Všichni Autoři a témata

Petra Soukupová (49)

Petra Soukupová je česká spisovatelka a scenáristka, laureátka literárních cen Magnesia Litera 2010 v kategorii Kniha roku za prózu Zmizet a Ceny Jiřího Ortena 2008 pro mladé literáty za knihu K moři. K povídce „Na krátko“ vytvořila scénář, za nějž v roce 2009 obdržela 3. místo v soutěži Cena Sazky za nerealizovaný scénář. Tímto scénářem absolvovala obory scenáristika a dramaturgie na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. K povídce Na krátko vytvořila scénář, za nějž v roce 2009 obdržela 3. místo v soutěži Cena Sazky za nerealizovaný scénář. Kniha K moři se stala předlohou pro napsání scénáře, za který obdržela nejvyšší ocenění ve 2. ročníku soutěže scenáristů Nadace Barrandov & RWE. Scénář plánovala pod stejným názvem natočit Karin Babinská, k realizaci však nedošlo. Za triptych Zmizet byla vedle zisku Magnesie Litery také nominována na Cenu Josefa Škvoreckého. Litera výrazně zvýšila poptávku po knize, zatímco před jejím oceněním se prodalo kolem 2500 výtisků knihy, do konce srpna 2010 už to bylo 9776 výtisků a na začátku roku 2011 12 000 výtisků. V roce 2012 vyšla kniha Zmizet v polštině. Román Věci, na které nastal čas byl vydán v roce 2020 z již publikovaných povídek, které autorka upravila, rozšířila o zcela nové texty a vše propojila do románového příběhu. V letech 2008–2010 působila v televizi jako scenáristka seriálu Comeback, s Tomášem Baldýnským psala i seriál Kosmo. Od roku 2011 pracuje jako dramaturgyně seriálu Ulice. Její knihy vyšly v Bosně a Hercegovině, Albánii, Bulharsku, Chorvatsku, Itálii, Maďarsku, Makedonii, Srbsku, Polsku, Slovinsku a ve Vietnamu. Kromě toho postupně vycházejí v audiální formě ve vydavatelství OneHot BOOk. V lednu 2013 se jí a Tomáši Baldýnskému narodila dcera Marla.

Oldřich Lepil (40)

doc. RNDr. Oldřich Lepil, CSC. je odborný asistent na katedře experimentální fyziky, práce z oboru. Po maturitě na gymnáziu ve Vyškově studoval učitelství na Přírodovědecké fakultě MU v Brně v letech 1951–1955. Pak v období 1955–1963 působil postupně jako učitel fyziky na jedenáctileté střední škole, dvanáctileté střední škole a střední všeobecně vzdělávací škole ve Zlíně. V roce 1963 se stal vysokoškolským učitelem Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého. V roce 1966 získal akademický titul RNDr., o rok později získal vědeckou hodnost kandidáta věd z teorie vyučování fyzice. V roce 1987 byl jmenován docentem pro obor didaktika fyziky. Na učebnicích středoškolské fyziky začal pracovat ještě jako středoškolský učitel, když si ho vybral do autorského kolektivu prof. Josef Fuka. Výsledkem této spolupráce byla kvalitní učebnice Fyzika pro 3. ročník SVVŠ, která vyšla celkem v 10 vydáních . Podobný osud měla učebnice Praktická cvičení z fyziky, napsaná společně s ředitelem gymnázia v Bohumíně Františkem Živným, která vyšla ztím v 16 vydáních . Je autorem či spoluatorem přibližně 40 knižních publikací, více než 250 příspěvků v didaktických časopisech, ve sbornících z konferencí a v metodických materiálech pro učitele. V pracích, které věnoval názorné výuce fyziky, má významné postavení fyzikální experiment zaměřený na aplikace elektroniky ve školní experimentální technice. Vytvořil např. pomůcku, jejímž základem byl oscilátor VKV s pracovní frekvencí 420 MHz, které odpovídá vlnová délka 72 cm. Je autorem 13 výukových krátkých filmů. Ve studiu Krátkého filmu ve Zlíně realizoval soubor 50 zhruba minutových filmů určených pro výuku elektřiny na základní škole. Byl to svého druhu první a rozsahem ojedinělý soubor velmi krátkých neozvučených filmů, pojetím připomínajících nynější počítačové aplety. Na současném pracovišti, katedře experimentální fyziky Přírodovědecké fakulty UP v...

Jan Václav Rosůlek (50)

Jan Václav Rosůlek, pseudonym Vladimír Drnák byl český poštovní úředník, básník, prozaik a dramatik, autor románů z období první světové války, životopisných románů z uměleckého prostředí, próz z různých žánrů populární literatury a knih pro děti. Pocházel z úřednické rodiny. Pardubickou reálku nedostudoval a roku 1911 se stal poštovním úředníkem. V letech 1914–1918 bojoval na italské frontě. Po návratu pracoval opět jako poštovní úředník na různých slovenských poštovních úřadech a také v Pardubicích. Roku 1931 se přestěhoval do Prahy jako úředník Poštovní hospodářské ústředny a v této funkci pracoval až do svého odchodu do důchodu roku 1947. Dne 29. března 1920 se v Pardubicích oženil s učitelkou jazyků Markétou Netušilovou . Jejich dcera Helena byla herečka a dokumentátorka v Divadelním ústavu. Do literatury vstoupil několika básnickými sbírkami patetických veršů a divadelní hrou pro děti. Brzy se však jeho doménou stala próza, těžící z válečných zážitků první světové války. Jeho povídky a romány s touto tematikou podávají drastický obraz utrpení šikanovaných vojáků na italské frontě. Později začal s rutinní obratností produkovat celou řadu dobrodružných, detektivních a konvenčních společenských příběhů i dívčích románů. Pod pseudonymem Vladimír Drnák pak publikoval své závažnější, především životopisné romány. Po roce 1945 psal především práce pro mládež.

Jan Herben (54)

Jan Herben byl český a československý politik, novinář, spisovatel a historik. Jan Herben se narodil jako jeden z pěti dětí Vavřince Herbena a jeho manželky Alžběty, rozené Slampové. Tři jejich děti se nedožily dospělého věku a zůstali jen bratři Jan a Václav. Předkové z otcovy strany přišli ze Slovenska a původně se jmenovali Hrebeňovi. Vavřinec Herben se narodil v Morkůvkách, byl muzikant, zpěvák a s Alžbětou pracovali jako námezdní síly u sedláků. Až později se Vavřinec stal správcem panského velkostatku v Čejči a hajným. Matčini rodiče Matěj a Kateřina Slampovi sloužili na faře ve Velkých Pavlovicích a později si koupili domek v Brumovicích. Jejich jediná dcera Alžběta sloužila v panském domě v Čejči. Jan studoval na brněnském gymnáziu na nynější třídě Kpt. Jaroše, kde byl žákem etnografa Františka Bartoše a historika Václava Royta . Zde v roce 1878 maturoval. Rodina z něho chtěla mít kněze, ale Herben místo toho na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze v letech 1878–1883 absolvoval historii, zeměpis a češtinu. Byl žákem Václava Tomka, Jaroslava Golla, Antonína Rezka, Martina Hattaly, Jana Gebauera, Antonína Gindelyho, Josefa Emlera, Johanna Kelleho, Jana Palackého, Josefa Durdíka aj. Velký vliv na něj měl Tomáš Garrigue Masaryk. V roce 1892 se oženil s Bronislavou Foustkovou, příležitostnou spisovatelkou. 27. září 1899 v Praze vystoupil z římskokatolické církve a konvertoval k protestantismu. V letech 1885–1886 byl novinářem Národních listů. Julius Grégr ho však propustil za podporu odpůrců tzv. Rukopisů. Na Vánoce 1886 založil čtrnáctideník Čas, list realistů , který měl sice málo čtenářů, ale byl poměrně vlivný. V roce 1889 se Čas přeměnil na týdeník. V letech 1894–1906 byl vlastníkem Času, který dotoval z vlastních prostředků. Od roku 1895 vycházela Knihovnička Času a od roku 1896 beletristická příloha Besedy Času...

Alan Alexander Milne (36)

Alan Alexander Milne , byl anglický spisovatel a dramatik, proslulý především příběhy pro děti. Světovou proslulost získal zejména cyklem knih o Medvídkovi Pú . Jeho tvorba je však daleko rozsáhlejší a je určená rovněž dospělým. Vystudoval matematiku na univerzitě v Cambridge. Alan Alexander Milne se narodil v Kilburnu, Londýn. Jeho rodiči byli Skot Vince Milne a Sarah Marie Milne . Navštěvoval Henley House School, malou soukromou školu, kterou řídil jeho otec. Jedním z jeho učitelů byl i H. G. Wells, který zde učil v letech 1889–90. Dále navštěvoval Westminster School a Trinity College na Cambridgi, kde se zaměřil na matematiku. Během studia psal, spolu se svým bratrem Kennethem, své první články do studentského časopisu Granta. Jejich články byly podepisovány třemi písmeny - AKM. Články A. A. Milnea upoutaly pozornost britského humoristického magazínu Punch, kam Milne začal také přispívat. Po čase se zde stal asistentem editora. Během první světové války Milne narukoval do Britské armády a sloužil jako důstojník. Propuštěn byl 14. února 1919. Po válce napsal dílo odsuzující válku Peace with Honour . Během druhé světové války byl Milne jedním z nejprominentnějších kritiků anglického spisovatele P. G. Wodehouse. V roce 1913 se oženil s Dorothy „Daphne“ de Sélincourt. V roce 1920 se jim narodil jediný syn – Christopher Robin Milne. V roce 1952 měl A. A. Milne mozkovou mrtvici a po operaci mozku se z něj stal invalida. Zemřel v lednu 1956 ve věku 74 let. Po absolvování Cambridge v roce 1903 přispíval Milne do časopisu Punch svými humornými říkankami a rozmarnými eseji. Napsal také osmnáct her a tři romány včetně záhadného The Red House Mystery. Když se v roce 1920 narodil jeho syn, napsal Milne sbírku dětských básniček a říkanek When We Were Very Young, kterou ilustroval Ernest Howard Shepard , karikaturista pracujíc...

Věra Řeháčková (66)

Věra Řeháčková je česká spisovatelka, autorka knih pro děti i dospělé. Absolvovala učiliště pro prodavačky a až do sedmnácti let ji nenapadlo, že by mohla být spisovatelkou. Prodávala v klenotnictví. Během studia na učilišti se zrodil námět jejího úspěšného románu Za bílými mřížemi: měla napsat slohovou práci o svém největším zážitku a protože jako malá strávila tři měsíce v nemocnici s nemocným srdcem, vzala si za téma právě toto. Tato práce sklidila velký úspěch, a tak ji v sedmnácti letech zpracovala pro svoji první knihu, která ale vyšla až v roce 1996. Prozatím vydala přes 50 knih. Píše romány pro děti od devíti let, dospívající dívky i dospělé. Jako téma knih pro ženy jsou jí blízké ženy v obtížných životních situacích.

Rudolf Kalčík (24)

Rudolf Kalčík byl český středoškolský učitel, spisovatel, redaktor a filmový scenárista, autor ideově prokomunisticky orientovaných dobrodružných próz, zachycujících život pohraničníků a jejich namáhavou a nebezpečnou službu v šumavských lesích. Rudolf Kalčík se narodil v Berehově na Podkarpatská Rusi , kde jeho otec sloužil jako strážník. V šesti letech mu zemřela matka a otec jej poslal na výchovu k příbuzným do jižních Čech. Když se jeho otec přestěhoval do Nového Bohumína, vzal si chlapce zpět k sobě. Zde začal Kalčík studovat gymnázium, ve studiu pak pokračoval Českém Krumlově a v roce 1943 složil maturitu v Českých Budějovicích. Zde a v Třeboni byl pak v letech 1943–1945 totálně nasazen jako úředník. Po skončení války vstoupil do KSČ a začal studovat češtinu a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a studium úspěšně ukončil roku 1950. Již v průběhu studia učil na střední škole ve Velvarech a pracoval jako externí lektor v nakladatelství Svoboda. Základní vojenskou službu vykonával v letech 1950–1952 u Pohraniční stráže na Šumavě, což značně ovlivnilo jeho spisovatelskou práci. Zde působil jako politický pracovník nejprve roty a pak praporu a stal se předsedou ústřední komise Fučíkova odznaku v PS. V letech 1952–1954 učil ve Veltrusích a pracoval rovněž jako redaktor časopisu Pohraniční stráž. Spolupracoval také s časopisem Československý voják, jehož redaktorem byl v letech 1955–1974. V letech 1970–1972 se podílel na vzniku nového normalizačního Svazu českých spisovatelů a byl vedoucím jeho komise pro práci s mladými autory. Krátce byl šéfredaktorem Literárního měsíčníku , roku 1973 se stal předsedou Českého literárního fondu a roku 1974 tajemníkem Svazu českých spisovatelů. Roku 1978 byl jmenován zasloužilým umělcem. Kalčík začal publikovat ještě v době svého vysokoškolského studia. Debutoval roku 1947 r...

Robert Graves (35)

Robert von Ranke Graves byl anglický badatel, literární kritik a spisovatel . Během svého dlouhého života vytvořil více než 140 děl. Jeho otcem byl anglicko-irský spisovatel Alfred Perceval Graves, matka byla německého původu. Narodil se ve Wimbledonu v Anglii. Chodil na školu Charterhouse v Godalmingu a získal stipendium na St John's College na Oxfordské univerzitě. Tak či onak, výhled na strávení čtyř let studiem latiny a řečtiny se mu v devatenácti letech moc nezamlouval. Po vzplanutí první světové války tedy téměř okamžitě narukoval do Royal Welch Fusiliers . V roce 1916 vydal svoji první básnickou sbírku Over The Brazier, ale později se svoji válečnou poezii snažil potlačit. V bitvě na řece Sommě. v témže roce utrpěl tak vážná zranění, že byla jeho rodina informována o jeho smrti. Ovšem uzdravil se, i když za cenu trvalého poškození plic. Po krátkém období zpět ve Francii strávil zbytek války v Anglii, ačkoli se snažil vrátit se zpět na frontu. V roce 1917 sehrál důležitou roli v záchraně svého známého, básníka Siegfrieda Sassoona, před válečným soudem poté, co dezertoval a napsal svému veliteli dopis, ve kterém odsuzoval válku. Tito dva důstojníci se stali blízkými přáteli, když spolu sloužili v RWF. Jeho životopisy toto dobře dokumentují a novela Pata Barkera Regeneration o tom také vypráví. Intenzita jejich raného vztahu není nikde jasněji demonstrována než v jeho sbírce Fairies and Fusiliers , která obsahuje mnoho básní oslavujících jejich přátelství. Sassoon se sám zmiňoval o „silném sexuálním elementu“, jemuž nasvědčuje silná citová povaha dochované korespondence mezi oběma muži. Díky Sassoonovi se také setkal s Wilfredem Owenem, jehož talent okamžitě rozpoznal. Owen se také zúčastnil jeho svatby s Nancy Nicholsonovou v roce 1918. Po jeho svatbě a konci první světové války znovu nastoupil na Oxfordskou univerzitu a snažil se uživit...

Miroslav Lamač (18)

Miroslav Lamač byl český výtvarný kritik a kunsthistorik zaměřující se na moderní umění. Roku 1944 maturoval na gymnasiu v Křemencově ulici v Praze. V letech 1947-1949 studoval malbu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u prof. Jana Baucha a zároveň dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy . Absolvoval roku 1953. Mezi lety 1953 a 1964 byl vedoucím redaktorem časopisu Výtvarná práce, mezi lety 1965 a 1970 šéfredaktorem časopisu Výtvarné umění. Byl členem AICA a čestným předsedou teoretické sekce Unie výtvarných umělců. Od roku 1966 na něj Státní bezpečnost vedla signální svazek a sledovala ho jako nepřátelskou osobu prostřednictvím svých agentů, např. Josefa Jelena. Roku 1981 však StB Lamače získala jako tajného spolupracovníka a využívala ho proti významným zakázaným výtvarníkům. Lamač podával zprávy o Čestmíru Kafkovi, Vladimíru Janouškovi, Jiřímu Kolářovi a Josefu Jírovi, nebo o teoretikovi Františku Šmejkalovi. Po Paterově zprávě o výstavě v Ústavu makromolekulární chemie na Petřinách, na které se sešla řada umělců a teoretiků, kteří byli považováni za odpůrce režimu, přijala StB opatření k zamezení výstav. Lamačova spolupráce trvala do roku 1989, kdy byl jeho svazek skartován. Roku 1957, v kulturní pustině tzv. socialistického realismu 50. let, připravil spolu s Jiřím Padrtou a J. M. Tomešem významnou výstavu české předválečné avantgardy v Domě umění města Brna, která pak měla reprízu v Jízdárně Pražského hradu . Roku 1959 následoval druhý díl - Moderní české malířství II , Dům umění města Brna. Roku 1966 připravil spolu s A. Hoffmeisterem a J. Zeminou výstavu českého moderního umění a francouzského umění ze sbírky Národní galerie v Praze v pařížském Musée national d'art moderne. Roku 1968 byl kurátorem výstavy Nová citlivost. Křižovatka a hosté, Dům umění města Brna, Galerie umění Karlovy Va...

Mirko Pašek (39)

Mirko Pašek, vlastním jménem Vladimír Pašek , byl český spisovatel, cestovatel, reportér, překladatel a autor dobrodružných próz především pro mládež. Narodil se v rodině krejčovského mistra Václava Paška a jeho druhé manželky Julie, rozené Zvirodské . Pokřtěn byl jako Vladimír František. Otec v roce 1899 ovdověl a v roce 1901 se znovu oženil. Z prvního manželství pocházel jeden nevlastní sourozenec, ze druhého dva. Z nich se dospělého věku dožila jen sestra Marie . V roce 1929 zakončil maturitou Československou obchodní akademii v Praze a poté pracoval jako úředník Městské spořitelny pražské. Roku 1945 se stal dramaturgem filmového odboru Ministerstva informací. V letech 1949 až 1955 pracoval v Československém státním filmu a pak se stal spisovatelem z povolání. 8. června 1946 se oženil s Věrou Boučkovou. Od roku 1931 začal publikovat reportáže a povídky v různých novinách a časopisech . Ve svém literárním díle využíval především poznatky ze svých cest, které podnikal od třicátých let 20. století do zemí severní Afriky, Blízkého a Středního východu, na Cejlon, do jižní Evropy a také do USA. Dějové zápletky jeho prvních románů z počátku 40. let 20. století byly sice milostné s lyrizujícími pasážemi, ale zároveň se v nich čtenář seznámil s řadou exotických míst . V pozdějších dílech začínají převažovat sociální motivy, zobrazování útisku chudých a zotročovaných domorodců . Román Modrý leopard, ve kterém popisuje podvody západoněmeckého týmu na mezinárodním šestidenním motocyklovém závodu, se z tohoto hlediska se jeví jako největší úlitba tehdejšímu komunistickému režimu. Svá pozdější díla pak situoval do USA koncem 19. století do období osidlování jihozápadu země a vytlačování Indiánů z tohoto území (tzv. Oklahomská trilogie tvořená romány Muž pro O...

Josef Pekař (51)

Josef Pekař byl přední český historik přelomu 19. a 20. století, žák Jaroslava Golla, profesor a rektor Univerzity Karlovy. Spolu s Josefem Šustou byl stěžejním českým představitelem historické vědy první poloviny 20. století. Pocházel ze selského statku v Malém Rohozci. Manželé Josef a Františka Pekařovi měli ještě dalších sedm dětí, které však zemřely v mladém věku na tuberkulózu. Té podlehla i matka. Dětství trávil v Daliměřicích, které se staly součástí Turnova. Oblast Českého ráje byla bohatou inspirací pro výběr témat mnohých jeho děl. Po maturitě na gymnáziu v Mladé Boleslavi, které dnes nese jeho jméno, studoval historii v Praze a už roku 1890 článkem v Masarykově Athenaeu dokázal, že název Hrubá Skála se vyskytuje až v 17. století a Rukopis královédvorský je tudíž padělek. Roku 1893 promoval prací Kandidatury krále Přemysla Otakara II. na německý trůn, kde ukázal, že se Přemysl Otakar II. o císařský trůn ucházel sám, a to až v letech 1272–1273. Dva semestry strávil v Erlangenu a v Berlíně, pak učil na gymnáziu v Mladé Boleslavi a v Praze v Truhlářské. Brzy po roce 1895 se stal autorem Českého časopisu historického , který později po třicet let redigoval. Habilitoval se roku 1897 prací Dějiny Valdštejnského spiknutí , kde Valdštejna ukázal jako váhavého, nicméně zrádce. Téhož roku ostře odmítl protičeský článek německého historika Theodora Mommsena a doložil význam české kultury pro Evropu; jeho odpověď pak ještě několikrát vyšla a byla přeložena do řady jazyků. K jubileu Františka Palackého 1898 napsal přehled české historiografie ve druhé polovině 19. století a řadu článků do Ottova slovníku naučného . Roku 1901 byl jmenován profesorem a ve dvou článcích kritizoval představy o slovanské „zádruze“. V práci Nejstarší kronika česká se pokusil dokázat, že svatováclavs...

Josef Pecinovský (64)

Josef Pecinovský je český spisovatel science fiction a westernů, autor počítačových příruček. Ač se narodil ve Varnsdorfu, do roku 1953 žil v obci Dolní Podluží v nynějším okrese Děčín. Od roku 1953 až do roku 1965 žil v Ostravě-Porubě. V Ostravě také vystudoval SPŠ chemickou , od roku 1965 až dodnes žije ve Štětí. Od roku 1965 pracoval jako dělník v SEPAP Štětí, v letech 1972–1976 byl provozním mistrem, od roku 1976 byl mistrem odborné výchovy, od roku 1982 referentem na GŘ PPC Praha a od 1990 až do 2007 učitelem odborných předmětů v oboru informatika na SOU Štětí.. V roce 2007 odešel do důchodu. Spisovatelské činnosti se věnuje pravidelně od roku 1973. Získal Cenu Karla Čapka v letech 1986 a 1987. Od roku publikuje 1984 v časopisech a ve fanzinech, od 1990 publikuje knižně. Řadu děl vydal pod pseudonymem, použil jich několik: Bernard Ant, Bruce Newman, Joe Townway, Mike Williamson.

Jiří Kolář (48)

Jiří Kolář byl básník, autor experimentální a vizuální poezie, dramatik, překladatel, sběratel umění a mecenáš samizdatové literatury a mladých umělců. Je jedním z nejvýznamnějších českých výtvarníků a autorem mnoha originálních výtvarných technik. Jiří Kolář se narodil v chudé rodině švadleny a pekaře a mládí prožil na Kladně. Již od sedmi let, kdy začal pomáhat v pekárně, byl zvyklý pracovat manuálně. Chtěl se stát sazečem v tiskárně, v době hospodářské krize však nepřijímali nové učně, a proto se nakonec vyučil truhlářem u souseda, který bydlel naproti. Jako učeň četl poezii, v šestnácti letech objevil moderní básníky a začal psát vlastní texty. Ve třicátých letech vystřídal řadu zaměstnání a často žil pouze z podpory v nezaměstnanosti. Roku 1937 vystavil své koláže v divadle E. F. Buriana. První básně poslal Františku Halasovi, který redigoval v nakladatelství Václava Petra knihovničku debutů. Sbírka veršů vyšla pod názvem Křestný list roku 1941. Halas seznámil Koláře s Jindřichem Chalupeckým a pokusil se ho uvést mezi mladé literáty. Za války Jiří Kolář pracoval jako truhlář, pak na nucené práci jako traťový dělník, na konci války v kladenské hospodě. Spolu s Jindřichem Chalupeckým založil roku 1940 Skupinu 42 a jeho texty se staly manifestem skupinové estetiky. Koncem války se seznámil s Bělou Helclovou a roku 1949 s ní uzavřel sňatek. Na jaře 1945 vstoupil do KSČ, ale po bližším obeznámení s poměry ve straně z ní ještě téhož roku v srpnu zase vystoupil. Byl členem Umělecké besedy a roku 1947 vedl její literární odbor. Prosadil zde publikaci jediné sbírky vydané za života Jana Hanče – Události. Do roku 1949 byl redaktorem v družstvu Dílo. Skupina 42 se rozpadla poté, co Ivan Blatný emigroval a někteří členové vstoupili do KSČ. Po únoru 1948 byl Kolář označen za reakcion...

Jan Zábrana (24)

Jan Zábrana byl český básník, prozaik, esejista a překladatel z ruštiny a angličtiny. Jan Zábrana se narodil v Herálci roku 1931 a v roce 1940 se s rodinou přestěhoval do Humpolce. Roku 1950 byla odsouzena jeho matka Jiřina Zábranová. Téhož roku složil maturitu na humpoleckém gymnáziu, ale nebyl vzhledem k politické perzekuci své rodiny přijat na filozofickou fakultu. Do roku 1952 studoval čtyři semestry na Katolické bohoslovecké fakultě UK v Praze, téhož roku byl odsouzen také jeho otec. Pak pracoval jako pomocný dělník v Tatrovce Smíchov, Družstvu Smalt v Radotíně, provozovně ve Veletržní ulici. Poté se 27. října 1954 stal překladatelem na volné noze, ovšem také se začínaly projevovat záchvaty deprese. V roce 1957 debutoval v časopise s vlastní básnickou tvorbou. Při amnestii v roce 1960 byli propuštěni Zábranovi rodiče na svobodu. V roce 1963 bylo požehnáno manželství s Marií Leskovjanovou , do kterého se narodila o rok později dcera Eva. V roce 1965 Zábrana vydal svoji první sbírku básní Utkvělé černé ikony. V roce 1969 byla vydána jeho poslední báseň za jeho života. Během normalizace mu bylo znemožněno vydávat vlastní tvorbu a mohl pouze překládat. V následujících letech upadal do stále těžších depresí. V roce 1976 Zábrana onemocněl diabetem a v roce 1984 zemřel na rakovinu. Je pohřben v Poděbradech. Od roku 1954 se věnoval literární práci jako překladatel z povolání. Zaměřil se zejména na ruskou, anglickou a americkou prózu a poezii a pro české čtenáře objevil četné pozoruhodné autory a hodnotná díla. Patří k nim např. překlad Osipa Mandelštama, či Borise Pasternaka. Především však znovuobjevil a do českého jazykového a literárního světa přivedl ojedinělé literární dílo ruského židovského autora Isaaka Babela. Babelova Rudá jízda byla do češtiny poprvé přeložena již roku 1928. Jan Zábrana však literární kvalitu díla podtrhl a umocnil svým básnickým citem a vybroušeným překladatelským řemeslem. K řa...

Jan Vladislav (45)

Jan Vladislav, vlastním jménem Ladislav Bambásek, byl český básník a překladatel. Narodil se v Hlohovci na Slovensku v české rodině poštovního úředníka, bývalého legionáře. Roku 1939 odešel s rodinou do Čech a o tři roky později složil maturitu na gymnáziu v Poličce. Jako maturant pomáhal v místní knihovně a nacházel zálibu v cizojazyčných svazcích. První knihou v originále, kterou přečetl celou, bylo Goethovo Utrpení mladého Werthera. Pak pokračoval s překlady Petrarkových sonetů, to vše ve věku 17 let. Po válce studoval komparatistiku na Karlově univerzitě v Praze, byl žákem Václava Černého; dva semestry také v Grenoblu srovnávací dějiny literatury. V roce 1968 se podílel na vzniku Kruhu nezávislých spisovatelů a  roku 1969 mohl konečně ukončit studia na FF UK doktorátem z filosofie. Za normalizace byl znovu zbaven možnosti publikovat. Založil samizdatovou edici Kvart, kde vyšlo přes 120 titulů, mezi nimi i několika svazků jeho vlastních básní, esejí a kritik. V prosinci 1976 byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Inscenaci jeho pohádkové hry Popella uvedlo v roce 1975 VČLD DRAK z Hradce králové, v únoru 1977 ji hrálo v Praze, v Divadle S+H. Vzápětí byla inscenace textu „Chartisty“ zakázána východočeským KNV. V září 1976 se jako „guru“ a první čestný člen podílel na „rozjezdu“ ineditního spolku Societas Incognitorum Eruditorum . Od května 1976 do prosince 1988 SIE vydávala v 10 exemplářích strojopisný kulturně-politický měsíčník Acta incognitorum. J. V. zde přednesl a „publikoval“ svůj esej Tři skici k jednomu obrazu. V roce 1981 byl šikanou režimu donucen k exilu do Francie, kde žil v Sèvres u Paříže a vedl na Vysoké škole sociálních věd seminář o neoficiální kultuře v zemích za železnou oponou. Po Listopadu začal z Paříže uveřejňovat pra...

Václav Říha (41)

Václav Tille byl knihovník, učitel, literární kritik a český spisovatel. Používal také pseudonym Václav Říha. Narodil se v rodině ředitele školy. Absolvoval gymnázium, pak filosofickou fakultu Karlovy university v Praze a další v Innsbrucku, studia zakončil doktorátem. Pak vykonával práci v pražské univerzitní a olomoucké studijní knihovně. Následoval pobyt na univerzitě v Paříži. V roce 1903 habilitoval a v letech 1921-1937 byl řádným profesorem srovnávacích dějin na Karlově universitě. Stal se členem Rotary klubu, Evropského literárního klubu, Československé Intelektuální Unie, v roce 1925 je spoluzakladatelem PEN klubu. V roce 1925 se stal členem Mezinárodní akademické unie. Uveřejnil řadu divadelních a literárních kritik v Národních listech, Venkově, Prager Presse a dalších novinách i časopisech. Vytvořil velmi mnoho srovnávacích studií u umění scénickém, mimickém, kriticky rozebíral tvorbu povídkovou, pohádkovou a zabýval se i dalšími obory české i cizí literatury a knihovnictví. Při psaní pohádek použil pseudonym V. Říha, odborné články podepisoval často různými zkratkami a značkami. Dr. Václav Tille redigoval od roku 1902 knižnici pro mládež Žeň z literatur.

Sigrid Undset (43)

Sigrid Undsetová byla norská spisovatelka, nositelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 1928. Sigrid Undsetová se narodila roku 1882 v Dánsku. Její matka byla Dánka a otec věhlasný norský archeolog Ingvald Undset . Otec probudil v Sigrid zájem o norskou historii a o četbu staroseverské literatury, zemřel však, když jí bylo dvanáct let. Sigridina matka pak zůstala sama se třemi dětmi a měla velké existenční problémy. Proto se Sigrid rozhodla vystudovat obchodní akademii a po ukončení studia pracovala několik let jako úřednice v kanceláři firmy Wisbeck, která v Norsku zastupovala známý koncern AEG. Roku 1907 publikovala Sigrid Undsetová své první dílo, realistický román ze současnosti Paní Marta Oulie, po kterém následovaly další tematicky podobné romány, novely a povídky , ve kterých jako jedna z prvních zachytila život současných žen a s tím související mezilidské a rodinné problémy. Undsetová se však nezabývala ani tak postavením ženy ve společnosti, jako spíše posláním ženy v manželství a rodině, které viděla v péči o rodinu a ve vytváření harmonického rodinného soužití. Podstatu rozporů mezi mužem a ženou viděla v přehnaných emancipačních snahách, které podrobovala kritickému rozboru a odmítala feminismus. Působivost jejích příběhů je založena na jemné psychologické kresbě ženských postav, které nejsou vždy úspěšné, ale znají i hořkost porážky a hluboké deprese. V roce 1909 získala Sigrid Undsetová státní stipendium a odjela nejprve do Německa a pak do Říma. Tam se seznámila s norským malířem Andersem Svarstadem, za kterého se roku 1912 provdala. Manželství se však rozpadlo , Undsetová se odstěho...

Olga Krumlovská (54)

PhDr. Olga Krumlovská je česká spisovatelka a astroložka. Vystudovala Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze.

Marie Sochrová (38)

Autorka učebnic českého jazyka a dějepisu.

Kolektiv autorů (75)

John Gray (39)

John Gray, americký autor knih o lidských vztazích a osobním růstu, se narodil v Houstonu roku 1951. Po střední škole nastoupil na vysokou školu svobodných umění University of St. Thomas a později na Texaskou Universitu, ale ani jednu z nich neukončil titulem. Gray žil devět let jako hinduistický mnich ve Švýcarsku a studoval s Maharishi Mahesh Yogi. Studium završil magisterským titulem od Maharishi European Research University. Později získal doktorát z psychologie na Columbia Pacific University. John Gray se oženil s autorkou Barbarou De Angelis, roku 1984 se ale rozvedli. V současné době je podruhé ženatý s Bonnie Grayovou a mají spolu 3 dcery. John Gray je celosvětově uznáván jako odborník v oblasti růstu osobnosti a vztahů mezi muži a ženami a lidské komunikace. Po více než 20 let vedl řadu seminářů na tato témata. Grayovým hlavním cílem je pomoc párům v pochopení druhého pohlaví a respektování rozdílů mezi nimi. Jeho přístup je známý specifickým humorem, laskavým přístupem a četnými příklady z praxe. Gray světově proslul především svým bestsellerem Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, kterého bylo prodáno 6 miliónů výtisků. Na svém kontě má Gray celkově přes dvacítku knih populární psychologie , přeložených do 37 jazyků, které vychází z jeho dlouholeté praxe v oboru. Ve svých knihách vysvětluje, že mezi mužskou a ženskou psychikou jsou neostranitelné vnitřní rozdíly a že harmonie mezi různými pohlavími spočívá v jejich uvědomění si a respektování, spíše než v snaze o jejich eliminaci nebo ignorování. Někteří psychologové Grayovi vyčítají přílišné zjednodušování problematiky a sklony k stereotypům. V současné době žije John Gray v severní Kalifornii se svou ženou a dcerami.

Jiří Kahoun (42)

Jiří Kahoun byl český spisovatel, autor mnoha knížek pro děti. Mimo jiné autor Příběhů včelích medvídků. Po maturitě na Střední průmyslové škole pro umělecké zpracování kovů a kamenů v Turnově a vojenské službě prošel řadou zaměstnání: byl traktoristou, aranžérem, kameníkem, výtvarníkem, pálil dřevěné uhlí, pracoval jako stavební dělník i technický redaktor. Obrázky beze slov uveřejňoval v různých novinách a časopisech: Ahoj, Československý loutkář, Československá fotografie, Dikobraz, Květy, Mateřídouška, Mladá fronta DNES, Obrana lidu, Pionýr, Repertoár malé scény, Rudé právo, Svobodné slovo, Týdeník Československé televize, Vlasta, Voják. Podílel se na společných výstavách berounských výtvarníků a měl několik výstav samostatných. Město Beroun vydalo reprodukce jeho kreseb jako pohlednice, ilustroval dvě své knihy. Podle jeho námětů a scénářů byly natočeny televizní večerníčkové seriály: první řada Příhod včelích medvídků a sedm dílů Toronto Tom, kocour z Ameriky . Příhody včelích medvídků vyšly i na zvukových nosičích . V Krátkém filmu Praha natočila Šarlota Zahrádková-Filcíková podle pohádek z knihy Pískací kornoutek animované filmy, např. Had je mašinka , Hroší maminka je tatínek .

Jiří Felix (44)

Dr. Jiří Felix, známý český zoolog a popularizátor přírodních věd, jehož život byl neodmyslitelně spjat s pražskou zoologickou zahradou. Narodil se 22. února 1929 ve Velké Chuchli. Po maturitě na reálném gymnáziu se přihlásil ke studiu zoologie na přírodovědecké fakultě UK v Praze, kde v roce 1953 ukončil studium. Téhož roku nastoupil do pražské zoologické zahrady. Patřil ke generaci zoologů, která počátkem 50. let minulého století zahájila realizaci nové etapy pražské zoologické zahrady založenou na chovatelské a odborné úrovni. V zoologické zahradě vystřídal řadu různých funkcí od provozního zoologa, přes osvětáře až po zoologického náměstka. V době od 25. ledna do 15. června 1990 vykonával funkci zastupujícího ředitele a díky jeho přirozené autoritě a schopnosti posuzovat věci s realistickým nadhledem překonala pražská zoologická zahrada toto složité období bez problémů. Do důchodu odešel definitivně v roce 2004. Jiří Felix byl vynikajícím popularizátorem a autorem mnoha zajímavých přírodovědných knih pro děti mládež, např. Do zoo zadními vrátky, Příběhy z pražského zoa nebo Všední den v pražské zoo. Zvláštní zmínky si zaslouží jeho encyklopedická činnost v nakladatelství Artia, jednotlivé tituly o evropské i světové fauně se dočkaly vydání v mnoha světových jazycích. Dr. Jiří Felix zemřel v Praze v neděli 3. srpna 2008. Ing. Vít Kahle Tiskový mluvčí Zoo Praha

Ivan Mládek (23)

Ivan Mládek je český hráč na banjo a kazoo, zpěvák, bavič, textař, skladatel, komik, kreslíř, humorista a autor deskových her. Narodil se roku 1942 v Praze. Vyrůstal v úřednické rodině v Holešovicích. Jeho otec Bohuslav Mládek byl právníkem. Ivan Mládek absolvoval střední průmyslovou školu strojní a poté Vysokou školu ekonomickou. Na VŠE byl mimo jiné i spolužákem Václava Klause. Od roku 1966 veřejně vystupoval s různými soubory z oblasti jazzu a country music . Na přelomu let 1967-68 byl ve Francii, kde se živil hraním na banjo a balalajku v ruských kabaretech. Po půl roce se vrátil do Československa a od počátku 70. let 20. století vystupoval s vlastní kapelou Banjo Band, kde hraje na tenorové banjo a zpívá. Je autorem více než 400 písní, píše humoristické povídky, recesistické pohádky a scénáře, kreslí humorné obrazy a vtipy. Televizním divákům je znám jako moderátor a spoluautor zábavných pořadů Čundrcountry show a Country estráda. Televizní stanice TV Barrandov vysílala jeho sitcomy Cyranův ostrov, Cyranův poloostrov a Noha 22. Před parlamentními volbami ČR v roce 2013 veřejně podpořil Stranu svobodných občanů, podle něj je to vhodná alternativa pro zklamané pravicové voliče. Dlouhodobě se také netají svým monarchistickým smýšlením, které formuloval mimo jiné ve své glose Díky bezvládí blíže k monarchii pro internetové noviny Neviditelný pes roku 2007. V rozhovoru ke 100. výročí vzniku republiky v roce 2018 uvedl, že rozpad Rakouska-Uherska a zánik monarchie byla chyba a vznik československé republiky byl spíše v zájmu vítězných mocností než československého lidu, neboť za císaře Karla I. spěla monarchie k federalizaci a větší svobodě. Poprvé se oženil v roce 1969 s Evou Mládkovou, se kterou má syna Štěpána , který je advokátem. Některé z písní Ivana Mládka se staly velmi známými a populárními, a to i v blízkém zahraničí. Mezi jeho známé hity patří ...

Giovanni Boccaccio (33)

Giovanni Boccaccio – 21. prosince 1375 Certaldo) byl italský renesanční básník a novelista. Je všeobecně považován za zakladatele italské umělecké prózy. Byl nemanželský syn. Již v mládí byl otcem poslán do Neapole za obchodem. Díky svému uměleckému nadání se ocitl na dvoře neapolského krále Roberta I. z Anjou, jehož sídlo bylo centrem raného humanismu a renesance. V této době se pro něj stala ideálem královnina nemanželská dcera Marie Aquinská, kterou v roce 1342 opěvoval v díle Elegia di Madonna Fiammetta. Následovaly diplomatické mise v Avignonu a Římě. Studoval práva. Roku 1344 napsal básnické dílo Fiesolské nymfy , do češtiny přebásněno roku 1984 J. Hiršalem, které bylo napsané v oktávách a proslavilo se jako první pastýřský epos v italské literatuře. Známý cyklus Dekameron je považován za vrcholné Boccacciovo dílo. Vznikl mezi roky 1348 až 1353. Jedná se o soubor sta novel převážně s erotickým zaměřením. Příběhy jsou ve stejném poměru rozděleny do deseti dní ; odtud také název cyklu a vypráví je deset mladých lidí , kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii roku 1348. Katolická církev dílo odsoudila a na Indexu zakázaných knih byl Boccaccio uváděn až do konce 19. století; vyškrtnut z Indexu byl v roce 1900. Slavný básník pracoval až do své smrti 21. prosince 1375 . Byl pochován v kostele 'Chiesa dei Santi Jacopo e Filippo' v rodném Certaldu. Neapolská fáze Léta 1340–1350 Hlavní dílo Pozdní dílo

Zdeněk Šmíd (40)

Zdeněk Šmíd byl český spisovatel, známý zejména svými humoristickými knihami. Vystudoval gymnázium v Domažlicích , ruštinu na pedagogické škole v Plzni a dějepis a český jazyk na Univerzitě Karlově v Praze . Pracoval jako učitel a středoškolský profesor, v letech 1985–86 jako redaktor Západočeského nakladatelství v Plzni, poté se stal spisovatelem z povolání. Dlouhou dobu žil v Karlových Varech, před úmrtím žil v Praze. Začátkem sedmdesátých let byl členem hudební skupiny Bochovští Plavci, se kterou se s úspěchem účastnili i sokolovské Porty. Na jejich vystoupeních byly čteny příběhy z lodního deníku, kde byla použita křestní jména členů kapely. Jeho nejznámějším a čtenářsky nejúspěšnějším dílem se stala již jeho druhá kniha Proč bychom se netopili, aneb vodácký průvodce pro Ofélii, epizodický příběh s řadou vložek o partě vodáků. Pokračování Proč bychom se nepotili, aneb jak se chodí po horách, v němž se tíž hrdinové věnují horské turistice na Slovensku, bylo přijato stejně vřele. Na konci 90. let se Šmíd i zestárlí hrdinové doprovázení novou generací svých dětí pokusili znovu vstoupit do téže řeky v knize Proč bychom se netěšili, aneb jak se držet nad vodou. Osudy hrdinů provází i šest dalších pokračování — beletrizovaných cestopisů ze Skandinávie, severní Afriky, střední Ameriky, Německa, Aljašky a Bornea. Napsal rovněž – zejména po roce 1989 – řadu románů inspirovaných česko-německými vztahy v českém pohraničí před a po druhé světové válce ; román Cejch byl příznivě hodnocen literární kritikou a v roce 2002 v ústeckém Činoherním studiu zdramatizován jako Les divokých sviní, o jedenáct let později pak také v Západočeském divadle v Chebu pod původním názvem Cejch. Zemřel na infarkt myokardu při tzv. šnorchlování na Seychelách....

Ngaio Marsh (37)

Ngaio Marshová byla novozélandská divadelní režisérka a spisovatelka známá především svými detektivními romány. Ngaio Marshová studovala v rodném Christchurchi na St Margaret's College a poté malířství na Canterbury College. Následně se stala herečkou u společnosti Allana Wilkieho, se kterou projezdila Nový Zéland. Od roku 1928 žila střídavě ve Spojeném království a na Novém Zélandu. Působila jako spisovatelka a divadelní režisérka, úspěšné byly její adaptace Shakespearových her. Mezinárodní proslulost získala díky 32 detektivním románům, které vydávala od roku 1934 až do své smrti. Spolu s Dorothy L. Sayersovou, Margery Allinghamovou a Agathou Christie bývá označována jako jedna ze čtyř původních Queens of Crime , britských autorek, které dominovaly tomuto žánru ve zlatém věku 20. a 30. let. Ve všech románech vystupuje policejní detektiv Alleyn, jehož manželkou je malířka Troy. Detektiv CID Roderick Alleyn si vezme malířku Agathu Troy, s níž se setkává během vyšetřování . V několika románech autorka využila své znalosti divadelního prostředí, také v rozhovorech postav jsou časté odkazy na Shakespeara. Většina příběhů se odehrává v Anglii, čtyři z nich na Novém Zélandu. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ngaio Marsh na anglické Wikipedii.

Marika Gombitová (19)

Marika Gombitová je známý slovenský písničkář a bývalý člen skupiny Modus. Její kariéra začala koncem 70. let a rychle se stala jednou z nejpopulárnějších a nejvlivnějších umělkyň v Československu. Hudba Gombitové se vyznačuje výrazným hlasem, emotivním projevem a zapojením různých hudebních stylů, včetně popu, rocku a později i prvků elektronické hudby. V průběhu let vydala řadu alb, která upevnila její postavení přední osobnosti slovenské hudební scény.

Julius Fučík (59)

Julius Fučík byl český komunistický novinář, literární a divadelní kritik a překladatel, popravený nacisty pro účast v protinacistickém odboji. Po roce 1948 se stal ikonou celé komunistické ideologie. Pocházel z dělnické rodiny na pražském předměstí Smíchově; byl pokřtěn 22. března jako Julius Jaroslav; jméno Julius obdržel po svém strýci, skladateli Juliu Fučíkovi. Rodina se roku 1913 přestěhovala do Plzně, protože jeho otec, povoláním soustružník a zároveň ochotnický divadelní pěvec, přijal angažmá v tamním Městském divadle. V plzeňském divadle již jako malý hoch sehrál desítky úspěšných dětských rolí. Roku 1919 vystoupil z římskokatolické církve a zůstal bez vyznání. Po maturitě začal externě studovat na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a roku 1921 vstoupil do KSČ. V letech 1922 až 1924 žil ve Starých Strašnicích, v Bylanské ulici 39, kde má nyní menší kamennou pamětní desku. V této době také pracoval jako pomocník v kanceláři. V roce 1926 se stal členem Devětsilu, v roce 1929 spoluzakládal Levou frontu. V období let 1928–1938 působil jako šéfredaktor Tvorby a od roku 1929 pracoval v Rudém právu, a jako takový působil mj. jako dopisovatel v Moskvě. Patřil ke skupině, která odmítala jakoukoliv kritiku SSSR, a soubor jeho reportáží ze Sovětského svazu – Země, kde zítra již znamená včera, je ukázkou mimořádně tendenčního referování o impériu, které procházelo stalinským terorem a jehož průmyslový rozvoj si vyžádal miliony obětí . Jeho dar spočíval podle publicisty Josefa Chuchmy v tom, že měl „smysl pro dramatičnost, pro dobře prodejné, emocionální sdělení. Podával sugestivní zprávy nejen o předmětu svého psaní, nýbrž i o sobě samém – a Reportáž psaná na oprátce je vyvrcholením této sebeprezentace.“ Svůj první, desetidenní politický trest za provolávání komunistických hesel si odpykal n...

Hana A Petr Ulrychovi (23)

Hana a Petr Ulrychovi jsou známé české hudební duo, které tvoří sourozenci Hana Ulrychová a Petr Ulrych. Na hudební scéně se objevili v 60. letech 20. století a stali se výraznými osobnostmi českého folku a rocku. Jejich kariéra trvá několik desetiletí, během nichž vytvořili významné dílo, které zahrnuje řadu alb a vystoupení. Duo je známé pro svou osobitou směs tradiční moravské lidové hudby s moderními prvky, díky níž si získalo oddané příznivce ve své vlasti i mimo ni.

Eliška Krásnohorská (56)

Eliška Krásnohorská, vlastním jménem Eliška Pechová, v matrice Elisabeth Dorothea , byla česká básnířka, libretistka, spisovatelka a překladatelka. Narodila se v Praze v druhém manželství řemeslníka Andrease Pecha a Dorothey Kateřiny Vodvářkové , jako sedmé dítě z osmi sourozenců. Z prvního manželství s Marií Svobodovou měl její otec tři děti – Josefa lékaře, Karla a Marii , z druhého s Dorotheou – Jindřicha hudebního skladatele, Adolfa fotografa, Julianu Pallovou , Elišku a Dorotheu učitelku a malířku. Otec mylně odvozoval svůj původ ze šlechtického rodu Pechů z Krásné Hory, podle kterého si Eliška později zvolila pseudonym. Matka, která pocházela z Blatné zajistila dětem vzdělání, zprvu v Plzni. Eliška získala patřičné vědomosti v pražské německé dívčí škole Svobodově a s pomocí strýce Vojtěcha, bratrů i přátel je systematicky rozšiřovala. Naučila se mj. hře na klavír, zpěvu a malovat. Mezi literární osobnosti okruhu Ruchovců ji uvedli Karolina Světlá a Vítězslav Hálek Zabývala se emancipačním hnutím žen, byla členkou a pak i starostkou Ženského výrobního spolku českého, který založila roku 1871 Karolina Světlá. Roku 1901 se po Josefíně Humpal-Zemanové stala redaktorkou Ženských listů a psala do časopisu také své články. Sehnala přes 4 810 podpisů pod petici říšské radě za otevření dívčího gymnázia, aby dívky získaly maturitu a poté povolení studovat na univerzitě. V Petici nezmínila Minervu, neboť tento spolek ještě neexistoval. Liknavý postoj vídeňské vlády, nezájem veřejnosti a českých žurnalistů ji přiměl k založení soukromého dívčího gymnázia. V červnu 1890 vypracovala provolání Vzdělanstvu českému! v němž ohlásila budoucí založení Minervy, spolku pro ženské studium, který toto dívčí gymnázium bude vydržovat. Žádost o povolení spolku...

Dominik Dán (62)

Dominik Dán je slovenský spisovatel detektivních románů. Píše pod pseudonymem a v roce 2010 se autorsky podílel při tvorbě seriálu Kriminálka Staré Město. O autorově identitě se na veřejnosti i mezi příznivci jeho díla vedou spory. Objevují se konspirační teorie předpokládající nikoli autora jednoho, ale několik. Poté, co vydal první desítku knih, se o něho média začala zajímat, jako o úspěšného autora. Začal komunikovat prostřednictvím elektronických médií. Neodhalil však svou totožnost. Jediné, co takto vedenými rozhovory potvrdil, že patří mezi kriminalisty. Více, z profesionálního pohledu, odhalit nehodlá. Jeho identitu, kromě nejbližších spolupracovníků, zná i několik novinářů. Nesprávný je i rok jeho narození uváděný na přebalech knih. Svou identitu Dominik Dán částečně odkryl v září 2020 poté, co byl propuštěn z Ministerstva vnitra Slovenské republiky. Oficiálním důvodem jeho odchodu z ministerstva měly být chystané organizační změny ve struktuře ministerstva a zrušení pozice, jíž na ministerstvu zastával. Slovenská média však spekulovala, že důvodem měl být fakt, že D. Dán na ministerstvu nepracoval a jen docházel pro výplatu, což vadilo novému ministru vnitra, Romanu Mikulcovi. Na své propuštění z ministerstva a odchod na odpočinek D. Dán reagoval otevřeným dopisem , v němž jednak velmi stručně vysvětlil svou pracovní pozici, pozadí propuštění i další záměry . Z otevřeného dopisu Dominika Dána a následné reakce ministra R. Mikulce je zřejmé, že Dán od roku 2010 pracoval v tiskovém odboru ministerstva vnitra, když předtím dvacet pět let pracoval u policie, mimo jiné na pozici vyšetřovatele. Autor ve svých knihách řeší kriminální případy, které se staly v tzv. Našem městě . Ačkoliv je jeho dílo monotematické a tyto případy vždy řeší detektivové z oddělení vraž...

Stan Sakai (44)

Stan Sakai se narodil ve městě Kjóto, v Japonsku, vyrostl na Havaji a nyní žije v Kalifornii se svou ženou Shharon a dětmi Hannah a Matthewem. Vystudoval výtvarné umění na Havajské univerzitě a dále pak studoval na Art Center College of Design v Pasadeně v Kalifornii. Jeho autorský počin, "Usagi Yojimbo", se poprvé objevil v roce 1984. Od té doby se Usagi dostal do televize, kde si zahostoval v seriálu Teenage Mutant Ninja Turtles , vyráběly se podle něj hračky, oblečení, a má na kontě několik sebraných knih svých příběhů. V roce 1991 vytvořil Stan novou sérii "Space Usagi", která se zabývá příhodami vzdáleného potomka původního samuraje Usagiho, zasazenými do futuristického prostředí. Stan Sakai rovněž obdržel několik prestižních cen za svou práci lettera na sérii Sergia Aragonese Groo the Wanderer, stripech Spider-Man v novinách Sunday a přirozeně také i za svou mistrovskou sérii Usagi Yojimbo. Stan je držitelem Parents\\\' Choice Award, Inkpot Award a několika Eisner Awards.

Richard Gordon (38)

Gordon Stanley Ostlere, známý pod pseudonymem Richard Gordon , byl britský lékař a spisovatel. Gordon se proslavil sérií knih z lékařského prostředí, jeho romány Doktor v domě či Doktor na moři a další byly přeloženy i do češtiny s ilustracemi Adolfa Borna. Podle jeho knih vzniklo sedm filmů a televizní seriál.

Petra Braunová (49)

Petra Braunová, roz. Šatoplechová je česká spisovatelka. Narodila se 31. ledna 1967 v Praze. Zde také vystudovala Střední ekonomickou školu. Kromě krátké kariéry účetní pracovala jako sekretářka, asistentka, redaktorka, au-pair v zahraničí, průvodkyně Prahou. Nyní žije v Praze se svými třemi dětmi – Oliverem, Marií a Johanou. Narození jejího nejstaršího syna Olivera ji inspirovalo k napsání první knihy Rošťák Oliver.

Michael Mignola (78)

Americký komiksový scenárista a kreslíř.

Liz Soars (52)

Narozena 8.1.1945. Učebnice angličtiny.

Jaro Křivohlavý (36)

Jaro Křivohlavý byl český psycholog a spisovatel. Zabýval se psychologií zdraví, experimentální psychologií, logoterapií, pozitivní psychologií a problematikou manželského života. Napsal řadu populárně-vědeckých knih věnovaných mj. tématům štěstí, stresu, stárnutí nebo odpuštění a jeho pozitivním vlivu na lidské zdraví. Roku 1942 ve věku 17 let byl jako student roudnického gymnázia zatčen a uvězněn v Malé pevnosti nacistického koncentračního tábora v Terezíně. Později pracoval tři roky na dole Prago IV v Kladně. Po maturitě v Roudnici studoval v letech 1945-1949 na Filozofické fakultě UK obory psychologie – filozofie a anglistika, v roce 1950 mu byl udělen doktorát filozofie. V roce 1966 se stal kandidátem věd, roku 1976 se habilitoval na Filozofické fakultě UK a získal tak titul docenta. V roce 1996 ho prezident republiky Václav Havel jmenoval univerzitním profesorem psychologie. Prvních 15 let profesního života pracoval ve Výzkumném ústavu bezpečnosti práce v Praze. V období 1967–1994 byl zaměstnán v Institutu pro další vzdělávání lékařů v Praze. V průběhu těchto let učil a publikoval v Čechách i v zahraničí. Později přednášel psychologii zdraví na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Byl křesťanem, pokřtěn byl v roce 1939, byl členem Českobratrské církve evangelické a presbyterem, 19. května 1977 byl v Praze-Braníku ordinován jako laický kazatel. Za totality byl po tři období svobodně zvoleným laickým členem vedení této církve . Od roku 1951 byl ženatý, měl 3 děti, 8 vnoučat a 10 pravnoučat.

Irena Obermannová (44)

Irena Obermannová je česká spisovatelka, scenáristka a dramaturgyně. Narodila se v Praze. V roce 1980 maturovala na Gymnáziu Ohradní a v roce 1986 absolvovala pražskou FAMU, obor dramaturgie a scenáristika. Pracovala jako dramaturg ve tvůrčí skupině ČT Anny Beckové na několika diskuzních pořadech . Svou první knihu napsala až ve čtyřiatřiceti, druhá kniha Deník šílené manželky. Kniha Dopisy Kafkovi je soubor fiktivních dopisů Mileny Jesenské Franzi Kafkovi, smyšlená protiváha Kafkových Dopisů Mileně. Je rozvedená. Z manželství s hudebníkem Danielem Kohoutem má dcery Rozálii a Bereniku . V roce 2015 se stala jednou z tváří Jsme v tom společně, kampaně iniciativy HateFree Culture. Irena Obermannová se prohlašuje za feministku a o mužích tvrdí, že jsou "pomalí troubové", zatímco ženy jsou podle ní "určeny k jasnozřivosti".

Hermína Franková (30)

Hermína Franková je lékárnice, česká spisovatelka, autorka knih a filmových scénářů. Její knihy vyšly v České republice, Německu, Švýcarsku a Francii. Hermína Franková je spisovatelka knih pro děti i pro dospělé. Vystudovala farmacii na brněnské Masarykově Univerzitě. Její knihy začaly vycházet na začátku 60. let. V roce 1968 napsala krátkou povídku pro děti Čarodějnička na koštěti, podle níž v příštím roce napsala námět k filmové fantasy komedii Dívka na koštěti. V 60. letech napsala i řadu knih pro dospělé, například Děti platí polovic?, Ženy pod helmou či Blázni a Pythagoras. V 70. letech kvůli zákazu publikace pracovala ve svém původním oboru v lékárně, v té době také vydala několik knih pod cizími jmény. Od začátku 80.let se snažila vracet k psaní pod vlastním jménem. Vrátila se k čarodějnickému tématu a napsala scénář k sérii fantasy komedií Ohnivé ženy. Od 90.let se znovu může naplno věnovat psaní; podílela se například na scénáři projektu Kinolabyrint na výstavu v japonské Ósace. Hermína Franková miluje jižní Čechy. Hold jim vzdala například v knihách Kluk od vody či Jupí, jdeme do světa . Žije střídavě v Praze a v jižních Čechách. Nejvíc času tráví s rodinou, má dvě dcery a tři vnučky. Hermína Franková je spisovatelka knih pro děti i pro dospělé. Je autorkou několika filmových scénářů.

Emil Calda (54)

Doc. RNDr. Emil Calda, CSc. narozen 3. 7. 1935 v Dobřichovicích. Autor matematických učebnic a matematických legrácek. Přezdívá si HgS - rtuťovitý stařík.

Camille Flammarion (41)

Nicolas Camille Flammarion byl francouzský astronom, přírodovědec a spisovatel. Šlo o žáka pařížské hvězdárny, který se jako jeden z prvních zasadil svými díly o popularizaci vědy, a to nejen astronomie, ale také například meteorologie či geologie. Většina jeho děl byla záhy po francouzském vydání přeložena do češtiny, Flammarion se dokonce stal na nějaký čas jedním z nejpřekládanějších autorů do češtiny . Dvě okolnosti však zapříčinily, že na něj vědecká obec téměř zanevřela . Tou první byly jeho fantastické romány, které zpracovával podobně jako svá vědecká díla, a protože se sám nikdy nepovažoval za spisovatele, nedokázal či nechtěl přísně oddělovat své fantastické romány od vědeckých děl. Druhou okolností, jež vedla téměř k zatracení jeho jména i díla, byl jeho zájem o posmrtný život a projevy duše; tomuto vědeckému bádání se ke konci života věnoval se stejnou vervou jako bádání přírodovědeckým dříve. Byl neobyčejně nadaný od svého zrození. V pěti a půl letech uměl číst a psát, v deseti letech začal studovat latinu, v patnácti letech napsal své první dílo Cosmogonie universale, přírodopisnou studii o původu světa. Ve svých devatenácti napsal svoji první tištěnou knihu O mnohosti světů obydlených, která již dosáhla čtenářského úspěchu a byla přeložena do téměř všech evropských jazyků. Nesmírně aktivní byl nejen ve své astronomické literární tvorbě, kterou probudil zájem o astronomii i u lidových vrstev. Ve svých dvaceti letech se stal pomocným počtářem v Bureau des longitudes, o tři roky později vědeckým spolupracovníkem redakcí Cosmos, Magasin pittoresque a Siecle. Od roku 1882 ředitelem hvězdárny v Juvisy u Paříže , ve stejném roce založil „Měsíčnou revui astronomie, meteorologie a fysiky zeměkoule“. V ...

John Le Carré (36)

John le Carré, vlastním jménem David John Moore Cornwell byl britský spisovatel, který se věnoval špionážním a politickým románům. V padesátých a šedesátých letech pracoval pro MI5 a MI6. Tehdy začal psát pod svým pseudonymem. Po napsání svého třetího a zatím nejúspěšnějšího románu The Spy Who Came in from the Cold odešel z MI6 a začal se plně věnovat psaní. V lednu roku 2003 publikoval le Carré článek The United States Has Gone Mad, ve kterém ostře kritizoval válku v Iráku. V článku tvrdí "To jak se daří Bushovi a jeho vládě úspěšně přesměrovat hněv Američanů k Usáma bin Ládinovi směrem k Sadamu Husajnovi, je jeden z největších kouzelnických triků na veřejném mínění v historii." Ve svém románu Constant Gardener kritizuje aktivity farmaceutických korporací zejména v Africe a jejich dopad na tamní životní podmínky. Když jej v interview na BBC dne 5. října 2008 Mark Lawson požádal, aby vyjmenoval svá nejlepší díla, uvedl: Všechny tyto romány již byly zfilmovány. V tomto článku byl použit překlad textu z článku John le Carré na anglické Wikipedii.

Johanna Lindsey (54)

Johanna Helen Lindsey se narodila 10. března 1952 v Německu, kde byl její otec, voják US Army, umístěn. Když byla malá, rodina se často stěhovala. V roce 1970, když ještě studovala, se provdala za Ralfa. Má tři děti: Alfréda, Josefa a Garreta. Po manželově smrti se Johanna přestěhovala do Main, v Nové Anglii, aby zůstala blízko rodině. Johanna napsala první knihu v roce 1977 a kniha uspěla. Do roku 2006, s více jak 58 miliony kopií jejích prodaných celosvětově, s překlady do 12 jazyků, je Johanna Lindsey jedna z nejpopulárnějších autorů historického románu. Zemřela 27.10.2019 ve věku 67 let na rakovinu plic, v Nashua, New Hampshire, USA.

Jarmila Janešová (50)

Narozena 22.11.1924 v Praze. PhDr., CSc., filoložka, autorka učebnic a konverzačních příruček francouzštiny a italštiny, angličtiny,též překladatelka z těchto jazyků.

Egon Bondy (46)

Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer , byl český básník, prozaik a filosof, výrazný inspirátor českého undergroundu. Jeho otec byl plukovníkem československé armády. V roce 1947 Zbyněk Fišer, budoucí Egon Bondy, přerušil studium na gymnáziu a vydal se na cestu bohémského života bez stálého pracovního poměru. Jako zapálený marxista vstoupil v roce 1947 do KSČ, ale po únoru 1948 z KSČ vystoupil. Jak napsal ve vzpomínkové knize Prvních deset let , žil počátkem 50. let „zjevně jako individuum práce se štítící, kriminální živel a sanktusák – po několik dlouhých let. Byl jsem za tu dobu zase i párkrát v blázinci, ale nepomohlo to. Pro pivo jsem byl schopen všeho“ . Stálý pracovní poměr neměl, „živil“ se i žebrotou a drobnými krádežemi. Koncem 40. let se poznal s Karlem Teigem a Závišem Kalandrou a navázal přátelství s básníkem Ivem Vodseďálkem, nonkonformní literátkou Janou Krejcarovou, později s výtvarníkem Vladimírem Boudníkem a spisovatelem Bohumilem Hrabalem. Boudník brzy odhalil, že Fišer cituje cizí myšlenky a vydává je za vlastní a není schopen posoudit nejjednodušší realitu. V dopisech Mikuláši Medkovi o něm hovoří jako o hysterikovi a samolibém primitivovi. V dubnu 1952 se s ním rozešel. Medek Fišera nesnášel. V jeho denících je zmiňován pouze slovy "byl tu Fišer, hrozně blbý", "velký vztek na Fišera", "ať psi sežerou jeho zdechlinu" Podle Teigeho tvořil Fišer s Krejcarovou polochoromyslnou dvojici, která patří do blázince. S Janou Krejcarovou navázal též intimní vztah a v roce 1949 s ní připravil surrealistický sborník Židovská jména, který obsahoval 15 textů. Každý z přispívajících si zvolil židovský pseudonym, též na protest proti antisemitskému zabarvení vykonstruovaných procesů v Sovětském svazu i v Československu. Od tohoto okamžiku Zbyněk Fišer začal užívat jméno Egon Bondy. V následujících letech psal básně, snil o světové revoluci i o snadném zbohat...

Alena Doležalová (48)

Česká publicistka, autorka knih kuchařských receptů.

Vilém Heckel (19)

Vilém Heckel byl český fotograf a horolezec. Věnoval se propagační a krajinářské fotografii, zejména fotografování hor. Vilém Heckel se narodil v Plzni. Jeho otec Adolf Heckel byl jeřábníkem v plzeňské Škodovce. Otcovy koníčky byly turistika a fotografie, oběma zásadně ovlivnil i svého syna. Vilém se vyučil portrétním fotografem v Plzni v roce 1936. Pracoval nejprve v menších fotografických ateliérech. Počátky své kariéry spojil s reklamní fotografií. Od roku 1937 byl zaměstnán u pražské firmy Indusfoto, brzy však svůj zájem obrátil směrem k divadelní fotografii a následně k reportáži. Působil v několika ateliérech, než se usadil jako průmyslový fotograf ve Zbrojovce Brno a u Československé obchodní komory v Praze. Zde strávil patnáct let. V roce 1949 byl přijat do fotografické sekce Svazu československých výtvarných umělců. Od roku 1953 se věnoval rovněž horolezectví. V roce 1956 se stal volným fotografem. Poprvé vystavoval v roce 1960 v Praze soubor fotografií z expedice na Kavkaz, které se zúčastnil v roce 1958. V roce 1962 se zúčastnil podruhé horolezecké výpravy na Kavkaz a v roce 1965 byl členem první československé expedice do Hindúkuše v Afghánistánu. V roce 1967 se zúčastnil horolezecké výpravy do Pákistánu a v roce 1970 československé expedice do Peru, kde zemřel se všemi dalšími členy výpravy při zemětřesení pod lavinou, která zavalila jejich tábor pod horou Huascarán.

Thomas Hardy (36)

Thomas Hardy byl anglický spisovatel - romanopisec, autor povídek a básník. Původním povoláním byl architekt. Jeho díla mají naturalistický charakter. Ve svých dílech, na rozdíl od Charlese Dickense, volí prostředí venkova. V mnoha románech podává kritiku anglické společnosti, která je k nemajetným lidem velmi krutá. Jeho romány jsou smutné a často končí tragicky, postavy podléhají v zápase nejen s přírodními silami, ale i nespravedlivostí společnosti. Narodil se ve vesničce Upper Bockhampton na jihozápadě Anglie v hrabství Dorset. Otec pracoval jako kameník a místní stavitel. Matka byla velmi sečtělá a doplňovala Hardymu znalosti načerpané ve škole. Když ve svých 16 letech ukončil školní docházku, nastoupil jako učeň k Johnu Hicksovi, místnímu staviteli. Ještě než v roce 1862 odešel do Londýna, učil se v Dorchestru stavitelem. V Londýně se přihlásil na King's College London. Získal zde ocenění od Královského institutu britských architektů a Asociace architektů . Londýn nebyl pro něj nikdy domovem a když se po pěti letech vrátil zpět do Dorsetu, rozhodl se, že se bude věnovat psaní. Když v roce 1870 pracoval na rekonstrukci farního kostela v St. Juliot v Cornwallu, seznámil se s Emmou Lavinií Giffordovou. Zamiloval se do ní a v roce 1874 se s ní oženil. Ačkoliv se svou ženou později již nežil, její smrt v roce 1912 jej velice ranila. Vypravil se do Cornwallu, aby zde znovu navštívil místa spojená s jejich námluvami. V roce 1914 se oženil se svojí o čtyřicet let mladší sekretářkou Florence Dugdaleovou, se kterou se seznámil v roce 1905 a která psala rovněž knihy pro mládež. Hardy však neustále myslel na Emmino náhlé úmrtí, smutek se snažil překonat psaním poezie. V prosinci roku 1927 onemocněl zánětem pohrudnice a v roce 1928 zemřel. Na smrtelné posteli nadiktoval své ženě poslední báseň. Jeho pohřeb 16. ledna ve Westmi...

Pavel Toufar (43)

Pavel Toufar byl český spisovatel, novinář, propagátor kosmonautiky. V roce 1973 ukončil právnická studia na pražské Univerzitě Karlově. Téma jeho diplomové práce Mezinárodně právní postavení kosmických orbitálních stanic bylo tehdy první prací tohoto druhu z kosmonautiky na čs. vysokých školách. S poukazem na tuto práci byl vyzván k referátu na XXIV. kongresu Mezinárodní astronautické federace , kterého se zúčastnil jako tehdy nejmladší řádný účastník a byl přijat za řádného člena Mezinárodního institutu kosmického práva při IAF. Od roku 1973 pracoval ve svobodném povolání jako spisovatel a novinář, v letech 1978–1981 scenárista Filmového studia Barrandov, v roce 1982 redaktor nakladatelství Panorama, v období 1983–1990 opět jako spisovatel ve svobodném povolání. Od poloviny 80. let spolupracoval s redakcí Televizních novin České televize , později Zpravodajství ČT, jako komentátor některých kosmonautických událostí. V letech 1991–1992 byl šéfredaktorem týdeníku Signál, v letech 1992–1994 byl zaměstnán ve vydavatelství Ringier, v letech 1995–1997 v nakladatelství Integra, od roku 1998 opět spisovatelem ve svobodném povolání. Autor především knih literatury faktu, ale také beletrie, a rovněž knih populárně naučného charakteru, několika tisíc časopiseckých a novinových článků, autor filmových, televizních a rozhlasových scénářů. Od roku 1965 až do nuceného odchodu v roce 1977 byl stálým externím spolupracovníkem deníku Svobodné slovo, v němž vybudoval a pravidelně zajišťoval zpravodajství z kosmonautiky . Také spolupracoval s časopisy Reportér, Mladý svět, VTM a mnoha dalšími. Působil jako aktivní účastník některých experimentů spjatých s kosmickým výzkumem, např. zkoumání sociální izolace a senzorické deprivace skupiny výz...

Kingsley Amis (27)

Sir Kingsley William Amis byl anglický spisovatel a básník. V Londýně studoval na City of London School a poté St. John's College v Oxfordu. Jelikož vypukla druhá světová válka, musel přerušit studia, během této války sloužil v britské armádě . Po válce studium v Oxfordu dokončil. Na škole uzavřel celoživotní přátelství s básníkem Philipem Larkinem. Od roku 1949 působil jako vysokoškolský učitel angličtiny na několika univerzitách ve Velké Británii a Spojených státech. Za román Staří parťáci získal roku 1986 Man Bookerovu cenu. Roku 1990 byl povýšen do šlechtického stavu. Počátek jeho díla je spojen s generací rozhněvaných mladých mužů, pozdější romány lze považovat za satirické. Je považován za zakladatele tzv. univerzitního románu. Jeho poezie patří do skupiny The Movement.

Josef Hais Týnecký (52)

Josef Hais Týnecký, byl český spisovatel a novinář. Josef Hais byl syn řezníka v Klatovech Jaroslava Haise a Gabriely, rozené Tiché. Matka pocházela z Týnce. U babičky v Týnci také od roku 1888, po rozchodu rodičů, vyrůstal . Studium na reálném gymnáziu v Plzni nedokončil; od roku pracoval v knihkupectví a v roce 1905 se přestěhoval do Prahy. V Praze se živil jako novinář, v letech 1924-1945 byl redaktorem Národní politiky. V roce 1919 vystoupil z církve; některá jeho díla bývala označována jako protikatolická. V roce 1919 se též oženil . V letech 1920-1927 se angažoval ve Spolku českých spisovatelů belletristů Máj, kde byl členem výboru. V době insigniády se postavil na stranu spisovatelů hájících české nacionalistické studenty. Po 2. světové válce se již jeho příspěvky do denního tisku neobjevují, vycházejí však stále jeho knihy, ať už nové nebo reedice. Zemřel v Praze, je pohřben na pražském Vyšehradském hřbitově. Josef Hais Týnecký byl neobyčejně plodný prozaik. Databáze Národní knihovny ČR uvádí 179 jeho děl vydaných tiskem . K tomu je třeba připočíst stovky drobných příspěvků do denního tisku. Jeho básně z mládí jsou okrajové. Níže jsou uvedeny důležitější příklady jeho prozaické činnosti. Již při pobytu v Plzni přispíval regionálního tisku - do Plzeňských listů a Našich snah. V Praze, před dlouhodobým zaměstnáním v Národní politice, byl redaktorem např. Hlasu národa . Do časopisů přispíval svými povídkami. Pravidelně uveřejňoval sloupky na nejrůznější témata v Národní politice. Zde také řídil beletristickou část nedělní přílohy. Za druhé světové války používal pseudonym Tomáš Tichý a zkratku TT. Hry Josefa Haise Týneckého měly v repertoáru především soubory ochotnické, ale i profesionální (Akro...

Jaroslav Velinský (45)

Jaroslav Velinský byl tramp, český spisovatel – prozaik, trampský písničkář a hudebník, známý také pod přezdívkou Kapitán Kid. Pocházel z umělecké rodiny, maminka byla herečka Lída Rabská-Velínská , děda divadelní a filmový herec Václav Rabský . Během života vystřídal řadu zaměstnání. Byl horníkem, soustružníkem, nočním hlídačem v zoo i opravářem sportovního nářadí. Později působil jako umělecký pracovník libereckého Divadla hudby, písmomalíř, reklamní grafik a typograf. V 50. letech napsal své první trampské písně, aktivně se zapojil do trampského hnutí a v roce 1967 v Ústí nad Labem spolu s Ing. Jiřím Šosvaldem založil hudební festival Porta, kterého se pak dlouhá léta aktivně účastnil a získal na něm řadu trofejí – jako autor i jako hudebník . Napsal také několik desítek trampských písní, z nichž mnohé zlidověly. Své první profilové album No to se ví vydal v roce 1983. V roce 1969 mu vyšla první kniha, science fiction Zápisky z Garthu / Leonora. Kromě tohoto žánru psal především detektivní romány, ale také romány pro mládež. Říká se, že „bezděčný detektiv“ Ota Fink, který byl hrdinou většiny jeho detektivek, byl úspěšný díky tomu, že svůj detektivní bystrozrak opíral současně o hluboké profesní znalosti a také o znalost drobných všedních problémů obyčejných českých lidiček. Tím jeho knihy připomínaly romány Dicka Francise. Čtenáři se s Otou Finkem snadno ztotožnili, protože se v jeho příbězích pohybovali známými místy a profesní dovednosti a triky v nich hrají stejně důležitou roli jako psychologie a akce. Vynikající překladatel angloamerické literatury František Jungwirth prohlásil: „Má-li naše literatura svého Philipa Marlowa, je jím Ota Fink z knih Jaroslava Velinského.“ Stal se také průkopníkem nové a zajímavé cesty v českém uměleckém podnikání. V roce 1999 založil „jednomužné“ nakladatelství Kapitán Kid, které se opíralo o Klub kamarádů Kapitán...

F. X Svoboda (69)

Narozen 25. 10. 1860 v Mníšku pod Brdy, zemřel 25. 5. 1943 v Praze. Básník, prozaik, dramatik.

D. H Lawrence (42)

David Herbert Lawrence se narodil roku 1885 v Eastwoodu jako čtvrté dítě horníka. ve třinácti letech získal stipendium na střední škole v Nottinghamu, kterou nedokončil, a později začal pracovat pro firmu na chirurgické nástroje za třináct šilinků týdně. Zanedlouho opustil i tuto práci a působil jako soukromý učitel v Eastwoodu. Během svých studií na Nottinghamské univerzitě, kde se připravoval na získání učitelského diplomu, začal psát svůj první román Bílý páv , který vyšel roku 1911 v nakladatelství Heinemann. Od té doby, s výjimkou krátkého období učitelování v Croydonu, se živil pouze psaním. Dva roky cestoval po Německu a Itálii a po návratu do Anglie se v červenci 1914 oženil s Friedou von Richthofen. Roku 1919 manželé Lawrencovi opustili Anglii a cestovali nejprve po Evropě, později po Austrálii a Americe. Na čas se usadili v Novém Mexiku, a roku 1929 se vrátili zpět do Evropy. V téže době však Lawrence těžce onemocněl a 2. března 1930 zemřel na tuberkulózu.

Christina Latham-Koenig (56)

Lektorka a autorka učebnic angličtiny.

Bohumil Zahradník-Brodský (61)

Bohumil Zahradník-Brodský byl český prozaik, autor celé řady konvenčních románů a povídek s převážně společenskými, milostnými, rodinnými a historickými náměty. Zahradník-Brodský pocházel z rodiny Karla Zahradníka, který byl zámeckým zahradníkem v Hostačově. Ten se roku 1867 stal městským zahradníkem Německém Brodě , kde Zahradník-Brodský vystudoval v letech 1874–1882 gymnázium, kde již ve studentském časopise publikoval své první práce. Poté vystudoval katolickou teologii v Hradci Králové a roku 1886 by vysvěcen na kněze. Nejprve byl kaplanem ve Zruči nad Sázavou a v letech 1889 až 1919 farářem v Ouběnicích, kam za ním dojížděli jeho přátelé, mezi kterými byl například Jindřich Šimon Baar, Jakub Deml, Antonín Klášterský, Jaroslav Vrchlický nebo Alois Jirásek. Ve své farnosti prosazoval moderní způsob hospodaření, založil kampeličku a meliorační družstvo. Roku 1908 byl tajně oddán přítelem, Aloisem Svojsíkem s Annou Plešingerovou , překladatelkou z angličtiny a autorkou drobné beletrie. V letech 1918–1919 byl v čele hnutí, které usilovalo o reformu katolické církve . Když hnutí neuspělo, z katolické církve vystoupil a roku 1920 se stal spoluzakladatelem československé církve, když však v ní neprosadil příklon k pravoslaví, zřekl se činnosti v ní a na pravoslaví přestoupil. Roku 1919 se Zahradník-Brodský přestěhoval do Prahy a pracoval jako úředník na ministerstvu školství a národní osvěty, od roku 1922 jako ministerský rada. Byl členem agrární strany, působil ve spolku Svatobor, v Nakladatelském družstvu Máje a ve výboru Syndikátu českých spisovatelů. Roku 1924 odešel do důchodu a věnoval se literatuře. Pochován je v Praze na Olšanských hřbitovech. Zahradník-Brodský je autorem více než stovky konvenčních románů a povídek, jejichž náměty čerpal většinou ze své současnosti. Zápletky bývají milostné a často sociálně ...

Aleksandr Isajevič Solženicyn (35)

Po střední škole začal studovat na dvou fakultách rostovské univerzity , po začátku druhé světové války se však dobrovolně přihlásil do armády a poté odešel bojovat na frontu . Za kritiku J. V. Stalina v dopise svému příteli byl zatčen a odeslán do trestného tábora, v různých táborech pak strávil celkem osm let. Propuštěn byl roku 1953 a v letech 1953–1956 byl ve vyhnanství v Kazachstánu. Po rehabilitaci v roce 1957 se vrátil do středního Ruska a pracoval jako učitel. V roce 1968 byl vyloučen ze Svazu spisovatelů. Roku 1970 byl Andrejem Dmitrijevičem Sacharovem navržen na Nobelovu cenu za literaturu, která mu byla udělena, ale on si ji nevyzvedl z obavy, že by ho sovětské úřady nepustily zpět do země. Poté, co na Západě vyšlo jeho nejslavnější dílo Souostroví Gulag, byl však v roce 1974 stejně zbaven občanství a násilně vypovězen ze země. Odjel nejprve do západního Německa, později se usadil v USA. V roce 1983 obdržel Templetonovu cenu. Do Ruska se vrátil v roce 1994. Roku 1997 byl zvolen řádným členem Ruské akademie věd. Zemřel 3. srpna 2008 v Moskvě na srdeční infarkt.

Vladimír Šlechta (47)

Vladimír Šlechta je český spisovatel žánru science-fiction a fantasy. Narodil se roku 1960 v Liberci, ale většinu života prožil na jihu Čech v Českých Budějovicích. Roku 1984 absolvoval Stavební fakultu ČVUT, obor vodní stavby, a poté byl zaměstnán v projekčních odděleních různých vodohospodářských institucí a také tři roky jako úředník u hasičů. Od poloviny roku 1999 samostatně podniká v oboru projektování vodohospodářských zařízení. Také nějaký čas externě vyučoval na stavební průmyslové škole. Debutoval v roce 1993 v časopise Ikarie krátkou povídkou Legendární zbraň. V roce 1999 vyšly první jeho dva romány: Projekt Bersekr a Ostří ozvěny. Do roku 2007 se jeho knih prodalo celkem kolem 15 tisíc kusů, je tak jedním z nejprodávanějších českých autorů fantasy a sci-fi. Je dvojnásobným držitelem ceny Akademie science fiction, fantasy a hororu v kategorii nejlepší publikovaná povídka. V současnosti je autorem zatím devíti knih, ve kterých dovedně kombinuje prvky dobrodružné science-fiction a fantasy. Tři z nich patří do cyklu, odehrávajícím se v postkatastrofickém prostředí Evropy , další spadají do fantasy cyklu Krvavé pohraničí . Je ženatý a má dva syny - Jana a Pavla. Tento cyklus povídek a románů se odehrává v Evropě po druhé energetické válce vyvolané nedostatkem fosilních paliv, kdy se svět po vyčerpání téměř všech zdrojů energie vrátil do středověku a kde na troskách atlantické civilizace prosazuje své zákony germánské Císařství. Jde o cyklus fantasy příběhů odehrávajících se v hraničním území mezi teritorii lidí, elfů a skřetů, o které se vede neustálý boj. Jde o cyklus, sestávající zatím ze čtyř povídek, který se odehrává v blízké budoucnosti v Čechách, které jsou zdevastované...

Vladimír Jiránek (35)

Vladimír Jiránek byl český karikaturista, ilustrátor, kreslíř, scenárista a režisér animovaných filmů. Charakteristickou je pro něj jednoduchá linka. Mezi jeho nejznámější díla patří Bob a Bobek – králíci z klobouku. Patří mezi první absolventy přeloučského gymnázia. Od roku 1956 žil v Praze. V roce 1962 absolvoval na pražské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy žurnalistiku, ale po celý život působil jako kreslíř a ilustrátor na volné noze. Mezi časopisy, se kterými spolupracoval, patří: Dikobraz, Mladý svět, Melodie, Technický magazín, Literární noviny, Živa atd. Je také autorem obrázků v počítačové hře Expedice na divnou planetu pro počítače Sinclair ZX Spectrum. Od roku 1990 se věnoval zejména politické karikatuře. Jeho kreslené vtipy na aktuální témata bylo možno vidět v Lidových novinách, Mladé frontě DNES, v Hospodářských novinách, v časopise Reflex a na internetových stránkách Neviditelného psa. Jiránkovy kresby zdobí i rodný dům Sigmunda Freuda v Příboře, stylizovaná podoba Sigmunda Freuda se totiž často objevuje v jeho kresbách jako prototyp psychiatra či psychologa. Jméno „Jiránek“ nese planetka 1997 ET1 objevená v roce 1997. Zemřel v noci z 6. na 7. listopadu 2012.