Všichni Autoři a témata

Juan Goytisolo (6)

Juan Goytisolo byl jeden z nejvýznamnějších španělských spisovatelů druhé poloviny 20. století, laureát Cervantesovy ceny za rok 2014. V roce 2008 byl španělským deníkem Tiempo de hoy zařazen mezi 20 nejvlivnějších španělských homosexuálů. V roce 1968 veřejně odsoudil invazi sovětských vojsk do tehdejšího Československa. Po exilovém pobytu ve Francii se usazuje v Marakéši a konvertuje k islámu. Velice obdivoval ruskou literaturu 19. století, avšak ruštinu neovládal.

Jozef Mistrík (8)

prof. PhDr. Jozef Mistrík DrSc. jazykovedec, literárny vedec, vysokoškolský pedagóg, súdny grafológ - † 14.07.2000 Bratislava) J. Mistrík je zakladateľ modernej jazykovednej štylistiky, ktorú formuje a uvádza do života od roku 1961. Svoju koncepciu, ktorú výskumne sleduje 40 rokov, postupne spracúva s priberaním nových prvkov hlavne na základe osobných výskumov. Osobne spracoval tieto originálne témy: klasifikácia štýlov; klasifikácia slohových postupov; z funkčných štýlov predovšetkým štýl náučný, rečnícky, administratívny, esejistický; sekundárne štýly; kompozícia jazykového prejavu, glutinácia textu; neverbálne výrazové prostriedky; konfrontačná štylistika; priestor; čas; vizuálna a fonetická zložka v štylistike; expresívnosť a nocionálnosť v štylistike; gramatické kategórie v štylistike; proxemika, konektory; žánre; rétorika; vektory komunikácie.

Jozef Leikert (8)

Jozef Leikert je slovenský básník a autor literatury faktu. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě a posléze pracoval jako redaktor několika časopisů, mimo jiné i jako šéfredaktor Gama magazínu. Od roku 1997 působí na Historickém ústavu Slovenské akademie věd a byl i mluvčím a později osobním poradcem prezidenta Slovenské republiky. Je předsedou Klubu spisovatelů literatury faktu a členem PEN-klubu.

Jozef Horák (8)

Jozef Horák, pseudonymy Ivan Mráz, Ján Adam, Ján Adamov, Jožo H. Tepliansky byl slovenský spisovatel-prozaik, dramatik, básník, redaktor, literární teoretik, tvůrce čítanek a učebnic, autor literatury pro děti a mládež, kulturní a osvětový pracovník. Narodil se v rodině horníka Jána Horáka a jeho manželky Kataríny jako jedno z jejich čtyř dětí. Otec mu zemřel v roku 1914 v 1. světové válce a o rodinu se potom starala pouze matka, která zemřela v roce 1923. Studoval na gymnáziu v Banské Štiavnici, později na učitelském ústavu. Působil lako učitel v Teplé, v letech 1946-1948 působil jako lidověvýchovný referent v Matici slovenské v Martině, kde se také stal redaktorem dětského časopisu Slniečko a redigoval edice Most a Kvety. Po odchodu z Matice slovenské působil od roku 1953 jako ředitel na škole ve Svatém Antonu, později v Podsitnianské a v letech 1964-1967 v Banské Štiavnici. Zemřel 11. června 1974 v Prešově, pochován byl v Banské Štiavnici. Jeho beletristická díla čerpají z banskoštiavnického prostředí, odkud sám pocházel. Napsal téměř čtyři desítky knížek. Debutoval v roce 1927 básní Ecce! v regionálním periodiku Hlasy spod Sitna, sbírkou pověstí Sitniansky vartár. 1856

Jozef Genzor (16)

Narozen 12.9.1939 v Trenčíně. Slovenský lingvista, koreanista, filipinista a překladatel. Absolvent fil. fakulty - obor koreanistika a dějiny Dálného východu. Publikace z oboru.

Jozef Ďurček (9)

Slovenský autor turistických průvodců.

Jošitoki Óima, (4)

Joshua Ferris (7)

Joshua Ferris vystudoval anglistiku a filozofii na University of Iowa. Literárně debutoval roku 1999 v periodiku Iowa Review povídkou Mrs. Blue. Románem Vstát znovu se slepicema se probojoval do užší nominace na prestižní Bookerovou cenu a získal Mezinárodní cenu Dylana Thomase.

Josef; Snětivý, (9)

Josef Wenzig (7)

Josef Wenzig byl český pedagog a převážně německy píšící spisovatel a libretista, autor libret k operám Bedřicha Smetany Dalibor a Libuše. Po dokončení studií byl vychovatelem, např. v domě nejvyššího purkrabí hraběte Karla Chotka, kde se seznámil s řadou významných osobností českého kulturního a společenského života. V roce 1833 nastoupil jako profesor na pražskou reálku, kde setrval 16 let. V revolučním roce 1848 byl zvolen do Národního výboru. Od roku 1849 připravoval a posléze vedl První českou reálku v Praze. V roce 1853 ho jmenovali ředitelem českých škol reálných, tuto funkci udržel i po publikování svého Rozjímání rakouského občana o císařově dopisu z 9. září 1857 . Wenzig vyznění dopisu otevřeně vyložil jako obranu češtiny ve školství, což obhájil i před hrozícím disciplinárním řízením ve Vídni. V roce 1861 byl zvolen z okresů královéhradeckého a nechanického do Českého zemského sněmu, kde v roce 1864 s poslanci Braunerem, Tonnerem a Zeithammerem prosadil přijetí návrhu zákona o jazykové rovnoprávnosti na školách nižších a středních, ačkoli byl původně předložen v roce 1861 poslaneckou menšinou. V srpnu 1868 patřil mezi 81 signatářů státoprávní deklarace českých poslanců, v níž česká politická reprezentace odmítla centralistické směřování státu a hájila české státní právo. Byl i členem pražského zastupitelstva a jeho školské komise. 10. prosince 1864 byl Wenzig náhle penzionován z funkcí v české reálce, našel ale nové působiště založením Československé akademie obchodní. Byl i prvním předsedou Umělecké besedy a Matice lidu. Závěr života strávil v Turnově, po smrti převezen do Prahy, kde byl slavně pohřben. Napsal řadu divadelních her a operních libret, z nichž jen některé byly provedeny či zhudebněny. Nejvýznamnější jso...

Josef Vlček (8)

Josef Vlček byl moravský katolický aktivista, vydavatel a předseda Matice cyrilometodějské. V devíti letech vstoupil jako čekatel do salesiánské kongregace ve Fryšťáku, kde pak setrval až do roku 1939. V mládí byl hodně činný v katolickém sportovním hnutí Orel, za který byl ještě počátkem roku 1939 účasten na evropském sletu katolických sportovních organizací v Jugoslávii. Ve Fryšťáku dálkově vystudoval gymnázium. Roku 1939 následně po dohodě s představenými a na základě přání otce Ignáce Stuchlého, který jej výrazně ovlivnil v jeho duchovním vývoji, z kongregace odešel a vstoupil do Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci a ke studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě. Studia byl však nucen po zrušení všech českých vysokých škol přerušit a jen díky štěstí se vyhýbal nuceným pracím v Německu . Po roce 1945 působil jako generální tajemník Matice cyrilometodějské, po roce 1948 zastupoval biskupa Štěpána Trochtu ve vyjednávání mezí církví a státem za udržení církevního školství. Roku 1947 se navíc stal tajemníkem Ústředí svobodných škol. V srpnu 1948 se oženil s Ludmilou Schönweitzovou, nedlouho poté se jim narodila dcera Jana. Rodinné štěstí však netrvalo dlouho. Po vyhrocení situace v roce 1949 byl přinucen spolu se skupinou dalších lidí k útěku za hranice. Ten se však nepodařil – skupina byla vyzrazena a Vlček byl spolu se skupinou dalších katolických intelektuálů ve vykonstruovaném politickém procesu Valena a spol. v první instanci odsouzen k trestu smrti, který mu následně byl změněn na 21 let vězení. Byl vězněn celkem deset let. Během výkonu trestu pracoval jako vězeň v uranových dolech v Jáchymově. Propuštěn byl po amnestii v roce 1960. V roce 1968 se stal tajemníkem Díla koncilové obnovy olomoucké arcidiecéze a pracoval jako v olomoucké pobočce tiskového družstva Logos. Dílo bylo však nastupující normalizací zakáz...

Josef Velenovský (9)

Josef Velenovský byl český botanik, mykolog a filosof, profesor Univerzity Karlovy. V letech 1878–1883 vystudoval na Karlově univerzitě botaniku a filosofii. Byl žákem Ladislava Čelakovského, navštěvoval i botanické přednášky Moritze Willkomma. Velmi cenná je Velenovského latinsky psaná květena Bulharska Flora Bulgarica . Velenovský publikoval také díla z oborů morfologie rostlin, mykologie, bryologie a paleobotaniky. Významná je jeho Srovnávací morfologie rostlin . V r.1885 se na UK habilitoval, 1892 byl jmenován mimořádným a 1898 řádným profesorem botaniky . Významných badatelských výsledků dosáhl zejména v oblasti mykologie a srovnávací morfologie rostlin. V Praze založil Botanický ústav a řídil tamější botanickou zahradu. Svéráznými úvahami, především ve spisu Přírodní filosofie, zasáhl i do filozofie, kde chtěl navázat na Marešovu kritiku pozitivismu, naturalismu a na jeho úvahy metodologické. Při tom se dostal pod vliv krajního spiritualismu, okultismu. Karel Vorovka ho označil za „magického idealistu“ . Základními kategoriemi V. přírodní filozofie jsou hmota, duch, éter. Hmota je všude v prostoru spojena éterem s duchem, duch je pojítkem všeho, a proto duchovní svět je tím pravým světem . Proti evolučnímu názoru kladl asi dvacet nových principů, např. princip organické harmonie . Ve V. příspěvcích o otázkách společenských, kulturních a politických je zřejmý jeho politický konzervatismus a odpor vůči domácí „realistické tradici“....

Josef Vaněk (15)

Narodil se dne 6. února 1886 v Bukovině u Hradce Králové a zemřel 9. září 1968 v Chrudimi. Josef Vaněk byl neobvykle aktivní a velmi úspěšný český zahradní architekt, průkopník a propagátor našeho československého zahradnictví, v neposlední řade soudní znalec a autor rady publikaci z oboru zahradnictví a ovocnářství. V tématických článcích poskytoval odborné rady a šířil pěstitelské způsoby a zásady, které platí dodnes. Opomenout nesmíme ani Vaňkovu bohatou odbornou knižní tvorbu. Přátelil se s řadou významných osobností své doby, patřili k nim například bratří Čapkové, Petr Bezruč, Ignát Hermann, Alois Jirásek, Alberto Vojtech Fric, Alfons Mucha či Josef Lada. Josef Vaněk byl všestranně a nevšedně aktivním člověkem, dokonce ani znárodnění jeho velkozávodu roku 1948 ho neodradilo a dál pokračoval ve své veřejné a osvětové činnosti. Až do svých osmdesátin přednášel po různých koutech naší republiky.

Josef Václav Myslbek (7)

Josef Václav Myslbek byl nejvýznamnější český sochař přelomu 19. a 20. století, představitel monumentálního realismu a zakladatel novodobého českého sochařství. Narodil se na pražském Novém Městě čp. 693, v rodině malíře pokojů Václava Myslbeka a manželky Antonie, rozené Adamcové . V začátcích své umělecké dráhy se učil v letech 1864–1866 v dílně Tomáše Seidana a pracoval jako jeho pomocník na zakázce soch pro vídeňský Arsenal. Ve Vídni se seznámil s Václavem Levým. Po návratu Václava Levého z Říma pracoval v jeho ateliéru . Zároveň v letech 1868–1872 studoval malířství na Akademii výtvarných umění v Praze u Josefa Matyáše Trenkwalda. V letech 1872–1873 byl na studijním pobytu v Německu a pobýval v Drážďanech v ateliéru Ernsta Julia Hähnela. Po návratu si Myslbek v roce 1873 zřídil vlastní sochařskou dílnu v Praze. V letech 1885–1896 působil jako profesor sochařství na Uměleckoprůmyslové škole a roku 1896 byl povolán na Akademii, aby založil sochařský ateliér. Působil zde do roku 1919 a vychoval řadu předních sochařů . Dne 18. října 1873 se oženil s Karolinou, rozenou Brožovou , měli postupně 8 dětí, z nichž většina však zemřela v nízkém věku. Manželka Karolina Myslbeková zemřela sebevraždou ve věku 59 let. Pro obživu rodiny intenzívně pracoval, většinou na několika zakázkách současně. Ke svým dílům byl velmi kritický a většinou je mnohokrát přepracovával, když s příslušnou verzí nebyl naprosto spokojen. Většinu života prožil v Praze. V roce 1878 podnikl krátkou, ale důležitou cestu do Paříže; navštívil Louvre, kde se seznámil ...

Josef Vachek (7)

Prof. PhDr. Josef Vachek, DrSc., byl český lingvista, anglista a bohemista, jeden z významných představitelů Pražského lingvistického kroužku. Josef Vachek se zabýval fonologií, fonetikou a mluvnicí angličtiny i češtiny, obecnou lingvistikou a teorií překladu a psaného jazyka. Působil kromě jiného jako vědecký pracovník Ústavu pro jazyk český tehdejší Československé akademie věd.

Josef Urban (8)

Narozen 1965 v Zábřehu. Spisovatel, filmový scenárista, režisér a producent. Absolvent Přírodovědecké fakulty UK, bývalý reprezentant v raftingu a autor dokumentárních filmů se sportovní tématikou.

Josef Suchomel (4)

Narodil se 9. prosince 1907 v Hodkovičkách a v Praze vystudoval lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Byl žákem slavného profesora Charváta a do Teplic přišel hned po ukončení 2. světové války. Nastoupil zde jako primář interního oddělení teplické nemocnice. Působil zde 25 let až do roku 1970, kdy odešel do jižních Čech. Byl velkým milovníkem Českého středohoří a také jedním z lékařů, kteří prokázali nevšední literární talent. Tento talent ve spojení s láskou k přírodě dal vzniknout jeho literární prvotině "Kde se země zapomněla", která vyšla v roce 1962. Pro děti napsal zajímavý příběh "Jezevčíkem to začíná", poté se na řadu let odmlčel. Až v roce 1983 vyšly "Živé vody", inspirované krásou jižních Čech. V té době se ovšem pustil do vytouženého a dlouho odkládaného cestování a vydal se do světa. V roce 1985 vyšel jeho první cestopis "Z Tahiti na Tuamotu" , v příštím roce následovala kniha "Dobrý den Afriko" a drobnější črty z návštěvy Nepálu, Indie, Cejlonu a Turecka shrnul do díla "Setkání na cestách", které vyšlo v roce 1993. Krátce před svými devadesátými narozeninami, 4. listopadu 1997, náhle zemřel v Klikově na Třeboňsku.

Josef Stivín (6)

Josef Stivín , byl československý sociálně demokratický politik a meziválečný poslanec Národního shromáždění. Byl rovněž literárně činný — přispíval do socialistického tisku, psal básně a knihy pro děti. Vystupoval i pod pseudonymem Foltýn. Ve Vídni se vyučil typografem a začal se tam angažovat v řadách vídeňské sociální demokracie. Pak se přesunul do českých zemí. Od roku 1911 působil jako šéfredaktor sociálnědemokratického listu Právo lidu. Patřil k vlivným členům strany. Ve 20. letech 20. století byl jedním z tajemníků představenstva sociální demokracie. Roku 1927 vedl komisi pro vypracování nového programu. Na sjezdu strany v roce 1930 pak vystupoval v debatě okolo podoby programu. Ve vedení strany zasedal i po sjezdu v roce 1937. V letech 1918–1920 zasedal za Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou v Revolučním národním shromáždění. V parlamentních volbách v roce 1920 získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Mandát v parlamentních volbách v roce 1925 obhájil a do parlamentu se dostal i po parlamentních volbách v roce 1929 a opět po parlamentních volbách v roce 1935. Poslanecký post si oficiálně podržel do zrušení parlamentu roku 1939, přičemž ještě v prosinci 1938 přestoupil do poslaneckého klubu nově utvořené Národní strany práce. Byl po deset let místopředsedou poslanecké sněmovny. Podle údajů z roku 1935 byl novinářem. Bydlel v Praze. Stivín byl rovněž literárně činný jako básník, spisovatel a novinář. Některé práce podepisoval pseudonymem Foltýn. Knižně vyšly např.: Na přelomu 20. a 21. století vyšly jeho verše např. ve výborech:

Josef Staněk (7)

Josef Staněk byl český pedagog, literární historik a kritik, autor literárních příruček a stručných popularizačních monografií, editor, redaktor, překladatel z angličtiny a němčiny. Narodil se jako nejstarší z 8 dětí domkaře, později dozorce severní dráhy, Leopolda Stanieka a Jenovefy Králíkové . Jeho sourozenci byli: Jan Staněk , Marie Aloisie Staňková , Františka Fuchsová-Staňková , Aloisie Staňková , Metoděj Cyril Staněk , Anna Motalíková-Staňková a Vojtěch Staněk . V letech 1893–1898 navštěvoval obecnou školu na Dvoutřídní obecné škole v Měrovicích nad Hanou. Správci školy byli Jan Bouchal, Jindřich Müller a Jan Urbánek, třídními pak Jan Bouchal, Ferdinand Parák, Josef Knapp a Jindřich Müller. Posledním rokem měl i katechetu – Františka Fučíka. V letech 1898–1906 studoval na c. k. českém gymnasiu v Olomouci . Bydlel u krejčího Františka Svozila na Purkrabské 8, později na Kapucínské 13. Na gymnasiu studoval 8 let český jazyk, 8 let latinu, 7,5 roku němčinu, 6 let řečtinu a 4 roky francouzštinu. Dalšími předměty, které studoval, byly náboženství, zeměpis/dějepis, matematika, přírodopis, fyzika, filozofie, kreslení, zpěv, těsnopis český, těsnopis německý a tělocvik. Průměr všech jeho známek za studium byl 1,25. Mezi jeho učitele patřili Česlav Přichystal, dr. Jaromír Jedlička, dr. Josef Podpěra, Josef Vévoda, Karel Wellner, Karel Minařík a Maximilián Vrzal ; třídními učiteli byli Vilém Večeřa , Jan Matoušek , Antonín Nevole . Maturoval s vyznamenáním 22. června 1906. Studoval mj. s Františkem Keclíkem, Františkem Ryšánkem, Antonínem Šprincem a Františkem Tomkem, se kterými se potkal na studiích v Praze. Ve studiu dále pokračoval v letech 1906–1910 na Filozofické fakultě v Praze, obory čeština a němčina. ...

Josef Smolík (8)

Narozen 27. 3. 1922 v Jičíně, zemřel 4. 2. 2009 v Praze, prof., ThDr., Dr.h.c., D.D.h.c., STM, duchovní a teolog Českobratrské církve evangelické; sloužil v Pardubicích a v Praze U Klimenta ; vysokoškolský učitel na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě/Evangelické teologické fakultě UK , děkan fakuty , člen komise Světové rady církví pro Víru a řád , člen ústředního výboru SRC , redaktor Křesťanské revue ; věnoval se praktické teologii, příležitostně církevním dějinám.

Josef Šafařík (7)

Ing. Josef Šafařík byl český filosof, esejista a dramatik. V roce 1931 získal titul inženýra vodních staveb. Od 1938 byl ve svobodném povolání; celé své dílo tvořil nepo­znán v Brně, na Grohově ul. č. 6/IV, za protektorátu žil v ilegalitě, pak ve vynuceném ú­straní. V květnu 1947 byla jeho první kniha Sedm listů Melinovi oceněna v anonymní soutěži nakladatelství Družstevní práce. Vyšla v srpnu 1948 a téhož roku v listopadu byla stažena z prodeje. Svůj esej Člověk ve věku stroje mohl vydat až v období relativního politického uvolněni v Liberci 1967. V roce 1991 mu byl udělen titul PhDr. h. c. Masarykovy university v Brně a Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. stup­ně. Jeho opus magnum je rozsáhlý esej Cestou k poslednímu, který vyšel krátce před jeho smrtí. Mimo jiné zde reflektuje problémy lidské existence, křesťanství a řecké kultury. Ovlivnil řadu známých osobností – Václava Havla, Antonína Přidala, Pavla Švandu, Jiřího Kuběnu atd. "Bezprostředně k Chartě Šafařík říká: „ale tím vypovídáš boj – boj moci.“ Později přichází s názorem: „teď začali dělat všichni politiku, ale kdo bude dělat kulturu?“ „Umělec má promlouvat svým dílem a politiku přenechat politikům“. Tento názor, je Šafaříkovým životním postojem, který je prakticky doložený v jeho vztahu k politickým aktivitám, jedná se tak o osobní ručení, kdy jeho myšlenky jsou realizovány v praxi. Vztah k Chartě nebyl nepřátelský, ale spíše přátelsko-kritický. Sám V. Havel chápe přitom Chartu jako něco „šafaříkovitějšího než Šafaříkův názor na Chartu.“ Protože to byl pokus o „osobní ručení“. Vedle „osobního ručení“ se nabízí hypotéza, že v Chartě je obsažen podobný postoj k moci, jakou měl Šafařík ve vztahu k státnímu útvaru. Ale důsledek dopadu Charty je zcela odlišný, neboť vypovídá boj moci a jde jí tedy moc. V případě Charty lze mluvit o možné inspiraci ze strany Šafaříkova myšlení, protože koncept dopisu Gustávu Husákovi vzniká až skoro 10 let poté, co Šafařík z...

Josef Rank (10)

Josef Rank , byl český slovníkář, lexikograf a archivář. Josef Rank se narodil 22. října 1833 v obci Svatý Hubert. Jeho dětství i vzdělání ovlivnil strýc Josef Franta Šumavský, se kterým vyrůstal do sedmi let. V roce 1843 navštěvoval Amerlingovu školu Budeč na Novém Městě pražském. V letech 1852–1853 absolvoval Pražskou varhanickou školu. Na přelomu 50. a 60. let 19. století navštěvoval přednášky z historie Václava Vladivoje Tomka na pražské filozofické univerzitě. Studoval jazyky a dějepis. Stýkal se s českými obrozenci a buditeli, s J. Jungmannem, Š. Hněvkovským, J. Kalinou, V. Hankou, P. J. Šafaříkem, B. Němcovou, K. Havlíčkem Borovským a K. J. Erbenem. V roce 1857 získal Erbenovou zásluhou místo písaře v pražském městském archivu. Postupně zastával další funkce a postupně se stal adjunktem-úředníkem , přednostou spisovny , registrátorem a nakonec v roce 1896 ředitelem spisovny. Na postu ředitele spisovny setrval do konce dubna 1902, kdy na vlastní žádost odešel do výslužby. Kromě práce pro pražský městský archiv se věnoval tvorbě slovníků a psal odborné monografie. Jeho přičiněním se od roku 1871 úřadovalo ve spisovně pražského archivu česky. Byl spolupracovníkem a korektorem Riegrova slovníku naučného, Ottova slovníku naučného a byl autorem rejstříku ke třetímu dílu Palackého Dějin národa českého v Čechách a v Moravě. Za své zásluhy o česko-ruské přátelství byl roku 1889 poctěn briliantovým prstenem cara Alexandra. V dubnu 1908 byl postižen ochrnutím těla. Zemřel v Praze 12. ledna 1912. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech. Josef Rank byl ženatý s Marií, roz. Klatovskou . Měl čtyři dcery: Marii , Markétu , Olgu a Alexandru .

Josef Pospíchal (9)

Narozen 16. 6. 1963 v Turnově. Malíř, knižní ilustrátor, básník, autor komiksů.

Josef Peterka (18)

Narozen 6.3.1944 v Oříkově u Sedlčan. PhDr., básník, pracovník Ústavu pro českou literaturu, práce v oboru literární vědy, překlady z ruštiny.

Josef Peterka (6)

Josef Peterka je český socialistický básník a literární teoretik. Josef Peterka odmaturoval v r. 1962, poté vystudoval filosofii a bohemistiku na Univerzitě Karlově, kde roku 1968, získal titul PhDr. prací Prolegomena k obsahovému rozboru. V tomtéž roce nastoupil jako učitel na gymnázium, kde vyučoval do roku 1972, kdy nastoupil do ČSAV Ústavu pro českou a světovou literaturu. Roku 1981 se stal tajemníkem Svazu českých spisovatelů. Po rozpadu tohoto svazu přednáší na Katedře českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty UK v Praze. V Cibulkových seznamech StB je veden jako důvěrník. Jeho básnická tvorba se nese v reflexivních duchu, jenž je spojen s dialektikou materialismu. Na autorovu tvorbu měl velký vliv především V. Holan a R.M. Rilke. Peterka je též ovlivněn ruralismem V jednotlivých básních se objevuje tematika milostná, čistě reflexivní, společenská. Tvorba je prozatím uzavřena svazkem ekologické poezie Ekologie duše. Jeho literárně-teoretické práce jsou částečně poplatné duchu socialismu, někdy bývá řazen mezi marxistické literární teoretiky. V jeho odborném díle se však projevuje celá řada literárně-teoretických směrů. Kromě této tvorby se věnoval překladům, především ruskojazyčné tvorby, ale i z angličtiny.

Josef Matoušek (5)

Josef Matoušek byl synem někdejšího národně demokratického ministra průmyslu, obchodu a živností Josefa Matouška. Vystudoval Vančurovo gymnázium na Smíchově a poté historii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde byl žákem Josefa Šusty. V roce 1931 začal pracovat v Archivu země České. Badatelsky se zajímal zejména o 15. a 16. století a české dějiny v 19. století. Politicky byl činným v Československé národní demokracii a poté v Národním sjednocení. Kritizoval Benešovu politiku a požadoval lepší vztahy s tehdejším Polskem a Itálií. V mnoha svých názorech se shodoval s Karlem Kramářem. Během Mnichovské krize jednoznačně podporoval obranu země a byl i spoluautorem manifestu českých historiků, který byl adresován historikům francouzským. Po německé okupaci se stal členem Národního souručenství a Českého svazu pro spolupráci s Němci, který však na rozdíl od kolaborantské Česko-německé společnosti odmítal proněmecký aktivismus. Ve svých článcích se Matoušek zastával Čechů v okupovaném pohraniční, kladl důraz za ochranu českého jazyka, národního hospodářství a kultury a taktéž požadoval větším míru autonomie. Měl i podíl vydání Balbínovy Obrany jazyka slovanského, zvláště českého. Ve svých politických názorech byl pořád českým nacionalistou. Vedl korespondenci se svými známými ze studií v Římě, kteří byli fašisticky zaměření, ale nesouhlasili s italským spojenectvím s nacistickým Německem. V listopadu 1939 se podílel na přípravě Opletalova pohřbu, 16. listopadu vymohl studentům audienci u prezidenta Háchy, ke které však vzhledem k následujícím událostem již nedošlo. 17. listopadu 1939 byl okolo čtvrté ráno zatčen gestapem v bytě svých rodičů a téhož dne bez soudu popraven v ruzyňských kasárnách. Popraven byl jako první z popravených toho dne.

Josef Maršálek (9)

Narozen 3. 4. 1982. Cukrář.

Josef Lukášek (8)

Narozen 15. 2. 1952. PaedDr., představitel regionální literatury Východočeského kraje, autor pohádek, politik, středoškolský učitel.

Josef Kratochvíl (9)

Narozen 9.3.1882 v Dolních Kounicích, zemřel 7.4.1940 v Brně. PhDr., universitní profesor filozofie, publikace a redakční práce z oboru, překlady z italštiny a latiny.

Josef Koudelák (9)

Josef Koudelák byl český spisovatel a sběratel folkloru. Narodil se v rodině obuvnického mistra Františka Koudeláka a jeho manželky Anežky jako druhé z jejich čtyř dětí. Po studiu čtyř tříd na reálném gymnáziu v Litovli vystudoval učitelský ústav v Olomouci, kde maturoval v roce 1925. Po roce bez zaměstnání, kdy vypomáhal v zemědělství, učil na různých obecných a měšťanských školách. V letech 1958–1960 byl ředitelem národní školy v Bělkovicích, kde ukončil svůj život sebevraždou. Roku 1932 se v Novém Jičíně oženil. Manželé Koudelákovi měli dvě děti. Na rodném domě v Seničce byla v roce 1999 odhalena pamětní deska. Rozsáhlé dílo Josefa Koudeláka se dělí na dvě části. Do roku 1930 psal poezii, poté se věnoval próze. Jeho romány se věnují vesnickému životu. Byl členem Moravského kole spisovatelů a dalších uměleckých spolků. Román Na dřevě kříže byl v roce 1935 oceněn 3. cenou Moravskoslezské země. Bohemista Jiří Haller ocenil na románu Hraničáři „poctivý jazyk a krásný sloh... ušlechtilou tendenci a životní optimismus“.

Josef Košín z Radostova (6)

Josef Košín z Radostova byl český advokát a spisovatel. Od mládí sbíral a upravoval lidové pohádky . Ve vlastní tvorbě se zaměřil na původní pohádky, povídky pro mládež a epigramy. Vzhledem k autorským úpravám a nekritickému přístupu ke zdrojům nemají jeho práce význam pro vědecké studium lidové tvorby; jejich styl je těžkopádný, nepříliš umělecký. V 50. a 60. letech 19. století byl velmi oblíbený, ve 20. století řadu jeho pohádek přepracoval Jiří Horák. Dodnes je známý např. příběh o Bumbrlíčkovi. Narodil se 14. září 1832 v obci Libenice u Kolína. Pocházel ze starého vladyckého rodu z Freudenfeldu a tak se i podepisoval, ale jeho rodiče již nebyli zámožní, otec pracoval jako lesník. Vystudoval gymnázium a pražskou právnickou fakultu a po promoci r. 1860 vstoupil do advokacie. Asi po pěti letech byl nucen se ze zdravotních důvodů právnické praxe vzdát a věnoval se převážně literární činnosti. Trpěl přitom hmotným nedostatkem, pomoc mu poskytovala advokátní komora a spolek Svatobor. Zemřel po dlouhé nemoci 10. listopadu 1911 v Praze, pohřben byl na Olšanech. K literární tvorbě přivedla Košína náhoda. V říjnu 1854, kdy jako student bydlel na Malé Straně, nemohl jeho spolubydlící Josef Motejlek spát a aby si zlepšil náladu, vyprávěl Košínovi pohádku. Ten si ji zapamatoval, zapsal a pod názvem Jednou ranou devět zabil uveřejnil v Mikovcově Lumíru. Tento první úspěch ho podnítil k další tvorbě. Když přijel na vánoce 1854 domů , nechal si od okolních obyvatel vyprávět pohádky a zapsal i ty, které slýchal v dětství. Ve sbírání pokračoval i poté, co se roku 1856 jeho rodiče přestěhovali do Pardubic. Pohádky, mezi nimiž byl již i Bumbrlíček, publikoval především v časopisech Lumír a několik i jinde . Košínovy práce vyšly...

Josef Koliha (6)

Josef Jaroslav Langer (9)

Josef Jaroslav Langer byl český obrozenecký básník, novinář a národopisný sběratel píšící již v lehce romantickém slohu. Narodil se v Lázních Bohdaneč jako syn movitého rolníka a městského důchodního. Roku 1826 absolvoval gymnázium v Hradci Králové, kde byli jeho profesory buditelé Josef Chmela a Václav Kliment Klicpera. Po maturitě začal studovat na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze, ale studium ukončil v roce 1828 a začal se aktivně podílet v pražském kulturně-společenském dění. Po příkladu Františka Ladislava Čelakovského a Václava Hanky se zabýval studiem slovanského jazyka a literatury, zejména pak polské a ruské literatury. Své básnické pokusy vydával v časopisech Květy a Musejním časopise. V roce 1830 mu vyšla první kniha Selanky a mezi lety 1830-1831 pak působil v redakci časopisu Čechoslav, v němž uveřejnil mimo jiné i svou politicko-satirickou báseň České lesy s odkazem na polské povstání, čímž na sebe upoutal pozornost úřadů, což vedlo k jeho vyhoštění mimo Prahu v roce 1830, kdy se Langer musel vrátit do Bohdanče. Tam u něj propukla duševní choroba a tvůrčí krize, až na výjimky už nenapsal žádné dílo. V Bohdanči zemřel ve věku 39 let. Byl několikrát nešťastně zamilován, naposledy asi do své sestřenice Eleonory Pábíčkové, která dělala hospodyni svému bratru, chotěbořskému faráři. Langer za ní do Chotěboře jezdil. Ozvuky tohoto vztahu nalezneme v Langrových Krakováčcích: Její předčasnou smrt Langer velmi těžce nesl. To spolu s odtržením od centra dění v Praze způsobilo ztrátu jeho tvořivé a i životní energie a jeho postupné fyzické i duševní chátrání. Je Langrovou zásluhou, že jeho mladší druh Josef Kajetán Tyl na základě Langrova vyprávění odešel kvůli profesoru Klicperovi studovat na gymnázium do Hradce Králové. Langrova raná tvorba ještě ...

Josef Fleissig (4)

Vystudoval Obchodní akademii v Berouně, po roce 1945 se stal redaktorem nakladatelství Práce, následně v časopisu Nová Praha, po roce 1968 měl zákaz novinářské činnosti, přesto však publikoval pod pseudonymem Bernarda Bartáková převážně v Mladé Frontě povídky žánru SF. Po roce 1990 pracoval jako zahraniční zpravodaj Expresu.

Josef Fiala (10)

Josef Fiala byl český hudební skladatel, pedagog a virtuos na různé nástroje, včetně violy da gamba a hoboje. Během své kariéry zastával několik prestižních funkcí, mimo jiné působil jako hudebník ve dvorním orchestru salcburského knížete-arcibiskupa Hieronyma Colloreda, kde pracoval po boku Wolfganga Amadea Mozarta. Fialovy skladby odrážejí klasicistní styl jeho doby a proslavil se zejména komorní hudbou a koncerty. Zvláště významné jsou jeho skladby pro hoboj a další dechové nástroje, které přispívají k poměrně omezenému repertoáru pro tyto nástroje z tohoto období. Fialova hudba byla oceňována pro svůj melodický půvab a technické nároky na interprety. Přestože se na konkrétních albech, jako jsou "Musique Tchèque", "Koncerty Pro Dva Lesní Rohy A Orchestr" a "Hobojové koncerty", mohou objevit jeho skladby, je důležité ověřit jejich existenci a obsah ze spolehlivých zdrojů, aby byla zajištěna přesná reprezentace jeho diskografie.

Josef Donát (8)

Josef Donát byl český elektrotechnik, průmyslník a vynálezce, spoluvlastník závodu Bartelmus & Co., posléze Bartelmus, Donát & Co, jednoho z prvních elektroprůmyslových podniků v tehdejším Rakousku-Uhersku. Byl otcem elektroinženýrky Slávky Vuletič-Donátové, první ženy v Evropě, která obor absolvovala. Narodil se v Chrášťanech u Rakovníka do rolnické rodiny. Po absolvování obecné školy vychodil Josef Donát reálku v Rakovníku, roku 1879 získal titul strojního inženýra na České vysoké škole v Praze. Roku 1880 odešel pracovat do Slaného, kde byl zaměstnán v strojírně Bolzano, Tedesko & Comp., dále působil v První české továrně na stroje v Libni, následně se odstěhoval do Brna kvůli místu ve strojírně Brandt & L'Huillier. Stále více jej přitahoval obor elektrotechniky. Roku 1887 nastoupil Donát jako šéfkonstruktér a vedoucí výroby do nově zřízeného elektrozávodu Bartelmus & Co., který založil podnikatel Robert Bartelmus ze se svým společníkem, rovněž technikem, Štěpánem Doubravou. Firma fungovala v pronajatých prostorách strojírny Brandt & L'Huillier jako závod na výrobu a stavbu elektrických přístrojů a komponentů s 15 dělníky. Roku 1889 do firmy Donát podílově vstoupil vkladem 20 tisíc zlatých. Téhož roku se také Donát oženil s Doubravovou nevlastní sestrou, Růženou Fořtovou, rok nato se jim narodila dcera Miloslava a Doubrava se stal jejím kmotrem. Rodina bydlela v brněnské Údolní ulici. Firma se pozvolna prodírala k úspěchu a začala tak tvořit úspěšnou konkurenci Křižíkovým závodům. Za osvětlení Jubilejní císařské výstavy v Brně v roce 1888 byla Bartelmusovi udělena stříbrná medaile. Firma se výraznou měrou podílela na elektrifikaci Brna v podobě veřejného osvětlení či přívod elektřiny do průmyslových podniků. Josef Donát pracoval spolu s Doubravou na zlepšení jeho konstrukce obloukové lampy, jejímž výsledkem byla konstrukce tzv. Doubravo-Donátovy obloukovky. Roku 1897 ve svých čtyřiceti náhle zemře...

Josef Cibulka (4)

Narozen 1.7.1886 v Ústí n. Orlicí, zemřel 2.4.1968 v Praze. ThDr., PhDr., profesor křesťanské archeologie a dějin církevního umění na teologické fakultě, historik umění, archeolog, práce z oborů.

Josef Čermák (6)

literární historik, překladatel z němčiny, francouzštiny, italštiny a španělštiny Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval bohemistiku, romanistiku a srovnávací dějiny literatur, které zakončil 1952 doktorátem filozofie. O téhož roku působil téměř čtyři desetiletí, do 1990, v nakladatelství Odeon jako redaktor, vedoucí redaktor, šéfredaktor a hlavní lektor. 1956-69 zároveň externě přednášel dějiny světových literatur na Pedagogické, později na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, 1968-69 na katedře srovnávacích dějin literatury vedené Václavem Černým. 1990-91 působil jako šéfredaktor v nakladatelství Zahraniční literatura, 1991-92 v téže funkci v nakladatelství Aventinum, 1992-97 nejprve jako šéfredaktor, pak jako ředitel nakladatelství Grafoprint Neubert. Od 1997 vedl autorský tým desetisvazkové encyklopedie Universum v nakladatelství Euromedia. Je jedním ze zakládajících členů Společnosti Franze Kafky a dlouholetým členem jejího výboru. Jako historik literatury se zejména v posledním letech specializuje na pražskou německou literaturu , její recepci v české kultuře a na česko-německé literární vztahy. Je autorem knihy Kafka und Prag, vydané 1971 paralelně německy ve Stuttgartu a pod názvem Kafka and Prague anglicky v New Yorku z politických důvodů pod pseudonymem Johann Bauer. Je vydavatelem v Praze nalezených Kafkových Dopisů rodičům z let 1922/1924 , francouzsky, holandsky, španělsky, švédsky, italsky, finsky a japonsky). S Aloysem Skoumalem a Bohuslavem Ilkem je spolupořadatelem a editorem sborníku translatologických studií Překlad literárního díla a pořadatelem a editorem literárněvědného odkazu Vojtěcha Jiráta Portréty a studie a Otokara Fischera . Je autorem několika desítek studií o autorech německé, rakouské, francouzské, španělské, i...

Josef Brož (7)

Novinář, publicista, spisovatel a kritik. Zabývá se kulturními a politickými tématy, specializuje se na oblast divadla, filmu a výtvarného umění, komentuje často politické dění ve Francii. Působil jako šéfredaktor brněnského nakladatelství JOTA. Nyní jako kritik a publicista na volné noze. Studoval na pražské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy , na pařížské Sorbonne-Nouvelle a na Université de Bourgogne . Působil v 90. letech v českých médiích , později spolupracoval také s médii frankofonními . Koncem 90. let se podílel na vzniku občanské iniciativy "Děkujeme, odejděte!", která kritizovala spojenectví levice a pravice po vzniku tzv. opoziční smlouvy. Stál u zakládání politické strany Cesta změny , angažoval se i na evropské úrovni při zakládání European Democratic Party . Publikoval v nakladatelstvích Rybka, Petrklíč, JOTA a Eroika.

Josef Bartunek (6)

Narozen 16. 4. 1906 v Bernarticích u Písku. Matematik, učitel, inspektor-metodik pro matematiku a fyziku, autor středoškolských učebnic.

Jorge D Pamplona Roger (6)

Španělský lékař.

Joni Mitchell (2)

Joni Mitchell je velmi vlivný kanadský zpěvák, skladatel a malíř, jehož tvorba zanechala nesmazatelnou stopu v hudebním průmyslu, zejména v žánrech folk, pop, rock a jazz. Narodila se 7. listopadu 1943 ve Fort Macleod v kanadské Albertě jako Roberta Joan Andersonová a svou hudební kariéru začala vystupováním v malých nočních klubech v Saskatchewanu a západní Kanadě, než se v polovině 60. let přestěhovala do Spojených států. Mitchellová si rychle získala pozornost svou osobitou hrou na kytaru, která se vyznačovala složitým laděním, a svými poetickými texty.

John O'Hara (7)

John O'Hara je britský dirigent, který od roku 2003 hraje na klávesy a akordeon ve skupině Iana Andersona Rubbing Elbow Band, od roku 2006 pak ve skupině Jethro Tull. O'Hara je docentem Bath University a Bristol University a hostujícím docentem Royal Welsh College of Music and Drama. John O'Hara na oficiálních stránkách Jethro Tull V tomto článku byl použit překlad textu z článku John O'Hara na nizozemské Wikipedii.

John Locke (6)

John Locke byl anglický filosof. Proslul zejména svou empiristickou teorií poznání a svou politickou filosofií, v níž hájil přirozenou svobodu a rovnost lidí. Hluboce ovlivnil britské osvícenství a pozdější liberální myšlení. John Locke se narodil ve Wringtonu poblíž Bristolu do puritánské rodiny. Jeho otec - také John Locke, původně právník - se účastnil občanské války jako důstojník vojsk parlamentu. Roku 1647 byl mladý John poslán na prestižní Westminster School v Londýně. Poté byl přijat na Christ Church v Oxfordu. Byl pilným studentem, avšak kritizoval zkostnatělost tehdejších osnov. Jeho přítel z Westminster School Richard Lower jej seznámil s medicínou a experimentální filosofií. Díky němu se Locke také stal členem anglické Royal Society. Roku 1656 získal bakalářský titul ve filosofii a v roce 1658 magisterský. Získal ještě bakalářský titul v medicíně a již tehdy spolupracoval s významnými mysliteli a vědci jako Robert Boyle, Thomas Willis a Robert Hook. Roku 1667 se přestěhoval do domu lorda Coopera, hraběte ze Shaftesbury, v Londýně jako jeho osobní lékař – hrabě trpěl infekcí jater. Později, když infekce začala být životu nebezpečná, provedl Locke operační zákrok, a zachránil tak Shaftesburymu život. Shaftesbury se v roce 1672 stal lordem kancléřem. Locke se tak dostal do vysokých politických kruhů a dokonce získal několik funkcí, což mu poskytlo zkušenosti k sepsání pozdějších politických a ekonomických spisů. V roce 1675 výrazně klesla Shaftesburyho popularita a Locke odjel na čtyři roky do Francie. Po návratu napsal svá „Dvě pojednání o vládě“. Kvůli podezření z účasti na spiknutí proti králi musel Locke roku 1683 uprchnout do Nizozemí, kde se věnoval převážně psaní. Do Anglie se vrátil až po Slavné revoluci, jako doprovod manželky Williama Oranžského . Krátce po návratu vydal svá stěžejn...

John Hersey (6)

Americký spisovatel. Jako válečný reportér získal smysl pro zobrazování vážných společenských jevů – války , svržení atomové bomby , výchovy . Novela Jen pouhý oblázek se odehrává v Číně, kde se Hersey narodil, a představuje psychologickou sondu do života chudého, na říční lodi tvrdě pracujícího Číňana.

John Hart (6)

John Hart se narodil a vyrostl v Severní Karolíně. Nějaký čas pracoval jako advokát, ale potom svou praxi opustil, aby se mohl věnovat psaní Krále lží a práci pro významnou firmu z Wall Street. Účastnil se i nejrůznějších dobrodružných podniků: létal například s vrtulníkem nebo se plavil přes oceán na malých lodích. Nyní píše knihy, což je náročnější, ale bezpečnější. Žije v rodné Severní Karolíně.

John Eric Sidney Thompson (1)

Anglický historik a archeolog, zabýval se mayskou kulturou.

John C Maxwell (7)

John C. Maxwell byl dlouhá léta pastorem třech amerických církví, aby se v roce 1995 začal naplno věnovat rozvoji vůdcovství. Založil INJOY GROUP, skupinu organizací zaměřených na službu vedoucím a na pozvednutí úrovně vůdcovství v církvi a společnosti. Maxwell je plodným autorem více než dvou tuctů knih a je žádaným řečníkem na konferencích pro vedoucí.

Johannes Fiebag (7)

Johannes Fiebag byl německý spisovatel, novinář, geolog, vědec a ufolog.  Narodil se v roce 1956 v Northeimu v Německu. Na univerzitě ve Würzburgu vystudoval geologii, paleontologii a fyziku. Během svého doktorského studia vydal několik článků o dopadu meteoritu Azaura, který podrobně zkoumal. Po ukončení studií pracoval jako geolog, od roku 1991 však zejména jako novinář a spisovatel na volné noze. Stal se šéfredaktorem časopisu "Ancient Skies", publikačního periodika "Ancient Astrnaut Society". Johannes Fiebag se zabýval především neznámými objekty pozorovanými na obloze. Zkoumané záhady se snažil podložit vědeckými fakty, osobně navštěvoval konkrétní lokality. Zaměřil se především na tzv. únosy do UFO. Založil projekt s názvem Výměna, v němž se setkávali lidé, kteří něco takového zažili. První setkání se uskutečnilo roku 1994 v Berlíně, kde si zúčastnění mohli vyměňovat zkušenosti a bez zábran hovořit o svých zážitcích. Ve svých knihách Fiebag dokonce vyzýval další lidi s podobnými zkušenostmi, aby jej kontaktovali a rozšířili dosavadní skupinu "unesených" jedinců. Svou první knihu uveřejnil v roce 1982. Později publikoval i se svým bratrem, germanistou Peterem Fiebagem. Spolu pátrali také v české minulosti, v roce 1995 navštívili Česko, kde je zaujaly zejména židovské památky, konkrétně legenda o Golemovi. I touto záhadou se chtěl Johannes Fiebag zabývat, ale roku 1999 zemřel. Hlavním překladatelem jeho knih je Dr. Rudolf Řežábek. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Johannes Fiebag na německé Wikipedii.

Johan Bojer (6)

Životopis: Norský prozaik a dramatik.

Joelle Charbonneau (7)

Joelle Charbonneaua je americká spisovatelka literatury pro mládež. Joelle Charbonneaua studovala před kariérou operní pěvkyně hudbu a klasický zpěv, aby se poté stala učitelkou zpěvu. Tato činnost ji dovedla ke psaní románů pro děti a mládež. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Joelle Charbonneau na francouzské Wikipedii.

Joe Juhnke (9)

Joe Juhnke je německý spisovatel, především dobrodružných románů.

Joanne Rock (12)

Autorka romantických příběhů.

Jitka Ludvíková (9)

Narodila se v Jindřichově Hradci v roce 1981. Po absolvování zdejšího gymnázia se rozhodla pro studium Právnické fakulty na Západočeské univerzitě v Plzni, kterou dokončila v roce 2004. Od té doby se věnovala právnické praxi. Od nudného psaní smluv a přípisů však utíkala k psaní povídek, ze kterých posléze vznikla autorčina prvotina Zkrocení mlsného muže, která se u čtenářů těší značné oblibě. K psaní a k lásce ke knihám ji potažmo přivedla prababička, která již vedle kolíbky seděla s třetím vydáním Erbenovy Kytice a neúnavně předčítala. Když si autorka osvojila zázrak čtení a propadla černobílé realitě, přispěla svou troškou další babička, která ji celé dětství zásobila haldami knih. Zatímco jiné děti trávily dětství na hřišti, pubertu po diskotékách, autorka seděla na lavičce, namísto jointa svírala knihu a četla. K řadě informací se tak dostala dříve než její vrstevníci, což urychlilo její vývoj a již ve dvanácti nabyla dojmu, že je jí předurčena dráha literárně činorodé osoby a sesmolila svoji první pětiaktovku. Záhy však pochopila, že svět o druhého Shakespeara nestojí a zaměřila se na milostnou poezii. Následovaly drobné fejetony a absurdní minihry s politickou tématikou, které naštěstí nikdy nepublikovala. Nakonec vsadila na psaní povídek, které ji dodaly odvahu napsat svou první knihu. A protože napsat a vydat první knihu je jako droga, silný nával euforie , nehodlá se této euforie vzdát a hodlá v psaní pokračovat, dokud to „půjde“!

Jitka Komendová (7)

Narozena 11. 8. 1967 v Pnětlukách. Spisovatelka. Autorka románů pro dívky.

Jitka Kendíková (8)

PhDr. Na PedF UK v Praze vystudovala obor Český jazyk – Dějepis. Po ukončení studia pracovala jako učitelka na Základní škole a Gymnáziu J. Gutha-Jarkovského v Praze. Na uvedené ZŠ vykonávala od roku 2002 funkci výchovného poradce a od stejného roku působila jako zástupce ředitele gymnázia. Od roku 2006 je ředitelkou obou uvedených škol. Dlouhodobě se zabývá integrací žáků se specifickými vzdělávacími potřebami, zejména s poruchami autistického spektra, do běžných škol. Věnuje se také vzdělávání českých žáků, kteří studují nebo studovali v zahraničí, i problematice jejich adaptace na český vzdělávací systém. Na školách, které vede, realizuje ve spolupráci s MHMP nostrifikační zkoušky. Napsala několik statí, v nichž se soustřeďuje na zmiňovaná a mnohá další aktuální témata, vyvíjí lektorskou a přednáškovou činnost, aktivně spolupracuje s MZV ČR, Českými centry, PedF UK a mnoha pobočkami České školy bez hranic a různými odbornými a neziskovými organizacemi.

Jiřina Šejbalová (3)

Jiřina Šejbalová byla česká operní pěvkyně, vynikající činoherní herečka a divadelní pedagožka, od roku 1928 až do roku 1971 členka Národního divadla v Praze. Pocházela z úřednické rodiny, oba rodiče však byli velmi hudbymilovní a kulturně založení lidé. Po studijích na Pražské konzervatoři, kde studovala nejprve operní zpěv, teprve později i dramatický obor, nastoupila jako pěvkyně do opery Státního divadla v Brně. V letech 1927 až 1928 si zahrála v avantgardním divadelním studiu Dada režiséra Jiřího Frejky. Od roku 1928 až do doby svého odchodu do důchodu byla členkou činohry Národního divadla v Praze. Ve filmu působila více než 50 let od roku 1929 až do roku 1980, zahrála si celou řadu pozoruhodných rolí, z nichž patrně nejznámější byla hlavní role ve filmu Vlčí jáma nebo o mnoho let pozdější film Zlatá svatba. Na pražské HAMU vyučovala jevištní řeč. Měla velmi charakteristický a nezaměnitelný hlas, jakož i osobitý herecký projev. Jednalo se o velmi výraznou hereckou osobnost. V roce 1958 jmenována zasloužilou umělkyní a v roce 1965 národní umělkyní.

Jiřina Bednářová (9)

Narozena 1963. Pedagožka, metodické a didaktické materiály pro práci s předškoláky, odborné texty ze speciální pedagogiky, též učebnice a pracovní sešity pro předškoláky.

Jiří Žák (7)

Narozen 11.11.1917 v Českých Budějovicích, zemřel 29.1.1986 v Hamburgu . Novinář a spisovatel, též překladatel z němčiny.

Jiří Vostradovský (6)

Ing. Jiří Vostradovský, hydrobiolog a odborník v oblasti rybářství. Nestor českého rybářství; aktivně pracuje pro Český rybářský svaz i časopis Rybářství. Zasvětit život rybám se rozhodl Jiří Vostradovský během gymnaziálních studií, kdy přes léto chodil brigádničit do Státního rybářství v Plané u Mariánských Lázní. Jeho posedlost se mu ale nakonec vyplatila. Po desítkách let práce na výzkumu českého hospodaření s rybami získal mezinárodní autoritu a zúčastnil se mnoha misí do zahraničí. Tam v rozvojových oblastech pomáhal učit místní vodohospodáře chovat ryby a přispět tak jejich schopnosti nakrmit obyvatelstvo. Zúčastnil se ale i budování počítačového klíče francouzských ryb, ve Stockholmu posuzoval granty vědcům v oboru sladkovodního rybářství. V roce 1959 po dokončení lipenské přehrady mu svěřili vedení terénního pracoviště na Lipně, věděli, že ho láká prostředí volných vod. Původně měla tato štace trvat dva roky, nakonec se ale protáhla až do roku 1970, kdy byl "převelen" do Prahy vést místní oddělení výzkumného ústavu, ve kterém začínal - to se později přestěhovalo do Libčic nad Vltavou a tam působil až do důchodu. Teprve pak měl trochu víc času k aktivní spolupráci s Českým rybářským svazem, kde začal šéfovat ústřednímu hospodářskému odboru. Práce ve výzkumu měla i před revolucí tu výhodu, že se občas podařilo absolvovat zahraniční semináře a sbírat zkušenosti. Tak například mohl přednášet v Anglii v Two Lakes o kaprovi, jehož chov se tam právě snažili zavést, v roce 1967 i s manželkou, která také vystudovala rybářství, pracovali na Kubě a zkoumali možnost rybářského využití tamějších obsádek.