Všichni Autoři a témata

Graham Hancock (12)

Graham Hancock je britský spisovatel a publicista svými pseudovědeckými teoriemi ohledně dávných civilizací, změn na planetě Zemi, kamenných monumentů a megalitů, alternativních stavů vědomí, starověkých mýtů a astronomických či astrologických údajů z minulosti. Narodil se ve skotském Edinburgu, když mu byly 3 roky rodina se přestěhovala do Indie, kde jeho otec pracoval jako chirurg. Když se vrátil do Británie, absolvoval s výtečným prospěchem sociologii na Durham University . Jeho manželkou je profesionální fotografka Santha Faiia, která pochází z Malajsie, a specializuje se na dávné civilizace a monumenty. Mají spolu 6 dětí. jeho knihy byly přeloženy do 28 jazyků a bylo jich prodáno již přes pět milionů po celém světě. Své myšlenky prezentuje též na veřejných přednáškách a v televizních pořadech, včetně úspěšných pořadů pro televizní stanici Channel 4, Quest for the Lost Civilization a Flooded Kingdoms of the Ice Age , které jen potvrzují jeho pověst nekonvenčního myslitele, jenž vznáší kontroverzní otázky týkající se historie lidstva.

Gotthold Ephraim Lessing (11)

Gotthold Ephraim Lessing , byl německý básník, literární a divadelní kritik, spisovatel, filosof a tvůrce německého měšťanského dramatu. Ovlivnil v období osvícenství formování nových představ o literatuře a to zejména díky určení rozdílů mezi výtvarným uměním a poezií. Narodil se ve městě Kamenec v Horní Lužici, kde od roku 1737 studoval gymnázium, poté studoval v Míšni. Studia zakončil studiem medicíny a teologie v Lipsku v letech 1746–48. Od roku 1748 do roku 1760 pracoval jako recenzent mj. pro Vossische Zeitung. V letech 1760–1765 pracoval ve Vratislavi. Od roku 1767 byl dramaturgem u Německého Národního Divadla v Hamburku. Od 1770 pracoval jako knihovník Herzog-August-Bibliothek ve Wolfenbüttelu. Roku 1776 se oženil s Evou Königovou, která zemřela po porodu o dva roky později . Poslední léta strávil v Brunšviku, kde Gotthold Ephraim Lessing zemřel po krátké nemoci v zimě roku 1781. Příčinou smrti byl zápal plic spojený se zavodněním plic. Byl pohřben na hřbitově 'Magnifriedhof' v Braunschweigu. Lessing je jedním z nejvýznačnějších spisovatelů německého osvícenství. Pro jeho díla ať kritická, náboženská či teoretická je typická ironie, vtip a polemika. V polemice používal i argumenty, které by mohli použít oponenti, což mu umožnilo vidět problematiku z více úhlů pohledu. Především v jeho náboženských spisech lze najít toleranci k jiným náboženstvím, je u něj patrná víra v rozum. Jeho dílo provází zájem o německé divadlo, které jeho tvorba, především v oblasti teoretické a kritické, ovlivnila. Jeho vlastní hry nedosáhly významu teoretických prací. V teorii se zaměřil především na kritiku tehdy převládající literární teorie, kde kritizoval především kopírování francouzského divadla a propagoval hledání vzorů v antickém divadle, především pak Aristotela. Dalším vzorem, ke kterému se obracel, byla Shakespearova díla, která v Německu propagoval jako první. Tímto vystoupením proti klasicismu vl...

Goldie Ens (4)

Zpěvačka z Vídně, Rakousko. Mezitím odešel z hudební branže.

Glenda Sanders (8)

Autorka milostných románů.

Giovanni Moto, (10)

Giovanni Arpino (4)

Giovanni Arpino byl italský prozaik, básník a publicista, představitel italského neorealismu. Ve svých psychologických románech zobrazil typické současné italské politické, sociální a mravní problémy. Za román L'ombra delle colline získal v roce 1964 cenu Strega.

Giorgio Moroder (12)

Giorgio Moroder , narozený 26. dubna 1940 v Urtijëi v Itálii, je průkopnický hudební producent, skladatel a textař, který je všeobecně uznáván jako jeden z hlavních tvůrců disco music a elektronické taneční hudby. Jeho kariéra trvá několik desetiletí, během nichž zanechal nesmazatelnou stopu v krajině populární hudby. Moroder si získal značné uznání v 70. letech 20. století svou inovativní tvorbou, v níž spojil syntezátory s tanečními beaty a vytvořil futuristický zvuk, který předběhl svou dobu.

Gilly Macmillan (8)

Gilly Macmillan vyrostla v Swindon, Wiltshire a také žila v severní Kalifornii v jejím pozdním mladistvém věku. Studovala dějiny umění na univerzitě v Bristolu a pak u Courtauld Institute of Art v Londýně. Pracovala u Burlington Magazine a Hayward Gallery před založením rodiny a od té doby udělala nějaké přednášky v \"A\" Level fotografování. Gilly žije v Bristolu ve Velké Británii se svým manželem a třemi dětmi a teď píše na plný úvazek. V současné době pracuje na svém třetím románu.

Gilles Perrault (6)

Vystudoval Collège Stanislas de Paris a Institut d\‚études politiques. Právník, novinář a spisovatel. Právní praxi vykonával pouze pět let, později se vrhnul na politické reportáže. Jeho román Le Secret du Jour J získal cenu od Comité d\‘action de la Résistance a byl mezinárodním bestsellerem. Kniha L\'Orchestre Rouge byla ještě úspěšnější. Několik jeho románů bylo zfilmováno.

Gilles Néret (7)

Francouzský historik umění, novinář, spisovatel, autor publikací o historii umění. Narozen 1933 v Paříži, zemřel 3.8.2005 tamtéž.

Gilbert Schlogel (8)

Působil třicet pět let jako chirurg, byl primářem fakultní nemocnice v Paříži. Od roku 1993 se věnuje výhradně psaní knih. Kromě řady odborných publikací je autorem devíti románů. Některá jeho díla byla zfilmována nebo posloužila jako předloha televizních inscenací. Nyní je jeho domovem slunná Provence.

Gerhard W Menzel (3)

Gerhard W.Menzel se původně vyučil knihkupcem. Během dlouhé nemoci se věnoval studiu literatury a dějin umění. Od roku 1948 byl zaměstnán v dramatickém vysílání lipského rozhlasu od roku 1960 žil jako svobodný spisovatel v Lipsku. Věnoval se výhradně historickému a životopisnému žánru. Za svůj román o Molie'rovi byl vyznamenán literární cenou.

Gerald G Jampolsky (8)

Gerald G. Jampolsky, MD je absolventem Stanfordské lékařské fakulty a bývalý člen fakulty na University California School Medicine v San Franciscu, kde zastával a zastává stáže v dětské psychiatrii AAT Langley Porter neuropsychiatrický ústavu. Je mezinárodně uznávaná autoritou v oblasti psychiatrie, zdravotnictví, obchodu a vzdělávání. V roce 1975 se s několika přáteli založil původní Centrum pro léčení postojů v Tiburonu v Kalifornii, kde se děti i dospělí s nemocemi život ohrožujících najdou klid k trensformaci pro sebe a jejich rodiny. Založil projekt "Děti jako učitelé míru" , který byl v roce 1982 nově rozšířena mezinárodně. V roce 1987 on a jeho žena Diane Cirinciono založili AIDS linku pro děti v Tiburonu. V současné době existuje přes 130 nezávislých Centra pro léčení postojů v 24 zemích, které patří do jejich komunity. Doktor Jampolsky je ženatý s psychoterapeuta a autorkou Diane Cirincione a spolu přednášejí ve Spojených státech i v zahraničí -psychologii, psychiatrii, duševní a fyzické zdraví, sílu našich postojů, životních mezníků, mezilidské vztahy, zdraví, vzdělávání a podnikání, jež ovlivňují jak naše osobní a profesní život. Nazývají své učení "Praktická spiritualita". Psychiatr, který působil na University v California Medical Center v San Francisco. Člen Asociace amerických psychiatrů. Vydal mnoho úspěšných knih a byl znám americkým televizním divákům z televizní obrazovky.

Georgij Dmitrijevič Gulia (6)

Georgij Dmitrijevič Gulia, rusky: Георгий Дмитриевич Гулиа , sovětský spisovatel abcházského původu. Syn abcházského básníka Dmitrije Josifoviče Gulia. Žil v Abcházii a Gruzii, ale své dílo psal rusky. Posledních 20 let svého života v letech 1969 až 1989 žil Georgij Gulia v Moskvě na adrese Новопесчаная улица, дом № 16. V roce 2002 byla umístěna na jeho počest na tento dům pamětní deska.

George Mikes (8)

George Mikes, původně Mikes György byl anglický spisovatel a novinář maďarského původu. Jeho nejznámějším dílem je Jak být cizincem . Vystudoval Univerzitu Loránda Eötvöse a pracoval jako právník, postupně začal psát pro budapešťské noviny divadelní kritiky a v roce 1938 ho deník Reggel vyslal do Londýna jako zahraničního dopisovatele. Po vypuknutí války zůstal Mikes vzhledem ke svému židovskému původu v Anglii a pracoval pro BBC, v roce 1946 získal britské občanství. Ve stejném roce vydal Jak být cizincem , ironický popis zvyků a mravů ostrovní společnosti viděných očima přistěhovalce z kontinentu. Kniha zaujala britské čtenáře typickým suchým humorem, prodalo se jí více než tři sta tisíc výtisků, vzniklo i její televizní zpracování. V roce 1960 Mikes vydal pokračování Jak být originální, v němž reagoval na změnu životního stylu v poválečné Británii, charakterizované vzestupem životní úrovně, ztrátou tradiční izolace a překotnou modernizací; česky vyšly obě knihy v jednom svazku roku 1970 v překladu Zory Wolfové. Série knih Jak být… dosáhla devíti pokračování, z nichž česky vyšlo ještě Jak být chudým . Mikes napsal také humorné cestopisy z Japonska, Izraele a Spojených států, knihu Číča: životopis kočky , podílel se na satirickém televizním pořadu That Was the Week That Was, psal pro The Observer, The Times Literary Supplement a maďarské vysílání Svobodné Evropy, byl předsedou londýnské pobočky PEN klubu. Vydal i vážné knihy: reportáž o osudech válečných zajatců We Were There To Escape – the true story of a Jugoslav officer, studii o politických represích v komunistickém Maďarsku A Study in Infamy: the operations of the Hungarian Secret Police i životopis svého přítele, maďarského exilového spisovatele Arthura Koestlera nazvaný Arthu...

Georg Christoph Lichtenberg (6)

Georg Christoph Lichtenberg byl německý osvícenecký aforista, fyzik, astronom a matematik. Narodil se jako nejmladší ze 17 dětí výjimečně vědecky vzdělaného luterského pastora. Byl velmi drobné postavy a celý život trpěl hrbem, který mu později ztěžoval i dýchání. Absolvoval "latinskou školu" v Darmstadtu a s podporou hesenského vévody od roku 1763 studoval na univerzitě v Göttingenu, kde se roku 1769 stal mimořádným a od roku 1775 řádným profesorem experimentální fyziky, matematiky a astronomie. Na pozvání svých žáků v letech 1770 a 1774-1775 dvakrát navštívil Anglii, kde byl srdečně přijat králem Jiřím III., který mu nabídl místo profesora filosofie. Ze svých cest publikoval Dopisy z Anglie a byl známým, i když také kritickým anglofilem. Jako jeden z prvních, kdo své přednášky doplňoval experimenty, si získal nejen oblibu u studentů, ale i celoevropskou pověst. Dopisoval si s mnoha významnými osobami své doby, včetně J. W. Goetha a I. Kanta, matematik Carl Friedrich Gauss navštěvoval jeho přednášky a roku 1783 ho v Göttingen navštívil italský fyzik Alessandro Volta. Roku 1793 byl zvolen členem Royal Society v Londýně. V životě měl několik lásek, s mladou M. Stechardovou žil až do její smrti 1782, od roku 1783 žil s M. Kellnerovou , s níž se 1789 oženil a měl s ní šest dětí. Lichtenberg se zabýval zejména elektřinou a zkonstruoval velký elektrofor , který nabíjel elektrostatickou indukcí a který produkoval výboje na vzdálenost 38 cm. Studoval rozvětvené tvary výboje na povrchu izolantů a zobrazoval je tak, že povrch po výboji posypal jemným práškem, který pak otiskl na papír. Tak objevil fyzikální princip pozdější xerografie. Byl také jeden z prvních, kdo zavedl do Německa hromosvod, a vymyslel systém formátů papíru, který se jako ISO 216 užívá dodnes. Za života proslul jako břitký polemik a autor populárně vědeckých článků...

Gayle Lynds (9)

Americká spisovatelka, pod nejrůznějšímy pseudonymy píše dobrodružné romány pro mládež a dospělé. Maškaráda je první román, který publikuje pod vlastním jménem.

Gabrielle Bernátová (9)

Slovenská autorka beletrie.

Fritiof Nilsson Piraten (4)

Nils Fritiof Adam Nilsson byl švédský humoristický spisovatel. V roce 1932 zanechal advokátní praxe a stal se spisovatelem na volné noze. Jeho knihy, zasazené do rodného kraje Skåne, se vyznačují citlivým zobrazením různých pábitelských postaviček, které dobře znal z vlastní zkušenosti. Úspěch měla jeho první kniha Bombi Bitt a já, jejíž poetika bývá často srovnávaná s díly Marka Twaina. Další kniha Kozel zahradníkem je satirou, v níž se z nevzdělaného zbohatlíka stane vážený církevní hodnostář. Román Knihkupec, který se přestal koupat je laděn spíše tragikomicky; hlavním hrdinou je staromládenecký maloměstský intelektuál, který doplatí na svou naivitu v jednání se ženami. Autorův svérázný humor dokumentuje nápis na jeho náhrobku: „Zde leží popel muže, který měl ve zvyku všechno odkládat na další den. Na smrtelné posteli se ale polepšil a 31. ledna 1972 opravdu zemřel.“ Knihu Bombi Bitt a já zfilmoval v roce 1968 Jarl Kulle, hlavní roli hrál Stellan Skarsgard. Ve Švédsku se od roku 1989 uděluje Piratenova cena za nejlepší humoristický román.

Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling (10)

Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling byl německý filozof, představitel idealismu. Ve scholae monasticae v Bebenhausenu, do kterého nastoupil již v patnácti letech, uzavřel přátelství se svými krajany Hölderlinem a Hegelem. Schelling byl zprvu silně ovlivněn Fichtem a Spinozou. V díle „Ideje k filozofii přírody“ a ve spise „O světové duši“ se Schelling snažil uvést svoje rychle nabyté poznatky z chemie, z nauky o elektřině, z biologie a z medicíny v přírodně-filozofický systém. Tyto spisy vzbudily Goethovu pozornost a vynesly třiadvacetiletému autorovi mimořádnou profesuru na univerzitě v Jeně. V Jeně vznikl „První náčrt systému přírodní filozofie“ a „Systém transcendentálního idealismu“ , později i nedokončené „Výklad mého filozofického systému v celku“ a „Přednášky o metodě akademického studia“ . Od roku 1803 Schelling přednášel ve Würzburgu, poté v Erlangenu, zde vytvořil dílo mysticko-náboženské orientace „Filozofická bádání o podstatě lidské svobody“ a fragment „Věky světa“ . Nakonec vyučoval v Mnichově . Jeho posledním vydaným dílem se zdá být „Filozofie mytologie a zjevení“. Schellingův systém, jak jej přednášel v Jeně, nese jméno filozofie identity. Lze ho chápat jako spojovací článek mezi Fichtem a Hegelem.

Friedrich A. von Hayek (8)

Rakouský ekonom, filozof a vysokoškolský pedagog, zaměřený na liberální ekonomii a sociální a politickou filozofii, působil ve Velké Británii, Spojených státech amerických a Německu.

Fred Germonprez (9)

Vlámský spisovatel a novinář. Fred Germonprez was een Belgisch auteur en journalist. 1955 - Prijs van de Westhoek 1970 - Ridder in de Kroonorde 1972 - Ridder van ‘'t Manneke uit de Mane’ 1975 - Plaket van de stad Kortrijk 1975 - Plaket van de provincie West-Vlaanderen 1975 - Eremetaal van Sabam 1976 - Ereteken van de Arbeid eerste klasse 1978 - Doctor Humoris Causa 1980 - Zilveren plaket van de provincie West-Vlaanderen 1980 - Ridder in de Orde van Leopold I 1987 - Officier in de Orde van Leopold II http://schrijversgewijs.be/schrijvers/germonprez-fred/

František X Halas (9)

Narozen 18. 10. 1937 v Praze. Prof., PhDr., CSc., historik, specializace na církevní dějiny, historické a literárně historické práce, redaktor společenskovědní literatury, překladatel z francouzštiny a italštiny, diplomat. Syn básníka Františka Halase.

František Tomášek (9)

Narozen 30. 6. 1899 ve Studénce , zemřel 4. 8. 1992 v Praze. Prof., ThDr., teolog, vysokoškolský pedagog, pražský arcibiskup a primas český v letech 1977-1991, kardinál od roku 1976, autor pedagogické a náboženské literatury.

František Soukup (9)

Narozen 22.8.1871 v Kamenné Lhotě u Uhlířských Janovic, zemřel 11.11.1940 v Praze. JUDr., advokát, novinář, sociálně demokratický politik, ministr spravedlnosti. Práce v oboru historické a politické publicistiky, básník.

František Škoda (7)

František Škoda byl český a rakouský lékař, vysokoškolský pedagog a politik, během revolučního roku 1848 poslanec Říšského sněmu. Pocházel z plzeňské rodiny Škodů, původně etnicky české . Otec Josef Škoda byl majitelem domu a zámečnické dílny. František Škoda se věnoval medicíně, stejně jako jeho bratr Josef Škoda, který byl lékařem a profesorem na Vídeňské univerzitě. Františkův syn Emil Škoda založil továrnu Škoda v Plzni. Ženatý byl s Annou rozenou Pivcovou. Ta zemřela roku 1836. Pak se oženil s Johannou rozenou Říhovou z Plzně. Právě s ní měl syna Emila. Ve věku čtrnácti let musel kvůli nedostatku financí přerušit studium na plzeňském gymnáziu a nastoupil jako učeň do zámečnické dílny svého otce. Premonstráti, kteří na gymnáziu vyučovali, ovšem poznali chlapcovo nadání a František díky tomu mohl opětovně nastoupit na školu , kterou dokončil roku 1821. Pak odešel na vysokou školu do Vídně, kde absolvoval medicínu. Ve Vídni si přivydělával doučováním dětí z místních rodin. Takto se seznámil i s továrníkem Bischofem. Díky němu mohl na studium medicíny do rakouské metropole nastoupit i bratr Josef. V roce 1826 František promoval ve Vídni. Pak se vrátil do Plzně a nastoupil jako městský lékař. Působil jako městský lékař v Plzni. V letech 1832–1840 byl prvním primářem plzeňské Městské nemocnice v Plzni. V roce 1830 dobrovolně nastoupil na dočasnou praxi do Haliče, kde pomáhal při zvládání epidemie cholery. Následně byl krajským lékařem v Klatovech. Byl rovněž členem správní rady Městského pivovaru. Během revolučního roku 1848 se zapojil i do politiky. Ve volbách roku 1848 byl zvolen na ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Plzeň. Uvádí se jako krajský lékař. Patřil ke sněmovnímu bloku pravice, do kterého náležel český politický tábor, Národ...

František Skála (7)

František Skála je český sochař, malíř, ilustrátor dětských knih, hudebník a tanečník. Člen divadla Sklep, zakládající člen skupiny Tvrdohlaví, člen tajné skupiny B. K. S. , komtur Řádu zelené berušky, člen několika hudebních těles . Nositel Ceny Jindřicha Chalupeckého . Gejzír tvořivosti, k sochařské tvorbě používá nalezených předmětů i přírodnin. „Do roku 63 jsem vyrůstal v Karlíně. Nejstarší vzpomínka: objíždím na tříkolce park kostela Cyrila a Metoděje a nacházím předměty.“ Ze šmelcu dává dohromady mj. roztodivné kytary, z mořských řas kelp vymodeloval sérii hlav, vytvořil interér pražského Paláce Akropolis, knižně vydal své ručně ilustrované deníky z cest. Akcentuje ekologickou zodpovědnost, a proto se dobrovolně vzdává civilizačních výdobytků – nemá mobil, auto, televizi ani nepracuje s počítači. Vystudoval řezbářství na střední uměleckoprůmyslové škole v Praze , pak televizní a filmovou grafiku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze . Svým způsobem se proslavil na MFF v Karlových Varech jako člen skupiny Tros Sketos ve festivalových znělkách. František Skála je také autorem jednoho z prvních skutečných komiksů, jenž vyšel v nakladatelství Albatros už v roce 1987, nazvaného Velké putování Vlase a Brady. Z komiksu také vznikla loutková inscenace v divadle Minor .

František Roubík (7)

František Roubík byl český historik a archivář. Studoval v letech 1911–1919 historii a PVH na filosofické fakultě Univerzity Karlovy a poté v letech 1919–1921 na Státní archivní škole. V době studií začal pracovat v archivu v Jindřichově Hradci , poté v Archivu hl. m. Prahy a do roku 1939 pracoval v archivu ministerstva vnitra. Vedle toho učil na Státní archivní škole, roku 1934 byl jmenován docentem na FF UK , na filosofické fakultě také učil do roku 1967 paleografii novověku. V letech 1952–1959 vedl oddělení historické geografie Historického ústavu ČSAV . Jeho práce má velmi široký záběr, důležitými tématy byly zejména historická geografie, či historická vlastivěda, zde zejména dějiny kartografie, dále to byly sociální dějiny, dějiny správy, novověká diplomatika a paleografie.

František Press (8)

Narodil se 9. ledna 1932 v Brně, původním povoláním architekt. V letech 1958 - 69 byl vědeckým pracovníkem Výzkumného ústavu výstavby a architektury v Brně, po roce 1968 odtud musel odejít pro své politické aktivity a od té doby jako architekt urbanista ve svobodném povolání zpracovával pro krajské a okresní národní výbory v českých zemích i na Slovensku urbanistické studie osídlení a životního prostředí. V roce 1990 v Brně založil Mariánské nakladatelství a od té doby se věnoval nezávislé publicistické činnosti. Zemřel po dlouhé těžké nemoci 6. srpna 2004.

František Omelka (7)

František Omelka byl učitel češtiny a zeměpisu a autor knih pro mládež, z nichž některé sám přeložil do esperanta. František Omelka se narodil 19. srpna 1904 ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Vystudoval klasické gymnázium v Uherském Hradišti a složil doplňovací maturitu na učitelském ústavu v Přerově. Seznámil se se svou jmenovkyní Františkou Omelkovou, také učitelkou, uzavřeli sňatek a učili na různých místech na Zlínsku a Uherskohradišťsku. Oba přispívali povídkami do různých časopisů. Po válce byl František Omelka krajským metodikem českého jazyka, získal titul „vzorný učitel“. Zemřel 23. července 1960 v Otrokovicích. V roce 1976 se Františce Omelkové podařilo vydat román Velký admirál v edici Karavana. Omelkovy knihy později zmizely z veřejných knihoven a zůstaly jen ve vědeckých. V roce 2000 mu bylo in memoriam uděleno čestné občanství města Otrokovic. Jeho povídky pro mládež vycházely někdy pod vlastním jménem, jindy pod pseudonymem Rabatin. Výtvarně je doprovázeli různí ilustrátoři, mezi nimi i Zdeněk Burian a Jaromír Vraštil. Jeho nejúspěšnější knihou je Štafeta, která vyšla i německy, esperantsky, nizozemsky, islandsky a anglicky. Zachycuje skutečnou událost z roku 1925, kdy v aljašském městě Nome propukla epidemie záškrtu v zimních měsících. Pro mrazy 60 stupňů pod nulou nemohla letadla přivést sérum. Tehdy pět statečných mužů vytvořilo štafetu a s psím spřežením každý z nich urazil zhruba 100 km mezi nejbližšími městy a tak s nasazením vlastního života zachránili životy pro ně neznámých lidí, především dětí. Omelka si o události přečetl stručný článek, pomocí kanadských esperantistů získal podrobnosti a v době války – kdy světem vládlo sobectví nejvyššího stupně – oslavil hrdinství lidí ochotných obětovat se za jiné, i zcela neznámé lidi. Posmrtně vydaný román Velký admirál popisuje život Fernaa Magalhaese , který jako první uskutečnil plavbu kolem svět...

František Novák (12)

Autor příruček pro výuku matematiky na základní škole.

František Nimrichter (9)

Slovenský autor učebnic matematiky a fyziky.

František Kutnar (6)

František Kutnar byl český historik, zabývající se převážně národním obrozením. Povoláním byl středoškolský profesor, vyučoval na Jiráskově gymnáziu v Resslově ulici 10. Měl strukturalistický přístup k historiografickému bádání, často se zabýval drobnějšími tématy. Napsal mnoho drobnějších statí, v odborných časopisech i v běžném tisku. Byl ovlivněn Josefem Pekařem a Josefem Šustou, a to způsobem práce i tematicky. Věnoval velkou pozornost kolektivním faktům, sociálnímu a myšlenkovému rozvoji. Byl ovlivněn sociologií a psychologií, používal nejmodernější historiografické metody. Jeho hlavním přínosem bylo rozpracování metody funkčně strukturální analýzy – na každý fakt se dívá, jako na složitý strukturovaný celek, skládá se z částí, každý část má svou funkci a význam a je ve vztahu k ostatním, když se změní vztahy, mění se i fakt . Takto přistupoval i ke složitým celkům. Z hlediska historiografického zmapoval kulturní a sociální průběh národního obrození, období osvíceneckého reformismu a období konce feudalismu . Mezi jeho nejdůležitější díla náleží dvě monografie, myšlenkově velmi úzce spojené: Obrozenecké vlastenectví a nacionalismus a Sociálně myšlenková tvářnost obrozeneckého lidu. V těchto dílech se zabývá národem jako takovým, vyslovuje teorii, že lid postupně vstupoval do jakési obrodné fáze a stal se konstitutivním prvkem novodobého českého národa, vykládá vztah lidu k politice, náboženství a kultuře, hodnotí ho z mnoha různých hledisek, pokoušel se popsat sociálně politický a myšlenkový pochod, který je časově a místě diferenciovaný a dynamizovaný a vede k vytvoření sociální skladby národa, k novému politickému uspořádání státu a hospodářskému myšlení. Druhým zásadním dílem jsou Přehledné dějiny českého a československého děj...

František Krasl (10)

František Krasl byl český fotograf. Vyučil se fotografem, provozoval rodinný fotoateliér. Pak působil jako divadelní fotograf v Ostravě, zabýval se krajinářskou fotografií a fotografoval prostředí těžkého průmyslu a dolů Ostravska v duchu socialistického realismu.

František Kop (7)

Doc. PhDr. František Kopečný, DrSc., byl český bohemista a slavista. Zabýval se etymologií a dialektologií. Narodil se v Určicích, v říjnu 1909, ovšem po několika letech se s rodiči přestěhoval do Vrahovic. Studoval na prostějovském gymnáziu a později na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně obor čeština a němčina. Doktorát dostal v roce 1935. Dostal nabídku pracovat u Českého slovníku ale nabídku nepřijal. Práci mu nabídli znovu r. 1945, on ji opět nevzal a šel učit na Univerzitu Palackého. Od r. 1949 pracoval na Staroslověnském slovníku. Roku 1952, odchází do Slovanského ústavu ČSAV, kde píše Ethymologický slovník. V listopadu 1970 obdržel Plaketu J. Dobrovského a šest let nato odešel do důchodu.

František Klokner (10)

Narozen 10.11.1872 v Praze, zemřel 8.1.1960 v Praze. Ing., profesor statiky pozemního stavitelství na Českém vysokém učení technickém v Praze. Práce v oboru.

František Hrubý (6)

Narozen 21.8.1887 ve Strukově pod Šternberkem, zemřel 10.2.1943 v Brně. PhDr., profesor historie, práce z oboru českých a moravských dějin, editor dopisů Helvetia.

František Ekert (7)

František Ekert byl katolický kněz, historik a spisovatel. Působil v Komisi pro soupis památek Prahyod jejího vzniku v roce 1883 a jako její člen spoluvytvářel první systém památkové péče v Čechách. Ekert studoval gymnázium v Plzni a v Praze, po vysvěcení na kněze v Praze byl kaplanem kostela Matky Boží před Týnem a pak u svatého Vojtěcha na Novém Městě v Praze. Od roku 1890 byl farářem na Karlově a od roku 1892 u Panny Marie Sněžné. V letech 1888-92 učil na gymnáziu v Ječné. Psal o církevních stavitelských památkách, o českých a pražských dějinách a vydal čtyřsvazkový soubor životopisů svatých. Přispíval do Ottova souboru „Čechy“ a do Ottova slovníku naučného, psal o Valdštejnovi a o staročeské teologické terminologii u Tomáše ze Štítného. Vydal také několik cestopisů, např. o cestě do Slovinska.

František Drastík (8)

Narozen 8.4.1902 v Grodzieci ve Slezsku, zemřel 13.9.1984 v Praze. Prof.,Ing., dr.techn., DrSc., profesor na fakultě elektrotechnické, literatura z oboru užití kovů a kovářství.

František Čečetka (6)

Narozen 16. 1. 1917 v Luži , zemřel 4. 8. 1982 v Ostravě. Učitel, ředitel ostravského nakladatelství Profil, spisovatel, prozaik a dramatik, autor literatury pro děti.

František Čapka (11)

Doc. PhDr. František Čapka, CSc. , vystudoval obor bohemistika-historie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Svou učitelskou dráhu započal na brněnských základních a středních školách. V roce 1975 nastoupil jako odborný asistent na katedru dějepisu brněnské Pedagogické fakulty. Zde byl pověřen výukou novějších a nejnovějších československých dějin, úvodu do studia dějepisu, historického semináře a regionálních dějin. V letech 1984−1990 působil jako vedoucí katedry didaktiky dějepisu a regionálních dějin Pedagogické fakulty. Vedle toho vyučoval rovněž na Filozofické fakultě brněnské univerzity. Od roku 2000 zastává funkci zástupce vedoucího katedry historie na Pedagogické fakultě. Čapkovo vědecké a pedagogické působení je plně spjato s katedrou historie Pedagogické fakulty. V jeho průběhu zastával několik významných funkcí: byl členem vědecké rady fakulty, členem kolegia děkana a krátkou dobu také proděkanem pro vědeckovýzkumnou činnost. Téměř deset let zastával rovněž funkci předsedy odborové organizace na fakultě. Jeho odborný zájem se promítal i do členství v metodických radách jak na úrovni města Brna a kraje, tak i v celostátních radách . V průběhu minulých let byl členem podoborové komise GA ČR, dosud je členem oborové komise FRVŠ. V letech 2003−2008 byl řešitelem dvou grantů GAČR, jejichž výstupem se staly dvě monografie . Od začátku vědecké i pedagogické dráhy se věnoval a dosud věnuje především novějším a nejnovějším československým dějinám a také problematice regionálních dějin. V celé řadě studií se zaměřil na dějiny spolků, korporací a organizací, přičemž v ce...

Frans Eemil Sillanpää (6)

Frans Eemil Sillanpää byl finský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1939. Narodil se jako třetí dítě v chudé rolnické rodině. Již v raném dětství znal desítky starých finských pohádek, a protože měl bohatou fantazii, dále je měnil a rozvíjel. V rodné vesnici začal navštěvovat církevní školu, jedinou, která tam byla. S pomocí vlivných a bohatých krajanů mohli rodiče poslat Franse na střední školu do Tampere a roku 1908 na univerzitu v Helsinkách, kde studoval biologii na přírodovědecké fakultě. Seznámil se zde s učením německého přírodovědce, zoologa a filozofa Ernsta Heinricha Haeckela, jehož přírodovědný monismus se stal jedním z pilířů osobitého umělcova životního názoru. V Helsinkách se Sillanpää rovněž seznámil s malíři Eerem Järnefeltem, Pekkou Halonenem, hudebním skladatelem Jeanem Sibeliem a spisovatelem Juhanim Ahem. Studia ukončil v roce 1913 a nadále se věnoval jen spisovatelské tvorbě, překladatelství a publicistice. V roce 1914 cestoval po Dánsku a Švédsku a psal články pro noviny Uusi Suometar. V roce 1916 se Sillanpää oženil se služkou Sigrid Mariou Salomäkiovou, se kterou měl osm dětí. Jeho literárním dílo vyrostlo z jeho novoromantického názoru na život, z okouzlení severskou přírodou a ze starých příběhů, legend a pověstí, které mu v jeho rodném kraji vyprávěli různí pamětníci. Již jeho první román z roku 1916 Život a slunce se vyznačoval uměleckou vyspělostí, kterou v řadě svých dalších knih ještě prohloubil. Ve svých prózách, zahrnujících pohádky, fejetony, eseje, povídky, novely a romány, jako první z finských autorů zachytil na pozadí bohatého děje přírodní lyriku bez metafor a symbolismu. Od samého počátku usiloval o to, aby realitu toho, co viděl kolem sebe, prezentoval v naprosto pravdivé a úplné podobě, co do možná nejmenšího, třebas i ošklivého detailu. Na tomto základě pak líčil paralely mezi lidským životem a koloběhem přírody. Ve svém románě Zbožná bída ja...

François-René de Chateaubriand (7)

François-Auguste-René de Chateaubriand byl francouzský konzervativec, diplomat a spisovatel. Je považován za jednoho z nejvýznačnějších představitelů romantismu ve francouzské literatuře. Původem ze staré rodové šlechty, v roce 1791 podnikl cestu do Severní Ameriky, která měla pro jeho tvorbu zásadní význam. Po návratu do Francie v roce 1800 působil krátce ve službách císařské diplomacie. Období revolučního teroru strávil v exilu. Za restaurace se vrátil do diplomatických služeb; v roce 1815 a 1822–24 působil jako ministr zahraničí Francie. Ve 30. letech dvakrát s diplomatickým posláním v Praze u exilového francouzského krále Karla X. Do francouzské literatury vnesl témata, která předznamenala nástup romantismu , ale na evropskou a severoamerickou prózu vůbec. V Česku je znám především svou novelou Atala aneb Láska dvou divochů na poušti, kterou přeložil Josef Jungmann ve snaze dokázat, že čeština je schopna vyjadřovat i nejmodernější umělecké obsahy.

Francine Rivers (6)

Francine Riversová se věnuje psaní skoro 30 let. Už v letech 1976-1985 úspěšně působila na knižním trhu a dostala vícero ocenění. Po svém obrácení v roce 1986 napsala román Vykupující láska jako své vyznání víry. Od té doby vydala řadu knih, které se dočkaly přízně čtenářů i oficiálního ocenění . Žije se svou rodinou v Kalifornii.

Fr Lehne (6)

Německá spisovatelka ženské četby, jejíž kariéra rovnoměrně pokryla celou první polovinu 20. století.

Fiona Harper (9)

Když jsem byla dítě, byly mi vyčítány dvě věci: že jsem neustále ležela v knihách a žila ve svém vysněném světě. Od té doby se toho příliš nezměnilo, snad jen to, že obě mé vášně jsem využila při psaní knih. Psát jsem začala v roce 2004, poté co jsem v šuplíku našla pár poznámek z doby, kdy jsem toužila dát své představy na papír, ale nenašla jsem k tomu odvahu. Když můj nejmladší potomek nastoupil do školy, našla jsem mezi obvyklými domácími pracemi dostatek času a odvahy k tomu, abych napsala svůj první román. Má vášeň mě znovu pohltila. V roce 2005 jsem poslala nakladateli rukopis a s hrůzou očekávala verdikt. K mému velkému překvapení se jim kniha líbila a v listopadu téhož roku jsem měla svou první knihu na pultech knihkupectví. Od té chvíle šlo všechno jako po másle. Za první knihu Blind-Date Marriage jsem získala několik ocenění, včetně prestižní ceny romantických spisovatelů RITA v roce 2007. Žiji v Londýně, ale když je hezké počasí, ráda vyrazím na výlety po anglickém venkově či skotské vysočině. Baví mě vařit, miluji dobrá jídla, zejména ta, která jsou ochucená skořicí. Stále ještě ráda ležím v knihách, pokud mi to čas dovolí, a sledování filmů – obzvlášť romantických - je mou druhou vášní. K tomu ale musím být vybavena horou papírových kapesníčků, protože vím, že je před koncem – ať už šťastným, nebo smutným - budu potřebovat.

Felix Vodička (10)

Felix Vodička byl český literární historik a univerzitní profesor dějin české literatury. Od 40. let se podílel na činnosti Pražského lingvistického kroužku. V roce 1952 byl jmenován členem korespondentem ČSAV. Působil v Ústavu pro českou literaturu ČSAV, jehož byl v letech 1968 až 1970 ředitelem. V roce 1970 nuceně odešel do výslužby. Felix Vodička je považován za přední osobnost českého strukturalismu 60. let 20. století. Ve studii Literární historie, její problémy a úkoly zformuloval strukturální koncepci literárněhistorické práce. Usiloval zejména o uplatnění teoretických kategorií na literárněhistorickou problematiku a přispěl k založení teorie literárněkritické recepce. V roce 1969 obdržel Řád práce. V témže roce byl oceněn při příležitosti setkání ke 40 letům od smrti Otokara Březiny, kdy obdržel pamětní medaili ke 100. výročí narození Otokara Březiny.

Felix Tauer (6)

Felix Tauer byl český orientalista a profesor, znalec dějin, kultury a jazyků Blízkého východu, Persie a Střední Asie. Je bratrem překladatelky a sochařky Marie Tauerové a diplomata, baskologa a spisovatele Norberta Tauera. Při studiích češtiny a historie na pražské univerzitě se začal zabývat arabštinou, perštinou a turečtinou, které studoval u Rudolfa Dvořáka a Maxe Grünerta. Doktorát z historie získal v roce 1917 za práci Al-Valíd ibn Jazíd ibn Abdulmalik, umajjovský chalífa a básník. V letech 1921–22 studoval rukopisy v osmanských archivech v Istanbulu, kam se v následujících letech ještě několikrát vrátil. Habilitaci získal Tauer v roce 1925 v souvislosti s překlady knihy Tisíce a jedné noci. Od roku 1929 pak působil na Univerzitě Karlově, kde byl v roce 1945 jmenován profesorem dějin islámských zemí. Do penze odešel v roce 1965, i nadále se ale věnoval odborné práci a překladům. Přestože je Felix Tauer znám hlavně jako překladatel knihy Tisíce a jedné noci z arabštiny, odborně se zabýval především perskou literaturou a tureckou a perskou historiografií. Celoživotním tématem jeho práce pak byl vojevůdce Tamerlán a dějiny Střední Asie v době jeho vlády. Tauer vydal edice zásadních perských pramenů pro toto období a množství drobných překladů a souvisejících článků. Publikoval také texty týkající se perských a osmanských historických rukopisů, se kterými se seznámil během svých studijních pobytů v Istanbulu. Společně s dalšími československými historiky se Tauer podílel na knižní edici Dějiny lidstva, vydávané nakladatelstvím Melantrich, kde napsal kapitoly o vzniku islámu, dějinách arabského světa a muslimské Asie ve středověku. Posmrtně vydaná publikace Svět islámu je souhrnem jeho celoživotního vědeckého díla. Podává přehled nejen dějin muslimských zemí Blízkého a Středního východu od vzniku islámu po rozpad Osmanské říše, ale i muslimské kultury, vzděl...

Fedor Malík (10)

Slovenský vinařský odborník, odborné práce z vinohradnictví a vinařství.

Ewald Murrer (10)

Ewald Murrer je pseudonym českého básníka Michala Wernische, syna básníka a překladatele Ivana Wernische a výtvarnice Heleny Wernischové. Ewald Murrer byl v první polovině devadesátých let šéfredaktorem literárního časopisu Iniciály, poté působil v rozhlasové stanici Echo. V roce 1995 pracoval v agentuře Polymnia, později v letech 1996 až 1997 jako kreativní ředitel v reklamní agentuře Inverze. Koncem 90. let byl vedoucím redaktorem magazínu Pátek Lidových novin a později Magazínu Dnes. Později byl také šéfredaktorem časopisů Quo či Můj dům. Ewald Murrer má dvě dcery – Nelly , Rosalii a dva syny – Kryštofa a Matěje . Žije s družkou Ereou Křížovou. Bratrem Ewalda Murrera je evangelický teolog Martin Wernisch. 1981 – Holub na střeše 1990 – Zápisník pana Pinkeho 1992 – Mlha za zdí 1992 – Vyznamenání za prohranou válku 1995 – Situace 1996 – Sny na konci noci 2007 – Nouzové zastavení času 2018 – Tma se mne dotýkala 2019 – Noční četba - kniha získala roku 2020 cenu Magnesia litera za poesii 2020 – Tajný sběrač levandule 2021 – Zprávy tajnou řečí Jeho texty byly publikovány také v řadě antologií, například Básně , Child of Europe , Daylight in Nightclub Inferno , Ryby katedrál , U nás ve sklepě , Dryák ředěný Vltavou , Máme kostru ve skříni . Časopisecky vychází Murrerova poezie po celém světě. Pražské anglofonní nakladate...

Eva Veškrnová (6)

* 18. 5. 1948 herečka. Sestra Dagmar. Působila v ND Brno. 1987: přežila klinickou smrt a ukončila hereckou kariéru. Stala sa vegetariánkou.

Eva Večeřová (10)

Autorka publikace z oboru kynologie.

Eva Tinková (10)

Mgr. Eva Tinková je česká autorka vzdělávacích publikací, překlady z italštiny, španělštiny, francouzštiny, angličtiny, ruštiny.

Eva Rutland (7)

Americká spisovatelka, autorka převážně romantických příběhů.

Eva Horzinková (9)

Narozena 1951. Doc., JUDr., PhD., akademická pracovnice Policejní akademie, zabývá se správním právem. Práce z oboru.

Eva Dienerová (11)

Slovenská učitelka, autorka hravých cvičebnic pro děti.

Euripidés (6)

Eurípidés byl starořecký dramatik, klasik tragédie, básník a filozof, pocházel z bohaté rodiny. Zpracoval tradiční mýty originálním způsobem, s vynikající znalostí psychologie, čímž je odkrýván duševní svět hrdinů, hlavně žen. Jejich emoce nakonec hlavní postavu zcela pohltí. Ve své tvorbě byl dost inovativní, kritizoval aktuální problémy v Athénách – postavil se proti tradičním morálním a náboženským představám, za témata her mu sloužily politika, kultura atd. Podle raného antického životopisu jeho otci prorokovala věštba, že syn zvítězí v závodech, a tak ho směroval k atletice. Eurípidés jako mladík prý poměrně úspěšně zápasil, ale nakonec se rozhodl pro soutěže dramatické, navzdory tomu, že jeho literární pokusy v soutěžích nedocházely dobrého ohlasu. S nepřízní kritiky a svých současníků zápasil do konce života – jeho velkým oponentem byl Sofoklés, vždy mnohem úspěšnější u kritiky i publika, Aristofanés ho ve svých hrách přímo zesměšňoval . Oblíbeným terčem žertů byl jeho soukromý život: dvakrát se oženil a obě ženy mu prý byly nevěrné. I to byl asi důvod, proč byl považován za misogyna, ba misantropa. Žil v ústraní, vyhledával samotu, zejména ve své oblíbené jeskyni na Salamíně. Zde napsal většinu svých tragédií. Ústrky a posměch ho prý přiměly v závěru života odejít z Athén a přijmout pozvání makedonského krále Archeláa, aby působil na jeho dvoře. Zde však zemřel za kuriózních okolností: když se vracel z hostiny u krále, napadli ho psi a roztrhali ho. Podle mínění Makedonců šlo o řízený útok z Athén od jeho nepřátel, a proto také do Athén nevydali jeho mrtvé tělo a pohřbili ho v Makedonii. Údaje z tohoto životopisu ovšem mnozí zpochybnili. Podle alternativních údajů se v mládí nevěnoval atletice, ale tanci. Jeho učitelem měl být Anaxagorás. Se Sofoklem nebyli prý zdaleka takoví ...

Erik Tabery (5)

Erik Tabery ml. je český novinář a publicista, šéfredaktor týdeníku Respekt. Podle vlastních slov se narodil v jihočeském Vimperku a dětství prožil v Českých Budějovicích. Je synem herce Erika Taberyho st. a režisérky Kristýny Taberyové . V redakci Respektu začal pracovat jako elév v roce 1997, po dvou letech se stal kmenovým členem redakce. Od roku 2009 je šéfredaktorem. Píše především komentáře o domácí politice, za které získal cenu Novinářská křepelka pro žurnalisty do 33 let věku. Za rok 2008 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, v roce 2011 obdržel Novinářskou cenu. Věnuje se rovněž publicistice. V roce 2006 vydal knihu Vládneme, nerušit, za niž získal Cenu Toma Stopparda a která byla rovněž nominována na cenu Magnesia Litera. Další nominaci na totéž ocenění si vysloužil i jeho další knižní počin, Hledá se prezident z roku 2008. K úspěchu a získání Magnesie Litery za rok 2018 pak vedla o 10 let později třetí Taberyho kniha Opuštěná společnost. Podle knihy Vládneme, nerušit vznikl i dokumentární film, který získal cenu Trilobit. Tabery se stal také autorem námětu k dokumentu Tady je Šloufovo či k dokumentárnímu seriálu Generace nula.

Erich Herold (9)

Český indolog, afrikanista a muzeolog. Po ukončení gymnázia studoval indologii, klasickou filologii a srovnávací vědu náboženskou na Filozofické fakultě UK. Titul PhDr. získal 1953. V letech 1950–52 pracoval jako asistent na FF UK, 1952–59 v Orientálním ústavu ČSAV. Roku 1957-58 byl na studijním pobytu v Indii. Od roku 1959 pracoval až do své smrti v Náprstkově muzeu nejprve jako vedoucí oddělení, pak ředitel muzea a tvůrce jeho nové koncepce, v letech normalizace jako odborný pracovník. Do Indie se v 60. letech několikrát vrátil na kratší studijní pobyty. V 50. a 60. letech spravoval muzejní indické sbírky; od poloviny 60. let se intenzivně zabýval tradičním uměním subsaharské Afriky. Uspořádal výstavy tohoto umění, první svého druhu v Československu, k nimž připravil zasvěcené katalogy. Na téma afrického umění napsal rovněž řadu publikací. Jeho stěžejním dílem je obsáhlá monografie African Art , která v letech normalizace mohla vyjít pouze cizojazyčně. Zásadním způsobem přispěl k objevení řezbářství kmene Bété z Pobřeží slonoviny. Objevné byly i jeho studie o africkém uzlu moudrosti – rozšifrování historie a původního významu dvojitého uzlu, a o afroportugalské slonovině, kterou identifikoval ve sbírkách Národního muzea. Připravil koncepci knihy o mimoevropských maskách, do níž napsal kapitoly o maskách afrických a indonéských . Kromě afrického umění se i nadále věnoval problémům asijských kultur; v 70. letech spravoval v NpM sbírky Indonésie, jihovýchodní Asie a asijských zbraní. Vypracoval koncepci a výrazně se podílel na vzniku expozice asijských kultur na zámku v Liběchově . V 70. a 80. letech zpracovával mimoevropské umění a artefakty v zámeckých sbírkách a je autorem expozice na zámku v Opočně . Založil sborník Annals of the Náprstek Museum a měsíční programy muzejních aktivit pro veřejnost, které provázely Výstavy měsíce. Společně se svou ženou přeložil knihu J. G. Frazera Zlatá ratolest o magii, mýtech a ...

Eno Raud (6)

estónsky autor detskej literatúry. Univerzitu v odbore estónsky jazyk ukončil v r. 1952. Neskôr pracoval v Estónskej národnej knižnici a v Estónskom združení vydavateľov. Na spisovateľskú dráhu sa dal až v dôchodkovom veku. medzi jeho najznámejšie diela patrí séria o Machnáčikov, Rukávnikovi a Sandálikovi.