Všichni Autoři a témata

Milan Holeček (26)

RNDr. Milan Holeček byl vzděláním geograf a povoláním redaktor a publicista. Dvacet let redigoval měsíčník Lidé a země, více než deset let byl šéfredaktorem Nakladatelství České geografické společnosti. Celý profesní život věnoval popularizaci geografie a šíření zeměpisných znalostí. Redigoval a byl autorem či spoluautorem mnoha učebnic zeměpisu pro základní, střední a odborné školy i jiných publikací. Vyšlo mu několik samostatných knižních titulů a stále publikuje, zejména poznatky z dějin zeměpisných objevů. Zemřel po těžké nemoci 1.8.2019

Martin Komárek (24)

* 13. 2. 1961, Praha Novinář, publicista a prozaik Otec Valtr Komárek od poloviny 80. let vedl Prognostický ústav ČSAV, byl významnou osobností listopadové revoluce, v letech 1989–1990 byl místopředsedou první polistopadové federální vlády, po volbách v roce 2006 působil jako poradce předsedy Poslanecké sněmovny Miloslava Vlčka. Je autorem autobiografické prózy Kronika zoufalství a naděje . – Martin Komárek maturoval v roce 1979 na pražském gymnáziu Turbová. Vystudoval filozofii na FF UK , kde po ukončení studia krátce působil jako odborný asistent. Od roku 1985 pracuje v deníku Mladá fronta, později MF Dnes, kde působil jako redaktor domácí a zahraniční rubriky, bezprostředně po roce 1989 se stal zástupcem šéfredaktora, v letech 1998–2007 byl vedoucím komentátorů a od roku 2007 hlavním komentátorem listu. Vyučuje tvůrčí psaní na FSV UK a obor Média a komunikace na CERGE universitě. Je spoluautorem internetových blognovin. Vedle Mladé fornty Dnes a Magazínu Dnes přispíval do mnoha časopisů, např. do Kmene, Literárních novin, Tvaru, Esquiru, Marianne apod. Spolupracuje s Českou televizí , s Českým rozhlasem, rádiem Classic a dalšími. Rozsáhlou publicistickou a prozaickou činnost Martina Komárka stmeluje zájem o metamorfózy moderní doby, především v souvislosti s rozpadem dosud platného řádu v důsledku „postmoderní anarchie“. Tato témata významně vstupují rovněž do formální roviny jeho textů, autor poučeně využívá postmoderních vyprávěcích postupů, plynulého mísení žánrů a změn časoprostoru, jež dotváří vyústění jeho knih nejčastěji v deziluzi ze směřování moderního člověka.

Markéta Pilátová (28)

Markéta Pilátová je česká spisovatelka, hispanistka a novinářka. Po maturitě na kroměřížském gymnáziu v roce 1991 studovala romanistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Po ukončení studia zde pracovala šest let jako odborná asistentka. Od roku 2007 do roku 2008 pracovala jako vedoucí zahraniční redakce týdeníku Respekt. Poté odcestovala do Argentiny a do Brazílie: pět let pobývala v brazilském státě Mato Grosso do Sul, v São Paulu a v Buenos Aires, kde učila potomky českých krajanů, kteří emigrovali z Československa do Brazílie a Argentiny. V mnoha českých médiích publikuje eseje, zahraničně-politické články, reportáže, recenze, povídky a autorské sloupky. Píše rovněž povídky pro rozhlasovou stanici Vltava a písňové texty pro zpěvačku Moniku Načevu. V současnosti pracuje v Institutu Cervantes v kulturním oddělení. Je vdaná, bydlí v Praze a ve Velkých Losinách. Pobyt v Brazílii a Argentině ji inspiroval k prozaickému debutu, románu Žluté oči vedou domů, který byl nominován na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého, v roce 2010 byl přeložen do němčiny a portugalštiny, v roce 2012 se připravují překlady do polštiny, nizozemštiny a španělštiny. V roce 2009 jí vyšel druhý román Má nejmilejší kniha, rovněž nominovaný na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Rozdíl mezi dvěma romány zmiňovala autorka v jednom z rozhovorů: Zatímco první román pojednává o hledání kořenů domova a je více autobiografický, v druhém románu už se autorka neptá, co všechno ještě český čtenář snese a zda je příběh uvěřitelný. Je o hledání kořenů Zla. Specifický vypravěčský styl Markéty Pilátové můžeme srovnávat s narativními tendencemi moderní světové literatury. Autorka ve svých textech poukazuje na současný svět, její výpověď o něm je prostupována prostřihy do vzdálenějších časových údobí. Markéta Pilátová se věnuje t...

Marija Jurić Zagorka (29)

Marija Jurić byla spisovatelka a první chorvatská profesionální novinářka. Podle ankety vyhlášené v roce 2005 záhřebským deníkem Vjesnik, je druhým nejčtenějším chorvatským autorem všech dob. V roce 2004 se v soutěži Největší Chorvat umístila na 34. místě. O životě Marie Jurić nebylo mnoho známo, dokonce ani datum narození. Původně bylo nejčastěji zmiňováno datum 1. ledna 1873, ale zkoumáním registrů ve Státním archivu bylo zjištěno, že se narodila dne 2. března 1873 ve vsi Negovec poblíž obce Vrbovac v bohaté rodině matky Josipe Domin a otce Ivana Juriće. Křtěna byla 3. března 1873 jménem Marianna. Dětství strávila v chorvatském Záhoří, kde její otec vlastnil farmu Golubovec a řídil statek Šanjugovo, vlastněný baronem Gezou Rauchem. Marija Jurić Zagorka byla zaměstnána v časopise Obzor, v roce 1896 jí v něm vyšel první článek, za několik let zde působila jako šéfredaktorka. Později začala vydávat první chorvatský „ženský časopis“ s názvem Ženski list a také časopis Hrvatica . Bojovala v nich nejen proti sociálnímu útlaku, maďarizaci a germanizaci chorvatské společnosti, ale i za práva žen. V roce 1903, poté, co zorganizovala masovou ženskou demonstraci, se dostala do vězení. Jejím rádcem a mecenášem byl Josip Juraj Strossmayer, který ji podporoval a k psaní románů povzbuzoval. Marija J. Zagorka udržovala velmi dobré kontakty i s politickými reprezentanty zemí, jejichž osud byl podobný historii Chorvatska. Patřili k nim T. G. Masaryk a Milan Hodža. Zemřela v Záhřebu 30. listopadu 1957. Pohřbena je na záhřebském hřbitově Mirogoj. Je autorkou 34 románů a 14 dramat. Psala romány pro široké publikum, spojuje v nich milostné příběhy s prvky národní historie. Některé z jejích próz byly uvedeny jako divadelní hry, některé i zfilmovány. Jejímu dílu se věnoval překladatel Dušan Karpatský. V t...

Mária Rázusová-Martáková (30)

Mária Rázusová-Martáková byla slovenská básnířka, dramatička a překladatelka. Jejím bratrem byl slovenský spisovatel Martin Rázus. Narodila se v rodině rolníka a koželuha. Vzdělání získala ve Vrbice, Liptovském Mikuláši a v učitelském ústavu v Prešově. Pracovala jako učitelka v Dolním Srní, Bratislavě a Martině. V roce 1939 musela učitelské povolání zanechat pro přetrvávající revmatismus a omezenou pohyblivost. Tehdy začala redigovat Dobré slovo a po válce i časopis pro děti Sluníčko. Po roce 1948 odešla do invalidního důchodu a věnovala se literární, překladatelské a redaktorských práci. V roce 1961 se s manželem přestěhovala do Bratislavy. O tři roky později získala titul zasloužilá umělkyně. V témže roce ale v Bratislavě zemřela. Pohřbena však je v Liptovském Mikuláši. Literární se začala projevovat již během studia v učitelském ústavu. Svá první díla zveřejňovala zejména časopisecky. Věnovala se tvorbě pro děti a mládež, ale zejména poezii. Kromě vlastní poezie a prózy pro děti i dospělé se věnovala také překladům z francouzštiny a ruštiny, přičemž její překlady sehrály významnou roli v dějinách slovenského překladu. Věnovala se také publicistice – příležitostně zveřejňovala v časopisech nejenom portréty spisovatelů , ale také články o jazyku. Její vyjadřování je velmi prosté, upřímné a ve svých dílech vyjadřuje svůj vlastní postoj k životu, přičemž své vidění světa dokázala popsat velmi sugestivně. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mária Rázusová-Martáková na slovenské Wikipedii.

Ludvík Baran (19)

Ludvík Baran byl český etnograf, fotograf, kameraman, režisér a pedagog. Absolvoval reálné gymnázium a učitelský ústav v Ostravě a Akademické gymnázium v Praze . Studoval dějiny umění, etnografii a antropologii na Univerzitě Karlově a obhájil zde rigorózní práci roku 1949. Roku 1951 získal diplom kameramana na katedře kamery FAMU. V letech 1946–1951 pracoval ve Státním fotoměřickém ústavu v Praze, od roku 1950 jako asistent na FAMU, později odborný asistent, vedoucí kabinetu audiovizuálních prostředků, docent a profesor . V letech 1968–1978 působil jako profesor na Kunstgewerbschule v Curychu, v roce 1977 ve Finsku. Od roku 1961 pracoval jako kameraman Československé televize. Věnoval se etnografickému filmu a fotografii. Je autorem textů k výstavám fotografů a malířů . Za celoživotní dílo obdržel roku 1987 Cenu mezinárodního sdružení fotografů AFIAP, v roce 1983 Zlatou medaili AMU a roku 1987 ocenění Interkamera. Řadu prací napsal se svou manželkou, etnografkou a výtvarnou teoretičkou Jitkou Staňkovou. Spolupracoval s Karlem Plickou.

Karel Vika (30)

Karel Vika se narodil 1. 12. 1875 v Sadské. Řemeslnický synek, původním jménem Houžvička, vystudoval kutnohorský učitelský ústav a působil několik let na venkovských školách, nejdéle v Benátkách nad Jizerou. V roce 1905, který z části prožil v Polsku, se stal redaktorem Besedy lidu a Světozoru, dvou časopisů nakladatele J. Otty. Karel Vika měl bystrý postřeh a hluboké pochopení pro sociální problémy. Kromě počátečních svazků vydával své knihy sám. Několik desítek Vikových knih vychází z učitelského, tuláckého, bohémského a posléze staropražského prostředí. Se svým bratrem Josefem Houžvicem napsali několik divadelních her. Zemřel 22. 8. 1941 v Praze ve věku 66 let. Od roku 1992 nese knihovna v Sadské jeho jméno - Městská knihovna Karla Viky.

Karel May (17)

Karel Jungwirth (25)

Narozen 15.9.1913 ve Vsetíně, zemřel 6.10.1978 v Praze. PhDr., CSc., docent německého jazyka na Vysoké škole ekonomické v Praze. Práce v oboru výuky němčiny.

Jun'ichirō Tanizaki (8)

Japonský spisovatel.

Josef Zeman (13)

Narozen 2. 12. 1891 v Cholticích, zemřel 11. 6.1954 v Praze. Ing., prozaik, hlavně pro děti a mládež.

Josef Sekera (26)

* 4. 12. 1897 † 14. 11. 1972 . Prozaik. Narodil se v rodině truhláře. Jeho synovcem je Leopold Sekera , autor dobrodružných a chlapeckých románů užívající v sešitových edicích kolektivního pseudonymu Will Mac Khiboney. – Do školy Sekera chodil ve Starkoči, v sousední Zbyslavi a v Čáslavi. Studoval na odborné tkalcovské škole v Rychnově nad Kněžnou a na její strojařské větvi v Šumperku. 1915 narukoval a po dělostřeleckém výcviku byl odvelen na italskou frontu. V armádě zůstal jako důstojník až do 1920, kdy se stal úředníkem na ředitelství Čs. státních drah v Bratislavě. Na Slovensku se spřátelil s Karlem Plickou, Fraňo Kráľem, Petrem Jilemnickým a dalšími levicovými intelektuály a zapojil se do činnosti bratislavské pobočky Družstevní práce. Na začátku 30. let byl jedním z organizátorů pokusu o vydávání literární revue a knižní edice Stan v Břeclavi. 1939 byl přeložen do Prahy, 1945–49 působil jako vedoucí referent na ministerstvu dopravy a techniky. Od 1950 spisovatel ve svobodném povolání. 1953–56 byl tajemníkem SČSS; zastával i jiné funkce . Na sklonku života byl předsedou Českého literárního fondu a aktivně se podílel na ustavení normalizačního SČS.

José María Parramón (23)

Španělský malíř, grafik a vydavatel, autor publikací o výtvarných technikách.

Joanne Harris (28)

Joanne Michèle Sylvie Harrisová, v nepřechýlené formě Harris, je britská spisovatelka. Joanne Harrisová se narodila v roce 1964 v Barnsley v Yorkshiru. Její matka pochází z Francie a otec je Angličan. Studovala moderní a středověké jazyky na St. Catharine’s College v Cambridgi. Věnovala se zaměstnáním jako např.: rocková hudebnice, bylinkářka, nebo účetní. Žádná z těchto činností ji nenaplňovala, tak se nakonec patnáct let věnovala povolání učitelky francouzštiny na chlapecké škole v Leedsu. Během této doby vydala tři romány: Ďáblovo sémě , Spi, bledá setřičko a Čokoláda . Začala se plně věnovat psaní a sepsala dalších osm knih: Ostružinové víno , Pět dílků pomeranče , Slaná vůně přílivu , Svatí blázni , Gentlemani a hráči , Krysařovy střevíce , Znamení run , Modrá je barva vraždy a Jiné světy, jiní lidé . Za spolupráce s kuchařkou Fran Warde sepsala dvě kuchařské knihy. Její knihy byly vydány ve více než čtyřiceti zemích. V roce 2004 byla Harrisová nominována na cenu Whitbread Novel of the Year Award a v roce 2005 na cenu Orange prize. Ve volném čase hraje na basovou kytaru ve skupině, která byla založena v jejích šestnácti letech. Věnuje se také studiu staré severštiny. Žije v Yorkshiru se svým manželem a dcerou Anouchkou.

Jiří Žák (23)

Jiří Žák se narodil 9.9.1946 v Praze. Strávil řadu let v oblastních divadlech a v současné době je členem Divadla Na Vinohradech v Praze. V poslední době se však prosadil také jako publicista, překladatel a spisovatel. Přeložil více než 25 knih, v nichž významnou roli hrají především knihy herců a herecké životopisy. Jiří Žák napsal knihy: Francouzské rozhovory Hovory o knihách Na slovíčko, Francie... Jean Marais - Mé dveře jsou dokořán Kdyby nám Paříž vyprávěla Co ještě Paříž neřekla Co všechno Paříž zatajila Je také autorem scénářů dvou pořadů pro školy: o jeho nejmilejším básníkovi, kterým je Karel Hynek Mácha, a o Karlu Havlíčkovi Borovském. Jiří Žák sbírá všechna vydání Máje Karla Hynka Máchy a staré pohledy města Chrudim.

Jiří Winter-Neprakta (17)

Jiří Winter, znám také pod pseudonymem Neprakta, byl český kreslíř, karikaturista, ilustrátor a humorista. Po studiích na Reálném gymnáziu pokračoval na Státní grafické škole. Během druhé světové války byl více než rok vězněn za přechovávání zbraní. Po válce studoval několik semestrů na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Roku 1957 se zúčastnil první výstavy skupiny Máj 57. Neprakta byl velmi plodný autor, který za svůj život nakreslil více než 35 000 kreslených vtipů a ilustroval stovky humoristických knih. Věnoval se i animovanému filmu, knižním ilustracím a návrhům hraček. Svoji uměleckou dráhu zahájil v roce 1948 a po mnoho let tvořil uměleckou dvojici Neprakta s námětářem Bedřichem Kopecným. Později spolupracoval s českým spisovatelem a humoristou Miloslavem Švandrlíkem. Oba patřili mezi hlavní autory československého satirického a humoristického časopisu Dikobraz. Společně s humoristou Miloslavem Švandrlíkem nakreslil několik knih o dvou žácích Kopytovi a Mňoukovi. V roce 2010 se objevila neověřená zpráva o spolupráci Jiřího Wintera s StB pod krycím jménem Gráf. Jeho evidence v archivech StB byla předmětem soudního jednání. Neprakta se krátce před svou smrtí domohl rozsudku, který potvrzoval, že byl v materiálech bývalé Státní bezpečnosti evidován neoprávněně.

Jean de La Fontaine (21)

Jean de La Fontaine byl francouzský spisovatel – bajkař a básník. Jean de La Fontaine pocházel z měšťanské rodiny. Jeho otec byl dozorcem nad lesy a vodstvem u vévody de Bouillon. Po prvních studiích vstoupil do oratoriánského řádu, ale pro nevhodnou povahu k mnišskému životu z něj později vystoupil. V klášteře mnoho četl a seznámil se s díly významných spisovatelů . V roce 1647 jej jeho otec oženil s Marií Héricart a později mu podstoupil svou práci. La Fontaine se ale po několika letech rozvedl a svou ženu a syna opustil. V Paříži se snažil uchytit jako spisovatel, což se mu nakonec více méně podařilo. K upevnění pozice mu pomohlo, že roku 1654 vydal vlastní zpracování díla Eunuch Publia Terentia Afera. V tomto období vstupuje do služeb Nicolase Fouqueta, generálního prokurátora francouzského parlamentu, od kterého získal roku 1657 penzi. Věnoval mu asi třicet básní svého díla a zůstal jeho věrným stoupencem i po jeho politickém pádu. To rychle vyvolalo nenávist jak u Colberta, tak u samotného Ludvíka XIV. Velmi rád četl a scházel se s přáteli. Sám jako spisovatel dlouho nijak zvlášť nevynikal. Až v roce 1665 vydal první svazek svých pověstných Contes , které vynikly svou frivolností a přinesly mu velký úspěch. Roku 1666 vydal druhý a roku 1667 třetí svazek. Tyto povídky údajně vznikaly na přání vévodkyně de Bouillon, která La Fontaina podporovala. Stejně jako vévodkyni de Bouillon využíval La Fontaine i jiné ženy . V roce 1668 vyšlo prvních šest knih proslulých bajek. La Fontaine napsal celkem 245 bajek. Poslední, dvanáctá kniha bajek, byla vydána v roce 1694. V roce 1683 byl zvolen do Francouzské akademie , avšak volba nebyla schválena králem. Teprve o rok později mu byla při nových volbách potvrzena a La Fontaine slíbil polepšení. Ve Francouzské akademii nahradil Colberta v jeho křesl...

Jaroslav Maria (32)

Jaroslav Maria, vlastním jménem Jaroslav Mayer , byl český právník-advokát, spisovatel, dramatik a esejista. Jaroslav Maria se narodil v rodině rakovnického advokáta JUDr. Karla Mayera, jehož rod pocházel ze Švýcarska a matky Františky, rozené Grimové. Jaroslav studoval postupně na gymnáziu v Benešově, v Hradci Králové a v Praze, maturoval v Praze roku 1888 a zde dál studoval práva, doktorát složil v roce 1893. První zkušenosti získal jako advokátní koncipient v Rakovníku u otce v kanceláři, v Hradci Králové a od 1898 byl soudním adjunktem v Litoměřicích; samostatnou praxi si později otevřel v Křivoklátě, následně v Berouně a v roce 1909 v Táboře, kde žil až do roku 1942. JUDr. Maria psal odborné články do časopisu „Právník“ a „Čas“ . V červnu 1942 – ve dnech stanného práva za heydrichiády – byl Jaroslav Maria v Táboře gestapem zatčen a uvězněn. Důvodem mělo být písemné udání týkající se schvalování atentátu. Po dnech v kobce suterénu služebny gestapa byl 6. července 1942 jako jeden z jedenácti osob nacisty již připravených k dalším popravám převezen ze služebny gestapa do táborské věznice, 8. července do Prahy, do pankrácké věznice, pak do Terezína odtud v září do koncentračního tábora Osvětim. Zde 3. listopadu 1942 ve věku 72 let zemřel na skvrnitý tyfus. Dne 27. dubna 1896 se v Praze v kostele sv. Jindřicha oženil se Zdenkou Fikarovou , dcerou advokáta z Křivoklátu. Byl strýc autora justičních románů Jiřího Mayera. Jaroslav Maria je autorem více než čtyřiceti románů, novel, sbírek povídek a esejů, divadelních her a dalších literárních prací; vyšel z okruhu časopisu Moderní revue; literárně debutoval v roce 1898 divadelní trilogií V předvečer věku; po roce 1918 se věnoval hlavně románu, především z prostředí justice (Spravedlnost, Pans...

Jaroslav Boček (21)

Jaroslav Boček byl český redaktor, spisovatel, scenárista, dramaturg, publicista a filmař. Po absolvování střední školy se dostal na Akademii múzických umění FAMU v Praze, kde si zvolil obory filmové vědy a dramaturgie. V roce 1956 v Praze promoval a nastoupil do Filmového studia Barrandov jako pomocný dramaturg. V letech 1957 až 1966 pracoval jako redaktor časopisů Kultura a Kulturní tvorba, kde měl na starosti filmovou tvorbu. Pak změnil místo, roku 1967 se stal vědeckým pracovníkem Filmového ústavu a začal natáčet dokumentární a animované filmy. Vydržel zde pět let. V roce 1972 místo odborného pracovníka Čs. filmového ústavu musel z politických důvodů opustit. V letech 1972 až 1990 byl ve svobodném povolání. Přednášel na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. V období let 1990 – 1992 zastával funkci ředitele Filmového ústavu a v letech 1992 – 1993, už v důchodových letech, místo šéfredaktora deníku Svobodné slovo, v letech 1993-1997 byl komentátorem deníku Právo. . Od roku 1993 působil v redakci deníku Právo. Do důchodu odešel v roce 1997. První román s prvky fantazie mu cenzura v roce 1969 zakázala, dočkal se jeho vydání až roku 1992. Také další knihy obsahují prvky sci-fi literatury. Napsal několik povídek pro různé antologie a časopisy včetně dětských. Několik prací bylo historických, další o filmové práci i jiných tématech.

Jan Caha (22)

Jan Caha byl český překladatel z angličtiny a ruštiny, autor učebnic a slovníků. Po ukončení studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se stal středoškolským profesorem, např. na obchodní akademii v Karlíně , vyšší hospodářské škole na Praze 2 . Na Katedře jazyků Československé akademie věd v Praze pracoval od roku 1954.

Ivan Klicpera (28)

Ivan Klicpera byl syn Václava Klimenta Klicpery z jeho druhého manželství, český spisovatel. Narodil se v Hradci Králové, jako nejmladší syn dramatika Václava Klimenta Klicpery. Ten se po předčasném úmrtí první manželky Anny v roce 1838 oženil s Annou Trnkovou, pozdější matkou Ivana Klicpery. Roku 1846 získal Václav Kliment Klicpera profesorské místo v Praze a rodina se do hlavního města přestěhovala. Z prvního manželství přivedl Václav Kliment Klicpera do nové rodiny pět dětí, o které se Anna Klicperová-Trnková starala. Další děti se narodily v novém manželství, vyššího věku se však dožil pouze Ivan Klicpera. Ten vystudoval Akademické gymnázium a v letech 1865-1869 studoval právnickou fakultu. Od roku 1867 pracoval při studiu jako advokátní koncipient. Doktorské zkoušky z důvodu těžké choroby nevykonal. Posledních dvanáct let svého života trpěl Ivan Klicpera plicní chorobou. Téměř nevycházel z domu a ošetřovala ho jeho matka Anna Klicperová . Byl pochován na pražských Olšanských hřbitovech. Nejúspěšnější román Ivana Klicpery Jindra vyšel více než třicetkrát v letech 1876-1947, novodobé upravené vydání pod titulem Jindra, hraběnka Ostrovínová ještě v roce 1992; román byl třikrát zfilmován a uváděn v divadelních adaptacích. Jednalo se o předchůdce tzv. dívčích románů. Práce Ivana Klicpery vycházely též časopisecky. V pracích s historickými náměty nedosáhl úrovně současníka Václava Beneše Třebízského. Na námět románu Jindra byly natočeny tři filmy: Román Jindra byl pod titulem Jindra, hraběnka Ostrovínová též zdramatizován, od roku 1917 uváděn pražským Švandovým divadlem. Pražské Divadlo komedie uvádělo adapatci jako dvoudílnou s tituly Jindra a Jindra, hraběnka Ostrovínová a v roce 1934 dostal román podobu operety s hudbou Rudolfa Piskáčka. Mimo svou volnou literární činnost byl Ivan Klicpera též propagátorem díla svého otce. S Emilem Semrádem sepsal Klicper...

Immanuel Kant (35)

Immanuel Kant byl německý filosof, jeden z nejvýznamnějších evropských myslitelů a poslední z představitelů osvícenství. Jeho Kritikou čistého rozumu začíná nové pojetí filosofie, zejména v epistemologii a v etice. Kant významně ovlivnil pozdější romantické a idealistické filosofy 19. století a novější filosofii vůbec. Kant se narodil jako čtvrté dítě ve zbožné pietistické rodině drobného řemeslníka a celý život prožil v okolí Královce ve východním Prusku ; z jeho osmi sourozenců se však jen čtyři dožili dospělého věku. Byl drobné až neduživé postavy, byl však velmi společenský a sám na sebe poměrně přísný. Od roku 1740 studoval na zdejší univerzitě filosofii, přírodní vědy a matematiku. Roku 1746 mu zemřel otec a univerzita odmítla jeho disertační práci, takže se řadu let živil jako vychovatel v okolí Královce. Po návratu na univerzitu vydal práci o „Obecných dějinách přírody a teorii oblohy“ a téhož roku se habilitoval spisem „O prvních zásadách metafyzického poznání“. Přednášel logiku, morální filosofii a metafyziku a jako úvod ke studiu filosofie fyziku, geografii a antropologii. V následujících letech odmítl několik pozvání na různé univerzity, až se roku 1770 stal profesorem logiky a metafyziky Univerzity v Královci, kde byl pak dvakrát rektorem. Roku 1787 byl přijat do Pruské akademie věd, v posledním období života měl však značné nesnáze s pruskou cenzurou. Kant se řídil přesným denním rozvrhem: vstával v pět hodin, dopoledne přednášel, k obědu často zval hosty a odpoledne chodil na procházku po známé „Cestě filosofů“. Pokud se ale líčí jako profesorský pedant, je to přehnané. Hrával velmi dobře karty i kulečník a ve společnosti byl velice oblíbený, zejména jako skvělý vypravěč. Také na jeho přednášky vzpomínali jeho žáci s nadšením: Kant byl vtipný a hlavně vedl své posluchače k samostatnému myšlení. Dožil se téměř 80 let a byl pohřben v K...

Il'ja Arnol'dovič Il'f (14)

Ruský spisovatel, spoluautor satirických románů, které napsal společně s Jevgenijem Petrovem.

Henrik Ibsen (23)

Henrik Johan Ibsen byl norský dramatik a básník. Je považován za zakladatele realistického dramatu. Henrik Ibsen se narodil 20. března 1828 v jihonorském městečku Skien. Dojmy a zážitky z dětství a mládí , byly tak hluboké, že trvale působily na celou jeho tvorbu. Jeho otec pocházel ze starého zámožného bergenského rejdařského rodu. Založil si podnik ve Skien a jako obchodník byl velmi úspěšný, dokud nezačal spekulovat. V roce 1836 zbankrotoval a přišel o značnou část majetku. V patnácti letech odešel Ibsen do Grimstadu do lékárny Jense A. Reimanna jako pomocník. Avantýra s lékárníkovou služkou přivedla sotva zletilého muže do situace, kterou se později mnohokrát zabýval ve svých hrách. V nich se objevuje problém následků vlastních činů a téma viny. Na své nemanželské dítě doplácel Henrik Ibsen totiž patnáct let. K dítěti ani k matce se však nikdy nehlásil a poté, co mu skončila vyživovací povinnost, považoval záležitost za navždy uzavřenou. Básnickou dráhu zahájil už v Grimstadu. Tam psal své první příležitostné, politické a polemické básně. V Grimstadu vznikl také jeho první dramatický pokus Catilina 1849. V roce 1850 odešel Ibsen do Kristianie , aby se připravil v tzv. Heltbergově „továrně na studenty“ na maturitní zkoušky, jež by ho oprávnily k studiu medicíny. U maturity ale neuspěl . Literární činnost a politické zájmy mu navíc brzy zabíraly valnou většinu času. V témže roce napsal svou druhou hru Mohyla a podílel se s A. O. Vinjem na vydávání satirického časopisu Manden, později přezvaného na Andhrimmer, jehož hlavním redaktorem byl Ibsenův další přítel Paul Botten – Hansen. Jeho dalším dramatickým dílem byla sžíravá politická satira Norma čili Politikova láska . V této době na sebe svými dramatickými pokusy upozornil i slavnéh...

Helena Škodová (18)

Narozena 1955. Spisovatelka knih pro děti, populárně-naučné knihy.

Helen Fielding (24)

Helen Fieldingová je britská spisovatelka. Helen Fieldingová je anglická spisovatelka a scenáristka, která se nejvíce proslavila příběhem single třicátnice Bridget Jonesové, která se snaží najít smysl života a lásku. Knihy Deník Bridget Jonesové a Bridget Jonesová: S rozumem v koncích byly publikovány ve čtyřiceti zemích světa a prodalo se více než 15 milionů výtisků. Filmy se stejným názvem dosáhly světového úspěchu. The Guardian jmenoval Deník Bridget Jonesové jako jeden z deseti románů, které nejlépe definují 20. století. V listopadu 2012 Helen Fieldingová oznámila, že začala psát třetí díl série Bridget Jonesové - Bridget Jonesová: Láskou šílená. V Anglii a USA vyšla kniha na podzim 2013. V Čechách vyšla kniha v září 2014 v nakladatelství XYZ. Helen Fieldignová vyrůstala v Morley , v městečku zaměřeném na textilní průmysl na severu Anglie. S rodinou bydlela vedle továrny na hornické oblečení, kde byl její otec generálním ředitelem. Otec zemřel v roce 1982 a její matka, Nellie, stále žije v hrabství Yorkshire. Helen navštěvovala dívčí střední školu a má tři sourozence, Jane, Davida a Richarda. Vystudovala angličtinu na St. Anne College v Oxfordu a byla součástí Oxford revue na festivalu v Edinburghu roku 1978, ze které vzniklo stále trvající přátelství se skupinou komiků, umělců a spisovatelů, včetně Richarda Curtise a Rowana Atkinsona. V roce 1979 začala Helen pracovat v BBC v magazínu Nationwide. Dále pracovala jako vedoucí různých dětských a zábavních show. V roce 1985 produkovala živé vysílání z uprchlického tábora ve východním Súdánu. Dále psala a produkovala dokumentární filmy o Africe. Tyto zkušenosti se staly základem pro její první román, Cause Celeb. V letech 1990 - 1999 pracovala jako novinářka pro několik periodik jako např.: The Sunday Times, The Independent a The Telegraph. Její nejznámější román, Deník Bridget Jonesové, začal vycházet jako sloupek právě v The Independent. S...

Gisela Fischer (25)

Gilbert Delahaye (23)

Gilbert Delahaye byl belgický autor. Je nejlépe známý pro knihy o holčičce Martince, sérii ilustrovaných příběhů pro děti, které připravil s umělcem jménem Marcel Marlier.

Giacomo Casanova (24)

Giacomo Girolamo Casanova byl italský spisovatel, intrikán, špión a diplomat. Zanechal po sobě všestranné literární dílo , nicméně je především známý jako dobrodruh a muž, jehož jméno je synonymem pro svůdce. Této pověsti se těší pravděpodobně zásluhou svého nejvýznamnějšího autobiografického díla, „Dějiny mého života“ , v němž autor bez skrupulí popisuje svá četná milostná dobrodružství. Giacomo Casanova se narodil v Benátkách v ulici Calle della Commedia v sousedství kostela sv. Samuela, kde byl také pokřtěn. Jeho otcem byl herec Gaetano Casanova a matkou Zanetta Farussi; některé zdroje ho ale považují za nemanželského syna matky se šlechticem a abbém Michelem Grimanim. Rodiče byli herci a zdá se, že především matka byla ve své profesi úspěšná, neboť se o ní zmiňuje Carlo Goldoni ve svých Pamětech, kde ji popsal slovy: „… překrásná vdova a velice schopná žena“. Malý Giacomo, vychovávaný babičkou Marziou Farussiovou, byl křehkého zdraví. Proto ho babička jednoho dne odvezla k čarodějnici do Murana a té se podařilo vyléčit jeho potíže. Po tomto dětském zážitku ho zájem o magické praktiky provázel po celý zbytek života, ale on sám byl prvním, kdo se vysmíval důvěřivosti, s níž mnozí přijímali esoterismus. Vystudoval na padovské univerzitě filozofii a práva, absolvoval v roce 1742. Následně cestoval na ostrov Korfu a do Istanbulu. V roce 1743 se vrátil do Benátek a v témže roce jeho babička Maria zemřela. Abbé Grimani jej dovedl učit v semináři, ale dlouho tam pro své nemravné chování nevydržel, údajně sváděl ostatní seminaristy. byl ze studií vyloučen a od konce března do konce července vězněn v benátské pevnosti sv. Ondřeje . Spíše než o výkon trestu, šlo o výstrahu a snahu o nápravu jeho bouřlivých prostopášných sklonů. Když se dostal na svobodu, odcestoval díky matčiným dobrým vztahům jako doprovod bi...

Gabriele Praschl-Bichler (17)

Gabriele Praschl-Bichler se narodila roku 1958 ve Vídni. Po imatrikulaci na vysoké školy vystudovala francouzskou literaturu a umění, a později italskou literaturu a umění. V průběhu studia pracovala v divadle . Po promoci v roce 1983 získala titul PhDr., stále pokračuje v práci v divadle a mezitím spolupracuje jako odborná asistentka v uměleckých galerií a u vydavatelů. Od roku 1989 pracuje jako spisovatelka na volné noze, většinu času tráví bádáním v archivech. Je autorkou více než 20 knih o umění a kultuře. Nejvíce se věnuje tématu Habsburkové.

Eva Petrová (17)

Eva Petrová byla česká výtvarná kritička, kurátorka, teoretička a historička umění, grafička, spisovatelka a básnířka. V letech 1948–1953 vystudovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dějiny umění a estetiku a obhájila zde rigorózní práci Kresby Alšova mládí a kandidátskou dizertaci Figurální obraz v počátcích obrození; Charakter a proměny hlavních tendencí . V letech 1953–1972 byla vědeckou pracovnicí Ústavu teorie a dějin umění ČSAV v Praze, 1964–1970 členkou výstavní komise Galerie Václava Špály . V šedesátých letech připravila Výstavu mladých ke kongresu AICA , výstavu Zdeny Fibichové ve Vídni a výstavu Nová figurace . Na počátku normalizace byla z ÚTDU ČSAV propuštěna. Od roku 1972 působila ve svobodném povolání jako výtvarnice a spisovatelka. Za normalizace uvedla výstavy Olgy Čechové , Jaroslava Šerých a Rudolfa Němce . Po roce 1989 se podílela na koncipování výstavního programu Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích. Byla hlavní teoretičkou skupiny Trasa. Byla členkou, v letech 2005–2009 předsedkyní, výtvarného odboru Umělecké besedy, členkou SČUG Hollar, PEN klubu a Mezinárodní asociace výtvarných kritiků . Působila v redakční radě časopisu Kámen. Publikovala v časopisech Umění, Výtvarné umění, Ateliér, Výtvarná práce, Zlatý máj, Literární noviny, Sešity pro mladou literaturu, ad. Je autorkou hesel v Nové encyklopedii českého výtvarného umění a přispěla do sborníků ke 200. výročí Velké francouzské revoluce , Česká kultura na přelomu 50. a 60. let a do souboru článků Zakázané umění II. Jejím partnerem a spolupracovníkem byl teoretik umění Luděk Novák . Ve své odborné práci se po více jak padesát l...

Ernest Denis (24)

Ernest Denis, počeštěně též Arnošt Denis , byl francouzský historik, politik, slavista a především bohemista, profesor na univerzitách v Bordeaux a na pařížské Sorboně. Je autorem mnoha děl o politických a kulturních dějinách Čechů, ale i dalších slovanských národů. Čechy považoval za kulturně i politicky nejvyspělejší, proto jim přisuzoval i vůdčí roli v boji slovanských národů střední a jižní Evropy za samostatnost. Byl přesvědčen o nezbytnosti získání samostatnosti pro český národ a vytrvalým bojovníkem za jeho práva. Založil a redigoval revue La Nation Tchèque . Svou neúnavnou činností, politickým a společenským vlivem se významně zasloužil o vytvoření Československa. Jakkoli jiné národnosti, je Ernest Denis postavou, kterou je nezbytné zařadit mezi nejvýznamnější osobnosti českých moderních dějin. I přes svoji náklonnost k českým zemím zůstal Ernest Denis Francouzem hluboce poznamenaným porážkou v prusko-francouzské válce let 1870–1871 a angažovaným antiklerikálním republikánem. Mnohé jeho názory odrážejí vzrušenou atmosféru francouzské společnosti přelomu 19. a 20. století. Příčinu třicetileté války viděl hlavně v jezuitském komplotu. A ten se snažil odhalit a pohanět s o to větší vervou, že právě v době, kdy o českých dějinách intenzivně přemýšlel, se ve Francii rozhořel ostrý konflikt mezi církví a antiklerikály. Denis však jakožto angažovaný badatel do sebe nasál mnoho z bouřlivé atmosféry epochy Fin de siècle. Nikdy neskrýval svoji antipruskou a republikánskou orientaci. Myšlením a metodami však zůstal francouzským historikem své doby a vyhraněného politického smýšlení. V českých dějinách hledal souzvuky s historií své vlasti, což ho činí jedinečným. Ernest Denis se narodil v Nîmes , ve staré protestantské rodině. V roce 1870, během svých studií historie v Paříži se účastnil aktivně obrany obleženého města během prusko-francouzské války, která byla ukončena drtivou porážkou Fran...

Emanuel Rádl (23)

Emanuel Rádl byl významný český biolog a polemicky originální vitalistický filosof, angažovaný zastánce Masarykova kritického realismu a odpůrce pozitivismu. Narodil se v početné rodině malého obchodníka, navštěvoval gymnázium v Benešově a v Domažlicích a na matčino přání vstoupil do noviciátu v augustiniánském řádu, kde ale pobyl jen dva roky . Brzy jej však opustil s tím, že poněkud zanevřel na katolickou církev, později přestoupil k protestantismu a stal se jedním z jeho čelných teoretiků. Na Karlově univerzitě studoval biologii a zde také roku 1898 promoval. Pracoval pak jako asistent Ústavu zoologie Filosofické fakulty UK, byl středoškolským profesorem v Plzni, v Pardubicích a od roku 1902 v Praze na gymnáziu v Ječné . Roku 1904 se stal docentem zoologie a dějin biologických věd, od roku 1919 řádným profesorem přírodní filosofie. V roce 1922 podnikl cestu kolem světa a z těchto dojmů vznikla kniha Západ a Východ. Roku 1934 předsedal 8. mezinárodnímu filosofickému kongresu v Praze, ale už roku 1935 ho těžká nemoc prakticky vyřadila z veřejného života. Zemřel v úplné domácí izolaci a pod tlakem válečné situace, jíž se statečně vzepřel v Útěše z filosofie. V první fázi svého života se zabýval celou řadou přírodovědných oborů, od mineralogie až po etologii, zejména vývojem nervové soustavy a zraku. Jeho práce o fototropismu zakládají vědeckou etologii u nás. Mezinárodně jej proslavily jeho Dějiny biologických teorií, ovlivněné Hansem Drieschem, které vyšly původně německy , dále anglicky a španělsky ; úplné české vydání vyšlo až roku 2006. Už počátkem 20. století se však jeho zájem začal obracet k filosofii, k veřejným záležitostem a k náboženství. Za první světové války přestoupil k protestantismu a pod vlivem Masaryka se začal věnovat veřejným otázkám. Svými radikálními názory na vědeckou poctivost, ...

Emanuel Chalupný (30)

Emanuel Chalupný byl český pedagog, advokát, sociolog, spisovatel, jazykovědec. Zabýval se vztahem sociologie, filosofie a práva a usiloval o vytvoření přesného sociologického pojmosloví a sociologické metodologie. Byl spoluzakladatelem Sociologického ústavu, spoluzakladatelem a později předsedou Masarykovy sociologické společnosti, členem a viceprezidentem Mezinárodního sociologického ústavu v Paříži. Byl také významným veřejným činitelem ve svém rodném městě. Emanuel Chalupný studoval na táborském gymnáziu , již v té době se teprve sedmnáctiletý student jevil jako schopný vědecký talent a začal psát studie , které později použil k rozpracování. Maturoval v roce 1898 a ve studiích pokračoval na právnické a filosofické fakultě české univerzity v Praze . Jeho profesorem byl také Albín Bráf a T. G. Masaryk, který se stal pro studenta autoritou. Kladně hodnotil Chalupného nadání a schopnosti; přemluvil ho, aby vedl v tiskovém orgánu Masarykovy strany – redakci deníku Čas vnitropolitickou rubriku. Emanuel Chalupný také vstoupil do strany a byl zvolen do jejího vedení. Kvůli své tvrdé kritice šéfredaktora Času Jana Herbena se dostal do polemik s J. S. Macharem a 1904 demonstrativně vystoupil ze strany. Během studijního pobytu Chalupný stále udržoval čilé kulturní a politické styky s rodným Táborem. V roce 1903 ukončil studium promocí a stal se doktorem práv. JUDr. Chalupný vykonával právní praxi v letech 1904–1905 jako kandidát advokacie v Mladé Boleslavi u JUDr. Krouského a ve Velvarech u JUDr. Libicha, ale ani zde nepřerušil své styky s Prahou a Táborem. V letech 1906–1910 byl v Praze koncipientem u známého advokáta JUDr. Václava Boučka a poté u JUDr. Eduarda Kalabise, v té době také red...

Elena Ferrante (25)

Elena Ferrante je pseudonym italské spisovatelky a překladatelky. Její knihy, původně vydané v italštině, byly přeloženy do mnoha jazyků. Mezi její nejznámější díla patří Neapolská sága. Ferrante je autorkou půl tuctu románů, z nichž nejvýznamnější je tetralogie známá jako Neapolská sága, která vypráví o dvou vnímavých a inteligentních dívkách z Neapole, které se pokoušejí žít plnohodnotný život uvnitř kultury, která je plná násilí. Série se skládá z knih Geniální přítelkyně , Příběh nového jména , Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou a Příběh ztracené holčičky , který byl nominován na italskou literární cenu Strega. Ferrante tvrdí, že "jakmile jsou knihy napsány, už nepotřebují svého autora." Opakovaně uvádí, že anonymita je předpokladem pro její práci a že uchování jejího pravého jména v tajnosti je jedním z klíčů úspěšného tvůrčího procesu psaní. Čtvrtá kniha z tetralogie Příběh ztracené holčičky se objevila v žebříčku 10 nejlepších knih roku 2015 podle New York Times. Navzdory tomu, že byla Ferrante uznána jako vynikající autorka románů v mezinárodním měřítku, uchovává si svou anonymitu již od vydání prvního románu v roce 1992. Spekulací o její pravé identitě bylo mnoho, většina z nich vznikla na základě informací, které Ferrante uváděla v rozhovorech nebo na základě analýzy informací čerpaných z jejích knih. V březnu roku 2016 vydal Marco Santagata, italský spisovatel, filolog a profesor na univerzitě v Pise, článek, který popisoval jeho teorii o identitě Ferrante. Santagatův dokument čerpal z filologické analýzy Ferrantina psaní, ze studie podrobného popisu města Pisy, o kterém ve svém románu píše a skutečnosti, že autorka disponuje odbornými znalostmi moderní italské politiky. Na základě těchto informací dospěl k závěru, že autorka žila v Pise, kterou ale roku 1966 opustila, a proto za pravděpodobného autora označil neapolskou profesorku Marcellu Marmo, která stud...

Edmond Rostand (19)

Edmond Eugène Joseph Alexis Rostand byl francouzský dramatik a básník. Rostand se narodil do zámožné rodiny jako syn ekonoma a advokáta Eugèna Rostanda , díky čemuž se mu dostalo nejen dobrého vzdělání na Collège Stanislas de Paris, ale i finančního zajištění, které mu umožnilo věnovat se volné literární tvorbě. Svá nejvýznamnější dramata sepsal v letech 1890 – 1898. V roce 1901 se díky své tvorbě stal členem Francouzské akademie. Jeho syn Maurice Rostand byl rovněž spisovatelem. Zemřel roku 1918 na španělskou chřipku. Byl pochován na hřbitově 'Cimetière Saint-Pierre' v rodném Marseille. Podle francouzského básníka Edmonda Rostanda je nazvána úprava kuřete, kdy se kuře dusí na másle s koňakem, karotkou, pečárkami a na kostičky nakrájeným celerem.

Diane Chamberlain (19)

Diane patří k nejznámějším a nejoblíbenějším americkým autorkám románů pro ženy. Narodila se v Plainfieldu v New Jersey, vystudovala univerzitu v San Diegu a řadu let působila v nemocnici jako sociální pracovnice. Od roku 1992 se věnuje výhradně psaní. Je držitelkou řady ocenění, mimo jiné uznání za celoživotní dílo čtenářů časopisu Romantic Times. Žije v severní Virginii s manželem a třemi nevlastními dcerami.

Christian Morgenstern (20)

Christian Otto Josef Wolfgang Morgenstern byl německý básník, novinář a překladatel. Je považován za zakladatele německé nonsensové poezie. Studoval dějiny umění a práva, zároveň se věnoval žurnalistice, poezii a překladatelství. Léčil se s tuberkulózou v mnoha sanatoriích, ale 31. března 1914 jí v Meranu podlehl. Jeho prozaická díla vyšla péčí jeho ženy Margarety většinou až po jeho smrti. Za svého života se dočkal velmi malého uznání. Narodil se v Mnichově jako jediné dítě Carla Ernsta Morgensterna a jeho ženy Charlotty Morgenstern , rozené Schertelové. Oba rodiče pocházeli z malířských rodin, otec byl významný německý malíř krajinář. Když mu bylo 10 let, zemřela mu matka na zápal plic. Otec jej poté poslal ke kmotrovi do Hamburku, kde nastoupil do internátní školy. Zde se stal obětí soustavné a trýznivé šikany spolužáků. Jeho otec se v této době podruhé oženil. Morgenstern se roku 1884 odstěhoval za otcem, v té době ředitelem Královské umělecké školy ve slezské Vratislavi. V letech 1885–1889 zde pak navštěvoval gymnázium a pokoušel se sám psát. Roku 1892 začal studovat národohospodářství na Vratislavské univerzitě, kde poslouchal přednášky věhlasného profesora socialistické orientace Wernera Sombarta, studium ovšem musel brzy ze zdravotních důvodů přerušit. Po částečném zotavení si našel práci v Národní galerii v Berlíně, navázal spolupráci s deníkem Tägliche Rundschau a psal do časopisů Freie Bühne, Kunstwarts a Der Zuschauer. Stále cestoval po různých evropských sanatoriích, zdržoval se zejména v Itálii. Překládal z francouzštiny, později také z norštiny. V roce 1898 cestoval několik měsíců po Norsku a setkal se zde s Henrikem Ibsenem. V Norsku mu vyšla jeho prvotina Ich und die Welt . V roce 1900 se dozvěděl, že trpí tuberkulózou. Pod vlivem této smutné skutečnosti psal Šibeniční písně. Roku 1903 přeložil Večerní červánky Knuta Hamsuna a básně Björnstjerne Björns...

Bohumil Nohejl (17)

Pracoval jako dělník, stavební technik, v letech 1952–63 tajemník a předseda MNV v Zichovicích u Sušice, osvětář a poslanec ONV v Klatovech. Od r. 1965 novinář, působil jako vedoucí redakce krajského studia Československého rozhlasu v Plzni. Po přesídlení do Prahy byl místopředsedou Svazu českých spisovatelů. Je autorem několika knih ze současnosti, většinou určených mládeži , jiná jeho díla, vesměs se společenskou tematikou, jsou posazena do doby po druhé světové válce nebo do tzv. krizového období . -------------------------------------------------------------------------------- --------------------------------------------------------------------------------

Bernard Minier (25)

Bernard Minier je francouzský spisovatel. Vyrůstal na jihozápadě Francie, své dětství strávil v Pyrenejích. Studoval na univerzitě v Toulouse, odkud pochází také hlavní hrdina jeho thrillerů Martin Servaz. Více než dvacet let žije nedaleko Paříže, je ženatý, má dvě děti a psaní se věnuje na plný úvazek. Jeho první román Mráz byl přeložen do několika světových jazyků včetně angličtiny a největší úspěch zaznamenal především ve Francii a Německu. Mráz se ve Francii stal ihned po vydání bestsellerem, s prodejem přes 300 tisíc kusů také knižní senzací roku 2012 a získal prestižní Crime Novel Price v Cognacu za rok 2012. Práva na knihu byla prodána do více než deseti zemí včetně USA a Německa. Britský týdeník The Sunday Times zařadil Mráz mezi 50 celosvětově nejlepších kriminálních románů za posledních pět let. Zahraniční média přirovnávají tíživou atmosféru knihy a postupně gradující příběh s razancí propracovaností knih s nesmrtelným Hannibalem Lecterem. V České republice vyšel tento román v nakladatelství XYZ v lednu 2015. Další dva díly této série La Cercle, 2012 a N´éteins pas la Lumiere, 2014 měly ve světě také mimořádný ohlas. V roce 2017 vyšel jeho román Une putain d'histoire . Čtvrté pokračování série s kriminalistou Martinem Servazem s názvem Nuit vyšlo v roce 2017 .

Bernard Cornwell (24)

Bernard Cornwell je uznávaný britský spisovatel, autor historických románů. Mezi jeho nejznámější díla patří řada románů z období napoleonských válek „The Sharpe series“, pojmenovaných podle hlavního hrdiny Richarda Sharpa. V Česko se stal známým především díky zdařilému zpracování artušovské legendy ve čtyřdílném románu „Kronika válečníkova“. Narodil se v Londýně v roce 1944 jako „válečné dítě“. Jeho otec byl kanadský letec, matka Angličanka, členka ženských pomocných leteckých sborů . Byl dán k adopci a osvojen rodinou Wigginsových z Essexu, která patřila k přísně protestantské sektě Peculiar People. Vzdělával se na internátní škole, vystudoval Londýnskou univerzitu a potom nastoupil na 10 let do BBC, kde nakonec pracoval jako ředitel zpravodajské televize v Severním Irsku. S manželkou Judy se oženil v roce 1980 a společně se přestěhovali do USA, odkud pocházela. Tam začal psát romány, protože k tomu nepotřeboval pracovní povolení, které mu americké úřady odmítly vydat. Jeho nejznámějším dílem jsou příběhy anglického vojáka Richarda Sharpa, které se odehrávají v období napoleonských válek. V prvních 12 knihách podrobně popsal vojákova dobrodružství v různých válečných taženích po Evropě v rozmezí dvanácti let, v dalších poté vylíčil začátky Sharpa coby mladého vojáka v Indii. Pozdější romány jsou zasazeny do různých částí časového rámce vymezeného původními knihami. Většina z „napoleonských knih“ byla zfilmována jako televizní seriály se Seanem Beanem v hlavní roli. Napsal také tetralogii o americké občanské válce Starbuck Chronicles, trilogii o Artušovské Británii The Warlord Chronicles, která vyšla česky ve čtyřech dílech jako Kronika válečníkova, a další trilogii o hledání Svatého Grálu ve 14. století v době stoleté války. Nejnovější série příběhů, v níž je hlavní postavou šlechtic Uhtred z Bebbanburgu, se odehrává v 9. století za vlády krále Alfréda Velikého, který ubránil své království Wessex proti dánským Vikingům,...

Barbara McCauley (27)

Americká spisovatelka milostných románů.

Anne Wilson (26)

Kuchařky.

Angela Marsons (27)

Angela Marsonsová je britská spisovatelka známá zejména detektivními příběhy Kim Stoneové. Během tří let se prodalo přes tři miliony výtisků jejích románů. Angela Marsonsová pochází z Brierley Hill, města v hrabství West Midlands. Původním povoláním byla členkou ochranky v nákupním středisku Merry Hill, kde strávila 19 let. V roce 2014 ale pro nadbytečnost o práci přišla. V té době se zároveň musela starat o svou partnerku, která se právě zotavovala po náročné operaci. Aby nepřišly o domov, musely si na splácení hypotéky půjčit od svých nejbližších a část majetku prodat. Celých 25 let se snažila uspět v různých nakladatelstvích, pokaždé byla ale odmítnuta. Průlom nastal v říjnu roku 2014, kdy dostala nabídku z digitálního nakladatelství Bookouture. Smlouva na první čtyři knihy byla podepsána během jednoho týdne. Smlouvy na další knihy následovaly, aktuálně je naplánováno vydání celkem 25 knih s detektivem inspektorkou Kim Stoneovou. Prozatím bylo do češtiny přeloženo 12 románů s touto hlavní postavou, celkově jich autorka napsala 16.

Andrew Morton (17)

Andrew Keith Paul Morton je australský programátor, vývojář linuxového jádra. Udržuje patchset známý jako mm tree, který obsahuje nedostatečně testované změny, které by později mohly být přidány do oficiálního jádra spravovaného Linusem Torvaldsem. Často bývá označován za Linusovu pravou ruku. Na konci 80. let byl jedním z partnerů společnosti v Sydney, která produkovala počítačové kity Applix 1616, dále byl také hardwarovým inženýrem pro dnes již neexistující australskou dílnu herních výrobků Keno Computer Systems. Získal titul honours degree v oboru elektroinženýrství na University of New South Wales v Austrálii. V roce 2001 se Andrew Morton a jeho rodina přestěhovali z Wollongong, New South Wales do Palo Alto v Kalifornii. V červenci 2003 se Morton přidal k Open Source Development Labs. V srpnu 2006 byl zaměstnán firmou Google.

Albert Schweitzer (12)

Albert Schweitzer byl francouzský protestantský teolog, misionář, filozof, etik, muzikolog , varhanní virtuóz a lékař. V roce 1952 obdržel Nobelovu cenu za mír za svůj altruismus, úctu k životu a neúnavnou humanitární práci, která pomohla uvést do života myšlenku bratrství mezi lidmi a národy. Schweitzer pocházel z Alsaska – prostoru, na který si od nepaměti dělaly nárok Francie i Německo. S tím souvisí i Schweitzerova rodná francouzština celoživotně poznamenaná alsaským německým dialektem. Alsasko v té době bylo součástí Německa a jeho obyvatelé měli německé občanství. Byl synem protestantského faráře, matka byla dcerou evangelického pastora. Měl hudební nadání a rodiče ho od dětství vedli k hudebnímu vzdělání. Už jako devítiletý hrával na varhany v místním kostele. V roce 1893 odmaturoval na střední škole v Mylhúzách a podle rodinné tradice šel studovat filozofii a teologii na univerzitách ve Štrasburku, Paříži a Berlíně. Při studiu se zdokonaloval ve hře na varhany a získal odborné znalosti o konstrukci těchto nástrojů. Stal se vynikajícím varhaníkem, interpretoval zejména dílo J. S. Bacha. Tomuto skladateli věnoval svou knihu s názvem J. S. Bach, le musicien poet , která byla vydána v roce 1905. Univerzitní studia úspěšně zakončil v roce 1900 a stal se kazatelem a vikářem v kostele sv. Mikuláše ve Štrasburku. Od roku byl 1902 soukromým docentem teologie na místní univerzitě a současně se stal ředitelem domova pro studenty Collegium Wilhelmitanum. Funkci zastával až do roku 1906. Jako teolog se zabýval Novým zákonem, zkoumáním Ježíšova života, mystikou apoštola Pavla i specifickým postavením křesťanství. V roce 1904 se rozhodl, že důkladně změní svůj život. Podnětem k tomu byl článek v časopise francouzsk...

Zdenek Seydl (15)

Zdenek Seydl byl český malíř, grafik, scénograf, všestranný výtvarník a člen skupiny Sedm v říjnu ze čtyřicátých let 20. století. Vyrostl po smrti rodičů v rodině sochaře Karla Pokorného. V roce 1929 poprvé vystavoval v Mánesu na Přehlídce dětských kreseb a odnesl si cenu za dětskou kresbu. Vyučil se typografem, v období 1932/1933 navštěvoval jednoroční kurs kreslení na Státmí grafické škole a později vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kterou v roce 1941 absolvoval ve třídě profesora Františka Kysely. Jeho neobvyklý grafický projev charakterizuje grafická lapidárnost, dekorativní stylizace a svoboda projevu. Válečné zážitky se odrazily v tvorbě , později přešel do groteskní nadsázky realizované výraznými liniemi a plošně pokládanými barvami . Po druhé světové válce se věnoval převážně grafice, ilustrování, loutkovému i kreslenému filmu . Byl autorem knížek pro děti, např. Co jsem viděl a slyšel v trávě , Motýli . Pracoval také jako výtvarný redaktor v nakladatelství Československý spisovatel. Za zmínku stojí též jeho scénografická tvorba. Již ve 30. letech spolupracoval s amatérskou skupinou Divadelní kolektiv mladých, v 50. letech s Divadlem E. F. Buriana a od roku 1957 pak po mnoho let s pražským Národním divadlem, kde vytvářel nejen kostýmy , ale i celou výpravu . Za soubor kostýmů ke Stravinského baletu Petruška získal na Pražském quadriennale 1967 stříbrnou medaili. Jeho obálky a grafické úpravy textů Bohumila Hrabala patří k vynikajícím dílům české typografie. K malířské tvorbě se vrátil v šedesátých letech....

Wolf-Dieter Storl (24)

Wolf-Dieter Storl je německý etnobotanik, antropolog a spisovatel, který se zabývá především využitím léčivých bylin a zkoumáním šamanismu v tradičních společnostech. Ve svých dílech se věnuje úloze rostlin v životě člověka, včetně sakrální symboliky, magie, léčitelství a stravování. Narodil se v roce 1942 v Sasku. Ve věku 11 let se celá rodina odstěhovala do Ohia, kde vyrostl a vystudoval. V roce 1966 nejdříve získal titul BA antropologie na Ohio State University a následně titul MA sociologie na Kent State University. V roce 1974 pak získal titul Ph.D. na univerzitě v Bernu, s dizertací na téma šamanismu mezi Američany evropského původu. Vedl řadu terénních výzkumů mezi spiritualisty ve Spojených státech amerických, dále v antroposofické komunitě poblíž Ženevy, mezi tradičními farmáři v oblasti Emmental ve Švýcarsku a mezi vinaři ve Francii. Pobýval s tradičními léčiteli kmene Šajenů. Vyučoval na univerzitách ve Vídni, v Bernu, v Oregonu a v indickém Váránasí. V roce 1984 se vrátil do Německa, kde se svou rodinou žije v podhůří Alp, píše knihy a vede semináře v Německu, Rakousku, Švýcarsku a Česku. Je častým hostem televizních pořadů především v Německu.

Vláďa Zíka (19)

Vladimír Watzke byl český spisovatel. Byl autorem desítek knížek různých žánrů, zejména dívčích a humoristických románků. Užíval různé pseudonymy, především Vláďa Zíka. Podepisoval se Vladimír Vacke-Zíka. Spisovatel Vladimir Watzke a malíř Josef Vacke byli bratři. Oba byli potomky Karla Watzka a Anny Zykové. Pár měl společně tři děti; Vladimír Watzke se narodil v roce 1900, Karel Watzke se narodil roku 1902 a Josef Watzke se narodil v roce 1907. Vladimír Watzke vystudoval gymnázium a pak pokračoval ve studiu na English University College v Praze. Školu ukončil v roce 1923 a nastoupil úřednickou práci. Kvůli přivýdělku začal v polovině třicátých let psát nenáročné příběhy pro mládež, pak už žánry měnil. Stal se i autorem sci-fi románů. Vydávalo mu je nakladatelství Zmatlík a Palička. Zmatlík byl jeho vzdálený příbuzný. Psal velice rychle, dokázal vytvořit sešitovou novelu během jednoho večera. Napsal jich desítky a podepisoval je různými pseudonymy. Mimo hlavního Vláďa Zíka také Jan Havlín, Jiří Havlín, Eva Marešová, Georg Bobbin či Eva Chválová. Některé práce dosáhly i dobré kvality, oceněn byl např. humoristický román Pan profesor a ostatní. Do roku 1939 bydlel v Praze a válečná léta prožil v Nezabudicích u Křivoklátu. V roce 1945 byl obviněn z kolaborace s Němci a tak se přestěhoval do Žatce. Přestal psát knížky, ale stal se dramaturgem pobočky divadla v Kladně. Po dvou letech se stal pracovníkem Svazu mládeže, pracoval v kulturním oddělení Družstva pěstitelů chmele a Domu osvěty.

Thomas Block (18)

Thomas Harris Block pracoval déle než 25 let v předních amerických leteckých společnostech jako profesionální pilot. Za svůj život se obeznámil s nejrůznějšími typy letounů. V mládí začínal u kluzáků, přešel na lehká jednomotorová letadla, obsluhoval i balony. Jako zkušený kapitán pilotoval velká trysková a dopravní letadla. Z leteckého prostředí si také vybírá náměty pro svou tvorbu. Píše romány, publikuje rovněž v novinách a časopisech. V současné době žije v Kalifornii.

ŠT (32)

Robert Kvaček (14)

Robert Kvaček je český historik specializující se na období 19. a 20. století. Mezi jeho přední zájmy patří dějiny diplomacie mezi světovými válkami a v období 2. světové války a kulturní dějiny konce 19. a počátku 20. století. Působil na českých univerzitách a pořádal přednášky pro veřejnost, jeho publikační činnost mu vynesla několikanásobné ocenění Cenou Egona Erwina Kische za literaturu faktu. Je ženatý a má jednoho syna. Žije v Jičíně, je členem Česko-slovenské komise historiků. Robert Kvaček se narodil ve vesnici Dvorce u Jičína. V září 1945 přestoupil z jičínské reálky na jičínské Lepařovo gymnázium do tercie a studium ukončil maturitou v roce 1951. Téhož roku byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Na tento okamžik později vzpomíná: „Když předseda komise … zjistil, že přicházím z ,Lepařova‘, řekl mi, že by mne vzal už kvůli němu. Byl to podle něho ústav, který dbal na úroveň absolventů…“ Ještě během studií na Karlově univerzitě působil jako asistent na Husově Ústavu československých dějin. Po úspěšném absolvování v roce 1956 se plně zapojil do vědecké práce, roku 1967 byl jmenován docentem Karlovy univerzity. V době normalizace mu bylo zakázáno přednášet dějiny 20. století a i tato okolnost podle pamětníků vedla k prohloubení Kvačkova zájmu o 19. století. Titul univerzitního profesora mohl získat až po sametové revoluci. Vedle působení na Karlově univerzitě se podílel na vzdělávání studentů na FAMU a DAMU a v neposlední řadě zasáhl řadu studentů Technické univerzity v Liberci, kde stále vyučuje na Fakultě přírodovědně-humanitní a pedagogické. Robert Kvaček je členem řady vědeckých společností , je rovněž členem literárních organizací , podílel se na tvorbě učebnic dějepisu pro základní školy, podporuje různé vzdělávací...

Riordan Rick (36)

Radoslav Šrot (17)

Český odborník a publicista v oboru zahrádkářství.

Radka Třeštíková (13)

Radka Třeštíková, rozená Velikovská, je česká spisovatelka, blogerka a právnička. Vyrůstala ve Veselí nad Moravou. Vystudovala práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. V rámci programu Erasmus byla rok ve Španělsku, kde začala psát první povídky. Sedm let působila ve funkci firemního právníka. V roce 2019 se zúčastnila 10. řady taneční soutěže StarDance …když hvězdy tančí, ve které skončila na 7. místě. Od roku 2011 přispívala na blog časopisu Respekt, Elle a webové stránky psychologie.cz. Kvůli jejímu stylu psaní se jí mnohdy přezdívá „Viewegh v sukni“. V roce 2012 se provdala za Tomáše Třeštíka, fotografa a syna režisérky a dokumentaristky Heleny Třeštíkové. Mají spolu děti Elu a Jonatána . Od devatenácti let žije v Praze.

Radek Malý (29)

Radek Malý je český básník, autor knížek pro děti a překladatel. Na Univerzitě Palackého vystudoval obor germanistika a bohemistika. Působí jako vysokoškolský pedagog, překladatel z němčiny, básník a autor literatury pro děti. Publikoval básnické sbírky Lunovis , Vraní zpěvy , Větrní a Malá tma . Překládá poezii Georga Trakla – výbor Podzimní duše vyšel roku 2005 v nakladatelství BB Art –, Ericha Kästnera, Rainera Marii Rilka, Paula Celana, Hugo Sonnenscheina a dalších. Ze současných básníků přeložil např. Karla Lubomirského , zabývá se i překlady středověkých německých milostných písní. Připravil také vlastní antologii německé expresionistické poezie Držíce v drzých držkách cigarety . Píše rovněž pro děti, spolu s PaedDr. Hanou Mikulenkovou je autorem učebnic českého jazyka a literatury pro první stupeň základní školy , autorského Slabikáře s ilustracemi Matěje Formana . Svými básněmi přispěl i do knihy Šmalcova abeceda . Dětem je určen i příběh František z kaštanu, Anežka ze slunečnic , knížka básniček Kam až smí smích a „poetický slovníček dětem v příkladech“ s názvem Lahůdky . Knižně dále publikoval literárněvědnou studii Spásná trhlina. Reflexe poezie Georga Trakla v české literatuře . Je rovněž autorem dvou dramatických textů: Pocit nočního vlaku a Černé Hoře . * Básnické sbírky: Lunovis, BB Art, 2001 Vraní zpěvy, Petrov, 2002 Větrní, zcestné verše, Petrov, 2005 ISBN 80-7227-227-6 Malá tma, Host, 2008 Pro děti: Slabikář, Prodos, Olomouc 2004; spoluautor s PaedDr. Hanou Mikulenkovou Šmalcova abeceda, Baobab, Praha 2005; spoluautor básniček František z kaštanu, Anežka ze slunečnic, Meander, 2006 Kam až smí smích, Meander, 2009 Lahůdky, 2009; poetický slovníček dětem v příkladech Dramatické tex...

Pavla Niedermaierová (27)

Učebnice němčiny.

Pavel Juřík (29)

Ing. Pavel Juřík se narodil v roce 1965 v Praze. Po studiu na Vysoké škole ekonomické v Praze měl příležitost podílet se v letech 1990-1998 na zavádění prvních mezinárodních platebních karet a bankomatů zapojených do systému MasterCard a později i Visa a American Express. V letech 1990-2001 byl předsedou nebo místopředsedou Sdružení pro bankovní karty a v bankovnictví pracuje dodnes. Na téma platebních karet napsal pět knih. Obsahem jeho knih nebyla jen technologie nebo marketing platebních karet, ale také historie, která sahá kupodivu až do konce 19. století. Na téma platebních karet a bankovnictví publikoval několik set článků v tuzemsku i v zahraničí. Jeho velkým koníčkem je historie, proto se rozhodl věnovat jiné oblasti, než je bankovnictví - historii české šlechty, která donedávna stála tak trochu stranou zájmu profesionálních historiků.

Pavel Hejcman (20)

Pavel Hejcman byl český spisovatel a politik, autor dobrodružných, historických a kriminálních příběhů. Autor mnoha dobrodružných, historických a kriminálních příběhů. V minulosti tvrdě postihovaný a pronásledovaný za své demokratické postoje. Publikoval i pod řadou pseudonymů, aby unikl politické cenzuře. Pracoval jako novinář, spisovatel, psycholog a 20 let jako nádeník. Jeho otec byl technickým poradcem a syn směřoval obdobnou cestou. Jak uvádí ve své autobiografické koláži Stébla ve vichřici byl roku 1942 vyloučen z gymnázia kvůli „nepřizpůsobivosti v jazyce německém“. Pracoval potom v ČKD. Roku 1945 se vyučil strojním zámečníkem. V letech 1946–1950 studoval Vysokou školu politickou a sociální a pak se odstěhoval do Bystřice pod Hostýnem a stal se vedoucím osobního oddělení v TONu, nábytkářském podniku. Od roku 1955 tam byl vedoucím investorem a roku 1960 založil podnikový časopis Naše práce, který deset roků redigoval, přičemž vydal řadu politicky angažovaných i špionážních detektivek. V letech 1970–72 zkusil žít jako spisovatel z povolání a od roku 1972 pracoval jako frézař. Roku 1990 zastával po dvě volební období funkci starosty města Bystřice pod Hostýnem. Psal vedle detektivek i dobrodružné historické romány pro mládež odehrávající se hlavně na Moravě. Dále vytvořil nejméně čtrnáct rozhlasových her a filmových scénářů. Odborná zasvěcenost a realismus, jazyková kultura a vypravěčský styl jeho prací z nejrůznějších částí světa činí jeho romány, u nichž si čtenář nemůže být jist, co je fikce a co skutečnost, stále živé a strhující. Zemřel 17. července 2020. Některé romány překládány do ruštiny, němčiny a japonštiny.

Pavel Bojar (21)

Pavel Bojar, vlastním jménem Karel Krejčík , byl český spisovatel, prozaik, básník, překladatel z ruštiny, publicista, romanopisec. Narodil se v roce 1919 do rodiny textilního dělníka a po úspěšné maturitě ve Strakonicích začal studovat na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy češtinu a francouzštinu. V listopadu 1939 však byl zatčen a uvězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Roku 1940 byl propuštěn a pracoval jako pomocná vědecká síla v České akademii věd. Od roku 1940 byl Pavel Bojar zapojen do studentského hnutí odporu, ve kterém byl velmi aktivní. Roku 1943 pracoval jako úředník Reality, sdružení českých podnikatelů, zároveň pracoval jako překladatel a knižní recenzent. V roce 1945 se Pavel Bojar oženil s Olgou Bojarovou , s níž v letech 1945 – 1961 spolupracoval na překladech z ruštiny . V letech 1946 – 1947 působil jako šéfredaktor nakladatelství Svoboda a v letech 1949-1951 byl vedoucím tajemníkem Svazu čs. spisovatelů. V letech 1945-1949 a opět 1969-1971 byl pracovníkem ÚV KSČ a v letech 1951 - 1956 se živil jako spisovatel z povolání. Od roku 1956 do roku 1962 byl Pavel Bojar šéfredaktorem časopisu Květy, v roce 1962 odešel pracovat do tiskového odboru ministra zemědělství a v letech 1966–1967 byl vedoucím redaktorem nakladatelství Svoboda. Roku 1965 se podruhé oženil s Marií roz. Knausovou , s níž pak v 80. letech společně psali i překládali. V letech 1971–1976 působil jako velvyslanec v Brazílii, 1976–1979 byl zaměstnán na federálním ministerstvu zahraničních věcí. Roku 1980 odešel do důchodu a žil pak v Družci u Kladna. Pavel Bojar zemřel 16. 11. 1999 v Praze ve věku 80 let. Pavel Bojar publikoval v různých časopisech a a novinách . Pavel Bojar je autorem lyrických sbírek, povídek a románů, veršů a prózy pro dět...