Všichni Autoři a témata

Josef Kvapilík (6)

MUDr. Josef Kvapilík , odborný asistent na katedře tělovýchovného lékařství, popularizační práce v oboru.

Josef Kubalík (7)

Josef Kubalík byl český katolický kněz, vysokoškolský pedagog, teolog, filosof a religionista. Středoškolské vzdělání, které zakončil maturitou v roce 1929, získal na státním reálném gymnáziu v Klatovech. Dále pokračoval studiem teologie na bohoslovecké fakultě Karlovy univerzity v Praze, kterou zakončil v roce 1934. V témže roce byl vysvěcen na kněze. Ve studiu pokračoval získal na téže fakultě doktorát teologie po předložení disertační práce s názvem De regno Dei in Vetere et Novo testamento. Byl promován 27. října 1938 a začal působit jako středoškolský profesor. V letech 1942-1945 přenášel na Arcidiecézním bohosloveckém učilišti pražském. Po skončení II. světové války získal stipendijní studium základního bohosloví na Institut Catholique v Paříži a srovnávací vědy náboženské na École des Hautes Études tamtéž. Dále studoval v Římě na Papežské Gregoriánské univerzitě a Papežské univerzitě sv. Tomáše Akvinského zvané také Angelicum. Na bohoslovecké fakultě Karlovy univerzity v Praze začal přednášet jako suplent základního bohosloví od 1. června 1946. Zde také 16. května 1947 měl habilitaci pro obor základní bohosloví a po předložení práce s názvem České křesťanství. Církev Kristova a jiné náboženské společnosti v naší vlasti. se stal soukromým docentem. Dne 11. listopadu 1949 byl navržen na mimořádného profesora základního bohosloví, ke však jmenování nedošlo. 2. října 1950 byl ustanoven státním docentem základní teologie na Římskokatolické Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Praze s účinností od 1. září 1950 a vedoucím katedry křesťanské filosofie a základního bohosloví. 30. ledna 1951 byl jmenován profesorem základního bohosloví s účinností od 1. ledna 1951. Dne 16. února 1952 byl jmenován katedrovým profesorem s účinností od 1. ledna 1952. Jeho akademické působení bylo ukončeno 30. června 1976, kdy odešel do důchodu. V akademickém roce 1976–1977 v rámci tzv. "čestného roku" vyučoval jako lektor srovnávací v...

Josef Kratochvíl (8)

Narozen 9.3.1882 v Dolních Kounicích, zemřel 7.4.1940 v Brně. PhDr., universitní profesor filozofie, publikace a redakční práce z oboru, překlady z italštiny a latiny.

Josef Koubek (7)

Josef Koubek je český chemik a bývalý rektor VŠCHT v letech 1996–2001. Studoval na Střední průmyslové škole chemické v Ústí nad Labem. Docenturu získal v roce 1995, doktorát v roce 1975 a absolvoval VŠCHT v roce 1971. Jeho zaměřením je technologie organické chemie, adsorpce a katalýza. Překládá také odbornou literaturu z němčiny.

Josef Kopal (7)

Josef Kopal byl český literární historik, romanista, vysokoškolský profesor a překladatel z francouzštiny, autor prvních českých souborných dějin francouzské literatury od nejstarších památek až po dobu nejnovější. Narodil se jako syn rolníka. Středoškolské vzdělání získal v letech 1894–1902 na gymnáziu v Jičíně a pak vystudoval francouzštinu a němčinu na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Svá studia prohloubil pobytem na univerzitě v Neuchâtelu roku 1905 a na univerzitě v Grenoblu roku 1910. Po studiích pracoval nejprve jako středoškolský profesor. Krátce učil na reálce v Bučovicích, v letech 1909–1912 byl profesorem gymnázia v Kolíně a v letech 1912–1921 v Litomyšli. Od roku působil 1921 na reálce v Praze na Smíchově. Roku 1924 získal doktorát filozofie za disertační práci Flaubertova estetika. Roku 1928 se habilitoval na Univerzitě Komenského v Bratislavě prací Literární teorie Boileauova a roku 1930 tam byl jmenován mimořádným a v roce 1935 řádným profesorem dějin francouzské literatury. V letech 1936–1938 působil současně na Masarykově univerzitě v Brně a roku 1938 přešel do Prahy na Univerzitu Karlovu. Během druhé světové války organizačně působil v Kruhu moderních filologů a sbíral materiál pro své Dějiny francouzské literatury. Po válce se vrátil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde v letech 1945–1952 vedl katedru romanistiky. Roku 1955 byl zvolen členem korespondentem ČSAV. Přispíval do různých periodik, zvláště pak do Časopisu pro moderní filologii, jehož byl od roku 1947 vedoucím vedoucím redaktorem. Na počátku své vědecké činnosti se orientoval především na literaturu francouzského klasicismu. Později se stále více soustřeďoval na prózu 19. a 20. století, především na Flauberta, Rollanda a Barbusse. Literární díla zasazoval do širších historických souvislostí a směřoval k postižení literárních vývojových tendencí a duchovních proudů. Působil té...

Josef Jelínek (5)

Josef Jelinek byl brněnský stavební podnikatel a politik německé národnosti, za Rakouska-Uherska poslanec Moravského zemského sněmu a Říšské rady, po roce 1918 československý politik, senátor a poslanec Národního shromáždění za Německou demokratickou svobodomyslnou stranu, později za Německé pracovní a volební společenství . Byl synem stavebního mistra. Vystudoval gymnázium a vzdělání získal na technice v Brně a technice ve Vídni. Působil jako úředník a od roku 1894 jako samostatný stavbyvedoucí v brněnském podniku svého otce. Od počátku 90. let byl zapisovatelem a náměstkem předsedy německého spolku v Brně. Profesí byl stavebním podnikatelem. Od roku 1898 až do roku 1918 byl členem brněnské obchodní a živnostenské komory. Angažoval se i v politickém životě. Byl členem Německé pokrokové strany. V doplňovacích volbách roku 1899 se stal poslancem Moravského zemského sněmu. Zvolen byl 30. října 1899 v městské kurii, obvod Brno III. Mandát zde obhájil v zemských volbách roku 1902, zemských volbách roku 1906 a zemských volbách roku 1913. V letech 1902–1922 zastával funkci přísedícího moravského zemského výboru a od roku 1907 do roku 1922 byl navíc i náměstkem moravského zemského hejtmana. Byl také členem Zemské školní rady. V období let 1910–1918 působil jako předseda Dělnické úrazové pojišťovny pro Moravu a Slezsko. V letech 1923–1927 působil jako prezident Moravského živnostenského svazu a Říšského svazu německých živnostenských spolků. Od roku 1927 zastával post předsedy Svazu Němců Moravy. V roce 1905 se stal i poslancem Říšské rady za kurii obchodních a živnostenských komor, obvod Brno atd. Poslancem se stal v doplňovací volbě poté, co zemřel dosavadní poslanec Friedrich Singer. Slib složil 2. října 1905. V době nástupu do vídeňského parlamentu se profesně uvádí jako stavební mistr a přísedící zemského výboru. V Říšské radě setrval do konce jej...

Josef Hejzlar (6)

Josef Hejzlar byl český historik umění, sinolog, překladatel a publicista, absolvent VŠUP v Praze . Před rokem 1951 studoval na VŠUP v ateliéru Emila Filly. V letech 1951–56 studoval na Pekingské univerzitě a Ústřední akademii výtvarného umění v Pekingu , kde se seznámil se svou budoucí ženou, čínskou studentkou Taj-ťün. Studia zakončil na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1987 přednášel na vysokých školách v Číně. Současně se zabýval čínským uměním, v ČR i v zahraničí vydal řadu knih o východoasijském, zejména čínském umění. Za monografii Čchi Paj-š´ získal cenu nakladatelství Odeon. Josef Hejzlar zemřel 4. ledna 2012 ve věku 84 let. Více než dvě desítky let se zabýval teorií a praxí průmyslového designu a architektury. Na toto téma napsal řadu publikací, vypracoval desítky barevnic, atlasů barev, projekty barevného řešení v architektuře. V polovině 50. let minulého století několikrát navštívil malíře a básníka Čchi Paj-š’e v jeho pekingské studovně. V té době také začal sbírat a překládat mistrovy básně a postuláty, které pak vydal v roce 2002 ve sbírce Čchi Paj-š’: Verše od Bazénu spadlé hvězdy. Kromě překladů některých starých čínských esejů o umění spolu se svou ženou Taj-ťün sestavil a přeložil větší sbírku čínských přísloví, rčení a slavných veršům a výroků, které pak vyšly v knihách Minimum čínského moudra a Lexikon čínského mudrosloví . Rovněž v domácích i zahraničních periodikách publikoval větší množství studií, esejů a článků, k jeho posledním publikacím patří monografie Čchi Paj-š´ a jeho slavní žáci , Čínská krajinomalba v české verzi a jako spoluautor historického románu Na Řece získal se svou ženou Literární cenu Knižního klubu r. 2011. Vydání knihy Jak pěstovat klid a mír bylo plánovano na květen 2012. Přispíval do řady časopisů: Zlatý...

Josef Fleissig (4)

Vystudoval Obchodní akademii v Berouně, po roce 1945 se stal redaktorem nakladatelství Práce, následně v časopisu Nová Praha, po roce 1968 měl zákaz novinářské činnosti, přesto však publikoval pod pseudonymem Bernarda Bartáková převážně v Mladé Frontě povídky žánru SF. Po roce 1990 pracoval jako zahraniční zpravodaj Expresu.

Josef Dovalil (8)

Doc. PhDr. Josef Dovalil, CSc. je český vysokoškolský pedagog a sportovní činovník. Vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, kde od té doby pedagogicky působí na katedře pedagogiky, psychologie a didaktiky. Jeho specializací, které se věnuje nejen v pedagogické, ale i rozsáhlé publikační činnosti, je oblast sportovního tréninku. V roce 1990 se stal proděkanem fakulty, v roce 1991 byl zvolen jejím děkanem . Na této pozici zůstal až do roku 1997. Je nositelem Stříbrné a Zlaté medaile Univerzity Karlovy za zásluhy o její rozvoj. Aktivně působí v oblasti metodiky ve vedení Českého svazu ledního hokeje . Byl členem trenérských kolektivů u českého národního týmu pod vedením hlavních trenérů Luďka Bukače a Stanislava Neveselého. 19. prosince 2013 byl uveden do Síně slávy českého hokeje. Je též významným odborníkem na olympismus a olympijské hnutí, od roku 1996 do listopadu 2012 byl místopředsedou Českého olympijského výboru pro olympismus. Jeho syn Jakub Dovalil je fotbalový trenér.

Josef Donát (7)

Josef Donát byl český elektrotechnik, průmyslník a vynálezce, spoluvlastník závodu Bartelmus & Co., posléze Bartelmus, Donát & Co, jednoho z prvních elektroprůmyslových podniků v tehdejším Rakousku-Uhersku. Byl otcem elektroinženýrky Slávky Vuletič-Donátové, první ženy v Evropě, která obor absolvovala. Narodil se v Chrášťanech u Rakovníka do rolnické rodiny. Po absolvování obecné školy vychodil Josef Donát reálku v Rakovníku, roku 1879 získal titul strojního inženýra na České vysoké škole v Praze. Roku 1880 odešel pracovat do Slaného, kde byl zaměstnán v strojírně Bolzano, Tedesko & Comp., dále působil v První české továrně na stroje v Libni, následně se odstěhoval do Brna kvůli místu ve strojírně Brandt & L'Huillier. Stále více jej přitahoval obor elektrotechniky. Roku 1887 nastoupil Donát jako šéfkonstruktér a vedoucí výroby do nově zřízeného elektrozávodu Bartelmus & Co., který založil podnikatel Robert Bartelmus ze se svým společníkem, rovněž technikem, Štěpánem Doubravou. Firma fungovala v pronajatých prostorách strojírny Brandt & L'Huillier jako závod na výrobu a stavbu elektrických přístrojů a komponentů s 15 dělníky. Roku 1889 do firmy Donát podílově vstoupil vkladem 20 tisíc zlatých. Téhož roku se také Donát oženil s Doubravovou nevlastní sestrou, Růženou Fořtovou, rok nato se jim narodila dcera Miloslava a Doubrava se stal jejím kmotrem. Rodina bydlela v brněnské Údolní ulici. Firma se pozvolna prodírala k úspěchu a začala tak tvořit úspěšnou konkurenci Křižíkovým závodům. Za osvětlení Jubilejní císařské výstavy v Brně v roce 1888 byla Bartelmusovi udělena stříbrná medaile. Firma se výraznou měrou podílela na elektrifikaci Brna v podobě veřejného osvětlení či přívod elektřiny do průmyslových podniků. Josef Donát pracoval spolu s Doubravou na zlepšení jeho konstrukce obloukové lampy, jejímž výsledkem byla konstrukce tzv. Doubravo-Donátovy obloukovky. Roku 1897 ve svých čtyřiceti náhle zemře...

Josef Dobiáš (5)

Josef Dobiáš, narozen v roce 1888, byl profesorem starověkých dějin na Karlově univerzitě. Odborně se zabýval především helénizmem, agrárními poměry v antice a dějinami syrské provincie; později svůj zájem upřel na dobu císařskou, obzvláště na dějiny markomanských válek. Svá bádání shrnul v "Dějinách československého území před vystoupením Slovanů" . Za účelem výuky starověké historiografie na vysokých školách sepsal "Dějepisectví starověké" . Kromě starověkých dějin patřily do jeho odborného zájmu regionální dějiny, konkrétně jeho rodného města Pelhřimova. Výsledkem byla obsáhlá publikace "Dějiny královského města Pelhřimova a jeho okolí" . Josef Dobiáš zemřel v roce 1972.

Josef Chuchro (5)

Josef Chuchro byl proslulý český violoncellista, který se proslavil zejména interpretací klasického a romantického repertoáru. Narodil se 23. března 1930 v Československu a stal se významnou osobností světové klasické hudby. V roce 1951 byl Chuchro zakládajícím členem uznávaného Pražského smyčcového kvarteta, s nímž vystupoval až do roku 1979. Jeho kariéra se vyznačovala hlubokým porozuměním violoncellu, které mu umožňovalo podávat výkony s technickou precizností i emocionální hloubkou.

Josef Bernard Prokop (7)

Narodil se a studoval v Praze . Po krátké pedagogické praxi zakotvil roku 1992 v Českém rozhlase, kde je redaktorem a moderátorem. Kromě toho je také autorem více než dvou stovek rozhlasových pořadů, spoluautorem televizních pořadů a autorem dvou divadelních her. Aktivně koncertuje na varhany, a to nejenom v Čechách, ale ve většině zemí Evropy. Je aktivní i v muzikologické práci, mj. je zakladatelem a předsedou České společnosti Jana Ladislava Dusíka. Vychovává mladé klavíristy v ZUŠ Jana Zacha v Čelákovicích.

José Gudiol (5)

Španělský historik umění, autor prací z oboru.

Jörn Pinske (8)

Zahradník, autor literatury o zahradách, zejména o pěstování orchidejí a budování skleníků.

Jorge D Pamplona Roger (8)

Španělský lékař.

John O'Hara (7)

John O'Hara je britský dirigent, který od roku 2003 hraje na klávesy a akordeon ve skupině Iana Andersona Rubbing Elbow Band, od roku 2006 pak ve skupině Jethro Tull. O'Hara je docentem Bath University a Bristol University a hostujícím docentem Royal Welsh College of Music and Drama. John O'Hara na oficiálních stránkách Jethro Tull V tomto článku byl použit překlad textu z článku John O'Hara na nizozemské Wikipedii.

John Millington Synge (6)

Irský dramatik.

John Locke (6)

John Locke byl anglický filosof. Proslul zejména svou empiristickou teorií poznání a svou politickou filosofií, v níž hájil přirozenou svobodu a rovnost lidí. Hluboce ovlivnil britské osvícenství a pozdější liberální myšlení. John Locke se narodil ve Wringtonu poblíž Bristolu do puritánské rodiny. Jeho otec - také John Locke, původně právník - se účastnil občanské války jako důstojník vojsk parlamentu. Roku 1647 byl mladý John poslán na prestižní Westminster School v Londýně. Poté byl přijat na Christ Church v Oxfordu. Byl pilným studentem, avšak kritizoval zkostnatělost tehdejších osnov. Jeho přítel z Westminster School Richard Lower jej seznámil s medicínou a experimentální filosofií. Díky němu se Locke také stal členem anglické Royal Society. Roku 1656 získal bakalářský titul ve filosofii a v roce 1658 magisterský. Získal ještě bakalářský titul v medicíně a již tehdy spolupracoval s významnými mysliteli a vědci jako Robert Boyle, Thomas Willis a Robert Hook. Roku 1667 se přestěhoval do domu lorda Coopera, hraběte ze Shaftesbury, v Londýně jako jeho osobní lékař – hrabě trpěl infekcí jater. Později, když infekce začala být životu nebezpečná, provedl Locke operační zákrok, a zachránil tak Shaftesburymu život. Shaftesbury se v roce 1672 stal lordem kancléřem. Locke se tak dostal do vysokých politických kruhů a dokonce získal několik funkcí, což mu poskytlo zkušenosti k sepsání pozdějších politických a ekonomických spisů. V roce 1675 výrazně klesla Shaftesburyho popularita a Locke odjel na čtyři roky do Francie. Po návratu napsal svá „Dvě pojednání o vládě“. Kvůli podezření z účasti na spiknutí proti králi musel Locke roku 1683 uprchnout do Nizozemí, kde se věnoval převážně psaní. Do Anglie se vrátil až po Slavné revoluci, jako doprovod manželky Williama Oranžského . Krátce po návratu vydal svá stěžejn...

John Keegan (9)

Sir John Desmond Patrick Keegan byl britský vojenský historik. Po 2. světové válce, kterou strávil na venkově, byl poslán na jezuitskou Wimbledon College. V roce 1947 u něj propukla tuberkulóza, která ho sužovala několik let a zanechala trvalé následky. Studoval na Oxfordu a aktivně se zajímal o vojenskou historii. Později získal místo lektora na Royal Military Academy. Napsal řadu knih o minulých vojenských konfliktech, ale dokumentoval i současné válčení, například válku v Libanonu. V roce 2000 byl povýšen do šlechtického stavu a byl členem Royal Society of Literature a Royal Historical Society. I přes velké zdravotní potíže ke konci života stále publikoval v tisku a udržoval korespondenci. Byl ženatý se spisovatelkou Susanne Everettovou, narodily se jim čtyři děti.

John Hersey (6)

Americký spisovatel. Jako válečný reportér získal smysl pro zobrazování vážných společenských jevů – války , svržení atomové bomby , výchovy . Novela Jen pouhý oblázek se odehrává v Číně, kde se Hersey narodil, a představuje psychologickou sondu do života chudého, na říční lodi tvrdě pracujícího Číňana.

John Frederick Burke (6)

Anglický spisovatel, romanopisec a povídkář, autor detektivek, také autor cestopisů.

John Cheever (5)

John William Cheever byl americký prozaik. Pracoval pro Federal Writers' Project, publikoval v The New Yorker a vyučoval tvůrčí psaní na University of Iowa. Jeho knihy jsou psány realistickým stylem a přinášejí ironický obraz povrchního života americké střední třídy. Byl nazýván „Čechov předměstí“ a „Ovidius z Ossiningu“. Podle jeho předlohy byl natočen film Plavec s Burtem Lancasterem v hlavní roli. Získal National Book Award , William Dean Howells Medal a Pulitzerovu cenu . Jeho osobní život byl poznamenán alkoholismem a bisexualitou. Udržoval mimomanželský vztah s herečkou Hope Langeovou. Dcera Susan Cheeverová napsala úspěšnou vzpomínkovou knihu. Podle stejnojmenné povídky natočil v roce 1990 režisér Karel Weinlich rozhlasovou hru Zabiju tě v Shady Hillu s Luďkem Munzarem v hlavní roli.

John C Maxwell (7)

John C. Maxwell byl dlouhá léta pastorem třech amerických církví, aby se v roce 1995 začal naplno věnovat rozvoji vůdcovství. Založil INJOY GROUP, skupinu organizací zaměřených na službu vedoucím a na pozvednutí úrovně vůdcovství v církvi a společnosti. Maxwell je plodným autorem více než dvou tuctů knih a je žádaným řečníkem na konferencích pro vedoucí.

Johannes Linnankoski (6)

Finský spisovatel, vlastním jménem Juhani Vihtori Peltonen, se narodil 28.10.1869 v Askole. Krátce působil jako učitel v místní vesnické škole, poté jako nakladatelský pracovník a novinář. Pod vlastním jménem vydal knihu o rétorice. Vynikal dokonalým stylem a jeho publicistické články jsou klasickým příkladem stylistické přesnosti a umělecké dokonalosti. Jako vynikající řečník měl nemalý vliv na národně uvědomělou finskou mládež. Jako autor na sebe upozornil r 1903, kdy vyšlo drama Věčný zápas. Prestiž si získal románem Uprchlíci, kterým chtěl poukázat na masivní vystěhovalectví, tehdy postihující celé Finsko. Jeho vrcholným dílem je román Píseň o červeném květu z roku 1905. Ve Finsku vyšel doslova ve stovkách vydání, byl i sfilmován. Spisovatel zemřel 10. 8. 1913 v Parvoo.

Johan Bojer (6)

Životopis: Norský prozaik a dramatik.

Joe Juhnke (10)

Joe Juhnke je německý spisovatel, především dobrodružných románů.

Jocelyne Godard (6)

Začala psát jako velmi mladá, ale její básnickésbírky z let 1972 až 1979 ji nemohly uživit, proto pracovala jako novinářka a zároveň fotografka. K literatuře se vrátila antologií o ženách spisovatelkách 19.století. V té době také podnikla svou první cestu do Egypta a tato země ji doslova učarovala. Zejméne se snažila dozvědět se více o královně Hatšepsut, o níž se dodnes neví, jak vlastně skončila. Její mumie se nikdy nenašla. Jocelyne Godardovou tato žena fascinovala, a proto si ji zvolila jako první ženu pro svou antologii. Hatšepsut je také základ řady románů nazvané Egypťanky, jež se postupně rozšiřovala, jak narůstal zájem čtenářů

Joanne Kathleen Rowling (4)

Joan Palmer (6)

Anglická zooložka.

Jitka Vítová (7)

Narozena 1967 v Trutnově. Spisovatelka, autorka knih pro děti.

Jiřina Pechová (7)

Učitelka, spoluautorka učebnice a pracovního sešitu z literatury.

Jiří Zapletal (6)

Narozen 2.4.1929 v Holešově, zemřel 6.2. 2011. Herec, režisér, scénárista a manažer.

Jiří Wojnar (6)

Narozen 3.7.1951. Práce o mimozemských civilizacích, sci-fi.

Jiří Vondráček (3)

Hudebník a publicista Jiří Vondrák se narodil v roce 1954 v Litoměřicích. Na přelomu 50. a 60. let se jeho rodina nejprve přestěhovala do Jihlavy a posléze do Brna. Už jako teenager poslouchal nahrávky věhlasných písničkářů, konkrétně Boba Dylana, Donovana, Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého. Pod jejich vlivem vstoupil na tuzemskou folkovou scénu. Od konce roku 1969 hrál v duu Bodlák – Vondrák. Profesionálním hudebníkem se stal v roce 1979, v letech 1980–1982 se duo rozšířilo na trio Bodlák – Vondrák – Polák. Od poloviny 80. let působil společně s Pavlem Váně a Richardem Laškem v triu Bowle, s kterým v letech 1989–1994 odehrál stovky koncertů doma i v zahraničí. Tato vystoupení byla posléze zúročena vydáním živého záznamu, pod názvem Bowle 92–93 Live. V roce 1994 vyšlo Vondrákovo album Šansony a písně. V tomtéž roce se začal věnovat i televizní tvorbě – jako scénárista a režisér natočil sérii asi dvaceti cestopisných reportáží, jeho dokumenty o Toskánsku byly oceněny na festivalu v italském Varese. Navázal i přátelství jedním ze svých vzorů, ruským písničkářem Bulatem Okudžavou a pomáhal organizovat jeho koncerty v České republice. V roce 1995 o něm natočil televizní dokument Naděje a stesky Bulata Okudžavy. Na tento film v příštích čtyřech letech navázal dalšími dvanácti dokumenty, které dohromady vytvořily cyklus Básníci Evropy. V roce 1998 na čas skončil s aktivní hudební činností a věnoval se jen televizní tvorbě. Těsně po miléniu vznikl v jeho režii 13dílný dokumentární cyklus Legendy folku a country, který Vondrák v roce 2004 převedl i do knižní podoby. Následně natočil první z celkem dvaceti čtyř filmů o osobnostech české autorské písně – Uprostřed běhu. Z jeho televizní tvorby lze jmenovat dokumenty Donovan ve Strážnici , polohraný dokument Navzdory osudu . V roce 2005 se Vondrák krátce vrátil k aktivní hudební činnosti – s triem VKV absolvoval turné po USA. V celkem třinác...

Jiří Úlovec (9)

Český archivář a historik. Odborný referent Archivní správy Ministerstva vnitra ČR v Praze.

Jiří Topinka (6)

Mgr. Jiří Topinka Archivář, historic. Vystudoval FF UK v Praze, obor historie. Od roku 1993 působí ve Státním okresním archivu v Berouně, od roku 1996 zástupce ředitele, od roku 2010 ředitel. Od roku 1998 řídí ročenku Minulostí Berounska, zabývá se fondy okresních institucí.

Jiří T Kotalík (8)

Doc. PhDr. Jiří T. Kotalík, CSc., je český historik umění. Narodil se 14. února 1951 v Praze do rodiny historika umění Jiřího Kotalíka, jenž patřil k největším českým odborníkům na moderní výtvarné umění a který přednášel na bratislavské Vysoké škole výtvarných umění. Studia dějiny umění-historie na MU v Brně a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v letech 1969–1974 doktorát filozofie – FF UK Praha, 1975 kandidatura – FF UK Praha, 1986 doktorát filozofie získal tamtéž v roce 1975 a kandidaturu v roce 1986, dále pak docenturu na AVU v roce 1990 docentura – AVU, 1990 Zaměstnání Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody FF UK v Praze od 1. 1. 1984 jako asistent katedry dějin umění na Akademii výtvarných umění, externě ale již od roku 1980 na katedře architektury vedené tenkrát doc. Bělohradským v letech 2003–2004 generální ředitel Národního památkového ústavu od roku 2003 vedoucí katedry teorie dějin umění na AVU v období 1997–2003 a 2010–2014 rektor Akademie výtvarných umění v Praze Publikace Seznam děl v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jiří T. Kotalík Je autorem nebo spoluautorem například těchto publikací: Josef Gočár, spoluautor, Praha : Titanic, 2010, ISBN 978-80-86652-44-3 – část Josef Gočár a výtvarní umělci Socha domu Jiřího Kaloče, Praha : Argus, 2008, ISBN 978-80-254-3280-8 Obrazy z dějin české architektury, spolu s Davidem Vávrou, Praha : Titanic : Grada, 2003, ISBN 80-85909-94-4 Letem českým světem, spoluautor textů, Lomnice nad Popelkou : Studio JB, 1999, ISBN 80-900903-6-2 Jaroslav Fragner : náčrty a plány, úvodní stať, Praha : Galerie Jaroslava Fragnera, 1999 Toskánský palác v Praze : historie a rekonstrukce stavby, spoluautor, Praha : Ministerstvo zahraničních věcí České republiky : Architektonický ateliér Pavla Kupky : Sdružení umění a řemesla, 19...

Jiří Škabrada (5)

Jiří Škabrada je architekt, vysokoškolský pedagog, pracovník státní památkové péče se zaměřením na lidovou architekturu, historické stavební konstrukce, typologii staveb. V letech 1963-1969 vystudoval Stavební fakultu na ČVUT v Praze, obor architektura. V letech 1971-1974 byl interním aspirantem na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Od roku 1974 prováděl pomocné práce při výzkumech Archeologického ústavu AV ČR, 1974-1986 byl zaměstnán ve Státní ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů – průzkumové středisko 03, ateliér lidové architektury. V letech 1986-1989 byl vědeckým pracovníkem Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody, vedoucím oddělení lidové architektury, archeologických a technických památek. Zde významně přispěl k vyhlašování vesnických památkových rezervací a zón. Svými výzkumy přispěl k posunu v poznání typologie nejstarší vrstvy dochovaných vesnických staveb. Od roku 1989 byl vědeckým pracovníkem, od r. 1993 docentem, od r. 2005 profesorem na Fakultě architektury ČVUT v Praze pro obor dějiny architektury a ochrana památek. Působil jako vysokoškolský pedagog také na ZČU v Plzni a FF Univerzity Pardubice, Fakulta restaurování v Litomyšli . Od roku 2007 působí jako profesor na Ústavu dějin křesťanského umění KTF UK Praha a Fakulty stavitelství ČVUT Praha. Je zakládajícím členem Sdružení pro stavebněhistorický průzkum. Výzkumy lidové architektury a vesnického urbanismu. Stavebně-historické průzkumy v kombinaci s dalšími výzkumnými metodami. Aktivity pro ochranu lidových staveb a venkovských sídel. Spolupráce na výzkumu pražských románských domů se Zdeňkem Dragounem a Michalem Trymlem . Systematicky se věnuje také prosazování konzervace historických staveb, citlivému přístupu k uchování historické konstrukční substance i architektonických prvků, jakož i kvalifikovaného přístupu k zachování či revitalizaci prostředí městských i venkovských s...

Jiří Šamla (6)

Narozen 17. 9. 1913 v Brně, zemřel 14. 5. 1994. Reportér a režisér rozhlasu v Brně, esperantista, publicista, básník, autor učebnice esperanta a práce o Lázních Bělohradu. Také pěstitel citrusů a subtropiských rostlin, redaktor časopisu Citrusář a člen citrusářských spolků.

Jiri Raboch (9)

Jiří Raboch je český psychiatr a sexuolog, emeritní přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze a dlouholetý předseda Psychiatrické společnosti ČLS JEP. Jako první v zemích bývalého Východního bloku zorganizoval Evropskou a Světovou psychiatrickou konferenci v Československu. Maturoval v roce 1969 na gymnáziu v Korunní ulici v Praze 2. Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy absolvoval sub auspiciis v roce 1975. Během studií pracoval jako pomocná vědecká síla v Sexuologickém ústavu Karlovy univerzity u svého otce prof. MUDr. Jana Rabocha, DrSc. Absolvoval prázdninové praxe v Institutu experimentální endokrinologie prof. Gustava Dörnera v berlínské nemocnici Charité, na Andrologické univerzitní klinice profesora Richarda Willeho v Kielu. V roce 1975 nastoupil na Psychiatrickou kliniku profesora Jana Dobiáše na Karlově jako sekundární lékař, později se stal asistentem a docentem. V roce 1990 byl ustanoven do funkce zástupce přednosty, v roce 1992 byl jmenován profesorem v oboru psychiatrie. Od roku 1999 je přednostou kliniky. Je vedoucím Centra psychiatrických a behaviorálních věd 1. LF UK a VFN. Absolvoval četné zahraniční krátkodobé pobyty na univerzitních pracovištích v Německu a USA. Postupně složil atestace z psychiatrie a sexuologie . Obhájil titul kandidáta věd a doktora věd . Pod vedením anglických lektorů získal vzdělání v oblasti kognitivně behaviorální terapie , absolvoval výcvik v repetitivní transkraniální magnetické stimulaci mozku na Ludwig-Maxmiliánově Univerzitě v Mnichově a výcvik v chronobioterapii v Chronobiologickém centru Univerzity v Bazileji . Od roku 1983 působí jako soudní znalec v oboru psychiatrie a sexuologie. Jako první v České republice komputerizoval originální českou falografickou metodu. Za...

Jiří Pánek (6)

Narozen 4. 7. 1960 v Praze. Spisovatel, editor a nakladatelský redaktor . Majitel nakladatelství Littera.

Jiří Osolsobě (2)

Jiří Osolsobě byl československý vojenský letec. Za druhé světové války sloužil u 311. československé bombardovací perutě RAF. Nejprve nalétal více než 200 operačních hodin jako radiotelegrafista na dvoumotorových bombardérech Vickers Wellington, po absolvování pilotního výcviku v Kanadě se k peruti vrátil jako druhý pilot čtyřmotorových bombardérů Consolidated B-24 Liberator. V závěru války se stal kapitánem osádky. Po únorovém puči emigroval do USA a v New Yorku pracoval jako bankovní úředník. V únoru roku 1940 se neúspěšně snažil přejít hranici z Vorarlberska do Švýcarska nebo Lichtenštejnska. Po návratu do Protektorátu se mu podařilo koupit dva bulharské pasy, na které společně s Jiřím Roztočilem odjeli vlakem do Bratislavy. Dostali se až do Cařihradu, kde se na francouzském zastupitelství přihlásili do Cizinecké legie. Ve Francii byl přidělen k telegrafnímu praporu 1. československé divize, který dostal 9. června rozkaz k odjezdu na frontu. 10. června dorazil vlakem do Dijonu, odkud pokračoval jako motospojka do Bar-sur-Seine. 11. června se přesunul do Mossonu. 14. června byl vydán rozkaz k ústupu, 20. června odplul na lodi Ville de Liège z Le Verdon-sur-Mer do Liverpoolu. Po přijetí do britského Královského letectva a absolvování radiotelegrafického a střeleckého výcviku zahájil operační výcvik jako přední střelec v osádce Miroslava Plecitého. Po třech týden byl přeřazen na pozici radiotelegrafisty v nově se tvořící osádce Františka Bulise. 3. října 1941 odstartoval na svůj první operační let, kterým byl nálet na doky v Dunkerque. Při čtvrtém operačním letu na byl letoun po ohození pum na přístav v Brémách zasažen protiletadlovou palbou a musel většinu cesty zpět letět na jeden motor, operace tak trvala dlouhých sedm hodin deset minut. Z náletu na seřaďovací nádraží v Berlíně se vrátil se střepinou nad levým spánkem. Wellington napadly nad Zuiderským ...

Jiří Navrátil (5)

Jiří Navrátil byl český překladatel, publicista a skaut, který zažil všechny tři zákazy Junáka – českého skauta a jeho obnovení. Byl členem protinacistického odboje a aktivně se v květnu 1945 podílel na pražském povstání. V roce 1949 se účastnil spolu s dalšími skauty, např. Dagmar Skálovou, nepodařeného pokusu o protikomunistický převrat, za který byl odsouzen na 20 let odnětí svobody. Několik let strávil v Jáchymově, kde pracoval v Uranových dolech. Později byl kvůli nemoci přesunut jinam. Byl propuštěn na amnestii v roce 1960. V roce 1968 se podílel na znovuobnovení skautingu v Československu. Při třetí obnově skautingu v roce 1989 se stal členem Ústřední rady Junáka. V roce 1992 byl zvolen starostou, od počátku tisíciletí až do své smrti byl prvním místostarostou Junáka – českého skauta. Narodil se v rodině československého diplomata v německém Lipsku, kde jeho otec působil ve funkci československého konzula. Brzy po Jiřího narození však byl povolán zpět na Ministerstvo zahraničních věcí do Prahy. Od 3. třídy, kdy byl otec přeložen jako konzul do Stuttgartu, navštěvoval mladý Jiří v Německu dva roky waldorfskou školu. Kvůli češtině se sám později vrátil do Československa a obecnou školu dokončil na Durychově náměstí v Praze. Gymnázium studoval v Bučovicích na Moravě, kde žil u příbuzných, a po návratu otce do Prahy přestoupil na Reformní reálné gymnázium Dr. Edvarda Beneše. V roce 1937 se přes svého spolužáka zapojil do skautského hnutí. Nejprve se stal členem 4. a od roku 1940 i 2. oddílu Svazu skautů a skautek ČSR, který vedl spisovatel Jaroslav Foglar. V oddíle měl přezdívku Jiří N. Po zákazu skautingu v roce 1940 fungoval Jiřího oddíl v ilegalitě jako dorost Klubu českých turistů. Po maturitě na reálném gymnáziu nastoupil Jiří Navrátil do kanceláře firmy zabývající se autobusovou dopravou, jejímž ředitelem a spolumajitelem se mezitím stal jeho otec. Někteří lidé z vedení firmy, mezi nimi i jeho...

Jiří Menzel (5)

Jiří Menzel byl český režisér, herec a spisovatel. Narodil se v roce 1938 v Praze jako syn spisovatele a scenáristy Josefa Menzela. V roce 1962 ukončil studium režie u Otakara Vávry na FAMU v Praze. V šedesátých letech 20. století byl spoluzakladatelem filmové československé nové vlny. Jeho první celovečerní film Ostře sledované vlaky podle literární předlohy jeho oblíbeného autora – Bohumila Hrabala – z roku 1966 získal Oscara za nejlepší zahraniční film. Další z jeho filmů Vesničko má středisková byl na Oscara nominován v roce 1985. Trezorový film Skřivánci na niti obdržel v roce 1990 cenu Zlatý medvěd na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně, on sám pak roku 1996 získal Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu. V roce 1977 podepsal tzv. Antichartu, která odsuzovala prohlášení Charty 77. Později v rozhovoru uvedl, že komunistickému režimu tehdy sloužila většina Čechů a on se za svůj podpis nestydí, protože je to ostuda především těch, kteří ho k podpisu donutili. V letech 1977–1979 byl členem souboru Divadla Járy Cimrmana. Od sedmdesátých let se věnoval i divadelní režii . Jako divadelní režisér působil také v zahraničí, například v bulharské Sofii i v bývalé Jugoslávii. Spolupracoval zejména s pražskými divadly – Činoherní klub, Vinohradské divadlo. Vyučoval na pražské FAMU a byl zahraničním členem Americké filmové akademie. Je nositelem vysokého francouzského uměleckého titulu Řád umění a literatury . Stal se zakladatelem kabelové televize CS film. Koncem října 2004 se ve svých šestašedesáti letech oženil, během cesty po Asii si v Thajsku po pětileté známosti vzal o čtyřicet let mladší Olgu Kelymanovou . 11. prosince 2008 se jeho manželce narodila dcera Anna Karolína. Bulvární média přitom spekulovala, že jejím otcem n...

Jiří Macků (1)

Narozen 1919, zemřel 1983. Autor publikací z oboru kybernetiky a programování, oblast fyziky ve farmacii a lékařství.

Jiří Kolbaba (7)

Jiří Kolbaba je český cestovatel, fotograf a spisovatel, viceprezident Českého klubu cestovatelů. Procestoval všech šest kontinentů planety, více než 130 zemí světa. Popularizátor poznávání cizích kultur a ochrany fauny a flóry. Spolupracuje s mnoha tištěnými i elektronickými médii, na rádiu Impuls má již mnoho let populární autorský pořad o cestování. Známá jsou zejména jeho jevištní diashow pro různé skupiny v celém Česku. Velkoplošné fotografie prezentuje při rozsáhlých výstavách doma i v zahraničí. Dosud vydal 8 publikací. Na začátku roku 2012 se připojil k vědecké expedici výzkumníků z Masarykovy univerzity v Antarktidě. V rámci dobrovolnického programu se podílí na chodu a zazimovávacích pracích na polární stanici J. G. Mendela. V roce 2013 navštívil Antarktidu již potřetí. Tentokrát značně dobrodružně na polské plachetnici SELMA. Jiří Kolbaba je rozvedený, má syna Tomáše. Středoškolským vzděláním grafik , zakladatel několika reklamních agentur. V mládí se věnoval atletice, kde zejména v běhu na 3 km překážek dosáhl výborných výsledků. V roce 1983 získal stříbrnou medaili v této disciplíně na Mistrovství Československa v atletice. Stal se také mistrem ČSR v běhu na tři kilometry překážek.

Jiří Hronek (5)

Jiří Hronek, vlastním jménem Jiří Langstein byl český novinář, publicista, dramatik a prozaik. Pocházel z novinářské rodiny redaktora Isidora Langsteina a matky Růženy, rozené Pickové . Měl mladší sestru Růženu ; rodina žila na Žižkově, od roku 1907 na Královských Vinohradech. Rodiče i sestra se v roce 1942 stali oběťmi holocaustu. Po nedokončených studiích na gymnáziu se věnoval žurnalistice, V letech 1925–1936 byl redaktorem Central European Radio, od roku 1936 vídeňským a po připojení Rakouska k nacistickému Německu pařížským dopisovatelem listů nakladatelství Melantrich. Po okupaci Francie uprchl do Londýna, kde v letech 1940–1945 pracoval na československém ministerstvu zahraničí. Od roku 1945 pracoval v různých funkcích. Působil na ministerstvu informací, byl šéfredaktorem Československého rozhlasu a šéfredaktorem ČTK pověřeným vedením agentury Pragopress. V letech 1946–1951 byl generálním sekretářem Mezinárodní asociace novinářů. Také hodně cestoval. Roku 1970 odešel do důchodu. Publicistické dílo Jiřího Hronka bylo zaměřené na světové politické dění a bylo dosti poplatné soudobé komunistické propagandě. Z beletrie psal především historické romány a knihy pro mládež.

Jiří Honzík (6)

Jiří Honzík byl český literární vědec, rusista, překladatel z ruštiny a básník. Narodil se Košumberku . V letech 1935–1942 navštěvoval reálná gymnázia v České Lípě a ve Vysokém Mýtě. Roku 1942 byl pro podporu mládežnické odbojové skupiny zatčen gestapem a patnáct měsíců vězněn. Po propuštění pracoval do konce druhé světové války jako pomocný dělník. V letech 1945–1950 vystudoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy , kde také dosáhl titulu PhDr. Po skončení základní vojenské služby působil od roku 1953 jako aspirant a poté jako odborný asistent na katedře rusistiky FF UK. V letech 1960–1964 souběžně pracoval v Institutu společenských věd při ÚV KSČ a v kulturní rubrice Rudého práva. Přispíval také do řady do kulturních periodik . Po vyloučení z KSČ roku 1972 musel z FF UK odejít. Bylo mu však umožněno živit se jako překladatel a publicista ve svobodném povolání a pod svým jménem vydával i překlady některých kolegů, kteří nesměli vůbec publikovat. Spolupracoval především s nakladatelstvím Odeon, pro které sestavil řadu antologií a výborů z děl ruských básníků. Věnoval se také psaní vlastní poezie. Do důchodu odešel roku 1982. Po pádu komunistického režimu byl roku 1990 jmenován docentem ruské literatury na FF UK. Také se veřejně exponoval: byl členem výboru Českého literárního fondu, členem výboru Obce překladatelů a také řídil časopis pro ruskou a slovanskou filologii Rossica. Jeho hlavním oborem byla ruská literatura 19. století a ruská poezie. Je autorem a spoluautorem mnoha překladů a odborných přednášek, článků i knih, pořadatelem autorských výborů i antologií. Vlastní básně vydával i pod pseudonymem Martin Zik.

Jiří Haussmann (8)

V době svého narození byl jeho otec soudce a později se stal ministrem spravedlnosti. Po absolvování malostranského gymnázia musel v roce 1917 narukovat. Roku 1920 nastoupil praxi u okresního soudu v Praze, na Malé Straně. Roku 1922 úspěšně ukončil právnická studia na Karlově univerzitě. Ještě téhož roku onemocněl tuberkulózou a rok poté zemřel. Psal epigramy, verše, povídky a uveřejňoval je v časopisech Česká demokracie, Český socialista, Šibeničky a Nebojsa. Napsal i několik písniček pro kabaret Červená sedma. Protirakouské verše uveřejňoval pod pseudonymy Georges, Georges Jegor nebo Dalmanites. Zastával levicové postoje, kritizoval raný kapitalismus. Jeho nejlepší práce Velkovýroba cnosti patří do science fiction, byla upravena jako rozhlasová hra a roku 1964 i zfilmována. Řada jeho prací se dočkala několika vydání, jedna z povídek byla zahrnuta na antologie Fantastický dekameron v roce 1987.

Jiří Gaisler (7)

Jiří Gaisler byl český zoolog. V průběhu let vykonal množství cest při nichž se věnoval výzkumu v oboru zoologie a také přednáškám. Narodil se v Praze, ale celé dětství prožil v Hradci Králové, kde byl jeho otec dětským lékařem. Po absolvování místního gymnázia byl přijat do Prahy na biologickou fakultu Univerzity Karlovy. Zde promoval v roce 1957 v oboru zoologie. V říjnu téhož roku nastoupil na místo aspiranta do Laboratoře pro výzkum obratlovců ČSAV v Brně. Zde v roce 1961 úspěšně obhájil disertační práci v oboru zoologie obratlovců. Od roku 1969 působil jako odborný asistent katedry zoologie a antropologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně . Zde byl posléze jmenován docentem a profesorem . V roce 1992 mu byl udělen titul doktor věd. V rámci své profese se zúčastnil řady zahraničních cest. V roce 1962 byl členem expedice do Bulharska, o několik let později působil v Afghánistánu, v roce 1969 následovala expedice do Egypta, v roce 1980 byl na expedici v SSSR, v období let 1981–1983 působil jako expert v Alžírsku a v roce 1988 byl na stáži v USA. Pracoval v různých vědeckých společnostech a byl prvním předsedou České společnosti pro ochranu netopýrů založené v roce 1991. V roce 2004 po něm byl pojmenován netopýr Plecotus teneriffae gaisleri – netopýr středozemský. Společensky významná činnost profesora Gaislera byla ohodnocena udělením Ceny města Brna za rok 1999 v oboru přírodních věd. Jeho specializací během celé vědecké kariéry byli netopýři. Seznam jeho prací týkajících se netopýrů je uveden v publikaci A tribute to bats. Do povědomí veřejnosti se zapsal množstvím populárních přednášek i několika pořady v televizi. Kromě prací o netopýrech je autorem nebo spoluautorem několika monografií – za všechny lze uvést Savci s klíčem k určování našich savců, přeloženou do několika světových jazyků, Zoologii obratlovců nebo jeho p...

Jiří F Franěk (7)

Narozen 24. listopadu 1922 ve Vysokém Mýtě. Zemřel 30. prosince 2007. 1946-49: studium češtiny a ruštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Povolání: literární vědec, historik překladu, překladatel z ruštiny a němčiny. Zaměstnání: 1949-54: redaktor v nakladatelstvích Svoboda, Odeon a v Lidovém nakladatelství 1957-72: vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy 1976-79: byl zaměstnán u Československých státních drah 1990-92: profesor na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Ve své vědecké práci se zaměřil na historii překladu, a to z několika hledisek. Zmapoval překlady z ruštiny do češtiny jako celek, v odborných studiích se zabýval jak překlady děl některých ruských spisovatelů do češtiny, tak i překladatelskou činností některých českých překladatelů. vláštní pozornost pak věnoval osobnosti B. Mathesia . Uspořádal, připravil k vydání a částečně i překládal či upravoval Mathesiovy překlady. Odrazem zájmu o teoretické otázky překladu jsou napříkald studie O úloze překladu v národní kultuře nebo O překládání interpunkce . Ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění inicioval 1957 knižnici Český překlad, redigoval několik časopisů s překladatelskou tematikou . Překládal z ruštiny a němčiny, beletrii i odborné texty.

Jiří Dienstbier (4)

Jiří Dienstbier byl český politik, novinář a disident. V letech 1989 až 1992 působil jako československý ministr zahraničí a místopředseda federální vlády, v období 2008–2011 pak vykonával úřad senátora za volební obvod Kladno.

Jiří Buriánek (9)

Narozen 30.10.1950 v Praze. PhDr., kandidát filozofických věd, sociolog. Práce a skripta z oboru.

Jiří Banýr (10)

Narozen 11. 6. 1935 v Bříství u Nymburka, zemřel 27. 11. 2006. RNDr., docent katedry přírodních věd na pedagogické fakultě University Karlovy, práce z oboru anorganické chemie.

Jinny Johnson (9)

Autorka dětských knih o zvířatech a lidském těle.

Jindřich Vodák (5)

Jindřich Vodák , literární a divadelní kritik, překladatel, středoškolský učitel, ministerský úředník. Po maturitě na Prvním českém reálném gymnáziu ve Spálené ulici v Praze pokračoval studiem romanistiky, germanistiky a bohemistiky na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, po sedmi semestrech však studia zanechal. Nejprve v letech 1891-1894 působil v redakci Ottova slovníku naučného, kde psal a posléze též redigoval literárněvědná hesla, zejména z frankofonní oblasti. Od roku 1894 vyučoval francouzštinu a němčinu na středních školách v Kutné Hoře, Hradci Králové, Lounech . Po sňatku s Antonínou Vodákovou, roz. Dobšovou , se v srpnu 1899 vrátil do Prahy. Vedle své učitelské profese na žižkovské reálce se od ledna 1899 doživotně věnoval soustavné žurnalistické činnosti. Po vzniku ČSR byl povolán na Ministerstvo školství a národní osvěty, kde byl odborovým a později ministerským radou pro oblast divadla a literatury. I po odchodu do penze působil nadále jako ministerský referent a odborný poradce. V roce 1929 obdržel čestný doktorát filozofie Komenského univerzity v Bratislavě. Byl činný jako literární a divadelní kritik v Literárních listech, Nivě, Rozhledech. Od roku 1898 v dalších periodikách: Čas, Lidové noviny, Rozvoj, později kulturním referentem Českého slova. V roce 1908 spolu s Josefem Svatoplukem Macharem redigoval literární časopis Novina, v letech 1920–1922 redigoval týdeník Jeviště. Všude uveřejňoval obsažné a břitké kritiky, někdy pod zkratkou v. d. Přeložil do češtiny několik románů francouzských autorů. Po jeho úmrtí manželka Antonína uspořádala žurnalistickou pozůstalost, pod editorským vedením Josefa Trägera a Alberta Pražáka vyšlo v letech 1941-1953 pět svazků Vodáko...

Jindřich Rohlík (6)

Vystudoval fakultu elektrotechniky na ČVUT. Už během studií psal pro časopisy Excalibur, Score, Level, VTM a Ikarie a psal scénáře k TV pořad Game Page, který také moderoval. Designoval a produkoval počítačové hry Brány Skeldalu, Brány Skeldalu: Pátý učedník a Brány Skeldalu: 7 mágů, dále Dreamkiller, Fish Odyssey, Mutant a nyní pracuje na projektu pro virtuální realitu, kde se každý může stát hercem: Theatre VR. Kromě toho na pokračování vydává čtřdílný román Brány Skeldalu a věnuje se i psaní další nefantastické literatury.

Jindřich Marek (8)

Jindřich Marek je bývalý učitel, historik a publicista s dlouholetou muzejní praxí. Je autorem historických reportáží, prací o odboji a osudech českých vojáků ve 20. století. Jindřich Marek v roce 1975 ukončil studium na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. V letech 1980 až 1991 pracoval jako historik v Okresním muzeu v Chomutově. V dalším období se věnoval popularizaci českých moderních dějin formou historické reportáže. Od roku 1991 pracoval jako novinář. Působil v týdeníku "Signál" a v denících Lidové noviny, Mladá fronta DNES a Svobodné slovo. V posledně jmenovaném periodiku zastával více jak rok funkci šéfredaktora. V říjnu roku 1998 nastoupil na pozici pracovníka tiskového odboru Úřadu vlády ČR. V letech 1998 až 2005 pak stál v čele tiskového odboru Úřadu vlády ČR a poté pracoval jako poradce předsedy Senátu Parlamentu ČR. Od prosince roku 2010 působí ve VHÚ Praha jako vědecký pracovník Historicko-dokumentačního odboru VHÚ. Jindřich Marek je členem Klubu autorů literatury faktu a Obce spisovatelů. Za tvorbu v žánru literatury faktu získal Jindřich Marek několik literárních cen: Jindřich Marek se zabývá se především českou vojenskou historií 20. století. Ve svých dílech se soustřeďuje na osudy československých vojáků za první a druhé světové války. Jindřich Marek publikoval více než čtyři sta historických reportáží a řadu odborných studií. Také se autorsky podílel na mnoha televizních dokumentech. Je autorem více než dvou desítek knih literatury faktu. Níže uvedený seznam zahrnuje i tituly ze dvanáctisvazkového cyklu "Osudy českých mužů ve 20. století". Jedná se o tituly, které byly vydány nakladatelstvím "Svět křídel" v letech 2000 až 2005. Tituly jsou na začátku řádku označeny zdrojem: Seznam vybraných odborných článků a studií je seřazen chronologicky:...

Jindra Čapek (8)

Jindřich Čapek, ilustrátor a grafik, Narodil se 30. 9. 1953 v Českých Budějovicích. V roce 1969 emigroval do Švýcarska. V letech 1970-1971 studoval na Kunstgewerbeschule v Curychu, v letech 1971-1975 na Staatliche Akademie der Bildenden Künste v Karlsruhe a ve Freiburgu. Záhy se začal orientovat na knižní ilustraci, především na obrázkové dětské knížky. Spolupracuje s nakladatelstvími bohem press Zürich, Arena, Ravensburger Buchverlag, K. Thienemann, dtv München, Verlagshaus Stuttgart a po roce 1989 také s českými nakladatelstvími Albatros a Brio.