenzivní zájem o literaturu – svůj první román napsal v roce 1855. Po maturitě roku 1856 byl nucen z důvodu nedostatku finančních prostředků pro další studium nastoupit jako pomocný učitel v Alès. Po neúspěšném pokusu o sebevraždu pro nešťastnou lásku jej rodiče poslali za starším bratrem Ernestem do Paříže kde Alphonse Daudet ihned nastoupil dráhu spisovatele. Kromě svého pařížského bytu pobýval často i v blízkém Champrosay kde brzy zakoupil dům. Od roku 1860 pracoval také jako sekretář knížete z Morny, a to až do jeho smrti v r. 1865; poté se už věnoval výlučně tvůrčí činnosti. 23. ledna 1867 se oženil s Julií Allard, s níž pak prožil mnoho let šťastného manželství a rostoucí literární slávy. Od roku 1880 trpěl Daudet postupně čím dál více neznámou a nevyléčitelnou nemocí míchy. Přes opakované ozdravné pobyty v Alpách se jeho zdravotní stav dále zhoršoval a během 90. let 19. století jeho literární aktivita postupně slábla. Zemřel náhle na zástavu srdce 16. prosince 1897.

Zecharia Sitchin (24)

Zecharia Sitchin byl autor knih propagující myšlenku mimozemského původu lidstva. Sitchin tvrdil, že za vznikem starověké sumerské civilizace stáli „Anunnaki“, mimozemská rasa z ještě neobjevené planety našeho solárního systému – Nibiru. Tvrdil, že sumerská mytologie potvrzuje jeho teorie, přičemž tyto byly soustavně vyvracovány renomovanými vědci a historiky: Jeho kritici napadali hlavně Sitchinovy překlady sumerských textů a jeho fyzikální výklady. Zecharia Sitchin bezesporu patřil mezi nejvýznamnější záhadology 20. a počátku 21. století. Narodil se v Baku, Sovětský svaz , vyrůstal v Palestině. Zde se naučil moderní a starověkou hebrejštinu, jiné semitské a evropské jazyky, historii a archeologii Blízkého východu. Vystudoval obor dějiny ekonomie na Londýnské univerzitě. Pracoval mnoho let v Izraeli jako novinář a editor, poté žil a tvořil v New Yorku. Jeho knihy jsou překládány do většiny světových jazyků, do Braillova písma, a jsou citovány v rádiích a televizních programech. Podle jeho výkladu sumerské kosmogonie existuje tzv. hypotetická planeta, putující po dlouhé, eliptické oběžné dráze; planeta projde vnitřní Sluneční soustavou zhruba každých 3600 let. Tato planeta se podle Sitchina jmenuje Nibiru . Planeta Nibiru se srazila s Tiamatem, jenž je další hypotetickou planetou, umísťovanou Sitchinem mezi Mars a Jupiter. Tato kolize dala vzniknout planetě Zemi, Pásu asteroidů a některým kometám. Tiamat je, jak je popisováno v Enûma Eliš, bohyně. Sitchin se ale domníval, že Tiamat by mohl být tím, co my dnes nazýváme planetou Zemí. Když byl zasažen jedním z měsíců planety Nibiru, Tiamat se rozpadl na dvě části. Při dalším průniku Sluneční soustavou se Nibiru srazila s fragmenty předchozí kolize a jedna část Tiamatu vytvořila nynější Pás astero...

Věra Nosková (28)

Věra Nosková , je česká spisovatelka, novinářka, propagátorka vědy a kritického myšlení. Brzy po narození se s rodiči přestěhovala do Strakonic v jižních Čechách, kde žila do dvaceti let. Vystudovala zde gymnázium, později studovala při zaměstnání Střední pedagogickou školu v Praze. Do roku 1990 vystřídala asi 16 zaměstnavatelů a mnoho profesí . Nejdéle byla učitelkou v mateřské škole a noční vychovatelkou v Domově mládeže Haštalská v Praze. Po roce 1989 začala pracovat jako novinářka a externí rozhlasová redaktorka. Od roku 2003 se věnuje psaní beletrie. Ve vlastním nakladatelství vydává populárně vědecké publikace významných členů občanského sdružení Sisyfos, prózu jiných autorů a vlastní díla. Věra Nosková byla spoluzakladatelkou a po tři roky předsedkyní Českého klubu skeptiků Sisyfos a je členkou PEN klubu. Věra Nosková žije v Praze, je vdaná a má dva dospělé syny. V 60. a 70. letech publikovala básně v časopisech Divoké víno a Literární měsíčník, některé texty byly uváděny v pořadech "Zelené peří" Mirka Kováříka v divadle Rubín. První sbírka básní připravená do tisku v Českobudějovickém nakladatelství Růže počátkem 80. let byla těsně před vydáním zakázána. Jediná sbírka básní "Inkoustové pádlo" vyšla roku 1988. Po roce 1989 našla nová zaměstnání jako tajemnice a redaktorka v Českém deníku, jako redaktorka Týdnu , reportérka obrazové přílohy Blesk Magazín, redaktorka Europress a nakonec jako spoluautorka přílohy " Věda a lidé" Hospodářských novin. Externě spolupracovala s Lidovými novinami a MF DNES, časopisy Reflex, Print and Publishing, Packaging, Sanquist, Listy, na Slovensku Rozmer a Prometheus V devadesátých letech uváděla pořad "Naše téma" v Českém rozhlase Vltava, a již několik let píše pravidelné fejetony pro týdeník Rozhlas. Vedle článků popularizujících vě...

T Lobsang Rampa (17)

Angličan Cyril Henri Hoskins, do nějž se údajně r. 1949 převtělil tibetský láma a lékař. Autor mnoha populárních knih o Tibetu, jejichž faktická spolehlivost je však sporná a jedná se spíše o fikce.

Svatopluk Káš (26)

Svatopluk Káš byl český lékař-neurolog, spisovatel, publicista a humorista. Byl synem zakladatele hudebního sdružení Kocourkovští učitelé Josefa Káše. Byl znám především svou zálibou v medicínském humoru.

Sigrid-Maria Größing (22)

Sigrid-Maria Größing je historička, spisovatelka a germanistka. Sigrid-Maria Großing po absolvování vysokoškolského studia historie, zeměpisu a literatuře, věnovala výuce na různých středních školách v Rakousku a Bavorsku. Později absolovovala doktorské studium historie a získala titul Ph.D. Vydala několik knih, především o dějinách habsburské dynastie, ale také několik kuchařek. Po úspěchu jejích prvních knih, které byly přeloženy do několika jazyků, se může od roku 1986 plně věnovat spisovatelské činnosti. Größing je vdaná a má dvě dospělé děti . Společně s manželem žije v Grossgmain u Salcburku.

Robert Rohál (33)

Narodil jsem se v roce 1959, odmalička žiju v Holešově na Kroměřížsku. Po střední škole a vojně jsem pracoval skoro deset let v kultuře. Od roku 1990 působím jako novinář – nejdřív ve Zlíně, pak v Praze, pak zase ve Zlíně a od roku 2007 v redakci regionálního čtrnáctideníku Holešovsko. Během posledních dvanácti let mi vyšla – povětšinou u pražského nakladatelství Petrklíč – řada knih, které jsou vesměs o filmu, muzikálu, populární hudbě a celebritách. Jenomže vedle písmenek mě baví i obrázky… Fotografuji přibližně od roku 2002 – tehdy to ale byly fotky pro noviny, zkrátka reportáž – ale byl to přesně ten moment, co se stalo fotografování mojí největší vášní. Faktem je, že nejraději fotím lidi a že mne už pár let drží černobílá fotografie. Od roku 2005 jsem jednak vybavil svými fotografiemi několik veřejných interiérů, jednak jsem se zúčastnil několika kolektivních i samostatných výstav – a to nejen v Holešově, ale také v Praze, Brně, na hradě Křivoklát, v Národním muzeu fotografie v Jindřichově Hradci a na několika dalších místech – a snad to ještě nekončí...

Peter Mayle (27)

Peter Mayle byl britský spisovatel humoristických románů, cestopisů a naučné literatury. Narodil se jako nejmladší ze tří dětí v Anglii, ale rodina se brzy přestěhovala na Barbados, kde byl otec koloniálním úředníkem a Peter tam v 16 letech ukončil školu. Kariéru začal roku 1955 jako číšník a řidič autobusu, od roku 1957 byl zaměstnán v londýnské kanceláři společnosti Shell Oil a dále ve společnosti Papert Koenig, jako manažer a textař v jejich reklamních pobočkách v USA a v Londýně. V 70. letech začal psát první populárně vzdělávací knihy pro mládež i pro dospělé, přispíval svými fejetony a povídkami do časopisů a přestěhoval se do Devonu. V roce 1985 se vzdal svého zaměstnání a v roce 1987 se přestěhoval do Provence, kde si dal zrekonstruovat starý statek v Ménerbes a začal tam psát knihy o životě, kultuře a mentalitě obyvatel jižní Francie. Zvláštní pozornost věnoval oslavě krajiny jižní Francie . Napsal 42 románů a novel, převážně humoristických, cestopisných a gastronomických a autobiografickými prvky, někdy s kriminální zápletkou. Jeho práce byly přeloženy do více než 20 jazyků, z nich dvě nejúspěšnější byly tak populární a adresné popisem vesnic v departementu Vaucluse , že autor před návštěvami dotěrných čtenářů v roce 1997 uprchl a odstěhoval se na Long Island v New Yorku. Po kratší době se však vrátil zpět na jih Francie. Zemřel v nemocnici nedaleko svého domu.. Ze dvou manželství měl tři syny a dvě dcery. V článku byly použity údaje z anglické a německé wikipedie.

Marie Čechová (31)

prof. PhDr. Marie Čechová, DrSc. je česká vysokoškolská profesorka českého jazyka a autorka prací z oboru. Zdroj: Zimová, Ludmila. Životní jubileum prof. PhDr. Marie Čechové, DrSc. In: http://nase-rec.ujc.cas.cz

Marcela Mlynářová (30)

Marcela Mlynářová se narodila 20. 3. 1948 v Praze. Literární činnosti se věnuje od roku 1999. Náměty čerpá ze svého , ne vždy lehkého, života.

Marcel Proust (27)

Valentin Louis Georges Eugène Marcel Proust byl francouzský romanopisec, kritik a esejista. Nejvíce se proslavil monumentálním cyklem Hledání ztraceného času, který vyšel v sedmi dílech v letech 1913 až 1927. Marcel Proust se narodil v roce 1871 v Auteuil v 16. pařížském obvodu v domě svého prastrýce dva měsíce poté, co frankfurtská smlouva formálně ukončila francouzsko-pruskou válku. Jeho narození bylo poznamenáno násilnostmi, které provázely potlačení Pařížské komuny a jeho dětství spadalo do období konsolidace Třetí republiky. Mnoho motivů z Hledání ztraceného času se dotýká rozsáhlých společenských změn, zejména úpadku aristokracie a vzestupu střední třídy, ke kterým došlo ve Francii během Třetí republiky a fin de siècle. Otec Achille Adrien Proust byl prominentní patolog a epidemiolog, zodpovědný za opatření proti šíření cholery, autor mnoha článků a knih z oboru lékařství a hygieny. Matka Jeanne Clémence Weilová pocházela z bohaté a kultivované židovské rodiny z Alsaska. Byla gramotná a sečtělá, její dopisy ukazují na dobře vyvinutý smysl pro humor. Díky své znalosti angličtiny mohla pomáhat synovi s překládáním próz Johna Ruskina. V devíti letech postihla Prousta první vážná ataka astmatu a od té doby byl považován za neduživé dítě. Proust trávíval dlouhé prázdniny v Illiers. Tato vesnice a také dům Proustova prastrýce v Auteuil se staly předlohou pro smyšlené město Combray, kde se odehrávají některé důležité scény z Hledání ztraceného času. V roce 1882, ve věku jedenácti let, se Proust stal žákem prestižního Lycée Condorcet. Vinou své nemoci ve škole často chyběl; přesto vynikal v literatuře a v posledním ročníku obdržel ocenění. Díky spolužákům získal přístup do salonů vyšší buržoazie, které mu poskytly bohatý materiál pro Hledání ztraceného času. Přes své chabé zdraví Proust rok (18...

Louis Armstrong (20)

Louis Armstrong , důvěrně známý jako "Satchmo" nebo "Pops", byl výraznou osobností světového jazzu a jedním z nejvlivnějších umělců v historii této hudby. Armstrong se narodil 4. srpna 1901 v New Orleans v Louisianě a jeho kariéra trvala pět desetiletí, od 20. do 60. let 20. století. Byl trumpetistou, skladatelem, zpěvákem a příležitostným hercem, známým pro svůj charismatický pódiový projev a hlas stejně jako pro svou hru na trubku.

Lisa Jackson (34)

Americká autorka mrazivých thrillerů pro ženy. Lisa vystudovala Oregonskou státní univerzitu a pracovala zpočátku v bankovnictví. Na literaturu se dala na radu své sestry, spisovatelky Nancy Bushové, a svou první knihu – harlekýnku – vydala roku 1983. Od té doby napsala přes 70 romantických knih, ze začátku i se spoluprací Nancy. Pak se ale jejich cesty a styly rozdělily, Lisa totiž začala tíhnout víc k napětí a k temnějším příběhům. Přes patnáct let se věnovala psaní romancí, historických románů i romantickým detektivkám. Nyní definitivně přechází na temné – i když z části také romantické - thrillery. S oblibou nechává napínat své čtenáře na skřipec napětí a hrůzy, krutě vraždí nebohé oběti a přivádí na literární scénu ty nejhorší a nejbrutálnější sériové vrahy. Ale čtenářům to, zdá se, vůbec nevadí a už roky jsou její thrillery na předních místech žebříčků nejprodávanějších knih roku. Lisa má rozděláno několik detektivních řad, např. s kalifornským detektivem Anthonym Paternou nebo s neworleanskými policisty Rickem Bentzem a Reubenem Montoyou. Nakladatelství Domino z nich vybírá ty nejnapínavější. Je členkou Mystery Writers of America, International Thriller Writers a Romance Writers of America.

Ladislav Dvorský (20)

Ladislav Dvorský byl český spisovatel, autor knih pro děti a mládež, básník, prozaik, dramatik, publicista, jazykovědec a překladatel.

Karel Hais (32)

Karel Hais byl český anglista, tvůrce televizního kurzu angličtiny, učebnic a slovníků.

Karel Felt (32)

Narozen 27. 7. 1957. PhDr., publicista, specializace na publikace z oblasti sportu. V letech 1979-1997 přispíval do periodika Právo .

Josef Hons (25)

Ing. Josef Hons byl český vysokoškolský pedagog, spisovatel, básník, publicista. Narodil se v Kutné Hoře jako syn pekaře. Maturoval na reálném gymnasiu roku 1925 a odešel do Prahy, kde na Českém vysokém učení roku 1931 absolvoval obor stavba a údržba drah. Roku 1935 nastoupil k ČSD, složil zkoušky na výpravčího. ale pak se na odboru pro udržování dráhy v Praze věnoval své profesi. Již od počátku třicátých let přispíval do Volnosti a dalších periodik. Začátek protektorátu prožil Josef Hons jako dopravní referent na Generálním ředitelství stavby dálnic v Praze. v letech 1943–45 byl zaměstnancem Ředitelství drah v Praze. Toto šťastné profesní spojení a podpora ministerstva železnic mu dovolily v letech 1944 a 1945 strávit několik týdnů v rakouském Krumbachu, kde byl za války uložen vídeňský železniční archiv, a zde získal základy pro své díla. Po roce 1945 pracoval na ministerstvu dopravy , od roku 1957 až do odchodu do důchodu byl zprvu docentem, později profesorem na Vysoké školy železniční v Praze, po jejím přestěhování pak Vysoké školy dopravní v Žilině. Dále psal odborné články, skripta pro studenty, pohádky pro děti a knihy pro mládež. Za svou životní literární tvorbu oblasti historie techniky byl roku 1979 jmenován čestným členem Společnosti pro dějiny věd a techniky Čs. akademie věd.

Jiří Gruša (28)

Jiří Gruša byl český básník, prozaik, překladatel, literární kritik, diplomat a politik. Od června 1997 do ledna 1998 zastával post ministra školství, mládeže a tělovýchovy ČR ve druhé Klausově vládě . V letech 2003 až 2009 byl prezidentem mezinárodního centra PEN klubu. Pro jednu ze svých knih použil pseudonym Samuel Lewis. Narodil se v Pardubicích. Jeho otec byl technickým úředníkem, který byl po válce nucen se přihlásit do dolu v rámci náboru pracující inteligence. Po absolvování středoškolského studia v Pardubicích byl Gruša, nyní pocházející z dělnické rodiny, přijat na Karlovu univerzitu, aniž by musel vstoupit do komunistické strany. Nejprve studoval český jazyk a historii, po roce přešel na Filozofickou fakultu studovat obory filozofie a historie. Během studia se u něho začal projevovat organizační talent, díky kterému působil na pozici redaktora v různých literárních časopisech. Svou poezii pravidelně zasílal do redakcí pražských novin, kde se jeho básně setkávaly vždy s odmítavou odpovědí redakcí pro intelektuální obsah a neplnění potřebných ideových předpokladů. Vysokou školu ukončil v roce 1962, kdy vyšla jeho básnická sbírka Torna. V tomto roce také nastoupil základní vojenskou službu. Dále se věnoval básnické tvorbě. V roce 1963 byla v pražských novinách zveřejněna část jeho práce, která byla vytržena z kontextu. V této práci byly zmíněna i osoba Fidela Castra. Díky tomu byl pozván do Dobříše, kde se setkal s celou řadou mladých spisovatelů. Zde vznikla myšlenka vzniku časopisu pro mladou literaturu, proto zorganizoval vše potřebné a ještě během jeho vojenské služby vznikl časopis Tvář, s odkazem na Františka Halase, jehož se stal redaktorem. Po měsíci působení v časopise Tvář, se objevil v tisku článek jeho přítele z Pardubic Vladimíra Medka, pojednávající o tom, že není správné, aby nevycházely starší básně bez stalinských ve...

Jaroslav Raimund Vávra (29)

Jaroslav Raimund Vávra byl český spisovatel a cestovatel, autor románů, reportáží a kulturně-historických prací z oblasti severní Afriky nebo z dějin řemesla a technických objevů. Narodil se v rodině úředníka pojišťovny Aloise Vávry a jeho manželky Marie, rozené Beiglové ; rodiče byli oddáni v Hradci Králové, necelý měsíc před jeho narozením. Jeho mladším bratrem byl filmový režisér Otakar Vávra. Vystudoval reálku v Brně, absolvoval externě několik semestrů na lékařské fakultě a vyučil se zubním technikem. Od roku 1924 působil jako redaktor v pražských nakladatelstvích , podílel se i na několika filmových scénářích . Od roku 1936 patřil k okruhu Václavkova Bloku. Ještě na studiích procestoval s otcem téměř celou Evropu. Roku 1931, 1937 a 1947 podnikl cestu do severní Afriky, roku 1956 navštívil Egypt, Sýrii a Libanon a roku 1969 Mongolsko. V letech 1945–1973 pracoval v Československém filmu na Barrandově nejprve jako knihovník, poté ve Filmovém klubu, který založil, a konečně jako lektor. Roku 1947 podílel se na scénáři filmu svého bratra Krakatit. Jako spisovatel napsal řadu beletristických, cestopisných a kulturně-historických knih o severní Africe a jejích původních berberských obyvatelích. Dalším okruhem jeho zájmu se stalo sklářství, technické objevy a život pražské meziválečné technické inteligence a umělecké společnosti.

Jan Vodňanský (30)

Jan Vodňanský je spisovatel, herec, zpěvák, autor textů písní a lidový filosof. Jeho texty jsou plné osobitého absurdního a intelektuálního humoru. Věnuje se také tvorbě pro děti. V roce 1965 vystudoval Jan Vodňanský Fakultu strojní ČVUT a krátce pracoval jako projektant. V roce 1973 vystudoval dálkově Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Od roku 1974 je ve svobodném povolání. V 90. letech přednášel filozofii na Univerzitě Karlově v Praze. Roku 1964 začal vystupovat ve dvojici s Petrem Skoumalem, později spolupracoval např. s Přemyslem Rutem a Světlanou Nálepkovou. Jan Vodňanský zemřel ve středu 10. března 2021 ve věku 79 let. Příčinou jeho úmrtí byl covid-19.

Ivan Skála (33)

Ivan Skála, původním jménem Karel Hell, , byl český básník, překladatel ze slovenštiny, československý politik Komunistické strany Československa a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Představitel dogmatického, konzervativního směru české kultury v období normalizace. Maturoval v roce 1941 a poté byl totálně nasazen v Německu. Po druhé světové válce se stal redaktorem Rudého práva . Angažoval se i politicky, stal se funkcionářem Svazu české mládeže a začal studovat na Vysoké škole politické a sociální v Praze. Patřil do skupiny komunistických intelektuálů soustředěných okolo redakce Rudého práva. V jeho prvních sbírkách jsou ještě znát ohlasy estetiky Vladimíra Holana a Františka Halase. Od počátku 50. let 20. století ale přechází k militantní a ideologické poezii. Během procesu s Rudolfem Slánským publikoval v Rudém právu slogan Psovi psí smrt!. V letech 1957 – 1968 byl ředitelem nakladatelství Mladá fronta a v letech 1959-1963 prvním tajemníkem Svazu československých spisovatelů. Na 3. sjezdu Svazu československých spisovatelů roku 1963 přednesl hlavní referát. Na 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967 naopak vystupoval jako představitel výrazně menšinového názoru, když agitoval proti antisocialistickým živlům, zatímco většina vystoupení delegátů byla nesena silnou kritikou politických a kulturních poměrů ČSSR. V týdnech a měsících po sjezdu, kdy se vedení strany dočasně pokusilo o silové řešení revolty v řadách umělců, tyto své názory obhajoval ve veřejných debatách. Ve volbách roku 1960 byl zvolen za KSČ do Národního shromáždění ČSSR za hlavní město Praha. Mandát získal i ve volbách v roce 1964. V Národním shromáždění zasedal až do konce jeho funkčního období v roce 1968. XII. sjezd KSČ ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Če...

Hiromu Arakawa (34)

Hiromu Arakawa je japonská manga umělkyně z Hokkaido, která se narodila 8.5. 1973. Její nejznámější manga je Fullmetal Alchemist, která byla později několikrát zfilmovaná jako anime Fullmetal Alchemist a Fullmetal Alchemist: Brotherhood. Vyrůstala na mléčné farmě společně se třemi staršími sestrami a jedním bratrem. Roku 1999 se přestěhovala do Tokia a začala pracovat jako asistent Hiroyuki Etō, autor Mahōjin Guru Guru. Její vlastní kariéra jako manga spisovatele začala až vydáním Zatoulaný Pes v Square Enix Měsíční Shōnen Gangan v roce 1999. V červenci 2001, Arakawa zveřejnila první kapitolu Fullmetal Alchemist.

Herman Melville (25)

Herman Melville byl americký pozdně romantický spisovatel a básník, jeden z nejvýznamnějších klasiků americké literatury známý především díky svému románu Bílá velryba . Herman Melville se narodil v bohaté patricijské rodině jako třetí z osmi dětí. Jeho otec byl původem skotský obchodník a matka Holanďanka. V New Yorku získal Melville základní vzdělání na škole pro chlapce a poté zde od roku 1829 studoval na Grammar School of Columbia College. Otcova firma na dovoz francouzského drogistického zboží však roku 1830 zkrachovala a rodina byla donucena odstěhovat se do Albany, kde otec začal podnikat jako obchodník s kožešinami a Melville zde pokračoval ve studiu na místní akademii. Když jeho otec roku 1831 zemřel, dostala se rodina do finančních problémů, Melville přerušil studia a pomáhal svému staršímu bratrovi, který převzal otcovo podnikání a tím i odpovědnost za rodinu. Na akademii v Albany se vrátil v roce 1835 a studoval zde antickou literaturu a filosofii. Roku 1837 byl nucen vyhlásit úpadek i Melvillův bratr a rodina se musela přestěhovat do Lansingburghu, kde Melville studoval na místní akademii zeměměřictví, aby mohl pracovat na stavbě Erijského kanálu. Když jeho záměr nevyšel, nechal se Melville roku 1839 najmout na obchodní trojstěžník jako plavčík a absolvoval plavbu do Liverpoolu. Po návratu krátce pracoval jako učitel a stále se snažil najít stálé zaměstnání, aby pomohl své rodině závislé na příbuzných. Když se mu to nepodařilo, nechal se v lednu roku 1841 v New Bedfordu najmout na velrybářskou loď Acushnet plavící se do jižních moří. Na lodi sloužil osmnáct měsíců. Avšak na Markézách, pobouřen surovým a ponižujícím zacházením, z lodi zběhl na ostrov Nuku Hiva. Zde byl měsíc zajatcem lidojedů v údolí Taipi, ale podařilo se mu uprchnout na australskou velrybářskou loď. Dostal se na Tahiti a další lodí na Havajské ostrovy. Tam se přihlásil do slu...

Helena Zmatlíková (34)

Helena Zmatlíková rozená Wehrbergerová byla česká malířka a ilustrátorka. Ilustrovala přibližně 250 knížek, hlavně pro děti. Studovala nejprve na soukromé Ukrajinské akademii u Grigorije Musatova, později přešla na Rotterovu školu kresby a propagační grafiky. Své studium dokončila ve škole volné a užitné grafiky, knižního a reklamního umění Officina Pragensis . Již během studií si přivydělávala jako módní kreslířka. Po studiích nejprve pracovala v ateliéru Melantrich, pak se osamostatnila, ale nakonec přešla pod nakladatelství Albatros jako jeho kmenová ilustrátorka. Soustavně se vydávání knížek s jejími ilustracemi věnuje nakladatelství Artur. Za své dílo získala řadu ocenění za nejkrásnější knížku. Podílela se i na Světové výstavě v Bruselu 1958. Známé jsou její ilustrace Honzíkovy cesty od Bohumila Říhy a dětských knížek od Eduarda Petišky. Podobně známé jsou i Děti z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové. Mezi její nejoblíbenější knížky patřilo Aškenazyho Putování za švestkovou vůní, Collodiho Pinocchiova dobrodružství a Malý princ od A. de Saint-Exupéryho. Kromě knih ilustrovala i mnoho leporel pro nejmenší. Pracovala i na animovaných filmech, například na večerníčku Domeček u tří koťátek. Knihy, které ilustrovala, byly překládány do mnoha jazyků a vycházely v zahraničí i s původními ilustracemi, takže je znají děti takřka na celém světě. Jejím synovcem je právník a politik Pavel Rychetský. Její syn Ivan Zmatlík byl ženatý s herečkou Kateřinou Macháčkovou, se kterou má dceru Helenu. Místem jejího posledního odpočinku je Vyšehradský hřbitov v Praze.

František Polívka (25)

František Polívka – 2. července 1923 v Olomouci), byl český botanik. Vystudoval gymnázium v Hradci Králové a přírodní vědy na filozofické fakultě UK v Praze. Od roku 1884 byl vychovatelem v Nasavrkách u Chrudimi a od roku 1886 působil jako suplující učitel na českém gymnáziu v Olomouci. V roce 1902 se stal ředitelem české reálky v Olomouci a byl jmenován okresním školdozorcem pro české školy obecné městského okresu Olomouckého. Jeho socha z diabasu Julia Pelikána byla odhalena v roce 1933, nachází se na žulovém podstavci v Olomouci ve Smetanových sadech. Jeho manželkou se stala Filomena Polívková . Všechny Polívkovy knihy patří k základním kamenům české botanické bibliografie a vycházejí z nich, nebo je citují i současní botanikové.

František Niedl (50)

František Niedl je český spisovatel historických románů a detektivních příběhů. Vystudoval SPŠ elektrotechnickou. Pracoval jako elektromontér, obsluhoval vodní elektrárny, byl učitelem v autoškole a majitelem cestovní kanceláře. V současné době se věnuje budování jachetního klubu na Lipně a literární činnosti. Je ženatý a má 2 syny. První knihu vydal v roce 1989. Poté se věnoval podnikání a k psaní románů se vrátil na začátku 21. století. Jeho specifikou je psaní románů v sériích. U historických románů jde o sérii Rytíři z Vřesova , Platnéř , Hynek Tas z Boru . Ke každé knížce čte reálie a dějinné okolnosti, které respektuje. U detektivních thrillerů pak jde o sérii s hlavním hrdinou Pavlem Venclem a Michaelem Dabertem .

František Bartoš (33)

Pedagog, jazykovědec, etnograf. Významná osobnost moravské vzdělanosti a kultury druhé poloviny 19. století, organizátor vědeckého a národního života na Moravě. Narodil se v Mladcové u Zlína. Obecnou školu navštěvoval ve Zlíně, i přes nedostatek prostředků pokračoval ve studiu na gymnáziu v Olomouci. Už zde se aktivně účastnil národního a literárního dění ve spolku Uměna. Na univerzitě ve Vídni vystudoval klasickou filologii a češtinu. Potkal zde pedagogy, kteří ho trvale ovlivnili: filologa F. Miklošiče a moravského historika a jazykovědce A. V. Šemberu. Navázal kontakty se studenty slovanských národností a stal se členem slovanského spolku Morava. Po studiích ve Vídni vyučoval na piaristickém gymnáziu ve Strážnici, německém gymnáziu v Olomouci a německém katolickém gymnázium v Těšíně. Z Těšína odešel do Brna, kde působil téměř třicet let, nejprve jako profesor na slovanském gymnáziu, od roku 1888 jako ředitel na nižším českém gymnáziu. Po příchodu do Brna se aktivně účastnil kulturního i společenského dění. Byl zakládajícím členem Ústřední Matice školské, ředitelem a protektorem ústavů Vesny, v devadesátých letech působil jako člen zemské školní rady, byl členem Matice moravské , Filharmonické besedy, Musejního spolku, Sokola, Čtenářského spolku v Brně a dalších. Uznáním jeho práce bylo členství v Královské české společnosti nauk , čestné předsednictví Národopisné výstavy českoslovanské v Praze v roce 1895 i jmenování členem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění . Za jeho práci se mu dostalo poct i v zahraničí, když v roce 1890 carská Akademie nauk v Petrohradě udělila cenu Kotljarevského jeho dílu Dialektologie moravská. Po celý život se věnoval pedagogické práci, která se mu stala naplní života. Svým žákům imponoval rozsáhlými vědomostmi, ryzím charakterem, i publikačními úspěchy. Vychoval celou řadu budoucích literátů ...