Výpis všech autorů

Jodi Ellen Malpas

Jodi Ellen Malpas se narodila a vyrůstala v Northamptonu ve Velké Británii, kde dodnes žije se svou rodinou. Hned po škole začala pracovat na plný úvazek pro svého otce ve stavební firmě s předpokladem, že firmu jednou převezme. Už tenkrát ale snila o tom, že se stane spisovatelkou. Svou prvotinu This Man psala dlouho potají, až jednoho dne sebrala odvahu a svůj sen uskutečnila. Kniha vyšla v říjnu 2012 v elektronické podobě. Kniha okamžitě získala ohlas a oblíbila si ji tisíce žen po celém světě. Stala se číslem jedna v New York Times a nejprodávanější autorkou podle žebříčku Sunday Times. Netrvalo dlouho a ke knize This Man vznikl druhý a třetí díl. Erotickou trilogii vydává v ČR nakladatelství XYZ:

Ed MacBain

Debbie Macomber

Debbie Macomber je bestsellerová americká autorka, jejíž příběhy o rodinných i romantických vztazích si získaly srdce mnoha čtenářů po celém světě a byly oceněny nejvyššími oceněními v rámci romantického žánru. Na základě jejích knih vzniklo také několik televizních adaptací. Momentálně žije ve státě Washington, má čtyři děti a několik vnoučat. Kromě psaní se věnuje také charitě.

Catherine Mann

získala za svou tvorbu opakovaně řadu literárních i čtenářských ocenění. Patří k nejlépe prodávaným autorkám několika řad nakladatelství Harlequin. Po té, co se provdala za svého hrdinu - příslušníka leteckých sil, se jejími nejoblíbenějšími hlavními aktéry příběhů stali příslušníci vojenských jednotek. Catherine získala bakalářský titul na College of Charleston v oboru divadlo a pokračovala v magisterském studiu na univerzitě v Greensboro. Nyní společně se svými čtyřmi dětmi následuje svého „létajícího“ manžela po celém světě a sbírá všemožnou inspiraci i různé klípky k napsání svých dalších povídek.

Al'bert Zacharovič Manfred

Ruský historik.

Will MacKhiboney

Vlastimil Marek

Vlastimil Marek byl český alternativní hudebník, zenový buddhista, publicista, lektor, spisovatel a duchovní učitel. Jako hudebník působil ve skupinách Extempore, Elektrobus, Amalgam a MCH Band. Vystupoval však také s Jakubem Nohou a Emilem Pospíšilem. Byl aktivním členem Jazzové sekce a za svou činnost byl komunistickým režimem pronásledován. V srpnu 1986 ho komunistická tajná policie StB zavřela do vazební věznice za organizování mírového gongového koncertu. Později byl odsouzen za údajné „poškozování zájmů republiky v cizině“, ale v roce 1990 byl plně rehabilitován. Systematicky propagoval hudbu New Age, a to i v rozhlasovém vysílání na Radiu Golem, Radiu Kobra či Radiu Echo. Pro Český rozhlas Ostrava zásadní měrou spolupracoval s autory Zlatou Holušovou a Zdeňkem Figurou na cyklech pořadů Hudba k tichu a Dobromysl, pro Český rozhlas 3 – Vltava seriál Zvuky. V letech 1996 až 2011 připravoval pro Český rozhlas 3 Vltava jednou za 14 dnů předpůlnoční pořad new age, etnické a ambientní hudby pod názvem Oaza, hudba pro povzbuzení i uklidnění. Dovezl do České republiky world music , alikvotní zpěv , článkem v časopise Regena a praktickými ukázkami prezentoval dávnou védskou ekologickou metodu spalování sušeného kravského trusu s přepuštěným máslem ghí a několika zrnky rýže za zpěvu mantry při východu a západu Slunce tzv.. agnihotru, a v nultém čísle čtvrtletníku Baraka představil jako znovuobjevenou dávnou terapeutickou možnost i labyrint , zorganizoval první kurz hry na primitivní, ale o to terapeutičtějš...

Olga Macková

Narozena 9.8.1929 v Praze. PhDr., historička umění, práce v oboru.

Miroslav Mayer

Autor detektivek a povídek s kriminální zápletkou.

Marcella Marboe

Provdaná Marboe, narozená 12.2. 1946 v Řečanech nad Labem. Mgr., středoškolská profesorka, prozaička, dramatička, publicistka, knihy pro děti. Díla Marcelly Marboe kritizují společnost, která funguje díky povrchním vztahům, založeným pouze na vzájemné prospěšnosti, její snobský a utilitaristický přístup k životu. Odhalují překroucené chápání morálky, stejně jako mezilidských, ale i mezidruhových vztahů / člověk versus zvíře/. Autorka ukazuje, že zázrak, který dělá člověka člověkem, je lidské nitro – duše.

Kenneth Macksey

Kenneth Macksey vstoupil v roce 1941 do Královského tankového sboru , v roce 1944 bojoval v Normandii a v roce 1945 v Německu; po válce pak strávil více než dvacet let u Královského tankového pluku . Je mezinárodně uznávaným odborníkem a spisovatelem v oblasti vojenské historie.

Ivan Málek

Ivan Málek byl český a československý lékař, mikrobiolog, člen Československé akademie věd, politik Komunistické strany Československa a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění. V 50. letech představitel dogmatického stalinistického pojetí vědy. Po roce 1968 politicky a profesně odstaven. Maturoval na Akademickém gymnáziu v Praze, pak absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, kde promoval roku 1932. Od roku 1934 působil jako asistent v Bakteriologicko-sérologickém ústavu lékařské fakulty. V letech 1941-1944 byl zaměstnán ve Státním zdravotním ústavu. V období let 1944-1945 působil v laboratořích Fragnerovy farmaceutické továrny v Dolních Měcholupech. Během druhé světové války spolupracoval se skupinou komunisticky orientovaných lékařů, kteří připravovali projekt reformy československého zdravotnictví. V roce 1945 absolvoval studijní cestu do USA a Kanady. V letech 1946-1950 byl docentem a později profesorem mikrobiologie a imunologie na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové. V roce 1950 se stal ředitelem Ústředního ústavu biologického. Patřil mezi první osobnosti Československé akademie věd. Roku 1952 zakládal Biologický ústav ČSAV, který řídil. V letech 1962-1970 byl ředitelem Mikrobiologického ústavu ČSAV. Jako vědec se podílel na výzkumu vývoje nových léků. Stál u počátků tuzemského výzkumu antibiotik a je jedním ze zakladatelů Výzkumného ústavu antibiotik v Roztokách u Prahy. Angažoval se i politicky. Od konce 40. let 20. století se v jeho vědecké tvorbě objevují ideologicky podmíněné teorie inspirované sovětským vědcem Trofimem Lysenkem. Potlačoval naopak tradiční genetické teorie Gregora Mendela. Coby aktivní komunista se zapojil i do širších politických debat. Kritizoval Masaryka, Čapka, „buržoazní objektivismus“ a další dřívější pilíře československé vědy. V roce 1955 vydal v tomto duchu propagandistickou publikaci Boj nového se st...

Gennadij Petrovič Malachov

Gennadij Petrovič Malachov, Геннадий Петрович Малахов je ruský léčitel, popularizátor alternativního životního stylu a autor publikací a televizních pořadů o způsobech ozdravění organismu, urinoterapeut. Má střední vzdělání jako elektrozámečník. V roce 1988 absolvoval Centrální ústav tělesné výchovy v Moskvě. Jak Malachov sám říká, k myšlence zdravého životního stylu přišel, když onemocněl těžkou chorobou mandlí. Gennadij Malakov se snažil s nemocí vyrovnat pomocí očisty organismu, a tak se obrátil k Juriji Pavloviči, praktikujcícmu jógu, který ho dokázal postavit na nohy metodou "správného" dýchání. Později se seznámil s následovníkem učení P.K.Ivanova, spisovatelem Vladimírem Čerkasovem, který mu dal knihy od Paula Bragga, G. Sheltona a Walkera. V roce 1986 založil svůj klub Bodrosť, v němž vyprávěl, jak "vyčistit játra a správně jíst", a také se tam provozovaly lekce jógy, gymnastiky a u-šu. V polovině 90. let mu vyšly první knihy.

Ctirad Mašín

Ctirad Mašín byl syn československého důstojníka Josefa Mašína, člen protikomunistické guerrillové skupiny bratří Mašínů. Pocházel z rodiny příslušníka československých legií v Rusku a pozdějšího hrdiny protinacistického odboje Josefa Mašína, který byl v červnu 1942 nacisty popraven. Po druhé světové válce byl Ctirad vyznamenán prezidentem Benešem československou medailí Za chrabrost. V té době absolvoval Kolej krále Jiřího v Poděbradech, v letech 1950 až 1951 studoval na Českém vysokém učení technickém v Praze. Následně pracoval v různých dělnických profesích. Na počátku padesátých let založil s bratrem Josefem protikomunistickou skupinu. Při přepadení služeben Sboru národní bezpečnosti , kterých se skupina dopustila na podzim 1951, podřezal Ctirad příslušníka SNB, který byl při usmrcení omámený a svázaný. V srpnu 1952 byl odsouzen ke dvěma a půl roku odnětí svobody za přípravu ilegálního přechodu státní hranice. Až do propuštění v červnu 1953 byl vězněn v jáchymovských uranových dolech. V září 1953 pak spolu s Václavem Švédou v okolí Pivína zapálil několik stohů slámy a při následné potyčce s místními dobrovolnými hasiči vystřelil jednomu z nich oko. Na podzim 1953 se skupina rozhodla dostat do Západního Berlína. Ctirad se tam dostal 2. listopadu 1953 na podvozku vlakové soupravy berlínské S-Bahn. Zanedlouho dorazili i Josef Mašín a těžce zraněný Milan Paumer. V západní zóně vyslovili zájem vrátit se do Československa jako parašutisté. Následně se stali frekventanty americké armády. Do Spojených států amerických připluli lodí v březnu 1954. Následoval vojenský výcvik, po němž se bratři a Paumer rozhodli vstoupit do Special Forces. Působištěm se jim tak stala základna Fort Bragg v Severní Karolíně. Jako příslušníci 77. SFG se zúčastnili několika manévrů, poté nastoupili oba bratři jako instruktoři do 82. vzdušně-výsadkové ...

Vratislav Mazák

Vratislav Mazák byl český biolog. Specializoval se na paleoantropologii, zoologii savců a taxonomii. Byl také kreslířem, který často ilustroval své knihy. Narodil se v Kutné Hoře, v roce 1955 nastoupil vysokoškolská studia biologie na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, později zde zůstal a stal se profesorem. Také pracoval jako zoolog pro pražské Národní muzeum. Vynikal všestranností. Objekty jeho vědeckého zájmu byly kočkovité a kunovité šelmy, kopytníci, hmyzožravci, netopýři a fosilní savci, včetně člověka. Později se věnoval i kytovcům. Popsal poddruh tygra Panthera tigris corbetti a divokého osla Equus hemionus kulan . Spolu s dr. Colinem Grovesem popsal prehistorického hominida Homo ergaster, který je v současnosti považován za jeden z klíčových druhů lidské evoluce. Jeho spolupracovníkem na knihách o genezi člověka byl Zdeněk Burian. Mazák se zabýval katalogizací Burianova díla a mj. byl autorem katalogu stálé expozice Burianových obrazů v ZOO Dvůr Králové nad Labem. Vratislav Mazák se netajil svému obdivu ke zvířatům, především pak k tygrovi a vorvaňovi. Byl velkým ctitelem Hermana Melvilla, jehož popis života kytovců považoval za nadčasový jak svou poetikou, tak faktografickou přesností. Dále obdivoval Jima Corbetta. Často citoval jeho postřehy ze života indických tygrů a k jeho knize o lidožroutech z Kumáonu napsal doslov. Mazákův bratr Miroslav zahynul jako student za okupace v době 2. světové války. Vratislav Mazák zemřel na rakovinu v roce 1987.

Renata Malinová

Narozená v Českém Těšíně. Absolvovala klavirní oddělení konzervatoře v Ostravě, poté obor archeologie - dějiny úmění na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde v roce 1974 dosáhla doktorátu filosofie. Publikuje časopisecky odborné i populární stati z z oblasti uměnovědy a muzikologie.

Pavel Marek

Narozen 17. 3. 1949 v Šumperku. Prof. PhDr., PaedDr., Ph.D., historik, politolog, slavista, vysokoškolský učitel, redaktor, rusista, autor bibliografií, historických a vlastivědných prací z prostějovského regionu, zaměřený na dějiny 19. a 20. století.

María Mañeru

Španělská autorka a editorka knih pro děti.

Loriano Macchiavelli

Loriano Macchiavelli , rodem i srdcem Boloňan, profesí dramatik, napsal zatím několik románů a divadelních her. Jeho prózy jsou spojeny postavou hlavního hrdiny Antonia Sartiho, řadového seržanta a zaměstnance kvestury v Boloni. Autorovi jako by Sartiho zaměstnání pouze sloužilo jako záminka pro možnost pronikat pod kůži lidem i společnosti. Několik knih vydal pod pseudonymem Jules Quicher.

Joachim Mayer

Zemědělský inženýr, odborný redaktor, publikace o pěstování rostlin, zahradách.

Ján Malík

Jan Malík byl český loutkař. Byl jedním z předních iniciátorů založení loutkářské katedry Divadelní fakulty AMU v Praze, kde následně sám také přednášel, a to režii a dějiny loutkového divadla. Právě on se zasloužil o obnovení činnosti mezinárodní loutkářské organizace UNIMA stejně jako o založení dodnes fungujícího Muzea loutkářských kultur v Chrudimi, kde je též vystavena jeho soukromá sbírka. Jan Malík se narodil 15. února 1904 v Příbrami, v rodině učitele na chlapecké škole Jana Malíka a jeho manželky Františky, rozené Klosové. Vystudoval klasickou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Dne 1. července 1930 získal titul PhDr. Dva roky působil jako pedagog – profesor reálného gymnázia v Praze XVI , od listopadu 1930 byl profesorem gymnázia v Novém Jičíně. Dne 20. prosince 1930 se v Praze oženil s Mimi Topinkovou . Do roku 1945 byl zaměstnán ve Státním statistickém úřadu. Poté pracoval na ministerstvu informací a v roce 1949 založil Ústřední loutkové divadlo a stal se jeho ředitelem. Zemřel 24. července 1980 v Praze. V Praze to bylo Poprvé se jako amatérský loutkoherec angažoval v roce 1923 v libeňském Sokolu. Ještě koncem 20. let, tedy v době studií na Karlově univerzitě, se začal projevovat Malíkův zájem o loutkové divadlo i v rovině teoretické, a tak se nedlouho poté stal sekretářem předsedy "Loutkářského soustředění" a šéfredaktora časopisu Loutkář Jindřicha Veselého. Svou činnost ale dále rozvíjel a již od 30. let se věnoval také režii a autorským textům . V jeho osobnosti se snoubilo nejen umělecké cítění a nadání, ale také dobré organizační schopnosti, kterých v oblasti loutkového divadla v dalších letech hojně využil. Vedle zmiňovaného Sokola se jeho působiště rozrostlo a v letech 1934–1...

J. Moussaieff Masson

Americký psychoanalytik, autor prací o psychologii a právech zvířat, editor korepondence S. Freuda, vyučuje též sánskrt.

Ilsa Madden-Mills

Americká spisovatelka. Autorka románů pro ženy.

Zapata Mariana

Vitalij Marek

Narodil se v Chrastavě, kde strávil školní léta. Po základní vojenské službě žil od r. 1961 v Litoměřicích. Věnoval se filokartii - sbíráním pohlednic. Jeho velkým zájmem byla historie Litoměřic a okolí.

Richard Marcinko

Richard Marcinko se narodil na Den díkůvzdání v roce 1940 v málem městečku v Pennsylvanii jménem Lansford, kde dle vlastního Marcinkova popisu nikdo jiný než Slováci a Češi nežili. V okolí se těžilo uhlí, i okres se jmenoval Carbon County a nejbližší větší město bylo Coaldale. Otec se jmenoval Juraj Marcinko a matka byla podle jména Češka - Emilie Teresa Pavlík Marcinko. Když bylo malému Richardovi 12 let, tak se přestěhovali do New Brunswick, New Jersey a kluk s překvapením zjistil , že mimo Slováků a Čechů existují i Poláci, Maďaří, Ircani, Židi, černoši a Hispanci. Původně Richard chtěl vstoupit k Marines, protože tehdy president Eisenhower posílal Marines do Libanonu, ale přišli mu na to, že je mu teprve sedmnáct a tudíž ho nevzali. Poučen a lépe připraven na lhaní, pak Richard prošel sítem u Navy - námořnictva a 15. října 1958 nastoupit do Navy boot campu in Great Lakes, Illinois - pořád mu ještě chybělo víc jak měsíc do osmnáctých narozenin - a začal tak vojenskou kariéru, která trvala třicet let, tři měsíce a sedmnáct dnů aktivní služby. Richard Marcinko odešel z US Navy 1. února 1989 v hodnosti kapitána. Co bylo mezitím, o tom jdou legendy, existují desítky stránek na Internetu, stačí do vyhledávačů na Internetu naklepat \"Marcinko\", jsou napsaný dvě knihy vzpomínek, tři učebnice a devět románů - tedy zatím. V historii amerického námořnictva má Richard Marcinko své důležité místo. Dickie začal - jako mnozí další - ve Vietnamu jako mladý důstojník jednotek SEALS. Zatímco ostatní vojáci budovali opevnění z pytlů s pískem ostnatého drátu, Marcinko a jeho četa operovali za nepřátelskými liniemi - za frontou. Oblečení v typických místních černých pyžamech, bosí, vyzbrojeni ukořistěnými sovětskými zbraněmi a munici Marcinkův tým \"lovil\" Vietcongy hluboko v jejich území. Během prvního šesti-měsíčního období...

Petr Mašek

Narozen 1. 4. 1959 v Praze. PhDr., historik, knihovník a spisovatel. Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, obor knihovnictví a vědecké informace. Pracovník knihovny Národního muzea v Praze - vedoucí oddělení zámeckých knihoven, specializace na dějiny šlechtických rodů. Publikace z oboru, též autor kuchařské knihy a sestavovatel sbírky židovských anekdot.

Miroslav Mayer

Autor kuchařek a příruček stravování.

Miroslav Maršálek

Narozen 15.1.1952 v Praze. Výtvarný redaktor, ilustrátor a knižní grafik.

Milena Majorová

Milena Majorová, rozená Ptáčková byla česká spisovatelka a popularizátorka pravidel slušného chování. V letech 1969–1987 byla redaktorkou časopisu Vlasta. Přispívala do různých časopisů, např. Dikobraz a Roháč.

Martin

Francouzský filozof, dramatik, profesor filozofie v Château-Gontier. Působil v 18. století.

Mária Martišová

Slovenská autorka knih s radami pro ženy a domácnost.

Magnus MacFarlane-Barrow

Zakladatel humanitární organizace Mary’s Meals.

Klaus Mann

Klaus Mann byl německý spisovatel, dramatik a novinář, syn spisovatele a laureáta Nobelovy ceny za literaturu Thomase Manna. Po nástupu nacismu v Německu emigroval do Amsterdamu. V Amsterdamu vydával časopis Die Sammlung. Od roku 1935 se zdržoval na mnoha místech . V témže roce získal československé státní občanství, ale v roce 1936 se rozhodl emigrovat do USA. Roku 1938 se účastnil bojů ve španělské občanské válce. Po roce 1941 se jako voják americké armády účastnil bojů v Evropě. Poválečný vývoj byl pro něho velkým zklamáním, které dával všude najevo a velmi těžce ho nesl. Spolu s jeho homosexualitou, s níž se jen těžko vyrovnával, bývá právě poválečná deziluze často uváděna jako důvod sebevraždy Klause Manna. K jeho depresím přispíval fakt, že až do smrti byl finančně závislý na svém otci. Je pochován na hřbitově 'Le Grand Jas' ve francouzském Cannes. Klaus Mann také těžce nesl opakované neúspěchy svých knih. Nedlouho před smrtí se dozvěděl, že se mu nepodaří vydat jeho nejvýznamnější knihu, román Mefisto. Za zablokováním publikace stál muž, podle kterého byla napsána, Gustaf Gründgens, v letech 1926-29 manžel autorovy sestry Eriky – viz Causa Mefisto v časopise Reflex 04/2007. Kniha pojednává o významném německém herci, který se zaprodal nacismu. Jde o tzv. klíčový román, v němž řada osob, včetně hlavního hrdiny má předlohy v žijících osobách, včetně Marlene Dietrichové, samotného autora nebo jeho otce Thomase Manna. Tou hlavní postavou románu byl Hendrik Höfgen , který udělal velkou kariéru za Výmarské republiky, pak v době nacismu a nakonec znovu po osvobození Německa. Jeho parádní rolí byl právě Mefisto. Mannovo dílo vycházelo už v předválečném Československu, například právě román Mefisto, který vyšel v roce 1937, tedy pouhý rok po vydání exilového originálu. Podle této knihy také natočil v roce 1981 stejnojmenný film maďarsk...

Karel Boromejský Mádl

Karel Boromejský Mádl byl český historik a kritik umění, profesor na Umělecko-průmyslové škole v Praze. Patřil k předním kritikům generace 90. let 19. století. Mádl absolvoval reálku v Praze, v letech 1879-1880 nastoupil vojenskou službu jako jednoroční dobrovolník, v letech 1880–83 žil ve Vídni, kde se nejprve dal zapsat na vysokou školu technickou, ale také navštěvoval uměleckohistorické přednášky a semináře profesorů R. Eitelbergera von Edelberg a M. Thausinga v Rakouském muzeu pro umění a průmysl a Albertině. Není doloženo, že by byl řádným studentem univerzity. Ve Vídni pravděpodobně poznal i zakladatele vídeňské uměleckohistorické školy Franze Wickhoffa a prvního ředitele pražské Uměleckoprůmyslové školy Františka Schmoranze. V letech 1883 a 1884 navštívil Mnichov a Paříž, po roce 1884 pobýval ve Vídni. Od roku 1886 spolupracoval s nově založenou Galerií Ruch. Od roku 1888 byl spolupracovníkem redakce Ottova slovníku naučného. Podnikl četné studijní cesty do Rakouska, Německa, Francie, Itálie, Belgie, Holandska, Jugoslávie a dalších zemí. Ještě ve Vídni Mádl psal o potřebě založit uměleckoprůmyslovou školu v Praze a krátce po jejím vzniku se stal roku 1886 docentem textilního umění a tajemníkem školy. Dějiny umění v té době přednášel na UPŠ Otakar Hostinský, který roku 1894 přešel na Univerzitu. Mádl se stal jeho nástupcem, byl jmenován profesorem a zároveň správcem knihovny. Na UPŠ přestal působit za války a v dalších letech se věnoval odborné uměleckohistorické práci. Od roku 1887 psal do Zlaté Prahy stati o památkách, spřátelil se s rodinou nakladatele Jana Otty, s jehož dcerou Marií Annou se roku 1910 ve svých 51 letech oženil, manželství bylo bezdětné. Roku 1917 byl jmenován vládním radou a od roku 1918 zastával funkci místopředsedy kuratoria Moderní galerie a člena komise pro navrácení bohemik z ciziny. Byl členem Umělecké besedy, Společnosti Národního divadla, Archeologick...

Jiří Martínek

Jiří Martínek je český historik a geograf. Vystudoval historii a geografii na Univerzitě Karlově v Praze, doktorát získal 2014 na Univerzitě Hradec Králové. Od 2006 pracuje v Historickém ústavu AV ČR, na projektu Biografického slovníku českých zemí. Přednáší na Přírodovědecké fakultě UJEP Ústí nad Labem a Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Zabývá se dějinami přírodních věd, zejména geografie, dále historickou geografií a regionální geografií Evropy. Věnuje se rovněž popularizaci vědy, je autorem řady knih pro děti a turistických průvodců .

Jiří Marhold

Narozen 16.8.1932. Mistr kuchař a spisovatel, publikuje o kulinářském umění, vydal několik kuchařských knih.

Gilly Macmillan

Gilly Macmillan vyrostla v Swindon, Wiltshire a také žila v severní Kalifornii v jejím pozdním mladistvém věku. Studovala dějiny umění na univerzitě v Bristolu a pak u Courtauld Institute of Art v Londýně. Pracovala u Burlington Magazine a Hayward Gallery před založením rodiny a od té doby udělala nějaké přednášky v \"A\" Level fotografování. Gilly žije v Bristolu ve Velké Británii se svým manželem a třemi dětmi a teď píše na plný úvazek. V současné době pracuje na svém třetím románu.

Eva Masnerová

doc. PhDr. Eva Masnerová, CSc. je česká vysokoškolská učitelka, vyučující jakožto asistentka na katedře tlumočnictví a překladatelství anglickou a americkou literaturu, překladatelka z angličtiny a také nakladatelská redaktorka v někdejším vydavatelství Odeon. Zdroje: a) aleph.nkp.cz b) www.databaze-prekladu.cz c) autorství fotografie: utrl.ff.cuni.cz

Carole Matthews

Carole Matthews je mezinárodní prodávaná spisovatelka vtipných romantických knih. Její unikátní smysl pro humor si získal miliony fanynek po celém světě. U nás vyšly tyto knížky: S tebou nebo bez tebe , V dobrém i zlém , Taková nevinná lež , Vůně skandálu ,Když se lásce lepí smůla na paty , Kompromitující situace , Setkání na osmém nástupišti .

Vlastimil Maršíček

* 14. 11. 1923, Postupice u Benešova, † 11. 8. 2000, Praha Básník, prozaik, překladatel, publicista, autor knih pro děti a mládež Jeho otec Jan Maršíček byl řídící učitel a kulturně osvětový pracovník na Podblanicku a Pardubicku, autor lidových románů a próz pro děti . Vliv na formování V. Maršíčka měl i nejstarší, předčasně zesnulý bratr Ladislav Maršíček , který se v 30. letech 20. století angažoval v levicovém vysokoškolském hnutí, byl publicistou a psal i básně . Po maturitě na reálném gymnáziu v Pardubicích začal Maršíček navštěvovat Eckertovu obchodní školu v Praze, 1943 byl zde nasazen v továrně na léky. Po skončení války nastoupil do redakce nově založeného deníku Práce; 1946 se zapsal ke studiu české literatury na FF UK, po roce však studia ukončil. V Práci působil nejprve v kulturní rubrice, poté jako vedoucí redaktor krajských novinových příloh a od roku 1949 jako zástupce šéfredaktora. V roce 1950 musel z redakce odejít. Krátce byl zaměstnán jako lektor Československého krátkého filmu a od roku 1952 pracoval v sekretariátě Svazu československých spisovatelů, od 1956 jako tajemník. Současně v letech 1956–57 externě přednášel na katedře žurnalistiky FF UK. V 70. a 80. letech 20. století se živil jako příležitostný publicista a překladatel beletrie a v roce 1989 odešel do důchodu. Dlouhodobě Maršíček spolupracoval s redakcí Československého vojáka, kde mj. uváděl začínající autory. Povídky, básně, novinové články, recenze, fejetony a reportáže dále publikoval v časopisech a denících: Studentský časopis, Mladá fronta, Rudé právo, Obrana lidu, Zemědělské noviny, Lidová demokracie, Svobodné slovo, Svět v obrazech, Lidové noviny, Literární noviny, Listy, Plamen, Nový život, Host do domu, Květen, Sešity pro literaturu a diskusi, Slovenské pohľady, Kultúrny ži...

Stanislav Mareš

Narozen 25.3.1934 v Praze, zemřel 15.3. 2005 v Bathurstu . Básník a dramatik, překladatel z angličtiny.

Pavel Masopust

PhDr., Ph.D., vysokoškolský učitel fyziky, autor učebnic.

Olga Marečková

Narozena 12. 6. 1939 v Praze. Doc. MUDr., CSc., specializace: metabolismus a výživa. Práce nefrologicko-gastroenterologické.

Oldřich Matoušek

Oldřich Matoušek byl český psycholog specializovaný na problematiku práce a ergonomie. Rozhodujícím přínosem jeho práce byla podpora rozvoje psychické části ergonomie, která byla dlouho v praktických aplikacích zanedbávána. Oldřich Matoušek vystudoval psychologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.  Od roku 1945 pracoval v Ústavu lidské práce, kde se věnoval především problematice psychologie práce, psychologickým aspektům bezpečnosti práce a později též v oblasti inženýrské psychologie, zejména při navrhování a projektování řídících center. V roce 1951 byl tento ústav zrušen a dr. Matoušek pokračoval v této činnosti ve Výzkumném ústavu bezpečnosti práce. Od roku 1961 do roku 2001 pracoval ve Státním zdravotním ústavu, jeho hlavním pracovištěm bylo oddělení hygieny práce a chorob z povolání. Podílel se na řešení úkolů ergonomie, hygieny a psychologie práce, například při přípravě legislativy, harmonizaci našich předpisů a norem s legislativou EU, stanovení ukazatelů a limitů pro hodnocení fyzické, senzorické a psychické zátěže a dále i na kategorizaci prací a posuzování projektů různých technických zařízení z pohledu ergonomie apod. Byl spoluzakladatelem České ergonomické společnosti a řadu let byl i jejím předsedou. Bohatá je i jeho publikační činnost. Publikoval přes 300 odborných a popularizačních článků a 7 odborných publikací. K nejvýznamnějším patřily v roce 1972 „Člověk a práce“ , v roce 1979 „Metody studia práce v průmyslu“, v roce 1988 „ABC ergonomie pro vedoucí pracovníky“, v roce 1998 „Pracovní místo a zdraví“ . Poslední publikací byla v roce 2002 „Ergonomie – optimalizace lidské činnosti . Pravidelně publikoval v časopise Průmyslový design, čím výrazně obohatil kvalitu a komplexnost práce jeho vydavatele – Institutu průmyslového designu Praha. Byl lektorem nejen na řadě konferencí a sympozií, ale velmi často též při osvětové a vzd...

Maxim E Matkin

Maxim E. Matkin je umelecký pseudonym slovenského spisovateľa, ktorého totožnosť nie je známa . Na skonštruovanosť mena Maxim E. Matkin upriamuje pozornosť už frekvencia spoluhlásky M, v našom kontexte trojčlenná podoba mena i jeho celková symetria. Pri značke Maxim E. Matkin je čitateľskej verejnosti známe, že ide o pseudonym, s tajomstvom aj hypotézami okolo identity reálneho autora sa ráta aj pri reklamnej prezentácii Matkinom signovaného tovaru: "Svoju skutočnú totožnosť úzkostlivo tají. Všetci však vedia, kto to je, a väčšina z nich sa mýli.", píše sa na záložke románu Láska je chyba v programe . Sem teda zrejme odkazuje prostredný prvok pseudonymu, iniciála E. Po významovej stránke meno kombinuje dve zjavné vrstvy. Prvá rovina je exoticky mondénna, sugeruje nadnárodne globalizovanú, kozmopolitnú identitu nositeľa. Pod tým sa ale skrýva intelektuálsky exkluzívna parodická alúzia na zakladajúce dielo socialistického realizmu . Obe základné významové roviny pritom súvisia s celkovým gestom vlastných textov, ako ju definuje napríklad D. Kršáková, keď Matkinove prózy zaraďuje do konzumnej literatúry, pričom upozorňuje na to, že simultánne vyvolávajú zdanie, že všetko je inak, že povrchnosť je len hraná a že za všetkým treba hľadať výstrelok intelektuála. Dielo * 2002 - Polnočný denník * 2004 - Láska je chyba v programe * 2005 - Mexická vlna * 2007 - Mužské interiéry * 2007 - Miluj ma ironicky * 2010 - Aj ja teba * 2011 - Nie na ústa

Lubomír Man

Lubomír Man je český spisovatel. Lubomír Man se narodil v Záblatí u Bohumína 23. března 1930. Po mobilizaci v roce 1938 se jeho rodina uchýlila k příbuzným na Vysočině , kde dokončil základní školní docházku. Po válce se rodina vrátila zpět do Záblatí a LM začal chodit do bohumínského gymnázia, kde v roce 1949 maturoval. Studoval pak na Pedagogické a Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně tělesnou výchovu a anglickou literaturu a anglický jazyk. Během studií začal reprezentovat ČSR ve skoku dalekém. Od roku 1950 do roku 1956 byl stálým členem národního mužstva ČSR a dvakrát se stal vicemistrem ČSR. Učil na několika středních školách na Ostravsku, na Vysoké škole báňské, rok pracoval v zahraniční redakci ČTK v Praze. Po několika letech publicistiky do nejrůznějších tiskovin , začal v roce 1967 psát svou literární prvotinu Vysoký cíl. Jedna kniha byla zpracována pro rozhlas, jiná pro televizi. Vysoký cíl byl v roce 1996 převeden na Slovensku do zvukové podoby pro slepce, v Česku o rok později. Do zvukové podoby pro slepce byla převedena i kniha S devatenáctkou do Bernu a kniha Hrrr na ně! . Mezinárodním úložištěm dat Wikimedia Commons byla kniha Hrrr na ně! zařazena do seznamu 40 Knih roku světové produkce v r. 2003.. V anketě České televize Kniha mého srdce získal mezi autory Ostravska přítomnosti i minulosti nejvyšší počet hlasů.{Kniha mého srdce, Česká televiz...

Jiří Mareš

Jiří Mareš byl český fotbalista, reprezentant Československa. Za československou reprezentaci odehrál v roce 1926 tři utkání a dal jeden gól. Hrál za AFK Vršovice a Viktorii Žižkov.

Jaroslav Marvan

Jaroslav Marvan byl český herec. Narodil se a vyrůstal na pražském předměstí, tehdy samostatném Žižkově. Vystudoval reálné gymnázium Karla Sladkovského a stejně jako jeho otec se stal zaměstnancem pošty. Pracoval v pražském Zeměpisném ústavu a na ředitelství pošt. Po několika letech praxe byl vyslán do Užhorodu na Podkarpatskou Rus . Zde působil v letech 1920–1923 a zde začal hrát ochotnické divadlo. Pokračoval ochotnicky i později v Praze v žižkovském divadle Deklarace a také ve Švandově divadle. Po návratu do Prahy byla jeho hlavním zaměstnáním práce výběrčího úvěrů. Když si údajně stěžoval svému příteli a spolužákovi, blíže neurčenému Josefu Čapkovi, že se stydí vymáhat od lidí peníze, Čapek mu pomohl dostat se k divadlu k Burianovi. Bylo mu v té době 24 let, stal se hostujícím hercem v Divadle Vlasty Buriana s gáží třicet korun za představení. V roce 1926 se stal profesionálním hercem a Burianovým dvorním „nahrávačem“. V období protektorátu, v roce 1943, přestoupil do Divadla na Vinohradech, kde zůstal až do roku 1950, kdy po rozdělení souborů přešel do Městských divadel pražských a zde hrál až do roku 1954. V roce 1954 se stal členem činohry Národního divadla, kde působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1972. Účinkoval ve 212 filmech a na 30 televizních inscenací, stal se jedním z nejobsazovanějších českých herců. První film se jmenoval Falešná kočička aneb Když si žena umíní a poslední Noc na Karlštejně z roku 1973. Hrál téměř ve všech Burianových filmech. Vystupoval též v televizním seriálu Hříšní lidé města pražského, kde ztvárnil postavu kriminálního rady Vacátka i v navazujících celovečerních filmech. Svatopluk Beneš František Filipovský Josef Vinklář Jaroslav Marvan bydlel ve vilové čtvrti Třebešín ve Strašnicích v ulici K Červenému dvoru 677....

Ján Marton

Slovenský básník.

Jan Martinec

Jan Martinec byl český dramatik, publicista, prozaik a překladatel, autor reportáží a knih pro děti a mládež. Jan Martinec pocházel z pražské obchodní německo-židovské rodiny. Roku 1934 maturoval na německém klasickém gymnáziu a do roku 1937 byl činný jako herec a režisér u německého a pak u českého kočovného divadla a posléze u pražského lidového divadla Uranie. Do roku 1939 působil rovněž v proletářském ochotnickém divadelnictví a v Hnutí českých a německých antifašistických divadelníků. V říjnu roku 1939 emigroval do Palestiny, kde pracoval jako dělník. V červenci roku 1942 vstoupil do československé armády v zahraničí, sloužil v Palestině a Velké Británii a bojoval u Tobrúku a Dunkerque. Po návratu do Československa pracoval v různých funkcích v oboru divadelnictví kromě let 1952–1955, kdy byl z politicko-antisemitských důvodů přesunut do závodního časopisu ČKD Sokolovo a poté do časopisu Spolku přátel žehu. Od roku 1966 byl ve svobodném povolání, po těžkém úrazu v roce 1968 mu byl přiznán invalidní důchod. Svou literární činnost začal Martinec v letech 1944–1945 psaním reportáží a glos do exilových a vojenských periodik. Po válce publikoval reportáže, stati, divadelní glosy a povídky v různých novinách a časopisech. Psal rozhlasové hry pro mládež, divadelní hry zejména s brannou a politickou tematikou a prózy založené na jeho zážitcích z exilu a zahraničního vojenského odboje. Zabýval se rovněž sbíráním a adaptacemi židovských anekdot. Jako divadelní publicista se orientoval především na problematiku estrádního divadla a nových dramatických forem. Podle reportážní knihy německého novináře Güntera Wallraffa napsal společně s Bedřichem Pilným scénář k televizní inscenaci Odhalení jednoho spiknutí ...

Jan Macků

Dr. Jan Macků se narodil dne 21. května 1881 ve Volfířově u Dačic, zemřel 13. března 1964 v Brně. Studoval na filozofii v Praze, v roce 1905 získal doktorát z filozofie. Vyučoval na středních školách v Uherském Hradišti, Velkém Meziříčí, Přerově a na gymnáziu v Brně, od roku 1920 působil na Vysoké škole zemědělské v Brně, později i na zdejší veterině, do roku 1951 byl profesorem botaniky na České vysoké škole technické v Brně, potom v letech 1951–1957 byl tamtéž na Vojenské technické akademii, v letech 1954–1960 působil externě na Slovenskej vysokej škole technickej v Bratislavě. Kromě užité botaniky se zabýval i mykologií. Je autorem prvního českého klíče k určování hub. Jeho Český houbař: Illustrovaný klíč kapesní k určení všech v našich vlastech rostoucích jedlých a jedovatých hub na základě jich vědecké soustavy s návodem, jak zacházeti s houbami v praksi a v kuchyni měl v prvním vydání 174 stran, byl doplněn 182 barevnými a 20 černobílými obrázky na 48 tabulích, autorem barevných ilustrací byl olomoucký malíř J. Havlíček. Druhé vydání pochází z roku 1918, třetí rozšířené a přepracované vydání z roku 1924. To mělo 258 stran s 253 barevnými a 39 černobílými obrazy na 80 tabulkách. V roce 1915 vyšel jeho klíč i v německém vydání jako Praktischer Pilzsammler: III. Taschen-Bestimmungsbuch zum bestimmen aller in unserer Heimat washvenden essbaren und giftigen Pilze), druhé německé vydání pochází z roku 1925. Český houbař byl ve své době knihou značně populární, během deseti let se ho prodalo na 50 tisíc výtisků, jistě měl silný vliv na růst popularity sběru hub u nás. Našel si však i svého výrazného kritika v osobě mykologa J. Bezděka. Další praktickou příručkou J. Macků byla kniha Pěstování a sbírání rentabilních rostlin léčivých, kterou vydal nejdříve vlastním nákladem v roce 1935, později v dalších vydáních u Prombergera v Olomouci. Do roku 1940 to byla čtyři vydání. V roce 1949 vyšla jeho kniha Houby jedlé a jedovaté, fotografie do n...

Jacques Maritain

Jacques Maritain byl francouzský katolický filosof tomistické a personalistické inspirace, zastánce „integrálního křesťanského humanismu“ a lidské svobody. Velký význam měla jeho politická filosofie, včetně účasti při formulaci Deklarace lidských práv, a jeho estetika. Maritain se narodil v rodině významného právníka, v letech 1900–1905 studoval na Sorbonně filosofii a přírodní vědy a na radu svého přítele, spisovatele Charlese Péguyho, chodil i na přednášky Henri Bergsona. Roku 1904 si vzal paní Raïssu z ruské židovské emigrantské rodiny a roku 1906 se dal katolicky pokřtít. V letech 1906–1908 dále studoval přírodní vědy v Heidelbergu a po návratu do Francie se rozešel s Bergsonem a věnoval se studiu Tomáše Akvinského. V letech 1914–1939 byl profesorem na Institut catholique v Paříži a ve svých raných pracích se věnoval obraně katolicismu. Seznámil se s ruským filosofem Nikolajem Berďajevem a s personalistickým myslitelem E. Mounierem a pod jejich vlivem se začal zajímat o sociální otázky, křesťanský humanismus a lidská práva. Už od třicátých let dojížděl pravidelně přednášet do Toronta a po pádu Francie roku 1940 místo návratu odjel do USA, kde přednášel v Princetonu a na Kolumbijské univerzitě. Pracoval také na vysílání pro Francii, po osvobození Francie byl v letech 1944–1948 byl velvyslancem ve Vatikánu, kde se spřátelil s pozdějším papežem Pavlem VI.; v téže době se podílel na formulaci Deklarace lidských práv pro OSN i papežských dokumentů k sociálním otázkám. Roku 1948 opět odejel do Princetonu a přednášel na řadě dalších amerických univerzit. Roku 1960 se vrátil do Francie a když roku 1961 ovdověl, odešel do Toulouse, kde žil a zemřel v dominikánském klášteře. V poslední knize, Sedlák od Garonny , kritizoval některé změny, k nimž došlo na Druhém vatikánském koncilu. Maritain napsal přes 60 knih , zčásti polemic...

Ivan Mackerle

Ivan Mackerle byl český záhadolog, kryptozoolog, dobrodruh, cestovatel a spisovatel. Se svými kamarády a později i se svým synem podnikl na vlastní náklady několik výprav za záhadami do celého světa – např. do Mongolska, Austrálie, Jižní Ameriky, na Sibiř atd. Stal se známým zejména svým pátráním po mytickém mongolském písečném červu známém jako Olgoj Chorchoj. Byl synem automobilového konstruktéra Julia Mackerleho a synovcem architekta Jaroslava Mackerleho. Narodil se 12. března 1942 v Plzni. V dětství často měnil bydliště tak, jak jeho otec měnil zaměstnavatele. Ve třech letech se přestěhovali do Prahy, v pěti do Kopřivnice a v šestnácti zpět do Prahy. V dětství četl dobrodružné knihy Jaroslava Foglara a časopisy Vpřed a Junák. Po vzoru Rychlých šípů založil s kamarády klub „Svorná šestka“. O záhady se zajímal již od mladého věku, zaujal ho zejména mytický pouštní červ Olgoj Chorchoj, o kterém se dozvěděl z příběhu ruského paleontologa a autora sci-fi literatury Ivana Jefremova. Ovlivnilo ho též dílo amerického průkopníka „záhadologie“ Charlese Forta. Později ho začala zajímat i zoologie a elektronika. V Praze vystudoval Fakultu strojní ČVUT, specializaci automobily. Ve 20 letech se oženil s Ivonou Paličkovou a narodil se jim syn Danny. Po skončení školy pracoval jako konstruktér a pak jako řídící pracovník Generálního ředitelství automobilů. Ve volném čase se zabýval záhadami a nevysvětlenými jevy, které zpočátku jen studoval a archivoval a později je začal sám aktivně luštit. V roce 1977 získal povolení vycestovat do Skotska k jezeru Loch Ness pátrat po tzv. Lochnesské nestvůře. Tam se setkal i s dalším badatelem Robertem Rinesem, jehož použití podvodní fotografie a ultrazvuku ho zaujalo. Se svým tehdejším kolegou Michalem Brumlíkem začal zkoumat tehdy utajované případy poltergeistů v Československu, různé zprávy o podivných úkazech a údajné strašidelné jevy na hradech a zámcích. V letech 1980–199...

Hana Maciuchová

Hana Maciuchová není všeobecně znám jako hudební umělec, skladatel nebo skupina spojená s alby "Řeč O Lásce", "Linda", "Kočka Zahradní / Princezna Z Třešňového Království" nebo "Frýbová": Robin. Hana Maciuchová byla známá česká herečka, která se narodila 29. listopadu 1945 a zemřela 26. ledna 2021. V České republice měla bohatou kariéru v divadle, filmu a televizi. Její práce se týkala především herectví a nebyla známá produkcí hudebních alb.

Eva Marešová

Vladimír Watzke byl český spisovatel. Byl autorem desítek knížek různých žánrů, zejména dívčích a humoristických románků. Užíval různé pseudonymy, především Vláďa Zíka. Podepisoval se Vladimír Vacke-Zíka. Spisovatel Vladimir Watzke a malíř Josef Vacke byli bratři. Oba byli potomky Karla Watzka a Anny Zykové. Pár měl společně tři děti; Vladimír Watzke se narodil v roce 1900, Karel Watzke se narodil roku 1902 a Josef Watzke se narodil v roce 1907. Vladimír Watzke vystudoval gymnázium a pak pokračoval ve studiu na English University College v Praze. Školu ukončil v roce 1923 a nastoupil úřednickou práci. Kvůli přivýdělku začal v polovině třicátých let psát nenáročné příběhy pro mládež, pak už žánry měnil. Stal se i autorem sci-fi románů. Vydávalo mu je nakladatelství Zmatlík a Palička. Zmatlík byl jeho vzdálený příbuzný. Psal velice rychle, dokázal vytvořit sešitovou novelu během jednoho večera. Napsal jich desítky a podepisoval je různými pseudonymy. Mimo hlavního Vláďa Zíka také Jan Havlín, Jiří Havlín, Eva Marešová, Georg Bobbin či Eva Chválová. Některé práce dosáhly i dobré kvality, oceněn byl např. humoristický román Pan profesor a ostatní. Do roku 1939 bydlel v Praze a válečná léta prožil v Nezabudicích u Křivoklátu. V roce 1945 byl obviněn z kolaborace s Němci a tak se přestěhoval do Žatce. Přestal psát knížky, ale stal se dramaturgem pobočky divadla v Kladně. Po dvou letech se stal pracovníkem Svazu mládeže, pracoval v kulturním oddělení Družstva pěstitelů chmele a Domu osvěty.

Antonín Macek

Antonín Macek byl český levicový novinář, spisovatel, dramatik a básník. Narodil se v Mladé Boleslavi, v rodině krejčovského mistra Josefa Macka a jeho ženy Anny, rozené Dlaskové. Jeho život, včetně smrti, ovlivnilo to, že po prodělané spále téměř ohluchl. Ze zdravotních důvodů nedokončil studia na gymnáziu a vyučil se řezbářem. I přes nedokončené vzdělání se věnoval soukromému studiu dějin umění, literatury a filozofie. Studoval též jazyky. Prošel různými zaměstnáními, především v Mladé Boleslavi a později v Českých Budějovicích. Zde musel opustit místo v okresní nemocenské pokladně pro svoje členství v sociálně demokratické straně. V roce 1907 odešel do Prahy a od roku 1898 byl zaměstnán v pražské redakci Práva lidu. Roku 1895 se stal členem Českoslovanské sociálně demokratické strany a od roku 1897 přispíval do jejího tisku. V roce 1921 spoluzakládal Komunistickou stranu Československa. V roce 1900 se oženil – manželka Milada, rozená Selichová . V policejních přihláškách z roku 1900 a 1903 uvedl jako bydliště Nusle, povolání "účetní Rudého práva", resp. "účetní a redaktor". Příčinou smrti byly komplikace po zastaralém zánětu středního ucha. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze. Od roku 1895 až do své smrti spolupracoval s dělnickými periodiky a přispíval do nich. Některá z nich spoluzakládal a vydával . V letech 1911–1920 byl redaktorem Práva lidu, kde také uveřejňoval své básně. Po rozdělení sociálně demokratické strany přešel do redakce Rudého práva, redigoval i další levicové časopisy . Osobní vlastnosti a šířku sebevzdělání Antonína Macka ocenily při jeho odchodu i nelevicové listy, jako Národní listy nebo Zlatá Praha. Po roce 1948 prezentoval tisk Antonína Macka především jako revolučního dělnického básníka a jednoho ze zakladate...

Alessandro Manzoni

Alessandro Francesco Tommaso Manzoni byl italský básník a romanopisec. Jeho nejvýznamnějším dílem je historický román „Snoubenci“ z roku 1827. Román se odehrává za španělské nadvlády roku 1628, v roce 1827 jej však Italové četli jako obžalobu rakouského panství, takže významně podpořil italské risorgimento, zápas o sjednocení Itálie. Zároveň významně ovlivnil moderní italský jazyk. Manzoni se narodil v rodině staré šlechty, jeho matka byla vzdělaná a literárně nadaná dáma, dcera slavného právního filosofa Cesara Beccarii. Vztahy v rodině však nebyly dobré a rodiče se roku 1792 rozešli, matka pak žila s bohatým a vzdělaným Carlem Imbonatim v Anglii a v Paříži. Alessandro strávil dětská léta na venkovském statku a později v katolických internátech, kde špatně prospíval. V 15 letech se však nadchl pro poezii a začal psát klasické sonety. Po smrti svého otce roku 1805 odjel za matkou do Auteuil u Paříže, kde se scházela republikánská společnost tzv. „ideologů“; seznámil se zde s řadou významných osvícenců. Roku 1808 se Alessandro oženil s Henriette Blondel, dcerou ženevského bankéře, která roku 1810 přestoupila z kalvinismu ke katolictví. To mělo veliký vliv i na Alessandra, který se z osvícenského deisty stal přísným katolíkem. Manželství bylo velice šťastné a Manzoni žil v krásném venkovském sídle v severní Itálii, psal duchovní básně a traktát o katolické morálce. Roku 1818 však musel zděděné sídlo prodat, protože ho podvodník připravil o peníze, přesto velkoryse odpustil svým poddaným všechny dluhy. Roku 1819 vydal své první drama, které proti různým kritikům vehementně hájil Goethe. Na Napoleonovu smrt roku 1821 odpověděl sonetem „Pátý květen“, který si získal neobyčejnou popularitu a Manzoni se pomalu stával národním básníkem. Věnoval se také historii, kterou pokládal za nezbytného průvodce pro politiku. Roku 1822 vydal druhou tragédii, Adelchi, o dobytí severní Itálie Karlem Veli...

Vlastimil Macháček

Vlastimil Macháček absolvoval gymnázium v Praze. Po roce 1945 studoval na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity, kde se připravoval na dráhu středoškolského učitele matematiky a deskriptivní geometrie. Nejdříve učil na gymnáziích v Praze a v Děčíně, pak ve státních kurzech pro přípravu pracujících na vysoké školy v Duchcově a Žatci. Zároveň byl aspirantem v Matematickém ústavu ČSAV. Krátkou dobu pracoval ve Výzkumném ústavu pedagogickém. Od roku 1956 působil jako odborný asistent na katedře matematiky Vysoké školy pedagogické v Praze. Po jejím zrušení v roce 1959 pokračoval na pedagogickém institutu, kde byl pověřen vedením katedry matematiky. Po obnovení pedagogických fakult, v roce 1964, působil na katedře matematiky pražské pedagogické fakulty.

Vilem Mathesius

Vilém Mathesius byl český jazykovědec a literární historik, spoluzakladatel a jeden z nejvýznamnějších představitelů Pražského lingvistického kroužku a zakladatel české anglistiky. Jeho bratranec byl Bohumil Mathesius. Trpěl těžkou oční chorobou, později také tuberkulózou páteře. V té době mu také zemřela žena, která byla pro něj velkou psychickou i intelektuální oporou. Vilém však v této těžké životní situaci nerezignoval, ale soustavně pracoval dál, publikoval, přednášel na univerzitě a vychovával žáky, organizoval vědeckou práci na mezinárodní úrovni a přitom se ještě zajímal o český kulturní život a psal k němu nabádavé komentáře, redigoval časopisy a sborníky . Jan Mukařovský o něm řekl: „Neznal podléhání, znal jen přemáhání a činnost, odvahu vůči úkolům“. Potvrzují to i názvy dvou knížek úvah tohoto těžce zkoušeného muže: Kulturní aktivismus a Možnosti, které čekají. Když už pro nemoc nemohl navštěvovat schůze PLK, zval si k sobě do bytu mladé lingvisty, s nimiž probíral jazykovědná témata. Toto setkávání označoval jako "Kroužeček". Zemřel roku 1945 a byl pohřben na Olšanských hřbitovech. Vilém Mathesius se v roce 1912 stal prvním profesorem anglistiky na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. V roce 1926 se podílel na založení Pražského lingvistického kroužku. Byl představitelem české strukturální lingvistiky. Zabýval se především gramatikou, fonologií a stylistikou angličtiny a češtiny a obecnou lingvistikou.