Všichni Autoři a témata

Marion Zimmer Bradley (10)

Marion Eleanor Zimmer Bradley byla americká spisovatelka fantasy. Je známá především díky feministickému zaměření svých děl. Používala též pseudonymy Morgan Ives, Miriam Gardner, John Dexter a Lee Chapman. Narodila se na farmě v Albany během velké hospodářské krize. V roce 1949 začala psát své první práce a 26. října téhož roku se vdala za Roberta Aldena Bradleyho. Během padesátých let byla uvedená do lesbické skupiny Daughters of Bilitis. 3. května 1964 se rozvedla s Robertem Bradleym a 3. června téhož roku si brala numismatika Waltera Breena. S tím od roku 1979 žila odděleně a 9. května 1990 se rozvedli. V roce 1965 získala titul bakaláře umění na univerzitě Hardin-Simmons v texaském Abilene. Následující dva roky pokračovala ve studiu na Univerzity of California v Berkeley. Patřila mezi zakládající členy Společnosti pro kreativní anachronismus, její první dítě David Bradley a její bratr Paul Edwin Zimmer publikovali práce z žánru science fiction a fantasy, její dcera Moira Stern je profesionální harfistka a zpěvačka. Po mnoha letech boje s horšícím se zdravím zemřela 25. září 1999 v Alta Bates Medical Center v Berkeley čtyři dny po vysilujícím infarktu. Její popel byl rozprášen o dva měsíce později v anglickém Glastonbury Tor. Začala psát roku 1949 a svojí první práci Vortex prodala roku 1952. První publikovanou prací v rozsahu románu byla kniha Falcons of Narabedla uvedená v květnu 1957 v časopisu Other Worlds. Její tvorba byla ovlivněná jejími oblíbenými autory dobrodružné fantasy z dětství jako byl Henry Kuttner, Edmond Hamilton a Leigh Brackettová Pod svými pseudonymy vydala především romány s gay a lesbickou tematikou, jako třeba I am a lesbian z roku 1966. Tyto práce byly původně považovány téměř za pornografické a jejich autorka je dlouho odmítala zveřejnit. Nejznámějším dílem jsou asi Mlhy Avalonu jež líčí artušovskou romanci z pohledu Morgaine a Gwenhwyfar (Guinev...

Marietta Sergejevna Šaginjan (12)

Marietta Sergejevna Šaginjan, rusky: Мариэтта Сергеевна Шагинян byla ruská sovětská spisovatelka arménského původu, básnířka a prozaička, teoretička umění, historička, filozofka. Psala publikace rozličných žánrů. Po roce 1918 patřila k zástupu autorů píšících oslavné ódy na SSSR. Držitelka vyznamenání J. V. Stalina a V. I. Lenina. Psala pod pseudonymem Jim Dollar.

Marian Kechlibar (12)

Narozen 13. 8. 1978 v Ostravě. RNDr., matematik, zabývající se algebrou a kryptografií, zejména otázkou faktorizace velkých čísel.

María Isabel Sánchez Vegara (12)

Spisovatelka a editorka, autorka naučné literatury pro děti.

Marcel Prévost (14)

Marcel Prévost byl francouzský romanopisec a dramatik, v letech 1909–1941 také řádný člen Francouzské akademie , žijící a autorsky tvořící v období Třetí francouzské republiky. Marcel Prévost navštěvoval křesťanskou základní školu v Orléans, Châtellerault, Bordeaux a Paříži, posléze studoval na pařížské École polytechnique. Než nastoupil na ministerstvo, byl zaměstnán jako inženýr v tabačce. Dle Souborného katalogu Národní knihovny České republiky bylo k lednu roku 2018 přeloženo již více než třicet prozaických literárních útvarů, jejichž autorem je francouzský romanopisec Marcel Prévost. Většina z těchto níže uvedených děl byla do češtiny přeložena z francouzštiny ještě za spisovatelova života, tj. na přelomu 19. a 20. století, popř. v jeho prvních třech dekádách, a to nezřídka kdy pod nejrůznějšími pseudonymy, či neúplně zaznamenanými jmény. V jeho románech je patrný zájem o něžné pohlaví. Zřejmě nejvýznamnějším dílem, které kdy napsal, je eroticky laděný román Les demi-vierges , přeložený záhy do češtiny jako Polopanny, či jako Polonevinné. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Marcel Prévost na francouzské Wikipedii.

Marcel Allain (9)

Paul Marie Edmond Marcel Allain byl francouzský spisovatel a novinář proslulý sérií románů o geniálním, tajuplném a hrůzu budícím zločinci Fantomasovi, kterou vytvořil společně s Pierrem Souvestrem. Narodil se v pařížské měšťanské rodině jako syn právníka. Roku 1903 získal bakalářský titul na prestižním Lycée Janson de Sailly, pak začal studovat právo a pracoval jako úředník u soudu, ale od roku 1906 se živil jako novinář. Roku 1907 se stal asistentem novináře Pierra Souvestra, který byl v té době již dobře znám v pařížských společenských kruzích. Společně pak vydali detektivní romány Le Rour , La Royalda a L'Empreinte , ve kterých se poprvé objevily postavy vyšetřujícího soudce Germaina Fuseliera, novináře Fandora a komisaře Juveho, kteří se později stali hrdiny cyklu o Fantomasovi. Ten vznikl na objednávku nakladatelství Fayard a jeho první díl Fantomas vyšel v únoru roku 1911. Do konce roku 1913 pak vyšlo dalších třicet jedna pokračování. Démonizovaný zloduch vzbudil jako zosobnění zla živý zájem surrealistů. Společně se Souvestrem napsal ještě další dva románové cykly, po Souvestrově smrti pokračoval sám ve psaní knih o Fantomasovi a vydal o něm dalších jedenáct dílů. Kromě toho vytvořil ještě několik dalších cyklů, které však již nedosáhly Fantomasovy popularity. Roku 1926 se oženil s Henriettou Kitslerovou, bývalou Souvestrovou přítelkní, a začal žít v Saint-Germain-en-Laye. Zemřel roku 1969 a za svůj život napsal více než 400 titulů. O geniálním, tajuplném a hrůzu budícím zločinci Fantomasovi napsal v letech 1911–1913 Marcel Allain společně s Pierrem Souvestrem třicet dva dílů. V letech 1925–1963 pak sám doplnil dalších jedenáct dílů. Filmové adaptace Fantomase jsou uvedeny v článku týkajícího se tohoto románového cyklu....

Luigi Motta (15)

Luigi Motta byl populární italský spisovatel dobrodružných románů, známý mimo jiné také jako pokračovatel příběhů Emila Salgariho o Sandokanovi, který vede boj proti utlačovatelům malajských domorodců.

Ludmila Karlíková (5)

Narozena 15. 12. 1920 v Domažlicích, zemřela 25. 2. 2007 v Praze. PhDr., historička umění, publikace z oboru dějin výtvarného umění.

Lucie Bechynková (11)

Rozhlasová moderátorka a spoluzakladatelka podcastu Opravdové zločiny, autorka stejnojmenné knihy.

Luboš Andršt Blues Band (3)

Luboš Andršt je významný český kytarista a skladatel, známý především svou tvorbou v žánru blues a jazzu. Na české hudební scéně je významnou osobností od konce 60. let 20. století. Andršt v průběhu let hrál s řadou kapel, například s Framus Five, Energitem nebo se svou vlastní Luboš Andršt Blues Band . Jeho kytarová virtuozita mu vynesla pověst jednoho z předních bluesových kytaristů u nás. Během své kariéry Andršt spolupracoval s řadou českých i zahraničních umělců, což přispělo k jeho postavení vlivného hudebníka v bluesové komunitě. Portál Luboš Andršt Blues Band se pro něj stal platformou pro vyjádření jeho hluboce zakořeněné lásky k bluesové hudbě, na níž předvedl své kytarové i skladatelské schopnosti.

Lubomír Martínek (10)

Narozen 9. 5. 1954 v Českých Budějovicích. Prozaik, esejista a překladatel.

Louis Pergaud (6)

Louis Pergaud byl francouzský spisovatel, známý jako autor Knoflíkové války. Narodil se v obci Belmont blízko švýcarských hranic, působil jako učitel v několika vesnicích kraje Franche-Comté. Jako příznivec odluky církve od státu se dostal do sporu s místními autoritami a v roce 1907 odešel do Paříže. Snažil se prosadit jako spisovatel na volné noze, ale žil ve velké bídě. Vydal sbírku básní Úsvit, prosadil se až díky povídkám ze života zvířat: Havranova pomsta a Od straky k lišce . Bestsellerem se stala Knoflíková válka, kterou vydal v roce 1912 s podtitulem Román mého dvanáctého roku. Kniha vypráví o rvačkách mezi chlapci ze dvou sousedních vesnic. Jejich zvláštností je, že zajatým nepřátelům se uřezávají knoflíky. Tak kluci, kteří odešli z domu v pořádku, se musí vrátit v oblečení s uřezanými knoflíky, za což je doma čeká samozřejmý rodičovský výprask. Příběh je vyprávěn jadrným skatologickým jazykem a obsahuje ironické paralely ke světu velké politiky. Román vyšel v mnoha vydáních a byl přeložen do předních světových jazyků, vznikla podle něj také opera. V roce 1962 natočil Yves Robert podle Knoflíkové války film, který mj. obdržel Cenu Jeana Viga. Louis Pergaud padl za první světové války, když po zranění padl do německého zajetí a polní lazaret se stal terčem francouzského bombardování.

Lilian Darcy (17)

Od té doby, co se Lilian před deseti lety provdala za Američana, dělí svůj čas rovnoměrně na dobu strávenou v Americe a ve své rodné Austrálii. Její děti mají svojí občanství. Ve svých příbězích se snaží vykreslit charakteristické rysy obou kultur. pro Silhouette Romance je nováčkem, ale napsala již přes třicet knih pro edici Medical romance nakladatelství Mills & Boon.

Leo Pavlát (10)

Leo Pavlát je novinář, spisovatel a diplomat, první a současný ředitel Židovského muzea v Praze od jeho navrácení české a moravské židovské komunitě . Leo Pavlát po válce vyrůstal s matkou, která jako jediná z rodiny přežila šoa - věznění v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau i dalších lágrech. Po základní devítileté škole a Střední všeobecně vzdělávací škole vystudoval fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy . Od konce 70. let se začal angažovat v neoficiálních strukturách kolem Židovské obce v Praze. Po roční vojenské službě byl v letech 1975-1990 odborným redaktorem umělecko-naučné redakce nakladatelství Albatros. V letech 1990-1994 působil na československém/českém velvyslanectví v Izraeli v Tel Avivu. Od roku 1994 je ředitelem Židovského muzea v Praze. Jeho první díla tvořily překlady náboženských úvah a textů židovských autorů a děl s židovskou tematikou pro Věstník Rady židovských náboženských obcí a Ročenku Rady židovských náboženských obcí, později začal psát vlastní knihy. Od konce roku 1994 připravuje rozhlasový pořad pražské židovské obce Šalom alejchem a i jinak spolupracuje s Českým rozhlasem při tvorbě naučných pořadů o židovských tradicích, zvycích a kultuře, dříve psal pravidelně fejetony pro českou redakci BBC a Rádio Česko . Z francouzštiny přeložil úvahy náboženského myslitele Ješajahu Leibowitze „Úvahy nad Tórou“ . Na téma antisemitismus a židovské tradice publikuje v novinách , vystupuje v rozhlase a televizi a přednáší na různých fórech, výsledky této činnosti lze nalézt i v některých sbornících. Od roku 1995 pracuje ve volených orgánech Židovské obce v Praze i Federace židovských obcí. Od roku 1997 j...

Lea Smrčková (10)

Mgr. Lea Smrčková Absolventka Filosofické fakulty UK Záliby – psi, další domácí zvířata a jejich chov, divadlo Semafor a Jiří Suchý, rodina Dnes na volné noze, ještě nedávno pracovala mimo jiné jako redaktorka časopisů Pes přítel člověka a Světem zvířat Spolupracuje s řadou přírodovědných časopisů, kde publikuje především o psech, kočkách a dalších domácích zvířatech Z němčiny přeložila asi 20 knih, především o psech, ale i o dalších zvířatech Je autorkou či spoluautorkou dvou knih o psech a několika dalších publikací

Lauren Roberts (16)

Ladislav Szalai (12)

Ladislav Szalai je český spisovatel slovenského původu, který se věnuje převážně žánru science-fiction. Ladislav Szalai se narodil roku 1951 v Bratislavě-Petržalce, ale od raného dětství žil v Čechách na Sedlčansku a ve Vojkově. V letech 1966–1969 absolvoval podnikové odborné učiliště v Kladrubech u Vlašimi a v Olbramovicích a vyučil se opravářem zemědělských strojů. Od roku 1969 žil v Praze a vystřídal řadu zaměstnání: stavební dělník u železničního stavitelství, posunovač, lampář, výhybkář, dozorce výhybek, staniční dělník, můstkař, závorář, vrátný, skladník přepravy na železniční stanici Praha-Hlavní nádraží nebo brusič. Ve své literární tvorbě se nejprve věnoval poezii a společně se Zdeňkem Rosenbaumem také psaní písňových textů. Básně mu vyšly v antologiích Rosný bod a Jen jednou ponejprv , písňové texty na gramofonové desce Sváteční poledne . Jeho prozaickým debutem byla lyrická novela ze současnosti Prázdniny s Jackem Londonem, otištěná v antologii Před vyplutím . Ve zcela odlišném stylu jsou však napsány jeho početné sci-fi povídky, které se vyznačující neobyčejnou tematickou pestrostí, velmi často jsou prostoupeny prvky humoru či satiry a vyšly též polsky, rusky, maďarsky a italsky. Roku 1990 založil se společníkem Karlem Smolanem nakladatelství Orfeus, které bylo zaměřené zejména na učebnice a literaturu faktu. Nakladatelství řídil do roku 1993, a po jeho zániku spravoval stejnojmennou výpočetní a informační firmu. V roce 1995 podnikání zanechal a odstěhoval se do Sedlce-Prčic a v roce 1997 do Jizerských hor. Nyní je v invalidním důchodu, ale stále se věnuje psaní.

Ladislav Šomšák (3)

Ladislav Šomšák *03.03.1932 - †02.12.2005 Prof. L. Šomšák sa narodil 3. marca 1932 v chudobnej rodine kovoroľníka v malebnom kraji, v drevenici na samote Zahájnica neďaleko terajšej obce Nálepkovo, v tom čase Vondrišel. Napriek chudobným pomerom, v ktorých vyrastal, ho celý život charakterizovala noblesa aristokrata. Po absolvovaní ľudovej školy v rodnej obci a meštianskej školy v Gelnici sa upísal lesu. Prekrásna príroda i príklad otca a starších bratov nasmerovali jeho kroky do smrečín, ktoré ho sprevádzali celým životom. Najskôr v rokoch 1947 až 1950 pracoval ako obyčajný lesný robotník. Po absolvovaní Jednoročnej horárskej školy v Liptovskom Hrádku bol do roku 1952 vedúcim Lesníckeho oddelenia ONV v Gelnici. Jeho prirodzený intelekt a túžba po poznaní ho nasmerovali na Prípravný kurz pre vysoké školy v Jasove, kde v roku 1953 maturoval. Od roku 1953 do roku 1958 študoval biológiu na Prírodovedeckej fakulte UK. Aj vďaka svojím učiteľom, ktorých do posledných dní s úctou spomínal, doc. Májovskému, doc. Jurkovi a doc. Futákovi sa zamiloval a zostal verný svojej celoživotnej láske - botanike. Bolo preto celkom prirodzené, že ihneď po skončení štúdia začal pracovať ako asistent na vtedajšej Katedre botaniky. V roku 1963 mal riadnu habilitáciu a od 1. 5. 1964 bol ustanovený za docenta geobotaniky. Kandidátsku dizertačnú prácu obhájil v roku 1968. V roku 1983 získava vedeckú hodnosť doktora vied a v roku 1984 bol menovaný riadnym profesorom botaniky. Na Univerzite Komenského pôsobil dlhý čas v rôznych funkciách. Od roku 1962 do roku 1990 bol riaditeľom Botanickej záhrady UK a súčasne vedúcim Katedry geobotaniky - od augusta 1964 až do roku 1989. Ako vysokoškolský učiteľ bol profesor Šomšák vždy uznávaný ako vynikajúci pedagóg a kolega. Nezabudnuteľné sú jeho prednášky zamerané na geobotaniku a odvodené vedné disciplíny. Profesor Šomšák počas svojho pedagogického pôsobenia vychoval okolo dvesto diplomantov a desiatky doktorandov a kandidátov vied, ale svojimi prednáš...

Ladislav Ptáček (14)

Spisovatel, lékař v Českém Krumlově. V prostředí vojenského tábora na Šumavě se odehrává povídka Město pod stany. Autor řady románů, např. V klopě růži , S andělem v náručí atd. Otec byl železničním kovářem. První manželka Olga Macháčková byla autorkou próz pro děti a překladatelkou z ruštiny, dcera Olga Uličná je rusistkou a překladatelkou. Obecnou školu a reálku vychodil Ptáček v Nymburku; po doplňovací maturitě na reálném gymnáziu v Brandýse nad Labem studoval na FF UK, ale po roce přešel na Lékařskou fakultu. Z existenčních důvodů studia přerušil a střídal příležitostná zaměstnání, mj. 1934–36 pracoval jako medik v ordinaci Praporů práce hl. města Prahy. 1936 nastoupil základní vojenskou službu, 1938–45 byl redaktorem v nakladatelství Leopolda Mazáče. 1945–47 byl ředitelem nakladatelství při Státní tiskárně ve Varnsdorfu, 1947 dostudoval Lékařskou fakultu . Od téhož roku byl lékařem nejprve v Aši, od 1949 v České Kamenici, pak v porodnici v Praze, od 1955 v Českém Krumlově a 1960–69 v Českých Budějovicích, kde žil i na odpočinku. Počínaje 1923 publikoval v periodikách: Studentský časopis , Polabský kraj, Občanské listy, Naše zájmy , Oheň , Země, Právo lidu, Čin , Volná myšlenka, Sobota, Rozpravy Aventina, Nové obzory, Mladý svět , Ahoj , České slovo , Svět práce, Jihočeská pravda , Stráž severu aj. V 30. letech psal pro Čs. rozhlas reportáže, přednášky a za okupace byly vysílány i jeho původní rozhlasové hry . Redigoval Almanach Studentské kolonie na Letné 1920–30 a knižnici Nová cesta . 1947–48 naps...

Ladislav Pallas (9)

Narozen 14.9.1929 v Halenkově u Vsetína, zemřel 6.3.1982 v Opavě. PhDr., CSc., pracovník Slezského ústavu Československé akademie věd v Opavě. Práce v oboru českého pravopisu a dějin jazyka ve Slezsku.

Ladislav Hruška (9)

Narozen 13. 2. 1978 v Městci Králové. Vystudoval pedagogickou fakultu na univerzitě v Hradci Králové. Reportér.

Ladislav Borovanský (15)

Ladislav Borovanský byl český anatom a dlouholetý přednosta Anatomického ústavu Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze. V Praze 13 je po něm pojmenována ulice – Borovanského.

Kristína Pavelková (13)

Slovenská spisovatelka. Též právnička.

Kóhei Horikoši (18)

Kateřina Winterová (11)

Kateřina Winterová je česká herečka, stálá členka činohry Národního divadla v Praze a zpěvačka skupiny Ecstasy of Saint Theresa. Narodila se v Benešově a mládí prožila v Mělníku. Jejím partnerem je vydavatel a režisér Tomáš Zilvar , mají spolu dvě děti. V letech 1990–1996 absolvovala hudebně-dramatické oddělení pražské konzervatoře, již během studií hrála v Divadle pod Palmovkou. V letech 1996–1998 hostovala v Klicperově divadle v Hradci Králové a v činohře Národního divadla nastudovala pohostinsky role ve dvou inscenacích Romance pro křídlovku a Bloudění. Od roku 1998 působí ve stálém angažmá v Národním divadle. V roce 2011 byla nominována za roli Nory na ceny Thálie a Alfreda Radoka. Vedle angažmá v Národním divadle jako host vystupuje na jiných scénách. V Divadle Ta Fantastica v roce 2006 nastudovala roli Katky v Thomasových Osmi ženách. V Divadle Pallace hraje roli Terezy ve hře Opona nahoru! od Petera Quiltera Od roku 1998 působí jako zpěvačka skupiny Ecstasy of Saint Theresa. Skupina dlouhodobě patří mezi kultovní skupiny stojící na pomezí elektronické, indie a ambientní hudby. Společně s Janem P. Muchowem vydali tři studiová alba a jeden záznam živého vystoupení. V roce 2002 obdržela Anděla v kategorii Zpěvačka roku. Diskografie skupiny The Ecstasy Of Saint Theresa. Dále zpívá s rapperem Vladimirem 518 v písnich Du Dolů a Václavák. V roce 2011 nahrála duet Ravens se seskupením Republic of Two. Do stálého angažmá činohry Národní divadla nastoupila v roce 1998. První zkušeností byly inscenace Romance pro křídlovku a Bloudění, kde hrála jako host.

Karel Stejskal (10)

PhDr., CSc., historik umění, estetik, práce o středověkých iluminovaných rukopisech, práce zejména o středověkém umění.

Karel Rataj (10)

Botanik, pracoval v Botanickém ústavu v Praze, publikoval v odborných časopisech, zabýval se entomologií, rybami a vodními rostlinami. Na svých četných cestách sbíral tento „materiál“. V současnosti spolu se svým synem Karlem Ratajem ml. vlastní pěstírnu a prodejnu akvarijních rostlin a potřeb v Šumperku.

Karel Kramář (15)

Karel Kramář byl český a československý pravicový, nacionalistický politik, za Rakouska-Uherska předák mladočeské strany, za světové války účastník odboje, po roce 1918 první ministerský předseda ČSR, dlouholetý předseda Československé národní demokracie, později Národního sjednocení. Narodil se ve Vysokém nad Jizerou v rodině vyučeného zedníka Petra Kramáře ze Stanového, později regionálně uznávaného zámožného stavitele a majitele cihelny. Matka Marie, rozená Vodseďálková, pocházela z rolnické rodiny vysockých starousedlíků, její dědeček byl starostou. Karel Kramář byl jediným přeživším z pěti dětí svých rodičů. Rodiče se upjali na jeho budoucí kariéru a spolu s ním rozhodli pro studium v Praze. V šestnácti letech Karel Kramář opustil domov a studoval na reálném gymnasiu v Praze na Malé Straně, bydlel v podnájmu na Hradčanech. V roce 1871 začal svá studia na malostranském gymnáziu, které v tehdejší době mělo dobrou vlasteneckou pověst. Od primy až do oktávy studoval s vyznamenáním, učil se jazykům, hrál na piáno a housle, kreslil a maloval. Tento širší zájem o jazyky a kulturu v mladých, studentských letech provázel Dr. Kramáře po celý život. V červnu 1879 maturoval s vyznamenáním a po prázdninách na podzim téhož roku odjel do Berlína, kde se dal zapsat na právnické fakultě, ale v letním semestru již studoval na univerzitě ve Štrasburku. Na podzim 1880 byl zapsán jako posluchač práv na pražské univerzitě, kde se účastnil velmi živě tehdejšího studentského národního života. Dne 24. dubna 1881 se stal doktorem práv na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Po dokončení právnických studií se nemusel živit prací a připravoval se na kariéru vysokoškolského pedagoga, proto se vypravil na další studia do ciziny. Nejdříve studoval národní hospodářství na berlínské univerzitě u prof. Adolfa Wagnera, jednoho z tzv. „katedrových socialistů” a odborníka finanční vědy a ještě týž rok se dal zapsat na pařížské svob...

Karel Hudec (11)

Karel Hudec byl český zoolog a ekolog se specializací na ekologickou ornitologii. Byl absolventem Přírodovědecké fakulty Masarykovy university v Brně, kde v roce 1951 získal titul RNDr. V letech 1950 až 1954 pracoval jako učitel v Bohumíně , od roku 1955 až do roku 1990 působil v Ústavu pro výzkum obratlovců a v Ústavu systematické a ekologické biologie ČSAV v Brně. V roce 1991 se stal docentem Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1996 byl prvním vedoucím Ornitologické laboratoře v Olomouci. Byl hlavním autorem několikadílného publikačního projektu Ptáci z ediční řady Fauna ČR a SR a spoluautorem unikátního Atlasu hnízdního rozšíření ptáků v České republice, podílel se také na kompendiu Handbuch der Vögel Mitteleuropas, Soupisu mokřadů ČR, Moravské vlastivědě aj. V letech 1944 až 1998 se stal autorem 298 odborných publikací, zabývajícími se rozšířením a bionomií ptáků, zejména vodních , ochranou mokřadních společenstev, názvoslovím a botulismem. Působil v brněnské Nadaci Veronica, která podporuje projekty rozvíjející šetrný vztah k přírodě, zejména na jižní Moravě, a v ZO ČSOP Veronica, jejíž byl zakládajícím členem. Byl členem Čestné rady Českého svazu ochránců přírody. V červnu 2007 se stal laureátem Ceny ministra životního prostředí za významný přínos české ornitologii a Ceny Josefa Vavrouška udělované každoročně za významnou práci v oblasti ekologie a životního prostředí Nadací Charty 77. Byl čestným členem řady ornitologických společností , v letech 1964 až 1988 byl delegátem ČSSR v International Waterfowl & Wetlands Research Bureau . V roce 2017 vydal knihu Ptáci v českém životě a kultuře.

Karel Hájek (9)

Karel Hájek byl československý novinářský fotograf, považovaný za zakladatele moderní české fotoreportáže. Narodil se 22. ledna 1900 v Lásenici. Jeho matka Kateřina , která spolu s ním vychovala pět dětí, byla výtečnou kuchařkou, navštěvovaná i Emou Destinnovou. Jeho otec Ondřej vedl s manželkou hostinec a poštovnu, byl předsedou honebního výboru a lásku k přírodě a myslivosti podědil Karel nepochybně i po něm. Po absolvování obecné školy se v roce 1914 vyučil kovářem v Nové Bystřici. V letech 1914–1918 sloužil v rakouskouherské armádě v Českých Budějovicích, ve Vídni a na frontě v jižních Tyrolích. Z války domů se vrátil 25. října 1918, a již tři dny nato odejel do Prahy, kde zůstal natrvalo, s četnými návraty domů k rodičům. V letech 1918-1926 pracoval nejprve jako kovodělník v továrně Ringhoffer. Později pracoval jako řidič pražské tramvaje. V roce 1920 začal amatérsky fotografovat. Karel Hájek byl dvakrát ženat. Poprvé se oženil v roce 1925 s Vlastou Havlíčkovou, téhož roku se manželům narodil syn, JUDr. Miloš Hájek, který zemřel 19. července 1984 v Rumburku. Manželé se rozvedli v roce 1930. Druhý sňatek uzavřel v prosinci 1940 se členkou opery Národního divadla v Praze Jaroslavou Procházkovou . Jeho dalšími nejbližšími příbuznými byli neteře Marie Kratochvílová a Vlasta Šafářová a synovec Ing. Jiří Hájek. V roce 1926 pořídil reportáž o Emě Destinnové, kterou otiskl časopis Pestrý týden. V roce 1929 byla jeho fotografie oceněna ve fotosoutěži téhož časopisu a byla otištěna na titulní stránce českého i německého vydání. Od šéfredaktora Bohumila Markalouse získal novinářský průkaz. Až do roku 1932 se snažil spojovat zaměstnání tramvajáka a fotoreportéra, což ale vedlo k řadě problémů. Traduje se příhoda, kdy nechal stát tramvaj uprostřed křižovatky na Václavském náměstí, aby mohl pořídit reportáž o dopravní nehodě. Od roku 192...

Karel Domin (15)

Karel Domin byl český botanik, vysokoškolský pedagog a politik. Narodil se v Kutné Hoře, kde jeho otec Karel Domin působil jako učitel na učitelském ústavu. Dědečkem z matčiny strany byl Gustav Adolf Lindner. Karel Domin vystudoval botaniku na České univerzitě v Praze. Po habilitaci v roce 1906 byl roku 1916 jmenován profesorem botaniky. Jeho vědecká činnost se zaměřovala především na taxonomii rostlin, fytogeografii a geobotaniku. Prováděl též floristický výzkum Československa a účastnil se i expedice do jihovýchodní Asie. Věnoval se také ochraně přírody a je považován za člověka, který se nejvíce zasadil o vznik Tatranského národního parku. V letech 1922–1923 byl děkanem Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a v letech 1933–1934 rektorem Univerzity Karlovy. Jako rektor se snažil o získání finančních prostředků na rekonstrukci Karolina a angažoval se při takzvané insigniádě, v jejímž rámci stál na straně těch, kteří požadovali vydání univerzitních insignií, které protiprávně zadržovala Německá univerzita v Praze. V letech 1935 až 1939 byl Karel Domin poslancem Národního shromáždění republiky Československé, do kterého byl zvolen za Národní sjednocení. V době druhé republiky byl členem organizace Akce národní obrody. Po druhé světové válce a nástupu komunistů k moci se již ke své vědecké práci nemohl pro své pravicové politické názory vrátit. V Praze 13 je po něm pojmenována ulice – Dominova. Jeho jméno nese i Dominova skalka. Dominovo jméno nese i lokalita v západoslovenském pohoří Považský Inovec .

Karel (11)

Český prozaik, dramatik, novinář a překladatel první poloviny 20. století. Narodil se u Trutnova, do obecné a měšťanské školy však chodil v Úpici, kam se rodina přestěhovala. Roku 1901 nastoupil Čapek do gymnázia v Hradci Králové. Jako student kvarty vstoupil do tajného studentského debatního spolku, což nakonec vedlo k jeho vyloučení ze školy. Odešel tedy do Brna k sestře, posléze do Prahy k rodičům, kde také nakonec maturoval. Po gymnáziu studoval postupně na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, filozofické fakult Univerzity Friedricha Wilhelma v Berlíně, na Sorbonně na Faculté des lettres v Paříži. V Praze nakonec obhájil doktorát a zůstal v Praze se svým bratrem Josefem. Karel Čapek pracoval jako člen redakční rady časopisu Národ, soukromý učitel syna hraběte Lažanského, dramaturg Vinohradského divadla, Lidových novin a od roku 1917 byl spolu s Josefem redaktorem Národních listů a nového satirického týdeníku Nebojsa . Krátce po své cestě do Anglie se stal členem přípravného výboru pro ustanovení pražského Pen klubu. Pravidelně se vídal s prezidentem Masarykem, navštívil i E. Beneše. Zastával funkce v různých kulturních a literárních výborech a komisích. Roku 1932 s bratrem přešel k nakladatelství Fr. Borový, jehož se stal tichým společníkem. Odmítl předsednictví světové federace Penklubů, na které ho navrh H. G. Wells a norský tisk ho dokonce navrhl na Nobelovu cenu. Karel Čapek je prvním českým spisovatelem, který uspěl v zahraničí a tím velice prospěl české literatuře. Jakožto člen československého Penklubu byl v době hrozící nacistické okupace jedním z hlavních motorů odporu, kdy využil veškeré své možnosti a kontakty pro vyburcování národa a světa při snaze o zachování svobody. Evakuaci do Anglie jako správný vlastenec odmítl. Koncem roku 1938 však náhle umírá na následky chřipky a zánětu ledvin. Literární tvorbu zahájil Čapek před první světovou válkou, zpočátku spolu s bratr...

Jurij Vasil'jevič Bondarev (13)

Ruský prozaik a scenárista.

Jurij Brězan (10)

Jurij Brězan byl nejvlivnějším lužickosrbským spisovatelem 2. poloviny 20. století. Od padesátých let svá díla publikoval pravidelně v hornolužické srbštině a němčině a položil tak základy k dvojjazyčnosti moderní lužickosrbské literatury. Se svými knihami, jmenovitě s prózou Christa, s trilogií o Felixi Hanuschovi stejně jako s romány Krabat a Obraz otce, získal velkou čtenářskou obec v Německu i v zahraničí. Českému čtenáři je jeho dílo k dispozici v českých a slovenských překladech. Jurij Brězan se narodil 9. června 1916 v saské hornolužické vsi Räckelwitz/Worklecy jako první dítě lamače kamene a rolníka Georga Bresana , toho času vojáka, a Marie, roz. Bräuer . Třebaže oba rodiče vedle svých úředních jmen na vsi používali lužickosrbská jména, na Brězanově rodném listě je uvedeno jméno Georg Bresan, které si změnil až v roce 1948 v souvislosti s přijetím Zákona pro ochranu práv srbského národa. Svého otce poznal teprve ve věku 2,5 let po té, co se v říjnu 1918 vrátil z Francie. Ve vesnici Räckelwitz/Worklecy, která leží v katolické oblasti Horní Lužice , navštěvoval malý, plavovlasý Jurij vesnickou školu s výukou v srbštině a němčině. Pro své výsledky i zjevné nadání byl doporučen ke studiu na víceletém městském gymnáziu v Budyšíně. Na toto německé gymnázium nastoupil v roce 1927, coby ministrant v Chrámu sv. Petra měl při tom nárok na ubytování v jednom z domů budyšínské kapituly. Již jako gymnazista se Brězan začal angažovat v lužickosrbské národnostní otázce: přispíval do lužického tisku články o „antislovanském smýšlení“ , o Bismarkově protipolské politice atp. Článek o uzdravění chřadnoucího národa z 21. prosince 1935 byl registrován tzv. Wendským oddělením , které provádělo státní dozor nad srbským národním a kulturním hnutím. T...

Julien Green (10)

Julien Green byl americko-francouzský spisovatel proslulý svými psychologickými romány. Ceněno je též osmnáct svazků jeho deníků a úvah. Psal je od roku 1926 až do smrti. Narodil se ve Francii americkým rodičům , kteří oba pocházeli z amerického Jihu . Ve Francii prožil většinu života, sžil se s francouzským kulturním prostředím a svá díla psal ve francouzštině. Přesto si až do smrti ponechal americké občanství, pod vlivem své matky se označoval za Jižana a hlásil se k odkazu jižanské Konfederace. Dětství prožil ve Francii. Za první světové války sloužil ve francouzské armádě, po válce studoval na University of Virginia, kde potom krátce učil. Roku 1922 se vrátil do Francie, ale za druhé světové války sloužil v americké armádě a po válce zůstal ve Francii. Psal romány, také z předválečného amerického jihu. dále eseje, divadelní hru a deset svazků velmi ceněných deníků. Roku 1970 získal literární cenu Francouzské akademie a o rok později byl zvolen jejím členem jako první Američan po rodičích. Sebrané spisy vyšly v letech 1954–1965 v desíti svazcích. Pocházel z episkopalistické rodiny, ale roku 1916 konvertoval ke katolictví. Později se vrátil k protestantství, ale roku 1939 znovu přestoupil na katolictví. Celý život vnitřně bojoval se svou homosexualitou. Kvůli své náboženské víře se nakonec rozhodl pro celibát. Zemřel v Paříži, na vlastní přání však byl pohřben v kostele sv. Jiljí v rakouském Klagenfurtu, a to kvůli nedaleké soše Panny Marie, k níž měl osobní vztah.

Josef Šimon (10)

Narozen 8. 9. 1948 v Cejřově u Chrudimi, zemřel 2. 10. 2018 v Praze. Básník, šéfredaktor v několika nakladatelstvích, majitel nakladatelství Český klub.

Josef Šedivý (11)

Josef Šedivý je český římskokatolický kněz a velmistr Rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou. Narodil se ve slovenských Košicích, oba rodiče však pocházejí z Moravské Nové Vsi. V roce 1971 se rodina přestěhovala do Teplic. Po absolvování gymnázia vystudoval Farmaceutickou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Poté v roce 1990 nastoupil do teologického konviktu v Litoměřicích a následně v roce 1991 začal studovat teologii na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1994 vstoupil do řádu křižovníků s červenou hvězdou a po noviciátu a složení časných slibů pokračoval v přerušeném studiu. Školu dokončil v roce 1997, kdy také přijal kněžské svěcení z rukou biskupa Lobkowicze a byl ustanoven farářem ve Věteřově a administrátorem excurrendo ve farnosti Želetice. Dne 20. června 2011 byl na dobu šesti let jmenován velmistrem řádu, opatskou benedikci přijal 14. září 2011 a téhož dne se ujal úřadu. V roce 2017 bylo jeho jmenování prodlouženo na další období.

Josef Sadil (11)

Narozen 19. 3. 1919 v Praze, zemřel 19. 1. 1971 tamtéž. Nakladatelský pracovník, astronom, publikace z oboru astronomie a přírodních věd. Podle vlastních slov příklad vědeckého „dimorfismu“, neboť byl astronomem a současně myrmekologem.

Josef Píč (12)

Zemřel 21.1.1983 v Praze. Ing., DrSc., profesor Českého vysokého učení technického v Praze. Spoluautor technického spisu.

Josef Luža (6)

Narozen 20.10.1912, zemřel 5.11.1968. Ing., dr., profesor zahradnické školy. Práce v oboru.

Josef Kočí (12)

Josef Kočí byl český historik. V roce 1939 navštěvoval II. ročník Raisova ústavu učitelského v Jičíně. V letech 1949 až 1953 působil na katedře historie Vysoké školy politických a hospodářských věd v Praze. Mezi lety 1953 až 1970 působil v Historickém ústavu Československé akademie věd. V roce 1965 získal vědeckou hodnost doktor historických věd. Od roku 1971 byl pracovníkem Ústavu československých a světových dějin ČSAV, kde byl poté dlouholetým vedoucím oddělení starších českých dějin a po určitou dobu i zástupcem ředitele. V letech 1971 až 1977 byl zaměstnán v Československo-sovětském institutu ČSAV. Publikoval práce v oboru českých dějin a dějin SSSR. Zabýval se zvláště obdobím 17. a 18. století. V letech 1977 až 1984 zastával funkci vedoucího odboru památkové péče Kanceláře prezidenta republiky Gustáva Husáka. V roce 1979 byl jmenován profesorem. V roce 1984 se stal členem korespondentem ČSAV. Působil jako vysokoškolský pedagog na různých vysokých školách v Československu i v zahraničí. Stal se jedním z hlavních představitelů československé marxistické historiografie druhé poloviny 20. století.

Josef Kadlec (15)

Narozen 21.10.1919 v Plzni, zemřel 29.4.2003. PhDr., tajemník Svazu československých spisovatelů. Beletrista, básník, editor ruské literatury.

Josef Hraba (11)

Prof. PhDr. Josef Hrabák, DrSc., byl český literární historik, teoretik a kritik, komparatista a univerzitní profesor české literatury. V roce 1937 se stal členem Pražského lingvistického kroužku.

Josef Charvát (14)

Profesor MUDr. Josef Charvát patří mezi nejvýznamnější osobnosti naší medicíny 20. století. Byl zakladatelem československé endokrinologie a v tomto oboru dosáhl vynikajících výsledků, oceněných v celém světě. Působil jako internista, profesor vnitřního lékařství na Univerzitě Karlově, jako ředitel Laboratoří pro endokrinologii a metabolismus, akademik ČSAV, byl nositel Řádu republiky, Řádu práce a Řádu Zlaté hvězdy, Státní ceny Klementy Gottwalda, dostal titul Hrdina socialistické práce, byl Čestným doktorem Karlovy univerzity a dalších světových univerzit, členem poradního sboru pro vědu a techniku v OSN atd. Jeho hlavním dílem je kniha "Choroby žláz s vnitřní sekrecí". Narodil se 6.8.1897 v Praze. Velmi bystrý a vnímavý chlapec prožil své dětství ve skromných rodinných podmínkách na pražské Letné a musel si své místo vydobýt sám, proti vůli vlastního otce, který se neodvažoval mířit příliš vysoko a pro svého syna plánoval budoucnost střízlivě podle neutěšené ekonomické situace rodiny. Když se Josef Charvát po maturitě přece jen rozhodl studovat medicínu, otec ho odmítl podporovat a musel spoléhat jen sám na sebe. To se mu vyplatilo. Na lékařské fakultě v Praze promoval roce 1923 a brzy se stal vynikajícím odborníkem a vyhledávaným lékařem. Mezi jeho pacienty patřily i prominentní osobnosti z řad politiků a umělců. Například osobně léčil Klementa Gottwalda, ale přesto mu v roce 1969 komunistický režim neschválil stát se řádně zvoleným rektorem Univerzity Karlovy. Od roku 1925 zastával místo asistenta na II. lékařské klinice u profesora Josefa Pelnáře. Roku 1928 habilitoval z patologie a terapie nemocí vnitřních, roku 1933 získal mimořádnou profesuru, v roce 1939 byl pověřen vedením II. lékařské kliniky i polikliniky, avšak v témže roce byl i vězněn. III. interní klinika vznikla v květnu 1945, když Prof. Josef Charvát obsadil část prostor v josefínském traktu všeobecné nemocnice. Oficiálně byl pověřen v...

Jory John (15)

Americký autor knih pro děti a editor.

John Scalzi (12)

Narodil se 10. 5. 1969 ve Fairfieldu, v Kalifornii. Vyrůstal v jižní Kalifornii, ve východní části San Gabriel Valley. Žil tam v různých městech, ale za rodné město obvykle považoval Claremont. Středoškolské vzdělání získal na Webb School of California, což považuje za velmi pozitivní zkušenost. Na vysokou školu šel na University of Chicago. Opět pozitivní zkušenost. První zaměstnání po škole: filmový kritik, v novinách Fresno Bee. Spousta legrace. Ve Fresnu poznal svou ženu Kristine, vzali se v roce 1995. Dosud je šťastně ženatý. Z Fresna odešel v roce 1996 za prací v America Online. Tu vykonával až do roku 1998. V roce 1998 se stal spisovatelem na volné noze, kterým je dosud. V září 1998 začal provozovat internetovou stránku Whatever, více či méně denní blog, který dosud píše. V prosinci 1998 se mu narodila dcera Athena. První non-fiction kniha mu vyšla v roce 2000, od té doby publikoval ještě šest dalších populárně-naučných knih. V roce 2001 se přestěhoval do Bradfordu v Ohiu, kde doposud žije. První román publikoval v roce 2005. Spolu s různými samostatnými kratšími díly vydal sedm dalších, a dále sestavil několik antologií. Jeho romány byly přeloženy do mnoha jazyků – ruštiny, němčiny, francouzštiny, španělštiny, hebrejštiny, čínštiny, japonštiny, korejštiny, polštiny, bulharštiny, češtiny, portugalštiny, rumunštiny a estonštiny. Získal různá ocenění, z nichž jsou nejznámější Hugo a John W. Campbell Award pro nejlepšího nového spisovatele. V roce 2008 se jeho román Poslední kolonie dostal na žebříček bestsellerů New York Times. V roce 2008 začal psát týdenní sloupek na sci-fi filmy, který se v současné době nachází na FilmCritic.com. V roce 2009 získal pozici kreativního konzultanta v televizním seriálu Stargate: Universe. V květnu 2010 byl zvolen předsedou amerických spisovatelů science fiction. V únoru 2011 Paramount Pictures oznámila, že plánuje natočit film Válka starého muže podle jeho prvního publikovaného románu. Režie se ujal Wolfgang Petersen....

John Flanagan (15)

John Flanagan je australský spisovatel zejména fantasy, jeho nejznámější dílo je dobrodružná série Hraničářův učeň. John Flanagan zahájil svoji pracovní dráhu jako reklamní autor. Pracoval v agenturách v Londýně, Sydney a Singapuru, potom přešel na volnou nohu. Začal psát televizní scénáře a byl hlavním autorem australské nejdéle vysílané situační komedie Haló, tati! Během pestré kariéry psal John reklamní slogany a scénáře, komerční prezentace, scénáře zábavných pořadů a jednou dokonce i projev guvernéra státu Nový Jižní Wales. Sérii Hraničářův učeň začal psát, aby svého dvanáctiletého syna Michaela přilákal ke čtení. Původně obsahovala dvacet povídek, které John později přepracoval na první díl Hraničářova učně s názvem Rozvaliny Gorlanu. Brzy následovaly další díly. Jeho syn, nyní třicetiletý, je nadšeným čtenářem všech těchto knih. John žije se svou ženou Leonií v Manly, přímořském předměstí Sydney, a v současné době píše nové díly série Bratrstvo. Co nejdříve by se měl o sérii Hraničářův učeň natáčet už dlouho odkládaný celovečerní film.

Johan Theorin (8)

Johan Henrik Theorin je švédský spisovatel. Nejprve psal povídky, v roce 2007 se prosadil románem Skumtimmen, za který téhož roku obdržel cenu za nejlepší detektivkářský debut roku. Za román Nattfåk rovněž obdržel několik cen, oba romány se dočkaly ocenění také ve Velké Británii. Proslavil se především tzv. ölandskou sérií . Jde o detektivní romány odehrávající v severní části ostrova Öland.

Joan Elliott Pickart (17)

Autorka více než 100 romantických románů pro ženy a dívky.

Joachim Mayer (13)

Zemědělský inženýr, odborný redaktor, publikace o pěstování rostlin, zahradách.

Jiřina Popelová (15)

Jiřina Popelová-Otáhalová byla česká filozofka a komenioložka. Studovala klasickou filologii a filozofii na Karlově univerzitě, kterou ukončila v roce 1928 doktorátem filozofie. Poté následovalo téměř dvacetileté působení na středních školách, přerušené jen studiem v Římě , kde se seznámila s dílem B. Croceho. Po druhé světové válce získala profesuru a působila v Praze a Olomouci, kde byla na zdejší Univerzitě Palackého v letech 1950–1953 rektorkou – jako první žena v úřadu rektora v dějinách českého školství. 30 let byla členkou Sociálně demokratické strany, od roku 1948 až do konce života členka KSČ. Roku 1970 byla v rámci normalizace vyhozena z FF UK. Dílo profesorky Otáhalové je mnohostranné, sahá od velkého množství novinových a časopiseckých článků k rozsáhlým filozofickým monografiím. Řada rukopisů ovšem nebyla vydána. V mnoha ohledech jde o jednu z nejdůležitějších postav české filozofie 20. století – především v oblastech filozofie dějin, etiky a komeniologie. Některé práce jsou však snad až příliš poplatné marxisticko-leninské ideologii. Celým jejím dílem se prolíná základní snaha o nalezení kompromisu mezi tradicí českého pozitivismu a některých východisek marxistického myšlení. Právě proto je někdy její myšlení marginalizováno a odsuzováno.

Jiřina Doležalová (10)

Narozena 1936 v Jindřichově Hradci, zemřela 2009 v Praze. Vysokoškolská pedagožka, publicistka, redaktorka a spisovatelka. Doc. PaeDr., CSc.

Jirí Pribán (13)

Jiří Přibáň je český právník a sociolog. V roce 1989 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde roku 1997 habilitoval a v roce 2002 získal profesuru v oborech teorie, sociologie a filozofie práva. Od roku 2001 také působí na Cardiff Law School, Velšské univerzitě, od roku 2006 už jako profesor. Mimoto přednášel např. na Stanfordově univerzitě, New York University, Kalifornské univerzitě v Berkeley, Katolické univerzitě v Lovani a řadě dalších zahraničních univerzit. Jiří Přibáň v současné době vede právně-sociologické centrum na Univerzitě v Cardiffu , na jehož založení se významně podílel. Přibáň označil referendum o nezávislosti Katalánska v roce 2017 za „frašku a čistou politickou provokaci“.

Jiří Plamínek (12)

RNDr. Jiří Plamínek, CSc. Ve své poradenské praxi se hrdě hlásím k myšlenkám tří českých velikánů – Jana Ámose Komenského, Josefa Švejka a Járy Cimrmana. Ámosova hravost, Švejkova prostota a Cimrmanova všestrannost – to jsou ideály, ke kterým nemotorně směřuji. Zatím jsem pod jejich vlídným vlivem dospěl v zarostlé individuum, jež bývá pro svůj zanedbaný zevnějšek, marně vydávaný za nedbalou eleganci, odháněno od vrat firem a přednáškových síní, dokud se nelegitimuje. Protože jsem naprosto neschopný uživit se rukama, zkusil jsem to hlavou. Z podobnosti dějů v přírodních a ekonomických systémech jsem odvodil teorii vitality, která dnes sice skromně, ale stále spolehlivěji pomáhá identifikovat a odstraňovat problémy našich firem a institucí. Vedle managementu se věnuji i řešení konfliktů. Moji kamarádi dokonce tvrdí, že konflikty vytvářím, abych je potom mohl řešit. Dlouho jsem to považoval za povedený bonmot – než jsem si uvědomil, že v teorii vitality skutečně takový postup existuje pro případ, že je firma příliš nehybná a konzervativní. Řešení konfliktů je totiž podstatou vývoje. Jako zatvrzelý pacifista jsem se zamiloval do nenásilného řešení sporů. Z výletů do USA jsem přivezl do tehdejšího Československa mediaci - řešení sporů za pomoci neutrálního odborníka – a stal se prvním českým mediátorem. Na tu dobu rád vzpomínám - občas jsem musel vysvětlovat, že v rámci mediace nebudeme ani meditovat, ani vyvolávat duchy. Vystřídal jsem devatero řemesel – rád jsem byl prospektorem v poušti, českým koordinátorem programu řešení konfliktů a rozhodování při OSN, ředitelem odboru na federálním ministerstvu, koordinátorem vzdělávání trenérů při Johns Hopkins University v Baltimore, ale třeba i členem komise pro vyčíslování škod po okupaci Československa v letech 1968 – 1991. Posledních zhruba 15 let jsem nezávislým lektorem a konzultantem. Píšu tradiční a e-learningové tréninkové programy, snažím se být užitečný jako facilitátor a mediátor. Tato praxe je neuvěřitelně boha...

Jiří Opelík (9)

Jiří Opelík je český literární kritik, historik, editor a učitel. Narodil se v rodině bankovního úředníka, po maturitě na gymnáziu studoval češtinu a němčinu na Univerzitě Palackého, byl žákem také Oldřicha Králíka a Pavla Trosta, absolvoval roku 1955 diplomovou prací Zakarpatské dílo Ivana Olbrachta. Poté byl asistentem na katedře bohemistiky v Olomouci a zároveň dva roky musel nuceně pracovat jako pomocný dělník ve slévárně. Své tituly získal za práci na tématech: Románové dílo Václava Řezáče a monografii Josefa Čapka. Od roku 1954 publikoval své kritiky, články a studie v mnoha časopisech, pracoval v Ústavu pro českou literaturu v Praze, později začal též redigovat, pravidelně přispíval do Zpravodaje Společnosti bratří Čapků. Napsal mnoho předmluv a doslovů k českým dílům 20. století, kterými se celoživotně zabývá. Již na počátku své kariéry se etabloval jako lexikograf svým autorským a redakčním podílem na Slovníku českých spisovatelů. Věnoval se studiu některých autorů, obzvláště Olbrachta, Závady, Kainara, Mikuláška, Skácela, Strnadela, Kundery a Vaculíka. Díla i autory soudil důkladnou analýzou tvaru a významového směřování, jako oponentovi ideologického hodnocení literatury mu byla kritériem přesnost pojmenování evokované skutečnosti, důslednost, nedůslednost či hranice spisovatelovy umělecké metody a míra autonomnosti jeho uměleckého světa. Oceňoval zejména díla směřující k intelektualizaci, k úvahovosti, analytičnosti a koncepčnímu pojetí reality, toto vše realizoval ve svém reprezentativním výboru ze svých kritik a to pojmenoval Nenáviděné řemeslo. Po počátku normalizace se vzdal literární kritiky a věnoval se literární historii, lexikografii a ediční činnosti. Podílel se spolu s J. Slavíkem na Lexikonu české literatury. V Opelíkově díle dominuje zájem o dílo bratří Čapků, vyniká jeho ediční počin výboru z literárněvědných prací Oldřicha Králíka a soubor poezie Jana Skácela. Jiří Opelík byl jedním z vůdčích...

Jiří Karen (13)

Jiří Karen, vlastním jménem Ladislav Podmele byl český a esperantský básník. Vydal kolem 20 sbírek, z nichž některé byly přeloženy do němčiny a esperanta, některé napsal v esperantu sám. Po Jiřím Karenovi je pojmenovaný park v Praze 10 ve Strašnicích ve vilové čtvrti Třebešín. Je ohraničen dvěma větvemi ulice Na Třebešíně.

Jiří Heřman (19)

RNDr. Jiří Herman je český matematik a ředitel brněnského matematického gymnázia na třídě Kapitána Jaroše. Zároveň vyučuje na pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Vystudoval obecné otázky matematiky a informatiky na přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. V roce 1981 získal titul RNDr. za učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů se zaměřením na matematiku. Působí též jako zástupce jihomoravských gymnázií v asociaci ředitelů gymnázií.

Jiří Haller (13)

Narodil se 1. ledna 1896 v Keblicích na Litoměřicku. Mládí prožil ve skrovných poměrech jako jedno z osmi dětí venkovského řídícího učitele. V letech 1906―1914 navštěvoval vyšší gymnázium v Roudnici, maturoval s vyznamenáním 13. 7. 1914. V letech 1914―1916 studoval na pražské filozofické fakultě obory čeština a francouzština. Z důvodů vojenské služby mu nebylo umožněno absolvovat předepsaný počet semestrů, což alespoň částečně nahradil po válce, kdy absolvoval ještě dva semestry v letech 1918 a 1919. Roku 1921 byl uznán způsobilým vyučovat češtinu a francouzštinu na středních školách s československým vyučovacím jazykem. V roce 1931 se stal odpovědným redaktorem Naší řeči a od akademického roku 1931/1932 působil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy jako lektor českého jazyka pro nebohemisty. V roce 1938 spolu s V. Šmilauerem založil Kruh přátel českého jazyka. o válce se opět ujal lektorského postu na filozofické fakultě a zastával ho až do akademického roku 1949/1950, kdy mu nebyla z příkazu tehdejšího děkana B. Havránka prodloužena smlouva a byl předčasně penzionován. V roce 1948 byl též zbaven pozice odpovědného redaktora časopisu Naše řeč. Zemřel v Praze 21. 1. 1971.

Jiří Březina (13)

Narozen 1980 v Českých Budějovicích. Nakladatel, překladatel, copywriter webových stránek a spisovatel - autor detektivního příběhu.

Jiří Berger (10)

Narozen 10. 1. 1950 v Kaznějově, zemřel 22. 5. 2008. Plzeňský fotograf, který se specializoval na letecké fotografování, zejména památkových objektů. Kaznějovský rodák se věnoval fotografii od roku 1980. V roce 1986 nastoupil jako krajský fotoreportér do ČTK a v 90. létech pracoval v Plzeňském deníku a krajské redakci MF Dnes.