Všichni Autoři a témata

Jorge Luis Borges (9)

Jorge Luis Borges byl argentinský spisovatel. Sice se narodil v Argentině, ale jeho rodiče, jimiž byli Leonor Rita Acevedo Suárez de Borges a Jorge Guillermo Borges , se roku 1914 přestěhovali do Evropy, kde pak žili v Ženevě, v Itálii a ve Španělsku. V této době získal řadu kontaktů s různými avantgardními skupinami a směry . Roku 1921 se vrátil do Argentiny, kde začal psát pro několik literárních a filosofických časopisů. Od roku 1938 se u něj projevily první příznaky slepnutí a roku 1955 oslepl zcela. V témže roce se stal ředitelem Národní knihovny v Buenos Aires a profesorem literatury na universitě v Buenos Aires. Měl jednu sestru, a to Leonor Fanny Borges Acevedo, zvanou 'Norah' Borges, , jejímž manželem se stal španělský básník, literární kritik Guillermo de Torre . Manželkou Jorge Luise Borgese byla argentinská spisovatelka a překladatelka María Kodama . Jorge Luis Borges zemřel v roce 1986 a byl pochován na hřbitově 'Cimetière des Rois' v Ženevě. Během svého života získal řadu významných literárních ocenění např. cenu Formentor, či Cervantesovu cenu. V díle tohoto autora se směšují jihoamerické a evropské vlivy. Jeho vyprávění je silně spojeno s esejistickými postupy . V roce 1949 prohlásil, že fantastickou literaturu charakterizují čtyři základní postupy: vytváření textu odkazujícího sama na sebe, cestování v čase, zpochybnění jedinečnosti postavy jako subjektu a prolínání snu a skutečnosti. Všechny tyto literární prostředky se v jeho díle objevují. Borges vypracoval proces parodie západní kultury. Nejvíce ho proslavila povídková tvorba, nesená v duchu magického realismu. Příběhy jejích protagonistů zachycují jen několik základních momentů života, mívají paradoxní vyústění. Charakteristické jsou rovněž disparátní výčty a přívlast...

John Katzenbach (12)

John Katzenbach americký autor populárních knížek. Pracoval jako zpravodaj trestního soudu pro noviny Miami Herald a Miami News. Je ženatý s Madeleine Blais a žijí v západním Massachusetts.

John Connolly (18)

Je autorem řady detektivek, se sympatickým detektivem Charliem Parkerem a také výboru tajemných povídek Nokturna. Získal cenu US Shamus Award udělovanou za detektivní romány a pravidelně přispívá do listu Irish Times. Žije v Dublinu. Více informací o autorovi naleznete na jeho webových stránkách: www.johnconnolly.co.uk

Jirí Pribán (14)

Jiří Přibáň je český právník a sociolog. V roce 1989 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde roku 1997 habilitoval a v roce 2002 získal profesuru v oborech teorie, sociologie a filozofie práva. Od roku 2001 také působí na Cardiff Law School, Velšské univerzitě, od roku 2006 už jako profesor. Mimoto přednášel např. na Stanfordově univerzitě, New York University, Kalifornské univerzitě v Berkeley, Katolické univerzitě v Lovani a řadě dalších zahraničních univerzit. Jiří Přibáň v současné době vede právně-sociologické centrum na Univerzitě v Cardiffu , na jehož založení se významně podílel. Přibáň označil referendum o nezávislosti Katalánska v roce 2017 za „frašku a čistou politickou provokaci“.

Jiří Pokorný (16)

Narozen 16. 6. 1957 v Praze. Prof., PhDr., CSc., historik, činný na Katedře dějin a didaktiky dějepisu PedF UK, historické práce.

Jiří Mikulec (12)

Jiří Mikulec je český historik, člen Historického ústavu AV ČR, zabývající se českými dějinami 17. a 18. století, problematikou náboženského života, barokní zbožnosti a rekatolizace. V letech 1981–1986 vystudoval filozofickou fakultu Univerzity Karlovy . Od roku 1987 pracuje v Historickém ústavu ČSAV. V roce 1988 získal titul PhDr. a v roce 1992 titul CSc. V roce 2005 se habilitoval prací Náboženská bratrstva v Čechách v 17. a 18. století. Příspěvek k výzkumu barokní lidové zbožnosti a byl jmenován docentem starších českých dějin. Roku 2015 byl prezidentem jmenován profesorem českých dějin. V současnosti působí jako vedoucí redaktor časopisu Folia Historica Bohemica. Je členem Komise pro studium rekatolizace českých zemí v 16.–18. století a přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, Filozofické fakultě Univerzity Pardubice a od roku 2020 na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy .

Jiří Kalousek (6)

Jiří Kalousek byl český malíř, kreslíř, karikaturista a ilustrátor. Byl žákem Antonína Pelce a Františka Muziky na VŠUP. Ilustroval řadu knih pro děti, humoristických publikací, leporel, kreslených filmů i umělecky naučné literatury.

Jiří Hoskovec (15)

Jiří Hoskovec byl český psycholog s širokým spektrem odborných zájmů. Výzkumně se zabýval problematikou psychologie inženýrské a dopravní. Zkoumal efektivitu simulátorů, vyvinutých pro rozvoj dovedností, v Praze, Vídni a Berlíně. V širším týmu zpracovával systematicky poznatky z oboru psychologie práce a organizace ; výzkumem aplikačních možností hypnosugesce se věnoval v Praze i na Stanfordské univerzitě v Kalifornii; na výzkumu demokratických způsobů výuky spolupracoval s Univerzitou v Zürichu. Patřil k předním historiografům oboru psychologie druhé poloviny 20. století. Je autorem řady knih a článků v oblasti obecné a aplikované psychologie. Od roku 1960 pracoval v Psychologickém ústavu UK a později na katedře psychologie FFUK Praha. Na základě mezinárodní spolupráce a studijních pobytů integroval západní a východní trendy psychologie. Byl vedoucím redaktorem časopisů „Československá psychologie" a „Psychologie v ekonomické praxi“ a koeditorem dalších odborných časopisů v různých zemích.

Jennifer Taylor (14)

Populární britská spisovatelka románů z lékařského prostředí. Na svém kontě má přes 50 knih. Ona je certifikovaným knihovníkem a mnoho let pracovala ve vědeckém výzkumu. Když poznala lékařské prostředí, rozhodla se o něm psát. Žije na severozápadě Anglie se svým manželem a psem. Miluje čtení a cestování.

Jean-Jacques Sempé (8)

Jean-Jacques Sempé, známý jako Sempé je francouzský karikaturista. Některé karikatury jsou docela úderné, ale většina je roztomilá a dojímavá a z nějakých důvodů dokáže být jemná i v případě obtížných témat. V 50. letech začal ilustrovat sérii Malý Mikuláš, ale nejvíce ho proslavily plakátové ilustrace. Jeho kariéra začala ve Francii v kontextu francouzsko-belgického komiksu. Jeho „němé“ akvarelové nebo jednoduché kresby, kde postavy mluví v obrazech nebo vůbec pozvolna získávaly mezinárodní pozornost. Jeho práce se mnohokrát objevily na obálce časopisu The New Yorker.

Jaroslava Pondělíčková-Mašlová (12)

Narozena 14.8.1927 v Přelouči. MUDr., sexuoložka, od r.1961 v Sexuologickém ústavu 1. LF UK v Praze. Věnuje se sexuálním poruchám, parafiliím, sexuální delikvenci a poruchám plodnosti mužů. Je naší přední propagátorkou otevřené sexuální výchovy. Nedocenitelné jsou její životní zkušenosti v léčení a sexuálním poradenství u dětí s poruchami somatosexuálního vývoje. Publikace z oboru sexuologie. Manžel byl klinický psycholog Ivo Pondělíček , syn David je rovněž MUDr.

Jaroslav Šedivý (13)

Jaroslav Šedivý je český historik a bývalý politik, ministr zahraničních věcí a velvyslanec v několika zemích. Od 2. ledna 1948 byl členem KSČ. V roce 1952 vystudoval historii a slavistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v roce 1961 získal doktorát. Od roku 1952 vykonával základní vojenskou službu, první rok v poddůstojnické škole u 2. dělostřeleckého pluku v Plzni, druhým rokem byl rozkazem ze dne 15. října 1953 přeložen do Prahy k 70. pěšímu praporu jako překladatel do ruštiny pro sovětského poradce ve Vojenské kontrarozvědce, která byla součástí Státní bezpečnosti. Výzvu ke vstupu do služebního poměru ve Vojenské kontrarozvědce v roce 1954 odmítnul. Pracoval ve Slovanském ústavu Akademie věd v Praze, od roku 1957 poté jako vědecký pracovník Ústavu mezinárodní politiky a ekonomie. Po invazi do Československa byl v roce 1970 na 6 měsíců vězněn. Po propuštění pracoval např. jako lesní dělník, řidič a čistič oken. Za socialismu publikoval pod cizími jmény – např. pro knihu Pokořená revoluce propůjčila jméno Yvette Heřtová, pro knihu Metternich kontra Napoleon Jan Halada. V roce 1989 byl přijat do Prognostického ústavu Akademie věd. Stal se poradcem tehdejšího ministra zahraničí Dienstbiera. V červnu 1990 byl jmenován velvyslancem ČSFR ve Francii. Byl také velvyslancem v Belgii a Lucembursku. V letech 1997–1998 byl ministrem zahraničních věcí ČR. V Míčovně pražského hradu obdržel 7. března 1998 "Čestnou medaili T. G. Masaryka", kterou mu udělilo Masarykovo demokratické hnutí. V letech 1999–2002 byl velvyslancem ve Švýcarsku. Václav Klaus jej 28. října 2005 vyznamenal Medailí Za zásluhy II. stupně. Je ženatý s Marií Šedivou, mají syna Jiřího a dceru Hanu.

Jaroslav Průšek (12)

Jaroslav Průšek, tradiční čínština: 普實克, zjednodušená čínština:普实克, byl český sinolog s mezinárodní pověstí. Jeho otec–strojvůdce předčasně zemřel a Jaroslav Průšek byl vychováván prarodiči. Vystudoval gymnázium v Praze a po maturitě v roce 1917 studoval dějiny antických národů a Byzance na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studiu čínštiny se věnoval soukromě od roku 1927. Ve studiu sinologie a japanologie pokračoval v Göteborgu a v Halle, studia ukončil doktorátem na Filozofické fakultě v roce 1930. Čínštině a japonštině se dále věnoval během studií v Lipsku. V roce 1932 jej Orientální ústav vyslal na studijní pobyt do Číny. Na Národní univerzitě v Pekingu studoval dějiny hospodářství a navazoval osobní kontakty s předními osobnostmi čínské literatury a literárního dějepisectví. V letech 1934-37 pokračoval ve studiu čínské literatury na císařské univerzitě v Tokiu, 1937 vedl letní dvouměsíční kurs dějin čínské literatury v Berkeley . Po návratu do vlasti pracoval v Exportním ústavu , učil čínštinu na Vyšší lidové škole ve Zlíně , katalogizoval čínské knihy v Univerzitní knihovně , a především působil jako lektor čínštiny a japonštiny ve Škole živých orientálních jazyků při Orientálním ústavu v Praze . Za války odmítal nabídky na působení v Německu. V roce 1945 byl jmenován docentem FF UK . V témže roce založil katedru filologie a dějin Dálného východu a inicioval založení časopisu Nový Orient. 1947 byl jmenován mimořádným, 1948 řádným profesorem čínské a japonské řeči a literatury na FF UK v Praze. Zároveň přednášel na Univerzitě Palackého v Olomouci. V roce 1948 se stal úřadujícím místopředsedou Orientálního ústavu, 1952 zvolen proděkanem FF UK v Praze. V listopadu 1954 rezignoval na vedení katedry filologie a dějin Dálného východu FF UK. V roce 1955 byl zvolen členem ČSAV; v Orientálním ú...

Jaroslav Pánek (18)

Jaroslav Pánek je český historik, odborník na české a středoevropské dějiny raného novověku. Poté, co v letech 1965–1970 absolvoval studium historie, pomocných věd historických a slavistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, pracoval jako archivář a ředitel v Okresním archivu v Benešově. V roce 1976 nastoupil do Ústavu československých a světových dějin ČSAV , kde působí dodnes. V letech 1998–2005 byl jeho ředitelem a dalších sedm let zastával post místopředsedy Akademie věd. Od roku 1990 působí také na FF UK a krátce přednášel i na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Habilitoval se v roce 1992 na FF UK v oboru raně novověkých dějin a v roce 1996 byl jmenován profesorem českých a slovenských dějin. V letech 1997–2000 byl prorektorem pro zahraniční styky Univerzity Karlovy. Kromě toho po několik let vedl Sdružení historiků České republiky a Český národní komitét historiků a hostoval na univerzitách v Německu a ve Francii. Momentálně je vedoucím redaktorem Českého časopisu historického, ředitelem Českého historického ústavu v Římě a členem celé řady tuzemských i zahraničních profesních sdružení, odborných komisí a vědeckých i redakčních rad. Překládá také ze slovinštiny a srbštiny. Je autorem kontroverzního posudku, v němž odmítá plagiátorství Martina Kováře, bývalého vedoucího Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, jehož práce zabývající se Stuartovci a Walpolovou érou byly etickou komisí FF UK a Univerzity Karlovy v únoru 2019 jednoznačně označeny za plagiát. Pánek tehdy ve svém posudku uvedl, že „důvody pro obžalobu nesdílím a důvody pro ni odmítám, neboť podklady žalobců jsou nesprávné a zčásti přímo lživé“. Více než 60 českých historiků ve společném prohlášení jeho posudek označilo za problematický s tím, že představuje takovou relativizaci hodnotících kritérií etiky vědecké práce, která může mít "pro historickou vědu v našem prostředí dev...

Jaroslav Nauman (13)

Jaroslav Nauman byl český spisovatel a básník. Narodil se v rodině Jana Eustacha Naumanna , oficiála při městském berním úřadě v Praze a jeho manželky Arnoštky, rozené Widmannové . Po roce 1945 si nechal změnit jméno na neněmecké Jaroslav Horný. Je otcem spisovatele a ochránce přírody Pavla Naumana a geologa a paleontologa RNDr. Radvana Horného, CSc. Mnohé z jeho básní byly zhudebněny. Jeho dílo prostupuje láska k přírodě, obzvláště k rostlinám, které se staly jeho celoživotní vášní. V jeho knize Skalky a skalničky se poprvé objevily české názvy rostlin jako např. čechrava, zlatice nebo temnohlávek.

Jaroslav Max Kašparů (16)

Jaroslav Maxmilián Kašparů, píšící pod jménem Max Kašparů , je český řeckokatolický kněz, psychiatr, pedagog, premonstrátský terciář, člen Obce spisovatelů, autor duchovní literatury a esperantista, který působí v Pelhřimově jako soudní znalec v oboru psychiatrie. Poté, co mu vatikánská kongregace udělila biritualitu, slouží jako kněz ve farnostech pelhřimovského vikariátu. Na kněze řeckokatolické církve byl vysvěcen v byzantském ritu 31. října 2015. Svěcení přijal v Žirovnici od biskupa Ladislava Hučka. Předtím byl římskokatolickým jáhnem. Po gymnáziu měl v úmyslu studovat literaturu nebo Akademii múzických umění. Pod vlivem rodiny se přihlásil k přijímacímu řízení na Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Protože se umístil ve druhé třetině uchazečů, mohl studovat obor stomatologie . V průběhu studia jej zaujala psychiatrie. Stážoval na Psychiatrické klinice pod vedením profesora Petra Zvolského. Po absolvování zubního lékařství se rozhodl pokračovat ve studiu všeobecného lékařství a následně se specializovat v psychiatrii. Stomatologové mohli, podle jeho vyjádření, dostudovat pouze čtvrtý až šestý ročník oboru všeobecného lékařství v řádném denním studiu. Kašparů ovšem zvolil dálkovou formu studia při zaměstnání. Jedinou lékařskou fakultou, která tuto formu umožnila, byla bratislavská Univerzita Komenského. Na ní musel opět složit všechny zkoušky ze šesti ročníků včetně státních závěrečných zkoušek. V důsledku rozhodnutí pokračovat ve studiu a nenastoupit dráhu stomatologa s ním ukončila vztah spolužačka krátce před plánovanou svatbou. Vystudoval také obory teologie a pedagogika na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Ve studiu teologie dále pokračoval a získal doktorát . Habilitoval se na univerzitě v Košicích v oboru pastorální teologie prací, která vyšla v upravené podobě knižně pod názvem Hypnóza – Past...

Jaroslav M Petrbok (11)

Narozen 25.10.1881 v Praze, zemřel 14.12.1960 tamtéž. Pedagog, geolog, paleontolog, cestovatel, přírodovědec. Odborný spisovatel v oborech, beletrista, básník.

Jaroslav Hořejší (16)

Narozen 1947. Mgr. Popularizátor medicíny, redaktor lékařského časopisu. Píše o problematice lékařské vědy, klinické medicíny a zdravotní péče ve světě a u nás. Absolvent Fakulty žurnalistiky UK a postgraduálního studia Filozofické fakulty UK . Pracoval jako redaktor časopisu Univerzita Karlova , v době normalizace po 20 let v knihovně Institutu klinické a experimentální medicíny , po roce 1989 v několika medicínských nakladatelstvích, až nakonec založil nakladatelství Medical Tribune CZ, kde v letech 2000 - 2010 působil jako ředitel a šéfredaktor. Nyní se věnuje publicistice a překladům \"na volné noze.\" Kromě stovek článků má na svém kontě více než 30 titulů knih autorských i přeložených. Byl oceněn cenou nakladatelství Avicenum za monografii Srdce proti infarktu a pamětními medailemi 1. LF a 3. LF UK za popularizaci lékařské vědy.

Jaroslav Holoubek (10)

Jaroslav Holoubek byl český básník, prozaik, novinář, překladatel a pedagog, nositel Evropské medaile Franze Kafky za literaturu. Jaroslav Holoubek se narodil v rolnické rodině v Nové Vsi u Chotěboře na Českomoravské Vysočině. Po maturitě na Střední všeobecné vzdělávací škole v Chotěboři v roce 1963 pracoval následující rok v jihlavském okresním archivu. Potom odešel studovat do Prahy na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity obor archivnictví. Zde však studium nedokončil a přešel na fakultu sociálních věd a publicistiky, které úspěšně absolvoval. Od ukončení studií v roce 1974 pracoval jako novinář v Mladé frontě. V roce 1981 získal titul doktora filozofie. Z Mladé fronty přešel v roce 1987 do redakce časopisu Kmen , později krátce působil i v jeho nástupci – Tvaru. V roce 1991 se stal šéfredaktorem filmového časopisu Premiéra. V následujících letech pracoval nejprve jako redaktor a potom jako šéfredaktor deníku Blesk. Dva roky pracoval také jako šéfredaktor Nedělního Blesku. Po roce 1996 působil v redakci deníku Večerní Praha a týdeníku Story. Mezi lety 2002 a 2012 pracoval jako manažer agentury Art Press Image, šéfredaktor časopisu Elixír, zástupce šéfredaktora týdeníku Pestrý svět, šéfredaktor odborných časopisů Hotel Revue a Gastro Magazín, a spolupracoval také s redakcí časopisu Asociace hotelů a restaurací ČR. Od roku 2006 působil také na Vysoké škole hotelové v Praze jako pedagog. Byl až do smrti členem asociace novinářů a publicistů píšících o cestovním ruchu Czech Travel Press. Je po něm pojmenovaná novinářská Cena Jaroslava Holoubka udělovaná každoročně za originalitu. Byl dvakrát ženatý. V prvním manželství se mu narodili dva synové, ve druhém pak syn a dcera. 6. listopadu 2016 ve věku 70 let podlehl Jaroslav Holoubek v pražské nemocnici následkům poranění hlavy, které utrpěl po pádu. Básně a povídky Jaroslava Holoubka poprvé vyšly v první polovině 60. let v havlíčkobrodském časo...

Jaroslav Blažek (12)

Jaroslav Blažek po absolvování reálného gymnázia v Lounech studoval v letech 1945-1949 obor matematika - deskriptivní geometrie na přírodovědecké fakultě UK, kde pak po dva další roky působil jako asistent. Po ukončení aspirantury v ČSAV nastoupil v roce 1954 jako odborný asistent na tehdejší Vysokou školu pedagogickou v Praze. Po jejím zrušení přešel v r. 1959 na Matematicko-fyzikální fakultu Karlovy univerzity na katedru algebry a pak na katedru didaktiky matematiky, od roku 1969 působil jako docent. V letech 1975-2001 pracoval též na část úvazku na katedře matematiky pedagogické fakulty University J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. V letech 1993-1995 vedl na ÚJEP v Ústí nad Labem grantový projekt zaměřený na počítačovou malbu a od této doby se problematice počítačové grafiky intenzivně věnoval.

Jaroslav Andrejs (12)

Jaroslav Andrejs byl první český autor, který komplexně literárně zpracoval příběh atentátu na Heydricha . Úředník, od roku 1936 žurnalista. Plodný spisovatel chlapecké, dokumentární a zpočátku i sentimentální četby, povídkář Hvězdy čs. paní a dívek. Knižně debutoval vzpomínkovou prózou Za našich mladých let . Zprvu psal pod pseudonymem Jan Dreys, pod jehož zčeštěnou podobou Jan Drejs vyšlo ještě první vydání reportáže Za Heydrichem stín. Své mládí trávil cestami po Evropě a severní Africe. Na těchto cestách sbíral náměty pro některá svá pozdější literární díla. Po válce pátral po dokumentech, týkajících se atentátu na Heydricha. Dostal se k unikátním informacím, které se staly podkladem jeho nejčtenější knihy „Za Heydrichem stín“, vydané v Našem vojsku. Jedná se o první literární zpracování tohoto tématu; i když od té doby byla řada informací výzkumem zrevidována, je kniha dodnes působivá. Zpracování rozšířil v knize „Smrt boha smrti“ v roce 1997. Zemřel ve více než čtyřiadevadesáti letech.

Jaromír Říha (8)

Narozen 8.11.1912. Ing., hydrobiolog, publikace z oboru rybářství.

Jaromír Kincl (16)

Jaromír Kincl byl profesor Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Zabýval se především římským právem a právem starých Germánů, mezi oblasti jeho zájmu však patřilo i kanonické právo a právní dějiny českého středověku. Překládal také z latiny .

Jarmila Koudelková (3)

Autorka dětské publikace o českých dějinách.

Jarmila Čechová (16)

Mgr., středoškolská učitelka, spoluautorka učebnice ekonomiky.

Janko Jesenský (17)

Janko Jesenský byl slovenský politik, básník, spisovatel-prozaik a překladatel. Narodil se v Turčianském Svatém Martině. Jeho otec Ján Jesenský-Gašparé byl advokátem a významným činitelem slovenského národního hnutí a spoluorganizátorem akcí celonárodního významu . Vzdělání získával ve svém rodišti, později na gymnáziu v Banské Bystrici, Rimavské Sobotě a v roce 1893 odmaturoval v Kežmarku. Dvouletou právnickou akademii absolvoval v Prešově, doktorát práv obhájil v Kluži v . V Budapešti složil advokátskou zkoušku. Potom pracoval jako advokátní koncipient v Lučenci, Bytči, Liptovském Mikuláši, Turčianském Svätém Martině a v Novém Mestě nad Váhem. Zde si vytvořil vážnější milostný vztah k mladé klavíristce a zpěvačce Olze Kraftové. V roce 1905 začal v Bánovcích nad Bebravou svoji samostatnou advokátní kariéru. Po osmi letech se oženil s Annou, dcerou významného štúrovského historika Júlia Botty. V 1914 narukoval k trenčanskému pluku. Byl obviněn z vlastizrady, v roce 1915 odvelen na ruskou frontu, kde přešel do ruského zajetí a po jisté době se zde zapojil do československého odboje v Rusku. Redigoval vícero časopisů – Voronežský Čechoslovan , kyjevské Slovenské hlasy. Byl zvolen místopředsedou ruské odbočky Československé národní rady a po složitých politických kolizích s bolševiky se dostal domů. V roce 1919 se pustil do poválečného budování ve vícero úřadech první československé republiky. V roce 1922 byl županem v Rimavské Sobotě, poté velkožupanem v Nitře, v roce 1929 přešel do Bratislavy, kde se stal vládním radou, později viceprezidentem krajinského úřadu. Aktivně se zúčastňoval nejen politického, ale i kulturního a společenského života. V letech 1930–1939 byl místopředsedou Spolku slovenských spisov...

Janette Okeová, (16)

Jana Poncarová (14)

Jana Poncarová je novinářka a copywriterka na volné noze. Tvoří obsah webů, novin a časopisů. Miluje příběhy i ten svůj. Odpočívá v lese nebo s hrnkem kávy nad zápisníkem. Město střídá s venkovem a kavárnu se zahradou. V příbězích které píše, hledá pravdu o světě a vlastní osvobození.

Jana Klusáková (10)

Jana Klusáková se narodila v Písku; od deseti let žije v Praze. Vystudovala, s normalizací musela odejít do „svobodného povolání“: dvacet let tlumočila a překládala . Tato kariéra skončila v lednu 1990 v Kremlu: na přání prezidenta Václava Havla tlumočila jeho první setkání s Michailem Gorbačovem. V dětství zpívala v Pražském dětském sboru, v mládí ve Vysokoškolském uměleckém souboru. Brzy nato dozpívala. Vězněna byla jen pár měsíců na udání Vladimira Moroze, krycí název akce: Akce Lina. Od roku 1990 píše knižní rozhovory: postupně se sochařem Olbramem Zoubkem, herci Janou Brejchovou a Jiřím Bartoškou, zpěvačkou Hanou Hegerovou , politiky Fedorem Gálem, Petrem Pithartem, Jiřím Dienstbierem, psychiatrem Františkem Klátilem, knížetem Karlem Schwarzenbergem, premiérem Václavem Klausem , dlouholetým ministrem vnitra a předsedou Unie svobody Janem Rumlem, v roce 1999 s ministrem spravedlnosti Otakarem Motejlem a po šestileté přestávce s malířem Vladimírem Kokoliou. Od roku 1995 je redaktorkou Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu. Má jedno červené auto a dva syny .

Jana Červenková (10)

Jana Červenková, za svobodna Jana Salačová , je česká spisovatelka. Vystudovala pedagogickou školu, ale učila jen krátce. Po roce 1989 pracovala jako redaktorka. Za knihu Kurs potápění získala v roce 1999 cenu Toma Stopparda.

Jan Simonides (7)

Ján Simonides byl slovenský spisovatel memoárové a cestopisné prózy. Pocházel z rodiny evangelického kněze, vzdělání získal v Prešově a ve Wittenbergu a po studiích působil v Brezně jako rektor školy. Po odhalení Vesselényiho spiknutí ho věznili v Leopoldově a byl odsouzen na neapolské galeje. Cestou na galeje ujel spolu s Tobiášem Masníkem, ale po pěti dnech je opět chytili a uvěznili. Na svobodu se dostal díky tomu, že je vykoupil jistý německý kupec. Procestoval mnoho zemí , než se usadil v Německu, kde žil do roku 1683. Po návratu do vlasti působil jako evangelický kněz v Banské Bystrici-Radvani , Kráľovej , Hronseku , Banské Bystrici , tam se stal superintendantem . Je znám zejména jako autor cestopisných a memoárové děl, ve kterých se věnoval svým zážitkům od odsouzení v Bratislavě až po návrat domů. Vycházel přitom ze svých deníků, které si cestou psal. Ve svých dílech však nepopisoval jen své zážitky, ale věnoval se i popisem krajů, které navštívil, jejich regionálních zvyklostí, etnografických poměrů a architektury . Používal jednoduchý, bezprostřední jazyk, přičemž nevkládal do textu téměř žádné náboženské detaily , takže jeho dílo je považováno za víceméně světskou prózu, která v té době byla vzácná. Byl též autorem latinské příležitostné poezie, náboženských polemik a náboženských výchovných spisů. Obhajoval význam mateřské řeči, slovakizoval biblickou češtinu, dokladem toho je jeho úvod ke katechismu. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ján Simonides na slovenské Wikipedii.

Ján Malík (16)

Jan Malík byl český loutkař. Byl jedním z předních iniciátorů založení loutkářské katedry Divadelní fakulty AMU v Praze, kde následně sám také přednášel, a to režii a dějiny loutkového divadla. Právě on se zasloužil o obnovení činnosti mezinárodní loutkářské organizace UNIMA stejně jako o založení dodnes fungujícího Muzea loutkářských kultur v Chrudimi, kde je též vystavena jeho soukromá sbírka. Jan Malík se narodil 15. února 1904 v Příbrami, v rodině učitele na chlapecké škole Jana Malíka a jeho manželky Františky, rozené Klosové. Vystudoval klasickou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Dne 1. července 1930 získal titul PhDr. Dva roky působil jako pedagog – profesor reálného gymnázia v Praze XVI , od listopadu 1930 byl profesorem gymnázia v Novém Jičíně. Dne 20. prosince 1930 se v Praze oženil s Mimi Topinkovou . Do roku 1945 byl zaměstnán ve Státním statistickém úřadu. Poté pracoval na ministerstvu informací a v roce 1949 založil Ústřední loutkové divadlo a stal se jeho ředitelem. Zemřel 24. července 1980 v Praze. V Praze to bylo Poprvé se jako amatérský loutkoherec angažoval v roce 1923 v libeňském Sokolu. Ještě koncem 20. let, tedy v době studií na Karlově univerzitě, se začal projevovat Malíkův zájem o loutkové divadlo i v rovině teoretické, a tak se nedlouho poté stal sekretářem předsedy "Loutkářského soustředění" a šéfredaktora časopisu Loutkář Jindřicha Veselého. Svou činnost ale dále rozvíjel a již od 30. let se věnoval také režii a autorským textům . V jeho osobnosti se snoubilo nejen umělecké cítění a nadání, ale také dobré organizační schopnosti, kterých v oblasti loutkového divadla v dalších letech hojně využil. Vedle zmiňovaného Sokola se jeho působiště rozrostlo a v letech 1934–1...

Jan Kuklík (14)

Prof. PhDr. Jan Kuklík, CSc. byl český historik a pedagog, specializující se v oblasti českých dějin především na období Protektorátu a Mnichovské krize. Po úspěšných studiích na Filosofické fakultě Karlovy univerzity nastoupil tamtéž v roce 1964 vědeckou aspiranturu a od té doby na fakultě soustavně působil. Specializoval se na československé dějiny 20. století, pro tento obor se i habilitoval a v roce 1997 byl jmenován profesorem. Od roku 2003 pedagogicky působil i na katedře historie Pedagogické fakulty UJEP v Ústí nad Labem, od roku 2006 na Filozofické fakultě tamtéž. Na konci šedesátých let začal pracovat jako tajemník na Letní škole slovanských studií, v roce 1989 se stal ředitelem Letní školy i Ústavu bohemistických studií. Profesor Kuklík byl autorem osmi monografií a stovek vědeckých studií. Často spolupracoval především s historikem Janem Gebhartem. Zemřel v srpnu 2009 v průběhu 53. běhu Letní školy slovanských studií ve věku 69 let. 17. září 2009 se mělo konat řízení k udělení titulu doktor věd profesoru Kuklíkovi. Jan Kuklík je otcem českého historika a právníka Jana Kuklíka ml.

Jan Kraus (9)

Jan Vladimír Kraus je český herec, moderátor, publicista, dramatik a režisér. Moderoval populární pořad Uvolněte se, prosím v České televizi, jehož obdobu pod názvem Show Jana Krause uvádí na Prima TV. V listopadu 2009 odstoupil z funkce předsedy Českého filmového a televizního svazu . Důvodem byla obava, že se jeho osobní spory s Českou televizí negativně přenesou i na filmový svaz. Patří ke spoluzřizovatelům Nadačního fondu proti korupci. Narodil se v Praze v česko-židovské rodině; jeho otec Ota Kraus přežil holocaust. Jeho manželkou byla herečka Jana Krausová. Po rozchodu s ní v 90. letech žije s herečkou Ivanou Chýlkovou. Je otcem čtyř dětí – Marka Blažka , zpěváka Davida Krause , Adama Krause a Jáchyma Krause . Je bratrem spisovatele a herce Ivana Krause – žijícího střídavě v Praze a Paříži, dalšími sourozenci jsou PhDr. Eliška Krausová-Chavez – působí na univerzitě v Bogotě, PhDr. Michael Kraus – profesor politologie na univerzitě v Middlebury ve Vermontu, Kateřina Krausová – pracovala v knihovně Princetonské univerzity. Jan Kraus Od dětství hrál v mnoha filmech. Debutoval v roce 1966 v málo známém filmu Dva tygři. Od té doby hrál ve více než 60 filmech, z nichž nejznámější jsou Lišáci, Myšáci a Šibeničák, Spalovač mrtvol, Dívka na koštěti, Jak se budí princezny, Černí baroni, Gympl, Drahé tety a já, Copak je to za vojáka…, atd. Jan Kraus moderoval populární pořad České televize Uvolněte se prosím, který byl později ukončen. Jeho obdobou je pořad Show Jana Krause, který také moderuje, tentokrát na stanici FTV Prima. Mimo to také moderoval jeden ročník Českého slavíka, a to v roce 2013. Pravidelně vystupoval v pořadu Kraus a blondýna na stanici Frekvence 1. Satirická prohlášení komentující moravské záležitosti bude řešit soud. V roce 2014 podepsal výzvu Sobotkově vládě, která požadovala tvrdší postup vůči Rusku a vůči přísluš...

Jan Hajšman (14)

Jan Hajšman byl český publicista a novinář. Narodil se roku 1882 v Netunicích u Plzně. Po odchodu T. G. Masaryka do zahraničí se stal v roce 1915 členem jeho odbojové organizace "maffie". Působil jako publicista a novinář, jádrem jeho tvorby byly především politické, životopisné a cestopisné knihy. Studium techniky nedokončil, působil jako ministerský úředník, novinář a autor cestopisů. Během druhé světové války strávil 6 let v koncentračním táboře, což výrazně ovlivnilo jeho tvorbu.

James Redfield (13)

James Redfield je americký spisovatel, lektor, scenárista a filmový producent. Proslavil se především svým prvním románem Celestinské proroctví. V roce 1993 sám publikoval svůj první román Celestinské proroctví, díky brzkému zájmu bylo dílo jednou z nejúspěšnějších knih vydaných svépomocí . Následně v roce 1994 publikovalo knihu vydavatelství Warner Books a podle „Publishing Trends“ byla knížka na prvním místě v kategorii mezinárodní bestseller a na druhém místě o rok předtím. Tři roky po vydání prvního dílu vydal druhý díl s názvem Desáté proroctví: Vize pokračuje. Narodil se a vyrůstal na venkově nedaleko Birminghamu v Alabamě. Vychován v metodistické církvi byl orientován na komunity a skupiny lidí a byl frustrovaný nedostatkem odpovědí na otázky ohledně přírody a spirituality či duchovna. Na škole studoval východní filozofie včetně taoismu a zenu. Po absolvování univerzity v Auburnu se 15 let věnoval práci s mladistvými. Během této doby ho velmi zaujal lidský potenciál, intuice a paranormální jevy, které by pomohly s jeho psychicky narušenými dorostenci. Po celou tuto dobu Redfield formuloval a přemýšlel o myšlenkách a idejích, které později publikoval v Celestinském proroctví. V roce 1989 opustil práci terapeuta a začal se věnovat psaní. Série Celestinské proroctví pokračovala v roce 1999 vydáním Tajemství Shambhaly: Hledání jedenáctého proroctví. V roce 2002 Redfield společně se spisovatelem Michaelem Murphym a Sylvií Timbersovou vytvořili knihu Bůh a vyvíjející se vesmír: Další krok ve vývoji člověka. V roce 2006 měl premiéru film Celestinské proroctví. V neposlední řadě James Redfield vydal několik dalších průvodců, které však nebyly vydány v češtině. Zde je uveden seznam knih, které vyšly v češtině: Série Celestinské proroctví GUIDEBOOKS Film V tomto článku byl použit překlad textu z článku James Redfield na anglické Wikipedii....

Jacqueline Susann (14)

Jacqueline Susann se narodila roku 1918 ve Filadelfii v rodině malíře a učitelky. V osmnácti letech odešla z domova a proslavila se jako herečka nejprve na newyorských scénách a později v televizi, kde vynikla i jako moderátorka. V mediální superhvězdu ji však proměnily až její velmi úspěšné romány Údolí panenek , Stroj lásky a Jedenkrát to nestačí . S prvním jmenovaným se dokonce dostala do Guinessovy knihy rekordů; počet prodaných výtisků přesáhl sedmnáct milionů. Jacqueline Susann se provdala za producenta Irvinga Mansfielda, který jí byl velkou oporou nejen v profesním životě. Zemřela roku 1974 v New Yorku.

Ivan Horký (13)

Narozen 1946. Architekt, urbanista.

Honza Vojtko (13)

Narozen 1975. Mgr., psycholog a terapeut, zaměřený na vzdělávání dospělých, párovou a individuální terapii, též autor pohádek.

Henry Cloud (16)

Henry Cloud je klinický psycholog s bohatými zkušenostmi v soukromé praxi.

Gustav Pfleger Moravský (20)

Gustav Pfleger Moravský byl prozaik, básník a dramatik moravského původu. Narodil se 27. července 1833 v Karasíně u Bystřice nad Pernštejnem. Jeho otec Matyáš Pfleger tu sloužil jako hraběcí nadlesní. V Karasíně začal chodit do školy. Dětství trávil na různých místech Moravy, v Bystřici nad Perštýnem, Kojetíně a ve dvoře „Na Skalách“ u Lhoty. Navštěvoval školu ve Vitochově, Bystřici, Rozsochách i ve Lhotě. Otec mu však záhy zemřel a matka Johanna Pflegerová odešla s celou rodinou do Prahy. V Praze Gustav chodil zprvu do německé školy u karmelitánů na Malé Straně; z počátku měl pro neznalost němčiny studijní problémy a musel opakovat jednu třídu. Od roku 1845 navštěvoval německé malostranské gymnázium v dnešní Hellichově ulici, kde svou němčinu zdokonalil tak, že se v ní vyjadřoval lépe než v češtině. Na jeho národnostní uvědomění zapůsobil revoluční rok 1848. Roku 1851 přešel na české Akademické gymnázium, která sídlilo ve Štěpánské ulici. Zde působil jako profesor Václav Kliment Klicpera a Gustavovým spolužákem byli Jan Neruda a Ferdinand Schulz. Gustav Pfleger v té době zanechal básnických pokusů v němčině a přešel na češtinu. Plicní choroba ho přinutila studium v roce 1852 přerušit a později ukončit; vzdělával se sám, především četbou v šesti cizích jazycích. Roku 1854 začal pracovat v České spořitelně jako úředník. Poklidný život úředníka jej však neuspokojoval, a tak v roce 1856 podnikl cestu do severního Německa, navštívil Drážďany, Berlín a Hamburk, a roku 1858 ještě Pruské Slezsko a Sasko. Po nějakou dobu pracoval jako dramaturg a později se stal se novinářem. Zabýval se též překládáním poezie z francouzštiny a v roce 1853 mu v časopisu Krasořečník vyšel překlad básně Victora Huga. V 50. letech 19. stol. byly potlačovány všechny projevy české kultury i veřejného života. Pfleger v té době, roku 1857, zveřejnil svoji sbírku prvních veršů Dumky v jediném českém beletr...

Giuseppe Tomasi di Lampedusa (6)

Giuseppe Tomasi di Lampedusa byl italský spisovatel, známý především díky svému jedinému románu Il Gattopardo , jehož děj se odehrává na Sicílii v poslední fázi Risorgimenta. Byl velmi komplexní osobností, povahou uzavřený a samotářský. Sám o sobě napsal: „Jako chlapec jsem miloval samotu, dával jsem přednost společnosti věcí před společností lidí.“ Byl vynikajícím znalcem francouzské, anglické, německé a ruské literatury. Dráhu spisovatele nastoupil teprve v roce 1955, v devětapadesáti letech, pouhé dva roky před svou smrtí. Giuseppe Maria Tomasi di Lampedusa se narodil 23. prosince 1896 v Palermu. Jeho rodiče byli Giulio Maria Tomasi, kníže di Lampedusa, vévoda di Palma, baron di Montechiaro a baron di Torretta, a jeho choť Beatrice Mastrogiovanni Tasca di Cutò. Pozdější spisovatel Giuseppe Mario všechny šlechtické tituly po otci zdědil, byl tedy titulárním knížetem ostrova Lampedusa. Po smrti své starší sestry na záškrt se Giuseppe stal jedináčkem. Byl si velmi blízký se svou matkou, silnou osobností, která ho velmi ovlivňovala, na rozdíl od otce, jenž byl spíše chladný a odtažitý. Základního vzdělání se mu dostalo v rodinném paláci v Palermu, kde byl vyučován domácím učitelem pod dohledem matky. Často pobýval u babičky z matčiny strany na panství Santa Margherita Bélice. Knížecí rodina vlastnila také vilu v městě Bagheria, palác v obci Torretta a statek v Reitano. V roce 1911 začal Giuseppe studovat na klasickém lyceu v Římě a maturitu složil později v Palermu na Liceo Garibaldi. Ovládl psanou latinu a řečtinu, hovořil plynně německy, francouzsky a také, což bylo pro Itala té doby výjimečné, anglicky. V pozdějším věku zvládl také španělštinu a ruštinu. Roku 1915 se usadil v Římě, kde započal studium na právnické fakultě. Ještě téhož roku však dobrovolně narukoval do italské armády, bojující na straně Dohody. Sloužil zde jako důstojník dělostřelectva. Při bit...

Georges-Jean Arnaud (14)

Georges-Jean Arnaud byl francouzský spisovatel. Jde o autora bezmála 400 knih různých žánrů: špionážních thrillerů, dobrodružných románů, historických románů, detektivek, sci-fi, hororové literatury aj. Svá díla publikoval i pod pseudonymy Gil Darcy, Saint-Gilles, Georges Murey, Ugo Solenza a dalšími. Za svoji tvorbu se dočkal řady ocenění, např. Prix du Quai des Orfèvres v roce 1952 za knihu Ne tirez pas sur l'inspecteur, Zlatou palmu v roce 1966 za špionážní román Les égarés, cenu Apollo v roce 1988 za ságu Ledová společnost, aj. Jeho nejznámějším dílem je bezpochyby Ledová společnost, dnes již více než osmdesátidílná postapokalyptická sci-fi sága z Nové doby ledové. Za toto dílo obdržel G. J. Arnaud v roce 1988 literární cenu Apollo. Sága je rozdělena do tří sérií:

George Martin (19)

Britský hudební skladatel, producent a hudebník.

George Harrison (4)

George Harrison byl anglický hudebník, zpěvák, skladatel, hudební a filmový producent, který se mezinárodně proslavil jako kytarista skupiny Beatles. Harrison, často označovaný jako "tichý Beatle", se hlásil k indické kultuře a pomohl rozšířit záběr populární hudby tím, že do tvorby Beatles začlenil indické nástroje a hinduistickou spiritualitu. Po rozpadu skupiny v roce 1970 se věnoval úspěšné sólové kariéře a vydal několik uznávaných alb. Jeho trojalbum "All Things Must Pass" z roku 1970, které obsahovalo hitový singl "My Sweet Lord", je všeobecně považováno za jeho mistrovské dílo a potvrdilo jeho status sólového umělce. Harrisonova další alba, jako například "Living In The Material World" a "Dark Horse", dále ukázala jeho duchovní a humanitární zájmy a také jeho hudební a skladatelský růst. Kromě sólové kariéry Harrison v roce 1971 uspořádal Koncert pro Bangladéš, jeden z prvních velkých charitativních koncertů. Hudbě se věnoval až do své smrti v roce 2001 a zanechal po sobě odkaz, který ho upevnil jako jednoho z nejuznávanějších a nejvlivnějších umělců v historii populární hudby.

Georg Friedrich Händel (18)

Georg Friedrich Händel , známý také jako George Frideric Händel, byl barokní skladatel narozený v roce 1685 v německém Halle. Většinu své kariéry strávil v Anglii, kde se stal naturalizovaným britským poddaným. Händel se proslavil svými operami, oratorii, hymnami a varhanními koncerty. Mezi jeho nejznámější díla patří "Mesiáš", oratorium, které obsahuje známý sbor "Aleluja", "Vodní hudba" a "Hudba ke královskému ohňostroji". Tyto skladby se těší trvalé oblibě a často se hrají na koncertech klasické hudby po celém světě.

Friederike Jin (17)

Autorka učebnic němčiny.

Freeman Wills Crofts (13)

Freeman Wills Crofts byl britský spisovatel detektivních románů. Narodil se v irském Dublinu a po absolvování studií v Belfastu se stal železničním úředníkem. V roce 1929 odešel ze správy drah severních hrabství a věnoval se psaní. Napsal na čtyřicet románů a řadu rozhlasových her. Roku 1928 byl v Londýně založen Detection Club, kromě F. W. Croftse patřili k jeho členům Dorothy L. Sayersová, G. K. Chesterton, Ronald Knox, Anthony Berkeley, Henry Wade a další. Toto volné sdružení detektivních autorů se snažilo vrátit detektivní román do reálného prostředí a dodržet fair play vůči čtenáři.

Franz Herre (10)

Franz Herre je německý historik a publicista. Je autorem množství populárních knih zabývajících se především dějinami Rakouska a Německa. Franz Herre vystudoval historii na Mnichovské univerzitě a dlouhá léta pracoval jako novinář. V letech 1962–1981 působil jako šéfredaktor v Kolíně nad Rýnem.

František Tenčík (10)

Doc. PaedDr. František Tenčík, CSc. Pedagog, literární teoretik, historik, kritik, a spisovatel. Přední badatel a teoretik v oblasti literatury pro děti a mládež.

František Stavinoha (11)

* 10. 7. 1928, Zašová † 8. 4. 2006, Kladno – Švermov Prozaik, publicista, horník Narodil se jako poslední ze sedmi dětí valašského pasekáře. Po absolvování měšťanské školy ve Valašském Meziříčí se učil pekařem a knihařem, později byl zaměstnán v různých manuálních profesích . Roku 1950 byl odsouzen za pobuřování k pětiměsíčnímu trestu vězení, který vykonával v jáchymovských dolech; v témže roce byl povolán k výkonu základní vojenské služby, kterou absolvoval u Pomocného technického praporu na dole Zápotocký v Kladně a dole Gottwald v Libušíně. V roce 1953 podepsal pětiletý úvazek práce v hornictví, na jehož základě byl z vojenské služby propuštěn. Od té doby žil v Kladně. Pracoval v místních dolech, nejprve jako horník, později signalista a těžmistr, od roku 1975 ze zdravotních důvodů v povrchovém provozu; do důchodu odešel v roce 1983. V letech 1994–1998 byl v Kladně členem městského zastupitelstva; 2003 mu zde bylo udělěno čestné občanství. V 60. letech publikoval soudničky v časopisech Kladenská záře, Čs. horník a energetik a Svoboda; po roce 1973 přispíval články, fejetony a povídkami do periodik: Dikobraz, Práce, Rudé právo, Mladá fronta, Květy, Čs. voják, Tvorba, Kmen, Mladý svět, Literární měsíčník, Obrana lidu, Zemědělské noviny, Roháč aj.; v 90. letech otiskoval povídky a fejetony v sobotních přílohách Občanského deníku, Práva lidu, Venkova, Rudého Práva a Práva, v Novém dikobrazu, Vlastě, Kladenských novinách, Haló novinách aj. Od 80. let spolupracoval s Československou televizí: podle vlastních námětů napsal scénáře k inscenacím a filmům Pravda neroste na višni , Hvězdy nad Syslím údolím , Pohled z hlubin , Kolotoč a devět vnuků ...

František Soukup (16)

František Soukup byl český sociálně-demokratický politik, novinář a publicista, povoláním právník. Jednalo se o jednoho z pěti mužů 28. října. Působil jako poslanec Říšské rady, Revolučního nár. shromáždění a senátor Národního shromáždění ČSR. Na počátku existence československého státu zastával post ministra spravedlnosti. Pocházel z rodiny hostinského. Od roku 1891 studoval práva na české univerzitě v Praze. Následujícího roku byl ale ze studií pro své veřejné aktivity v studentském pokrokovém hnutí vyloučen. V letech 1895–1896 pak studoval na Univerzitě ve Štýrském Hradci a teprve roku 1899 promoval na pražské univerzitě. Politicky aktivní byl již za Rakouska-Uherska, nejdříve na počátku 90. let 19. století v pokrokovém hnutí. Měl blízko k mladočeské straně, ale brzy se s ní rozešel a spolu s částí pokrokářů přešel roku 1896 do sociálně demokratické strany. Stal se jejím funkcionářem a redaktorem jejího deníku Právo lidu. Tuto funkci si podržel relativně velmi dlouho. Od roku 1904 až do roku 1938 zastával funkci zástupce Českoslovanské, později Československé sociálně demokratické strany v byru Druhé internacionály. Zakládal Dělnickou akademii a angažoval se v ateistickém hnutí . Od roku 1900 působil i jako právník. V rámci sociální demokracie patřil k autonomistickému křídlu, které uznávalo národní rozměr českého hnutí. V roce 1905 náležel mezi nejaktivnější stoupence rovného volebního práva. Ve volbách do Říšské rady roku 1907 se potom stal poslancem Říšské rady , kam byl zvolen za okrsek Čechy 006. Usedl do poslanecké frakce Klub českých sociálních demokratů. Zasedal zde do konce funkčního období sněmovny, tedy do roku 1911. Opětovně se v Říšské radě objevil až roku 1913, když 2. dubna 1913 uspěl v doplňovací volbě konané v okrsku Čechy 35 poté, co zemřel poslanec Černý. Slib složil 15. května 1913 a ve vídeňském parlamentu setrval...

František Krejčí (14)

František Krejčí byl český psycholog, filozof a politik; meziválečný poslanec Revolučního národního shromáždění za Československou stranu socialistickou, později senátor Národního shromáždění ČSR. Vystudoval klasickou filologii, estetiku, filozofii a psychologii na Univerzitě Karlově. Pak učil na středních školách , od roku 1905 byl mimořádným a od roku 1912 řádným profesorem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy . Podílel se na založení časopisu Česká mysl a v letech 1900–1931 jej redigoval. Počátkem 20. století měl blízko k hnutí realistů. Je jedním z mála českých pozitivistických filozofů. Je považován za zakladatele moderní české psychologie. Angažoval se v hnutí Volná myšlenka. Během první světové války spolupracoval s domácím protirakouským odbojem . V roce 1918 se podílel na vzniku České strany socialistické. Před první světovou válkou byl členem realistické strany . V letech 1918-1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění za Československou stranu socialistickou. V parlamentních volbách v roce 1920 získal senátorské křeslo v Národním shromáždění. Post zastával do roku 1925. Podílel se na formulování programu národních socialistů. V letech 1918-1920 redigoval list Budoucno, ve kterém se obecněji zamýšlel nad programovým směřováním českého socialismu. S manželkou Johannou, rozenou Šťastnou měl syna Františka a dcery Amalii a Johannu . Dcera Johanna se provdala za malíře Emila Fillu. Synovcem Františka Krejčího byl historik a bohemista Karel Krejčí. Zemřel v květnu 1934 ve své vile na Ořechovce. Pohřben byl na Vinohradském hřbitově....

František Heřmánek (10)

František Heřmánek je bývalý český fotbalista, útočník. S fotbalem začínal v SK Vysočany, v roce 1932 nastupoval ve slovenském týmu ŠK Martin. Poté přestoupil na Letnou do sešívaného dresu. V československé lize hrál za SK Slavia Praha a SK Pardubice. Nastoupil ve 145 ligových utkáních a dal 38 gólů. Se Slavií v letech 1934 a 1935 získal dvakrát mistrovský titul. Ve Středoevropském poháru nastoupil ve 3 utkáních. Za reprezentační B-tým nastoupil ve 2 utkáních, v Litvě a v Lotyšsku. V létě roku 1936 přestoupil z SK Slavia do SK Pardubice a podílel se na postupu týmu z divize českého venkova do 1. ligy. V Pardubicích hrál 1. ligu do roku 1944, poté přestoupil do AFK Chrudim. V poválečných letech ještě nastupoval za SK Pardubičky. V padesátých letech působil jako trenér u týmu TJ Transporta Chrudim.

František Hečko (16)

František Hečko byl slovenský básník, spisovatel-prozaik, redaktor a publicista, manžel slovenské spisovatelky Márie Jančové. Narodil se v rodině vinohradníka a své vzdělání získal v Suché nad Parnou, Bratislavě, Košicích a v Praze. Pracoval na velkostatku a v Ústredním družstvu v Bratislavě, později byl redaktorom vícero novin a časopisů . Po skončení druhé světové války pracoval jako lidově výchovný referent v Matici slovenské, redaktor časopisů a edicí vycházejících v Matici slovenské a nakonec i šéfredaktor Matičného čítania. Působil také ve Svazu slovenských spisovatelů a v letech 1954–1956 se stal také jeho předsedou. Často sa stěhoval , nicméně pochován je na slovenském Národním hřbitově v Martině. Svoje první literární díla začal publikovat v časopisech . Je autorem básní se sociálními motivy, intimní lyriky a sociálních románů, tematicky čerpajících z prostředí vesnice a z období druhé světové války. Věnoval se také publicistické činnosti s národohospodářskou a kulturně výchovnou tematikou. Svojí tvorbou se řadí k literárnímu směru socialistický realismus. V tomto článku byl použit překlad textu z článku František Hečko na slovenské Wikipedii.

František Götz (15)

František Götz byl český literární historik, kritik, dramatik, dramaturg a programový mluvčí Literární skupiny. Věnoval se také překladu. V roce 1912 maturoval v Bučovicích, absolvoval abiturientský kurs v Brně a pracoval jako učitel. Byl zakládajícím členem brněnské expresionistické Literární skupiny, v letech 1921–1928 spoluredigoval její časopis Host a byl spoluautorem významného manifestu Naše naděje, víra a práce . V roce 1923 jej z Brna povolal Karel Hugo Hilar na místo lektora činohry Národního divadla. V letech 1928–1944 byl dramaturgem ND. Po Hilarově smrti v roce 1935 se stal vedoucí osobností činohry ND. Jako dramaturg uváděl díla českých autorů . Před nástupem Otokara Fischera do funkce šéfa činohry v závěru roku 1935 a od jeho smrti v březnu 1938 byl sice titulárním šéfem činohry ředitel ND Stanislav Lom, ve skutečnosti činohru vedl Götz a to až do nástupu Jana Bora do této funkce v březnu 1939. Na krátké období sezóny 1944/1945 byl z rozhodnutí ministra Emanuela Moravce zbaven funkce dramaturga ND a jmenován ředitelem Divadla na Vinohradech. V roce 1947 se vrátil do Národního divadla, kde byl do roku 1948 šéfem činohry, pak dva roky náměstkem uměleckého ředitele. V letech 1965–1969 pokračoval ve funkci hlavního dramaturga činohry ND. Významná byla i jeho pedagogická činnost. Nejdříve přednášel externě na Filosofické fakultě UK , v roce 1950 byl jmenován profesorem praktické dramaturgie na DAMU, kde byl v období 1952–1954 i vedoucím katedry divadelní vědy a dramaturgie. V období 1949/1950 a opakovaně 1952/1953 zastával funkci děkana DAMU. Od září 1960 až do srpna 1969 přednášel také jako profesor na katedře teorie a dějin divadla Filosofické fakulty UK. Další dva roky zde působil jako profesor – konzultant. Velmi významné bylo jeho kritické působení, a to literárn...

Eva Patlejchová (12)

Autorka publikací o dietách.

Erica Jong (12)

Erica Jongová, rodným jménem Erica Mannová , je americká spisovatelka. Její knihy jsou autobiografické, eroticky otevřené, feministicky zakotvené a mapují typická dilemata ženského života v různých jeho fázích. Narodila se v židovské rodině. Vystudovala anglickou literaturu na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Poté vyučovala angličtinu na City College v New Yorku a jeden čas i v německém Heidelbergu, kde žila s druhým manželem. Právě v Německu začala psát. Nejprve vydala sbírku básní Ovoce a zelenina a pak román, jímž se rychle proslavila: Strach vzlétnout . Kniha se stala bestsellerem, celosvětově se jí prodalo 20 milionů výtisků. Biografii věnovala svému příteli Henry Millerovi, nazvala ji Démon zblízka .

Emily Henry (16)

Spisovatelka, korektorka, vystudovala tvůrčí psaní.

Emil Kraemer (16)

Narozen: 3. října 1910 v Praze Emil Kraemer absolvoval v roce 1928 malostranskou reálku a v roce 1933 ukončil studium matematiky a deskriptivní geometrie na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity. Až do roku 1946 vyučoval na dlouhé řadě středních škol, těsně před válkou v Dolnom Kubíně, poté v Písku, Brouně a v Praze. Krátce učil na pražském učitelském ústavu. Od roku 1944 pracoval ve skupině profesora Vyčichla, která připravovala reformu našeho školství po válce. V roce 1946 se stal asistentem na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity. V roce 1953 se stal docentem geometrie. V letech 1954-59 byl proděkanem a pak děkanem na fakultě přírodních věd Vysoké školy pedagogické v Praze. V roce 1959 vybudoval při Karlově univerzitě Ústav pro dálkové studium učitelů a stal se jeho ředitelem .V roce 1963 byl jmenován profesorem a v roce 1969 byl prorektorem Karlovy univerzity. V letech 1972-79 byl vedoucím katedry matematiky na pedagogické fakultě, kromě toho v letech 1977-80 vedl katedru teorie vyučování i na fakultě matematicko-fyzikální. V roce 1981 byl penzionován. Ve své vědecké práci se Emil Kraemer zabýval zejména elementární geometrií a teorií vyučování matematice. Je autorem vysokoškolských učebnic Perspektiva a Analytická geometrie lineárních útvarů . Pro učitele matematiky napsal Branné prvky v matematice , Sbírka řešených úloh z matematiky , Přehled elementární matematiky . Od roku 1953 se podílel na dvanácti učebnicích matematiky a rýsování pro různé typy škol. Napsal dále kolem padesáti metodických prací. Mnoho let byl vedoucím redaktorem Pokroků matematiky, fyziky a astronomie a Rozhledů matematicko-fyzikálních. Od roku 1973 byl předsedou předmětové komise pro vyučování matematice a rýsování při ministerstvu školství....