Všichni Autoři a témata

John Flanagan (17)

John Flanagan je australský spisovatel zejména fantasy, jeho nejznámější dílo je dobrodružná série Hraničářův učeň. John Flanagan zahájil svoji pracovní dráhu jako reklamní autor. Pracoval v agenturách v Londýně, Sydney a Singapuru, potom přešel na volnou nohu. Začal psát televizní scénáře a byl hlavním autorem australské nejdéle vysílané situační komedie Haló, tati! Během pestré kariéry psal John reklamní slogany a scénáře, komerční prezentace, scénáře zábavných pořadů a jednou dokonce i projev guvernéra státu Nový Jižní Wales. Sérii Hraničářův učeň začal psát, aby svého dvanáctiletého syna Michaela přilákal ke čtení. Původně obsahovala dvacet povídek, které John později přepracoval na první díl Hraničářova učně s názvem Rozvaliny Gorlanu. Brzy následovaly další díly. Jeho syn, nyní třicetiletý, je nadšeným čtenářem všech těchto knih. John žije se svou ženou Leonií v Manly, přímořském předměstí Sydney, a v současné době píše nové díly série Bratrstvo. Co nejdříve by se měl o sérii Hraničářův učeň natáčet už dlouho odkládaný celovečerní film.

John Connolly (17)

Je autorem řady detektivek, se sympatickým detektivem Charliem Parkerem a také výboru tajemných povídek Nokturna. Získal cenu US Shamus Award udělovanou za detektivní romány a pravidelně přispívá do listu Irish Times. Žije v Dublinu. Více informací o autorovi naleznete na jeho webových stránkách: www.johnconnolly.co.uk

Johannes Vilhelm Jensen (11)

Johannes Vilhelm Jensen byl dánský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1944. Bývá považován za jednu z ústředních postav dánské literatury 20. století. Jedna z jeho sester, Thit Jensenová, byla také známá spisovatelka. Jensen se narodil roku 1873 jako druhý syn zvěrolékaře v malé vesnici v Himmerlandu v severním Jutsku. Do jedenácti let byl vzděláván svou matkou, poté navštěvoval střední školu ve Viborgu a od roku 1893 studoval lékařství na universitě v Kodani. Již během studia si pod pseudonymem Ivar Lykke přivydělával sepisováním komerčních detektivních románů na pokračování. Prosadil se až románem Dánové napsaným v duchu dekadentního novoromantického sebezpytování. Jensen studia na univerzitě nedokončil. Roku 1896 odjel do USA a od roku 1898 se plně věnoval literatuře a žurnalistice. Své první tvůrčí období uzavřel historickým románem Králův pád o králi Kristiánovi II., který je dnes považován za jedno z jeho nejlepších děl. Jako novinář procestoval Jensen celou Evropu, Egypt a Palestinu a roku 1903 navštívil znovu USA. Po této cestě definitivně uvěřil v technický pokrok a v moderní civilizaci a stal se propagátorem sociálního darwinismu. V letech 1912–1913 navštívil Jensen Dálný východ a v letech opět 1925–1926 Severní Ameriku. Během této doby pracoval na svém vrcholném díle, šestidílném románovém cyklu Dlouhá cesta , ve kterém popsal vývoj severských národů od doby ledové do 15. století. V tomto cyklu Jensen vytvořil nevědecký a poněkud naivní mýtus o tom, že sever Evropy je kolébkou evropské kultury. Umělecky je to však dílo silné a z tohoto hlediska sklidilo zasloužený úspěch. Po obsazení Dánska německou armádou roku 1940 vyjadřoval Jensen dosti kritické názory na fašismus a antisemitismus. Když mu byla roku 1944 udělena Nobelova cena za literaturu za "ojedinělou intenzitu a produktivitu jeho básnické imaginace ve spojení s bohatým intelektem a odvážným, no...

Johan Theorin (10)

Johan Henrik Theorin je švédský spisovatel. Nejprve psal povídky, v roce 2007 se prosadil románem Skumtimmen, za který téhož roku obdržel cenu za nejlepší detektivkářský debut roku. Za román Nattfåk rovněž obdržel několik cen, oba romány se dočkaly ocenění také ve Velké Británii. Proslavil se především tzv. ölandskou sérií . Jde o detektivní romány odehrávající v severní části ostrova Öland.

Jitka Höflerová (13)

Kuchařské knihy.

Jitka Čupová (7)

Narozena 2. 8. 1975. Psycholožka se zaměřením na psychologii organizace a řízení. Též překladatelka fantasy literatury z angličtiny.

Jiří Plamínek (13)

RNDr. Jiří Plamínek, CSc. Ve své poradenské praxi se hrdě hlásím k myšlenkám tří českých velikánů – Jana Ámose Komenského, Josefa Švejka a Járy Cimrmana. Ámosova hravost, Švejkova prostota a Cimrmanova všestrannost – to jsou ideály, ke kterým nemotorně směřuji. Zatím jsem pod jejich vlídným vlivem dospěl v zarostlé individuum, jež bývá pro svůj zanedbaný zevnějšek, marně vydávaný za nedbalou eleganci, odháněno od vrat firem a přednáškových síní, dokud se nelegitimuje. Protože jsem naprosto neschopný uživit se rukama, zkusil jsem to hlavou. Z podobnosti dějů v přírodních a ekonomických systémech jsem odvodil teorii vitality, která dnes sice skromně, ale stále spolehlivěji pomáhá identifikovat a odstraňovat problémy našich firem a institucí. Vedle managementu se věnuji i řešení konfliktů. Moji kamarádi dokonce tvrdí, že konflikty vytvářím, abych je potom mohl řešit. Dlouho jsem to považoval za povedený bonmot – než jsem si uvědomil, že v teorii vitality skutečně takový postup existuje pro případ, že je firma příliš nehybná a konzervativní. Řešení konfliktů je totiž podstatou vývoje. Jako zatvrzelý pacifista jsem se zamiloval do nenásilného řešení sporů. Z výletů do USA jsem přivezl do tehdejšího Československa mediaci - řešení sporů za pomoci neutrálního odborníka – a stal se prvním českým mediátorem. Na tu dobu rád vzpomínám - občas jsem musel vysvětlovat, že v rámci mediace nebudeme ani meditovat, ani vyvolávat duchy. Vystřídal jsem devatero řemesel – rád jsem byl prospektorem v poušti, českým koordinátorem programu řešení konfliktů a rozhodování při OSN, ředitelem odboru na federálním ministerstvu, koordinátorem vzdělávání trenérů při Johns Hopkins University v Baltimore, ale třeba i členem komise pro vyčíslování škod po okupaci Československa v letech 1968 – 1991. Posledních zhruba 15 let jsem nezávislým lektorem a konzultantem. Píšu tradiční a e-learningové tréninkové programy, snažím se být užitečný jako facilitátor a mediátor. Tato praxe je neuvěřitelně boha...

Jiří Opelík (9)

Jiří Opelík je český literární kritik, historik, editor a učitel. Narodil se v rodině bankovního úředníka, po maturitě na gymnáziu studoval češtinu a němčinu na Univerzitě Palackého, byl žákem také Oldřicha Králíka a Pavla Trosta, absolvoval roku 1955 diplomovou prací Zakarpatské dílo Ivana Olbrachta. Poté byl asistentem na katedře bohemistiky v Olomouci a zároveň dva roky musel nuceně pracovat jako pomocný dělník ve slévárně. Své tituly získal za práci na tématech: Románové dílo Václava Řezáče a monografii Josefa Čapka. Od roku 1954 publikoval své kritiky, články a studie v mnoha časopisech, pracoval v Ústavu pro českou literaturu v Praze, později začal též redigovat, pravidelně přispíval do Zpravodaje Společnosti bratří Čapků. Napsal mnoho předmluv a doslovů k českým dílům 20. století, kterými se celoživotně zabývá. Již na počátku své kariéry se etabloval jako lexikograf svým autorským a redakčním podílem na Slovníku českých spisovatelů. Věnoval se studiu některých autorů, obzvláště Olbrachta, Závady, Kainara, Mikuláška, Skácela, Strnadela, Kundery a Vaculíka. Díla i autory soudil důkladnou analýzou tvaru a významového směřování, jako oponentovi ideologického hodnocení literatury mu byla kritériem přesnost pojmenování evokované skutečnosti, důslednost, nedůslednost či hranice spisovatelovy umělecké metody a míra autonomnosti jeho uměleckého světa. Oceňoval zejména díla směřující k intelektualizaci, k úvahovosti, analytičnosti a koncepčnímu pojetí reality, toto vše realizoval ve svém reprezentativním výboru ze svých kritik a to pojmenoval Nenáviděné řemeslo. Po počátku normalizace se vzdal literární kritiky a věnoval se literární historii, lexikografii a ediční činnosti. Podílel se spolu s J. Slavíkem na Lexikonu české literatury. V Opelíkově díle dominuje zájem o dílo bratří Čapků, vyniká jeho ediční počin výboru z literárněvědných prací Oldřicha Králíka a soubor poezie Jana Skácela. Jiří Opelík byl jedním z vůdčích...

Jiří Marhold (8)

Narozen 16.8.1932. Mistr kuchař a spisovatel, publikuje o kulinářském umění, vydal několik kuchařských knih.

Jiří Král (12)

Narozen 31. 10. 1893 v Praze, zemřel 24. 1. 1975 tamtéž. Univerzitní profesor antropogeografie a zeměpisu slovanských zemí, publikace z oboru.

Jiří Hoskovec (14)

Jiří Hoskovec byl český psycholog s širokým spektrem odborných zájmů. Výzkumně se zabýval problematikou psychologie inženýrské a dopravní. Zkoumal efektivitu simulátorů, vyvinutých pro rozvoj dovedností, v Praze, Vídni a Berlíně. V širším týmu zpracovával systematicky poznatky z oboru psychologie práce a organizace ; výzkumem aplikačních možností hypnosugesce se věnoval v Praze i na Stanfordské univerzitě v Kalifornii; na výzkumu demokratických způsobů výuky spolupracoval s Univerzitou v Zürichu. Patřil k předním historiografům oboru psychologie druhé poloviny 20. století. Je autorem řady knih a článků v oblasti obecné a aplikované psychologie. Od roku 1960 pracoval v Psychologickém ústavu UK a později na katedře psychologie FFUK Praha. Na základě mezinárodní spolupráce a studijních pobytů integroval západní a východní trendy psychologie. Byl vedoucím redaktorem časopisů „Československá psychologie" a „Psychologie v ekonomické praxi“ a koeditorem dalších odborných časopisů v různých zemích.

Jean Cocteau (12)

Jean Cocteau byl francouzský básník, grafik, divadelník a filmař, člen Francouzské akademie. Bývá řazen ke kubistické literatuře. Byl dlouholetým životním partnerem herce Jeana Maraise. Vyrostl v rodině advokáta, kde se ovšem velmi uctívalo umění. Jeho otec se roku 1898, když bylo Jeanovi devět let, zastřelil. Příčiny jsou dodnes nejasné. O tomto zážitku dokázal Cocteau promluvit prvně teprve až na sklonku života. Otcova smrt ho zasáhla a od té doby se projevoval jako problémové a neurotické dítě. Na střední škole se mu ani na několikátý pokus nepodařilo složit maturitní zkoušku. Odjel poté do Paříže s cílem věnovat se umění. Psal verše a v Paříži jim pomáhal recitací a uváděním jeho přítel, herec Edouard de Max. Před první světovou válkou se však Cocteau držel programově dál od avantgardy a patřil do okruhu konzervativních umělců kolem Catulle Mendèse a Maurice Rostanda. Fascinovala ho tehdy především poezie skupiny Plejáda ze 16. století. Roku 1908 publikoval i první básnickou sbírku ovlivněnou tímto archaickým stylem . Jeho cítění změnilo setkání s Ruským baletem Sergeje Ďagileva. Iniciační pro něj prý bylo pařížské představení Ptáka Ohniváka z roku 1910, k němuž hudbu napsal Igor Stravinskij. Dalším zlomovým bodem bylo setkání s Pablem Picassem a pak samozřejmě zážitek z první světové války, které se zúčastnil jako řidič sanitky. Brzy se sblížil s dalšími umělci z Montparnassu, jako byli Guillaume Apollinaire či Amedeo Modigliani. V roce 1917 Cocteau pro Ďagileva napsal první libreto - Paráda. Hudbu složil Erik Satie, choreografii vytvořil Léonide Massine, kostýmy navrhl Picasso. To bylo první jeho dílo z nové tvůrčí etapy, v níž se avantgardě přiblížil mnohem více, ačkoli jistý odstup si od kolektivních akcí avantgardistů vždy udržoval a byl považován za solitéra. Nejblíže měl ke skupině zvané Pařížská šestka, s níž se scházel v bar...

Jaroslav Vogeltanz (13)

Jaroslav Vogeltanz - člověk s fotoaparátem Zaměstnání: Pracovník propagace ZOO a BZ Plzeň Navštívené kontinenty: Afrika, Asie, Evropa Autor celé řady publikací nejen o přírodě, řady kalendářů, spolupracovník našich a zahraničních časopisů věnujících se přírodní tématice. Fotografující spoluautor knih o přírodě. Výbava: fotoaparáty značky NIKON a řada potřebných objektivů

Jaroslav Průšek (12)

Jaroslav Průšek, tradiční čínština: 普實克, zjednodušená čínština:普实克, byl český sinolog s mezinárodní pověstí. Jeho otec–strojvůdce předčasně zemřel a Jaroslav Průšek byl vychováván prarodiči. Vystudoval gymnázium v Praze a po maturitě v roce 1917 studoval dějiny antických národů a Byzance na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studiu čínštiny se věnoval soukromě od roku 1927. Ve studiu sinologie a japanologie pokračoval v Göteborgu a v Halle, studia ukončil doktorátem na Filozofické fakultě v roce 1930. Čínštině a japonštině se dále věnoval během studií v Lipsku. V roce 1932 jej Orientální ústav vyslal na studijní pobyt do Číny. Na Národní univerzitě v Pekingu studoval dějiny hospodářství a navazoval osobní kontakty s předními osobnostmi čínské literatury a literárního dějepisectví. V letech 1934-37 pokračoval ve studiu čínské literatury na císařské univerzitě v Tokiu, 1937 vedl letní dvouměsíční kurs dějin čínské literatury v Berkeley . Po návratu do vlasti pracoval v Exportním ústavu , učil čínštinu na Vyšší lidové škole ve Zlíně , katalogizoval čínské knihy v Univerzitní knihovně , a především působil jako lektor čínštiny a japonštiny ve Škole živých orientálních jazyků při Orientálním ústavu v Praze . Za války odmítal nabídky na působení v Německu. V roce 1945 byl jmenován docentem FF UK . V témže roce založil katedru filologie a dějin Dálného východu a inicioval založení časopisu Nový Orient. 1947 byl jmenován mimořádným, 1948 řádným profesorem čínské a japonské řeči a literatury na FF UK v Praze. Zároveň přednášel na Univerzitě Palackého v Olomouci. V roce 1948 se stal úřadujícím místopředsedou Orientálního ústavu, 1952 zvolen proděkanem FF UK v Praze. V listopadu 1954 rezignoval na vedení katedry filologie a dějin Dálného východu FF UK. V roce 1955 byl zvolen členem ČSAV; v Orientálním ú...

Jaroslav Müller (7)

Narozen 27.6.1934, zemřel 9.5.2006. Spisovatel a scénárista, autor seriálu pro mládež Přátelé zeleného údolí.

Jaroslav Brož (12)

Narozen 13.1.1907 ve Vídni, zemřel 3.9.1977 v Praze. Ing., filmový pracovník a kritik, práce z oboru.

Jaromír Kincl (15)

Jaromír Kincl byl profesor Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Zabýval se především římským právem a právem starých Germánů, mezi oblasti jeho zájmu však patřilo i kanonické právo a právní dějiny českého středověku. Překládal také z latiny .

Jarmila Čechová (16)

Mgr., středoškolská učitelka, spoluautorka učebnice ekonomiky.

Janko Jesenský (16)

Janko Jesenský byl slovenský politik, básník, spisovatel-prozaik a překladatel. Narodil se v Turčianském Svatém Martině. Jeho otec Ján Jesenský-Gašparé byl advokátem a významným činitelem slovenského národního hnutí a spoluorganizátorem akcí celonárodního významu . Vzdělání získával ve svém rodišti, později na gymnáziu v Banské Bystrici, Rimavské Sobotě a v roce 1893 odmaturoval v Kežmarku. Dvouletou právnickou akademii absolvoval v Prešově, doktorát práv obhájil v Kluži v . V Budapešti složil advokátskou zkoušku. Potom pracoval jako advokátní koncipient v Lučenci, Bytči, Liptovském Mikuláši, Turčianském Svätém Martině a v Novém Mestě nad Váhem. Zde si vytvořil vážnější milostný vztah k mladé klavíristce a zpěvačce Olze Kraftové. V roce 1905 začal v Bánovcích nad Bebravou svoji samostatnou advokátní kariéru. Po osmi letech se oženil s Annou, dcerou významného štúrovského historika Júlia Botty. V 1914 narukoval k trenčanskému pluku. Byl obviněn z vlastizrady, v roce 1915 odvelen na ruskou frontu, kde přešel do ruského zajetí a po jisté době se zde zapojil do československého odboje v Rusku. Redigoval vícero časopisů – Voronežský Čechoslovan , kyjevské Slovenské hlasy. Byl zvolen místopředsedou ruské odbočky Československé národní rady a po složitých politických kolizích s bolševiky se dostal domů. V roce 1919 se pustil do poválečného budování ve vícero úřadech první československé republiky. V roce 1922 byl županem v Rimavské Sobotě, poté velkožupanem v Nitře, v roce 1929 přešel do Bratislavy, kde se stal vládním radou, později viceprezidentem krajinského úřadu. Aktivně se zúčastňoval nejen politického, ale i kulturního a společenského života. V letech 1930–1939 byl místopředsedou Spolku slovenských spisov...

Janice Kaiser (15)

Janet G Hudson (11)

Jana Rečková (17)

Jana Rečková byla spisovatelka fantasy, science fiction a v malé míře i hororu, od přelomu století rovněž překladatelka SF z angličtiny. Pracovala jako lékařka-neuroložka. Publikovala na 25 románů a přes 150 povídek, zejména v časopisech Ikarie a jeho nástupci XB-1, Pevnost a v řadě fanzinů. Třikrát vyhrála soutěž Ikaros časopisu Ikarie, dvakrát románovou soutěž Trifid nakladatelství Triton a sedmkrát první místo v soutěži Cena Karla Čapka . Ivan Adamovič v Kronice české science fiction označil Rečkovou za „klíčovou autorku devadesátých až nultých let Po stránce autorského stylu převyšuje většinu svých kolegů, což se nutně nedá říci o konstrukci jejích příběhů často s prvky pohádky nebo romance, ne-li přímo červené knihovny. Má pochopení pro trpící a minoritní hrdiny, jejím ústředním tématem je příběh o pomoci, o nápravě věcí. Uvnitř jejích nemocných, pochmurných světů svítí plamen naděje.“ Seznam jednotlivých povídek není úplný , číslování je pouze pro hrubou orientaci:

Jana Poncarová (14)

Jana Poncarová je novinářka a copywriterka na volné noze. Tvoří obsah webů, novin a časopisů. Miluje příběhy i ten svůj. Odpočívá v lese nebo s hrnkem kávy nad zápisníkem. Město střídá s venkovem a kavárnu se zahradou. V příbězích které píše, hledá pravdu o světě a vlastní osvobození.

Jana Jašová (14)

Narozena v roce 1968. Překladatelka beletrie z angličtiny, spisovatelka, dříve také nakladatelská redaktorka.

Jan Vyšín (17)

Jan Vyšín byl český matematik a učitel. Jan Vyšín vystudoval reálné gymnázium v Praze. Pak byl přijat na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde v roce 1931 získal aprobaci pro vyučování matematiky a deskriptivní geometrie. V důsledku dopadů hospodářské krize ve 30. letech nemohl získat místo odpovídající jeho učitelskému vzdělání a tak byl nucen setrvat i po absolvování povinné vojenské služby v pracovním poměru u armády. Ale už od roku 1938 pracoval postupně na středních školách v Brandýse nad Labem, Úpici, Jilemnici, Berouně a v Praze. Z podnětu Františka Vyčichla nastoupil v roce 1946 jako asistent na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a zde pracoval až do roku 1953. V tomto roce byl jmenován docentem a stal se vedoucím matematiky na Vysoké škole pedagogické. V letech 1946 až 1953 působil jako docent matematiky na Pedagogické fakultě, později na Vysoké škole pedagogické v Praze, kde v letech 1953 až 1959 vedl katedru matematiky. Po jejím zrušení přešel na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a zde působil do roku 1972, kdy se stal vedoucím Kabinetu pro modernizaci vyučování matematikce v Matematickém ústavu Československé akademie věd. Publikační činnost Jana Vyšína je bohatá a svědčí o hlubokých znalostech elementární školské geometrie, axiomatiky geometrie, problematiky školské matematiky a didaktiky matematiky. Jan Vyšín je autorem vysokoškolských skript, učebnic matematiky pro základní a střední školy a mnoha článků. Tento článek obsahuje text ze stránky Jan Vyšín z webu Významní matematici v českých zemích. Autor původního textu: Pavel Šišma.

Jan Tuček (15)

Jan Tuček byl český varhanář. Firma, kterou Tuček založil, byla největší v Čechách, postavila přes 420 varhan a vyrobila přes 8000 harmonií evropské i americké soustavy. Největší varhanářské práce jsou: Další velké nástroje jsou v chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře z roku 1904, v katedrála sv. Bartoloměje v Plzni z roku 1923, ve Štramberku z roku 1940 a v Želivě z roku 1941. Mnoho nástrojů bylo postaveno v Polsku, v Litvě, v Chorvatsku, v Istrii aj.

Jan Mukařovský (14)

Jan Mukařovský byl český estetik a literární teoretik, čelný představitel českého strukturalismu a Pražského lingvistického kroužku, akademik ČSAV. Po maturitě studoval lingvistiku na pražské univerzitě, kde studium úspěšně zakončil roku 1915 . Poté až do roku 1925 vyučoval na gymnáziu v Plzni. Od roku 1925 vyučoval na gymnáziu v Truhlářské ulici v Praze. V roce 1926 spoluzakládal Pražský lingvistický kroužek, kde se brzy stal jednou z vůdčích postav. Roku 1929 se habilitoval jako docent estetiky na Karlově univerzitě. V letech 1931–1937 působil na Komenského univerzitě v Bratislavě, kde byl v roce 1934 jmenován profesorem. Řádným profesorem Univerzity Karlovy se stal v roce 1948. Po 2. světové válce se politicky angažoval ve prospěch KSČ a zřekl se svých dřívějších strukturalistických „pochybení“, což mu umožnilo, aby se v roce 1948 stal rektorem Univerzity Karlovy a zůstal jím až do roku 1954. Toto období je spojeno s vypovězením řady kvalitních pedagogů, na němž měl Mukařovský také svůj podíl. Dne 25. února 1948 podepsal výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok podporující komunistický převrat. V letech 1951 – 1962 byl ředitelem Ústavu pro českou literaturu Československé akademie věd. Od roku 1948 až do své smrti působil v mírovém hnutí, byl členem byra Světové rady míru a předsedou Československého výboru obránců míru. Napsal desítky článků, ale nikdy své myšlenky neshrnul do souborného díla. Mezi jeho nejvlivnější práce patří například studie „Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty“. Zprvu ho ovlivnil ruský formalismus, později se inspiroval sémiotikou a fenomenologií. Zabýval se problémy obecné estetiky, a to hlavně vztahem estetična k ostatním oblastem, povahou estetické funkce a hodnoty, estetických norem a významem estetična pro společnost. Rovněž se věnoval charakteru uměleckých děl, které chápe jako autonomní znak, strukturu...

Jan Menděl (11)

Narozen 23. 5. 1983 v Příbrami. IT specialista, překladatel z angličtiny a němčiny, též autor díla z oblasti esoteriky.

Ján Lenčo (14)

Ján Lenčo je slovenský spisovatel, literární kritik a autor literatury pro děti a mládež. Narodil se v rodině úředníka a učitelky a své vzdělání získával v Žilině a v Bratislavě kde v letech 1952-1957 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Komenského slovenský jazyk, literaturu a dějiny. Pracoval jako redaktor vydavatelství Slovenský spisovateľ. V roce 1959 se vrátil do rodné Žiliny. Zde se stal nejprve redaktorem deníku Pravda , kde byl zodpovědný za regionální kulturu. Později se stal učitelem na střední škole v Žilině a úředníkem v knižním podniku. Od roku 1976 do roku 1988, kdy odešel do penze, pracoval v kině Úsvit jako správce. Od roku 1988 byl v důchodu. Psát začal už v 50. letech, kdy začal uveřejňovat své recenze a kritiky. Zde se věnoval dílům a problémům současné slovenské literatury, ale i německým originálním a přeloženým dílům. Prózu začal publikovat v časopisech Mladá tvorba, Kultúrny život či Slovenské pohľady, vícerá dílka mu vyšla i v humoristicko-satirickém časopise Roháč. Ve svých dílech nastoluje mnohé otázky lidského bytí a existence - otázky života, smrti, pravdy, spravedlnosti, moci, myšlení, lidských tužeb a citů, prostě všeho, co člověku pomáhá, ale i brání v seberealizaci. Při psaní využívá mnohé literární formy, jako legendy, podobenství, bajky, grotesky až absurditu. Pro jeho tvorbu je také příznačná intelektuálská epika, zaměřená proti nelidskosti, bezpráví, diktátu, útlaku a nesvobodě. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ján Lenčo na slovenské Wikipedii.

Jan Karel Čemus (14)

Jan Karel Čemus byl český spisovatel, autor mnoha dobrodružných a umělecko-naučných knih pro mládež. Narodil se v rodině učitele. Maturoval na reálném gymnáziu v Praze a po dokončení studia elektrotechniky na pražské Vysoké škole technické pracoval jako inženýr u různých firem a později měl vlastní technickou kancelář. V průběhu dvacátých a třicátých let procestoval Itálii, Jugoslávii a Německo. Publikovat začal od roku 1925, a to jednak odborné články v novinách a časopisech , jednak knižně odborné příručky . V letech 1926 až 1929 redigoval časopis Auto a od roku 1927 působil jako fejetonista a rovněž jako překladatel odborných článků z angličtiny, francouzštiny, němčiny a italštiny. Byl rovněž výtvarníkem v oblasti drobné grafiky a uplatnil se také jako autor drobných klavírních skladeb a pochodů, uváděných zejména v rozhlase. Svůj první román vydal roku 1938 . V sešitových edicích publikoval pod pseudonymy detektivní romány. Na počátku okupace byl vězněn gestapem, byl ale propuštěn a do konce války se živil jako učitel cizích jazyků a jako spisovatel znemožněno publikovat, protože jeho knihy nebyly podle komunistických cenzorů vhodné pro mládež.

James Thurber (7)

James Thurber byl americký humorista, satirik, spisovatel a kreslíř. Svým humorem navazoval na tradici Marka Twaina. Humor neztratil, ani když po opakovaných operacích úplně oslepl. Je mistrem krátkých humoristických a často sebeironických povídek. Neméně vtipné a pronikavé jsou i jeho postřehy o malichernostech a problémech doby, které popisuje ve svých bajkách. K jeho nejčtenějším dílům patří sbírka povídek Muž ve středním věku na létající hrazdě nebo komická fantasy Třináctery hodiny. Sám své knížky ilustroval vtipnými až groteskními kresbami. V sedmi letech při neštěstí ztratil levé oko a i pravé bylo poškozeno, takže postupem let zcela oslepl. V letech 1913-1917 studoval na Ohio State University, ale roku 1918 studia zanechal, protože se svým handicapem je nemohl dokončit. Během studia si ale získal důkladné znalosti literatury a roku 1995 mu univerzita posmrtně udělila čestný doktorát. Pracoval jako úředník ve Washingtonu a na americkém velvyslanectví v Paříži. Přitom psal pro různé časopisy a noviny a od roku 1927 se stal redaktorem týdeníku The New Yorker. Jeho povídky, bajky a anekdoty se významně přičinily o úspěch časopisu. Od roku 1940 už nemohl psát a musel své texty diktovat, s čímž se nikdy nesmířil, až do své smrti však psal a účastnil se kulturního i veřejného života. Thurberovy humoresky, bajky a kresby vyjadřují protiklad mezi naivitou jednotlivce a složitostí moderního světa, zejména na tématech jako je sexualita, psychoanalýza nebo problémy komuniace ve věku techniky. Za nepochybně humorným líčením se však téměř vždy skrývají i vážnější až tragické rysy. Thurberovo dílo charakterizují drobné soukromé příběhy, manželství jako nevyhlášená válka v malém nebo každodenní absurdity. Jeho typickým hrdinou je „malý člověk“ Walter Mitty, poněkud plachý a neurotický snílek, jehož identitu ohrožují jak agresivní ženy, tak lidské masy nebo technika, takže se často uchyluje do oblasti fantazie a d...

Jakub Chovan (17)

Slovenský kartograf, fotograf, specialista na leteckou fotografii a geografické informační systémy.

Ivo Odehnal (15)

Ivo Odehnal je český spisovatel a básník. Od roku 1957 žije v Brně. Je autorem 20 sbírek veršů, příležitostných televizních scénářů, jako učitel filozofie zpracoval učebnici Úvod do filozofie člověka. Věnuje se také poezii pro děti. V roce 2009 vyšla v brněnském nakladatelství Doplněk jeho sbírka veršů Brněnská pasáž, která je věnována městu Brnu, v němž autor prožil přes padesát let života. Koncem roku 2013 vydalo nakladatelství SURSUM skladbu Šaman z kančích hor pouští žílou motýlům paměti, která je autorovou existenciální sebereflexí a jistým završením výpovědí o básníkově rodném Valašsku. Pochází z rodiny soudního úředníka. Studoval reálné gymnázium ve Valašských Kloboukách ; na Agronomické fakultě VŠZL v Brně absolvoval dva semestry . Několik měsíců pracoval jako inspektor státních příjmů finančního odboru ONV. Po prezenční vojenské službě se přihlásil na FF UJEP v Brně, studia filozofie a dějepisu ukončil 1962 diplomovou prací Kritika voluntarismu a marxistické pojetí vůle. V letech 1962–69 byl odborným asistentem na katedře filozofie Vysokého učení technického v Brně, , titul PhDr. obhájil roku 1968 prací Pojem vůle jako výraz aktivního vztahu člověka ke světu; složil též zkoušky z tzv. kandidátského minima. Po zrušení katedry filozofie VUT a následné výpovědi působil krátce jako vědecký pracovník při rektorátu téže školy. 1970–79 učil na Učňovské škole oděvní v Brně ; v období 1974–1977 absolvoval tři ročníky rozšiřovacího studia češtiny; 1979–89 byl ředitelem nakladatelství Blok; na funkci rezignoval, nadále ale působil jako nakladatelský redaktor. Po 1989 učil externě filozofii na Vysoké škole zemědělské v Brně a na Ústavu společenských věd VUT, kde zpracoval učební text Úvod do filozofie člověka (vyd. Akad. Nakl. CERM, Brno 200...

Ivan Málek (15)

Ivan Málek byl český a československý lékař, mikrobiolog, člen Československé akademie věd, politik Komunistické strany Československa a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění. V 50. letech představitel dogmatického stalinistického pojetí vědy. Po roce 1968 politicky a profesně odstaven. Maturoval na Akademickém gymnáziu v Praze, pak absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, kde promoval roku 1932. Od roku 1934 působil jako asistent v Bakteriologicko-sérologickém ústavu lékařské fakulty. V letech 1941-1944 byl zaměstnán ve Státním zdravotním ústavu. V období let 1944-1945 působil v laboratořích Fragnerovy farmaceutické továrny v Dolních Měcholupech. Během druhé světové války spolupracoval se skupinou komunisticky orientovaných lékařů, kteří připravovali projekt reformy československého zdravotnictví. V roce 1945 absolvoval studijní cestu do USA a Kanady. V letech 1946-1950 byl docentem a později profesorem mikrobiologie a imunologie na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové. V roce 1950 se stal ředitelem Ústředního ústavu biologického. Patřil mezi první osobnosti Československé akademie věd. Roku 1952 zakládal Biologický ústav ČSAV, který řídil. V letech 1962-1970 byl ředitelem Mikrobiologického ústavu ČSAV. Jako vědec se podílel na výzkumu vývoje nových léků. Stál u počátků tuzemského výzkumu antibiotik a je jedním ze zakladatelů Výzkumného ústavu antibiotik v Roztokách u Prahy. Angažoval se i politicky. Od konce 40. let 20. století se v jeho vědecké tvorbě objevují ideologicky podmíněné teorie inspirované sovětským vědcem Trofimem Lysenkem. Potlačoval naopak tradiční genetické teorie Gregora Mendela. Coby aktivní komunista se zapojil i do širších politických debat. Kritizoval Masaryka, Čapka, „buržoazní objektivismus“ a další dřívější pilíře československé vědy. V roce 1955 vydal v tomto duchu propagandistickou publikaci Boj nového se st...

Ivan Kňaze (18)

Slovenský autor povídek z přírody.

Ivan Foustka (7)

Ivan Foustka byl český spisovatel, novinář a herec. V Praze-Dejvicích vystudoval reálné gymnázium. Pak začal pracovat jako novinář, nejdříve v nakladatelství Mladá fronta, pak v časopise Československá televize, který vyměnil na dlouhá léta za práci v týdeníku Československý rozhlas. Pro rozhlas pracoval i v důchodu externě. Mimo svou profesní novinářskou dráhu se věnoval i divadlu. V letech 1949–1950 hrál v Teplicích a je známá jeho vedlejší role ve zfilmované inscenaci Poslední růže od Casanovy v roce 1966. Za svůj život napsal celkem 8 knih, z toho tři knihy jsou řazeny do žánru sci-fi. Začal ovšem napřed povídkami, prvotinou byla roku 1948 v Národním osvobození vydaná povídka Pokus profesora Fiorsena. Povídky psal až do sklonku svého života a na některých se podílela i Jana Matoušková. Větší práce začal začal uveřejňovat v roce 1964, první byl soubor čtyř SF povídek pod názvem Planeta přeludů, které mu vydalo knižně SNDK. O rok později mu Naše vojsko vydalo napínavý SF román Vzpoura proti času a v roce 1968 mu vyšel tiskem satirický SF román Výlet k pánubohu. Mezi detektivky se řadí titul A tam je konec světa, na sklonku života vytvořil vydanou historickou baladu o Falkeštejnovi. Společně s Waldemarem Matuškou sepsal pro nakladatelství Olympia dvě knihy jeho biografických vzpomínek: Svět má 24 hodiny a To všecko vodnes čas…

Isabel Allende (20)

Isabel Allende Llona je současná chilská spisovatelka. V roce 2010 získala chilskou Národní cenu za literaturu jako čtvrtá žena v pořadí. Spisovatelka je dcerou chilského diplomata Tomáse Allende a Francisky Llony. Narodila se v Limě, když její otec pracoval v Peru jako velvyslanec. V roce 1945 se její rodiče rozvedli a Isabel se s matkou a dvěma sourozenci vrátila do Chile, kde žila až do roku 1953. Později žila střídavě v Bolívii a Libanonu. Část svého života strávila i v Bruselu a Švýcarsku. Kromě spisovatelské činnosti se věnovala žurnalistice. Pracovala jako novinářka v časopisech a v televizi. Roku 1963 se jí a manželovi Migueli Fríasovi narodila dcera Paula , o 4 roky později, po návratu do Chile, syn Nicolás . Kvůli cestám, při kterých prezentovala své knihy, skončilo jejich manželství rozvodem. Isabel Allendeová je neteří Salvadora Allende, bývalého prezidenta Chile, který spáchal sebevraždu při vojenském puči v Chile v roce 1973. Tehdy nadobro opustila Chile a odešla se svou rodinou do Venezuely. Od roku 1988 žila se svým druhým manželem, Williamem Gordonem, v Kalifornii. V roce 2015 se pár po 27 letech manželství oficiálně rozešel. Od roku 1959 do 1965 pracovala v Organizaci spojených národů v Santiagu de Chile. Spolupracovala s nejrůznějšími časopisy a novinami, napsala několik pohádek, divadelních her. V roce 1982, kdy ve věku 99 let umíral její dědeček, se rozhodla napsat mu dopis, který se později stal jejím stěžejním dílem. Dům duchů se setkal s velkým úspěchem a byl převeden i na filmová plátna. Roku 1984 vydala O lásce a temnotě, která byla později také zfilmována. O 8 let později zemřela na porfyrii její 28letá dcera Paula. Isabel Allende se rozhodla napsat svoji autobiografii Paula, ve které vypráví o svém dětství a mládí až do okamžiku svého exilu. Roku 2003 jí bylo uděleno americké občanství a o 4 roky později obdržela titul Doctor Honoris Causa Univerzity v Trentu. V...

Irena Kaftanová (15)

Narozena 7. 9. 1951 v Praze. Autorka pohádkových příběhů.

Holly Jackson (14)

Britská autorka knih pro mládež.

Henry Denker (15)

Henry Denker se narodil 25. listopadu 1912 v New Yorku, stát New York, USA. Americký spisovatel, scénárista, filmový producent, rozhlasový a divadelní dramatik. Autor několika desítek románů a divadelních her, začal publikovat již v polovině 50. let. Zaměřuje se především na žánr „mystery“ .Ve všech svých dílech se autor zaobírá etikou, ať už lékařskou či právnickou, a vždy jde o silný příběh člověka, kterého souběh okolností dožene až před osudovou volbu či nutnost prokázat správnost svého úsudku a chování, třeba i navzdory všeobecnému mínění. Zemřel 15. května 2012.

Heda Halířová (12)

Heda Halířová, rozená Hedvika Mazáčová, křtěná Hedvika Filoména byla česká prozaička, autorka knih pro mládež, především dívčích románů.

Hana Vrbová-Piskáčková (21)

Hana Körnerová (15)

Narozena 11.7.1977 v Plzni. Autorka básní.

Hana Bělohradská (11)

Spisovatelka a scenáristka, překladatelka z angličtiny, se narodila 12. 1. 1929 v Praze. Rozená Moráková. Po maturitě na gymnáziu v Praze a roce studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy byla 1949-61 zaměstnána na dětské klinice v Praze, zprvu jako pomocnice, později jako laborantka. 1961 se rozhodla věnovat výhradně literatuře. Krátce byla lektorkou nakladatelství Československý spisovatel. 1968 se stala členkou předsednictva Kruhu nezávislých spisovatelů. V 70. a 80. letech nesměla publikovat. Po roce 1990 se stala předsedkyní výboru Českého literárního fondu a začala působit v PEN-klubu. V psychologicky zabarvených prózách odhaluje autorka lidské jednání v mezních situacích, často podmíněných konkrétní historickou realitou . Podle její prózy Bez krásy, bez límce natočil režisér Z. Brynych film ...a pátý jezdec je Strach a podle románu Poslední večeře režisér J. Herz film Znamení Raka ; na scénářích obou filmů se Bělohradská podílela jako spoluautorka. Překládat začala v 70. letech, kdy vlastní díla nesměla publikovat.

Gustav Daněk (12)

Narozen 1.1.1891 v Mochově, zemřel 24.10.1975 v Praze. PhDr., středoškolský profesor, botanik, přírodovědecké spisy a překlady.

Georgie Adams (17)

Georgie Adamsová napsala řadu pohádkových knih pro malé čtenáře, mezi jinými například The Real Fairy Storybook , kterou ilustrovala Sally Gardnerová, A Year Full of Stories , již ilustrovala Selina Youngová, The Bible Storybook a The Nursery Storybook , kterou ilustroval Peter Utton . Adamsová je vdaná, má dvě již dospělé dcery a žije v Cornwallu.

Georges Ohnet (18)

Francouzský romanopisec, fejetonista a dramatik.

George Goodchild (13)

George Goodchild se narodil v Kingstonu na Temži . Novinář, dramatik, nakladatelský redaktor a spisovatel. Velmi plodný autor detektivních a dobrodružných knih . Oblíbenou sériovou postavou detektivních románů byl inspektor McLean. Psal také pod pseudonymy: Jesse Templeton, Wallace Q Reid, Alan Dare.

Gennadij Malachov, (13)

Genesis (9)

Genesis je britská rocková skupina, která vznikla v roce 1967 na Charterhouse School v Godalmingu v hrabství Surrey. Původní sestavu tvořili zpěvák Peter Gabriel, klávesista Tony Banks, kytarista Anthony Phillips, baskytarista Mike Rutherford a bubeník Chris Stewart. Během své kariéry prošla skupina několika změnami v sestavě, přičemž Banks a Rutherford zůstali stálými členy. Genesis je známá svou progresivní rockovou hudbou z počátku své existence, která se vyznačovala složitými strukturami písní a propracovanou instrumentací. Po Gabrielově odchodu v roce 1975 převzal roli zpěváka bubeník Phil Collins a skupina se posunula k přístupnějšímu poprockovému zvuku.

Gabriela Babušová (18)

Mgr., pedagožka.

František Žákavec (11)

František Žákavec byl český historik umění, profesor Univerzity Komenského v Bratislavě. František Žákavec pocházel ze starobylého chodského rodu, s kořeny doloženými do roku 1654. Byl synovcem regionálního historika Emila Tšídy . Vystudoval původně romanistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a jako stipendista v letech 1899–90 studoval na pařížské Sorbonně. Tam se prohloubil jeho zájem o výtvarné umění. Studia dokončil v Praze, kde byl ovlivněn zejména přednáškami T.G. Masaryka a F.X. Šaldy a vitalistickou filosofií Henri Bergsona. Po studiu nastoupil jako suplent na reálce v Praze na Žižkově a pak působil jako středoškolský profesor v Plzni, Mladé Boleslavi a v Praze-Karlíně . Historií umění se intenzivně zabýval od roku 1918. V letech 1919–1920 byl redaktorem časopisu Volné směry. Ve 20. letech patřil do vlivné společnosti historiků umění Šestka v Praze. K jeho přátelům patřil Josef Šusta. Habilitoval se na Univerzitě Komenského v Bratislavě, kde od roku 1924 působil jako profesor dějin umění. Od roku 1933 byl dopisujícím a od r. 1934 mimořádným členem Královské české společnosti nauk . Spolupracoval na Ottově slovníku naučném nové doby . Ve 30. letech podpořil stavbu památníku bitvy u Domažlic, která však nakonec nebyla realizována. Zemřel v Praze ve věku 59 let. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech. Hlavní doménou Žákavcových vědeckých zájmů bylo české umění 19. století v jeho historických souvislostech, zejména generace Národního divadla. Detailně se zabýval dílem Františka Bílka, Mikoláše Alše, Josefa Mánesa, a zejména Maxe Švabinského. Měl literární nadání a vybroušený styl, kterým ve své generaci vynikal. Jeho kultivovaného slovního projevu si cenil také Jan Mukařovský. Zajímal se o staré světové umění ...

František Stavinoha (11)

* 10. 7. 1928, Zašová † 8. 4. 2006, Kladno – Švermov Prozaik, publicista, horník Narodil se jako poslední ze sedmi dětí valašského pasekáře. Po absolvování měšťanské školy ve Valašském Meziříčí se učil pekařem a knihařem, později byl zaměstnán v různých manuálních profesích . Roku 1950 byl odsouzen za pobuřování k pětiměsíčnímu trestu vězení, který vykonával v jáchymovských dolech; v témže roce byl povolán k výkonu základní vojenské služby, kterou absolvoval u Pomocného technického praporu na dole Zápotocký v Kladně a dole Gottwald v Libušíně. V roce 1953 podepsal pětiletý úvazek práce v hornictví, na jehož základě byl z vojenské služby propuštěn. Od té doby žil v Kladně. Pracoval v místních dolech, nejprve jako horník, později signalista a těžmistr, od roku 1975 ze zdravotních důvodů v povrchovém provozu; do důchodu odešel v roce 1983. V letech 1994–1998 byl v Kladně členem městského zastupitelstva; 2003 mu zde bylo udělěno čestné občanství. V 60. letech publikoval soudničky v časopisech Kladenská záře, Čs. horník a energetik a Svoboda; po roce 1973 přispíval články, fejetony a povídkami do periodik: Dikobraz, Práce, Rudé právo, Mladá fronta, Květy, Čs. voják, Tvorba, Kmen, Mladý svět, Literární měsíčník, Obrana lidu, Zemědělské noviny, Roháč aj.; v 90. letech otiskoval povídky a fejetony v sobotních přílohách Občanského deníku, Práva lidu, Venkova, Rudého Práva a Práva, v Novém dikobrazu, Vlastě, Kladenských novinách, Haló novinách aj. Od 80. let spolupracoval s Československou televizí: podle vlastních námětů napsal scénáře k inscenacím a filmům Pravda neroste na višni , Hvězdy nad Syslím údolím , Pohled z hlubin , Kolotoč a devět vnuků ...

František Raboch (11)

Narozen: 9.4.1900 v Kozolupech, okres Plzeň-sever, zemřel: 23.3.1984. JUC. nedokončil právnickou fakultu Univerzity Karlovy Praha; městský tajemník v Berouně , pracovník ministerstva výživy, tajemník Společnosti pro racionální výživu, redaktor jejích publikací, pořadatel a spoluautor řady odborných kuchařských publikací. Držitel několika vyznamenání Společnosti pro racionální výživu. Nekrolog: Výživa lidu,39,1984,č.4,s.63.

František Marek (12)

František Marek byl český architekt. Vyučil se sice zednictví, avšak poté absolvoval střední průmyslovou školu stavební a v letech 1922–1926 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, kde ho vedl český architekt Josef Gočár. Aktivně působil též ve Spolku výtvarných umělců Mánes. V roce 1948 se účastnil uměleckých soutěží v kategorii architektonický návrh na Olympijských hrách v Londýně, kde za pražskou sokolovnu získal čestné uznání.

František Krejčí (13)

František Krejčí byl český psycholog, filozof a politik; meziválečný poslanec Revolučního národního shromáždění za Československou stranu socialistickou, později senátor Národního shromáždění ČSR. Vystudoval klasickou filologii, estetiku, filozofii a psychologii na Univerzitě Karlově. Pak učil na středních školách , od roku 1905 byl mimořádným a od roku 1912 řádným profesorem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy . Podílel se na založení časopisu Česká mysl a v letech 1900–1931 jej redigoval. Počátkem 20. století měl blízko k hnutí realistů. Je jedním z mála českých pozitivistických filozofů. Je považován za zakladatele moderní české psychologie. Angažoval se v hnutí Volná myšlenka. Během první světové války spolupracoval s domácím protirakouským odbojem . V roce 1918 se podílel na vzniku České strany socialistické. Před první světovou válkou byl členem realistické strany . V letech 1918-1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění za Československou stranu socialistickou. V parlamentních volbách v roce 1920 získal senátorské křeslo v Národním shromáždění. Post zastával do roku 1925. Podílel se na formulování programu národních socialistů. V letech 1918-1920 redigoval list Budoucno, ve kterém se obecněji zamýšlel nad programovým směřováním českého socialismu. S manželkou Johannou, rozenou Šťastnou měl syna Františka a dcery Amalii a Johannu . Dcera Johanna se provdala za malíře Emila Fillu. Synovcem Františka Krejčího byl historik a bohemista Karel Krejčí. Zemřel v květnu 1934 ve své vile na Ořechovce. Pohřben byl na Vinohradském hřbitově....

František Götz (14)

František Götz byl český literární historik, kritik, dramatik, dramaturg a programový mluvčí Literární skupiny. Věnoval se také překladu. V roce 1912 maturoval v Bučovicích, absolvoval abiturientský kurs v Brně a pracoval jako učitel. Byl zakládajícím členem brněnské expresionistické Literární skupiny, v letech 1921–1928 spoluredigoval její časopis Host a byl spoluautorem významného manifestu Naše naděje, víra a práce . V roce 1923 jej z Brna povolal Karel Hugo Hilar na místo lektora činohry Národního divadla. V letech 1928–1944 byl dramaturgem ND. Po Hilarově smrti v roce 1935 se stal vedoucí osobností činohry ND. Jako dramaturg uváděl díla českých autorů . Před nástupem Otokara Fischera do funkce šéfa činohry v závěru roku 1935 a od jeho smrti v březnu 1938 byl sice titulárním šéfem činohry ředitel ND Stanislav Lom, ve skutečnosti činohru vedl Götz a to až do nástupu Jana Bora do této funkce v březnu 1939. Na krátké období sezóny 1944/1945 byl z rozhodnutí ministra Emanuela Moravce zbaven funkce dramaturga ND a jmenován ředitelem Divadla na Vinohradech. V roce 1947 se vrátil do Národního divadla, kde byl do roku 1948 šéfem činohry, pak dva roky náměstkem uměleckého ředitele. V letech 1965–1969 pokračoval ve funkci hlavního dramaturga činohry ND. Významná byla i jeho pedagogická činnost. Nejdříve přednášel externě na Filosofické fakultě UK , v roce 1950 byl jmenován profesorem praktické dramaturgie na DAMU, kde byl v období 1952–1954 i vedoucím katedry divadelní vědy a dramaturgie. V období 1949/1950 a opakovaně 1952/1953 zastával funkci děkana DAMU. Od září 1960 až do srpna 1969 přednášel také jako profesor na katedře teorie a dějin divadla Filosofické fakulty UK. Další dva roky zde působil jako profesor – konzultant. Velmi významné bylo jeho kritické působení, a to literárn...

Frank Tetauer (18)

Frank Tetauer, vlastním jménem František Tetauer , byl český dramatik, spisovatel-prozaik, překladatel, esejista, divadelní a literární kritik. Narodil se v Praze-Karlíně v rodině krejčího. V roce 1922 absolvoval reálné gymnázium v Praze a pokračoval ve studiu na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze, kde byl žákem Viléma Mathesia a Václava Tilleho. Jeho oborem byla moderní literatura, středem zájmu pak především irská a angloamerická dramatická tvorba. Studijně navštívil Anglii, Francii a Německo. Školu ukončil úspěšně v roce 1926 závěrečnou prací „Filosofie Shawova díla dramatického a jeho předmluv“. V dalších letech se věnoval především překladům a publicistické činnosti. Již jako student začal v roce 1923 publikovat v literární revui Apollon , dále publikoval povídky, epigramy, úryvky z vlastních i přeložených dramat, literární a divadelní recenze a teoretické stati např. ve Studentském časopise, Lidových novinách, Panorámě, Hostu, Rozhledech po literatuře a umění, Literárních novinách, Listech pro umění a kritiku, Tribuně, Tvorbě, Právu lidu, Rozpravách Aventina, Lumíru, Městských divadlech pražských, Ročence Kruhu sólistů Městských divadel pražských, Národním a Stavovském divadle, aj. Od roku 1926 souběžně pracoval pro americké velvyslanectví v Praze jako tlumočník a překladatel. V polovině 30. let začal spolupracovat rovněž s rozhlasem, pro který překládal a upravoval hry např. G. B. Shawa, Eugene O'Neilla a dalších. Spolupráce se spisovatelem a dramatikem Františkem Langerem jej přivedla do Městských divadel pražských , kde začal působit od roku 1930 nejdříve jako lektor, od roku 1936 pak ve funkci dramaturga. Uváděl mnohé premiéry českých autorů, mj. Karla Čapka, Fráni Šrámka, Viktora Dyka, Františka Langra a významných klasiků světových, např. Williama Shakespeara, G. B. Shawa, Maxima Gorkého, Charlese...

Fabio Bourbon (9)

Autor turistických průvodců a naučně-populárních publikací o kulturních a uměleckých památkách zejména starověkých civilizací.

Evžen Boček (8)

Evžen Boček je český kastelán a spisovatel. Evžen Boček se narodil v roce 1966. Vystudoval gymnázium v Kyjově a Masarykovu univerzitu v Brně. Jeden rok učil na základní škole Červené domky v Hodoníně. Od roku 1992 pracuje jako kastelán milotického zámku spravovaného Národním památkovým ústavem. Svůj první román Deník kastelána vydal pod pseudonymem Jan Bittner. Druhý román Poslední aristokratka rozdělil do dvou knih. V roce 2012 obdržel za román Poslední aristokratka Cenu Miloslava Švandrlíka. Sérii knih o aristokratce načetla jako audioknihy herečka Veronika Kubařová. Podle prvního románu také Arnošt Goldflam napsal divadelní hru uváděnou od roku 2015 v pražském Divadle Na Jezerce s Annou Polívkovou v hlavní roli. V roce 2019 chce první dva romány zfilmovat režisér Jiří Vejdělek. Dne 24. října 2019 měl premiéru první z nich.