181–240 z 140329 Autoři
Thomas Mann (69)
Paul Thomas Mann byl německý prozaik a esejista, držitel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1929. Thomas Mann byl bratrem spisovatele Heinricha Manna a ekonoma Karla Viktora Manna . Se svou manželkou Katiou Mannovou měl šest dětí. Byli to tři synové, spisovatel Klaus Mann , historik a politolog Golo Mann a hudebník a literární vědec Michael Mann . Známými se stali i jeho tři dcery, herečka, kabaretiérka a spisovatelka Erika Mannová , spisovatelka Monika Mannová a ekoložka a spisovatelka Elisabeth Mannová-Borgeseová a také jeho vnuk, psycholog a spisovatel Fridolin Mann . Řada rodinných příslušníků byla pro něj vzorem pro postavy v některých jeho dílech. Narodil se v Lübecku v patricijské rodině obchodníka s obilím a lübeckého senátora Thomase Johanna Heinricha Manna. Matka, hudebně nadaná Julia da Silva Bruhns, pocházela z Brazílie z rodiny velkostatkáře německého původu. Po smrti senátora Thomase Manna roku 1891 a likvidaci rodinné firmy podle závěti zemřelého se rodina přestěhovala do Mnichova, kde Thomas Mann žil až do roku 1933. Zde působil jako volontér v pojišťovací společnosti, jeden rok pracoval v redakci satirického časopisu Simplicissimus, navštěvoval přednášky na univerzitě a v letech 1895–1898 pobýval v Itálii společně s bratrem Heinrichem. S vlastními literárními pokusy začal v roce 1893 a o rok později debutoval svou novelou Gefallen. První velké dílo, román Buddenbrookovi, vyšel v roce 1901. Kniha sklidila okamžitý úspěch a z Manna se stal téměř přes noc proslulý německý spisovatel. Roku 1905 se oženil s dcerou vzdělaného židovského obchodníka Katiou Pringsheimovou, s níž měl šest dětí , z nichž se výrazněji proslavily dvě: Klaus, který se rovněž stal spisovatelem, a Golo, jenž se věnoval historii. Skutečnost, že Thoma...
Více od autora
Viktor Dyk (89)
Viktor Dyk byl český básník, prozaik, dramatik, publicista a nacionalistický politik, v mládí jeden z představitelů tzv. generace anarchistických buřičů, později nacionalisticky orientovaný autor. Za 1. světové války byl členem domácího odboje a byl také signatářem Manifestu českých spisovatelů. Mezi jeho nejznámější literární díla patří např. novela Krysař, drama Zmoudření Dona Quijota či básnická sbírka Devátá vlna. Narodil se v Pšovce u Mělníka. Byl druhorozeným synem Václava a Hedviky Dykových. Viktorův otec, Václav Dyk byl tehdy správcem, nakonec až centrálním ředitelem mělnického panství knížete Jiřího z Lobkowicz. Dykův otec byl velice vzdělaný člověk, což se odráželo také v jeho obsahově hodnotné knihovně, na kterou Viktor rád při studiu v Praze vzpomínal, protože mimo ročníků Lumíra, Světozoru a Zlaté Prahy obsahovala i svazky Kobrovy Národní bibliotéky či Palackého Dějin národa českého. S literaturou měl tedy kontakt již od raného dětství a stal se brzy vášnivým čtenářem. Velmi se zajímal o českou historii, a to umocňovalo i jeho nacionální smýšlení. Sám v dětství údajně sepsal několik her pro loutkové divadlo, které hrál svému staršímu bratru Ludvíkovi. V deseti letech se pokusil složit svou první báseň. V roce 1888 začal chodit na pražské gymnázium v Žitné ulici, kde ho mj. učil Alois Jirásek, kterým byl Viktor přímo uchvácen . I Jiráska mladý Viktor zaujal a až do smrti zůstávali přáteli. Spolu s bratrem Ludvíkem, rovněž studentem gymnázia v Žitné ulici, bydleli u své ovdovělé babičky z matčiny strany, Marie Patrovské, na Malé Straně. Bratr Ludvík, horlivý účastník pokrokářského hnutí , tehdy zapaloval svými politickými a čtenářskými zájmy i mladšího Viktora a později ho také uvedl do spolkového života. V září 1893 byl nad Prahou vyhlášen výjimečný stav a byli zatý...
Více od autora
Jiří Marek (75)
Jiří Marek, vlastním jménem Josef Jiří Puchwein, byl český spisovatel, pedagog, novinář a scenárista. Studoval češtinu a němčinu na Karlově univerzitě v Praze, po absolvování učil ve 40. letech 20. století na učitelském ústavu v Soběslavi, kde organizoval studentský divadelní soubor. Po 2. světové válce pracoval jako redaktor Lidových novin. V roce 1948 se stal redaktorem Rudého práva a později byl šéfredaktorem časopisu Svět sovětů. Byl členem KSČ, spolupracoval s režimem . V letech 1954-1959 byl ústředním ředitelem Československého státního filmu, pak působil jako vysokoškolský pedagog, později docent české literatury na Institutu osvěty a novinářství v Praze, v letech docentem Filosofické fakulty Karlovy univerzity. Jeho manželkou byla filmová a divadelní herečka Eva Kubešová . Byl všestranně literárně činný od roku 1944. Je autorem jak sociálně psychologických románů s náměty z druhé světové války, tak později budovatelské prózy i dobrodružných příběhů a pohádek pro děti. Popularitu získal zejména kriminálními povídkami i jako autor filmových a televizních scénářů i rozhlasových her. Psal povídky, knihy povídek i romány a řada z nich patří do žánru sci-fi literatury. Nejznámějším z jeho tvorby je antiutopistický román Blažený věk z roku 1968, jehož úryvky vyšly již v roce 1966 v časopisu Plamen. Jiří Marek začínal jako Josef Jiří Puchwein, které v roce 1946 úředně vyměnil za umělecký pseudonym. Původně byl profesorem s působištěm na školách v různých malých městech, po válce, když se přestěhoval do Prahy, pracoval v různých redakcích. Výhodou práce v novinách bylo, že se při psaní reportáží dostával do styku s nejrůznějšími lidmi z rozmanitých prostředí a rozmanitých povolání, takže dobře poznal to, o čem posléze psal své prózy. Vrcholem jeho povále...
Více od autora
Miroslav Žbirka (27)
Miroslav Žbirka , známý jako Meky, byl významný slovenský popový hudebník, jehož kariéra trvala několik desetiletí od konce 70. let 20. století. Byl významnou osobností československé a později slovenské hudební scény, známý svým melodickým poprockovým stylem a výrazným hlasem. Žbirkova tvorba mu vynesla značné uznání, včetně několika cen Slávik - prestižního hudebního ocenění na Slovensku. Během své kariéry vydal řadu alb, která upevnila jeho postavení předního umělce v daném žánru. Kromě sólové tvorby byl Žbirka také členem skupiny Modus, která hrála důležitou roli v jeho počátečním úspěchu. Jeho vliv přesáhl hranice Slovenska a České republiky a rozšířil se i do dalších evropských zemí. Miroslav Žbirka 'Žbirkův přínos hudbě ocenili fanoušci i kritici a jeho odkaz je oslavován i po jeho úmrtí v listopadu 2021.
Více od autora
Mary Higgins Clark (84)
Mary Higgins Clark byla americká spisovatelka irského původu, autorka detektivních románů. Její kniha „Kam se poděly děti“ je podle Mystery Writers of America zařazena mezi 100 nejlepších detektivních románů všech dob. Spisovatelkou je také její dcera Carol Higgins Clark – některé knihy napsaly společně. Řada jejich knih byla zfilmována. Narodila se na Štědrý den roku 1927. Její otec byl irský přistěhovalec a její matka Američanka irského původu. Před svatbou pracovala jako sekretářka nebo letuška Pan American Airlines, zúčastnila se i posledního letu této společnosti do Československa před uzavřením železné opony. Dne 26. prosince 1949 se provdala za Warrena Clarka. V manželství se jim narodilo pět dětí. Po svatbě začala psát povídky, její první příběh koupil časopis Extension Magazine až po šesti letech a čtyřiceti odmítnutích. Po smrti svého manžela v roce 1964 začala studovat filozofii a přivydělávala si psaním rozhlasových scénářů. V roce 1968 vydala první román „Aspire to the Heavens“, který byl životopisem George Washingtona, v roce 1975 první detektivku „Where Are the Children?“ a v následujících letech řadu dalších detektivních románů. V roce 1987 se stala prezidentkou Americké asociace detektivních autorů a mnoho let zasedala v jejím předsednictvu. V roce 2002 vydala svou autobiografii „Kitchen Privileges“, napsala také knihu pro děti „The Magical Christmas Horse“ . Její knihy byly bestsellery, získaly řadu ocenění a byly přeloženy do mnoha jazyků. Zemřela na Floridě v 92 letech v roce 2020.
Více od autora
Ladislav Mňačko (35)
Ladislav Mňačko byl slovenský spisovatel a všestranný publicista. Nejpřekládanější slovenský spisovatel - jeho knihy vyšly v 26 jazycích. Narodil se ve Valašských Kloboukách na Moravě ale dětství a mládí prožil v Martině, kde jeho otec dostal místo poštmistra. Aktivně se účastnil druhé světové války v řadách partyzánů. Časově však nestihl povstání na Slovensku a proto se připojil k partyzánskému hnutí na východní Moravě, k ploštinské skupině. Na začátku 50. let patřil jako jeden z oddaných komunistickému režimu k nejprominentnějším novinářům. S postupem času však nejen ztratil nadšení pro komunismus, přiřadil se dokonce k jeho nekompromisním odpůrcům. V roce 1948 byl dopisovatelem v Palestině. Do zahraničí jako dopisovatel cestoval často, navštívil mj. i Izrael , Albánii , Čínu a Mongolsko , Zakarpatskou Ukrajinu , Maďarsko , SSSR , Francii , Itálii , NSR , NDR , Rakousko , Vietnam . V roce 1959 s výrazným úspěchem vydal autobiografický román Smrt si říká Engelchen . Známá je též novela Jak chutná moc z roku 1967 – otřesné podobenství, jak hypnotizující moc může mít totalitní režim. Na počátku 60. let popsal zákulisí politických procesů 50. let v knize Opožděné reportáže, jejíž význam bývá srovnáván dokonce s pracemi Alexandra Solženicyna. V roce 1961 se v Izraeli jako novinář zúčastnil soudu s Adolfem Eichmannem; proces zpracoval v reportážní knize Já, Adolf Eichmann . Na podzim roku 1967 odešel do emigrace v Izraeli na protest proti postoji Československa v izraelsko-arabské válce, odkud se však po několika měsících vrátil, jeho první manželka - židovského původu ale v Izraeli zůstala natrvalo. Druhá emigrace, tentokrát podstatně delší, následovola hned po srpnové intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, po kter...
Více od autora
James Oliver Curwood (64)
James Oliver Curwood byl americký prozaik, žurnalista, cestovatel a ochránce přírody, autor napínavých dobrodružných románů z prostředí divoké krajiny kanadského severu. Nejhodnotnější jsou ty, které líčí životy zvířat , mnoho jiných však vykazuje rysy literárního kýče. Ačkoliv Curwood nedokončil střední školu, byl schopen v roce 1898 složit přijímací zkoušky ke studiu žurnalistiky na Michiganské univerzitě. Od roku 1900 začal publikovat své první reportáže, povídky a krátké příběhy v Detroit News-Tribune. Již v roce 1909 mu jeho tvorba začala vynášet tolik, že se mohl vydat na svoji první cestu na sever k řece Yukon a na Aljašku, kde hledal inspiraci pro svoji další tvorbu. Tyto své cesty na sever a severozápad amerického kontinentu pak pravidelně opakoval. Jednu dobu také několik měsíců žil společně s Eskymáky. Vzhledem k tomu, že jeho tvorba byla nadále velice úspěšná, již v roce 1922 začal s budováním Hradu Curwood nedaleko od svého rodného města Owosso u řeky Shiawassee. Jednalo se napodobeninu romantického francouzského zámku z 18. století, kam později přestěhoval i svoji literární pracovnu . V mládí byl vášnivým lovcem, nicméně s přibývajícím věkem stále více prosazoval myšlenky ochrany přírody, nakonec byl jmenován členem Michiganské státní komise pro ochranu přírody. V roce 1927 během jedné ze svých cest na Floridu byl pokousán neznámým jedovatým živočichem , což u něj vyvolalo velké zdravotní problémy a komplikace. Kromě prudkých alergických reakcí se jednalo také o infekci a celkovou sepsi, která nakonec vedla k jeho předčasné smrti ve věku 49 let. Curwood vydal během svého života přibližně 30 knih, z nichž velká většina byla později i zfilmována. Mezi jeho světově nejproslulejší a vůbec nejznámější knihy patří román Vlčák Kazan, který byl...
Více od autora
René Goscinny (97)
René Goscinny byl francouzský spisovatel, humorista a scenárista kreslených seriálů s postavou Asterixe. Jeho otec, inženýr v chemickém průmyslu, pocházel z Polska a matka z Ukrajiny. V roce 1928 rodina přesídlila za prací do Argentiny. Goscinny vystudoval francouzské lyceum v Buenos Aires, poté krátce pracoval v New Yorku. Po návratu do Francie počátkem 50. let 20. století se plně věnoval literární tvorbě. Společně s ilustrátorem Jeanem-Jacquesem Sempém vytvořili postavu Mikuláše jehož příběhy zaznamenaly značný úspěch. Goscinnyho však nejvíce proslavily kreslené příběhy s postavičkami Asterixe, Obelixe a dalších Galů, jež kreslil Albert Uderzo. Tyto příběhy byly přeloženy do více než stovky jazyků a patří k nejčtenějším dílům francouzské literatury. K dalším jeho kresleným seriálům, které vznikaly současně, patří Lucky Luke, Iznogoud, Indián Umpa-pa a další. Goscinny byl také šéfredaktorem časopisu kreslených seriálů Pilote a založil společně s A. Uderzem a Dargaudem studio kresleného filmu Studios Idéfix. V něm vznikla řada animovaných filmů jako např. Asterix a Kleopatra, Daisy Town, Daltonovi na výletě aj.
Více od autora
Michael Connelly (83)
Michael Connelly je americký spisovatel. Píše především detektivní romány. Michael Connelly se proslavil především jako duchovní otec oblíbeného hrdiny, losangeleského policisty Harryho Bosche, a také právního zástupce Mickeyho Hallera. Jeho knihy byly přeloženy nejméně do 39 světových jazyků a vynesly mu mnoho ocenění. Žije na Floridě. Michael Connelly se narodil ve Filadelfii v Pensylvánii jako druhé nejstarší dítě stavitele W. Michaela Connellyho a Mary Connellyové. Podle Connellyho byl jeho otec frustrovaný umělec, který podporoval a povzbuzoval své děti v tom, aby byly v životě úspěšné. W. Michael Connelly se nebál riskovat a při honbě za kariérou se mu dařilo přeměnit prohru v úspěch. Connellyho matka byla fanouškem detektivních knih a svého syna přivedla do světa napínavých románů. Ve dvanácti letech se Connelly se svou rodinou přestěhoval z Filadelfie do Fort Lauderdale na Floridě a začal navštěvovat střední školu St. Thomas Aquinas High School. Connellyho zájem ve zločinnosti a tajemnu se vystupňoval poté, co po cestě z hotelu, kde pracoval jako pomocná síla v kuchyni, zahlédl muže jak hází nějaký předmět do živého plotu. Connelly byl zvědavý a rozhodl se plot prozkoumat. Zjistil, že zahozeným předmětem byla zbraň zabalená do dřevorubecké košile. Zbraň poté vrátil zpátky a sledoval podezřelého muže až do místního baru. Pak šel domů a vše pověděl svému otci. Později toho večera zavedl policisty do baru, ale ten muž už tam nebyl. Tato událost Connellymu ukázala svět policejních důstojníků a jejich životů. Ohromil jej při tom způsob, jakým pracují a vystupují. Connelly zamýšlel následovat otcovu kariéru ve stavebnictví a začal studovat obor stavebnictví a obchod na University of Florida v Gainesvillu. Jeho známky však nebyly takové, jak si představoval. Jednou šel do kina na film Roberta Altmana Dlouhé loučení, a byl okouzlen tím, co viděl. Film natočený podle stejnojmenné knihy Raym...
Více od autora
Ivona Březinová (111)
Ivona Březinová je česká spisovatelka knih pro děti. Narodila se v Ústí nad Labem, kde vystudovala gymnázium a Pedagogickou fakultu Univerzity J. E. Purkyně, obor český jazyk - dějepis. Po absolvování vysoké školy začala pracovat na katedře bohemistiky jako asistentka a o rok později získala doktorát pedagogických věd v oboru český jazyk a literatura. Jako odborná asistentka pak pracovala na vysoké škole ještě několik let a věnovala se především české literatuře 19. a začátku 20. století, později pak i literatuře pro děti a mládež. V té době také publikovala ve sbornících a časopisech odborné články. Pak se ale provdala do Prahy, kde se jí narodily dvě dcery, Tereza a Veronika, a po skončení mateřské dovolené se začala věnovat psaní knížek pro děti a mládež. Píše pro děti všech věkových kategorií od předškoláků po dospívající, některé knihy jsou napsané speciálně pro začínající čtenáře v první třídě. Věnuje se nejrůznějším žánrům. Její tvorba zahrnuje leporela, pohádky, příběhy ze života dětí i zvířat, ale i encyklopedie. Některé texty zobrazují téma jinakosti a handicapu . Knihy vydávají nakladatelství Albatros, Artur, Axióma, Didaktis, Egmont, Fragment, Grada, JaS, Junior, Knižní klub, Meander, Mladá fronta, Pasparta a Petra. Její povídky jsou uváděny na stanici Český rozhlas 2. Ze slovenštiny překládá knihy Gabriely Futové, Romana Brata a Toni Revajové. Po dva roky zvala do knihkupectví Fantazie na Tylově náměstí v Praze hosty z řad spisovatelů, ilustrátorů, herců a dalších příznivců psaného i mluveného slova v pořadu Ivona uvádí... V letech 2005 - 2011 působila jako lektorka tvůrčího psaní na Literární akademii , v letech 2008 - 2011 zde zastávala funkci vedoucí Katedry tvůrčího psaní a v akademickém roce 2010 - 2011 byla jmenována prorektorkou pro uměleckou a ediční činnost. Za dobu svého působení na Literár...
Více od autora
Francis Scott Fitzgerald (51)
Francis Scott Key Fitzgerald, většinou psaný F. Scott Fitzgerald byl americký spisovatel a scenárista, často označovaný za autora tzv. jazzového věku. Dnes je celosvětově považován za jednoho z nejlepších amerických spisovatelů 20. století. Byl také jedním z nejvýraznějších představitelů ztracené generace. Za svého života dokončil čtyři romány: Na prahu ráje, Krásní a prokletí, Velký Gatsby a Něžná je noc. Pátý, nedokončený román Poslední magnát, byl vydán posmrtně. Jeho díla byla mnohokrát zfilmována. Něžná je noc roku 1962, Krásní a prokletí roku 1922 a 2010, Velký Gatsby dokonce pětkrát, roku 1926, 1949, 1974, 2000 a 2013. Fitzgeraldův život byl roku 1959 vykreslen v dramatu Beloved Infidel. Pocházel z rodiny irských přistěhovalců, což se promítlo i do jeho tvorby. Je pojmenován po svém slavném bratranci , a také po své sestře Louise Scott Fitzgerald – ta zemřela 3 měsíce před jeho narozením. Jeho otec se jmenoval Edward Fitzgerald, do Ameriky se přistěhoval po Občanské válce. Studoval v New Jersey, kde byl podpořen jeho literární talent. Rozhodl se pokračovat ve studiu na Princetonu. Brzy po studiích se stal mluvčím mladé generace proti pokrytectví dospělých. Roku 1917 opustil školu a vstoupil do armády. Ze strachu, že zemře, napsal několik týdnů před narukováním knihu The Romantic Egotist. Oženil se s Zeldou Sayrovou . Zelda byla, mírně řečeno, výstřední. Vedl s ní velice náročný život. Protože jeho způsob života stál výrazně více, než vydělal, začal psát krátké příspěvky do Saturday Evening Post. Jejich vztah popsala spisovatelka Therese Fowlerová v románu Z jako Zelda. V roce 1937 pro velké zadlužení, a to nejen u přátel, ale i u nervového sanatoria, přijal Fitzgerald práci hollywoodského scenáristy. V románech a povídkách „jazzového věku“ zobrazil 20. léta tak, jak je prožívala zlatá mládež....
Více od autora
Felix Slováček (30)
Felix Slováček je uznávaný český klarinetista, saxofonista, dirigent a skladatel, který se zasloužil o rozvoj klasické i populární hudby v České republice. Narodil se 23. května 1943 ve Zlíně a jeho plodná kariéra trvá již několik desetiletí. Slováček studoval na konzervatoři v Ostravě a později na Akademii múzických umění v Praze. Díky svému hudebnímu nadání vystupoval s různými orchestry a soubory doma i v zahraničí.
Více od autora
Josef Kajetán Tyl (110)
Josef Kajetán Tyl byl český dramatik, režisér, herec, překladatel, divadelní kritik, spisovatel a novinář. Jeho otec František, který byl v úředních záznamech psán též jako Till, Tille, Tylli nebo Týl, byl hudebníkem u 28. pěšího pluku, matka Barbora byla dcerou mlynáře Ignáce Králíka, vzali se 15. listopadu 1807. Otec odešel od vojska v roce 1809 a pracoval jako krejčař. Rodné jméno Josef Kajetán Till změnil na „Týl“ roku 1825 a na „Tyl“ až roku 1838. Od roku 1822 studoval staroměstské Akademické gymnázium v Praze, roku 1827 odešel pokračovat na gymnázium do Hradce Králové, kde se seznámil s Václavem Klimentem Klicperou. Po ukončení gymnázia začal studovat Filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Studium nedokončil. Stal se členem Hilmerovy kočovné společnosti, kde se blíže seznámil s Magdalenou Forchheimovou, herečkou a operní zpěvačkou, se kterou se pak v roce 1839 oženil. Po dvou letech působení u této společnosti se vrátil do Prahy. V Praze získal místo účetního ve vojenské kanceláři 28. pěšího pluku, kde pracoval až do roku 1842. Ve volném čase se dále věnoval divadlu a novinařině. Od roku 1833 prakticky vedl redakci časopisu Jindy a nyní, tento časopis se po roce 1834 změnil na Květy české a až roku 1835 se název zřejmě na podnět Františka Palackého, zjednodušil na Květy. Redigoval jej do roku 1836 a v letech 1840–1845. Dále vydával časopis Vlastimil , v letech 1846–1849 redigoval Pražského Posla. Roku 1849 se pokusil založit noviny pro venkov – Sedlské noviny, ale tento pokus brzy ztroskotal. V roce 1833, společně s Karlem Slavojem Amerlingem, Františkem Dittrichem, skupinou literátů z okruhu Květů V. Filípkem, Františkem Hajnišem, Františkem Krumlovským, Karlem Hynkem Máchou a dalšími, založil Kajetánské divadlo, které hrálo na pražské Malé Straně v Kajetánském domě lékárníka a divadelníka Jana Dobromila Arbeitera. Bylo zaměřen...
Více od autora
Gabriel García Márquez (56)
Gabriel José García Márquez byl kolumbijský spisovatel a novinář píšící španělsky. Často je považován za nejdůležitějšího představitele tzv. magického realismu, přestože je jeho dílo příliš rozmanité na to, aby mohlo být jednoznačně zařazeno. Narodil jako nejstarší ze dvanácti sourozenců v městečku Aracataca v departmentu Magdalenana na severu Kolumbie. Dětství prožil se svými prarodiči, kteří ovlivnili jeho pozdější tvorbu. Jeho dědeček byl plukovníkem v kolumbijské občanské válce na straně liberálů, babička pak pověrčivá žena znalá lidových pověstí. Střední školu navštěvoval v hlavním městě Bogotě, na vysoké škole studoval práva, ale studia nedokončil. Od roku 1948 byl novinářem a dopisovatelem různých provinčních novin. Roku 1954 se stal zpravodajem významného bogotského listu El Espectador. Byl vyslán do Paříže, noviny však byly krátce po jeho příjezdu úředně zastaveny. Tři roky pobýval v tamním hotelu De Flandre a psal. Navštívil několik evropských zemí včetně Československa v letech 1955 a 1957. Roku 1957 se vrátil do Kolumbie, kde se jeho ženou stala Mercedes Barcha. Po nástupu Fidela Castra k moci se stal dopisovatelem kubánské tiskové agentury Prensa Latina. V padesátých letech napsal několik povídkových próz, se kterými ovšem nebyl příliš spokojen, a tak se pustil do psaní filmové kritiky, v Římě dokonce vystudoval režii. Na krátko se pak vrátil do Kolumbie, V té době se s rodinou přestěhoval do Mexika. Později v Barceloně psal i filmové scénáře. V roce 1967 se konečně dostavil literární úspěch v románu o rodině Buendíů, Sto roků samoty, za tři roky se prodalo více než půl milionu výtisků. Dílo psal zavřený v pracovně po osmnáct měsíců, než konečně vyšel s třinácti sty stránkami rukopisu notně čpícími nikotinem. Prodeje pomohly Garcíovi Márquezovi dostat se z dluhů a poskytly mu možnost věnovat se psaní po zbytek života. Po vydání románu Sto roků samoty s...
Více od autora
Hana Doskočilová (71)
Hana Doskočilová, provdaná Sekyrková byla česká spisovatelka knih pro děti. Maturovala ve Znojmě, poté pracovala v Jihlavě a Praze jako úřednice. Od roku 1961 byla zaměstnána v tehdejším Státním nakladatelství dětské knihy , pozdějším Albatrosu, a postupně se začala prosazovat i jako autorka. Od roku 1972 byla spisovatelkou na volné noze. Psala do dětského časopisu Mateřídouška . Její tvorba byla zaměřena na děti předškolního a mladšího školního věku . Příběhy mají kromě zábavné a napínavé složky často také nenásilně didaktický charakter. Byla mistrem literární zkratky. Hana Doskočilová se podílela i na známých pohádkách O krtkovi, tvořených společně s kreslířem Zdeňkem Milerem. Jde konkrétně o těchto 14 příběhů:
Více od autora
Petra Janů (18)
Petra Janů je známá česká zpěvačka, která se významně podílela na rozvoji hudební scény ve své zemi. Narodila se 19. listopadu 1952 jako Jana Petrů, později přijala umělecké jméno Petra Janů . Její kariéra odstartovala koncem 70. let 20. století po účasti v několika hudebních soutěžích, díky nimž získala široké uznání. Je známá svým výrazným hlasem a emotivním vystupováním.
Více od autora
Michal David (30)
Michal David je známý český zpěvák, skladatel a producent, který významně ovlivnil českou hudební scénu. Narodil se 14. července 1960 jako Vladimír Štancl, později přijal umělecké jméno Michal David . Jeho kariéra začala koncem 70. let a nabrala na obrátkách v průběhu 80. let, kdy se stal jedním z nejpopulárnějších popových hudebníků v zemi. David je známý svými chytlavými melodiemi a tanečně orientovanou popovou hudbou, která často obsahuje prvky diska.
Více od autora
Stefan Zweig (55)
Stefan Zweig byl rakouský prozaik židovského původu, esejista, básník a překladatel z francouzštiny a angličtiny do němčiny. Jeho otec, původem moravský Žid usazený ve Vídni, podnikal v textilnictví; matka pocházela z vlivného, bohatého, kulturně založeného rodu a vyrostla v Itálii. Měl o dva roky staršího bratra Alfreda, který později převzal podnik po otci. Stefan tak jako druhorozený mohl studovat a věnovat se svým uměleckým zálibám: divadlu, hudbě, výtvarnému umění a hlavně literatuře. Ještě jako dvacetiletý student vydal sbírku básní s názvem Stříbrné struny, ale na dalších šest let se odmlčel. Absolvoval filosofii, germanistiku a romanistiku v Berlíně a v roce 1904 ve Vídni získal titul doktora filozofie. Často cestoval, zejména do Francie, Anglie a Belgie, ale v pozdějších letech navštívil také Indii, Ceylon, Barmu a Spojené státy americké. Jeho literární tvorbu ovlivnila psychoanalýza, osobně se přátelil se Sigmundem Freudem. Od mládí se hlásil k idejím humanismu, pacifismu a kosmopolitismu, který však spojoval s úctou ke svébytnosti různých národů. Usiloval o vzájemné poznání a sblížení Evropanů. Pod vlivem svého přítele, belgického básníka Emila Verhaerena, si také osvojil civilismus, tedy lyrický úžas nad technickým a vědeckým pokrokem moderního lidstva. Zpočátku se věnoval dramatické tvorbě, ale jeho první tři hry nemohly být uvedeny z důvodu náhlého úmrtí v souboru. Začal psát novely a eseje, věnoval se překladům. Během 1. světové války žil ve Vídni, kde pracoval v archivu Ministerstva války. Na začátku první světové války vykazoval vlastenecké smýšlení, jež zasáhlo mnohé Němce a Rakušany, jako například také Martina Bubera nebo Hermanna Cohena. V roce 1914 publikoval v tisku otevřený dopis An die Freunde im Fremdland , v němž oznamuje, že za války musí dá...
Více od autora
Kamil Bednář (73)
Kamil Bednář byl český básník a překladatel. Studia práv a filozofie na Karlově univerzitě nedokončil. Po uzavření vysokých škol okupační správou působil jako redaktor v nakladatelství Melantrich. Odtud přešel do nakladatelství V. Petra a několik let po válce roku 1949 k Československému spisovateli. Od roku 1959 se věnoval pouze psaní. Používal také pseudonymy, např. Prokop Kouba. Patřil k vůdčím osobnostem básnické generace, která umělecky dorůstala v období krátce před německou okupací Československa. Ta se orientovala k nadčasovým hodnotám konkrétního, „nahého“ člověka , což Bednář vyjádřil v programovém eseji Slovo k mladým , kolem něhož se soustředily názory celé literární generace. Jeho starší syn Jiří Bednář se stal divadelníkem. Mladší syn Ivan Bednář se stal divadelním režisérem a publicistou. Druhá manželka Kamila Bednáře byla Emilie Bednářová , roz. Jiřincová, spisovatelka a překladatelka . Sňatek uzavřeli v roce 1960. Od roku 1966 do roku 1972 žili v letní sezoně na chatě v Mělníku obklopeni velkou zahradou. Zde také vznikaly fejetony o zahradě a přírodě, které vycházely periodicky v novinách Lidová demokracie. Pod titulem "Zahrada přítelkyně" vyšla po smrti autora jejich knižní sbírka s ilustracemi Ludmily Jiřincové. Kamil Bednář zemřel 23. května 1972 v Mělníku, je pohřben na hřbitově v Praze-Ďáblicích. Bednářovým debutem byla sbírka spirituální, programově antiavantgardní lyriky Kámen v dlažbě , vydaná v Halasově edici První knížky a Halasovou poetikou též značně ovlivněná. Následovaly pak sbírky Milenka modř a Kamenný pláč . Též v básnických knihách uveřejněných za okupace Bednář vychází z prožitku úzkostné doby a blízkosti smrti. Zároveň se sbližuje ...
Více od autora
Valja Stýblová (60)
Valja Stýblová byla česká spisovatelka, lékařka, bývalá československá politička za Komunistickou stranu Československa a poslankyně Sněmovny lidu Federálního shromáždění za normalizace. Narodila se v rodině legionáře, poměrně brzy se dostala do Prahy, kde absolvovala gymnázium. Poté vystudovala medicínu , roku 1965 se stala docentkou a roku 1977 profesorkou neurologie. V roce 1973 byla jmenována vedoucí katedry neurologie a psychiatrie Lékařské fakulty hygienické Univerzity Karlovy, po roce byla jmenována přednostkou Neurologické kliniky LFH UK a FNKV, kde pracovala od promoce až do důchodu v roce 1990. Ve volbách roku 1981 zasedla za KSČ do Sněmovny lidu . Mandát obhájila ve volbách roku 1986 . Ve Federálním shromáždění setrvala do konce funkčního období, tedy do svobodných voleb roku 1990. Netýkal se jí proces kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci. V roce 2007 obdržela Medaili Josefa Hlávky a v roce 2012 Cenu Josefa Hlávky. Její dílo je ovlivněno její profesí lékařky. Knihy Valji Stýblové byly přeloženy do angličtiny, běloruštiny, bulharštiny, estonštiny, francouzštiny, litevštiny, lotyštiny, maďarštiny, němčiny, polštiny, ruštiny, slovenštiny, slovinštiny a španělštiny:
Více od autora
Josef Kopta (103)
Josef Kopta byl český spisovatel a novinář. Původním povoláním byl bankovní úředník. V první světové válce vstoupil do československých legií v Rusku. Po návratu z války se věnoval pouze literární činnosti. Byl redaktorem Národního osvobození a Lidových novin. Začal jako básník, jeho skladby byly nevýrazné: Po těchto sbírkách začal psát romány, zde Kopta směřuje psychologii svých postav. Byl úspěšnější v povídkách, nebo kratších románech: Tvorba po druhé světové válce: Trochu mimo jeho tvorbu stojí jediná komedie, kterou napsal – Nejkrásnější boty na světě – tříaktová hra o jednom ševci, kterak bojoval a vítězil; premiéra v Divadle na Vinohradech 23. 11. 1926 , tiskem 1927.
Více od autora
Emil Vachek (89)
Emil Vachek – 1. května 1964, Praha) byl český prozaik, dramatik a novinář, společně s Eduardem Fikerem zakladatel české detektivky, tvůrce prvního ryze českého detektiva Klubíčka. Narodil se roku 2. února 1889 v Pražském Předměstí u Hradce Králové v rodině sklepníka a pozdějšího správce konírny zájezdního hostince Karla Vachka a jeho manželky Anny, rozené Krajákové. Byl nejmladší ze čtyř dětí, otec zemřel, když bylo Emilu Vachkovi pět let. Základní školu vychodil v Hradci Králové a Hořicích, od roku 1900 studoval na reálce v Hradci Králové. V té době se seznámil s Karlem Čapkem, který studoval na královéhradeckém gymnáziu. Spolu s Čapkem, Rudolfem Medkem, Jiřím Červeným a dalšími studenty byl Vachek členem studentského spolku Mansarda. Z reálky musel odejít pro problémy s článkem ve studentském časopise Revue nejmladších a nastoupil na obchodní akademii . V roce 1906 se matka se třemi dětmi přestěhovala do Prahy. Karel Vachek začal studovat na soukromé obchodní škole, studia ale nedokončil a stal se profesionálním novinářem. V roce 1911 se Emil Vachek stal redaktorem Práva lidu, kde pracoval do roku 1929 a jeho příspěvky se objevily téměř ve všech rubrikách . Byl též v období 1916–1921 redaktorem satirického časopisu Kopřivy . V Plzni poté redigoval v letech 1924–1928 revue Pramen a Nové svobody . Přispíval i do dalších levicových tiskovin. V roce 1935 se spolupodílel na založení nakladatelství Evropský literární klub a byl jeho místopředsedou., přispíval do Volné myšlenky, Práce, Zvonu, Tvorby, Panorámy, Literárních novin, v letech 1924–1927 vydával a redigoval plzeňský Pramen a v letech 1927–1929 Novou svobodu. Své články publikoval pod pseudonymy Emil C...
Více od autora
Waldemar Matuška (38)
Waldemar Matuška was a prominent Czechoslovak singer, actor, and entertainer, renowned for his distinctive baritone voice and dynamic stage presence. Born on July 2, 1932, in Košice, he became one of the most popular artists in Czechoslovakia during the 1960s and 1970s. Matuška's career spanned several decades, during which he recorded numerous albums, performed at countless concerts, and appeared in many television and film productions.
Více od autora
Stendhal (61)
Stendhal vlastním jménem Henri Marie Beyle byl francouzský spisovatel, představitel kritického realismu a romantismu. Stojí na rozcestí romantismu a realismu. Základním motivem všech jeho knih je hledání lásky. Hledá krásné okamžiky štěstí a osobního uplatnění. Jeho hrdinové se marně brání společenským normám. Než pochopí, že je to zbytečné, prohrávají, podléhají společnosti, opouští ideály a začínají se také přetvářet, aby si jich okolí vážilo. Pseudonym Stendhal použil Henri Beyle poprvé ve spisu Dějiny malířství v Itálii v roce 1817, inspiroval se názvem německého města Stendal, rodiště historika umění Winckelmanna. Henri Beyle se narodil v zámožné měšťácké rodině v Grenoblu a dostalo se mu dobrého vzdělání, stal se známou postavou pařížských diskuzních salonů, s napoleonskou armádou se zúčastnil ruského tažení a zažil Napoleonovu porážku u Moskvy. Francouzský romanopisec, hudební a literární kritik, autor cestopisů a teoretických spisů. Představitel kritického realismu, mistr psychologického románu. Již v mládí byl ovlivněn osvícenstvím a protikrálovským hnutím, jež vzešlo z vlasteneckého nadšení Velké francouzské revoluce. Jakožto nadšený stoupenec revoluce vstoupil po studiích do armády Napoleona Bonaparteho a jako důstojník se zúčastnil tažení do Ruska. Během Restaurace prožil sedm let v Itálii, kde se stýkal s italskými bojovníky za národní sjednocení. Na příkaz rakouské policie však Itálii musel opustit. Po návratu do Francie se zapojil do bojů o novou literaturu a o romantismus a proti dvorskému klasicismu. Stendhal byl především znalcem života, umění podle něj mělo pravdivě zachycovat "hnutí srdce". Umělec musí mít odvahu nově se dívat na život, tvořit podle současného života a nikoliv podle vzorů, které odpovídaly společnosti a životu v jiné době. Hlavním cílem umění je podle Stendhala působit na publikum, zaujmout jej a otřást jím. Všechno ostatní jsou jen prostředky, kt...
Více od autora
J. K Rowling (85)
Joanne Rowlingová se narodila roku 1965 v anglickém Gloucestershiru, jejími rodiči jsou laborantka Anne a manažer firmy Rolls Royce Peter. Rowlingová na sebe upozornila už v šesti letech, kdy napsala povídku o králíčkovi Rabbitovi , který měl spalničky. V roce 1971 se její rodina přestěhovala z Yatu do Winterbournu, kde si Joanne a její sestra Di hrály s dětmi ze sousedství na kouzelníky. Jejich nejlepšími přáteli byli v té době Ian Potter a jeho sestřička Vikky. S těmi si užily hodně legrace – Ian měl totiž nevyčerpatelnou zásobu bláznivých nápadů, a tak ani talíře zdobené hlemýždi nebo běhání po čerstvém betonu nebylo pro malou Joanne nic neobvyklého. V roce 1974 se Rowlingovi opět přestěhovali, tentokrát do Tutshillu, poblíž městečka Chepstow . Joanne se v nové škole nelíbilo, možná proto se začala hodně věnovat čtení . Jejím nejlepším kamarádem se zde stal Sean Harris, který byl proslulý tím, že spolužačkám o poledních přestávkách vyprávěl příběhy, a který v určitých věcech nápadně připomíná Rona Weasleyho. Postava Hermiony je do jisté míry jejím autoportrétem . V posledním roce školy se Rowlingová stala „vzornou žákyní“, stala se velkou čtenářkou Jane Austenové a sběratelkou prastarých jmen. Od osmnácti studovala na univerzitě v Exeteru francouzštinu a filologii a během studia strávila rok v Paříži jako asistentka učitele. Koncem devadesátých let krátce pracovala jako úřednice pro Amnesty Internacional, později také jako sekretářka v Manchesteru, práce ji ale příliš nebavila. O poledních pauzách psala v kavárnách a počítač používala k přepisování svých příběhů. Při jedné večerní cestě vlakem z Manchestru do Londýna jí v mysli náhle vytanula podoba Harryho Pottera… Po smrti své matky odjela do portugalského Porta učit angličtinu. Po odpoledních ...
Více od autora
A. J Cronin (47)
Narodil se jako jediné dítě Jessie a Patricka Croninových. Otec pracoval jako pojišťovací agent a obchodní cestující. Poté, co otec zemřel na tuberkulózu, se přestěhovali k matčiným rodičům do Dumbartonu. Později přesídlili do Glasgowa, kde po absolvování St. Aloysius' College získal v roce 1914 díky svým schopnostem stipendium na studium medicíny na místní University of Glasgow. Studia přerušil v akademickém roce 1916/17, kdy sloužil jako lékař u vojenského námořnictva. Bakalářský titul obdržel v roce 1919, v dalších šesti letech potom zvyšoval stupeň svého lékařského vzdělání. V roce 1921 se oženil s Agnes Mary Gibsonovou, se kterou se seznámil na univerzitě. Manželka, také lékařka, mu pomáhala při výzkumu, pracovala v lékárně a jako asistentka v jeho londýnské praxi. Narodili se jim tři synové, Vincent, Patrick a Andrew. V roce 1930 nastoupil Cronin kvůli chronickému dvanácterníkovému vředu na nucenou dovolenou, na které napsal během tří měsíců svůj první román Hrad mistra kloboučníka. Rukopis byl rychle přijat prvním osloveným nakladatelem, od té doby se Cronin plně věnoval spisovatelské profesi a k lékařské kariéře se již nevrátil. V roce 1939 se v souvislosti s filmováním jeho děl přestěhoval s rodinou do Spojených států, kde strávili s přestávkami následující desetiletí. Od poloviny 50. let se vrátili do Evropy do švýcarského Lucernu a Montreux, kde Cronin pokračoval ve své plodně spisovatelské činnosti a kde v roce 1981 zemřel.
Více od autora
Václav Řezáč (77)
Václav Řezáč, vlastním jménem Václav Voňavka , byl český spisovatel. Václav Řezáč, původním jménem Václav Voňavka se narodil v rodině drožkáře Josefa Voňavky a matky Marie, rozené Martínkové, později znovu provdané Hagelbauerové . Starší bratr Josef se narodil roku 1886. Vyrůstal ve staroměstské části Na Františku, otec mu zemřel, když mu byly tři roky. Matka pracovala jako pradlena a později domovnice. Znovu se provdala za strojníka Josefa Hagelbauera ; rodina se přestěhovala na Nové Město. Vztah Václava Řezáče s otcem byl nedobrý, nenávistný a promítl se i do jeho pozdější tvorby . Za první světové války byl nevlastní otec na frontě a rodina žila jen z příjmů matky - pradleny a domovnice. Václav Řezáč maturoval v roce 1919 na reálce v Ječné ulici, poté absolvoval abiturientský kurs a v letech 1920-1940 pracoval na Státním úřadu statistickém. V roce 1920 se tehdejší Václav Voňavka seznámil s Emou Řezáčovou , která tehdy pracovala jako redaktorka v nakladatelství Karel Šolc. V roce 1923 se s ní oženil a převzal její příjmení. V manželství se narodili synové Ivan a Tomáš . V letech 1924-1926 žili manželé Řezáčovi v Řevnicích, předtím i potom v Praze. V roce 1932 se přestěhovali do své nové funkcionalistické vily v komplexu Na Babě. Od dvacátých let přispíval Václav Řezáč z existenčních důvodů do českých periodik jako Lumír či Světozor. Ve třicátých letech 20. století se stal úspěšným spisovatelem, jeho Kluci, hurá za ním vycházely v roce 1933 na pokračování v příloze nedělních Lidových novin. Kritika jeho knihy přijímala příznivě. V období Protektorátu vydal svá vrcholná díla. Když v roce 1942 vyšla publikace Almanach české knihy, Lidové noviny jmenovaly Václava Řezáče na prvním místě mezi opomenutými členy „první gardy české literatury“. V ...
Více od autora
Orchestra Ladislav Štaidl (31)
Orchestra Ladislav Štaidl , vedený českým skladatelem, aranžérem a dirigentem Ladislavem Štaidlem, byl významným souborem české hudební scény. Sám Ladislav Štaidl byl významnou osobností československé populární hudby, zejména od 60. let 20. století. Spolupracoval s celou řadou známých českých umělců a během své kariéry se významně podílel na formování zvuku české populární hudby. Jeho orchestr doprovázel mnoho slavných zpěváků, včetně Karla Gotta, nejslavnějšího zpěváka české populární hudby. Všestrannost orchestru umožňovala provádět širokou škálu hudby, od popu až po úpravy vážné hudby, a byl známý také svou prací na filmové hudbě a televizních pořadech."," a "4" zde nejsou uvedeny, je zřejmé, že Orchestra Ladislav Štaidl měl plodnou tvorbu a zanechal trvalý vliv na kulturní krajinu české hudby.
Více od autora
Mikoláš Aleš (81)
Mikoláš Aleš byl český malíř, kreslíř, dekoratér a ilustrátor, jedna z nejvýznamnějších osobností takzvané „Generace Národního divadla“, klasik českého umění 19. století. V ranějším období tvořil v pozdně romantickém stylu, přičemž vycházel z odkazu Josefa Mánese, později směřoval spíše k secesi. Jeho otcem byl František Aleš, písař a později městský tajemník, člen významné a zámožné mirotické rodiny, matkou Veronika Alšová, rozená Famfulová. Kvůli finančním potížím se celá rodina několikrát přestěhovala. V roce 1856 nejprve do Písku a následně do Prahy. Ani tam se však nepodařilo situaci zlepšit a Alšové se v únoru 1859 vrátili zpět do Mirotic. Kreslit začal už ve čtyřech letech. V roce 1862, podobně jako jeho dva bratři František a Jan, nastoupil na školu v Písku a v roce 1865 na gymnázium, které však pro neshody s jedním z tamních pedagogů musel opustit. Začal se učit malířem a roku 1867 vstoupil do druhé třídy písecké reálky, kde studoval až do roku 1869, kdy odjel do Prahy na Akademii výtvarných umění. Během studia si přivydělával vyučováním kreslení a drobnými ilustracemi. Jeho učiteli byli Josef Matyáš Trenkwald a Jan Swerts. V roce 1876 se zúčastnil demonstrace proti profesoru A. Woltmannovi, který během své přednášky v německém vzdělávacím klubu Concordia popřel sice existenci českého umění v době gotické a barokní; uvedl, že české umění pouze přejímalo v té době německé vzory. Čeští studenti, kteří přednášku navštívili, hlasitě protestovali a neopustili přednáškovou síň, na což profesor Woltmann reagoval vyklizením síně. Později protesty přerostly v potyčky mezi německými a českými studenty. Aleš byl potrestán několikadenním vězením a vyloučen z akademie. Po tom, co předčasně zemřeli oba jeho bratři , zemřela v roce 1869 také jeho matka. Otec se v roce 1874 znovu oženil, ale téhož roku zemřel. Protože se svou macechou se nikdy nespřátelil, zůstal ve 22 letech ...
Více od autora
Il'ja Grigor'jevič Èrenburg (74)
V roce 1908 byl z politických důvodů uvězněn, poté uprchl a v letech 1908–1917 žil v Paříži, kde se seznámil s V. I. Leninem. Během Občanské války ve Španělsku působil jako dopisovatel sovětského tisku. Zemřel na rakovinu prostaty a močového měchýře. Počátky jeho tvorby byly ovlivněny expresionismem. Pozdější tvorbu ovlivnil symbolismus. Znal i západní, především francouzské literární prostředí. V jeho díle je patrný odpor k buržoazii, ale do socialistické tvorby se také zrovna nehrnul. Ve svých knihách líčí většinou konflikty lidského soukromí s revolucí. Je znám také díky svým aktivitám za druhé světové války. Na východní frontě působil jako novinář píšící články, jež podněcovaly nenávist ke všem Němcům bez rozdílu. Jeho textům v novinách Pravda nebo Krasnaja zvezda se říkalo "kaťuše", což byl známý sovětský ničivý raketomet. Mnoho historiků se domnívá, že krutosti, jichž se dopouštěla Rudá armáda při dobývání Německa, byly inspirovány právě těmito texty.
Více od autora
Ondřej Neff (83)
Ondřej Neff, alias Aston , je český spisovatel science fiction a novinář, vydavatel internetových deníků Neviditelný pes a DigiNeff . Jeho otcem byl spisovatel Vladimír Neff. První manželkou Ondřeje Neffa byla Michaela, roz. Šprachtová, s ní se oženil roku 1969. Ta však 7. srpna 2002 zemřela na rakovinu. Od podzimu 2003 žije Ondřej Neff s herečkou Ljubou Krbovou, s ní se roku 2005 přestěhoval do obce Zvole u Prahy. Dne 22. srpna 2008 se s Ljubou Krbovou oženil. S první manželkou měl Neff dvě děti, a to syna Davida, narozeného v roce 1970, ten působí jako fotograf deníku Mladá fronta DNES, a dále dceru Irenu, narozenou v roce 1979, již 23. února 2008 zavraždil její manžel. Neff roku 1969 vystudoval Fakultu sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy v Praze a rok nato získal titul PhDr. Mezitím již působil jako redaktor Československého rozhlasu a podílel se na vysílání i v osudný den okupace Československa sovětskými vojsky. V letech 1970–1974 pracoval v propagaci nakladatelství Albatros, v letech 1974–1975 v propagaci obchodního domu Kotva, v letech 1975–1979 na pozici fotografa v Ústředí lidové umělecké výroby a mezi lety 1979 a 1985 jako redaktor deníku Mladá fronta. Po krátké přestávce, kdy byl na volné noze, nastoupil od října 1987 coby redaktor týdeníku Svazu českých spisovatelů Kmen, jímž byl až do roku 1989 . V letech 1990–1993 působil jako šéfredaktor časopisu Ikarie a mezi roky 1990 a 1994 byl redaktorem deníku Mladá fronta DNES. V letech 1995–1996 spolu s Vojtěchem Steklačem, Vladimírem Kovaříkem, Miroslavem Vaicem a Oldřichem Dudkem psal pro TV Nova scénáře k prvnímu českému sitcomu Nováci. Je jedním ze zakladatelů Institutu digitální fotografie a veletrhu Digiforum. Na konci listopadu 1998 stál s Patrickem Zandlem a Ivem Lukačovič...
Více od autora
Gustave Flaubert (69)
Gustave Flaubert byl francouzský spisovatel. Je považován za jednoho z největších a nejvlivnějších prozaiků 19. století a vrcholného představitele literárního realismu. Proslavil se především svým prvním románem Paní Bovaryová a perfekcionistickým stylem. Narodil se v Rouenu do lékařské rodiny. Od roku 1841 studoval práva v Paříži, kde navázal literární známost s Victorem Hugem. Pro nervové záchvaty, epilepsie, se na otcovo přání v roce 1844 vzdává dalších studií. Protože byl finančně zabezpečen, mohl si dovolit pracovat na venkově a každé dílo několikrát přepracovávat. Obdiv a přátelství choval k I. S. Turgeněvovi a k synovci svého předčasně zemřelého přítele Guy de Maupassantovi, kterého svými radami i pomocí prakticky uváděl do literatury. Odmítal manželství jako projev měšťáctví, stejně jako každodenní problémy. Žil samotářsky. Měl celoživotní platonickou lásku , byla starší o 11 let. Přesto, že se stýkal s naturalisty, sám byl původem romantik, ovšem takový, který přišel o iluze, obrátil se k realismu možného a zároveň toužil po objektivním vědeckém pohledu v tvorbě. Byl schopen filozofické a psychologické analýzy – vynikal v ní. Hodně cestoval – navštívil Itálii, Řecko,Tunis a Blízký východ – Cařihrad, Sýrie, Palestina, horní Egypt. Byl soudně stíhán za román Paní Bovaryová . Na základě vytržených úryvků „lascivních líčení“ milostných dobrodružství hlavní hrdinky byl stíhán pro urážku veřejné mravnosti a manželské instituce. Při soudním líčení v r. 1857 byl zproštěn všech obvinění. Katolická církev však dekretem ze dne 20. června 1864 zařadila Flaubertovy romány Paní Bovaryová a Salambo na Index zakázaných knih. Je pochován na hřbitově ve svém rodném městě....
Více od autora
Jo Nesbø (88)
Jo Nesbø IPA je současný norský spisovatel a hudebník. Původně vystudoval ekonomii a finanční analytiku. Zpočátku pracoval jako novinář, makléř a taxikář. Narodil se v Oslu v rodině knihovnice, otec byl vášnivým čtenářem a vypravěčem. Má dva bratry. Mladého Joa ovšem nejvíce zajímal fotbal – působil v klubu Molde FK a chtěl se stát profesionálním hráčem ve stáji britských Tottenham Hotspur. Po natržení kolenního vaziva se svých plánů musel vzdát a začal intenzivně pracovat na svém vzdělání. Vystudoval ekonomii na Norges Handelshøyskole v Bergenu, stal se z něj burzovní makléř a později i finanční analytik v největší makléřské společnosti v Norsku. To bylo jeho denní zaměstnání, v noci nechával promlouvat divočejší stránku své osobnosti. Jeho další zálibou byla rocková hudba – věnoval se hře na kytaru a skládání písní v několika nepříliš úspěšných formacích. Potom s mladším bratrem Knutem založili vlastní skupinu a Di Derre se stali idoly norské rockové scény s rekordním počtem prodaných alb a až 180 odehranými koncerty ročně. Když už tenhle rytmus nemohl déle zvládat, odletěl na několik měsíců do Austrálie. Zároveň dostal nabídku napsat zápisky z turné kapely, on si však zvolil úplně jiný žánr. Naplno se začal psaní románů věnovat v roce 1997 po smrti svého otce, kdy si uvědomil, že chce do konce svého života stihnout napsat román. Jeho literární kariéru odstartoval kriminální román Flaggermusmannen z roku 1997. Jde o první detektivku, v níž vystupuje osobitý kriminalista Harry Hole. Kniha zaznamenala okamžitý úspěch a svému autorovi vynesla cenu Rivertonprisen, kterou uděluje Klub Riverton za nejlepší literární nebo dramatické počiny s kriminální tematikou. Dále obdržel Skleněný klíč, skandinávskou cenu za nejlepší kriminální román. Inspirací pro vytvoření zasmušilého kriminalisty Harryho Holea byla díla amerických autorů tzv. „drsné školy“, Raymonda Chandlera a Dashiella Hammetta. „Našel jsem mís...
Více od autora
Petr Urban (50)
Petr Urban je český sportovec , reprezentant, kreslíř a ilustrátor. Pochází ze severočeské Smržovky, kde jeho rodina žije už celé generace. Saně byly první sport, který začal vnímat a stejně jako jeho pradědeček a otec v něm dosáhl mnoha úspěchů. Reprezentoval Československo na zimních olympijských hrách v roce 1992 v Albertville. Je ženatý a má dvě děti. Původně se vyučil nástrojařem, ale od roku 1991 profesionálně kreslí. Kreslený vtip mu poprvé uveřejnili v časopise Dikobraz 20. února 1985. Prvním mezinárodním úspěchem pro něj bylo v roce 1989 čestné uznání z mezinárodní soutěže kresleného humoru v turecké Ankaře. Kreslí vtipy do novin a časopisů, pravidelně spolupracuje například s Mladou frontou plus, Nedělním Bleskem, Stadionem a se Světem Motorů. Dále s Pivním kurýrem a Českým rybářem. Občas publikuje také v deníku Sport. Podle jeho kreslené postavičky Rudy Pivrnce se jmenuje i pivo Pivrnec. Na počest postavičky nazpívala skupina Kabát píseň Pivrnec. Kromě knih a kalendářů kresleného humoru maluje obrazy a zabývá se aplikací humoru v reklamě. Je spoluautorem a ilustrátorem knih:
Více od autora
Jiří Hanzelka (39)
Jiří Hanzelka byl český cestovatel a spisovatel. Narodil se na kopci Kotouč u Štramberka v domě, který patřil správě vápencových lomů. Ve věku tří let se s rodiči přestěhoval do Kopřivnice, kde jeho otec pracoval v automobilce Tatra jako dělník ve vývojovém oddělení; příležitostně také závodil jako spolujezdec Josefa Vermiřovského. V letech 1925 až 1930 bydleli v Bratislavě, poté se přestěhovali do Prahy. Vystudoval obchodní akademii a po maturitě začal studovat Vysokou obchodní školu. Protože ale na začátku druhé světové války došlo k uzavření českých vysokých škol, mohl ji ukončit až v r. 1946. Mezitím byl nasazen na zemědělské práce do Zhoře u Tábora, kde při úrazu na statku přišel o prst. Na škole studoval s Miroslavem Zikmundem, který byl poté jeho partnerem na cestách i spoluautorem jejich společných knih. V letech 1947 až 1950 podnikl spolu s Miroslavem Zikmundem cestu do Afriky a Jižní Ameriky. Celou tuto výpravu absolvovali společně ve voze značky Tatra T 87. Po návratu do Československa se roku 1954 oženil a později se mu narodily dvě děti, syn Jiří a dcera Hana. Roku 1958 věnoval svůj dům v Gottwaldově tomuto městu s podmínkou, že v něm budou zřízeny dětské jesle. Druhou cestu, již s doprovodem, podnikli ve dvou vozech Tatra 805 v letech 1959 až 1964. Při této výpravě projeli Asii a Oceánii. Také na této cestě shromáždili velké množství dokumentárního materiálu. Krátce po návratu zemřela na rakovinu jeho žena. Jako přesvědčený sociální demokrat a v naději, že komunistické straně se může zdařit reforma politického systému, roku 1963 vstoupil do KSČ. Jako člen KSČ i v roce 1968 stál na straně tzv. reformních komunistů, účastnil se aktivně protestních akcí na podporu pražského jara a stal se jednou ze známých symbolických postav tohoto protestu. Proto mu bylo v roce 1969 znemožněno dále publikovat a účastnit se veřejného života. Po dlouhou dobu nesměl Jiří Hanzelka ani dostat oficiální zaměstnání...
Více od autora
Halina Pawlowská (60)
Halina Pawlowská, rozená Kločuraková , je česká spisovatelka, scenáristka, publicistka a vydavatelka. Narodila se v Praze jako jediná dcera ukrajinského emigračního básníka Vasila Kločuraka, přejmenovaného na Kločureka, který pocházel z Podkarpatské Rusi a byl bratrem politika Štefana Kločuraka, a středoškolské učitelky Herrové. Po základní škole v Ječné ulici přestoupila na jazykovou základní školu v Ostrovní ulici a posléze na gymnázium, po kterém vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Je vdova, její manžel Zdeněk zemřel v roce 2013, a má dvě děti, dceru Natálii a syna Petra . V roce 1988 začala pracovat v oblasti zábavy v Československé televizi, později se věnovala novinám a publicistice. Od roku 1991 pracovala ve společenské a kulturní rubrice deníku Metropolitan, potom v deníku Telegraf, kde se stala v roce 1993 zástupkyní šéfredaktora. V devadesátých letech moderovala TV pořady Zanzibar a V žitě – týdeník složený ze společenských reportáží. Právě díky této zkušenosti byla zahraničním investorem vybrána za šéfredaktorku tehdy nově vzniklého společenského týdeníku Story, který vedla 7 let. Po sedmi letech Story opustila a založila vlastní časopis Šťastný Jim, který vedla do roku 2005, kdy se časopisu přestalo dařit a převzalo jej nakladatelství Bauer Media. Vydávání časopisu Šťastný Jim bylo zastaveno v roce 2009. V letech 2004–2005 vydávala časopis Halina TD, později Halina. V roce 2006 založila nový časopis Glanc. Za svoji literární a jinou činnost obddržela řadu ocenění, například v roce 1994 Českého lva v kategorii Nejlepší scénář za film Díky za každé nové ráno a dvakrát po sobě televizní ocenění TýTý – Pořad roku za talk-show Banánové rybičky, kterou Česká televize vysílala od roku 1999 do Vánoc 2007. V roce 2010 začala moderovat svoji novou talkshow s názvem Mamba show. V roce 2005 v televizní soutěži Největší Čech přijala roli obhájkyně Jana Wericha....
Více od autora
František Kubka (71)
František Kubka byl český novinář, prozaik, básník, germanista a překladatel. František Kubka se narodil na pražském Žižkově v rodině úředníka, c. k. finančního asistenta Františka Kubky a jeho ženy Anny, rozené Fingerové. Na Žižkově také maturoval na gymnáziu. Po maturitě začal studovat na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, ale po začátku první světové války musel narukovat a v roce 1915 byl na ruské frontě zajat. Od prosince 1918 do dubna 1920 byl vojákem československých legií v hodnosti vojín. S legiemi prošel od Irkutska na Dálný východ. V Rusku se též oženil. Do Československa se František Kubka navrátil až v květnu 1921. Na konci téhož roku dokončil studia a získal doktorát na filozofické fakultě. Po návratu se uchytil jako sekretář v nábožensko-výchovné organizaci YMCA, čímž navázal na své zaměstnání u téže organizace na Dálném východě. V listu Prager Presse, což byl vládní deník tištěný německy, pracoval od roku 1927 v redakci pro zahraniční politiku. V rámci své profese často cestoval po východní i západní Evropě. Od roku 1937 byl zaměstnán na ministerstvu zahraničí, to však bylo po vzniku Protektorátu zrušeno. Patřil též do skupiny tzv. Pátečníků, kteří se scházeli u Karla Čapka. V době insigniády se postavil na stranu spisovatelů, kteří české nacionalistické studenty kritizovali. Na přelomu let 1939 a 1940 byl internován v Berlíně. Po dobu války byl pracovníkem ministerstva školství, po obnovení Československa pracoval na ministerstvu informací. V letech 1946–1949 byl činný jako vyslanec v Bulharsku. V březnu 1948 byl v rámci očisty ministerstva zahraničí zařazen jako: "Zahraničí: Na dovolenou s čekatelným, s případným propuštěním ze státních služeb". Od roku 1949 se František Kubka stal spisovatelem z povolání. V roce 1954 mu byl udělen titul Zasloužilý umělec. František Kubka zemřel 7. ledna 1969 v Praze. V některých ...
Více od autora
Felix Háj (71)
F. Háj, nebo též Felix Háj, byl literární pseudonym spisovatelky Marie Wagnerové, roz. Černé , píšící zejména idylické romány a románové cykly pro mládež, z nichž nejznámější jsou Školák Kája Mařík a Řídících Márinka. Narodila se jako druhá dcera ředitele mníšecké obecné školy Augustina Černého a jeho manželky Filipíny, rozené Horákové . Základní a měšťanskou školu vychodila v Mníšku, vystudovala učitelský ústav v Českých Budějovicích. Současně studovala hudbu a zpěv. Po maturitě se vrátila do Mníšku, kde se v 7. listopadu 1906 provdala za místního učitele Viléma Wagnera a působila jako varhanice a učitelka hudby. Dne 1. srpna 1907 se jí narodil syn Vilém . Marie Wagnerová žila se svým manželem na pražském Zlíchově, odkud se v roce 1914 i se synem vrátila do Mníšku. V roce 1920 bylo manželství rozvedeno od stolu i lože a v roce 1922 rozloučeno. Otec Augustin Černý musel po odchodu do penze roku 1924 opustit služební byt. Marie Wagnerová proto přijala místo farní hospodyně na faře v Mníšku a získala tak bydlení pro sebe, otce i pro syna Vildu. Tehdy také začala publikovat své první literární práce. Po smrti faráře Františka Rause , který ji v jejím literárním úsilí podporoval a pomáhal jí, se odstěhovala do jiného domu v Mníšku. Vedla místní ženský pěvecký sbor, pořádala besídky a hudební akademie. Přestože byla horlivě věřící katoličkou, byla i dlouholetou funkcionářkou Sokola. V roce 1927 se stala členkou spolku vyhraněně katolických spisovatelů Družina literární a umělecká. Zemřela ve 47 letech na rakovinu. Pochována je na hřbitově v Mníšku pod Brdy. Hlavní dílo autorky představuje sedmidílný cyklus o Kájovi Maříkovi , kterým proslavila své rodné městečko a pětidílný cyklus o řídících Márince....
Více od autora
Emanuel Poche (56)
Emanuel Jan Karel Josef Maria Poche byl český historik umění, autor řady odborných a populárních publikací. Narodil se na pražském předměstí Smíchově čp. 1023, tedy na pražském předměstí čerstvě povýšeném na město, jako jediný syn poštovního úředníka, vrchního poštovního rady Josefa Pocheho a jeho ženy Heleny, rozené Tužilové. Byl vnukem c. k. vrchního horního rady a účetního v Příbrami Emanuela Pocheho a pravnukem lesního v Drahoňově Újezdě Ignáce Pocheho. V letech 1922–1927 vystudoval historii a dějiny umění na filosofické fakultě Univerzity Karlovy u profesorů Vojtěcha Birnbauma a Karla Chytila. Profesoru Vojtěchu Birnbaumovi poté dělal asistenta . Po roce 1928 pracoval jako úředník Státního fotoměřického ústavu při dokumentaci architektonických památek v Čechách. Od roku 1933 pracoval v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, v letech 1948–1959 byl jeho ředitelem. Roku 1959 byl jako nestraník z politických důvodů sesazen, křivě obviněn z přečinů a odsouzen. V letech 1961–1979 pracoval jako vedoucí vědecký pracovník v Ústavu teorie a dějin umění Československé akademie věd. Věnoval se zejména uměleckým památkám Prahy, baroknímu sochařství a uměleckému řemeslu. Byl vědeckým redaktorem edice Umělecké památky Čech v Pražském nakladatelství Václava Poláčka. Byl dlouholetým členem a 1946–1950 předsedou Klubu Za starou Prahu, redaktorem Věstníku pro ochranu památek , redaktorem Ročenky kruhu pro pěstování dějin umění , spolupracovníkem Ottova slovníku naučného nové doby, členem redakční rady časopisů Ochrana památek a Umění . Jeho první manželkou byla vnučka presidenta Tomáše Garriguea Masaryka Herberta Masaryková, s níž měl dceru Charlottu , provdanou za hudebního skladatele Petra Kotíka, která emigrova...
Více od autora
Barbara Taylor Bradford (71)
Barbara Taylor Bradford je britsko-americká novelistka. Narodila se v Leedsu v severoanglickém hrabství Yorkshire. Už jako mladičká dívka ukázala, že má literární nadání - v šestnácti letech se stala reportérkou listu Yorkshire Evening Post a o čtyři roky později postoupila na londýnskou Fleet Street jako redaktorka a zároveň sloupkařka. V roce 1979 napsala svůj první román Zámožná žena. Posléze následovaly další úspěšné tituly, řada z nich se postupně stala předlohami k televiznímu zpracování. Romány B.T. Bradford se vyznačují přesvědčivým vykreslením rodinné atmosféry, pohody, hlubokého citu a lásky. Barbařina díla byla přeložena do čtyřiceti jazyků a prodávají se po celém světě. Jedním z českých vydavatelů je nakladatelství Alpress. Spisovatelka nyní žije s manželem Robertem Bradfordem, filmovým producentem v New Yorku a v Connecticutu.
Více od autora
Adolf Branald (73)
Adolf Branald byl český spisovatel, autor románů, povídek, reportáží, knih pro děti a mládež a divadelních her pro ochotníky. Adolf Branald se narodil v herecké kočovné rodině. Jeho otec Richard František Branald byl herec, režisér a dramatik, matka Marie Branaldová byla herečka. Dětství prožil v Praze, v Plzni a na cestách s rodiči, kteří vystupovali s činoherními, operetními a operními společnostmi. Tvrdí se o něm, že byl první dětská filmová hvězda v Čechách, protože jako dítě hrál v několika němých filmech: například ve dvou dnes již ztracených filmech svého otce Československý Ježíšek a Aloisův los nebo ve filmu Venoušek a Stázička režiséra Svatopluka Innemanna. Roku 1929 maturoval na obchodní akademii, poté vystřídal velké množství zaměstnání. Byl úředníkem v bance, obchodním zástupcem olejářské firmy, klavíristou v kině, knihkupcem a od roku 1936 do roku 1945 výpravčím na různých železničních stanicích. Po skončení druhé světové války pracoval jako tiskový referent na ministerstvu dopravy a v letech 1952–1959 jako redaktor nakladatelství Československý spisovatel a od roku 1959 byl spisovatelem na volné noze. Roku 1948 vstoupil do KSČ, ale v roce 1969 ze strany vystoupil, takže za normalizace nemohl v sedmdesátých letech publikovat. Svou literární dráhu zahájil již před druhou světovou válkou řadou divadelních her pro ochotníky, které psal většinou se svým otcem a k nimž také často skládal i hudbu. Jako prozaik debutoval roku 1947 románem Stříbrná paruka. Již v této kronice hereckého rodu se objevuje jeho hlavní tvůrčí metoda, která dává jeho dílům mnohdy až reportážní charakter: propojení faktografie a fabulovaných příběhů hrdinů, kteří chápou své povolání jako životní poslání. Publikoval také v mnoha novinách a časopisech . Řada jeho d...
Více od autora
Klára Trnková (88)
Narozena 12. 7. 1949 v Praze. Malířka, ilustrátorka, scénografka, věnuje se emailové tvorbě, též autorka pohádek a knih kuchařských receptů. Umělecká ředitelka nakladatelství Studio Trnka. Dcera malíře a výtvarníka Jiřího Trnky.
Více od autora
Helena Vondráčková (36)
Helena Vondráčková je známá česká zpěvačka, jejíž kariéra trvá již několik desetiletí a patří k nejvýraznějším osobnostem českého hudebního průmyslu. Narodila se 24. června 1947 v Praze a poprvé se proslavila koncem 60. let 20. století po účasti na několika hudebních festivalech a soutěžích, kde se projevil její pěvecký talent a charismatický pódiový projev. Rozsáhlá diskografie Vondráčkové zahrnuje širokou škálu žánrů od popu přes šanson až po hudební divadlo.
Více od autora
Hedwig Courths-Mahler (95)
, † 26. Listopadu 1950 v Rottach-Egern, narodila se jako nemanželské dítě, její otec zemřel před jejím narozením. V r. 1889 se provdala za malíře Fritz Courthse se kterým měla dvě dcery. Pracovala nejdříve jako prodavačka, ale stala se úspěšnou spisovatelkou románů pro ženy a dívky. Napsala velké množství úspěšných románů, které byly přeloženy do mnoha světových jazyků, její obě dcery byly také spisovatelky
Více od autora
Olga Scheinpflugová (62)
Olga Scheinpflugová byla česká herečka, spisovatelka, básnířka a dramatička, manželka Karla Čapka. Narodila se v rodině spisovatele Karla Scheinpfluga a matky Boženy, rozené Fričové . Jejími sourozenci byli Karel Scheinpflug a Božena Scheinpflugová . Po více než roce vdovství se otec oženil s Miladou Krinerovou . Od roku 1918 studovala herectví u Marie Hübnerové, členky činohry Národního divadla. V roce 1920 byla angažována do Švandova divadla. V letech 1922–1928 byla členkou Městského divadla na Král. Vinohradech. Ve filmu se poprvé objevila v roce 1922, v němém filmu Zlatý klíček podle scénáře Karla Čapka. Od ledna 1929 přešla z Divadla na Vinohradech do Národního divadla. S Karlem Čapkem se Olga Scheinpflugová osobně seznámila v roce 1920, kdy podle jejího vyprávění na ni počkal před Švandovým divadlem, ve kterém hrála. Obě rodiny zpočátku vztahu nepřály. Dne 26. srpna 1935 se na vinohradské radnici za Karla Čapka provdala, své umělecké příjmení Scheinpflugová si však ponechala. Se svým manželem žila v jeho polovině dvojdomu bratří Čapků, který si Josef a Karel Čapkovi postavili v dnešní Praze 10 a ve vile na Strži u Dobříše. Během společného života procestovali řadu evropských zemí a žila s ním až do jeho smrti v prosinci 1938. V období Protektorátu Čechy a Morava sice pracovala dále jako herečka, byla však opakovaně vyslýchána gestapem a ve svém domě musela strpět prohlídky. Ve svých vzpomínkách zejména uvádí, že byla podezřelá z uchovávání dopisu Edvarda Beneše z exilu Karlu Čapkovi. V listopadu 1940 odešla na nátlak ze souboru Národního divadla, v její roli ji nahradila Lída Baarová. Protižidovský a pronacistický Arijský boj ji v roce 1941 napadl i pro její pohostinská vystoupení se slovy „...Nechtěla byste toho je...
Více od autora
Miloš Zapletal (44)
Miloš Zapletal , skautskou přezdívkou Zet, je český spisovatel literatury pro mládež, skautský redaktor a činovník. Vyrůstal v Pardubicích, kde jako patnáctiletý vstoupil do vodáckého skautského oddílu; později tu vedl 1. oddíl. Vystudoval Pedagogickou fakultu UK, obor tělesná výchova, v Praze, před nastoupením literární dráhy krátce působil jako učitel tělesné výchovy. Na konci 50. let se přestěhoval do Liberce, kde vedl skautský oddíl, po rozpuštění Junáka v roce 1970 transformovaný na turistický. Jeho nejvýznamnějším dílem je mnohosvazková Velká encyklopedie her; její dřívější verze vyšla kromě češtiny také v němčině, japonštině, rumunštině a estonštině. Po obnově skautingu v roce 1989 se významně podílel na obnově vydávání skautských časopisů. V Liberci založil nakladatelství Skauting a vytvořil edici Skautské prameny, v níž vyšla řada prvních porevolučních skautských metodických příruček; na mnoha z nich se autorsky podílel. Spoluzakládal skautské kurzy FONS, které významně ovlivnily podobu skautského vzdělávání. Je také činný jako překladatel; z angličtiny přeložil více než deset knih E. T. Setona a z bengálštiny povídky, eseje a projevy Rabíndranátha Thákura. Je považován za pokračovatele Jaroslava Foglara, s nímž také spolupracoval a působil jako editor jeho kronikových knih. Často autorsky spolupracoval také s Miloslavem Nevrlým. V roce 2020 mu byla udělena Stříbrná medaile předsedy Senátu ČR.
Více od autora
Vladimir Il'jič Lenin (104)
Vladimir Iljič Uljanov , který přijal přezdívku Lenin , , byl komunistický politik a revolucionář, vůdce bolševické strany, první předseda vlády sovětského Ruska a posléze Sovětského svazu . Byl teoretikem leninismu, který definoval jako adaptaci marxismu v období imperialismu. Stál v čele Říjnové revoluce roku 1917 v Rusku, poté byl do roku 1923 de facto nejvyšším představitelem Sovětského svazu, za jehož zakladatele je všeobecně označován. Inicioval uznání porážky a stažení Ruska z první světové války brestlitevským mírem a vedl zemi do občanské války, která si vyžádala 7–12 milionů obětí, především z řad civilního obyvatelstva.
Více od autora
Rudolf Medek (91)
Rudolf Medek byl český spisovatel a voják. Narodil se v rodině královéhradeckého obuvníka Václava Medka a jeho manželky Marie, rozené Špatenkové. Vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové a v letech 1909–1914 učil na školách v okrese. Měl šest sourozenců, bratr Jaroslav Medek byl autorem románů z 1. světové války. V roce 1914 byl povolán do armády a absolvoval důstojnický kurs. V první světové válce byl nasazen na ruské frontě a o Vánocích 1915 přešel k Rusům. Po pobytu v zajateckých táborech vstoupil do československých legií v Rusku. Účastnil se bitvy u Zborova, po ní doprovázel v Rusku T. G. Masaryka a v letech 1917–1918 byl redaktorem časopisu Československý voják. S legiemi se zúčastnil cesty Sibiří a v roce 1919 byl členem delegace s vojensko-politickým posláním do USA a Francie. Do 31. prosince 1919 dosáhl hodnosti podplukovníka. Po návratu do Československa se ve službách československé armády stal plukovníkem, v dubnu 1931 byl povýšen na brigádního generála. Roku 1919 mu britský král udělil Řád za vynikající službu , ve Francii získal Řád čestné legie; tato vyznamenání po Mnichovské dohodě vrátil. V letech 1920–1929 byl ředitelem Památníku odboje a v letech 1929–1939 a po jeho sloučení s dalšími institucemi do Památníku národního osvobození se stal jeho ředitelem. Od roku 1929 se angažoval i politicky, ale jen jako nestraník . Dne 27. listopadu 1934 vydala skupina českých spisovatelů prohlášení, ve kterých odsuzovali protiněmecké manifestace českých studentů v době tzv. insigniády; tyto útoky nazvali fašistickými. Rudolf Medek na to reagoval 29. listopadu otevřeným dopisem Karlu Čapkovi. V něm se zastával násilně demonstrujících českých studentů a poukázal na původce – německé studenty, kteří obsadili Karo...
Více od autora
Roald Dahl (73)
Roald Dahl byl britský romanopisec, povídkář a scenárista norského původu , který se do popředí dostal ve čtyřicátých letech 20. století a stal se jedním z nejprodávanějších autorů na světě. Mezi jeho nejpopulárnější díla patří Karlík a továrna na čokoládu, Jakub a obří broskev, Matylda a Čarodějnice. Narodil v roce 1916 ve čtvrti Llandaffu norským rodičům, Haraldovi Dahlovi a Sofii Magdaleně Dahlové. Dahlova rodina se přestěhovala z Norska a usadila se v Cardiffu v osmdesátých letech 19. století. Roald byl pojmenován po polárním badateli Roaldovi Amundsenovi, tehdejším národním hrdinovi Norska. Doma mluvil s rodiči a sestrami norsky. V roce 1920, když mu byly čtyři roky, zemřela jeho sedmiletá sestra Astri na apendicitidu. Asi o měsíc později zemřel ve věku 57 let na zápal plic i jeho otec. Jeho matka se přesto rozhodla nevrátit se do Norska za svými příbuznými, ale zůstala ve Walesu, protože její manžel si přál, aby děti studovaly na anglických školách. Nejdříve navštěvoval Cathedral School v Llandaffu, poté studoval na několika internátních školách v Anglii. Byl vysoký, v dospělosti měřil bezmála dva metry , a byl velmi dobrý sportovec – stal se kapitánem školního squashového týmu a hrál i za školní fotbalový tým. Zajímal se také o fotografování. Během let, kdy navštěvoval Rapton School, čokoládová společnost Cadbury příležitostně do této školy posílala krabice s novými čokoládami za účelem testování žáky. Zřejmě snil o stvoření nové čokolády, za kterou by ho pochválil sám pan Cadbury, což ho později inspirovalo k napsání své třetí dětské knihy Karlík a továrna na čokoládu. Během dětských let trávil letní prázdniny v Norsku – rodné zemi jeho rodičů –, kde si užíval převážně fjordů. Jeho dětství je námětem autobiografické knihy Boy: Tales of Childhood . Po dokončení školy nastoupil v roce 1934 u firmy Shell a stal se jedním z obchodních zástupců pro oblast východn...
Více od autora
Ludwig van Beethoven (89)
Ludwig van Beethoven byl klíčovou postavou na přechodu mezi klasicismem a romantismem v západní umělecké hudbě. Narodil se 16. prosince 1770 v německém Bonnu, hudební nadání projevil již v raném věku a zpočátku ho učil jeho otec Johann van Beethoven. Později studoval u Christiana Gottloba Neefeho, který mu ve dvanácti letech pomohl vydat první skladbu. Ve svých dvaceti letech se Beethoven přestěhoval do Vídně, kde studoval u Josepha Haydna a získal si pověst klavírního virtuosa.
Více od autora
Vlasta Pittnerová (101)
Vlasta Pittnerová byla spisovatelka, autorka naivně realistických, často mravoučných próz ze života obyvatel Českomoravské vysočiny a zejména Žďárských hor. Narodila se 1. ledna 1858 v Polné jako desáté, již nečekané dítě v rodině knihkupce a starosty města Antonína Pittnera. Prostředí, ve kterém vyrůstala, přálo kulturním a vlasteneckým zájmům. Její otec byl přítelem mj. Karla Havlíčka Borovského či Boženy Němcové, její matka Leopoldina byla dokonce kmotrou dcery Němcové – Theodory . V Polné vychodila triviální čtyřtřídku, poté absolvovala dvouletou dívčí měšťanskou školu v Hradci Králové, kde bydlela u svého bratra a jeho ženy . Studium ji těšilo, velmi ráda četla, v rodné Polné hrála ochotnické divadlo, toužila stát se učitelkou. Z tohoto snu však sešlo, neboť dívce nesloužilo zdraví a rodina se navíc dostala do finančních obtíží. Z tohoto důvodu se Pittnerová nemohla ani provdat podle svého přání – neměla dostatečné věno. 11. září 1883 se na naléhání rodiny, především otce, provdala za panského myslivce Josefa Vejmelku, 39letého vdovce se dvěma dospívajícími dcerami , se kterým odešla do Sazomína u Žďáru. Později se přestěhovali do Polničky. Jejich manželství však nebylo šťastné – Vejmelka se ženil především proto, aby se mu měl kdo starat o domácnost a o děti, pro manželčiny literární ambice neměl pochopení a Pittnerová si nezískala ani nevlastní dcery – a zoufalá žena se nakonec odhodlala k tehdy odvážnému kroku – v roce 1893 od muže odešla a přestěhovala se do Prahy. Bydlela v malém skromném bytě v Letohradské ulici č. p. 1156 na Královských Vinohradech a žila především z honorářů za své povídky, romány a články, jež byly povětšinou uveřejňovány v různých časopisech , kalendářích, někdy i knižně. Bývá proto označována za první českou profesionální spisovatelku....
Více od autora
Mario Puzo (44)
Mario Gianluigi Puzo byl americký spisovatel, který bývá literárními kritiky označován jako dědic generace naturalistů. Narodil se v Hell‘s Kitchen v západní části New York City jako syn chudých italských přistěhovalců z obce Pietradefusi v provincii Avellino v Kampánii. Když Spojené státy vstoupily do druhé světové války, narukoval k letectvu, v němž sloužil v jižní Asii a Německu; tam také zůstal i po skončení války jako civilní zaměstnanec. Po návratu z války studoval na Kolumbijské univerzitě sociologii a navštěvoval kursy tvůrčího psaní. První povídku s názvem Poslední Vánoce publikoval v roce 1950. Po mnoha letech v diplomatických službách se začal věnovat psaní. Zemřel 2. července 1999 v New Yorku. První dva romány Maria Puza, Temná aréna a Šťastný poutník, byly přijaty kritikou vlídně, ale autor jimi peníze ani slávu nezískal. Jeho hlavním uměleckým odkazem je série románů z prostředí italské mafie v USA. V roce 1969, po dokončení románu Kmotr se Puzo stal doslova přes noc uznávaným a slavným autorem. Na úspěch Kmotra navázal dalšími „mafiánskými“ romány – např. Sicilián , Omerta a Poslední kmotr. Další román pak popisuje sérii teroristických atentátů, spiknutí a posléze atentát na fiktivního amerického prezidenta z rodu Kennedyů – „K“ znamená Kennedy. Jeho posledním románem byla Rodina, zemřel však před jeho dokončením roku 1999. Tento román o klanu Borgiů z 16. století později dokončila Carol Ginová, kniha však výraznějšího úspěchu nedosáhla. Byl rovněž autorem filmových scénářů podle vlastních předloh. Kmotr v režii F. F. Coppoly 1972 získal Oscara, stejně tak i Kmotr II. z roku 1974, třetí část z roku 1990 byla na Oscara nominována. Kromě tvorby scénářů podle svých románů spolupracoval Puzo i na tvorbě scénáře filmů Superman a Superman 2....
Více od autora
Jiří Mahen (80)
Jiří Mahen, vlastním jménem Antonín Vančura , byl český básník, novinář, dramaturg, knihovník, režisér a divadelní kritik. Narodil se v rodině čáslavského krupaře Antonína Vančury a jeho manželky Elišky, rozené Chobotové. Pokřtěn byl jako Antonín Václav Josef Vančura. Rodina se v roce 1897 přestěhovala do Dubé, kde navštěvoval německou měšťanskou školu. Gymnázium studoval v Čáslavi a Mladé Boleslavi, kde roku 1902 maturoval. Již v té době se podílel na přípravě studentských časopisů, spolu se svým přítelem Rudolfem Těsnohlídkem. Dědové Vladislava Vančury a Jiřího Mahena byli bratři. Svůj rod odvozovali od zemanů Vančurů z Řehnic; tento původ inspiroval Vančuru k napsání Markéty Lazarové. Mahena inspirovala historie rodu ke hře Mrtvé moře o selské rebelii na Čáslavsku, kde byl předobrazem jeho praděd Jan Vančura. V obtížných finančních podmínkách i se zdravotními problémy studoval v Praze filozofickou fakultu, obory čeština a němčina. Spolupracoval s anarchistickým časopisem Nový kult a časopisem Moderní život, který byl tiskovým orgánem uměleckého spolku Syrinx. Seznámil se tak především s okruhem umělců scházejících se ve vile S. K. Neumanna, jako byl František Gellner, Jaroslav Hašek či Fráňa Šrámek. Státní závěrečnou zkoušku nesložil a v letech 1907–1910 učil jako suplent na reálce v Hodoníně a poté na obchodní škole v Přerově. Roku 1910 se přestěhoval do Brna, kde působil po zbytek života. V letech 1909–1919 byl redaktorem Lidových novin; odsud přešel do deníku Svoboda, v němž byl zaměstnán do roku 1936. V letech 1918–1920 působil jako dramaturg Národního divadla Brno. Od roku 1921 byl knihovníkem, později ředitelem tehdejší Veřejné knihovny města Brna. Dne 6. října 1919 v Brně uzavřel občanský sňatek s Karlou Haselmannovou . Manželství bylo bezdětné. Podle odkazu vdovy je dnes ve vilce, kde žili, knihovna a Mahenův památník. O svém manželství napsala vzpomínkovou k...
Více od autora
Václav Kaplický (59)
Václav Kaplický byl český prozaik, publicista, autor beletristických kronik z českých dějin a legionářské prózy. Především je znám jako autor historické beletrie. Narodil se na samotě Červený Dvůr nedaleko Kozího Hrádku, kde byl jeho otec Emanuel Kaplický nájemcem dvora. Studoval na gymnáziu a reálce v Táboře, kde po tu dobu bydlel v domě na náměstí blízko školy . Roku 1914 odmaturoval a hned roku následujícího byl odveden do první světové války a dostal se na haličskou frontu. Zde byl 10. 8. 1916 zajat, a 1. 9. téhož roku vstoupil do československých legií a stal se členem 1. střeleckého pluku. Roku 1918 byl delegátem zakázaného II. vojenského sjezdu legií, po tomto zjištění byl zatčen a vězněn ve Vladivostoku. Po návratu do Československa se stal zaměstnancem sekretariátu socialistického Svazu československých legionářů, krátce na to byl úředníkem ministerstva národní obrany. V letech 1922–1950 pracoval v několika nakladatelstvích , nejprve jako úředník a později jako odpovědný redaktor, kupř. v roce 1926 pracoval v redakci publikace Adolfa Zemana Cestami odboje – Jak žily a kudy táhly československé legie. Od roku 1950 se věnoval pouze literatuře v tomto období téměř výhradně historické próze a těžištěm jeho tvorby se stala doba husitská a doba pobělohorská. V roce 1978 byl jmenován národním umělcem. Byl přítelem spisovatele a humoristy Jaroslava Žáka, jehož po Vítězném únoru 1948 podporoval. Václav Kaplický je pochován na čestném místě – vyšehradském hřbitově. Busta na jeho hrobě je dílem sochaře Břetislava Bendy. Na námět Kaplického románu Kladivo na čarodějnice natočil v roce 1969 režisér Otakar Vávra stejnojmenný film s Vladimírem Šmeralem v roli inkvizitora Bobliga....
Více od autora
Paulo Coelho (72)
Paulo Coelho je populární brazilský spisovatel. Paulo Coelho se narodil v brazilské středostavovské rodině katolického vyznání. Navštěvoval jezuitské gymnázium, které v 17 letech opustil. Jeho touhu psát rodiče neschvalovali, celkem třikrát ho poslali do psychiatrické léčebny, kde se musel podrobit elektrošokové terapii. Ve dvaceti letech začal studovat práva, ale školu opustil. V 60. letech se přidal ke hnutí hippies, koketoval s drogami, magií Aleistera Crowleye. Živil se jako dramatik, novinář, televizní scenárista a písňový textař brazilských zpěváků. V roce 1996 byl jmenován zvláštním poradcem programu UNESCO pro duchovní sbližování a dialog mezi kulturami. Je podruhé ženatý. V 80. letech se přiklonil ke katolicismu, vykonal tisícikilometrovou pouť do Santiaga de Compostela a zážitky z ní zužitkoval ve své první úspěšné knize Poutník - Mágův deník. Celosvětovou proslulost mu přineslo pohádkové podobenství Alchymista vydané v roce 1988, které se stalo největším brazilským bestsellerem všech dob. Ve svých knihách, jejichž hrdiny jsou převážně lidé hledající změnu v životním stereotypu, nabádá k duchovnímu rozvoji a zodpovědnému přístupu k životu. Píše také fejetony uveřejňované v mnoha světových novinách. V roce 1995 francouzský ministr kultury jmenoval Coelha rytířem Řádu umění a literatury. V roce 1999 byl oceněn prestižní cenou Crystal Award a téhož roku mu francouzská vláda udělila řád Čestné legie. Dalšími cenami, které Coelho získal, byly německá cena Bambi 2001, cena Club of Budapest Planetary Arts Award 2002 a Corine Award 2002. Byl zvolen do prestižní brazilské akademie ALB. Je držitelem řady dalších ocenění. Silně jej ovlivnila pouť do Santiaga de Compostela. V roce 1998 podnikl Coelho úspěšné turné po Asii a Evropě. V květnu roku 2000 přijel Coelho do Íránu a stal se tak prvním nemuslimským spisovatelem, který tuto zemi oficiálně navštívil. Procestoval také řadu dalších zemí. V...
Více od autora
Michal Tučný (27)
Michal Tučný byl významný český country zpěvák a skladatel, považovaný za jednoho z průkopníků a vůdčích osobností tohoto žánru v České republice. Narodil se 3. března 1947 v Praze, svou hudební kariéru zahájil koncem 60. let a rychle se proslavil svým osobitým hlasem a vyprávěním příběhů prostřednictvím písní. Tučný byl během své kariéry členem několika kapel, včetně legendárních "Greenhorns", kde si získal značnou popularitu.
Více od autora
Ken Follett (71)
Ken Follett je britský spisovatel, autor thrillerů a historických románů.
Více od autora
Jane Austen (88)
Jane Austenová byla anglická spisovatelka, představitelka tzv. rodinného románu . Ve svých dílech obvykle zachycovala život venkovských vyšších vrstev. Hlavními postavami jejích děl bývají inteligentní, morálně silné hrdinky, které ostře kontrastují s pošetilostí svého okolí. Narodila se ve Steventonu v hrabství Hampshire, v početné rodině reverenda George Austena a jeho ženy Cassandry roz. Leighové . Pocházela z osmi sourozenců, byla druhým nejmladším. Měla šest bratrů a starší sestru Cassandru, která, jak svědčí stovka zachovaných dopisů, jí byla z celé rodiny nejbližší. Cassandra také namalovala její jediný doložený portrét . Její bratři Frank a Charles záhy odešli sloužit na moře a dosáhli hodnosti admirálů; jejich kariéra ovlivnila některé dějové situace v díle Mansfield Park . Od roku 1783 začalo období jejího vzdělávání. Nejdříve krátce v Oxfordu u paní Cawleyové a později v Southamptonu. V letech 1785–1786 se vzdělávala v dívčí internátní škole v Readingu v hrabství Berkshire. Obecně tedy můžeme říct, že získala vzdělání kvalitnější než ostatní dívky v její době. Poté, co byla uvedena do společnosti, vedla až do své smrti život, který se skládal z obvyklých zábav její společenské vrstvy : plesy, návštěvy známých a příbuzných, čas od času i návštěva Londýna. Jednou z mála „událostí“ v jejím jinak klidném životě se stalo milostné zklamání v podobě z její strany zrušeného zasnoubení s mladým mužem jménem Harris Bigg-Wither. V lásce neměla štěstí a stejně jako její starší sestra zůstala neprovdána. V roce 1801 se rodina přestěhovala do západoanglického lázeňského města Bath . Po smrti otce v roce ...
Více od autora
Wolfgang Amadeus Mozart (92)
Wolfgang Amadeus Mozart byl plodný a vlivný skladatel klasicistní éry, který se narodil 27. ledna 1756 v Salcburku, který je dnes součástí Rakouska. Jeho mimořádný talent se projevoval již od mládí; hudbu začal skládat v pěti letech a vystupoval před evropskými královskými rodinami. Během své kariéry složil Mozart více než 600 děl, včetně symfonií, oper, komorní hudby, klavírních skladeb a koncertů, z nichž mnohé jsou považovány za základní kameny západní klasické hudby.
Více od autora
Pavel Kohout (69)
Pavel Kohout je český a rakouský básník, prozaik, dramatik a později významný spisovatel samizdatu v exilu. Zpočátku užíval své vlastní šifry GAL a veron. Svou uměleckou dráhu zahájil jako komunista a jeden z představitelů tzv. budovatelské poezie, později prošel osobnostním vývojem/přerodem od bezvýhradné podpory stalinismu přes postupné vystřízlivění, účast na pražském jaru a nucený odchod do exilu v 70. letech až k demokratickému antikomunismu. Jeho první ženou byla herečka Alena Vránová, se kterou se na vlastní přání oženil v den Stalinových narozenin. Z druhého manželství s Annou, asistentkou režie, má tři děti, mezi nimi spisovatelku Terezu Boučkovou a výtvarníka Ondřeje. Jeho třetí manželkou je scenáristka, spoluautorka jeho scénářů, spisovatelka Jelena Mašínová. Narodil se v Praze, kde také roku 1947 maturoval na reálném gymnáziu. V té době byl přesvědčeným komunistou. Byl členem ÚV ČSM a členem ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů . Patřil k tzv. kulturnímu kádru komunistické strany, z čehož pro něj plynul rychlý kariérní vzestup. Na konci 40. let spoluzaložil a do roku 1952 vedl Soubor Julia Fučíka. Po maturitě pracoval v mládežnické redakci Čs. rozhlasu mimo jiné s Karlem Kynclem. Jako jedenadvacetiletý nastoupil na místo kulturního atašé v Moskvě . Pak byl šéfredaktorem satirického časopisu Dikobraz . V roce 1952 dokončil studium estetiky a divadelní vědy na Universitě Karlově. Krátce poté začal literárně tvořit . Dosud napsal asi 45 divadelních her – aktovek a adaptací. Během vojenské služby byl vedoucím redaktorem kulturní rubriky časopisu Čs. voják a členem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. V roce 1956 byl několik měsíců reportérem a komentátorem vnitropolitické redakce Československé ...
Více od autora